Adele se každé ráno chystá na cestu do práce jako válečník do bitvy. Napřed se pomodlí, jak ke křesťanskému pánubohu svých irských předků, tak k orišům svých afrických předků – k těm druhým má o něco dál, ale pracuje na tom. Pak následuje bylinková koupel, ve které nechybí sušená čekanka a pimentovník, je to směs, kterou dostala od prodavačky v místním bylinkářství. (Nijak zvlášť Španělsky neumí, ale na tom taky pracuje. Slovo pro dnešek je suerte.) Pak, když voní zhruba jako káva a dýňový koláč, začne vrstvit brnění: plaketu svátého Kryštofa, kterou jí poslala její matka jako ochranu na cestách. Sponu do vlasů, kterou měla na sobě, když se rozešla s Larrym, což považuje za nejlepší rozhodnutí svého života. Když to vypadá na obzvlášť nebezpečný den, bere si i kalhotky, ve kterých prožila svůj první samonavozený postlanyovský orgasmus. Po tom všem praní po veřejných prádelnách jsou trošku odrbané, ale víceméně v pořádku. (Teď už je pere v ruce, v Perwollu, a suší ve vodorovné poloze.)
Pak se vydává na cestu do práce. Na bicyklu už nejezdí, i když ho pořád má. Sousedka odvedle si zlomila ruku, když jí za jízdy z ničeho nic upadlo přední kolo. Mohlo to být cokoliv. Blbá náhoda. Ale stejně.
A tak Adele vyráží. Když je hezky, máchá rukama a užívá si sluníčka, když prší, pere se s tím dementním deštníkem. (Pod střechou už ho zásadně neotevírá.) A dává si pozor na lidi, kteří nejsou tak dobře chránění. Na lásku jsou třeba dva, ale na pořádnej průser ti stačí srážka s jedním blbcem, jak se tam u nich říká. A vida, vida, ušla sotva tři bloky a najednou hrozná rána a země se třese a houkají autoalarmy a lidi ječí a začínají utíkat. Vyvalí se dým plný palčivého ozonu a pachuti špinavé krve. Když Adele dojde na roh, nervózní a připravená utéct, uvidí Franklinské kyvadlo, malinkatý vláček, který část své krátké trasy překonává nad zemí, jak leží rozvalené přes celou Atlantic Avenue jako vyplavená hliníková velryba, Vykolejilo, spadlo z výšky deseti metrů a nejspíš zabilo všechny uvnitř, pod ním a poblíž.
Adele jde pomáhat, to se rozumí, ale i když společně s dalšími milosrdnými samaritány vytahuje z trosek nehybná těla a sténající raněné, stejně si nemůže pomoct – cítí, že jimi tak nějak pohrdá. Ten vztek je jenom zástěrka, je jednodušší mít vztek než si zoufat nad rozdrcenými údy, zmarněnými životy. Taky se trochu stydí, ale drží se radši vzteku, protože ten je lepší štít.
Mělo je to napadnout. Pravděpodobnost, že ten vlak vykolejí, se blížila nule. Takže to byla jenom otázka času.
* * *
Dala si to dohromady díky sousedovi (tomu přes chodbu), dávno před tím, než si šílení matematici stačili přechroustat svoje rovnice.
„Sleduj,“ vyzval ji a položil před ni na konferenční stolek lícem dolů balíček karet. (V hrnečcích na stolku měli kafe s poctivou kapkou Bailey’s. Byl to docela bezva chlap, takže se Adele nestyděla nabídnout mu něco takového.) Zamíchal je s profesionální rychlostí, jen se míhaly před očima, sejmul, znovu zamíchal, pak celý balíček vzal a rozložil před ní do vějíře, pořád lícem dolů. „Vytáhni si kartu.“
Adele si vytáhla. Žolíka
„Jenom dva na balíček,“ řekl, zamíchal a znovu rozprostřel vějíř. „Vytáhni si další.“
Udělala to a dostala dalšího žolíka.
„Náhoda,“ nedala se přesvědčit. (Bylo to před pár měsíci, tehdy o tom ještě pochybovala.)
Zavrtěl hlavou a odložil karty. Z kapsy vylovil dvě kostky. (Byl dost bezva na to, aby ho pozvala dál, ale úplně normální tedy rozhodně nebyl.) „Mrkni na tohle,“ řekl a hodil je na stolek. Dvě jedničky. Sebral je, zatřásl jimi v hrsti, znova hodil. Další dvě jedničky. Třetím hodem padly dvě šestky, Adele na ně vítězoslavně ukázala prstem. Ale čtvrtý hod byly zase dvě jedničky.
