Osoby:
Publius Maxentius Varrus: muž, který je ohromen nanotechnologiemi.
Veronika: dívka, která je pro každou špatnost.
Trenton: člen hlídky MTPI, tentokrát si bere s sebou do minulosti dámskou společnost.
Stich: pštrosovitý úředník, projevující byrokratické sklony.
Salvatore: archeolog, který se při výkopech ničemu nediví.
Pastor: věrozvěst, který si pro hlásání víry nevybral správnou dobu.
Horatius: edil v Pompejích, má pochopení pro úplatky.
Lucilla: velmi náruživá dáma.
Quintus: eroticky založený pán.
Je celkem logické, že členy MTPI občas potkají v bludišti meandrů nejrůznější nehody. Od té nejběžnější, tedy uvíznutí někde v minulosti, až po ty nejzávažnější, což je smrt. Každý člen MTPI si ale může být jist, že jeho přátelé udělají vše, aby ho z minulosti dostali zpět.
Jeden z nejzajímavějších případů takové nehody jsem musel řešit v Pompejích roku 79.
Je dobře známo, co se 24. srpna roku 79 stalo. Římané žili na úpatí hory tak dlouho, až se s ní dokonale sžili a začali ji považovat za neškodnou, a tak když se na vrcholu Vesuvu objevily pár týdnů předtím skromné obláčky, nepovažovali to za žádný příznak nebezpečí, a sám Vesuv s nimi vlastně jen tak laškoval, až začal 23. srpna chrlit nesmírná oblaka popela, což by ještě nebylo to nejhorší, kdyby si odpoledne dalšího dne neusmyslel, že už tady stojí dost dlouho, a vnitřním přetlakem nezbavil sám sebe celého vrcholku a hnal pyroklastické mračno k jihovýchodu, přímo tam, kde žilo více než dvacet tisíc lidí.
Nikdo, kdo v té době byl za hradbami Pompejí, neunikl.
„Taky mě s sebou nikam nevezmeš,“ stěžovala Veronika.
Povídám jí, že to není jednoduché, že o každé cestě musí rozhodovat ústředí, že si nemohu brát spolucestující, jako kdybychom jeli do Řitky. S tou Řitkou ji rád dráždím, jednou mě vzala na výlet k Berounce, projeli jsme Řevnice, Hlásnou Třebáň, Karlštejn, a nějak jsme se dostali do Řitky, kde jsme se na dálnici dostali do hromadné kolize. Vyvázli jsme z toho s pomačkaným plechem a Veronika za to vlastně vůbec nemohla. Řídí dobře, a to jak automobil, tak i chronocykl.
Ale náš šéf, to je nějaký antifeminista Veronika je sice řádnou členkou MTPI, ale je tady spíš na doplňkové služby a hlavněji volají do akce tehdy, když je potřeba nějakého lékařského zákroku. Rány umí sešívat perfektně, a kdyby nelhala, tak by si připomněla, že jsem ji jednou vzal na stáž do nemocnice v roce 2200. A ona tam leccos okoukala. Musela mi tenkrát odpřisáhnout, že nic z toho, co se naučila, nepoužije ve svém civilním zaměstnání, a doufám, že to dodržuje. Při akutních příhodách lidí, jejichž smrt by mohla ohrozit lineární vývoj času, se toto umění vždy hodí.
A vida teď se naskytla příležitost. Bylo nanejvýš jisté, že ji budu potřebovat. Jen doba, do které jsem měl namířeno, nebyla pro tak něžnou a v ctnosti vychovanou dámu právě nejvhodnější.
To jsem ještě nevěděl, že to děvče má hroší kůži.
Pompeje, rok 79 našeho letopočtu.
Objevily se zprávy, že jistý Publius Maxentius Varrus, velkostatkář, vlastní cosi záhadného. Z popisů vyplynulo, že se jedná o předmět, který do prvního století našeho věku rozhodně nepatří. Jeden z agentů MTPI v tomto čase naměřil u jeho vily silné Morganovo pole. Neměl čas se tím zdržovat, ale neprodleně podal v tomto směru zprávu.
Mohl se u něj načas usadit někdo z poutníků, mohl mít i soukromou návštěvu z budoucnosti, ale Morganovo pole neslo TP adresu naší agentury.
Nikdo z našich tam v té době nebyl, ale to není rozhodující. Tato doba nemeandruje jen lineárně, a tak není důvodu tam cestovat. Ale Morganův čip, to není jen tak nějaký obyčejný přístroj. Morganův čip si veze každý z nás s sebou, jeho systém sestavený převážně z nanotechnologických součástek máme všichni voperován do levého předloktí.
Znamená to, že tam někdo z agentů uvízl. Kdo ale?
Ušklíbl jsem se.
Pevně doufám, že to nejsem já.
Zpráva o tom, že existuje v té době Morganovo pole, pocházela z rána 23. srpna 79. Pokud tedy chceme toho muže najít a dostat ho pryč nejen z tohoto města ale i z této doby, máme na to zatraceně málo času. Vlastně jen šest hodin.
Je zřejmé, že do města se musím dostat o pár dní dřív a pokusit se zjistit, co jen bude možné. Hledáme jehlu v kupce sena. Musím si zahrát na bohatého Římana. Na to nemohu být sám. Musím mít spolupracovníka. Jako každý slušný Říman budu tedy ženatý.
O průzkumné cestě toho snad ani nemusím moc psát. Potřeboval jsem rozhodit lana a hlavně se nějak vetřít do domu Publia Maxentia Varra Nějak se mi nedařilo dostat se do jeho blízkosti. Nepřipadalo mi vhodné usídlit se na nějaký čas v Pompejích a stát se jeho klientem, raději jsem se pohyboval ve „vyšší společnosti“. K tomu, aby se mi svěřil se svým úlovkem, jsem mu musel být rovný, a musel jsem tedy být v jeho domě hostem.
A tak jsem jednoho dne zinscenoval přepadení (nedalo moc práce přemluvit k tomu skupinu vagabundů) a jen tak jakoby omylem jsem já, vážený aristokrat, projížděl okolo na koni. Bylo to neobvyklé, Římané obvykle dávají přednost pohodlí a tedy „spěchají“ v nosítkách, ale tohle mi přišlo pravděpodobnější. Rozehnal jsem tu chásku, co si na Via Appia nedaleko Capuy dovolovala na římského patricije, a bičem jsem sehnal zpátky otroky, kteří při prvním náznaku přepadení zahodili nosítka a nechali svého pána v rejži.
Varrus neváhal a překypoval díky, a nakonec řekl to, v co jsem tajně doufal. Kdykoliv si budu přát, mohu být hostem v jeho domě, a tak jsem hned nezaváhal a slíbil jsem mu, že se u něj zastavím z a několik týdnů, až budu se svou mladou manželkou cestovat do Řecka.
A tak dostala Veronika příležitost hrát si na mladou manželku. Předem jsem ji varoval, že bude muset hrát mladou manželku se vším všudy a navíc bude muset hrát mladou Římanku, což jsem doplnil poznatkem, že být hostem v domě římského patricije může přinášet nové a dosud nepoznané zážitky.
Řekla, že je připravena na vše. Koupil jsem několik otroků na tržišti v Ostii. Byli to čtyři svalnatí muži, černoši odkudsi z Núbie, pro které nebylo problémem unést nosítka s důležitými osobnostmi.
Bylo jim celkem jedno, komu patří, svou práci vykonávali mechanicky a nereptali, navíc jsme je nepřetěžovali. Denně s námi nešlapali víc než takových dvacet kilometrů, pěkně od hostince k hostinci, vytipoval jsem si ty lepší podniky a nešetřil jsem penězi. Úděl otroků těm chlapcům zjevně nijak nevadil, asi proto, že si vlastně nedovedli představit, že by mohli žít jinak. Navíc z jejich hlediska zas práce nebyla tak těžká a bylo o ně dobře postaráno, měli jídlo a střechu nad hlavou, a s oděvem neměli zas tolik starostí.
Trochu mě mrzelo, že ty hochy vlastně vedu na smrt, protože žít v srpnu roku 79 pod Vesuvem, to není ta nejlepší vyhlídka, ale nakonec jsem pokrčil rameny, protože se pravděpodobně dostanou nakonec do slepého ramene, v hlavním proudu budou patřit někomu jinému a rozhodně se Pompejím vyhnou.
Příjezd do Pompejí jsem načasoval na odpoledne 21. srpna roku 79. To ještě nebyl žádný důvod se znepokojovat, vše podstatné, čím obdařil své okolí Vesuv, mělo začít o dva dny později, a to už jsme chtěli být pryč.
Při přípravě na tuto misi jsem nic neponechal náhodě. Tři dny po sobě jsem si to štrádoval ulicemi vykopaných Pompejí, měl jsem s sebou speciálního průvodce, sympatického mladíka, jmenoval se Salvatore a dělal tady vykopávky, ale já jsem platil lépe. Byl nadšen tím, že konečně může vyprávět o Pompejích někomu, koho to tak zajímá. Snažil jsem se dostat do povědomí rozložení jednotlivých ulic, očima jsem zvedal napůl rozbořené stěny, přidával jsem na ně střechy, zdi jsem nahazoval omítkou, abych si učinil aspoň částečnou představu, jak toto město kdysi vypadalo.
Mělo to jednu vadu. I když jsem se s Publiem Maxentiem Varrem už sešel a jeho pozvání jsem měl v kapse a on měl ode mne vzkaz a věděl, že přijedu, já se ho prostě zapomněl zeptat, kde vlastně bydlí.
Věděl jsem, že se na místě mohu zeptat kohokoli, a on mě už pošle na správnou adresu, ale přece jen jsem se mohl tady v bludišti anonymních trosek zaměřit na konkrétní oblast. Nikdy mě totiž nenapadlo, jak může být starověké město veliké a jak jsou si všechny ulice podobné. Co z nich vlastně zbylo? Dlažba, které se proměny staletí nijak nedotkly. Přechody pro chodce, vysoké stupně, které umožnily každému obyčejnému člověku přejít na druhou stranu ulice suchou nohou. Ty stupně byly vysoké snad čtyřicet centimetrů, určitě ale přesně tak, aby mohl ulicí projet povoz na vysokých kolech.
Těm nejvznešenějším občanům to mohlo být jedno, ti ulicemi nechodili, ti se nechávali nosit.
Několik hodin jsem proseděl na kamenném sedadle v divadle, snažil jsem se vypnout mozek a nevidět davy, které s povrchním zájmem obdivovaly trosky, mnozí z nich vlastně jen proto, že jim cestovní kancelář nabídla výhodný výlet a donutila je zvednout líné zadky z pláží nedaleko Amalfi, aby je odvezla někam, kde je to vůbec nezajímá. A tak jsem slyšel nejen italštinu, ale angličtinu, němčinu a pohříchu neobyčejně často i ruštinu. Inu, časy se mění. Ti průvodci nevědí, jaké škody páchají, a to především tím, že tou masovostí dokonale otráví vzduch lidem, co sem přibyli z opravdového zájmu.
Toulal jsem se městem i sám, s mapou v ruce, a pak jsem zjistil, že nejlépe je orientovat se podle Vesuvu, který ční na severozápad od města jako pevně ukotvený maják.
Hned druhý den po příjezdu, to jsme ještě nocovali v Ostii, si nechala Veronika od místního kadeřníka upravit vlasy podle místní módy. Naštěstí je neměla příliš přistřižené a ten hoch vykouzlil zázrak. Přemýšlel jsem, kde jsem ty podobné kudrlinky a lokýnky už viděl, a pak jsem si uvědomil, že doslova jako kdyby vypadla z jedné té nástěnné malby v Pompejích. Podotýkám, že to nebylo z domu lásky, ten jsem prohlédl jen zběžně.
