Je osm hodin ráno. Sedím v kuchyni a ospale popíjím první dnešní šálek kávy. Roztržitě přitom uvažuji, jak se asi dnes dostanu do práce a jestli se tam dostanu včas. A taky jestli to bude pořád stejná práce jako včera. Tahle poslední mi vydržela bez zásadních změn už skoro dva měsíce. Jak mi ale připomněla včerejší příhoda s pozdním příchodem, v mém světě nic netrvá věčně a na nic se nelze spolehnout.
Nevím už přesně, na co jsem na té tramvajové zastávce myslel. Jednoduše jsem se v myšlenkách někam zatoulal a automatické stereotypy, které jsou mými nejhoršími nepřáteli, převzaly na chvíli kontrolu. Čekal jsem tam na tramvaj číslo 19 skoro deset minut, než ve mně skrslo podezření a já se šel podívat na jízdní řád. Jak se dalo čekat, žádná devatenáctka na něm nebyla. V tomhle světě možná nikdy.
Nezastavovala tu ani žádná jiná tramvaj, která by mě dovezla přesně tam, kam jsem potřeboval, linky ani jejich trasy jsem skoro vůbec nepoznával. Musel jsem proto improvizovat, přestupovat, kus cesty jsem dokonce i popoběhl. Navzdory mé nejlepší snaze jsem do práce dorazil s půlhodinovým zpožděním.
Panu Devlinskému, mému přímému nadřízenému, to samozřejmě neuniklo. Pan Devlinský si na přesné příchody velice potrpěl. Dalo by se říct, že to až hraničilo s obsesí. On sám byl v práci vždy přesně za pět minut devět a v devět nula nula seděl na svém místě a pracoval. Netoleroval, aby byl některý z jeho podřízených v práci později než on. Za jeho zády jsme mu kvůli tomu říkali Starej Devítka.
„Kolego Jonáši,“ pustil se do mě okamžitě, přede všemi. Vždy nám všem říkal „kolego“, ale vyslovoval to způsobem, jakým jiní lidé vyslovují „nýmande“. „Prozraďte mi, jaké – zajisté naléhavé a neodkladné – záležitosti vám zabránily dorazit včas do práce?“
„Omlouvám se, pane Devlinský,“ řekl jsem, a pak jsem se začal kdoví proč naprosto stupidně obhajovat. „Zaskočily mě změny v dopravě. Chtěl jsem jet z Kamenné ulice devatenáctkou, ale…“
„Devatenáctkou? Ta touhle částí města nejezdí a ani nikdy nejezdila. A o žádných změnách v dopravě jsem neslyšel. Proč byste tam na ni čekal?“
No jistě, proč. Třeba proto, že pokud jde o mě a moje vzpomínky, jezdí tamtudy už aspoň deset let a poslední dva měsíce jsem se jí zcela neomylně vozil každé ráno do práce? Že pro mě tento nevyvratitelný fakt přestal platit až dnes ráno, i když celý vesmír kolem mě má na to jiný názor? Ne, tohle jsem mu vysvětlovat nemohl, a ani nechtěl.
„Já nevím,“ řekl jsem, s hlavou pokorně skloněnou. „Asi jsem zazmatkoval…“
Jenže ani moje kajícnost mě nakonec nezachránila před pětiminutovou přednáškou na téma důležitosti přesných příchodů. Starej Devítka se velmi rád poslouchá, obzvlášť, kdy se při tom může tvářit důležitě. Ve skutečnosti je práce, kterou tady děláme, jednou z nejzbytečnějších a nejnedůležitějších, na jaké jsem zatím ve svém životě narazil. Starej Devítka to nejspíš moc dobře ví, a tak si na nás tímto způsobem vybíjí svou frustraci.
Je hezké vědět, že tady nejsem jedinou naprosto odepsanou existencí. Na rozdíl od něj a jemu podobných, já však nemám moc na výběr.
Svět kolem mě se neustále mění. Říkáte, že ten pocit mívají chvílemi všichni? Ale jistě, všichni zažíváme změny. Vyvíjejí se technologie, mění se zákony a politická rovnováha, lidé stárnou, zakládají si rodiny, umírají… Některé změny přicházejí postupně, nepozorovaně, jiné udeří náhle jako blesk z čistého nebe. Všechny se však dají tak či onak zdůvodnit nebo předvídat, jsou výsledkem logického sledu událostí, příčin a následků. Ne tak ty moje.
