Matka všech bouří zuřila čtyři dny.
Přišla z nitra Černého hvozdu. Temné mraky obklíčily Kozí hrádek, zemi bičovaly proudy vody a hromobití neustávalo. Blesk zapálil v podhradí jednu střechu a městečko jen o vlásek uniklo zkáze červeného kohouta.
Kroupy ubily bezpočet dobytka, srazily ze střechy tvrze několik břidlicových tašek a poničily úrodu na polích. Divoká říčka Bělava, která Kozí hrádek obtékala, se vylila ze břehů a zatopila přístavní čtvrť. Zaplavila i městskou šatlavu, v níž utonuli dva opilci a jeden zloděj koní.
Teprve když bouře utichla, vítr protrhl mraky a odhalil zapadající slunce v barvě krve. Z Černého hvozdu na protějším břehu zdivočelé řeky stoupala pára.
Hejtman se trpce ušklíbl – nepochyboval, že matka všech bouří byla jenom znamením čehosi zlého.
On sám pocházel z osady pod Havraním vrchem, ze samého nitra Černého hvozdu, a přestože odtamtud utekl před zlými vzpomínkami a prokletím, nikdy nedokázal Černý hvozd opustit úplně. A tak se jen nenáviděl a proklínal.
Stál u okna, hleděl do krajiny a čekal na zprávu. Věděl, že přijde; dřív nebo později. Protože kouzla z Černého hvozdu nepřicházela nikdy jen tak.
Prokletý kraj, který měl ovládnout. Král nedávno povýšil Kozí hrádek na město. Udělil hejtmanovi právo postavit hradby, udělil mu právo trhu. Daroval mu spoustu dalších výsad – a k tomu ještě víc povinností.
Ochránit kraj před zlými kouzly, jež přicházela z nitra Vysočiny.
Ochránit zemskou stezku, jež vedla prokletým hvozdem na sever.
Hejtman unaveně vydechl. Ani jeden z úkolů nemohl splnit k plné spokojenosti krále; Černý hvozd byl příliš silným protivníkem, než aby mohl zvítězit.
Potom ho z myšlenek vytrhl halas za dveřmi. „Konečně.“
Vzápětí se na dveře jeho komnaty ozvalo rázné zabušení, načež je někdo rozrazil, až třískly o zeď.
Na zem se snesl jemný prach otlučené omítky.
„Pane, nesmíte!“ halekal stařičký Kudrna, ale neznámý jeho slov nedbal.
„Kdo je to, Kudmo?“ zeptal se líně hejtman a jen otočil hlavu.
Cizinec měl na sobě tmavě modrou tuniku; takovou, jakou nosí kupci, kteří nemusí třít bídu s nouzí. „Musím s tebou mluvit, hejtmane!“ Měl hluboký hlas, zvyklý přikazovat. A měšec u pasu také nepatřil k nejmenším, i když v té chvíli prázdný.
„Pane, chtěl jsem ho…“
„Kdo?“
„Je to naléhavé, hejtmane!“
„Neřekl mi jméno, ale… pane!“
„Hejtmane!“
„Ticho!“ Hejtmanův hlas naráz uťal všechna ostatní slova. Otočil se od okna, založil ruce na hrudi a zamračil se.
„Kudmo, víno. A ty, cizince, nejdřív řekni, kdo jsi. Nebo tě budu považovat za halamu, jemuž přísluší jenom pár ran holí na záda!“
„Wilhelm, pane. Odpusť, ale je to důležité!“
Stařičký sluha se odšoural splnit rozkaz, zamračený, že jeho pán přece jen cizince přijal.
„Přijel jsem po zemské stezce, ze Stínavy.“
Hejtman přikývl. Tedy po stezce, která vedla právě skrz Černý hvozd. Zhluboka se nadechl, připraven na vše. „Tak mluv.“
„Krčma U Šibenice.“ Wilhelmův hlas se lehce třásl.
„Vím, kde to je. Co se stalo?“
„Krveprolití, pane. Strašlivé krveprolití.“
Hejtman se zamračil ještě víc. „Ale to je přece chráněné místo,“ řekl tiše.
Vyrvali z moci Černého hvozdu několik honů, vykáceli stromy a mýtiny obehnali palisádami a ochránili před zlými kouzly. Tam se dalo v bezpečí přenocovat, přečkat zlé chvíle, kdy ani stezka nebyla bezpečnou… jenže, jak se zdálo, nemělo to tak být navždycky.
„Krveprolití, hejtmane,“ koktal stále Wilhelm. „Všude krev, těla přibitá na zdech. Černokněžnické obrazce; nikdy jsem nic podobného neviděl. Všude jenom krev.“
„Přežil někdo?“
„To nemohli být lidé, hejtmane. To museli být podsvětní démoni nebo něco horšího…“
„Wilhelme! Přežil někdo?“
Hejtman se mračil stále víc.
„Nezkoumal jsem to místo, hejtmane. Nejsem šílenec… Nechal jsem tam i vůz… měl jsem strach.“
„Kdy to bylo?“
„Vyjel jsem hned ráno, jak se bouře uklidnila. Kolem poledne jsem byl na místě… a pak jsem hnal koně, hejtmane, až mu od huby lítala pěna a plece měl krvavé od ostruh… Ztratil jsem ho u brodu, neměl už sílu se bránit vodě. Jen tak tak jsem se dostal na druhý břeh.“
Bylo to den jízdy daleko; Wilhelm musel opravdu spěchat, když to zvládl za půl.
Pak do komnaty vstoupil Kudrna se džbánkem bílého vína a dvěma poháry. Wilhelm hlasitě srkal, třásly se mu ruce. Hejtman jenom ochutnal.
„Kudmo? Ať zvoní na věži. A pošli mi sem Armina, musím si s ním promluvit.“
„Ano, pane hejtmane.“
Netušil, co je čeká – věděl jen to, že zemská stezka je v ohrožení a s ní i jeho pověst. Na ničem víc nezáleželo.
***
Poplašný zvon se rozezněl jen chvilku poté. Hejtman ten zvuk nenáviděl; věstil totiž jenom problémy a neštěstí. Zároveň do hejtmanovy komnaty vstoupil mladý rytíř. Plavé vlasy, světle šedé oči a mladická tvář, po které vzdychala nejedna svobodná dívka; a také pár vdaných.
On však zůstával věrný té, kterou si vyhlédl už před rokem. A právě to hejtmana trápilo; jenže ze sebe nedokázal vypravit ani slovo. Dlouho mlčel, Armin nejistě přešlápl a pak si odkašlal.
„Volal jsi, pane? Kvůli té bouři?“
„Tak. Máme odpověď.“ Hejtman se v duchu proklel. „Chci tucet jezdců v plné zbroji. Jakmile začne zítra svítat, chci být už na druhém břehu Bělavy.“
„Ano, pane.“
„A postarejte se o něj,“ kývl pak hlavou k Wilhelmovi, který s očima rozšířenýma strachem hltal už drahý pohár vína. „Prolejte mu hrdlo kořalkou, ať zapomene.“
Možná si přál, aby stejný osud přichystali i jemu.
***
K večeři si nechal hejtman přinést hrachovou kaši, ale skoro se jí nedotkl. Stál u okna a sledoval, jak na krajinu padá stín noci. Hleděl do krajiny a mlčel.
Znal Černý hvozd; možná až příliš dobře. Nerad vjížděl pod příkrov jeho stromů, nerad se podroboval jeho moci. Vyhýbal se mu ze všech sil, ale ne vždy to šlo. Od krále dostal hejtmanský palcát a musel dostát svým povinnostem.
Nakonec rozmrzele křikl na Kudrnu, aby studenou kaši odnesl, a nechal si ještě zavolat mladého rytíře.
