Michel Guitirrez se pomalu zvedl z postele, stále neschopen rozlišit mezi vzpomínkami na sny a skutečnými událostmi ze včerejška. Na poslední čtyři dny před cestou by radši zapomenout neměl – tou dobou mu vysvětlovali, co ho čeká na místě určení. Naštěstí se vzpamatoval a zbytek chybějící energie si vyšel doplnit na snídani. Rashoon mu z korábů, na nichž cestoval Galaxií, vyhovoval zatím nejvíc. Malá a přitom luxusní loď odpovídala potřebám plavby na Sarot spojené s příšernou cenou a neuvěřitelně vybíravým udělováním víz. Na Zemi ten svět takřka všichni svorně nesnášeli, takže on a jeho přátelé se mohli vrátit se zajímavou zkušeností. Zatím neslyšel o jediném člověku, který by ho navštívil.
Navzdory okolnímu pohodlí to v jídelně díky dlouhým stolům a malým porcím vypadalo spíš jako na průmyslovém pracovišti. Rychle si sedl ke svému známému, Arthuru Greenovi. Rání Kaurová ještě nedorazila.
„Tobě se tak dobře spí,“ zavrčel místo přání dobrého rána Arthur. „Já jsem například musel celou noc myslet na ty zprávy. Kdo ví, možná z nás hned po přistání udělají válečné zajatce.“
Arthur měl nemastnou neslanou tvář s očky, jejichž mžourání jako by pátralo po nepotřebných brýlích. Strach a hněv ho dělaly vyloženě ošklivým.
„Co sis myslel? Samozřejmě, že si admirál Jao nemohl dovolit skutečně zasáhnout, a když se objevily sar-tižské lodě, tak musel zmizet.“
„Všichni nám to budou klást za vinu! Až na nás někdo zaútočí, pomoc se najednou nedostaví.“
„Kdo by na nás útočil? Teď, když u nás stojí tucet eticenitskejch měst? Věř mi, to je náš nejlepší štít.“
„A za ně mám bejt vděčnej?“
„Já je taky nemám moc rád. Jenom připomínám – tímhle jsme s nima svázaný a dělá to z nás ve skutečnosti ten nejbezpečnější svět.“
„Ne, tam, kam míříme, to je ten nejbezpečnější svět. Dobré ráno,“ přerušil svoje sýčkování, jelikož se objevila Rání. S pokožkou ještě tmavší než Michel a se svým metrem osmdesát víc než o hlavu vyšší.
„Potkala jsem cestou průvodce. V deset hodin nás čeká závěrečné poučení. Hodinu nato přistáváme.“ Taková setkání byla povinná pro všechny pasažéry, ačkoliv Arthur i Rání si už teď připadali dostatečně poučeni a tak hodlali poslouchat jen na půl ucha. Jediný Michel měl školení skutečné, a přesto si chtěl vyslechnout každou radu, třeba na poslední chvíli.
Jakkoliv se jídelna vzdalovala od lidského chápání pohostinnosti, konferenční šálek poskytoval pohodlné posezení a v některých případech přístup k nenáročné zábavě. Dokonce i teď, obsazený bytostmi, které měly potichu naslouchat, se stával skvělým prostředím pro soukromé hovory, pokud samozřejmě nepřekročily hladinu snesitelného šeptání.
Michel si už dávno musel zvyknout na zvědavý výraz cestujících. Většina patřila k sarotským spojencům, pouze pár z nich k neutrálním národům. Našlo se tu hodně Eticenitů, o nichž před chvílí mluvil s Arthurem. Oni byli nepříjemným překvapením pro lidstvo ve chvíli, kdy dosáhlo Proximy Centauri a našlo tam jejich výspu. Eticeniti trvali na tom, že pocházejí ze Země, zřejmě z jednoho z dinosauřích druhů. Skoro ihned po kontaktu požadovali možnost se na Zemi usadit – především to pro jejich vládu představovalo příležitost zbavit se části obyvatelstva. Následující hádky o území se staly hlavním důvodem, proč se lidé nedali k Sarotské, nýbrž k Matiiské alianci.
Na Michela a jeho druhy upírali zrak i jiní, zjevně zvědaví nebo překvapení. Plazí očka Eticenitů byla většinou plná napětí. Michel už měl v povaze pohrdat tvářemi jiných druhů. Sotva by to kdy prozradil Arthurovi, jelikož si chtěl připadat jako ten rozumnější.
Ani jeden z průvodců každopádně nebyl Eticenit. Vedením zájezdu byl pověřen Garloo, člen národa, jemuž ostatně loď patřila. Až strašidelně bledý, s hlavou připomínající žabáka se zobákovitou pusou. Paradoxně mu asistoval Matii, jenž by se jinak od Sarotu měl držet ještě dál než pozemšťan. Musel tedy patřit ke dvěma národnostním skupinám, které se nepodílely na řízení aliance. Tvor sahal tak do pasu normálně vzrostlému člověku nebo právě blízkému Garloovi a byl skoro celý zabalen do modro-černé pokrývky těla – něco mezi plochými bodlinami a peřím.
Garloo pomalu a zároveň tiše artikuloval do mikrofonu, jak líčil naléhavé poselství.
„Za hodinu se dostaneme na hlavní svět Sarotské aliance. Osobně mohu potvrdit, že to, co jste o něm slyšeli, je pravda – jak o jeho kráse, tak o názorech jeho obyvatel. Jelikož toho prvního si užijete dost, promluvme si chvíli o tom druhém. Sarot by teoreticky měl být přístupný pouze pro domorodce. Všichni velvyslanci, a to včetně těch ze spřátelených států, jsou vykázáni do biosfér na sarotském měsíci. Kromě nás dvou bude ke skupině přidělen zvláštní sarotský průvodce a prosíme vás na kolenou, nevzdalujte se z areálu svého hotelu. Pokud se někde zapovídáte s místními, neurážejte se, ať budou říkat cokoliv. V jejich kultuře odpradávna existuje silné oddělení věcí, jež jsou „pravé“, a těch, jež jsou pouze „takto působící“. Nemůžu vás dostatečně na takové myšlení připravit. Jedná se o až směšně působící idealistickou filozofii a nikdo nechápe, jak se s ní dostali takhle daleko. A co hůř, o většině cizinců mluví jako o těchto-bytostech, zatímco oni jsou pravo-lidé, jedině jejich, skoro nenaučitelná řeč, je pravo-jazyk a tak dále. Každý svět má v určité podobě takové zkušenosti z historie. Na Sarotu se, pokud vím, žádný jiný názor netoleruje, přestože puntičkářský chrání kohokoliv, s kým podepíší spojeneckou smlouvu. Samozřejmě si získali pověst poctivců, takže je vidět, jak málo návštěvníků se k nim dostane.
