První fotografie ukazuje začátek vystoupení Létajících Vanegerů. Živá pyramida kráčí po drátě ve výšce 65 stop v čele s Waltrandem Scherrem. Tváře ostatních mužů (dolní patro: Carl Vaneger, Kurt Vaneger, Rudi Avedon; horní patro: Richard Avedon, Jean-Paul Atget) jsou nezřetelné. O to ostřeji vyniká obličej malé Janet Vanegerové balancující na židli na vrcholu pyramidy.
Na druhém fotografickém obraze je jen Janetin strýc, starý Carl Vaneger, autor tohoto provazochodeckého čísla – drát v podkolenních jamkách, ruce napjaté, jako kdyby v nich někoho svíral.
Berenice Walkerová, příležitostná fotografka předloh pro rytiny uveřejňované v časopise The Daily clarion-ledger, ví; co se udalo v čase ohraničeném těmito dvěma snímky v cirkusu Ringling bros. v Jacksonu (Mississippi) pod nejvyšší klenbou šapitó na světě, jímž bylo, v tomto speciálním představení, horkem zvonící nebe:
Waltrand nepatrně přehmátne na balanční tyči… a zřítí se, strhne Richarda Avedona a do propasti pod nimi padá i židle s Janet. Carl Vaneger, kráčející za Waltrandem, ji zachytí za ruku. Zbytek Létajících Vanegerů opatrně couvá… a Carl drží, drží Janet a diváci tají dech… Konečně mohou vydechnout úlevou: do manéže vbíhají muži s roztaženou plachtou; utíkají, co jim síly stačí – klaun jako první, na obličeji namalovanou masku Úsilí.
A pak se přihodí trojí:
Klaun upadne; možná na stejném místě, na jakém zakopával při každém svém výstupu.
Carlovy pěsti jsou ocelové svěráky, jenže… najednou v nich nic nedrží…
Berenice stiskne balónek momentní uzavírky.
Není tam a měla by tam být.
Snímek ji nezachytil, protože v té chvíli už byla duchem.
Pád byl příliš rychlý.
Nic ji nezachytilo.
Tři mrtví… Bylo strašné, co to udělalo s jejím drobným tělem.
Vrátí se k tomu prvnímu snímku. Uchopí zvětšovací sklo…
To, co následuje, je zázrak. Byla mu mnohokrát svědkem, a přece ji nikdy nepřestane okouzlovat: fotografie ožije. Už to není dvourozměrný obraz, ale dokonalá iluze prostoru a hloubky vytvořená fotografickým přístrojem a chemickým procesem. Je to iluze skutečné, živé, právě teď žijící mladičké dívky s pletí, jež vypadá jako vosková, a s průzračnýma, hlubokýma očima.
Dívala se přímo do objektivu.
Věděla o mně. Věděla, že ji fotím.
Oči ji prozrazují… prozrazují tanečnici.
Berenici se vybaví ruce Carla Vanegera ležící na sněhobílém nemocničním prostěradle – sevřené v pěst. Jeho podobiznu, podle níž by v The Daily clarion-ledger vytvořili rytinu, nedodala: nedokázala předstoupit před objektiv starých, těkajících očí. Už proto ne, že představivost jí umožnila prožít jeho apokalypsu (… námaha a strach a vmet mění prsty v necitlivé pařáty: svírám, drtím, nebo pouštím?), umožnila jí stát se na rozhodující okamžik Carlem Vanegerem, jenž drží život malé tanečnice ve svých rukou.
Nemysli na to, Berenice, přikázala si.
Přikázala si to tisíckrát.
„Měla byste cestovat, slečno. Zážitky, víte? Ty nové překryjí starší. Čas… léčí,“ pravil jí lékař.
Vím. Jsou to dva roky, co jsem pomáhala Anthonymu se sběrem plodů v konžském Léopoldville. Potom jsem musela také hodně cestovat.
To londýnské léto 1888 bylo jedno z nejchladnějších a nejdeštivějších. Šestého srpna se Berenice ubytovala v patře hezkého domku na Whitechapel Road, nedaleko Mitre Square, nad pokojem, který majitelka, příšerná stará panna, pronajala veselé společnosti studentů. Hned první den pobytu přetvořila jídelní kout ve fotografickou laboratoř a jistému muži, od něhož netrpělivě očekávala zprávu, telegraficky oznámila svoji novou adresu.
Chtěla-li vidět a zaznamenat život Londýna, stačilo obléci si prostý vlněný kostým s halenkou a plášť anglického střihu ze surového hedvábí nebo krepdešínu (Jak říkají dámské krejčové: „Na anglickém střihu nepozná se letopočet,“), případně plášť do deště s roztomilou „mnišskou kápí“, vyjít před dům, najmout si drožku a vydat se na tu či onu stranu.
Vždycky zahlédla něco, kvůli čemu stálo za to zastavit, vytáhnout aparát, opřít jej o trojnohý stativ, fotit. Pokud přístroj přenášela, pokaždé se vedle ní ozval hlas nějakého mladého kolemjdoucího muže:
„Pomohu vám.“
Těm o hlavu menším než ona a viditelně slabším vždy zdvořile poděkovala, pomoc však odmítla s poukazem na cenu přístroje a nutnost odborného zacházení.
Kdyby okusili, co váží nejmodernější přístroj, kompaktní Gibbs Camera 1888 na dřevěné trojnožce, s krabicí suchých zelatmových desek, jistě by si pomyslili něco jako: Ta ale musí mít sílu.
Ráda vyvolávám pozornost mužů, nechci je však děsit.
Fotografie rozložené na jídelním stole prozrazují, co ji na toulkách Londýnem zaujalo.
Na první z nich vatovitá záclona šedé mlhy a šedého kouře z tisíců komínů zakrývá náměstí, pohlcuje davy lidí, pohlcuje domy. Jasně z ní vystupuje jen silueta drožky – hranatého tvora s hlavou korunovanou buřinkou, tvora s koňskýma nohama (zezadu jsou vidět, bůhví proč, jen dvě) a velikými koly.
Druhá představuje prodavače deštníků neobyčejně malé postavy. V každé ruce třímá jeden deštník; na krku mu visí cedulka s cenou.
Na třetí je dvoupatrový dům – zaprášená okna a papírové záclonky na něj šeptem prozrazují, že je vykřičený – a muž chystající se vstoupit. Jeho pohled přes rameno se táže: Nemá snad tento okamžik svědka?
Právě jsem mu darovala nesmrtelnost, ctihodný pane.
Čtvrtá zachycuje káru zavalenou obrovskou hromadou sukní; jedna z nich splývá dolů a zpod ní trčí křivé nožky – oslíka!
Se spolubydlícími studenty se dosud setkávala jen na schodech a vždy ji zdravili převelice uctivě. Jedno jitro, vzácně prozářené oranžovým sluncem, při společné snídani s paní domácí – samozřejmě čaj, toasty a máslo se zavařeninou – si Berenice povšimne, že jeden z nich, tmavovlasý, hezký, velice mladý – šestnáct? – občas po očku pohlédne právě na ni. Něco kutí pod stolem.
Berenice má dnes své nejhezčí šaty z lehké vlny se sbíranou límcovou garniturou.
Ty ho zaujaly?
Vstane. Ano, už si nevezme, je sytá. Krok k oknu a pak hned skok ke stolu…
„Ale podívejme se, na co mladý pán myslí!“
Mladík se omlouvá, upřímně vyděšený jejím jednáním a poznámkami staré panny o nutnosti informovat rodiče o jeho zájmech.
Je grafik, začátečník, teprve se odhodlává navštěvovat večerní kurz aktu na Westminster Art School. Pánové Walter Sickert, malíř, a John Thain, policista, se za něj zaručí. A před rodiči prosím ani slovo.
Bělost papíru ozářeného sluncem oslepuje. Ruší ji jen šest tenkých nespojených a nekřížících se křivek.
Hlasy kolem sestupují do hlubších tónin pochopení, smíru. Rodiče Aubreye Vincenta Beardsleye mohou klidně spát.
Berenice natáhne ruku k bloku, otočí jej k sobě.
Trup až k náznaku oblých boků a podbřišku, plná, krásně tvarovaná ňadra.
Přitom zavadí o misku se zavařeninou – a ta se převrhne. Do oslnivé běloby listu vtrhne jasně červená barva zavařeniny.
Autor kresby pronese tiše: „Váš akt už malovali, slečno. Nejhezčí jsou na vás ale stejně oči. Jednou žluté, jindy zelené. Máte je jako divoká kočka“
Berenice tento zvláštní druh malířovy omluvy nevnímá; její vnitřní smysly oslepuje nekončící magnéziový blesk a ohlušuje věta: „Jako Janet, jako Janet v bílých pilinách.“
Londýn je plný podivných figurek. Nezapomenutelné se pro Berenici stane setkání s drožkářem vysokým téměř jako ona, s velikým břichem a malou hlavou. Když ji uvidí s přístroji, zafilozofuje: „Napadlo vás někdy, v jak úžasné době žijeme? Fotoaparát, automobil, plnicí pero. Za pár let toho lidi vynalezli víc než za tisíc roků před tím… nebo potom. Vlastně to ani nemůžu pochopit: jak to, že zrovna my žijeme v tak šťastné době?… Vy jste cizinka?“
„Hni.“
„Máma říká, že cizinky jsou mrchy.“
Pozoruhodná otevřenost. Ale má pravdu, viď, Anthony Abbote, zvláště ty malé belgické ošetřovatelky.
„Jsem Američanka“
„Tam u vás možná není ten pokrok tolik zřetelnej.“
„Představte si, že u nás žije člověk, který vlastní celou továrnu na vynálezy. Vynalézá a ještě zaměstnává techniky, kteří objevují pro něj. Předobraz továrníka nového století. V jeho hlavě se tvoří budoucnost. Svým způsobem do ní nahlíží. Čaroděj moderního věku, dalo by se říci. Víte, jaký je jeho největší vynález?“
„Musíte být na palici, když se mě ptáte takhle. Jak bych to asi mohl vědět?“
Tohle nebude otevřenost.
Přesto mu poví o zařízení pro záznam zvuku – o fonografu. A rozhovoří se v podrobnostech i o dalších patentovaných objevech muže, jehož jméno zná, s čestnou výjimkou drožkáře, celý civilizovaný svět. Berenice s ním má dokonce jistou úmluvu.
Třicátého srpna odpoledne vystoupila z drožky na Whitechapel Road. Zatoužila procházet se bez toho, aby na každém kroku vrážela do někoho stativem či fotoaparátem. Zamířila do jedné z ulic vlevo a stačila chvíle chůze, aby místo mnohapatrových domů viděla jen domy nízké. A jak zacházela hloub a hloub do změti křivolakých ulic, stěny domů se k ní přiblížily; ruch velkoměsta nahradilo ticho; zešeřilo se; válející se temný kouř zhoustl.
Tam či onde zahlédla postavu, ale spíš slyšela jen hlasy – šeptavé hlasy.
Ve dveřích jednoho z domů stála dívka – drobná, hodně mladá. Na vystrčeném boku přidržovala maličké dítě.
„Mohu vás vyfotografovat?“
Mlčky ukázala Berenici dlaň a za penny se zahleděla zpříma do objektivu.
Co to jen má v těch očích? Údiv? Nedůvěru?
