Ted Chiang – Životní cyklus softwarových objektů (THE LIFECYCLE OF SOFTWARE OBJECTS)

Jmenuje se Ana Alvaradová a má náladu pod psa Celý týden se chystala na pracovní pohovor, poprvé za několik měsíců se propracovala až k videokonferenci, jenže náborář se sotva objevil na monitoru a už jí oznamoval, že se společnost rozhodla vzít někoho jiného. A tak sedí před počítačem a má na sobě jeden ze svých nejlepších kostýmů, který je jí úplně na nic. Nesměle se zkusí poptat u několika dalších společností a obratem obdrží automatické odmítnutí. Po hodině Ana usoudí, že by neškodilo menší rozptýlení, a tak si otevře okno Nové dimenze, aby si zahrála svoji momentálně nejoblíbenější hru, Věk iridia.

Na nábřeží je přelidněno, ale její avatar má na sobě prestižní perleťové brnění, a tak netrvá dlouho a pár hráčů ji přizve do své bojové jednotky. Překročí bojiště zahalené dýmem z hořících vozidel a dobrou hodinu čistí dobytou tvrz od kudlanek. Vzhledem k současnému rozpoložení je to pro Anu dokonalá mise: natolik lehká, že si může být jistá vítězstvím, ale zároveň dost náročná na to, aby jí přinášela uspokojení. Její spolubojovníci se právě chystají vyrazit na další misi, když vtom se jí v rohu monitoru objeví telefonní okénko. Je to hlasový hovor od její kamarádky Robyn, a tak Ana přepne na mikrofon.

„Ahojky.“

„Nazdar, Ano. Jak to jde?“

„Malá nápověda: právě hraju Iridium.“

Robyn se usměje. „Den blbec?“

„Asi tak nějak.“ Ana jí poví o zrušeném pohovoru.

„Mno, mám pro tebe zprávu, co tě možná rozveselí. Můžeme se vidět na Datazemi?“

„Jasně, za minutku, jen co se odhlásím.“

„Budu u sebe.“

„Prima, hned jsem tam.“

Ana se omluví spolubojovníkům a zavře okno Nové dimenze. Přihlásí se na Datazemi a v okně jí najede místo, kde byla naposledy, taneční klub vytesaný do stěny obřího útesu. Datazemě má i vlastní herní kontinenty – Elderthorn a Orbis Tertius – ale ty Aně nevyhovují, takže tráví čas ve společenských oblastech. Její avatar je ještě odminule oblečený na párty, a tak Ana zvolí konvenčnější oblečení a otevře portál domů k Robyn. Projde portálem a ocitne se ve virtuálním obývacím pokoji, jenž se nachází na rezidenčním aerostatu vznášejícím se nad půlkruhovým vodopádem více než kilometr širokým.

Jejich avataři se obejmou. „Co se děje?“ zeptá se Ana.

„Blue Gamma je zase ve hře,“ oznamuje Robyn. „Sehnali jsme sponzory na další fázi vývoje a nabíráme lidi. Ukázala jsem jim tvůj životopis a prý tě musí vidět.“

„Mě? Asi kvůli mým obrovským zkušenostem, ne?“ Ana právě dokončila certifikovaný kurz v testování softwaru. Robyn učila úvodní hodinu, a tam se seznámily.

„Přesně tak. Zaujal je tvůj poslední džob.“

Ana dělala šest let v zoologické a do školy se vrátila jen proto, že zoo zavřeli. „Je mi jasný, že začátky jsou trochu divočina, ale chovatelku ze zoo určitě nepotřebujete.“

Robyn se zasměje. „Ukážu ti, na čem děláme. Prý se můžeš mrknout.“

To zní vážně. Až doteď jí Robyn o své práci v Blue Gammě nemohla říct nic konkrétního. „Máme soukromý ostrov. Pojď se podívat.“ Otevře portál a jejich avataři jím projdou.

Ana napůl očekává, že se jí v okně objeví nějaká fantastická krajina, ale místo toho se její avatar ocitne v něčem, co jí na první pohled připomíná dětské jesle. Na druhý pohled je to výjev z pohádkové knížky: antropomorfní tygřík přesouvá na drátěné konstrukci barevné korálky, panda zkoumá autíčko, šimpanz jako vystřižený z kreslené pohádky si hraje s kuličkou z pěnové pryže.

Popisky na monitoru je identifikují jako digienty, digitální organismy žijící ve světech, jako je Datazemě, vypadají však úplně jinak než digienti, na jaké je Ana zvyklá. Nejsou to idealizovaná zvířátka nabízená lidem, kteří si nemohou dovolit starat se o opravdové zvíře. Chybí jim jejich obrázková roztomilost a i pohyby mají nezvykle nemotorné. Nevypadají ani jako obyvatelé datazemských biodomovů: na souostroví Pangaea viděla jednonohé klokany a obousměrně se plazící hady, kteří se vyvinuli v tamějších sklenících, ale tito digienti byli zjevně odjinud.

„Takže Blue Gamma dělá digienty?“

„Jo, ale ne obyčejné. Sleduj.“ Robynin avatar přistoupí k šimpanzovi s kuličkou a dřepne si k němu. „Ahoj, Pongo. Co děláš?“

„Pongo huát kuička“ řekne digient a Ana se lekne.

„Hraješ si s kuličkou? To je super. Můžu si hrát s tebou?“

„Ne. Kuička Pongo.“

„Cože?“

Šimpanz se rozhlédne, a aniž by kuličku pustil ze sevření, odbatolí se k hromádce dřevěných kostek. Jednu z nich posune směrem k Robyn. „Robyn huát kočka“ Kecne na zadek. „Pongo huát kuička.“

„Tak jo.“ Robyn se vrátí k Aně. „Co ty na to?“

„Úžasný. Netušila jsem, že digienti tak pokročili ve vývoji.“

„Je to všechno docela nový. Naši vývojáři si najali několik mladých kapacit, na které loni narazili na videoprezentaci jednoho symposia Teď máme genomický generátor, kterému říkáme Neuroblast. Dneska naprostá jednička co se týče podpory kognitivního rozvoje. Tihleti maníci –“ ukáže na zvířecí postavičky v mateřské školce – „jsou z těch, co jsme zatím vygenerovali, nejchytřejší.“

„Budete je prodávat jako domácí mazlíčky?“

„Přesně to máme v plánu. Chceme je propagovat jako mazlíčky, se kterýma se dá pokecat a které můžeš naučit různé bezva kousky. Náš neoficiální slogan zní: Opičárna, co nesmrdí.“

Ana se usměje. „Začíná mi docházet, proč se vám hodí zkušenosti z tréninku zvířat.“

„Jo. Ne vždycky se nám podaří je přinutit, aby dělali, co po nich chceme, a vlastně ani nevíme, do jaké míry za to můžou geny a do jaké míry je to tím, že nepoužíváme správné techniky.“

Ana pozoruje pandího digienta jak jednou packou popadne autíčko a prohlíží si ho zespodu, zatímco druhou opatrně šťouchá do koleček. „Kolik toho vaši digienti umějí na začátku?“

„Prakticky nic. Mrkni na tohle.“ Robyn aktivuje video ve stavěné do stěny. Na záznamu se objeví místnost vymalovaná v základních barvách. Na podlaze se válí několik digientů. Fyzicky se od těch v mateřské školce ničím neliší, avšak pohybují se trhaně a nahodile. „Tihle jsou nově instalovaní. Několik měsíců jim potrvá, než si osvojí základy a naučí se interpretovat vizuální podněty, hýbat končetinami a zacházet s pevnými předměty. Během téhle fáze je držíme ve skleníku, takže to trvá asi týden. Když dospějou do stadia, že se můžou začít učit jazyk a sociální interakci, převedeme je do reálného času. A potom bude řada na tobě.“

Panda několikrát přejede autíčkem po zemi a zahýká. Zní to jako mo mo mo. Ana si uvědomí, že je to smích.

„Vím, že jsi na škole studovala komunikaci primátů,“ pokračuje Robyn. „Tady to můžeš využít v praxi. Co myslíš? Máš zájem?“

Ana váhá. Takovou profesi si při nástupu na vysokou rozhodně nepředstavovala a na okamžik se podiví, jak se to všechno vlastně semlelo. Jako malá holka snila o tom, že půjde ve šlépějích Dian Fosseyové a Jane Goodallové, ale než odmaturovala, na světě se zachovalo tak málo opic, že jí nezbývalo než jít pracovat do zoo. A teď se jí nabízí práce trenéra virtuálních zvířat. Na trajektorii její kariéry je v malém měřítku jasně vidět, jak se zvířecí říše zmenšuje.

No tak, seber se, řekne si v duchu. Není to její vysněná profese, ale pořád je to práce v softwarovém průmyslu, a kvůli tomu se přece vrátila do školy. Při výcviku virtuálních opic si koneckonců užije víc legrace než při generování testovacích souborů, a pokud jí Blue Gamma nabídne slušný plat, v čem je problém?

* * *

Jmenuje se Derek Brooks a je nešťastný ze svého současného úkolu. Navrhuje pro společnost Blue Gamma avatary a normálně má svou práci rád, ale včera za ním přišli produktoví manažeři s něčím, co mu připadá jako špatný nápad. Snažil se jim to vysvětlit, ale rozhodnutí není na něm, takže se s tím bude muset nějak poprat…

Derek studoval animaci a v tomto ohleduje pro něj tvorba digitálních postaviček práce jako dělaná. V jiných ohledech se to od tradiční animace značně liší. U běžné animované postavičky by pouze navrhl držení těla a gesta, avšak u digientů jsou tyto dovednosti vlastnostmi vycházejícími z jejich genomu a proto musí navrhovat těla, na nichž budou gesta digientů přijatelná pro lidi. Z tohoto důvodu spousta animátorů – včetně jeho ženy Wendy – na digitálních bytostech nedělá, ale Derek to miluje. Má pocit, že napomáhat nové formě života k sebevyjádření je ta nejvíc vzrušující práce, jakou může coby animátor dělat.

Ztotožňuje se s firemní filozofií, pokud jde o vývoj umělých inteligencí: zkušenost je nejlepší učitel. Než se snažit naprogramovat do umělé inteligence všechny možné dovednosti, lepší je prodávat takové, které se dokážou učit samy a které si tím pádem vychová samotný zákazník. A aby byli zákazníci ochotní vložit do jejich vzdělání úsilí, je nezbytné, aby se jim digienti po všech stránkách líbili: musí mít okouzlující osobnosti, na čemž pracují vývojáři, a jejich avataři musí působit roztomile, což je úkol pro Dereka Nicméně nestačí jim udělat obrovská kukadla a malé čumáčky. Když budou vypadat jako z kresleného filmu, nikdo je nebude brát vážně. A naopak, když budou až příliš připomínat skutečná zvířata, jejich mimika a schopnost komunikovat budou působit rušivě. Je důležité obě složky citlivě vyvážit. A tak nekonečné hodiny sledoval videozáznamy zachycující zvířecí mláďata, až se mu podařilo navrhnout hybridní tváře, jež působí roztomile, ale zase ne přehnaně.

Nyní dostal trochu jiné zadání. Produktoví manažeři, nespokojení s kočkami, psy, opicemi a pandami, usoudili, že pouhá zvířátka nestačí a že je potřeba nabídku avatarů rozšířit. Navrhují roboty.

Derekovi to nejde na rozum. Firemní strategie přece staví na náklonnosti lidí ke zvířatům. Digienti se stejně jako zvířata učí prostřednictvím pozitivní motivace a součástí jejich odměny bývají interakce typu poškrábání na hlavě nebo podání virtuálního pamlsku. U zvířecího avatara to dává dokonalý smysl, ale u robotického taková interakce vypadá komicky a násilně. Kdyby prodávali fyzické hračky, roboti by měli ve srovnání s věrohodně působícími zvířátky výhodu nižších výrobních nákladů, avšak ty ve virtuální říši nehrají roli a zvířátka mají živější výraz.

Z myšlenek ho vytrhne zaklepání na dveře. Je to Ana, nová členka testovacího týmu.

„Ahoj Dereku, nenech si ujít záznam z dopoledního výcviku. Docela sranda“

„Díky, mrknu na to.“

Ana je na odchodu, ale ještě se zastaví. „Vypadáš nějak zdrchaně.“

Derek si myslí, že vzít do týmu ošetřovatelku ze zoo byl dobrý tah. Nejenže pro digienty vyvinula tréninkový program, ale taky ji napadlo, jak by se dala vylepšit jejich strava.

Ostatní výrobci digientů nabízejí omezený sortiment potravinových dražé, a tak Ana navrhla, aby Blue Gamma radikálně změnila formát pamlsků pro digienty. Argumentovala, že různorodá strava v zoologických zahradách garantuje spokojenost zvířat a že i návštěvníci se rádi dívají na krmení zvěře. Vedení firmy souhlasilo a vývojářský tým uspořádal systém základních odměn pro digienty, z něhož vyplynul širší rámec virtuálních potravních doplňků. Různorodost v chemickém složení simulovat nemohli – fyzická simulace Datazemě na něco takového nestačí –, nicméně dodali jídlu parametry, jež zastupovaly chuť a vzhled, a navrhli uživatelské rozhraní pro vytváření receptů. Nápad měl veliký úspěch: jednotliví digienti nyní mají své oblíbené pamlsky a účastníci beta testů potvrzují, že krmit digienta dle jeho gusta je zábavné.

„Vedení rozhodlo, že zvířecí avataři nestačí,“ vysvětluje Derek. „Kromě nich chtějí i robotické avatary. Rozumíš tomu?“

„To zní jako dobrý nápad,“ přisvědčí Ana.

Zaskočí ho to. „Vážně? Zrovna od tebe bych to nečekal.“

„Všichni tady vnímají digienty jako zvířata“ pokračuje Ana „Jenomže digienti se nechovají jako opravdová zvířata Mají v sobě něco neživočišného. Snažíme se, aby vypadali jako opice nebo pandy, ale mně to připadá, jako bychom je navlíkali do cirkusových kostýmů.“

Trochu se ho dotkne, že jeho vypiplané avatary přirovnává k cirkusovým kostýmům. Asi ho prozradí výraz, protože Ana dodá: „Ale normální člověk si toho nevšimne. Říkám to proto, že jsem se zvířaty strávila víc času než většina lidí okolo.“

„To je v pohodě,“ řekne. „Rád si vyslechnu jiný názor.“

„Promiň. Avataři vypadají suprově. Fakt. Nejraději mám tygříka“

„Nic se nestalo. Vážně.“

Omluvně na něho zamává a zmizí v chodbě. Derek přemýšlí nad tím, co řekla Možná ho práce na zvířecích avatarech pohltila natolik, že o nich začal uvažovat jako o něčem, co nejsou. Ana má samozřejmě pravdu v tom, že digienti nejsou o nic víc zvířaty než tradičními roboty, a proč by jedna analogie měla být přesnější než druhá? Bude-li vycházet z předpokladu, že robotický avatar může této nové formě života sloužit k sebevyjádření stejně dobře jako zvířecí, třeba se mu podaří navrhnout avatara, se kterým bude spokojený.

* * *

O rok později dělí společnost Blue Gamma od slavnostního uvedení produktu na trh pouhé dny. Ana pracuje ve své kóji, přes uličku od Robyn. Sedí k sobě zády, ale na monitorech se jim oběma zobrazuje Datazemě, a tam jejich avataři stojí bok po boku. Vedle na dětském hřišti skotačí asi desítka digientů, kteří se prohánějí kolem můstku nebo lezou po krátkých schůdkách na rampu, z níž kloužou dolů. Tito digienti jsou prvními kandidáty na odchod: za pár dní budou nabídnuti zákazníkům na překrývajícím se rozmezí skutečného světa a Datazemě.

Už je pozdě na to, aby se učili něco nového, a tak mají Robyn a Ana za úkol s nimi procvičovat staré dovednosti. Když jsou uprostřed jednoho nácviku, projde kolem jejich kójí Mahesh, jeden ze spoluzakladatelů společnosti. Zastaví se a začne sledovat monitor. „Nevšímejte si mě, nenechte se rušit od práce. Copak to dneska trénujete?“

„Rozeznávání tvarů,“ odvětí Robyn. Před svým avatarem zobrazí hromádku barevných kostek a vyzve jednoho digienta: „Pojď sem, Lolly.“ Lvíče se přibatolí z hřiště.

Ana si mezitím přivolá Jaxe, neoviktoriánského robota z leštěné mědi. Derek odvedl vynikající práci, od proporcí končetin po tvar obličeje. Aně připadá Jax rozkošný. I ona před sebou zobrazí vybrané kostky různých tvarů a upoutá Jaxovu pozornost.

„Vidíš ty kostky, Jaxi? Jaký tvar má ta modrá?“

„Tlojhelník,“ odpoví Jax.

„Dobře. A co červená?“

„Cverec.“

„Dobře. A co zelená?“

„Kluh.“

„Výborně, Jaxi.“ Ana mu podá dražé, které nadšeně zhltne.

„Jax chytlej,“ oznámí Jax.

„Lolly takí,“ přidá se Lolly.

Ana se usměje a pohladí je vzadu na hlavě. „Ano, jste oba moc chytří.“

„Oba chytli,“ zopakuje Jax.

„To rád vidím,“ ozve se Mahesh.

Tito kandidáti na prodej jsou plody nesčetných experimentů a výběrem z těch nejtalentovanějších studentů. Při selekci zohledňovali nejen inteligenci, ale v nemenší míře i temperament – hledali osobnost, jež nebude zákazníky frustrovat. Jednou ze složek temperamentu je i schopnost hrát si pěkně s ostatními. Vývojářský tým se u digientů snažil redukovat hierarchické chování – Blue Gamma chce prodávat mazlíčky, u nichž si majitelé nebudou muset neustále vynucovat autoritu –, což však neznamená, že by digienti neměli smysl pro soutěživost. Jsou rádi, když jim člověk věnuje pozornost, a jakmile si jeden všimne, že Ana chválí někoho jiného, hned se jí snaží vetřít do přízně. Většinou je to v pořádku, ale pokud digient projeví vůči druhým digientům či vůči Aně zjevnou nenávist, je označen a jeho genom je v příští generaci eliminován. Celý proces trochu připomíná křížení psů, ale ještě víc práci v obrovské testovací kuchyni, kde se pečou nekonečné série sušenek a s každou novou várkou se ladí chuť, dokud nevznikne dokonalý recept.

První digienti uvedení na trh se zároveň stanou maskoty společnosti a jejich kopie budou na prodej, i když podle předpokladů si bude většina lidí pořizovat spíše mladší digienty, kteří ještě nemají osvojené jazykové schopnosti. Právě při výuce jazyka si totiž zákazník užije s digientem nejvíce radosti a tito maskoti slouží v první řadě jako příklady toho, jaký výsledek se dá očekávat. Digienta „nemluvně“ lze prodávat i na neanglicky hovořících trzích, i když Blue Gamma zatím nemá tolik zaměstnanců, aby vyvíjela maskoty v jiných jazycích než v angličtině.

Ana pošle Jaxe zpátky na hřiště a přivolá si pandího digienta jménem Marco. Právě když se chystá začít test na rozpoznávání tvarů, Mahesh ukáže do rohu jejího monitoru. „Podívejte se na to.“ Několik digientů se přemístilo na kopec vedle hřiště a tam válejí ze svahu sudy.

„Super,“ zaraduje se Ana. „To jsem u nich ještě neviděla“ Vydá se se svým avatarem na kopec, Jax a Marco jdou s ní a přidají se k ostatním digientům. Napoprvé se Jaxovi nepodaří překulit ani jednou, ale po krátkém tréninku se dokáže skutálet až na úpatí kopce. Několikrát to zopakuje a vrátí se k Aně.

„Ana vidět?“ zeptá se Jax. „Jax umět kulit leže!“

„Ano, viděla jsem tě! Válel jsi sudy!“

„Jax valit sudy!“

„Jsi šikula“ Znovu ho pohladí po hlavě.

Jax běží zpátky a válí sudy. I Lolly se nadšeně vrhla do nové hry. Jakmile se dokutálí až dolů, pokračuje po rovince dál, až narazí do můstku na hřišti.

„Auvajs,“ ozve se Lolly. „Kujva“

Všichni zbystří. „Kde se to naučila?“ zeptá se Mahesh.

Ana si odpojí mikrofon a jde s avatarem k Lolly, aby ji utěšila „Nevím. Nejspíš to někde zaslechla“

„Nemůžeme dát na trh digienta, co mluví sprostě.“

„Už to hledám,“ řekne Robyn. Ve zvláštním okně otevře archivy tréninkových lekcí a v audiozáznamu zadá hledání. „Vypadá to, že je to poprvé, co to řekl digient, a pokud jde o nás…“ Všichni tři sledují, jak se v okně objevují výsledky hledání. Zdá se, že oním hříšníkem je Stefan, jeden z cvičitelů v australské pobočce. Blue Gamma zaměstnává lidi v Anglii a Austrálii, kteří trénují digienty, když je centrála na Západním pobřeží zavřená. Digienti spát nepotřebují – přesněji řečeno proces integrace nových poznatků, který je u nich analogií spánku, se dá spustit ve zrychleném režimu – a tak se mohou vzdělávat čtyřiadvacet hodin denně.

Prohlédnou si videozáznam všech situací, kdy během výcviku Stefan řekl „kurva“. Nejdramatičtější výbuch je starý tři dny. Z pohybů datazemského avatara se to těžko odhaduje, ale zní to, jako by se praštil kolenem o stůl. Předchozí výskyty jsou staré několik týdnů, nejsou však tolik nahlas a netrvají dlouho.

„Co teď?“ zeptá se Robyn.

Kompromis je nabíledni. Blíží se datum uvedení produktu na trh, není čas opakovat týdny tréninku. Mají riskovat a spoléhat na to, že předchozí nadávky digienti nezachytili? Mahesh se krátce zamyslí a pak se rozhodne. „No nic. Přetočte je tři dny zpátky a odtamtud pokračujte ve výcviku.“

„Všechny?“ podiví se Ana „Nestačí vrátit jen Lolly?“

„To je moc riskantní. Vraťte je všechny. Odteď chci, abyste na každém tréninku měli spuštěný indikátor vybraných slov. Až zase někdo zasakruje, všichni digienti se vrátí na předchozí pozici.“

A tak digienti ztratili tři dny zkušeností. Včetně prvního válení sudů.

* * *

Digienti společnosti Blue Gamma jsou naprostým hitem. Během prvního roku od uvedení na trh si je pořídí desetitisíce zákazníků a – což je ještě důležitější – udržují je v chodu. Jelikož pouhý prodej digientů by nepokryl náklady na vývoj, Blue Gamma sází na to, že zákazníky navnadí a motivuje k opakovanému utrácení, a proto poskytuje potravu pro digienty za další poplatky, čímž si zajišťuje přísun financí do té doby, dokud bude produkt zákazníky bavit. A jak se zdá, zatím je baví náramně, protože digienti jsou aktivovaní, jak je den dlouhý. Proces integrace poznatků většinou nechávají běžet v pomalém režimu, takže jejich digienti prospí celou noc, ale někteří využívají zrychlený režim, aby jejich digienti byli vzhůru co nejdéle a aby je mohli sdílet s přáteli v jiných časových zónách, díky kteréžto spolupráci jejich digienti dospívají rychleji. Ve společenských oblastech roste počet hřišť a mateřských škol pro digienty a kalendáře veřejných akcí se plní skupinovými kratochvílemi, tréninkovými kurzy a talentovými soutěžemi. Někteří majitelé dokonce vodí své digienty do závodní zóny a nechávají je jezdit v autíčkách. Virtuální svět se jako jedna velká globální vesnice stará o výchovu digientů, stává se sociální tkaninou, do níž je vetkána nová kategorie domácího mazlíčka.

Polovina prodávaných digientů jsou jednorázové produkty, jež mají náhodně generovaný genom, avšak v mezích parametrů vybraných během procesu křížení. Druhá polovina jsou kopie maskotů, nicméně společnost důsledně upozorňuje všechny zákazníky, že každá kopie se vyvíjí odlišně v závislosti na svém prostředí. Jako ilustrativní příklad se uvádí maskoti Marco a Polo. Oba mají naprosto identický genom a avatary v podobě pandy, ale jejich osobnosti se diametrálně liší. Polo byl nainstalován, když byly Marcovi dva roky, a Polo k němu přilnul jako ke staršímu bratrovi. Stala se z nich nerozlučná dvojka, nicméně Marco má extrovertní povahu, zatímco Polo je mnohem opatrnější, a není důvod očekávat, že by se v dohledné době stal z Pola rovněž extrovert.

