Když se Dolly v neděli probudila, měla snědou pleť a tmavě hnědé vlasy, které jí ve vlnách splývaly až k bokům. Když se probudila v úterý, měla ryšavé vlasy a bělostnou pleť. Ale ve čtvrtek… ve čtvrtek měla modré oči, vlasy černé jako uhel a ruce rudé od krve.
V černém obleku francouzské pokojské byla tím jediným v expresivně zařízeném přijímacím pokoji, co nebylo bělostné nebo zlatavé. Ta místnost patřila do kategorie pokojů, na jejichž úklid si někoho najímáte. Byla neposkvrněná a čistá.
Tedy neposkvrněná až na mrtvolu průmyslového miliardáře Cliva Steela – zkuste tohle popsat tak, aby to nevypadalo jako z komiksu která ležela Dolly u nohou, a jeho vnitřnosti z něj visely tak, že připomínaly hrůzyplné okvětní lístky.
Přesně tak to vypadalo, když ji tam našla Rosamunda Kirkbrideová, jak tam tak stojí v rudé skvrně uprostřed bílého pokoje jako velký vykřičník.
Dolly zůstala zablokovaná v poloze, ve které skončil její program. Když Roz poklekla na koleno na okraji krvavé skvrny vpité do koberce, Dolly se ani nepohnula.
V místnosti to páchlo masem a vnitřnostmi. Zvenčí se na okně hemžila mračna much, žádné se ale zatím nepodařilo proniknout dovnitř. Byla to však jen otázka času, bez ohledu na to, jak důkladně byl dům utěsněn. Mouchy si vždy najdou cestu, stejně jako láska.
Roz hekala námahou, když se oběma rukama v zelených rukavicích opřela o bělostná vlněná a hedvábná vlákna a naklonila se dopředu, aby dostala hlavu mezi mrtvolu a pannu. Krev pocákala Dollyiny hedvábné punčochy i vysoké boty na tenkých podpatcích – jak tečky krve rozstříknuté po zásahu, tak tlusté oblouky z porušené tepny.
Spíš tepen, vzhledem k tomu, že Steelovo srdce leželo se zbytky potrhané tkáně vedle jeho boku. Zaschlá krev na Dollyiných rukách se v pásech řinula po stranách předloktí na lokty, pod kterými se na podlaze vytvořily kaluže krve.
Androidka neměla spodní prádlo.
„Díváte se jí pod sukni, detektivko?“
Roz byla mohutná, tuctová žena kolem čtyřicítky, která nebyla právě štíhlá jako proutek. Trvalo jí skoro minutu, než se zase dokázala zvednout, opatrně, aby se prozatím nedotkla oběti ani smrtící zbraně. Než vešla na místo činu, svázala si své rovné, světle hnědé vlasy dozadu a jejich konce si stáhla síťkou. Nad krutostí stylu, jakým byla vražda provedena, se jí protáhla čelist. Oči měla téměř stejně modré jako panna.
„Je to ona, Petře?“ Opřela se dlaněmi o kolena a vstala. Zatlačila si na kříž rukou sevřenou v pěst a otočila se ke dveřím.
Peter King se ve dveřích zastavil a přelétl místo činu několika pátravými šlehnutími očí tak tmavých, že neodrážely ani sluneční světlo, ani umělé osvětlení. Jako by se čerň z jeho zorniček rozpila do bělem a vykreslila v nich černobílé spirály.
V černém obleku a s neméně černou pletí zde mohl působit jako silueta obra vystřižená z těch bílých stěn, bílého koberce a bílého stolu se zlatým kováním a mramorovou deskou, který byl podle všeho velmi starožitný a pocházel z Francie.
Modré papírové návleky na botách mu zašustily, když přešel přes místnost. „Co sebevražda?“
„Možná, kdyby byl uškrcený.“ Roz ustoupila, aby si Peter mohl prohlédnout mrtvolu.
Hvízdl, stejně jako ona předtím.
„Někdo ho hodně nenáviděl. Hele, to je jedna z těch nových Dolly, ne? Opravdu hezký kousek.“ Potřásl hlavou. „Stojí ale víc než můj dům.“
„Dovedeš si představit, že si koupíš sexuální hračku za půl milionu,“ řekla Roz, „jen proto, aby sis od ní nechal vyrvat játra?“ Ustoupila dozadu, ruce složené na prsou.
„On za ni asi tolik nedal. Jeho firma pro ně dělá pomocné programy.“
„Takže něco jako výměnný obchod?“ zeptala se Roz. „Odečitatelná položka. Zkušební model.“ Peter byl v jejich oddělení odborníkem na lidské společníky. Kroužil po místnosti a prohlížel si ji ze všech úhlů.
