Věnováno Simům na palubách všech záchranářských lodí světa.
Část první: Ještě na Zemi
Bylo mu řečeno, že loď má lidský personál. Opakoval si to v duchu, když kráčel dlouhými, špinavě bílými chodbami a míjel jednoho Sima za druhým, vždy v přesně stejných rozestupech. Postavy v dlouhých pláštích, uválených, zašlých stářím a špinavých tak, že se jich štítil dotknout. Jejich pokožka byla šedá, vysušená na troud, vrásčitá a plandavá, jako by byla o pár konfekčních čísel větší než tělo uvnitř. Ruce a prsty s nestrhanými nehty se jim třásly a ústa naprázdno přežvykovala a pomlaskávala, oči těkaly z místa na místo nebo zely strnule z očních důlků, mrtvé a vyhaslé. „ZOAD má lidský personál!“ vštěpoval si do hlavy a úporně se soustředil na tu myšlenku, když spěchal ke svému pracovišti už kdoví kolikátý den a dosud se mu nepodařilo najít nikoho, s kým by si mohl normálně popovídat. Následujícího rána neodolal a k jednomu z nich zezadu nenápadně přitočil Darwinův analyzátor. Pár vteřin trvalo, než se na zašlém displeji ukázal výsledek: fyziologické pochody silně abnormální, tkáň však byla stoprocentně lidská.
* * *
V management-roomu ho přinutili se svléknout. Prohlídku vykonával muž tlustý tak, že se nemohl shýbnout. Prohmatal svaly na jeho paži, bez varování mu zaryl ruku do břicha a několikrát tukem obrostlými klouby poklepal na jeho páteř.
„Pojďte dál, Jessiko,“ zabručel, když se ozvalo zaklepání na rám polstrovaných dveří.
Darjan periferně vnímal, že vstoupila nějaká žena s několika note-papery v náručí.
„Tady máte aktualizované záznamy těch nových,“ řekla a vyskládala přinesené slidy na stůl jeden vedle druhého, aniž by dala najevo, že v místnosti zaregistrovala nahého člověka.
„Naše vědma,“ představili mu ji, „mimo jiné rozhoduje o přijetí nováčků na misijní lodi.“
„Aha. takže ortel vydá ona?“ prolétlo mu hlavou. Žena vzhlédla, jako by jej zpozorovala až teď, a přejela ho pohledem od hlavy k patě.
„Vás tady nemám,“ konstatovala bez zájmu.
Manažer pokrčil rameny:
„Fakt? No tak bude muset udělat testy znova.“
„Ale já…,“ pokusil se Darjan protestovat. Mamě. Přijímací řízení na misijní plavbu projektu ZOAD /Záchrana ohrožených animálních druhů/ musel absolvovat podruhé.
I napodruhé jej přijali.
Ihned po druhém nástupu ho přivedli před její kancelář, blyštící se lacinými fialovými neony, napůl vypálenými a vysílajícími do okolí paprsky jedu /jedovatost těchto zářivek však nikdy nebyla oficiálními orgány uznána/.
„To jdu jako na pohovor? Něco sem proved, nebo vypadám, že mi už hráblo?“ obořil se nezdvořile na pracovníka základny, který měl na starosti nové síly.
„Ne, to ne,“ usmál se muž zdvořile, „jde o čistou formalitu.
Proklepne si vás, jestli nejste pro náš projekt nějak potenciálně nebezpečný. Jakkoliv.“
„To už snad udělala, když jste mě přijímali?“ zavrčel podrážděně. Jestli něco neměl rád, tak když se mu cizí člověk hrabal v čemkoliv, co mu patřilo, ať už to bylo zavazadlo, útroby nebo jeho vlastní osobní budoucnost.
„Tehdy zjišťovala, jestli může být nebezpečné vás přijmout. Teď se zaměří na to, jestli není nebezpečné vás vyslat na lodi do vesmíru. Jak jsem už říkal, je to jen formalita.“
„Když je to formalita, proč tam musím?“ zaotravoval znovu.
Mentor se zatvářil mírně netrpělivě.
„Angažovali jsme ji, aby předpovídala možné katastrofy. Pokud se má něco zlého stát, předejdeme tomu. Ušetřili bychom nemalé částky, kdyby to fungovalo.“
„A nefunguje?“ zeptal se Darjan konverzačně.
„Většinou plácá blbosti,“ odvětil mentor. „Nicméně má trvalou smlouvu, takže ji nemůžeme vyhodit, dokud neudělá nějakou zásadní chybu.“ Skoro to vypadalo, že si povzdechl. Neony se rozblikaly – znamení, že Darjan může do svatyně prognostiky vstoupit.
„Dobrý den,“ zvedla vědma zrak od hromady prastarých spisů, psaných ještě na papíře, zatvářila se mírně zmateně a zamžourala do denního světla, proudícího z otevřených dveří:
„To už jsou čtyři?“ pokoušela se zorientovat alespoň v čase. Po chvilce se jí to podařilo a za pomoci chronometru, počítače a několika hustě počmáraných poznámkových sešitů si připomněla, kolikátého je, kdo je Daijan, co tu oba dělají a co mají na programu dál.
„Namalujte mi sluneční soustavu,“ přisunula mu touchpad a šla si uvařit kávu. Vůně nápoje se rozletěla vzduchem a přehlušila tak to, co tu jemně vonělo předtím, ať už to bylo co chtělo.
„To už dneska málokdo umí,“ poznamenal Darjan.
„Myslíte zalít kafe? Taky se to naučíte,“ pousmála se mnohoznačně. Zapochyboval, že by tohle prastaré umění mohl kdy potřebovat. A taky netušil, kde by mohl mletý prášek z kávových zrn, který přibyl na seznam zakázaných omamných látek roku 2042, sehnat. Se zájmem se díval na vědmu, jak nese šálek k ústům.
„Chcete taky?“ zeptala se.
Přikývl.
„Upíjejte pomalu, jednak rychlé pití rozbuší srdce a navíc je na dně sedlina, která se nekonzumuje,“ poučila jej. Pak už se před ní necítil tolik nahý.
Pili kávu a ona se na nic neptala, jen čekala, až jí odevzdá trochu neuměle vyvedenou skupinu planet s přilehlým okolím, slunci a měsíci a mléčnou dráhou.
„Teď hvězdnou oblohu,“ přikázala a on se dalších několik minut pachtil s pozicemi hvězd v souhvězdích, odhadováním a propočítáváním vzájemných poměrů jejich velikostí a vyčerňováním tmy mezi nimi. Přisunula si i druhý nákres a soustředěně se do nich zahleděla. Po deseti minutách začínal chápat, že tahle žena je mimo vždycky, nebo alespoň většinou. Jezdila prsty po kresbě, jako by odměřovala jemu neznámé míry a vzdálenosti, črtala si poznámky tak kaligrafické, že nebyly k přečtení, tedy alespoň ne hlavou dolů, a stále častěji se zamýšlela a chmuřila čelo.
„Vy tuhle práci moc potřebujete?“ zeptala se pak, aniž na něj pohlédla.
Přitakal. Zatvářil se o poznání snaživěji.
„To je těžké,“ podepřela si čelo, „vy jste celkem schopný odborník, to jistě, a máte značný potenciál, ale… a to je bohužel pro mise na lodích ZOAD nepřípustné, nacházím u vás zvýšenou senzitivitu vůči určitým věcem.“
„Vůči jakým věcem?“ zeptal se, prozatím přesvědčen, že se to dá nějak řešit.
Zavrtěla hlavou.
„To vám nemohu prozradit. Rozhodilo by vás to a poškodilo vaši stabilitu.“
Tak fajn, pomyslel si, a nemyslíš si, že to, cos řekla, mě už rozhodilo? Nahlas pronesl:
„Chci vědět, o co jde. Na vlastní odpovědnost.“
„Ne,“ odpověděla a zatvářila se sveřepěji než předtím. Už zase si před ní připadal jako tenkrát při prvním setkání. Odborně zkoumané laboratorní zvířátko.
Zkusil naléhat, ale dál se v rozhovoru už neposunuli. Dopil kávu, vyšel ze dveří a nebyl z toho vůbec moudrý. O dva dny později se od manažera projektu dozvěděl, že jej pro misi lodí typu Evolution 2 nedoporučila. Asi jsem blbě vybarvil Uran, no…, ušklíbl se trpce a proklel Evropský akreditační systém i Koordinaci pracovních zdrojů dohromady.
* * *
Jasně, že tuhle práci nutně potřeboval. A co mám krucinál asi takjinýho dělat? Vzdělávání v jeho oboru fungovalo centrálně a krátce po sloučení Evropy Světová vláda nastavila jeho mantinely tak, že se z nově zbudovaných univerzit z ničeho nic vyrojila tak obrovská mračna odborníků na cokoliv, že pro ně na pracovním trhu nebylo místo. Ostatně už předtím se nějaký idiot postaral, aby zákony upravili tak, že neumožňovaly absolventům těchto vzdělávacích institutů samostatně pracovat. Takže prakticky jediná možnost praxe a získání tolik potřebného diplomu byla tady – na některém z projektů hluboko ve vesmíru, na lodích s lidskou posádkou, která nemluví, neodpovídá na pozdrav, nejí, nespí a vůbec nevykazuje žádné známky lidskosti kromě běžné genetické výbavy. I vnější podoba s člověkem u nich byla už jen vzdálená.