„Nejsou cinknutý, pokud tě to napadlo,“ ubezpečil ji. „Nemají zatížený hrany nebo tak. Mám jez večerky tady v ulici, z hromady krámů, co tam ten dědula vyhazoval, aby měl víc místa na regály s jídlem. Jsou úplně nový, byly ještě zabalený.“
„Třeba jsou prostě vadný,“ zvažovala Adele.
„Ale s těma kartama nic není. A s tvejma prstama taky ne.“ Naklonil se k ní, pohled měl soustředěný navzdory příjemné mlze, o kterou se postaralo Bailey’s. „Dvě jedničky třikrát ze čtyř hodů? A čtvrtý dvě šestky. To by se nemělo stát ani s cinknutejma kostkama. A teď koukej na tohle.“
Palec volné raky pečlivě zabalil do dlaně a stiskl zbylými prsty. Pak hodil kostky znovu, tentokrát šestkrát. Tak jako tak padly dvakrát dvě jedničky, ale došlo i na zbylá čísla. Čtyřky a trojky a dvojky a pětky. Dvě šestky jenom jednou.
„Hele, to je ale hovadina,“ řekla Adele.
„Jo. Ale funguje to.“
Měl pravdu. A tak se Adele rozhodla načíst si něco o bozích štěstěny a snažit se nerozbíjet zrcadla A podívat se, jestli nenajde v tom zarostlém trávníku za barákem čtyřlístek. (Prodávají je v čínské čtvrti, ale doneslo se jí, že jsou falešné.) Za posledních pár měsíců ten trávník pročesávala několikrát, jednou celé hodiny. Zatím nic, ale optimismus ji neopouští.
* * *
Takhle se zbláznil jenom New York. Yonkers? V pořádku. Jersey? Totéž. Long Island? No, pořád je to Long Island. Ale od východního New Yorku dál už je všechno v pořádku.
První si téhle nesrovnalosti všimly zpravodajské relace, ale ve městě do toho pořádně šláply až církve. Některé čekaly na konec věků posledních tisíc let, takže jim Adele ani nemohla mít za zlé, že je to tak rozvášnilo. Měla jim ovšem za zlé, jak to lidem servírovaly. Na světě by se určitě našla větší „semeniště hříchu“. Dillí je zaplavené chudinou, Moskvu si rozebrali mafiáni, Bangkok je ráj pedofilů. Slyšela, že na severozápadním pobřeží zbylo pár měst, kde se po západu slunce pořád střílí na černochy. Ale všichni nenávidí New York.
A to se tu nedějí jen špatné věci. Museli pozastavit státní loterii – během jednoho týdne vyhrálo tolik lidí, že ji to položilo. Knicks se dostali do finále a Mets vyhráli pohár. Spoustě lidí s rakovinou začalo být z ničeho nic lépe a pár nešťastníků s plně rozvinutým AIDS přestalo vykazovat jakékoliv známky choroby. (Pořádají se teď nové zájezdy. Dvoupodlažní autobusy nacpané nemocnými a postiženými. Adele se snaží přesvědčit sebe samu, že jsou to jen další turisté.)
Nejhorší jsou přespolní misionáři. Prakticky denně se jí připletou do cesty, vrazí jí pod nos nějakou svátou knihu v miniaturním vydání a ptají se, jestli už je spasená. Čím dál tím lépe je dokáže poznat na dálku, užvaněné ostrůvky narušující plynulý tok řeky chodníku, tváře jim září vnitřním jasem, který by si žádný soudný domorodec nedovolil stavit na odiv bez tří piv v sobě a tučné výplaty v kapse. Támhle zrovna jeden stojí, skoro pod žebříkem od lešení. Pitomec, udělá dva kroky dozadu a zdvojnásobí se pravděpodobnost, že ho srazí autobus. (Načež ten autobus začne hořet.)
Ve chvíli, kdy si ho všimne, všimne si i on jí, poďobaná tvář se rozšklebí v širokém úsměvu. Připomene jí slepé čolky, co mají na kůži místa citlivá na světlo. Tenhle je citlivý na nespasené. Adele zahne doprava, aby obešla lešení, ale on se jí znovu širokým úkrokem postaví do cesty. Zahne vlevo, on sebou hodí stejným směrem.
Zastaví se, povzdechne si. „Co?“
„Přijala jste už…“
„Jsem katolička. Máme to od narození, víte?“
Shovívavý úsměv. „To přece neznamená, že bychom si nemohli promluvit, nebo ne?“
„Nemám čas.“ Pokusí se o kličku, doufá, že ho překvapí. Kopíruje její pohyb jako zkušený fotbalový obránce.