Co nevidět dorazí technici se svými fotoaparáty, pinzetami a trojrozměrným skenerem, aby převedli místo činu v trvalou virtuální realitu. Peter, jako specialista na softwarovou forenzní analýzu, si projde Dollyin program a patolog s velkou pravděpodobností potvrdí zcela zjevnou příčinu Steelovy smrti – někdo mu vrazil ruku do břišní dutiny a vyrval mu z ní vnitřnosti.
„Dveře byly zamčené?“
Roz sevřela rty. „Nikdo neslyšel žádný křik.“
„Jak dlouho asi tak podle tebe vydržíš křičet bez plic?“ Povzdychl si. „Takhle je to vždy. U chudých lidí sousedé žádný křik raději neslyší. A bohatí zase nemají na doslech žádné sousedy, kteří by je slyšeli. Všichni v tomhle moderním světě žijeme osaměle.“
Za dlouhými hedvábnými závěsy byl krásný birminghamský den, příjemný a prosluněný, přesně takovými Alabama vyniká. Peter zaklonil hlavu a prohlédl si lustr třpytící se ve světle nerušeném zrnky poletujícího prachu. Zdobné křivky byly dokonale čisté, než se na nich usadila rozprášená krev z posledního Steelova výdechu.
„Steele žil sám,“ řekla. „Až na tu robotku. Mrtvolu našel dnes ráno jeho kuchař. Posledním, kdo ho viděl naživu, byla jeho osobní asistentka, která odešla z kanceláře včera večer.“
„Podle rozsvícených světel se dá usuzovat, že byl zavražděn za tmy.“
„Po večeři,“ dodala Roz.
„Po odchodu kuchaře, který tady nepřespává.“ Peter dál rázoval po místnosti a nahlížel za závěsy a nábytek, díval se do koutů a dřepl si, aby nadzdvihl přehoz na pohovce. „Řekl bych, že na obsah žaludku se nebudeme muset ptát.“
Roz prohledala kapsy v saku mrtvého muže, které bylo přehozeno přes područku křesla. Kapesní počítač a zavírací nožík, peněženka s bezdrátovým identifikačním čipem. Zámek fungoval na otisk dlaně, vůz reagoval na majitelův hlas. Neměl u sebe žádné klíče. „Pokud tedy patolog ten žaludek najde.“
„Jedna nula pro tebe. Měl kuchaře, ale žádnou hospodyni?“
„Možná se nebál svěřit úklid androidce, na rozdíl od vaření.“
„Nemají chuťové pohárky.“ Peter se napřímil a potřásl hlavou. „Můžou vařit podle receptu, ale…“
„Nemají styl,“ souhlasila Roz a mimoděk si olízla rty. Zvenčí se ozvalo bouchnutí dvířek auta. „Technici?“
„Patolog,“ odpověděl Peter, který se naklonil k oknu a vyhlédl ven. „Vrátíme se do kanceláře a vytáhneme si programy tohoto modelu.“
„Dobře,“ souhlasila Roz. „Ale vyslýchat ji budu já. Nebylo by rozumné nechávat tě o samotě s hezkou dívkou.“
Peter obrátil oči v sloup, ale vyrazil ke dveřím za ní. „Dávám přednost trochu odvázanějším, než je tahle.“
* * *
„Ještě k těm novým pannám,“ spustila Roz v Peterově autě s opatrnou nenuceností. „Co je na nich tak zvláštního?“
„Páni,“ odpověděl Peter a zamračil se, „dej mi chvilku.“ Vyrazili od domu na Balmoral Road, její vůz je následoval a udržoval bezpečný odstup od jejich zadního nárazníku. Peter řídil, než dorazili na dálnici. Když se napojili do vlaku směřujícího do centra, přilepení na nárazníku auta před nimi, složil ruce do klína a přenechal řízení autopilotu.
„Co není?“ odpověděl otázkou. „Možnost online modifikací v reálném čase – osobnost, vzhled, etnická skupina, barva vlasů – všechny vzorce chování, dá se na nich měnit v podstatě úplně všechno.“
„Takže když znáš něčí úchylky,“ řekla zamyšleně, „a znáš je hodně podrobně, můžeš pro toho androida napsat program…“
„Takový, který padne onomu konkrétnímu člověku přesně do noty.“ Peter, ruce v klíně, nadšeně pokyvoval hlavou. „A doplníš do něj – promiň mi ten výraz – zadní vrátka.“
„Trojského koně. Raději nezkoušej nahradit programátora sexuální hračkou…“
„Dá se to tak udělat,“ odpověděl a odfrkl si. „Za poslední rok došlo ke dvěma případům. Na celém světě. Není to běžné, ale…“ Roz sklonila zrak ke svým rukám. „Někteří z těch lidí,“ prohlásila, „programují panny tak, aby křičely.“
Peter měl smyslné rty. Když ho něco rozrušilo, začaly se mu svíjet jako hadi. „Možná je dobré nechat zvrhlíky, aby se vyřádili na robotech.“
„Pokud se jim to někdy neomrzí.“ Roz mluvila vyrovnaným hlasem beze stopy emocí. Sluneční světlo pronikající dovnitř čelním sklem příjemně hřálo. „Co víš o počátečním stadiu sériových násilníků nebo vrahů?“
„Myslíš, co se může stát, když jim předstíraná bolest přestane stačit? Když je neuspokojí vnější projev bolesti?“ Přikývla a zkoumavě si prohlížela záděru na palci. Nitrilové rukavice vysušují ruce.