Pak ta milá dívka nedala jinak a nechala přistřihnout i mne, s tím hárem člověka budoucnosti bych tady prý moc štěstí nenadělal. A tak jsem měl na hlavě něco mezi ofinou a příčeskem a dost dlouho trvalo, než jsem si zvykl, že mi vlasy spadají do čela S tou začínající pleší to ale údajně bylo dokonalé, otáčela si mne ze strany na stranu a připadal jsem jí jako Caesar. Když jsem se naivně optal, jak to myslí, dodala, že právě kvůli té pleši.
Pokrčil jsem rameny a radši jsem se jí zeptal, zda ji nemám vydávat za svou dceru, tak bych ji uchránil všech projevů přízně prostopášných Římanů. Odvětila pragmaticky, že jako dcera by zůstala zavřená v dámské části domu a musela by plkat s otrokyněmi, což by pro náš záměr těžko přineslo něco užitečného. Manželka, to je něco jiného, ta má v římském domě jiné postavení.
Bylo jí necelých třicet a mně téměř pětačtyřicet, ale ta pleš ze mne mohla udělat důstojného tatíka Od běžných Římanů toho věku jsem se ale přece jen poněkud lišil. Měl jsem tělo stavěné jako gladiátor, tvrdý výcvik se nedal nikam schovat, zatímco pan Publius Varrus, zhruba stejně starý jako já, se roztomile obaloval tukem, což pocházelo z jeho rozmařilého života.
Znovu jsem se Veroniky zeptal, zda ví, do čeho vlastně leze, a ona na to řekla, že je připravená na všechno, a že jsou situace, kdy muži vyzradí vše, tedy i to, co nevědí.
Moc mě to neuklidnilo.
Via Appia Silnice stará jako sám Řím. Silnice, která je i v naší době silnicí. Je dlážděná, z velkých černých balvanů, není širší než tři metry. Kola vozů na nich musela pěkně drkotat, my jsme však nerovnosti terénu necítili, protože je utlumily nohy našich nosičů. Tuto silnici si každý může prohlédnout, táhne se z Říma do Capuy a dále do Brindisi, tedy Brundisia, a jen nepatrně se na ní promítla ta dvě tisíciletí. Balvany jsou ohlazené nohama milionů poutníků i erozí a vyjeté koleje naznačují, kudy projížděly vozy s koly okovanými obručemi.
Teď, v roce 79, už byly kameny ohlazeny skoro stejně jako v jednadvacátém století. Již v této době byla ta cesta stará, mnohem starší než všechny dálnice mé doby. A vydrží beze změny další staletí, nekonečná alej pinií poskytuje poutníkovi vděčný stín. Co chvíli lze narazit na hostinec, kde si nohy poutníka mohou odpočinout, lze tady svlažit hrdlo a zaplnit prázdný žaludek. Několik nocí jsme takto s Veronikou přestáli, jako bohatí Římané jsme dostali ten nejlepší pokoj, i když tam kromě nás nocovaly armády štěnic a blech. Veronika měla pro ten případ s sebou různé přípravky, ale hmyz této doby byl patrně negramotný a nevěděl, co má udělat po kontaktu s insekticidem.
A mohli jsme být docela vděčni za to, že jsme se minuli se Spartakovým povstáním o nějakých sto padesát let. To bychom na každých pár metrech museli potkat některý ze šesti tisíc křížů, které nakázal kolem této cesty vztyčit jistý Marcus Crassus…
Velice mě překvapil Vesuv. Přiznám se, že jsem na něco takového nebyl vůbec připraven. Známe ho jako do široka se rozkládající horu, která vyrostla uvnitř kaldery po pradávném výbuchu. Kužel se esteticky vytvaroval při posledním výbuchu v roce 19 a od té doby klimbá a spí. Ten Vesuv, který jsem spatřil při jedné ze zastávek, byl jednolitým, zlověstně vyhlížejícím kuželem, dýmajícím jako Stephensonova lokomotiva Oblaka vycházející z kráteru stínila slunce, a kdybych neznal přesný harmonogram jeho aktivit, dal bych okamžitě příkaz, aby nás odnesli zpátky.
Pravda, mnozí venkované se znepokojovali s námi, viděl jsem hloučky lidí postávajících nedbale u cesty, hledících směrem ke kuželu a diskutujících a diskutujících, o žádné evakuaci ale nebyla řeč.
Naše nosítka se přibližovala k Pompejím od severozápadu, pěkně kolem Neapole, kde jsme měli zamluvený poslední nocleh, a pak už jen podél úpatí Vesuvu, kolem Herculanea, abychom kolem páté odpoledne pronikli severozápadní branou do Pompejí. Ta brána je stejná jako dnes, můžete ji spatřit ihned – poté, co si koupíte vstupenku.
„Uvolněte místo pro nosítka ctihodného pana Pascala Ábela Trentina!“ volali otroci a většina lidí věděla, že takovým nosítkům je třeba uhnout z cesty, protože pak může následovat i rána bičem.
Jméno jsem si moc nevymýšlel, jsem přece cizinec v této zemi, jen jsem si polatinštil cognomen.
Veronika vyhlížela se zájmem zpoza závěsu, neslušelo se, aby vystrkovala celou hlavu, a jen občas si trochu zacpávala nos, ale opravdu jen trochu. Při tom velkém počtu tažných zvířat nebylo divu, že ulice Pompejí, šetrně řečeno, poněkud páchly.
A pak jsme byli u domu pana Varra, opravdu nás k němu poslali po prvním dotazu, a s překvapením jsem zjistil, že to je faunův dům, a maličká soška fauna stála, ostatně jako vždy, uprostřed atria a kolem v nevelké fontánce tryskaly zurčící proudy vody a volaly po osvěžení.
Pan Varrus měl zaveden vodovod až do domu, velký to luxus.
Záhy nás s Veronikou od sebe oddělili, mé dámy se ujaly služebné a odvlekly ji do ženské části domu, kam jsem z pochopitelných důvodů neměl přístup. Obtloustlý Varrus mě uvítal jako svého spasitele, přetékal zdvořilostmi a lichotkami a nedal mi ani odpočinout a hned mě zatáhl do lázně, s tím, že pokoje pro mne mou paní už jsou připraveny. A tak jsem mohl poznat římské lázně zevnitř i zvenku, a věru, nebyl to zas tak nepříjemný zážitek, a snad jen to, že jsem pocházel odkudsi z barbarské části impéria, omlouvalo, že jsem neznal správné způsoby. Nakonec jsem nechal otroky, aby si se mnou dělali, co chtěli, a přitom jsem občas musel vyslechnout nejrůznější stesky na to, že doba už není taková, co bývala za časů velkého Nerona, že Vespasianus nakázal šetřit státními prostředky‘ na každém rohu a zatížil každého krutými daněmi (nabízelo se slovo nekřesťanskými, ale to nějak neladilo s touto dobou), a mezi řečí jsem pochopil, že Varrus je pěkný vykuk, ostatně podobně jako všichni majetní, a že platí skutečně jen to, co musí, a někdy i ještě méně. A stýskal si na to, že oni tady jsou daleko od Říma, a tak jsou jim úřady vzdáleny, on sám že se ucházel o úřad praetora, ale dostal to nějaký pochlebník, a tak dále a tak dále. Čím dál jsem ho poslouchal, tím víc jsem se zamotával do spleti mezilidských vztahů a politikaření té doby, a nakonec jsem už musel jen poslouchat nějakou tu drobnou komunální satiru, protože tento Varrus byl, co se týče římského impéria, človíčkem zcela bezvýznamným, až na to, že mu patřil jeden z nejvýstavnějších domů v Pompejích. A to netušil, že o svůj majetek do dvou dnů přijde, a nejen o majetek.
Abych nakonec nemusel hovořit o svém majetku a své zemi, zavedl jsem řeč na Vesuv a na to, že se mi nelíbí, jak si odfukuje jako špatně postavená pec, ale Varrus tento problém, ostatně jako mnozí další, zcela bagatelizoval, s tím, že tady lidé žijí tisíce let a nikdy k ničemu nedošlo. Namítal jsem, že jsem něco zaslechl o výbuchu podobné sopky na ostrově Théra, ale o tom zas nikdy neslyšel on. A Platon a Atlantida, to byla pro něj novinka Chlubil se sice klasickým řeckým vzděláním, ale přece jen bylo jaksi povrchní. Ostatně, o tehdejším školství jsem si nedělal příliš velké iluze. Když jsem ho viděl, jak slabikuje dopis, který mu právě došel… A na psaní měl otroka.
Ale nepíšu tady traktát o poměrech v římské říši, jsem tady, abych vylovil odkudsi z časového vakua muže, který nikde a nikomu nechybí. A tak zatímco si Vesuv nadále chrlil svůj obláček dýmu, póry mé kůže se zvětšovaly vlivem parní lázně a můj žaludek se stahoval hladem, protože žádné občerstvení po dlouhé cestě nepřišlo, pan Varrus mi vyprávěl o fyzických přednostech jisté dámy, kterou také pozval na dnešní hostinu. A o těch přednostech se vyjadřoval tak nepokrytě, že bych podle jeho vyprávění mohl napsat hned tři pornografické povídky. Buď měl bohatou fantazii, nebo velmi smyslné zážitky.
Ani slovem se ale nezmínil o tom záhadném přístroji, který se nacházel kdesi v jeho domě a určitě mu způsobil několik bezesných nocí. Ale já jsem zatím nikde zesílené Morganovo pole nezaznamenal, otázkou ovšem je, jako dlouho po odpojení od zdroje bioenergie dokáže pole být ještě aktivní.
Večer ale bude hostina, tam se jistě ledacos dovím. Pan Varrus se opije a jistě bude sdílnější. Možná by mi leccos řekl i teď, když nás otroci balí do prostěradel, ale nesmím projevovat zbytečnou zvědavost, radši ať spustí sám. A Varrus je chlubivý, dočkám se.
Hostina začala se západem slunce, mohlo být v této době tak půl deváté letního času. Ale tady to tak nebrali.
V pohostinské místnosti byla skoro tma. Možná, že tomu, co dokázaly vyloudit čtyři olejové lampy a asi stovka loučí, říkali Římané světlo, jenže pro mé oči to bylo šedivé přítmí. Ale sám jsem se podivil, že asi po čtvrthodině jsem viděl docela dobře.
Ta místnost byla nízká, s dřevěným stropem, neměla okna. Jen dvojími dveřmi zakrytými závěsy se dalo chodit ven do peristylu. Když se odtáhl závěs, tak se větralo. Stěny byly malované. Nutno podotknout, že dobové malby nezobrazovaly sexuální orgie, jak jsem očekával, ale Paridův soud na jedné straně a požár Troje na straně druhé.
Nebyly tu žádné stoly, pro hosty byla připravena lehátka, což bylo pro člověka navyklého pohodlí stolování moderní doby poněkud nepraktické. Opíral jsem se o levé podpaží, což mi prakticky paralyzovalo levou ruku, a záhy jsem pociťoval nejrůznější brnění i na těch částech těla, které zdánlivě s touto polohou vůbec nesouvisely. K ruce jsem měl otroka, Veronika měla jiného. Otroci otočili naše lehátka tak, že jsme byli hlavami k sobě, takže jsme si občas mohli opatrně sdělit nejrůznější poznatky.
„Ty sklenice jsou z olova,“ podotkl jsem.