1 když u nich nepanuje příliš vysoká zločinnost, podmínky smluv uzavřených s cizinci mají tendenci se neustále měnit, zřejmě aby je v budoucnu nechali na pokoji.“
‚A proč že tam vlastně letíme?“ ohradil se Arthur.
„Jsme tady proto, že za to dostaneme atest,“ připomněl mu Michel, ačkoliv on sám měl daleko komplikovanější důvod.
Garloovo vyprávění se dalo shrnout jednoduše – nenechte se vyprovokovat. I kdyby se někdo vzdálil ubytovacímu středisku, situace by se pořád dala vysvětlit. Cizinci hlavně nesměli zpochybňovat místní arogantní myšlení. Kdyby si na něco takového Michel dávno nezvykl, nikdy by nevyšel se svou profesorkou srovnávací sociologie. Jelikož sbor sar-tižského průvodce měl za úkol přivítat testující jako celek takřka okamžitě po přistání, očekávalo se od nich, že si na pokojích sbalí zavazadla a pak dál setrvají v salonku. Když takhle přečkali konec cesty, samotný pohled na čtyři nově příchozí se stal prvním turistickým zážitkem. Pro Michela byl mučením. Vidět Sar-tigy v médiích se s tím nedalo srovnávat. Výškově se celý národ pohyboval v podobném rozmezí jako lidé a jediné, čím se jejich postavy lišily od humanoidního základu, byly možná nezvykle dlouhé paže. Nejpodivnější bylo snad cokoliv na jejich hlavách. Tam nejvíce vynikala vínově rudá pokožka – tedy vyjma úzké blány táhnoucí se od čela k temenu, jež tepala a zeleně probleskovala; pod ní se dala tušit jakási tekutá, nebo snad plynná esence. Skutečnou exotiku předváděli svým výrazem. Všichni čtyři často mrkali, případně nechávali jedno oko pořád zavřené. Příčina nemohla být biologická, k tomu jednání chyběla potřebná pravidelnost. Dojem šílenství dokresloval očividný nezájem ze strany rovných tří Sar-tigů. Pouze jeden z nich, dlouho ukrytý ve středu trojúhelníku, promluvil.
„Je příjemné vidět zájemce o Pravo-svět, jsou-li prosti úmyslů proti němu. Až se vrátíte domů, nezapomeňte ho popsat výstižně a s chválou, aby ta vystihlo, proč jsme na něj hrdí.“
Říkal to strojově a naučeně. Nejeden cestující si musel připomínat předchozí lekce. Nemluvě o tom, jaký odpor cítili k přítomnosti někoho, kdo na ně neustále epilepticky mrkal. Když opustili loď a nakládali si zavazadla do hromadného vznášedla, Arthur už to nevydržel a zeptal se na důvod takové zvláštní mimiky.
„Nemůžeme jenom takto-myslet. Každý život je hledáním Pravo-skutečnosti. K ní se nedá dostat běžnými smysly. Nemůžeme je tedy pěstovat, nýbrž naopak, alespoň trochu tlumit.“
„Už Pravo-skutečnosti někdo dosáhl?“
„Někdy se to stalo, i když jen výjimečně. Celá naše společnost by se nevěnovala něčemu, čím bychom si nebyli jisti.“ Arthur ani nikdo jiný už radši neobtěžoval. Druhá otázka skutečně zaváněla drzostí.
Iru-mon mělo být jedno ze skromnějších měst, což z planety dělalo podobný ráj turistů jako Země s podobně roztodivnou architekturou. Nedaleko hotelu se tyčila obytná věž, nejvhodněji pojmenovatelná jako „Eiffelova žirafa“ a další nepřehlédnutelnou lokací bylo cosi deštníkového tvaru, bombardující prostor pod sebou vodou a slizem.
Ubytování v hotelu se také neshodovalo s obvyklým přístupem domorodců. Přinejmenším pohodlí šité na míru lidem odpovídalo ceně. Jedině spojem s vnějším světem dokázalo pokazit den – to zjistila Rání unáhleným použitím místní techniky. Vtrhla do Michelova a Arthurova pokoje, škubajíc sebou, jako by hořela.
„Prokristapána, nezkoušejte místní připojení na síť! Ta jejich je úchylná!“
„Oni ta mají připojení na síť?“ žasl Michel.
„Jo a sadu tuctu oblečků na její načítání. Jenže když se připojíte, nevidíte, neslyšíte, skoro vůbec nevnímáte! Sice tam je nějakej zdroj informací, ale vůbec jsem nepochopila, k čemu ty vjemy jsou – sotva mi došlo, jak se dostat z toho ven!“
„Hledání Pravo-skutečnosti,“ poznamenal Michel. „Pamatujte, oni hledají způsob, jak se obejít bez smyslů.“
„Debilové,“ mínil Arthur. „Já sice mám psát o jejich minulosti, ale pochybuju, že kdy byli normální.“
„A já se v pojednání o přítomnosti mám vyhýbat hodnocení,“ dodal Michel. „Nicméně musím o něčem nutným mluvit s váma oběma,“ řekl a odvedl je na chodbu.
„Ty, Arthure, vždycky jsi byl krásně paranoidní. Věříš mi, když ti řeknu, že jsem si vzal starožitnej budík na odhalení štěnic?“
„Věřil a sám bych se to učil dávat dohromady. Ale i kdybys chytil signál – co střádací štěnice?“
„Z praktickejch důvodů se jedná většinou o doplňky hlavního odposlouchávání. Pokud tady nebudou vysílače, nebudou tu ani schraňovače. Prohlídneme to u nás! Oba pokoje!“
Jelikož budík ani jednou předčasně nezabzučel, nastal čas na důležitou rozmluvu.
„Co bys tady asi vyprávěl. Chováš se, jako by tě Matii najali do tajný služby,“ poškleboval se Arthur.
„Oni sice ne…“
„A – co, tedy kdo? Naši?“
„Najal si mě jeden Sar-tig.“
„Tak to by mě nenapadlo. Potkal jsi ho u nás? Statečnej…“
„Setkali jsme se na orbitě – na jednom tržišti, abych byl přesný. Říkal jsem si, jestli to není kostým. Až když mi předvedl všechny eticenitský a vronteský bodyguardy, tak jsem mu doopravdy uvěřil.