„Tak vám aspoň dám tohle,“ prohlásí a vtiskne jí něco do ruky. Není to pidibible, je to větší. Leták. „Ten pamětihodný den nastane 8. srpna“
Teprve teď Adele zpozorní. Osmý srpen. 8. 8. – podle Číňanů šťastný den. Má ho v kalendáři označený jako vhodný na takové věci jako půjčit si auto nebo vyrazit do Ikey.
„Stadion Yankees,“ upřesní. „Připojte se k nám. Budeme se modlit, aby se město zase napravilo.“
„Jasně, když myslíte,“ řekne a konečně kolem něj proklouzne. (Ve skutečnosti ji nechal jít. Věděl, že už se chytila.)
Leták si přečte, teprve když se vymotá z centra, protože ulice v něm jsou úzké a těsné, a tak musí mít oči na stopkách. Je horko, všichni mají puštěnou klimatizaci. A málokdo ty věci přišroubovává, jak se patří.
„MODLITBA ZA DUŠI MĚSTA,“ hlásá leták, a Adele to kupodivu začíná zajímat. Na letáku stojí, že přes pět set tisíc Newyorčanů přislíbilo dostavit se toho dne na shromáždění a spojit síly ve společné modlitbě. Tyhle věci teď mají sílu, pomyslí si. Jedna laborka v Princetonu – nedávno ji obnovili a uvolnili další zdroje na výzkum – to vědecky dokázala. Jestli to znamená, že nám někdo tam nahoře naslouchá, nebo že lidské mozkové vlny ovlivňují chod věcí, jak tvrdí vědci, to neví. A je jí to jedno.
Mohla bych zase jezdit vlakem, napadne ji.
Mohla by se vysmát příštímu pátku třináctého.
Mohla by… a tady jí myšlenky zaškobrtnou, protože na tohle se normálně snaží nemyslet, ale už je to nějakou dobu a beztak nikdy nebyla úplně spořádané katolické děvče. Takže by možná, jenom možná, mohla zase zkusit s někým chodit.
Zatímco se jí tohle honí hlavou, prochází parkem. Obejde obrovský, přeplněný trávník, na kterém se čile míhají černé děti, líně opalují bílí dospělí a křižuje ho pár snědých dědulů s vozíky naloženými italskou zmrzlinou. I když si na tyhle věci obvykle dává pozor, leták ji rozptýlil, takže si nevšimne, jak poblíž zastavil jeden ze zmrzlinářů a Španělsky nadává, jelikož mu kolečko uvízlo v měkké hlíně.
Tím se dostal přímo do dráhy rozběhnutého chlapce, který očima sleduje klesající frisbee – s drzostí městským dětem vlastní předpokládal, že až tam dorazí, vozík už bude dávno někde jinde. Místo toho do vozíku v plné rychlosti vrazí, což konečně upoutá Adelinu pozornost. Příliš pozdě si ale uvědomí, že se ocitla v epicentru jednoho z těch zničujících řetězců náhod, které uvidíte jenom v groteskách a přeměněném městě. V chaplinovském sledu naprosto nepravděpodobných událostí se vozík překotí a do trávy z něj vypadnou vaničky pestrobarevné zmrzliny. Kluk vozík s akrobatickou přesností přeskočí, naprosto náhodou, a oběma nohama dopadne na jednu z vaniček. Je to taková rána až z vaničky vyletí obsah jako střela. Borůvkovo-kokosovo-červený projektil se řítí Adele přímo do obličeje, tak rychle, že ani nemá čas vykřiknout. Bude to dobrota A nejspíš ji ještě srazí pod kola blížících se bicyklů.
V poslední chvíli do letící hmoty narazí frisbee a změní její směr. Ledová chuť ovoce se rozprskne po holých zádech řády opalujících se lenochů. Radost z toho nemají.
Adele se po tom úniku jen o vlásek podlomí kolena. Ztěžka dosedne na trávník, srdce jí tluče jako o život, zatímco pocákaní spoluobčané piští, zmrzlinář se přesvědčuje, jestli je chlapec v pořádku, a holubi se začínají houfovat.
Náhodou se podívá na zem. Roste tam čtyřlístek, stačí natáhnout ruku.
Nakonec vyrazí k domovu. Za rohem baráku uvidí na popelnici černou kočku. Má rozbitou hlavu a někdo se ji pokusil upálit. Zadoufá, že už byla mrtvá, a přidá do kroku.