Maskoti Blue Gammy jsou nejstaršími funkčními digienty generovanými Neuroblastem a vedení společnosti původně doufalo, že pro testovací tým budou zdrojem poznatků o chování digientů ještě předtím, než se s nimi seznámí zákazníci. V praxi to tak ale nefunguje: nikdy se nedá předpovědět, jak se tisíce digientů vychovávaných v tisících různých prostředí individuálně rozvinou. Každý majitel digienta doslova a do písmene prozkoumává nové teritorium a všichni si navzájem pomáhají. Na Datazemi kvapem přibývají online fóra pro majitele digientů plné historek, diskusí a rad na požádání.

Blue Gamma má zvláštního referenta pro styk s veřejností, jehož úkolem je sledovat fóra, ale Derek si je občas po práci pročítá taky. Pokud nenarazí na debatu ohledně mimiky digientů, s oblibou čte historky majitelů.

Od: Zoe Armstrongova

To byste nevěřili, co dneska provedla moje Natasha! Byli jsme na hřišti a jeden digient upad a pěkně si natlouk. Natasha ho objala, aby jako neplakal, a já ji za to nadšeně pochválila A ona vzápětí strčí do jinýho digienta, aby ho rozplakala, pak ho obejme, kouká na mě a čeká na pochvalu!

Pak ho upoutá jiný příspěvek:

Od: Andrew Nguyen

Nejsou někteří digienti tak trochu hloupější? Ten můj nereaguje na povely jako ostatní.

Podívá se na uživatelův veřejný profil a vidí, že jeho avatar je nekonečným vodopádem zlatých mincí a ty od sebe odskakují tak, že jejich trajektorie sugerují abstraktní lidskou postavu. Je to úchvatná animace, nicméně Derek uživatele podezřívá z toho, že si nepřečet] doporučení společnosti ohledně výchovy digientů. Napíše odpověď:

Od: Derek Brooks

Když si hrajete se svým digientem, používáte avatara zobrazeného ve vašem profilu? Pokud ano, tak problém je v tom, že nemá tvář. Nastavte si kameru tak, aby zachycovala váš obličej, a zvolte avatara, který umí zobrazit mimiku. Uvidíte, že váš digient bude reagovat lépe.

Pokračuje v brouzdání. O minutu později si všimne další zajímavé otázky.

Od: Natálie Vanceová

Můj digient se jmenuje Coco, je to typ Lolly a je jí rok a půl. Poslední dobou se chová opravdu příšerně. Nikdy neudělá, co jí řeknu, je to prostě k uzoufání. Ještě před pár týdny to byla ta nejhodnější panenka na světě, a tak jsem ji zkusila nahrát znovu z tehdejšího kontrolního bodu, ale nepomáhá to. Přehrála jsem jí už dvakrát a vždycky to skončí tím samým příšerným chováním. (I když podruhy jí to vydrželo o něco dýl.) Nemáte někdo podobnou zkušenost? Zvlášť bych ocenila odpověď od někoho, kdo má taky typ Lolly. Jak daleko ji mám přehrát, abych se toho zbavila?

Je tam několik odpovědí, ve kterých jí lidé doporučují, aby zjistila, co přesně spouští změnu v chování Coco, a pak na tom zapracovala Už už se chystá odpovědět něco ve smyslu, že digient není videohra, která se hraje do co nejlepšího skóre, když vtom si všimne reakce od Any:

Od: Ana Alvaradová

Dokonale vás chápu, zažila jsem to na vlastní kůži. Nestává se to jenom u typu Lolly, ve skutečnosti takové stavy prodělává spousta digientů. Můžete se snažit tyto epizody obcházet, ale osobně si myslím, že jsou nevyhnutelné a že se tím pádem budete dlouhé měsíce piplat s digientem, který ne a ne dospět. Anebo zatnete zuby, toto nelehké období nějak překonáte a nakonec se dočkáte dospělejšího digienta.

Dereka to potěší… Lidé mají obecně tendenci chovat se k vědomým bytostem jako k hračkám, a nejde jen o domácí mazlíčky. Jednou na večírku u švagra viděl rodinu s osmiletým klonem. Derekovi ho bylo strašně líto. Chlapec byl chodícím uzlíčkem neuróz – výsledek toho, že vyrůstal jako pomník otcova narcismu. I digient si zaslouží více úcty.

Pošle Aně soukromou zprávu a poděkuje jí za příspěvek. Potom si všimne, že mu odpověděl zákazník s avatarem bez tváře.

Od: Andrew Nguyen

Do háje. Za tohohle avatara jsem dal slušný prachy a koupil jsem si ho speciálně kvůli akcím ve společenských oblastech. Přece ho nezahodím kvůli digientovi.

S tímhle asi nikdo nepohne. Nezbývá než doufat, že svého digienta raději odloží, než aby zpackal výchovu. Digienti v sobě mají zabudované pojistky proti bolesti, aby je lidé nemohli fyzický týrat, ale před emočním zneužíváním je ochránit nelze.

* * *

Během následujícího roku představují i další společnosti své vlastní genomieké generátory s podporou výuky jazyka. Žádný z nich si na platformě Datazemě nezíská takovou popularitu jako Neuroblast, avšak na jiných platformách je poněkud jiná situace. V Nové dimenzi kraluje generátor Origami, v Kdekoli je to generátor jménem Faberge.

V recepční místnosti se mačká dobrá polovina zaměstnanců firmy: manažeři, vývojáři, testovací pracovníci, grafici. Jsou tady, protože dorazila dlouho očekávaná zásilka: u recepce leží kartónová krabice velikosti kufru.

„Tak to otevřeme,“ navrhne Mahesh.

Ana a Robyn zatáhnou za poutka a rozdělí obal na šest bloků celulózové pěny, které se otevírají na pant. V tomto sarkofágu na míru se skrývá tělo zbrusu nového robota Robot má humanoidní tvar, ale je menší, má na výšku pouhých osmdesát centimetrů, aby lépe ovládal končetiny a byl dostatečně pohyblivý. Má leskle černý povrch a nepřiměřeně velikou hlavu, které dominuje obvodový displej.

Robot je od výrobce hraček SaruMech Toys. Na trhu se objevily desítky společností, jež nelenily nabídnout své služby majitelům digientů, ale SaruMech jako první přichází s hardwarovým produktem namísto pouhého softwarového. Nyní ho zasílají Gammě v naději, že se setkají s kladným přijetím.

„Který maskot měl nejlepší skóre?“ zeptá se Mahesh. Má na mysli zkoušky pohyblivosti. Minulý týden dostali všichni digienti testovací avatary, jejichž rozložení váhy a rozsah pohyblivosti odpovídaly robotělu, a každý den ho nějakou dobu zkoušeli v praxi. Včera je Ana vyhodnotila, jak rychle se dokážou z lehu na zádech postavit na nohy, jak umějí chodit po schodech nahoru a dolů, stát najedná noze a pak na druhé. Vypadalo to, jako by prováděla test střízlivosti na houfu batolat.

„Nejlepší byl Jax,“ odpoví Ana

„Fajn, připravte ho.“

Recepční uvolní místo Aně, která se z jeho počítače přihlásí do Datazemě a zavolá si Jaxe. Jax měl štěstí, protože testovací avatar se prakticky moc neliší od jeho vlastního. Je o něco objemnější, ale údy a trup mají podobné proporce. Ve srovnání s Jaxem byli digienti s avatary v podobě pandy či tygříka mnohem nemotomější.

Robyn zkontroluje diagnostický panel na robotovi. „Vypadá to, že můžeme.“

Ana otevře v tělocvičně portál a mávne na Jaxe. „Tak pojď, Jaxi.“

Na monitoru Jax projde portálem a malý robot v recepční místnosti ožije. Jeho hlava se rozsvítí a na displeji se zobrazí Jaxův obličej, takže to vypadá, jako by měl Jax nasazenou robotovu baňatou hlavu coby helmu. Díky tomuto designu se zachová podobnost s původním avatarem digienta a nemusí se vyrábět těla na míru. Jax vypadá jako měděný robot v obsidiánovém brnění.

Jax se otočí, aby si prohlédl celou místnost. „Tý jo.“ Zastaví se. „Tý jo. Jiný zvuk. Tý jo tý jo tý jo.“

„Nic se neděje, Jaxi,“ ozve se Ana „Určitě si vzpomínáš, jak jsem ti říkala že ve vnějším světě nebudeš znít stejně.“ SaruMech je předem varoval v informačních materiálech: šasi z kovu a plastu vede zvuk jinak než avataři na Datazemi.

Jax vzhlédne k Aně a ta užasne. Ví sice, že se Jax ve skutečnosti nenachází v robotěle – jeho kód běží na síti, robot je pouhé periferní zařízení, jakkoli honosné –, nicméně iluze je dokonalá. I po veškeré té interakci na Datazemi je vzrušující mít Jaxe před sebou a dívat se mu do očí.

„Ahoj Jaxi,“ řekne. „To jsem já, Ana.“

„Ty jiný avatar,“ řekne Jax.

„Ve vnějším světě tomu neříkáme ‚avatar‘ ale ‚tělo‘. A lidi si těla nemění, to můžeme jenom na Datazemi. Tady máme pořád jedno a totéž tělo.“

Jax se nad tím zamyslí. „Ty vždycky takhle?“

„No, můžu si vzít jiné oblečení. Ale jinak ano, takhle vypadám vždycky.“

Jax k ní přistoupí, aby si ji prohlédl zblízka, a Ana si klekne s rukama na kolenou, aby byli zhruba ve stejné výšce. Jax se jí zadívá na ruce, pak na předloktí – Ana má krátké rukávy. Předkloní se ještě blíž a Ana uslyší slabé vrnění, jak se mu zaostřují kamery v očích. „Ruky mít malý chlupy,“ poznamená Jax.

Ana se zasměje. Její avatar má ruce hladké jako nemluvně. „Ano, mám tam chloupky.“

Jax zvedne ruku a palcem a ukazováčkem se pokusí sevřít jeden chloupek. Zkusí to několikrát, ale prsty mu prokluzují jako kleště v automatu s hračkami. Pak ji štípne do kůže a ona ucukne,

„Au. Jaxi, to bolí.“

„Promiň.“ Jax si prohlíží její obličej. „Malý dírky na celý hlava“

Ana vnímá, jak se celá místnost v duchu baví na její účet. „Těm se říká ‚póry‘,“ vysvětlí a vstane. „Mou pleť můžeme probrat později. Nechceš se raději porozhlídnout okolo?“

Jax se otočí a pomalým krokem obejde místnost, miniaturní astronaut na průzkumu cizího světa Všimne si okna s výhledem na parkoviště a zamíří k němu.

Sklem pronikají paprsky odpoledního slunce. Jakmile do nich Jax vstoupí, prudce couvne. „Co to?“

„To je sluníčko. Stejně jako na Datazemi.“

Jax opět opatrně vstoupí do světla „Ne takový. Tohle sluníčko svítit svítit svítit.“

„To je pravda“

„Sluníčko lepší když ne tak svítit svítit svítit.“

Ana se zasměje. „Asi máš pravdu.“

Jax se vrátí k ní a zahledí se na tkaninu kalhot. Ana ho váhavě pohladí vzadu na hlavě. Robotovy dotekové senzory jsou zjevně funkční, protože Jax se jí opře do dlaně. Ana cítí jeho váhu a dynamický odpor jeho ovladačů. Najednou ji Jax obejme kolem stehen.

„Můžu si ho nechat?“ zeptá se ostatních. „Šel za mnou až domů.“

Všichni se rozesmějí. „To říkáš teď,“ utrousí Mahesh, „ale počkej, až ti ucpe záchod ručníkama“

„Vždyť já vím,“ řekne Ana Blue Gamma se zaměřila na virtuální svět, nikoli na reálný, z mnoha důvodů – nižší náklady, využitelnost sociálních sítí – a jedním z nich bylo i riziko poškození majetku. Mazlíčci, kteří s oblibou strhávají všechny skutečné žaluzie v domě nebo staví hrady z majonézy na skutečném koberci, by byli neprodejní. „Já jen že je fakt super vidět Jaxe takhle naživo.“

„To máš naprostou pravdu. Jenom doufám, že to bude dobře vidět na videu, aby z toho v SaruMechu něco měli.“ SaruMech Toys nemají v plánu roboty prodávat, ale pouze pronajímat na pár hodin. Digienti dostanou tělo na pobočce firmy nedaleko Ósaky a pak se vydají na výlet do opravdového světa zatímco jejich majitelé je budou pozorovat prostřednictvím kamer umístěných na mikrovzducholodích. Ana náhle zatouží pracovat pro SaruMech: pohled na Jaxe v těle jí připomene, jak moc jí chybí fyzická stránka práce se zvířaty a proč výcvik digientů na monitoru není úplně ono.

„Chcete, aby se v robotovi vystřídali všichni maskoti?“ zeptá se Robyn Maheshe.

„Ano, ale pouze když projdou testem pohyblivosti. Jestli toho robota rozbijeme, SaruMech už. nám dalšího zadarmo nepůjčí.“

Jax si hraje s jejími teniskami, tahá za tkaničku. Ana si jen málokdy přeje, aby byla bohatá, ale zrovna teď, když cítí, jak se jí s každým potáhnutím tkanička stále více zašmodrchává, netouží po ničem jiném. Protože kdyby si to mohla dovolit, takového robůtka by si pořídila natotata.

* * *

Na výpravách s maskoty do skutečného světa se střídají různí zaměstnanci. Derek obyčejně chodí s Markem nebo Polem. Poprvé ho napadne vzít je ven za komplex kanceláří, kde má sídlo Blue Gamma, a ukázat jim trávu a keře na okraji parkoviště. Upozorní je na robota v podobě kraba, starajícího se o terénní úpravy krajiny, výsledek předchozího pokusu o převedení digientů do reálného světa. Robot je vybavený ostrou úzkou zahradnickou lopatkou, kterou likviduje plevel, a řídí se čistě instinktem. Pochází z dlouhých generací vítězů v evolučním zahradnickém klání, konaném ve sklenících Datazemě. Derek je zvědavý, jak budou maskoti reagovat na příběh zahradního robota a jestlipak se s ním budou identifikovat jakožto s kolegou emigrantem z Datazemě, ale maskoti o něj nejeví nejmenší zájem.

Místo toho vyjde najevo, že maskoti jsou fascinovaní strukturou věcí. Povrchy na Datazemi jsou po vizuální stránce zpracované detailně, ale kromě jistého koeficientu tření nenabízejí žádné dotekové vjemy. Jen minimum hráčů používá ovladače pro přenos dotekových signálů, a tak se většina prodejců s tvořením povrchových struktur ani neobtěžuje. Ve skutečném světě, kde lze cítit povrchy, je nyní pro digienty všechno nové. Když se Marco vrátí z robotěla, je celý bez sebe nadšením z koberců a polstrování nábytku, a když je v robotovi Polo, veškerý čas tráví tím, že zkoumá protiskluzové běhouny na schodištích. Není divu, že první součástky, jež je potřeba vyměnit, jsou senzorické polštářky na robotových prstech.

Dále si Marco všimne, že Derek má jiná ústa Tlamičky digientů se podobají lidským ústům jenom zdánlivě. I když se jim při mluvení pohybují rty, jejich řečové generátory nejsou fyzické povahy. Marco se chce dozvědět více o mechanické stránce řeči, a tak poprosí Dereka jestli by mu nemohl během hovoru strčit prsty do pusy. Polo užasne nad zjištěním, že spolknuté jídlo projde Derekovi hrdlem, místo aby se jednoduše rozplynulo, jak je tomu u pastilek pro digienty. Derek se původně obával, aby digienty poznání jejich fyzických hranic nerozrušilo, ale místo toho jim to přijde legrační.

Robotické tělo přináší i jedno nečekané pozitivum, a totiž že digientům jsou vidět tváře zblízka což na Datazemi možné není. V důsledku to znamená, že péče, kterou Derek věnoval mimice digientů, dojde ocenění. Jednoho dne se Ana přiřítí do jeho kóje a vyhrkne: „Jsi prostě úžasný!“

„Ehm… díky?“

„Marco hází naprosto boží ksichty. To musíš vidět. Můžu?“ Derek poodjede od stolu a pustí Anu ke klávesnici. Ta otevře dvě videookna: v jednom je nahrávka z kamery umístěné na robotově těle, která zobrazuje perspektivu digienta v druhé je záznam toho, co se objevilo na displeji na robotově hlavě. Z výjevu v prvním okně je zjevné, že byli opět na parkovišti.

„Minulý týden byl na výletě se SaruMechem,“ dodá Ana na vysvětlenou, „a to se mu samozřejmě strašně líbilo, takže teď se v našem kancelářském komplexu nudí.“

Na monitoru Marco prohlásí: „Chtít do parku. Chtít na výlet.“

„I tady si užijete spoustu zábavy.“ Ana na monitoru pokyne Marcovi, aby šel s ní.

Obraz cukne sem a tam, jak Marco zavrtí hlavou. „Ne taková zábava Park více zábavy. Já ukázat.“

„Do parku nemůžeme. Je moc daleko. Trvalo by dlouho, než bychom se tam dostali.“

„Tak otevřít portál.“

„Promiň, Marco, tady ve vnějším světě nejde otevírat portály.“

„A teď koukej na jeho obličej,“ prohlásí Ana

„Ty zkusit. Ty snažit víc prosím prosím.“ Marcova pandí tvářička nasadí úpěnlivý výraz, jaký u ní Derek nikdy neviděl. Vyprskne smíchy.

Ana se rozesměje taky a pak řekne: „Koukej dál.“

„To je jedno, jak moc se snažím, Marco,“ říká Ana na monitoru. „Vnější svět prostě nemá portály. Portály jsou pouze na Datazemi.“

„Tak jít na Datazemě, otevřít portál tam.“

„No jo, ty by ses tam přesunout mohl, kdyby ti tam půjčili tělo, jenomže já si nemůžu vzít jiné tělo, musela bych přesunout tohle, a to by mi trvalo dlouho.“

Marco se nad tím zamyslí a Derek s potěšením zaznamená, že se na digientově tváři rozhostil nevěřícný výraz. „Vnější svět hloupý,“ konstatuje digient.

Derek s Anou vybuchnou smíchy. Ana zavře okna a poznamená: „Odvedl jsi fantastickou práci.“

„Děkuju. A taky dík, žes mi to ukázala Udělalo mi to radost.“

„Potěšení je na mé straně.“

Je dobré vidět, že dřívější práce nese své plody, protože většina současných úkolů Dereka moc nebaví. Digienti generovaní Origami a Faberge se začínají objevovat v podobě rozličných avatarů, například jako dráčci, gryfové a jiní bájní tvorové, a tak i Blue Gamma chce nabídnout neuroblastovským digientům podobné avatary. Noví avataři jsou přímými modifikacemi již existujících a z hlediska mimiky na nich není potřeba nic dodělávat.

V rámci současné zakázky má naopak vytvořit avatara bez mimiky. Potenciál genomu generovaného Neuroblastem nedal spát partě nadšenců do umělého života kteří místo aby si počkali, až se skutečná inteligence v biodomovech vyvine sama požádali Gammu o vytvoření inteligentní mimozemské formy. Vývojáři vyvinuli taxon osobnosti značně vzdálený typům, jež jsou v prodeji, a Derek aby teď navrhl třínohého avatara s chápavým ocasem a dvěma chápavými choboty místo paží. Někteří z těchto nadšenců chtěli ještě podivnější tělo nebo prostředí s odlišnými fyzikálními zákony, ale Derek je upozornil, že i oni budou muset při výchově svých mimozemských digientů používat jejich avatary, a už s těmi chápavými choboty budou mít nelehké pořízení. Pro nový živočišný druh zavedli označení xenoteriáni a založili soukromý kontinent nazvaný Datamars, kde chtějí začít od píky a vytvořit celou mimozemskou kultům. Derek je na to zvědavý, ale vstup je mu zatím odepřen, protože jediným povoleným jazykem v přítomnosti jejich digientů je speciálně pro tuto příležitost vytvořený dialekt umělého jazyka lojban.

* * *

Uplyne další rok, pro Blue Gammu neúspěšný. Prodeje digientů novým zákazníkům se zpomalují, a co hůř, klesá i zisk ze softwaru na přípravu potravinových doplňků. Stále více a více existujících zákazníků své digienty deaktivuje.

Problém tkví v tom, že neuroblastovští digienti po překonání dětského věku nepřestanou zvyšovat své nároky. Při jejich křížení si Blue Gamma kladla za cíl nakombinovat inteligenci s poslušností, ale v důsledku nepředvídatelnosti typické pro každý genom, tedy i digitální, se ukazuje, že vývojáři se zcela minuli cílem. Jako u každé příliš obtížné hry nerovnováha mezi její náročností a protihodnotou, kterou digienti poskytují majitelům, časem přestane být pro většinu lidí zábavná. Avšak na rozdíl od majitelů psů, kteří si pořídí plemeno, na které nejsou připravení, zákazníky Blue Gammy nelze vinit z toho, že by podcenili zadání: sama společnost nevěděla že se digienti budou vyvíjet tímto směrem.

Několik dobrovolníků začne spravovat útulky pro nechtěné digienty v naději, že si takto najdou nové majitele. Tito dobrovolníci používají různé strategie: někteří nechávají digienty běžet bez přestání, jiní je každých pár dní restartují z posledního kontrolního bodu, aby si nevytvořili trauma z opuštění, které by jim potom mohlo bránit v úspěšné adopci. Ani jedna strategie nové zákazníky nijak zvlášť neoslovuje. Občas se najde člověk, jenž si chce zkusit digienta, aniž by ho musel vychovávat odmala ale tyto adopce nemají dlouhého trvání a z útulků se v podstatě stávají skladiště digientů.

Ana jez tohoto trendu smutná, ale dobře si uvědomuje, jaká je realita péče o zvířata: nelze zachránit všechna Ráda by firemní maskoty uchránila před tím, co se děje, ale jde o natolik rozšířený jev, že by to ani nebylo praktické. Zas a znovu bere digienty na hřiště a pokaždé někomu z nich neujde, že chybí další kamarád.

Dnešní výlet na hřiště je jiný a přinese příjemné překvapení. Těsně před tím, než všichni maskoti projdou portálem, Jax a Marco si všimnou, že jeden z digientů má na sobě robotického avatara Oba vykřiknou: „Tibo!“ a vrhnou se k němu.

Tibo je hned po maskotech jedním z nejstarších digientů a patří testovacímu pracovníkovi, který se jmenuje Carlton. Deaktivoval Tiba asi před měsícem a Ana je ráda že ne natrvalo. Zatímco si digienti povídají, Ana vyšle svého avatara za Carltonovým a dá se s ním do řeči. Vysvětlí jí, že pouze potřeboval pauzu a že nyní je připravený věnovat Tibovi veškerou pozornost, již si zaslouží.

Po návratu z hřiště na ostrov Blue Gammy jí Jax poví o svém rozhovoru s Tibem. „Povědět Tibo jaká sranda jak on pryč. Povědět Tibo o výlet do zoo sranda sranda“

„Bylo mu líto, že tam chyběl?“

„Ne on hádat. On říkat výlet do obchoďák ne zoo. Ale to výlet poslední měsíc.“

„To proto, že celou dobu, co byl pryč, byl Tibo deaktivovaný,“ vysvětlí Ana, „a tak si myslí, že výlet z minulého měsíce byl včera“

„Já říkat to,“ prohlásí Jax, takže ji překvapí, jak tomu rozumí, „ale on nevěřit. On hádat až Marco a Lolly taky říkat to. Potom Tibo smutný.“

„Určitě to nebylo naposledy, co jsme se byli podívat v zoo.“

„Ne protože chybět v zoo. Smutný že chybět měsíc.“

„Aha“

„Já nechtít deaktivovaný. Nechtít chybět měsíc.“

Ana se snaží znít co nejpřesvědčivěji. „Tím se vůbec netrap, Jaxi.“

„Ty nedělat mě deaktivovaný, že ne?“

„Rozhodně ne.“

K její úlevě Jaxe tato odpověď uspokojí: ještě se nenaučil vynutit si slib a Ana je až trapně ráda, že mu nemusí nic slibovat. V duchu se uklidňuje tím, že pokud budou digienty deaktivovat na jakkoli dlouho, téměř jistě deaktivují všechny najednou, aby neměli nesrovnalosti ve zkušenostech. Totéž platí pro případ, že by maskoty vraceli do mladšího věku. Tyto návraty do raných kontrolních bodů totiž Blue Gamma doporučuje zákazníkům s příliš náročnými digienty a proslýchá se, že by tuto strategii měla společnost demonstrovat na vlastních maskotech.

