Celé dopoledne se Kristina de Anne potýkala se svou mulou a společně do smrduté černé hlíny vyorávaly brázdu za brázdou. Bylo to poprvé, co Krista po útoku pracovala na pšeničném lánu, a Větrník jejích zranění zneužíval, jak se dalo – neustále se zastavoval a zase vyrážel vpřed, uhýbal doleva i doprava a hatil každý pokus o rovnou brázdu.
Pak se vlahé jarní ráno prohřálo v den, mula se s konečnou platností odmítla pohnout a to byla pro Kristin vlčí vztek poslední kapka. Zaječela na Větrníka, ten zahýkal smíchy a Krista si musela chromou pravou nohou kopnout do keramického pluhu. Zahanbeně se rozhlédla po poli a modlila se, aby její výbuch nikdo nespatřil, ale po blízké stezce spatřila procházet Beutena Paulera. Beu jí zamával. Pitomec, pořád se choval, jako by byli nejlepší přátelé.
Rozervi mu hrdlo. Rozpárej mu vnitřnosti a vyrvi páteř.
Krista zalapala po dechu, když jí vlk vtrhl do myšlenek. Padla na kolena, prsty zaryla do tmavé, zorané hlíny a sklouzla do snění o tom, jak by Beua dohnala a roztrhala na krvavé cáry. Přála si, aby Beuten Pauler za svůj čin zaplatil. Přála si, aby se svíjel bolestí a křičel o milost. Věděla ale, že kdyby nad sebou ztratila vládu, byla by jen o málo lepší než on.
Uklidnila se hlubokým nádechem, chytila se držadel pluhu a zase se postavila. Upřeně se zahleděla na cestu. Ať si Beu troufne předstírat, že mezi nimi ještě zůstala špetka přátelství.
Ale mladík byl už pryč. Místo něj po cestě přitančil hrozivý záblesk rudé a zastavil přímo u pole.
Krista ztuhla a vzápětí sebou trhla dopředu, protože Větrník si vybral právě tu chvíli vybral, aby vykročil. Proklela mulu a trhla opratěmi, ale než se znovu otočila, záblesk už zmizel. Svírala opratě náhle opocenýma rukama. Byl to morový pták?
Mula vycítila její obavy a nervózně zahýkala. Krista vytáhla z kapsy mrkev, uklidnila Větrníka pamlskem, a pro lepší výhled si vylezla na pluh. Zmrzačená noha se jí klepala bolestí a aby Krista neupadla musela se chytit držadel.
Rudý záblesk zmizel. Byl to optický klam? Nebo jeden z těch vzácných nemodifikovaných kardinálů, kteří stále hnízdili v nedalekých horách a jejichž křídla se červenala tím nejvyzývavějším odstínem rudé?
Krista slezla z pluhu a vypřáhla Větrníka. Třeba to nic nebylo. Nebo to naopak bylo něco velmi nebezpečného, co se ukrylo před jejím zrakem. Pro jistotu se vrátí do stájí.
Sehnula se, aby mule rozepnula postroj. Když zase vzhlédla, stála morová ptačice vedle ní a mávala Větrníkovi u nozder čerstvou mrkví.
„Zdravím, Kristino de Anne,“ oslovila ji. „Potřebovala bych někde na pár dní přespat.“
Krista nebyla schopná slova. Zírala na děsivou kštici doruda spálených vlasů, na rudou linku, žhnoucí mezi pravým okem a rty, na dvojici rudých nožů, zasunutých do stehenních pouzder na rudých kalhotách.
Ze všeho nejvíc zírala na ženinu bledou pleť. Málem skrz ni viděla smrtonosnou krev, razící si s křikem a klením cestu žilami.
„Není se čeho bát,“ zopakovala žena znaveným hlasem slova, která už na cestách očividně pronesla mnohokrát. „Jmenuji se Derena. A teď už prosím tu mulu vypřáhni a zaveď mě k otci.“
Položila jí ruku na rameno. Krista sebou cukla, ustoupila a křeč v pravé noze ji skácela do hlíny.
Derena jí podala ruku a po tváři jí při tom přelétl úsměv.
* * *
Dereny si nikdo jiný nevšiml, přestože ji Krista s Větrníkem vedli přes náves – Krista si přišla nesvá, ačkoli věděla, že tomu tak bude. Minulý rok měla na své osmnácté narozeniny hádat, kdo ji políbil, a vesnická umělá inteligence jí tehdy upravila vnímání. Krista vzpomínala , jak před ní stáli dívky i chlapci z vesnice a jak ji Modrý zašimral v mysli. Náhle své přátele neviděla, jenom slyšela, jak k ní jeden po druhém přistupují. Za smíchu a pokřiku místních cítila, jak ji neviditelné rty líbají na tvář. Když se ale snažila uhodnout, komu který nespatřený polibek patří, nenašly její oči nic než vzduch.
Pokud to dokázal Modrý, dokázala to i smrtonosná UI, kterou morová ptačice nosila v krvi.
Krista zaletěla pohledem k jednotřídce, kde Modrý vyučoval. Jeho duhová světla a třpytivá mlha visely ochranitelsky přede dveřmi, zatímco si dvacet dětí různého věku kopalo starým balonem v oblaku prachu a křiku. Krista věděla, že UI morovou ptačici vidí, ačkoli na její přítomnost nereaguje. Nejradši by se k němu rozběhla a pocítila na kůži chladivé praskání jeho energie. UI ale morovým ptákům nesměla ztěžovat plnění povinností, a tak Krista jen vedla Derenu dál.
Její otec den co den opravoval kožená sedla a postroje ve vesnických stájích a i dnes zevnitř zaslechla, jak si píská. Když vstoupila, vzhlédl od pracovního stolu. „Nech mě hádat,“ zazubil se. „Větrník předvedl svou nenapodobitelnou kruhovou orbu!“
Obvykle by se Krista zasmála (říkali mule Větrník, protože při každé příležitosti orala do kruhu), ale tentokrát oběhla stůl a uchopila otce za ruku. Hnědý vous a nepoddajné vlasy se mu naježily, jak se v něm zdvihl vlčí hněv. „Kde je ten parchant Beu…,“ začal.
Utichl, když se mu Derena ukázala a sám pro sebe si přikývl. „Běž vyvěsit morovou vlajku,“ nařídil dceři.
