Horek nervózně koukl na hodinky a hmátl do šuplíku pro pistoli. Byla dobře ošetřovaná a nepovolená. Rok výroby 1937, ale pořád plná života. Vlastně smrti, přesněji řečeno. O svou druhou zbraň, legální, před dvěma lety přišel, stejně jako o povolení sportovního střelce.
Nikdy neměl v úmyslu střílet na lidi, vypálil až poté, co mu ten feťák udělal nožem díru do bundy. Horek zabíjet nechtěl, ale zlikvidoval útočníkovi koleno. Docela nákladná záležitost, jak potom zjistil. Nepřiměřená obrana… Asi se měl nejdřív dát zabít.
„Měl jste štěstí,“ šeptala mu advokátka. Štěstí? To jako myslela tu podmínku?
Horek sevřel pistoli, zastrčil si ji za pas a oblékl si volnou bundu. Takové bundy teď najednou nosí kdekdo. Venku není bezpečno. A došlo k tomu tak nenápadně, nikdo neví jak…
Amplión městského rozhlasu naproti oknu cosi zachraplal. „Opakujeme hlášení,“ pronesl optimistický ženský hlas.
Horek pozorně naslouchal. Když mi mají přijet děcka, nechci žádný průšvih. V tomhle městě aby člověk tančil mezi zákazy jako mezi vejci. Poctivý občan – nejrizikovější povolání. Kam se hrabou zkušební letci a kaskadéři.
„S okamžitou platností se zakazuje vycházení z domů! Kdo neuposlechne, bude bez varování zastřelen!“ Hlas radostně zatrylkoval poslední slova a umlkl. Horkovi se mihlo před očima vidění, jako kdysi, když byl ještě kluk a v bdělém stavu snil o kovbojích nebo Marťanech: nad ženou, čtoucí do mikrofonu zprávy, se sklání postava v širokém plášti, v klobouku stínícím oči, a podsunuje jí mezi papíry na stolku jeden navíc… Sakra Vlak přijede za půl hodiny.
Za dveřmi bytu vrazil do Dalily. Pamatoval si její jméno, na schránce se tak legračně vyjímalo: Dalila Hošková, 3.p. Jinak to byla kočka po jakých se radši moc nedíval.
„Promiňte,“ omluvil se. „Slyšela jste hlášení?“ Zvedl její kabelku, byla nepřiměřeně těžká. Podle váhy v ní zaručeně měla pistoli.
„Já ty kecy neposlouchám… Nic se nestalo.“ Vlasy za ní zavlály, podpatky zaťukaly, asi jde pozdě na rande… Krásky chodívají pozdě.
Před domem se ozvala střelba pak ženské zaječení. Přiběhl ke vchodu právě včas, aby Dalilu zachytil do náruče, „Střelil po mně,“ vyhrkla „tamten hřib!“
Horek se skoro zasmál. Sedělo to. U lavičky vedle pískoviště dřepěl kdosi v širokém klobouku a neforemném plášti. Opravdu připomínal houbu, jenže měl revolver.
„Zkusíme zadní vchod,“ napadlo ho.
„Co že to povídali v rozhlase?“ Dalila byla bledá a slušelo jí to. Tmavé oči měla veliké, že by se v nich ztratil i větší chlap než Horek.
„Zákaz vycházení. Budou střílet bez varování… Asi nekecali, ale já stejně musím na nádraží.“
„Já taky.“ Vylovila z kabelky pistolku s krátkou hlavní.
U zadního vchodu nehlídkoval žádný přikrčený střelec, zato za rohem vedle kontejneru na sklo číhaly hned dva široké klobouky. Jeden Dalile prostřelil kabelku. Horek pečlivě zamířil a zasáhl ho do hlavy. Potom střelil druhého. Oba se převalili na záda a znehybněli.