Můj svět se mění zcela nečekaně a nelogicky. Události a fakta, která se v jedné chvíli zdají být naprosto nevyvratitelnou skutečností, jsou v té další pouhým výplodem schizofrenní fantazie. Po věcech, které v jednu chvíli existují, není v té další ani stopy. Lidé, které jsem znal celý život, najednou neexistují. Budovy, které bylo možné nalézt v každé učebnici architektury, najednou nestojí na svých místech. Ve vesmíru, ve kterém žiju já, není naprosto nic jisté.
Není to ale tak, že by ty věci pouze zmizely. Nezbyde po nich prázdnota. Nikomu nechybí. V nové skutečnosti, která ve zlomku vteřiny nahradí tu předcházející, nikdy neexistovaly.
Události, které si pamatuji, se nikdy nestaly. Lidé, které jsem znal se nikdy nenarodili. Je to jako kdyby někdo přepsal celou historii vesmíru, od jeho počátku až do současnosti. A já jsem, zdá se, jediný, kdo si tu předchozí variantu pamatuje.
Až tedy budete mít zase pocit, že se svět kolem vás neustále mění, vzpomeňte si na mě. Věřte mi, že ani netušíte, co ta fráze může znamenat.
„Kolego Jonáši,“ vrčí na mě ve tři odpoledne Starej Devítka, a tentokrát se už ani nesnaží zakrývat opovržení v hlase. „Můžete mi prozradit, proč do sloupce D vyplňujete tyhle čísla, když přece samozřejmě patří do sloupce F?“
Třeba proto, že když jsem to naposledy, to jest dnes ráno, kontroloval, dělali to tak všichni a bylo to naprosto v pořádku? myslím si, ale nahlas nic neřeknu.
„Poslední dobou mi připadáte nějaký nesoustředěný, kolego,“ pokračuje můj nadřízený. „Začínám si říkat, jestli nám stojíte za všechny ty starosti, které s vámi jsou. Neustálé nepozornosti a teď už i pozdní příchody… Můžu vás ujistit, že až vám na konci příštího měsíce skončí zkušební lhůta, ode mě doporučení na prodloužení smlouvy nedostanete.“
Měl bych se asi tvářit zkroušeně či kajícně, nebo aspoň rozhněvaně, ale je mi to tak jedno, že mi to ani nestojí za to. Na konci měsíce tady nemusím být já ani Starej Devítka, ani tahle zatracená telemarketingová práce. Tak proč se kvůli tomu vzrušovat? Je to jen další drobný ústrk ze strany proměnlivého světa kolem mě.
Vyrůstat s tímto prokletím bylo učiněné peklo. Dokud jsem byl ještě malý, připisovalo moje okolí žvatlání o neexistujících věcech na vrub bohaté fantazii a roztomilé dětské popletenosti. Když jsem trochu povyrostl, začalo to moje blízké příbuzné znepokojovat. V době, kdy se začalo mluvit o návštěvách psychiatra, jsem konečně dospěl do věku, ve kterém jsem si dokázal uvědomit, že jsem jediný, kdo má s realitou tento problém, a že by bylo lepší o něm pomlčet. Přestal jsem postupně o svých problémech hovořit, a tak mě ostatní nakonec nechali více méně na pokoji. Díky své neschopnosti udržet kontakt s tím, co oni považovali za skutečnost, jsem se však nikdy nedostal zcela mimo podezření.
Nedokážete si zřejmě ani představit, jak náročné je najít si v tak nestálém světě svoje místo. Zkuste si někdy chodit do školy, ve které jsou vědomosti, které jste jeden den získali, na druhý den naprostými výmysly. Jak se může člověk učit dějepis, zeměpis či občanskou nauku, když různě pojmenované války vyhrávají pokaždé jiní vojevůdci, města i celé státy se zcela náhodně stěhují a seznamy prezidentů se neustále mění? Jak se vám povede na literatuře, když je autorem Romea a Julie pokaždé někdo jiný? Co s takovou biologií či fyzikou, když pěnkava patří každou chvíli do jiného řádu a fyzikální veličiny mění pevně dané hodnoty? Dokonce i zdánlivě absolutně platící královna všech věd, matematika, mě nakonec zklamala, když jsem se nakrátko ocitl ve velice matoucím světě počítajícím výhradně v dvanáctkové soustavě.