Ana si všimne, kolik je hodin, a začne instalovat nějaké hry, aby si maskoti měli s čím hrát, až zůstanou sami. Je načase, aby přešla k výcviku digientů z nové produktové řady. Od vygenerování prvního genomu Neuroblastem uplynulo několik let a vývojáři Blue Gammy mezitím vytvořili mnohem rafinovanější nástroje pro analýzu interakcí mezi různými geny, které jim umožňují lépe pochopit vlastnosti genomu. Nedávno vyprodukovali taxon s méně kognitivní přizpůsobivostí, jehož digienti by se měli dokázat rychleji stabilizovat a měli by zůstat trvale poslušní. Jasno ovšem budou mít až poté, co prodělají několikaletý výcvik u zákazníků, nicméně vývojáři srší optimismem. Jde o značný ústupek od původního cíle společnosti, jímž byl vývoj stále sofistikovanějších digientů, avšak drastická situace volá po drastických opatřeních. Blue Gamma spoléhá na to, že tito noví digienti zastaví propad v tržbách, a tak Ana a zbytek týmu trénuje, až se z nich kouří.

Maskoti jsou natolik vychovaní, že čekají na její svolení, až si budou moci začít hrát. „Tak jo, hezky si tu hrajte,“ oznámí jim a všichni digienti se nahrnou ke svým oblíbeným hrám. „Uvidíme se později.“

„Ne,“ vyhrkne Jax. Zastaví se a vrátí se k jejímu avatarovi. „Nechtít hrát.“

„Copak to? Ale nepovídej.“

„Ne hrát. Chtít pracovat.“

Ana se zasměje. „Cože? Proč chceš pracovat?“

„Mít peníze.“

Ana si uvědomí, že to zní nešťastně a že je Jax vůbec nějaký zachmuřený. Zvážní a zeptá se ho: „Na co potřebuješ peníze?“

„Nepotřebovat. Dát tebe.“

„Proč mi chceš dát peníze?“

„Ty potřebovat,“ prohlásí věcně.

„Já jsem říkala, že potřebuju peníze? A kdy?“

„Poslední týden já ptát proč ty hrát jiní digienti místo mě. Ty říkat lidi platit když hrát jiní digienti. Když já mít peníze, platit tebe a ty hrát mě víc.“

„Ach, Jaxi.“ Ana na okamžik ztratí řeč. „To je od tebe moc milé.“

* * *

Za rok je to oznámeno oficiálně: Blue Gamma zastavuje všechny své operace. Nenašlo se dost zákazníků ochotných investovat do tak riskantního podniku, jakým je věčně poslušný digient. Ve společnosti Se diskutovala i jiná řešení, uvažovalo se o plemenu digientů, kteří rozumějí jazyku, ale nehovoří, jenomže bylo pozdě. Zákaznická základna se stabilizovala do malé komunity tvořené zarytými fandy do digientů, a ta neprodukovala dost zisku na to, aby se společnost udržela nad vodou. Blue Gamma tedy zveřejní bezplatnou verzi softwaru na tvorbu – pamlsků pro digienty, aby si zájemci mohli nechat digienty aktivované po libovolně dlouhou dobu, ale jinak zákazníci nemohou počítat s žádnou další technickou podporou.

Většina zaměstnanců už zažila bankrot zaměstnavatele několikrát, a přestože z toho nemají radost, je to pro nejen další epizoda ze života v softwarovém průmyslu. Aně však zánik firmy připomíná uzavření zoologické zahrady, což byla jedna z nejsmutnějších událostí v jejím životě. Dodnes jí vhrknou slzy do očí, když si vybaví, jak se viděla s opicemi naposledy a ze srdce si přála, aby jim mohla vysvětlit, proč už ji neuvidí, a doufala, že se dobře adaptují na své nové domovy. Když se rozhodla rekvalifikovat pro softwarový průmysl, byla ráda, že už nikdy nebude muset zakoušet takové loučení. A přece, navzdory všem očekáváním, se ocitla v situaci až pozoruhodně podobné.

Podobné, ale ne úplně stejné. Blue Gamma ve skutečnosti nepotřebuje hledat nové domovy pro tucet svých maskotů. Stačí, když je deaktivuje, nejde přece o eutanazii. Ana sama během křížení deaktivovala tisíce digientů, a ani jeden není mrtvý ani se necítí opuštěně. Jediný, kdo trpí touto deaktivací, jsou jejich cvičitelé. Během posledních pěti let trávila Ana s maskoty každý den a rozhodně se s nimi nehodlá loučit. Naštěstí je zde alternativa: zatímco po zániku zoo nepřipadalo v úvahu, že by doma přechovávala opici, v Blue Gammě si může kterýkoli zaměstnanec ponechat maskota na Datazemi.

Vzhledem k tomu, jak je adopce maskota snadná, Anu překvapuje, že o ni nemá zájem více zaměstnanců. Ví, že Derek si spolehlivě jednoho vezme – rovněž jemu přirostli digienti k srdci –, ale cvičitelé se kupodivu do adopce nehrnou. Všichni mají digienty rádi, ale většina má pocit, že by to znamenalo dělat práci i poté, co přijdou o plat. Ana si byla jistá, že i Robyn se jednoho ujme, ale tají u oběda vyrazí dech.

„Ještě jsme to nikomu neřekli,“ oznámí jí Robyn, „ale… jsem těhotná.“

„Vážně? No gratuluju!“

Robyn se zakření. „Díky!“ Vyhrne se z ní příval dosud utajovaných informací: jaké možnosti s partnerkou Lindou zvažovaly, jak všechno vsadily na ovariální fúzi a jaké měly neuvěřitelné štěstí, že jim vyšel první pokus. Pak spolu Ana a Robyn probírají shánění nové práce a mateřskou dovolenou. Nakonec dojde i na adopci maskotů.

„Je mi jasné, že budeš mít plné ruce,“ nadhodí Ana, „ale co říkáš na to, že bys adoptovala Lolly?“ Velmi ji zajímá, jak bude Lolly reagovat na těhotenství.

„Kdepak,“ zavrtí Robyn hlavou. „S digienty končím.“

„Jak s nimi končíš?“

„Teď už to chci jenom doopravdy, jestli mi rozumíš.“

Ana opatrně pronese: „Nejsem si jistá.“

„Víš, jak se říká, že pod tlakem evoluce toužíme po dětech… Vždycky jsem si myslela, že to jsou kecy, ale už si to nemyslím.“ Robyn má zasněný výraz, už dávno nemluví jenom k Aně. „Kočky, psi, digienti, to všechno jsou jenom náhražky za něco, o co bychom se měli starat. Postupem času ti dochází, co to miminko znamená, co to opravdu znamená, a najednou je všechno jinak. Vzápětí si uvědomíš, že všechny ty pocity, které jsi měla předtím, nebyly…“ Robyn se zarazí. „Chci jen říct, že to člověk uvidí v docela jiné perspektivě.“

Ženy pracující se zvířaty slýchávají v jednom kuse, že jejich láska ke zvířatům musí vyvěrat ze sublimované potřeby vychovávat děti. Ana už má toho stereotypu plné zuby. Děti má samozřejmě ráda, ale nejsou přece kritériem, jímž by měly být poměřované ostatní úspěchy. Péče o zvířata má smysl sama o sobě a sama pro sebe, je to povolání, které není potřeba před nikým ospravedlňovat. O digientech takto v době, kdy nastupovala k Blue Gammě, nesmýšlela, ale nyní si uvědomuje, že by to mohlo platit i pro ně.

* * *

Rok po zániku Blue Gammy přinese Derekovi hodně změn. Dostane práci u firmy zaměstnávající jeho ženu Wendy a animuje virtuální herce pro televizi. Má štěstí, že pracuje na pořadu s dobrými scénáři, ale bez ohledu na to, jak duchaplně a nenucené dialog zní, každé slůvko v něm, každá nuance a intonace podléhá přísné choreografii. Během animačního procesu slyší repliky tisíckrát za sebou a konečný výsledek sice vypadá skvostně, ale ve své dokonalosti je sterilní.

Oproti tomu život s Markem a Polem je jedno nekonečné překvapení. Adoptoval oba, protože nechtěli být rozdělení, a i když s nimi nemůže trávit tolik času, jako když pracoval pro Blue Gammu, interakce s digienty je mnohem zajímavější než kdy dřív. Zákazníci, kteří si digienty ponechali, vytvořili skupinu uživatelů Neuroblastu, aby spolu zůstali ve spojení, a přestože jde o mnohem menší komunitu než předtím, její členové jsou aktivnější, angažovanější a jejich úsilí přináší ovoce.

Zrovna je víkend a Derek jde do parku. Na sedadle spolujezdce je Marco v robotěle. Stojí zpříma, aby viděl ven, a je připoutaný pásem. Vyhlíží věci, které dosud viděl jen na videu a které na Datazemi neexistují.

„Požrání hydrát,“ řekne Marco a ukáže prstem.

„Požární hydrant.“

„Požární hydrant.“

„Správně.“

Tělo, které má Marco na sobě, patřilo kdysi Blue Gammě. Skupinové výlety do ósackého parku pro digienty skončily, protože SaruMech zanikl krátce po Gammě, a tak Ana – jež mezitím sehnala místo ve stanici na zachycování a skladování emisí, kde testovala software – se slevou odkoupila robota pro Jaxe. Minulý týden ho půjčila Derekovi, aby si ho užili i Marco a Polo, a teď ho Derek jede vrátit. Ana stráví celý den v parku a nechá digienty ostatních majitelů, aby si v něm na střídačku pohráli.

„Já udělat požární hydrant příští řemesla,“ prohlásí Marco. „Použít válec, použít kužel, použít válec.“

„To zní jako dobrý nápad,“ odvětí Derek.

Marco má na mysli „řemeslnou“ praxi, kterou teď digienti mají každý den. Začalo to před pár měsíci, když jeden majitel napsal software, díky kterému bylo možné použít několik editačních nástrojů na monitoru zevnitř, z Datazemě. Pomocí konzole opatřené otočnými a posuvnými knoflíky mohou nyní digienti instalovat předměty rozličných tvarů a barev a pak je kombinovat a editovat několika různými způsoby. Digienti jsou v sedmém nebi: mají pocit, že byli obdařeni magickými schopnostmi, a vzhledem k tomu, jak jejich editační nástroje obelstívají fyzickou simulaci Datazemě, mají v jistém smyslu pravdu. Marco a Polo mu každý den, hned jak se Derek po práci přihlásí na Datazemi, ukážou, co zase vyrobili.

„Potom já může ukázat Polo jak – park! Park už?“

„Ne, ještě tam nejsme.“

„Tam nápis ‚Hamburgery a parky‘.“ Marco ukáže na ceduli, kolem které projíždějí.

„Kdepak, píše se tam ‚Hamburgery a párky‘. Párky, ne parky. Ještě nás čeká kus cesty.“

„Párky,“ pronese Marco a sleduje ceduli, jak mizí v dálce.

Další novou aktivitou pro digienty jsou hodiny čtení. Marco ani Polo dosud textům nevěnovali pozornost – na Datazemi jich moc není, s výjimkou popisků na monitoru, které digienti nevidí –, ale jeden majitel úspěšně naučil svého digienta rozeznávat příkazy napsané na kartičkách, čímž podnítil ostatní, aby to zkusili taky. Obecně vzato neuroblastovští digienti docela dobře rozpoznávají slova, ale mají problém s přiřazováním jednotlivých hlásek ke zvukům. Je to forma dyslexie příznačná pro genom generovaný Neuroblastem: podle zpráv od jiných uživatelů se origamští digienti učí písmena bez nesnází, zatímco digienti z Faberge zůstávají zoufale negramotní bez ohledu na použitou pedagogickou metodu.

Marco a Polo chodí na hodiny čtení spolu s Jaxem a ostatními a zdá se, že je to vcelku baví. Digienti nevyrůstali na pohádkách před spaním, takže je text nefascinuje jako lidské děti, ale jejich typická zvídavost – společně s tím, jak je majitelé chválí – je motivuje k tomu, aby zkoumali, jakpak by se texty daly využít. Derek je z toho nadšením bez sebe a lituje, že Blue Gamma nevydržela v byznysu o něco déle a nedočkala se těchto pokroků.

Dorazí do parku. Jakmile si jich Ana všimne, vydá se jim v ústrety, zatímco Derek zaparkuje. Jen co ho Derek pustí, Marco vyskočí z auta a obejme Anu.

„Ahoj Ana“

„Ahoj Marco,“ odpoví Ana a podrbe robota na hlavě. „Ještě pořád jsi v těle? Měl jsi ho celý týden. Nestačilo to?“

„Chtít projet auto.“

„A nechtěl sis chvilku pohrát v parku?“

„Ne, my jít už teď. Wendy nechtít aby my zůstat. Čau Ana.“ Derek konečně vyloví zpod zadního sedadla přestupní rampu. Marco na ni vstoupí – naučili digienty, aby rampu používali při každém návratu na Datazemi – a robotova helma potemní.

Ana manuálně pustí prvního digienta do robota „Takže už musíš jet?“ zeptá se Dereka

„Ne, nikam nemusím.“

„Tak co tím Marco myslel?“

„No…“

„Nech mě hádat: Wendy má pocit, že trávíš moc času s digienty, že jo?“

„Jo,“ přitaká Derek. Kromě toho Wendy vadí, kolik času tráví s Anou, ale to nemělo smysl vytahovat. Ujistil Wendy, že je mu Ana v tomto ohledu lhostejná a že to je jenom kamarádka, s kterou sdílí zájem o digienty.

Helma robota se rozsvítí a na displeji naskočí čumák jaguára Derek pozná Zaffa jenž patří jednomu z testovačů beta verzí. „Ahoj Ana ahoj Derek,“ vyhrkne a odpeláší k nejbližšímu stromu. Derek a Ana se vydají za ním.

„Takže nepomohlo, ani když je viděla v robotěle?“ zeptá se Ana.

Derek zarazí Zaffa který se chystá posbírat z trávníku psí novinka, a odpoví: „Ne. Pořád nechápe, že je nehodlám vypínat, kdykoli by se mi to hodilo.“

„Není lehké najít někoho, kdo má pro tohle porozumění,“ řekne Ana „Když jsem dělala v zoo, tak to bylo totéž. Každý chlap, s kterým jsem chodila, měl pocit, že hraje druhé housle. A teď když někomu prozradím, že platím svému digientovi hodiny čtení, tak na mě kouká jako na blázna“

„To mi taky vyčítá.“

Pozorují Zaffa jak se prohrabuje ve spadlém listí. Najde zetlelý, téměř průsvitný list a přiloží si ho k očím, aby se podíval skrze něj jako přes škrabošku s rostlinnou krajkou. „I když si někdy říkám, že se těm lidem nedivím,“ podotkne Ana „Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila co mě na nich tak přitahuje.“

„U mě to bylo jinak,“ řekne Derek. „Já se pro ně nadchl hned od začátku.“

„To je fakt,“ souhlasí Ana „Ty jsi zvláštní případ.“ Derek sleduje, jak to Ana umí se Zaffem, a obdivuje její trpělivost. Naposledy měl pocit takového spříznění s nějakou ženou, když se seznámil s Wendy, která sdílela jeho vášeň pro oživování postaviček prostřednictvím animace. Kdyby nebyl ženatý, pozval by Anu na rande, ale nad tím teď nemělo cenu spekulovat. Mohou být nanejvýš přátelé, a to stačí.

* * *

Uběhne rok a Ana tráví večer doma Na jednom počítači má otevřené okno do Datazemě, kde její avatar dohlíží na skupinku digientů hrajících si na hřišti. Digientů pořád ubývá – například Tibo se neukázal už několik měsíců –, nicméně do Jaxovy pravidelné skupiny začal docházet jeden nový digient, a tak má Jax stále příležitost navazovat nová přátelství. Pár digientů leze po šplhací konstrukci, jiní si hrají s hračkami na zemi, dva koukají na virtuální televizi.

V jiném okně Ana brouzdá po uživatelských diskusních fórech. Tématem dne je aktuální akce Fronty informační svobody, organizace, která lobuje za zrušení datového soukromí. Minulý týden zveřejnili, jak se dá na Datazemi cracknout spousta vstupních kódů, a během několika posledních dní došlo ke krádežím vzácných a drahých položek z uživatelských herních inventářů, které se náhle objevily volně dostupné všem jako letáky na rohu ulice. Od vypuknutí aféry Ana nestihla navštívit žádnou společenskou oblast.

Na hřišti se Jax a Marco rozhodnou hrát novou hra. Oba si kleknou na všechny čtyři a lezou okolo. Jax na ni zamává a Ana přejde se svým avatarem za ním. „Ana,“ prohlásí, „vědět že mravenci mluvit spolu?“

Dívali se v televizi na pořady o přírodě. „Ano, slyšela jsem o tom.“

„Ty vědět že my vědět co oni říkat?“

„Opravdu?“

„My umět mravenec jazyk. Takhle: imp fimp dýmul výtul.“

„Bídul džídul lomp vomp.“

„A co to znamená?“

„Neříct. Jenom my vědět.“

„My a mravenci,“ dodá Marco. A oba se zasmějí, mo mo mo, a Ana se usměje. Digienti odběhnou, aby rozehráli nějakou jinou hru, a ona může dál brouzdat po fórech.

Od: Helen Costasová

Co když nám hrozí, že si někdo okopíruje naše digienty?

Od: Stuart Gust

Kdo by to dělal? Kdyby byla po digientech poptávka, Blue Gamma by se nepoložila Vzpomínáte, jak to dopadlo s útulky? Člověk se v podstatě neměl jak digienta zbavit. A pokud vím, žádný nárůst jejich popularity se v poslední době nekonal.

Jax na hřišti vyjekne: „Já vyhrát!“ Hráli s Marcem nějakou nedefinovatelnou hru. Triumfálně se kýve ze strany na stranu.

„Oukej,“ prohlásí Marco, „teď ty.“ Hledá mezi hračkami kolem sebe, až najde flétnu a podá ji Jaxovi.

Jax si strčí flétnu do pusy, klekne na kolena a rytmicky šťouchá Marka flétnou někam do míst. kde by měl pupek, kdyby ho měl.

„Co to děláš, Jaxi?“ podiví se Ana.

Jax vyndá flétnu z úst. „Já dělat orální sex.“

„Cože? Kdes to viděl, prosím tě?“

„Včera v televizi.“

Ana se podívá na televizi, ve které zrovna běží kreslená pohádka Televize je nastavená tak, aby vybírala programy z archivu pro děti. Někdo patrně použil kód od FIS a nahrál tam snímky pro dospělé. Rozhodne se, že před digienty z toho nebude dělat velkou vědu. „Aha“ řekne a Jax s Marcem se vrátí ke hře. Ana napíše na fóra o závadném videu a pokračuje ve čtení.

O pár minut později zaslechne neznámé štěbetání a všimne si, že Jax se šel dívat na televizi, kde jsou ostatně shromáždění všichni digienti. Přemístí svého avatara, aby se podívala co je tak zaujalo.

Ve virtuální televizi člověk s avatarem klauna drží digienta s avatarem štěněte a kladivem ho opakovaně tluče přes nohy. Digientovi sice nelze nohy zlomit, není k tomu přizpůsobený a ze stejného důvodu pravděpodobně nemůže křičet, avšak trpí nevýslovně, a ono štěbetání je jediný způsob, jak to dát najevo.

Ana virtuální televizi vypne.

„Co to?“ zeptá se Jax a několik digientů otázku zopakuje, ale Ana neodpoví. Místo toho otevře na svém fyzickém monitoru okno, aby si přečetla doprovodný popis k onomu videu. Není to animace, ale skutečný videozáznam od nějakého griefera který s pomocí hacknutého kódu od FIS u dotyčného digienta vyřadil z provozu pojistky proti bolesti. A co hůř, nejde o anonymního, nově nainstalovaného digienta, ale něčího mazlíčka pirátsky zkopírovaného. Digient se jmenuje Nyyti a Ana si uvědomí, že je to Jaxův spolužák z hodin čtení.

Ten, kdo zkopíroval Nyyti, mohl zkopírovat i Jaxe. Anebo ho právě kopíruje. Architektura Datazemě má specifickou distribuci a v případě, že se griefer nachází na stejném kontinentu jako jejich hřiště, je Jax zranitelný.

Jax chce pořád vědět, co to viděli v televizi. Ana otevře okno zobrazující všechny procesy spuštěné na jejím účtu na Datazemi, najde proces, který reprezentuje Jaxe, a přeruší ho. Jax zamrzne uprostřed věty a zmizí z hřiště.

„Co přihodit Jax?“ zeptá se Marco.

Ana otevře další okno s Derekovými procesy – navzájem si dali plný přístup – a deaktivuje i Marka a Pola Přístup k ostatním digientům nemá a tak váhá, co dál. Digienti jsou zjevně rozrušení a zmatení. Nemají vrozené reakce typu „útok nebo útěk“ jako zvířata ani necítí feromony a nerozeznávají v okolí zvukové podněty signalizující blížící se nebezpečí, mají však analogii zrcadlových neuronů. Ta jim napomáhá při výuce a socializaci, ale taky má za důsledek, že je to, co právě viděli v televizi, rozrušilo.

Majitelé digientů na hřišti dali Aně svolení k tomu, aby je nechala zdřímnout, jenomže ve spánku by jejich procesy nadále běžely, takže by jim stále hrozilo zkopírování. Rozhodne se tedy přesunout digienty na malý ostrov stranou od hlavních kontinentů, protože se jí zdá málo pravděpodobné, že by griefer skenoval procesy někde na periferii.

„Víte co, půjdeme do zoo,“ oznámí jim. V návštěvnickém centru na souostroví Pangaea otevře portál a pobídne digienty dovnitř. Vypadá to, že centrum zeje prázdnotou, ale Ana nechce riskovat. Uloží digienty ke spánku a pošle zprávu majitelům, kde si mají digienty vyzvednout. Zatímco jde na fóra varovat všechny ostatní, nechá svého avatara u spících digientů.

Během následující hodiny se sjíždějí majitelé, aby si je vyzvedli. Ana zatím na fórech sleduje diskusi, která se rozrůstá rychlostí řas. Lidé jsou vzteky bez sebe a vyhrožují žalobami na všechny strany. Někteří hráči zaujmou postoj, že by si majitelé digientů neměli moc vyskakovat, protože digienti přece nemají hodnotu vyčíslitelnou penězi, což rozpoutá plamennou výměnu názorů. Ana většinu příspěvků ignoruje a hledá informace o reakci společnosti Daesan Digital, která provozuje platformu Datazemě. Konečně se objeví nějaké rozumné zprávy:

Od: Enrique Beltran

Daesan má připravenej upgrade bezpečnostní architektury Datazemě, co má tohle prolomení kódů napravit. Měla to bejt součást verze na příští rok, ale holt se s tím musí vytasit už teď. Nemůžou nám ale říct, kdy přesně ho spustí. Prozatím bude lepší nechat digienty deaktivovaný.

Od: Maria Zhengová

Je tu ještě jedno řešení. Lisma Gunawanová zakládá soukromý ostrov, kde bude vstup pod dohodnutým kódem. Pro novější verze to není, ale neuroblastovští digienti by tam měli běžet v pohodě. Pokud chcete zařadit na seznam hostů, napište jí.

Ana pošle Lismě žádost a dostane automatickou odpověď, která slibuje více informací, jen co bude ostrov připravený. Ana nemá vybavení na to, aby si sama lokálně spustila prostředí Datazemě, ale napadne ji ještě jedna možnost. Hodinu konfiguruje svůj systém, aby na něm mohla naprosto separátně rozjet Neuroblast. Bez portálu z Datazemě musí nahodit poslední uloženou verzi Jaxe manuálně, ale nakonec se jí ho podaří nahrát do robotěla.

„… vypnout televize?“ Zarazí se, protože se kolem něj změnilo okolí. „Co to?“

„Všechno je v pořádku, Jaxi.“

Všimne si, že je v robotovi. „Já do vnější svět.“ Podívá se na ni. „Ty deaktivovat mě?“

„Ano, je mi to líto. Vím, že jsem říkala, že to nikdy neudělám, ale musela jsem.“

„Proč?“ pípne plačtivě.

Aně je až trapně z toho, jak pevně k sobě tiskne robotův trup. „Abys byl v bezpečí.“

* * *

O měsíc později čeká Datazemi bezpečnostní upgrade. Fronta informační svobody kategoricky odmítne odpovědnost za to, co griefeři provádějí se zveřejněnými informacemi, a prohlásí, že každá svoboda má v sobě potenciál ke zneužití a že oni přesouvají pozornost k jiným projektům. Veřejné kontinenty Datazemě jsou tedy opět na nějakou dobu pro digienty bezpečné, ovšem škoda již byla napáchána. Není jak dohledat kopie, které běží soukromě, a i kdyby už nikdy nikdo nedal video s mučením digienta do oběhu, spousta majitelů Neuroblastu stejně nesnese pomyšlení na to, že by se něco takového mohlo dít, a tak raději deaktivují své digienty natrvalo a uživatelskou skupinu opustí.

