Hle, hle, jak ten kolotoč času přináší odplatu.
– Shakespeare, Večer tříkrálový
Tik.
Žena v recepčním sále rozlehlého, honosného domu poplašeně vzhlédne. Na dlouhém stole před ní ještě stojí nádobí se zbytky po dnešní večeři. Na začátku večera byl stůl čistě prostřený, jídelní sady krásně vyrovnané… Snaží se vybavit si každý krok na cestě, kterou musel projít od řádu k chaosu, ale není toho schopná.
Tik.
Při tom zvuku sebou znovu trhne. Na opačném konci stolu leží pánské hodinky. Majitel je tam nechal, buď zapomněl, nebo už je nepotřeboval. Možná i z jiného důvodu. Hodinky jsou staré, mají přetržený pásek. Žena je mladá, má zlomené srdce. Hodinky jsou položené ciferníkem dolů, ale ona ví, že jde o staromódní typ s ručičkami. V malém okénku se ukáže datum. Datum z doby dávno minulé. Přede dvěma životy. Bude to dnešní datum. Překvapuje ji, že to ví.
Tik.
Vstane a vydá se k nim…
* * *
„Proboha, Jamesi. Vypadá to tu hrozně,“ zvolala Caroline.
James Mackaby odložil knížku, z níž četl jejich malému Davidovi, a vyhlédl z okna limuzíny. Řidič projížděl ulicí plnou odpadků a opuštěných vraků vypálených aut. V podvečerním slunci se na schodech před nízkopodlažními bytovkami povalovali nebo spali muži v potrhaných šatech, Nejbližší skupinkou kolovala láhev a někdo z nich cosi zavolal směrem k autu.
Limuzína zajela k obrubníku před špinavě šedou dvoupatrovou budovou. Rozpadající se schody vedly ke dveřím, jejichž rozbitou skleněnou výplň zakrývala překřížená prkna. Mackaby si to tam prohlížel, pak se zrakem vrátil ke své ženě. „Doktor Harnish asi klesnul hlouběji, než jsem myslel.“
„Je určitě dobrý nápad, abys tam chodil?“ zeptala se Caroline. „Když ho z univerzity propustili, choval se k tobě dost nezdvořile.“
Mackabyho ta vzpomínka znepokojila. Ale kvůli ženě se pokusil o úsměv. „Tehdy se tak choval ke všem.“
„Ale stejně…“
„A teď mě prosí o pomoc. Kromě toho takhle pozdě už nemůžu večeři zrušit, ačkoli si umím představit i jiné věci, které bych dnes večer dělal raději.“ Ušklíbl se a ona se usmála a otřela se o něj nohou. Objal Davida. „Zatím ahoj, ty můj chlapáku. Nezlob.“
David objetí opětoval. „Dočteme si to potom, tati?“
„Až se táta vrátí, budeš už spát, synáčku. Přečteme si to zítra.“ Přitáhl si k sobě Caroline, dlouze ji políbil a vystoupil z auta do chladného podzimního vzduchu. V hlavě mu vířil její parfém. Oslovil řidiče. „Vyzvedněte mě přesně v deset. Je to byt číslo 202.“ Šofér přikývl.
Ze zadního okénka se vyklonila Caroline. „Počkej. Mám tvoje hodinky. Opravili je, ale pásek bude až příští týden.“ Z peněženky vyndala pánské náramkové hodinky. Se zlatými ručičkami, černým ciferníkem a přetrženým koženým řemínkem.
Na zadní straně měly vyryté věnování: „Jamesovi, navždy tvá, Caroline.“
Caroline se zadívala na budovu. „Jamesi, jsi si…“
Mackaby ji znovu políbil. „Uvidíme se před půlnocí.“ Uložil si hodinky do kapsy a vystoupal po schodech. U dveří se zastavil a chtěl jim zamávat, ale velký lincoln mezitím odjel. Ruku nechal klesnout, znovu pocítil to znepokojení.
* * *
Tik.
Ten zvuk už ji neděsí. Přejde podél stolu a postaví se k místu, kde leží hodinky.
* * *
Zatáhl za vchodové dveře a ty se otevřely s chraplavým skřípotem. Vstoupil do nevelkého vestibulu a kvůli zápachu moči a potu zalapal po dechu. Na podlaze ležela jakási špinavá deka. Očima přejížděl po řadě domovních zvonků, u poloviny tlačítek nebylo ani jméno, ani číslo bytu. Našel číslo 210 a odpočítal zpátky k tomu, které podle něj patřilo bytu 202. Odpověď přišla okamžitě.
„To jste vy, Mackaby?“
„Ano, doktore.“ Napadlo ho, že ho Harnish určitě vyhlížel.
Ozvalo se pronikavé zabzučení a vnitřní dveře pustily Mackabyho do chodby s flekatými tapetami a sedačkami, z nichž vyrážely pružiny a kusy molitanu. Výtah nefungoval, a tak vyšel po prohnutých schodech pěšky a vstoupil do zatuchlé chodby v patře, tu a tam osvětlené mléčnými žárovkami. Procházel chodbou a díval se na čísla bytů. Někde za ním se otevřely dveře, ale jakmile se otočil, rychle se zase zavřely.
Dorazil k číslu 202 a zaklepal. Dveře se otevřely a před ním stanul doktor Roderick Harnish. Mackaby se pokusil nedat na sobě znát, jak ho jeho vzhled šokoval. Naposledy se viděli před dvěma roky. Dva roky mohou být dlouhá doba, uvědomil si Mackaby.