Dělal jsem tedy co se dalo a horko těžko tím nějak proplouval, ovšem pověsti podivína, který si nepamatuje věci, které „přece znají všichni“, jsem se nikdy nezbavil. Čert to však vem. Školní prospěch byl většinu doby jedinou starostí.
Když v půl šesté večer konečně vypínám počítač a sbíhám po schodech před komplexem kancelářských budov, vyběhne mi od tramvajové zastávky naproti jakási blonďatá dívka a radostně se mi vrhne kolem krku. Udělá to tak nečekaně, že se nestihnu ani leknout, natož zareagovat. Chabě ji obejmu, čistě proto, abychom oba neupadli.
„Ahoj broučku,“ zavrní a vlepí mi přímo na rty tu nejvlhčí a nejvášnivější pusu, jakou jsem kdy dostal. Zježí se mi po ní chlupy po celém těle. Dívka se mě dál drží kolem krku a zblízka mi hledí do očí. Má nádherně modrozelené oči.
Mám sto chutí se jí zeptat, jestli si mě s někým neplete, jenže vím, že skoro určitě neplete. Pokud to není nějaká bouda, kterou na mě ušili kluci z kanceláře, zbývá jenom jediné vysvětlení.
Svět kolem mě se opět změnil a v tomto novém světě najednou existuje dívka, která má se mnou vztah. Jak moc vážný či intimní, to zatím netuším. Sakra, nevím zatím vlastně ani, jak se jmenuje.
„Ahoj,“ odpovím neutrálně a snažím se ji od sebe odlepit. Připadá mi, že na nás všichni kolem civí, ale je to zřejmě jenom přehnaná paranoia. Nikdo z nich neví, že se mi kolem krku vrhla dívka, kterou jsem v životě neviděl. Někteří z nich nás takto možná vídají každý večer už kdoví jak dlouhou dobu.
„Co se děje?“ zeptá se ublíženě. Tváří se při tom jako neprávem potrestané štěně, až mám chuť pohladit ji po hlavě a utěšit. „Něco jsem provedla?“
„To ne. Určitě ne. Já jenom… hele, není mi dneska nějak dobře. Asi na mě něco leze, tak nechci, abys to chytila. Pojedu radši domů a zalezu si do postele.“
„To jsem dnes měla v plánu taky. Zalízt si k tobě do postele,“ pronese laškovně a znovu se mě pokusí obejmout. Jemně, ale nekompromisně ji odstrčím.
„Ne, vážně, nedělej to. Nakazíš se.“
„Tak si do tý postele můžeš zalízt sám, a já se o tebe budu starat, co ty na to?“
„Promiň, ale necháme to na jindy, dobře? Mrzí mě, jestli jsme měli nějaké plány, hlava mi třeští tak, že si na to ani pořádně nevzpomínám. Teď se ale potřebuju akorát vyspat. Dobře?“
„Tak jo,“ přikývne nakonec neochotně a pořád s tím ublíženým pohledem sleduje, jak nastupuji do tramvaje a odjíždím.
„Takže já mám teď dívku,“ myslím si popleteně. „To mi tak ještě scházelo.“
Mezilidské vztahy pro mě byly vždycky tou největší noční můrou.
Jak si můžete budovat vztahy s lidmi, kteří mohou kdykoliv zmizet? Nebo se změnit natolik, že je téměř nepoznáváte? Jak budete pokračovat ve vztahu s někým, s kým jste toho společně hodně zažili, ale on si to jednoho krásného dne přestane pamatovat a v horším případě zapomene i na vás?
Co pak pro změnu udělat s lidmi, kteří mají pocit, že vás znají celé roky, ale vy jste si jisti, že jste je nikdy v životě neviděli?
Můj citový chlad a odtažitost šly ruku v ruce s pověstí zmateného podivína a skvěle se doplňovaly. Nakonec jsem se naučil držet si většinu lidí od těla a nevytvářet si žádné hlubší vazby. I když to ne vždycky bylo jednoduché, naučil jsem se žít jako cizinec v cizí zemi.
Ze všeho nejvíc jsem obrečel rodiče.
Ti milí a chytří lidé – otec byl spisovatel, matka lékařka – kteří mě vychovávali v dobách mého raného dětství, náhle zmizeli, když mi bylo asi devět. Prostoduchý usměvavý pár s naprostým nedostatkem představivosti, který je nahradil, vydržel v mém životě asi rok. Později těch změn bylo ještě několik, až jsem je nakonec přestal počítat.