Dalila si při střelbě přikrývala uši, teď dlaně odtáhla a vyčkávala Když se nic víc nedělo, opatrně vykročila k ležícím. Horek ji pomalu následoval a obezřetně se přitom rozhlížel. Střelci neměli tváře. Jejich hlavy a ruce, jediné, co vyčnívalo z tmavých plášťů, začínaly hnědnout, černat a roztěkat se.
„Autolýza“ hlesla Dalila „Tak to dělají některé houby.“ Nakrčila nos. „Hrozně to smrdí.“
„Ty potvory rostou dole u pošty, vím,“ kývl Horek. „Vem si jeho revolver. Ta tvoje pistolka je leda na ozdobu…“
„Jak se z toho střílí?“
„Koukej.“ Začal jí předvádět manipulaci se zbraní, ale školení nedokončil; Dalila vyjekla a strhla ho za kontejner. Kolem projížděl chlap na motorce, stejný hřib jako tamti, ale tenhle se vybavil samopalem.
Sesedl z mašiny a sehnul se k mrtvým, pak vzhlédl. Horek mu neviděl do tváře, tu stínila střecha klobouku. Černý hřib prošpikoval nevinný kontejner dávkou ze své zbraně. Když se otáčel a chystal se pokropit i keře, Horek se vysunul z úkrytu, zamířil a zasáhl ho do hlavy. Stereotyp zabíjení, je to docela jednoduché, napadlo ho.
„Vezmeme si klobouky a motorku,“ navrhl Dalile. Zaznamenal v jejích očích obdiv.
„Motorku jo, čarostřelče,“ odvětila „Klobouky ne. Smrdí.“
Horek si na klobouk sáhl. Byl slizký a opravdu páchl. „Tak jedem… Proč chceš na nádraží?“
„Přijede mi přítel.“
„Jo, já jsem Horek,“ představil se. „Tak sedej.“
Cestou po nich třikrát stříleli, ale netrefili. Jednou se jim postavila do cesty vysoká postava s vlajícími bílými vlasy a vlajícím pláštěm, beze zbraně, zato s palčivýma očima ve stínu klobouku, ale sotva Horek přibrzdil a prudce zatočil, aby překážku objel, neznámý se ztratil, jako by se rozplynul.
Na nádraží bylo mrtvo. Prodavač zmrzliny měl díru v prsou, paní z pokladny si máčela čelo do louže vlastní krve na pultě, lidé v čekárně zhrouceně seděli na židlích a čekali na vlak do nebe nebo do pekla z bufetu tekla po zemi žlutá limonáda s bublinkami, prodírala se pod lítačkami a obtékala tělo místního opilce, který se nehybně usmíval na flekatý strop.
Dalila se hlasitě nadechla, ale nevykřikla ani neomdlela. Mlčela, jako by jí zaskočilo slovo nebo možná celá věta s vykřičníkem.
„Třetí nástupiště.“ Horek si otřel čelo rukávem. Samopal měl na rameni, pistoli v ruce. „Ten tvůj přijede taky od Brna?“
Dalila si přehodila revolver do levičky a kývla
„Čekám děcka,“ řekl Horek. „Zařvu na ně, ať nevystupujou…“
„Hřib!“ zaječela Dalila.
Houbovitý střelec se krčil za vozíkem se zavazadly. Tentokrát Horek střílel první, tady se neměli kam schovat.
„Ruda určitě nemá zbraň,“ vzdychla Dalila
„To tady dlouho nepřežije,“ zamumlal Horek.
„Není to sen? Blbej sen?“ ozvala se žalostně.
„V tom případě je určitě můj,“ řekl Horek. „Vážně se moc omlouvám.“
„Už jede vlak.“ Dalila se přikrčila jako šelma před skokem.
Horek krátce zalitoval, že nemá gangsterský klobouk, nebo aspoň bujnou kštici a uhrančivý pohled. Ruda bude beztak superman s diamantem v kravatě… Jenže je ohrožen stejně jako Libuška a Bořek.