Na Harnishově shrbené, ochablé postavě visel vyšisovaný modrý župan. Předčasně bílé vlasy si přehazoval dozadu a padaly mu až na kulatá ramena. Pod županem měl na sobě kdysi bílou košili, uzel na kravatě se mu svezl ke straně krku. Jeho vizáž doplňovaly volné šedé kalhoty, které by na několika místech potřebovaly zašít, a špinavé hnědé bačkory. Napřáhl vyhublou pravici, kterou se Mackaby neobratně pokusil stisknout. „Doktore Mackaby! Je od vás velmi laskavé, že jste přišel.“ Síla hlasu neodpovídala jeho křehkému vzezření. I oči v nažloutlém obličeji zářily stejně jasně, jak si Mackaby pamatoval z minulosti.
Harnish ho uvedl do malého obývacího pokoje. Po pravé straně stála kuchyně. Chodba nalevo vedla do koupelny a k zavřeným dveřím do další místnosti. Harnish vzal Mackabymu sako a pohladil látku. „Kvalitka, tenhle materiál. Není skvělé, že si můžete dovolit něco fajnovějšího? Já zas musím vystačit s málem.“ Pověsil sako do prázdného šatníku. „Prosím, pojďte dál a posaďte se. Před večeří se ještě napijeme.“
Mackaby přešel pár kroky po holé podlaze do středu pokoje. Zasáhl ho zápach cibule. Pokusil se o úsměv. „Večeře voní báječně, doktore.“
Harnish ho nasměroval k jednomu ze dvou ošuntělých křesel. Mezi nimi byl menší stolek, v jednom jeho rohu stála lampička s roztrženým stínítkem a vedle ní ležela nějaká kniha. „Jen se posaďte. No ano, večeře bude bezpochyby skromnější, než jste zvyklý. Kvalitu masa jsem se ovšem naučil zakrývat jednoduchými omáčkami.“ Harnish se zachichotal, jako by jeho předběžné informace o jídle měly hosta potěšit. „Předtím si ale ještě dáme sklenku skotské, nebo spíš sherry? Tenhle luxus jsem si dopřávat nepřestal.“
„Sherry, buďte tak hodný.“ Usadil se do křesla, které nesouhlasně zavrzalo, a prohlédl si místnost. Prázdné stěny bez obrazů či jakékoli jiné výzdoby pokrývaly mapy od vody, loupala se z nich barva. Pohledem přelétl knihu na stole. Poeova sbírka, otevřená na povídce Sud vína amontilladského.
Harnish z poškrábané dřevěné skříně vyndal téměř prázdnou láhev a dvě sklenice. Přešel k poslednímu kusu nábytku v pokoji, jídelnímu stolu prostřenému pro dva, a nalil sherry. Jednu sklenici podal Mackabymu a s úsměvem se usadil do vedlejšího křesla. „Tak tedy.“
Mackaby se cítil trapně. „Ehm, ano. Tak tedy. Tedy…“
Harnish se smíchem zaklonil hlavu. „Nezávazná konverzace není třeba. Ani vám, ani mně to stejně nikdy nešlo.“ Nahnul se dopředu a kostnatým ukazovákem poklepal Mackabyho na koleni. „Řeknu vám, co mě přimělo k pozvání, které jste tak zdvořile přijal.“
Mackaby ochutnal sherry. Suché, ale nekvalitní. „Chápu to tak, žé byste se chtěl vrátit na fakultu a byl byste rád, abych se za vás přimluvil, protože zastávám místo ve vedení.“
Harnish se usmál. „Ano, chtěl bych, abyste sehrál svou roli v tom, že se mi navrátí mé výsady.“ Úsměv se mu vytratil z tváře. „Vzpomínáte si na amsterdamskou konferenci?“
Mackaby se zamračil. „Té jsem se nezúčastnil. To bylo před kolika lety, před pěti?“ Znovu pocítil znepokojení.
„Pět let,“ řekl Harnish a otočil se směrem k malé televizi, kde stála fotografie nějaké ženy. Mackaby si uvědomil, že Harnish byl ženatý. Manželka od něj po jeho propuštění odešla. Harnish navázal: „My dva, vy a já, jsme se blížili vrcholu kariéry. Mířili jsme k němu odlišným kurzem přes příbuzné oblasti, ale zdálo se, že jsme oba měli souzeno zapsat se do dějin vědy.“ Napil se. „Do dějin. To je vhodné téma, vezmeme-li v úvahu tu konferenci.“
„Tomu nerozumím, doktore,“ řekl Mackaby tak, aby v jeho tónu byla patrná stopa podráždění.