Asi nejhorší bylo období mezi mým patnáctým a sedmnáctým rokem, kdy byl můj otec těžký alkoholik s agresivními sklony a matka ztrhaná zapšklá pradlena se smutnýma očima. Jenom o málo horší to bylo mezi mým osmnáctým a devatenáctým rokem, kdy byli oba mí rodiče mrtví. Pak jsem se osamostatnil a od všech dalších verzí jsem si už důsledně udržel odstup. Většinu slz jsem do té doby dávno vyplakal.
Asi hodinu po tom, co přijedu domů, dostanu roztomile starostlivou esemesku podepsanou „Beruška“. Výborně, teď aspoň vím, které telefonní číslo v mém adresáři jí patří. Protože si kontakty nikdy neukládám pod žádnými přezdívkami, ale vždy pod celými jmény – některé věci se nemění, protože já se neměním – dozvím se, že se moje „nová“ přítelkyně jmenuje Sára. Tak nějak mi k ní to jméno sedí. Odepíšu jí něco uklidňujícího, avšak v mnohem zdrženlivějším duchu.
Vydržím se jí vyhýbat tři dny. Čtvrtého dne začne být jasné, že to takhle dál nepůjde, a tak se tomu rozhodnu čelit. Souhlasím proto se schůzkou a v sedm večer na ni čekám na Hlavním náměstí.
Než dorazí, stihnu si promyslet několik rozchodových scénářů. Snažím se na to v duchu připravit, obrnit se proti případným slzám, výčitkám, nevíře. Zvažuji různá zdůvodnění, odpovědi na případné otázky. Chci být tvrdý a nekompromisní, ukončit to rázně a jednou provždy. Vím, že i když ji to možná bude bolet, bude to tak lepší pro nás pro oba.
Když se pak ale s desetiminutovým zpožděním objeví, začne moje odhodlání roztávat jako sněhulák na jarním slunci. Hledím na její pružnou postavu a vrtící se boky, na dlouhé vlasy, které za ní v tom spěchu vlají, na rozzářené oči a nádherně vykrojené rty, které se na mě už z dálky usmívají. Opět jednou, dřív, než stihnu nějak zareagovat nebo něco říct, se mi vrhne kolem krku, a tak mlčím a dovolím jí, aby mě políbila.
Okamžitě začne brebentit, ptá se, jak se cítím, vypráví mi, co za ty tři dny zažila, snaží se překlenout časovou propast, která nás rozdělila. Neustále se mě přitom dotýká, vezme mě za ruku a naše prsty se propletou. Vnímám teplo její kůže, vdechuji opojnou vůni nevtíravého parfému a čerstvě umytých vlasů, naslouchám melodii jejího hlasu. Moje plány na rychlé ukončení vztahu se hroutí jako domeček z karet. Z pečlivě formulovaných příkrých vět zbývají pod palbou jejího zvonivého smíchu jenom nesouvislé útržky. Nekompromisní argumenty a zdůvodnění, které jsem chtěl použít, zní při pohledu do jejích očí mně samotnému najednou polovičatě a nepřesvědčivě. Raději mlčím.
Zeptá se, jestli půjdeme do kina: chtěl jsem přece ten film tak moc vidět. Jeho název mi není vůbec povědomý, ale souhlasím. V šeru kinosálu se dál držíme za ruce a její sevření během dramatických scén zesiluje. Usmívám se a chtě nechtě si ten večer začínám užívat. Navíc ten film opravdu není špatný.
Po představení se ještě zastavíme v nedalekém baru na skleničku. Probíráme zhlédnutý film, mluvíme o všem možném. Sára se hodně směje a hodně mluví. Je tak plná života a optimizmu, až mi jde z toho hlava kolem. Pozoruji její tvář, studuji každý její detail, sleduji drobná gesta. Čím déle se na ni dívám a poslouchám ji, tím víc rozumím tomu, proč jsme v tomto světě spolu. Začínám chápat, jak snadno bych se do dívky, jako je ona, dokázal zamilovat.
Doprovodím ji na tramvajovou zastávku. Dnes večer nechce jet ke mně a já si najednou nejsem jistý, jestli je to dobře nebo špatně. Uvědomuji si, že kdyby chtěla, nebránil bych jí, že bych to naopak snad i uvítal, a to vědomí mě děsí i vzrušuje zároveň.