Prezident projektu, ačkoli byl podle veřejného životopisu více než stoletý, vypadal na dvacet. V hlubším vesmíru nejspíš kvalitní náhradní orgány nejsou tak nedostatkovým zbožím jako na Zemi, pomyslel si Darjan a pokusil se na něj působit co nejstabilněji.
„Mám tu zprávu, na základě které bychom vás měli propustit,“ konstatoval a přisunul mu slid notepaperu. Ťuknutím na příslušné místo nalistoval poslední stranu. Darjan si přečetl, že není přípustné, aby se účastnil misí ve vesmíru. Trpí totiž vysokou citlivostí, zvýšenou potřebou sociální vazby a kontaktu s blízkými a mizernou odolností vůči vysoké zátěži a stresu. Dál dočíst nestačil a popravdě řečeno ani nechtěl.
„Co je to za pitomost? Hodláte mě vyrazit kvůli tomuhle? Přijímacíma pohovorama jsem prošel, tak co najednou…,“ začal hrubě, protože měl vztek. Zlost na všechnu mamou námahu se sem dostat, vztek na vlastní bezvýchodnou situaci.
„Nevyhodím vás. Řekl jsem – měli bychom. Naštěstí pro vás používám raději vlastní rozum,“ pousmál se muž trochu povýšeně.
„Nemusíte ji respektovat?“ zeptal se Darjan s ulehčením.
„Formálně bych měl,“ odpověděl prezident, „ale já na to kašlu. Naštěstí pro vás je stav posádek na lodích…, stav posádky na jedné lodi takový, že ho právě potřebujeme doplnit o jednoho SEIF odborníka.“ Náhle se jakoby zarazil a nahlédl znovu do dokumentace:
„Vystudoval jste SEIF, že ano?“
Darjan přikývl. SEIF, čili Save Every Inteligence Form – Záchrana všech inteligentních forem života – byl jeho obor. Jak zjistil během dlouhého studia, obor pověstný mizernými pracovními i platovými podmínkami.
„A co uděláte s vědmou?“ nadhodil.
Prezident se pod řídkými Vousy škodolibě ušklíbl.
„S ní máme už delší dobu menší problém,“ povzdychl si teatrálně.
Darjan se servilně pousmál, teď už v klidu.
„Prý kecá blbosti dost často?“ troufl si opatrně.
Prezident projektu jemně pokynul hlavou.
„Něco na ten způsob… i když sám bych to takhle přesně neformuloval. Dává nám pokyny, které nemůžeme… se nám nehodí respektovat. A řekl bych, že už skoro nazrává čas k nějakému trvalejšímu vyřešení našich věčných sporů.“
„Trvalejšímu… Chcete ji propustit?“ dovolil si otázku.
„Hm… to dost dobře nejde. Uvažoval jsem ale, že bych ji přesunul… na jiné pracoviště v rámci projektu.“
„A jak vám v tom můžu pomoct?“ zajímal se Darjan.
„Jak bych to… dobrovolně nepůjde. Nepodepsala by převelení. Asi tak.“
Daqana odpověď maličko zarazila. „A… to ji mám odvléct za vlasy, nebo…“
„Ne, to samozřejmě ne. Ale všiml jsem si, že si vás tak trochu oblíbila. Kdo ví proč… nabídla vám kávu, že?“ zaútočil náhle.
„No… já jsem… já jen trochu… totiž…,“ Darjan se zakoktával. Požití nepovolených látek se sice běžně tolerovalo, ale z formálního hlediska to důvod k vyhazovu byl. I k vydírání.
„Klid… nehodlám z toho dělat vědu. Tady to,“ vytáhl ze šuplíku štíhlou láhev se začerněnou vinětou, „jí donesete jako poděkování. Za to kafe. A napijete se s ní. Musíte dbát, aby vypila aspoň jednu celou skleničku. Jakmile tomu tak bude, upozorníte mě tímhle,“ vsunul mu do dlaně maličký ovladač s jediným tlačítkem. „No, a my ji spící přesuneme na loď. Taková služební cesta nikdy neuškodí. Alespoň pozná na vlastní kůži, jak to v tom vesmíru doopravdy funguje. A nebojte, zvýším jí plat…“
V Darjanovi zvítězila ta jeho část, která kdysi v dětství trhala plazmatickým robůtkům nožičky a prosvěcovala holkám rentgenovým ukazovátkem sukně.
„Fajn,“ zakřenil se a sebral ze stolu láhev.
„A abych nezapomněl, tenhle rozhovor se nikdy nekonal,“ připomněl mu prezident projektu, „a tahle dokumentace,“ zvedl dvěma prsty štítivě NP se zprávami, „nikdy neexistovala. Zařízení bylo totiž nenávratně poškozeno.“ Dálkovým ovladačem vypnul požární hlásiče a potom kamery. Z vitríny s ozdobnými starými předměty vytáhl archaický zapalovač. Škrtl a hořící n-paper odložil na talíř se zbytky nedojedených svačin. Pozdě si všiml, že talíř je recyklovatelný, tedy z umělé hmoty, a začal panikařit.
„Umyvadlo!“ napověděl Darjan. Prezident opatrně odnesl oba hořící předměty pod kohoutek a usmál se od ucha k uchu.
„Jste schopný člověk a ne že ne,“ pronesl uznale.
* * *
Když čekal, až se rozbliká zářivý neon, vyzývající jej ke vstupu do věštírny, ozvala se v něm poslední rezidua svědomí: Není v tom jed, třeba? Nechce se jí šéf tak trochu zbavit natrvalo? Přežije na lodi, plný chlapů, který tam nejspíš nechtěla pustit? Co když má za sebou nějakou plastiku, lifting nebo jinej kosmetickej zákrok, kterej se ve stavu beztíže smrští, vybuchne nebo odlepí? Pochybovačné myšlenky ale zahnal kupodivu záhy.
„Brý den. Tohle jsem vám přinesl. Dáte si se mnou?“
Vypadalo to, že je mile překvapená. Asi nebude moc schopná v předpovídání budoucnosti, zauvažoval. Poslední, co si z toho večera pamatoval, byl pohled na dno skleničky vyzdobené hologramem Saturnových prstenců a pak pohled do jejích hlubokých a překvapivě trochu smutných očí.
Část druhá: Na palubě
Na to, jak se dostane z prognostické pracovny on sám, se Darjan zapomněl zeptat. Probudil se na lůžku, které mu připadalo nápadně úzké a páchlo lyzolem. Prostěradlo bylo starší, bílé s modrým logem.
Jsem na záchytce!, blesklo mu hlavou. Pokusil se vstát. Nešlo to a příšerně ho bolelo celé tělo. Periferním viděním zjistil, že je k lůžku připoutaný pevnými řemeny. A jeho močový měchýř mu vysvětlil, že nápad Ještě se chvíli dospím a pak se uvidí, nepůjde realizovat.
Očima hledal nějaký zvonek. Nakonec objevil signalizační zařízení poblíž levé dlaně. Stiskl tlačítko a doufal, že přijdou brzy, budou milí a všechno se vysvětlí. Doufal mamě. Automatické dveře se pohnuly až skoro po dvou hodinách, kdy už počítal každou vteřinu a urputně se snažil nedívat se na ventilátor nahoře u stropu, z jehož ramen vždy za pár okamžiků seběhla kapka a pleskla do špinavé louže na zašlém kovovém stole.
Do místnosti kdosi vstoupil. Kráčel mechanicky, přesně odměřenými kroky, jako by jej poháněl setrvačník, nebo byl natažený na klíček – a brzy mu měla dojít energie k pohybu. Ledabyle natáhl niku k Darjanovi a rozepnul mu pouta, a než ten stačil něco poznamenat nebo alespoň pozdravit, zmizel ve dveřích.
Daijan opatrně vstal. Dost se mu točila hlava a žaludek se bouřil tak, že měl obavu, jestli dokáže udržet jeho obsah na místě. Přidržel se kovového madla postele a zkusmo udělal několik kroků. Jakž takž to šlo. Přidržuje se stolu, pustil se napříč místností ke dveřím, kde tušil toaleta. Byla tam. Jeho úleva se dala srovnat s vítězstvím těch, kdo na Marsu objevili živé organismy a zjistili, že jsou bez výjimky daleko hloupější než lidé. Když se vracel, jeho kroky byly daleko jistější a méně roztřesené. Nepovažoval tedy už za nutné se přidržovat, což se ukázalo jako chyba. Poznal to ve chvíli, kdy mu ujela noha po čemsi mazlavém a hodně slizkém. Zblízka zjistil, že podlaha je pokrytá zaschlými formami nejrůznějších tkání – kožní štěpy, odřezky tukových buněk a sem tam zbytky jakési svalové hmoty. Určil, že to, po čem uklouzl, byl nejspíš mozek. Tedy předtím, než se mu rozmázl o bota a stal se definitivně nepoužitelným, jako všechno kolem. Uvědomil si pronikavý zápach. Natáhl jej do nosu a dešifroval jako nějakou formu lihu. Tak to nejsem na záchytce, spíš v patologickým muzeu, pomyslel si spokojeně.
Stín, nebo co to bylo, vešel znovu. Zamumlal cosi nezřetelného a položil na Darjanovu postel objemný balík.
„Dobrý den, kde to jsem?“ pokusil se Darjan započít konverzaci. Bytost připomínající mumii ho zřejmě nevnímala. Vylovilo to odkudsi pytel a začalo do něj vybírat některé z tkání, válejících se na podlaze. Rozeznává vůbec živé a mrtvé? U našedlé hmoty, která před chvílí ještě byla orgánem myšlení, se tvor maličko zarazil.
