Během svého působení na soukromé spánkové klinice ve Vermontu jsem vyslechl i zažil mnoho podivných příhod, ale ze všech nejpodivnější byl případ Unaveného Joea. Na tu přezdívku přišel reportér z místního deníku, který zbožňoval filmy se Spencerem a Hillem. Když toho muže přivezli do nemocnice, říkali mu John Doe – zkrátka osoba bez zjištěné totožnosti. Pro pár lékařů a ošetřovatelů se stal Joem a já jsem ho oslovoval Josephe, protože mi to připadalo jako důstojnější jméno pro někoho, kdo to vlastní ztratil.
Pamatuji se na den, kdy jsem se s ním poprvé setkal. Začal listopad a venku bylo zataženo, ale nepršelo. Stmívalo se brzy. Dokončoval jsem papírování, s nímž jsem se jako ředitel musel ke své nelibosti potýkat, a chystal jsem se jet domů. Zazvonil telefon. Volali z nemocnice; prý mají případ, se kterým si nevědí rady, a rádi by, aby se na to podíval někdo od nás. Vyslechl jsem základní podrobnosti o pacientovi a byl už rozhodnutý. Nikoho tam nepošlu, pojedu sám.
Během jízdy jsem si říkal, že muselo dojít k omylu. To, s čím vyrukovali, zkrátka nebylo možné. Pracuji jako odborník na biorytmy, se specializací na spánkové fáze, už bezmála dvacet let. Vystudoval jsem neurologii. Měl bych vědět, co ještě je možné a co už není.
Když mě k němu přivedli, bylo už velice šero. Ale pro něj bylo šero možná pořád.
Měl veliké kruhy pod očima – temně fialové, skoro černé, připomínající spíš ošklivé monokly.
Byl bledý, pohublý, tváře měl propadlé. Jeho zakalené oči byly protkané hotovou mapou popraskaných žilek.
Vypadal jako někdo, kdo celé dny nespal.
Cynicky vzato, vypadal vlastně velice dobře – na to, že defacto nespal už přes tři týdny.
Pokusil se na posteli posadit. Pohyboval se jako mírně opilý.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem ho s lehkým úsměvem.
Chvíli jsem myslel, že nepromluví. Ale on odpověděl. Z jeho rozpraskaných pobledlých rtů vyšla slova: „Žádný den není dobrý, doktore.“
„Slyšel jsem o vašich potížích. Na rovinu vám říkám, že s něčím takovým jsem se ještě nesetkal, ale já i zdejší lékaři uděláme vše, co bude v našich silách. Spánková klinika, kde pracuji, ještě nezaznamenala případ, kdy by se naše léčba projevila jako neúspěšná. Pomůžeme vám.“
Můj pohled sklouzl k jeho rukám. Třásly se jako údy někoho silně promrzlého.
„To se uvidí,“ zašeptal.
Joseph ležel v okresní nemocnici s velmi širokou paletou zdravotních problémů a nejistou diagnózou. Strávil tam skoro celý uplynulý měsíc – podle slov personálu během té doby ani nezamhouřil oka, a to ho zvlášť během posledních několika dní sledovali velice pozorně. Jeho zdraví každým dnem chátralo.
Objevily se u něj poruchy v příjmu potravy, srdeční arytmie, porucha soustředění, hormonální nestability a výkyvy v mozkové činnosti – to je jen zestručněný výčet jeho fyzických zdravotních potíží.
Psychické obtíže byly další stránkou věci. Trpěl těžkou amnézií, nerozpomínal se na nic před třemi týdny, kdy se dle svých slov jednoho rána probral v pokoji, který nepoznával, s pocitem, že se děje něco strašně divného. Posadil se. Cítil se, jako by „měl okno“ – po propité noci, silné stresové zátěži, nemoci či něčem jiném. Kromě toho nepříjemného pocitu mu ale nic nebylo.
Když vstal a začal zkoumat pokoj, přičemž mu věci uvnitř vůbec nic neříkaly, začínala se ho zmocňovat panika. V duchu si říkal, že se musí vzchopit. To už věděl, že si nevzpomíná ani na vlastní jméno. Nevěděl zhola nic. Celý zmatený vyběhl na ulici, pochodoval městem jako šílený, než svým chováním vyděsil skupinu lidí a začala se o něj zajímat policie. K smrti vyděšený se jí bránil, snažil se utéct. Zatkli ho, ale při výslechu z něj nedostali kloudné slovo. Večer byl převezen na psychiatrii.
Tam na něj lékaři zkoušeli nejrůznější metody, jak ho uklidnit, zbavit šoku a amnézie. Ptali se ho na školu, příbuzné, přátelé, oblíbené věci; ukazovali mu rázné předměty denní potřeby; pouštěli mu nejrůznější zvuky, nechávali ho sledovat obrázky a videa a podrobili ho vyšetření na encefalografu.
Na Josepha nic z toho nezabralo, nerozpomněl se vůbec na nic. S pomocí medikamentů se podařilo trochu ovládnout hrůzu, která ho předtím ochromila a s lékaři spolupracoval. Žádného výsledku se ale ani za týden nedobrali. Joseph si jim stěžoval, že nemůže spát. Když neusnul dvě noci za sebou, dali mu prášky na uklidnění. Byl po nich sice malátnější, ale spánek se nedostavil. Nefungovaly ani silnější léky na spaní. Celý ten týden nespal.