Ne, podívej se pořádně, tohle není ani údiv, ani nedůvěra.
Tak co?
Vzpomeň si na fotografie venkovských matek všude na světě, od Kalifornie až po Kongo. Přesně takhle se dívají: za sebou chatrč, udřeného muže, na rukou dítě, v očích pokoru, vzdor, pýchu.
Mladá žena s dítětem zmizela za dveřmi, a Berenice měla hned další modelku. Tahle se nabídla sama a byla patrně opilá. Zaujala pózu.
Štíhlá s docela hezkou postavou. Věk? Těžko říct, určitě přes třicet. A oči – hnědé (?) šedé (?).
Někdo ji oslovil: „Polly.“
Huf! štěkne magnéziový blesk; vyvalí se oblak dýmu.
Berenice měla snímek a po nějaké době i další modelku.
Oči, jaké máš oči? Modré?
Huf!
Zelené… světlounce šedé… oříškové… modré… Jeanette… Dlouhá Lízá… Černá Anka… Katka…
Blesk stíhal blesk – na nebi i v náhle ztemnělé ulici.
Jedna z těch žen, nejmladší z nich, nejvyšší (asi pět stop a sedm palců – téměř o hlavu menší než Berenice) a jediná světlovlasá, se chlubila, že má nějakého mládence („A miluju ho celým srdcem.“). Přitom pozdvihla dvěma prsty sukni, radostně se zatočila… Tmavá punčocha zdůraznila hezkou křivku pevného lýtka.
Lýtko tanečnice.
Berenice ucítila horko ve tváři, chlad v útrobách, tepající srdce.
Spustil se studený, ostrý déšť, blesků přibylo; nebe nad obzorem připomínalo svou barvou rozdmýchanou kovářskou výheň.
[Třicátého srpna 1888 způsobily blesky hned dva požáry v londýnských docích.]
Ženy odběhly propít mince, které mezi ně rozdala, k Deseti zvonům.
Copak tu máme dál hodného zaznamenání?
„Almužnu,“ ozvalo se vedle ní výhružně. Koutkem oka zahlédla tvář barvy olova s obrovským, ohrnutým, krvavě červeným dolním rtem.
Ucukla před pařátem zabaleným do mokvajících hadrů neurčité barvy, popadla aparát a zásobník s deskami, rozběhla se podél cihlové zdi, nadechla se, ale než stačila zavolat o pomoc, z tmavého kouta, který právě míjela, jí někdo sáhl na ruku, někdo jiný se tomu z jiného tmavého kouta zasmál. Strach v Berenici explodoval; měla chuť všechno zahodit a utíkat a utíkat. To se jí ještě nestalo, nikdy.
„Vodprejskni, Pupku,“ ozval se ženský hlas. „Co vás to napadlo, chodit sem, paní?“
Berenice se s úlevou představila: „Slečna Walkerová,“ a hned poprosila: „Pomůžete mi dostat se odsud?“
„Brzo se setmí. Mám lepší nápad. Pojďte k nám. Bratr vám sežene drožku. Ten prcek, co šel po vás, není zlej… Jo, mluvím vo tobě, ty starej kreténe!“
Berenice se otočila, ale ulice za ní zela prázdnotou. Žena („Rose Erwittová, k službám, slečinko.“) ji doprovodila k nízkému domku.
Ze slizkého chodníku se vstupuje do úzké chodby s podlahou z hezkých bílohnědých kachli; dveře vlevo, tyhle mají skleněnou výplň, vedou do čisté kuchyně.
Berenice zahlédla smaltovaná kamna a za stolem sedícího muže. Při světle veliké petrolejové lampy visící ze stropu nad jeho hlavou četl The Pall Mali Gazette.
„Slečna Berenice Walkerová. Docela jsem tu zabloudila“
„Erwitt, Anthony Erwitt.“ Vstal, složil noviny a hned se hotovil pomoci jí se „zavazadly“.
Anthony, vida.
Zdvořile mu poděkovala, upozornila ho však, že přístroj – patent pana Williama C. Gibbse z Oaklandu, Kalifornie – je velice drahý a jen ona s ním umí zacházet.
„Tak alespoň ten plášť…“
Povšimla si, že má útlé dlaně, ale tak dlouhé prsty, že nepovažovala za nutné svoje ruce schovávat.
„Jak to, že je uvnitř suchý?“ otázal se překvapeně.
„Je z nepromokavého Bueberryho gabardénu. Jak praví reklama: Lehký, vodu nepropouštějící.“
Klouzal pohledem po jejím těle, ale tím ji do rozpaků neuvedl. Nosila šaty, které nezakrývaly ani tvar a velikost ňader, ‚dni přirozené přednosti jejího hezky vyklenutého pozadí, právě proto, aby upoutávala pozornost mužů.
Pana Erwitta by možná překvapilo, kdyby věděl, co si tato Američanka myslí o jeho oděvu: Má vrozený smysl pro to, co je v oblékání dobré a správné. Ten oblek není mistrovské dílo krejčího, a přece v něm docela přirozeně dosahuje nejobtížnějšího cíle – moderní elegance.
Rose Erwittová: „Vystrašil ji Pupek.“
Její bratr: „Stačilo zavolat ‚Policie!‘ Pupek by utekl, a kdyby ne, touhle dobou je v Buck s Row určitě nějaký boby, ten by zasáhl.“
„Boby?“
„Policista Tady jim tak říkáme. Podle Sira Roberta Peela Ten Metropolitní policii založil.“
„Toulala jsem se venku dost dlouho, ale žádného jsem nepotkala“
„Nemohou být všude, ale jsme tu ještě my. Příště rozhodně volejte.“
Má hezký úsměv a… odvážné, oříškové oči a důlek na bradě. V tomto okamžiku vnímá jen mne.
Později se pan Anthony Erwitt vrátí s drožkou, ale než se tak stane, nabídne pohostinná Rose Erwittová návštěvě čaj a perníkové zákusky: „Natě. Perník je zdravej, dává sílu. Potřebujete to, jste taková bledá.“
Berenice okusila
„Štěstí vyrůstá z malých potěšení, praví konžské přísloví.“
„Moje bába zase říkala že perník pomáhá zasíct v lidskejch srdcích lásku… Jak se tak dívám, máte šaty z fajnový látky. Taková bohatá slečinka je jistě ani neunosí a už si koupí nový. Kdybyste měla nějaký starší, přesila bych si je. Ještě by posloužily, škoda je vyhazovat. Tady u nás šaty nikdy nepatří jednomu člověku. Kde nejsou peníze, musí být šikovný ruce a ty já, zaplať pánbůh, mám. Ten oblek, co nosí Tony po nebožtíku tiskaři Jensonovi, vypadá skoro jako novej.“
Dokonce mu i říkají Tony. „Jistě… za trochu toho vašeho kouzelného perníku.“
Na Berenici se po těch slovech upřely oříškové oči, ve kterých se především odrážela kuchyně. „Mno-o, ať už si od toho slibujete cokoliv, slečinko, aby to zabralo, musíte jej upíct sama Dám vám recept svý báby.“
Probudilo ji bušení na venkovní dveře. Bylo tak prudké, že zahnalo sen téměř do zapomnění.
Téměř… Ach, ta bolest hlavy je… nesnesitelná.
Otevřela oči, cítila, slyšela, jak jí prudce buší srdce. Stáhla ze sebe vlhké povlečení, vlhké lepkavým potem.
Tenhle svět je příliš malý, aby putování po něm něco překrylo.
Tam dole na ulici se zakláněl Anthony Erwitt a velice, velice spěchal.
„Potřebuji vaši pomoc. Nevadilo by vám vyfotit člověka ženu, která… zjevně skončila násilnou smrtí?“
Janet v oslnivě bílých pumách, v pilinách bílých jako…
„Už jsem to dělala… Ale cožpak místní policie nemá fotografa?“
„Jejich přenosné přístroje prý nedokážou zachytit detail, jen celkovou scénu.“
Nalila vodu z konvice do lavóru, omyla se. V ústech ucítila nepříjemnou železnou pachuť, použila proto nejen zubní a bělicí prášek, ale dokonce i pastilky pro vonný dech, osušila se. Spěchala a tak se spokojila s účesem vytvořeným s pomocí necelé poloviny obvyklého počtu vlásenek; oblékala se, jak mohla nejrychleji, a pod oknem se nervózně ozýval Anthony Erwitt.
Konečně vyběhla na ulici samostatným vchodem (právě takový dům v Londýně hledala).
Drožka se řítila ulicemi poskrovnu osvícenými plynovými lucernami, a když zastavila roztřesená Berenice vstoupila do středu hloučku policistů, na jejichž klopách studeně zářila služební identifikační označení jako 96 J nebo 56 H. Kromě uniforem zahlédla i kombinovaný oblek, dva pláště, kabát, kterému kontinentální Evropa říká císařský, a jedno sako. Na chodníku ležela mrtvola ženy.
„Foťte, foťte její oči, rychle!“ pobízel ji Anthony Erwitt.
Policisté se s ním zdravili. Ve změti mužských polohlasů někdo prohlásil: „Inspektore Abberline, na okamžik,“ a někdo jiný: „Polly.“ Ten druhý hlas na mluvčího prozrazoval, že se nachází v předklonu a že bude brzy zvracet.
Berenice se jen domnívala že hovoří v duchu, sama se sebou: „Nikde žádná krev… V těch očích není nic, vůbec nic, žádný výraz.“
Když dokončila svou práci, došlo k neobvyklé náhodě: inspektor i Erwitt pronesli současně větu: „Jste obdivuhodná, statečná žena“
V pozdních odpoledních hodinách studovala Berenice ve svém pokoji pečlivě lupou fotografii a pan Erwitt, možná s ještě větším zájmem, pozoroval její řasy, líce, nos, rty… a přitom usrkával čaj a pojídal perníkové zákusky, které mu nabídla
„Chutná?“ zeptala se.
„Hm… moc.“
„Říká se u vás v Anglii něco o perníku?“
„Říká? Jak to myslíte: říkal… No, říká se o něm říkanka: Utíkej…“
„Aha… tak zrovna tohle jsem na mysli neměla“ Vzhlédla (jejich oči se setkaly – oba upadli do rozpaků) a bádání uzavřela slovy: „Lituji. Na fotografii nevidím víc než odraz magnéziového blesku pana Gibbse… možná světla plynové lucerny.“
Zatímco Berenice vysvětlovala, co rozumí panem Gibbsem, Anthony Erwitt ohromeně vrtěl hlavou. „Četl jsem to. V Pall Mall psali, že v očích zavražděného se otiskne obraz vraha Věřím všemu, co stojí na novinovém papíře.“
Mlčky – dokonce se sevřenými rty – mu podala lupu, aby se mohl podívat sám.
„Ne, děkuji, zrak mi slouží dobře.“
Využila příležitosti zasmát se a hned se pustila do omluvného vysvětlování, předstírajíc, že jí přišla k smíchu ta poslední věta (a ne ta předposlední): „Anthony, na fotografie se musíte dívat zvětšovacím sklem. Docela přirozeně přitom použijete jen jedno oko. Fotografický přístroj je vlastně jedno jediné veliké oko. Zachycuje perspektivní obraz na fotografické desce. Je to stejný obraz, který bychom viděli, kdyby se na místě objektivu nacházelo naše oko. Chápete, o co tu běží?… Chcete-li tuto perspektivu uvidět, chcete-li uvidět skutečný svět polapený na fotografii, musíte se na něj dívat jedním okem. S lupou to jde snadno a navíc bez problémů najdete tu správnou vzdálenost, tím myslím vzdálenost přibližně rovnou ohniskové vzdálenosti objektivu, a taky správný úhel, pod kterým… Cože?“
Paa Erwitt neříkal nic; Berenfci postačilo, jak se tvářil.