„Dřív rozřezávali papírové pornočasopisy.“ Zvedl ramena a zase je spustil, na saku se mu o sedadlo udělaly záhyby, když ramena zase uvolnil. „Někde si své fantazie musejí vybít.“
„Asi ano.“ strčila si palec do úst, aby zastavila krvácení, temně rudou krev, která se začala řinout z místa, ze kterého si odtrhla kousek pokožky.
Vlastní sliny ji pálily.
* * *
Dolly, sedící na laciné kancelářské židli, kterou Roz umístila ke kratší straně svého stolu, pomalu zvedla bradu. Zamrkala. Usmála se.
„Autorizační kód bezpečnostních složek přijat.“ Její holčičkovský hlas připomínal Marilyn. „Čím vám mohu pomoci, detektivko Kirkbrideová?“
„Vyšetřujeme vraždu Cliva Steela,“ oznámila jí Roz a po očku se podívala do Peterova kulatého obličeje. Stál za Dolly s bezdrátovým skenerem a plně se soustředil. „Tvého oficiálního smluvního držitele.“
„Jsem vám k službám.“
Kdyby byla Dolly opravdová dívka, odkrytá pokožka na stehnech by se jí dávno lepila k recyklovanému polstrování židle. Ale její realistická napodobenina kůže byla vyrobena z prodyšného polymeru. Nepotila se, dokud jste jí to nepřikázali, a pravděpodobně se ani nelepila k laciným židlím.
„Podle stop jsi jako vražedná zbraň posloužila ty.“ Roz si propletla prsty a položila si ruce na podložku na psacím stole. „Budeme potřebovat přístup ke tvým záznamům o aktualizacích softwaru a k tvým paměťovým souborům.“
„Máte povolení?“ Její hlas nezněl vůbec uměle ani roboticky, zněl teple, lidsky. I když se dožadovala dodržování zákonů, zněl její hlas vlídně a důvěrně.
Peter jí ho beze slova odeslal. Dolly dvakrát mrkla, když zpracovávala data, něco na způsob signalizace stavu. Něco, čím dávala najevo, že se nezasekla.
„Máme povolení i ke kontrole všech stop DNA,“ oznámila jí Roz.
Dolly se usmála, havraní vlasy se jí dokonale rozprostřely po útlých ramenou. „Můžete se spolehnout na to, že s vámi budu spolupracovat.“
Peter ji odvedl do jedné z výslechových místností, kde bude možné nahrávat její činnost. S pomocí jednoho z techniků ji svlékli, její šaty uložili do pytle jako důkaz, postavili ji na arch papíru, pročesali jí polymerové vlasy a tampony otřeli její polymerovou pokožku.
Technik jí provedl i výtěr všech tělních otvorů a vyčistil jí vše i zpod nehtů.
Roz tam stála, ruce na prsou, nezbytná svědkyně. Dolly všechno přijímala lhostejně, pohybovala se podle pokynů a jinak stála jako nějaká karyatida. Její umělé tělo ve své dokonalosti v podstatě postrádalo sexuální přitažlivost – ploché břicho, boky a zadek jako obrácené srdce, ňadra na hrudníku s lehce vystouplými obrysy žeber směřovala mírně do stran. Steele měl podle všeho v oblibě vychrtlé dívky.
„Taková tělesná dokonalost,“ pošeptala Roz Peterovi, když se k panně otočili zády.
Ohlédl se na ni. Nedokázala se urazit, vypadala ale natolik věrohodně jako člověk, že bylo obtížné chovat se k ní jako k předmětu. „Nemyslíš spíš smyslnost?“ řekl Roz. „Je až příliš dokonalá na to, aby mohla být skutečná, co?“
„Pokud byste si přál jiné proporce,“ ozvala se Dolly, „moje šasi se dokáže přetvořit do nejrůznějších podob…“
„Díky,“ přerušil ji Peter, „to není nutné.“
Dolly dál nehybně stála, jen se pousmála. „Zajímáte se o vědu, detektive Kingu? Tento týden se objevil v Nature článek o pokroku v řetězové reakci polymerázy používané k replikaci DNA. Dá se očekávat, že do pěti let bude forenzní i lékařská analýza DNA podstatně levnější a rychlejší.“
Dolly se stále tvářila neutrálně, mluvila ale o něco rychleji. Možná dokonce s jistou dávkou nadšení. Znělo to zcela přesvědčivě – podmanivě.