„Ale na vlajky smějí sáhnout jen stařešinové.“
„Lidé to pochopí.“
Tak rychle, jak jí jen chromá noha dovolila, se Krista rozběhla k obrovskému stožáru uprostřed návsi. Otevřela keramickou truhlu u paty, navázala na lanko rudou vlajku a vztyčila ji, aby každý věděl, že dorazil morový pták.
Odtrhla od vlajky oči a uviděla, jak vesničané i školáci, kteří se doteď hemžili kolem, utíkají domů. Zůstal jen Modrý. Krista se vydala k domovu a UI jí do mysli nechala vplout a zase ustoupit omluvnou vlnu – ovšem za co by se jí měla omlouvat, to Krista netušila
* * *
Ten večer usedla na dřevěné schody domu a naslouchala hlasům rady starších z obývacího pokoje. Její otec byl vrchním stařešinou a sezval radu k sobě.
„Chci vědět, proč se tu objevil morový pták,“ hřímala slečna Paulerová a hluboký hlas jí jako vždy zazmítal tělem, útlým jako osika. „Desítky let se u nás ve vesnici neodehrál žádný významný zločin.“
„Útok vašeho syna na Kristu bych sotva označil za bezvýznamný“ opravil ji popuzeně otec. „Ale máte pravdu, chybí nepotrestaný zločin, jenž by vyžadoval rozsudek morového ptáka.“
Ostatní členové rady přikývli na souhlas a Modrý zamihotal vedle komína svou energií a světly. „Připomněl bych, že návštěvy morových ptáků nemusejí mít příčinu,“ zašeptal jim v myslích. „Dohlížejí na vesnice, ve kterých my umělé inteligence navracíme člověku lidskost.“
„Kdy nás nějaký navštívil naposledy?“ zeptal se Kristin otec.
„Před třemi lety, ale všiml jsem si ho jen já,“ odvětil Modrý. „Moroví ptáci žijí velice dlouho a na svých obchůzkách navštěvují naši vesnici pravidelně. Poslední významná návštěva se samozřejmě uskutečnila před sto lety.“
Radou to nervózně zahučelo – morový pták tehdy vybil čtvrtinu vesnice. Od té doby patřilo ke vzdělání každého vesničana, aby z první ruky poznal pekelný mor, kterým ptáci mstili nepotrestané zločiny. Krista si připomněla své první seznámení s Modrého vzpomínkami na vesničany z dávných dob. Na to, jak je umělá inteligence morového ptáka roztrhala na maso a kosti. Modrý se ptáka pokusil zastavit a ten mu na oplátku rozpáral vědomí a bolestně ho znovu sešil, aby mu dal jasně najevo, že mohl zničit i jeho, kdyby chtěl.
Strach. Vyděšené pachy. Nehlasně křičící ústa.
Krista zavřela oči, aby vzpomínku zahnala. Cítila močí podbarvený pot starších a úzkostlivé elektrické praskání Modrého a věděla, že všichni znovuprožívají totéž co ona.
„Tak kde je ta ženská,“ zamumlala slečna Paulerová.
„Odpočívá v našem pokoji pro hosty,“ odpověděl Kristin otec. „Je vyčerpaná. Možná nemocná.“
Slečna Paulerová vzteky vyprskla „Ona u vás bydlí? Hodláte ji snad prosit, aby mi zamordovala syna?“
Podle pachu Krista poznala, že se v jejím otci zdvihá vlk, a na okamžik se bála, zda slečnu Paulerovou nenapadne. Několik starších vycítilo stejné nebezpečí a zavrčelo.
Ale místo útoku se otec uklidnil. „Modrý, vysvětli jim to,“ požádal.
„Morový pták se chystá navštívit lovecký klan v okolních lesích a přeje si Kristu za průvodkyni,“ vyzpívala UI. „Také se zajímá o to, jak na ni Beu zaútočil, a tomu nemůžeme zabránit.“
Krista vyskočila, aby mohla protestovat, a slečna Paulerová zesinala. Krista o ten takzvaný zájem nestála. Chtěla, aby ji morový pták nechal na pokoji.
Ale Modrý jí v mysli zašeptal, ať se uklidní, a tak ho poslechla. V tu chvíli pochopila, že má na vybranou méně než v prvních dnech a měsících po Beuově útoku.
* * *
Tu noc usedla na parapet svého pokoje ve druhém patře a nohy nechala viset ven. Noc milovala: záře měsíce, štiplavé lesní vůně a nutkání vrhnout se s vytím za kořistí. Ne že by Modrý a rada starších něco podobného schvalovali, ale Krista si byla jistá, že už se každý vesničan někdy vykradl za právě takovým dobrodružstvím.
Zaletěla pohledem k mihotavé svíci v okně vedlejšího pokoje pro hosty. Lisovaným sklem se dala zahlédnout jen prázdná postel a nábytek, ale instinkty Kristě našeptaly, že neviditelný morový pták stojí u okna a přihlíží.
Náhle ji obestřel známý pach.
Něžný polibek. Beuův čumák přitisknutý ke krku. Touha po páření. Svěží jarní les.
Místo aby se poddala příjemným vlčím vzpomínkám, varovně zavrčela a předklonem se nachystala k útoku. Beu vykročil zpod temných stromů, ležících od domu co by kamenem dohodil, a zvedl ruce na znamení, že se vzdává.
„Co chceš?“ zašeptala Krista. Nechtěla vzbudit otce, který by Beua nejspíš zabil za to, že se k domu tolik přiblížil.
„Šel jsem kolem a uviděl tě v okně. Připomnělo mi to staré dobré časy.“
Krista s úsměvem zavzpomínala na poslední takové setkání minulé jaro. Seskočila tehdy z patra, pronásledovala Beua temným lesem a nakonec ho zahnala do kouta pod padlým ořechovcem. Povzdechla si. Celý život byli s Beuem nejlepší přátelé a odjakživa věřila, že se jednoho dne vezmou. Beu byl báječný, dokud se ovládal.
Potíž byla v tom, že se jeho tyfové geny hlásily s léty stále častěji, jakkoli proti tomu Modrý bojoval. Loni na podzim Beu konečně podlehl. Kráčeli v noci pšeničným lánem, drželi se za ruce a sledovali, jak mraky přetínají měsíc a zase se skrývají. Beu ji zničehonic napadl. Znovu a znovu ji bil do tváře a rozdrtil jí nohu, než se ovládl a do žlutě žhnoucích očí mu se zalapáním po dechu vstoupil děs.