„Pane?“
„Armine… Všechno je připraveno?“
„Jak jsi poručil. Vyrazíme ještě za tmy.“
„Armine…“
Hejtman nedokázal nalézt správná slova. Hleděl na mladíka a vztekal se sám na sebe. Rytíř stál bez hnutí a čekal.
„Chystáš svatbu,“ zahuhlal nakonec pán Kozího hrádku.
„Ano, pane, však víš. Dal jsi mi svolení.“
„Jak se jmenuje… Riška?“
„Tak, pane. Už příští měsíc.“
Další chvíle mlčení.
Nedokázal to vyslovit přímo. „Víš, kam se chystáme?“
Mladík jenom zavrtěl hlavou a pokrčil rameny. „Z Wilhelma jsme nic nedostali. Než stačil promluvit, ležel pod stolem.“ Teprve tehdy se mu v očích zalesklo pochopení. „Kam těmi otázkami míříš, pane? Nechceš snad –“ Slova se mu náhle zadrhla v krku. „Krčma U Šibenice? Tam?“
Hejtman přikývl, s pohledem upřeným k zemi. Nedokázal se svému mladému rytíři podívat do očí. „Tam.“
„Všemohoucí…“
Hejtman nevěřil na náhody. Co se stalo zlého, to nebylo z vrtkavosti paní Štěstěny, ale z jeho zlé vůle. Armin stál s otevřenými ústy. Riška, dcera krčmáře, krásná a okouzlující dívka. Riška, kterou si měl příští měsíc brát; na Kozím hrádku. Hejtman přislíbil veselku a přál mladým štěstí, kterého bylo v těch těžkých dobách vzácněji než šafránu.
Jenom přání nestačilo…
„Musíme vyrazit, hejtmane. Každá chvíle je drahá.“
„Vyrazíme. Ale podle plánu.“
„Nemůžeme čekat, pane!“
„Blázne! Chceš do Černého hvozdu vjet v noci? Copak nevíš, jaká zlá kouzla čekají pod příkrovem noci?“
„Ale my musíme!“
„Nedojel bys ani míli daleko, Armine!“
Mladý rytíř se zhluboka nadechl. Pak neochotně přikývl. „Odpusť, pane. Máš pravdu… Nevíš, jestli Riška…?“ Nedokázal dopovědět.
Hejtman jen pokrčil rameny. „Uvidíme.“ Pak vyhlédl z okna a mračil se na ponurou krajinu na druhém břehu Bělavy. „Jen jsem chtěl, abys to věděl, Armine. Máš na to právo.“
„Díky, pane.“
V tónu jeho hlasu – uvědomil si hejtman smutně – žádný vděk nebyl. Jen zoufalství a zloba.
***
Čas se zastavil. Noci vůbec neubývalo, a i když hejtman věděl, že by měl spát a nabrat síly, nedokázal zamhouřit oka. Seděl na lavici, s hlavou v dlaních, a přemýšlel.
Nejlepší léta už měl za sebou a lysou hlavu mu zakrývalo jenom pár chomáčů kudrnatých kadeří. V mohutném kníru, který mu visel kolem úst, prosvítaly první šediny a břicho se mu do kyrysu už nevešlo tak snadno jako kdysi. A během chladných nocí hejtmana bolely klouby a loupalo v kříži.
Z nádvoří slyšel halas. Armin burcoval čeleď, aby vše bylo připraveno. Když nemohl vyrazit na noc, hodlal vztek zchladit tímto způsobem. Taky dobře, pomyslel si hejtman. Alespoň je nic nepřekvapí.
Když už se zdálo, že jej spánek nakonec přemůže, vstoupil do komnaty Kudma.
„Pane?“
„Co se děje?“
„Máš hosta, můj pane.“
Hejtman se zvedl a protřel si zarudlé oči. Pálily jej, jako by seděl celý večer v kouři.
„Hosta?“
Nebývalo zvykem, že by vojáci otevírali bránu na noc.
„Pan Armin ho pustil dovnitř, pane,“ pokrčil stařec rameny. „Prý je to kvůli… tomu masakru.“
„Pošli ho!“
***
Ten muž působil zvláštním dojmem. Když vstoupil do místnosti, jako by s ním přišla i zima. Ledový vítr profoukl všechny kouty a zakousl se hejtmanovi až do morku kostí.
Znal kouzla a zlou moc Černého hvozdu, avšak tentokrát měl pocit, že nahlédl do samotné podsvětní říše. „Vítej,“ řekl, aby zaplašil ten pocit.
„Pane hejtmane,“ host uklonil se nepatrně. V tónu jeho hlasu se skrývalo něco, co hejtman nedokázal poznat. Něco, co mu nahánělo strach.
Cizinec nebyl vysoký, ale určitě vyrůstal se zbraní v ruce. Rytíř od pohledu; možná trochu rváč, možná trochu zbojník. Neměl erb, ani žádný jiný znak; meč prostý, avšak na první pohled dobrý. Hejtman uměl číst v lidech a rozpoznat jejich tajemství, ale teď měl pocit, jako by nadobro oslepl.
Nesvedl by ani popsat, jak neznámý vypadal, přestože mu hleděl přímo do tváře.
„Kdo jsi a co neseš?“
„Ulrich von Krain, pane.“
„A?“
„Vím, co se stalo v Černém hvozdu.“
Hejtman se zachmuřil a kroutil si povislý knír. „Jak… a o čem?“
„O tom, co se stalo v krčmě U Šibenice, hejtmane. Dnes večer přijel posel, který ti o tom vyprávěl.“
„Jak to víš?“
„Vím mnohé, pane. Vím toho tolik, že bys nechtěl znát ani setinu z mých tajemství. Proto také vím, co se chystá… a nabízím ti pomoc.“
Na okamžik zavládlo ticho, jen od stájí zaznělo zařehtání koní. Hejtman na okamžik pohlédl Ulrichovi do očí; a spatřil v nich nekonečnost podsvětní říše. Na kratičkou chvíli zaslechl klapot a skřípot kostí a věděl, že to kostlivci tančí na obloze.
Tanec smrti, který nosil zkázu a mor.
A provázel prokleté.
„Kdo jsi?“
„Nechtěl bys to vědět, hejtmane.“
„A jak ti tedy můžu věřit?“
Ulrich von Krain pokrčil rameny. „Nemůžeš. Ale ani nemáš co ztratit, hejtmane. Každý meč navíc, pane, se ti bude v příštích dnech hodit. A ten můj svede víc než zbraně všech tvých mužů dohromady.“
Hejtman věděl, že to je pravda. Nezapochyboval ani na okamžik, přestože kdesi hluboko v jeho mysli hlodaly pochybnosti: zda se zlo nepokusí vyhnat ještě větším zlem.
Nakonec jenom přikývl a cítil se naprosto bezmocný. Sám mezi dvěma mlýnskými kameny, jež jej hodlaly rozdrtit.
Když těsně nad ránem usnul, Černý hvozd mu přinesl první sen.
***
Nad krajinou opět zuřila bouře. Hromobití neustávalo, vítr sténal a hvozd hned za okny burácel.
Krčma se utápěla v kouři a v teple, škvírami v rozích sice profukovalo a na několika místech střechou protekla i voda, ale oheň uprostřed velké jizby přesto zahnal chlad a vlhko do koutů.
Hejtman z Kozího hrádku ve snu lapal po dechu a snažil se křičet. Zatímco se jeho tělo neklidně převalovalo daleko na tvrzi, on viděl svět očima krčmáře od Šibenice, lysého Podčepa. „Kde je Riška?“ ptal se jeho hlasem.
Cítil vůni domácí kořalky i nakyslý pach piva. Pak se před něj přimotal bělovlasý stařec.