„Takže to nejsou sklenice,“ opáčila Veronika pragmaticky. „A za ten večer ti přejde do těla prakticky jen stopové množství toho jedu, který zničil elitu římské říše. Buď klidný, na potenci to nemá vliv,“
Měla tělo obalené lehkým fialovým hávem, který rozhodně nebyl součástí garderoby, již si vezla s sebou. Musím podotknout, že jí to docela slušelo, protože ten oděv toho víc odhaloval, než zahaloval, a taky pán domu na ní mohl nechat oči, pak ale dostal přednost jeho žaludek.
To, co jsem pil, bylo možná víno, a tak jsem musel doufat, že mi to postupem času zachutná. Ostatně sám Varrus se nechal slyšet, že je to nejlepší ročník z minulých sklizní, patrně tedy jako latifundista produkuje nejen obilí, ale i ten zvláštní mok, který by potřeboval chladnější sklep.
Pan Varrus pozval na hostinu asi patnáct lidí. Představil mě jako vzácného hosta z tajemné země Habemie (tak to doslova řekl), a pak mi jmenoval své hosty, ale na některé zapomněl. S etiketou si asi velké starosti nedělal, ostatně věřil, že se brzy seznámíme sami. Všechno to byli představitelé významných rodů a padala tady jména jako Quintus, Publius, Maximus, Aurelia, Claudia, a k tomu četná cognomen, jen jsem ještě čekal na nějakou tu Messalinu, ale ta nepřišla. Poznat, který pán patří ke které dámě, nebylo zas tak jednoduché, pokud vůbec k sobě patřili. Rozhodně jsem usoudil, že tři dívky jsou poněkud lehčích mravů a že si je tedy Varrus vypůjčil z nedalekého domu lásky, ale například paní Lucilla byla důstojná čtyřicátnice a záhy tokala jako koroptev a nepokrytě laškovala s jistým Terrentiem, dobře o deset let mladším. Jeho ruka, která jí občas jakoby omylem zajela mezi stehna, jejich dialog nijak nenarušovala.
Jak se slušelo u nás – nevím, zda tady v Římě – předal jsem pánu domu cenné dary. Jistě, být to v naší době, tok by se hostitel velice urazil a patrně by mě už nikdy nepozval. Jedním z těch darů byla obyčejná kovová slepička sériový výrobek. K ní patřil klíček, a když se uvnitř natáhl jednoduchý strojek, začala slepička zobat. V římském světě to však byla nevídaná mechanická hračka a já se s ní mohl klidně vytasit. Nebyl to žádný zázrak třetího tisíciletí, klidně by ji dokázal sestavit kterýkoli zručný mechanik i v tomto městě, kdyby ho to napadlo. Měl jsem připraven i dárek pro milostivou paní, protože jsem nevěděl, že je pan Varrus vdovcem, ale hrací skříňka je vhodným dárkem i pro jeho konkubínu, a tak jsem i tento dárek předal pánu domu, a on byl právě tak okouzlen, stejně jako celá společnost, která dobře na čtvrt hodinu zapomněla k mé lítosti na prázdné žaludky. Udělal jsem to záměrně, schválně jsem přinesl mechanické tretky, protože později budu moct navést rozhovor právě na to, co Varrus doma přechovával a co mě tolik zajímalo.
Jak jsem pociťoval několik hodin po příjezdu hlad, tak jsem během necelé hodiny měl přesně opačné pocity. Jen vyjmenovat všechny chody by mi zabralo půl hodiny. Celá pečená selátka, špikovaní ptáci, bažanti, koroptve nebo křepelky, až tak do detailu jsem to nepoznal, stovky drůbežích končetin nedbale naházených ve velké míse, celí pávi, málem i s peřím, ryby všech druhů a velikostí, především tuňáci, mečouni, makrely, ale i sardinky, ústřice a chobotnice, pomeranče i citrony, olivy kapary, mandarinky i banány, a také neobyčejně chutná jablka a jen tak mimochodem chléb v podobě jakýchsi placek. Nu, hostina u Trimalehiona to sice nebyla, Varrův kuchař neměl tolik fantazie, ale na této hostině nešlo zase až tak moc o jídlo.
A když už nebyla tak velká chuť k jídlu, došlo na nejrůznější hovory, jimž jsem příliš nerozuměl, protože se týkaly lidí a poměrů, které mi byly zcela cizí, až jsem se proklínal, že jsem se přece jen v této době neaklimatizoval déle, a mnohé se tím, že jsem cizinec, maskovat nedalo, ale naštěstí jsem do hovoru příliš zasahovat nemusel. Ale ty duchaprázdné řeči nakonec ustaly, protože se pan Varrus začal blíže věnovat jedné z dívek, které si přivedl z domu lásky, a Veronika jen tiše naznačila, že večeře se zvrhává správným směrem. A to mne udivilo, protože Terrentius právě začal souložit s tou dámou Lucillou a Varrus záhy nezůstával pozadu.
„Studuji dějiny, a dobře jsem věděla, do čeho jdu,“ řekla Veronika a pochutnávala si na tom víně, co jí otrok neustále doléval ze džbánu do té jedované olověné nádoby.
„Snad si nemyslíš, že…,“ zarazil jsem se.
„Chceš vědět, kde se tady vzalo Morganovo pole?“ zeptala se rozhodně.
Nesměle jsem přikývl.
„Tak se se mnou vsaď, že ty na to nepřijdeš, zatímco já ano.“
A pohybem ruky rozhodně odmítla lichotky pana Quinta, jemuž ztopořený úd nadzvedával tuniku až příliš nápadně.
Její pohled jsem si vysvětlil jako žádost o pomoc.
„Musíme se tak trochu přizpůsobit,“ povídám, a ona nic nenamítala. Ale ozvala se asi po minutě.
„Jestli si tady budeme jen hrát tu hru »jako«, tak jsme sem nemuseli jezdit,“ ušklíbla se. „Budeme brzy nápadnější než tramvaj na Fóru Romanu.“
A tak jsme se stali plnohodnotnými účastníky těch orgií, o kterých jsme zatím jen četli v nemravných historických knihách. Přede všemi, co tu kolem nás postávali, posedávali, polehávali i naplno souložili, jsme se stali jedním z milujících se párů.
A tak se stalo, že jsme nic neošidili, a nakonec, pokud jsem trochu vypnul periferní vidění, jsme si mohli připadat jako někde na periferii Prahy, kde měla Veronika svůj byteček a kam jsem občas zavítal. Ono i to lehké víno konzumované ve větším množství udělalo trochu své a Veronika čile spolupracovala, a záhy něco udělala s tou fialovou tunikou, a ta jí sjela v jedné vteřině k zemi, sklouzla jako slupka z banánu a v mihotavém světle plamínků se její krásné tělo lesklo, jako by bylo z růžového mramoru.
Ostatně, nikdo se na nás nedíval, a proč taky, když každý měl spoustu starostí s tím, co právě sám podnikal, snad kromě pana Quinta, který za rohem hlasitě zvracel.
I ta lehátka byla dokonale uzpůsobena právě těmto hostinám, dalo se na nich pohodlně hodovat stejně jako milovat, a pan Quintus si na něm mohl léčit svá bebíčka, když mu starostlivá otrokyně přikládala na čelo chladný obklad a současně dráždila jeho teď poněkud povadlý úd.
„Všimni si, všechny jsou vyholené,“ povídá náhle Veronika ve chvíli, kdy bych od ní čekal jen orgastické výkřiky. A tak jsem se několikrát otočil, a opravdu, Veronika díky tomu, že dodržovala všechna pravidla své doby, nevypadala mezi místními dámami jako nějaký exot, jen při té depilaci patrně zkusila méně než obyvatelky této doby. Ale pak už nebyl čas pozorovat cokoli kolem nás, protože jsme se na chvíli věnovali jen sami sobě.
„Bylo to jednoduché,“ říkala mi potom. „Myslela jsem přitom na to, že pohled na naše směšně se třesoucí těla si s sebou všichni vezmou do hrobu a že se z té vzpomínky nebudou těšit příliš dlouho.“
Pravda, jsme v Pompejích.
„Navíc to bylo docela hezké,“ dodala tiše, a mne ta pochvala potěšila, protože já jsem se zprvu cítil jako úplně nahý, a ostatně to jsem taky brzy byl, protože o mne projevila zájem právě Lucill a, což, jak jsem pochopil, byla ta dáma, o níž jsem musel leccos vyslechnout už v lázni.
O Veroniku se začal zajímat sám Varrus, který už se bezostyšně promenoval po jídelně nahý a tukové převisy se mu třásly jako rosol. Tady jsem chtěl už zasáhnout, ale Veronika mě zahnala.
„Jdi si teď za tou roztomilou paničkou,“ povídá. „Právě tohle jsme potřebovali,“ dodala a zálibně se podívala na našeho hostitele. To snad ne, Veroniko, to ne, ale pravda, s něčím takovým jsme přece počítali, už když jsme se na tuto cestu vypravovali, ale teď, když docházelo k nejhoršímu, jsem začínal panikařit, zato ona ke všemu přistupovala s chladnou hlavou.
A tak jsem se nechal odtáhnout na opačnou stranu místnosti tou korpulentní paní Lucillou, ta se položila na lehátko, na kterém někdo předtím snad porcoval maso, a kdykoli se její tělo pohnulo, tak se ozývalo odporné mlaskání. Ňadra měla jako nahnilé melouny, břicho připomínalo viklan a pohlaví se jí zcela ztrácelo mezi masitými stehny zvíci prasečích šunek. Záhy však udělala mnohé pro to, aby mi ten její vyholený otvůrek byl dostupný; musela přitom projevit doslova akrobatické schopnosti, při kterých mě dvakrát kopla kolenem do žeber. Celý akt prožívala řičící jako bachyně a já jsem přitom jen vzpomínal na Veroniku, která kamsi i s pánem domu zmizela, a doufal jsem, že její zážitky jsou skutečně mnohem příjemnější než ty mé.
Podotýkám, že jsem se dřív, než jsem se odvážil ponořit do něčeho tak rozložitého, opravdu musel posilnit dalšími čtyřmi poháry vína, které mi začalo připadat báječné a také mnohem silnější, než jsem byl navyklý. Teď domýšlím, že ve víně musela být navíc nějaká droga, protože plán na tento večer jsem měl úplně jiný. Nakonec jsem se choval jako pravý lidský samec slintající touhou po rozmnožovacím procesu a veškeré zásady i zábrany jsem hodil za hlavu.
Pak už si toho moc nepamatuji. Letmé útržky paměti, přicházející jako oknem z jiného světa, mi naznačují, že jsem nalehl ještě na jednu z prostitutek, která byla v porovnání s paní Lucillou přece jen poněkud vyzáblejší, a protože jsem prý neschopen dalšího aktu, odvděčila se mi jiná dívka smyslnou felací.
A naštěstí jsem i zapomněl, že tady s sebou mám Veroniku, a vůbec mě nezajímalo, co vlastně dělá. S největší pravděpodobností nebyla ve stejné místnosti jako já, a já jsem snad ani neopustil jídelnu, i když mám pocit, že mě několikrát ovanul čerstvý vzduch, ale to mi možná jen lili na hlavu studenou vodu.
A pak bylo ráno.
Nevěděl jsem, kdy se sluší vstávat, ale protože slunce už zdolalo značnou část své denní dráhy, hodil jsem na sebe tuniku a vyšel do peristylu.
Na obloze jsem spatřil velký oblak černého kouře.
Pompejím právě začal zvonit umíráček.
Měli jsme dvacet čtyři hodiny, pak jsme z tohoto města museli zmizet.
