Nancy Kressová – Erdmanův nexus (THE ERDMANN NEXUS)

„Chyby jako stébla slámy plují na hladině,

avšak cesta k pravým perlám hlouběji se vine.“

– John Dryden

Loď, jež by Henrymu Erdmannovi žádnou loď nepřipomínala, putovala mezi hvězdami, zanechávajíc v toku vakua pravidelnou stopu. Elementární částice se v prostoru o objemu několika světelných let krychlových zhmotňovaly, odžívaly si svou existenci a během několika nanosekund zase zanikaly. Tranzitní stavy kolem ní trhaly prostor vedví a vzápětí jej zase přeskupovaly. Kdyby tomu Henry býval mohl přihlížet, byl by zahynul v meziplanetárním chladu na následky těch složitých, pravidelných a velmi intenzivních záblesků záření dávno předtím, než by byl schopen ocenit jejich opalizující krásu.

Pak se zničehonic zastavila

Záblesky radiace nabraly na četnosti i komplexnosti, když tu loď náhle změnila směr a začala zrychlovat, přetvářejíc přitom čas i prostor a opět je za sebou scelujíc. Čišela z ní naléhavost.

Daleko odsud se cosi úporně dralo na svět.

KAPITOLA PRVNÍ

Henry Erdmann stál před zrcadlem ve svém miniaturním pokojíku a zkoušel si uvázat jednou rukou kravatu, zatímco druhou rukou svíral chodítko. Nebyla to kdovíjak stabilní pozice a uzel mu z toho nakonec vyšel nakřivo. Škubnutím jej rozvázal a začal znovu. Carrie tu bude každou chvíli.

Na přednášky nosíval zásadně kravatu. Ať si studenti – a ještě k tomu postgraduální! – chodí do školy v roztrhaných džínách, tričkách s neslušnými nápisy a s vlasy zcuchanými, jako by se jim v nich usídlily krysy. A to i studentky. Byli už zkrátka takoví a Henry na rozdíl od většiny osazenstva léčebny svatého Šebestiána nevnímal jejich zanedbanost jako projev neúcty. Občas to dokonce kvitoval posmutnělým úsměvem. To ti inteligentní budoucí fyzikové, mnohdy žijící jen svou prací, netuší, jak pomíjivá je jejich krása? Proč se za každou cenu snaží vypadat neatraktivně, když už jim za chvíli ani nic jiného nezbude?

Tentokrát se mu podařilo uvázat uzel správně. Sice ne dokonale – jednou rukou to jde těžko –, ale dostatečně zdařile i na státní zakázku. Pousmál se. Když se svými kolegy pracoval na státních zakázkách, nespokojovali se s ničím menším než s dokonalostí. U atomových bomb to jinak nešlo. Dodnes si dokázal vybavit Oppieho, jak říká o plánech na první bombu svrženou během operace Ivy, že „po technické stránce nemají chybu“. To bylo samozřejmě dávno před vším tím…

Se zaťukáním na dveře k němu dolehl Carriin svěží mladý hlas. „Už jste hotový, doktore Erdmanne?“

Carrie s ním vždy jednala slušně a vykala mu. Ne jako některé z místních sester a ošetřovatelů. „Tak jak se dneska cítíme, Hanku?“ zeptala se ho včera ta obtloustlá blondýna. Když upjatě odvětil: „Nevím, jak vy, madam, ale já dobře, děkuji za optání,“ měla z toho jen legraci. Ti staroušci jsou tak škrobení, no není to roztomilý? V životě mu nikdo neříkal „Hanku“.

„Už jdu, Carrie.“ Uchopil chodítko oběma rukama a začal se sunout kupředu – klap, klap, klap –, vydávaje chodítkem i na koberci hlasité rány. Na stolku u dveří ležela opravená cvičení jeho žáků. Na tento týden jim zadal obzvlášť těžké problémy a jedině Haldane je dokázal vyřešit všechny. Ten Haldane vypadá slibně; umí myslet vynalézavě a přitom vědecky rigorózně. Takový by se jim býval hodil ve dvaapadesátém, když v rámci operace Ivy vyvíjeli vícefázovou vodíkovou bombu podle Teller-Ulamova schématu.