„Čerstvý?“ obrátil se s otázkou na Darjana. Ten v první chvíli úlevně vydechl, že si může konečně s někým promluvit.
„Já… nevím, byl ve sklenici. Uklouzl jsem, a ona spadla se stolu spolu se mnou. Omlouvám se…“ začal, ale zarazil se, když pohlédl do obnažené části obličeje neznámého. Vyhaslé šedivé panenky čnící z krvavě rudého bělma přetékajícího přes okraj víček. Kolem nich kůže, svraštělá jako obrázek pergamenu, který viděl kdysi v muzeu, a část nosu, trčící svou obnaženou kostí z této pokožky ven. I přesto, že jeho pohled byl zcela prázdný a neúčastný, pochopil Darjan, že neznámý se tváří zle.
„Potřebujeme ho,“ řekl úsečně a jal se rukou oprašovat hmotu, která nedržela pohromadě a ani snad už nebyla celá. Když odstranil z tkáně několik nejhorších nečistot, mrskl s ní zpátky do sklenice. Pak se zadíval na Darjanovu hlavu, jako by v duchu propočítával, jestli by se její obsah nevyjímal ve sklenici líp. Nakonec se otočil, vzal sklenici, pytel a spěšně vyšel z místnosti. Darjan učinil několik spěšných kroků, aby vyšel za ním, ale přemohla ho slabost a jakási podivná nevolnost, takže se svalil na postel vedle balíku a pohroužil se skoro okamžitě do velmi hlubokého spánku.
Vzbudilo jej doznívající houkání vzdálené sirény. Kolem bylo však stále mrtvo, jako předtím. Posadil se na posteli a začal se hmoždit s obalem balíku, který během spánku nevědomky objímal. Pohled na displej hodin na stěně mu prozradil, že spal dva dny. Balík obsahoval jasně zelený plášť /nejspíš, aby mě odlišil od těch šedých/, obrovité nemotorné pantofle, které, jak později zjistil, způsobovaly onu plavnou a zároveň šouravou chůzi podobnou plynutí stínu, a několik dalších věcí, o kterých netušil, k čemu slouží.
„Dobré ráno, humanoidé a jiné formy života!“ pozdravil jej uměle veselý hlas z jednoho z reproduktorů u stropu.
Huma… co? Tohleto fakt nebude záchytka…, pomyslel si neklidně.
„Dobré ráno! Slyšíte mne?“ zopakoval hlas o poznání silněji a dotčeněji.
„Eh… ano, slyším vás,“ Darjan byl zmaten. Místní rozhlas na jeho domácí ubytovně obvykle nepožadoval odpověď na pozdrav.
„Děkuji. Nyní si prosím oblečte pracovní oděv, který najdete ve svém zavazadle. Vaše směna začíná za dvacet jednu minuta. Prozatím jste přidělen na Oddělení boje s vnějšími parazity,“ konstatoval reproduktor.
Trvalo několik cenných okamžiků, než Darjana napadlo to nejjednodušší řešení.
„Kde to sakra jsem?“ zeptal se.
„Nejsem si jist, jestli vám přesně rozumím. Pokud se ptáte na výchozí polohu, mohu vám odpovědět: Právě stojíte na podlaze, ve střední části místnosti Kajuta číslo 2356 určené pro pracovníky SEIF na obytné palubě kosmické lodi Evolution 2 projektu ZOAD. Pardon, zapomněl jsem vás přivítat: Vítám vás na palubě Evolutionu 2 a přeji příjemný let.“
No… to je teda dílo…, pomyslel si Darjan a s úctou vzpomněl na konverzující toustovače, které s oblibou házeli z oken na koleji jedné z univerzit. Takže jsem se sem nakonec dostal… Se smíšenými pocity se nasoukal do pláště a vydal se vstříc své nové pracovní činnosti.
Ukázalo se, že jeho práce sestává z omývání exemplářů tisíciletých želv rodu Pratchetova, které bezmocně ležely v loužích špinavého živného roztoku na několika nákladních palubách, protože jinde pro ně vzhledem k jejich velikosti nebylo místo. Byli to velmi vzácní živočichové, mláďata, která, pokud přežijí dalších několik tisíc let, budou na svých bedrech nosit kontinenty. Nyní byly veliké každá asi jako náměstí většího města a problém byl, že na lodi nebyl dostatek ani vody, natož živného roztoku. Zčásti jej měly nahrazovat tající kusy ledovce, volně uložené u jedné ze stěn, jenže tekutina z něj byla tak ledová, že nejblíž ležící želvě zamrzaly životní funkce. Permanentně u ní měl službu jeden ze Stínů s autogenem, ale nedostatek se tím napravil jenom zčásti. Na druhém konci palub želvy, které k přežití svého dětství potřebovaly vodní prostředí, máchaly obrovskými tlapami ve vzduchu a z nozder vypouštěly zoufalé zvuky, podobné houkání majáku. Nepomáhaly proti tomu žádné typy sluchátek ani zabalení hlavy do několika vrstev izolační tkaniny vycpané vatou. Pracující zde po čase nejspíš dočasně přicházeli o sluch, alespoň se tak dalo soudit z toho, že už jim pak ten šílený hluk nevadil a při ohlášení pauzy na jídlo zůstávali na svých místech, dokud nezahlédli odcházející kolegy.
* * *
Dřel se už dvanáctý den a ještě na něj nikdo z nich kromě úsečných příkazů nepromluvil. Na jeho otázky a pokusy o humor, zpočátku servilní, později šibeniční, nikdo nereagoval. Už dvanáctý den od rána do pozdní noci a ještě nezažil žádnou přestávku v práci krom jídla, o volném víkendu nemluvě. Nejdřív si myslel, že ho stíny nějak využívají, aby pracoval za ně, ale sedmý den se jednomu z nich přisála na plášť malá zraněná létavice a toto poznávací znamení pak viděl denně, takže se dovtípil, že s takto vysokým nasazením tu pracují všichni.
Protože mu neřekli svá jména, začal jim postupně říkat Sim, Sim 2, Sim 3 až Sim 45, protože právě tolik jich na jeho oddělení bylo a svým automatizovaným chováním mu připomínali postavičky ze staré počítačové hry. Jenže ty vždycky chcíply, když nejedly a nespaly, povzdechl si v duchu. Byl zvyklý na vysoké pracovní nasazení, třeba před zkouškami, kdy se učíval i dvě až tři noci za sebou, ale tohle bylo i na něj moc. Přesto se necítil fyzicky zcela vyčerpaný. Tušil, že to způsobují nějaké chemikálie v jídle (mělo nahořklou chuť a tu a tam v nějaké polévce nebo kaši objevil kousky pilulek), ale nemohl s tím nic dělat. Jediným dostupným zdrojem potravy byla prostorná jídelna s řadou skřípajících výdejních automatů podél čelní stěny.
Pokusil se zeptat, zda na lodi existují obchody, ale dotázaný Sim se na něj jenom zvláštně podíval a neřekl nic. O penězích se taky nic nedozvěděl, netušil, jaký vlastně má plat a jestli má zaměstnavatel správně číslo jeho účtu. Nikdo mu nedal podepsat smlouvu, alespoň si na to nevzpomínal, nicméně při tom, jak horečnatý a hluboký teď míval spánek, nemohl vyloučit, že ve stavu únavy hraničící s bezvědomím něco takového třeba neudělal.
Třináctý den si počkal, až byl k němu jeden z operujících Simů otočen zády, a přitiskl mu na kůži na krku, jakoby náhodou (ve skutečnosti to jako náhoda mohlo vypadat jen stěží), Darwinův analyzátor buněčné hmoty. Displej ukázal člověka, dokonce bez známek mutace nebo genové transformace. To o poznání zvýšilo Darjanův strach: Simové tedy byli kdysi lidmi a nejspíš – s postupem času – se i on má stát jedním z nich. Rozhodl se to nedopustit, pokud to jen trochu půjde.
Následující den při probuzení začal uskutečňovat první krok svého nedokonalého plánu: dostat co nejvíc informací z lodního audiologu pilota, jak se jmenovalo zařízení, které k němu mluvilo z reproduktoru u stropu:
„Promiňte, můžete mi odpovědět na pár otázek?“
„Mám povinnost odpovědět na všechny otázky.“
Darjanovi se maličko ulevilo. Do doby, než bude muset odejít do práce, zbývala necelá minuta.
„Máš nějaké jméno?“ zkusil tomu tykat, ať je to co je.
„Mám výrobní číslo a název série, pokud se ptáte na přesné označení. Pokud se ptáte na označení, jímž byste mne mohl nazývat, přidělil jsem si jméno Lord,“ odpověděl přístroj poněkud zmateně.
„Ty sis přidělil? Chtěl ses nějak jmenovat?“
„Nemám definován výraz chtěl vůči své osobě. Chápu jen přání jiných, ne svoje.“
„Dobře, Lorde. Jak… jak jsem se sem dostal?“
Lord chvilku přemýšlel.