Starý Brázda.
„Zeptej se toho chlapečka. Přijel s Michnou, moc pěkný ryzák, tříletý hřebeček. Mohla na něm oči nechat.“
Krčmář se zamračil; chvilku mu trvalo, než Brázdovu řeč správně přeložil. Staroch rozeznával lidi jen podle jejich koní, jinak mu nestáli za pozornost.
„Čert aby ji spral,“ zamumlal. „Kde?“
„Asi ve stodole. Tady nejsou.“
Jen o chvilku později vyběhl se zástěrou nad hlavou ven. Přitiskl se ke stěně, kde na něj tolik nepršelo, a našel škvíru. Pohlédl dovnitř.
A hejtman viděl něco, co nikdy spatřit nechtěl. „Všemohoucí,“ zašeptal.
Ale nikdo jej neslyšel.
V seně se zmítala dvě těla. Na zádech mladíček se světlým chmýřím na bradě. Na něm obkročmo seděla dívka. Tak nádherná, až to hejtmanovi vyrazilo dech.
Pamatoval si ji. Věděl, kým je. A přesto byla tisíckrát krásnější.
Riška.
Nadzvedávala se v rychlém tempu, vlasy se jí lepily na zpocená záda. Hlasitě se smála, ale nebyl to její hlas.
Krčmář Podčepa-hleděl přímo do tváře mladíka; ten se usmíval. Hleděl mu do očí a hejtman v nich spatřil nekonečnou tmu. Žádné bělmo, jen černou hlubinu.
Bouře nabírala na síle, točila se přímo nad krčmou. Černý hvozd sténal tak hlasitě, až z toho zaléhaly uši, větve se lámaly ve vichru a tančily ve zběsilém tanci zkázy.
Hejtman se nedokázal nabažit toho pohledu, ve slabinách cítil nesnesitelný tlak. Ovládla jej jediná myšlenka: „Nádherná. Je neskutečně nádherná!“
I s krví, jež jí stékala mezi kulatými prsy.
V divokém hromobití slyšel její hlas: „Paní Smrti! Přijmi mé vyzvání! Vyzývám tě! Dny tvého kralování se konči!“ Ten hlas už nepatřil Rišce.
Seno se barvilo do ruda, karmínové krůpěje se rozlétly po celé stodole. Její sladkou vůní se krčmáři podlomila kolena.
Pak se náhle dívka ohlédla; jejich pohledy se střetly.
Hejtman vykřikl hrůzou.
A ten výkřik jej vytrhl ze snu a vrátil do skutečného světa.
Mezi těmi pár vlasy, jež mu ještě zbyly, se ráno objevil nejméně tucet nových bílých nitek.
***
Vyrazili ještě před svítáním. Možná o chvilku dřív, než původně hejtman plánoval. Jenže ani on, ani mladý Armin, neměli stání. Zburcovali vojáky, kteří svou neochotu dávali dosti hlasitě najevo, ale neposlechnout rozkaz si netroufl ani jeden.
Tucet jezdců v plných zbrojích, hroty kopí se napřahovaly k temnému nebi a zbroj se leskla v záři plamenů. Jenže v zarostlých tvářích pochyby, v očích strach.
„Pospěš, hejtmane!“
Správce Kozího hrádku hleděl s lítostí na mladého rytíře, jemuž strach zatemnil rozum. Chtěl ho učinit svým zástupcem; staré kosti mu našeptávaly, že už příliš dlouho s hejtmanským palcátem jezdit nebude.
„Festina leňte, Armine, jak se říká. Nezapomínej na moudrosti předků.“
Obrátil pohled k tajemnému cizinci, který vyrazil s nimi. Zahalený do dlouhého tmavomodrého pláště, bez přilby a jen v krátké kroužkové košili. I ta měla nejlepší léta za sebou.
„Co se chystá, pane Ulrichu?“ zeptal se tiše.
Von Krain odpověděl otázkou: „Měl jsi sen, hejtmane? Měl; já vím. Snažila se dostat do snů i mě.“
„Co je zač?“
„To zjistíme, hejtmane. To zjistíme…“
Dál jeli mlčky. Opustili městečko, vyjeli z předhradí a dál jeli po bahnité cestě. Lemovaly ji vzrostlé křoviny, tu a tam v syté zeleni zazářily zralé plody šípku. Jako rubínové kapky krve. Ujeli necelé dvě míle, když se pěšina stočila k brodu.
Na druhém břehu se stezka rozdělovala. Rozcestí označoval velký balvan s vyrytým smírčím křížem. Jedním směrem se dalo dojet do Svinibrodu, v úzkém pruhu skalisek mezi divokou řekou a Černým hvozdem. Druhým směrem se nitrem hvozdu dalo dojet až k bohaté Stínavě.
Hejtman zamračeně hleděl na smírčí kříž. „Všemohoucí nám pomoz,“ zašeptal si sám pro sebe.
„Hejtmane!“ Armin se nadzvedl v sedle. „Nač čekáš?“
„Na nic. Jedeme!“ mávl hejtman rukou. Všiml si v Arminově pohledu odlesku včerejšího snu; otočil se k Ulrichovi a ten jenom neznatelně přikývl. Riška – ať se stala čímkoliv – se vloudila do snů i mladému rytíři.
Pak temnou branou vstoupili do Černého hvozdu a svět lidí zůstal za nimi.
***
Hukot větru v korunách stromů málem hejtmana přimáčkl k zemi. Skrčil se v sedle a s nepříjemným mrazením na zátylku vzhlédl ke korunám stromů. Listí se třepotalo, černé větve se nakláněly hluboko nad stezku. Snad jako by se hvozd vysmíval; snad jako by varoval.
Hejtmanova kobylka se zastavila, kopyta zapřela do rozbahněné země. „No tak, holka,“ sykl hejtman. Teprve když ji pobídl ostruhami, neochotně vykročila. „Neboj se, přejde to…“
Těch několik kroků vždy bylo nejtěžších – Černý hvozd se bránil vetřelcům, snažil se je odradit. Čím hlouběji se člověk nořil do jeho nitra, tím více kouzlo sláblo.
Jenže hejtmanovi se zdálo, že pokaždé to trvá déle a déle.
Tiskl hlavu mezi ramena a v duchu tiše klel. Další krok, další záchvěv hrůzy. Další krok. A pak, konečně… se mohl znovu nadechnout.
Všude kolem nich stromy; staleté velikány, jejichž kmeny obrůstal tmavozelený mech. Z bahna vystupovaly silné provazce kořenů, jež se pokoušely přehradit cestu. A dál už jen nekonečné zelené nekonečno; propletené šlahouny ostružiní, mladých doubků a šípků. Obrovské listy kapradin a jedovatě zelené kopřivy, jejichž ostrý pach se vznášel ve vzduchu.
A ticho.
Nepřirozené, zlé ticho.
***
Jeli v zástupu za sebou, krokem, který tolik rozčiloval mladého Armina. Nejraději by hřebečkovi nasadil ostruhy a rozjel se vpřed tryskem, jen aby už byl na místě.
„K čemu, příteli?“ šeptal si hejtman a vrtěl smutně hlavou. „K čemu? Jen by ses hnal do záhuby.“
Nikdo jeho slova neslyšel.
Černý hvozd tiše šeptal své hrozby. Hejtman už si zvykl na ten hlas, který se ozýval ve větru. Za bouřky burácel a jindy jen neznatelně šeptal; někdy jen vnášel do srdcí strach. Slýchal jej každé noci, ať už ji trávil venku nebo v bezpečí za zdmi Kozího hrádku.