Rada starších na několik dní zadržela Kristina otce, aby mu zabránila Beua zabít, a Beu sám se nechal slyšet, že za svůj čin zaslouží smrt. Zbytek rady ale takový trest odmítl a všem připomněl, že Beuovy geny jsou tyfem poznamenané tak, že ho nedokáže scelit ani UI. Vypálili mu znamení na pravici a pohrozili mu smrtí, pokud se znovu neovládne.
Teď stál Beu pod Kristou a chtěl, aby mu odpustila něco, co nikdy odpustit nemohla
„Zmiz, než tě ucítí táta.“ vyháněla ho. „Víš, co pak udělá.“
Beu přikývl a s dramatickou úklonou zacouval mezi stromy. Tam ho objala postava, s dívčím zavrčením ho políbila a zmizela v lese. Než za ní Beu vyrazil, smutně se ohlédl za Kristou.
Přemýšlela, která vesničanka riskuje, že se Beu znovu neovládne. Zkoušela si namluvit, že už jí na tom nesejde.
Vtáhla ztuhlé nohy zpátky do pokoje a ještě naposledy zaletěla pohledem do pokoje pro hosty. Neviditelné rty tam rozkomíhaly a sfoukly plamen svíčky.
Krista se zachvěla. Uvědomila si, že se slečna Paulerová bála oprávněně. Morový pták se chystal Beua zabít.
Než usnula pod teplou péřovou dekou, položila vlčici otázku, jestli se Beuova smrt nějak podepíše na jejím dalším životě.
Ano. Ne. Ano. Zmatek.
Vlčice skučela tak, až Krista svůj dotaz odvolala a jednoduše se s ní rozběhla snovým lesem.
* * *
Zatímco v samotné vesnici žilo jen několik set lidí, v osadách rozptýlených po okolních lesích a kopcích sídlilo přes tisíc lovců. U snídaně pak Derena nad ovesnou kaší oznámila, že ji Krista zavede do Farnhamovic osady, za jedním z nejuzavřenějších loveckých klanů.
Krista si s otcem vyměnila nervózní pohled. „Pro dceru je to kvůli té chromé noze velká dálka,“ upozornil stařešina. „A Farnhamovci nevítají cizince s otevřenou náručí.“
„Mě s ní nevítá nikdo,“ konstatovala Derena. „Stejně vyrážíme.“
Otec rozčileně zaťal pěsti a stěží se ovládl. Pak došel do skříně pro starožitnou keramickou pistoli. Krista už se po ní natahovala, zároveň polichocená, že jí otec zbraň svěří, a rozrušená, že to pokládá za nutné, ovšem Derena řekla ne. „Půjde neozbrojená.“
Otci se ve tvářích zpěnila krev a doslova se roztřásl. Neschopen slova Kristu pevně objal a vyplížil se z domu.
„Umí se ovládat,“ pochválila ho Derena. „To mám u chlapů ráda“
Krista se odvrátila, aby nevyšlo najevo, jak hlasitě se její vlastní instinkty dožadují, aby spolu s otcem rozcupovala morovému ptákovi hrdlo na krvavé cáry.
* * *
Krista sebrala dřevěnou berlu, bez které by se obešla ze začátku, ale ne po pár hodinách chůze, a vykročila s Derenou po staré betonové stezce, popraskané a zarostlé tak, že z ní zbývala sotva pěšina. Častokrát cítila pokušení vyrazit po cestě do další vesnice, kam to pěšky trvalo sotva pár dní, ale jen moroví ptáci a lovci mohli cestovat, jak se jim zachtělo. Pokud vesničané nedostali odlišný pokyn, zůstávali pod dohledem UI. Už každodenní nepříjemnosti dostatečně ztěžovaly sebeovládání, a vzdálit se uklidňujícímu vlivu umělé inteligence skutečně znamenalo dát lidskost v sázku.
Míli od vesnice prošly kolem Beua, vracejícího se z nočního řádění s neznámou. Krista z něj ucítila sex, a přestože se napomínala, ať nežárlí, vhrkly jí do úst zvratky.
Náhle se jí zježily vlasy a na Beauově tváři se objevil strach. Zíral na Derenu, jejíž jasně rudou kštici a oblečení právě poprvé spatřil. Vystřelil k vesnici, jako když králík prchá před hladovým kojotem.
„Pořád tě miluje,“ oznámila jí Derena. „A vesnická UI má pravdu – ta láska hraničí s posedlostí.“
Krista si s rozechvělými rty vybavila jak nad ní Beu stál, bil ji a drásal a do tváře mu stříkala krev. „Proč jste se mu ukázala?“
„Když jsem sama, snažím se ukazovat jen v nezbytných případech. Ale protože mě provázíš, musí lidé vědět, že když ti ublíží, budou mít co dělat se mnou.“
Dál se Krista na nic neptala.
Brzy dospěly na stezku do zalesněných vrchů. Krista se opřela o berlu a temnou, úzkou cestičku zhodnotila. Šla tudy jenom jednou, když jí bylo patnáct a otec se v čele skupinky vesničanů vydal vrátit zraněného lovce ke kmeni. Otřáslo jí, jak lovci žijí – ve starých, natěsnaných domech a chatrčích, daleko mimo dosah UI, která by chránila jejich těla a duše. Při pohledu na stezku lemovanou zeleným listím si představila, že se za každým stromem skrývá tisíc šílenců, jako byl Beu, a chystá se ji zabít.
Derena její strach vycítila a podala jí rudou koženou vestu a jeden z nožů u stehna „Aby každý věděl, že patříš ke mně,“ vysvětlila. Krista převzala zapovězené vybavení roztřesenýma rukama, ale věděla, že Derena ví, co dělá. Oblékla si vestu, připjala nůž ke zdravému stehnu a vedla morovou ptáčici dál do lesa
* * *
Někdo je sledoval. Pod stinnými duby a jilmy lemujícími cestu se mihotaly a splývaly tmavé postavy. Ve slabém větru planuly pachy vyznačující teritorium a varující před vetřelci, pachy tak silné, že vzduch Kristu málem zahlcoval.
Hrůzu ještě prohlubovala mizerná kondice její družky, která protáhla hodinovou cestu na dvojnásobek. Každých pár minut se Derena zastavovala, aby popadla dech, a zatímco odpočívaly, představovala si Krista, jak lovci slabé chvíle využijí a napadnou je.
Poblíž Farnhamské osady jim rozhněvaný hlas nakázal, aby les opustily. Derena vytáhla nůž z pouzdra, ale místo aby jej namířila na mluvčího, přiložila si ostří k zápěstí. Hlas utichl a dvojice kráčela dál.