„Buďte ke mně shovívavý,“ usmál se Harnish. „Vzpomínáte si na tu studii, se kterou jsem na konferenci odjel?“
Mackaby pátral v paměti. „Mám dojem, že se týkala Hawkingova konceptu termodynamické časové šipky, směru času, kterým roste chaos či entropie.“
Harnish přikývl. „Hawking tvrdil, že entropie ovlivňuje i směr našeho psychologického času, náš smysl pro jeho plynutí. Pamatujeme si události v pořadí, v jakém narůstá entropie, protože musíme. Kvůli tomu je druhý termodynamický zákon irelevantní. Chaos v čase narůstá, protože čas měříme ve směru rostoucího chaosu.“
Mackaby se trochu uvolnil, jeho obavy přehlušilo vědecké zanícení. „Ano, vzpomínám si. Tvrdil jste, že pokud by se v uzavřené soustavě dal stav chaosu zvrátit, jinými slovy, kdyby se snížila entropie, pak by se soustava v časovém kontinuu pohybovala opačným směrem.“
„Opačným směrem vzhledem k lidskému vnímání časové osy, ano.“
„Pokud si pamatuju dobře, téhle části vaší práce se dostalo slušného přijetí.“
Harnish nad tím mávl rukou. „To bylo triviální. Naprosto jasné. Vzpomínáte si na skutečné jádro mé studie?“
Mackaby věděl, kam tím míří, a povzdychl si. „Navrhl jste uzavřenou soustavu, ve které byste dokázal zvrátit entropii díky bombardování antihmotou, jestli se nepletu. Detaily si nevybavuju.“
Harnish nehnul brvou a hleděl na něho několik dlouhých vteřin. „Detaily si nevybavujete,“ zopakoval. „Hm, amsterdamská konference, to už je dávno. A jak jste se zmínil, nezúčastnil jste se jí, takže jste nemohl být svědkem toho, jaký dopad měla vaše práce na mou vlastní.“ Úsměv, který mu zacukal koutky úst, ovšem nedosáhl k očím.
Mackabymu vyschlo v hrdle. Napil se. „Tehdy jsem se zabýval téměř nezmapovanými oblastmi výzkumu černých děr. Je pravda, že to mělo něco do činění s tématy entropických mezí, ale…“
„Váš výzkum upozornil na chybu v mé teorii, Mackaby.
V definici mezí. Thelbrond z MIT si toho všiml ve své přednášce, kterou měl po té mé. Já jsem dokazoval, že mojí metodou by se snížila entropie veškeré hmoty uvnitř mé zastíněné soustavy. Jenže Thelbrond dokázal, že entropie zástěny, v níž by se hmota nacházela, by se zvýšila a vykompenzovala by snížení uvnitř.“ Rty se mu zachvěly. „Celková entropie mé soustavy by se nesnížila, ale naopak zvýšila.“
Mackaby to přešel mlčením, ale očima se nedokázal odtrhnout od Harnishova pohledu. Ruka se mu ke sklence sherry lepila horkým potem.
„Thelbrond mi zničil kariéru. Pomocí vaší práce, Mackaby. Také to je teď součástí dějin.“ Harnish hovořil jako vědec, jenž si zapisuje výsledek nějakého pokusu, jako by pouze oznamoval údaje z deníku. Pokud vůbec cítil nějaké emoce, z výrazu jeho tváře to patrné nebylo.
Mackabymu přesto přeběhl mráz po zádech. „Doktore, toho, že by Thelbrond použil můj raný výzkum proti vám, jsem si nebyl vědom.“
Harnish ho zadržel zdviženou dlaní. „Neobviňuju vás, prostě uvádím fakta. Po Amsterdamu jsem se na nadcházejících sympoziích a po celé fakultě stal terčem neustálého posměchu. Nakonec mi odmítli poskytovat finanční prostředky.“ Vstal a přešel k nevelkému oknu. Záclony nahrazovala hrabá pytlovina, navěšená na křivých latích nad hlavou. Zadíval se dolů na ulici. Mezi dvěma muži viselo rozpačité ticho, ošklivé jako textilie na okně. Mackaby se už chystal to podivné večerní setkání ukončit, ale v té chvíli se k němu Harnish znovu otočil. „Taková krásná čtvrť. Bojím se, že na ni zapomenu.“ Harnish mu pokynul ke stolu. „Prosím, posaďte se. Jídlo přinesu sám.“
Mackaby přemýšlel o té podivné poznámce a při tom si vybral místo čelem ke kuchyni. Bude si chtít udržet představu o čase, a tak před sebe diskrétně položil hodinky s přetrženým páskem. Zapípala mikrovlnka. Harnish se vrátil se dvěma miskami, z nichž stoupala pára. Řídkou krémovou bramboračku jedli mlčky, na Mackabyho vkus byla příliš slaná.
Harnish se pro sebe zasmál, Mackaby vzhlédl. Na Harnishových rtech se objevil křivý úsměv. „Víte, Mackaby, jak jsem utratil peníze, které mi po Amsterdamu zbyly?“
Mackaby zavrtěl hlavou. „Od té konference jste žádnou studii nevydal. Vyhodil jste asistenty…“
„Zradili mě,“ přerušil ho Harnish tiše. „Má tajemství donášeli mým nepřátelům, kradli mi nápady…“
Zešílel, pomyslel si Mackaby. „Ehm, ano, v každém případě jste pak pracoval o samotě. Nikdo nevěděl, čemu se věnujete.“
Hostitelův úsměv postrádal jakoukoli vřelost. „Dnes večer tedy dojde k odhalení.“ A pak na půl úst, na hranici slyšitelnosti, dodal: „A stane se mnohem, mnohem víc.“ Ostře se podíval na Mackabyho, pak kolem něj, jako by místnost viděl poprvé, a obličej se mu zkroutil úšklebkem. „To by stačilo. Přišel čas,“ zamumlal. Vstal a odkulhal úzkou chodbou k zavřeným dveřím do druhého pokoje.
Mackaby slyšel, jak otáčí klíčem a otvírá a zavírá dveře. Pak už nic. Čekal. Nic se nedělo. Došla mu trpělivost, vstal a chtěl odejít. Vzpomněl si na hodinky a otočil se ke stolu. Strnul. Nikde je neviděl. Prohledal stůl a podlahu, ale marně.
Byly pryč.