Po chvilce se zařadil po bok tajemnému cizinci, který vyrazil s nimi. „Pane Ulrichu?“
„Ano, hejtmane?“ Z jeho hlasu šel nepřirozený chlad.
„Chci vědět, kým jsi… a nech si své rady, že by bylo lepší nevědět. Rozhlédni se kolem – Černý hvozd nám nic dobrého nepřichystá. Jeho zlá moc se mi zažírá až do morku kostí, a jestli ten sen je pravdivý… Nepřekvapíš mě ničím horším, než s čím počítám.“
V Ulrichově úsměvu se skrýval úsměv mrchožrouta. „Hezká řeč, hejtmane.“
„Bojím se, abychom nejeli na smrt, pane Ulrichu. Znám Černý hvozd až příliš dobře. Nepodceňuji jej – jako třeba mladý Armin. Proto musím vědět, kým jsi.“
„Vím, není nikdo, kdo by tomuto místu rozuměl více. Proto jsem tě vyhledal. Na příkaz mé paní, samozřejmě.“
„A to je kdo?“
„Ve snu jsi to slyšel.“
Hejtman mlčky pokýval hlavou. Hlavou mu probleskla vzpomínka, při níž se otřásl: Paní Smrti, přijmi mé vyzvání!
„Myslel jsem si to… před ostatními nic neříkej. Jsou pověrčiví a je zbytečné je děsit ještě víc.“
„Pověrčiví?“
„Tak. Říká se, že kdo se příliš spřátelí s poslem Smrti, ten s ním i brzy odejde za jeho paní.“
„Ne vždy a ne nutně. Aleje dost možné, že nebezpečí téhle cesty tuhle pověst nevyvrátí.“
„Budeš bojovat?“
„Zatím ne,“ řekl posel Smrti, a když si všiml, že rysy hejtmanovy tváře ztuhly a v očích se objevil náznak mrazivého chladu, dodal: „Nejdřív muším vědět, co je zač. Proti komu stojíme. Kdybych se nechal zaskočit, hejtmane, nebyl bych nic platný ani tobě, ani tvým mužům.“
Hejtman na sobě nedal nic znát, ale uvnitř se vztekal a zlobil. Doufal, že získá mocnějšího spojence než svůj strach. „Uvidíme,“ zašeptal nakonec. „Uvidíme.“
***
Pozdě odpoledne konečně dorazili k prvnímu nocležišti. Usedlost se tísnila na nevelké mýtině, ze všech stran obehnaná rozpadající, se palisádou. Když na dvorek vjelo všech dvanáct mužů, náhle tam nebylo ani k hnutí. Z krčmy vyběhli dva pacholci a začali vztekle něco křičet, ale přes halas vojáků je nebylo slyšet. Teprve když si všimli královského gryfa na praporci a samotného hejtmana, sklaplo jim.
To už se houfem zvědavců procpal krčmář.
„Slyšel jsi, co se stalo U Šibenice, hejtmane?“ halekal už zdaleka.
„Proč myslíš, že tu strašíme?“
„Strašlivé neštěstí, hejtmane. Strašlivé…“
„Zmlkni, šenkýři. My víme, netřeba vnášet strach mezi ostatní.“ Hejtman se protáhl, v zádech mu zakřupalo. Cítil se unavený, zbroj jej tížila, svaly bolely po celém těle. Už dávno pryč byla doba, kdy ve zbroji mohl strávit celý den a necítit se tak zlomený. Ale teď… „Zkurvené stáří,“ zamumlal si pod vousisky a pak se otočil ke krčmáři. „Najdi někde místo pro moje muže. Přečkáme tu noc.“
„Snad ve stodole, je to pod střechou, pane. Do šenku by se všichni nevešli, mám hosty…“
„Bude stačit. Nech navařit kotel kaše a dones pivo.“
Krčmář se lehce uklonil, ale neodcházel. Jenom natáhl dlaň a čekal.
„Zmizni, než mi dojde trpělivost a nechám ti naložit pár na záda, že jsi odmítl zaopatřit královské vojsko. Na to jsou zákony, víš to?“
„Vím, ale ne tady, na zemské stezce. My jsme byli od daní osvobozeni.“ Měl pravdu – král slíbil těm, kteří se postarají o zemskou stezku v Černém hvozdu, mnohá privilegia. Jinak by nikde nenašel dostatek bláznů. Cestu lemovalo několik herberků a hostinců – místa, kde se dalo v bezpečí přenocovat a kde Vysočina nevládla zlou mocí.
Hejtman po chvilce rozmrzele zamručel a vytáhl z měšce pár stříbrňáků. „Běž už,“ odplivl si a zamračil se. „To musí stačit.“
***
„Hejtmane, proč jsme tu zastavili? Dojeli bychom už dneska.“
„Jistě, ale k večeru, za tmy.“
„Ale čas…“
Hejtman dlouze hleděl do očí mladého rytíře a přemýšlel. „Armine, zdál se ti včera sen, je to tak?“
Zavrtěl hlavou – ale spíše nevěřícně než odmítavě. Hejtman proto pokračoval: „Zdál se ti stejně jako mně a nejspíš jako i jiným. A viděli jsme ji. Oba dva.“
„Něco ji ovládlo, hovořilo jejími ústy… ty oči, Všemohoucí, to nebyly její oči.“
„Vím, Armine. A ať je to jakýkoliv běs, jakýkoliv démon, není to tvá Riška. Už ne.“
„Ale co když…“
„Armine!“
„Já vím, hejtmane. Já vím,“ mladík se zhluboka nadechl, lehce se mu třásly ruce. „Jenže to čekání… co když je ještě naděje?“
„Pokud je naděje, čeká na nás zítra, za světla. Rozhodně ne v noci, kdy je Černý hvozd nejsilnější.“
Přikývnutí.
„Vyrazíme za svítání, co nejdřív to půjde. Před polednem bychom měli dorazit. Pak se uvidí.“
***
Na temné obloze tisíce hvězd; měsíce zbýval už jenom nepatrný srpek. Hejtman stál na dvorku a hleděl k nebi. Cítil se unavený, ale zavřít oči si netroufl.
Bál se spánku. Bál se snů, které by mu spánek mohl přinést. A Vysočina se mu vysmívala, ve větru se nesl zlý šepot, z něhož mu běhal mráz po zádech. Celou noc.
Celou dlouhou nekonečnou noc.
***
Když dorazili na místo, přivítala je zavřená brána. Jak už bylo na zemské stezce zvykem, krčmu chránila palisáda, zesílená jen nehlubokým příkopem.
Na jejich výkřiky nikdo neodpovídal. Zástavy se stříbrným gryfem na zeleném poli si nikdo nevšímal.
„Jménem krále!“ zařval hejtman. Pak mávl rukou na své muže. Sesedli a stačila jenom chvilka, než otevřeli vrata. Hejtman si v té chvíli přál, aby to neudělali.
„Přesně jak to popsal,“ zašeptal si sám pro sebe.
Na okamžik zavřel oči a sklonil pohled k zemi. „Všemohoucí. Spas jejich duše.“ Znovu zvednout hlavu vyžadovalo tolik odvahy, že nevěřil, kolik jí v sobě skrývá.
Na stěnách stodoly i krčmy visela přibitá těla. Nohy a ruce roztažené, dlaně i hlavy o kus dál. A všude krev: na zdech, v blátě na dvorku. Z jejího nasládlého puchu se hejtmanovi zhoupl žaludek. Zacpal si nos hřbetem ruky. Ani voňavá kůže rukavice nedokázala přehlušit ten puch.
Pozorně se rozhlédl.
Vzduchem vířily tisíce much. Jejich bzukot dolehl až k nim.
Další těla visela ve větvích. Nahá a zohavená. Na zádech vyřezaná podivná znamení, z nichž se motala hlava.
