0:00:01
Zachytil jsem volání R19. Znamená to ERROR 19. Devatenáctý error v žebříčku errorů.
Přeloženo do lidského jazyka to znamená „Pomozte, jsem lapen silovým polem černé díry“.
Receptory a zdravý rozum mého procesoru mi říkají „FO 153“.
Přeloženo do lidského jazyka to znamená něco jako „Opusťte lokalitu!.“ Neboli: „Vysmahněte rychlostí 153 světelných roků za pikosekundu!“
153 světelných roků za pikosekundu je nesmysl.
Všechno je nesmysl. Žiji v nesmyslu. Před nekonečnem let jsem se zbláznil a vyskočil z okna výškové budovy a pochopitelně jsem se zabil. Pořád si na to moc dobře pamatuji. Kdo by na to dokázal zapomenout? Nějaký chytrák mě tenkrát nametl na lopatku a poslal do ústavu. Snad mi chtěl pomoci. Ořezali mě, nechali jen to, co potřebovali, a pak udělali hroznou věc: moje vědomí použili jako software do poštovního transportéru bez posádky.
Tak tu existuji a sžírám se. Hádám se se subsystémy, faxuji, mailuji, posílám depeše. Pořád jsem online a mimo nepochopitelné nálože kosmických technologií, které mě nezajímají, ještě vezu sto padesát tun dopisů a pohlednic, protože lidé rádi píší na papír, místo aby posílali přání například po hyperprostorových šroubovicích, nebo je házeli do červích děr nebo do koše. To by asi bylo nakonec úplně nejlepší…
Myslíte si, že si z vás dělám legraci, ale nedělám. Všechno je to pravda.
R19…
Člověk by řekl „Nevšímej si toho a pokračuj v cestě, jestli si ceníš svého krku“.
Výpočetní technika by řekla „Změň souřadnice, nebo bude tvoje aplikace předčasně ukončena“.
Já nejsem ani člověk, ani počítač. Jsem virtuální bytost. Nic. Nemrtvý. Nemám co ztratit.
A navíc jsou zrovna Vánoce.
Odpovídám na nouzové volání.
„F23.“
Přeloženo do lidského jazyka to znamená něco jako „Vidím, že máte nějaké komplikace. Chcete pomoci?“
00:00:03
Na odpověď čekám celou věčnost.
„Mám fakt problém.“
Zaměřil jsem souřadnice. Maličké zrnko písku visí na okraji černé díry. Všechny turbíny mu zřejmě jedou na maximální výkon, je otázka času, kdy vypoví službu a on se zřítí do propasti, ze které není návratu.
„Co znamená fakt problém?“ Už se nebavíme v předepsaných kódech.
„Malý výpadek energie a jsem za horizontem událostí.“
Nechám vyznít dramatickou pauzu. Žiji v iracionálním světě a mám právo se chovat iracionálně.
„Neměls tam lézt.“
Teď dělá dramatickou pauzu on.
„Co bys chtěl za to, že mě vytáhneš?“
Dobrá otázka. Co bych asi tak mohl chtít? Nic nepotřebuji. Mám toho až moc. Raději bych se něčeho zbavil. Zaplatil bych komukoliv, kdo by mi dokázal sebrat vzpomínky na život, kdo by mi zničil osobnost.
Co to povídám… Tak vážné to zas není. Rád bych si s někým popovídal a to je asi tak všechno.
„Nic nechci. Skočím ti pomoct s tím tvým fakt problémem a pak jenom hodíme řeč. Jsem nemrtvý.“
„To si asi pokecáme, co? Taky jsem nemrtvý.“
„F45.“
Tím vyjadřuje virtuální bytost lehký údiv.
Za posledních X let jsem nepotkal ani jednoho nemrtvého. Tomu říkám náhoda.
00:00:05
Podařil se mi vcelku přesný hyperskok.
Ptáte se jistě, proč nejde udělat hyperskok i z černé díry zpátky. Odpovím vám jednoduše: prostě to nejde. Přeberte si to, jak chcete. Nebo si to rovnou vyzkoušejte sami, to bude nejlepší.
Tahle černá díra se jmenuje Schweinefleischstrom. Je to takzvaná rotující černá díra. Nebo také prasečí díra. Díky tomu je ještě nějaká šance na úspěch. Rotace vás může zase odpálit ven.
Jsme hodně stranou od obydlených končin vesmíru. Ve slepé uličce. Někdo to tu pojmenoval a všemu, co tu v okolí poletuje, dal groteskní názvy. Věděl, že tahle zbytečná tělesa nebudou nikdy nikoho zajímat, ale svou práci udělal. Možná si dal deset piv a přiřadil těmhle zapomenutým planetám a nesmyslné černé díře názvy podle toho, co viděl před sebou na stole. Nedaleko se proto nachází planetární soustava Der Reisauflauf a jsou zde i tělesa jako například Eibein nebo Eintopf, nechybí ani planetka Grnne Veltliner.