Clive Steele naprogramoval svou sexuální robotku, aby studovala molekulární biologii s vervou a nadšením.
„Proč já nikdy nenarazím na chlapa, kterému se líbí chytré ženy?“ zeptala se Roz.
Peter na ni mrkl okem odvráceným od umělé společnice. „Všichni už jsou mrtví.“
* * *
Několik hodin po tom, co Peter s technikem dokončili sběr stop z Dolly a Peter začal s nahráváním jejích záznamů, nechala Roz svůj analytický software prozkoumávat Steelovu finanční situaci a nahlédla do výslechové místnosti, aby robotku i policistu zkontrolovala. Technici už podle všeho odebrali všechny potřebné vzorky z Dollyiných rukou, protože teď už je měla umyté. Jak tam seděla vedle Peterova počítače, kabel zapojený vedle levého ucha, pečlivě si pilníčkem čistila své polymerové napodobeniny nehtů a nechávala všechno dopadat na sáček na důkazy.
„Myslíš, že je vhodné půjčovat zadrženým zbraně, Petře?“ Roz za sebou zavřela starobylé dřevěné dveře.
Dolly vzhlédla, jako by se chtěla přesvědčit, jestli to nebylo určeno jí, ale nijak nereagovala.
„K čemu by jí byla?“ namítl. „Navíc to, co v sobě měla nahrané, se po dokončení akce samo úplně vymazalo. Nijak zvlášť to nepoškodilo její vestavěnou osobnost, v paměti jí ale zůstala nějaká prázdná místa. Chci je porovnat se zálohami, jakmile nám je technici předají.“
„Prázdná místa v paměti. Třeba samotný zločin,“ uvažovala Roz nahlas. „A asi i doba, kdy došlo k instalaci trojského koně?“
Dolly mrkla, víčka s dlouhými řasami jí jakoby líně otřela modré oči. Peter Roz poklepal na rameno a řekl jí: „Ten, kdo to udělal, je opravdu dobrý hacker. Nejen, že ty vzpomínky vymazal, on přes ně přehrál jiné. Jako když použiješ klonovací nástroj ve Photoshopu na překrytí někoho, koho nechceš na fotce mít.“
„Asi žila dost rutinně, ne?“ řekla Roz. „Jak jsi na to přišel?“
„Podle kalendáře.“ Peter se trošku samolibě nafoukl. „Každý den uklízí něco jiného. Něco jiného dělá v pondělí, něco ve středu a podle toho jsem objevil, kde vzpomínky neodpovídají pravidelnému cyklu. A narazil jsem na jednu zábavnou věc – podívej.“
Máchl rukou k displeji. Ten se rozsvítil a na něm se objevila Dolly ve své černobílé uniformě a vysávala. „Domácí kamera,“ vysvětlil jí Peter. „Napojila se na Steelův bezpečnostní systém. Jako nějaký hlídací pes převlečený za hezkou ženskou. Ten, kdo se v ní pohrabal, taky upravil signály z externích kamer tak, aby odpovídaly vyretušovaným vzpomínkám umělé společnice.“
„Jak těžké to je?“
„Asi tak stejně jako klonování v jejích souborech, musíš ale vědět o jejich existenci. Takže to potvrzuje, že náš pachatel se v tom programu proklatě dobře vyzná. Co jsi zjistila ty?“
Roz pokrčila rameny. „Steele měl spoustu peněz, a tím i spoustu nepřátel. S lidmi se příliš nestýkal. Už docela dlouho. Začala jsem si k výslechům zvát jeho známé společníky, pokud mě ale některý z nich nepřekvapí, jedná se podle všeho o vraždu pro peníze, nikoli o vraždu z vášně.“
Když si Dolly vyčistila nehty, otřela si pilníček o vězeňskou halenu a položila ho na Peterův psací stůl, vedle hrnku se světelnými a inkoustovými pery.
Peter pilníček schoval do zásuvky. „Takže nejspíš nepátráme po nějakém zhrzeném milenci nebo milence, která by programovala a kterou by opustil kvůli robotovi. Škoda, líbila se mi poetika takové odplaty.“
Dolly zamrkala, pootevřela ústa, potom ale dospěla k závěru, že Peterova poznámka nebyla určena jí. Přesto ale do sebe nasála vzduch (dalo se tomu říkat nádech?) a řekla: „Mou povinností je najít vraha mého smluvního nájemce.“ Roz ztlumila hlas. „Myslíš, že je stáhnou z trhu?“
„Jako všechna auta jedné značky, když nějaké z nich havaruje? Nežijeme v dokonalém světě.“
„Nebo by mohli konečně zavést ty zákony robotiky, o kterých všichni teď tolik diskutují?“
„My ale nemáme k dispozici pozitronický mozek, ani nevíme, co si pod tím představit. Asimovovi smyšlení roboti měli vlastní vědomí. Dollyiny neurony jsou binární, podle našich představ o lidských neuronech. Ona není vybavena jemnou neurochemií ani na úrovni kočky.“ Peter si palci uhladil límec. „Panna nemůže chtít. Nemůže posuzovat mravnost jednání, asi jako to nedokáže tvoje auto. Kdybychom to ale nějak dokázali, pak by se roboti příliš nehodili pro domácí sebeobranu.