Lékaři z toho byli víc než nervózní. A Joseph propadal zoufalství. Neměl žádné vzpomínky ani identitu, nedokázal usnout a viděl, že doktoři nevědí, co s ním je; chápu, že to člověku musí připadat jako v dost zlém snu.
Přesunuli ho na oddělení ARO a napojili na elektroencefalograf. Mozek vykazoval chvilkové, jen pár sekund trvající výkyvy podobné spánku; Joseph však ve skutečnosti nezamhouřil oka Ty nepatrné výpadky ani nevnímal, což bylo na všem nejpodivnější. Měly by mu ochabnout příčně pruhované svaly… ale on se, pokud právě seděl, nikdy nezhroutil.
Nakonec, bezradní a nevědouce, co jiného by dělali, do něj přes nitrožilní výživu napumpovali silná sedativa. Joseph ztratil vědomí. Ale bezvědomí až kóma vyvolané sedativy nenahradí spánek. Může pomocí fyzické regeneraci a předejít tělesnému kolapsu, ale na psychiku takový dopad nemá. Bez REM fáze spánku byla jen malá naděje, že se Josephovi navrátí paměť. A krátkodobě se bez REM sice obejde, ale dlouhodobě stěží; pokusní potkani umírali po jedenadvaceti dnech úplné spánkové deprivace a po osmadvaceti dnech bez REM fáze. Neměli jsme mnoho času nazbyt.
Po dvou dnech, kdy na křivce EEG nedošlo k žádným změnám, se rozhodli umělé kóma přerušit. Joseph se probral; silnější, ale stále bez vzpomínek. Následujících několik dní ho posílali z jednoho testu na druhý a pokoušeli se u něj navodit spánek; bezúspěšně.
A pak jsem se tu objevil já.
„Zavolali jste nám pěkně pozdě,“ odsekl jsem lékaři, který měl pacienta na starost, když jsem vyšel z nemocničního pokoje. „Dejte mi všechny grafy z EEG a výsledky jeho zdravotních testů. Poslali jste ho na rezonanci?“
„Nejsme neschopní,“ odvětil doktor Schulden upjatě. „Byl tam ještě před uvedením do umělého kómatu. A vrátil se tam pak. Nezaznamenali jsme nic nezvyklého a mezi oběma snímky nebyl žádný rozdíl.“
Pohlédl jsem žaluziemi do ztemnělého nemocničního pokoje. Joseph ležel na posteli a zíral na strop. Prsty mu občas mimovolně zacukaly.
Schulden postřehl, kam se dívám. „Není to normální,“ řekl tiše. „Setkal jste se někdy s něčím takovým?“
„Ještě nikdy,“ připustil jsem.
„Žádná choroba, žádné poškození mozku, žádný parazit… Neobjevili jsme nic, co by to mohlo způsobovat! Teď je to i na vás, doktore, ale… nedávám vám moc naděje. Měl jste před ním mluvit realističtěji.“
Dostal jsem vztek. Přijedu sem ze své kliniky, abych jim pomohl, a teď mi rovnou řeknou, že moje snažení bude podle nich zbytečné! Jaká vděčnost, jaká důvěra!
„To se uvidí.“
„Jo. To řekl i on, ale z opačného důvodu.“
Kliniku prakticky dočasně převzal můj zástupce Tom Dowell. Trávil jsem skoro veškerý svůj čas u Josepha.
„To jméno, co jste mi dal, doktore, zní dobře,“ pousmál se chabě. „Je to lepší než Joe nebo John Doe, nemyslíte?“
„Jistě.“ Zadíval jsem se mu do zapadlých očí. V místnosti bylo za zataženými závěsy pološero, u Josepha se projevila mimo jiné fotosenzitivita To ovšem nebylo vzhledem k jeho silné spánkové deprivaci nic překvapivého.
V roce 1965 vydržel student Randy Gardner nespát jedenáct dní. Bylo mu sedmnáct let, byl mladý, silný a odhodlaný a věděl, že kdyby se cokoli pokazilo, lékaři jsou připraveni mu rychle poskytnout pomoc. Možná by jeho pokus trval i déle, kdyby ho právě jejich obavy o chlapcovo zdraví neukončily.
Josephovi je asi třicet let. Musel být velmi zdravý, silný muž, než ho tohle postihlo. I nyní je ještě znát jeho vypracovaná stavba těla. Dříve musel často tvrdě cvičit. Byl to jen koníček, nebo součást jeho povolání?
Vzklíčilo ve mně semínko naděje – nebo tomu můžete říkat podezření. „Josephe, opravdu si nepamatujete na nic z minulosti?“
Hořce se zasmál. „Myslíte, že bych vám to už dávno neřekl, kdybych si na něco vzpomněl?“
„Musím na chvilku odejít. Hned se k vám vrátím.“
Rychle jsem opustil pokoj a spěchal za doktorem Schuldenem. Právě vyšetřoval nově přivezeného pacienta „Doktore! Doktore, musím s vámi hned mluvit.“
Zamračil se. „Mám práci, vidíte. Nesnese to odklad?“
„Čím dříve, tím lépe. Potřebuji se vás jen na něco zeptat!“
Schulden přivolal jiného lékaře a neochotně se vzdálil.