Alespoň to, kdo je. S tím, co mi říkal, to byla kapitola sama pro sebe. Nejdřív mě vyslýchal, zjišťoval, jestli bych se nechtěl dostat na jeho svět. Když jsem mu vysvětlil, jak moc by se mi to na škole hodilo, předal mi šikovný kontakty na velvyslanectví a zadal úkol. Samozřejmě na mě nasadil ty svý bodyguardy – užil jsem si s nima dost legrace, celou dobu, než jsme vyrazili, Nechtěl jsem vás ohrozit, ale musíte být připraveni na problémy. Naštěstí se musím spojit jen s jedním dalším Sar-tigem a ten ví jen o mně, tudíž vás by do toho plést neměli.“
„Děkuju za ujištění! Co za svoji úžasnou službu dostaneš?“
„Koukni, my všichni jsme už dostali možnost studovat úžasnej a učitelama těžko ověřitelnej materiál. Jako bonus možná přijdeme k pětkrát víc penězům, než stála tahle cesta. A víš ještě co, Arthure? Může to zmírnit krizi!“
„Neměls to zmínit před studijním materiálem a penězma?“
„Sám tomu nevěřím. Ale možnost tu je.“
„A jaká přesně?“
„Sar-tig, co si mě najal, pracoval ve vnitřní bezpečnosti soustavy. Věří, že sarotská aliance má tajného sedmého člena. Prý na to přišel díky odposlechu zpráv naší strany, z nichž po vyčištění balastu vyplývala hlášení o skupinách sar-tižských lodí doprovázejících jedno, nanejvýš dvě plavidla neznámého původu a designu, většinou blízko Sarotu. Kontrarozvědce to pak bylo vysvětleno jako zkoušení nových modelů, čemuž by se dalo věřit, kdyby se ty lodě neobjevovaly i úplně samy, často na neutrálním území. Není jediný důvod považovat za jejich posádky Sar-tigy, byť oni jsou jediní, kdo se k nim doopravdy přiblížil.
Můj přítel v databázích vlastního světa nenašel jedinou užitečnou informaci kromě odkazů na texty s absurdně vysokým stupněm utajení a takovými obstrukcemi, jež prakticky znemožňují třeba i spoluprezidentům Sarotu si je prohlédnout. Nicméně z náznaků a dalších zpráv od cizinců se dostal ke čtyřem, možná i pěti případům, kdy ti cizinci nějak sarotské alianci pomohli. Tolikrát totiž došlo k zásahům spojeneckých flotil, před nimiž dostali velitelé obrovské množství dat z neznámého zdroje. Jelikož pak vždycky zvítězili, ty informace musely být cenné. Můj přítel si dal dvě a dvě dohromady – pomocí vlastního archivu určil ty tajemné lodě jako zdroje. Sám by je milerád toleroval, sloužily jeho věci. Jenže zjistil ještě něco. Několik těch signálů směřovalo přímo sem. Časově se shodovaly s některejma nepříjemnostma, o nichž jste mohli slyšet. Stručně řečeno, většina těch provokací a požadavků ze strany spojenců Sar-tigů o tvrdší postup vůči nám a podobné věci, všechny situace, v nichž samotní Sar-tigové působí jako úplní beránci, to všechno si objednává sar-tižská vláda. Na žádost někoho úplně neznámého. Vedení aliance většinu Sar-tigů nezajímá, ovšem můj známý se začíná obávat vlastizrady. Je možné, že tihle neznámí spojenci spolupracují jen s několika klíčovými jedinci a ti tak mohou podrážet nohy skutečné vládě – vést tenhle spor ke zbytečným ztrátám.“
„Já tomu nevěřím ani na minutu,“ protestoval Arthur. „Sar-tigové dokážou chránit každičkou soustavu aliance a přitom si ponechat rezervy na obsazení další tisícovky. Nač by potřebovali tajného spojence? Kterýmu by navíc poskytovali úlitby, zatímco Eticenitům nedovolej ani prohlídnout si ty jejich motory. Co je to za nesmysl?“
„Tohle je jedna z těch zlatejch ér špionů. Všechno nasvědčuje tomu, že ti tajní spojenci… Jsou opravdu ‚ tajní‘ – vyzvědačství je jejich hlavní obor.“
„Pak ale může pořád jít o Sar-tigy – jen v trochu jinak naleštěnejch lodích.“
Rání přikývla. „Pokud by to měl být kdokoliv jiný než Sar-tigové, proč by vůbec chtěl ovlivnit okolní spojence? Jediný, kdo na tomhle nějak vydělá, jsou oni.“
„Jak už jsem říkal – ty lodě byly spatřeny i na neutrálním území. Jedna zpráva o nich pocházela taky od pozemského plavidla – očividně jsme jediní šílenci, kteří se odváží přiblížit k jednomu místu v galaktickým jádře, kde se čas od času schází jakási místní aliance, byť to bude volnější spolek než ty nám známé. Právě tam se objevili naši neznámí. Přes jejich možnosti nemůžeme u Sar-tigů předpokládat takové styky.“
„Dobrá, tak co proti nim zmůžeme my?“
„Jen dokončit práci započatou Sar-tigem z obrany. Když o těch lodích nashromáždil, co se dalo, chtěl sehnat jména všech jejich kontaktů. Až by měl takovej seznam, pracoval by různě na zpochybnění jejich věrohodnosti. S pomocí vlastních přátel by pak snad z některého vytáhl, co se skutečně děje. Jak jste asi pochopili, nedostal se k jedinému jménu. Jeho přítel na tom pracoval příliš dlouho a jemu samotnému došly výmluvy ke studiu tajných informací. Aniž by čekal na problémy, opustil zaměstnání i alianci, aby to dokončil zpovzdálí. V tu chvíli narazil na mne… Jak jsem říkal na začátku, budeme si muset dávat pozor…“
Ani Arthur, ani Rání údajně „neměli slov“, i když ve skutečnosti toho Michelovi řekli mnoho. Noc strávil na pokoji sám, a přesto se z Arthurovy nepřítomnosti nemohl těšit. Jeho spolužák dílem hulákal s Rání na chodbě, dílem se snažil sjednat zpáteční let. Nepovedlo se mu to, a tak se nikdo z trojice na první den prohlídek pořádně nevyspal.
Michel si při pohledu z okna vznášedla připadal jako v libovolném hlavním městě, byť to sarotské mělo pověst města duchů. Tady v Iru-monu oproti tomu panoval veselý život a významná místa jakožto zastávky by vydržela na celý pobyt, nebýt dalších bodů na planetě, jež stály za to prozkoumat. Jako by snad Sar-tigové stavěli jen pro zabavení turistů.
Potom, co si musel od Arthura a Rání odsednout, snažil se alespoň zaslechnout Arthurovo zaujaté líčení posledních zpráv.