Těžká hlava a rozbouřený žaludek mi občas připomněly dnešní bouřlivou noc. Římská hostina, to není, Trentone, nic pro tebe. Nemáš v tomto směru žádný trénink. Pravda, existují mnohem horší doby, do nichž se dá cestovat, ale v nich nebyly podobné hostiny součástí mého povolání. Obvykle jsem se choval zdrženlivě a omezoval společenské kontakty na návštěvy divadel.
Veronika byla čilá, jako kdyby nevypila víc než jedno nebo dvě deci toho vína, které mi v noci začalo připadat tak báječné. Významně na mne mrkla a pak mi důvěrně sdělila, že ví vše, co potřebujeme.
Nasadil jsem masku údivu, a tak mi svým roztomilým způsobem vylíčila, že pán domu se sice vydává za sexuálního atleta, ale když mělo dojít k nějaké té akci, zvolil raději rozhovor. Pravda, nechal si od otroka nalévat nějaké medicíny, což mělo být patrně afrodisiakum, ale tváří v tvář mému děvčeti pohasl jako svíce ve větru.
„Viagru s sebou nevozím,“ podotkla, „a tak jsem zavedla řeč na jiné pole.“
A pan Varrus byl prý velice sdílný, a tak nejenže prozradil vše, co věděl o záhadném přístroji, navíc neváhal a Veronice jej ukázal. Nebylo pochyby, jednalo se o detektor Morganova pole, kterého se nemohl zmocnit jinak než tak, že rozporcoval mrtvé tělo někoho z hlídky MTPI.
„Ale kde to vzal?“
„To je právě ta záhada,“ řekla Veronika. „Buď to nevěděl, nebo mi to nechtěl říct, a pak ho dohonila ta jeho otylá stíhačka, vůbec se jí nelíbilo, že jí zahýbá s jinou ženskou, a odvedla si ho. Co s ním dělala, těžko říct.“
„Třeba zná nějaké kouzelné metody, jak oživit i to, co oživit nejde,“ ušklíbl jsem se a snažil se vypudit z mysli to, co jsem právě s touhle ženštinou musel zažít, a Veronika nutně musela vědět, že mám asi pravdu. Ale brala věci tak, jak jsou. Později mi dokonce řekla, že bylo skvělé, jak jsem odvedl pozornost a přenechal jí toho Varra k výslechu.
„Je to strašný hračička, s tím dárkem ses trefil přesně do jeho vkusu. Má spoustu různých udělátek, poznala jsem něco jako astroláb, dokonce globus a mechanické hodiny, z nichž každou chvíli vypadne nějaká kulička. Dnes už určitě zařadil do sbírky tvoji slepičku. A jak ses měl ty?“ otázala se s nevinností v hlase a čtveráckým pohledem pod pokrčeným čelem.
Mávl jsem rukou.
„Nevěděl jsem, že kocovinu vynalezli už ve starověku,“ podotkl jsem, ale údajně jsem nemusel, má barva určuje prý diagnózu zcela přesně.
„Ale odkud tu věc získal?“ ptal jsem se spíše sám sebe.
„Myslím, že už se ho můžeš zeptat,“ kývla kamsi za mne, kde se právě pan Varrus v krátké tunice vypotácel ze své ložnice.
O mechanických strojích byl ochoten se bavit celé hodiny. Od mé slepičky jsme se dostali záhy k Archimédovu šroubu a vodním kolům, popovídali jsme si o žernovech i složitých kladkostrojích, a nakonec jsem se ho zeptal, zda by mi nemohl ukázat ten přístroj, co mi o něm vyprávěla má paní.
Vytáhl jej z truhly. Okamžitě jsem poznal mikročip a složitý mechanismus nanovláken, která jsou vedená od prstů až pod loket. Tenhle přístroj byl již mrtvý, kdosi jej barbarsky oddělil od těla, přestože jde vyjmout jediným šikovným hmatem, aniž by se jakkoli porušila tkáň. Vlákna byla násilně přerušena, to jsem viděl, přestože byla takřka neviditelná. Ale čip byl zjevně provozuschopný.
Kdybych tady tak mohl na chvíli zůstat o samotě, říkám si, ale Varrus stál pořád vedle mne a vyprávěl mi o tom, že něco takového, to je dokonalý zázrak, a že neví, který mechanik mohl takový systém vytvořit, a už vůbec neví, k čemu by to mohlo být dobré. Co by asi říkal, kdyby si vše prohlédl lupou, řekl jsem si, ale zvětšovací skla tenhle svět ještě neznal.
Přesto mě zavlekl kamsi do temného kouta, aby mi ukázal, že ten zázrak ve tmě svítí, což bylo zcela mimo jeho chápání. Ovšem, svítil, čí spíš světélkoval, to je pravda, on vyzařoval v jiné části spektra elektromagnetického vlnění, ale na to, abych vyčetl nějakou informaci, jsem musel čip aktivovat. To jsem před ním prostě udělat nemohl a ani nesměl.
Jako kdyby Veronika tušila, co potřebuji, na okamžik si pána domu odvedla, když zavedla řeč na popínavé rostliny, které se vinuly peristylem.
Jakmile se mrtvý čip dostal do dosahu aktivního Morganova pole, na několik vteřin vydal právě ty informace, které jsem potřeboval.
Jak se však Morganův čip dostal až sem? Vysvětlil jsem panu Varrovi, že bych si také rád pořídil podobný záhadný přístroj. Velice rád bych se dověděl, kde k němu přišel.
Důvěrně mi sdělil, že tu záhadu koupil od jednoho edila ale vůbec neví, odkud jej měl on.
Edil byl úředník, jehož starostí byl více méně dozor nad pořádkem ve městě, dalo by se říct, že poskytoval policejní služby. Jistě, sem by logicky měly nitky vést.
A tak jsem si nechal popsat cestu a vyzvěděl, kde toho dobrého muže jménem Horatius najdu.
Chtěl jsem se hned vydat do ulice, ale pan Varrus mi nenápadně naznačil, že jsem asi zešílel. Jistě, nosítka, jsem přece patricius a nesluší se, abych běhal po městě po vlastních. A tak byli mí otroci v pohotovosti a mastili si to se mnou na místní fórum, což ostatně nebylo daleko, zatímco se pan Varrus staral o mou drahou choť, jak mi při odchodu slíbil.
Znal jsem fórum v Pompejích takřka dokonale, mohl bych snad pojmenovat každý sloup, a přesto, když jsem vystoupil z nosítek, abych se trochu rozhlédl, byl jsem poněkud dezorientován. Stál jsem na jeho jižním okraji, a tak jsem tu podlouhlou prostoru mohl přehlédnout jediným pohledem. Po levé ruce jsem měl baziliku, monumentální stavbu, z níž v našem století zůstalo jen pár sloupů. Apollonův chrám byl natřen doslova kýčovitými barvami, ale socha tohoto boha, která je dnes před ním vztyčena, se v antice před mýma očima kdesi ukrývala. Po pravé straně stály tytéž veřejné budovy, které jsem tak dobře znal – svatyně městských lárů a Eumachiina budova, mezi nimiž se krčil rozestavěný Vespasianův chrám. Pozadí této prostory dominoval poměrně úzký Jovův chrám, ale svou vysokou střechou mi takřka zakrýval pohled na kužel Vesuvu.
A za nimi – ne, nechápu, jak mohl obyvatele města pohled na rozzuřený vulkán nechat klidnými. Pravda zastavovali se a vrhali pohled k té vysoké hoře, jejíž špička teď plynule přecházela v hustý černý oblak, jež strhával vítr a odnášel kamsi na severovýchod. Zatím vane vítr jiným směrem, říkám si. Zatím… zítra v poledne se na to budete, milí Římané, dívat jinak.
Skoro mám chuť vyskočit tady na tu nízkou tribunku a začít volat na ty netečné davy, aby nechaly všeho, vzaly nohy na ramena a zmizely z tohoto města pryč, vždyť odtržený vrcholek Vesuvu se sesune právě tímto směrem. Utečte kamkoliv, na východ, na sever, jen, pro Jupitera nezůstávejte v Pompejích!
Nejde to. Osud všech těchto lidí už je napsán.
Jako kdybych cítil pod nohama temný hukot, neklamný příznak blížící se katastrofy. Jak to vše bude probíhat, vědí v tomto městě jen dvě osoby. Je však docela dobře možné, že o tom ví ještě někdo třetí.
Pan Horatius úřadoval na fóru, a když j sem se asi čtyřikrát přeptal, konečně jsem ho našel. Byl to ještě mladík, tento nevděčný úřad se svěřuje lidem, kteří teprve začínají politickou kariéru.
Nechtěl se mnou mít nic společného, nic nevěděl, nic neviděl, a tak jsem musel jeho paměť povzbudit padesátkou sesterciů.
„Byl to křesťan,“ říká. To pro mne nebyla žádná novinka „Způsobil tady pozdvižení a veřejně horoval pro tu zvrácenou víru.“
Ovšem, Neronovo křížové tažení proti této sektě muselo být ještě v živé paměti, ostatně ani Vespasianus neměl křesťany právě v lásce a lidumil Titus toho na názoru lidí mnoho změnit nedokázal.
Co se asi může přihodit člověku, který se veřejně prohlásí za křesťana a začne hulákat na lidi, aby spasili své duše a nechali se pokřtít? Právě tohle prý ten člověk udělal.
Ovšem, dovedu si ho představit. Jeho názory někdy hraničily s fanatismem. Co vlastně zamýšlel? Chtěl zvrátit dějiny, chtěl vytvořit nový meandr? Málem se mu to podařilo, naštěstí občané Pompejí mu nevěřili ani slovo, kdo bude taky věřit pomýlenému křesťanu. Nechtěli slyšet nic o nastávajícím výbuchu, nevěřili mu, že mají sbalit své ranečky a zmizet z města a už vůbec se nikdo nechtěl nechat pokřtít, aby aspoň před smrtí došel spasení.
„A tak došlo v té hospodě ke rvačce, dva muži se tam pobodali, škody nadělali za pět set sesterciů. A ten křesťan, ten dopadl ze všech nejhůř.“
„Dobře, ale kde je pohřbený?“
„Proč by měl být pohřbený?“ zeptal se mě edil. „Ještě žije a čeká na příští hry, bude jedním z hlavních herců.“
Vida, novinka! Půjdu si s panem Pastorem tedy popovídat, ale ještě jsem musel u tohoto edila zařídit něco jiného. Přece jen ve mně svědomí udělalo doslova díru. Chvíli to trvalo, pan Horatius nebyl v psaní právě nejzručnější, a tak jsem ho povzbudil částí obsahu svého váčku. Nakonec mi vystavil čtyři glejty, a přestože se velice divil, že hodlám najednou propustit čtyři mladé otroky, nedával to moc najevo.
Byl jsem docela rád, že mi Varrus doporučil vzít si nosítka, amfiteátr byl dobře dva kilometry daleko, napříč celým městem.
Dalších pět sesterciů jsem musel vydat, aby mě pustil správce amfiteátru do podzemí. S pochodní v ruce mě vedl katakombami podzemním bludištěm až k temné páchnoucí kobce, jejíž prostor byl oddělen od světa tou nejpevnější mříží. Tam na slámě leželo v neuvěřitelném zápachu asi deset nešťastníků.
„Tady je,“ řekl ten svalnatý chlap, sám patrně rovněž otrok, a chytil jednu z ležících postav za hlavu a obrátil ji obličejem ke mně.
Na první pohled jsem ho nepoznal, tak se změnil několikadenním pobytem v tomto prostoru, který snad ani nemohl vytvořit člověk.