„Nemá Joseph na těle třeba nějaké tetování?“
Schulden vytřeštil oči.
„Vím, že to zní směšně, ale odpovězte, prosím!“
„Ne, žádné tetování nemá,“ opáčil chladně. „Můžete mi teď, prosím, sdělit důvod svého dotazu?“
„Napadlo mě, že Joseph mohl sloužit u armády. Má vypracované tělo, psychicky se drží velice dobře na to, čím vším prošel…“
„Nemyslíte, že…!“ vydechl Schulden.
Pokrčil jsem rameny. „Zní to šíleně, já vím. Ale potřebuji si tu domněnku ověřit, nebo ji vyvrátit. Proto bych rád měl vaše svolení k jednomu experimentu.“
Schulden nedůvěřivě přimhouřil oči. „Jakému experimentu?“
Vymámit ze Schuldena souhlas trvalo celé věky. Nemohl jsem ani tušit, jestli můj pokus k něčemu bude. Spoléhal jsem se na jedinou věc, na fakt spíše z oboru psychologie než neurologie.
Vzal jsem Josepha na krátkou procházku po nemocniční chodbě. Nejdřív se o mě opíral, ale pak se pokusil jít sám. Nechal jsem ho.
Zpoza rohu se ozvaly zvýšené hlasy. Došli jsme až tam a spatřili rozčileného muže, jak se dohaduje s doktorem Schuldenem. Přičítal mu něčí smrt, nedal se uklidnit, křičel jako šílený. A pak sáhl pod košili a vytáhl zbraň.
Josephův pohyb byl okamžitý. Ruce sebou škubly tam, kde by měl pouzdro na pistoli.
Zuřící muž sklonil zbraň a otevřel zásobník. Byl prázdný. „Doufám, že jste spokojený,“ řekl; těžko říct, jestli to adresoval mně nebo Schuldenovi. „Za tohle by mě mohli vyhodit,“ Rychlým krokem zamířil ke konci chodby.
„Je ze zdejší ochranky,“ vysvětlil Schulden, ovšem s očima upřenýma na Josepha.
Lehce jsem přikývl, otočil se a odvedl ho zpět do pokoje. Tam jsem se dal do vysvětlování.
„Josephe, mám podezření, že jste pracoval u armády,“ řekl jsem mu. „Chtěl jsem si to potvrdit. Máte sice amnézii, ale procedurální paměť pracuje na odlišném principu než deklarativní. Zabývá se úkony, které provádíme často a bereme je už skoro jako automatické. Někteří lidé vám nedokážou ihned odpovědět na otázku, jaké mají heslo k počítači, ale na klávesnici ho vyťukají bez zaváhání. Některé úkony se stávají i podmíněnými reflexy, které amnézie také snadno nezasáhne. Myslím, že jste prošel vojenským, nebo možná policejním výcvikem a často trénoval se zbraní. Když ji ten muž z ochranky vytáhl, automaticky jste sáhl po své, i když jste žádnou neměl.“
„Takže já… jsem voják?“
„Je to možné. Mohlo by nám to pomoci při nalezení vaší totožnosti.“ Usmál jsem se. Na Josephově tváři se mihlo cosi jako unavený úsměv.
Kontaktoval j sem místní vojenskou posádku a setkal se s jejím velitelem MacMillanem. Nic pro mě však neměl; jednotka je kompletní, muže na fotografii nepoznává a odkazuje mě na vyšší místa.
Obrátil jsem se na ně. Rozeslal jsem Josephovu fotografii snad všem možným důstojníkům po cestě odtud až na vrchní velitelství. Když už přišla nějaká odpověď, byla záporná; toho muže neznají.
Doktor Schulden nebyl překvapen, od počátku se v tomto ohledu projevoval velmi skepticky. „Opravdu si myslíte,“ líně ke mně obrátil hnědé oči skryté pod hustým ježatým obočím, „že kdyby šlo skutečně o nějaký jejich experiment, přiznali by to?“
„Chci jen zjistit, kdo Joseph je. To by mi snad říct mohli, pokud byl voják!“
Schulden jen potřásl hlavou, jako by si říkal, jak někdo může být tak naivní.
Josephův stav se opět zhoršil. Nitrožilní výživou jsme do něj pumpovali cukry, tuky, proteiny, léčiva a podpůrné prostředky, aby nezkolaboval. Nedovedu si představit, jak se musel cítit vyčerpaný.
„Musíme najít ten pokoj,“ řekl jsem.
„Vzdejte se naděje,“ pravil Schulden. „Na psychiatrii se ho na něj vyptávali pořád dokola. Moc jim toho říct nedokázal. Na své bloudění městem si také moc nepamatuje. Jak to místo chcete najít?“
„Možná si ještě vzpomene na víc detailů, když budeme klást správné otázky…“
„Naši nejlepší psychiatři s ním trávili hodiny každý den, doktore.“ Schulden se na mě lítostivě zadíval. „Nerad vypadám jako pesimista, ale pochybuji, že něco zjistíte. Můžete to ovšem zkusit. Vy na to na rozdíl od nás tady z nemocnice čas máte.“
Já čas měl. Ale kolik ho zbývalo Josephovi?