V okamžiku, kdy Henry stanul uprostřed obývacího pokoje svého nevelkého bytu v domě s pečovatelskou službou, odehrála se v jeho mysli nějaká změna.

V náhlém úžasu se zastavil. Jako by se jeho mozku nesměle dotkl nějaký přízračný prst. Úžas vzápětí vystřídal strach. Není to náhodou mrtvice? V devadesáti letech je koneckonců možné všechno. Ale dnes se cítil dobře, dokonce nejlépe za posledních pár dní. Takže mrtvice asi ne. Tak co tedy?

„Doktore Erdmanne?“

„Už jdu.“ Doklopýtal ke dveřím a otevřel je. Carrie na sobě měla třešňově rudý svetřík, čepici, na níž se zachytil jeden padající oranžový list, a brýle proti slunci. Byla tak půvabná s těmi svými vlasy v odstínu bronzu, zářivou pletí a učiněnou explozí barev. Venku poprchávalo. Když se k ní natáhl, aby jí zlehka sundal tmavé brýle, ukázalo se, že má levé oko nateklé a hrající všemi barvami, se zorničkou i duhovkou ztrácející se pod zmučenou tkání.

„Hajzl jeden,“ okomentoval to Henry.

* * *

Támhle zrovna jdou k výtahu Henry a Carrie, pomyslela si Evelyn Krenchnotedová. Zamávala na ně ze svého křesla, dveře na chodbu jako obvykle otevřené dokořán, ale oni byli zabráni do hovoru a nevšimli si jí. Natahovala uši, aby zaslechla, co si povídají, ale právě v tu chvíli se nad domem mihlo další letadlo startující z nedalekého letiště. Kdyby se jen léčebna sv. Šebestiána nenacházela tak blízko těch nešťastných letových tras! Na druhou stranu, nebýt jich, nemohla by si Evelyn pobyt zde vůbec dovolit. Musíme se prostě snažit všechno vidět z té lepší stránky!

Jelikož je úterý odpoledne, mají Carrie a Henry nepochybně namířeno na fakultu. To je úžasné, jak je Henry pořád tak činorodý – člověk by mu rozhodně nehádal tolik, kolik mu ve skutečnosti je. Dokonce má pořád ještě všechny své vlasy! I když ta bunda je na zářijové počasí dost lehká a určitě není nepromokavá. Ještě by se mohl nastydnout. Měla by si o tom s Carrie promluvit. A proč má vlastně Carrie ty sluneční brýle, když prší?

Ale jestli se Evelyn hned nepustí do těch telefonátů, tak to nestihne! A lidé na ni přitom spoléhají! Vyťukala první číslo a poslouchala, jak o patro níž zvoní telefon. „Bobe? Tady Evelyn. Pověz mi, broučku, co dělá dneska tvůj krevní tlak?“

„Je v pořádku,“ odpověděl Bob Donovan.

„Určitě? Přijdeš mi nějaký rozmrzelý.“

„Nic mi není, Evelyn. Mám práci.“

„To ráda slyším! A jakou?“

„No prostě práci.“

„Práce šlechtí! Přijdeš si večer poslechnout zprávy?“

„Ještě nevím.“

„Ale každopádně bys měl. V našem věku je intelektuální stimulace velice důležitá!“

„Už musím končit,“ zavrčel Bob.

„Dobře, ale nejdřív mi řekni, jak pořídila tvoje vnučka s tím…“

Zavěsil. To je ale mrzout. Možná ho trápí zácpa. Evelyn by mu doporučila klystýr.

Další volaná osoba byla podstatně sdílnější. Gina Martinelliová byla jejím zájmem jako obvykle naprosto unesená a zevrubně jí poreferovala o dalším vývoji své artritidy, pakostnice a cukrovky, jakož i o obezitě svého syna a potratu, který prodělala nevlastní dcera manželky jejího druhého syna, prokládajíc vše citáty z bible („Vína skrovně užívej pro svůj žaludek…“ – První epištola k Timoteovi.). Pak zodpověděla všechny Evelyniny otázky, zapsala si všechny její rady a…

„Evelyn?“ otázala se Gina „Jsi tam ještě?“

„Já jen…“ Evelyn najednou ztichla, což byl úkaz natolik vzácný, že Gina v náhlém úleku vydechla: „Honem, zazvoň si na sestru!“

„Kdepak, nic mi není, jen… jen se mi najednou něco vybavilo.“

„Vybavilo? A co?“.