Pouliční ruch přehlušilo hluboké bzučení, které rychle přešlo do vysokého kňourání. Mackabymu vystřelilo nahoru po páteři silné mravenčení. Zaplavila ho závrať a udělalo se mu slabo. Sesul se do židle, vrazil přitom do stolu a rozlil sherry. Skvrna se šířila po ubrusu na místě, kde předtím ležely hodinky.
Zvedl hlavu, protože zaregistroval nějaký zvuk. Stěna u dveří v kuchyni úhlopříčně popraskala a roztrhla se. Za otvorem se ukázala nikoli maličká kuchyně, ale bělavá prázdnota. Mackaby, oněmělý hrůzou, se znovu pokusil vyškrábat na nohy. Klopýtal ke dveřím a malá místnost se mu natahovala pod nohama. Detaily se ztrácely, hrany rozmazávaly, barvy bledly. Byt se s jekotem roztříštil jako zrcadlo po úderu kladivem. Zubaté úlomky reality odlétaly do bílého prázdna. Slyšel synka Davida volat „Tati!“, slyšel křičet sebe sama, cítil, že padá, necítil…
Nic.
* * *
Tik.
Líně přemýšlí o tom, jak můžou takové malé hodiny vydávat tak hluboký zvuk. Možná si to jen představuju, pomyslí si. Ta myšlenka ji neznepokojuje.
Natáhne se po hodinkách…
* * *
Mackaby si otřel ústa kvalitním látkovým ubrouskem právě ve chvíli, kdy se z přehrávače linuly poslední tóny Vivaldiho koncertu. „Výborné rizoto, doktore. Vyřiďte poklonu svému šéfkuchaři.“
Harnish si ze smokingu smetl jakousi nitku a vlažně se usmál přes jídelní stůl. „Obávám se, že tak bych mu říkat nemohl, Mackaby. Taková marnotratnost by byla ještě stále nad mé síly. Dovolil jsem si ovšem jídlo objednat.“
Ukázalo se, že Harnish je skvělým hostitelem, jenže Mackaby se i nadále cítil nesvůj. „Neměl jste si dělat takovou škodu, pane doktore.“
Harnish se usmál jedním koutkem bledých úst. „Ujišťuju vás, že to v porovnání s mými dalšími výdaji na tento večer nestojí za řeč.“ Zazvonil stříbrným zvonečkem. Francouzskými dveřmi za jeho zády náhle do místnosti vešel sluha v uniformě. Posbíral talíře a znovu zmizel v kuchyni.
Mackaby se opět zadíval na svého hostitele. Na hranaté hlavě měl nakrátko ostříhané šednoucí vlasy, od mládí byl rovný jako svíčka. „To už je od vás, doktore, druhá narážka na fakt, že dnešní večer je něčím výjimečný. O co vlastně jde?“
„Přece o výročí téhle večeře!“ Harnish nevzal zmatený výraz na Mackabyho tváři vůbec na vědomí. „I když ‚výročí‘ není zcela správně. Odpovídající termín neexistuje, protože téhle události nic nepředcházelo. Nebo by se spíš dalo říct, že o té události vím jenom já, a proto také jenom já potřebuju nějaké slovo, kterým bych ji popsal.“ Usmál se.
Mackabyho to mátlo. „Nerozumím vám, doktore.“
Harnish vstal a přešel k dlouhé stěně, kterou od podlahy ke stropu vyplňovala vysoká okna. Rukou s dobře udržovanými nehty odtáhl krajkovou záclonu a vyhlédl dolů na ulici. Mackaby přemýšlel, co asi přitáhlo jeho pozornost, třebaže široká třída lemovaná stromy i park plný soch byly na pohled krásné.
„Chápu dobře, že si nepamatujete na naši první večeři, která se odehrála právě v tenhle den?“ zeptal se Harnish, ke svému hostu stále postavený zády.
Mackaby začínal ztrácet trpělivost. „Jak to myslíte?“
Harnish se obrátil a znovu se na něj podíval. „Škoda. Bylo by mi mnohem příjemnější, kdybyste si všechno pamatoval. Nejspíš se budu muset spokojit s tím, že vám to sdělím sám. Tedy až s tím budu hotový.“
Mackabyho pobouření se stupňovalo a on se postavil menšímu muži tváří v tvář. „Doktore, to pozvání jsem přijal kvůli vašemu slibu, že se mnou projednáte můj návrat na fakultu, který byste díky své reputaci a postavení mohl zařídit. Teď ale vidím…“
Harnish zvedl ruku, aby ho přerušil. „Jak se má vaše žena, milý chlapče? Caroline? Krásná dívka, opravdu.“
Mackabyho to zaskočilo, a tak zakoktal: „Má se docela dobře, když už se ptáte. Kvůli mé situaci si musela najít práci…“
„A váš synek?“
Mackaby zamrkal. „Děti nemáme. Ani jeden z nás nechtěl zakládat rodinu dřív, než budu mít zajištěný stálý příjem.“ Vrátila se mu rozvaha. „Doktore, musím trvat na tom, abyste…“
Harnish ho opět přerušil panovačným mávnutím rukou. „To by stačilo. Přišel čas. Už zase.“ Aniž by se nějak omlouval, odešel do sousední pracovny. Zvuk jeho kroků se odrážel dlážděnou chodbou, která vedla do jeho soukromých pokojů.