„Vím, že to bude možná znít šíleně, Josephe, ale chtěl bych na vás zkusit hypnózu.“
„Proč ne?“ odvětil s pokřiveným úsměvem. „Pokud se vám to podaří.“
Hypnóza nepatří zrovna mezi standardní lékařské praktiky, ale prokazatelně s ní bylo již dosaženo nějakých výsledků; proč to nezkusit, když mnoho jiných možností nezbývalo?
Jednou, ještě než jsem přišel na současnou kliniku, jsem hypnózu vyzkoušel u pacienta, kterého trápily ustavičné noční můry, bál se usnout a často se celý vyděšený budil. Částečně se mu pak ulevilo, přestože především potřeboval péči psychiatra.
Aby přinesla hypnóza očekávané výsledky, je zpravidla potřeba několika sezení – nejméně tří, ale často i desítek. Tajemní hypnotizéři z filmů, kteří během chvilky hluboce zhypnotizují kohokoli a jakkoli, jsou jedním z výmyslů Hollywoodu. Pacient musí na hypnózu sám dobrovolně přistoupit, jinak se nepodaří jí dosáhnout, a skepse již předem negativně ovlivňuje výsledek. Překážkou při hypnóze bývají i neurologické a psychiatrické problémy.
Onehdy jsem použil metodu fixace očí, nejznámější a nejčastěji využívanou. Jde o ono klasické „upřeně pozorujte plamen svíčky/obraz/můj prst/medailonek, zhluboka se nadechněte…“.
Vyzkoušel jsem ji i tentokrát. Ale Joseph nejevil žádné známky hypnotizace. Po takřka půlhodině marného snažení se smutně usmál a řekl: „Omlouvám se, doktore. Snažím se, ale nejde to. Jsem hrozně unavený, ale prostě se mi nějak nechce spát.“
„Zkusíme něco jiného. Uvedu vás do stavu silné relaxace pomocí léčiv a pak vyzkouším frakciální metodu. Nebojte se. Není to nic nebezpečného. Pomůže vám to.“
„Nemusíte mě ujišťovat, doktore. Já vám věřím.“
Frakciální metoda spočívá zjednodušeně v opakovaném probouzení pacienta z hypnotického spánku a uvádění zpět, čímž se spánek pokaždé trochu prohlubuje – alespoň ve většině případů. Nepraktikuje se příliš často, ale je užitečná, když je potřeba již při několikátém sezení dosáhnout stavu hluboké hypnózy, nebo když je pacient dopředu vůči výsledku skeptický.
Josepha se mi ovšem do hypnotického spánku uvést nepodařilo. Jeho tělo se nějakým způsobem bránilo jakémukoli druhu spánku. S něčím takovým jsem se ještě nikdy nesetkal a pravděpodobně ani nikdo jiný. Byla by to i mohla být vědecká senzace, kdyby nám tu pomalu neumíral pacient. I kdybychom ho pravidelně uváděli do umělého kómatu, nedával bych mu více než pár měsíců. Přinejlepším. Jeho tělo to vyčerpání už dlouho nesnese a mysl zrovna tak.
Schulden na mě čekal venku a nabídl mi kelímek s kávou. „Jak se vám vedlo?“
„Špatně. Zní to podivně, ale… jako by měl v mozku zabudovaný nějaký ochranný mechanismus, který mu nedovolí přepnout na normální spánek ani podobné stavy.“ Unaveně jsem si promnul kořen nosu. Začínala mě bolet hlava V poslední době jsem tak}’ špatně spal, ale v tomto případě nebylo těžké uhodnout proč. Jakmile vyřeším Josephův případ, budu mít zase klid.
„Co takhle zkusit televizi, tisk, internet, prostě masová média?“ navrhl zničehonic Schulden.
„Cože?“
„Dát všude jeho fotografii, poskytnout novinářům jeho příběh… Samozřejmě ho nebudou smět otravovat a mohlo by to přitáhnout nenechavé zvědavce sem k nemocnici, ale nic jiného nám asi nezbývá, co říkáte?“
Vřele jsem se usmál. „Máte pravdu, doktore. Díky. Už jsem do jeho případu tak zabraný, že snad ani nedokážu normálně myslet.“
„To kafe vás postaví na nohy. Vaří ho zdejší uklízeč, kterého kdysi vykopli z medicíny. Občas mám podezření, jestli se nám doktorům teď nesnaží mstít a způsobit nám tím infarkt,“ odtušil Schulden.