„Prostě vezměte lupu a podívejte se. V momentě, kdy snímek přestane být plochým obrazem, kdy předměty plasticky vystoupí v přirozené perspektivě, kdy všechno ožije…“
(kromě očí Polly. Těm žádná lupa nedodá hloubku, průzračnost, výraz-)
„… v tom okamžiku budete hledět do prostoru – mým okem.“
Pan Erwitt uchopil lupu. Přebíral se snímky položenými na stole. Jeden po druhém bral do útlých prstů a každý z nich soustředěně zkoumal, opatrně odložil. Dýchal otevřenými ústy…
(Já snad začnu příst. Tohle se mi stává výhradně v přítomnosti malých dětí.)
… ukazovákem pravé ruky přejel siluetu moderního kentaura s kopyty i koly, dotkl se snímků bestie v sukni a trpaslíka se dvěma deštníky, zaklepal nehtem na zvěčnělé neviděl mě nikdo!
„Náhodné,“ pronesl Anthony Erwitt sám pro sebe. „Roztomilé… Legrační.“ S pohledem na fotografie žen pořízené na ulici – držel je jako rozdané hrací karty – dodal stejně tiše: „Žádný salon, skutečný život.“ Vtom vzhlédl a nečekaně hlasitě pronesl: „Jako vy nefotografuje nikdo na světě, slečno.“
Berenici ta slova nesmírně potěšila, ale bránila se:
„Ne, ne, to byste mi nerozuměl. Nevysvětluje se to lehko, ale… Víte, já nezachycuji náhodné, roztomilé či… co to?… legrační výjevy. Tohle jsou spíš… střípky mých myšlenek… Duševní obrazy… obrazy už někdy viděné vnitřním zrakem. Kouzlo, které mne nepřestane udivovat, pane Erwitte, nastane, když se zničehonic tyhle obrazy zhmotní… ve skutečném životě.“ Netvor, skřet, nevěra, nohy zrůdy pod ženskou sukní, tanečnice.
Erwitt přikyvoval, ale najednou prudce zahýbal chřípím a rty, nasál vzduch. „Opium,“ prohlásil. „Cítím tu opium.“
„V pokoji pode mnou jsou ubytováni studenti. Znáte dnešní moderní mládež. Nejspíš cítíte kouř pronikající škvírami v podlaze.“
„Musíte mívat pěkně divoké sny.“
Jen jeden.
Poslala po něm nějaké oblečení sestře.
Zítra si koupím nové.
Když odešel, zůstal po něm na talířku malý kousek nakousnutého perníku. Uchopila ho dvěma prsty, zavřela oči. Nejprve ho nabídla nosu…
Skořice, zázvor, hřebíček, sůl, mouka tuk, tmavý cukr, melasa, vejce.
… potom rtům, jazyku. Pomyslila si: Právě takhle musí vonět a chutnat skutečná láska.
Mnohem později se uložila ke spánku, zavřela oči…
… zírala do oslepujícího jasu. Nalézala se v pokoji, ale v úplně jiném pokoji, než ve kterém uléhala na lůžko. Tenhle prozařovalo oslnivě bílé světlo, tak ostré, že tu nebyl jediný stín.
Posadila, se zalitá potem. Vnímala nasládlou vůni kouře.
Uprostřed té místnosti něco stálo, něco stejně bílého jako stěny, podlaha, strop… a šla z toho hráza.
Vstala, když zvony na blízkém kostele odbíjely drahou hodinu odpolední. Při toaletě ji příjemně překvapil pohled do zrcadla…
(Londýnské podnebí ti svědčí. Bledost je pryč. Panebože, já se snad červenám!)
… a nepříjemně pachuť železa v ústech. Plivla do vody.
Jako slimák. Krvavý slimák… Zánět dásní?
Použila prášek na čištění zubů a pastilky pro vonný dech. Její první výlet Londýnem bez fotoaparátu začal pozdě odpoledne návštěvou dentisty a ne ledajakého. Woolf Krause, významný představitel londýnské dentální scény, neshledal na stavu jejích zubů a dásní jediné závady. Upozornil ji však, že některé moderní zubní prášky mohou být až příliš agresivní ve snaze vybělit sklovinu, případně látky v nich obsažené mohou způsobit v dutině ústní alergickou reakci. Odnesla si od něj „ryze přírodní“ produkt z lipového popela a listů máty.
Na ulici ji provázel křik kamelotů na každém kroku nabízejících čerstvá vydání večerníků.
Chtělo by to něco barevného a veselého. Jako má tahle dívka… Ne, raději ne, ta sukně je až příliš…
„STRAŠLIVÁ VRAŽDA VE VÝCHODNÍM LONDÝNĚ!“
Najala si drožku.
„Nejbližší módní salon, slečno?… K službám.“
Drožka sebou trhla a přímo do okénka uzavřené kabiny pronikavě zakřičel asi dvanáctiletý chlapec: „Ukrutnosti v Buck’s Row!“
V cíli cesty ji zároveň s cinkáním zvonku na dveřích uvítala úsměvem hezká švadlenka
„Přála bych si něco barevného, mladého, podle nejnovější módy… lehké šatičky veselých barev. Jakou látku?… Lehká vlna… Barvu?… Snad… Snad tu krémovou s proužkem?… Ano, tam tu, docela nahoře.“
Děvče vystoupalo po přistavených schůdcích; na špičkách se natáhlo pro štos látky. A před Bereničinýma očima se zjevil střevíček, dokonce i kousek tmavé punčochy.
Zvenku se ozvalo slabounce: „… hrdlo od ucha k uchu.“
„Vy… vy jste tanečnice,“ hlesla Berenice a vtom si uvědomila, že prsty hladí dívčí pevné lýtko. Zdvihla pohled. Nejprve viděla v očích dívky jen odraz vlastního zděšení, ale už v příštím okamžiku v nich rozpoznala…
Odpor!
Hrůzu!
Berenice ani nevěděla, jak se octla na ulici. V hlavě jí neustával cinkat zvonek nade dveřmi; měla pocit, že se jí rozskočí hlava
„THE PALL MALL GAZETTE: DALŠÍ WHITECHAPELSKÁ ZÁHADA!“
„Jeďte, prosím… Nevím… Kjinému… salonu.“
Jestli se okamžitě ne rozjede, omdlím.
Jiný podnik, jiná švadlenka: tahle neměla ohrnutý nosík, cop, šibalský úsměv, drobnou postavu. Berenici připomínala mlékařský vůz.
Ale ta pleť! Jako z vosku. K tomu neuvěřitelně drobné, jemné ruce. A voní, tak zvláštně, povědomě. Pygmejové mají pravdu: „Ať je žena jakkoliv ošklivá, vždy je na ní něco výtečného.“
Při braní míry se několikrát dotkla slečny Walkerové způsobem, který připouštěl jen jediný výklad. Na okamžik Berenice prožila snad tytéž pocity co mladá švadlenka v předchozím salónu, následně cosi jako katarzi. Chtě nechtě se musela rozesmát. Zvonek v její mysli konečně utichl.
Švadlenka: „No tohle, nejprve jsem si myslela, že kostice vašeho oblečení jsou neobyčejně měkké, ale teď už je mi jasné, že neoblékáte ani korzet, ani honzíka. Nikdy jsem se nesetkala se ženou, která by vlastnila od přírody typickou moderní siluetu: zcela bez břicha, se zvýrazněným poprsím a pozadím.“
„Honzíka? Jakého…“
Švadlenka se otočila a ukázala na vystouplý košíkovitý útvar vzadu na sukni, jenž vytvářel „falešné hýždě“.
„Ach, myslíte turnýru. Opravdu ji nepotřebuji, mám křovácké antropologické znaky, jejich ženám se ukládá nadměrně tuk na zadních partiích.“
„Žertujete, podle mého mínění jste velice, velice přitažlivá mladá dáma Ta silueta u vás vychází z neobyčejně přímého držení těla… Ne, počkejte, chci vám něco říct, chci vám poděkovat. Víte, za chvíli mi práce skončí, půjdu domů. Nežije se mi lehko. Kolikrát se mi stane, že někoho obsluhuji, a ten člověk, ne že by byl hrubý nebo co – nemusí ani nic říkat –, znepříjemní mi zbytek dne. Zrovna dnes… Ále co! Vy, slečno, jste mi dnešní večer zachránila“
„Po pravdě řečeno, než jsem vstoupila skoro jsem neviděla pro bolest hlavy. Jak jste mi brala míru, ztratila se – proto také ten smích. Takže i já děkuji. Poslouchejte, vnímám vaši vůni a je mi povědomá, svíravě trpká a současně sladká.“
„Pleťový krém. Prodal mi ho jeden vysloužilý koloniální voják. Říkal mu máslo.“
„Ano, to je ono! Domorodé ženy ho vaří z plodů stromu, a přesto se mu říká máslo. Je to kouzelný krém: pleť po něm získá sametový lesk…“
„Ráda se rozdělím.“
„Pokud budu potřebovat jeho účinky, určitě se zastavím. Zatím vás poprosím o šaty stejného střihu ještě z téhle látky… také z tamté… ano… a hm… z téhle a třeba z téhle.“
„Klobouček?“
„Ano, jistě. Ladící k šatům, sportovní, podobný, jaký vlastním, žádné široké stuhy!“
V tichu svého pokoje rozestřela Berenice na stůl snímky. Pečlivě zkoumala každý z nich zvětšující čočkou.
Oči, výraz v očích, všechny mají stejný výraz v očích. Tahle ne, kdopak to je?
Ve středu pátého září ji nad fotografiemi zastihl mladý muž, s nímž se poznala v Buck’s Row. Po neděli třicátého září se rozpomene, koho na nich viděl, a začne se bát.
Jedenáctého září se sešli Anthony Erwitt a George Akin Lusk, stavitel a dekoratér specializující se na opravy koncertních sálů. Zasedli spolu do křesel v Luskově pokoji pro hosty, v němž byl včera ustaven patnáctičlenný Whitechapelský hlídkový výbor (Whitechapel Vigilance Committee), do jehož čela byl zvolen právě Lusk. Důvodem schůzky bylo především domluvit se na součinnosti: Anthony Erwitt totiž organizoval dobrovolné hlídky ve vybraných oblastech okrsku Whitechapel už od sedmého srpna kdy byla bestiálně zavražděna Martha Tabramová.
Poté, co si nad mapou Whitechapelu rozdělili pole působnosti, mohli věnovat pozornost výkřikům kamelotů pod okny: „Šokující zohavení oběti!“ a „Opět vražda ve Whitechapelu!“ a „Zabita a zohavena!“. Titulky se vztahovaly k další vraždě, jejíž obětí se stala Annie Chapmanová, zvaná Černá Anka. Zemřela násilnou smrtí před svítáním osmého září.