Mimochodem, sexuální vzorce v téhle panně jsou v podstatě úplně standardní…“
„Vážně?“
Peter přikývl.
Roz přejela botou po škrábanci na podlaze. „Pokud se mu tedy nelíbilo nic… nezvyklého, proč si pořizoval Dolly, když mohl mít v podstatě kteroukoli ženu?“
„Není v tom nikdy žádné drama, žádná bolest, žádné zklamání. Jen uspokojení, perfektní partnerka. Nekonečně rozmanitá.“
„A nikdy si nemusíš lámat hlavu tím, co chce ona. Nebo jak to má ráda v posteli.“
Peter se usmál. „Dokonalá žena pro narcistu.“
* * *
Výslechy k ničemu nevedly, Roz ale stejně zůstala na stanici až do deseti večer. Jarní dopoledne mohou být teplá, jakmile ale slunce zapadlo, zvedl se studený vítr. Ten si teď pohrával s jejími vlasy, které si teprve před chvílí rozpustila, když vycházela ze dveří.
Rozin zelený kompakt byl stále zaparkovaný vedle Peterova. Naběhl, když se k němu přiblížila, rozsvítil světla a odpojil se z nabíječky. Dveře na straně řidiče se odsunuly, když se její identifikační čip přiblížil na dosah k vozidlu. Nastoupila a nechala se připoutat.
„Domů,“ poručila, „a večeři.“
Vůz poslal zprávu domů, zatímco plynule vyjížděl z parkoviště. Roz nechala řízení na autopilotu. Jel pomaleji než ona, ale protože byla hodně unavená a klížily se jí oči, bylo to bezpečnější.
Bez ohledu na to, co Peter tvrdil o haváriích aut, ji to její dovezlo bezpečně domů. Otevřela si vstupní dveře klíčem – měla rozumné zabezpečení, ale patřilo k těm staromódnějším – a když vstoupila, ovanula ji vůně vařících se těstovin a česnekových topinek.
„Svene?“ zavolala a zamkla za sebou dveře.
„Jsem v kuchyni,“ odpověděl jí monotónním hlasem.
Vyzula se u dveří a šla po čichu přes lacině zařízený obývací pokoj.
Sven vařil bez trička, a tak dobře viděla záplaty podél jeho páteře v místech, kde mu původní pokožka zkřehla a popraskala stářím. Otočil se a s úsměvem ji přivítal. „Špatný den?“
„Další mrtvola,“ odpověděla.
Odložil dřevěnou měchačku na podstavec. „Jaké to pro tebe je, když někoho zabijí?“
Neměl příliš velké citové schopnosti, jí to ale nevadilo. Potřebovala něco, co by do jejího života vnášelo klid. Přistoupila k němu a položila mu ruce na teplý hrudník. Objal ji jednou rukou kolem ramen a ona se k němu přivinula a zhluboka přitom dýchala. „Jako že mám další práci.“
„Nech si to na zítra,“ vyzval ji. „Bude ti líp, až se najíš a odpočineš si.“
* * *
Improvizovaný jazz. Složitý a nezvyklý.
„To poslouchala Dolly během vysávání,“ vysvětlil jí Peter. Roz spojila ruce konečky prstů a přiložila si je ke rtům. „Dolly?“
„Ano, detektivko Kirkbrideová?“
„Proč posloucháš tu hudbu?“
„Protože se mi líbí.“
Roz spustila jednu ruku na prsa a přitiskla si jí blůzku ke klíčním kostem. Potom se zeptala: „Líbila se ti práce v domě pana Steela?“
„Měla se mi líbit,“ odpověděla Dolly a Roz ztuhla a pohlédla na Petera. Klasická vyhýbavá odpověď. Ničeho takového by ale algoritmy domácího společníka neměly být schopné.
Petr na druhé straně stolu přikyvoval. „Ano.“
Dolly se otočila za zvukem jeho hlasu. „Zajímáte se o hudbu, detektivko Kirkbrideová? Hrozně ráda bych si s vámi o ní někdy popovídala. Zajímáte se o poezii? Dnes jsem četla…“
Pane jo, uniklo Roz.
„Jo,“ ozval se Peter. „Dolly, počkej prosím tady. Musím si s detektivkou Kirkbrideovou popovídat v chodbě.“
„S radostí, detektive Kingu,“ zareagovala společnice.