„No, podle toho, co jsem vyslechl z rozhlasu z lodi, tak sarotská aliance uvítala nového člena, jak se dalo čekat. A prý, když nám tak snadno převzali protektorát, nebudou se bát pomoci v budoucnu klidně i nějaké naší kolonii.“
Ty bys možná udělal něco jiného, pomyslel si Michel. Připadal by sis rozumnější a nic by se ve skutečnosti nezměnilo. Zato já nám pomůžu, abychom, už nic dalšího neztratili.
Hlas průvodce opakoval ustrašeně běžnou rétoriku opěvující současnou déstinaci. Přítomnost vynuceného společníka na něj neměla dobrý vliv. Zvlášť ošklivě se zakoktal a přitom se nevraživě podíval na Sar-tiga, když turistům nemohl sdělit přesné stáří objektu, k němuž vznášedlo míří. Sar-tigové někdy uváděli 30 000 let, jenže jejich přehánění stáří vlastní civilizace bylo legendární. Podle předpokladu Michelova plánu ho už na této zastávce čekalo předání informací.
Cestující se mohli těšit na památku, jež by se hemžila návštěvníky po celý rok, nebýt sar-tižské uzavřenosti. Plocha středního náměstí se na slunci leskla, a tak zde teplo sálalo na nohy a ze začátku sotvakdo viděl na krok. Když se trochu rozkoukali, mohli se vydat ke „společníkům“. Přístroj pod lesklým povrchem, ať už ho Sar-tigové sestrojili kdykoliv, po celou dobu své existence vášnivě zkoumal své hosty – když si někdo stoupl najeden ze čtyřiačtyřiceti žlutých kruhů, hned naproti němu vyvstala projekce dřívějšího návštěvníka a začala si s ním povídat o životě. Pokud se turista ukázal jako dobrý společník, stroj si ho naskenoval a poskytl mu konverzaci i s dalšími ze záznamu, včetně jeho vlastního obrazu. Samozřejmě, v paměti stroje měli pořád největší zastoupení Sar-tigové, avšak od doby vesmírných letů sem přibylo i hodně zástupců dalších druhů, již sem přišly i dnes, takže se to tu brzy hemžilo zeleno-žlutými Eticenity, černými Vrontesy nebo psychedelicky zářícími Naugnii. Možnost promluvit si se Sar-tigy z minulosti by se mimořádně hodila i Arthurovi při zpracovávání místní historie, ale Garloo vedoucí výpravu dostal přísné instrukce. Agenti Země by ho navzdory mezinárodnímu právu klidně mohli odstranit, poté, co by na sken pustil někoho z matiiské aliance a dal tak všanc možná tajemství. Student proto požádal o pomoc jednoho Vrontese, což byl spojenec a přítel Sarotu a u jeho národa se skenování osobnosti stalo hitem, s nímž mnozí začínali v pubertě.
Rání měla za úkol zpracovat politické názory Sar-tigů o budoucím směřování aliancí.
I když si z okolí udělala pár nahrávek do osobních záznamů, poskytnutý čas trávila hlavně rozhovory s náhodně vybranými osobami. Michel se trochu rozhlédl, pozoruje levou stranu náměstí. Všichni Sar-tigové se na něj dívali s opovržením a jeden na něj dokonce vytřeštil obě oči najednou, načež si dvakrát odplivl. Významné gesto, neboť většina Sar-tigů o plivání ani neslyšela.
Michel ho oslovil.
„Šel jste někdy na ten stroj?“
„V dnešní době to není bezpečné – pro mne jako pro vás.“ Velmi potichu šeptal. Jako tajný agent by doplatil na nervozitu. Alespoň pň chůzi působil nenápadně a Michel ho stejně opatrně dokázal následovat. Pochopitelně ho zavedl daleko od inteligentní společnosti, přesně řečeno k úpatí hory, na niž se Michelova skupina měla podívat odpoledne. Tam ho Sar-tig povalil na záda a agresivně mu pošeptal: „Pokud sem někdo přijde, řeknu, že jste mě napadl. Dostal byste menší nakládačku a nakonec bychom se „dohodli“. Radši to vyřešíme rychle. Asi vás musím překvapit. Mám totiž jména, ale „seznam“ vám dávat nemusím.“
„Těch jmen je málo?“
„Ve skutečnosti by na tom seznamu museli bejt všichni. Vláda, reprezentace dynastií, zemští tajemníci, možná i starostové. Instrukce od našich přátel přijímaj všichni jako zhypnotizovaný.“
„Vždyť jsem slyšel, že k těm materiálům nemá nikdo přístup!“
„Nikdo nebo skoro nikdo nemá přístup ke zprávám o těch lodích. Jenže existence zpráv a jejich obsah se zjevně předkládá všem, co něco znamenají, aniž by se o tom přitom kdekoliv něco řeklo. Tohle přece ani nemůže bejt spiknutí! Pokud není politická scéna fakt zbavená vůle, nedává to smysl. I já můžu jednoho dne povýšit a pak bych o tomhle musel vědět!“
„Možná jim někdo podává drogy. Nebo je kontroluje přes Síť.“
„Co na to říct? Musím si odchytit starostu nějaký vesničky a udělat na něm pár testů. Vyřiďte našemu kamarádovi, aby ještě čekal. Sice máme teď hodně kandidátů na výslech, postup si ale musíme rozmyslet. Možná bych si teď mohl chvíli odpočinout, zatímco on by se znovu pokoušel zjistit, s kým máme tu čest.“
Michel nemohl zakrýt zklamání. „Zapomněl jste, o co tady jde? Chtěl jsem zabránit válce, dokud není pozdě.“
„Nepřeceňujete se trochu?“
Tuhle otázku slýchával Michel často a dopalovala ho.