Poznal jsem ho až ve chvíli, kdy svého strážce proklel. Kdyby si ten muž z toho něco dělal, zděsil by se, co ho čeká při posledním soudu.
Ale v poslední soud tady věřil jediný Pastor, který se takto dostal do neuvěřitelné šlamastyky.
„Za dalších pět sesterciů mě ten hrubián nechal s Pastorem o samotě a velice se divil, jaké přátele má tak vznešený Říman,“ povídám Veronice, když jsem konečně ze sebe dokázal v lázni smýt ten ohavný puch, kterým prolezl můj oděv a jako kdyby jím prolezlo i mé celé tělo. „A víš, co mi na to řekla ta naše zbloudilá ovečka?“
Pokrčila rameny.
„Že jsem ho do toho průseru dostal já, ať si to taky vylížu. On že žádnou potravu pro lvy neposkytne, to věděl dobře, ale popřál mi, abych se stokrát denně dusil pod sopečným popelem. Že prý by viděl nejraději, kdyby mě po pás zalila láva a já umíral pěkně pomalu. Nedostal jsem z něj rozumné slovo. A co víc, on snad vůbec ani neví, jaký osud čeká Pompeje. Myslí si, že město zalije láva.“
„Že by úplně ztratil soudnost?“
„No, pokud někdo začne veřejně šířit křesťanství ve starém Římě, tak musí být přinejmenším pomatený. Ale on se prý taky porval.“
„Nic mě u něj nepřekvapuje, ale řekni mi, jak se dostal ten Morganův čip z jeho levé ruky až sem k panu Varrovi?“
„Jednoduše. V té rvačce mu tu ruku někdo usekl, a on tvrdil, že jsem to byl já.“:
„A vida, takhle to je!“ rozzářil se jí obličej. „Jak jednoduché. Co s tím uděláme?“
„Ještě dnes odpoledne se rozloučíme se společností pana Varra, nemíním tady prožít ještě další hostinu.“ Významně zakašlala „Večer za městem propustíme naše otroky a doporučíme jim, aby co nejrychleji zmizeli. Když už jsem ty hochy propustil, tak by taky mohli přežít. Pak přivolám chronocykl a pokusíme se Pastora z té kaše vytáhnout, a to proti jeho vůli.“
„Jak se chceš s tím vehiklem dostat do sklepa? A to míníš bojovat s celou soldateskou? Nebylo by jednodušší zastavit Pastora ještě před příchodem do Pompejí?“
„Zbytečně bych tím riskoval začátek nového meandru, a pořád si nejsem jistý, jestli si to Pastor zaslouží. To on mě nechal ve štychu na Sahaře, ať si poradím, jak umím. Tak já bych ho snad mohl nechat pár dní ležet a hnít ve sklepě.“
Označila mě za sadistu, ale argument se zbytečným meandrem uznala.
Pan Varrus dělal vše, aby nás tady zadržel, nechápal, kam se chceme tak náhle vydat pozdě odpoledne, ale naše rozhodnutí bylo nezvratné. Pastorův čip jsme mu nechali, za několik hodin zmizí ze světa spolu s novým majitelem i jeho městem.
Naši otroci to nechápali. Nerozuměli tomu, co jim říkáme, a nechtěli od nás převzít propouštěcí listiny. Asi dobře věděli, že jako propuštěnci budou mít těžší osud než jako otroci. Ale já jsem ty dobré hochy prostě nemohl nechat jen tak zahynout v Pompejích, a tak jsem jim věnoval zbytek naší hotovosti, už ji tady nebudeme potřebovat. Snad nás nikdo neviděl, když jsme v nastalé tmě, narušované jen září kráteru Vesuvu, nastupovali do chronocyklu. Na město se začaly snášet malé kousíčky pemzy, pršely nejdříve jako sněhové vločky a pak začaly bušit do střech jako malé kamínky.
Poskočili jsme do času vzdáleného jen asi osm hodin. V té době měl Vesuv stále ještě chrlit na město jemný popel, což pro nás neznamenalo nejmenší překážku.
Byl to však náraz, jako kdybych s naším strojem najel do zdi.
„Moc brzdíš,“ povídá Veronika. Byla připoutaná, nic se jí nestalo, zato já sklouzl ze sedačky, udělal jsem si bouli na hlavě a vůbec jsem působil jako pitomec.
„Vůbec nebrzdím,“ povídám. „To se jen tahle potrhlá mašina nějak plaší.“
Nelíbilo se mi to, chronocykl by se plašit neměl.
Displej mi naznačil, že doba, do které se snažím dostat, je prostě nedostupná. Moc manévrovacího prostoru jsme neměli, musel jsem Pastora vytáhnout nejpozději v 10 hodin dopoledne.
Chronocykl mi po dalších dvou pokusech ukázal, že nemám šanci přistát dřív než v 17 hodin odpoledne. Prostě pozdě, to už se veškerá masa Vesuvu zřítí do údolí a pyroklastické mračno si vychutná Pompeje i s celým blízkým okolím, a tedy i s Pastorem.
„Koukej, něco ti tam leze na displej,“ ukázalo to bystré děvče ve chvíli, kdy jsem se bezmocně vztekal a proklel ten nevzdělaný stroj i s jeho konstruktéry.
A tak jsme svorně četli zprávu určenou speciálně pro tento stroj.
Jakési nové nařízení MTPI nepovolovalo nikomu přistát dříve než 24 hodiny poté, co opustil tento časový koridor. To byl i náš případ, my se snažili dostat do Pompejí po osmi hodinách, ale stroj této naší snaze tvrdě vzdoroval. O zdůvodnění tam nebylo psáno nic, o tom, jak nařízení obejít, také nic.
Doposud platilo, že bezpečně se dalo přistát o pouhých pět minut později, ale měl jsem zjištěno, že interval jedné minuty byl dosažitelný, pokud si člověk dal záležet nájemné pilotáži.
Logicky nikdo nesměl přistát ve stejném čase, to by byl vskutku malér, tím spíš, kdyby to bylo, jako v našem případě, prakticky ve stejném prostoru.
Co bylo nejhorší – to nařízení platilo už nějakou dobu a někdo podle něj už dávno přestavěl tu mašinu, kterou jsem na tuhle misi vyfasoval. Nikdo mi nic neřekl.
„Tvoje chyba“ povídá Veronika „Máš číst věstníky.“
Pěkně jsem se vztekal. Jednou jsem měl k dispozici stroj, který přistával s rozptylem dvou hodin a deseti kilometrů. Třikrát jsem žádal o opravu, než se někdo uráčil do toho pustit. Když někdo vydá nesmyslné nařízení, je vše hotovo ihned.
„Věstníky zásadně nečtu,“ ušklíbl jsem se. „Tys to, potvoro, věděla?“
„Jo, jen jsem nevěděla, že ty to nevíš.“
Pokrčil jsem rameny. Další náraz do ženské logiky. Pravda, ona nevěděla, k čemu se chystáme. Ani mě nenapadlo, když jsme sem přiletěli, že budeme muset kvůli našemu Pastorovi tak rychle zasahovat.
„Jsme v louži. No, ani tak ne my jako Pastor. Z téhle basy ho tedy zaživa nevytáhneme. Babo, raď,“ povídám a praštil jsem do toho, co bylo po ruce, tedy do řízení. Chronocykl poskočil, ale zůstal stát.
„Je to ničema, ale nechat ho tady nemůžu.“
„Tak pěkně někde počkáme v ústraní a necháme čas plynout přirozeným tempem,“ povídá Veronika ale jak tu větu říkala tak její nadšení pomalu ochabovalo. Pochopila, že to nejde, už jsme jednou odstartovali, jsme mimo regulérní prostor a vrátit se do normálního proudu nemůžeme dřív než za 24 hodiny. To už to bude mít Pastor i celé město za sebou.
Navíc bychom pro něj museli pěkně pěšky, překonat znovu mříže, uplácet strážné, vléct raněného a zjevně i omámeného Pastora kamsi ulicemi, do nichž padá žhavá pemza Ne, tohle je slepá ulička.
Riskovali jsme hodně. Museli jsme věřit, že náš stroj toho dost vydrží, a také jsme museli mít plnou důvěru v římské stavitele.
Přistáli jsme přesně o čtyřiadvacet hodin později. Bylo štěstí, že jsem ve sklepení amfiteátru už jednou byl, takže jsem mohl chronocykl nasměrovat do přesných souřadnic.
Světla stroje osvětlovala šedou tmu.
Tady v podzemí se zdánlivě ještě nic strašného nedělo, ale nahoře se odehrávalo peklo na zemi.
Reflektory prohledávaly prostor před námi. Skrz mříže jsme spatřili na zasedlé slámě několik ležících těl. Možná byl mezi nimi i Pastor, možná ale taky ne, nedalo se to rozpoznat.
Cítil jsem, jak se všechno kolem chvěje, to nemilosrdný Vesuv hnal ulicemi Pompejí své žhavé zplodiny.
Ohromný kvádr se uvolnil a zavalil chodbu; kdybychom odsud chtěli utéct po vlastních, měli bychom už skutečně smůlu.
Možná jsem měl jít ven z kabiny, možná jsem se měl jít přesvědčit, zda tam Pastor ještě je a zda vůbec ještě žije, ale nepodařilo se mi otevřít kryt stroje, a to ze dvou důvodů.
Především se mi na ruce pověsila zoufalá Veronika, která už pochopila, že je pozdě, a sám stroj identifikoval atmosféru v chodbě jako smrtelně nebezpečnou, o čemž ostatně už mohl svědčit pouhý pohled na teploměr. Tady v této chodbě se musela skoro vařit voda, navíc koncentrace oxidu siřičitého mnohokrát převýšila…
Ne, dál to nemělo smysl zkoumat. Pokud zde Pastor ještě ležel, stalo se toto místo jeho hrobem.
A proč? Jen díky byrokratickému předpisu nějakého zaprděného úředníka v MTPI, který sedí někde pěkně v teple na zadku a hlídá si pod sebou židli.
Co teď, položil jsem řečnickou otázku, když se náš chronocykl vynořil z maragonu. O čtyřiadvacet hodin později a o padesát kilometrů severněji.
„Moc možností nemáme,“ odpověděl jsem si sám. „Protože tu není žádná šance, že by se otevřel meandr, ve kterém Vesuv nevybuchne, tak…“
„…musíme zpátky a vytáhnout z toho Pastora dřív, než se dostane do průšvihu,“ doplnila Veronika, protože mi zjevně četla myšlenky.
Seděli tam asi čtyři gladiátoři, šest profesionálních rváčů, několik trhovců, co dostali žízeň, a asi pět neidentifikovatelných chlapíků toho nejpochybnějšího pů vodu. Spatřil jsem tu také tři ženštiny, o jejichž povolání nemohlo být pochyb. Jejich ústroj chování odpovídaly atmosféře lokálu.
Nápoj, který roznášel plešatý, kulhavý, mírně obtloustlý krčmář, se podobal vínu jen barvou, té sebrance však zjevně chutnal.
Jediné, co bylo trochu potěšitelné, byla skutečnost, že se tady nekouřilo.
Měl jsem na sobě pěkně ušpiněnou tógu, tutéž, kterou jsem prolézal podzemní katakomby, když jsem byl navštívit Pastora, musel jsem taky pěkně páchnout, ale silný zápach byl v tomto světě důkazem společenské úrovně.
Veroniku jsem s sebou vzít nemohl, nechal jsem ji pěkně daleko za městem, tam, kde jsme zaparkovali svůj chronocykl. Tohle byla záležitost pro chlapy.