„Ty dva hluboké řezy v hrdle až k obratlům jsou jeho podpisem,“ poznamenal Erwitt. „Proto se také odvažuji tvrdit, že Tabramová – třicet devět bodných ran – jeho obětí není.“
George Lusk zatřepáním urovnal výtisk Daily News. „U Mary Ann Nicholsové, alias Polly, jen otevřel břicho. U Annie Chapmanové se u toho nezastavil, vyňal dělohu… Proč? Co s tím dělá?… Tady píší, že se Annie chtělo spát, ale, podobně jako Polly, neměla peníze na nájem, a proto šla vydělat ty potřebné čtyři penny na ulici.“
Muž s dlouhým knírem, jehož konce visí podél úst až na bradu, složil noviny, položil je na stůl a uhlazoval dlaní. „Včera se tu nejvíce hovořilo o dvou argumentech, proč výbor založit:
Zaprvé, tam, kde není bezpečno, obchody nekvetou.
Zadruhé, pověsti, že za vraždami stojí někdo vysoce postavený nebo Židé, vedou ve Whitechapelu k nepokojům a k násilí, a to v takové míře, až vznikají obavy z revoluce. Chtěl bych, abyste věděl, co si o tom myslím já. Tady píší…“
(Kšach!, plácnutí dlaní do novin.)
„… o ubohé bytosti, která patří do stejné, nešťastné třídy jako Polly.“
George Lusk sevřel ruku v pěst, vzhlédl a prohlásil: „Učili mě, že život člověka má nevyčíslitelnou hodnotu…
{Prásk!, rána pěstí do stolu.)
… ve Whitechapelu stojí čtyři penny – tolik, co tyhle noviny a velká sklenice ginu; tolik, co zablešená postel v pronajatém pokoji pro tři osoby. Těch tisíc dvě stě ubohých bytostí – celá ta nešťastná třída zen – potřebuje práci, poctivou, každodenní práci s pravidelným výdělkem. Pak nebudou trávit noci na ulicích a vystavovat se nebezpečí. Tím, že patnáct vážených občanů a… Promiňte, kolik máte mužů?“
„Deset… pokud jsou na svobodě bratři Fosterové, dvanáct.“
„… a dvanáct gentlemanů z východního konce spojí své síly a obětují svůj spánek, pak, alespoň jak to vidím já, je to totéž, jako by kameloti vykřikovali po celém Londýně: Pánové tam nahoře, udělejte s tím něco!“
Amen, pomyslel si Erwitt, a to ho přivedlo k myšlence, kterou vyjádřil slovy: „Možná už všechno skončilo.“
„Důležité dopadení?“ Lusk přidal otazník za titulek, který také vyvolávali roznášecí novin. Šustění papíru přerušilo rozmrzelé: „Kdepak, jen… Musím si to všechno vystřihnout a uspořádat.“
Když konečně hledané noviny našel a zdvihl je ze stolu, překvapeně zjistil, že mu Erwitt podává svůj The Pall Mali Gazette. Oba muži upadli do jistých rozpaků, jež vyřešili tím, že si – váhavě – časopisy vyměnili. Ticho přerušil citátem hlas zpod dlouhého kníru: „Pan Henry Piggott, padesát dva… Zatčen v neděli v noci… S balíkem ukrývajícím košile potřísněné krví.“ Oči upřené na Anthonyho říkaly: „Konec citátu.“
Lusk: „Co si o tom myslíte?“
Erwitt: „Ať ho zavedou na pitevnu. Když dokáže vyjmout dělohu stejně čistým řezem – na šibenici s ním.“
„Jasně, takže nezbývá než čekat… a hlídat. Cas ukáže.“
Čas běží a ukazuje: v novinách se píše o ledasčem (od devátého září vychází v The Pall Mali Gazette na pokračování ilustrovaný příběh Dr. Arthura Conana Doyla Tajemství zámku Cloomberu), ale ve skutečném životě Whitechapelu k žádné další vraždě ženy, podepsané dvěma řezy téměř oddělujícími hlavu od těla a otevřením trupu od krku až po ohanbí, nedojde.
Takže Henry Piggott.
Po třicátém září je všechno jinak. Od rána je město otřeseno hned dvěma vraždami (oběťmi jsou Elizabeth Stridová – Dlouhá Líza – a Catherine Eddowesová, známá též jako Katka Eddowesová nebo Katka Kellyová), k nimž došlo ve východním Londýně v průběhu noci.
Anglické noviny té doby zdobí občas rytiny podle fotografií, ne však tento článek. Fotografie nahého těla zavražděné Catherine Eddowesové však byla pořízena a bude děsit ještě po více než sto letech. Kromě řady jiných zohavení (vrah vyřízl levou ledvinu i s velkou částí dělohy a odnesl je s sebou) jí bylo odřezáno ucho.
Od dvacátého devátého září je uložen v depozitářích Scotland Yardu dopis, jenž policii předala redakce listu Central News Agency. Dopis nadepsaný „Drahý šéfe“ sliboval brzký nález ženského těla bez ucha.
Podpis?
„Jack Rozparovač.“
Policie tuto informaci předá tisku; vrah z Whitechapelu má od prvního října jméno.
„Ležely tady na stole.“ Anthony Erwitt klepal prstem na čistý ubrus. „Jsem si jistý, že jsem na snímcích, které jste pořídila třicátého srpna odpoledne, viděl Polly, Černou Anku, Dlouhou Lízu a Katku Eddowesovou – všechny oběti Jacka Rozparovače. Ale viděl jsem tady také fotografie dvou dalších žen, slečno Walkerová… Najedná z nich, o tom jsem přesvědčen, byla vaše tvář.“
„Ne, pletete se. Určitě se mýlíte.“
„Vzpomínám si velice přesně na ten snímek. Byla jste to vy, jen… vlasy… měla jste jiný účes. Možná jste se fotila jindy a ta fotografie se připletla mezi ostatní.“
„Vlastně jsem se nikdy nefotila, pane Erwitte.“
„Koho jste, prosím, ještě fotografovala třicátého srpna v Buck’s Row?“
„Bylo tam hodně žen. A padlo hodně přezdívek… K tomu ten strašný dialekt londýnské spodiny… Ta jména, o kterých jste hovořil, tam snad zazněla… Možná ještě… nějaké francouzské jméno?“
„Francouzské? Snad irské, ne?“
„Ne. Nejsem si jistá, ale… Jeanette?“
„Víte co? Prohlédneme si ty snímky spolu.“
Pokoj-laboratoř slečny Walkerové není příliš velký. Zhruba za dvacet minut měla Berenice absolutní jistotu, že se v něm snímky z Buck’s Row nenacházejí.
Erwitt k Georgu Luskovi: „Berenice Walkerová vyfotografovala v okolí Buck’s Row třicátého srpna přinejmenším všechny čtyři dosavadní oběti a taky sebe. Někdo, kdo toho byl svědkem, z důvodů, které nechápu, vraždí. Zmizení těch snímků, nepochybně krádež, nejlépe ukazuje, o jak důležitý, průkazný materiál šlo.“
„Když budu uvažovat logicky, milý Erwitte, vyjde mi z toho jako nejpodezřelejší ona, ta fotografka“
„Sílu má, ale… vrah řeže čistě, bravurně, vždy zleva doprava… nikdo nezpochybnil, že jde o lékaře s chirurgickou praxí, leváka. Ona není levák.“
„Vy také ne, takže nám vypadá ze hry i druhý nejpodezřelejší, protože jenom vy dva o těch snímcích víte.“
„Někdo tam byl… A to focení v něm muselo něco spustit.“
„Walkerová ani v nejmenším nezapadá do profilu oběti. Opravdu si myslím, že by nebylo rozumné plýtvat silami na její ochranu… Ovšem, vaší soukromé iniciativě meze nekladu.“ George Lusk se usmál, což v té době byl u něho jev poměrně vzácný. A bude hůř: šestnáctého října dostane dopis přiložený ke krabičce s kusem levé lidské ledviny.
V místech, kde se obvykle uvádí adresa odesilatele, bude napsáno: „Zpekla“
V pátek dvacátého šestého října dostala Berenice dopis. V kolonce pro adresu odesilatele stálo: „Thomas Alva Edison.“ Tohle byla zpráva na kterou tolik čekala.
S Edisonem se osobně setkala před půl rokem. Potřeboval snímky, podle nichž by se vytvořily rytiny zdobící reklamní tiskoviny jeho firmy. Při společné večeři se svěřila vynálezci se svým snem: zaznamenat pohyb. A neostýchala se seznámit ho se svými úvahami.
Povšimla si, že každému objevu předchází období, kdy je „na spadnutí“ a jen se čeká na šťastlivce, jemuž „spadne na hlavu“ jako Newtonovi jablko. Takže, co bylo podle ní na spadnutí?
Étienne-Jules Marey se svou fotopuškou dokázal na jediném snímku zaznamenat až dvanáct fází pohybu za sekundu. V roce 1882 se proslavil snímkem Letící pelikán. O dva roky později William H. Walker a George Eastman vyvinuli svitkový film. Spojit ty dvě věci dohromady znamenalo vytvořit filmový pás složený ze snímků, z nichž každý bude fotografií jedné fáze pohybu. Rozhýbat takovou sérii obrázků se ale podařilo už Eadweardu Muybridgovi. Projekci pohybujících se fotografických obrazů předvedl v sále Společnosti umění v San Francisku sedmnáctého února 1888.
Edison – tehdy sedmačtyřicetiletý, s vlasy neupravenými jako mladý chlapec, s očima mladého chlapce – přislíbil, že nápad podrobně prozkoumá. Berenice se zavázala zakoupit první prototyp fungujícího přístroje, ať stojí, co stojí.
Edison slib dodržel. V dopise odeslaném osmého října z West Orange ji informoval, že u patentového úřadu (U.S. Patent Office) uložil prohlášení, jež chrání po dobu tří měsíců ideu dosud nerealizovaného přístroje, který udělá pro oči to, co fonograf pro uši, který dokonce zaznamená celé představení, takže divák bude mít ze záznamu úplně totožný pocit – se vším všudy – jako by se nalézal například přímo v sále cirkusu. Následoval technický popis: záznam obrazu spočíval ve fotografování rychlostí dvaceti čtyř snímků za sekundu na filmový pás; zvuk zachytil synchronizovaný fonograf; sekvenci obrazů promítal další přístroj – kinetoskop – stejnou rychlostí, jakou byla nasnímána.
Berenice byla unesená.
Obraz, zvuk… záznam představení!
Ten drožkář měl pravdu! Žijeme ve šťastné době.
Cirkus, který bych mohla sledovat v soukromí! Jak neuvěřitelně to zní: Přímo tady v pokoji se rozzáří manéž, orchestr zahraje tuš, hlediště aplauduje a šestice odvážných šplhá do výše v pachové kakofonii párků, piva, zpocených těl, pilin a zvířat.
Jas světla v té představě se zvyšuje a zvyšuje, až ji docela oslepí, a potom… je jinde.
Ano, v bílém pokoji.
Fotografických výletů neubývá, nových fotografií ano. Osmého listopadu se ale na Berenici usměje štěstí:
Alej. Vpravo a vlevo ubohé, zčernalé, pokroucené stromy. S přibývající vzdáleností jsou méně a méně zřetelné v hustém kouři a jejich větve si jsou stále blíž a blíž.
Ale to je jen optický klam, šalba pro oči těch, co se dívají Z dálky. Stále je mezi nimi stejně široká cesta, cesta odcizení.