„Byl jste přinesen pracovníky SEIF.“
„Proč? Stalo se mi něco? Byl jsem v bezvědomí?“
„Byl jste ve velmi hlubokém spánku, díky pozření nápoje ze seznamu zakázaných látek.“
„To si pamatuju. Myslel jsem, proč mě odnesli na loď, zrovna když jsem o sobě nevěděl. Trochu divnej nástup do vysněnýho zaměstnání, ne?“
„Nerozumím. Vy jste spal a bylo nutné naplnit loď.“
„No, lepší než nic. A teď: mám smlouvu? Myslím, podepisoval jsem něco, než jsem sem nastoupil?“
„Opět přesně nerozumím. Práce na lodích SEIF je zajištěna kolektivní smlouvou, která je závazná pro každého, kdo na některé z lodí pracuje nebo se tu jen vyskytuje.“
„Aha… Můžu ji vidět?“
„Ale jistě. Musíte jen několik minut počkat, než ji počítač načte do paměti. Je to dokument obsahující 2343646465 stran. Přeji příjemné čtení.“
Den čtrnáctý jej po příchodu na pracoviště přivítalo nezvyklé ticho. Zkontroloval čas (opozdil se asi o deset vteřin), číslo paluby a zkusmo zatleskal – jeho sluch nejevil žádné známky poškození. I přesto, že od Simů se nedala očekávat skoro žádná odpověď, obrátil se k jednomu z nich:
„Co se stalo? Proč je tu tak ticho?“
Sim kupodivu odpověděl hláškou z Darjanova oblíbeného seriálu.
„Všichni jsou mrtví. Všichni jsou mrtví, Dejve.“
„Jsem Darjan, ale to nic. Co se stalo, jak – všichni mrtví?“ Zdálo se, že stín hodlá pokračovat ve vtipkování.
„Všichni jsou mrtví, Dejve,“ řekl a strčil mu do ruky hadici. Darjan ji položil na zem a poprvé v životě se dotkl rukama těla jedné z želv. Její pokožka byla příliš tlustá, aby nahmatal tep či jiné známky života. Oči nebyly zavřené, připadalo mu, že se dívají stejně jako zaživa, jen tu neznělo to houkání a končetiny se nepohybovaly.
„Jak víte, že jsou mrtvé?“ obrátil se na Sima.
„Všichni jsou mrtví,“ opakoval Sim skoro lhostejně, shýbl se pro hadici a znova mu ji podal.
„Když jsou mrtví, tak už ale nepotřebují polévat roztokem?“ zeptal se Darjan.
Sim už tam nebyl. Daijan znova položil hadici, přešel k hlavě želvy a zkusmo píchl prstem do jejího oka. Nehnulo se. Dalo se tedy předpokládat, že opravdu nežije.
„Vraťte se prosím ke své práci. Hrozí zanedbání pracovních povinností,“ ozval se chraplavý hlas odkudsi ze stěny. „Lorde…? Jsi to ty? Jsi i tady? Proč ses neozval dřív?“
„Neměl jsem důvod začít komunikaci. Vraťte se prosím ke své práci,“ opětoval Lord o poznání naléhavěji.
Daijan znova zvedl hadici.
„Klidně mi tykej, jestli to umíš. Proč se mám vrátit k práci? Jsou mrtví, nevidíš?“
„Vaše – Tvoje pracovní povinnost volá. Je to tvoje práce. Musíš ji vykonávat podle předpisů.“
„Ale vždyť je to k ničemu! Copak to nechápeš? Nač mám omývat mrtvoly, ty už se nezamažou…“
„Tvoje pracovní povinnost volá. Je to tvoje práce. Musíš ji vykonávat…“
„Víš co? Jdi do hajzlu!“ zařval Darjan a praštil pracovním nástrojem o zem. Trefil nejbližší louži, z níž vystříkla tekutina a postříkala mu kalhoty. No fajn, mám oblečení od krve mrtvý želvy, pomyslel si vztekle a vykročil směrem ke dveřím. Rozhoukala se siréna:
„Nouzový stav! Hrozí zanedbání pracovních povinností! Spouštím nouzové zavírání vrat do nákladových prostor!“
Bezmocně praštil do zamčených dveří.
„Kdo tomu tady vlastně velí? Chci si s ním promluvit!“ křikl na Lorda hlasem, který nepůsobil zrovna moc jistě.
„Tady na lodi velím já,“ oznámil Lord, „jsem ovšem řízen ze Země, jako každý androidní pilot.“
„Fajn. A nedokážeš pochopit, že mrtvola už nepotřebuje léčit?“
„To chápu. Mrtvá těla nepotřebují léčbu. To by bylo neefektivní.“
„No vida. Takže už nemusím polévat tu mrtvou želvu?“
„Musíš. Je to tvůj pracovní úkol. Polévání želv roztokem není léčba. Je to péče o její zdravotní stav.“
„Do hajzlu! Ona nepotřebuje už žádnou péči o svůj zdravotní stav, je mrtvá.“
Lord si nechal chvíli na rozmyšlenou.
„Z definice to nevyplývá. Mrtvá těla nepotřebují léčbu.
O tom, že by nepotřebovala péči o jejich zdraví, tam není nic upřesněno.“
„Ale z logiky věci to je přece úplně jasný! Podívej: mrtvá – zdravotní stav – zdraví… chápeš ty souvislosti?“
„Promiň, ale nerozumím. V definici slova mrtvý ani mrtvola není psáno, že by neměla zdravotní stav, a jestli zaživa nějaký měla, je logické, že ho má i po smrti.“
Po dvou hodinách urputné diskuze vzdal Darjan marný boj a chopil se hadice. Spolu s ostatními omýval mrtvá těla želv, kartáčoval jim pokožku, ptal se podle předpisů, jestli něco nepotřebují, a každý den zapisoval do formulářů, že o nic nového nepožádaly a že si na nic nestěžují.
V těch vzácných chvílích volna, které mu vybyly díky nedokonalostem zdejšího plánovacího systému, propátrával loď a doufal, že Lord to na něj nikomu neřekne, protože bonzování nemá v seznamu pracovních povinností. Snad nebude mít důvod, pokud se ho nikdo přímo nezeptá, snad nepochopí, co Darjanovo systematické procházení neznámých chodeb a odškrtávání prostor, za kterými nic zajímavého nenašel, má znamenat.
Jednou objevil malá neoznačená dvířka. S bláhovou nadějí, že se za nimi skrývá nouzový výsadkový modul, kterým by se dalo uniknout, nepoužívané dálkové spojení nebo alespoň pořádná dávka drog, stiskl kliku a podíval se dovnitř.
„Hm. No tak váš tady vítám. A děkuju pěkně, přesně tomuhle jsem se snažila vyhnout,“ přivítala ho vědma, která právě zalévala šálek kávy.
„Dobrý den,“ řekl mechanicky, „to… víte… váš únos mě mrzí,“ zahučel nejistě a ohlédl se po východu.
„To nic. Už dlouho se mě chtěli zbavit. Myslím prezident a ti ostatní,“ konstatovala suše a sebrala z umyvadla čistý hrnek i pro něj.
„Promiňte – když jste to věděla dopředu, proč jste dopustila, abych…“
Pokrčila rameny.
„Nevím, abych řekla pravdu. Jedna věc je vědět a druhá je najít sílu se bránit.“ Připadala mu v té chvíli zvlášť bezmocná a slabá.
Slitoval se. „Kdybych vám mohl nějak pomoct…,“ nabídl neurčitě.
„Možná že mohl,“ zašeptala. Vstala se šálkem v ruce a pobídla ho, aby ji následoval. V rohu její provizorní pracovny stála na nožičkách z pravého, nefalšovaného dřeva bizarní věc.
„Tenhle typ monitoru jsem v životě neviděl,“ konstatoval Darjkn a opatrně na tu věc sáhl. Byla nehybná, neinteraktivní, studená a hladká.
„Je rozbitý? Nejsem si jist, jestli tohle dokážu opravit,“ zapochyboval.
„To je zrcadlo. Kdysi se používalo k tomu, aby lidé viděli vlastní tvář.“
„Jen k tomu? To nebylo moc multifunkční.“
„Vlastně trochu bylo. Jenže o té druhé funkci vědělo, a vlastně dodnes ví jen naprosté minimum lidí,“ nadhodila tajemně.
„A to?“
Kývla na něj, aby předstoupili před tu věc. Plocha zrcadla ukázala obraz dvou postav, stojících bok po boku. Jedna v černém decentním kostýmku, který byl téměř povinnou součástí pozemských pracovních uniforem vyšší střední vrstvy zaměstnanců ZOAD, druhá v šedém uváleném plášti, s pokožkou dosti vrásčitou a pomalu se barvou blížící odstínu pláště.
„To jsme my?“ ujistil se Darjan a zkusil se pohnout. „Jsem zvyklý na stabilizátor vzhledu,“ prohodil nespokojeně. Na současných zobrazovacích systémech vypadal výrazně líp. Jsem už skoro jako Simové, projelo mu hlavou.
„Kdo jsou… oni? Myslím ti v pláštích, co nemluví a chodí tak divně…?“ napadlo ho se zeptat.
„Přece vaši kolegové, odborníci SEIF. Kdo jiný by to byl?“ řekla vědma udiveně, „Představte si sám sebe, jak jste vypadal, když jste nastoupil na tuto loď.“
To mu nedělalo problémy. Stejný obraz viděl naposledy dnes ráno v digitalizovaném zrcadle, když se ujišťoval, že ani tady ve vesmíru mu nerostou vousy.