Neurvalé, podivné chování jeho hostitele Mackabyho šokovalo. Pak ale znovu pocítil vztek a rozhodl se k okamžitému odchodu. Jakmile vykročil z jídelny, zmocnila se ho závrať a do uší se mu zabodl pronikavý hvizd. Chytil se za rám dveří, ten se mu ale vykroutil z rukou a jím to hodilo dopředu; místnost se začala rozplývat, deformovat. Barvy a tvary se vzájemně proplétaly jako v polévce z hrůzostrašného snu, kterou míchá kosmická ruka. Ve víru se míhal obraz naříkající Caroline. Z jejích slz se staly pramínky krve a smršť ten obraz spolu s Mackabym vtáhla do sebe, směrem dolů k singularitě čistě bílé nicoty.
* * *
Tik.
Vezme hodinky – a začne se třást. Vlévají se do ní pocity, nebo se naopak vylévají, není si jistá. Vykřikne a zhroutí se na podlahu, kde leží, vzlyká a modlí se, aby to skončilo. Přejde to, ale až tehdy, kdy už je paralyzovaná vzdorem. Pak přicházejí obrazy, potom zvuky, vůně, dotyky, jako vlny zapomenutých snů. O muži, kterého milovala. O dítěti. O jejich dítěti.
Tik.
Rozevře dlaň. Hodinky spadnou na koberec. Přemýšlí, kam se poděl ten muž a co se stalo jejímu synkovi.
* * *
Mackaby dojedl i ten poslední drobek z dortu a odložil vidličku. Talířek i příbor bleskově odnesl Harnishův uniformovaný majordomus. Když Mackaby vzhlédl, překvapilo ho, že Harnish ho z druhého konce dlouhého stolu upřeně sleduje.
„Máte hlad, Mackaby?“ Oči mu svítily nějakým nevyřčeným vtipem.
„Rodericku! Uvádíš našeho hosta do rozpaků.“ Caroline vstala z místa po Harnishově boku a usmála se na Mackabyho. „Nechám vás tu teď spolu o samotě. Roderick si po večeři vždycky dává doutník, ale já jsem si na to nikdy nezvykla.“
Mackaby se za ní díval a myšlenky mu utekly k bolavému srdci, jako by jazykem hledal chybějící zub. Ucítil na sobě Harnishův pohled a zamumlal: „Moc se omlouvám, doktore. Takovou večeři už jsem nějaký čas nejedl.“
„Čas. Ano. Je to dlouho. Od doby, kdy jsem měl tu možnost vás hostit naposledy, uplynulo už pět let.“ Pobavený výraz mu stále nemizel z očí.
Mackaby se zarazil, protože nevěděl, jak odpovědět. „Nevzpomínám si na žádnou jinou příležitost, kdy byste mě pozval.“
Harnish se zachichotal. „Dnes večer je to potřetí, kdy spolu večeříme právě v tento den. Ačkoli…“ – odmlčel se a gestem obsáhl okázalý jídelní sál – „…výzdoba doznala od první hostiny mnoha změn k lepšímu.“ Mackaby na něj hleděl beze slova. Harnish vstal a zeširoka se přitom usmíval. „Pojďte do knihovny. Dnes večer vám všechno vysvětlím.“
Mackaby se za ním z jídelny vydal kulhavým krokem, i když si pomáhal holí. Harnish se u dveří do knihovny zastavil. „Ach, omlouvám se. Zapomněl jsem, jak vás to zranění zpomalilo. Myslel jsem, že už se snad zahojilo.“
Mackaby se zašklebil, protože se pokoušel zakrýt palčivou bolest. „Teď mi dělá největší potíže artritida v koleni, doktore.“
V rozlehlé pracovně ho Harnish nasměroval ke koženému křeslu s vysokým opěradlem. Starší muž se usadil vedle Mackabyho, chodidla si položil na podnožku a ze saka vytáhl doutník. „Ta letecká havárie, to bylo něco hrozného, i když byste mohl považovat za štěstí, že jste to vůbec přežil. Díkybohu s vámi přitom nebyla vaše žena.“
Mackaby se podíval na malbu nad krbem. V sametovém křesle na ní seděla Caroline oblečená do modrých večerních šatů. Za ženou stál ve smokingu Harnish. Mackaby si vzpomněl na dobu, kdy patřila jemu. Chtěl ji požádat o ruku, jakmile si vybuduje pozici. Osud se pak ale postavil proti němu. Vrátil se pohledem k hostiteli. „Víte přece, že jsem se nikdy neoženil.“
Harnish pozorně zkoumal jeho obličej a vychutnával si každý okamžik, kdy sebou Mackaby cukal. „Pravda. Byla to ode mě hloupost.“ Zapálil si doutník a opřel se v křesle. „Věnujme se teď jednomu příběhu. Tedy vlastně třem příběhům, i když ten třetí si stále pamatujete, takže tím vás nebudu unavovat.“
„Že si ho stále pamatuju? Co tím chcete říct?“
Harnish se usmál v obláčku dýmu. „Jde přece o váš život, Mackaby. Či snad abych byl přesnější, o tři životy, z nichž dva už neexistují.“ Odložil doutník a z kapsy vytáhl pánské hodinky. Podržel je a pohladil jako milovaného domácího mazlíčka. „Představte si nějakou událost, která nezvratně vyvede váš život z rovnováhy, změní všechno, čím jste se mohl stát, čím jste mohl být. Neřekl byste, že na takovou událost by se nemělo zapomínat?“
Mackaby byl zmatený. A ještě něco. Začínal pociťovat strach. Iracionální strach. Polkl, ale nadále mlčel.