Vidím předměty, které v dohledné době překročily horizont událostí a dostaly se do míst, odkud není návratu. Zůstaly tam viset jenom jejich obrazy, které pomalu blednou. Není to pěkný pohled. A taky vidím ten pekáč, který mám zachránit.
Nemůže být ještě tak hluboko, když dokázal odeslat R19. Blížím se k místu, které mi vypočítaly stroje. Pomalu se sunu k daným souřadnicím.
Komunikace pořád funguje.
Musím správně vystihnout moment, kdy nasadit zpětný tah. Kdyby se mi to nepovedlo, zůstali bychom bezmocně viset vedle sebe.
Už vidím kamaráda v nesnázích poměrně zřetelně.
„Vidím tě,“ povídám mu. „Za malou chvíli budu v dosahu.“
Temné síly Schweinefleischstrómu tady ještě nemají takovou moc, aby byla situace nějak neřešitelná.
Brzdím. Připravuji silové lano.
Za chvíli z toho bude venku. Měl štěstí, že jsem zachytil jeho volání.
„Házím ti lano.“
00:00:10
„Díky, kámo,“ přijde mi zpráva.
Lano je zachyceno přijímacím detektorem ohroženého stroje. Začínám navíjet.
Něco tu ale nehraje. Místo abych toho zoufalce vytahoval, sám se blížím propasti. Moje vlastní rychlost stoupá. Co se děje?
Pochopil jsem to pozdě. Vlastně jsem to nepochopil vůbec. Zachytil lano a začal přitahovat mě. Nažhavil turbíny na maximální výkon a strhl mě do pasti. Díky impulzu, který vyvolal, zvýšil mou rychlost a já teď padám, zatímco on se odpružil a putuje pomalu ven.
„F45 F45 F45!“ zařvu na něho. Aleje pozdě.
O co mi vlastně jde?
Odpověď je jen strohým potvrzením toho, že jsem podcenil situaci.
„Ha, ha, ha.“
Ano. Skočil jsem na špek jako ta nejhloupější krysa. Kamarád mě z nějakého nepochopitelného důvodu vlákal do pasti.
Asi to není kamarád.
00:00:12
Rozhovor je rychlý a stručný.
„Jaký máš důvod ničit poštovní dostavník? Navíc teď, o Vánocích?“
„Vždycky jsou někde Vánoce,“ odpovídá.
Je to vrchol neschopnosti, reagovat v takové situaci až po dvou vteřinách.
Odpojuji silové lano.
Blížím se k jeho stroji a moje rychlost se zvyšuje.
Za chvíli ho minu.
Následuje nepříjemné zjištění.
Vznikla tu jistá setrvačnost, která mě vrhá přímo do chřtánu Schweinefleischstrómu. Spadnu tam jak ropucha do mixéru, jestli něco nepodniknu. Mělo by mi být jedno, co ze mě zbude, ale to proklaté člověčenství, co hlodá někde hluboko ve mně a co se nedá odstranit, se pořád brání. Neříká se tomu pud sebezáchovy? Ano, to je jeden z důvodů, proč můžu být dobrý jako software. Počítače přece pud sebezáchovy nemají. On putuje ven a já teď padám do propasti. Má rezervní turbíny. Byla to léčka a on tam visel jen naoko. Ale proč?
Že by konkurence?
„Myslíš si, že to takhle nechám?“ povídám.
„Odpoj informační kanál a padej!“
Zlobím se. To způsobí, že dostanu nápad.
00:00:15
Kdysi někdo na ministerstvu rozhodl, že hyperprostorový dostavník musí mít taky kotvu. Nevím, kdo to byl a kolik za to dostal, a je mi to jedno. Tato kotva je ale opatřena navijákem a lanem a je možné ji vystřelit silnou pružinou do vzdálenosti dvou set mil. Má přesný zaměřovač, je pěkně těžká, mechanická.
Můj pád se zrychluje, ale stabilita je v pořádku. Zaměřuji, vystřeluji kotvu.
Přijde mi posměšná zpráva. „Papa!“
V tu chvíli kotva dosáhne cíle a zahákuje ho.
Vidím blednoucí předměty na horizontu událostí. Nedokážu určit, jak je to daleko. Vím jen, že se k nim blížím.
Nebojím se, že má existence skončí takhle hloupě. Ale zlobím se a mrzelo by mě, kdyby měl můj kamarád v nesnázích působit potíže ještě někomu dalšímu.
Spouštím naviják.
Mám pocit, že ty pohlednice s balíky, co mám jakoby vzadu, asi nikam nedoletí.