Farnhamská osada stála ve svahu a tvořilo ji osm betonových a dřevěných domů, sousedících s pláckem, na kterém rostlo několik obřích dubů. Přestože polední slunce jen žhnulo, pronikaly hustým listím jen nejslabší vlnky světla. Kristiny boty zaklapaly na rozpraskaném asfaltu a prachu prastaré cesty. Její pozůstatky upomínaly na dobu, kdy na celém území stálo obrovské město a na miliony, které zemřely, když město strhly ruce, drápy a zuby.
Ale myšlenky na historii Kristu opustily, jakmile spatřila lovce. V čele přinejmenším padesáti mužů, žen a dětí z Farnhamovic klanu před ní stál náčelník, svalnatý muž se lví hřívou bílých vlasů. Ponejvíc vypadali místní jako lidé, ale Kristě neušly známky toho, že je tyfové geny dál proměňují. Všem lovcům prosvětloval oči vylepšený zrak a několik jich nervózně přecházelo ze strany na stranu, spíš jako kočky než lidé. Mnohým rostly kočičí, vlčí nebo medvědí pruhy a srst.
V rozvalinách staré cesty stál těžký dřevěný stůl s jídlem a pitím. Klan chtěl nezvaným návštěvnicím zřejmě prokázat pohostinnost.
Vůdce s bílou hřívou předstoupil. „Jsem náčelník Farnham,“ představil se. „Vítejte v sídle klanu.“
Derena se zasmála. „To slyším poprvé,“ řekla „Nikdo mě nikdy nevítá.“
„Všichni jsme lidé, bez ohledu na rozdíly. Usaďte se, prosím, pohovoříme si.“
Derena, Krista i náčelník usedli a morová ptačice se při tom s vůdcem klanu navzájem měřili, jako když zvířata posuzují, které z nich je lovec a které oběť.
„Přivádí mě sem zvěsti, že váš klan porušil smluvená pravidla,“ začala Derena „A ne zrovna zanedbatelně. Je pravda, že jste vybili klan Hereenovců?“
Několik přihlížejících lovců varovně, zhluboka zavrčelo jako rosomáci. Náčelník Farnham je utišil úderem obří pěsti do dřevěného stolu a poté se Dereně omluvil.
„Nejsou zvyklí, aby nám někdo zvenčí nakazoval, co smíme a co ne,“ objasnil. „Ale pevně se držíme zásady, podle které nenapadáme a neobtěžujeme vesničany. Žijeme s nimi jako sousedé. Žádné z vašich zatracených pravidel jsme neporušili.“
Derena se k němu naklonila a zašeptala: „Podle mě ano. Členka vašeho klanu se motá do vesnických záležitostí.“
Náčelníkovi ztuhly rysy a křikem všem nařídil, aby mu šli z očí. Mnoho žen, mužů i dětí syčelo a reptalo a jedna dívka zaútočila na Derenu, která tasila nůž. Než stihla mladá žena dospět ke stolu, náčelník vyskočil a mocnou pěstí ji udeřil do tváře. Útočnice padla v bezvědomí do prachu. „Do domu s ní,“ zavelel vůdce klanu skupince žen, které dívku se zuřivým blýskáním v očích odtáhly.
„Má dcera,“ vysvětlil, když znovu usedl vedle Dereny. „Tyfus jí nadělil mou prchlivost a matčin vztek.“ Zasmál se vlastnímu žertu, ale utichl, když se Derena nepřidala.
Ztišil hlas: „Jsme dobří lidé. Hledíme si svého a nikdy neútočíme jako první. Hereenský klan podnikal nájezdy na naše plodiny a naši lovnou zvěř. Zaútočili dokonce na jedno z mých dětí. Takže ano, pobili jsme je. Ale to se smí.“
Derena přikývla, jako by se o zločinech kmene radila s hlasem v hlavě. „Ale pobít celý klan je krajní řešení. Povězte, je pravda, že jste ušetřili děti a vzali je za své?“
Náčelník Farnham si nervózně prohrábl hřívu: „Ale ovšem. Navzdory svým genům nejsme zvířata. Vychováme je jako součást klanu. Přejete si ta děcka vidět, ať víte, že je o ně postaráno?“
Derena položila na stůl rudý nůž. „Ne,“ odmítla „Chci mít jistotu.“
Náčelník vstal a převrhl židli do prachu a trosek. „Nepřipadá v úvahu,“ vykřikl. „Jsme svobodný národ. Nebudeme dělat ovce žádné pitomé UI. Odmítáme nechat lidskost posuzovat někým, kdo si o ní sám může nechat zdát.“
Derena se s ním nehádala, jen sebrala nůž a lehce si jeho špičku opřela o paži. Kristě se vybavila návštěva morového ptáka před sto lety, kterou jí předvedl Modrý, to, jak si tehdy muž prořízl tepnu a tryskající oblouk krve rostl a rostl, dokud vesničané nezačali umírat.
Uteč! Uteč! Bez řečí. Uteč!
Zvířecí panika přiměla Kristu vyskočit od stolu, ale chromá noha ji srazila na rozbitý asfalt. Nad ní Derena nepohnutě hleděla na náčelníka Farnhama
„To vás mám prosit?“ zeptal se Farnham a ve tváři mu škubalo, jak se snažil neztratit nad sebou vládu.
„Budu vás soudit, jinak celý klan okamžitě zemře.“
Náčelník se zhluboka nadechl a vztáhl k Dereně pravici. Derena se rychlým pohybem nože píchla do dlaně a uchopila ho za ruku. Krista ani nezahlédla krev, tak rychle se Derena pohybovala, ale myslí jí proběhlo lehké zabzučení, jako když do ní zavítal Modrý. Vybavilo se jí, co říkal o morových ptácích: Že jejich krev obsahuje neuvěřitelně mocnou UI, která si hledí jen nejzákladnějších rozdílů mezi dobrem a zlem. Dokud UI neopustila morového ptáka, byla neškodná. Stačilo ji ale osvobodit a nad všemi kolem byl okamžitě vysloven smrtící ortel.
Náčelník zvrátil oči v sloup a mohutný trup se mu napjal a roztřásl. Derena hleděla dlouhé vteřiny do prázdna, – než odtáhla ruku a nechala ho, načež se zhroutil na dřevěný stůl a lapal po dechu, jako by uběhl tisíc mil. Derena si z čela otřela pramínek potu.