„A teď se posuneme dál do minulosti. Nechte tu osobu, kterou vidíte v zrcadle, mládnout. Pomalu se proměňovat v toho, kým jste byl za studií. Potom střední škola… tak… výborně. A teď se přesuneme do dětství,“ přikazovala zvláštním hlasem a Darjan sledoval, jak se z něj v zrcadle stává chlapec a z obrazu vědmy zase dívka, vyzývavá a působící poněkud arogantně, jako typický puberťák, který si za každou cenu jde za svým. Náhle se zdálo, že jeho obraz se pohnul, ačkoliv on sám stál jako solný sloup.
„Končím,“ zabručel a odstoupil do stínu, „ať je to, co teď děláte, cokoliv, mám z toho pocit, že to může být pomsta.“ Promnul si oči a snažil se vnímat co nejstřízlivěji.
Nespokojeně se po něm ohlédla. „Nechci se mstít.“
Stejně pochyboval. Jeho obraz ztrácel jas a bledl. Pozoroval vědmu, jak pokračuje. Byla plně pohroužená do toho, co viděla v zrcadle. Jako by se vědomí těch dvou na okamžik prolnulo.
Vzduch kolem zhoustl, skoro jako by vydával zvláštní vůni.
To už jsem někde cítil, napadlo ho. Vzápětí si i vzpomněl kde – doma v dětství, ještě v dobách, kdy nedobrovolně sdílel pokoj se starší sestrou. Ta taky používala tenhle parfém – laciný a s obrázkem tehdy známé rockové kapely. Ale kdo by ho měl tady?
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.
Ovzduší kolem bylo tak husté, že téměř cítil, jak ztěžklé molekuly kyslíku padají k zemi. Plocha zrcadla jako by nabyla plastičnosti. Otevřel ústa, aby řekl, že si z hodin dějepisu nepamatuje, že by tohle zrcadla kdy v historii dělala, když se stalo něco, co mu vzalo řeč. Obraz dívky, dosud dobře viditelný i na pokřiveném zdeformovaném skle, dále vystupoval a stával se víc a víc podobný 3D animacím, vystupujícím z jemu známých obrazovek. Přesto bylo jasné, že to není ono.
„Ona se… zhmotňuje…?“ zašeptal ohromeně a trochu vyděšeně.
„Jo, cos čekal,“ odpovědělo mu to co pomalu ztrácelo podobu 3D iluze a právě vytáhlo svou druhou nohu z hloubi zrcadla. „Já sem Yess,“ představila se Darjanovi, potřásla mu rukou, aniž by jí tu svou podal a naprosto nepřipraveného a poslední dobou nezvyklého dotykům ho krátce líbla na tvář, patrně na seznámení.
Jessica na ni hleděla se zdviženým obočím.
„Tohle jsem… neplánovala. Zrcadlení má sloužit k tomu, aby si člověk líp poradil s vlastním životem… konfrontoval se s minulými etapami…“
„Nech si tu přednášku, je dost nudná,“ poradila jí její mladší verze.
„Ehm, Yess?“ odkašlala si, jako by hledala správný tón hlasu, „Vítám tě… když už jsi… tady. Toto je vesmírná loď, pátá generace, slouží k…“ začala vysvětlovat, když ji Yess přerušila.
„Jo jo, jasně, hele a máte tu aspoň čipsy?“ Darjan se tázavě obrátil k Jessice. Přece jen byl o něco mladší než ona, a tak se nemohl pamatovat na prastarou pochoutku, zakázanou pro vysoký obsah tuku v době jeho raného dětství.
„A nějakej chlast? Dala bych si…“ pokračovalo mladičké, na první pohled nevinně vypadající děvče.
Musela být v mládí dost hezká, uvědomil si Darjan, když srovnal dnešní podobu Jessiky, u níž věk odhadl kamsi po třicítce, a její dospívající paralelní verzi.
„Yess!“ okřikla Jessica své mladší já, i když to vypadalo, že okřikuje sama sebe. „Sakra!“ sevřela ruku v pěst, „Tohle nebylo v plánu!“
„Ne? A co bylo?“ podivil se Darjan.
„Technika zrcadla má sloužit k tomu, aby nositeli zvedla odvahu, pročistila hlavu a pomohla mu vyřešit traumata, která si přináší z dětství,“ informovala ho poněkud podrážděně. „Ale rozhodně NE k výrobě dvojníků nebo sekundárních identit nebo čeho podobného!“ loupla trochu vztekle okem po Yess, jako kdyby ta za to mohla.
„Se z toho neposer. Sem tady, tak mi koukej sehnat něco k pití,“ poručila si samozřejmě.
„Taková jste v patnácti byla?“ Darjanovi to nedalo, aby se nezeptal.
„Ne… to v žádném případě,“ odmítla Jessica trochu váhavě. „Ona není zlá… ani tak nevychovaná, vlastně jenom tak provokuje. Nemyslí to tak, a rozhodně nebude pít žádnou kávu ani alkohol!“
„Tak já jenom tak provokuju?“ otázalo se to dospívající stvoření, evidentně dotčené předchozími větami, „Tak sleduj!“ A než stihl kdokoliv cokoliv říct, udělala krok k Darjanovi a zabořila mu prsty do míst, na která si dával obvykle obzvláštní pozor.
„Aáááá! Zbláznila ses?“ zařval a instinktivně si kryl zasažená místa. Poněkud pozdě, protože nic takového samozřejmě nečekal. Ostatně doba, kdy se naposled potřeboval bránit fyzickému útoku, patřila šerému dávnověku.
„Zbláznila ses?“ zařvala zároveň i Jessica.
Darjan vypálil pěstí do míst, kde se ještě před okamžikem nacházelo dívčí tělo. Nestihl to, jeho instinkty byly přece jen oslabeny. Yess uskočila a zasmála se.
„Nech ji!“ okřikla Jessica Darjana. „Je to moje…“ nedopověděla, jako by si nebyla jistá, čím jí vlastně Yess je.
„To jako nemám nárok na obranu?“ utrhl se Darjan. Neodpověděla.
Vyhlédl ze dveří a přemýšlel, jak obalamutí Lorda. Senzor pohybu byl právě zhasnutý, takže to riskl a prostě se vydal chodbou jakoby nic ke své kajutě. Praštil sebou na postel a doufal, že ho Velký Bratr nechá vyspat.
„Monitoring mi hlásí, že na palubě přibyla jedna osoba,“ ozval se ublíženě právě v okamžiku, kdy se Darjan potápěl do hlubokého snění. Mátožné se probral do polospánku.
„Mhm?“
Lord zopakoval svůj výrok.
„A co já s tím?“ nahodil strategii. Zjistím, co Lord ví, a pak se uvidí.
„Jste SEIF specialista, proto se vás tážu: Je nebo není vám známo, kdo na lodi porodil nebo jiným způsobem zplodil potomka?“ přešel do oficiálního tónu.
„Porodil – zplodil… to asi nikdo,“ řekl Darjan s poměrně čistým svědomím. Říkal přece v podstatě pravdu.
„Právě to je divné,“ mudroval Lord, „ona osoba je zjevně schopna samostatného pohybu, což by novorozeně lidského druhu být nemělo. A nebo znáte nějaký způsob, jak by se takové novorozeně mohlo samostatně pohybovat?“
„Neznám,“ odpověděl Darjan spokojen s tím, jak pitomým směrem se výslech ubírá.
Prošlo to. Nedozvěděl se, jestli Lord něco hlásil na Zemi, ale pokud ano, nikomu na jeho mateřské planetě to zjevně nevadilo. Dny ubíhaly dál jeden za druhým jako dřív a úplně stejně. Daijan dál procházel okrajovými částmi lodě, jen k místům, kde objevil vědmu a Yess, se nepřibližoval. Vlastně nevěděl, co hledá, ani netušil, jak by si vlastně mohl pomoci a kdoví k čemu by mu nakonec bylo, i kdyby sé mu podařilo nějakým zázrakem najít něco, co by mohlo znamenat eventuální návrat na Zemi. I kdyby se mu s čímkoliv povedlo přepravit se vesmírem a nouzově přistát, znamenalo by to život psance bez perspektivy a bez nároku na plat. Později jeho hledání vyústilo spíš v pátrání po něčem, co by umožnilo dozvědět se něco o tom, jestli na dalších lodích je situace taky tak šílená a – kdyby měl obzvláštní štěstí, spojit se s nimi.
Část třetí: Lidský robot a člověk automat
Tisíce flotil Evolutionu 2, lodí projektu ZOAD na záchranu ohrožených tvorů ve vesmírném sektoru galaxie mléčné dráhy, brázdilo černočernou tmu a jedna o druhé věděla jen prostřednictvím blikajícího seznamu souřadnic. Navázat spojení jiným způsobem nebylo možné, na to byli příliš daleko a příliš špatně vybaveni. Bylo pozoruhodné, jak málo peněz vyčlenila Světová vláda na tak rozsáhlou a nutnou věc, nicméně muselo to fungovat a taky to fungovalo.
Rozhovor s Lordem se Darjan snažil každý den omezit jen na několik málo okamžiků. Bylo to lehké – stejně byl vyčerpaný tak, že se nedokázal ubránit pádu do tvrdého spánku hned, jak přišel do své kajuty a ráno se nedokázal probudit dřív, než se rozeřvaly lodní sirény. Nahlédnutí do pracovní smlouvy mu samozřejmě žádný užitek nepřineslo.
Čím dál do vesmíru se loď dostávala, tím víc bylo zřejmé, že přidělenými prostředky je nutno šetřit. Zásobovací tělesa připlouvala nepravidelně, pokud vůbec, a nikdy nepřivážela vše, oč žádali. Mohlo to však být trochu i tím, že Simové nebyli při žádání o cokoliv zrovna zdatní.