Když se v zatáčce objeví její tramvaj, pevně ji obejmu a poprvé toho večera sám od sebe políbím. Ruka mi mimoděk sklouzne dolů a přejede přes pevnou oblinu jejího zadečku. Udělám to zcela podvědomě, nemůžu si prostě pomoct.
„Někdy jindy, tygře,“ odtáhne se ode mě s úsměvem a ještě jednou mě rychle políbí, než vyběhne po schůdkách do tramvaje.
Stojím tam ještě dlouho potom, co tramvaj zmizí z dohledu. Po zádech mi běhá mráz a v hlavě se mi sráží alespoň deset protichůdných pocitů a myšlenek.
Pomalu vykročím k domovu. Cestou se ještě zastavím ve večerce pro něco k snídani. Na policích se sladkostmi několik minut naprosto marně hledám svou oblíbenou značku mušli tyčinek, které jsem si tady kupoval naposledy včera. Nikde nevidím ani žádné jiné výrobky od jejich výrobce, ačkoliv se jedná – teď už zřejmě jenom jednalo – o jednoho z největších výrobců sladkostí na světě.
Tato příhoda zafunguje jako studená sprcha. Odejdu z obchodu s prázdnýma rukama. Doma jdu rovnou do postele a zoufale se snažím usnout, abych nemusel na nic myslet.
Úvahami, proč se mi tohle všechno děje, jsem strávil už bezpočet hodin.
Kdysi dávno jsem četl jednu sci-fi povídku. Nepamatuji se už, kdo ji napsal, ani kde jsem ji četl. Nebyla moc dlouhá. V té povídce vynalezla skupina vědců stroj času. Chystali se ho použít a vyslat do minulosti pokusnou sondu, měli však strach z časových paradoxů. Jedna z teorií – takzvaný „motýlí efekt“ – totiž říká, že když změníte něco v minulosti, i kdyby to byla sebemenší drobnost, můžete tím ovlivnit průběh časové linie nedozírným a dalekosáhlým způsobem.
Ti vědci si proto připraví celou řadu zaznamenávacích a pozorovacích přístrojů na sledování případných změn a svolají vědeckou konferenci, v rámci které chtějí přístroj poprvé použít. Probíhající experiment je doprovázený projevem jednoho z vědců, komentujícího zmiňované obavy z potenciálních změn.
Vtip povídky spočívá v tom, že čím déle experiment probíhá a čím hlouběji se pokusná sonda noří do minulosti, tím podivnější – z pohledu čtenáře – je vědcův projev. Postupně do něj pronikají výroky, které s původní realitou nemají nic společného. V okamžiku, kdy experiment i projev končí, už nikdo z přítomných ani není člověkem. Vědec však svou řeč spokojeně zakončuje prohlášením, že byly všechny jejich obavy zbytečné, protože k žádným změnám zjevně nedošlo.
Poselství povídky je myslím zřejmé. Pokud v časoprostorovém kontinuu někde v minulosti dojde k odchylce, celá časová linie od tohoto okamžiku směrem k budoucnosti se změní. Původní linie přestane existovat, jedinou platnou skutečností se stává linie nová. Pokud je pozorovatel součástí experimentu – a při experimentu tohoto typu je dost nesnadné stát mimo systém – nebude si žádných změn vědom, protože z jeho pohledu k žádným nedošlo.
Toto je tedy moje teorie číslo jedna. Někdo – pravděpodobně lidští vědci či nějaké mocné bytosti z daleké budoucnosti – provádí zásahy do minulosti a upravují podobu časoprostorového kontinua, ať už vědomě, či zcela nechtěně. V oné povídce je nezávislým pozorovatelem vnímajícím změny čtenář. V tomto vesmíru jsem jím já, i když mi vůbec není jasné proč. Ačkoliv by to mělo být nemožné, zdá se, že můj mozek není těmito změnami zasažen. Pamatuje si předchozí varianty.
Moje druhá teorie je postavená na úvaze, že svět, ve kterém žiju, není skutečný. Jedná se o virtuální realitu „a la Matrix“, kterou mi pod rukama někdo neustále mění a přepisuje. Otázkou je, jestli si dotyčný „programátor“ uvědomuje, že tyto změny vnímám. Možná je to nechtěný a doposud nikým nezaznamenaný „bug“. Možná je to úmyslný sadismus.