„Jsem ráda, že jste nelhal,“ kývla „Nebudu váš klan za to zabíjení trestat. Tím pádem nám ale zbývá osoba, která se pletla do záležitostí vesnice.“
Vůdce kmene už chtěl odpovědět, když vtom ho zaujalo něco za Derenou. „Ne!“ křikl, a v tu chvíli kolem Kristy proběhl mladík s pistolí v ruce a hmatovými vousky na obličeji. Tvářil se soustředěně a zuřivě jako panteři, lovící na polích kolem vesnice. Zamířil na Derenu, střelil ji do zad; mezi ňadry jí vytryskla sprška krve.
Derena se k němu otočila s tváří staženou bolestí a vztekem. Kopnutím ho srazila na záda, ukázala na něj a vykřikla: „Ostatní ne. Jeho. Jenom jeho.“
Krvavému oparu kolem ní to přišlo málo a krátce zaváhal, ale pak se podvolil a snesl se na mladíka. Vzduch naplnily slzy spravedlnosti a jinoch se zmítal a křičel o milost. UI mu ji ale nedopřála. Nechala jeho plíce vybuchnout v cáry růžové tkáně, vyhledala mu mozek a přitom mu nedovolila zemřít. Nakonec přišel poslední, nekonečný výkřik bolesti, mladíkovo tělo se od hlavy k nohám roztrhlo v půli a krvavý oblak se vrátil do Derenina těla. Průstřel hrudníku se zacelil jakoby kouzlem, takže po něm zbyla jen zkrabatělá jizva a díra proražená kulkou v rudé košili.
Náčelník hluboce a útrpně zařval jako lev. Padl na všechny čtyři a bušil do rozbité stezky, než se konečně znovu ovládl. „Pitomec, říkal si o to!“ zaječel na příslušníky klanu. „Znáte pravidla.“
Lovci vystrašeně zavrčeli, ale pohled na skvrnu v místě, kde se krev a tkáně vpíjely do země, jim zabránil v útoku. Náčelník Farnham se doplazil k Dereně a poklekl před ní. „Prosím, odpusťte nám,“ zašeptal a v zuřivých očích mu planul oheň. „Ten kluk nepřemýšlel. Chtěl hájit mou čest a neuvědomil si následky.“
Derena přikývla a slíbila, že jeho čin klanu nepřitíží. „Ale pořád zbývá osoba, která se pletla do záležitostí vesnice. Za dva dny se to vrátím vyřídit. Radila bych vám vštípit svým lidem, že se tahle tragická epizoda nesmí opakovat.“
S tím vykročila zpátky po stezce. Krista se rozhlédla po kolemstojících a zježily se jí chlupy na zátylku. Několik lovců drželo náčelníkovu dceru, která se mezitím probrala, kvílela nelidským vztekem a snažila se vykroutit, aby na Kristu dosáhla a mohla ji zabít. Krista, kterou náhle ovládl strach, uchopila berlu a kulhala za Derenou.
Jakmile opustily les a starou betonovou stezku, Derena ztěžka usedla na slunci. Zase si od Kristy vzala rudý nůž a vestu a povzdechla si. „Tohle mě stálo hodně sil,“ řekla „Zabránit UI, aby je všechny pozabíjela“
„Musela jste popravit toho mladého?“
„Nechtěla jsem, ale kdybych UI nepředhodila někoho, kdo mě napadl přímo, rozběsnila by se. Jsem tak zesláblá, že mám nad ní jen omezenou kontrolu.“
„Musíte se za ty dva dny vrátit? Budou rozzuření. Náčelník Farnham by je nemusel ovládnout.“
„Je to horší, než myslíš. Ten mladík byl jeho syn. Když jsme odcházely, řešil, jestli má dát průchod své zvířecí stránce a napadnout nás, i kdyby to znamenalo smrt všech jeho milovaných.“
Krista se ohlédla na obří stromy lemující stezku. Vánek přinášel šepot a lehké došlapování rozzuřených zvířat.
* * *
Když konečně dospěly do vesnice, Derena se neskryla a přitáhla tak ustrašené a otřesené pohledy Kristiných sousedů a známých. Krista ji zavedla do domu a po schodech jí pomohla do pokoje pro hosty, kde morová ptačice padla na postel, oznámila, že ji nemá nikdo vyrušovat, zavřela oči a usnula.
Krista si nebyla jistá, co pro ni udělat, a tak vyhledala otce. Spolu s některými dalšími stařešiny včetně slečny Paulerové ho našla ve vesnické stodole a vylíčila jim, k čemu došlo.
„Farnhamovci nás povraždí,“ zašeptala slečna Paulerová.
Kristin otec zavrtěl hlavou. „Pochybuji, že by nás napadli za přítomnosti morového ptáka. Ale přesto v noci raději postavíme hlídky.“
Ostatní členové rady souhlasili a zapředli debatu o tom, jak se s Farnhamovic klanem nejlépe vypořádat. Krista pochopila, že už jí není třeba, a vyšla ze stodoly.
Venku na ni čekal Beu.
„Není ti nic?“ obával se. „Slyšel jsem, co jsi říkala starším.“
Krista se musela usmát starostlivému výrazu, který mu s takovou upřímností zrůznil jako lusk štíhlou tvář. Zároveň ale měla před očima to, jak na ni Beu se zvířecí nenasytností útočí a jak na tentýž hubený obličej stříká její krev. Proklela lidstvo za to, že si před takovou dobou hrálo na božstva genetiky a dalo vzniknout těm, kteří jsou v jednu chvíli tak citliví a vlídní a v druhé se změní v zuřivé šelmy.
„Nic mi není,“ ujistila Beua. „Ale když jsem viděla, jak UI roztrhala toho mladíka. Zapomeň na to, co nám UI o morových ptácích ukazovala. Tohle bylo horší, daleko horší.“
Beu se ji pokusil obejmout a z Kristina hrdla vylétlo tiché zavrčení. Zase opatrně ustoupil. „Nemůžu odčinit, co jsem provedl,“ uznal. „A děláš dobře, že mi nevěříš. Ovládám se pořád hůř a hůř. Občas vyrazím běhat do lesů a vím, že tohle jsem doopravdy já. Lovec. Ne vesničan.“
Krista ho uchopila za ruce a Beuovi se zčeřily oči vášní, která ho málem přemohla. I ona musela bojovat, aby se ovládla, a v duchu okřikovala rychle se střídající zvířecí nutkání. Pářit se. Utéct. Bojovat. Milovat. Ucítila z Beua ten nejslabší závan včerejšího sexu a roztřásla se jí stehna
„Beu, nikdy jsem tě nepřestala milovat a jsi báječný chlap, dokud se ovládáš. Ale pokaždé, když ti pohlédnu do tváře, vidím, cos mi provedl. Přes to se nepřenesu.“
„Snad jednou,“ zadoufal Beu.