Upil jsem trochu dehtově černé tekutiny a i přes únavu a starosti se rozesmál. „Na vašem místě bych o tom nepochyboval!“
Média se tajemného nespavce okamžitě chytila. Jeho příběh proplul regionálními i celostátními televizními stanicemi, tisk informoval o jeho podivném případu a na internetu se lidé dohadovali, čím vším to mohlo být způsobeno. Zazněly i soudy, že za to mohou mimozemšťané, kteří na něm prováděli pokusy a pak mu vymazali paměť. K naší smůle se tato hypotéza mezi fanoušky malých zelených mužíčků obzvlášť ujala a do města se začala sjíždět podivná individua. Pár si jich dokonce postavilo stan na trávníku před nemocnicí, přestože už se přehoupla půlka listopadu a v noci mrzlo. Policie měla dost práce je odtamtud vystrnadit.
Ředitel nemocnice si mě dal zavolat. „Podívejte, doktore, pozval jsem vás sem, protože naši lidé si s případem Johna Doea, nebo jak jinak mu říkáte, nevěděli rady. To ale neznamená, že se můžete chovat, jako by vám to tu patřilo. Tato nemocnice musí normálně fungovat a jeden pacient, jakkoli výjimečný, by na tom neměl nic změnit. I kdyby se tu léčil sám prezident, ostatní pacienti musejí dostat normální péči a žádní šílenci bivakující venku a okupující čekárny by jim v tom neměli bránit. Něco s tím udělejte.“
„Obávám se, že teď už to není v mých rukou, pane. Kdybych se snažil média umlčet, přimělo by je to jen k ještě větší aktivitě. Musíme počkat, až to samo vyprchá. Je mi líto způsobených komplikací, ale byla to jediná zbývající cesta, jak mu ještě pomoci.“
Schuldena jsem z toho vynechal, jak si sám přál. Já měl tu výhodu, že mě ředitel nemohl vyhodit.
Zpráva přitáhla nejen zvědavce a lovce senzací, ale i odborníky. V nemocnici teď byly časté telefonáty, jestli je to vše skutečně pravda a jestli se mohou zdejší lékaři podělit o získané poznatky.
Týden po prvním zveřejnění zprávy v místní televizi ale zavolal ještě někdo jiný. Ředitel nemocnice nechal brzy všechny hovory přepojovat na mě, takže jsem telefon zvedl já.
„Haló?“ ozval se nervózní ženský hlas a odkašlání. „Mám nějaké informace… o tom chlapovi. Vím, odkaď k vám přišel. Ale něco za to chci.“
„Kolik?“
„Sejdem se v pizzerii Coleman’s a tam se dohodnem.“ Zavěsila Ani neřekla kdy. O pizzerii Coleman’s jsem nikdy v životě neslyšel, ale člověk koneckonců nemůže znát všechny kouty svého města. Našel jsem si adresu v telefonním seznamu.
Pizzerie Coleman’s byl příliš vznešený název pro zakouřený lokál s vybledlým štítem na periferii města Vešel jsem a posadil se k jednomu ze stolků. Spoléhal jsem se, že ta dáma mě pozná sama. Přiběhl číšník. Rychlost obsluhy mě překvapila. Zatím jsem si objednal jen kávu.
Zdejší kafe by netrénovaného jedince porazilo skoro tak spolehlivě jako to z nemocnice a bylo nechutně nakyslé. Uvažoval jsem, jestli by po přidání špetky sody proběhla neutralizace, když si ke mně přisedla ta žena vlastně spíš dívka. Mohlo jí být kolem dvaceti, ale vypadala starší a hlas měla na pětačtyřicet.
„To vy jste mi volala?“
„Jo. Viděla jsem toho chlápka – asi před měsícem a něco.“
„Kde jste ho viděla?“
„To už něco stojí.“
Podal jsem jí desetidolarovku. Pohrdlivě si odfrkla. Přidal jsem další.
„Tady kousek, k centru. Výběh z nějakýho domu.“
„Doveďte mě tam.“ Přisunul jsem jí přes stůl další bankovku.
Zvedla se a beze slova zamířila ke dveřím. Následoval jsem ji. Po cestě jsem se ptal dál. Kdy to bylo? Jak se tvářil, vypadal rozrušeně? Kudy šel? Sledovala ho?
„Zpomalte trochu! Mohlo bejt kolem desátý ráno. Prostě výběh‘ ven a pospíchal pryč. Nechala jsem ho na pokoji.“ Zastavila se před jedním ze zdejších dvou až třípatrových krychlovitých domů. „Tady to bylo.“
Nechala mě tam a zmizela. Stálo mě to padesát dolarů. Ale pokud to byl skutečně ten dům…
Zazvonil jsem na všech šest zvonků zároveň. Ozvala se chaotická změť hlasů a kdosi mě rovnou vpustil dovnitř.
Joseph si pamatoval jen málo věcí. Ale vzpomínal si, že byt leží v několikátém patře, prý nejspíš třetím, a že dovnitř svítilo slunce, když se probral. Vyšel jsem až nahoru. Jen jeden ze dvou posledních bytů mohl mít okna na východ. Cedulka u dveří byla prázdná.
„Hej! Co tu chcete?“
Nadskočil jsem. Za mnou stál podmračený muž. Protější dveře byly pootevřené.