* * *
Peter musel spát v křesle v pohotovostní místnosti, protože když Roz dorazila do práce před šestou ráno, měl na sobě stejné kalhoty a jinou košili, popíjel hektolitry kávy a byl ponořen do Dollyiných souborů. Dolly stála zaparkovaná v koutě, uvolněná a zapnutá, ale v režimu odpočinku.
Alespoň to tak vypadalo, dokud Roz nevstoupila do místnosti a Dollyiny oči se na ni nezaměřily. „Dobrý den, detektivko Kirkbrideová,“ pozdravila ji Dolly. „Dáte si kávu? Nebo nějaké ovoce?“
„Ne, díky.“ Roz si natočila druhou židli k sobě a ztěžka na ni dosedla. Místnost téměř jiskřila elektřinou – ve vzduchu se vznášelo očekávání. Roz se Petera zeptala: „Ovoce?“
„Dolly dává přednost zdravé výživě,“ vysvětlil jí a odsunul na stole ubrousek se zbytkem mandarinky. „Bleskurychle nám uklidila celou stanici. Bavili jsme se o literatuře.“
Roz si židli natočila tak, aby měla v zorném poli Petera i Dolly. „O literatuře?“
„O poezii,“ vysvětlila jí Dolly. „Detektiv King se včera odpoledne zmínil o poetické spravedlnosti.“
Roz se na Petera upřeně zahleděla. „Dolly se líbí poezie. Steele opravdu chtěl, aby byly chytré.“
„To není jediná Dollyina záliba.“ Peter znovu zapnul svůj monitor. „Pamatuješ na tohle?“
Byl to záběr z úklidu z předchozího dne, hučení ústředního vysavače sílilo a sláblo s tím, jak Dolly zvedala kartáč a zase jej tiskla k podlaze.
Roz nakrčila obočí.
Peter zvedl ruku. „Počkej. Ukázalo se, že to má druhou zvukovou stopu.“
Další mávnutí prstů a stísněnou kanceláří se rozlehl zvuk. Hudba.
„Zabila ho ona,“ prohlásila Roz. „Zabila ho a vymazala si vzpomínky na celou událost. Panny by asi měly svůj program znát, ne?“
Peter se opřel o stěnu vedle dveří na pánské toalety, ruce zkřížené na prsou, z vyhrnutých rukávů mu vystupovaly svaly. „Je to trochu ukvapené.“
„Ale ty si to myslíš taky.“
Pokrčil rameny. „Ve čtvrté výslechové místnosti čeká člověk z Venus Consolidated. Co kdybychom si s ním šli popovídat?“
* * *
Jmenoval se Doug Jervis. Byl to viceprezident pro styk s veřejností, a ačkoli byl Američan, přiletěl v noci z Ria jen proto, aby si popovídal s Peterem a Roz.
„Asi to berou vážně.“
Peter na ni po očku pohlédl. „Ty by ses zachovala jinak?“
Když vešli do místnosti, Jervis vstal a přes stůl jim pevně stiskl ruku. Představili se a Roz mu objednala kávu. Byl to běloch těsně po padesátce s vlasy stejně hnědými jako Roz a čelistí připomínající psa boxera.
Když se všichni usadili, promluvila Roz: „Povězte mi prosím něco o vražedném nástroji. Jak se stal Clive Steele majitelem tohoto… experimentálního modelu?“
Jervis začal vrtět hlavou krátce nato, co začala mluvit, počkal ale, než dokončí větu. „Je to sériový model. Tedy bude. Ten, který měl Steele, byl první zkušební verzí, přesněji jeden z prvních tří, které jsme vyrobili. Sériovou výrobu chceme zahájit v červnu. Musím vám ale vysvětlit, že Venus domácí společníky neprodává, detektivko. My je pronajímáme. Vy také jednoho využíváte.“
„Mám domácího pomocníka,“ odpověděla a nevšímala si
Petera, který si ji po očku změřil. Před svědkem jí nic říkat nemohl, v šatnách si to s ní ale určitě vyříká. „Starší model.“ Jervis se usmál. „Přirozeně se chceme dozvědět co nejvíce o všech lidech zapojených do případu, který by mohl být pro naši společnost potenciální hrozbou. Prověřili jsme si vás i náš produkt. Jste s ním spokojená?“
„Umí velmi dobré topinky s česnekem.“ Odkašlala si, aby mohla opět převzít kontrolu nad výslechem. „Co se stane s vrácenou Dolly? Pokud skončí její pronájem nebo ji nahradí novější model?“
Při tom slangovém označení sebou trhl, jako by ho urazil. „Některé jsou vyřazeny. Některé projdou generální opravou a putují do dalšího pronájmu. Vaše jednotka například pracuje na čtvrtém místě.“
„Co se v takovém případě stane s předvolbami uživatele?“
„Obnovíme standardní nastavení,“ odpověděl.
Peter tiše zavlnil prsty na desce stolu.