Vlak zastavil, pár lidí vystoupilo, hřiby zatím nikde. Dalila běží někam dopředu…
Irena vystrčila hlavu z okna. „Co je?!“
„Nevystupujte!“ vykřikl zadýchaně, „jeďte dál, tady se střílí!“
Bořek se vyklonil ven. „Jé, táta má samopal!“
„Pár jsem jich dostal,“ řekl Horek. „Hele, o nic nepřijdeš, bude to určitě v televizi!“
„Válka gangů!“ Bořek napodobil zvuk výstřelu tak dobře, až se jeho otec oklepal. Poprvé v životě byl rád, když kluk dostal od matky facku.
Vlak se rozjížděl, Libuška mávala za sklem a Horek si s hrůzou uvědomil, že se snad celých pět minut vůbec nerozhlédl. Ale měl kliku, žádný hřib se na nástupišti neukázal.
Dalilu drží kolem pasu fešák v krátké vy pasované kožené bundě a těch úžasných kalhotech, co na nich drží puky i po dvou hodinách sedění ve vlaku… Má ten ohoz jednu jedinou chybičku. Nevejde se do něj pořádná pistole.
„Dobrý den,“ pozdravil Ruda s úsměvem úspěšného muže. „Prý se u vás dějí nějaké divočiny?“
„No, možná se nám to jenom zdá,“ zabručel Horek.
Pomalu vykročil k podchodu. Už na schodech ho jalo zlé tušení – nebo za to možná mohl čich zkušeného houbaře, kdo ví… Vyšli proti němu čtyři jako čtyřčata, srostlá rukama se zbraněmi. Horek okamžitě skočil za sloupek podpírající stříšku nad podchodem, Dalila ječela a Ruda nechápal.
„Co blázníte?“ uslyšel Horek jeho kultivovaný hlas. „Nebojte se, to je nějaký…“ Asi chtěl říct vtip, jenže místo toho zachrčel a zabublal a skutálel se ze schodů k nohám černých hřibovitých chlapíků. Pokud vůbec mají nohy… Zbývají mi čtyři rány, říkal si Horek, když už střílel, přesně čtyři…
„Poběž!“ houkl na Dalilu, překročili zastřelené hřiby, vzali si jejich zbraně a chvátali podchodem, přeskakovali mrtvé, kteří se od vlaku moc daleko nedostali, vyběhli po schodech, oči na stopkách a ušima div nestříhali, pak halou, kde louže limonády pomalu vysychala a mouchy bzučely víc a veseleji.
„Pojedeme domů,“ rozhodl Horek a Dalila se k němu pevně přitiskla „Motorku nám nikdo nevzal. Nechceš řídit? Já bych střílel.“
„Mívala jsem motorku, ale to už je dávno.“
Nicméně řídit ještě nezapomněla a Horkovi neselhával zrak ani ruka, takže domů dojeli se skóre hodným Ramba. Před panelákem na ně čekal hřib, trpělivě se krčil u pískoviště. Prostřelil jim pneumatiku, víc nestačil – byl rychle zlikvidován. A byli doma
„A jsme doma“ řekla Dalila „Co teď?“
„Rum,“ odpověděl stručně.
„Máš pravdu,“ přitakala. Chudák Ruda pomyslel si Horek. Přijít o život, a ještě o takovouhle ženskou!
Odemkl dveře. Mezi ním a rumem v ledničce se vyskytla překážka V předsíni rostla houba. Zarůstala ji skoro celou, ani přes ni neviděl dál do bytu. „Střel do ní!“ navrhla Dalila.
Poslechl. Udělalo to pššš a z houby se vyvalil žlutozelený dým.
„Prášivka!“ Horek rychle uhnul. „Nenadechuj!“
Svírala mu loket, až to bolelo. „Pojď radši ke mně!“
„Potřebuju náboje…“ Horek zkusil na houbu samopal. Dělal do ní díry, pórovitá hmota pšoukala a splaskávala před očima. Když mu sahala ke kotníkům, odhodlal se a opatrně do té nechutné břečky stoupl. Náboje jsou v kredenci, rum v ledničce. Dal si hned loka. A ven.