Radikální varianta druhé teorie tvrdí, že skutečný nejsem ani já. Že jsem jenom jakási počítačová simulace, umělá inteligence, možná dokonce jenom postava virtuální elektronické hry. Svět kolem mě se neustále mění a „dolaďuje“, protože je tato hra zatím teprve v testovacím provozu.
Třetí teorie říká, že jsem šílený. K žádným změnám kolem mě nedochází: to, co se ve skutečnosti mění, jsou moje vzpomínky. Všechno je to jenom výplod mé nemocné schizofrenní mysli. Je sice pravdou, že jsem o takto složité a rafinované duševní nemoci nikdy neslyšel – a to jsem toho na toto téma přečetl poměrně dost. To ovšem není důkaz, že jí nemůžu trpět.
Ta úplně poslední teorie, kterou si vždy nechávám až na konec a uchyluji se k ní jenom v okamžicích největšího zoufalství a deliria v probděných nočních hodinách, tvrdí, že má tohle všechno na svědomí Bůh.
Můj druhý pokus rozejít se se Sárou dopadne tváří v tvář její bezprostřednosti a bezbřehému životnímu optimizmu stejně jako ten první. Na další snahy pak už rezignuji. Kapituluji před tou mnohem jednodušší a neskonale příjemnější variantou. Nechám se strhnout proudem událostí do hlubin našich vzájemných citů. Následující tři týdny jsou tím nejkrásnějším obdobím mého života.
Jsem do té dívky naprostý blázen. Vím to a dost mě to děsí, obzvlášť v kalném šeru nad ránem, kdy se zpocený probouzím z intenzivních nočních můr plných strachu a bolesti. Nedokážu s tím však nic dělat. Na jisté úrovni s tím vlastně ani nic dělat nechci. Chci být s ní. Dívat se na ni, dotýkat se jí, poslouchat ji, vdechovat ji, ochutnávat. Na tom jediném opravdu záleží.
Trávíme spolu hodně času. Procházíme se, povídáme si, sedíme v parku pod stromy, chodíme do restaurací a na různá představení, jezdíme na kole. Dojde samozřejmě i na sex. Hodně sexu.
„Uuuuf,“ vydechne, když se od sebe toho prvního večera na chvíli odtrhneme. „To bylo… zvláštní.“
„Zvláštní? To nezní úplně jako kompliment. Dobře zvláštní, nebo špatně zvláštní?“
„Prostě zvláštní. Bylo to… jako kdybychom to dělali poprvé.“
Nic na to neříkám. Raději ji políbím a pevně obejmu. Nechci plýtvat časem na mluvení.
Jakkoliv jsem tím vztahem pohlcen, vím, že to jednoho dne musí skončit. Neustále si tu hrozbu uvědomuji. Každé ráno trnu, jestli mi bude dopřáno probudit se do světa, ve kterém žije i ona a ve kterém mě miluje. Když k tomu pak dojde, stejně mě to zaskočí.
Chci jí zatelefonovat, ale zjistím, že ji nemám v adresáři. Páteř mi sevře ledová ruka, najednou se nemůžu nadechnout. Horečně prolistuji adresář dvakrát tam a zpátky, ale marně. Chvatně se obleču a běžím na zastávku tramvaje.
V jejím bytě bydlí mladý manželský pár s malým dítětem. Žena se Sáře ani trochu nepodobá. Podezřívavě se na mě dívá unavenýma očima, když se koktavě omlouvám a odcházím. Sářino jméno není ani na žádném jiném zvonku v domě. Není na žádném zvonku nikde v ulici. Neznají ji ani ve firmě, kde pracovala. Nevzpomene si na ni číšník v baru, kam jsme si po našem „prvním rande“ zvykli chodit na skleničku. Není v telefonním seznamu.
Zoufale bloumám městem a zkouším ji hledat, dokud mi nedojdou nápady. Nakonec se unaveně zastavím na jednom z mostů a otupěle hledím do vody.
Toho večera zjistím, že jsem ještě zdaleka nevyplakal všechny slzy.
Říká se, že člověk si nakonec zvykne na všechno, ale na tu bezmoc spojenou s nemožností kontrolovat vlastní život jsem si nikdy nezvykl. Ten pocit, že za sebe nemůžu dělat žádná rozhodnutí – přinejmenším žádná důležitá a dlouhodobá rozhodnutí – je ubíjející. Co můžete se svým životem dělat, když v kterémkoliv okamžiku může kterékoliv vaše rozhodnutí vetovat jakási vyšší vrtošivá moc?