Jiné lidi naopak nadchne dostupnost kopírovaných digientů, zejména digientů, kteří se naučili číst. Pracovníci výzkumného ústavu umělých inteligencí uvažují, zda by digienti odkázaní sami na sebe dokázali ve skleníku vytvořit vlastní kulturu, leč doposud neměli přístup ke gramotným digientům, co umějí číst, a přitom nemají zájem vychovávat vlastní. Nyní tedy vědci shromažďují co největší počet kopií gramotných digientů. Většina je generovaných Origami, protože ti mají nejvíce rozvinuté čtenářské dovednosti, ale je mezi ně zařazeno i několik exemplářů generovaných Neuroblastem. Umístí je na soukromé ostrovy vybavené texty a softwarovými knihovnami a spustí ostrovy v rychlostním režimu skleníků. Diskusní fóra překypují spekulacemi o městech v láhvi a mikrokosmech pod lupou.

Derekovi to připadá k smíchu – z bandy děcek ponechaných napospas se přece nestanou samovzdělanci, i kdyby měli knih sebevíc – a tak ho nepřekvapí, když se dozví výsledky: každá testovací populace nakonec zdivočí. Digienti v sobě nemají dost agrese, aby upadli do divošství ve stylu Pána much, a pouze se rozdělí do volných, nehierarchických seskupení. Zpočátku každá skupina ze zvyku udržuje každodenní rutinu – v čase vyučování čtou a pracují s eduwarem, chodí si hrát na hřiště –, ale bez pevného vedení se tyto rituály třepí jako laciný motouz. Z každé věci je hračka, z každého místa hřiště a časem digienti přijdou i o to málo, co umějí. Vytvoří si svým způsobem vlastní kulturu, ke které by patrně tytéž divoké tlupy digientů dospěly, kdyby se vyvíjely samy o sobě v prostředí biodomova.

Není to úplně nezajímavé, ovšem k rodící se civilizaci, o niž vědci usilovali, to má dost daleko, a tak se pokusí ostrovy předefinovat. Ve snaze zvýšit rozmanitost populace požádají majitele vzdělaných digientů, aby jim darovali kopie, a k Derekově překvapení jích skutečně několik obdrží od majitelů, které už nebaví platit za hodiny čtení a jsou rádi, že zdivočelí digienti netrpí. Vědci pro digienty vymyslí různé motivační podněty – všechny automatické, aby nebylo zapotřebí interakce v reálném čase – a přidají jim tam faktor strádání, aby se lenost nevyplácela Výsledkem je, že se zlomek sledovaných testovacích populací snaží nezdivočet, avšak první krůček k technologickému rozvoji neučiní ani jediná.

Výzkumníci dojdou k závěru, že v origamském genomu musí cosi chybět, ale Derek osobně je názoru, že chyba je v nich samotných. Nevidí totiž prostou pravdu: komplexní mysl se nemůže vyvinout sama o sobě. Kdyby mohla, zdivočelé děti z džungle by byly stejné jako ostatní. Mysl neroste jako býlí, kterému se daří i ve zcela lhostejném prostředí, jinak by děti v sirotčincích excelovaly. Aby se mysl alespoň přiblížila svému úplnému potenciálu, potřebuje být kultivována prostřednictvím jiných myslí. A právě takovou péči Derek poskytuje Markovi a Polovi.

Marco s Polem se občas poškorpí, ale nezůstanou na sebe naštvaní dlouho. Před pár dny se pohádali o to, jestli je fér, že byl Marco nainstalován dříve než Polo, a z nějakého důvodu se konflikt vystupňoval. Oba digienti spolu od té doby takřka nepromluvili, a tak se Derekovi uleví, když k němu přistoupí společně.

„Rád vás zase vidím oba pohromadě. Už jste se usmířili?“

„Ne!“ řekne Polo. „Pořád naštvaní.“

„To je mi líto.“

„Oba potřebovat tvůj pomoc,“ prohlásil Marco.

„Dobře, co pro vás můžu udělat?“

„My chtít přesunout do poslední týden, před velká hádka“

„Cože?“ Poprvé v životě slyší, že by si digient sám požádal o restart z dřívějšího kontrolního bodu. „Proč byste něco takového chtěli?“

„My nechtít pamatovat velká hádka“ vysvětlí Marco.

„Já chtít šťastný, ne naštvaný,“ dodá Polo. „Ty chtít aby my šťastný taky, ne?“

Derek se rozhodne nezabředávat do diskuse o rozdílech mezi jejich současnou instalací a instalacemi z dřívějšího kontrolního bodu. „Jasně, že chci, abyste byli šťastní, ale nemůžu vás vracet pokaždé, jak se pohádáte. Chvilku vydržte a ona vás ta naštvanost přejde.“

„Byli čekat. Pořád naštvaný,“ namítne Polo. „Hádka veliká moc moc. Nechtít už nikdy.“

Derek nasadil konejšivý tón. „Co se dá dělat, už se to stalo. Budete se s tím muset nějak vyrovnat.“

„Ne!“ křičí Polo. „Já naštvaný moc moc! Chtít opravit!“

„Proč ty chtít my naštvaný pořád?“ dožaduje se Marco.

„Já nechci, abyste zůstali naštvaní napořád, já chci, abyste se usmířili. Ale pokud se usmířit nemůžete, budeme se s tím muset naučit nějak žít, vy i já.“

„Teď naštvaný tebe taky!“ odsekne Polo.

Digienti nasupeně odběhnou každý jiným směrem, a Derek uvažuje, jestli se zachoval správně. Vychovávat Marka a Pola nebyla vždycky procházka růžovým sadem, ale ještě nikdy je nevrátil na předchozí kontrolní bod. Doteď tato strategie fungovala dobře, ale nikde není psáno, že bude fungovat napořád.

Na výchovu digientů neexistují manuály a techniky určené pro děti či domácí mazlíčky jsou stejně tak často úspěšné jako neúspěšné. Digienti obývají jednoduchá těla a jejich cesta k dospělosti postrádá přívaly a póry vy hormonů, jako je tomu u organických těl, což ovšem neznamená, že občas nemají svoje nálady nebo že se jim nemění osobnost. Jejich mysl neustále zkoumá nové oblasti fázového prostoru definovaného genomem Neuroblastu. Nedá se vyloučit, že digienti nikdy nedosáhnou „dospělosti“ – koncepce stabilní vývojové báze vychází z biologického modelu, který u nich nemusí platit. Je možné, že se jim bude osobnost vyvíjet, dokud budou v chodu. Čas ukáže.

Derek si chce s někým popovídat o tom, co se mu právě stalo s Markem a Polem – a jeho žena to bohužel není. Wendy chápe skrytý potenciál digientů a uvědomuje si, že Marco i Polo budou tím schopnější, čím déle se o ně budou starat – pouze jí chybí potřebné nadšení. Jelikož mu zazlívá, kolik času a pozornosti digientům věnuje, využila by příležitosti a navrhla by, aby je místo přemazání deaktivovali na bůhvíjak dlouho.

Raději by si samozřejmě popovídal s Anou. Bezdůvodné obavy jeho ženy totiž mezitím získaly opodstatnění: Derek začal k Aně chovat city, které už s pouhým přátelstvím neměly moc společného. Nejde o příčinu jeho problémů s Wendy – spíše o důsledek. Chvíle s Anou pro něj znamenají úlevu a možnost užívat si společnosti digientů bez výčitek svědomí. Když má vztek, obviňuje v duchu Wendy, že ho od sebe odhání, ale jakmile se uklidní, dojde mu, že to vůči ní není fér.

Důležité je, že své city Aně nijak neprojevuje a ani to nemá v plánu. Teď je potřeba soustředit se na to, aby s Wendy dosáhl alespoň relativní shody ohledně digientů, a pokud se mu to podaří, Ana by pak neměla představovat takové pokušení. Do té doby musí omezit množství času tráveného s Anou. Nebude to lehké: vzhledem k tomu, jak malá je komunita majitelů digientů, občas se s Anou nevyhnutelně setká, a taky by nerad, aby tím trpěli Marco a Polo. Neví, co si má počít, a prozatím si zakáže volat Aně o radu a místo toho vznese dotaz na fóru.

* * *

Uplyne další rok. Změní se proudy pod povrchem trhu a i ve virtuálním světě nastanou tektonické posuny: v oblasti tvorby digitálního terénu se stane jedničkou nová platforma zvaná Reálný prostor, využívající nejnovější architekturu s distribuovaným procesováním. Kdekoli a Nová dimenze přestanou expandovat na svých periferiích a vychladnou do stabilní konfigurace. Datazemě se ve vesmíru virtuálních světů zdála být dlouho součástí inventáře, rezistentní vůči rapidním růstům či ostrým poklesům, avšak nyní jako by i její topografie začala podléhat erozi: kus po kusu odpadávají masivní plochy virtuální země a mizí jako ostrovy ve stoupajícím přílivu uživatelského nezájmu.

Nezdar experimentů s budováním miniaturních civilizací ve sklenících způsobil, že veřejný zájem o digitální formy života začal ochabovat. Tu a tam ve fauně biodomovů zaujme nový druh vyznačující se nanejvýš neobvyklým tělesným ustrojením či převratnou reproduktivní strategií, leč obecně sdílený názor zní, že biodomovy nemají dost vysoké rozlišení na to, aby se v nich vyvinula skutečná inteligence. Společnosti produkující generátory Origami a Faberge jsou na pokraji zániku. Odborníci na technologie konstatují, že digienti jsou slepá ulička, důkaz toho, že umělá inteligence vložená do těla slouží nanejvýš k pobavení – dokud není představen nový genomický generátor jménem Sophonce.

Jeho autoři si vzali za cíl vytvořit digienty, kteří nebudou při výuce potřebovat lidi a vystačí si se softwarem. Nakonec sestrojili generátor, který preferuje obsesivní a asociální chování. Valná většina digientů generovaných Sophoncem se vyřazuje kvůli psychologickým deformacím, ale u nepatrného zlomku je patrná dispozice ke vzdělávání s minimálním dohledem: když jim poskytnete ten správný výukový software, budou vášnivě studovat dlouhé týdny subjektivního času, což znamená, že je lze spustit v rychlostním režimu jako ve skleníku a že u toho nezdivočí. Někteří nadšenci předvádějí digienty, kteří v matematických testech dosahují lepších výsledků než modely generované Neuroblastem, Origami a Faberge, ačkoli za sebou mají mnohem méně výcviku v reálném čase. Objeví se spekulace, že kdyby se energie digientů dala zaměřit praktičtějším směrem, během několika měsíců by se z nich mohla stát užitečná pracovní síla. Jediný problém je v tom, že naprosto postrádají jakékoli kouzlo a jen málokdo je ochotný podstoupit i to minimum interakce, kterou tito digienti vyžadují.

* * *

Ana s sebou po dlouhé době vezme Jaxe na Nebeský trůn, první nový herní kontinent na Datazemi. Ukáže mu Stříbrné náměstí, kde se hráči scházejí a socializují mezi misemi. Jde o impozantní nádvoří z bílého mramoru a lazuritu a se zlatě lemovaným bouřkovým mrakem nad hlavou. Ana si musí vzít herního avatara poštolčího cherubína, a Jax si ponechá svého tradičního avatara v podobě měděného robota.

Jak se procházejí mezi ostatními hráči, Ana si na monitoru všimne popisku u jednoho digienta Jeho avatarem je trpaslík s hydrocefalickou hlavou, standardní avatar pro takzvaného draytu, sophonceského digienta zaměřeného na řešení logických hádanek na herních kontinentech. Majitel původního drayty použil při jeho výcviku pirátskou kopii generátoru kvizů z kontinentu Pěti dynastií na platformě Reálného prostoru a pak na veřejnou doménu umístil digientovy kopie. V současnosti si bere drayty na mise takové množství hráčů, že herní společnosti uvažují o zásadním předefinování her.

Ana upozorní Jaxe na nového digienta. „Vidíš tamtoho trpaslíka? To je drayta“

„Fakt?“ Jax o nich slyšel, ale ještě je neviděl. Přistoupí k trpaslíkovi. „Ahoj,“ řekne. „Já jsem Jax.“

„Řešit hádanky,“ prohlásí drayta

„Jaký hádanky ty rád?“

„Řešit hádanky.“ Drayta začne v návalu úzkosti pobíhat po areálu. „Řešit hádanky.“

Nedaleko stojící hráč s avatarem v podobě orlího serafína se zavazí v hovora a namíří na draytu prstem. Digient zamrzne uprostřed kroku, smrskne se na ikonu a skočí hráči do pouzdra na opasku, jako by byl na gumě.

„Drayta divný,“ utrousí Jax.

„Byl to podivín, viď?“

„Všichni drayta takový?“

„Myslím, že jo.“

Serafín dojde k Aně. „Co to máte za digienta? Tenhle typ jsem ještě neviděl.“

„Jmenuje se Jax. Jeho genom je generovaný Neuroblastem.“

„To neznám. Nějaká novinka?“

Připojí se k nim jeho spoluhráč s avatarem v podobě nefilima „Ale kdeže, ten je starej, nějaká předpotopní generace.“

Serafín pokývá hlavou. „A hádanky umí?“

„Ani ne,“ odpoví Ana

„Tak co umí?“

„Rád zpívám,“ nabídne se Jax.

„Vážně, jo? Tak nám zazpívej.“

Jax nepotřebuje pobízet dvakrát. Spustí jednu ze svých oblíbených, „Morytát o Mackiem Messerovi“ ze Žebrácké opery. Zná sice všechna slova, ale melodii se mu daří napodobit opravdu jen přibližně. Zpěv doprovází tanečkem, jehož choreografii si vymyslel sám. Sestává převážně ze série póz a gest odkoukaných z jeho oblíbeného indonéského hudebního klipu.

Okolní hráči se smějou od začátku do konce. Jax na závěr vysekne poklonu a sklidí ovace. „Geniální!“ zvolá serafín.

„To znamená, že se mu to líbí. Poděkuj,“ pobídne Ana Jaxe.

„Díky.“

Serafín se obrátí na Anu. „V labyrintech asi moc platnej není, co?“

„Je s ním legrace.“

„To věřím. Dejte mi vědět, až se naučí louskat rébusy. Rád si koupím kopii.“ Všimne si, že se kolem shromáždil celý jeho tým. „Vyrážíme na další misi. Hodně štěstí.“

„Hodně štěstí,“ řekne Jax. Zamává serafínovi, který se s kolegy vznese do vzduchu a ve formaci zamíří ke vzdálenému údolí.

Ana si na toto setkání vzpomene o pár dní později, když si pročítá diskuse na uživatelských fórech:

Od: Stuart Gust

Přidal jsem se k partě, co si na mise bere drayta, a i když s ním moc sranda nebyla, rozhodně se nám vyplatilo ho mít. Tak mě napadlo, jestli to opravdu musí být buď anebo. Tihleti digienti ze Sophonce nejsou o nic lepší než naši. Nemohli by naši digienti být zábavní i užiteční zároveň?

Od: Maria Zhengová

Děláš si zálusk na prodej kopií? Myslíš, že vychováš lepšího Andra?

Maria naráží na sophonceského digienta jménem Andro, kterého si majitel Bryce Talbot vycvičil na osobního asistenta Talbot ho ukázal představitelům společnosti VirlFriday, výrobci softwaru na správu pracovních schůzek, a zaujal je natolik, že s ním podepsali smlouvu ihned poté, co od něj obdrželi demoverze. Talbot si však neuvědomil, že Andro je svým způsobem stejně obsesivní osobnost jako drayta Stejně, jako je pes navždy věrný svému majiteli, ani andrové nehnou prstem, dokud se tam neobjeví Talbot, aby zadal příkaz. VirlFriday se snažil oklamat digienta senzorickým filtrem, takže majitel každé nové instalace obdržel stejného avatara jako Talbot a se stejným hlasem, ale nikdy to nefungovalo déle než několik hodin. Společnost pak musela deaktivovat všechny osamělé andry, kteří ne a ne najít původního Talbota.

Důsledkem bylo, že se Talbotovi nepodařilo prodat práva ani za zlomek ceny, kterou si představoval. VirlFriday odkoupila pouze práva na Andrův specifický genom a kompletní archiv jeho kontrolních bodů. Talbota zaměstnala jako součást týmu, který zkoumá Androvu historii a snaží se úpravou výcviku vytvořit verzi, jež má tytéž profesionální dovednosti a zároveň je ochotná podvolit se novému majiteli.

Od: Stuart Gust

Ne, o jeho prodej mi nejde. Jenom uvažuju, jestli by třeba Zaff zvládl to, co psi, když vodí slepce nebo hledají drogy. Mým cílem není na tom vydělat peníze, ale kdyby digienti uměli něco, za co jsou lidi ochotní platit, aspoň by všichni ti skeptici okolo viděli, že digienti nejsou jen pro zábavu.

Ana odpoví:

Od: Ana Alvaradová

Jenom si říkám, že by nebylo špatné mít jasno v motivaci. Bylo by super, kdyby se naši digienti naučili něco praktického, ale neměli bychom považovat za neúspěch, když se nic nenaučí. Jax možná dokáže vydělat peníze, ale od toho tady přece není. Není to ani drayta ani zahradní robot. Nevychovávám ho kvůli luštění kvizů ani kvůli tomu, aby zvládal nějakou práci.

Od: Stuart Gust

Naprosto souhlasím. Chtěl jsem jenom naznačit, že by naši digienti mohli mít všelijaké nevyužité schopnosti. Třeba existuje práce, ve které jsou dobří a která by je bavila.

Od: Maria Zhengová

Ale k čemu by byli? Psy šlechtíme proto, aby byli dobří v něčem konkrétním, a digienti ze Sophonce jsou tak omezení, že chtějí dělat pořád dokola to samý bez ohledu na to, jestli v tom vůbec jsou dobří. Digienti z Neuroblastu neumí ani jedno.

Od: Stuart Gust

Mohli bysme na nich vyzkoušet spoustu různých věcí a pak se uvidí, k čemu mají vlohy. Raději liberální výchovu než profesní trénink. (Žertuju jenom napůl.)

Od: Ana Alvaradová

To není tak hloupý nápad, jak by se zdálo. Když šimpanzi bonobo dostali příležitost, naučili se ledacos, například vyrábět nástroje na štípání dřeva nebo hrát počítačové hry. I naši digienti mohou být dobří v něčem, co by nás nenapadlo v nich rozvíjet.

Od: Maria Zhengová

O čem se to tady bavíme? Už jsme je naučili číst. Chcete jim dělat přednášky z vědy a historie? Budeme je učit kritickému myšlení?

Od: Ana Alvaradová

Vážně nevím. Ale pokud do toho půjdeme, je potřeba mít otevřenou mysl a nepropadat skepsi. Nízká očekávání se často naplňují. Když si budeme klást vysoké cíle, dosáhneme lepších výsledků.

Většina členů uživatelské skupiny je s dosaženým vzděláním svých digientů spokojená – jde o improvizovanou kombinaci domácího vzdělávání, skupinových tréninků a výuky s pomocí eduwaru –, ale najdou se i tací, kterým nedá pokoj představa že je možné dostat se ještě dál. Tato skupina zahájí diskusi se školiteli svých digientů ohledně rozšíření učiva. V průběhu měsíců si různí majitelé nastudují pedagogickou teorii a pokusí se zjistit, jak se výuka digientů liší od výuky šimpanzů či lidských dětí a jak tyto rozdíly zohlednit v učebních plánech. Majitelé jsou většinou přístupní jakýmkoli návrhům, dokud nenastane dilema jestli by digienti dělali rychlejší pokroky, kdyby jim školitelé dávali domácí úkoly.

Ana je pro to najít digientům aktivity, kterými si rozvíjejí schopnosti, ovšem zábavnou formou, aby se jim věnovali sami od sebe. Jiní namítají, že školitelé by měli digientům dávat konkrétní úkoly. Překvapí ji, když narazí na fórum, na kterém tento názor zastává i Derek. Zeptá se ho na to, hned jak se potkají.

„Proč vlastně chceš, aby dělali domácí úkoly?“

„Co je na tom divného?“ opáčí Derek. „Máš snad trauma ze školy nebo co?“

„Ha ha Ne, myslím to vážně.“

„Dobře, tak vážně: co je divného na domácích úkolech?“

Ana neví, kde začít. „To, že se Jax musí mimo vyučování něčím zabavit, je jedna věc. Ale dávat mu úkoly a nutit ho, aby je dělal, i když ho nebudou bavit? Aby se cítil provinile, když je neudělá? To je proti všem zásadám výcviku zvířat.“

„Kdysi dávno jsi mi vysvětlovala, že digienti nejsou zvířata“

„To je pravda“ připustí. „Ale stejně tak to nejsou stroje. To víš stejně dobře jako já. Jenže z tvých slov vyznívá, že je chceš nutit do práce, do které se jim nebude chtít.“

Derek zavrtí hlavou. „Nejde o to nutit je do práce, ale naučit je nést nějakou odpovědnost. A třeba jsou tak silní, že jim to nic neudělá, když se jednou za čas budou cítit provinile. Za pokus nic nedáme.“

„Proč to vůbec riskovat?“

„Napadlo mě to při jednom rozhovoru se sestrou,“ vysvětlí Derek. Jeho sestra učí děti narozené s Downovým syndromem. „Prohlásila že někteří rodiče nechtějí vyvíjet na své děti moc velký tlak, protože se bojí, že by je vystavili neúspěchu. Rodiče to sice myslí dobře, ale tímhle rozmazlováním brání dětem, aby naplno využily svůj potenciál.“

Aně chvilku trvá, než tu představu zpracuje. Naučila se digienty vnímat jako nesmírně nadané opice, a i když v minulosti byly pokusy srovnávat opice s postiženými dětmi, vždy se jednalo spíše o metaforu. Vidět v digientech téměř doslova děti s postižením vyžaduje jistou změnu perspektivy. „A kolik odpovědnosti podle tebe unesou?“

Derek rozhodí rukama „Nevím. Svým způsobem se to od Downova syndromu moc neliší. Každý jedinec je postižený jinak, takže když ségra dostane nové děcko, musí k němu přistupovat hodně intuitivně. My máme ještě horší pozici, protože nám chybí desítky let pedagogických zkušeností. Pokud se ukáže, že domácí úkoly vedou leda k pocitům viny, tak s nimi samozřejmě přestaneme. Ale byl bych nerad, kdyby měli Marco a Polo promrhat svůj potenciál jenom proto, že jsem se bál na ně trochu přitlačit.“

Ana si uvědomí, že Derek má úplně jinak nastavenou laťku než ona A že to má promyšlenější. „Máš pravdu,“ řekne po chvilce. „Měli bychom to zkusit.“

* * *

O rok později se Derek snaží co nejrychleji dokončit svou práci, aby si mohl zajít s Anou na sobotní oběd. Posledních pár hodin testuje u avatarů modifikace, jež mají změnit proporce mezi těly a tvářemi tak, aby digienti vypadali dospěleji. Stále více a více majitelů, odhodlaných svým digientům rozšířit obzory, upozorňuje na nesoulad mezi věčně roztomilými digientími avatary a jejich rostoucími schopnostmi. Doplňková modifikace má tento nesoulad odstranit a umožnit majitelům, aby své digienty vnímali jako schopnější bytosti.

Před odchodem si zkontroluje poštu a ke svému údivu zjistí, že ho několik neznámých lidí obviňuje z jakýchsi podvodů. Zprávy vypadají věrohodně, a tak si je přečte pozorněji. Ukáže se, že odesílatelé si stěžují na digienta který po nich na Datazemi loudil peníze.

Derekovi je hned jasné, co se stalo. Nedávno začal dávat Markovi a Polovi kapesné, jež většinou utratili za hry nebo virtuální hračky, jenomže pak začali chtít víc, a on jim nevyhověl. Nejspíš se rozhodli vyzkoušet štěstí u hráčů na Datazemi, ale se zlou se potázali, a protože digienti běží z Derekova účtu, lidé usoudili, že je k žebrání vycvičil.

Kompletní omluvu jim zašle později. Ze všeho nejdřív přikáže Markovi a Polovi, aby okamžitě vstoupili do svých robotěl. Jejich výroba se zlevnila natolik, že si mohl dovolit pořídit na zakázku hned dvě těla, přizpůsobená jejich avatarům. O minutu později v helmách naskočí tváře obou pandu a Derek jim vyčiní za to, že žádají cizí lidi o peníze. „Myslel jsem, že máte rozum,“ zamračí se.

Polo se zatváří kajícně. „Ano, mít rozum,“ řekne.