Harnish hladil hodinky a pokračoval. „Vaše vzpomínky na tu událost by byly buď radostné, nebo nešťastné, v závislosti na tom, kterým směrem by posunula váš osud. Vy a já, Mackaby, jsme takové události prožili tři, všechny se odehrály v tentýž den a každá z nich se lišila od ostatních, až na to, že mi všechny do budoucna přinesly štěstí. A vám smůlu.“
Harnish položil hodinky na stůl, který stál mezi nimi. Mackaby se musel obtížně přesvědčovat, aby neodešel.
V omámení náhlou nevolností si uvědomil, že Harnish už zase hovoří, „…jako téměř všichni hlupáci říkáte ‚budoucnost‘, ze svého současného stavu usuzujete na nepřetržitou existenci, která vás dovede k jakémusi lepšímu stavu, a to zobrazení získáte jen za pomoci snů a nevědomosti. Já už jsem se se svými budoucnostmi vypořádal. Dnes večer mě zajímají jen naše minulosti.“
Mackaby byl jako ve snách, údy mu ochably. Hlavu mu plnil hlučný tikot. „O čem to mluvíte?“ zašeptal.
Harnish se zachichotal. „Po Amsterdamu jsem zbylé finanční prostředky investoval do výzkumu role, kterou entropie hraje v ostatních vědních oborech.“ Přistrčil hodinky blíž a Mackaby se ze všech sil snažil odtáhnout ruku. Harnish s úsměvem pokračoval. „Práce mě zavedla k teorii komunikace, podle níž opakování signálu způsobí růst chaosu – entropie – v daném signálu.“
V očích mu zaplápolaly ohníčky, jak Harnishe-člověka nahradil Harnish-vědec. „Teoreticky jsem vytvořil uzavřenou soustavu, ve které bych mohl generovat tvar vlny elektromagnetického záření, jež by zobrazovala snižující se entropii. Taková vlna by se pohybovala pozpátku vzhledem k našemu psychologickému vnímání času, našemu chápání jeho plynutí. Pokud bych tedy dokázal tu vlnu modulovat, získal bych vysílač. Stručně řečeno, mohl bych do minulosti poslat zprávu.“
Mackaby se pokoušel dát dohromady několik slov a ušima mu při tom proudilo tikání hodinek. Měl pocit, že musí křičet, aby ho bylo slyšet, ale zmohl se jen na šepot. „Kam do minulosti? Kdo by si to vyslechl?“
„Já, Mackaby. Také bych si postavil přijímač a po Amsterdamu bych čekal v tom zaplivaném bytečku, až mi starší Roderick Harnish pošle zprávu. Uhádl byste, co by ta zpráva obsahovala?“ Znovu vzal hodinky do ruky a zamával jimi Mackabymu před očima. Mackabyho ochromil strach, aby se toho strojku nedotkl. Rozum mu sice dával na srozuměnou, že ten strach je bezdůvodný, ale nějaká prapůvodní část jeho osobnosti věděla své.
„Dáte se poddat? Já vám to tedy povím.“ Harnishův výraz ztuhl na kámen. „Nasměroval bych své mladší já k výzkumu, jenž mu přinese uznání, ne pohrdání. Nasměroval bych jeho finance k tomu, aby mu přinesly bohatství.“ Harnish se předklonil. Mackaby ucítil jeho zkažený dech. „A poskytl bych mladému Roderickovi vědomosti, jež použije proti lidem, kteří mi ublížili. Proti těm, kteří se vysmívali mé práci, lhali mi a lhali o mně.“ Přeskočil mu hlas, stiskl zuby. „Proti těm, kteří mi zničili život.“
Harnish se opřel v křesle a hodinky se mu pohupovaly v ruce jako Poeovo kyvadlo, ostré jako břitva. „Vyskytly se potíže. Zjistil jsem, že svému dřívějšímu já můžu vysílat jen během určitých okamžiků. Použil jsem své vlastní, nové odvětví matematiky a vypočítal první datum, kdy můžu vysílat. Uhádnete, o jaké datum jde, Mackaby?“
Mackaby to věděl, ale nezmohl se na slovo. Harnish se natáhl a položil hodinky na opěrku Mackabyho křesla. Mackaby se skrčil v nejzazším koutu, kam se jen mohl posadit, a téměř se ani neodvažoval dýchat. Harnish si toho podle všeho nevšiml, vstal a začal přecházet po místnosti.
„Je to dnešní datum, Mackaby, dnešní. A protože jste zosnoval můj pád, zvolil jsem si vás k tomu, abyste se se mnou podělil o plody mého snažení. Navázal jsem na vaši práci a na práci vašich současníků. Jak jsem předpokládal, o čtyři roky později někdo provedl výzkum, který vyvrátil vaše rané studie z období po Amsterdamu. Takový je prostě vývoj vědy – stojíme na ramenou těch, kteří tu byli před námi. Ale co kdyby se ty výsledky objevily dřív, ve stejné době jako ty vaše? Pak byste byl pro smích vy, byl byste neschopný břídil. A vědec, který publikoval správné výsledky? Jeho hvězda by byla na vzestupu. Tím člověkem jsem byl já, Mackaby. Zničil jsem vás, uzmul jsem vaše postavení i reputaci. A ještě mnohem víc.“ Zastavil se pod Carolininým portrétem.