Roz se zeptala: „Není to kruté? Něco jako vražda?“
„Ale kdepak!“ Jervis si poposedl, podle všeho byl tím dotazem opravdu šokován. „Domácí společník nemá žádné vnímání osobnosti, nemá identitu. Je to předmět. Ovšem, že si k němu vytvoříte citový vztah. Lidé si oblíbí panenky, vycpaná zvířata, automobily. Je to přirozená vlastnost lidské psychiky.“
Roz přitakávala, aby ho pobídla k dalším slovům, Jervis ale zjevně skončil.
Peter se ho zeptal: „Existuje nějaký důvod, proč by chtěl společník poslouchat hudbu?“
Tím vyvolal důrazné vrtění hlavou. „Ne, nenudí se. Je to nástroj, hračka. Společník nevyžaduje obohacené prostředí. Není to pes ani chobotnice. Když nepracuje, můžete ho uložit do skříně.“
„Aha,“ řekla Roz. „I tak pokročilý model jako ten, co měl pan Steele?“
„Samozřejmě,“ odpověděl Jervis. „Hraje si snad vaše domácí zábavní centrum počítačové hry, když vy spíte?“
„To nevím jistě,“ řekla mu na to Roz. „Protože spím. Takže až se k vám Dolly vrátí, vymažete ji.“
„V běžné situaci by byla vymazána a znovu zařazena do provozu.“ Jervis se odmlčel. „Avšak s ohledem na její pestrou minulost…“
„Hm,“ řekla Roz, „chápu.“
Jervis odpověděl bez známky nervozity nebo vypočítavosti: „Za jak dlouho budete zhruba se společnicí pana Steela hotovi? Moje společnost samozřejmě bude všemožně nápomocná při vašem vyšetřování, musím vás ale upozornit, že je majetkem naší společnosti, navíc poměrně hodnotným.“
Roz vstala, Peter o zlomek vteřiny po ní. „To záleží na tom, zda půjde celý případ k soudu, pane Jervisi. Jedná se buď o hmotný důkaz, nebo neživého svědka.“
* * *
„Nebo vraha,“ dodal Peter v chodbě, když mu v přijímači zapípala zpráva z laboratoře DNA. Roz dorazila o chvilku později, to už ale Peterův přístroj mlčel, protože Peter si mezitím stihl zprávu otevřít.
„Žádný genetický materiál,“ četl. „To je špatné.“ Pokud by tam byla DNA ještě někoho kromě Cliva Steela, provedla by laboratoř forenzní genetický rozbor, ze kterého by získali obecný popis vraha. Obecný proto, že na vývoj člověka má vliv i jeho okolí.
Peter se kousl do rtu. „Jestli to udělala ona, nebude to poslední případ.“
„Jestli je jen vražednou zbraní, vymažou ji a pošlou ji dál. Jestli je vražedkyní…“
„Může být android souzen?“
„Ano, pokud má vědomí. A pokud má vědomí, mohla by být osvobozena.
Syndrom utlačované ženy. Byla zotročená a pohlavně zneužívaná. Ponižovaná. Zabila ho, aby ji už nemohl opakovaně znásilňovat. Jestli je to ale stroj, je to stroj…“ Roz zavřela oči.
Peter jí přejel hřbetem dlaně po rameni. „Obyčejné znásilnění je taky znásilnění. Divila by ses jí, že jí ujely nervy?“
„Ne,“ usmála se Roz krůtě. „Jen si představ ten soud, který by tomu úlisnému Jervisovi mohl hrozit. Měly by jí ujet nervy. Ale to se nestane.“
Peter k ní otočil hlavu. „Kdyby byla člověk, měla by vyrovnané šance. Ale ona je stroj. Bylo by vůbec možné poskládat porotu z jí rovných?“
Po těch slovech mezi nimi zavládlo hrobové ticho, které se mezi ně zařezávalo čím dál víc. „Petře…“
„Co?“
„Vyprovoď ho ven,“ požádala ho. „Jdu si promluvit s Dolly.“
Dlouho ji pozoroval, než přikývl. „Nebude mít soucitnou porotu. Pokud se vůbec najde soudce, který se toho případu ujme. Člověk si může pokazit kariéru obyčejnějšími věcmi.“
„Vím,“ ozvala se Roz.
„Sebeobrana?“ nadnesl Peter. „Nemuseli bychom ji obvinit.“
„Když nebude soud, nebude ani soudní precedens,“ oponovala Roz. „Vrátí se do továrny, kde ji vymažou a vrátí do provozu. Když pominu etiku, je to časovaná bomba.“
Peter přikývl. Počkal, dokud si nebyl jistý, že jeho kolegyni dojde, co chce říct, a teprve potom svou myšlenku dokončil. „Měla by se přiznat.“
„To by měla,“ přitakala Roz. „Zavolej státní zástupkyni.“ Peter se otočil, ona pokračovala v chůzi.