Ale Evelyn to nedokázala pojmenovat. Nebyla to tak docela vzpomínka jako spíš… co vlastně? Nějaký pocit, nejasný a přitom velmi silný vjem… čehosi.

„Evelyn?“

„Poslouchám.“

„Je to jen na našem Pánu, kdy se nás k sobě rozhodně povolat, a tvůj čas zřejmě ještě nenadešel. Už jsi slyšela o Anně Černovové? Té slavné baletce ze třetího patra? Včera večer upadla a zlomila si nohu, takže ji museli odvézt na ošetřovnu.“

„To snad ne!“

„Bohužel ano. Sice je to prý jen dočasné, dokud se to nestabilizuje, ale vždyť víš, jak to chodí.“

Evelyn věděla. Věděli to všichni. Nejdřív ošetřovna potom nahoru do šestého, kde člověk nemá ani vlastní byt, a nakonec na lůžkové oddělení v sedmém a osmém patře. To už je lepší vzít to hezky hopem jako minulý měsíc Jed Fuller. Ale Evelyn přece nebude propadat podobným myšlenkám! Člověk musí hlavně myslet pozitivně!

Gina pokračovala: „Podle toho, co jsem slyšela, se jí daří dobře. Pán nikdy nenaloží člověku víc, než je schopen unést.“

Evelyn si tím sice nebyla tak jistá, ale s Ginou – skálopevně přesvědčenou, že má přímou linku do nebe – beztak nemělo smysl se hádat, takže odpověděla: „Zajdu se na ni podívat před šicím kroužkem. Určitě si bude chtít s někým popovídat. Chudinka malá – vždyť to znáš, všechny tyhle baletky žijou hrozně nezdravě, tak co můžou čekat?“

„Přesně tak!“ pronesla Gina s náznakem zadostiučinění v hlase. „Za svou krásu musejí tvrdě zaplatit. Vlastně je to od nich trochu marnivé.“

„Víš o tom náhrdelníku, co ho má v nemocničním sejfu?“

„Nepovídej! Jaký náhrdelník?“

„Opravdický klenot! Řekla mi to Doris Dziwalská. Anna ho má od nějaké slavné ruské tanečnice, které ho věnoval samotný car!“

„Který car?“

„Který asi! Ten ruský přece. Doris tvrdí, že stojí majlant, a proto je uložený v tom sejfu. Anna ho nikdy nenosí.“

„Protože je marnivá,“ řekla na to Gina „Zřejmě se jí už nelíbí, jak se vyjímá na tom jejím svrasklém krku.“

„Doris mi říkala, že Anna trpí depresemi.“

„Kdepak, je to marnivost. ‚Viděl jsem všecky skutky a aj, všecko jest…‘“

„Řeknu jí, ať zkusí akupunkturu,“ přerušila ji Evelyn. „Taje na depresi dobrá.“ Ale nejdřív zavolá Erin, aby jí tu novinu oznámila

* * *

Erin Bassová nechala telefon zvonit. Nejspíš to bude ta otravná Evelyn Krenchnotedová, která chce vědět, jak je na tom Erinin krevní tlak, cholesterol nebo Langerhansovy ostrůvky. Správně by to měla zvednout, ta ženská je koneckonců neškodná a Erin by měla být k lidem laskavější. Ale proč? Proč má být člověk k ostatním laskavější jen proto, že už je starý?

Takže nechala telefon zvonit a vrátila se k rozečtené knize – Jádru věci od Grahama Greena Greenovo rozčarování světem jí sice přišlo úsměvně strojené, ale stejně to byl úžasný spisovatel, poslední dobou bohužel neprávem opomíjený.

Parník přijel v sobotu večer: z ložnice viděli jeho dlouhý šedý trup, šinoucí se kolem přístavní závory za…

Něco se začalo dít.

