V televizi už byla zase holka známá pod přezdívkou Generálka: nosila nažehlenou, řadou medailí ozdobenou vojenskou uniformu – tmavě zelenou, jako džungle za soumraku. Z té barvy téměř čpěl ostrý pach listoví a strachu. Dívka mluvila rázně: slova jako pečlivě odměřené hrnky rýže, přesná a přiléhavá. Nejnovější zprávy ze sjezdu Strany. Podrobnosti poslední pětiletky. Prostřih na rýžová políčka nahoře na severu a pracující na polích oblečené v tmavomodrých kombinézách.
Noyovi říkali Noy, protože byl malý. Zrovna upřeně a beze slov sledoval televizi. Na obrazovku se vrátila Generálka a mluvila o nejnovější americké válce. Noyův dědeček zemřel na počátku století při hledání starého železa. V laoských horách bylo železného šrotu spousta. Většinu tam nechali Američané během té svojí Tajné války. Ale to už je dávno. Železný šrot měl velkou cenu, ale také k smrti rád explodoval. Lidé z jednotky pro odstraňování nevybuchlé munice pak říkali, že Noyova dědečka zabila CBU-26 – protipěchotní kazetová tříštivá puma. Tenhle typ měli v oblibě právě Američané. Noyova babička už v té době čekala Noyova otce.
„Jednou se do Ameriky vypravím,“ prohlásil jiný řidič. Byl to Hmong a měl na Floridě příbuzné, kteří mu každý měsíc posílali peníze. „Otevřu si nějakej hotel nebo budu řídit taxíka. Opravdovýho, s kvérama na bocích a s neprůstřelným sklem.“
„To maj jen ve filmech,“ nedokázal si odpustit Noy. Hmong se k němu otočil. „Cože? A jak ty to asi víš, kluku?“
„Dej mu pokoj,“ okřikl ho Sip Pan Joe. „Chci se v klidu dívat na zprávy.“
„On se chce dívat na zprávy,“ odtušil Hmong. „A třeba by chtěl taky letět na Měsíc nebo si udělat pár děcek.“
Většina řidičů se zasmála a Hmong, kterého to povzbudilo, pokračoval: „Ať si klidně vezme Noye s sebou, a spánembohem! Deset tisíc za lístek na Měsíc! Sip Pan! Sip Pan!“
Generálku na obrazovce vystřídala bojovná hudba, směsice revolučních textů v podání Armádního sboru nesla se na pozadí valících se tanků a vzlétajících stíhaček. Televize problikávala do tmy panující v boudě řidičů. Hmongova slova zůstala bez odpovědi. Všichni věděli, že Hmongové v oné dávné válce bojovali na straně Američanů a ani teď to nebyli spořádaní občané jako Laové z rovin, ale byla s nimi samá mrzutost. Noy hleděl na obrazovku. Z každé jízdy si potají ukládal peníze stranou. Dva tisíce tady, pět tisíc tam. Jednou do svého tuk-tuku nabral falanga a ten mu vyprávěl, že byl ve vesmíru. Řekl mu to poté, co si od Noye koupil nějaké drogy. Švihl zápěstím a ve vzduchu se objevily obrazy, které pak ukázal Noyovi: modro-bílo-zelená Země při pohledu shora, lidé kteří se v podivných uskupeních vznášeli v obrovské hale. Většinou to byli falangové. Ovšem Noy věděl, že vesmír nepatří jen falangům. Vždyť do něj létali i Číňané, Malajci a Indové. Podle všeho nebylo nemožné, aby se tam jednoho dne vypravil i laoský chlapec.
Noy dopil čaj a usoudil, že si půjde po své práci. Tím, že tu bude vysedávat, žádné peníze nevydělá. Vyšel z provizorní stavby ven; noc byla chladná a na obloze zářil srpek Měsíce, omotaný žlutými fáči. Noy ho hodnou chvíli upřeně pozoroval. Připadal mu strašně vzdálený a zároveň blízký. Zapátral po světélkách pohybujících se na černočerném nebi, žádné však nezahlédl, a tak si jen povzdychl a sklonil hlavu.