Jako noční cesta z tábora, která nás… tři navždy rozdělila.
Útočící myšlenky zažene jen činnost. Připravila si aparát… a vtom se přímo před ni a přesně doprostřed neviditelných, spojujících se nitek perspektivy postavil drobný stařík v černé peleríně s obrovským doutníkem trčícím z úst. Berenice zatajila dech.
Vypadá, jako by byl původcem všeho toho smogu kolem. To je on – Jeho Veličenstvo Moderní věk!
Dostala hroznou chuť objevovat poezii všednosti:
… dvorek se třemi kousky prádla a šňůrou přivázanou ke stromu, který vyhlíží jako ruka; starý, padlý kočár bez kol ve vysoké trávě; tlustou ženu klímající na zápraží.
Poslední snímek byl hotov; Berenice zdvihla fotoaparát… a koutkem oka zachytila pohyb na konci ulice. Pokračovala v chůzi… Otočila se… Měla jistotu: byla sledována.
Ale v těchto místech Whitechapelu přece není ani zdaleka poprvé. Zrovna tahle ulička vede k malému náměstíčku, a dá-li se pak vlevo, brzo uvidí povozy na Whitechapel Road. Přidala do kroku a raději se ani neohlížela Z náměstí sešla do špinavé, zablácené uličky, kde ji obklopil pach plísně a kde šero podstatně zhoustlo. Pokračovala dál, co mohla nejrychleji.
Někdo za ní mlaskavě došlápl a jí přestal stačit dech. Pomyslela si: Spletla ses! Tudy jsi nikdy nešla Tohle není ta ulička protože není vidět její konec!
Zavrávorala (a upustila svoje nástroje); opřela se dlaní o slizké cihly; odrazila se ode zdi, rozeběhla… Útěkem se přiznala sama sobě ke strachu a on toho využil: změnil se v paniku. Vzpomněla si na Erwittovu radu. Vykřikla a vlastní křik ji vyděsil.
To jsi tomu dala! Teď tě musí umlčet.
Utíkala co mohla nejrychleji; nohy se jí smýkaly na kluzkém bahně.
Ta ulička se klikatí! Proto nevidím její konec.
Tam, v dálce, se zaleskla dlažba ozářená plynovým světlem.
Já to dokážu!
Něco za sebou uslyšela nepříliš daleko za sebou.
Dech mu sípá v hrdle vzrušením. Vzrušuje se představou, Že…
Chloupky na krku se jí vztyčily v obraně proti uchopení, sevření, které muselo každou chvíli přijít.
Nejprve škrtí, nebo řeže?
Viděla se očima vraha viděla se, jak se přibližuje sama k sobě, ke svým zádům, pozdvihuje dlouhý, nesmírně ostrý nůž s rukojetí ze slonoviny…
Vběhla do ulice s jednou plynovou svítilnou, co víc, s drožkou! A zdálo se jí, že dýchá docela jiný, teplý vzduch.
Tohle byla malá drožka tažená jedním koněm, pro dva zákazníky, u které drožkář sedí za kabinou (vpředu otevřenou), nad níž vedou otěže.
„Pane… prosím…“
Muž k ní sklonil tvář… Jejich oči se setkaly. Pěstěné nehty zcestovalé, emancipované a sportovně založené Američanky zůstaly na půl cesty k černému, vyleštěnému dřevu opěradla.
Prásk! Klap, klap! Drožka se rozjela… a zmizela za nejbližším rohem.
Berenice osaměla ale samota ji už neděsila Nevylekal ji ani hlas vedle ní: „Uf!… Slečno Walkerová, jak můžete… pro-bo-ha…“
Nic jí nemůže nahnat větší hrůzu než ten drožkář.
Jeho oči. On mě… zná?
„Pane Erwitte, viděl jste…“
Neviděl, je celý ohnutý pod váhou přístroje a stativu. Vypadá, jako by na zádech vláčel mrtvou ovci.
Ale vzdálené klap!, klap! svědčí o tom, že tu drožkář opravdu byl.
To byly oči! Jako výřezy v bledé masce tváře.
Dobrovolný ochránce Whitechapelu, Anthony Erwitt, opatrně skládal na dláždění zázrak přenositelnosti a kompaktnosti v solidní mahagonové skříňce s mosazným kováním a také stativ a patentovanou krabici s negativy a nemohl popadnout dech.
Ach, pane Gibbsi, odpusťte, poprvé jsem vás nechala na holičkách.
Ta skutečná hrůza na mne čekala tady.
Co to jen čišelo… z toho obličeje?
Slovy: „Moc se omlouvám“ začíná příběh pana Anthony Erwitta Je také o strachu: o strachu o ni, o nenápadném sledování, o běhu blátem, o naražené kyčli a o tak nesmírně těžkých krámech!
Berenice udělala něco, o čem si myslela že už toho nebude nikdy schopná: rozesmála se.
Dojem bezpečí ještě vzrostl, když k nim přiběhl policista s identifikačním označením 964 na klopách. Pozdravil se s Anthonym.
V okamžiku, kdy strážník James Harvey zjistil, že šlo o planý poplach, oddychl si. Připomněl jim, že ke třem vraždám došlo v deštivý den třicátého prvního, osmého a třicátého. Datum dnešního dne by zapadalo do periodické číselné řady a právě dnes byl déšť na spadnutí.
Tady prší pořád, chtěla poznamenat Berenice, když vtom se spustil chladný a ostrý liják.
Anthony si stálil čepici téměř na uši a vyhrnul klopy krátkého kabátu. Berenice se do typického londýnského podzimu vybavila lépe: roztomilá gabardénová nepromokavá kápě zakryla složitý účes z vlasů barvy tmavé mědi.
Z ochranných povinností Anthonyho Erwitta se vyklubala docela příjemná záležitost. Pozvala ho k sobě do pokoje; našla u něj porozumění pro své zaujetí technikou, a tak mu plná nadšení vyprávěla o tom novém a úžasném objevu, jež Edison musí zrealizovat do tří měsíců, neboť dál ochrana patentového úřadu nesahá, tedy nejpozději do začátku ledna Proto také Berenice plánuje opustit v listopadu Londýn.
Erwitt tak úplně její nadšení nesdílel, protože nenaznačila, že by snad v její budoucnosti zbývalo místo i pro něj.
Začínala deštivá, studená noc z osmého na devátý listopad. Její podstatnou část strávili spolu. Nejpříjemnějším způsobem, jakým ji žena a muž, jež v sobě nalezli jisté zalíbení, mohou strávit.
Anthony musel na hlídku. Berenice slíbila, že bezpečí domu poblíž Mitre Square neopustí.
Na střechu drožky zabušil chladný déšť, ale Anthony Erwitt jej nevnímal. Myšlenky, zrak, chuť, sluch, vlastně každá buňka jeho těla zůstávala v půlnočním čase v pokoji poblíž Mitre Square, v teplém světle lampy, kterou Berenice nezhasla ani poté, co se začala svlékat.
Berenice Walkerová byla velmi vysoká žena Když vyňala vlásenky z vlasů, svlékla kabátek s nabíranými rukávy, elegantní blůzu upnutou po bradu, sukni a dvě samostatné, zdobené nohavice sahající až pod kolena spojené v pase páskem, připadala Anthonymu neobyčejně krásná. Při své výšce měla souměrnou postavu, souměrnou tím nejnádhernějším způsobem: všeho, co muže na ženě vzrušuje, měla hodně. Nejnápadnější to bylo na nádherných pevných ňadrech a až k bokům se rozlévající záplavě vlasů barvy velmi tmavé mědi.
Všiml si, že se zahleděla do zrcadla zvedla ruku jako při pozdravu…
Nikdy bych nevěřil, že ji uvidím živou, pomyslel si v úžasu Anthony Erwitt a na mysli měl obraz Sandra Botticelliho Zrození Venuše. Poprosil Berenici, aby si dlouhé vlasy přidržela před klínem… a dlaň položila na levé ňadro.
Poslechla – zdálo se, že s úlevou – a on o to víc zatoužil po nezakryté, nahé kráse.
Skutečný zázrak však proběhl na lůžku:
Když ulehli na bok, schoulila se v jeho náručí a roztřásla se. Ta bohatá, mohutná, sebejistá, nádherná žena se změnila zmenšila, stala se z ní malá holčička.
Vystrašená holčička?
Vzrušoval se, hladil ji a utěšoval.
Lůžko trošičku skříplo, jako když hudebník ladí svůj nástroj.
Berenice se zadívala do jeho očí, a potom ho objala a stiskla tak silně, až na chvilku otřásla jeho přesvědčením o lůžkové proměně velké krásné ženy v křehké děvčátko. Ale umožnila mu vnímat tvrdost bradavek, teplý a úplně mokrý klín a tepot srdce.
Položila mu stehno na bok.
Ucítil opojnou vůni. Vnikl do ní, tak lehce a přirozeně, jako by spolu milostný akt neprováděli poprvé, ale po tisící prvé. Zavřela oči, nepatrně odvrátila tvář, usmívala se. Nemohl se nabažit pohledu na ten růžový úsměv, nemohl se nabažit krásy linie tváře a krku a jemnosti kartáčku řas. Líbal ji na všechna tahle místa, tiskl se k ní a vzdaloval a s každým pohybem boků se mu zdála vláčnější.
Lůžková péra pochytila rytmus jejich těl, převáděla ho do zvukové podoby, kterou zesilovala a přenášela dál. K harfě se později připojily bicí – čelo postele narážející do stěny.
Hudba hraje – nevnímají ji. Jenže nejsou v domě sami.
Paní domácí se zdá krásný sen: je jí zase šestnáct, jede se svým otcem první londýnskou železniční trasou ze zastávky London Bridge do Greenwiche; kola duní a na protějším sedadle sedí student, který na ni vrhá kradmé, tolik výmluvné pohledy.
Jeden z mladých malířů o patro níž nespí. Počínaje touto nocí téměř všechny grafické listy, které vytvoří (zbývá mu právě deset let života, zemře na tuberkulózu), budou zobrazovat otevřenou sexualitu: velké ženy s odhalenými klíny a ňadry a drobné muže, někdy redukované jen na ztopořené penisy.
Když Anthony poznal, že se blíží k vyvrcholení, připravil se, aby z Berenice – v posledním vhodném okamžiku – vystoupil, když vtom otevřela oči, obrovské oči žhnoucí zeleným světlem a… přísností. Tmavé, tenké oblouky obočí se přitáhly a zvlnily, aby vynikl výraz, jímž mu nařizovala neopouštět její tělo. A potom mu přitlačila ramena k lůžku a zvedla se nad něj, sklonila k jeho ústům. Při líbání nasála jeho jazyk do úst. Cumlala ho jako nemluvně prs. Dokud se skláněla nad Tonym, dokud se dotýkala růžovými kužílky bradavek jeho nahé hrudi, dokud jej držela ve stanu z vlasů, péra jen jemně vrzala a on měl pocit, že mu někdo zkouší navlékat na úd měkké vlhké prsteny jeden po druhém.
Prudce se zaklonila – struny lůžka zahrály výrazný akord.
Dosedávala, zatímco on vyrážel boky vstříc jejímu klínu stále prudčeji a prudčeji…
Ticho: žádná hudba, žádný dech… Berenice vykřikla, celá se uvnitř rozcukala, dál svírala Anthonyho Erwitta stehny: nedovolila mu, aby ji celičkou nezaplnil.