Vojáci stáli za jeho zády, slyšel jejich vystrašený šepot. Nikdo se neodvážil vykročit. Hejtman cítil, jak z toho místa čiší zlo mnohem větší, než z celého Černého hvozdu.
„Co za podsvětní démony tu probudili?“ ptal se sám sebe.
Znovu pohledem přelétl celou scénu. A zaklel.
Uprostřed dvorku mezi usekanými končetinami seděl shrbený muž. V ruce držel krvavý kus masa – snad lidského – a upřeně hleděl k hostům.
Hejtman poznal krčmáře. „Co se tu stalo, Podčepo?“ křikl. Jeho hlas se odrazil od zdí a vrátil se s ozvěnou.
„Vítej, hejtmane z Kozího hrádku. Vítej. Přišel ses také poklonit Rišce?“
„Co je s tvojí dcerou?“
„Ona je… ona je… ona je nádherná, „ řekl Podčepa a široce se usmíval. Neměl na sobě nic, vychrtlé tělo pomazané jen krví. Mezi zuby mu uvízly krvavé cáry masa. „Stala se vládkyní podsvětí. Mocností silnější než paní Smrt i než Všemohoucí. Je… je dokonalá!“
Hejtman si strhl přilbu a setřel z čela ledové krůpěje potu. Jestli to, co tady viděl, bylo dokonalé…
Pak si všiml krčmářova pohledu. Svět se s ním zatřásl a jeho duši objal mrazivý chlad. Hleděl do stejných očí, jakými jej z noční můry probudila Riška. Do očí, které už nepatřily člověku.
„Kuše!“ mávl na své muže. Ošívali se a teprve na podruhé jeho rozkazu uposlechli. Oni neviděli to, co on.
„Vždyť je to krčmář…“
„Podčepa už není náš,“ zašeptal hejtman.
Krčmář se hlasitě smál a jeho hlas se odrážel od stěn domů. Vysoko ve větvích mu odpovídali krkavci, které příjezd mužů z Kozího hrádku vyrušil z krvavé hostiny.
Vzduchem zasvištěly šipky. Jedna, druhá. Pak znovu natahování tětivy.
Ssssst.
A ještě další výstřel. Teprve pak smích utichl. Z nastalého ticha běhal mráz po zádech. Hejtman se naposledy rozhlédl a nechtě se střetl s pohledem mrtvých. Otočil se a sklonil hlavu. Musel se opřít o palisádu, aby se udržel na nohou.
„Čekejte tady,“ řekl a pomalým krokem vyrazil. Tu nejhorší povinnost si schovával pro sebe: prohlédnout těla. Ujistit se, že sny nelhaly. Ani Armin neměl odvahu jít mu po boku.
Jen Ulrich.
„Hledáš ji zbytečně, hejtmane.“
„Myslíš, pane?“
„Vím“
Zastavil se uprostřed dvorku a rozhlížel se kolem. Chlupy na zátylku se mu ježily. Nakonec pokrčil rameny, posel Smrti měl pravdu.
Otočil se k vojákům. „Spalte to tu na prach,“ houkl. „Ať tu nezůstane kámen na kameni.“
„Ale pane…“
„Udělejte to!“
„A mrtví?“
„Jejich duše jsou stejně ztracené.“
Nakonec musel první pochodeň přiložit ke slámě ve stodole sám. Když odjížděli, na obloze zářilo slunce. Přesto bylo tak daleko a jeho jas nemohl zahřát.
V černém dýmu se třpytily tisíce jisker a hejtman měl pocit, že v jejich záři vidí kostlivce, kteří tančili na obloze a pásli se na smrti nevinných.
***
Cesta zpátky jim trvala mnohem déle. Nejdřív hejtmanova kobyla zakopla o kořen a už se nezvedla. Rána mečem ukončila její trápení a divoké šelmy měly na večer připravenou hostinu.
„Nezasloužila si takový osud,“ mumlal hejtman a tušil, že to je jen první z neštěstí, jež je čekají.
Poté narazili na kupecký vůz zapadlý v bahně. Než ho vyprostili, slunce už poskočilo na obloze o značný kus. A než se i s vděčným kupečkem dostali k herberku, přišel večer. U brány stáli až za tmy.
Místo pohostinnosti je přivítalo několik šípů – naštěstí skončily neškodně ve tmě. Hejtman řval a láteřil, ale trvalo dost dlouho, než konečně krčmář poznal královský prapor a vpustil je do bezpečí.
„Měli jsme vás za noční démony,“ vyjekl jeden z pacholků.
Krčmář mu uštědřil několik ran holí. Pak se otočil k hejtmanovi. „Cítili jsme kouř. Vzduchem se nesl zlý hlas.“
„Vím,“ řekl jenom hejtman a jeho pohled byl horší než rána morová.
„Báli se, hejtmane. Dnešní noc nevěstí nic dobrého.“ Na chvíli se odmlčel. „Našli jste…?“ Nedopověděl – věci mu do sebe zapadly.
O jedno bezpečné místo méně.
Možná to byl první krůček, jímž chtěl Černý hvozd zničit zemskou stezku.
„Přines pálenku, krčmáři. A pros Všemohoucího, aby ten oheň nepřišel i sem.“
Usadil se v šenku, stranou všech ostatních. Když první hlt zahnal nejhorší, hejtman pevně stiskl zuby, aby potlačil slzy, které se mu draly do očí. Cítil se tak bezmocný jako ještě nikdy. Bezmocný a ponížený.
Naproti němu se usadil Armin, i on měl v očích porážku.
Bylo to už nějaký čas, kdy přišel z Císařství; prchal z nepovedeného souboje, v němž zabil pána o něco urozenějšího, než byl on sám. Hejtmanovi na takových malichernostech nezáleželo; pro něj byl Armin dobrým rytířem a to stačilo.
„Co jsme to probudili?“
„Něco, proti čemu nemůžeme obstát.“
Chvíle ticha.
„Nehledal jsi ji, hejtmane.“ Ostrá slova, která zabolela na srdci jako tenká dýka.
„Ne.“
„Proč ne, hejtmane?“
Jen těžko hledal slova: „Pohlédl jsem Podčepovi do očí, Armine. Nebo spíš tomu, kdo jím kdysi býval. A v nich jsem viděl všechno. Temnotu, nekonečnou a propastnou prázdnotu. Totéž, co měla v očích ona; v tom snu.“ Mladý rytíř jen nepatrně přikývl. „Nenašli bychom ji. Není v naší moci ji najít – až bude chtít, přijde za námi sama. Toho okamžiku bychom se měli bát.“
„Ale přesto, mohl ses pokusit…“
„Hledali bychom zbytečně.“
„Třeba ne…“
„Co chceš ode mne slyšet, Armine? Že jsem chtěl z toho místa co nejdřív zmizet? Že jsme utekli? Jako zajíci, jako prašiví psi.“
„Odpusť, hejtmane.“
Pálenka pálila v krku a hřála v žaludku, ale chmury zahnat nedokázala.
„Ona je někde venku a chystá nám nějaké překvapení. A my jsme proti ní bezmocní. A nepomůže nám ani ten posel Smrti,“ kývl hlavou k Ulrichovi, který seděl opodál a mlčky čistil meč.
Hejtman jej podezříval, že se jednotvárnou prací snaží zbavit myšlenek, jež jemu samotnému bloudily hlavou.
„On je…?“
„Tak.“
Slyšel o nich každý, ale jen málokterý věřil, že nejsou jen báchorkou. Poslové paní Smrti, kteří jezdili na místa, kam Její moc nedosáhla, a lovili ty, kteří unikali Její spravedlnosti. Říkalo se, že byli Jejími poslíčky, Jejími honícími psy i Jejími milenci. Lidé na pokraji života a smrti, zachránění na poslední chvíli před nekonečnou nicotou.