Omluvně jsem se pousmál. „Doslechl jsem se, že tento byt je volný. Rád bych si ho prohlédl, možná bych se sem nastěhoval.“
„To si musíte dohodnout s majitelem.“
„A nemohl bych se tam dnes alespoň podívat? Mám vyhlédnuté ještě jiné byty a trochu s tím stěhováním spěchám.“
„Tak běžte do prvního patra za Dorothy, ona má klíč ještě od prvního majitele.“
Dorothy Saxonová, srdečná dáma středních let, mě dovnitř nakonec pustila Ocitl jsem se v jednopokojovém bytě s maličkou koupelnou a komorou. Popis zařízení odpovídal Josephovým vzpomínkám – postel stála naproti oknu, bylo tam málo nábytku a nic nenasvědčovalo, že tam někdo bydlí. Na levé stěně od postele byl háček a světlá obdélníková skvrna jako po obraze. Joseph říkal, že na stěně vlevo ho něco zaujalo, ale už nevěděl co. Muselo to být ono.
„Paní Saxonová, kdo tady předtím bydlel, víte to?“
„Ani jednou jsem ho tu neviděla. Moc tu nejspíš nepobyl. Nastěhoval se někdy na jaře a odešel před víc jak měsícem. Znáte to – lidi si pronajmou byt a pak v něm skoro nebydlí, všechen čas tráví v práci nebo u partnera v jeho vlastním bytě.“
„Nevzpomínáte si, jak se jmenoval?“
„Ne. To byste se musel zeptat majitele domu.“
To jsem ještě ten den udělal. Musel jsem mu říci pravdu o tom, proč se o byt zajímám, aby mi poskytl údaje, které mi defacto ani dát nesměl.
Jako lékař jsem si mohl u pojišťovny snadno ověřit číslo sociálního pojištění Adama Harpera. Neexistovalo. Neexistovalo ani volané číslo. Na staré adrese, kterou uvedl, sídlil velkosklad potravin.
Poslal jsem do bytu policii. Konstábl nevypadal příliš nadšeně z té práce navíc. Z očí mu šlo jasně vyčíst, co si myslí – mají přece na práci spoustu důležitějších věcí, než zjistit totožnost nějakého chlápka s amnézií. Co na tom, že by mohlo jít o jeho život. Copak oni mohou ve věci něco udělat?
Cítil jsem, že řediteli nemocnice ani konstáblovi tím radost neudělám, ale rozhodl jsem se poskytnout novinky médiím. Když nejsem schopný vypátrat smyšleného Adama Harpera sám a policie se tím zjevně moc zabývat nebude, rádi se to pokusí udělat za mě.
Když jsem z domova vyťukával číslo do regionální TV stanice, pousmál jsem se; možná mi to ředitel ani nebude mít za zlé. Mohlo by nás to zbavit části zvědavců. Tohle totiž zcela určitě nebyli žádní malí zelení mužíčkové.
Domovní zvonek mě zastihl u poslední číslice. Stiskl jsem ji a šel otevřít.
Vyzváněcí tón mě provázel cestou ke dveřím, za nimiž stál muž o něco mladší než já, v tmavě šedém obleku, bílé košili a modrošedé kravatě.
„Dobré odpoledne. Potřeboval bych si s vámi promluvit o tom vašem nespavci. A ten telefon zatím položte.“
Měl klidný sametový hlas, který kontrastoval s tím, jak na mě zapůsobil obsah jeho sdělení. Ve sluchátku se ozval hlas operátorky z televize. Muž venku se pousmál a lehce kývl hlavou. Zavěsil jsem.
„Kdo jste?“
„To mě ani nepozvete dál? Myslím, že toto není drah věcí, které bychom mohli řešit na prahu.“
„Ne, než mi řeknete, kdo jste a proč jste sem přišel.“
Protáhl se kolem mne dovnitř. Ani jsem se mu nepokusil v tom zabránit. Následoval jsem ho do obýváku.
„Posaďte se,“ vybídl mne a sám se usadil v křesílku u konferenčního stolku. Připadlo mi trochu absurdní slyšet to ve svém vlastním domě, ale poslechl jsem.
„A teď,“ řekl, „přejděme rovnou k jádru věci. Vy jste ošetřující lékař toho neznámého nespavce, je to tak?“
„Ano. A kdo jste vy?!“
Nepatrně se ušklíbl, ale pokud se chtěl zatvářit ironicky, nepodařilo se mu to; z obličeje mu nezmizela patrná únava „To vás nemusí zajímat. Přišel jsem, abych vám ulehčil práci.
S hledáním jeho totožnosti a minulosti se nemusíte namáhat. Od Adama Harpera nevede žádná stopa dál. Věřte, že neexistuje způsob, jak tomu muži pomoct. Kdyby existoval, už by dávno nebyl v okresní nemocnici, ale tam, kde by mu dokázali pomoci. Veškerým pátráním budete jen plýtvat silami a živit v sobě i tom nešťastníkovi falešnou naději.“
„Kdo ke všem čertům…“
Nevesele se usmál. „Neptejte se mě na to pořád dokola. Víte, že vám neodpovím.“
„Proč jste mi to přišel říct?“ přiměl jsem se ke klidné souvislé větě.
„Dejme tomu, že jsem přišel jako… přítel.“
„Potom vám snad nebude vadit, že náš rozhovor nahrávám.“
Jeho úsměv se rozšířil. „Blufujete,“
Měl pravdu; můj mobil visel v kapse kabátu na věšáku.