Na oknech pronajatého pokojíku zachřestil déšť. Berenice Walkerová seděla nahá na okraji lůžka a pozorovala se v zrcadle. Na židli bylo pečlivě složeno její jemné spodní prádlo: kalhotky z jemného holandského plátna a košilka z batistu s hedvábnými výšivkami, krajkami a háčkovanými ozdobami po obvodu srdcovitého výstřihu.
Bylo víc než zřejmé, jak odkládání všech těch svůdných drobností zapůsobilo na pana Erwitta, jenže její oči tehdy přitáhlo zrcadlo, ovládl ji totiž pocit (lžeš, Berenice, ty víš, že to nebyl jenom pocit), že ji odtud někdo pozoruje. Zdvihla ruku, pravou ruku, a její obraz zdvihl ruku levou. A ji napadlo: Co když ta žena v zrcadle nejsem já? Co když takhle krásně a zdravě ve skutečnosti nevypadám? Jak mohu vědět, jak opravdu vypadám? Proto tak spěchala na lůžko, aby už už byla co nejblíže oříškovým objektivům a zároveň objektivním zrcadlům.
Jeho oči… celé jeho tělo mi odpovědělo.
Položila dlaně na zarudlá ňadra a jemně je pohladila Trošičku to bolelo, jak ji Anthony na těch místech laskal a tiskl. Usmála se.
Probouzíš se? Jsi vděčné, že jsem tě zachovala, viď? A já jsem vděčná tobě!
Roztáhla stehna, třela si dlaní břicho, občas sjela až na tvrdý drn mokrých chlupů pod ním. Do nosu jí stoupala vůně másla – trpká a sladká současně –, které vaří okvavské ženy z plodů stromů rostoucích na Aframské rovině.
Ten krém je kouzelný: pleť po něm získává sametový lesk, vůně zvyšuje náruživost mužů i žen a vetřen neuvěřitelně drobnou jemnou ženskou rukou zajistí…
Nezajistí! Copak jsi už zapomněla, co říkal ten trpaslík v léopoldvillské nemocnici? Že už nikdy…
Mlč! Tehdy jsem byla nemocná, těžce nemocná – už nejsem. Podívej, že nejsem!
Miluješ ho?
Jeho sliny chutnaly po perníku.
Ptám se, jestli ho miluješ.
…
Berenice?
…
Ach, ubohá Berenice…, ale jemu ten perník přece pomohl.
Někdy nad ránem se přihodilo něco tak hrůzného, že ani otrlí muži nebudou schopni dočíst popis místa činu a nalezených ostatků oběti uvedený v časopise The Pall Mali Gazette větou: „Ďábelská práce pod její vlastní střechou.“ Daily News jsou neobvykle stručné: „Poslední a nejhorší: Mary Jane Kellyová rozsekána na kousky v čísle 26, Dorset Street, Spitalfields.“
Tentokrát vrah vyjme téměř všechny orgány a rozloží je po pokoji, který oběť obývala. Jeden si však odnese s sebou – srdce.
Pátou obětí lidské zrůdy se stala Mary Jane Kellyová, zvaná též Mary Ann Kellyová, Ginger, Emma nebo Marie Jeanette Kellyová. Z pětice žen, které padly za oběť „chirurgovi“ z Whitechapelu, byla Mary Jane nejmladší (dvacet čtyři) a nejvyšší (pět stop sedm palců). A jako jediná měla světlé vlasy.
Když si Anthony Erwitt přečetl podrobnosti páté vraždy, v duchu zaklel. Hledali ženu se jménem Jeanette, aby ji mohli chránit, ale takhle si začala říkat Mary Jane Kellyová sama po výletu do Paříže – nikdo z lidí, kterých se Erwittovi muži ptali, o tom nevěděl.
Když si tutéž zprávu přečetl George Lusk, položil si otázku: Co s tím, do čerta, dělá? Nejprve děloha, teď srdce.
V duchu si probral ještě jednou, co o pitevních nálezech psali v novinách. Nahlédl do sešitu, do kterého si lepil výstřižky článků, jež se týkaly tajemných vražd ve Whitechapelu, a uvažoval:
Elizabeth Střídová byla zavražděna po půlnoci třicátého září. Tělo nalezli v jednu ráno; tělo Catherine Eddowesové hodinu poté. Chyběla levá ledvina s kusem dělohy, ta levina, jejíž část jsem dostal poštou. Pět těl, čtyři z nich měla otevřenu břišní dutinu, u tří chyběl nějaký orgán. Elizabeth Střídová s jediným řezem v hrdle mezi ostatní nezapadá. Buď byl vrah vyrušen a nestačil provést více než jeden řez, nebo tenhle zločin k těm dalším nepatří. Ale první vražda Nicholsové k nim patřit musí: dvojitý řez zleva doprava, otevřené břicho. Tak k čertu, proč si z jejího těla nic neodnesl? Záhada číslo jedna A druhá? Proč mi posílal ten balíček, proč zrovna ledvinu Eddowesové?
George Lusk znal jen jednu metodu, jak se zbavit bolesti hlavy způsobené nevyřešenou záhadou.
Zhruba po dvou hodinách uvažování se setkal ve Scotland Yardu s dektektivem-inspektorem první třídy Frederickem Georgem Abberlineem a představil mu svoje řešení druhé ze záhad:
Část ledviny, která mu byla zaslána poštou, nepatří Catherine Eddowesové. Skutečný pachatel si ledvinu ponechal, tak jako orgány Chapmanové a Kellyové. V případě balíčku „Z pekla“ šlo nejspíš o nejapný vtip studenta medicíny navštěvujícího pitevnu.
Policista srdečně poděkoval muži, jenž, ač amatér a laik, se také snaží pomoci dopadnout whitechapelskou bestii, s politováním však poznamenal: „Neexistuje způsob, jakým by bylo možné vaši hypotézu prokázat. Forenzní věda neumí určit, zda ledvina z balíčku patří či nepatří nebohé paní Eddowesové.“
Ani k vyřešení záhady, které George Lusk ve své nomenklatuře přidělil číslo jedna, inspektor nijak podstatně nepřispěl.
[Od analýzy DNA využitelné v policejní praxi dělí oba muže sto let. Bohužel, ani dnes nelze zpětně analýzu provést, neboť krabička se slavným dopisem „Z pekla“ i s obsahem se z policejních archivů ztratila Většina současných odborníků – „rozparovačozpytců“ se však ztotožňuje s výše představeným míněním pana George Luska]
Ze Scotland Yardu zamířil Lusk za svým přítelem Erwinem. Erwittova sestra mu připravila a naservírovala čaj s perníčky, zatímco bratrovi, jenž se vrátil z hlídky, vařenou rybu se šťouchanými brambory.
Lusk jej seznámil se záhadou číslo jedna.
Erwitt pohlédl do temna otevřeného rybího břicha a odsunul talíř s brzkým obědem či pozdní snídaní stranou.
„Oproti vám, Erwitte, mám výhodu,“ zareagoval Lusk. „Nebyl jsem tam. Neviděl jsem místo činu a všechno, co k tomu patří. Pro mne je to něco jako matematická šaráda úloha z Vtipného brousku.“
Pronesené bylo jakousi formou omluvy, neboť Lusk věděl, že žádná slova nevynahradí mladému muži s chutí pojedené jídlo, ale byl si jist, že Anthony Erwitt je stejně ryzí Angličan jako on sám, a tudíž také vyznává heslo: „Velká doba žádá velké oběti.“
Pohled na rybu Erwitta přenesl do brzkých ranních hodin, na studený chodník Buck’s Row, do blízkosti strašnými zraněními znetvořeného těla ženy.
On je ve výhodě? Neměl bych být spíš já? Vždyť on zná všechno o vraždě Polly jen z líčení novinářů, z nichž mnozí ani nebyli na místě činu přítomni. Tak, co jsem tam viděl vlastníma očima?
Erwitt vzpomínal, pozorně sledoval obrazy, jež mu nabízel vnitřní zrak… A najednou se to stalo: místo obrazů se mu vybavila slova slova která pronesla Berenice Walkerová nad ostatky Mary Ann Nicholsové.
Lusk si povšiml změny ve výrazu tváře svého přítele.
„Potřebuji noviny…“
Lusk se naklonil na stranu, aby z pravé zadní kapsy kalhot vydoloval malý sešit. „Mám tu všechny výstřižky,“ poznamenal přidušeně a poněkud samolibě.
Erwitt podivně frkl a se slovy: „Daily Newsl“ odběhl, aby se později vrátil s výtiskem The Pall Mali Gazette a očima „navrch hlavy“.
„Mám to.“
Za půl hodiny vtrhli k inspektoru Abberlineovi dva muži.
Jiného by okamžitě vyhodil, s těmito dvěma ho však spojovalo minimálně jedno: nespočet probděných nocí.
„Známe řešení problému: proč si vrah nic neodnesl z těla Nicholsové.“
„Ano?“
„Zní: on si něco odnesl.“
„Aha…“ Přestože inspektor Abberline poslední měsíce spal málo a poslední noc vůbec, duševně nijak nestrádal, měl uloženy v paměti protokoly a všechny výpovědi týkající se případu, on nemusel nic hledat v papírech, novinách či výstřižcích, a přesto jeden šanon otevřel, otevřel ho však jenom proto, aby zmírnil účinek slov, která musela být pronesena: „Někde tu mám… Je toho tolik, viďte, přátelé, těžko se v těch materiálech člověk orientuje… Já také… Tady. Podívejte, tady mám velice podrobný popis posmrtného ohledání Mary Ann Nicholsové. Nebyl v celém znění otištěn nikde. Doktor George Bagster Phillips v něm uvádí, výslovně uvádí, že žádný orgán…“
Pan George Lusk okázale pokynul Anthonymu Erwittovi, aby inspektora seznámil se svým objevem, a ten vyhrkl: „Tak strašné rány… K vraždě muselo dojít na jiném místě, psali v Pall Mali…“
„Pozor, tohle uvádí i Daily News, mám ten článek s sebou.“ Anthony Erwitt dokončil větu: „… protože to, co jí vzal, inspektore, byla krev.“
Desátý listopad zastihl Berenici, jak se naklání přes zábradlí na palubě lodi Victoria. Ač vznešeně pojmenovaná, byla to jen nevelká loď, mířící do Liverpoolu. Teprve v tomto přístavu Berenice nastoupí na některý ze zaoceánských parníků převážejících cestující na trase Liverpool-New York, případně Liverpool-Baltimore.
Ráno toho dne se jí připomněl zánět dásní pachem kovu v ústech. Použila lék zakoupený v lékárně, a teď cítila při každém vydechnutí nepříjemnou svíravou pachuť dezinfekce.
Koho vyhlížím?
Nevěděla vždyť Anthonymu den odjezdu neprozradila. A přece, z jakéhosi důvodu, dál čekala Dokonce i tehdy, když se zvedl nepříjemný ledový vítr.
A pak přijela drožka…
Sledovala černého koně a drožkáře sedícího za kabinou.
Ta drožka je prázdná.
Drožkář kývl na pozdrav.
Berenice se zmateně rozhlédla po palubě – kolem ní proběhl nějaký námořník, jinak nikoho neviděla Vrátila se pohledem na molo a vtom se jí zastavil dech úlekem.