Ostatně, jestli bude mít Pastor rozum, půjde vše hladce a během hodiny budeme oba zpátky.
Jediné místo, o němž jsem měl jistotu, že se s ním mohu v čase a prostoru setkat, byla právě tato krčma v zastrčené ulici nedaleko amfiteátru.
Musel jsem rychle odmítnout tři nabídky k pohlavnímu aktu; jen dvě pocházely od žen. Měl jsem jedinou jistotu, a sice že nechytím syfilis. Zato kapavku, muňky a svrab bych získal zaručeně. Potenciálního fellatora jsem odstrčil tak rázně, že dopadl na podlahu; netušil jsem, že ten hoch nic nevydrží, ale on jenom začal řvát, jako když ho na nože berou, že jsem mu zlomil ruku, a natahoval pracku pro deset sesterciů odškodného, vida, praktiky se za těch pár tisíciletí vůbec nezměnily. Zachoval jsem se přiměřeně době a svému postavení. Prostě jsem ho vykopl ven ze dveří a pak jsem poručil krčmáři, ať odnese tu břečku a přinese něco lepšího. Dva sestercie hozené na podlahu ho přiměly k trochu rychlejšímu pohybu. Zdálo se, že tolik peněz pohromadě už dlouho neviděl.
Nebyly tu stoly, jen takové nízké stolečky, podobné, jako měl pan Varrus, jen s tím rozdílem, že tenhle nábytek sbil někdo z osekaných kmínků stromů pochybného původu, a desky stolků měly jistě velmi pestrou minulost, než začaly sloužit tomuto účelu. Ani lehátka nebyla pravými lehátky a ležet se na nich rozhodně nedalo, chlapi tu seděli a skláněli se k jakési hře. Jistě, dobová hra zvaná alea, kterou my známe jako kostky. Ostatně Caesar ji jistě taky hrával.
Leťte, kostky…
A teprve teď jsem si všiml Pastora. Bylo ho jen vidět, nikoli slyšet, protože hluk v krčmě odpovídal úrovni tak sto dvaceti decibelů. Jedna děvka, které někdo právě sahal na prsa, ječela jako siréna.
Měl na sobě oděv, který odpovídal představám filmového kostyméra o biblické době. Šlo tedy o neforemný pytel převázaný v pase šňůrou na prádlo, doplněný nezbytnou kápí, pod níž se dalo schovat leccos, tedy i hlava Vystrkoval proto jen část obličeje, zbytek pana Pastora mizel v neprůhledném šeru. Jen tu a tam na něj dopadl odraz svitu pochodně, a pak jsem se mohl ujistit, že není vůbec opilý, ale zato pěkně zdrogovaný. Čím se posilnil, nevím. Bylo to jedno.
Běhal po lokále se vztyčenýma rukama a varoval před Sodomou a Gomorou a před Bohem, který v jeho pojetí byl patrně velmi zlým staříkem, když na toto místo, jež dosud nepoznalo tu pravou víru, chce hned dštít oheň a síru.
Chvíli ho tady snášeli a ty jeho řeči jim nevadily, protože milého misionáře stejně nebylo slyšet, ale když Pastor vytáhl odkudsi misku s vodou, kterou považoval za svěcenou, a začal křtít své bližní, bylo to i na tuhle sebranku příliš.
A pak tu padlo to zvláštní slovo, které na Římany mohlo působit jako rozbuška
„Křesťan,“ řekl kdosi. A jiný hlas se přidal:
„Apoštol.“
Tady měl Pastor puknout pýchou, protože byl rázem takto povýšen k samému vrcholu blaženosti, ale rána pěstí ho poněkud umravnila a na okamžik složil své kosti do rohu místnosti. Kdyby teď dal pokoj, vše by se vyřešilo ihned.
Sklonil jsem se k němu. Snad mě i poznal.
Ale na to, co jsem mu říkal, vůbec nereagoval.
Přesvědčit ho, aby vstal a nechal se odvést, bylo zcela marné. Měl jen jedinou utkvělou myšlenku.
A tak se zvedl, i když mu to dalo dost práce, potácel se jako zlomený topol, ale začal zase vykřikovat něco o tom svém bohu a o své pravdě, a já ho objal a chtěl jsem ho odvléct pryč.
Ohnal se tak prudce, že by to člověk od svátého muže nečekal, a já jsem odlétl jako míč a zbořil jsem jedné partě rozehranou hru.
Kdosi se do mne pustil, asi mu uniklo mé vysoké postavení, a už vypukla mela, ke které tady patrně není nikdy daleko.
Přitiskl jsem se zády ke zdi, protože už jsem nechtěl žádnou ránu koupit, a jen jsem hledal očima Pastora, který chvílemi mizel a chvílemi se zase objevoval, maje ruku vztyčenou k požehnání, a jeho ústa jistě vykřikovala něco o beránku božím, a pak se zablýskl meč a proud krve pokropil všechny okolo, i mně pár kapek ulpělo na oděvu a ve tváři, ale nikdo si toho, že tady někdo právě přišel o ruku, ani nevšiml.
Nu což, odvedu ho tak, jak je, ale to už do dveří vtrhla hlídka s kopími a meči a všichni koukali, kde zedník nechal díru, a kdosi posměšně ukazoval na mne, to jako já že jsem si tady s nimi začal, a tak už mě odváděli, ale ještě nevěděli, co dokáže potenciální Říman Trentinus, a tak jsem je oba za rohem skolil k zemi, a protože už nebyla žádná šance vrátit se zpět pro Pastora seděl jsem po dalších dvaceti minutách vedle Veroniky, která mě ani nepolitovala a jen poznamenala že vypadám, jako kdybych se válel v hnoji.
Bylo to dokonalé fiasko.
Můj šéf s tím nechtěl mít nic společného. Když jsem mu předal vyplněný cestovní příkaz a podrobnou cestovní zprávu, zmínil jsem se o tom nejapném čtyřiadvacetihodinovém intervalu. Pokrčil rameny, když jsem mu vše do detailu vylíčil, dodal, že nařízení přišlo z vyšších míst, a když jsem se ho zeptal, co pro to udělá, řekl, že bych si to měl radši oběhat sám. Zdálo se, že je tak trochu otrávený životem.
Tak jsem oběhl pár kanceláří; až jsem se divil, kolik má MTPI zbytečných úředníků, až jsem konečně natrefil na odbor pro technické záležitosti. Pan Stich se jmenoval ten člověk, a nikdy předtím jsem ho neviděl ani jsem o něm neslyšel.
Dost dlouho jsem se snažil v klidu argumentovat, pak se dialog vyostřil.
„Copak je to tak těžké pochopit,“ pomalu jsem ztrácel nervy. „Zůstal tam člověk. Když se k němu nedostanu 24. června roku 79 do 12. hodiny, zemře. Mám k dispozici všechno – chronocykl, energii, všechna povolení, zdravotní průkaz, a taky chuť a odvahu tam cestovat. Chybí mi jen jediné razítko, a to od vás.“
„To razítko nedostanete, Trentone.“
Myslel jsem, že se mi ten bezpohlavní tvor za kancelářským stolem vysmívá. Těžko říct, kam toho člověka zařadit, ale protože měl neobyčejně dlouhý krk, zařadil jsem ho mezi pštrosovité.
„Nečekám od vás vysvětlení,“ podotkl jsem. „Očekávám rozhodnutí.“
„Už jsem rozhodl, přestaňte mě zdržovat,“ odsekl Stich.
„Poženu to výš.“
„To můžete. Razítko vám nedá vůbec nikdo, a prostě platí, že do žádaného intervalu se nedostanete. Je tu jednou blokáda, kterou prostě nelze prolomit.“
„Za žádných okolností?“
„Za žádných okolností.“
„Chápete, že umře člověk?“
„Už zemřel, Trentone. Před dvěma tisíci lety. Jakýkoli váš zásah do této struktury může znamenat narušení meandru, a navíc riziko, že potkáte sám sebe, samo o sobě je devadesátiprocentní.“
„O šestnáct hodin později?“
Stich zakýval krkem jako rákosovým stvolem. Měl jsem strach, že mu ta velká hlava upadne.
„Ano, šestnáct hodin je z hlediska posledního eonu zcela zanedbatelnou, a tedy neměřitelnou veličinou.“
Soudím, že slovo eon uslyšel poprvé, když se k němu dostal text tohoto zákona a patrně neměl tušení, co to je. Ale rajtovat na úředním šimlu, to mu šlo.
„Ale před půl rokem bych tam ještě prorazil.“
„Ano, před půl rokem bylo leccos možné, ale poslední dvě havárie jen urychlily proces rozhodování. MTPI si nesmí dovolit riskovat jakékoli narušení struktury přímého proudu. Oblast, o které hovoříte, je slepým ramenem, během dvou měsíců zanikne. Vy jste byl posledním návštěvníkem, teď už vůbec nikdo nedostane povolení tam cestovat.“
„Takže klidně obětujete „svého člověka“.“
Pan Stich odložil pero a natáhl krk. Připomínal teď pštrosa v říji.
„Pastor už dlouhá léta není naším člověkem. Jeho podnikání je ryze soukromé a ve slepém meandru uvízl vlastní vinou. Kdyby si každý počínal takto neodpovědně, neměli bychom nic jiného na práci než dělat záchrannou službu.“
„Ale zapomínáte, že…“
„Já na nic nezapomínám. Ještě něco chcete říct?“
Mávl jsem rukou. Teď už bych mu mohl jen rozbít hubu, ale to bych věci asi nepomohl.
Pravda, mám dva měsíce čas, než se meandr uzavře, pokojně se dostanu do přímého proudu, ale tam se s Pastorem těžko potkám.
A do toho zazvonil mobil.
Chvíli jsem poslouchal a pak jsem oznámil panu pštrosovi, že na jeho služby kašlu, a opustil jsem jeho nehostinnou kancelář. Ten dlouhý krk se naklonil za mnou jako topol ve větru, ale z čárkovitých úst naštěstí nic nevyšlo.
Druhý den odpoledne jsem se procházel nádvořím Faunova domu v Pompejích. Jistě, vypadalo to tady úplně jinak než za Titovy vlády, tehdy v tom horkém srpnu roku 79. Vzpomínky byly ještě příliš čerstvé. Tady přece byla hodovní místnost, a tamhle ložnice, stačí jen zavřít oči.
A tady mi Varrus ukazoval ten zázrak, který vypreparovali z Pastorovy ruky. Morganův čip. Ano, ten tady zůstal, ten jsme s sebou odvézt nemohli.
Jistě, nezůstala po něm jediná stopa, ale přece jen…
Občas se vyplatí mít známé po celém světě, a Salvatore byl jedním z nich.
Setkal jsem se s ním před měsícem, hned jak jsme se s Veronikou vrátili ze starověku a já se dal trochu dohromady, abych nemusel chodit po ulici s monoklem pod okem.
A Salvatore věděl, kdy mě má zavolat.
Dalo mi dost práce ho přesvědčit.
„Mysleli jsme, že Faunův dům je dokonale prozkoumán,“ říkal. „A ty mi tady tvrdíš, že tady musí být ještě jedna místnost.“
„Ano, pamatuji si, že vchod byl zde. Sklepení, kde pan domácí schovával to nejlepší víno. Kopejte tady.“
„Nedostanu povolení.“
„Tak kopejte v noci, myslím, že najdete něco velmi zajímavého.“
Nevím, jak to udělal, ale Salvatore to sklepení našel.