Nikdy jsem nedokázal nic uspořit, protože peníze na mém účtu si vždy žily vlastním životem. Nikdy jsem neshromáždil žádný majetek, který by mi vydržel delší dobu, protože moje skříně se vždy plnily a vyprazdňovaly podle vlastního uvážení. Nikdy jsem ničeho nedosáhl, protože jsem nikdy nedostal šanci být v něčem dobrý. I ty jednoduché manuální a kancelářské práce, které jsem dělával, mi byly často přidělovány či odebírány bez mého přičinění.
To všechno mi však nyní připadá podružné a nedůležité. Jedno staré čínské přísloví říká: „Rodinu nám dává ďábel. Děkujme proto všem bohům, že přátele si můžeme vybírat sami.“ Mně bylo upřeno dokonce i toto právo.
Někdy bych si přál věřit v Boha. Přál bych si, aby existoval, a aby vypadal, jako ten dobromyslný bělovousý dědeček sedící na obláčku, jak bývá zobrazován v dětských příbězích a kreslených vtipech. Chtěl bych před něj předstoupit – možná ještě za života, ale mnohem pravděpodobněji až po smrti – a položit mu tu jednu jedinou palčivou otázku, kterou sám sobě kladu bezúspěšně skoro celý život.
Proč já?
„Proč já?“ zeptal bych se ho a doufal, že mi to vysvětlí. Že mi nějak zdůvodní všechny ty roky zmatku, tápání a bolestných ztrát. „Byla to snad nějaká zkouška? Jako když jsi zkoušel Joba a Abraháma? Pokud ano, uspěl jsem v ní? Nebo jsi mi snad chtěl svěřit nějaký úkol? Měl jsem ve svém životě nějakou misi, kterou jsem měl splnit?“
Někdy si prostě říkám, že to všechno přece musí mít nějakou příčinu, nějaký smysl. Že tím vším procházím z nějakých dobrých důvodů. Chtěl bych věřit, že je to všechno důsledek vědomého a dobře odůvodněného rozhodnutí nějaké nadřazené mysli.
Většinou si však myslím, že to tak není. Nikdy jsem nebyl nikým důležitým. Nikdy jsem neudělal nic, čím bych prokázal svou výjimečnost. Nikdy jsem neučinil žádné rozhodnutí, které by ovlivnilo něco důležitého. Proto se nedokážu opravdu vážně vžít do představy, že bych připadal důležitý či výjimečný nějaké bytosti s takovou mocí.
A pokud to skutečně byla zkouška, skoro určitě jsem v ní neuspěl.
„Šéfe, nemáte nějaký drobáky?“ ozve se vedle mě. Zvednu hlavu a podívám se zarudlýma očima na zarostlého žebráka v dlouhém prošívaném kabátě.
„Se omlouvám,“ řekne, když mi pohlédne do tváře. „Nějaká rodinná tragédie, nebo tak něco?“
„Tak něco,“ odpovím tiše a sáhnu do kapsy. Vytáhnu z ní hrst drobných a všechny mu je nasypu do dlaně. To gesto pro mě nic neznamená. Zítra by tam ty peníze stejně už být nemusely. „Užijte si je, jestli to stihnete.“
„Stihnu, co bych nestihnul,“ usměje se potěšené a vycení přitom na mě svůj špatný chrup. „Mnohokrát vám děkuju, šéfe. A netrapte se. Já teda jako nevím, co vám je, ale uvidíte, že to časem bude lepší. Časem je všecko lepší. Jednou je člověk dole, jindy zas nahoře. Věřte mi, já o tom vím svý.“
Odšourá se pryč, zbyde po něm jenom hutný zápach nemytého těla. Vrazím ruce do kapes a pomalu vykročím opačným směrem. Škvírou mezi mraky vykoukne zapadající slunce jako krhavé oko zvědavého Boha a zalije obzor úchvatnou směsí fialových a karmínových odstínů.
„Nemrkej na mě, ty grázle,“ zavrčím na ně a odvrátím pohled.
Rána v srdci pořád krvácí a ještě asi dlouho bude. Nezbývá však nic jiného než jít dál. Jít dál a doufat, že jednou zas třeba budu nahoře, jakkoliv prchavá ta chvíle v mém proměnlivém světě možná bude.