Došel si pro svůj tuk-tuk, motorovou rikšu pohodlně uvelebenou vedle svých družek jako nějaká kráva na pastvě, vtipkující s ostatními o chuti trávy. Tuk-tučí stádo bylo ustájeno ve veliké ohradě pro tuk-tuky u nového Talat Sao, Jitřního trhu, který už nový nebyl, a navíc, navzdory názvu, se tam neprodávalo jen ráno, ale po celý den. Noy poplácal svůj tuk-tuk a usadil se na sedadlo řidiče, s motorem mezi stehny. Zbožňoval ten pocit, když mu vítr fičel do tváře a pod koly ubíhala silnice, i bez světel tu znal každý výmol a každou díru, věděl, kdy zpomalit a kdy zase přidat a kdy si dát na čas. Věděl, kde může čekat policie s nadějí, že z lehkomyslného řidiče třeba kápne nějaká hotovost, věděl, kde se pozdě v noci stavit u pojízdného Stánku na palačinku z kondenzovaného mléka, znal dokonalá místečka na břehu Mekongu, kde jste se mohli na chvíli schovat a dát si cigaretu. Dříve, za časů Noyova dědečka a dokonce i Noyova otce, jezdily tuk-tuky na benzín. Teď ty prastaré rachotiny, vyspravované hřebíky, kusy dřeva a trubkami, podřimovaly pod obřími solárními panely Talat Sao a elektřinou si sytily tiché motory, které již nevydávaly ono tuk tuk tuk, jemuž vděčily za své jméno. Noy sešlápl plynový pedál (neboť tradice – v konstrukci tuk-tuků stejně jako v čemkoli jiném – je nutno dodržovat) a na panelu před ním se objevil světelný sloupec, signalizující, že baterie je plná. Pomalu vozítko vyvedl z řady téměř identických druhů, prudce sešlápl pedál a vyrazil na silnici.
Dvě a půl hodiny pak brázdil temné ulice Vientiane. Naložil rodinu, která se vracela od stánku v tržnici a všichni její členové byli načichlí banány, a odvezl ji do Don Pamai. Na zpáteční cestě měl štěstí a naložil falanga, který se chtěl dostat do města. Muž měl místo palce zlatou protézu, moc toho nenamluvil a měl divný hlas, přestože laosky mluvil bezchybně. Noy už o těchhle zlatých věcičkách slyšel a byl z nich nesvůj. Říkalo se jim Jiní a byly to něco jako duše, které s člověkem sdílely jedno tělo, promlouvaly skrz něj a dělaly hrozné věci (ačkoli si nebyl úplně jistý, co za hrozné věci to přesně jé). Odvezl pasažéra (či pasažéry) k Nampou, fontáně obklopené tlumeně osvětlenými italskými a francouzskými restauracemi falangů a proslulou pekárnou s poněkud zavádějícím názvem Skandinávská, a chvilku postál na rohu s ostatními řidiči. Pak se párek falangů na trochu nejistých nohou toužil dostat k Státnímu cirkusu. Noy je tam vzal, u stánku v noční tržnici si v rychlosti dal opečené maso na špejli a ještě chvíli nazdařbůh jezdil. Štěstí ho však opustilo a pozdní noční hodina hrála v jeho neprospěch, a tak už žádného pasažéra nenašel. Zvedl hlavu a nasupeně pohlédl na Měsíc (který zatím zbělal a zbledl a připomínal tak volské oko), jako by jej vyzýval, aby něco udělal.
Ta trocha peněz, kterou si odkládal, když mohl, byla určena ještě na něco dalšího. Noy měl známého, který kdysi studoval v Číně i v Rusku a dobře vycházel se Stranou, ale pak zestárl a stal se natolik výstředním, že ho uklidili do slušného důchodu v hlavním městě. Starý pán měl velký dům na předměstí, žil v něm sám a na dvoře za domem stavěl…
Kdosi hvízdl. Noy spatřil, jak se v temnotě mihla mávající ruka, naznačující, že má zastavit, a šlápl na brzdy. Neviděl tomu člověku do tváře, když přicházel. Došlo mu, že je oblečený trochu jako mnich, jenže roucho nebylo šafránové, ale tmavě černé jako bezměsíčná noc v horách. Hlavu skrývala kápě.
Na té postavě bylo cosi podivně povědomého, jako by v Noyovi probudila zasutou vzpomínku… Aha! Hned si vzpomněl na historku, kterou vyprávěl teprve minulý týden Sip Pan Joe – něco o řádu podivných mnichů nahoře v Udom Xhai, řádu falangských mužů i žen, oblečených v černém, kteří sdíleli jednu mysl…
Noy měl za to, že je to jen jedna ze Sip Panových historek. A teď na něj ze stínů hleděla temná postava s výrazem, který mohl značit jak pobavení, tak netrpělivost. Noy se anglicky zeptal: „Kam to bude?“
Všiml si, že postava má roucho pokryté tenkými, stříbřitými drátky – téměř průsvitnými, ale náhle viditelnými, když se neznámý pohne a na drátky dopadne měsíční světlo. Vycházely z kápě a rozbíhaly se po celém rouchu. Když se teď Noy podíval pozorněji, připadalo mu, že se po rouchu, dolů přes hrudník a paže a přes záda pohybují a plazí obrazce – nahodilé záblesky, příliš rychlé, než aby rozeznal podrobnosti. „Kam to bude?“ zeptal se znovu, tentokrát méně jistě.