Dostal se tam jinudy, ne z nádvoří, tam by byla jeho nekalá činnost moc na ráně, ale teď, když jsem měl na hlavě helmu a v ruce držel svítilnu, jsem stál pod kamennou klenbou a poznával jsem ten prostor.
„Je tady něco velmi zvláštního,“ řekl Salvatore tajemně, ale pak posvítil do jednoho z výklenků.
Zablýskalo se to tam. Byl to odraz od čelního skla chronocyklu.
Věděl jsem už, k čemu tady došlo, a po pravdě řečeno, ten nález jsem očekával. V uplynulých třech staletích výkopů nikdo chronocykl neobjevil, znamená to, že musí být tady ve sklepě.
Jak se sem dostal?
Inu, automatika. Varrus měl přece k dispozici Morganův čip, vyoperovaný z Pastorovy ruky. Čip rozpoznal nebezpečí, a to zcela jednoznačně, sopečný výbuch s výronem jedovatých plynů, to je dostatečný impuls pro každý chronocykl, aby se vydal vyhledat svého pilota.
Jenže kde byl Morganův čip a kde Pastor!
Chronocykl se zhmotnil ve sklepě Varrova domu, tam, kde se ukrýval pán domu, a tam, kam si vzal s sebou i ten nejvzácnější předmět, který doma měl.
Překlopýtal jsem tu hromadu kamení, lidských kostí a rozbitých amfor, kterými byla posetá podlaha, a posvítil jsem si dovnitř stroje. Dveře byly lehce pootevřené, a tak jsem mohl vidět další hromádku lidských kostí. Byly tu dvě lebky.
Zavřel jsem oči a představoval jsem si, co se tady tenkrát asi stalo.
Na Pompeje se sypala pemza, země se otřásala a všichni hledali úkryt. Právě tak i bohatý statkář Varrus a jeho rodina. Nejlepší místo bylo tady, ve sklepě, ten byl přece pevný a zřítit se nemohl.
Také se nezřítil.
Tehdy si nikdo nedovedl představit, že by sopka mohla poslat na město ohromné mračno žhavého plynu. Tak žhavého, že se v něm lidské plíce prakticky uvaří. A co se neuvaří, to se otráví v jedovatých zplodinách.
Kdo zůstal v Pompejích, neměl šanci přežít. Pan Varrus a jeho věrní v Pompejích zůstali, a tedy nepřežili.
Ale Varrus měl Morganův čip. Mohl mu pomoci k záchraně, kdyby věděl třeba to, co já.
Jakmile Morganův čip zjistil prostředí nevhodné pro přežití, vyslal nouzový signál a chronocykl, zaparkovaný v maragonu někde nedaleko, zareagoval a vyhledal svého pilota. Bohužel, Pastor byl v té době zavřen ve vězení pod arénou, a Morganův čip měl pan Varrus tady ve sklepě.
Nedovedu si představit jeho údiv, když se zde náhle zhmotnila lehká prosklená konstrukce, s titanovým rámem a elektrickým osvětlením. Co si asi mysleli bohabojní Římané, když se něco tak tajemného vynořilo odnikud?
Dveře se patrně automaticky otevřely, to aby měl pilot snazší cestu do kabiny.
Pan Varrus přemohl strach. Viděl tady něco, co mu snad seslali sami bohové, možná dokonce sám Jupiter. Prodral se dovnitř a za ním jedna konkubína, ta druhá kostra byla totiž ženská. Těžko to mohla být služka nebo otrokyně, Varrus by rozhodně nestrpěl něco takového od ženy nižšího postavení.
A co bylo potom?
Nebylo nic. Varrus neuměl dát povel ke startu. Marně ho vyzýval displej k tomu, aby nastavil parametry, mamě zde trčelo nouzové tlačítko, které stačilo stisknout a stroj by poskočil do bezpečí maragonu.
Možná by na to nakonec Varrus i přišel, ale horký plyn byl patrně rychlejší. Pán domu se udusil a spolu s ním zahynuly i Pompeje.
Stroj času zde zůstal, jeho generátory nadále vyvíjely proud a světla svítila do černočerné tmy. Rok, dva, tři, pak i světla zhasla. V naprosté tmě čekal stroj dvě tisíciletí a zatím těla obou bytostí uvnitř zetlela a z kostí se vytvořily nevábné hromádky.
„Jistě bude stačit, když ohlásíš objev podzemních prostor, několika koster a dalších artefaktů,“ řekl jsem Salvatorovi a ukázal mu na desítky amfor, které zůstaly v rohu, a pod vrstvou prachu bylo zřejmé, že jsou vcelku.
„A co s tímhle?“
Sám Salvatore nevěděl, co to je.
„Jestli dovolíš, tak si to odvezu. Nepatří to do starého Říma a nepatří to ani sem. Kdybych to tu nechal, měl bys zbytečné nepříjemnosti.“
Pokrčil rameny.
„Možná, že uděláš nejlépe, když na to úplně zapomeneš.“
Chvíli uvažoval a nevím, jestli něco pochopil.
„Tak ať to zmizí hned,“ povídá. „Ale – jak to chceš vynést ven, vždyť to neprojde ani dveřmi.“
„Já vím,“ řekl jsem mu. „Neprojde to dveřmi, ale projde to jinudy. Prosím tě, vylez ven a vrať se sem za půl hodiny, a ničemu se pak nediv.“
Vyházel jsem ven všechny ty kosti a vymetl trochu prachu. Pak jsem si vlezl na sedadlo pilota. Mrtvý chronocykl. Byl to takový divný pocit, sedět v kokpitu neživého stroje. Přesně stejným dvousedadlovým modelem jsem cestoval já. Znal jsem jej nazpaměť.
Musel jsem jen doufat, že tahle mašina bude ještě pracovat. Tady, v podzemí, byl stroj dokonale zakonzervován; pravda, některé součásti, vytvořené z plastických hmot, poněkud zteřely, ale například obě křesla si zachovala svůj tvar a nerozsypala se, když jsem na ně dosedl.
Poločas rozpadu pohonných hmot je poměrně dlouhý. Musel jsem věřit, že někde ještě zůstaly zbytky energie, tedy pokud Pastor nejel už na rezervu.
Pokusil jsem se oživit nouzové okruhy.
Po chvíli se v kabině poněkud rozsvítilo, a nakonec naskočila část palubní desky.
Zdálo se, že vše pracuje, jak má, ale přece jen to bylo riziko.
Stál mi ten Pastor za to? Mohl jsem zavolat techniky MTPI, ti by si s tím už hravě poradili. Ale v každém případě by napřed tahali stroj ze sklepa přirozenou cestou a odvezli jej do dílen, a už by o něm všichni věděli a přinejmenším by mi zabránili v tom, co jsem chtěl udělat.
Čtyřiadvacetihodinový interval totiž platil pro stroj, a nikoli promne!
Zadal jsem pomocné souřadnice pro případ nouze, znal jsem je zpaměti.
Pak jsem zavřel oči a dal povel ke staxtu.
Nebyla to nejhladší jízda, ale po chvíli jsem se vynořil s chronocyklem tam, kde jsem chtěl. Ne, ne, nebylo to v garážích MTPI, to bych si dal! Ty pomocné souřadnice nebyly vůbec oficiální.
Byl jsem v Praze, před garáží svého domku. Měl jsem přistávací plochu vzadu v garáži, tam jsem také bez potíží trefil.
Běžně tam stává můj služební chronocykl, to tehdy, když si beru nějakou tu dovolenou, teď tam bylo naštěstí prázdno.
Veronika se mě nejdřív zeptala, jestli jsem se s tím strojem náhodou neprodíral středem planety, a tak jsem jí vše šetrně vysvětlil. Prohlásila, že jsem blázen a sebevrah a že do té mašiny se mnou za žádnou cenu nevleze. Vzal jsem ji rychle za slovo. Já ji totiž na tuhle misi opravdu vzít nemohl, byly tam k dispozici jen dvě sedačky.
Pokrčila rameny a vzala věci rázně do rukou. Použila běžné prostředky na běžný automobil své doby, a během čtyř hodin by tu kraksnu, která vypadala na odpis, nikdo nepoznal. Svítila novotou a lak se blýskal, jako kdyby chronocykl sjel z výrobní linky. Interiér sice nezískal původní barvy, přece jen organické materiály nebyly od přírody vytvořeny k tomu, aby přežily dva tisíce let. Původně koženkové obložení sedadel jsem byl nucen strhat, právě tak i vnitřní obložení kabiny. Všechna okna vykázala sníženou průhlednost, ale vzhledem k tomu, že s tímto vozem se nejezdí po dálnicích a není třeba lidských očí, tak se vlastně zas až tak moc nedělo.
Nakonec se ukázalo, že energie mám dostatek. Ostatně, nějaké ty palivové články jsem měl ještě schované pro strýčka. Pří hodu doma Chtělo to jen oživit některé kontakty a stroj si brzy vrněl, jako kdyby jej nepotkala ta drobná nehoda
„Vím, co chceš dělat,“ řekla Veronika druhý den ráno, když odcházela do zaměstnání. „Opravdu nechceš zavolat nikoho, aby ti tu mašinu dali pořádně dohromady?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Sám se divím, že na to ještě žádný šťoura od MTPI nepřišel. Očekávám nějakou tu hlídku každou chvíli. Nemůžu vlastně čekat už ani minutu.“
„Co když tam zůstaneš?“
„Pak jsi tu ty a víš, kam jsem odletěl.“
Lehce přikývla.
Možná nedomyslela, že v případě selhání mi už vůbec nic nepomůže. Hodlal jsem se totiž vynořit v Pompejích, v podzemí amfiteátru, jen krátce předtím, než se odtrhne vrcholek Vesuvu. Pokud bych tam uvízl, je vše vyřešeno.
Možná, že potom tenhle chronocykl zůstane zasypaný znovu dva tisíce let a zase ho někdo vyhrabe v troskách města, ale to už mi asi moc nepomůže.
Já však měl v záloze ještě jeden trik, skutečně pro nejvyšší nouzi. Doufal jsem, že ho nebudu potřebovat.
„Nemám tedy opravdu letět s tebou?“ zeptalo se ještě to hodné děvče, když se se mnou loučilo, jako kdybych odlétal do sousední galaxie.
„Dobře víš, že musím mít druhé sedadlo prázdné,“ řekl jsem a ona ten argument uznala Ale jen velmi nerada.
Tentokrát jsem si mohl dovolit přistát s chronocyklem mezi jiné doby starověku. Byl to hrubý přestupek, to jsem věděl, ale nikdo z těch, co mě mohli vidět, už o tom nikdy nikomu nemohl vyprávět.
Byl časné odpoledne, 24. srpna roku 79. Byl jsem ve sklepení amfiteátru ve městě Pompeje, a o několik kilometrů dál se chystal vulkán nesoucí jméno Vesuv ke své ohromující produkci.
Věřme Pliniovi.
Uvedl, že se vrcholek Vesuvu utrhl někdy kolem čtvrté hodiny odpolední.
Uvažme, že měření času v té době nebylo právě na úrovni, ale sluneční hodiny jdou obvykle přesně.
Byly tři hodiny, za šedesát minut tady vypukne peklo.
V chodbách je naprostá tma, světla chronocyklu krouží po stěnách. Pravda, přece jen vidím o něco hůř, ty dva tisíce let průhlednosti oken zrovna nepřidaly.
Poznávám to místo jen velmi těžce. Byl jsem tu jen jednou; pravda, bylo to nedávno, ale tehdy to tady, ač je to absurdní, kypělo životem.
Slyším nějaký řev. Ovšem, jsou tu i dravé šelmy. Mají hlad, nikdo už je dlouho nenakrmil. Ale zvířata tedy přežila, mohou přežít i lidé.