„Je to prokletý kraj,“ zavrtěl Armin hlavou. „U nás doma jsme o ničem takovém neslyšeli. Kdybych to vyprávěl, smáli by se mi jako pohádkáři.“
Hejtman jenom pokrčil rameny.
„Co dál, pane?“
„Jsem unavený, Armine,“ zamumlal hejtman s pohledem upřeným na desku stolu. „Ráno uvidíme více. Všemohoucí nám pomoz.“
Natáhl se ve slámě v rohu a těžce zafuněl. Jeho staré kosti už dávno odvykly tvrdé zemi a nepohodlí na cestách.
Usnul téměř okamžitě.
***
Zdál se mu sen.
V tom snu opět přišla ona. Riška.
Byla krásná. Přišla do krčmy a usadila se na místo, z něhož právě hejtman vstal; přímo naproti Arminovi. „Ty žiješ?“ zašeptal. „Všemohoucí, díky! Bál jsem se nejhoršího!“
Hejtman chtěl křičet: „Zabijte ji! Zabijte ji, dokud je čas!“ Ale nikdo se neptal, odkud přišla. Co tu dělá… A Armin…
Odvedla ho ven, do stínu stodoly. Když vycházeli ze dveří, otočila se na okamžik k pánu z Kozího hrádku. V úsměvu odhalila špičaté zuby.
Jejich pohledy se setkaly. Na kratičký okamžik, než hejtman uhnul. Nebyl zbabělcem, to nikdy, ale přesto dívat se do jejích očí nesvedl.
Propadal se do nicoty, ale místo nekonečnosti se náhle ocitl na dvorku. Měsíc, který na obloze být neměl – obrovský rudý měsíc – ozařoval ty dva.
Jen se dívej, starče, ozval se mu v hlavě její hlas. Měl v sobě tolik zloby a nenávisti, že se tomu dalo stěží uvěřit. Už dávno to nebyl hlas krčmářovy dcery.
Jen se dívej!
„Ach, Riško,“ zasténal Armin. „Našel jsem tě.“ Dotýkal se jí konečky prstů. Políbil ji na krk. Smála se.
Hejtman zavřel oči a přitiskl si na ně dlaně, ale vůbec to nepomohlo. Vykřikl, ale jeho výkřik nebyl slyšet.
Díval se.
Stáhla z Armina košili. A hejtman v ten okamžik ucítil dotek jejích horkých dlaní na své hrudi.
Cítil totéž co mladík, přestože se zároveň díval z dálky; jakoby ze všech míst najednou, až se mu z toho zvedal žaludek. V kůži mladého rytíře se jej zmocňovala touha, zatímco mysl ovládal strach. Malinkatý kousek hejtmanova vědomí v Arminově těle se snažil křičet o pomoc, ale neměl jak.
Riška byla nádherná.
Její polibky byly horké a vlhké. Vzrušující. Stáhl z ní šaty a přisál se rty ke každému kousku těla, který odhalil. Chutnala slaně.
„Nech mě na pokoji! „ křičel a zmítal se mezi hrůzou a vášní.
Zasmála se. Hlupáku. Křič si, jak chceš, mně neunikneš.
Armin jemně stiskl zuby pravou bradavku. Hejtman se opájel její chutí.
Jen si moc přál se z toho snu probrat a zároveň chtěl zůstat u ní. Její klín opojně voněl tisíci vůněmi, které v něm probudily touhu. Vpil se do ní jazykem. Objala ho stehny a přitiskla k sobě. Ale místo sladkých milostných šťáv cítil na jazyku jen štiplavou trpkost. Ale i přesto toužil do jejího klína vniknout, přimáčknout se v erekci a naplnit ji životadárným semenem.
Teď to přijde, starče, smála se. TEĎ poznáš, co je rozkoš…
Zaryla mu nehty do krku. Vykřikl, ale z objetí ho nepustila. Ucítil, jak mu po zádech stékají pramínky krve.
Konečně se jí vysmekl. Objala ho kolem pasu a přitiskla k sobě. Políbila ho. Ze rtů mu vytryskla krev.
Vstoupil do ní a objala ho její těsnost.
Bolest. Ne, rozkoš. Zakřičel. Křičela taky.
Krev. Všude krev. Štípala ho v očích a zůstávala na rtech. Chutnala tak sladce.
Vzdychala. On vzdychal taky. Tvrdě přirážel a nedokázal to zastavit. Žár jejího rozevření ho spaloval.
Krev. Byla jeho.
Tekla mu ze zápěstí. Proč? Na zádech mu zůstávaly krvavé šrámy po jejích nehtech. Na krku měl krvavé stopy po jejích zubech. Křičeli. Oba dva.
NE!
Chtěl přestat. Chtěl odejít. Ale nepustila ho.
Přišel bys o to nejlepší, starce, plivla mu do tváře.
Teprve potom to začalo.
***
Probudil se s křikem. Ležel, neschopen pohybu, se široce otevřenýma očima a křičel. Dlouho a vytrvale, sípavě nasával do plic další vzduch, aby nemusel utichnout.
Ten křik ho zachraňoval od šílenství.
Vojáci s ním třásli; kupci láteřili, že je budí. V místnosti panoval nepřirozený chlad.
„Pane hejtmane.“
Nedokázal to zastavit. Cítil, jak mu trnou kořínky vlasů. Křičel.
„Hejtmane!“
Pak konečně přiskočil Ulrich von Krain. Tvrdě hejtmana udeřil do tváře; jednou, dvakrát. Něco přitom šeptal, ale jeho slova zanikala v řevu. Potom sáhl po nejbližším vědru vody a chrstl mu ji do obličeje.
Hejtman zamrkal a začal se dusit. Rozkašlal se. Slyšel kolem sebe nadávky. Rozhlédl se kolem. Svět se vrátil na své místo. Ztěžka se zvedal, třásly se mu ruce. Ulrich mu do ruky vrazil láhev s pálenkou.
Pil dlouho.
„Vstávej, hejtmane, ať se nepropadneš do nicoty. Odtamtud by tě ani má paní nedovedla zachránit.“
Hejtman přikývl. Chvíli mu trvalo, než se mu vrátil hlas. I tak jej slyšel jenom posel paní Smrti: „Armin? Kde je Armin?“
***
Přestože hledali skoro celou noc, tělo našli až ráno.
Ve studni.
Rozervané na kousky, jako od šílené šelmy. Jako od toho nejhoršího z podsvětních démonů.
Jediné, co chybělo, byly oči a srdce.
***
Hejtman stál bez hnutí a zhluboka dýchal. Netušil, co dál. Ještě nikdy nestál proti něčemu takovému. Ještě nikdy nebyl tak bezradný.
Měl Armina radši, než si kdy připouštěl.
Zatímco hejtman se ve stínu Černého hvozdu dožil stáří, jeho zástupci odcházeli jeden po druhém. Někteří utekli, mnozí zemřeli. Ale u žádného necítil hejtman tolik studu, když nad jejich těly přemýšlel, kdo je nahradí. Až teď.
„To je jenom začátek,“ zaslechl vedle sebe.
Ulrich von Krain.
„Co radíš, pane?“ zeptal se hejtman tiše.
„Zmizet.“
Jistě, co jiného…
„Nemohu. Musím se postavit.“
„Postavíš se. Ale tady nezvítězíš. Tady má větší moc, než si dovedeš vůbec představit.“
Hejtman přikývl. Znělo to rozumně. A nemusel se díky tomu ani cítit jako zbabělec.
***
Když odjížděli, k nebi stoupal černý mastný dým.