Postava odvětila: „K Wat Sokpaluangu.“
Stále ještě rozpačitý Noy zareagoval: „V tuhle hodinu? Mám pocit, že chrám je už…“
„K Wat Sokpaluangu.“
„Sto tisíc kipů,“ vyhrkl Noy. K jeho překvapení postava jen přikývla. Vyšplhala dozadu do otevřené kabiny pro pasažéry a čekala. Noy pokrčil rameny a šlápl na plyn.
Byla to pro něj podivná cesta. Postava se ani nepohnula, a přece se zdálo, jako by se k němu natahovala a tápavě po něm šmátrala volnými drátky. Bledý jasný Měsíc svítil Noyovi nad hlavou a vystavoval tak jeho zkoumavému pohledu tvář neznámého z profilu. Silnice byly temné a tiché, obchody na Khou Vieng měly zavřeno, uhlíky v grilech vyhasly a vychladly. Z jakéhosi důvodu teď Noy viděl Měsíc zřetelněji než kdy předtím, jako by ta tichá zakuklená postava v zadní části tuk-tuku působila na jeho mysl jako zvětšovací sklo: pozoroval letouny zvedající se ze země a vzlétající do vzduchu, rozeznával zážeh přídavných raket, díval se, jak se svět, který nechal za sebou, pořád zmenšuje, až nakonec plul rozhraním vzduchu a prázdného prostoru, tenkou membránou obklopující svět pod ním, zatímco nad hlavou se mu vynořovaly obří konstrukce v podobě bláznivých smyček, prstenců a čtyřhranů, u nichž kotvily cizí lodě, příděmi namířené k obrovskému Měsíci…
Pak zahnul za roh z Khou Vieng na Sokpaluang a před ním vyrostl chrám. Zastavil tuk-tuk, postava v rouchu vystoupila.
Zaplatila mu. Noy na ni chvíli zíral a nakonec se zeptal: „Kdo jste?“
Mnicha připomínající postava se stáhla, jaká by ji otázka překvapila. A pak stejně hebkým a dokonale modulovaným hlasem odpověděla: „Jsem nic.“
„Jste mnich?“
Zdálo se, že postava krčí rameny, jako by Novova otázka nedávala valný smysl. „Jsem…,“ začala a Noy měl podivný pocit, že mluví víc než ten jeden hlas a mluví o já složeném z mnoha menších střípků osobnosti, „…nic. Jsem nicota mezi hvězdami. Měsíc je jen kus skály, Noyi. Štěstí na něm nenajdeš o nic snáze než ve Vientiane. A tvůj řetěz není dost pevný.“ Pak se postava otočila a tiše prošla pod klenbou vedoucí k chrámu.
„Odkud víte, jak se jmenuju?“ zamumlal Noy, odpověď však nedostal. „A co myslíte tím mým řetězem?“ Znovu nastartoval a odjel. Na pasažéry už začínalo být pozdě a řidiči v Nampou, kteří ještě čekali na návštěvníky nočních klubů, by neměli radost z dalšího uchazeče o podíl na skrovném pouličním ruchu. Noy se rozhodl, že navštíví starce. Připadalo mu, že je na to příhodný čas.
U Stánku, který měl otevřeno dlouho do noci a jehož ospalý majitel pomrkával za poloprázdnou sklenkou, koupil malou láhev rýžové whisky, aby nepřišel s prázdnou. Prolétl ztichlými ulicemi, projel kolem Mekongu, nejprve po levé, pak po pravé ruce, minul obří reklamu na Pepsi, která směsicí laoštiny a angličtiny slibovala změnit život jediným douškem, i pytle s odpadky u chodníků, ven z centra města, kolem rýžových políček, zalitých tajemným měsíčním světlem, kolem skřehotajícího sboru žab (ten mu připomněl – ačkoli by se to nikdy neodvážil říci nahlas – sbor, který nedávno slyšel v televizi) a nakonec po úzké blátivé cestě k domu doktora Somboonga.
