Nelidský řev se rozléhal klášterní chodbou a i doktoru Pardosovi, jakkoliv byl po dvaceti letech praxe zvyklý na ledacos, tuhla krev v žilách.
„Rychle, pospěšte!“ naléhal bratr Rodrigo a netrpělivě se po doktorovi ohlížel.
Křik vycházel z cely na samém konci chodby. Bratr Rodrigo otevřel oprýskané dveře a pokynul doktorovi, ať vstoupí. Trpící nešťastník se choulil na dřevěném lůžku u zdi cely. Byl to holohlavý stařec se svraštělým obličejem. Křečovitě škubal celým tělem a jen s drobnými pauzami ze sebe vydával bolestivý křik. U lůžka seděl mladý mnich, jehož tvář prozrazovala bezradnost a únavu z marného snažení zmírnit druhovo trápení.
Doktor Pardos vyňal z kufříku injekční stříkačku a nasál do ní dávku morfia. Nešťastník se po chvíli zklidnil, ale zaťaté zuby a úpění přecházející v pláč svědčily o tom, že bolesti zdaleka nepominuly.
Lékař přísně pohlédl na bratra Rodriga. „S pravdou ven! Ale už mi netvrďte, že si to přivodil zbožnou meditací. To vám nevěřím.“
„Je to tak, pane doktore. Nebohý bratr Antonio prosil Boha, aby mu umožnil sdílet všechny pocity, jak štěstí, tak bolest svého okolí, a Bůh mu po mnoha modlitbách ve své nekonečné dobrotě vyhověl. Bratr Antonio se nejprve dokázal vcítit do pocitů nás tady v klášteře. To na něm ještě žádná změna nebyla znát. Jeho empatie se ale šířila a zahrnovala čím dál více lidí. Bratr tehdy začal být náladový, ale ještě to nebylo tak zlé, protože okruh jeho empatie zahrnoval stále větší počet jak šťastných, tak trpících. Nakonec soucítil se všemi lidmi na světě. A nejen s lidmi, ale i se zvěří a dokonce i s rostlinami. Tak daleko se ve svém duchovním rozvoji dostal. Zdál se být vyrovnaný, choval se jako dřív a my mysleli, že to tak už zůstane.“
Bratr Rodrigo se na chvíli odmlčel a smutně pozoroval úpícího starce. „Včera se všechno změnilo. Bratr Antonio nám při obědě sdělil, že se začíná vciťovat do duší tvorů, které nikdo nezná. Že se prý jeho všezahrnující empatie již neomezuje jen na naši Zemi, ale zabírá stále větší kus vesmíru a nyní narazila na planetu, jejíž obyvatelé nesmírně trpí. My jsme se polekali, že náš milovaný bratr věří na ufony jako nějaký bláznivý materialista, ale on vypadal stále nešťastněji. Celé odpoledne seděl ve své cele a sténal, večer se zdálo, že nikoho z nás nevnímá a k ránu nás probudil jeho křik. My ho samozřejmě nechtěli nechat se trápit, a proto jsem vyrazil za vámi.“
„To jste jistě dobře udělal,“ řekl doktor. „Ale já mu tady v cele příliš nepomohu. Vždyť ani to morfium moc nezabralo. Bylo by lepší vzít ho do nemocnice. Kromě toho pokud je to tak, jak líčíte, budou mít tady o bratra zájem i vědci. Nikdy jsem o podobném případu neslyšel.“
Bratr Rodrigo zrozpačitěl. „Byl bych raději, kdyby bratr Antonio zůstal a my o něj dál pečovali. Obávám se, že ne každý lékař by měl takové pochopení jako vy a bratr Antonio by skončil v blázinci. Pomozte mu. Pozval jsem vás, protože jste nejen praktický lékař, ale také psycholog.“
„Dobrá, ale ordinovat uklidňující prostředky trpícím ufonům nedokážu,“ pokrčil rameny doktor. „A nic jiného bratru Antoniovi nepomůže.“
Na mnichově tváři se objevil smutný úsměv. „Musíte něco najít. Vždyť nikdo na světě netrpí tolik jako Antonio.“
* * *
Když doktor Pardos zavítal do kláštera podruhé, bratr Rodrigo nevypadal o nic méně ustaraně než minule.
„Copak?“ zeptal se doktor Pardos. „Morfium přestává zabírat?“
„On už morfium nepotřebuje.“
„On…?“ hlesl doktor a jeho pravice se pomalu zdvihla k vyjádření upřímné soustrasti.
Bratr Rodrigo ale řekl: „Nevíme, co s ním. Uvidíte sám.“
Doktor vešel do cely a zkoumavě hleděl na bratra Antonia, pokojně sedícího na lůžku. Oči měl otevřené, nicméně budil dojem člověka, který své okolí nevnímá.