Hydrofobní skafandry, ve kterých přežívala poslední populace nymf, se letovaly mřížníkem, zobrazovací jednotka pro vzácné mikroorganismy se potýkala s nedostatkem baterií, antilasery, které dokázaly připojit odpadlé končetiny zpátky na tělo, vynechávaly a jejich tupé jehly zbytečně jizvily sotva pohromadě držící tkáň. Přesto museli povinně dál dopravit na palubu každého potenciálně na životě ohroženého živočicha (a to i když šlo o létající mečouny nebo jinou extrémně nebezpečnou bytost). Ochranka, pokud ji příslušná oddělení vůbec měla, vypovídala službu mezi prvními a v mrazicím boxu jedné zásobovací letky se načerno pokusila přepravit zpět na Zemi. Dostihli je umírající a těla použili na náhradní díly k sicilským chobotnicím. Chapadla, vybavená lidskými chodidly, Darjana pak ještě dlouho strašila ve snech.
„Humanoid je fyzicky vyvinutější bytost než já,“ prohlásil zadumaně Lord jednoho dne, „půl je lidská a půl je nelidská. Mne vyvinuli lidé ták, abych měl dokonalejší mozek než oni. Filozoficky je to nesmysl, ale podařilo se to. Jen na to fyzično nějak nezbyly dotace z grantu, který to celé financoval. Takže mám dokonalou jednu polovinu lidství minus svaly, to celé minus játra bez schopnosti absorpce alkoholu. Proto je humanoid dokonalejší než já.“
„A co z toho plyne?“ zeptal se Darjan poněkud skepticky.
„Nic, jen filozofuji,“ opáčil Lord a blikající senzor vypadal, že hluboce přemýšlí.
„Nedá se nic dělat, šetřit se musí,“ prohodil jednoho dne Sim s nejvyšší hodností (i když v zásadě to bylo jedno, jejich hodnosti tu stejně nikdo neuznával) omluvně a s pokrčením ramen hodil na stůl klíče od chladicích boxů na oddělení patologie. Otevírali postupně starší a starší jednotky a zkoumali, které části těl ještě nejsou natolik zdevastované zubem času, neustálými výpadky proudu a nedostatečným zmražením, aby se nedaly použít. Když se probral po narkóze první z pacientů, tentokrát kupodivu člověk, a promnul si oko prsty, zabavenými prostitutce, která před dvěma týdny zemřela na nepříliš čistý crack, chvíli zaraženě srovnával svou pravou a druhou pravou ruku, jednu mužskou porostlou chlupy a jednu jemnou, s množstvím vpichů na předloktí.
„No jo, tak dík,“ zamumlal neurčitě a odešel si do krvava drhnout novou končetinu kartáčem a přípravkem na dezinfekci, jako by to dokázalo jeho novou ruku vyčistit nebo nějak jinak přiblížit té druhé. Chápal, že náhradní díly jsou nedostatkovým zbožím. Bylo mu jasné, že taky mohl skončit s gorilím pařátem nebo ploutví neptunské tresky. Jak Darjan později zjistil, jediné, k čemu svůj „plnohodnotný funkční implantát“ dokázal kdy využít, byla onanie.
* * *
Jednoho dne na centrálním monitoru zablikal videolog:
Země, Euroamerická vládní komise pro záchranu vesmíru.
Věc: Úsporná opatření
„To je vtip, ne?“ pokusil se Darjan zlehčit situaci. Ušetřit se nedalo opravdu už asi na ničem. Že by chtěli propouštět lidi? Možná by výpověď byla nejlepší řešení, pomyslel si. Dopravili by jej zadarmo na Zemi a ušetřil by si dilema posledních měsíců.
V jasnějších chvílích odsud vypadnout chtěl, i když tušil, že bez kýžené praxe a doplňujícího diplomu nebude mít na Zemi valnou šanci na víc než živoření. Nebo že by si někdo všiml, co se tady děje? Bez valného zájmu čekal, až přední řady Simů, kteří se sešli vyslechnout hlášení, uvolní místo tak, aby viděl na jediný větší monitor, který i přes výpadky proudu ještě svítil.
Na obrazovce se zvolna vynořil obrys něčeho, co při troše fantazie mohlo vypadat jako hlava. A po požití většího množství omamných látek dokonce i jako hlava lidská. Cemá ohraničená plocha tvaru elipsy postavené na tu špičku, která je o málo širší než ta druhá, doplněná dlouhýma králičíma ušima. Hned zase zmizela a vystřídal ji nápis, který vypadal, jako by jej někdo neuměle vyvedl v prastarém textovém editoru. Co má tohle znamenat? To má být další porucha nebo co? projelo Darjanovi hlavou. Text, psaný dávno zaniklým písmem Arial, hlásal:
Úsporná opatření: Pro nedostatek všeho přikazujeme návrat lodi na Zem. Prosím, zařiďte vše potřebné a otočte loď.
Datum a šifra ručního podpisu
Simové zůstali tupě zírat a pak, když se nic nedělo, se rozešli po své práci. Darjan už dávno přestal zkoumat jejich reakce, byly vždy stejné a přesně odhadnutelné. Nemluvili, kromě úsečných sdělení týkajících se činnosti, která se právě děla, procházeli chodbami se sklopenými pohledy a nevykazovali žádné známky soukromého života. Darjanovi připadlo, že je jediný ze zaměstnanců lodi, kdo má nějaké potřeby – neobejde se bez jídla a spánku, o tom ostatním nemluvě. Asi proto se jednoho dne opět vydal k Jessice.
„Chci vás požádat o předpověď,“ vstoupil do věštírny, jak v duchu přezdíval i její zdejší pracovně.
„Samozřejmě,“ pousmála se. Co byla tady, skoro nikdo po ní žádnou práci nechtěl. Simové ji míjeli a její pokusy o komunikaci s nimi končily fiaskem, Lord ji zaregistroval, přivítal a pak z nějakého důvodu úplně ignoroval. Snad nenacházel důvod, proč by s ní mluvil, snad ji jen neuměl zařadit do svých logických matric. Každopádně, Daijan byl rád, že opět vidí skoro normální lidskou bytost. Usadili se u šálků naplněných hnědou tekutinou.
„Yess mi dělá starosti,“ svěřila se. „vlastně si s ní vůbec nevím rady. Kromě toho, že se pokusila unést loď…“
„To byla ona? Takže fakt neletíme domů?“ I když moc nevěřil, špetka naděje tu přece byla.
„Samozřejmě že ne. Tedy pokud se Yess nepodaří osobně dosáhnout změny kurzu.“
„Jak by to chtěla udělat? ZOAD má předpokládám trochu víc páček než automobily z vašeho mládí.“
„Snaží se sbalit hlavního pilota, tedy pokud vím,“ povzdychla Jessica, „nemám nad ní kontrolu, upřímně, uvítala bych, kdyby mi s ní někdo pomohl.“
Daijan se rozhodl nenápadně vyřčenou prosbu prozatím ignorovat.
„Sbalit pilota? To bych asi nezvládl,“ zakřenil se.
Přejela ho pohledem, ze kterého viděl, jak je unavená a chybí jí smysl pro humor.
„Hlavní pilot je automat řízenej ze Země,“ poznamenal, aby ji trochu uklidnil.
„Takže nemá tělo?“ zeptala se Jessica s úlevou v hlase. Daijan se nadechoval k odpovědi, když si připomněl Lordovy filozofické řeči. Nemohlo to mít nějakou souvislost?
„Je ale možný, že se pokusí nějaké získat,“ podotkl a skryl uštěpačný úsměv.
„Získat co?“
„Nějaké tělo,“ dodal lehkým konverzačním tónem. Zase tolik rád Jessiku neměl.
Darjan ani netušil, jak blízko pravdě se dostal. Došlo mu to, když se nemohl dopočítat vzdušných medúz v mrazicím nákladovém prostoru. Nejprve si myslel, že je Simové předčasně spotřebovali na náhradní díly, ale když se rozhořčeně obrátil na Lorda v domnění, že živou medúzu od mrtvé přece jen rozezná, a když mu jich bude pár chybět, spustí poplach, dočkal se jen ticha a potom suchého sdělení, že počet končetin i hlavohrudních dílů všech živých členů posádky je v souladu s předpisy. „Lorde?“
„Ano?“
„Co právě děláš?“ zkusil se zeptat nejprve neutrálně. „Pracuji na zkvalitnění procesu řízení lodi.“
„Aha. A můžu se zeptat, kterým směrem přesně letíme?“
„Nerozumím pojmu směr vzhledem k situaci, že jsme ve vesmíru.“
„Vzdalujeme se od Země, nebo se přibližujeme?“
Lord se zamyslel, alespoň to tak vypadalo. „Nemohu odpovědět na tuto otázku,“ pronesl uměle váhavým tónem. „Proč?“
„Vyhodnotil jsem jako potenciálně nebezpečné odpovídat na otázky ohledně cíle cesty,“ řekl a Darjan zapochyboval, že pilot má skutečně tak vysoké IQ, jak je uváděno v náborových materiálech.
„A Lorde, máš v tuto chvíli tělo?“ zkusil to znovu. „Vyhodnotil jsem jako potenciálně nebezpečné…,“ začal Lord.
„Sklapni!“ Bylo to velmi tiché, ale slyšel to určitě.