„Neposlouchal jste zprávy? Chybělo málo a válku jsme už mohli mít tady. A je jen otázka času, kdy ji něco vyvolá. Pokud vaše vláda není dostatečně zodpovědná, máte povinnost jednat okamžitě. Já se přitom snažím chovat uvědoměle vůči oběma stranám, takže se mne nesnažte srážet. Nejsem jenom váš poslíček. V tuhle chvíli představuju v zastoupení celou Zemi a Země říká: jdeme do akce!“
„Víte, arogance je vlastnost, která se vytýká každému inteligentnímu druhu. Jakmile si někdo chce na nějaký národ zanadávat, tak řekne: „ti jsou arogantní“. Vy ovšem arogantní opravdu jste. Nevyčítám vám to, je to běžné chování pro národ v post-izolačním období. Jenže je na čase, abyste se přestali míchat do záležitostí neskonale starších!“
„Dík za lekci o aroganci, ‚pravo-člověče‘!“
„Sarkasmus vám nepomůže. Co máme dělat? Považovali jsme to za spiknutí a mýlili jsme se.“
„Nechcete znát pravdu?“
„Chci. Proto si musím rozmyslet, jak ji budu hledat. Já nejsem rozvědčík. Nemám dokonce ani tolik peněz jako náš přítel. Tudíž nemám přístup. Ještě včera jsem mluvil s ministrem zahraničí, jediným, kdo si na mě teď udělá čas. Riskoval jsem už tím, když jsem mu vysvětlil, jak občas i my, nižší úředníci, si všímáme toho kanálu právě proto, že chápeme nutnost utajení a mělo by to být chráněno lépe. Bez povšimnutí mě odbyl – ani na chvíli nedal znát překvapení nebo něco podobného. Možná o tom doopravdy nic neslyšel a možná, že už dlouho na svobodě nebudu. Jenom s tím chci přestat, dokud neudělám další chy…“
„Jasně! Udělal jste chybu, a proto se snažíte vycouvat! Tak to teda ne! Teď mě dostanete do Koset a já vám unesu toho ministra. Pak už se k informacím dopracujeme.“
Michel se vymanil ze Sar-tigova sevření, postavil se a podíval se svému prostředníkovi do očí až přehnaně surovým mechanickým pohledem.
„Sice se neznáme jménem, ale já už z vás viděl dost. Co vidí moje oči, uvidí za chvíli nejspíš rovnou náš prezident. Co vy na to? Chcete čelit VůliZemě7“
„Své skupině budete chybět,“ oznámil mu Sar-tig polovážně. Už ani tak zle neprskal, jako když si uvědomil, že jeho přítel je naprostý zrádce a on sám teď musí doprovázet nepřátelského agenta.
„Mí přátelé mne postrádat nebudou a průvodce nezkazí drahý zájezd kvůli jedné osobě.“‚
Ten Sar-tig, co se dostal až na oběžnou dráhu Země, věděl, do čeho jde. Samozřejmě si ihned po příletu zajistil rozhovor s tajnou službou. Jenže ta operace vypadala natolik nejistě, že normální agent nemusel uspět. Proto se jednalo o úkol pro Vůli Země.
Po kontaktu s mimozemským životem pohltila svět nedůvěra. K ní se vzápětí, díky eticenitským přistěhovalcům, přidala otevřená panika. Vláda tajně řídila všechny extremistické organizace, částečně aby je mírnila, částečně aby je případně využívala. Důležitým nástrojem se v tomto směru staly také přírodní národy v Africe a Tichomoří. Za pomoci různých prostředků se často ocitly pod úplnou mentální kontrolou oficiálních představitelů, aby působily potíže Eticenitům. Posměšně se mezi tajnými agenty začalo říkat, že právě takoví lidé měli největší kvalifikaci být zosobněnou vůlí planety. Když už ti nebyli použitelní, musela být Vůle Země pěstována mezi každodenními občany moderní civilizace. Dnes asi třicet procent pozemšťanů dostávalo už v dětství základy zařízení, jaká jinak byla voperována jen špičkovým špionům. Rozdíl mezi nimi a příslušníky normální tajné služby nespočíval jen v odlišnosti úkolů a možnostech nasazení. Biologicky v nich byl pěstován obsedantní rasismus. Michel ho dokázal rozumem do jisté míry překonat – což neznamenalo selhání systému. Musel si připomínat tabulky, vysvětlující, čím byl jaký národ pro Zemi přijatelný. Takoví Vrontesové sice vypadali jako kříženci nosorožce S pavoukem, ale pohled na ně vydržel připomenutím si jejich užitečných výrobků. Mezi Sar-tigy mu nepomáhalo nic.
Přes vyspělou dopravu se k hlavnímu městu museli dostat z bezpečnostních důvodů pouze malým osobním vznášedlem. Místní politická elita žila izolovaná v napodobeninách ruin nesmírně starého města Kosety, jejichž udržovaný ubohý stav měl vládu varovat před jakýmkoliv ničením. Michelovi tedy připadalo, že si to ve skutečnosti moc k srdci neberou.
„Možná by vás to mohlo zaskočit,“ promluvil kolaborující Sar-tig znovu. „Ministr zahraničí je Pravo-mudrc. To znamená, že jeden smysl mu schází. Zrak, abych byl přesný.“
„Takže je blíž Pravo-skutečnosti?“
„Ano.“
‚Aha.“
Snad každý rozhovor mezi nimi by teď skončil nejméně hádkou a Michel nechtěl riskovat jakékoliv její následky. Prostředník by možná pořád chtěl zjistit totožnost těch cizinců a s motivací byl užitečnější.
Kosety dodávaly slovnímu spojení „město duchů“ nový význam. Restaurátoři dokázali udržet dojem čerstvě zničené metropole, byť od konce té války uplynula tisíciletí. Na druhé straně skoro neprůchozími uličkami, stejně jako vysoko nad městem, prolétávaly stroje, jejichž vzhled válku připomínal opačným způsobem. Navzdory opuštěnosti města – nebo možná kvůli ní – zde panoval neustálý nouzový stav, díky němuž se pořád pátralo po možných vetřelcích.
Samotné vznášedlo muselo zaparkovat na přistávacích plošinách vyrůstajících z kapsle uprostřed města – faktického sídla vládních úředníků.
„Jelikož cizinci nemají do Koset přístup, jsem zvědavý na váš plán. I kdyby se mi podařilo ministra přilákat sem, podle dalšího předpisu s sebou musí mít alespoň tři osobní strážce. Dva ostatně má, vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, k dispozici neustále.“
„Zkuste mu připomenout, o čem jste mluvili naposledy, pak mu řekněte částečnou pravdu. O vašem kolegovi, co utekl. Pak mu sdělte, že se setkal v neutrálním prostoru s matiiskou lodí. Z jeho reakce poznáme, kolik toho ví. Pokud se na návnadu chytí, pozvěte ho k sobě domů, kde mu slíbíte ukázat vlastní záznamy. Pokud ne, není to náš člověk a budeme hledat dál.“
„Zapomněl jste na tu část o osobních strážcích?“
„Zkuste ho přesvědčit, ať je kvůli tajným materiálům odvolá.“ Michel se rovnou podíval dozadu na řadu sedadel a za nimi na dutou bouli úložného prostoru. „Každopádně se tady schovám a popřemýšlím, co udělat s případnými nezvanými hosty.“
„Přemýšlejte! S jediným bodyguardem budete mít co dělat. To promyslete a vynásobte třemi, ušetříte čas.“
Humor by od něj nečekal, ale asi tak překonával stres. Zatímco opouštěl vznášedlo, Michel si zevnitř otevíral kufr, aby se v něm zabarikádoval. Samozřejmě skutečně plánoval, jak by se mohl zbavit ministrovy ochranky. Jak si uměl spočítat, v bytě společníka by možná jednoho nebo dva bodyguardy izoloval. Se třemi by mohl být problém. Profesionální agent by se na to připravil, zatímco on jednal pod vlivem impulsů přírodního člověka. Žuchnutí z vnějšku kufru svědčilo o přisednutí alespoň dvou osob. A pokud mezi nimi třetí bodyguard nebyl, sedl si asi k řidiči a ministrovi. Zepředu Michel občas zaslechl dva hlasy, z nichž ten rozzlobenější nabýval na intenzitě. Mezi sebou mluvili vlastní řečí, a byť se některé fráze opakovaly neustále, stejně jim nemohl rozumět. Ministr, zjevně ten rozzlobenější, se kromě moudrosti mohl asi pyšnit i sebevědomím. Michel ostatně nevěřil, že by byl „trvale“ slepý – pokud neměl zvlášť poškozený mozek, mohl si zrak čas od času pustit.