„Snad,“ zopakovala, ale v tutéž chvíli se jí vybavil vztek v náčelníkových očích, když kvůli Dereně přišel o syna. Něco se smazat nedalo, ať se kdo snažil, jak chtěl.
* * *
Další den ráno nevyšla Derena z pokoje, takže si Krista mohla jít po své práci. Přestože ji po včerejší výpravě bolela noha, doorali s otcem pole a oseli ho modifikovanou pšenicí.
V poledne usedli do stínu rozložitého dubu vedle staré cesty, najedli se fazolí s uzeným masem a bavili se o tom, jak budou rychle rostoucí pšenici za pár měsíců žnout. Po chvíli už jen pozorovali mraky, ženoucí se po obloze, a při tom je také zastihl Modrý.
„Jak to dneska jde?“ zeptal se Kristin otec.
„Výborně. Vypadá to, že lovci neplánují zaútočit, nebo se alespoň drží mimo dosah mých smyslů. A morová ptačice spí. Zkrocení té UI ji stálo víc sil, než jsem myslel.“
Krista se obdivovala oblaku jeho vědomí, ve kterém se sluneční světlo lámalo do zvláštně odstíněných duhových barev. Modrý skoro vypadal, že má dobrou náladu, pokud se UI daly nějaké nálady připisovat. Pak si Krista připomněla zuřivost té Dereniny a pochopila, že mají nálad, kolik se jim jen zachce.
„Chceš se na něco zeptat,“ konstatoval Modrý.
„Ta UI, kterou Derena včera vypustila, působila hrozně rozzuřeně. Tebe jsem ale nikdy rozčileného neviděla. Jak to, že se od sebe tak lišíte?“
„Všichni se od sebe lišíme, úplně jako lidé.“
„Ale proč lidé stvořili něco tak zlého, jako je její UI?“
Modrý se začal zvětšovat, dokud světélky nedosáhl k vrcholku dubu, a pak se zase stáhl do obvyklého obláčku mlhy. Krista ho znala dost na to, aby v tom poznala povzdech.
„O historii říkám vesničanům čistou pravdu. Jenže je rozdíl mezi tím, když člověk něco ví, a když to tisíce let prožívá. Lidstvo se kvůli genové manipulaci změnilo k nepoznání a následovalo všeobecné šílenství a chaos. U kříženců lidí a zvířat se úděsně často nehledělo na to, co světu přinesou.
Určitá skupina lidí se pokusila obnovit pořádek stvořením empatických UI, jako jsem já, které měly dohlížet na ostrůvky lidskosti a vést je zpátky k původnímu stavu před obměnami. Jiní kolem sebe viděli bezpráví a stvořili svrchované trestající UI.
Našli se i kříženci, kterým život po úpravách vyhovoval a nechtěli se ho vzdát. Proto se ustavila rovnováha. Lovci mohou žít s jistými omezeními po svém a UI, jako já se pokoušejí navrátit uzavřená lidská společenství do původního stavu.“
„A moroví ptáci?“ zajímala se Krista
„Skutečná rovnováha vzniká jen mezi třemi účastníky, takže jsme potřebovali, aby svrchované UI dohlížely na plnění dohody. Jenomže jsou tak nesmiřitelné, že je nešlo nechat volně se toulat. Vsadili jsme je do těl lidských dobrovolníků, kteří jejich moc ovládají. Moroví ptáci v sobě UI drží, dokud není potřeba rozsudek.“
Bylo to poprvé, co Krista slyšela historii lidstva vyloženou tak věcně. Otec zrovna tak, soudě podle jeho výrazu. „Proč nám to říkáš?“ zeptala se.
„Protože do vesnice zavítaly potíže. A ačkoli Derena krotila svou UI mnoho set let, její tělo už slábne. Dlouho ji v sobě neudrží.“
Krista hned nepochopila, co se tím myslí, na rozdíl od svého otce. Když vyskočil a zavyl „Ne“, jeho výkřik se dral přímo z vlčích genů. Popadl Kristu za ruku, táhl ji od Modrého a dál si mumlal: „Ne, ne, ani náhodou, nikdy.“
* * *
Než došli domů, otec se uklidnil, ale odmítl morové ptačici připravit večeři. Krista proto uvařila jednoduché jídlo z vajec a rýže a sama je donesla do pokoje pro hosty. Zaklepala na dřevěné dveře a Derena ji pozvala dál.
Seděla na proutěné židli, kterou Kristina matka upletla před smrtí, když se tyfové geny obrátily proti jejímu tělu. Derena měla ve tváři stejný výraz jako tehdy ona, vyčerpaný a usmýkaný, ale prozrazující odhodlání bojovat až do posledního bolestného dechu.
„Modrý ti to pověděl,“ pronesla. Neptala se. Jednoduše to věděla
„Ano. Ale proč já?“
Derena si s úsměvem rozepnula rudou košili a ukázala jí zkrabatělou jizvu po průstřelu. „Pořádně se mi to nezahojilo,“ postěžovala si. „Před sto lety by taková rána nezanechala ani stopu. A to ještě nic není, jednou mi málem ustřelili hlavu a UI mě stejně uzdravila“
Kristu píchlo v noze. Přemýšlela, zda by Derenina UI dokázala uzdravit i ji. Možná by vyléčila i všechnu bolest, strach a zmatek, které ji přepadaly při pohledu na Beuovu tvář.