Bílá maska obličeje s černými škvírami místo očí. Proč tak děsí? Proč vyhlíží tak odporně?… Protože se… usmívá.
Berenice poodstoupila od zábradlí.
Zazněla lodní siréna a Victoria se dala do pohybu.
Muž zdvihl pravou ruku v černé rukavici, zahýbal prsty.
Tehdy přece také… To je to, co mne tolik vyděsilo, když jsem ho viděla poprvé: i tehdy se tvářil, že mě důvěrně zná, ale já bych se přece nikdy, nikdy nespolčila s tak odporným individuem.
Berenice neopustila palubu, dokud loď nevyplula na širé moře: chtěla mít jistotu, absolutní jistotu, že na ni ten člověk nenastoupí.
Za několik dní nato, v pohodlí kajuty první třídy zaoceánské lodi-lineru, po vydatné snídani, se rozhodla potěšit samu sebe četbou Edisonova listu.
Kdepak jsem ho jen… V příručních zavazadlech není, takže v koši?
Otevřela největší ze svých batožin – proutěný koš.
Odsunula stranou jedny šaty, druhé.
O těchhle jsem si myslela, že jsem je poslala Anthonyho sestře… Proč jsou všechny tak špinavé?
Zahlédla růžek bílého papíru, sáhla pro něj.
Au!
Překvapeně zírala na pravou dlaň, po jejíž hraně se plazil naducaný, temně červený slimák krve.
Dobře, ale už ani krůpěj – dalších devět měsíců.
Co tam vlastně mám tak ostrého?
Na dně kufru na ni pomrkávalo něco velkého, lesklého.
Není celý lesklý. Jeho střenka je bílá.
A svět kolem začal světlat…
Zase se jí zdá, že je v té místnosti ozářené oslnivě bílým světlem. Nejsou tam žádné stíny, ani jeden jediný stín, jen to bílé světlo – a uprostřed stojí deska Berenice k ní přistoupí. Vztáhne ruku – i její ruka je svítivě bílá – dotkne se desky. Zakrývá ji látka, jejíž záhyby jsou sotva zřetelné. Uchopí do prstů hladký, chladný cípek, který hned uniká ze sevření.
(Jako Janetiny potem mokré prsty!)
Musí ji pořádně stisknout, aby mohla zatáhnout. Látka se pomalu snáší na zářivě bílou podlahu, ztrácí se v ní.
Před ní stojí zrcadlo. Vidí se v něm. Poznává se v něm, i když vypadá tak zvláštně – bílá, čistě bílá, nahá postava bez jediného stínu.
Otočí hlavu a koutkem oka zahlédne v zrcadle jiný pohyb. Pozorně se zahledí do lesklé plochy. Její obraz je stejný, jen…
Ne, není stejný. Účes je jiný, ani žlutozelené oči tak docela nepoznává.
Kde jsem jen viděla tenhle účes?
Zrcadlový obraz se usměje. Je to ten nejhroznější úsměv, jaký kdy spatřila: zlý, vítězný úsměv na masce vlastního obličeje.
Ale já se přece neusmívám.
Už vím! Tohle je ta neznámá žena ze snímku pořízeného třicátého srpna!
A pak si uvědomí, co sama drží v ruce.
Myslela jsem, že jsi zůstal v Léopoldville.
Devět palců neskutečně ostré chirurgické ocele. Rukojeť je bílá, ale tahle barva do světa pokoje nepatří, zdá se v něm nažloutlá.
Jako zuby Anthonyho Abbota, když si při holení namydlil tváře našlehanou mýdlovou pěnou a potom se smál. Tohle je barva staré slonoviny. Vypadá – hnusně.
Berenice pozdvihne pravou ruku s pitevním nožem a její zrcadlový obraz zdvihne levou ruku tak vysoko, až se ostří zastaví kousek od sněhobílého hrdla. Bez ohledu na to, že Berenice ani neotevřela ústa, se ozve ze zrcadla:
„Dokončeno. Tohle je moje poslední dílo, to nejlepší, co jsem dokázala vytvořit. Ale patřím ke starým časům, kdy tanec a malbu v jednom mohla zaznamenat jen paměť. Díváš se pozorně?… Svým způsobem je to premiéra. Dosud jsem měla jen jediného svědka: asistenta, který mi pomáhal s provedením triku ‚Zmizení z místa činu‘. Bohužel, jemu se obrazy, jež jsem evokovala, vrážely spíš do slabin néž do mozku. Víš, co je zvláštní? Ze jsme obě děti čarodějů. Ten tvůj se jmenuje E… Dopovíš?“
„Erwitt?“
„Blázínku. Takže…“
Vtom zvýší hlas, jako když principál uvádí číslo: „TANEC A MALBA V JEDNOM!“
Dvakrát rychle a hluboko řízne.
A Berenice ucítí křeč v ruce, tak moc se bojí, že by ten pohyb mohla napodobit. Přes veškerou hrůzu toho okamžiku si připomene moudrost afrických Zulů: Opice bude tak dlouho kopírovat všechny kolem sebe, až si jednou podřeže krk.
Krev ve dvou proudech vytryskne a pokryje látku na zdech a na podlaze.
Berenice se nadechuje a nadechuje, nadechuje se k výkřiku – ale nekřičí!
Dívka – tanečnice a malířka – se otáčí a proud krve maluje na zeď výrazné čáry.
… malinová zavařenina na bílé stránce v bloku Aubryho Beardsleye…
A pak, i když to zní neuvěřitelně, ale v bílém pokoji není asi nic nemožného, provede krvácející zrcadlový obraz se svým tělem postupně všechno, co se přihodilo paní Kellyové.
„A teď se podívej,“ promluví s plnými ústy, i když nemá rty. Žvýká, polkne. „Srdce… není! Nemá srdce. Tanečnice přece nemají srdce, ani je nepotřebují, živí je docela jiná část těla“
Dílo levoruké je dokončeno. V tratolišti krve leží bez hnutí rozčtvrcené tělo i vyňaté orgány, vše uspořádáno s jakousi přísnou logikou.
Tolik barev.
Jas světla pohasl. Berenice spočívala na zádech na lůžku a pozorovala kazetový strop kajuty. Rozhlédla se.
V této místnosti opravdu není nic bílého, ani červeného.
Takže sen.
Prsty pravé ruky sevřely cosi tvrdého a hladkého. Zdvihla nahou paži i s předmětem před oči.
Devět palců…
Zasychající síťovina krve na předloktí.
Tohle je přece nůž té levoruké.
Vybaví se jí zohavená tvář, žvýkající tvář; krev valící se přes obnažené zuby.
Krev v ústech… jen ty určité dny. To nebyla moje krev!
Ruka s nožem se roztřese.
Žádný sen. Je mrtvá.
Byla jsem to já?
Byla… částí mého já?
Zabíjela tanečnice. Předvedla mi jak tanec a malba v jednom. Za cenu vlastního života mi to předvedla Nechtěla, aby její umění upadlo do zapomnění. Patřila ke starým časům. Dokázala je zaznamenat jen nedokonalá, smrtelná, lidská paměť, moje paměť.
Alia… byla mi tak blízko, že musela vědět o přístroji, který už možná dnes dokončil geniální, E… Tak proto… Nebude těžké se naučit jej ovládat, zaznamenávat…
Pokračuj!
Nepodobá se snad vynálezce čaroději?
Zaznamenávat co?
Zaznamenávat přesně, cokoliv si budu přát, a ten záznam pak kdykoliv rozhýbat, oživit.
Oživit co, pravoruká Berenice?
Oživit to velké představení – tanec a malbu v jednom.
Dnes u snídaně ten milý staroušek, vysloužilý generál, vyprávěl, že nejlepší tanečnice jsou k vidění v Nikaragui. Žijeme ve šťastné době.
Léopoldville, Svobodný stát konžského krále Leopolda belgického, 9. prosince 1888
Černý sluha přinesl snídajícím mužům noviny. Menší z nich, se zarudlou pihovatou pokožkou a zrzavými licousy až na bradu, po nich hmátl pravou rukou (levá spočívala předloktím na stehnech s dlaní obrácenou nahoru, s pokrčenými chvějícími se prsty). Položil noviny na stůl, otevřel… Žvýkal, v předklonu‘ přelétl očima titulek: „Další hrůza ve Whitechapelu“ a zběžně i několik odstavců, až narazil na větu: „Příšerný pohled se naskytl policistům.“ Po chvíli se čelisti přestaly pohybovat; ozvalo se: „Fuj! To je ale hnus, tohle by se mělo zakázat tisknout. Úplně mě přešla chuť.“
Druhý z mužů – ne nepodobný mladému Marku Twainovi –, velice vysoký, štíhlé, sportovní postavy, s černými, rozevlátými vlasy a mohutným knírem, sáhl po novinách. „The Leeds Mercury, jedenáctého listopadu. Henry, ať už se stalo cokoliv v tom tvém milovaném Londýně, je to minulost. Takhle to musíš brát. Lidi, kteří si chtějí zachovat v pořádku nervy, musí číst nejméně měsíc staré noviny… Aha tady to máme… Ale no tak, tohle tě přece nemůže rozházet.“
„Kristepane, to tam musejí psát, co vyřízl a kam to potom položil? Vždyť on ji rozporcoval jako kuře!“
„Řeknu ti, jsou to dva tři roky, dělal jsem se ženskou, a ta by tohle zvládla“
„Nemyslíš vážně, Tony. Ženská?“
„Jo. Byla to udělaná ženská. Vysoká jako já. Pěkný kus velké, pěkně stavěné ženské. Taková veliká kočka s jedovatě zelenýma očima. Objevila se tady s nějakou rodinou jako umělecký fotograf – krajinky, portréty a tak. Všude tahala s sebou ty svoje krabice a stativ a půl dne ti byla schopná vykládat, jaká věda a zároveň umění je tohle světlopísectví. Bylo to mezi námi docela vážné: zasnoubil jsem se s ní. Na svatbu tady nebyla ta správná chvíle: vypuklo povstání a belgická armáda se je právě pokoušela potlačit; popravy tu byly na denním pořádku. Žili jsme jako muž a žena s tím, že formality vyřídíme později. Jednou mi povídá: ‚Máme po ruce plno zboží, za které soukromí doktoři a školy rádi zaplatí.‘ Nechápal jsem: ‚Zboží? Jaké zboží?‘ Měla na mysli lidské orgány naložené v lihu. Namítl jsem, že ti mrtví jsou černoši, a ona na to: ‚Uvnitř jsme všichni stejní.‘ Právě takhle to řekla, Henry, a věř mi: nemluvila o duši. Tak jsme se dali dohromady s velitelem vojenské nemocnice. Jmenoval se Van de Velde. Údajně kapacita. Mimochodem, nechápu, jak člověk tak neuvěřitelně malé postavy mohl sloužit v belgické armádě a ještě ve vysoké funkci. Dal nám k dispozici vybavení a prostory a naučil nás co a jak. Ta ženská byla rozený chirurg. Říkala tomu sběr plodů, myslím, že už tohle samo o sobě o ní něco napovídá. A tak jsem dával do lihu místo ryb lidské plíce, ledviny, sleziny a močové měchýře. Měla pravdu: bylo to výnosnější než lov a sběr trofejí. Teď si dovolím předběhnout sled událostí: v pánském klubu se tehdy objevily dvě nové tanečnice. Extra třída Předstíraly, že jsou sestry a že jim není ještě šestnáct. Dlouhé vlasy spletené do copu až na záda a ohrnutý nosík – člověk by si málem myslel, že jsou panny, ale to bylo, přihlédnu-li k jejich povolání, nemožné. Nemohl jsem se jich nabažit, člověče. Vzal jsem je k sobě do nemocnice a převlékl je za zdravotní sestry. A tahle ženská nás načapala Jo, kámo, tahle hodně ostrá ženská mě přistihla jak se říká, in flagranti: ony na sobě neměly víc než černé punčochy a já ani to ne. Člověče, začala mela Na jednu z těch holek vyjela hned. Ta ale u sebe měla nůž a neváhala ho použít – pořezala jí ruku. Ale bylo jim jasné, že takovou kliku nebudou mít věčně. Sotva se dozvěděly o vhodném angažmá v Nikaragui, odpluly první lodí, která měla namířeno do Ameriky.“
„Co provedla tobě?“
„Che! Vidím, že sis o ní udělal celkem dobrou představu. Dál sbírala plody, jako by se nic nestalo, čistě, rychle, levou rukou, protože pravou měla zafačovanou. Při tomhle strčila do kapsy všechny doktory. Ptáš se, co provedla Anthonymu Abbotovi?… Jedno krásné ráno byla pryč i s jeho podílem, se všemi jeho penězi, diamanty. Deset let v tomhle pekle – a jako by to nikdy nebylo. Obrala mě o deset let života, a pak se vypařila.“
Henry pohlédl na svou levou ruku, třásla se.