Společník ministrovi odpovídal neméně afektovaně, a nakonec sám odříkal dlouhou energickou odpověď.
Jen vteřina ticha.
Nějaké tlačítko zabzučelo či spíše zapištělo a Michel zařval. Kufr se otevřel ven, do chladného vzduchu, otáčeje se k zemi hluboko pod nimi.
Kvůli vejčitému tvaru vznášedla a hladkému plášti se mohl držet právě jen kufru, a jen tak se Michel udržel uvnitř. Po šesti přemetech letícího oválu se stále držel oběma rukama i nohama. I když se nerad rozhlížel, chtěl vědět, jestli si jich někdo nevšiml. Nicméně Kosety nechali daleko za sebou a v okolí se nedalo mluvit o větším životě než v samotné metropoli.
Držel se dál a modlil se za to, co se nakonec stalo. Bodyguardi vzadu také otevřeli svoji stranu kufru, aby ho zkontrolovali. Překvapením dokonce přestali mrkat a namířili mu na záda svoje zbraně. Místo aby podle plánu vstal a vpadl za nimi, svezl se dozadu, drže se tak nakonec úplného kraje. Dveře kufru byly uprostřed rázem propáleny skrz naskrz a ještě k tomu se zavíraly. Michel se odhodlal k bláznivému tahu. V příhodnou chvíli hrábl do nového otvoru v dvířkách a vyrval bodyguardovi pušku. Jakmile ji získal, odstranil značnou část střechy, i když z ní zbylo dost, aby na ni mohl vyskočit. S radostí z úspěchu se vydal k přednímu sklu, než se vznášedlo opět otočí. Zaklínil se tam a užil si dva vyděšené pohledy a jeden sevřený obličej slepce. Vzadu se na zbytky střechy vyšplhal další bodyguard. Ne že by mu to k něčemu bylo. Při stavu stroje by chybný výstřel mohl zabít všechny, tudíž se nikdo, včetně Michela, neměl k akci. Vystrašený úředník na ministra něco hulákal, divže s ním netřásl. Přesto dostal klidnou odpověď. Převedl řízení na automat s jediným vhodným povelem: přistát. Vědom si možné ztráty výhody, přimáčkl Michel pušku na sklo, stejně jako z opačné strany třetí bodyguard. Stroj se rychle přibližoval k zemi a ničivý proud energie mohl za chvíli vytrysknout ze tří možných směrů, dva z nich vedly k pozemšťanovi. Vznášedlo se konečně zastavilo kousek nad pouští. Jedna strana musela ustoupit. Ministr překvapivě přední sklo zatáhl, rozkašlal se a náhle upřel oči na Michelovu pušku. Jeho tritotština, univerzální jazyk hvězdných národů, nezněla tak diplomaticky, jako kdyby ji používal v práci.
„Chlapče, tohle nedělám rád, ale když už se podívám na svět, chtěl bych vidět něco pěkného… Třese se ti ruka, víš o tom? To vlastně znamená, že jsme ve dvojnásobném nebezpečí. Jsi srab, tak máš štěstí. Prý tvé oči přenášejí informace rovnou na Zem.“
„Uši taky.“
„Protivné smysly… Jelikož tu asi mluvíme o té pomilováníhodné kvantové technologii, mým ponížením se teď může Země bavit v přímém přenosu. Šeptají ti instrukce, jak s námi naložit?“
„Váš osud je jen v mé moci. Nespoléhejte na další potentáty, pokud se chcete zachránit. Jsem tu jen já… Se svým hněvem.“
„No, pokud říkáš pravdu, tak ti tvoji potentáti musí být neskutečně hloupí.“
„Vidíte! A přitom naše setkání skončí buďto prozrazením vašich tajemství, nebo smrtí. Co z toho si zvolíte?“
Ministr dumal, zamračil se a podle konečného výrazu tváře si opět vypnul zrak.
„Tak volím smrt. Lépe teď než po tom, co bych uspokojil vaši zvědavost.“
K takřka šalamounskému řešení bohužel došel správným odhadem situace. I kdyby poskytl Michelovi na sto procent pravdivou odpověď, nemohl by zůstat naživu. A jak by se odsud za těchto okolností vrátil na Zemi, to Michel už radši vůbec neřešil.
„Ani jednomu z nás se to nelíbí,“ řekl ministr, „takže ti asi budu nucen navrhnout jiné řešení. Když mne tady pán lákal, abych s ním letěl domů, zmiňoval se znovu o těch vyslíděných přenosech. Ty chceš znát jejich zdroj, chlapče? Já tě k jejich původcům zavedu. Uvidíš a uslyšíš všechno důležité. Ovšem, zatímco já v tomto scénáři přežiji, ty se už ke svým lidem nevrátíš. Možná jim pošleš něco užitečného, možná ne. Abys věděl, tak úžasné tajemství to zase není. Každopádně ti, o nichž tady mluvíme, neberou zajatce a už vůbec ne takové, které by museli dlouhou dobu udržovat naživu. Počítejte se svojí rychlou likvidací.“
‚Jo kdybyste to udělal, vaši přátelé by mi nejspíš vypálili hlavu něčím, co by zastavilo moje spojení se Zemí.“
„Věřte mi, přimluvím se a ukážou se vám se všemi důsledky.“
Buďto lhal, anebo potvrzoval šílenství svého světa.