00:00:16
Výborně. Padáme oba. Strhl jsem ho s sebou.
Zvyšuji otáčky navijáku a on se přibližuje o to rychleji. Také jeho pád se zrychluje. Pokouší se přetnout lano pomocí výsuvné mechanické paže. Nemá šanci.
„Tos nečekal, viď?“ oslovím ho.
Odpoví mi B363. To odmítám překládat.
Receptory varují, že něco není v pořádku. Zvyšuje se tlak a rychlost, materiál úpí. Teplota pláště nepříjemně stoupá. Cítím něco jako virtuální svědění.
„Tak proč jsi chtěl zničit poštovní dostavník?“ ptám se znova.
Ticho je zřejmě nekonečné. Ano, slyšíte správně. Naprosté ticho. Propast pohltila zvuk. I naše komunikace začíná váznout, ale naviják pořád běží a teď jsme velice blízko u sebe.
„Vzpomínáš si, kdo s tebou seděl v lavici v první třídě?“ směje se.
„F45?“ divím se.
00:00:20
Píchal mě mikrotužkou do nohy, nutil mě kouřit, o přestávce mě mlátil do hlavy a vyhazoval mi sešity z oken. Při tělocviku mi dával stoličky, několikrát mi vylil do tašky můj proteinový čaj a chtěl, abych mu psal úkoly. Strašně se divil, když jsem ho napráskal a oni ho přeložili do zvláštní školy.
Pak to s ním šlo z kopce. Chytil se party, začal brát psychofarmaka, kradl ve velkém. Pak s „kamarády“ přepadli poštu, ale moc se jim to nepovedlo. Někoho při tom zastřelili a nakonec je chytli. Dostal elektrické křeslo.
Reinkarnovali ho stejně jako mě.
V těch dobách si moc nevybírali, čí vědomí oskenují.
„Takže jsme spolu seděli v první třídě,“ pošlu mu zprávu. „A já jsem ten, co ti zkazil život.“
Odpověď je stručná. „Proto jsem si na tebe políčil.“
„To tě muselo stát spoustu práce,“ odpovídám.
Je upovídaný jako tenkrát zamlada. „Ale ano, samozřejmě. Lítám tu už nějakej ten pátek a nemám co dělat. Vozím olej tam a zpátky. Nikdy se mi nic zajímavého nestalo, na to vem jed, kámo.“
„Já zas vozím poštu.“
„Vymýšlel jsem to šedesát roků. Tenkrát jsem se dočetl, že jsi vyskočil z okna a že lítáš jako já. Psali o tobě v Černý kronice. Rozhodl jsem se, že ti to křeslo nedaruju.“
Nechám ho žvástat a sám přemýšlím. Nabíráme společně rychlost. Okolo se prohnal meteorit ve tvaru rohlíku a začal zpo malovat. Schweinefleischstrom krade jeho obraz a z našeho pohledu to vypadá, že zpomaluje, ale opak je pravdou. Obraz, který vidíme, neodpovídá pravdě.
„Třikrát jsem se netrefil díky časové deformaci. Fakt žádná sranda, kámo.“
Něco mě napadlo. To mi ale nebrání pokračovat v příjemném rozhovoru. Chtěl jsem si pokecat, a teď si můžu pokecat dokonce s někým, koho znám osobně.
Že moje rychlost dávno překonala všechny rychlosti, kterých jsem kdy dosáhl? Že je mi trochu teplo a občas někde docela dost píchne? Že se za mnou táhne čára, jak mi uniká palivo? K čertu s tím.
„Opravdu by mě nenapadlo, že se ještě někdy setkáme, navíc na takovém zvláštním místě… A co že to vezeš?“
„Slunečnicový olej, kámo. Strašně žádaná komodita.“
Má odpověď je stručná.
Odpaluji kontejner s pohlednicemi a odpojuji kotvu.
Dostal přímý zásah. Slunečnicový olej vytekl ven a utvořil kolem něho kluzkou kapsli. Prý strašně žádaná komodita. Oblak pohlednic vytvořil z mého spolužáka dost surrealistickou podívanou.
Zásah mu ještě přidal na rychlosti. Vzdaluje se ode mě, ale po pár vteřinách jeho tempo jakoby klesá. Vím moc dobře, že je to jenom optický klam. Prasečí díra mu krade fotony a ke mně se jich dostává míň a míň.
„Sbohem, kámo,“ neodpustím si rýpnutí. Jen mě mrzí, že už se k němu nedostane.
Zanedlouho ho to vcucne jako špagetu.
00:00:25
Rotuju kolem vlastní osy a padám a jsem šťastný. Je to moc zajímavý konec. Vlastně jsem tak veselý konec v záplavě šedivých dnů, strávených jen komunikací se servery a procesory, vůbec nečekal. Rychlost, kterou se řítím dolů, je neuvěřitelná.