V jednom z oken se stále ještě svítilo. Doktor Somboong toho moc nenaspal. Jak se Noy blížil k domu, zaslechl zpod tuk-tuku nebezpečné zarachocení, jako když se něco přetrhne a s žuchnutím dopadne na zem. Zabrzdil, čímž si od tuk-tuku, dřív než ho rychle vypnul, vysloužil proud výstražných zpráv pronášených velitelským hlasem nesrozumitelnou japonštinou.
„Nevěděl jsem, že tvůj tuk-tuk umí mluvit,“ promluvil jakýsi hlas. Noy vzhlédl a spatřil doktora Somboonga, jak stojí u schodů a mírně se v měsíčním svitu usmívá.
„Já taky ne…“
„Co je s tím vozítkem?“
Noy vylovil baterku a posvítil na zem. „No to mě poser…,“ vyhrkl.
Řetěz, který spojoval motor vpředu s hlavní osou pod kabinou pro pasažéry, která pohyb přenášela dál na kola, se v jednom spoji přetrhl a spadl na zem.
„Radši to spravím,“ omlouval se Noy.
„Zavez ho na dvůr,“ vyzval jej doktor Somboong. Pomalými, opatrnými krůčky sestoupil ze schodů a přešel k vratům. Chvíli neobratně zápolil se závorou a pak vrata otevřel. Noy poté protlačil štíhlý tuk-tuk vraty na dvůr. Doktor Somboong dvakrát tleskl, světla se rozsvítila a stařec se potěšeně usmál. „Postav ho vedle lodi.“
Kosmická loď byla jako vždy nezakrytá: působila trochu jako tuk-tuk s křídly, útroby měla obnažené, všude kolem ležely části motoru, řetězy, hřeby, kotouče drátů i elektronické součástky. Noyovi připadala jako nějaký nebeský vůz, jako cosi, v čem byste mohli zahlédnout Buddhu směřujícího ke konečnému osvícení, jako nějaký zvláštní efekt, který používali v Cestě na Západ, čínském kung-fu seriálu o Buddhovi, který Noy nadšeně sledoval v thajské televizi, kdykoli mohl. Noyovi připadala krásná. „Uvažuju o tom, že bych zkušební start naplánoval na začátek příštího roku. Musím si být jistý, chápeš.“
Noy to chápal. Doktor Somboong říkal totéž celé tři roky, co ho znal, ale Noy s ním i tak souhlasil. Člověk si musí být jistý. Něco takového nemůžete uspěchat: loď existovala jako cosi dokonalého, směsice naděje a snu, které nelze zničit, dopravní prostředek poháněný vizí a vírou. Dokud stojí, žádný řetěz se jí přetrhnout nemůže.
„Je krásná,“ prohlásil Noy. Říkával to pokaždé.
„Uvažuju, že jí budu říkat Lady Champa,“ vysvětloval doktor Somboong. I tohle říkal pokaždé. A v hlase mu vždy zazněla zvláštní touha. Noy netušil, zda loď dostala své jméno čistě jen po květech plumérie, nebo snad – jak si to s oblibou představoval – po nějaké tajemné, dávno zmizelé doktorově přítelkyni, dávné vzpomínce, které doktor své životní dílo zasvětil.
Okolo lamp bzučely vypasené mouchy a do okna narážela můra. Její opakované nárazy na sklo zněly konejšivě. „Přivezl jsem whisky,“ oznámil Noy. Doktor přikývl, jako by chlapec právě potvrdil jakousi ohromnou záhadu, kterou se on již nějakou chvíli zabýval. „Dojdu pro skleničky,“ prohlásil. „Pak se můžeme mrknout na ten řetěz.“
Doktor zmizel uvnitř domu. Noy nazdvihl prázdnou kabinu pro pasažéry, a podepřel ji. Bude muset spojit přetržené konce řetězu a pak jej znovu provléci mezi potrubím a dřevěnými podlahami tuk-tuku. Chytil řetěz, položil ho na zem a začal stloukat dvě oddělené části zpátky k sobě.
Náhlý závan větru, který se sem vkradl zvenku, přinesl do dvora osvěžující chládek, vůni rostoucí rýže a vody a útržek, melodie z něčího rádia daleko odtud. Noy vstal, ruce černé od vazelíny. Nízko nad obzorem se k zemi zvolna snášel Měsíc. Připomínal kosmickou loď a na sestupu maloval temnou oblohou třpytivý oblouk.
Poprvé vydáno v online časopisu Fantasy Magazine v červenci roku 2009
Přeložil Marek Drda