Zamyšleně se rozhlédl po mém obýváku a vstal. „Máte to tu hezké,“ pravil a podíval se na mě. Povšiml jsem si temných kruhů pod jeho očima. „Nezkazte si život mamou posedlostí. Měli by vás za blázna.“
Zrak mi sklouzl na vázu na odkládacím stolku. Stačilo by se pro ni rychle natáhnout.
„To není váš styl,“ řekl náhle a zmizel stejně rychle, jako se objevil. Pár sekund jsem strnule seděl na pohovce, než jsem se rozběhl za ním. Ale to už auto venku startovalo, tmavě modrý Ford Focus starší výroby, žádný automobil, který by člověk čekal při takové příležitosti. Poznávací značku měl; ovšem k nepřečtení zablácenou. Vypadal jako obyčejný rodinný vůz po návratu z výletu do přírody, žádná nápadná limuzína jako ve špionážních románech. Vsadil bych se, že na zadním sedadle ležely zapomenuté hračky, drobky a papírky od sladkých tyčinek.
Nečekaná návštěva ve mně zanechala pocit, jako bych se nacházel v surreálném snu. Ale cizinec zanechal otisk své boty na rohožce, byl tedy skutečný.
Pokud mě jeho slova měla odradit, neuspěl; dosáhl jimi pouze pravého opaku.
Řekl jsem o svém návštěvníkovi doktora Schuldenovi. Byl jsem čím dál více přesvědčen, že Joseph má něco společného s armádou, možná s tajnou službou.
Schulden byl ohledně mých spekulací poněkud skeptický. „Myslíte si, že kdyby šlo o tajný vojenský experiment, nechali by ho jen tak jít? Znáte jeho příběh: probudil se v prázdném nezamčeném pokoji, vyšel ven, nikdo ho nezastavoval… Kdyby šlo o nějaký pokus, byl by se odehrál na základně nebo v nějaké laboratoři, ne takhle…“
„Třeba to tak původně bylo, ale on odtamtud utekl.“
„A přežil to. To je určitě velmi pravděpodobné,“ utrousil Schulden cynicky. „Nechali by utéct osobu, která už jen svou existencí prozrazuje, kam směřuje utajený výzkum…“
„Já nevím! Ale copak existuje jiné vysvětlení?“
„Nemám tušení. Ale tohle se mi zdá příliš přitažené za vlasy.“
„Proč? Armádě by se náramně hodilo vyvinout postup, jak zbavit vojáky nutnosti spát. Byla by to značná výhoda nad nepřítelem.“
Schulden se trpce usmál. „Jestli to tak je, musejí teď být ohromně šťastní, že přišli o moment překvapení.“
Několik následujících dní jsem sám skoro nespal. Pendloval jsem mezi nemocnicí, místním vojenským velitelstvím, policií a informátory, kteří o Josephovi nakonec nic nevěděli, jen se toužili dostat do televize. Ale média už případ záhadného nespavce pomalu omrzel. Články v novinách se staly kratšími a před nemocnici se rychle přestaly sjíždět televizní štáby.
A Josephův stav se stále zhoršoval. Byli jsme zoufalí. Uvažovali jsme o opětovném přivedení do umělého kómatu. Ale o kolik by mu mohlo prodloužit život? Kdybychom ho z něj nikdy neprohráli, mohl by tak přežít dlouhá léta, ale jak dlouho by mohl opravdu žití Týdny?
Nakonec jsme neměli jinou možnost. Těsně před infuzí koktejlu sedativ jsem Josephovi slíbil, že ho do týdne zase probudíme. Měl strach. A měl pro to důvod.
Odjel jsem do Washingtonu a dožadoval se jednání s představiteli armády a tajných služeb. Dostal jsem se k několika mluvčím a nižším šaržím, ale přes ně už ne. Jakoukoli spojitost s Joeovým případem všichni samozřejmě rezolutně odmítali. Ani nevím, čeho jsem tam chtěl dosáhnout, ale něco jsem dělat prostě musel. Jinak zbývalo jen přihlížet, jak Joseph umírá.
Bylo půl druhé, když jsem uléhal ke spánku v pokoji washingtonského hotelu, k smrti unavený, ale mysl tak zaplavenou neklidnými úvahami, že jsem věděl, že dlouho nebudu moci usnout.
Do ticha zazvonil telefon.
„Haló?“ ohlásil jsem se unaveně.
„Doktore! Tady Schulden. Jde o Josepha… Selhává mu srdce…“
„Hned tam jedu!“
Jel jsem rychle a nesoustředil se na jízdu, až jsem si byl skoro jistý, že způsobím dopravní nehodu. Ale dojel jsem v pořádku, i když vyčerpaný k padnutí. Spěchal jsem na jednotku intenzivní péče a cestou míjel doktory a zdravotnický personál, jejichž oči se za mnou, pobledlým mužem s temnými knihy pod žilkami protkanýma, šílenýma očima, řítícím se chodbami, ohlížely s nepokrytým údivem. Konečně jsem vrazil do Josephova pokoje. Ale ten byl prázdný.