„Tak proč jste to dělali?“

„Můj nápad, ne Polo,“ ozve se Marco. „Věděl, že oni nedát peníze. Věděl, že oni psát tobě.“

Derek užasne. „Takže šlo o to, aby se na mě lidi naštvali?“

„To protože my na tvůj účet,“ dodá Marco. „Nestát se, kdyby my mít vlastní účty, jako Voyl.“

Derek už to chápe. Doslechli se o sophonceském digientovi Voylovi. Voylův majitel – právník jménem Gerald Hecht – ustavil Voylovu korporaci a Voyl nyní na Datazemi běží ze zvláštního účtu registrovaného na ni. Voyl platí daně a může vlastnit majetek, uzavírat smlouvy a být předvolán k soudu. Z právního hlediska se stává téměř osobou, třebaže technicky vzato řídí korporaci Hecht.

Nejde o úplně nový nápad. Nadšenci pro umělou inteligenci jsou zajedno v tom, že je nepravděpodobné, aby digienti coby skupina získali právní ochranu, a jako příklad uvádějí psy: lidé obecně se psy soucítí, nicméně z eutanazie psů v útulcích se stává hotový psí holokaust, a pakliže soudy dosud nedokázaly učinit přítrž něčemu takovému, nelze předpokládat, že by garantovaly právní ochranu bytostem, jimž ani netluče srdce. Objevil se tedy návrh, že řešením by mohlo být využití jakési formy umělé identity, která už ostatně oporu v zákonu má, a zapsání digienta do obchodního rejstříku. Hecht je první, kdo tak skutečně učinil.

„Takže jste to měli promyšlené,“ řekne Derek.

„Lidi říkat že korporace super,“ vysvětlí Marco. „Můžeš dělat všechno. Co líbit.“

Pár lidských adolescentů se nechalo slyšet, že Voyl má víc práv než oni, a jeho digienti si zjevně přečetli jejich diskusi. „No, jednak nejste korporace a jednak si vážně nemůžete dělat, co se vám zlíbí.“

„Tak pardon,“ řekne Marco. Náhle mu dojde, v jakém je průšvihu. „My jenom chtít být korporace.“

„Už jsem vám to říkal jednou: nejste na to dost staří.“

„My starší Voyl,“ namítne Polo.

„Já teprve,“ přisadí si Marco.

„Ani Voyl na to není dost starý. Jeho majitel udělal chybu.“

„Takže ty nenechat nás být korporace nikdy?“

Derek si je přísně změří. „Možná jednou, až budete o hodně starší. Uvidíme. Ale jestli ještě jednou zkusíte nějakou takovou lumpárnu, tak z toho vyvodím vážné důsledky. Je vám to jasné?“

Digienti se tváří zachmuřeně. „Ano,“ řekne Marco.

„Ano,“ přidá se Polo.

„Dobrá. Už musím jít. Probereme to později.“ Derek se na ně zamračí. „Teď se vraťte na Datazemi.“

Cestou autem do restaurace znovu přemýšlí o Markově prosbě. Spousta lidí vnímá vznik digientích korporací skepticky a podle nich měl Hechtův počin pouze přitáhnout pozornost médií, ostatně tento dojem Hecht potvrzuje neustálým vydáváním tiskových zpráv o dalších plánech s Voylem. V současné době je Hecht v podstatě výkonným ředitelem Voylovy korporace, pilně však Voyla školí v obchodním zákonu a trvá na tom, že jednoho dne bude Voyl o všem rozhodovat sám a role ředitele, ať už ji bude zastávat Hecht nebo někdo jiný, bude pouhou formalitou. Do té doby Hecht vyzývá zájemce, aby jeho ustavení Voyla právní osobou zkusili napadnout soudně. Prostředky k právní bitvě má dostatečné a je do ní celý žhavý. Zatím jeho výzvu nikdo nepřijal, ale Derek doufá, že se tak stane a že bude existovat právní precedens, než sám zváží, jestli i on zapíše své digienty do rejstříku a udělá z nich osoby.

Jiná otázka ovšem je, zda Marco či Polo mají intelektuálně na to, aby se stali korporacemi, a Derek tuší, že odpověď nebude snadná. Digienti generovaní Neuroblastem už prokázali, že dokážou samostatně dělat domácí úkoly, a Derek věří, že si budou vytrvale rozšiřovat záběr a časem dokážou řešit stále více specifických úkolů. Jenomže i když budou schopní sami vést relativně velké projekty bez dohledu člověka, pořád jsou daleko tomu, aby mohli činit zodpovědná rozhodnutí ohledně své budoucnosti. Kromě toho si ani není jistý, jestli je žádoucí podporovat Marka a Pola, aby si vzali za cíl dosažení takové míry nezávislosti. Jakmile je přemění v korporace, vznikne tím možnost, že digienti poběží i poté, co bude Derek po smrti, a ta představa mu dělá starosti: pro lidi s Downovým syndromem existují organizace, jež se o ně postarají v případě, že nikoho nemají, ale pro digienty nic takového není. Asi by nebylo špatné zařídit, aby v okamžiku, až se o ně Derek nebude moci dále starat, byli deaktivovaní.

Ať už se rozhodne tak, nebo onak, bude to bez Wendy. Dohodli se, že podají žádost o rozvod. Důvody jsou samozřejmě komplikované, ale jedno je jasné – Wendy od života očekává víc, než že bude vychovávat párek digientů, a pokud se bez toho Derek neobejde, bude si muset najít někoho jiného. Jejich manželský poradce jim vysvětlil, že problém není v digientech per se, ale v tom, že Derek a Wendy nedokážou nějak sladit své odlišné zájmy. Derek ví, že poradce má pravdu, ale má pocit, že by nebylo na škodu mít taky nějaké společné zájmy.

Derek nechce nic uspěchat, ale nemůže si pomoct a neustále musí myslet na to, že by po rozvodu jeho přátelství s Anou mohlo přerůst v něco jiného. Určitě nad tím taky přemýšlela – jak jinak, po takové době, co spolu strávili. Byli by bezvadný tým, společně by vychovávali digienty jedna radost.

Samozřejmě to na ni nehodlá vybafnout u oběda, to by bylo unáhlené, protože, jak ví, Ana teď někoho má. Avšak kvapem se blíží půlroční výročí jejich vztahu a to je zpravidla moment, kdy si chlap uvědomí, že Jax není žádný koníček, nýbrž její veliká životní priorita, a rozchod pak na sebe nenechá dlouho čekat. Derek počítá s tím, že když Aně řekne o rozvodu, připomene jí tím, že jsou tady i jiné možnosti a ne každý chlap má pocit, že musí s digienty bojovat o její pozornost.

V restauraci se rozhlédne, zaregistruje Anu a zamávají. Ona se na něj zeširoka usměje. Když dojde k jejímu stolu, řekne: „To bys nevěřila, co mi dneska provedli Marco s Polem.“ Povíjí, co se stalo, a jí spadne čelist.

„To je zajímavý,“ vydechne. „Hernajs, co Jax, určitě se o tom taky doslechl.“

„Jo, asi uděláš nejlíp, když si s ním doma hnedka promluvíš.“ Dají se do řeči na téma výhod a nevýhod volného přístupu digientů na sociální fóra Na fórech se jim dostane rozmanitější interakce, než jakou jim mohou nabídnout jejich majitelé, ovšem ne všechny vlivy jsou pozitivní.

Když důkladně proberou digienty, Ana se zeptá: „A co jinak, co je nového?“

Derek si povzdechne. „Proč bych ti to neřekl – s Wendy se rozvádíme.“

„Ale ne. To je mi líto.“ Její lítost je nelíčená, a to ho zahřeje u srdce.

„Už to bylo dlouho na spadnutí,“ dodá.

Ana přikývne. „Ale stejně mě to mrzí.“

„Díky.“ Chvilku jí líčí, na čem se s Wendy dohodl, jak prodají byt a peníze si rozdělí. Celé to naštěstí probíhá v téměř přátelském duchu.

„Ještě že nechce kopie Marka a Pola,“ poznamená Ana

„Jo, ještě že tak,“ souhlasí Derek. Téměř vždy má druhá strana nárok na kopii digienta a když rozvod neprobíhá hladce, není nic snadnějšího než si prostřednictvím digienta vyřizovat s manželem účty. Na fórech už něco takového viděli nesčetněkrát.

„A dost,“ zavelí Derek. „Změňme téma Co je s tebou?“

„Nic, co by bylo.“

„Vypadalo to, že máš dobrou náladu, dokud jsem nezačal mluvit o Wendy.“

„No, asi jo,“ připustí.

„A co konkrétního tě tak rozradostnilo?“

„Ale nic.“

„Takže dobrá nálada zničehonic?“

„Mám nějaké novinky, ale teď se mi o tom nechce mluvit.“

„Co blázníš, nic se neděje. Jestli máš dobré zprávy, tak se o ně poděl.“

Ana se odmlčí a pak téměř omluvně pronese: „S Kýlem jsme se rozhodli nastěhovat se k sobě.“

Derek ohromením oněmí. „Blahopřeju,“ dostane ze sebe nakonec.

* * *

Uplynou další dva roky. Život jde dál.

Ana Derek a další výchovně orientovaní majitelé nechají své digienty projít standardizovanými testy, aby měli srovnání s lidskými dětmi. Výsledky se různí. Digienti generovaní Faberge, jelikož jsou negramotní, nemohou dělat písemné testy, ale podle ostatních kritérií se rozvíjejí zdárně. U digientů z Origami panuje ve výsledcích zvláštní rozpolcenost – jedna půlka se v průběhu času nadále rozvíjí, zatímco druhá v určité fázi dosáhne svého maxima patrně v důsledku poruchy v genomu. Digienti generovaní Neuroblastem dosahují slušných výsledků, ale pouze s tolerancí, kterou při testech mají dyslektické děti. Mezi jednotlivými digienty existují rozdíly, leč jako skupina se intelektuálně rozvíjejí rychlým tempem.

Hůře se měří jejich sociální vývoj, ale příznivým znamením je, že digienti se na různých online komunitách úspěšně socializují s lidskými adolescenty. Jaxe zaujal tetrabreak, subkultura zabývající se virtuální taneční choreografií pro čtyřruké avatary, kdežto Marco a Polo vstoupili do fanklubu seriálových herních dramat, a teď se pravidelně snaží navzájem přesvědčit o správnosti své volby. Derek s Anou sice nechápou, co je na takových komunitách přitažlivého, ale jsou rádi, že se do nich jejich digienti zapojili. Adolescenti, jichž je v těchto komunitách většina se nijak nepozastavují nad tím, že digienti nejsou lidé, a chovají se k nim jako ke každému jinému kamarádovi, kterého znají jenom online a osobně ho patrně jaktěživ neuvidí.

Anin vztah s Kýlem má určité výkyvy, ale celkově se jim spolu žije dobře. Občas si vyjdou za zábavou společně s Derekem a se slečnou, s níž zrovna chodí: Derek vystřídá ně kolik známostí, ale žádná neskončí vážně. Aně tvrdí, že problém je v oněch slečnách, které nesdílejí jeho zájem o digienty, ale pravda je taková, že nedokáže potlačit své city k Aně.

Po poslední chřipkové pandemii se ekonomika ocitne v recesi, což si vynutí i změny ve virtuálních světech. Společnost Daesan Digital, jež vybudovala platformu Data země, oznámí sloučení s Viswa Media, tvůrcem Reálného prostoru, a tak se Datazemě stane jeho součástí. Všechny datazemské kontinenty nahradí jejich identické verze, které budou přidány do vesmíru Reálného prostoru. Nazývají to spojením dvou světů, ale to je jen zdvořilý způsob, jak říct, že po letech upgradů a nových verzí už Daesanu chybí prostředky na další války platforem.

Pro většinu zákazníků to zpravidla znamená, že mohou cestovat do více virtuálních světů, aniž by se museli neustále přihlašovat a odhlašovat. Skoro všechny společnosti, jejichž software běží na Datazemi, během posledních několika let souběžně vydaly i verze spustitelné na Reálném prostoru. Hráčům Nebeského trůnu či Elderthornu stačí použít konverzní aplikaci a jejich inventáře zbraní a oděvů jsou jim rázem k dispozici i na herních kontinentech adaptovaných pro Reálný prostor.

Jedinou výjimkou jsou digienti generovaní Neuroblastem. Reálný prostor totiž neobsahuje jeho verzi – Blue Gamma ukončila činnost dříve, než Reálný prostor začal fungovat – a to znamená, že digient s neuroblastovským genomem nemůže vstoupit do prostředí Reálného prostoru. Pro digienty z Origami a Faberge znamená přesun do Reálného prostoru značné rozšíření možností, avšak pro Jaxe a ostatní digienty generované Neuroblastem toto oznámení znamená fakticky zánik světa

* * *

Ana se chystá do postele, když vtom uslyší ránu. Vydá se do obývacího pokoje, aby zjistila, co se děje.

Jax je v robotím těle a prohlíží si zápěstí. Vedle na zdi je vidět prasklá kachle. Jax si všimne Any a řekne: „Je líto.“

„Cos to vyváděl?“ zeptá se ho.

„Je moc líto.“

„Pověz, co jsi dělal.“

Jax ze sebe zdráhavě vypraví: „Hvězda.“

„A podlomilo se ti zápěstí a tys narazil do zdi.“ Ana se podívá na robotovo zápěstí. Přesně jak se obávala, bude potřebovat vyměnit. „Já si ta pravidla nevymýšlím, protože nechci, aby ses bavil. Ale podívej, jak to končí, když tancuješ v robotěle.“

„Já vím, ty říkala Ale já zkusil trochu tančit, a tělo dobrý. Zkusil trochu víc, a tělo pořád dobrý.“

„A tak sis zkusil zatancovat ještě trochu víc a teď budeme muset koupit nové zápěstí a novou kachličku.“ Krátce uvažuje, jak rychle je dokáže vyměnit, aniž by si toho všiml Kyle, který je zrovna na pracovní cestě. Před pár měsíci Jax zničil sošku, kterou Kyle miloval, a bude lepší mu to nepřipomínat.

„Je moc moc líto,“ pípne Jax.

„Dobře. A teď šup zpátky na Datazemi.“ Ana ukáže na přestupní rampu.

„Uznal chyba…“

„Jen běž.“

Jax se poslušně vydá k rampě, a než na ni vkročí, tiše dodá: „To ne Datazemě.“ Pak robotova helma potemní.

Jax není spokojený se soukromou verzí Datazemě, na niž skupina uživatelů Neuroblastu zkopírovala spoustu kontinentů z originálu. V jednom ohledu je mnohem lepší než soukromý ostrov, na který se uchýlili po útoku FIS, protože jde o energeticky nenáročnou platformu, na které mohou levně běžet desítky kontinentů. V druhém ohledu je mnohem horší, protože kontinenty jsou téměř pusté.

Nejde jen o to, že se do Reálného prostoru odstěhovali všichni lidé a s nimi i digienti generovaní Faberge a Origami. Ana to jejich majitelům může mít těžko za zlé – kdyby mohla, zachovala by se stejně. Horší je, že zmizela i většina neuroblastovských digientů, včetně mnoha Jaxových kamarádů. Někteří uživatelé s tím skončili, když zanikla Datazemě, jiní se rozhodli, že „počkají a pak se uvidí“, ale když zjistili, v jak zbídačelém stavu je soukromá Datazemě, ztratili chuť v tom pokračovat a raději své digienty deaktivovali, než aby je vychovávali ve městě duchů. A úplně nejhorší ze všeho je, že právě takový dojem soukromá Datazemě vzbuzuje: připomíná město duchů velikosti planety. Lze se tam procházet na obrovských plochách detailně zpracovaného terénu, ale kromě docházejících školitelů tam není nikdo, s kým by se dalo povídat. Nacházejí se tam žaláře, ve kterých se nehrají hry, nákupní střediska, ve kterých se neprodává, stadiony, na nichž se nesportuje. Je to digitální ekvivalent postapokalyptické krajiny.

Jaxovi lidští kamarádi z tetrabreakové komunity se tu a tam přihlásili na soukromou Datazemi, aby se zastavili za Jaxem, ale jejich návštěvy jsou čím dál nepravidelnější – všechny tetrabreakové události se teď odehrávají v Reálném prostora. Jax sice může odesílat a přijímat nahrávky s taneční choreografií, jenomže komunita se zpravidla schází naživo a choreografie bývá improvizovaná, a toho se účastnit nemůže. Jax tak přichází o většinu svého společenského života ve virtuálním světě, a ve skutečném světě si ho najít nemůže: jeho robotělo spadá do kategorie neřízených vozidel, a tak může na veřejnost pouze v doprovodu Any nebo Kylea. V zajetí domova se nudí a neví co roupama.

Ana ho několik týdnů zkoušela posadit před svůj počítač, aby se v robotěle přihlásil do Reálného prostora, ale už ho to nebaví. Vyskytly se tam jisté problémy s uživatelským rozhraním, pramenící z jeho nezkušenosti s používáním opravdového počítače, umocněné ne zcela ideálním optickým snímáním gest robotěla, avšak Ana je přesvědčená, že by se daly překonat. Větším problémem je, že Jax odmítá ovládat avatara na dálku: Jax chce být avatarem. Klávesnice s monitorem jsou pro něj jen chabou náhražkou skutečné návštěvy virtuálního prostoru, asi tak stejně uspokojivou jako videohra z prostředí džungle pro šimpanze odkojeného Kongem.

I ostatní zbylí digienti z Neuroblastu zakoušejí podobnou frustraci a dávají svým majitelům jasně najevo, že soukromá Datazemě je jen dočasným řešením. Je zapotřebí najít způsob, jak převést digienty do Reálného prostora a umožnit jim svobodný pohyb a interakci s jeho objekty a obyvateli. Jinými slovy, řešením je naportovat Neuroblast a přepsat generátor, aby běžel na platformě Reálného prostoru. Ana přesvědčí původní majitele Neuroblastu, aby zveřejnili zdrojový kód, nicméně jeho přepsání bude vyžadovat zkušené vývojáře. Skupina uživatelů tedy rozhlásí na opensourcových fórech, že hledá dobrovolníky, kteří by jí s tím pomohli.

Zaostalé poměry na Datazemi mají jednu jedinou výhodu: digienti jsou v bezpečí před temnými stránkami společenského života Společnost Edgeplayer na platformě Reálného prostoru inzeruje mučírnu digientů, a aby se vyhnula obviněním z neautorizovaného kopírování, používá jako oběti pouze digienty z veřejných domén. Uživatelé Neuroblastu se proto dohodnou, že až bude instalován port, součástí konverzní procedury bude i plná verifikace majitele, aby se nestalo, že neuroblastovský digient vstoupí do Reálného prostora bez svého opatrovníka

* * *

Dva měsíce poté Derek brouzdá po uživatelském fóru a pročítá si reakce na svůj dřívější příspěvek týkající se portu pro Neuroblast. Situace se bohužel nejeví příznivě: pokusy naverbovat vývojáře se nesetkaly s valným úspěchem. Uživatelská skupina pořádá na soukromé Datazemi společenské akce pro veřejnost, kde se zájemci mohou s digienty seznámit, ale zájem je minimální.

Problém je v tom, že genomické generátory vyšly z kurzu. Vývojáře zajímají nové, vzrušující projekty, a to v současnosti znamená práci na neurálních rozhraních či nanolékařském softwaru. V opensourcových depozitářích se práší na nespočet genomických generátorů v různém stadiu nedokončenosti a jeden vedle druhého by potřebovaly dobrovolníky zběhlé v programování, ovšem představa transportování partičky dvanáctiletých digientů na novou platformu zjevně nikoho nepřitahuje. Portování Neuroblastu se věnuje jen pár studentů, a vzhledem k tomu, jak málo času tomu mohou věnovat, je možné, že ho dokončí v době, kdy i platforma Reálného prostoru bude přežitkem.

Druhou alternativou je najmout profesionální vývojáře. Derek si promluví s několika, co mají zkušenost s genomickými generátory, a nechá si udělat kalkulaci, na kolik by instalace portu přišla Obdrží odhady, které s ohledem na složitost operace znějí rozumně, a kdyby se jednalo o společnost s několika stovkami tisíců zákazníků, nebylo by nad čím váhat. Jenomže z pohledu skupiny, jež se mezitím ztenčila na zhruba dvacítku uživatelů, se jedná o částku závratných rozměrů.

Derek si přečte poslední komentáře na diskusním fóru a pak zavolá Aně. Izolace digientů na soukromé Datazemi je bezesporu nemilá, ale pro Dereka má i svou pozitivní stránku: každý den má tak důvod k rozhovoru s Anou, ať už ohledně stavu portu pro Neuroblast nebo kvůli organizování aktivit pro digienty. Za posledních pár let se Marco a Polo s Jaxem poněkud odcizili, protože se věnovali vlastním zájmům, avšak nyní mají digienti za společnost pouze sami sebe, a tak se jim s Anou snaží vymýšlet skupinové aktivity. Nemá manželku, která by mu to vyčítala a Anin přítel Kyle podle všeho nemá námitek, takže jí může volat bez následků. Čas trávený s Anou je až mučivě příjemný a asi by bylo rozumnější, kdyby s ní spolupracoval méně, ale nemůže si pomoct.

V okénku telefonu se objeví Anina tvář. „Už jsi viděla Stuartův příspěvek?“ nadhodí Derek. Stuart je upozornil, kolik by každý musel zaplatit, kdyby požadovanou částku rozdělili rovným dílem, a vznesl otázku, kolik z nich si to může dovolit.

„Právě jsem si ji přečetla,“ řekne Ana „Možná to myslel dobře, ale tímhle lidi akorát děsí.“

„Přesně tak,“ souhlasí Derek. „Ale dokud nepřijdeme s nějakým řešením, stejně budou všichni v duchu řešit, kolik to dělá na osobu. Už ses viděla s tou svojí fundraiserkou?“ Ana měla v plánu promluvit si s kamarádkou své kamarádky, která už několikrát sháněla finance organizátorům kampaní na podporu hospiců pro divoká zvířata.

„No, zrovna jsem s ní byla na obědě.“

„Super! Co jsi zjistila?“

„Špatná zpráva je, že podle ní nemáme šanci získat status neziskové organizace, protože se snažíme sehnat prostředky pro příliš specifický okruh jedinců.“

„Ale vždyť náš nový generátor by mohl využít kdekdo…“ Zarazí se. Je sice pravda, že v archivech po celém světě se skrývají miliony zamrzlých neuroblastovských digientů, jenomže jejich skupina nemůže čestně prohlásit, že jedná v jejich zájmu: pakliže se nenajde nikdo, kdo by je vychovával, je všem těmto digientům adaptace na Reálný prostor naprosto k ničemu. Ve skutečnosti se jejich skupina snaží pomoci pouze svým vlastním digientům.

Aniž by něco dodával, Ana přikývne. Nejspíš jí totéž došlo o něco dřív. „No dobře,“ prohlásí Derek, „neziskovka být nemůžeme. A co ta dobrá zpráva?“

„Prý můžeme žádat o příspěvky, i když jsme mimo neziskovou sféru. Musíme ale vymyslet příběh, který v lidech vzbudí soucit k digientům samotným. I některé zoologické zahrady takhle získávají prostředky například na operace slonů a tak.“

Na okamžik se zamyslí. „Možná by se dalo zavěsit nějaké to video s digienty, co chytne lidi za srdce.“

„Přesně tak. A když se nám podaří vzbudit sympatie u veřejnosti, třeba nám někdo přispěje nejen penězi, ale i časem. Čím lepší budou mít digienti profil, tím větší je šance, že seženeme dobrovolníky z opensourcové komunity.“

„Proberu svoje videa, jestli nenajdu nějakou nahrávku Marka s Polem,“ řekne. „Když byli malí, byli roztomilost sama… poslední dobou už si tím nejsem jistý. Nebo bude potřeba něco srdcervoucího?“

„Ještě probereme, co bude nejlepší,“ řekne Ana „Nechám na fóru vzkaz pro ostatní.“

Derekovi to něco připomene. „Mimochodem včera jsem měl telefonát, který by nás mohl zajímat. 1 když je to trošku úlet.“

„Kdo ti volal?“

„Vzpomínáš si na xenoteriány?“

„To byli ti digienti, co z nich měli být mimozemšťani? Pořád ještě fungujou?“

„Jo a ne.“ Vysvětlí ji, že se na něj obrátil mladý muž jménem Felix Radcliffe, jeden z posledních účastníků tohoto projektu. Většina původních nadšenců to vzdala už před lety z důvodu vyčerpání, protože vytvořit mimozemskou kulturu od nuly bylo zkrátka příliš obtížné, nicméně stále existuje skupinka oddaných fanoušků, jejichž koníček hraničí s posedlostí. Z toho, co Derek pochytil, vyšlo najevo, že většina z nich je nezaměstnaná, a sotva opustí své pokoje doma u rodičů – své životy žijí na Datamarsu. Felix je jediným členem skupiny ochotným navázat kontakt s vnějším světem.