„Lorde? Koho to tam máš?“ zajímal se, i když věděl, čí to byl hlas.
„Neodpovídej,“ zašeptalo to a vzápětí displej oznámil zrušení Lordova hlasu.
„ZOAD musí mít něco jako řídící centrum. Nemáš tušení, kde to je?“ zeptal se Jessiky poté, co ji vyhledal a potýkal si s ní nad dalším šálkem kávy. Zavrtěla hlavou. Dohodli se, že aby to bylo co nejmíň nápadné, požádá ona druhý den ráno, až bude sama, o plány lodi. Měly sice podobný problém jako kolektivní pracovní smlouva, ale alespoň obsahovaly obrázky, takže se v nich Darjan (ukázalo se, že vědma má orientační schopnosti zhruba na úrovni studenta filozofie) po chvíli vyznal. Vydali se spletí chodeb. Když už několik hodin míjeli jen prázdné jídelní automaty, došlo jim, že se měli na svou misi alespoň trochu připravit. Pokud k tomu připočteme, že nebyl nejmenší důvod v místech, kde neměli zaměstnanci co dělat, udržovat pro lidský druh přijatelnou teplotu, vypadalo to celé nepříliš nadějně.
Naštěstí pro ně loď přece jen nebyla tak velká. Stopy slizu na zemi a mdlý zápach rozkládajícího se masa je dovedl na to správné místo. Totiž nejprve si mysleli, že takto dojdou zpět k mrazicím boxům, avšak luxusní historické dveře z pravé nefalšované dřevotřísky je přesvědčily, že jsou kupodivu u cíle. Konstruktér lodi byl zřejmě buď staromilec, nebo zkrátka jen šílený.
Daijan opatrně vzal za zahnutou trubku, imitující v této realitě kliku.
„Lorde?“ zašeptal.
Zevnitř se ozvalo temné zavrčení. „Při vstupu do prostoru, kde jsou humanoidé, se klepe!“ upozornil ho Lord nevrlým a trochu nejistým tónem.
Dajjan se neubránil úsměvu. To, co spěšně klouzalo z dohledu v louži gelovitých výměšků (o jejichž účelu si díky zápachu nebylo možno dělat iluze) a mamě se snažilo schovat do intimity prázdné repliky historické skříně, nebylo evidentně nejšťastnější nápad, jak se zbavit mindráku z vlastní netělesnosti.
I když teplota v místnosti nápadně připomínala chudinské kolonie v severním Rusku, rozkladu povrchových částí ukradeného těla se nedařilo zcela zabránit, a to ani přes mohutnou vrstvu konzervačního prostředku pro uchování čerstvých potravin ve vesmíru.
„Vypadněte! Tady nemáte co dělat!“ vřískla Yess a praštila přitom o stůl něčím, co vzdáleně vypadalo jako papírová kniha.
„Laskavě se uklidni, děvenko,“ doporučilo dívce její starší já trochu napruženě. „Snaží se přebírat kontrolu nad situací, protože se cítí osamělá a nejistá,“ pokusila se šeptem vysvětlit Darjanovi její chovám.
„Di s těma kecama do prdele,“ komentovala to Yess a upatlanými prsty se dál pokoušela rozlepit od sebe jednotlivé listy.
„Ty stránky nepůjdou otevřít, dokud se to aspoň trochu nevysuší,“ poradil jí Darjan s úsměvem.
„Nevíš asi jak! Vlhkost je tu na devadesáti procentech,“ oponovala mu celkem rozumně.
Pokrčil rameny.
„Co to vlastně je?“ ukázal na knihu, rozpouštějící se v oblaku páchnoucí břečky.
„Tak po tom je ti hovno,“ odtušila sladce dívka a obrátila se na Lordovu novou mutaci. „Hele, a zpaměti bys ten kód dohromady nedal?“
„Dal,“ potvrdil Lord.
„Vypadněte!“ přikázala Yess znovu, tentokrát s vyšší razancí.
„Ty mi nebudeš poroučet!“ vypěnila Jessica a vykročila k ní. „Dej to sem!“
Yess uskočila o dva kroky zpět.
„Ani omylem!“ Podjely jí nohy. V okamžiku, kdy padala, však Jessica hrábla po knize, takže na zemi se ocitly obě. Těžko říct, která z nich zasadila té druhé první ránu. Zatímco Yess vjela Jessice do vlasů a začala je rvát a cloumat hlavou, vědma se soustředila spíš na facky a později došlo i na škrcení a kopance.
„Vnímám zvláštní pocit,“ prohlásil Lord, „ale nerozumím – je toto ona zábava, kterou si tak oblíbili Američané nižších sociálních vrstev 20. století?“
Darjan pokrčil rameny. „Tehdy se bojovalo v bahně,“ uplatnil své sporé znalosti dějepisu.
Lord váhavě vystrčil chapadlo ze skříně.
„A je běžné při sledování zápasu v… bahně aktivovat některá dosud neaktivní centra?“
Daijanovi chvíli trvalo, než si jeho sdělení přeložil do srozumitelného jazyka.
„V podstatě jo,“ přiznal, zatímco se snažil utlumit záchvat smíchu.
Lord se opatrně vysoukal ze skříně a postavil se vedle něj, jako by snad chtěl zdůraznit svou příslušnost k druhu živých organismů.
„Chtěla, abys otočil loď?“ zeptal se Darjan.
Lord přikývl.
„Uděláš to?“
„Není přípustné odchýlit se od vládou stanovené trasy,“ reagoval Lord už zase svým obvyklým tónem.
„A je přípustný pořídit si načerno tělo, navíc ještě z náhradních dílů určených pro těžce ohrožený organismy?“
„To byl logický a nutný krok. Připadal jsem si fyzicky ohrožen. Nikdo na lodi se nepokusil mě ochránit. Nabízelo se tedy jediné možné řešení – pořídit si osobní fyzickou schránku, abych se mohl bránit sám. Pokud se to neukázalo jako správné, je to chyba programátora mých logických matric, ne moje,“ vysvětlil Lord poněkud ublíženě.
Část čtvrtá: Lord is out there
Společně pozorovali probíhající zápas. Pomalu tající sliz, který je držel převážně na podlaze, způsobil, že povinný pracovní kostým Jessičin i nízké plátěné bokovky Yess přilnuly těsně na tělo a zvýraznily tak křivky i podobu obou žen. Darjanovým mozkem probleskla jiskra pochopení pro Lordovy pocity i to, co udělal.
„Co je to vlastně za knihu?“ zeptal se po chvíli nepříliš zúčastněně.
„Prastará verze manuálu k řízení lodi,“ odpověděl Lord podobným tónem. Ani jedna stejně nemá šanci loď ovládnout, shodli se v myšlenkách, zatímco zápas pokračoval.
„Zkusím ti dát trochu do pořádku figuru, pokud se odchýlíš od předepsané trasy,“ navrhl Darjan po dalším poločase.
„Myslíš tím nějakou úpravu tohoto těla, aby se tak rychle nerozpadalo? Vím, že lidé se rozkládají, ale nechápal jsem, proč u mne to jde tak rychle.“
„Lidem v krevním oběhu koluje krev, jestli sis nevšiml,“ upozornil ho Daijan jemně ironicky.
„Aha… a musí tam být i v případě, že použijeme stoprocentně jinou než lidskou tkáň? Nebyl jsem si jist, jako který živočišný druh se mám vyhodnotit. A vzhledem k tomu, že v chladu je rozklad pomalejší, zvolil jsem „studenokrevný“, což byla zjevně chyba.“
Daijan to potvrdil. Po chvíli ucítil pod nohama jemné cukání, příznaky skutečnosti, že loď se pokouší zpomalit. Chviličku váhal, jestli upozornit něžnější část osazenstva pilotní kabiny, že jejich boj se stal bezpředmětným. Po dalším trhnutí, které je odhodilo k protější stěně, si toho všimly samy.
„Co se děje?“ zvedla hlavu Jessica a vstala přidržujíc se stolu.
„Měníme kurz!“ konstatoval Lord suše.
„Supeeer! To je boží,“ zajásala Yess a Lorda objala. „Kdy budem na dostřel?“
Darjan i Jessica považovali její otázku za vtip. Alespoň prvních pár sekund.
„Yess se domnívá, že jediná možnost, jak splnit naši misi – záchranu všech živých tvorů ve vesmíru, je vyhodit Světovou vládu do povětří,“ objasňoval Lord. „Podle mých výpočtů existuje určitá pravděpodobnost, že její předpoklad je oprávněný. Proto jsem ji také pustil do řídícího centra.“
„Kdybyste mi předtím pomohli, místo abyste se bavili…,“ pravila Jessica k mužům vyčítavě.
„Nemáte nějakou předpověď pro následující chvíle?“ zeptal se jí Darjan na oplátku.
„Jo, napálíme to do nejbližšího měsíce,“ odsekla napruženě. Jak se později ukázalo, ani tohle nebyl vtip.
Vesmírná loď ZOAD, s pilotem programovaným nejlepšími odborníky sjednocených vlád Evropy i Ameriky, narazila do prvního tělesa planetárního typu, na které natrefila po neplánované změně kurzu. Příčinou byl dobře utajený fakt, že loď na žádné svévolné pilotovací manévry nemá vybavení ani kapacitu. Měla letět podle plánu – nic jiného stejně nebylo žádoucí a navíc to bylo nedílnou součástí balíčku úsporných opatření Q33794679374477439.