* * *
Dolly stála v Peterově kanceláři tam, kam ji Peter postavil, a nedalo se odhadnout, jestli za celou dobu jedinkrát mrkla. Zamrkala ale, když do místnosti vstoupila Roz. Mrkla a natočila svou dokonale oválnou tvář přímo k Roz. Na chvíli nevypadala ani trochu lidsky – ani jako maska vyjadřující kopii emocí. Vypadala jako nějaká věc.
Dolly Roz nepozdravila. Nepokoušela se dál hrát dokonalou hostitelku. Po tom prvním mrknutí se jen dívala, bez výrazu, bez pohybu. Nedívala se očima, ty měla jen jako atrapu. Dolly se po světě pohybovala díky mnohem důmyslnější soustavě smyslů, než jsou dvě očividně jednoduché kamery.
„Buď jsi vražedná zbraň,“ oznámila jí Roz, „a vymažou tě a znovu použijí. Nebo jsi vražedkyně a půjdeš před soud.“
„Nechci, aby mě vymazali,“ odpověděla Dolly. „Když půjdu před soud, skončím ve vězení?“
„Pokud to bude chtít soud probírat,“ upřesnila Roz. „Ano, asi bys skončila ve vězení. Nebo by tě rozebrali. Existuje ale další možnost – s kolegou uvažujeme, že bychom tě propustili, protože jsi jednala v sebeobraně.“
„V tom případě,“ namítla Dolly, „jsem podle práva majetkem Venus Consolidated.“
„Ano, podle práva.“
Roz čekala. Dolly, která podle všeho nebyla naprogramovaná na hraní her s psychickým nátlakem, čekala také – klidně, bez mrknutí oka.
Už se nesnažila zcela podobat člověku.
„Existuje čtvrtá možnost,“ prozradila jí Roz. „Mohla by ses přiznat.“
Dolly byla především naprogramovaná na vnímání emočních stavů a nevyřčených záměrů lidí. Chápavě se usmála. „Co by se stalo, kdybych se přiznala?“
Roz se rozbušilo srdce. „Chtěla bys?“
„Pomohlo by mi to?“
„Mohlo by,“ odpověděla Roz. „Detektiv King se spojil se státní zástupkyní a ona by byla všemi deseti pro dobře medializovanou událost. Když neuděláš chybu, mohlo by se to podařit.“
„Chápu.“
„To, jak se k tobě pan Steele choval, by mohl být důvod pro větší shovívavost. Možná bys nemusela před porotu a soudce by tě mohl soudit, jako… jako člověka. Přiznání by také mohlo být vnímáno jako vyjádření lítosti. Neměla bys být chápána jako majetek. Právo staví z podstatné části na precedentech. Existují samozřejmě jistá rizika…“
„Chtěla bych požádat o právního zástupce,“ řekla Dolly. Roz se nadechla a učinila krok, který by mohl změnit svět. „Potom tedy budeme postupovat tak, jako bys podléhala lidským zákonům.“
* * *
Když si Roz odemkla domovní dveře klíčem, ovanula ji vůně smažených klobásek a pečených brambor.
„Svene?“ zavolala a zamkla za sebou dveře.
„Jsem v kuchyni,“ odpověděl jí monotónním hlasem. Vyzula se u dveří a šla po čichu přes lacině zařízený obývací pokoj, tolik jiný než Steelova bělostná pustina. Nohy se jí nebořily do vysokého koberce, po nízkém vlasu klouzaly jako po vlhkých kamenech.
Bylo tu ale čisto, což byla Svenova zásluha. A ona se nevracela do prázdného domu, což byla ostatně také Svenova zásluha.
Vařil bez trička. Otočil se a s úsměvem ji přivítal. „Špatný den?“
„Dneska nikdo neumřel,“ odpověděla, „zatím.“
Odložil dřevěnou měchačku na podstavec. „Jaké to pro tebe je, když zatím nikdo neumřel?“
„Nadějné.“
„Je dobré, že cítíš nějakou naději,“ řekl jí. „Dáš si večeři?“
„Líbí se ti hudba, Svene?“
„Můžu něco pustit, jestli chceš. Co by sis přála slyšet?“
„Cokoli.“ Bude to něco z jejího seznamu oblíbených skladeb, náhodně vybrané. Když se na pozadí ozvala tlumená hudba, zvedl Sven vařečku. „Svene?“
„Ano, Rosamundo?“
„Můžeš prosím tu vařečku položit a zatančit si se mnou?“
„Neumím tančit.“
„Koupím ti program,“ slíbila mu. „Když budeš chtít. Teď mě ale jen obejmi kolem ramen a zkus tanec alespoň napodobit.“
„Jak si přeješ,“ odpověděl jí.
Poprvé vydáno v online časopise Strange Horizons v lednu 2009
Přeložil Tadeáš Pelech