„Jak moc jsi stará?“
“Nosím UI přes dva tisíce let. Zabila jsem tolik lidí, že se mi je nechce počítat. Ale taky jsem pomáhala udržet mír, a s tím už se dá žít.“
Krista si zkusila představit, co všechno musela za tu dobu prožít. Vyhlídka na to, že se stane morovým ptákem, ji na okamžik zlákala, ale pak se jí vybavila mrtvola ze včerejšího dne. Znechuceně zavrtěla hlavou. „Jak říkám, proč já?“
„Protože potřebuji někoho, kdo po mé práci netouží. Někoho, kdo bude s UI v sobě bojovat. Kdo ji vypustí, jen když nebude zbytí.“
„Omlouvám se, ale na to nepřistoupím.“
Derena posmutněle přikývla. „Právě proto o tebe stojím. Rozhodnout se musíš sama, ale měla bys vědět, že když se neodhodláš, Beu tě zabije.“
Krista uskočila s vlčím hrdelním zavrčením. „Cože?!“
„Miluje tě, to ano, ale kvůli svým genům je na tom pořád hůř a Modrý už ho nedokáže ovládnout. Skutečný problém spočívá v tom, že je tebou posedlý. Ať s tím bojuje, jak chce, stojí o tebe. Modrý má pravdu: zvířecí stránka Beutena Paulera strhne jednoho dne vládu na svou stranu a on tě zabije.“
„V tom případě musíte zabít jeho.“
„Ne. Zabíjím jenom za to, co lidé spáchali, ne co by spáchat mohli. Ale Modrý udělal dobře, že mě přivolal. Pokud se věci nevezmou za správný konec, zemře tu mnoho lidí, jak lovců, tak vesničanů.“
* * *
Tu noc stála Krista na čerstvě osetém rodinném poli s pšenicí, opírala se o berlu a zdravou nohou kopala do tmavé hlíny. Čistou oblohu nad ní prozařovala čtvrtka měsíce, probouzející v jejím nitru vlka. Vzpomněla si na hodiny dějepisu s Modrým – kdysi se prý lidé po mléčné oběžnici procházeli. Přemítala, jestli se ty doby někdy vrátí.
Pod temnými stromy vroubícími pole zaslechla slabé zašustění. Nic neviděla a byla by nejradši, kdyby ještě stále měla geneticky upravené oči jako její předkové. Se sotva slyšitelným zavrčením vykročil zpod stromů temný stín a zaútočil.
Krista klidně stála a odmítala se dát na útěk.
Náhle se noc proměnila v den, Modrý nad ní zazářil jako miniaturní slunce a bílé světlo roztančilo stíny na poli a mezi okolními stromy. Beu polekaně vzhlédl a ruce mu vyletěly k očím, ale dál klopýtal přes brázdy. Krista pustila berlu, sebrala síť pod nohama a přehodila ji přes něj. Ve stejnou chvíli se vedle ní objevil otec a Derena, které Modrý schoval před Beuovým zrakem a čichem.
„Támhle je ještě někdo,“ ukázala Derena pod stromy. V paprsku světla tam Krista uviděla lovkyni, dceru náčelníka Farnhama, která na ptačici v osadě zaútočila. Dívka se neuvěřitelně rychlým během vrhla na útěk, ale z míst, kde je Modrý skryl, se vynořili další vesničané a poradili si s ní. Vyla, kousala a kroutila se, ale drželi ji pevně.
Právě ve chvíli, kdy vesničané dovlekli Beua i dívku před Derenu, se přiřítila slečna Paulerová a padla před morovou ptačící na kolena. „Prosím,“ žadonila, „je to pořád můj syn.“
Derena zavrtěla hlavou. „Pokusil se napadnout Kristu. Vaši vlastní stařešinové rozhodli, že pokud se to bude opakovat, čeká ho trest smrti. Není to ale jediný viník.“
Slečna Paulerová si až teď všimla lovkyně po synově boku.
„Vypadá to, že se o vašeho syna zajímá dcera náčelníka Farnhama, slečno Paulerová,“ vysvětlila Derena. „Podněcovala v něm zvířecí stránku. Postrkovala ho, aby napadl Kristu. Nepochybně se tak chtěla zbavit sokyně.“
„V tom případě je můj syn nevinný,“ zajásala slečna Paulerová.
„To není nikdo,“ vyvedla ji Derena unaveným hlasem z omylu. „Záleží jen na tom, kdo přijde o život.“
* * *
Krista myslela, že Derena počká do svítání, než Beua a lovkyni zabije, ale morová ptačice místo toho rozhodla, že je mají vesničané okamžitě dovléct do Farnhamovic osady.
„Šílíte?“ vykřikl Kristin otec, „Už za dne mají svou zvířecí stránku sotva pod kontrolou. Pokud na jejich území vstoupíme v noci, napadnou nás. A jestli k tomu dojde, taky se neovládneme.“
Derena tasila nůž a špičku přitiskla ke zkrabatělé jizvě na hrudi. Vesničané se po sobě nejdřív nervózně rozhlédli, načež Beuovi i lovkyni svázali ruce a vykročili na cestu. Krista se dívala jak Beua odvádějí, a ačkoli se jí ulevilo, že už se ho nemusí bát, bylo jí také smutno. Beuovi bylo jasné, co se chystá, a tiše, žalostně zasténal její jméno. Působil vystrašeně a Krista se musela odvrátit, protože její vnitřní vlčice sténala a úpěnlivě na ni naléhala, ať jejich milence a přítele osvobodí.
„Musíš jít s námi,“ promluvil jí Modrý v mysli. „Musíš to dovést do konce.“
„Jestli uvidím Beua umírat, nevím, jestli se ovládnu,“ pochybovala Krista.
„Věř mi,“ uklidnil ji Modrý, „ovládneš.“
Přikývla a kulhala o berli za ostatními.
* * *
Modrý jim svítil na cestu a jako pohyblivé slunce zaháněl stíny. Derena se sotva držela na nohou a musela se opírat o Kristina otce, dvojnásob po tom, co vkročili do černočerného lesa a cesta se začala kroutit po kopcích. V temnotě vyli a vřeštěli lovci a ze strachu před nimi i před vlastní reakcí na jejich krvežíznivost se vesničané úzkostně drželi Modrého a jeho světla.
Poblíž osady se náčelník Farnham burácejícím hlasem otázal, proč by je jeho klan neměl okamžitě pobít.
„Nechtěli jsme sem,“ zakřičel v odpověď Kristin otec. „Morový pták nás donutil. Má vaši dceru.“
Noc přerušilo ticho. Derena pokynula vesničanům, aby nezastavovali.
Dospěli ke staré cestě směřující k domům a Krista spatřila rozrušeně přecházející lovce. Jestli ji za světla děsili, teď naháněli hrůzu. V Modrého záři jim z očí šlehaly plameny a v hrdlech jim praskalo hladovým vrčením a supěním.
Bojuj. Krev. Uteč.
Krista utišila instinkty kousnutím do rtu. Přihlížela, jak předstupuje náčelník Farnham s obřím keramickým mečem v ruce. Sklonil se k dceři, která seděla na prašné rozbité cestě, a políbil ji. Přičichl také k Beuovi, krátce přikývl a obrátil se k Dereně.