„A to nám nadávají do fanatiků,“ utrousí Ana „A proč ti volal?“

„Doslechl se, že se chystáme na Neuroblastu instalovat port, a chce nám pomoct. Pamatoval si mě podle jména kdysi jsem jim navrhoval avatary.“

„Ty seš mi ale štístko,“ usměje se Ana a Derek udělá obličej. „Má opravdu zájem na tom, aby byl Neuroblast naportovaný? Měla jsem dojem, že vybudovali Datamars proto, aby udrželi xenoteriány v izolaci.“

„Původně ano, ale momentálně se Felix rozhodl, že jsou připravení k setkání s lidmi, a tak chce provést experiment s navázáním kontaktu. Kdyby ještě běžela Datazemě, vyslal by xenoteriány na expedici na hlavní kontinenty, ale to už bohužel možné není. A tak je Felix na stejné lodi: potřebuje port na Neuroblast, aby jeho digienti mohli vstoupit do Reálného světa“

„No… To by se dalo pochopit. Takže by nám mohl pomoct se sháněním financí?“

„Snaží se vzbudit zájem mezi antropology a exobiology. Tvrdí, že je to zaujme natolik, že budou chtít do portu investovat.“

Ana se zatváří pochybovačně. „Myslíš, že je to reálné?“

„Těžko,“ odtuší Derek. „Protože xenoteriáni nejsou žádní mimozemšťani. Podle mě by měl větší šanci u herních společností, které potřebují mimozemšťany k zabydlení svých světů, ale je to jeho rozhodnutí. Říkám si, že pokud nebude kontaktovat tytéž lidi co my, tak nás ničím neohrozí, a pořád je tu možnost, že nám třeba pomůže.“

„Jenže jestli je to takový exot, jak chce přesvědčit antropology?“

„Má xenoteriány na videu, a to jim chce ukázat, aby je navnadil. Kousek mi ukázal.“

„A?“

Derek pokrčí rameny a rozhodí ruce. „Já nevím, mně to připadalo jako slet zahradních robotů.“

Ana se zasměje. „Možná to je dobře. Čím větší mimozemšťan, tím větší zájem.“

Derek se zasměje taky a představí si tu ironii: u Blue Gammy vynaložili spoustu úsilí na to, aby byli digienti co nejpřitažlivější, ale co když se ukáže, že lidi zajímají spíše mimozemšťani?

* * *

Uběhnou další dva měsíce. Pokusy uživatelské skupiny sehnat sponzory se nesetkávají s velkým úspěchem. Mecenáši už jsou unavení z toho, jak za nimi stále někdo chodí s ohroženými přírodními druhy, natož pak umělými, a digienti nejsou ani zdaleka tak fotogeničtí jako delfíni. Přísun financí je naprosto zanedbatelný.

Stres způsobený izolací na soukromé Datazemi si na digientech vybírá zákonitou daň. Majitelé se s nimi snaží trávit co nejvíce času, aby se digienti nenudili, ale kompletní virtuální svět jim nenahradí. Ana se zároveň snaží před Jaxem tutlat problémy doprovázející tvorbu portu, ale před ním nic neutají. Jednoho dne se po příchodu z práce naloguje a Jax ji přivítá evidentně rozrušený.

„Musím zeptat tebe na port,“ vybafne bez obalu.

„Co je s ním?“

„Předtím myslel, že to jenom upgrade, jako vždycky. Teď myslím, že to moc větší. Spíš jak uploadování, ale. pro digienti místo lidi, že?“

„Dá se to tak říct.“

„Ty už viděla myš na video?“

Ana ví, co má Jax na mysli: jeden výzkumný tým zabývající se uploadováním právě zveřejnil záznam, na kterém bleskově zmrazí bílou myš, s pomocí skenujícího elektronového paprsku ji mikrometr po mikrometru přemění na obláčky kouře a pak ji nainstalují v testovací krajině, kde myš virtuálně roztaje a probudí se. Okamžitě dostane záchvat a několik subjektivních minut se žalostně zmítá v křečích, než zemře. Jedná se o nejnovější rekord v délce přežití uploadovaného savce.

„Nic takového se ti nestane,“ ujistí ho.

„Ty myslíš já nepamatovat,“ opáčí Jax. „Já pamatovat jenom když přechod úspěšný.“

„Nikdo tebe ani nikoho jiného nespustí na netestovaném stroji. Až na Neuroblastu nainstalujeme port, nejdřív na něm projedeme několik testovacích souborů, vychytáme všechny mouchy a až pak spustíme digienty. Testovací soubory nic necítí.“

„Vědci spustili testovací soubory taky předtím, než oni uploadovali myš?“

Jax umí klást nepříjemné otázky. „Myši byly těmi testovacími soubory,“ připustí Ana „Ale to proto, že nemáme zdrojový kód pro organický mozek, takže nemůžeme napsat testovací soubory, které by byly jednodušší než živé myši. Zdrojový kód Neuroblastu máme, takže tento problém odpadá.“

„Ale nemáte peníze dovolit si port.“

„Ne, zatím ne, ale pracuje se na tom.“ Ana doufá, že zní přesvědčivěji, než si připadá.

„Jak můžu pomoct já? Jak vydělat peníze?“

„To je od tebe milé, Jaxi, ale momentálně peníze vydělávat nemůžeš,“ řekne Ana „Tvým úkolem je teď studovat a mít ve škole co nejlepší výsledky.“

„Ano, vím: teď studium, potom ostatní věci. Co když já můžu dostat půjčka a zaplatit potom, až vydělám na to?“

„Nech to na mně, Jaxi.“

Jax vypadá zasmušile. „Oukej.“

Pravda je taková, že Jax navrhuje úplně to samé, o co se nedávno pokoušela skupina, když hledala korporátní investory. Inspiroval je úspěch VirlFriday ve vývoji digientů coby osobních asistentů. Trvalo to několik let, ale nakonec se Talbotovi podařilo vychovat prototyp Andra který fungoval všem, a VirlFriday už prodal statisíce kopií. Je to první důkaz toho, že digient dokáže produkovat zisk, a několik společností již zkoumá, jak Talbotův úspěch napodobit.

Jednou z těchto společností je Polytope, která oznámila plány na spuštění gigantického programu zaměřeného na vyšlechtění nového Andra. Uživatelská skupina ji kontaktovala a nabídla jí kapitálovou účast na budoucnosti neuroblastovských digientů: Polytope pokryje náklady na vytvoření portu pro Neuroblast a na oplátku jí bude po nekonečnou dobu vypláceno dohodnuté procento z jakéhokoli zisku generovaného digienty. Po mnoha měsících jim opět vysvitla naděje, ale odpověď společnosti byla záporná: Polytope se zajímá pouze o digienty na bázi generátoru Sophonce, jejichž obsesivní soustředěnost je základním předpokladem pro to, aby nahradili konvenční software.

Skupina krátce prodiskutuje variantu, že by port zaplatili členové ze své kapsy, ale to je zjevně neproveditelné. Výsledkem je, že někteří začnou zvažovat i nemyslitelné:

Od: Stuart Gust

Nerad s tím přicházím jako první, ale někdo to navrhnout musí. Co říkáte tomu dočasně deaktivovat digienty, zhruba tak na rok, dokud neseženeme peníze na port?

Od: Derek Brooks

Víš, jak to končí, když někdo deaktivuje digienta Z dočasné deaktivace se stane prodloužená a z té časem trvalá.

Od: Ana Alvaradová

Naprosto souhlasím. Není nic jednoduššího než to pak neustále odkládat. Už jste slyšeli, že by někdo restartoval digienta deaktivovaného déle než půl roku? Já ne.

Od: Stuart Gust

Ale copak jsme jako oni? Tihle lidi svoje digienty deaktivovali, protože se s nimi nudili. Nám budou chybět každej den, co budou deaktivovaní, a to nás bude motivovat k tomu, abysme sháněli peníze.

Od: Ana Alvaradová

Jestli si myslíš, že deaktivováním Zaffa získáš lepší motivaci, tak teda hodně štěstí. Mne motivuje to, že je Jax při vědomí.

V okamžiku, kdy Ana odpovídá na fóru, necítí ani náznak pochybnosti, avšak o pár dní později ji čeká nelehká konverzace s Jaxem, který s tím přijde sám. Oba jsou právě na soukromé Datazemi, kde ho Ana provádí po novém herním kontinentu. Je to klasický model, který hrávala před lety a nedávno byl uvolněn zadarmo, a tak skupina nainstalovala kopii pro své digienty. Snaží se ho nakazit svým nadšením a ukazuje mu, čím se nový přírůstek liší od ostatních herních kontinentů, které už digienty nudí, ale Jax to prokoukne: ví, že je to jen další pokus, jak ho něčím zabavit během čekání na port.

Když procházejí opuštěným náměstím středověkého města Jax prohlásí: „Někdy já chci jenom být deaktivovaný, nemuset už čekat. Být restartovaný, až můžu do Reálný prostor a čas mi jako neběžel.“

Jeho poznámka Anu zaskočí. Na uživatelské fórum digienti nemají přístup, takže to muselo napadnout Jaxe samotného. „Opravdu to chceš?“ zeptá se ho.

„Ne opravdu. Já chci zůstat vzhůru, vědět, co se dít. Ale někdy už frustrovaný.“ Potom pronese: „A ty někdy chceš nemuset už starat o mě?“

Ana si počká, až se potkají pohledem, a až pak odpoví: „Kdybych se o tebe nemusela starat, můj život by byl jednodušší, ale nebyla bych tak šťastná. Mám tě moc ráda Jaxi.“

„Já tebe taky rád.“

* * *

Cestou z práce dostane Derek zprávu od Any, že ji kontaktoval někdo z Polytopu, a tak jí hned, jak dojede domů, zavolá. „Co se děje?“

Ana vypadá pobaveně. „To ti bylo divný.“

„Jak divný?“

„Nabídli mi práci.“

„Fakticky? Jakou?“

„Trénovat digienty ze Sophonce,“ řekne Ana. „Vzhledem k mým předchozím zkušenostem chtějí, abych vedla tým. Nabídli mi vynikající plat, garantovanou smlouvu na tři roky a bonus při podpisu, který je, upřímně, fantastický. Má to ale háček.“

„No tak, nenapínej.“

„Všichni cvičitelé musí používat InstantKonex.“

Derek vytřeští oči. „Ty si děláš srandu,“ vydechne. InstantKonex je náplast na kůži obsahující koktejl z oxytocinu a opioidů a aplikuje se v přítomnosti specifické osoby. Má utužovat nestabilní manželství, posilovat sepětí mezi rodičem a dítětem a nedávno se stal dostupný bez lékařského předpisu. „Panebože proč?“

„Předpokládají, že citový vztah přinese lepší výsledky, a bez použití farmaceutik by si nikdo digienta ze Sophonce neoblíbil.“

„Jasně, chápu. Chtějí zvýšit produktivitu zaměstnanců.“ Zná spoustu lidí, kteří berou nootropika nebo používají transkraniální magnetickou stimulaci, aby byli v práci výkonnější, ale dosud si to žádný zaměstnavatel nekladl za podmínku. Nevěřícně zakroutí hlavou. „Člověk by myslel, že když je tak těžké mít rád ty jejich digienty, že jim to docvakne a přejdou na digienty z Neuroblastu.“

„Tak nějak jsem jim to řekla i já, jenže neměli zájem. Něco mě ale napadlo.“ Ana se předkloní. „Když pro ně půjdu dělat, třeba je časem ukecám.“

„A jak, prosím tě?“

„Budu mít opakovaně příležitost ukázat Jaxe vedení společnosti. Mohla bych se přímo z práce přihlašovat na naši Datazemi, možná bych dokonce mohla Jaxe přivést v robotěle. Není to ideální způsob, jak jim v praxi demonstrovat univerzálnost našeho generátoru? Jednou jim to musí dojít, a potom nás naportují do Reálného prostoru.“

Derek nad tím uvažuje. „Pokud ti ovšem nezakážou trávit čas s Jaxem během pracovní doby…“

„Nejsem pitomá. Nebudu tlačit na pilu, půjdu na ně pěkně polehounku.“

„Mohlo by to vyjít,“ usoudí. „Jenomže tě budou nutit, abys nosila InstantKonex. Stojí ti to za to?“

Ana rezignovaně pokrčí rameny. „Co já vím. Jistěže z toho nejsem dvakrát nadšená. Ale za pokus to stoji, ne? Občas musíš popadnout štěstí za pačesy.“

Derek neví, co na to říct. „Co si o tom myslí Kyle?“

Ana si povzdechne. „Je totálně proti. Nelíbí se mu, že budu brát InstantKonex, vůbec to nevidí nijak slibně a prý mi to za to nestojí.“ Odmlčí se a pak dodá: „Ale to říká jen proto, že nemá k digientům tak silný vztah jako ty nebo já. Nechápe, jaký to pro nás může znamenat přínos.“

Ana zjevně očekává jeho podporu a on jí vyhoví, i když v duchu je z toho více než rozpačitý. Má vůči jejímu nápadu výhrady, ale zdráhá se je vyslovit.

Je mu to strašně nepříjemné, ale kdykoli se Ana zmíní, že má s Kýlem nějaké potíže, začne snít o tom, jak se ti dva rozejdou. Zařekl se, že neudělá nic, aby je od sebe rozeštval, ale pokud Kyle nesdílí Anino zaujetí pro digienty, není přece nic špatného na tom, když jí dá najevo, že ji chápe. Jestli si z toho Ana vyvodí, že je pro ni lepším partnerem než Kyle, za to on už nemůže.

Otázka zní, jestli si opravdu myslí, že je to dobrý nápad přijmout nabídku od Polytopu. Ještě se nerozhodl, ale prozatím bude lepší, když jí vyjádří podporu.

Po telefonátu s Anou se přihlásí na soukromou Datazemi, aby pobyl s Markem a Polem. Zrovna hrají beztížný raketbal, ale jak ho uvidí, ihned se snesou z kurtu na zem.

„Měli dneska prima návštěvu,“ informuje ho Marco.

„Vážně? A kdopak to byl?“

„Někdo jméno Jennifer a někdo jméno Roland.“

Derek se podívá do záznamu návštěv a vyděsí se: Jennifer Chaseová a Roland Michaels jsou zaměstnanci společnosti Binary Desire, výrobce sexuálních hraček, a to jak virtuálních, tak fyzických.

Není to poprvé, co se na skupinu uživatelů Neuroblastu obrátil někdo s tím, jestli by se dalo využít digienty k sexu. Většina sexuálních hraček funguje na bázi konvenčního softwaru, na kterém běží předepsané scénáře, ale vždycky se najde pár jedinců, kteří mají zálusk spíše na digienty: běžným postupem je zkopírovat si nějakého digienta z veřejné domény a rekonfigurovat jeho systém odměn, aby měl rád to, co vzrušuje jeho majitele. Kritici tvrdí, že to je přibližně totéž, jako když si necháte psem slízat burákové máslo z genitálií, a není to úplně nefér přirovnání, ať už s ohledem na inteligenci digientů či propracovanost jejich výcviku. Jisté je, že v současné době sexuální průmysl nemá k dispozici digienty, kteří by se po osobnostní stránce byť jen zdaleka rovnali takovému Markovi a Polovi, a tak skupina pravidelně dostává od výrobců sexuálních hraček objednávky na kopie digientů. Jednomyslně se dohodnou, že na takové návrhy nebudou odpovídat.

Podle záznamu však Chaseová a Michaels přišli jako doprovod Felixe Radcliffa.

Derek pobídne Marka a Pola, ať si jdou zase hrát, a zavolá Felixovi. „Co to má sakra znamenat? Proč sem taháš Binary Desire?“

„Nedělali digientům žádný sexuální nabídky.“

„Koukám na to.“ V druhém oknu si zrychleně přehrává záznam jejich návštěvy.

„Akorát si pokecali.“

Bavit se s Felixem bylo někdy jako pokoušet se domluvit s mimozemšťanem. „Ohledně výrobců sexuálních hraček jsme měli domluvu. Pamatuješ?“

„Tihle lidi jsou jiní. Líbí se mi, jak přemejšlej.“

Derek se bojí zeptat, co tím myslí. „Když se ti líbí, tak si je pozvi na Datamars a ukaž jim svoje xenoteriány.“

„Však jsem jim je ukázal.“

„No a?“

„Neměli zájem.“

Samozřejmě že neměli, pomyslí si Derek. Poptávka po tripodech hovořících jazykem lojban bude vpravdě mikroskopická. Ale vidí, že to Felix myslí upřímně, že by mu samotnému nevadilo nechat xenoteriány prostituovat, pokud by to mělo financovat jeho experimentální navázání kontaktu s lidmi. Možná je to podivín, ale ne pokrytec.

„Okamžitě s tím skončíš,“ prohlásí. „Jinak tě z Datazemě vykážeme.“

„Měli byste si s nimi promluvit.“

„Nevidím důvod.“

„Zaplatěj vám za to, že si je vyslechnete. Brzy vám pošlou specifika projektu.“

Derek se málem rozesměje. Binary Desire musí být dost zoufalá, když platí lidem, aby si vyslechli nabídku služeb. „Posílat si mohou, co chtějí. Ale jinak u nás mají zákaz a já si nepřeju, abys sem vodil kohokoli z téhle branže. Je ti to jasný?“

„Ty seš jasnej,“ odsekne Felix a zavěsí.

Derek zavrtí hlavou. Normálně by nad takovou nabídkou nepřemýšlel, ani kdyby mu slibovali hory doly, protože nechce vzbudit dojem, že by byl ochotný prodat Marka s Polem jako sexuální objekty.

Nicméně je fakt, že jejich skupina teď potřebuje každý dolar. Pokud vyslechnou jednu společnost, třeba to povzbudí jiné společnosti, aby za takovou příležitost zaplatily, a to už by mohlo stát za to. Znovu si pustí videozáznam jejich setkání s digienty a tentokrát ho zhlédne normální rychlostí.

* * *

Skupina uživatelů se shromáždí, aby si prostřednictvím videokonference poslechla prezentaci Binary Desire. Společnost učinila podmíněnou platbu třetí straně a finance budou převedeny na jejich účet po tomto setkání. Ana, usazená v ohnisku své kruhové obrazovky, se rozhlédne kolem: videosignál je integrovaný tak, aby to vypadalo, že se skupina nachází ve virtuální posluchárně, přičemž každý má svůj vlastní titěrný balkon. Derek sedí nalevo od ní a Felix napravo. Na stupínku na pódiu stojí zástupce společnosti Jennifer Chaseová. Na monitoru je blonďatá, krásná a vkusně oblečená, a protože se obě strany dohodly na autentickém videopřenosu, Ana ví, že Chaseová tak vypadá i ve skutečnosti. Přemýšlí, jestli Binary Desire nechá Chaseovou vést všechna jednání. Asi umí z lidí dostat, co od nich chce.

Felix povstane a začne něco drmolit v jazyce lojban, pak se zarazí. „Uvidíte, že se vám její nabídka bude líbit,“ prohlásí.

„Děkuji, Felixi, ale teď už to nech na mně,“ ozve se Chaseová. Felix se zase posadí a Chaseová osloví celou skupinu.

„Děkuji vám, že jste souhlasili se setkáním. Při prvním jednání s perspektivním obchodním partnerem většinou hovořím o tom, jak jim Binary Desire umožní oslovit větší trh, než by dokázali sami, ale vy jste jiný případ. Mým cílem pro toto setkání je ujistit vás, že s vašimi digienty bude zacházeno s úctou. Nemáme zájem o mazlíčky sexualizované na základě primitivního kondicionování. Chceme bytosti, které si užívají sex na vyšší, osobnější úrovni.“

„Jak toho chcete dosáhnout, když jsou naši digienti naprosto asexuální?“

Chaseová ani nehne brvou. „Minimálně dvěma lety výcviku.“

Anu to překvapí. „To je obrovská investice,“ podotkne. „Měla jsem dojem, že se sexuální digihračky obvykle trénují jen pár týdnů.“

„To je tím, že se většinou jedná o digienty generované Sophonce, a z těch za dva roky neuděláte o nic lepší sexuální partnery než za dva týdny. Nevím, jestli jste viděli výsledky, ale pokud vás to zajímá, můžu vám říct adresu harému plného draytů v avatarech Marilyn Monroe. Všichni kňourají jedno: Vraž mi ho do pusy. Není to hezká podívaná.“

Ana se proti své vůli rozesměje a s ní i několik jejích kolegů. „Ne, to nezní hezky.“

„A taky to není cílem Binary Desire. Stáhnout si digienta z veřejné domény a rekonfigurovat jeho systém odměn umí každý. Chceme nabízet sexuální partnery s opravdovou osobností a jsme ochotní investovat do toho potřebné úsilí.“

„Co by ten váš trénink obnášel?“ zeptá se zezadu Helen Costasová.

„V prvé řadě průzkum a objevování sexuality. Digienti obdrží anatomicky korektní avatary a dostanou čas na to, aby si zvykli na erotogenní zóny. Budeme je povzbuzovat k tomu, aby začali sexuálně experimentovat mezi sebou navzájem a vybrali si pohlaví, s nímž se budou cítit pohodlně. Protože velká část učení v této fázi bude probíhat pouze mezi nimi, v určitých úsecích poběží digienti zrychleně. Jakmile naberou rozumné množství zkušeností, začneme je sbližovat s kompatibilními lidskými partnery.“

„Kde berete jistotu, že se budou chtít sblížit s konkrétním člověkem?“

„Naši vývojáři zkoumali digienty v útulcích. Ti jsou pro naše účely příliš mladí, nicméně si vyvinuli citová pouta a podle opakovaných analýz našich vývojářů máme důvod předpokládat, že podobné pouto lze vytvořit i u starších digientů. Čili digient se seznámí s člověkem, my emočně prohloubíme jejich sexuální i nesexuální interakce a jejich prostřednictvím budeme v digientovi generovat lásku.“

„Taková neuroblastovská verze InstantKonexu,“ poznamená Ana

„V podstatě ano,“ souhlasí Chaseová, „ale efektivnější a specifičtěji zaměřená, protože bude dělaná na míru. Z pohledu digienta se to bude rovnat zamilování na první pohled.“

„No jo, ale takové zamilování na míru se vám nepodaří vytvořit na první pokus,“ namítne Ana.

„Ne, samozřejmě že ne,“ řekne Chaseová. „Očekáváme, že digientovi bude trvat měsíce, než se zamiluje. Během té doby budeme spolupracovat se zákazníkem, vracet digienta do předchozích kontrolních bodů a zkoušet různé úpravy, dokud nebude citové pouto upevněno. Bude se to podobat šlechtění, které jste prováděla u společnosti Blue Gamma, s jedním malým rozdílem – my šijeme digienty na míru individuálnímu zákazníkovi.“

Ana chce namítnout, že ten rozdíl je podstatně větší, ale rozhodne se to přejít mlčením. Teď je potřeba vyslechnout si obchodní návrh, a ne se s tou babou dohadovat, kdo má pravdu. „Rozumím,“ řekne místo toho.