„Co tím chcete říct?“ zašeptal Mackaby. „Místo na univerzitě jsem nikdy žádné neměl.“
Harnish se vrátil do křesla a zapálil si další doutník. „Když jsem určil datum přenosu, pozval jsem vás na večeři. Zkraje večera jsem od vás odešel a vstoupil do stroje – své uzavřené soustavy abych poslal zprávu do doby před pěti lety. Předpokládal jsem, že Harnish-odesílatel zmizí v okamžiku, kdy se zpráva přenese, protože moje dřívější já se zachová podle ní, a já se tak vyhnu svému současnému stavu, který se pak nikdy nenaplní. V novém životě si budu pamatovat, že jsem zprávu dostal, ale už ne to, že jsem ji odeslal. Moje současné vzpomínky by měly zaniknout, protože ten život jsem nikdy neprožil. To jsem se domníval, když jsem stiskl spouštěč vysílače.“
Mackaby očima skákal z Harnishova úsměvu na hodinky, které ležely příliš blízko. Tikot zdůrazňoval každé slovo vědcova vyprávění.
„A co se stalo? Nic. Nepocítil jsem vůbec žádnou změnu. S hořkostí v srdci jsem vystoupil ze stroje. Ale do nového světa! Ocitl jsem se v přepychovějším domě na předměstí. Udělalo se mi mdlo a sklopil jsem hlavu. Dlaně, paže, celé tělo jsem měl průsvitné, nehmotné. Vytrácel jsem se. Při tom mi mozek zaplavovaly cizí myšlenky, rozhovory a obrazy – nové vzpomínky, pokud by se takový termín dal použít. Pocítil jsem závrať, a pak už jsem seděl naproti vám u večeře. Vzpomněl jsem si na celý svůj nový život, který se odehrál potom, co mladý Harnish obdržel mou zprávu, ale udržel jsem si i vzpomínky na ten předchozí, který tehdy skončil. Odvodil jsem si, že uzavřená soustava ochránila mé staré vzpomínky. Když jsem ze stroje vycházel, moje staré já splynulo s tím novým.“
Harnish rychlým pohybem sebral hodinky z opěrky křesla. Mackaby se na okamžik bál, že se ho jimi Harnish dotkne, a zatajil dech. Ale starší muž se pouze opřel a pak se dal znovu do řeči. Hodinky držel před sebou.
„Neočekával jsem, že se mi podaří život vyladit na první pokus. Hlavu jsem teď měl plnou posledních pěti let svého nového života – zdroje informací pro drahou zprávu, abych si minulost doladil do posledních detailů. A abych doladil i tu vaši. ‚Vzpomněl‘ jsem si totiž, jak jsem se rozhodl, že naši večeři rekonstruuju při, ‚výročí‘ okamžiku, kdy můj nový život začal doopravdy a kdy se znovu naskytla příležitost k přenosu. Právě jsme dojedli první chod. Zdržel jsem se i na další a pak jsem opět odešel, abych poslal druhou zprávu. Objevil jsem se tady.“ Harnish zamával rukou s hodinkami ve vzduchu. „Znovu jsem se smíchal se svým novým já a udržel si i všechny vzpomínky na své dva předchozí životy. Čímž se dostáváme ke třetímu dějství téhle výjimečné večeře.“
Mackaby znovu ovládl hrůzu, kterou pociťoval. „To je absurdní. Je od vás kruté, doktore, že se takhle nade mnou povyšujete jen kvůli svému úspěchu.“
Harnish se opět usmál. „To, že mi nevěříte, poukazuje na jediný nedostatek mého plánu. Pomsta pro mě není tak sladká, když zůstáváte v nevědomosti, pokud o tom nejste přesvědčený. Proto jsem přišel s teorií, kterou teď musím ověřit.“ Dotkl se hodinek prsty. „Při naší první večeři jsem vám ty hodinky vzal a vložil je do své uzavřené soustavy. Zůstaly tam během všech přenosů a přinesl jsem je až dnes večer.“
Mackaby se snažil dýchat, třebaže mu hrdlo svíral strach. Harnish navázal: „Vytvořil jsem hypotézu, že pokud bude při přenosu součástí soustavy váš předmět z původního časového proudu, mohlo by se v něm uchovat spojení s vaší minulostí, která by měla zanedlouho zmizet.“ Harnish se naklonil a nechal Mackabymu hodinky viset před zpoceným obličejem. „Nakonec jen ony zbyly z onoho prvního života, který jste kdysi vedl. Všechno ostatní dočista vymazala má první zpráva. Věříte na psychometrii, Mackaby? Pokud si předmět vezme do rukou jasnovidec, dokáže z něj vyčíst životy jeho předchozích majitelů. Co asi sdělí ty hodinky vám?“
Starší muž hodinky opět položil na opěrku Mackabyho křesla a předklonil se. „Vezměte je do ruky.“ Přikazoval mu to, ale Mackaby se ani nepohnul. Ne proto, že by mu vzdoroval, ale ze strachu. Harnish zprudka vydechl, až to zasyčelo. Chytil Mackabyho za bližší ruku, strčil mu hodinky do otevřené dlaně a sevřel mu kolem nich prsty.
Mackaby ztuhl a pokusil se dlaň otevřít a hodinky zahodit. Ruka ho ale neposlouchala a na rozdíl od jeho úst se neotevřela. Z těch se mu vydralo zavzlykání, které stoupalo přímo od srdce. Hlavou se mu prohnala tisícovka obličejů, zvuků, vůní a rozhovorů. Cítil bolest; cítil radost. Plakal, smál se, toužil, miloval. Do paralyzované duše ho tloukl jeden výjev za druhým. Vtom si to uvědomil. Poznal, že to jsou jeho ztracené životy. Před očima se mu vznášela jedna podobizna. Dotýkal se jejích rtů, její pleti, cítil její parfém. „Caroline,“ zavolal, když se ztrácela. Mizelo všechno – obrazy, vzpomínky, jeho životy.