* * *
Adele má na požárním schodišti zahrádku. V jednom truhlíku roste lilek a bylinky – do toho přesadila čtyřlístek. V dalším jsou papriky a květiny. A v tom velkém rajčata a unavený kadeřávek, který zahubí, když ho bude dál otrhávat tímhle tempem. (Ale má pro něj slabost.) Náhodou se to letos rozhodla všechno vysázet, a byla to šťastná náhoda, protože co se věci změnily, pro velkoobchody je složitější dovážet do města jídlo a ceny vystřelily nahoru. Na farmářském trhu, kam chodila o nedělích, si zahrádkáři začali vyměňovat plody svého domácího snažení, takže utrhne dva drobné, tmavě fialové lilky a hrst ostrých papriček. Dala by si čerstvé ovoce. Maliny, nejspíš.
Cestou ven zaklepe na sousedovy dveře. Když otevře, vypadá překvapeně, ale zároveň má radost, že ji vidí. Přijde jí, že taky možná čeká na svoje štěstí. Rychle to promyslí a pak mu podá jeden lilek. Kouká na něj dost zaraženě. (Není ten typ, co by jedl lilek.)
„Pak se tu zastavím a ukážu ti, co se z něj dá uvařit,“ slíbí. A on se zazubí.
Na trhu vymění ostré papričky za sladké maliny a lilek za dva řapíky pozdní rebarbory. Chtěla by slyšet i nějaké novinky, a tak chvíli pobude a prohodí pár slov s každým, kdo si sedne poblíž. Lidé teď mluví mnohem víc než dřív. Je to fajn.
A každý, každý, s kým se dá do řeči, se chystá na tu modlitbu.
„Chodím na dialýzu,“ pronese stařenka usazená pod rozkvetlým stromem. „Vždycky, když mě k té věci připojí, umírám strachy. Dialýza vás teď může zabít, víte?“
To mohla vždycky, nechá si pro sebe Adele.
„Pracuju na Wall Street,“ prohodí další žena. Mluví úsečně a svírá tašku s čerstvými rybami, jako by nesla zlato. Vlastně ho skoro nese, ryby jsou teď drahé. Na náhrdelníku se jí kývá přívěsek s drobným egyptským skarabem. „Kvantitativní analýza rizik. Všechny modely jsou teď v loji. Jako jediné nás nevyrazili, když se sesypal hypoteční trh, a teď tohle.“ Taky se bude modlit. „I když jsem v podstatě ateista. To je fuk, hlavně když to pomůže, ne?“
Adele zjistí, že takových je jich spousta všichni unavení z těch každodenních rituálů, všichni vystrašení, že je nakonec nepravděpodobnost stejně dostane.
Vrátí se zpátky domů, natrhá trochu bazalky a odnese ji naproti. Soused vypadá trochu nervózně. Neviděla, že by měl kdy v bytě takhle naklizeno, koupelna je ještě zřetelně cítit Savém.
Snaží se nesmát a předvádí, jak se loupe a krájí lilek, jak se solí, aby se z něj dostaly toxiny („víš, je příbuzný s rulíkem“), a jak se restuje s bazalkou na olivovém oleji. Snaží se vypadat, že to na něj udělalo dojem, ale vidí na něm, že normálně jí zeleninu leda propasírovanou přes prase.
Pak se usadí a ona mu řekne o té modlitbě. Pokrčí rameny. „Půjdeš tam?“ dotírá na něj.
„Ne.“
„Proč ne? Mohlo by to pomoct.“
„Možná. Možná se mi ale líbí, jak je to teď.“
To jí vyrazí dech. „Hele, minulej tejden vykolejil vlak.“ Dvacet mrtvých. Od té doby se v noci budí zalitá studeným potem, v uších jí znějí výkřiky.
„To se mohlo stát kdykoliv,“ odpoví a ona překvapeně zamrká, protože je to pravda. Oficiální stanovisko je, že někdo, nejspíš drážní dělník, zapomněl na kolejích hasák, hned u elektrických rozvodů. Pravděpodobnost, že se hasák do rozvodů trefí a způsobí zkrat a následný výbuch, byla jedna k milionu. Ale ne nula.
„Ale… ale…“ Snaží se mu připomenout další hrůzy, co se staly. Úniky plynu. Záplavy. Zřícený dům v Harlemu. Smrtelné napadení kachnou. Pár bytů v jejich domě se vyprázdnilo, protože spousta lidí to prostě nezvládá. Její sousedka – ta se zlomenou nikou – se stěhuje koncem měsíce. Do Seattlu. Mají tam lepší cyklostezky.