Na chodbě si oklepal z bot žlutý prach a zjistil, že kolem něj postává půl baráku a všichni na něj hledí jako na hrdinu, a čekají, že s tímhle vším něco udělá.
„Co budeme dělat, pane Pešek?“ sepjala ruce stará paní Mazánková.
„Opijem se.“ Dalila upírala zrak na hnědnoucí a Černající hmotu v předsíni. Horek neodpověděl, znovu si přihnul rumu a nabídl Dalile. Dala si řádný, nedámský doušek a řekla: „Zvu tě i s tvým samopalem.“ Táhla ho po schodech, nedbajíc na protesty shromáždění. „Uf,“ oddechla si, když zavřela dveře. „Ani houba ani lidi, konečně sami. Jdu do vany, myslet budu až pak.“
Horek se usadil do křesla a zapnul televizi. O houbách ani zmínka A pak televize zhasla. Dalila v koupelně zaječela.
„Vypnuli proud,“ zavolal na ni Horek a hledal co největší hrnce. Za chvíli přestane téct voda. Čerpadlo ve vodojemu se zastavilo, nedodá nám už ani kapku. „Nevypouštěj vodu! Vykoupu se po tobě.“
„Cože? Dones mi svíčku! Jsou v kuchyni ve stole!“
„Přestává téct voda“ oznámil jí, když jí štěrbinou dveří podával svíčku. „Nabral jsem do zásoby.“
„Fajn, máme na kafe… Pojď sem.“
Trochu se polekal. Dovnitř? Do vany? Kam vlastně?
„Můžeš se koupat se mnou. Já se tady sama bojím.“
„Radši buď statečná. Smrdím houbama.“
Ozvalo se zašplouchání. Dalila se vynořila z koupelny, zahalená do froté pláště. „Tak si tam vlez,“ řekla „Mám nápad, jak chvíli nemyslet na hřiby…“
Uznal, že na tom něco je. Dokonce ani nebyl moc nervózní, když za ní o chvilku později šel do ložnice. Byl to od ní bezva nápad.
* * *
„A už se zas bojím,“ vzdychla Dalila „Třesu se jako sulc. Čím to začne, Horku? Někdo kopne do dveří?“
„Možná.“ Natáhl se po zbrani, pak teprve po trenýrkách. Jako ve válce, pomyslel si.
„Nejsi voják? Nebo bejvalej poliš?“ zeptala se.
„Ne. Do lidí jsem nikdy nestřílel, jenom do terče.“
„Tohle nejsou lidi, to jsou nechutní, agresívní vetřelci.“
Z chodby se ozval křik. Horek vykoukl ven. „Jde to od sousedů.“ Zabušil na dveře, ty se rozlétly, mužík v klobouku a plášti až na zem bez varování vystřelil. Horek uskočil v poslední chvíli a praštil střelce do hlavy pažbou samopalu. Klobouk odletěl a Horek couvl, div nespadl se schodů. Holá pórovitá hlava bez obličeje, s hlubokým důlkem v místě, kam dopadla rána; odpornost.
Ruce jako houba na mytí se vymrštily a sevřely mu krk. Tlačí… dusí… Jako zdálky zazněl výstřel, pracky ochably.
Dalila použila svou pistolku pro boj zblízka; nemohla se netrefit.
„Tady jsou zase ty prašivky,“ poznamenala „Prostřílíme se?“
Koukl do předsíně. „Zkusíme. Nedejchej!“ Dal se do práce, nedbaje na žlutý prach, který houba chrlila po každém zásahu. Hotovo, je po ní.
„Propána“ Dalila odkopla zbytky drobivé žluté hmoty a nahlédla do obýváku. Seděli tam dva, Havlíkovi se jmenovali, a byli dokonale mrtví.