Další z chráněných míst pohltil Černý hvozd.
***
„Budeme na Kozím hrádku v bezpečí?“ zeptal se cestou Ulricha.
Ten jenom pokrčil rameny.
Hejtman si odplivl a zaklel. Vlastně ani nepotřeboval odpověď. Riška – ať už se z ní stalo cokoliv – přijde za nimi i tam. Hradby tvrze pro ni nebudou žádnou překážkou. A jen Všemohoucí ví, co je jejím cílem.
„Zkusím ji zastavit, hejtmane,“ řekl Ulrich nakonec po krátké chvíli ticha.
„Proto jsi přijel, že?“
„Proto. Černý hvozd je kraj, který nepatří lidem; má paní je zde bezmocná. Stejně jako zde nic nesvede ten, jehož nazýváte Všemohoucím. Mým úkolem je dojít tam, kam ona nemůže.“ Ulrich se odmlčel. „Vyslala mě sem, protože v Černém hvozdu se zrodila zlá moc, silnější než co jiného. Moc, která touží mou paní svrhnout do zapomnění.“
„Proč?“
„Protože málokdo z mocných se smíří s tím, že něco nemůže. Protože stejně jako my nemůžeme proniknout do nitra Černého hvozdu, on nemůže překročit hranici, již jsme kolem něj vytyčili. Zkouší to mnoha způsoby, však víš, hejtmane. Vždyť proti jeho moci bojuješ celý život. Tohle je jenom další z jeho pokusů, další z útoků… Zdaleka ne první a určitě ne ani poslední.“
Hejtman mlčel, kolem hučel temný hvozd a šepot ve větru se mu vysmíval. „Tohle je jenom kousek kraje, který je tak cizí, jak jen být může,“ zašeptal. „Jenom cípek. Dál na západ jsou nekonečné hvozdy a hory… a za nimi? Co je dál?“
„Myslím, že bychom to nechtěli vědět, hejtmane.“
„Asi ne… Co tedy bude dál?“
„Postavím se jí u brodu. Tam bude nejslabší – voda odplaví hodně z její moci.“
„Chceš nějaké muže? Střelce z kuší?“
„Byli by k ničemu, hejtmane,“ ušklíbl se Ulrich. „Leda bys je chtěl odsoudit k jisté smrti. Anebo k něčemu mnohem horšímu.“
„Co tedy mohu udělat?“
Ulrich se na chvíli odmlčel.
„Potřebuji tvůj sen, hejtmane.“
„Nerozumím.“
„Dnes v noci se to stane – a až se to bude dít, musíš snít.“
„Ale…“
„Jakmile přijde čas, pochopíš.“
Hejtman nakonec pokrčil rameny. Nic z toho, co se nyní dělo, mu stejně nedávalo smysl. Proč by se tedy i to další mělo řídit nějakými pravidly.
„Co když…? Co když to nesvedu?“
Posel paní Smrti nechal jeho otázku bez povšimnutí.
***
Když se blížil večer, hejtman dopíjel už třetí džbán s vínem. Seděl ve své komnatě na pelesti postele a hleděl do země.
Pil ze strachu. Bál se usnout, bál se dalšího snu. A přesto věděl, že nemá jinou možnost. Přemýšlel, že když víno nepomůže, přizve si na pomoc Kudmu. Rána do hlavy by jej snad uspat mohla…
Nakonec jej únava zmohla i bez pomoci starého sluhy. Zbytek vína si rozlil po hrudi, rudé krůpěje zbarvily i bílé povlečení.
A ve snu se stal Ulrichem von Krain. Tak jako předešlé noci byl rytířem Arminem.
***
Čekal na ni u brodu. Seděl opřený o kmen jabloně, jejíž koruna byla poseta bílými květy. Když na protějším břehu Bělavy ze stínu Černého hvozdu vyšla Riška, zvedl se.
Jmenoval se Ulrich von Krain a byl poslem paní Smrti.
V ruce držel dlouhý meč s několika znaky na čepeli. Kdysi jej stál celé jmění, ale nikdy jej nezklamal. Jen jednou…
Černovlasá dívka se zastavila na břehu. Dělilo je dvacet kroků. Hleděli na sebe a dlouho mlčeli.
Měsíc zářil na vymetené obloze, tisíce hvězd se odrážely v neklidných vodách Bělavy.
„Ulrich von Krain,“ řekla. Znala jeho jméno.
On neříkal nic.
„Posílá tě… Ona?“ pokračovala. Špičkou jazyka se dotkla horního rtu.
Čekal. Věděl, co musí učinit. Znal svou roli. A věděl, že Rišku musí zastavit – protože příště už mít šanci nebude.
„Jistě, kdo jiný,“ smála se. Byla nádherná. Skoro jako jeho paní.
Cítil nepříjemné chvění ve slabinách. Nepříjemné a přesto tolik žádoucí.
Pak vykročila; stejně tak on. Ledová voda mu nejdřív sahala po kotníky, pak po pás. Cítil silný proud, který hrozil, že jej strhne, ale nezastavil se.
Zbývaly poslední tři kroky, aby ji měl na dosah zbraně.
„Vybral sis špatnou vládkyni,“ zašeptala, a přesto její hlas přehlušil burácení řeky.
„Kdo jsi?“
„Kdo jsem?“ V jejích očích bylo všechno zlo Černého hvozdu, tak cizí v tomto světě… „Jsem Smrt.“
Ulrich vykřikl. Vzápětí zaútočil.
***
Hejtman sebou na lůžku házel, až jej Kudrna s dvěma dalšími vojáky držel, aby nespadl.
Křičel a prosil a plakal – ale nikdo jej ze spánku nevytrhl.
Nikdo neporušil jeho příkaz.
***
Riška se smála. Rudé rty zářily na sametově bílé pleti. I ona držela v ruce meč. Dlouhý, tenký, krásný. Když protočila zápěstí, rozrazil vzduch a zazpíval. A přesto nebyl ničím víc než jen pouhým přeludem.
Pak začala útokem, který tolik miloval rytíř Armin.
Dzinnng!
Sesmekla čepele tak, jako to dělával hnědooký, který jí přinesl květinu. A pak zakřičela tak, jak se snažil protivníky děsit hromotluk, který měl jenom tři zuby, a přesto dokázal rozžvýkat dřevěnou lžíci.
Znovu udeřila.
Ulrich ustoupil o krok, pak o dva. Řeka burácela a hučela mu pohřební píseň.
Sekl. Nastavila mu kryt, který se blonďatý vojáček naučil na kolbišti pána z Nastragu.
A pak…
Třísk!
Jeho meč skončil kdesi v hlubinách řeky. Ulrich zapomněl na okamžik dýchat, stál s rukama napřaženýma před sebou a bál se jen pohnout.
Ona se smála. Krásnější než kdy dřív. Měla v sobě všechnu krásu těch, které zahubila. Sílu všech, kteří ji v okamžik smrti naplnili semenem.
A chtěla víc;
Tak, jak jí to našeptával vítr sténající ve větvích Černého hvozdu.
***
Hejtman křičel. Zlý sen jej hrozil zničit. Viděl vše očima Ulricha von Krain, za jehož zády na obloze tančili kostlivci, i očima Risky, za jejímiž zády… Všemohoucí…
Křičel a nemohl se probudit.
***
Riška napřáhla k ráně. Rty měla rudé od krve.
„Má paní,“ zašeptal Ulrich.
Přišla.
Náhle stála mezi nimi, v černém plášti a se zlatými vlasy. Usmála se na svého miláčka a pak stočila pohled k Rišce.
„Tak je to mnohem lepší,“ zašeptala ta, která se toužila stát paní Smrti. Srazila Ulricha do ledové vody a zaútočila na vládkyni podsvětní říše.