„Nevíme si s ním rady,“ povzdychl bratr Rodrigo. „A přitom zpočátku to vypadalo tak nadějně. Bolest zmizela a bratr byl dočista jako dřív. Neumíte si představit, jakou jsme z toho měli radost. Mysleli jsme si, že bratrova schopnost vcítění pominula, ale on nám vysvětlil, že je tomu naopak. Hranice jeho vnímavosti se šířila dál vesmírem a dospěla k mimořádně šťastné planetě. Bytosti ji obývající si užívají neskutečně nádherného života. Bohužel se jedná o planetu mnohem větší, než je naše Země, a blaho na této planetě je tak silné, že bratra pohltilo. Je tak šťastný, že zapomněl na svoje základní potřeby. My ho udržujeme při životě s nesmírnými potížemi.“
Mnich se odmlčel a pohlédl na hosta, jako by zkoumal, zda v něm jeho vyprávění vyvolalo pohnutí. Pak se obrátil na chlapce pečujícího o bratra Antonia.
„Pepe, ukaž hostům, jak dáváme bratrovi pít.“
Chlapec se beze slova zvedl a sebral ze země velkou jehlu. Tu nemilosrdně zabodl pod nehet na starcově malíčku, a když začala zpod nehtu vytékat hustá krev, chlapec zabodnutou jehlou v ráně pořádně zarejdil. Stařec navzdory mučení, jež mu chlapec působil, nevydal ani hlásku. Pouze zamrkal, jako by se právě probral z transu, a překvapeně se podíval na jehlu trčící z prstu. Šťastný výrazmu z tváře sice nezmizel, ale o něco zeslábl. Chlapec využil chvíle, kdy se stařec aspoň kouskem své mysli vrátil ze světa nekonečného blaha do klášterní cely, a přiložil mu k ústům hliněnou misku s vodou. Starec ji hltavě vypil, ale protože chlapec přestal šťouráním jehly udržovat bolest na dostatečné úrovni, během chvíle zabloudily jeho oči kamsi mimo celu.
„Tak vidíte,“ otočil se bratr Rodrigo zpět k doktorovi. „A to si neumíte představit, jak obtížné je bratra nakrmit. Bojím se, že dlouho se nám nepodaří tímto způsobem udržet bratra při životě. Musíte mu pomoct. Podívejte! Sám se ani nenapije.“
„Jak mu mám pomoct, když jeho mysl skáče po kdovíjakých planetách?“
Bratr Rodrigo se konečky prstů jemně dotkl doktorova předloktí. „Musí existovat způsob, jak ho té empatie zbavit. Přece k ní není odsouzen nadosmrti.“
Pardos váhavě pokrčil rameny. „Jeden způsob mě napadá, ale nejsem si jist, nakolik je ve shodě s církevním učením.“
„Je to něco mimo oficiální medicínu?“
„Ne, není. Ta metoda je vyučována na fakultě.“
„No vidíte,“ řekl mnich netrpělivě. „V tom případě je vaší povinností nebohého Antonia zachránit.“
Doktor požádal o chvíli klidu a zavřel se s Antoniem v cele. Sedl si přímo proti němu a dlouze se mu zadíval do očí. Navzdory empatické extázi Antonio jeho pohled opětoval.
„Usínáš, usínáš. Tvá víčka jsou těžší a těžší,“ opakoval Pardos táhlým hlasem. Mnichův pohled pozvolna potemněl.
„Jsi dítě. Jsi opět malé dítě. Stáváš se batoletem,“ vsugerovával mnichovi doktor. Mnich vesele pomrkával a tu a tam se pokusil o žvatlavý zvuk. Doktor ho tak chvíli ponechal a poté jej začal vracet do dospělosti. Obnovil jeho intelekt, zkušenosti, schopnost ovládat emoce. Jen jednu vlastnost ponechal – dětskou sebestřednost.
Mnich, vyčerpaný seancí, po návratu do dospělého stavu usnul tentokrát běžným spánkem. Doktor jej mohl zkontrolovat až následujícího dne. Bratr Rodrigo již zdálky zářil štěstím. „Jste génius, doktore! Vy jste to dokázal!“
„Bratr je opět jako dřív?“ zeptal se Pardos.
„Ne docela. Ale po všem, co jsme s ním zkusili, jsme rádi, že to dopadlo takhle.“
Vyléčený bratr Antonio seděl v jídelně a ládoval se kuřecím masem. „Copak nemůžu dostat pořádné nádobí?“ štěkl na Rodriga a ukázal na plechový korbel. „Sklo se k vám ještě nedostalo?“
„Chová se svérázně. Ale s tím se asi nedá nic dělat,“ pošeptal Rodrigo doktorovi.
„Koho to sem vodíš?“ zařval vztekle Antonio. „Je tady snad ZOO, abys sem tahal návštěvníky? Co je to za týpka? Ať táhne pryč a neokukuje mě! A sežeň mi to sklo!“
„Raději půjdeme,“ řekl Rodrigo a pokynul doktorovi zpět ke dveřím. Než odešli, naklonil se k Pardosovi. „Víte, lidé si myslí, že sebestřednost je špatná vlastnost, ale je mnohem lepší než ta příšerná empatie. Každý den děkuji Bohu za lidský egocentrismus. Nedokážete si představit, jak jsem vám vděčný, že jste bratra vyléčil.“
Doktor mnichova dojatá slova neslyšel. Ztratil vědomí, když ho kovový korbel, vržený čerstvě sobeckým mnichem, trefil doprostřed čela.