„I kdybyste naše digienty naučili se zamilovávat,“ řekne Derek, „stejně z nich neuděláte přesvědčivou Marilyn Monroe.“

„Ne, to ani není naším cílem. Dostanou od nás avatary, kteří budou humanoidní, ne lidští. Chápete, my se nesnažíme nahrazovat sex s lidským partnerem. Chceme nabízet ne-lidské partnery, půvabné, oddané tvory, upřímně milující sex. Naše společnost věří, že se před námi otevírají nové sexuální horizonty.“

„Nové sexuální horizonty?“ zopakuje Stuart. „Jako že budete tak dlouho propagovat úchylku, až se stane mainstreamem?“

„Dalo by se to tak říct,“ přitaká Chaseová. „Ale zkuste se na to podívat ještě jinak: naše pojetí zdravé sexuality se v průběhu dějin neustále rozšiřuje. Homosexualita, sadomasochismus a polyamorie byly dříve považované za symptomy psychologických problémů, a přitom na těchto aktivitách není nic, co by vylučovalo vztah plný lásky. Problém byl odjakživa v tom, že naše touhy byly společností stigmatizovány. Jsme přesvědčení, že časem bude i sex s digienty přijímán jako plnohodnotné vyjádření sexuality. To ovšem vyžaduje, abychom k sobě byli otevření a upřímní a nepředstírali, že digient je člověk.“

Na monitoru se objeví ikonka, která znamená, že Chaseová zaslala skupině soubor. „Posílám vám návrh smlouvy,“ řekne, „ale dovolte mi ji ve zkratce přednést. Binary Desire pokryje náklady na vytvoření portu z Neuroblastu do Reálného prostoru výměnou za nevýhradní práva na vaše digienty. Jste nadále oprávnění vyrábět a prodávat kopie svých digientů, pakliže nebudou na trhu konkurovat našim. Pokud vaši digienti budou komerčně úspěšní, vyplatíme vám dividendy. A vaši digienti budou dělat to, co je baví.“

„Dobrá, děkujeme,“ řekne Ana „Podíváme se na smlouvu a dáme vám vědět. Je to všechno?“

Chaseová se usměje. „Ne tak docela Než vám předáme domluvenou hotovost, ráda bych ještě využila této příležitosti a odpověděla vám na dotazy, které vás trápí. Můžete se mnou hovořit naprosto otevřeně. Vadí vám na projektu jeho sexuální charakter?“

Ana zaváhá a pak řekne: „Ne, vadí mi ten nátlak.“

„Žádný nátlak se konat nebude. Díky budované citové vazbě budeme mít jistotu, že to digienti dělají stejně rádi jako jejich majitelé.“

„Jenomže si nemůžou vybrat, co se jim bude líbit.“

„A copak my můžeme? Když jsem byla malá, vůbec mě nelákala představa, že bych se měla líbat s nějakým klukem, a kdyby bylo jenom na mně, nikdy by se to nezměnilo.“ Chaseová se nepatrně, ostýchavě usměje, jako by chtěla naznačit, že teď už s líbáním nemá sebemenší problém. „Vyrostou z nás sexuální bytosti, ať už chceme, nebo nechceme. A modifikace vašich digientů jsou úplně totéž. Popravdě jsou lepší. Některé lidi trápí po celý život, že mají určité sexuální sklony. To se digientům stát nemůže. Každý jednotlivý digient bude spárován s dokonale kompatibilním sexuálním partnerem. To není nátlak, to je vrchol sexuálního uspokojení.“

„Ale není to doopravdy,“ vyhrkne Ana a ihned toho zalituje.

Přesně na to Chaseová čekala „Jak to, že ne?“ zeptá se. „Vaše city k digientům jsou upřímné, jejich city k vám jakbysmet. Pokud můžete s digientem navázat skutečný nesexuální vztah, proč by mělo být sexuální spojení mezi člověkem a digientem o něco méně opravdové?“

Ana na okamžik ztratí řeč, a tak se do toho vloží Derek. „Můžeme tady spekulovat, jak chceme, ale rozhodující je, že jsme neinvestovali roky do výchovy našich digientů proto, aby se z nich staly sexuální hračky.“

„To je mi úplně jasné,“ řekne Chaseová. „A podepsáním smlouvy nezabráníte tomu, aby kopie vašich digientů nezačaly provádět bůhvíco. Ale v současné době vaši digienti, i když jsou samozřejmě úžasní, nemají žádné dovednosti uplatnitelné na trhu práce a vy nemáte jistotu, že si v budoucnu nějaké osvojí. Jak jinak chcete sehnat potřebné finance?“

Kolik žen už si položilo tuhle otázku, napadne Anu. „Takže jsme u nejstaršího řemesla na světě.“

„I tak se to dá říct, ale znovu vás musím upozornit, že digienti nebudou vystavení jakémukoli nátlaku, dokonce ani ekonomickému. Kdybychom chtěli prodávat strojenou touhu, dalo by se to zařídit levněji. Smyslem tohoto projektuje vytvořit alternativu k předstírané vášni. Jsme přesvědčení, že sex je lepší, když si ho užívají obě strany – je tak lepší jako zážitek a je to lepší i pro společnost.“

„To zní moc vznešeně. Co lidi, kteří se ukájejí mučením druhých?“

„Stejně jako netolerujeme pohlavní styk bez souhlasu mezi lidskými bytostmi, nebudeme to tolerovat ani v případě, jedná-li se o digienty. Smlouva, kterou jsem vám zaslala, garantuje, že Binary Desire zachová pojistky původně instalované společností Blue Gamma, doplněné nejmodernější přístupovou kontrolou. Jak už jsem řekla, věříme, že sex je lepší, když z něj mají potěšení obě strany. To je naše krédo.“

„Dobrý, ne?“ obrátí se Felix na skupinu. „Maj to promyšlený.“

Několik lidí na něj upře nasupený pohled. I z výrazu Chaseová je zjevné, že by se raději obešla bez jeho přispění.

„Je mí jasné, že jste si případnou spolupráci s investory představovali jinak,“ prohlásí Chaseová. „Ale když překonáte svou počáteční reakci, asi budete souhlasit, že náš návrh bude sloužit ku prospěchu všem zúčastněným.“

„Promyslíme si to a ozveme se vám,“ oznámí Derek.

„Děkuji vám, že jste vyslechli mou prezentaci,“ řekne Chaseová. Na monitoru vyskočí okénko, které hlásí, že domluvená částka byla právě převedena v jejich prospěch. „Ráda bych ještě něco dodala Pokud vás osloví více společností, dobře si přečtěte, co se v jejich smlouvách píše malým písmem. Pravděpodobně budou obsahovat klauzuli, kterou nám navrhovali i naši právníci a která je bude opravňovat k tomu, aby vaše digienty prodali dalším společnostem, a to s deaktivovanými pojistkami. Asi tušíte, co by to znamenalo?“

Ana přikývne. Znamenalo by to, že by digienty prodali společnosti typu Edgeplayer, která je bude používat jako oběti k mučení. „Ano.“

„Binary Desire zamítlo doporučení našich právníků. Naše smlouva obsahuje garanci, že digienti nebudou nikdy zneužiti k žádné formě sexu provozované pod nátlakem. Schválně jestli vám někdo garantuje totéž.“

„Děkujeme,“ řekne Ana „Ozveme se.“

* * *

Anin postoj před setkáním s Binary Desire byl ten, že jde jen o formalitu, že si zkrátka vyslechnou obchodní nabídku a vydělají nějaké peníze. Po prezentaci ale zjistila že jí to stále vrtá hlavou.

Svět virtuálního sexu ji naposledy zajímal v době, kdy studovala na vysoké a její přítel strávil semestr v zahraničí. Před jeho odjezdem si společně pořídili periferní zařízení, diskrétní buňku s pevnými stěnami a fantastickým silikonovým interiérem, a digitálně si je uzamkli sériovým číslem toho druhého, aby si pojistili věrnost svých virtuálních genitálií. Prvních pár dostaveníček jim přineslo nečekanou zábavu, ale netrvalo dlouho a novinka je omrzela protože její technologické nedostatky se nedaly ignorovat. Sex bez líbání byl zoufale neúplný a Aně chyběla blízkost jeho tváře, váha jeho těla a pach jeho pižma Záběr na monitoru to nenahradil, ať byla kamera sebe-blíž. Její kůže hořela po té jeho touhou, kterou žádné periferní zařízení nemohlo ukojit, a ke konci semestru měla pocit, že praskne ve švech. Od té doby technologie určitě pokročila ale pořád je to bídné médium, co se intimity týče.

Ana si vzpomíná, jaký to byl rozdíl, když Jaxe uviděla poprvé ve fyzickém těle. Pokud by digient obýval tělo sexuální loutky, byla by představa sexu s ním lákavější? Ne. Ana ví, jaké to je, koukat se mu zblízka do tváře, utírat šmouhy na čočkách nebo si prohlížet škrábance, a s blízkostí druhého člověka to nemá nic společného: u digienta postrádáte pocit, že jste někomu vstoupili do osobního prostoru, chybí tam třeba i projev důvěry, jako když se pes nechá podrbat na břiše. V Blue Gammě se rozhodli, že do digientů nebudou vkládat potřebu chránit svůj prostor – u tohoto produktu to nemělo smysl –, ale co to je za intimitu, když chybí hranice? Ana nepochybuje, že je možné do digienta zabudovat vzrušivé reakce natolik podobné lidským, aby to mobilizovalo zrcadlové neurony na obou stranách. Ale dokáže Binary Desire vštípit digientům pocit zranitelnosti, který zakoušíme, když jsme obnažení? Dokáže jim vysvětlit, co tím vyjadřujeme, když jsme v něčí přítomnosti nazí?

Možná na tom ale nezáleží. Ana si znovu přehraje záznam videokonference a poslechne si Chaseovou, jak vypráví o nových sexuálních horizontech a sexu s nelidským partnerem. Nemá se to podobat sexu s druhým člověkem, bude to jiný druh sexu a možná i doprovázený jiným druhem intimity.

Vybaví si, jak jednou, když pracovala v zoo, umřela orangutaní samice. Všichni byli zdrcení, ale její oblíbený cvičitel byl obzvlášť k neutišení. Nakonec se přiznal, že s ní měl sex, a krátce poté dostal výpověď. Anu to pochopitelně šokovalo, hlavně proto, že nevypadal nijak úchylně a že si takhle zoofila nikdy nepředstavovala: jeho zármutek byl zrovna tak hluboký a nelíčený, jako kdyby právě přišel o milenku. K jejímu překvapení měl v minulosti několik partnerek. Předtím si myslela že takoví lidé si nedokážou najít lidské sexuální partnery, ale pak si uvědomila, že se sama ocitla v zajetí stereotypu o ošetřovatelích v zoo: zvířatům prý věnují čas proto, že nemůžou vyjít s lidmi. Stejně jako tehdy se Ana pokouší definovat, proč by vlastně měly být nesexuální vztahy ke zvířatům považovány za zdravé, zatímco sexuální jsou nezdravé, a čím to, že omezené možnosti zvířat co do vyjádření souhlasu stačí k tomu, aby se zvíře stalo domácím mazlíčkem, ale sexuálním partnerem už se stát nesmí. Opět nedokáže najít argument, který by nevyvěral z jejího osobního odporu k takovým praktikám, a není si jistá, jestli je takový důvod dostatečný.

Co se týče sexu mezi digienty, toto téma už bylo v minulosti několikrát diskutováno. Anu pokaždé napadlo, že majitelé mají z pekla štěstí, že se tím nemusejí zabývat, jelikož v období pohlavní zralosti není s většinou zvířat kloudné pořízení. Ana se naštěstí nemusí cítit provinile za to, že by ho musela chirurgicky vykastrovat, protože mu nijak neupírá základní součást jeho přirozenosti. Avšak na diskusním fóru vznikne debata, která ji přinutí svůj názor přehodnotit:

Od: Helen Costasová

Představa, že někdo souloží s mým digientem, se mi nelíbí, ale nezapomeňme, že ani rodiče si nechtějí připustit, že jejich děti dělají sex.

Od: Maria Zhengová

To je falešná analogie. Rodiče nemůžou svým dětem zabránit v sexuálním dospívání, my ano. Digienti nemají vrozenou potřebu imitovat tenhle aspekt vývoje člověka. Nepodléhejte antropomorfickým projekcím.

Od: Derek Brooks

Co je vrozené? Digienti neměli vrozenou potřebu mít okouzlující osobnosti nebo roztomilé avatary, a přece existoval dobrý důvod, proč je vytvořit: aby s nimi lidi chtěli trávit čas, a to bylo pro digienty dobré.

Neříkám, že bychom měli nabídku od Binary Desire přijmout. Myslím ale, že bychom si měli položit otázku: pokud naše digienty sexualizujeme, povede to k tomu, že je bude milovat více lidí, a to způsobem, který je pro digienty dobrý?

Ana se zamyslí, jestli Jaxova asexuálnost znamená, že mu chybí zkušenosti potřebné k jeho rozvoji. Je ráda, že má lidské přátele, a port do Reálného prostoru chce proto, aby si Jax tyto vztahy udržel a utužil. Kam až však toto utužování může dospět? Jak blízký vztah můžeme s někým navázat, než začne jít o sex?

Později toho večera naváže na Derekův komentář:

Od: Ana Alvaradová

Derek položil dobrou otázku. Ale i když bude odpověď kladná, neznamená to, že bychom měli nabídku od Binary Desire přijmout.

Když někdo hledá podnět k masturbaci, může k tomu použít běžný software. Řešením asi nebude pořídit si nevěstu z katalogu a oblepit ji dokola náplastmi InstantKonex, ale právě to chce Binary Desire v podstatě nabídnout svým zákazníkům. Chceme to i my pro své digienty? Můžeme je nadopovat takovou spoustou virtuálního endorfinu, že budou blahem bez sebe někde ve sklepě na Datazemi, ale na to si jich příliš vážíme. A podle mě bychom neměli nikomu dovolit, aby s nimi zacházel s úctou o nic menší než my.

Přiznám se, že představa sexu s digientem mi od začátku vadila, ale myslím, že principálně nejsem proti. Nedokážu si představit, že bych to dělala sama, ale nemám problém s tím, když to hodlá dělat někdo jiný, pokud tím ovšem nikoho nezneužívá. Jestliže to proběhne na základě jakési vzájemné úcty, může to být, jak napsal Derek: dobré pro digienta i pro člověka Ale pokud člověk může libovolně přepisovat digientův systém odměn anebo ho neustále vracet zpátky, dokud si ho dokonale nevyladí, jak moc si digienta skutečně váží?

* * *

Každý člen skupiny má právo individuálně přijmout nabídku Binary Desire, ale Anin argument je natolik přesvědčivý, že to zatím nikdo neučinil. Několik dní po setkání Derek poví Markovi a Polovi o nabídce společnosti, protože usoudí, že mají právo být informováni o tom, co se děje. Pola zaujmou modifikace, které chce Binary Desire provést. Ví, že má nastavený systém odměn, ale nikdy nepřemýšlel, co by znamenala jeho editace.

„Možná bude sranda editovat můj systém odměn,“ řekne Polo.

„Ty nemůžeš editovat tvůj systém odměn, když děláš pro někdo jiný,“ prohlásí Marco. „Můžeš to jenom když korporace.“

Polo se obrátí na Dereka „To pravda?“

„No, osobně bych vám to nedovolil, ani kdybyste se stali korporací.“

„No hele,“ ozve se Marco. „Ty říkal že když my korporace, my rozhodovat všechno.“

„To jsem říkal,“ připustí Derek, „jenže to jsem netušil, že si budete chtít editovat systém odměn. To je opravdu nebezpečný nápad.“

„Ale lidi můžete editovat svůj systém odměn.“

„Cože? O ničem takovém nevím.“

„A co drogy, jak lidi brát pro sex? Afridizika?“

„Afrodiziaka Ta fungují jen dočasně.“

„InstantKonex taky dočasně?“ zeptá se Polo.

„Ne tak docela“ řekne Derek, „ale většina lidí dělá chybu, když ho bere.“ Zvláště když jsou za to placení zaměstnavatelem, pomyslí si.

„Když já korporace, já svobodný dělat moje chyby,“ prohlásí Marco. „To všechno.“

„Ještě nejste zralí na to, abyste se stali korporací.“

„Protože ty nerad moje rozhodnutí? Zralý znamenat vždycky souhlasit tobě?“

„Jestli máte v plánu v okamžiku, kdy se stanete korporací, změnit svůj systém odměn, tak zralí nejste.“

„Já neříkat chtít,“ namítne Marco důrazně. „Já nechtít. Já říkat když korporace, já svobodný to udělat. To rozdíl.“

Derek se na okamžik zarazí. Málem by na to zapomněl, ale k témuž závěru dospěla skupina během diskusí na fóru ohledně zapsání digientů do obchodního rejstříku: má-li být jejich ustavení právními osobami více než jen hra se slovy, znamená to přiznat digientům určitou míru autonomie. „Ano, máte pravdu. Když se stanete korporací, budete moci svobodně dělat věci, se kterými nesouhlasím.“

„Dobrý,“ řekne spokojeně Marco. „Když ty rozhodneš, že já připravený, to ne protože já souhlasím pro tebe. Já můžu být připravený, i když nesouhlasím pro tebe.“

„To je pravda Ale prosím tě, doufám, že si nechceš editovat systém odměn.“

„Ne, já vím že nebezpečný. Můžu udělat chyba a ta potom bránit opravit chyba“

Derekovi se uleví. „Děkuju.“

„Ale nechat Binary Desire editovat můj systém, to ne nebezpečné.“

„Ne, není to nebezpečné, ale pořád je to špatný nápad.“

„Nesouhlas.“

„Jo? V tom případě asi nechápete, co s vámi chtějí udělat.“

Marco na něj upře frustrovaný pohled. „Já chápu. Oni udělají mě, abych rád co oni chtějí, i když já to nerad teď.“

Derekovi dojde, že to Marco opravdu chápe. „A ty si nemyslíš, že to je špatně?“

„Proč špatně? Všechno co já rád teď, já rád, protože Blue Gamma udělala abych to rád. To ne špatné.“

„Ne, ale to je něco jiného.“ Chvíli přemýšlí, jak to vysvětlit. „Blue Gamma tě nastavila tak, abys měl rád jídlo, ale nikdo za tebe nerozhodoval, jaké konkrétní jídlo máš mít rád.“

„No co? Ne moc jiný.“

„To je rozhodně něco jiného.“

„Já souhlasit že špatně když oni editovat digienti když digienti nechtít. Ale když digient souhlasit předtím, potom ne špatně.“

Derek cítí, jak v něm narůstá podrážděnost. „Tak chcete být korporací a dělat vlastní rozhodnutí, nebo chcete, aby vaše rozhodnutí dělal někdo za vás? Co vlastně chcete?“

Marco se nad tím zamyslí. „Možná já zkusím obě. Jedna moje kopie bude stát se korporace, jedna moje kopie bude pracovat pro Binary Desire.“

„Tobě nevadí, že tě budou kopírovat?“

„Polo moje kopie. To ne špatně.“

Derek, celý bezradný, ukončí debatu a řekne digientům, ať sejdou věnovat studiu. Pořád však nedokáže pustit z hlavy Markova slova. Na jednu stranu uvedl Marco několik dobrých argumentů, ale na stranu druhou má Derek v čerstvé paměti svá vysokoškolská léta a dobře ví, že schopnost argumentovat ještě nemusí být projevem dospělosti. Nikoli poprvé ho napadne, o kolik jednodušší by všechno bylo, kdyby bylo dáno ze zákona, v kolika letech digienti dosahují plnoletosti, protože jinak zůstává rozhodnutí, kdy bude Marco připravený stát se koiporací, čistě na něm.

Derek není jediný, kdo v důsledku nabídky od Binary Desire čelí neshodám. Když se příště vidí s Anou, postěžuje si mu, že se zrovna pohádala s Kýlem.

„Podle něj bychom jejich nabídku měli přijmout,“ řekne. „Prý je to o moc lepší řešení, než kdybych vzala ten džob u Polytopu.“

Opět se mu nabízí příležitost zkritizovat Kylea – jak s ní naložit? Derek ze sebe jen vypraví: „No jo, podle něj o nic nejde.“

„Přesně tak.“ Zlostně zasupí a pak pokračuje. „Ne že bych si myslela, že používat InstantKonex je taky úplná prkotina. Jistěže není. Ale je velký rozdíl mezi tím, když použiju Konex dobrovolně, a mezi tím, když Binary Desire začne citově poutat digienty.“

„Přímo obrovský. Ale vzniká tu zajímavá otázka“ Poví jí o svém rozhovoru s Markem a Polem. „Nevím, jestli se se mnou Marco nehádal jenom z principu, ale přivedlo mě to k zamyšlení. Pokud se digient nabídne dobrovolně, že se nechá změnit, jak má Binary Desire v úmyslu, nemění to náhodou situaci?“

Ana vypadá zamyšleně. „Nevím. Možná jo.“

„Když se dospělý člověk rozhodne použít InstantKonex, není důvod něco namítat. Co nám brání v tom, abychom stejně tak respektovali Jaxovo nebo Markovo rozhodnutí?“

„Museli by být dospělí.“

„Kdybychom chtěli, můžeme je do obchodního rejstříku zapsat zítra,“ podotkne Derek. „Kde bereme jistotu, že bychom to neměli udělat? Co když ti Jax jednoho dne oznámí, že chápe, co získá přijetím nabídky od Binary Desire, stejně jako ty chápeš přínosy své práce u Polytopu. Hodláš akceptovat jeho rozhodnutí?“

Ana chvíli uvažuje. „Asi by záleželo na tom, jestli bych měla jistotu, že jeho rozhodnutí vychází ze zkušenosti. Jax nikdy nepoznal romantický vztah, ani nebyl zaměstnaný, přijetí jejich nabídky by znamenalo oboje najednou a možná napořád. Byla bych ráda, kdyby v těchhle záležitostech nejprve získal nějakou zkušenost, než udělá rozhodnutí s tak trvalými následky. Jakmile bude mít zkušenost, asi nebude důvod proti tomu něco namítat.“

„Aha,“ přikývne Derek. „Škoda, že mě to nenapadlo, když jsem se bavil s Markem.“ Řešením by tedy bylo udělat z digientů sexuální bytosti, ale ne s úmyslem je prodat.

Znamenalo by to pro skupinu další výdaje, i když by byl port zaplacený. „To ale nebude hned.“

„Jasně, ale není proč se sexem u digientů pospíchat. Raději si počkáme, až to budeme umět pořádně.“

Lépe posunout zletilost do pozdějšího věku než riskovat, že dospějí příliš brzo. „A do té doby se o ně budeme starat.“

„Přesně tak! Jejich potřeby jsou na prvním místě.“ Ana je vděčná, že dosáhli shody, a on je rád, že jí mohl vyjít vstříc. Potom se jí opět na tváři rozhostí nešťastný výraz. „To je hrozný, že to Kyle nechápe.“

„Těžko to můžeš chtít po někom, kdo s nimi nestrávil tolik času jako my dva“ Nemyslí to jako kritiku Kylea, upřímně tomu věří.

* * *

Týden nato je Ana na Datazemi s několika neuroblastovskými digienty a čeká na návštěvu. Marco vypráví Lolly o posledním díle jejich oblíbeného herního dramatu, zatímco Jax nacvičuje vlastní tanec.

„Hele,“ řekne.

Sleduje, jak Jax zrychleně opakuje sekvenci póz. „Nezapomeň, že až přijedou, musíš jim ukázat, cos sestrojil.“

„Já vím, ty řekla mockrát už. Já přestanu tanec až oni tady. Jenom sranda“

„Promiň, Jaxi. Jsem nervózní.“

„Hele jak já tancuju, bude tobě líp.“

Ana se usměje. „Dík, to je nápad.“ Zhluboka se nadechne a snaží se uklidnit.

Portál se otevře a dovnitř vejdou dva avataři. Jax okamžitě přestane tancovat a Ana jde se svým avatarem přivítat návštěvníky. Popisky na monitoruje identifikují jako Jeremyho Brauera a Franka Pearsona

„Doufám, že s přesunem nebyly problémy,“ řekne Ana

„Kdepak,“ řekne Pearson, „všechna hesla fungovala bezvadně.“

Brauer se rozhlíží okolo. „Stará dobrá Datazemě.“ Jeho avatar zatáhne za větev keře, pak ji pustí a sleduje, jak se keř kýve. „Vzpomínám, jak jsme z toho byli celí vedle, když ji Daesan spustil poprvé. Tehdy to byl vrchol techniky.“

Brauer a Pearson pracují pro Exponential Appliances, výrobce domácích robotů. Roboti jsou ukázkami zastaralé umělé inteligence: dovednosti získávají naprogramováním, ne učením, a i když jsou jistou vymožeností, nejsou to vědomé bytosti v jakémkoli praktickém smyslu slova Exponential pravidelně uvádí na trh nové verze a u každé tvrdí, že je o krok blíže k vysněné umělé inteligenci: inzeruje naprosto oddaného sluhu, dokonale pozorného od prvního zapnutí. Aně se tyto sledy upgradů jeví jako výprava k horizontu, která dává iluzi postupu, a přitom se cíli nepřiblíží ani o píď. Nicméně roboti se prodávají, Exponential čile prosperuje, a to je to, co Anu zajímá.

Ana se nesnaží zaměstnat neuroblastovské digienty jako sluhy, na takovou práci jsou Jax i ostatní příliš tvrdohlaví. Brauer a Pearson koneckonců nedělají pro obchodní oddělení společnosti, patří, do oddělení výzkumu, a kvůli tomu byl Exponential založen. Domácí roboti slouží k financování jejich vize, a tou je zhmotnění technologického snu o umělé inteligenci: čistě kognitivní entita génius nezatížený emocemi či jakýmkoli tělem, gigantický, chladný intelekt, který je zároveň schopný soucitu. Zatím čekají, až se jejich vývojářům podaří dokončit software zvaný Athéna. Ana se domnívá, že budou čekat navěky, ale zdvořile si to nechá pro sebe, jelikož chce přesvědčit Brauera s Pearsonem, že digienti generovaní Neuroblastem jsou mnohem schůdnější variantou.