„Je na sále,“ ozvalo se za mnou.
Schulden vypadal skoro tak zemdleně jako já. I on nejspíš dlouho pořádně nespal.
„Co se stalo?“
„Srdce mu selhalo úplně. Napojují ho na umělý oběh.“
„Při svém stavu ale…“ Nedokázal jsem dokončit větu. Připadal jsem si zbytečný a bezmocný, a únava triumfovala nad veškerým odhodláním a vůlí. Měl jsem chuť se na místě sesypat. Rozbrečet se a pak spát. Na všechno zapomenout, utéct do slastného světa hlubokého spánku.
Ale nějak jsem se vzchopil. Nechal jsem se Schuldenem odvést k Josephovi.
Už byl po operaci – a při vědomí.
Podíval se na mě. Myslel jsem, že ten pohled nevydržím. Byl odevzdaný, smířený… odpouštějící. Věděl, že umírá a my s tím nic nenaděláme.
„Doktore…“ zachraptěl.
„Tiše. Nemluvte.“
„Vzpomněl jsem si… na jednu věc…“ Rozkašlal se a chvíli nemohl přestat. „Irwin Bay,“ zašeptal pak téměř neslyšitelně.
„Co to je? Nebo kdo?“
„Já… nevím. Jen jsem si vzpomněl… na tohle…“ Usmál se. „Viďte, že… zjistíte, co to znamená…“
„Brzy na to přijdeme. Potom…“
Zarazil jsem se. Lhát pacientům se nesmí. A Joseph už stejně znal pravdu.
„…a potom se rozpoutá šeredný kolotoč, to si pište,“ dokončil místo mne Schulden chmurně.
Joseph se znovu slabě pousmál. A pak zavřel oči.
Křivka EEG ukazovala, že upadl do skutečného kómatu.
O dvě hodiny a šestnáct minut později pacient s náhradním jménem John Doe zemřel i přes snahu lékařů ho udržet při životě.
Selhal jsem, nebo jsem nemohl udělat víc?
Schulden se zavřel do pracovny a dlouho trpce, bezmocně nadával. Já jsem jako v transu dojel domů a tam padl do postele, ale nespal jsem. Usnul jsem až za několik hodin a probudil se teprve drahý den ráno. Prospal jsem více než půl dne.
Den nato mi volal rozčilený Schulden s tím, že když na patologii otevřeli box, v němž mělo ležet Josephovo tělo připravené k lékaři nařízené pitvě, nacházelo se v něm tělo někoho jiného. Schulden v nemocnici rozpoutal hotovou bouři, ale ve výsledku za incident nikdo nenesl přímou zodpovědnost a správné tělo se nikdy nenašlo. Ředitel nemocnice Schuldenovi shovívavě domluvil a trochu přísněji dodal, že pokud bude ještě někdy v jeho nemocnici vyvolávat takový rozruch, má si hledat jiné místo.
Prvních několik měsíců poté jsem se sice nadále snažil upozorňovat média na Josephův případ, vykřesat nějaké informace z armády, dokonce jsem najal soukromého detektiva, ale nikoho už Unavený Joe nezajímal, na mé otázky nikdo neodpovídal a detektiv vůbec nic nenašel, zato si řekl o horentní sumu za své služby.
Vrátil jsem se k obvyklé práci. Do kolejí životní rutiny jsem znovu zajel až pozoruhodně snadno. Opět jsem pomáhal pacientům kliniky najít správný spánkový rytmus a překonat problémy se spaním.
Ale ta dvě slova mne nenechávala prostě zapomenout. Stejně jako Schuldena, s nímž jsme zůstali přáteli a stále jsme pravidelně v kontaktu. Pátrání po významu Josephova posledního sdělení na tom má značný podíl, ale ne úplný.
Irwin Bay. Může to být osoba, název, nebo také místo. Ve státě New York je malé městečko toho jména. Jel jsem tam a vyptával se na Josepha, ale nikdo o něm nic nevěděl. Začal jsem si připadat trochu jako blázen. Celou cestu tam i zpět jsem se ohlížel do zpětného zrcátka, ale nikdo mne nesledoval. Alespoň pokud vím. Takže tento Irwin Bay byl pravděpodobně špatná stopa.
Zdává se mi sen, že po dlouhé příjezdové cestě lemované lesem přijíždím k bráně vojenského střediska. Není označená, ale vím, že jde o jejich výzkumné centrum. Zvolním, až zastavím. Stojím před bránou a nevím, zda se mám pokusit vstoupit Ještě se mohu vrátit a dál žít normální klidný život. Ale mohu se dozvědět pravdu.
Křečovitě tisknu volant tak dlouho, až se probudím.
A pokaždé, když znenadání zazvoní telefon, mi před očima probleskne scéna jako ve filmu: Přijímám hovor a neznámý hlas mi do ucha řekne: „Chcete znát pravdu o Irwin Bay?“
Nejprve jen přikývnu, přestože vím, že mne volající nemůže vidět. V krku mám však knedlík a nemohu promluvit. To ale nevadí. On nebo ona tuší, co se se mnou děje, a tak váhavě začne hovořit…