„Zákon nezákon, nemáte právo vtrhnout na naše území v noci, když se v nás vaří krev,“ prohlásil.
„Nemohla jsem čekat. Mé tělo už UI dlouho neudrží.“
Neoblomný výraz náčelníka Farnhama zmizel a Krista z něj ucítila strach. Její otec ustoupil spolu s ostatními vesničany od morové ptačice a několik lovců prchlo do tmy.
Zrada! Krev! Krev!
Krista si s výkřikem uvědomila, co se chystá. Sevřela berlu, udeřila s ní Derenu do tváře a srazila ji tak na zem. „To neudělám,“ zaječela „Nebudu jako ty.“
Derena přikývla. „Jak jsem řekla, volba je jenom na tobě.“
S tím vytáhla z pouzdra nůž a úhledně si prořízla hrdlo. Oblouk krve vyšlehl jako plamen. Krista ztuhla hrůzou a UI se chopila rudé svobody. Dokonce i Modrého světlo při tom pohledu pohaslo, jako by se vesnická UI bála, co bude dál.
Derenina života zbavené tělo padlo na rozbitou stezku, prázdné oči upřené na Kristu. Krista chápala, že je to lest, chápala, jaká hra se s ní hraje. Zároveň ale cítila, jak UI olizuje lovce i vesničany a jak je při tom stále vzteklejší. Cítila, jak laská Beua a lovkyni. Viděla, jak posuzuje přednosti jejího otce a náčelníka Farnhama. Uteč!
„Ne,“ zakázala si Krista, a pak přidala na hlase a zakřičela: „Ne! Je nech být! Mě!“
Krvavá UI se k ní obrátila, okusila její tělo, vyzkoušela, jak odhodlaně by jí Krista vzdorovala, ale ona jí znovu nakázala, ať si ji vezme. UI zdráhavé poslechla, protekla jí kůží a ústy a nakrmila se její krví.
Krista padla na rozbitý asfalt a svíjela se bolestí, zatímco se k ní UI připojovala – gen ke genu, atom k atomu, krev ke krvi. Spatřila všechny rozsudky za dva tisíce let. Spatřila každého člověka i umělou inteligenci, které bytost tvořená ryzím citem pro spravedlnost odsoudila.
S přispěním vlčice Krista zoufale bojovala ve snaze nepodlehnout. Rvala UI rukama i zuby, odmítala nastavit hrdlo a křičela, že rozhodování patří jí a že bez ní žádný soud neproběhne. Nakonec dospěly k dohodě. Vlčice, dívka a UI. K stabilitě. K blahodárné rovnováze.
Povedeš si dobře, zašeptala jí krvavá UI do mysli. Povedeš si opravdu dobře.
* * *
Krista se probrala. Otec s ní třásl a pořád dokola opakoval její jméno, ale jeho hlas se k ní zdál doléhat přes pole, která každoročně orali. Přišlo jí, že své vlastní tělo ovládá stejně, jako když postroji a otěžemi řídí Větmíka.
Vstala Lovci i vesničané ustrašeně zírali. Dokonce i Modrý poodletěl.
Krista si protáhla chromou nohu a poprvé od útoku jí pohnula bez bolestí. Došla k Dereně, stáhla z mrtvoly rudou vestu, košili a kalhoty a oblékla zapovězené barvy. Dvojici nožů si připnula ke stehnu a jeden obnažila. V naleštěné oceli spatřila vlastní tvář. Od pravého oka se jí ke rtům táhla zářivě rudá linka Vlasy jí plály nejjasnější červení.
Obrátila se na Beua s lovkyní. Slečna Paulerová vykřikla a pokusila se ji zastavit, náčelník Farnham ale Beuovu matku zadržel. Krista ovšem mladíka ani lovkyni nezabila jen jim přeťala pouta. Ukázala na Beua nožem.
„Nikdy se nevrátíš do vesnice,“ nařídila „Budeš žít s Farnhamovic klanem, pokud to náčelník odsouhlasí a nechá vesničany vrátit se v míru domů.“
Vůdce kmene před ní poklekl a k jeho díkům se přidala i vděčná slečna Paulerová. Beu s lovkyní se chytili za ruce a uklonili se. Mladík na Kristu hleděl se směsí lásky a lítosti, ale city rychle vybledly, když do něj Krista nechala vklouznout UI a zašeptala, že má poslední šanci. Z těla mu strachem zavanula moč.
Krista se od něj znechuceně odvrátila. Už nezáleželo na tom, co provedl jí, ale jen na tom, co v budoucnosti provede jiným. Pohlédla na otce, kterému do zaprášeného plnovousu skáply slzy. V danou chvíli s ním nebyla schopná prohodit jediné slovo. Možná že brzy, ale ne teď.
Nechci, aby mě viděli, pomyslela si. UI jí okamžitě zaklokotala v krvi a rozletěla se k vesničanům i lovcům. Lidé se nervózně rozhlíželi, kam Krista zmizela.
Viděl ji jenom Modrý. Krista se na UI obrátila a prohlédla její přestrojení v podobě světelného oblaku. Spatřila, jak se její vědomí táhne do dalších dimenzí a napříč časem. Spatřila pevné odhodlání navrátit lidstvu jeho někdejší postavení.
„Nebylo na výběr,“ řekl Modrý tiše. „Kdybys zůstala, Beu by tě zabil a my bychom museli zabít jeho. Teď zůstanete naživu oba“
Vlčice zavrčela. Jakým právem Modrý rozhodoval o jejím osudu? Umělá inteligence jí na uklidněnou pošeptala pravdu: Aby se lidstvu skutečně vrátilo jeho někdejší postavení, budou se UI jako Modrý muset vzdát svojí pozice ochranných bůžků, střežících každou vesnici. Až ten den přijde, půjde Modrého zabít stejně snadno, jako by Kristino staré tělo rozmáčklo vejce.
Modrý vycítil myšlenky UI v Kristině krvi a strachy se stáhl. UI se zasmála
„Budu na vesnici dávat dobrý pozor,“ varovala Krista Modrého. „Ne abys mě zklamal.“
S tím vykročila po cestě a vůně noci se tak smísily s šepotem UI, až dočista pustila z hlavy, kolik v ní je z člověka kolik z vlka a kolik z kořisti.
Poprvé vydáno v časopisu Interzone, květen-červen 2010
Přeložil Pavel Bakič