Konečně jsem se trochu zorientoval. Ano, to jsou ty mříže, tady jsem hovořil s Pastorem. Snad se nikam nepřestěhoval.
Nechal jsem chronocykl v pohotovosti a otevřel jsem kryt. Nešlo to úplně hladce, ostatně můžeme se divit, že ten mechanismus vlastně ještě pracuje.
Pak jsem si hned pomyslel, že jsem si měl vzít kyslíkový přístroj. Byl to takový zvláštní zápach, směs zoologické zahrady, vojenské ubytovny a vulkanických jevů. Ale když jsem se nadechl potřetí a nepadl jsem do mdlob a zjistil, že mně ta vůně ani příliš nedráždí sliznici, rozhodl jsem se, že musím něco vydržet.
Udělal jsem tři kroky a strnul.
Na tři metry daleko se něco zablýskalo, a když jsem si tam posvítil, pochopil jsem, že si mě z té vzdálenosti prohlíží neznámý svalovec. Držel v ruce pochodeň.
On mě asi neviděl tak dobře. Svítil jsem mu do očí baterkou o slušném výkonu, a jeho přirozenou reakcí měl být strach a útěk.
Říkám si: pořád lepší, než kdybych tady potkal lva, s tím bych si asi poradil hůř.
Ale svalovec nemínil prchat, když spatřil to božské zjevení, ani nepadl na kolena. Naopak, zvedl paži, v níž třímal meč.
Kdybych se sem vydal neozbrojený, byl bych pěkným hazardérem.
Teď bylo jen otázkou, jak úspěšná bude má hra na pistolníka. Tohle bylo něco jiného než plechovky na střelnici.
Tady nebyl na místě žádný soucit. Úvahy, že třeba bych toho člověka měl ušetřit, nebyly na místě. Nejpozději za hodinu stejně nebude mezi živými, ale rozhodně mu při tom nemíním dělat společnost.
Myslím, že jsem vypálil čtyřikrát, pěkně od pasu.
Nemohl jsem minout, ale trvalo hodnou chvíli, než se mu podlomily nohy a sesul se k zemi.
Nejsem žádný tvrďák, ale při své práci se někdy něčemu podobnému nevyhnu. Vím, několik dní nebudu stát za nic a pořád budu před sebou vidět ty udivené oči, a nic mi nepomůže přesvědčení, že jsem jen zlikvidoval zabijáka, který tady trýzní mého přítele.
Sebral jsem tu pochodeň a zhasl jsem baterku. Teď jsem tyhle prostory poznával lépe. Obešel jsem ležící tělo; věděl jsem, že výstřely tady v tom sklepem nadělaly hezký poplach. Čekal jsem, že se všichni seběhnou, ale nikdo se neobjevoval. Kdo mohl, utekl.
Naštěstí ten chlap měl s sebou klíče. Byly velké, každý vážil skoro půl kila. Starověcí kováři ještě nevynikali v jemné technice.
Proč tady zůstal právě tenhle chlap, to už se nikdy nedovíme.
Tady by měla být klec, v níž jsem se potkal s Pastorem.
Leželo tam několik těl.
Pokusil jsem se odemknout; pasoval hned první klíč.
Byl v bezvědomí, ale i kdyby byl mrtev, nenechal bych ho tady. Poznal jsem ho hned podle odseknuté paže.
Držet v ruce pochodeň a táhnout za sebou osmdesátikilové tělo, to přece jen nejde najednou.
Zasunul jsem pochodeň do jednoho z držáků na chodbě, určených právě k tomuto účelu, a vytáhl jsem Pastorovo tělo ven. Protože mu chyběla raka, nemohl jsem ho vzít za paže; snad mi nebude mít za zlé, že jsem ho vytáhl ven za nohy.
Doufal jsem, že se probere, ale už toho měl, chudák, dost. Pravda, ještě dýchal, ale skoro se mi zdálo, že už z dálky zdraví Charona.
Konečně jsem ho usadil na druhém sedadle v chronocyklu a připoutal ho, aby mi někde v maragonu nespadl ze sedadla.
Start!
Všechno zhaslo, jako když sfoukne svíčku.
Byla by tady dokonalá tma, kdyby na chodbě stále neblikala ta jediná pochodeň.
Chronocykl přežil ta dvě tisíciletí a ještě se mi ho podařilo uvést do provozu, ale odvezl jsem ho jen na poslední cestu. Tady, pod amfiteátrem v Pompejích, bude mít hezký hrobeček.
A nebude sám. Až to tady všechno vykopou, najdou ještě několik těl. To moje jim bude podezřelé, mám v zápěstí přece voperovaný Morganův čip… Možná zavolají někoho od MTPI, aby si odvezl tu nepotřebnou trosku… A převzal kosti.
Pastore, probuď ‚se. Je to přece tvůj stroj, ty znáš všechna jeho tajemství. Skoro jsem ochoten se vsadit, že se chronocykl vypnul jen proto, že máš někde tajné tlačítko a zabezpečil sis tak stroj proti krádeži.
Svítím baterkou na palubní desku a hledám to, co stejně nenajdu.
Nic.
Dívám se na jeho zmučené tělo. Kápě sklouzla dozadu, přede mnou je vyzáblá, neoholená tvář. Vyrazili mu přinejmenším dva zuby, což vidím velmi dobře, protože má pootevřená ústa.
Na prsou krvavé pruhy, Římané dovedou skutečně velice dobře bičovat. Pahýl ruky je jen nedbale zavázán kusem špinavého hadru.
Diagnóza: celková sepse, ztráta krve, k tomu možná ještě otřes mozku. Dost důvodů, aby tenhle člověk brzy nebyl mezi námi.
A přece se ještě drží. Pastor má opravdu tuhý kořínek.
Proč ses, chlape, takhle zbláznil? Nechce se mi věřit, že by se do Pompejí vydal jen tak, hlásat katechismus.
Je to zlatokop a objeví se vždy tam, kde mu z toho něco může kápnout. A tady v Pompejích je zlata nepřeberně. Stačí jen natáhnout ruku, teď by byla ta nejvhodnější chvíle.
Teď, pár minut před výbuchem.
Anebo…
Ten tlumený hukot, který jsem dosud vnímal jen podvědomě, náhle přepnul na vyšší obrátky.
To se netřese chronocykl, to se otřásá země, s ní i tahle chodba i ta stavba nad námi. Mohu doufat, že je postavená solidně, ale teď už to je opravdu jedno.
Ze stropu se sype prach, odlamují se cihly. Mohu jen tušit, že se chodby začínají hroutit, ale tahle hlavní, ta se ještě drží. Pochodeň a baterka, to je jediné světlo, které tady máme.
Odklopil jsem palubní desku a horečně se hrabu v kontaktech. Snad najdu ten správný, který potřebuje sepnout, ale kdo se má v milionech milionů součástek toho přístroje vyznat. Jsou tu samé nanotechnologie, a já se v tom hrabu holýma rukama.
Trentone, tenhle souboj jsi prohrál.
Dunění zesílilo, drtí ušní bubínky. Cítím bolest.
Zem se třese, teď se jistě už pyroklastické mračno vydalo na průzkum ulic tohoto nešťastného města.
Je to tady.
Cítím, jak se zvyšuje teplota. Není to pozvolné, ten průvan, co se žene chodbou, vyhání chladný vzduch a žene dovnitř to, co nám nadělila sopka.
Praštil jsem do palubní desky, což byl poslední zoufalý pokus něco s tím udělat.
Nestalo se vůbec nic, a možná jsem ji právě touhle ranou dorazil.
„Probuď se, Pastore!“ volám a cítím, že se dusím, že mi do plic vniká prach, jemný prach, který se dostal do kokpitu chronocyklu i přesto, že byl měl být korpus neprodyšně uzavřen.
Dusím se.
Hodiny tam někde v dáli maragonu odbíjejí poslední vteřiny mého bídného života.
Morganův čip vysílá zoufalé signály a volá chronocykl.
Kde ale je můj chronocykl? O dva tisíce let v budoucnosti, tam před budovou MTPI, kde jsem jej zaparkoval, když jsem se vrátil z poslední mise… Z cesty do Pompejí.
Jak jsem říkal, je to poslední berlička, kterou jsem měl v záloze. Morganův čip v mém levém zápěstí volá ten jediný chronocykl, ten, který mi byl přidělen.
Bude to fungovat přes propasti času?
Chodbu zahalila hnědá mlha, pochodeň už zhasla.
Světlo baterky nedokáže prosvítit sklo kokpitu.
Jsme v pasti, z níž není úniku.
Anebo je?
Ta mlha náhle zesvětlala a pak se proměnila v zářící mléko.
Těsně přede mnou se zhmotnil stroj, který teď vidím raději než láhev plzeňského.
Nevím, jak jsem to dokázal. Nevím, jak jsem vyvlekl to nehybné Pastorovo tělo ven, jak jsem si je dokázal hodit přes rameno a pak je ještě uskladnit v kokpitu mého chronocyklu.
Vím jen, že mi děsivě překážel, když jsem startoval, ale neměl jsem už sílu jeho nehybné tělo odhodit.
Prvním hmatem jsem zapnul kyslík v kabině, a proud životadárného plynu pomalu ochlazoval žhavé ovzduší, které mi ještě nestačilo spálit plíce.
Druhým hmatem jsem odstartoval a vůbec jsem se nestaral o to, kam chronocykl poletí. I kdyby měl zůstat nějaký čas v maragonu, všude jinde bylo lépe než tady.
Probudil jsem se po neurčitě dlouhé době v nemocnici.
Dostal jsem dvouletý zákaz cestování, což bylo směšně málo proti tomu, co mě mohlo potkat.
Ještě horší byl trest od Veroniky, která se mnou dva dny nemluvila.
Pastor to přežil, dostal novou ruku, a projevil jakousi vděčnost. Už vůbec ho ale nepřešly choutky na další výboje.
Tam kdesi v minulosti za mnou zahynulo město.
Chronocykl – běžný prostředek pro cesty časem kapotovaný stroj času pro jednu, dvě nebo šest osob.
Maragon – pomocný časový proud. Časový tunel, který přímo spojuje oba body putování časem. Jím pronikají stroje času z jedné doby do jiné, současně je lze zakřivit tak, že vyústění může být na jiném místě v prostoru. Pojmenován po svém objeviteli.
Meandr – období, kdy se čas zakřivuje a nespěje přímo vpřed. Je zde narušena lineární linie času a vzniká tak křivka. Tyto křivky umožňují snadné propojení dvou velmi vzdálených období. Paradox meandru umocňuje skutečnost, že obvykle existuji dvě časové linie postavené k sobě kolmo, tak se stává, že dojde, k průniku meandru a historie má dvě alternativy. Meandr se postupem času zanáší a mění se v jednosměrně rameno, později v uzavřené slepé rameno, které pak zanikne. Řízení se opět přenechá přímé linii.
Morganův čip – je implantován do levého zápěstí poutníka. Vytváří tzv. Morganovo pole, jehož pomocí lze zachytit přítomnost poutníka v dané době. Je pevně propojen s chronocyklem, který je členovi HDMI přidělen. V případě, že hrozí Morganovu čipu zničení, automaticky se povolá chronocykl, který obvykle bývá zaparkován v maragonu.
MTPI (Meander Time Patrol Institution) – organizace, která má za úkol střežit přímou linii a zabránit škodlyvým vlivům pronikajícím z meandru.
TP (time protocol) – jedinečný kód každého cestovatele časem, který má v levé ruce implantován Morganův systém.