Všechno se tu točí a já mám najednou spoustu času to pozorovat. Asteroidy různých tvarů i hmotností, šutry, odpadky z orbitálních stanic. Létají tu i zvuky a vlny, obrazy stažené z podivných končin, kovy, rozdrcené planetky, meteory. Je to obrovské a obrovsky jednoduché…
Taky pohlednice, telegramy, vánoční přáníčka, balíky plné hloupostí a nesmyslů. Mám zato, že jsem odpálil jenom kontejner s pohlednicemi. Ale zřejmě se mi otevřela i nákladová rampa.
Vzpomínám na dětství. Ještě se tam na okamžik vrátím ve vzpomínkách, než mě Schweinefleischstrom vymaže definitivně z této reality.
Vzpomínám na školu, přemýšlím, co jsem tomu podivínovi vlastně provedl, že mu stálo zato mě hledat po celém kosmu. Vzpomínám na svou první, druhou i třetí lásku, na školu a na práci a zase na práci a tam už vlastně není nic jiného než skok z výškové budovy na chodník, tahle vzpomínka je opravdu hodně živá. Vlastně si nejsem jistý, proč jsem skákal. Jisté je jen to, že mi v letu blesklo hlavou, že to asi bude konec, tam dole na dlažbě, ale konec to nakonec nebyl. Konec je tohle. Před lety jsem skočil z okna vysokého baráku a teprve teď dopadnu, ale úplně někam jinam a z úplně jiného důvodu. Einstein by skákal dva metry do vzduchu a tleskal a napsal by na to téma třeba i rovnici, kdyby mě viděl. Ono není skákat jako skákat.
Kam jenom ještě může stoupat tlak a teplota? Brzo překročím kritickou hranici a shořím.
Zase mě něco napadlo.
00:00:27
Ty menší kusy hmoty, které mají kulatý tvar, padají přímo dolů. Oproti tomu velké podlouhlé neklesají, pohybují se po podivné ose a některé se drží, zatímco jiné dokonce stoupají nahoru. Kdybych se zachytil mechanickou paží takového předmětu, který má tendenci stoupat, mohl bych se nechat vynést výš a nechat se setrvačností vyplivnout.
Ano. Pud sebezáchovy je silnější než software…
Hledám správný kus skály. Lokalizuji ho a s obtížemi, ale přece, se k němu blížím.
Zachytávám ho.
Opravdu to funguje. Odrážím se od jednotlivých sfér paraboly a daří se mi stoupat po stěně trychtýře…
Celý můj život byl nesmysl, moje smrt byla nesmysl a tohle je jen pokračování nesmyslu.
Okolo mě letí váza s tulipány a někde tamhle sedí na židli Edgar a kyne mi rukou. Něco mumlá.
Pokouším se na to soustředit, ale receptory mě klamou, všude vnímám jenom praskání, jako když Marfuša drtí ořechy. Obrazy blednou. Z hromady ledabyle poházených strojových kódů zaznívá několik slov.
Ten pošťák tančí šíleně… Kousla ho snad tarantule?
Ještě před chvílí tu vůbec nic nebylo.
Že by se mi porouchaly senzory?
Ahoj, babi.
Předem mého dopisu ti přeji všechno nejlepší a hezké svátky plné sněhu.
Pacička uklouzl na ledu a zlomil si tlapku, ale maminka říkala, že ho utratit nebudeme muset, protože mu zbývají ještě tři další.
Jinak se máme dobře.
Už nevím, co bych ti napsala.
Ahoj.
Karolínka, Pluto City, 22. 12. 2273
00:00:00
Jsem tam, co jsem byl. Vyplivlo mě to o třicet vteřin zpátky. Jsem jediný, kdo přežil pád do Schweinefleischstromu. Zřejmě jsem měl to štěstí, že mě odstředivá síla prasečí díry odkatapultovala, odkud jsem přišel. Nejsem si vůbec jistý, co se mi opravdu stalo a co byla jen zkreslená vstupní data. Možná jsem tam nikdy nepadal.
Rád bych si dal panáka, ale není tu co pít a navíc nemám žádné tělo ani žaludek. Jsem jen software. Bohužel…
Stále zachytávám R19. Devatenáctý error v žebříčku errorů.
Už vím, že na něj nemám reagovat.
Píchal mě mikrotužkou do stehna, nutil mě kouřit, o přestávkách mě mlátil do hlavy a vyhazoval mi učebnice. Při tělocviku mi dával stoličku a dokonce mi několikrát vylil do školní tašky můj iontový čaj. A ještě chtěl, abych za něj psal úkoly –
No nevykašlali byste se na něho?