„Nechce se mi zemřít o nic víc než vám.“
„Jinak vám nepomůžu.“
„Ani když teď máme záznam, jak mi nabízíte zradu?“
„Nabídl jsem vám audienci u jisté skupiny a odevzdání se do její vůle. Nikdo u nás by to neoznačil za zradu.“
Michel se samozřejmě pořád neměl k rozhodnutí. Poslali ho sem kvůli vyřešení záhady a toho nyní mohl dosáhnout. Když teď nebude souhlasit, zůstane naživu, nejspíš po zbytek života obklopen Sar-tigy. A když ministrovi na jeho návrh kývne? Vzhledem k jeho překotné ochotě nebudou Zemi nové informace k ničemu, takže jeho život… Ne, určitě blafuje! Matiiská aliance je zatím daleko od poražení té sarotské, její pozici lze jen vylepšit, a toho se vzhledem k technické podřazenosti dá docílit především informovaností. A on je jedním z nástrojů vítězství!
„Chci s nimi mluvit.“
„Škoda, že u toho nebudu, chlapče. Hlavně ty tvé potentáty bych rád viděl. Dneska vás trochu překvapíme, možná dokonce budeme šokovat.“
Ministr si zase prohlédl Michela skutečným pohledem.
„My Pravo-mudrei jsme v Kosetách neustále sledováni. A i když je opustíme, někteří jsou stále připraveni přijít na naše zavolání. Stačí je jen upozornit na problém.“
Ministrovi najednou vypadly obě oči z hlavy. Michel měl co dělat, aby nevystřelil, jak se lekl a zhnusil zároveň. Proti tomu už se obraz Pravo-mudrce, kterak svá kukadla drtí v sevřených dlaních, jevil jako zcela všední.
„Nejsi tu jediný „upravený“, my si jen víc ceníme bezpečnosti i soukromí.“
Slunce zmizelo za stínem nepravidelných tvarů. Michel nejdřív odešel co nejdál od Sar-tigů, s puškou stále dál od těla a s třasem, jen občas přerušeným. Zvědavost nakonec nad strachem převážila. Zvedl hlavu k nebi, z větší části zaplněnému novým objektem, čím dál tím hrozivějším, neboť se nehlučně přibližoval. Žádal si od pozorovatele dlouhé zkoumání, než jeho atypický design vynikl, nebo se vůbec ukázal být designem. Až na rozměry to spíš připomínalo sondu. Kolmo postavenou konstrukci z vnějšku obíhaly menší černé klíny. Mezi nimi procházel sloup zářící purpurovými a rudými záblesky. Michelovi se doopravdy splnilo přání – o tomhle se zmiňovala hlášení, jednalo se o lodě sedmého národa sarotské aliance.
Čekal, co ministr udělá dál. Iniciativa místo toho přišla z druhé strany. Poušť byla bombardována věcmi z lodi na obloze. Klínovité čluny pořád nepřipomínaly nic známého, jednotlivě se ovšem víc podobaly vesmírným plavidlům. V nejbližším okolí se jednotlivé čluny otevřely a vyšli z nich… Sar-tigové. Ministr poslouchal jejich zmatené výzvy a libozvučně zareagoval. Obsah rozhovoru šlo odhadnout s velkou pravděpodobností.
Michel se nemohl chránit ze všech stran, situace nenabízela mnoho dalších možností než bolestivý úder do zad. Teď jen jestli se rozhodli zabít vězně hned, či mu chtějí říct ještě něco.
I když se Michel ještě probudil, musel se smířit s otravnou staronovou společností. Ochromený ležel pod těžkou deskou, znecitlivělý snad po celém těle vyjma hlavy a ze všech stran osvětlené místnosti na něj zírali Sar-tigové, snad s ještě namyšlenějším výrazem než ti dřívější. Ovšem tito nemrkali. Jejich pohledy byly trochu strnulé, jako u toho slepce, přesto koncentrované na zajatého člověka.
„Kteří jsou tihle?“ zeptal se kdosi z nich.
„Rasa špionů pracujících pro Matii.“
„S nimi máme mluvit? Co si o sobě myslí?“
„Dostane se jim poučení!“
K Michelovu obličeji se naklonil Sar-tig, podle hlasu se nejednalo ani o jednoho z předchozích řečníků, a nepříjemně zblízka mu řval do ucha, očividně nepromlouvaje k němu, nýbrž k těm, co naslouchají, direktorem příslušného oddělení počínaje, pozemským prezidentem konče.
„Můžete nás nazývat Pravo-Sar-tigy. Civilizaci, jak ji znáte ze Sarotu, jsme zažívali před nesčetnými věky, avšak chtěli jsme si co nejvíce udržet vliv nad okolními národy, aniž bychom vzbuzovali příliš velký strach a závist, ale udrželi si respekt. Tak jsme postupně vytvářeli společnost Těchto-Sar-tigů a skrze ně stvořili alianci chránící pokojné národy a zároveň jsme je nechali, aby nám pomáhali s hledáním Pravo-skutečnosti. Přes problémy, jež nám činíte vy a vám podobní, se nám daří pacifikovat nezdravé společnosti, jakmile se dostanou do mezihvězdného společenství. Tajemství své existence vám svěřujeme, abyste se umoudřili. Tato-pravda možná je, že obě aliance mají stejnou svobodu a stejnou šanci na úspěch. Matii vás ve skutečnosti vedou do záhuby! V Pravo-pravdě vás můžeme kdykoliv porazit!“
Tlak na Michelových prsou povolil. Deska se mezitím zasunula. Pravo-Sar-tig zatahal chlapce za obě uši. Světlo kolem zhaslo, ostatní Pravo-Sar-tigové se vytratili. Michel a jeho trapič nyní stáli v temné, předlouhé místnosti, v níž třináct pozemšťanů sledovalo obrazovku, na níž se k jejich zděšení nyní promítaly jejich vlastní tváře.
„Někteří z nás umějí cestovat lépe než vaše nejlepší lodě. A další zase nahradí jejich zbraně!“ pokračoval Pravo-Sar-tig v samochvále. „To bylo jen na ukázku, už jdeme zpátky.“ Scenerie se opět zaplnila ostatními Pravo-Sar-tigy. Michel nicméně zůstal v rámci možností volný.