„Takže vám děkuji, že jste si našli čas na schůzku,“ začne Ana

„Hoříme zvědavostí,“ opáčí Bauer. „Digient, jehož kumulativní doba chodu převyšuje životnost většiny operačních systémů? To se jen tak nevidí.“

„To teda ne.“ Ana si uvědomí, že sem přišli spíše z nostalgie, než že by hodlali přednést seriózní obchodní návrh. No co, hlavně že tu jsou.

Ana je představí digientům a ti jim pak ve stručnosti představí svoje projekty. Jax jim ukáže virtuální hejblátko, které sestrojil, něco jako syntetizátor, na nějž hraje tím, že tančí. Marco jim vysvětlí hru s kvizy, která se dá hrát buď kooperativně, nebo kompetitivně. Brauera obzvláště zajímá Lolly, která jim ukáže rozepsaný program: na rozdíl od Jaxe – a Marka kteří své projekty realizovali s pomocí editačních nástrojů, Lolly píše ve skutečném programovacím jazyce. Když se však ukáže, že Lolly je na úrovni jakéhokoli jiného začátečníka v programování, Brauer netají své zklamání: zjevně si dělal naději, že jako digient bude mít pro věc nějaké zvláštní nadání.

Nějakou dobu si s digienty povídají, pak se Ana s oběma návštěvníky z Exponentialu odhlásí z Datazemě a přesune na videokonferenci.

„Jsou fantastičtí,“ prohlásí Brauer. „Taky jsem kdysi měl digienta ale nějak nedokázal překonat fázi dětského žvatlání.“

„Měl jste digienta generovaného Neuroblastem?“

„Jistě, pořídil jsem si ho hned, jak vyšel. Byla to kopie maskota Jaxe, stejně jako ten váš. Pojmenoval jsem ho Fitz a nechal jsem ho běžet tak rok.“

Tenhle člověk měl kdysi malého Jaxe, napadne ji. Někde v archivu má batolecí verzi Jaxe, který ho zná jako svého majitele. Nahlas řekne: „Začal vás nudit?“

„Ne že by mě nudil, spíš jsem si začal uvědomovat jeho omezení. Došlo mi, že genom Neuroblastu není dobré řešení. Fitz byl nepochybně inteligentní, ale trvalo by mu celou věčnost, než by se naučil nějakou užitečnou práci. Jste dobrá, že jste s Jaxem vydržela tak dlouho. Opravdu obdivuhodný výkon.“ Zní to od něj, jako by postavila největší sochu z párátek na světě.

„Stále si myslíte, že Neuroblast není dobré řešení? Sám jste dneska viděl, co Jax dokáže. Máte v Exponentialu něco srovnatelného?“ Vyzní to ostřeji, než měla v úmyslu.

Brauer zareaguje mírně. „Nechceme umělou inteligenci na lidské úrovni. Chceme ji mít nadlidskou.“

„A nemyslíte, že lidská umělá inteligence je krok tím směrem?“

„Ne, pokud ji reprezentují vaši digienti,“ odtuší Brauer. „Vždyť ani nevíte, jestli bude Jax vůbec zaměstnatelný, natož aby se stal géniem v programování. Oba víme, že dosáhl svého maxima“

„Podle mě má…“

„Ale nevíte to s jistotou.“

„Vím, že jestli genom generovaný Neuroblastem dokáže vyprodukovat podobného digienta dokáže vytvořit i tak chytrého, jak si přejete. Alan Turing mezi digienty čeká na své zrození.“

„Dobře, řekněme, že máte pravdu,“ prohlásí Brauer shovívavě. „Kolik let bude trvat, než ho najdeme? Výchova první generace vám zabrala tolik času, že platforma na které běží, mezitím zastarala Kolik generací bude potřeba abyste vyprodukovali takového Turinga?“

„Jednou nebudeme omezení výchovou v reálném čase. V určité fázi budeme mít dostatek digientů, aby vytvořili soběstačnou populaci a přestali být závislí na interakci s člověkem. Můžeme spustit celou společnost ve zrychleném režimu bez rizika, že zdivočí, pak se uvidí, co se z nich vyvine.“ Ve skutečnosti Ana moc nevěří, že by tento scénář vedl ke vzniku prototypu Turinga, ale jde o natolik vyzkoušený argument, že to zní, jako by tomu věřila.

Brauer ovšem přesvědčený není. „Na první pohled riziková investice. Vy nám tady předvedete skupinku teenagerů a chcete, abychom zaplatili jejich výchovu, v naději, že až dospějí, založí národ, který bude produkovat samé génie. Odpusťte, ale známe lepší způsoby jak utratit peníze.“

„Podívejte se ale, co za to dostanete. Spolu s ostatními majiteli jsme těmto digientům věnovali léta péče. Naportování Neuroblastu je zadarmo ve srovnání s tím, kolik by stálo najmout lidi, aby provedli to samé s jiným genomem. Potenciální zisk bude přesně to, o co vám jde: programující géniové pracující ve zrychleném režimu, svépomocí dosažená nadlidská inteligence. Jestliže tito digienti dokážou dnes vymýšlet hry, představte si, čeho budou schopní jejich potomci. A vyděláte na každém z nich.“

Brauer se chystá odpovědět, ale Pearson mu skočí do řeči: „Takže proto chcete naportovat Neuroblast? Abyste zjistili, jaké vynálezy jednou vymyslí superinteligentní digienti?“

Ana vidí, jak si ji Pearson upřeně prohlíží, a rozhodne se, že lhát nemá smysl. „Ne,“ řekne. „Chci, aby měl Jax šanci na plnohodnotnější život.“

Pearson přikývne. „A chcete, aby se jednoho dne stal korporací? Aby se stal něčím jako právnickou osobou?“

„Ano.“

„A Jax určitě chce totéž? Být osobou?“

„Převážně ano.“

Pearson opět přikývne, jeho podezření se potvrdilo. „Tak to je zásadní problém. Je fajn, že se s nimi dá pokecat, ale veškerá péče, kterou jste svým digientům věnovali, vede jen k tomu, že sami sebe považují za osoby.“

„A proč je to zásadní problém?“ zeptá se Ana, ale odpověď už zná.

„Nehledáme superinteligentní zaměstnance, ale superinteligentní produkty. Vy nám nabízíte to první, a já vám to nemůžu mít za zlé: nikdo by nedokázal vychovávat digienta tolik let a stále ho vnímat jako produkt. Jenomže v našem byznysu jdou pocity stranou.“

Ana před tím celou dobu zavírá oči, ale Pearson to teď suše konstatoval: cíle Exponentialu a její cíle se diametrálně lisí. Oni chtějí tvora, který reaguje jako člověk, ale vůči kterému nebudou mít stejné závazky jako vůči člověku, a v tom jim ona vyhovět nemůže.

V tom jim ostatně nevyhoví nikdo, protože to prostě nejde. Dlouhá léta výchovy mají za důsledek nejenom to, že Jax umí zábavně konverzovat, má několik koníčků a smysl pro humor. Díky této výchově získal i všechny vlastnosti, o které usiluje Exponential: dobrou orientaci v reálném světě, kreativní řešení problémů, úsudek, jemuž můžete svěřit důležitá rozhodnutí. Každá taková vlastnost, díky níž je osoba cennější než databáze, je důsledkem nashromážděných zkušeností.

Chce jim říct, že Blue Gamma měla větší pravdu, než si myslela: zkušenost není pouze nejlepší učitel, je to učitel jediný. Při výchově Jaxe se naučila jedno, a totiž že neexistují zkratky: chcete-li vytvořit uvažování, které vychází z dvaceti let zkušeností se světem, musíte tomu zasvětit dvacet let. Nelze shromáždit ekvivalent heuristického poznání v kratším čase, zkušenost se nedá algoritmicky zhustit.

A i když lze všechnu tuhle zkušenost nasnímat a kopírovat do nekonečna, i když je možné prodávat kopie lacino nebo je rozdávat zadarmo, všechny výsledné digienty tak jako tak čeká celý dlouhý život. Každý z nich uvidí svět novýma očima, každému se některé naděje splní a jiné rozplynou, každý pozná, jaké to je lhát i jaké to je být obelháván.

A to znamená, že si každý z nich zasluhuje úctu. Octu, kterou si Exponential nemůže dovolit plýtvat.

Ana učiní poslední pokus. „Tito digienti pro vás mohou vydělávat i jako zaměstnanci. Mohli byste…“

Pearson zavrtí hlavou. „Cením si vašeho úsilí a přeji vám hodně zdaru, ale pro Exponential nejste dobrým partnerem. Pokud by se z vašich digientů měly stát produkty, potenciální zisk by mohl stát za to riziko. Ale pokud z nich mají být zaměstnanci, mění to situaci: tak velká investice se nám vzhledem k omezenému výnosu nevyplatí.“

Samozřejmě že ne, pomyslí si Ana, komu by se vyplatila? Jedině nějakému bláznovi, někomu, kdo je motivován láskou. Někomu, jako je ona

* * *

Ana pošle Derekovi zprávu o neúspěšném jednání s Exponentialem, když vtom robotělo ožije. „Jak schůzka?“ zeptá se Jax, ale natolik dokáže přečíst její výraz, že si sám odpoví: „To moje chyba? Oni nelíbili, co já ukázal?“

„Ne, vedl sis skvěle, Jaxi. Prostě jen nemají rádi digienty. Myslela jsem, že je přesvědčím, ale spletla jsem se.“

„Stálo za to,“ řekne Jax.

„Asi jo.“

„Ty oukej?“

„Neboj.“ řekne. Jax ji obejme a pak vrátí robotělo na rampu a přenese se zpátky na Datazemi.

Ana sedí u stolu, zírá do prázdného monitoru a přemítá, jaké možnosti jejich uživatelská skupina ještě má. Podle ní jim zbývá už jen jediná: nechá se zaměstnat u Polytopu a bude se je snažit přesvědčit, že Neuroblast je generátor, který stojí za to naportovat. Stačí používat InstantKonex a podílet se na jejich experimentu s industrializovanou péčí.

Prese všechny možné výhrady je Polytope společností, která na rozdíl od Exponentialu chápe hodnotu interakce v reálném čase. Digienti ze Sophonce sice budou spokojení, když je necháte o samotě ve skleníku, ale touhle zkratkou se ničeho nedosáhne, nevzniknou z nich produktivní jedinci. Někdo s nimi musí trávit čas a Polytope to dobře ví.

Na strategii Polytopu se jí nelíbí, že k tomu lidi nutí. Strategií Blue Gammy bylo vyrobit sympatické digienty, zatímco Polytope preferuje nesympatické a pomocí farmaceutik nutí lidi, aby je měli rádi. Přístup Gammy se jí zdá jednoznačně správnější, nejen po etické stránce, ale i z hlediska efektivity.

Možná byl až příliš efektivní, vezme-li v potaz svou momentální situaci: čeká ji největší výdaj jejího života a to kvůli digientovi. Tohle nikdo u Blue Gammy před lety nečekal, i když možná se to čekat dalo. Představa lásky bez jakýchkoli dalších závazků je stejně tak nereálná jako produkt, který prodává Binary Desire. Když někoho milujete, obětujete se, aby byl šťastný.

A to je jediný důvod, proč Ana uvažuje o práci pro Polytope. Za jiných podmínek by se jí nabídka zaměstnání, kde musí používat InstantKonex, silně dotkla Má zkušeností s digienty jako málokdo, a přece Polytope trvá na tom, že bez farmaucetické stimulace nemůže být úspěšnou cvičitelkou. Výcvik digientů – stejně jako zvířat – byla práce jako každá jiná, a profesionál musí svou práci zvládat, aniž by byl nutně zamilovaný do konkrétního úkolu.

Zároveň si uvědomuje, jakou roli může v tréninkovém procesu sehrát citová náklonnost, jak člověku dodává trpělivost ve chvílích, kdy je jí nejvíce potřeba Představa že tuto náklonnost lze vyrábět průmyslově, není příliš vábná, ale taková je realita moderní neurofarmakologie: bude-li mít při každém sezení se sophonceskými digienty mozek zaplavený oxytocinem, na její city to zapůsobí, ať se jí to líbí, nebo ne.

Jediná otázka tedy je, jestli to dokáže skousnout. Je přesvědčená, že se kvůli InstantKonexu nebude starat o Jaxe o nic méně: Jax má v jejím srdci místo, o které ho žádný digient ze Sophonce nepřipraví. A pokud je práce pro Polytope jejich největší šancí, jak získat port pro Neuroblast, je ochotná do toho jít.

Doufá, že to Kyle pochopí – od začátku mu dávala jasně najevo, že Jax stojí na prvním místě, a dosud s tím Kyle neměl problém. Byla by nerada kdyby se kvůli tomu měli rozejít, nicméně s Jaxem je déle než s kýmkoli jiným, a když na to přijde, je jí jasné, koho z těch dvou si vybere.

* * *

Anina zpráva o neúspěšném jednání je krátká, ale Derekovi se zdá velmi výmluvná. Pamatuje si, jakým tónem o té možnosti hovořila a ví, že se chystá přijmout nabídku od Polytopu.

Je to jen poslední zoufalý pokus, jak získat port pro Neuroblast. Nikomu se ten nápad nezamlouvá, ale Ana je dospělý člověk, zvážila všechna negativa a pozitiva a podle toho se rozhodla Když je ochotná na to přistoupit, vyjádření podpory je to nejmenší, co pro ni může udělat.

Jenomže to Derek nemůže. Protože vidí alternativu: přijmout nabídku od Binary Desire.

Po předchozím rozhovoru s Markem a Polem Derek soukromě kontaktoval Janifer Chaseovou a zeptal se jí, jestli by přání digientů nechat se zapsat do obchodního rejstříku bylo v rozporu se záměry její společnosti. Sdělila mu, že jejich zákazníci budou moci zakoupené kopie ustavit korporacemi, a že pokud si vyvinou k digientům tak silný vztah, jak Binary Desire doufá, dá se čekat, že to mnoho z nich skutečně učiní. Dereka její odpověď uspokojí, i když si v duchu přál, aby tomu bylo naopak a on měl dobrý důvod, proč jejich nabídku odmítnout. Takhle zůstává rozhodnutí na něm. Na něm a na Markovi.

Přemýšlel o Anině argumentu, že digienti nejsou kompetentní přijmout nabídku Binary Desire, protože jim chybí zkušenost s romantickými vztahy a zaměstnáním. Dává smysl pouze v případě, když se o digientech uvažuje jako o lidských dětech. A taky z něho plyne, že dokud budou upoutáni na Datazemi, dokud budou jejich životy tak radikálně chráněné, nikdy nedospějí natolik, aby učinili tak závažné rozhodnutí.

Digienti by však nemuseli splňovat tak náročná kritéria pro zletilost jako lidé. Co když k tomu rozhodnutí Marco nepotřebuje být o nic dospělejší, než už je? Je možné, že si plně neuvědomuje důsledky svého přání, ale Derek se nemůže zbavit pocitu, že Marco rozumí své podstatě lépe než on. Marco a Polo nejsou lidé, takže bylo asi chybou uvažovat o nich jako o lidech a nutit je, aby se přizpůsobili jeho očekáváním, místo aby je nechal, ať jsou sami sebou. Projeví Markovi více úcty, když se k němu bude chovat jako k lidské bytosti, nebo když akceptuje skutečnost, že člověkem není?

Za jiných okolností by to byla pouhá akademická otázka kterou by odložil k pozdější diskusi, avšak momentálně je úzce propojená s dilematem, kterému čelí. Když přijme nabídku od Binary Desire, Ana nebude muset pracovat pro Polytope, a otázka tedy zní: bude lepší, když si nechá mozkovou chemii upravit Jax, nebo Ana?

Ana si uvědomuje lépe než Marco, do čeho jde. Jenomže Ana je člověk, a i když je Marco úžasná bytost, Any si Derek cení více. Pokud má jeden z nich podstoupit neurochemickou manipulaci, byl by radši, kdyby to nebyla ona.

Derek si na monitoru otevře smlouvu od Binary Desire. Pak přivolá Marka a Pola v robotělech.

„Připravený podepsat smlouva?“ zeptá se Marco.

„Je vám jasné, že jenom kvůli druhým byste to dělat neměli?“ řekne Derek. „Důležité je, jestli to chcete vy sami.“ Napadne ho, zda je to vůbec pravda

„Ty nemusíš ptát pořád,“ opáčí Marco. „Já cítím to samý jako předtím, chci podepsat.“

„A co ty, Polo?“

„Ano, souhlas.“

Digienti jsou rozhodnutí, ne-li přímo nadšení, což by mělo stačit. To by však Derek nesměl mít i jiné, ryze sobecké důvody, proč být proti.

Jakmile Ana vezme práci u Polytopu, vytvoří to rozkol mezi ní a Kýlem, kterého může Derek využít. Není to nic, na co by měl být hrdý, ale nemůže předstírat, že ho to nenapadlo. Pokud naopak on přijme nabídku od Binary Desire, vznikne rozkol mezi ním a Anou a jeho naděje na vztah s ní přijdou vniveč. Dokáže přinést takovou oběť?

Třeba u Any stejně neměl šanci, třeba si celé ty roky lhal do kapsy. V tom případě bude lepší, když se toho přeludu vzdá, když přestane toužit po něčem, co se nikdy nestane.

„Na co ty čekáš?“ zeptá se Marco.

„Na nic,“ zamumlá Derek.

Před zraky digientů podepíše smlouvu s Binary Desire a pošle ji Janifer Chaseové.

„Kdy já jdu do Binary Desire?“ vyzvídá Marco.

„Hned jak dostanu zpátky podepsanou smlouvu, uděláme tvůj snímek,“ řekne Derek. „A ten jim pak odešleme.“

„Oukej,“ prohlásí Marco.

Zatímco digienti nadšeně probírají, co to pro ně znamená, Derek uvažuje, co řekne Aně. Pochopitelně jí nemůže říct, že to dělá kvůli ní. Cítila by se hrozně provinile, nesnesla by pomyšlení, že kvůli ní obětoval Marka Toto je jeho rozhodnutí a bude lepší, když to Ana bude klást za vinu pouze jemu.

* * *

Ana s Jaxem hrají Vektor trhnutí, závodní hni, kterou nedávno přidala na Datazemi. Jejich vznášedla sviští nad krajinou, zvlněnou jako obal na vajíčka z pěnového polystyrenu. Aně se podaří nabrat v kotlině dostatek rychlosti, aby přeskočila nedalekou rokli, což Jax nezvládne a jeho vznášedlo se efektně zřítí na dno údolí.

„Já ještě ukázat!“ houkne na ni přes interkom.

„Jasně,“ odvětí Ana a zařadí neutrál. Zatímco čeká na Jaxe, až vystoupá serpentinami po svahu rokle, přepne na jiné okno, aby se podívala na poštu. To, co tam uvidí, ji vyděsí.

Felix zaslal zprávu celé uživatelské skupině, kde triumfálně odpočítává, kolik zbývá času do prvního setkání lidstva s rasou xenoteriánů. Zpočátku si Ana myslí, že jde o nedorozumění způsobené Felixovým praštěným vyjadřováním, ale komentáře od ostatních uživatelů potvrzují, že se začíná pracovat na portu a že za něj Binary Desire zaplatí. Někdo ze skupiny prodal svého digienta jako sexuální hračku.

Potom si všimne zprávy, ve které stojí, že to byl Derek a že prodal Marka Už se chystá napsat, že tomu nemůže uvěřit, ale pak se zarazí a místo toho překlikne na Datazemi.

„Jaxi, musím si zavolat. Nechceš si zatím trénovat přeskoky přes rokli?“

„Oukej,“ řekne Jax, „ale ty lituješ. Příště tě vyhraju.“

Ana přepne hru do cvičného režimu, aby Jax nemusel po každém neúspěšném přeskoku pracně šplhat zpátky. Pak otevře okno s videotelefonem a zavolá Derekovi.

„Pověz mi, že to není pravda,“ vyhrkne Ana, ale výraz v jeho tváři ji ujistí, že je.

„Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděla takhle. Chtěl jsem ti zavolat, ale…“

Ana je tak v šoku, že nemůže najít slova „Proč jsi to udělal?“ Derek pořád váhá s odpovědí, a tak Ana dodá: „Kvůli penězům?“

„Ne! Samozřejmě, že ne. Zjistil jsem, že Markovy argumenty dávají smysl a že je dost starý na to, aby se rozhodl sám.“

„Vždyť jsme to spolu probírali. Souhlasil jsi s tím, že bude lepší počkat, až získá víc zkušeností.“

„Já vím. Ale pak jsem – pak jsem usoudil, že jsem přehnaně opatrný.“

„Přehnaně opatrný? Ale Marco neriskuje, že si odře koleno, Marco prodělá operaci mozku! To mi vysvětli, jak můžeš být přehnaně opatrný?“

Derek chvíli mlčí a pak řekne: „Uvědomil jsem si, že nastal čas se jich vzdát.“

„Vzdát se jich?“ Jako kdyby o Marka a Pola dosud pečoval z nějakého dětinského rozmaru, ze kterého vyrostl. „Netušila jsem, že to bereš takhle.“

„Já taky ne, aspoň donedávna“

„Znamená to, že nemáš v plánu je jednou zapsat do obchodního rejstříku?“

„Ne, jednou je zapíšu. Jenom nebudou tak…“ Opět zaváhá. „Závislí na mně.“

„Nebudou tak závislí.“ Ana má dojem, že ho nepoznává. „Hra, pro tebe to asi bude lepší.“

Se zadostiučiněním registruje, že ho to ranilo. „Je to tak lepší pro všechny,“ řekne. „Digienti získají přístup do Reálného prostoru…“

„Já vím, já vím.“

„Vážně si myslím, že to je nejlepší řešení pro všechny,“ dodá, ale nevypadá, že by tomu věřil.

„V čem je to nejlepší?“ zeptá se ho. Derek mlčí, ona na něj zírá.

„Popovídáme si později,“ oznámí Ana a zavře telefonní okno. Při představě toho, jak mohou Marka zneužívat – aniž by si uvědomoval, že je zneužívaný –, jí málem pukne srdce. Nemůžeš zachránit všechny, připomene si v duchu. Jenomže ji nikdy nenapadlo, že by zrovna Marco mohl být v ohrožení. Předpokládala, že Derek má na věc stejný názor a chápe, že je potřeba se obětovat.

V oknu Datazemě vidí, jak Jax ve vznášedle rozverně brázdí svahy jako dítě na horské dráze bez kolejí. Zatím mu nechce říkat o smlouvě s Binary Desire – museli by pak rozebírat, co to obnáší pro Marka, a na tenhle rozhovor teď nemá sílu. Prozatím ho chce jen pozorovat a postupně si zvykat na to, že port pro Neuroblast se stává realitou. Je to zvláštní pocit. Nedá se říct, že by cítila úlevu, protože cena za port je příliš vysoká, ale nemůže popřít, že je ráda. Jaxovi už nic nebrání v rozletu a ona nebude muset pracovat pro Polytope. Vytvoření portu bude trvat několik měsíců, ale když je cíl nadohled, cesta ubíhá rychle. Jax bude moci vstoupit do Reálného prostoru, zase uvidí svoje přátele a připojí se ke zbytku sociálního vesmíru.

Budoucnost samozřejmě nebude procházka růžovou zahradou. Čekají je ještě spousty překážek, ale aspoň se s nimi budou moci poprat společně. Ana se krátce zasní nad tím, jaké by to bylo, kdyby všechno vyšlo podle jejích představ.

Představí si Jaxe, jak v průběhu let dospívá, v Reálném prostoru i ve skutečném světě. Představí si, jak se stává korporací, právnickou osobou, je výdělečně činný a dokáže se o sebe postarat. Představí si ho jako člena digienti subkultury, komunity disponující dostatečnými finančními prostředky a schopnostmi, aby se dokázala sama naportovat na nové platformy, bude-li to potřeba Představí si, jak bude naprosto akceptován generací lidí, kteří s digienty vyrostli a vidí v nich potenciální partnery, čehož její vrstevníci dosud nejsou schopni. Představí si ho, jak miluje a je milován, jak se hádá a uzavírá kompromisy. Představí si ho, jak přináší oběti, některé těžké a některé lehčí, protože jsou pro milovaného člověka.

Po několika minutách se Ana vzpamatuje a přestane snít. Nemá žádnou záruku, že Jax něco takového dokáže. Ale jestliže má jednou dostat šanci cokoli z toho vyzkoušet, nezbývají než pokračovat v započatém díle a učit ho umění žít, jak nejlépe dovede.

Dá příkaz k ukončení hry a zavolá Jaxovi do sluchátek: „Konec radovánek, Jaxi. Je čas vrhnout se na domácí úkoly.“

 

Poprvé vydáno samostatně, Subterranean Press 2010.

Přeložil Bob Hýsek