/ když jsem v pohodě, bojí se.
Před šesti měsíci opakovaně napadli vládní stanici u Luluaburgu lvi. Belgičané najali lovce Henryho Johna Barrowa, aby je šelem zbavil. Zastřeli] lvici, potom ještě jednu, ještě jednu. A pak za ním poslali posla, že lvi zaútočili tentokrát u Beny Makimy.
Našel si dobré stanoviště na kraji pralesa, čekal… a dočkal se. Lev, ne lvice, vyřítil se ze zelené temnoty přímo na něj. Dělilo je… šedesát yardů? Henry zamířil, stiskl spoušť… a nic, rána nevyšla A lev byl u něho, na něm: čpavý horký smrad, pach strojního oleje, tíha, bolest a strach…
Buch! Buch!. Dva ohlušující výstřely ze zbraně amerického dobrodruha a lovce Anthonyho Abbota. Bylo po lvu. Anthony zachránil Henrymu život, svým způsobem i paži. Co zůstalo navždy zmrzačeno?
Srdnatost.
Od té doby Henry John Barrow neotevře dokonce ani dveře vlastní koupelny, aby ho nezahltil děs z toho, že se na něj zevnitř vyřítí…
Co vlastně?
Lev.
Ne, lev ne, protože ani tehdy to nebyl lev: byla to absolutní zuřivost.
Nepoužívané, zakrnělé, chybějící orgány a schopnosti příroda nahrazuje neobyčejným rozvojem jiných. Henry John Barrow se z invalidního lovce šelem stal vynikajícím obchodníkem. V práci používal mozek, nikdy srdce.
S myšlenkou: Každý máme svého lva, se otázal: „Cos vynechal, Tony, tím předběhnutím sledu událostí!“
„Asi ti to musím povědět, abys pochopil, že nejsem sukničkář, že jsem to s ní myslel vážně a že v době, kdy jsem ji podváděl, už byla někým úplně jiným. Tak, co se přihodilo. Do Manyangy tehdy dorazili bratři Davidsonové. Průmyslová výroba trofejí, dalo by se říct. Měli s sebou preparátory, kompletní vybavení. Dohodl jsem se s nimi, že se zúčastním jejich výpravy. Svoji budoucí ženu jsem s sebou brát nechtěl už kvůli Davidsonům, znáš je…“
„Znám,“ potvrdil Henry rozhodně.
„Navíc s nimi byl jako jejich lovec nějaký Němec nebo Belgičan, jméno jsem už zapomněl. Víš, na někoho se stačí jen podívat, a máš jistotu, že s ním nechceš trávit noc někde v pralese. Jenže ona chtěla být všude se mnou. Hned první den výpravy, přesněji noc, se to stalo. Najednou křik, její křik. Vyskočil jsem. Zakrývala nás jediná přikrývka, a když jsem ji odhrnul, viděl jsem krev. Všude byla krev; ta pokrývka jí byla úplně nasáklá. Šílel jsem hrůzou, nevěděl jsem, co dělat, jak zastavit to strašný krvácení. Posadil jsem ji na koně a jeli jsme až do Léopoldville, do té naší nemocnice, k tomu trpaslíkovi, který měl být nejlepším doktorem… Dostala se z toho. Potratila. Řekl jí, že musel… něco udělat…“
Anthony sklopil hlavu a pomalu jí zavrtěl.
Henry měl pocit, že lev skočil.
„… že už nebude mít děti, a že kdybych dovezl jeho k ní, tak by to takhle nedopadlo. Henry, copak jsem ji tam mohl nechat samotnou?“
„Tohle si nevyčítej, Tony. Myslím, že kdyby Davidsonové dostali dobrou nabídku… Jak já je znám, a znám je dobře, za stříbrnou gorilu by ji vyměnili Pygmejům určitě.“
„Došlo k dalším komplikacím, vynechávaly ledviny a k tomu nějaká nemoc krve… Měli jsme sluhu, křesťana vychovaného v misii v Luebu, jmenoval se Watobelle a byl černý jako lak. Poradil jí, ať navštíví obřadníka v nedaleké vesnici, ten že ji vyléčí. Poprosila mě, abych ji do té vesnice doprovodil, a já to udělal. Už proto, že to bylo poprvé od té nešťastné noci, co na mne vůbec promluvila, co vůbec zaregistrovala, že žiju. A tak jsme se tam vypravili, ona, já a Watobelle. Obřad proběhl v noci, ve vysoké chýši. Watobelle nám vysvětlil, že v ní musí zůstat sama Potom černoši zapálili ohně a spustili tu svou pekelnou bubnovou muziku. Už mi byla dlouhá chvíle, a tak povídám Watobellemu, kdy se začne něco dít. Podle něho ale obřad už dávno probíhá, protože obřadník – nganga to znamená medicinman, kouzelník, zažehnávač – spí a ve snu přijímá rady ze světa duchů.“
K bubnům se přidaly zvonky a všelijaké klepání a cinkání. Pořád dokola ten stejný rytmus, něco jako Á-tra-t-tra-ta-Á-tra-t… A pak jako když utne – ticho.
‚Je u paní‘, povídá Watobelle a bělmo mu svítí v obličeji.
Protestuju: ‚Do chýše přece nikdo nevešel.‘
Watobelle mi vysvětlil, že obřadník se ukáže jen tomu, koho si vyvolí. Pak začal ten pekelný rámus znovu, ale tentokrát se ozýval z chýše: bubnování, tleskání, zvonění, skandování. Vesničané se hned přidali.
‚Co se tam tak asi děje?‘ ptám se.
‚Nganga léčí.‘
V momentě, kdy se mi ten randál kolem zdál nejhlasitější, jsem si uvědomil, že někdo stojí vedle mne. Obrovská postava. Pomalu se otočila Neviděl jsem žádnou tvář, jen splývající tmavou, možná tmavomodrou látku. Vál slabý vítr, kolem té velké, tmavé postavy povlávala spousta palmových vláken, na látce bylo našito plno mosazných zvonků, které se slabounce rozcinkaly, a pomrkávajících zrcátek. Svítil obrovský měsíc a tak ta vlákna vyhlížela jako vlasy stařeny, jako pavučiny. Tohle byl nganga! Henry, ty víš, že já pavouky zrovna nemusím… vypadal jako Pavouci bůh. A byl cítit, svíravým, kořeněným, takovým… jako zaprášeným pachem. Teprve až promluvil, uvědomil jsem si, že má hlavu, a to asi ve stejné výšce jako já – to nad ní, co jsem při prvním pohledu považoval za hruď a ramena byla nějaká ozdoba z obarveného peří. Měl masku. Ne takovou tu… helmovou, kterou domorodci nosí na temeni, ale obličejovou. Dřevo natřené bílým jílem. Jenže jíl samozřejmě není čistě bílý, ale nažloutlý, takže ta maska vypadala dost odporně. Vypadala jako tvář Číňana No, spíš, jako by Číňanovi někdo odřezal obličej a nasadil si ho.
Promluvil bantuským jazykem, řečí středních Bantuů. Řekl mi, že určitým částem těla velké bílé ženy ublížilo zlé kouzlo.
Díval se na mne. Viděl jsem jen tmu ve výřezech masky, ale něco začalo dávat smysl: Bantuové věří, že příčinou nemoci je zlé kouzlo způsobené někým z příbuzných či blízkých. A ta bílá barva? U Bantuů je bílá barvou soudu.
Pokračoval: ‚Vyléčí se, až zabije své nepřátele a nasytí se zdravými částmi jejich těl. Jen tak získá schopnosti, kterých pozbyla.
Možná jsem se i ušklíbl, ale určitě jsem si pomyslel něco o žvástech pověrčivých domorodců. Nějak se domákl, co se mi honí hlavou, a namaloval do písku tohle.
Anthony Abbot ponořil prst do čaje a mokrým bříškem ukazováku nakreslil na stolní desku z nalakovaného mahagonu rovnostranný trojúhelník obrácený špičkou dolů. Potom úsečkou spojil spodní vrchol trojúhelníka se středem protější strany.
„Tenhle obrazec symbolizuje člověka Pravá polovina, ta sedmička se nedokáže vyléčit, pochybuje, nevěří, ale tahle levá, zrcadlově obrácená, ano, jenže – spí. Nganga tu druhou polovinu právě teď probudil.
Povídám: Jasně, v člověku se spojuje dobro se zlem, světlá a temná stránka Protestoval. Žádné zlo, ani temnota Tahle obrácená sedmička nikomu dobrému neublíží, neublíží vůbec nikomu, dokud nenajde nepřátele. Pak ublíží – a uzdraví.“
Anthony pokrčil rameny a pokračoval: „Prostě barbaři, doba kamenná. Vrátili jsme se do Léopoldville. Od té doby ji nezajímalo nic jiného než to… pitvání. Odmítla každý pokus o tělesné, vlastně i duševní sblížení. Pokud nesbírala plody, seděla s tím svým strašným nožem před zrcadlem. Všichni si mysleli… Možná z dálky to vypadalo, že je mezi námi všechno jako dřív. Jenže j sme nežili spolu, ale vedle sebe… vedle sebe tak na šířku silnice. Skončilo to tak, že jsem začal utíkat do pánského klubu. A pak se v něm ukázaly ty malé Belgičanky. Řeknu ti, Henry, musel jsem být s nimi – každou vteřinu. Musel jsem být s nimi, protože ony představovaly Život, radostí života Teprve až jsem je poznal, pochopil jsem, že od výletu s bratry Davidsonovými jsem… nežil. Nemohl jsem bez nich být. Vlastně jsem rád, že k tomu všemu došlo, a hlavně, že ona už tu není. Trochu jsem se bál, víš? Bál jsem se, že nakonec toho nepřítele najde ve mně.“