„Byli jsme opravdu…“
„Jistě, vaše šéfy by hodně vyděsilo, kdybych vám ukázal iluzi návštěvy na Zemi. Přiznejte si to, i vy se bojíte! Bývávali jste národem špehů, teď uděláte vše, aby Matii nezašli příliš daleko. Znát Pravo-pravdu znamená žít jinak než předtím, tedy pracovat pro nás!“
„Proč vám na tomhle sporu vůbec záleží?“
„Jak jsme řekli, Tito-Sar-tigové jsou prostředky naší vůle mezi méně vyspělými a hledači cest k Pravo-skutečnosti. Existence druhé aliance je poslední dobou až nezdravě zaměstnává. Dejte jim pokoj a nechte je plnit naši vůli. I když se nestanete našimi spojenci, stejně se budete moci těšit z naší ochrany.“
„To je jeden z problémů. Vy nabízíte jen ochranu. Matii spolupracují.“
„Takových konfliktů jsme zažili několik. Věř mi, náš plán těží ze zkušeností vítězů, zatímco Matii dělají neustále chyby. Učte se od nás, to už je čistě přátelská rada.“
Michel nyní v hlase vycítil jistou upřímnost. Musel přivřít víčka, aby snesl delší rozhovor s takovou bytostí, a vynasnažil se opětovat zdvořilý tón.
„Ať už toho o sobě víme jakkoliv mnoho, krátký rozhovor omezený na pár výhrůžek sotva ovlivní chování státu.“
„Rozhovor skončil jen s tebou.“
„Ano, je to pravda a vaše bludy na tom nic nemění!“ trval na svém Arthur, zatímco se třásl zimou a nenávistně předstíral zájem o řady sar-tižských otužilců povinně cvičících v nepříjemných podmínkách. „Názory kultury na sex vám toho hodně řeknou o společnosti jako celku. Proto žádám, aby mi konečně někdo vysvětlil, jak se na to dívají Sar-tigové. Má práce na tom závisí.“
„A tohle téma musíte řešit, i když se vám ztratil přítel?“ pokáral ho matiiský asistent průvodce.
„Není to zrovna úplně kámoš, vlastně nás dokázal naštvat, hned jak jsme přistáli,“ pomáhala Arthurovi Rání, aniž by se nějak zajímala o spolužákovy teorie. Michelova nepřítomnost jim naháněla strach z úplně jiných důvodů, než by si kdo myslel. Za takových podmínek doufali v jediné. Sar-tigové vyslýchající Michela je nechtějí se špionáží spojovat a nechají je vrátit se.
Instinktivně se při takových úvahách vyhýbala sar-tižskému průvodci. Schovávala se až nemístně blízko k cvičencům. To už budila pozornost všech přítomných Sar-tigů, skoro tleskajících, když ji průvodce chytil svou dlouhou paží. Odešel s ní až do vznášedla, kde, pravda, bylo o dost tepleji, ale kromě nich dvou tam již nebylo živáčka.
„Nemohl jsem vám to vysvětlit už venku. Váš ztracený přítel se našel a podle toho, co nám říkal, tušíte, že to bylo za dramatických okolností. My i on potřebujeme nutně vaši pomoc.“
Takže druhá nejhorší noční můra se naplnila.
„Samozřejmě si o tom nemůžeme povídat. Nastavil jsem kanál na síti jen pro vás dva, vše podstatné se od něj dozvíte.“ Průvodce ukázal na složený oblek, nechápaje kyselý výraz na dívčině tváři. Uměl si to vysvětlit jenom jejím studem, tak se alespoň trochu vzdálil, zatímco ona si navlékala kombinézu pro připojení.
Arthur jí před časem vyprávěl o domněnce, že lidé a mnohé další inteligentní bytosti oplývají skrytou neurotickou touhou vrátit se do matčina lůna. Sar-tižská síť možná představovala masochistickou verzi naplnění takového přání. Nejenže člověk nemohl nic vidět nebo slyšet, neustálý přetlak cizích pocitů a odlesků myšlenek mu bránil v základním rozhodování a možnosti přejít od jedné „položky“ k druhé. Průvodcovu kanálu trvalo neúměrně dlouho, než se pro Rání zapnul a ze směsi nikam nesměřujících hlasů a bezobsažných myšlenek zůstal jen jeden šeptající projev. Údajně Michel, pokud měla věřit Sar-tigům, s čímž měla problémy.
„Všechno bude dobrý…“ Hlas postrádal jakékoliv zabarvení nebo osobnost, zrovna tak si mohla povídat s vysavačem. „Všechno bude dobrý, pokud mi pomůžeš. Zní to divně, ale jedině když uděláš, co po tobě chci, tak mě ušetří. A tebe a Arthura taky.“
„Takže tě chytili a my máme zradit? Fakt, díky za výlet a atest…“
„Nezradíš nikoho – pokud se tedy u nás trochu poučili. Už jsem zjistil, kdo řídil ty lodě. Jsou to sami Sar-tigové. Ale ne tihleti. Je to společnost o tisíce let napřed. Sarot, jak ho známe my, je jenom Potěmkinova vesnice. Co se týče vlády a ostatních úředníků, většina je právě jimi ovlivňovaná na dálku, neznám detaily, ale každopádně tihle lidé mají příšernou sílu. Měli jsme štěstí, že si jejich činnosti všiml někdo zprvu příliš bezvýznamný, než aby na něj dohlíželi. Bojovat s nimi je šílenost, nesmíme se dál snažit o převahu. Musíme tišit konflikt a pokud možno zajistit převahu jim. Vrať se s Arthurem na Zemi, po mně se sotva kdo bude shánět, poněvadž díky Sar-tigům si myslí, že jsem zemřel. Po tobě chci, abys pomohla všechny doma přesvědčit, jak moc si Sar-tigové přejou konflikt a my je nesmíme vyprovokovat. Jestli k válce dojde, skuteční Sar-tigové se o všechny svoje svěřence postarají a celé civilizace v Matiiské alianci padnou.“
„Nezní to dost pravděpodobně, abych se kvůli tomu začala doma chovat jako blázen. A už vůbec ne, abych poslouchala instrukce nějakého přízraku na Sarotu.“
„Brzo možná zažiješ změnu v chování Země. Jestli se to stane, musíš to jen udržovat v chodu. A ani slovo Arthurovi. Patří ke skupině zvané Vůle Země, i když to neví.“
„A z toho si mám vzít co?“
„Všechno, co ví on, ví i tajná služba, i když jí nikdy nepomáhal. Pokud nám chceš pomoct, chlaď u nás hlavy. Sar-tigové se s tebou možná spojí a pomůžou ti, podle toho, jak moc to bude třeba.“
„Neodpověděl jsi mi na otázku. Jak mám vědět, kdo doopravdy jsi?“
„Tenhle svět je rozdělen na dvě poloviny – na utajenou pravdu a šarádu k jejímu zamaskování. Sám si nejsem jist tím, co jsem před chvílí viděl. Tihle lidé se neměli nikomu ukazovat, vzbuzují v nás jenom to nejhorší.“
Věřit, nebo nevěřit, a když, jak se rozhodnout? Na to Rání nenacházela odpověď.
Ve světě bez pravdy znamená asi každé rozhodnutí prohru…