„Věci se serou,“ řekne jí na to. „Dělo se to dřív a stává se to i teď. Někdy víc, někdy míň.“ Pokrčí rameny. „Ale serou se pořád, ne?“
Adele se nad tím zamyslí. Přemýšlí dlouho.
Zahrají si karty, dokonce si dají i trochu vína, a Adele si ho dobírá kvůli přesušenému kuřeti. Líbí se jí, že se tak snaží. A ještě víc se jí líbí, že nemusí myslet na to, jak strašně byla osamělá.
A tak se přesunou k němu do ložnice a je jim trochu trapně a ona se stydí, protože už je to nějaký pátek a člověk prostě vyjde ze cviku, a on je trochu nešikovný, nejspíš protože pochytil nějaké zlozvyky z porna, ale nakonec to zvládnou. Použijí kondom. Než si ho nasadí, pro štěstí na něj plivne. Z pelesti visí přívěsek s králičí packou, který pohladí, než se zase začne věnovat jí. Přísahal, že je v pořádku, a oria bere prášky, ale… no. Věci se serou.
Zavře oči a na chvíli si dovolí zapomenout.
* * *
Té modlitby jsou plné zprávy. Kulminuje to následující týden. Mediální kašpárci na obrazovce spekulují, že nějaký efekt by to mít mělo, když se zúčastní dost lidí a budou vyzařovat „pozitivní energii“. Dávají si pozor, aby nepoužívali terminologii žádné konkrétní církve, přece jen – pořád je to New York. Po celém městě se plánují další setkání pro ty, kdo se nechtějí shromáždit pod evangelickou zástavou. Pojízdné sukkótové stánky vyrazily do ulic, i když se tenhle svátek slaví úplně jindy, prostě aby daly lidem vědět, že i v jedné ze synagog se bude něco dít. Brooklynem se nedá projít, Adele na každém rohu staví nějaký svědek Jehovův. Pro Humanistické ateisty pořádají kdesi konstruktivní vizualizaci. Ne všichni věří, že je spasí Bůh nebo snad bohové. Ale svět teď takhle prostě funguje, a všichni to chápou. Když to, že si držíte palec, může ovlivnit hod kostkou, proč by nemohlo fungovat něco většího? Na držení palců není samo o sobě nic zvláštního. „Nosí to štěstí“ jenom proto, že tomu lidé věří. Když je přimějete, aby věřili v něco jiného, bude to fungovat taky.
Akorát že…
Adele prochází kolem botanické zahrady, kde zrovna probíhají přípravy na velký šintoistický svátek. Zastaví se a sleduje, jak vztyčují elegantní červenou bránu.
Pořád se bojí metra. Pořád je stejně skeptická, takže si stran souseda nedělá nijak velké naděje, ale stejně… je vážně fajn. Její rána se pořád točí kolem rituální očisty a cestou do práce se pořád vyhýbá nebezpečným místům – ale upřímně, jak moc se to liší od toho, co dělávala dřív? Předtím to bylo namalovat se a učesat a dávat pozor na zloděje. Chodí teď víc pěšky než dřív, shodila pět kilo. A ví, jak se jmenují její sousedé.
Rozhlédne se a všimne si, že kolem je pár dalších zevlounů, i oni sledují vztyčování brány. Rychlá výměna pohledů, pár jich kývne, pár se usměje, pár si jí nevšímá a stočí pohled jinam. Ani se jich nemusí ptát, jestli se chystají na některý z těch obřadů, vidí na nich, že nikam nepůjdou. Někdo reaguje na strach tím, že utíká do bezpečí, snaží se věci změnit, chce to mít pod kontrolou. Zbytek se se změnami smíří a dál si žije svoje životy.
„Slečno?“ Poplašeně se ohlédne, stojí tam mladík a natahuje k ní ruku se známým letákem. Není tak vlezlý jako ten chlapík v centru, hned jak si leták vezme, přesune se dál. MODLITBA ZA DUŠI MĚSTA je už zítra. Kyvadlové autobusy („Obzvlášť požehnané!“) budou svážet lidi ze všech koutů města. POTŘEBUJEME VAŠI VÍRU, stojí na konci letáku.
Adele se usměje. Opatrně leták skládá, její prsty se rozvzpomínají na dovednosti z dětství – a už je hotovo.
Vytáhne svátého Kryštofa, políbí ho a zastrčí do složeného ocasu, aby svůj výtvor jaksepatří vyvážila.
Pak vlaštovku vypustí a ona letí a letí a letí, zmenšuje se na své nemožně dlouhé cestě, až nakonec zmizí v jasně modré obloze.
Poprvé vydáno v online magazínu Clarkesworld v září 2009
Přeložil Mikuláš Bryan