***
Ulrich se topil, ledová voda jej stahovala ke dnu. Věděl, že se nesmí vzdát. Věděl, že nesmí svou paní zradit.
Otevřel oči.
Naprostá temnota. Nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Z nosu mu tekla krev.
Odlesk. Snad měsíc.
Zamířil tím směrem a narazil na kamenité dno. Šmátral rukama před sebou. Tak dlouho, dokud se mu ostří meče nezařízlo hluboko do dlaně.
Vykřikl a do úst mu vnikla ledová voda. Začal se dusit. Šmátral rukou, z níž mu tekl proud krve, dokud nenahmátl jílec.
Vzal jej do levé ruky. Musel.
Když se vynořil, měl pocit, že se podruhé narodil. Neměl čas přemýšlet nad tím, jak moc blízko pravdě ta myšlenka byla.
Tma. Všude jen tma. Slyšel křik a teprve po chvíli si uvědomil, že je jeho vlastní. Cítil chlad a cítil nesnesitelný žár. Jeho tělo se zachvívalo v erekci.
A náhle stál znovu před Riškou, která se smála, a v jejím hlase už nebylo vůbec nic lidského.
Nečekal na nic a zaútočil; posilovala jej nenávist i vztek, že on, miláček paní Smrti, v boji s démonem prohrává.
Ostří opsalo ve vzduchu osmičku, svištělo a syčelo, jak čepel rozrážela vzduch. Jedno zazvonění, druhé. Když se zbraně srazily, vykřísly několik modrých jisker.
A pak zásah. Druhý. Třetí.
Krev.
Křičel stále víc. Málem pustil meč z ruky. Krev mu crčela z několika ran, které pálily. Pot ho štípal v očích. A řeka dál burácela; jako by její hluk měl zbořit celý svět.
Paní Smrt pohodila hlavou a zlaté vlasy se zaleskly v měsíčním světle. Pak se nebe zatáhlo mraky a začalo pršet. Dřív, než Ulrich von Krain stačil jedinkrát mrknout. Kapky deště příjemně chladily.
Nádherné tělo Smrti se lesklo.
V té chvíli Riška zavřískala. Její hlas přehlušil všechno, zařízl se do Ulricha nesnesitelnou bolestí. Bylo v něm všechno – všechna moc, jež pocházela z Černého hvozdu.
Znovu upustil zbraň, přitiskl si ruce na uši.
Podklesl v kolenou; voda mu náhle sahala až po bradu, vnikala do otevřených úst. Plival ji a dusil se.
Z uší mu tekla krev.
Pak zavřel oči.
A věděl, že je konec.
***
Teď!
Teď nastala chvíle, na niž čekal. Hejtman poznal okamžik, kvůli kterému si jej Ulrich von Krain před pár dny vybral.
Jenže bezmezná hrůza mu nedovolila vůbec nic. Riška mu pohlédla do očí a on v nich spatřil všechen výsměch, všechnu nenávist i touhu; a nekonečnou propast. Nemohl se ani pohnout, nemohl se nadechnout. Cítil, jak mu bělají vlasy.
Věděl, že ten pocit až do smrti nezapomene.
Teď mi patříš, dědku!
Zachvátila ho panika. Tiskl zuby k sobě a snažil se vymanit z její moci; snažil se prchnout kamkoliv. Jenže ona jej ze snu odmítala pustit. A pak náhle našel stezičku; jako stříbrná nitka se před ním vinula naděje. Zasípal hrůzou, když si uvědomil, že jej spojuje s Riškou.
Strach ho ovládal, nedovolal mu myslet ani váhat. Kdekoliv jinde bylo lepší než zůstat uvězněn ve snu. Kdekoliv…
Vtom…
***
Vtom se hejtman stal Riškou. Na kratičký okamžik. Dotkl se její ledové duše, která ani duší nebyla. Poznal její nezměrnou moc a porozuměl jejím myšlenkám i touhám.
Na ten kratičký okamžik ji ovládl.
Jeden úder zběsile tlukoucího srdce.
Ale to stačilo.
***
Riška přestala křičet. Ulrich se vzpamatoval, sáhl pro zbraň. Jílec nahmatal téměř okamžitě. Sekl odspodu. Když se čepel vynořila z vody, kolem se zatřpytily myriády kapek. Vody i krve.
Ostří se zakouslo do masa, zaskřípalo o kosti.
Znovu se napřáhl, znovu sekl. A znovu. Desetkrát, stokrát. Teď se změnilo v nekonečno…
Krev cáká do výšky.
Riška ječí.
Bělava rudne její krví i krví těch, jež zahubila.
Hejtman konečně otevřel oči.
„Všemohoucí,“ zašeptal Kudrna a vysíleně se svezl na zem.
Svítalo.
„Musíme opustit ta prokletá místa,“ řekl hejtman konečně naplněn tím, co viděl očima Ulricha von Krain. „Neprobouzet zlé duchy. Musíme vybudovat novou cestu, snad kolem Havraního vrchu, do psí řiti… ale nic jiného nám nezbývá.“
„Pane hejtmane?“
„Jen kousek od stezky… hrob lesního běsa… nebo něčeho horšího. Někdo se odvážil příliš hluboko do hvozdu, otevřel bránu… nesmíme… Musíme najít jinou cestu, bezpečnější… Podruhé bychom se už neubránili.“
„Pane?!“
Neodpověděl. Přemýšlel nad tím druhým snem, který si pamatoval.
***
„Můj milý Armine, můj milovaný,“ šeptala paní Smrt a objímala mladého rytíře. Odhrnula svůj černý plášť a nechala ho, aby obdivoval její nahou krásu.
„Zastavili ji?“
Hladila ho na krku a šeptala mu do ucha. A hejtman opět cítil její doteky. „Kdyby ne, nemohl bys přijít do mé říše. Zůstal bys navěky uvězněný v bezčasí.“
„Kým byla?“ ptal se Armin.
„Byla vším, čím je i Černý hvozd.“ Hladil ji a každý dotek jej přiváděl k rozkoši. „Brala si sílu ode všech, které zahubila. Ale příliš brzy, začala s tím příliš brzy. Věděla, že přicházím, a nic jiného jí nezbývalo. Ve světě není místo pro dvě paní Smrti; jen pro jednu. A tou jsem já.“
„Zastavila jsi ji.“
„Já ne, já nemohu ovládnout Vysočinu.“
„Tak kdo? Komu mám děkovat, že ji zničil? Ze mě dostal k tobě, má paní,“ šeptal Armin.
„To můj miláček.“
„Ulrich von Krain,“ napovídal hejtman.
„Přesně tak.“ Polibek. „Ten, kdo může nahlížet do míst…“ Polibek… kam já nemohu.“
„Takže to skončilo.“
Nechala ho, aby ji laskal. „Zatím snad,“ šeptala pak mezi vzdechy, „ale přijdou další nepřátelé, mocnější a silnější; tací, jaké ani já znát nechci.
Při těch slovech se hejtman otřásl, protože jestli i všemocná paní Smrt má strach, čeho se má bát on, pouhý smrtelník?
Vzápětí dostal odpověď: on a nikoliv Armin. „Toho, aby bouře nepřinesla další sny…“
***
Hejtman se konečně úplně probudil.
Bylo po všem.
Pokusil se vstát, ale podlomila se mu kolena. Zkusil to znovu; musel se opřít o zeď, aby se nesvalil na zem. Zatímco ho Kudrna podpíral, došel k oknu.
Zlé tušení se mu zahryzlo do duše.
Otevřel okenici a tiše zaklel.
Nad Černým hvozdem se nakupily černé mraky. Zablesklo se. Vítr přinesl vzdálené zahřmění…