Harnish se znovu ujal slova. Mackaby vzhlédl ke staršímu muži, jenž stál nad ním, a uvědomil si, že upadl na podlahu.
„Naprosto dokonalé!“ Harnish před sebou sepnul ruce. „Získal jsem chybějící dílek skládačky. Uvědomění své oběti.“ Poklekl k Mackabymu. „Caroline byla vaše žena,“ zašeptal. „Měli jste spolu dítě, Davida. Ve své oblasti jste byl nepřekonatelný. Díky rodičům jste získal nemalé jmění. To všechno jsem vám vzal, Mackaby. Vzal jsem si to pro sebe.“
Mackaby cítil, jak se mu zvedá žaludek, a postavil se na ruce a kolena právě v okamžiku, kdy začal zvracet na koberec. Jakmile dávení ustalo, otřel si ústa rukávem svého obnošeného saka a postavil se. Třásl se hněvem a hrůzou a v ústech měl odpornou pachuť; postavil se nepříteli. Jenže Harnishovi ztvrdly rysy v obličeji a už se nedíval na něj. Mackaby se otočil.
Ve dveřích stála Caroline a třeštila oči. „Rodericku, slyšela jsem, že mě někdo volá“ začala. Mackaby nedokázal rozeznat, zda se jedná o otázku, nebo o obvinění.
Harnish se napřímil. „Caroline, je mi líto, že naše večeře vyvolala v doktoru Mackabym tak neblahou reakci.“ Otočil se k němu. „Nebo to bylo tím mým doutníkem?“
„Možná,“ zašeptal Mackaby a ucítil svou hanbu, svou bolest to, jak blízko stojí nad černou propastí beznaděje. Podíval se na Caroline, jejich oči se setkaly na dobu jednoho úderu srdce, pak se odvrátil.
„Jamesi, jste v pořádku?“ zeptala se.
Řeknu jí to, napadlo ho. Řeknu jí… co? Otočil se zpátky k místu, kde stála, ztělesnění všeho, o čem kdy snil, co kdy miloval. Caroline, Davida, jeho života, jejich životů. Zapátral ve vzduchu po vůni jejího parfému, ale smísila se se zápachem zvratků a on si uvědomil, že Harnish vyhrál. Polkl. „Ano, jsem, paní Harnishová. Už bych měl nejspíš jít domů.“
Z Harnishova obličeje se vytratilo napětí. Potřásl Mackabymu rukou. Divadélko pro Caroline, pomyslel si Mackaby. „Škoda,“ řekl Harnish. „Ale jsem rád, že jste se zastavil, Mackaby. Zavolám Wilsona, ať vás vyprovodí.“ Harnish vypochodoval z místnosti a jen letmo přitom pohlédl na Caroline.
Mackaby se vydal ke dveřím, ale když míjel Caroline, vzala ho za ruku. „Jamesi – á!“ zalapala po dechu. Otočil se. Rozšířily se jí oči. Uvědomil si, že v ruce, kterou mu sevřela, stále drží hodinky, a vytrhl se jí. „Omlouvám se,“ zvolal. Klopýtal banketovým sálem a přitom hodil hodinky na stůl.
Když mu Wilson otevřel dveře, Mackaby se ohlédl. Caroline seděla u jídelního stolu a pohled mu opětovala. Ústy naznačila jedno slovo. Přikývl. Z domu odešel s obličejem zalitým slzami.
Belhal se pryč po dlouhé příjezdové cestě a stále dokola si otíral ruku do kabátu, ruku, v níž držel hodinky, jako by si znamení hanby z dnešního večera mohl sedřít z kůže.; Při chůzi si šeptal slovo, které naznačila Caroline. Dětské jméno. Jméno dítěte, které v tomto okamžiku ani nikdy předtím vlastně neexistovalo. Zašeptal: „David.“
* * *
Tik.
S hodinkami v ruce se znovu posadí ke stolu. O patro výš si zpívá její manžel, je hlučnější než služebnictvo, které umývá nádobí. Ty hodinky měla dát manželovi, než večer vyšel ze dveří. Jenže její manžel nikdy jejím manželem nebyl. Jejich syn se nikdy nenarodil.
Tik.
Na stole leží dort. Vedle něj někdo položil nůž, dlouhý a ostrý. Pokouší se přečíst, co je v polevě dortu napsáno, ale některé kousky už jsou nožem vykrojené. Nedává to smysl. Její život… její životy nedávají smysl. Uvědomuje si, že už nikdy nebude schopná dát všechny kousky znovu dohromady a také že si nevzpomene, co se tam kdysi psalo.
Tik.
Procitne a zvedne hlavu ze stolu. V recepčním sále je tma, v domě je až na tikot hodinek ticho. Přemýšlí, proč ji služebnictvo nevzbudilo. Možná se o to pokoušeli.
Vstane, vystoupá po širokém schodišti a zastaví se přede dveřmi do ložnice, odkud je slyšet manželovo chrápání. Vkročí dovnitř a tiše za sebou zavře. Muž v posteli je cizí člověk, ale přesto ho zná. Myslí na Jamese, na Davida. Přemýšlí o dortu, o svém životě, o svých životech. Všechno je naprosto chaotické.
Tik.
V jedné ruce drží hodinky. V druhé svírá nůž, kterým se krájel dort. Přejde k posteli.
Tik.
Poprvé vydáno v časopise Amazing Stories, zima 1999
Přeložil Radovan Zítko