* * *
Přichází noc a všechno se zpomaluje. Nemám hlad, nemám žízeň. Nemám chuť milovat Dalilu, která mi spí na rameni. Nemám chuť být ve střehu. Proč se nedat zastřelit, proč se bránit? Nepřiměřená obrana… Nepřiměřené úsilí vzhledem k mizivé ceně života… Hloupé pachtění. Věř, že ten, kdo zabíjí, na to má právo. Kdo má moc vyhlásit své právo v městském rozhlase, ten má i pravdu… „Nezapomeňte na tu podmínku,“ uslyšel hlas své advokátky. „Zapomněl jste! Zapomněl jste, že se už konečně musíte nechat zabít jako každý slušný člověk!“
S trhnutím se probral. Přece jsem usnul! Odkud přijdou? Nebo už jsou tady? Kdo zůstal v lese?
Najednou tu byla myšlenka jako blesk. Kdo zůstal v lese, když houby jsou tady?
„Dalilo,“ zatřásl spící dívkou. „Vzbuď se! Musíme do lesa!“
„Ne,“ bránila se, „zabijou nás!“
„Možná. Ale tady nás zabijou určitě.“
Zamžourala ve světle svíčky. „Tak já se obleču.“
Šli tmou, venku nesvítily lampy ani měsíc. Nikdo na ně nestřílel. Pár ulic, a byli venku z města. Louky, pole, a jsme u lesa… Les hučel, ale nebyl to obyčejný noční šum. Mezi stromy zářila světla, ozývaly se motory těžkých vozidel a rachot pracujících strojů.
Horek ukázal na ohromnou ceduli. „Posviť!“ Dalila škrtla zapalovačem. „Stavba povolena. Vstup zakázán.“
Povoleno – zakázáno… Pro každého něco.
„Nechoďte dál,“ ozval se z temné houštiny temný, k smrti unavený hlas. „Hloubí tam díru do země, strašlivě hlubokou, bude tam továrna a cesty k ní rozryjí celý les, než začne vypouštět jedy. Les je zrušen. Nebude.“
Dalila se roztřásla, ale neutekla, čekala s Horkem, až k nim těžkým krokem dojde vysoký muž v širokém klobouku a širokém plášti. Došel až k nim a smekl. Ve vzdáleném světle staveniště bylo vidět, že má obličej. Obličej s ostrými rysy a hluboko zapadlýma očima. Muž cosi pronesl v cizí, libozvučné řeči.
„Co říká?“ zeptala se Dalila tiše.
„Je to druid,“ vysvětlil Horek.
„Ty rozumíš,“ kývl muž. „Vezmi si můj klobouk a plášť a zruš ta zlá kouzla. Já už nemám sílu.“
„Smrt nezruším,“ namítl Horek. „Ani továrnu, ani konec světa“
„Tak udělej aspoň něco. Poblíž severního výkopu jsme našli skladiště zbraní, tak staré, že už na ně zapomněli… Pověz jim, ať ho vyklidí. Houby nemohou chodit na lidi jako lidé na houby. Není to správné.“ Podal Horkovi klobouk a plášť a ztratil se. Nad lesem se ozvalo žalostné zahoukání, oblohu přeletěl blesk od obzoru k obzoru. Přesně v tom okamžiku se ve městě začaly rozsvěcet pouliční lampy. Horek dovedl Dalilu domů a rozloučil se.
Spala tvrdě a probudil ji hlahol městského rozhlasu: „Zakazuje se pod pokutou… Parkování na prostranstvích patřících městu, mimo pronajatá místa… Běhání psů a dětí po trávnících… Zalévání záhonů… Sušení prádla mimo vyhrazené sklepní prostory… Zakazuje se… Zakazuje se…“
Navlékla si župánek a vyběhla v pantoflích na chodbu, ale v prvním patře u dveří se zašlou cedulkou Horymír Pešek zvonila dlouho a marně.