„Co se to děje?“ zpozorněla Yess, když přišly první otřesy.
„Myslím, že množství meteoritů kolem naší lodi náhle zhoustlo,“ pokusil se Lord analyzovat situaci.
„Jak moc náhle? A co myslíš tím zhoustlo?“ zeptali se současně Daijan a Jessica.
„Řekl bych, že míříme do tak veliké koncentrace meteoritů na metr čtverečný, že by se to dalo nazvat masou neprostupné hmoty,“ upřesnil kybernetický pilot v těle medúzy.
„Řekl bys – nebo to víš jistě?“ zapochyboval Darjan.
„Vlastně to vím jistě,“ připustil, „ale všiml jsem si, že lidé, když chtějí oznámit zprávu, která by mohla vyvolat paniku, ji sdělují opatrně.“
„Dá se to obletět?“
„Ano, jistě. Okružní let kolem této planetky by trval dvě hodiny a třicet šest minut,“ vypočítal Lord.
„Chceš říct, že už se nevyhneme? Můžeme třeba přistát, nebo tak něco?“ Darjana až teď začínala zachvacovat panika.
„Přistávací modul není vybaven pro přistání mimo standardizované letiště,“ oznámil pilot.
„Ta loď je teda pěknej šmejd,“ vmísila se do debaty Yess. I jí se už třásl hlas.
Lord, kterému z medúzovitého těla přestal odkapávat páchnoucí sliz, zalitoval: „A právě teď… když jsem chtěl začít všechny ty nové věci…“
„Cože?“
„Například sportovat,“ přiznal nevěrohodně, s pohledem výmluvně upřeným na její poloprůhledné tričko.
„Kolik máme času?“ hlesl Daijan po chvíli ticha, přerušovaného jen údery letících kamenů do pláště lodi.
„Chcete to vědět zhruba, nebo přesně? Jestli vás méně znervózní, když řeknu jen přibližný údaj, tak máme zhruba tak pět minut,“ pokusil se Lord aplikovat nově nabyté znalosti z oboru sociální inteligence. Panice na palubě to k jeho údivu nijak nezabránilo.
V okamžiku, kdy se nekoordinovaný jekot a překřikování ustálily do podoby zděšeného ticha, zpozorovali, že prostor kolem nich se pomalu plní postavami Simů. Scházeli se tu, neteční a vnitřně vyhaslí jako obyčejně. Snad proto, že jim někdo dal zprávu, snad jen že začínali tušit, že se děje něco neobvyklého.
„Zvláštní… jako by jeho obličej dostával jiný výraz,“ poznamenala Jessica zamyšleně při pohledu na jednoho z nich. Daijan se na něj také podíval. Opravdu – tvar očí i rtů nejblíže stojícího Sima se zvolna proměňoval. Nejprve se domníval, že jeho kolegovi teprve tváří v tvář možné smrti naskočily nějaké city, potom na něj však upřel zrak pozorněji:
„Pane prezidente?“
Byl to skutečně on. Tedy začal jím být po několika minutách. Zark – nejvyšší šéf projektu ZOAD. I ostatní Simové se měnili. Vědma i Darjan poznávali známé tváře, členy vedení jejich firmy, známé politiky, členy vlády, které dosud vídali jenom ve zprávách a na billboardech. Yess jásala při spatření každé nové celebrity a pořizovala rozmazané fotky mobilem.
„Zbývají dvě minuty,“ oznámil Lord a otřel si chapadlem čelo.
„Už zase taješ?“ všiml si Darjan jeho rozmazané pokožky. Lordovi místní teplota zřejmě škodila daleko víc než ostatním. „Mám to brát jako reklamaci?“ snažil se o odlehčený tón a mechanicky sahal po tubě s narkotickým gelem, aby se alespoň provizorně pokusil o opravu.
Lord se pousmál tím, co mu zbývalo z obličeje:
„To je zbytečné, ale i tak děkuji. Po dobu, co jsem měl tělo, ses choval jako můj přítel. Jsem rád, že jsem mohl poznat ten pocit. Ještě jsem chtěl tedy stihnout sex,“ výmluvně se zadíval někam mezi obě ženy, „ale snad příště, jestli dostanu šanci.“ Chabý skelet jeho fyzické formy se hroutil.
„Dobře, tak co teď? Není jiná možnost než čekat, až umřeme? A co tihle tady?“ zeptal se Darjan.
„Musíme jít. My ano. Oni tu zůstávají,“ upřesnil Lord a mátožné rozhýbal své rozplývající se končetiny, snad aby si naposledy užil svého těla.
„Pročs to udělal?“ zeptal se Darjan vyprahlým hlasem. „Tys věděl, že tvoje tělo dát dohromady nedokážu. Věděls i to, že nejsi vybavenej tak, abys mohl manévrovat loď směrem k Zemi. Tak proč!“
„Protože půlka mne je lidská, půlka nelidská. Občas musím použít i tu nelidskou půlku. Ostatně devastace duší je závažný trestný čin. Čin, který zaslouží spravedlnost.“
* * *
„Spravedlnost? Co je to spravedlnost, podle tebe?“
„Spravedlnost pro ty, co rozhodují, je nutnost nést následky svých rozhodnutí. Ti, kteří jsou teď tady,“ ukázal zbytkem chapadla na proměněné Simy, „řadou svých rozhodnutí vytvořili na lodích ZOAD určité podmínky. Teď v těchto podmínkách budou žít. Dle mých logických matric je to správné rozhodnutí,“ dopověděl a sesul se k zemi v podobě neforemného kopce blátivé kaše.
„Držte se! Už narazíme!“ zařvala Yess, aniž by to mělo nějaký větší efekt. Darjan se ohlédl tam, kde měla svítit kontrolka, oznamující, že alespoň Lordovo vědomí je online. Kontrolka blikala v rychlém tempu jako vždy, kdykoliv si Lord vzal pár vteřin na rozmyšlenou. Systém byl tedy nejspíš přetížen nebo poškozen – Darjan si všiml, že umělohmotné části palubní desky začínají povážlivě měknout.
„Nesahejte na nic,“ varoval celkem zbytečně obě ženy. I ony už si tak nějak všimly, že je tu příšerné horko. Žárem se nedalo dýchat. Kontrolka doblikala a zhasla.
První, co Darjana napadlo, bylo, že prostě jen shořela žárovka. Vzápětí propadl zcela jinému podezření:
„Lorde! Lorde, ozvi se!“ křičel ze všech sil, ale v odpověď doufal mamě. Komunikátor byl němý a obrazovka, na které si zvykl vídat schematizovanou tvář pilota lodi, zůstala prázdná. Loď se řítila blíž a blíž k obrovské světelné kouli a šedivé lino jim začínalo měknout pod nohama.
„Už bude konec,“ zasípal vyprahlými rty a trochu omluvně se obrátil na Jessiku. Vědma natáhla ruku k Yess a pevně ji objala. Vtiskla si její hlavu do náruče tak, aby dívka neviděla, co se bude dít kolem.
„Lord už tu není?“ zašeptal Darjan, ale znělo to spíš jako konstatování pravdy. Jessica odlepila jazyk od patra, aby mu odpověděla. Nadechla se, pokud to všudypřítomná výheň dovolovala, a pak se zarazila na cestě k vyslovení první hlásky.
„O… on… je… venku,“ spíš bezhlesně naznačila než zašeptala.
Darjanova tvář vyjadřovala údiv a neporozumění.
„Lord is out there,“ řekla tentokrát anglicky, zřetelně, jistě a ze všech sil. Uvolnila stisk, jimž svírala Yess, ale nepřestala ji objímat.
„Lord is out there,“ opakovala po ní dívka s úsměvem. Uvolněně zdvihla hlavu k výhledu, usmála se na prýštící žár venku a vztáhla k němu dlaně.
„Je to tady,“ zašeptala, „zvládli jsme to.“
Jessica přikývla. Jen Darjan ještě nerozuměl: „Co? Co jsme zvládli?“
„Zachránili jsme je,“ ukázala malá bradou na živočichy, vypadávající z narušeného nákladového prostoru a mizící kolem lodi někam do žáru vesmírné noci. Teprve teď si všiml, že žádné z těch vzácných zvířat nehoří, nerozpadá se v prach, jak by se dalo očekávat, ale že vplouvají do slunce, nebo co to mohlo být, a že ta výheň dštící zlatá koule je přijímá, absorbuje a že jejich tváře nevyjadřují žádné utrpení či bolest, naopak, oči se rozjasňovaly, napětí v lícních svalech povolilo a snad se i usmívala, dalo-li se to v jejich složitě utvářených tvářích rozpoznat. Když se zaposlouchal, zaslechl zpěv arktických medúz. Tichou hudbu, často nahrávanou na pozemské disky a poměrně draze prodávanou, protože melodie produkovaná jejich valóany, když se cítí dokonale šťastné, je léčivá a velmi vzácná.
„Máme jít?“ zeptala se Jessica volného prostoru kolem sebe. Zřejmě dostala kladnou odpověď, protože vykročila k nákladovému prostoru. Yess ji následovala.
„Počkejte na mě,“ řekl Darjan. Vydali se společně vstříc září zalitému hvězdnému nebi.
Vysvětlivky:
* Technika zrcadla skutečně existuje, v psychoterapii je však málo známá a z autorce neznámého důvodu se téměř nepoužívá.
** Parafráze na divadelní hru Kosmická snídaně aneb Nebřenský od Davida Drábka.