… šinoucí se kolem přístavní závory za…

Najednou nebyla v léčebně sv. Šebestiána nebyla vůbec nikde, všechno se propadlo do nedozírné hloubky, ocitla se mimo dosah…

Pak to skončilo a Erin opět seděla ve svém maličkém bytečku, kde jí knížka bez povšimnutí pomalu sklouzávala z klína

* * *

Anna Černovová tančila Spolu s Paulem a dalšími dvěma páry stála na jevišti v oslnivé záři reflektorů. Na bočním jevišti postával sám Balanchine, a přestože Anna věděla, že tam čeká na Suzannino sólo, jeho přítomnost ji inspirovala. Začala hrát hudba Promenádě en couronne, atituda, arabeska, a to už ji Paulovy ruce zvedaly do výšky. Opustila své tělo a vznesla se nad jeviště, nad hlavy sboristek i samotné Suzanne Farrellové, prolétla střechou divadla New York State Theater vzhůru k noční obloze, ruce doširoka rozpažené v porte de bras schopném pojmout celé třpytivé noční nebe, a vznášela se v tom nejdokonalejším jeté ve vesmíru, dokud…

* * *

„Usmívá se,“ vypadlo z Boba Donovana dřív, než si vůbec uvědomil, že hodlá něco říct. Zadíval se na spící Annu, jejíž krása by působila až neskutečně, nebýt nohy v nevzhledném sádrovém obvaze. V jedné ruce – připadal si s nimi sice jako blbec, ale čert to vem – svíral tři žluté růže.

„To dělají ty prášky proti bolesti,“ odpověděla ošetřující sestra „Ale zůstat tady bohužel nemůžete, pane Donovane.“

Bob se na ni zamračil, ale spíš tak nějak ze zvyku. Tahle sestra nebyla zas tak špatná. Ne jako některé jiné. Možná proto, že sama taky nebyla žádný zajíček. Už jen pár let, děvče, a jste v tom s námi.

„Dejte jí je, jo?“ Nastrčil jí růže před obličej.

„To víte, že dám,“ řekla, a on odkráčel z ošetřovny tonoucí v odéru dezinfekce – nesnášel ten puch – zpátky k výtahu. Bože, že se z něj ale stal starej trouba. Ta všetečná stará fuchtle Evelyn Krenchnotedová mu jednou řekla, že Anna Černovová dřív tančívala na nějaké slavné newyorské scéně, snad v Abraham Centru nebo kde. Anna bývala slavná. Jenže Evelyn se mohla mýlit a navíc na tom stejně nezáleželo. Bob Donovan chtěl Annu Černovovou zahrnovat dary od okamžiku, kdy ji poprvé spatřil. Květinami. Šperky. Čímkoli, o co si řekne. Vším, co měl. No není to v jeho věku vrchol stupidity? Že si krucinál nedá pokoj!

Sjel výtahem do prvního patra a naštvaně proklusal recepcí ke vchodu do „zahrady vzpomínek“. Idiotský název, jako celá ta přiblblá New Age. Nejradši by do něčeho kopnul nebo zařval, až by se…

Ze spodního konce páteře mu až do mozku projela energie, slabá, ale zřetelná, jako elektrická rána uštědřená rozbitým topinkovačem nebo tak něco, a byla pryč.

Co to mělo hergot znamenat? Nestalo se mu nic? Kdyby upadl jako Anna…

Ale nic se mu nestalo. Neměl Anniny tenké, křehké kosti. Ať už to bylo cokoliv, přešlo to. Takové věci se prostě občas stávají.

* * *

Na lůžkovém oddělení léčebny sv. Šebestiána si pro sebe ze svého posledního protahovaného polospánku něco mumlala žena, jíž zbývalo už jen několik dní života. Cestu jí usnadňovalo morfium odměřované kapačkou, kterou měla zavedenou do paže. Její mumlání nikdo neposlouchal; už před mnoha lety přestalo dávat smysl. Náhle však ustalo a její oči, znovu jasné ve ztrhané tváři, která bývala kdysi tak půvabná, se rozšířily úžasem. Ale jen na okamžik. Pak se zavřely a pokojem se opět začalo nést bezmyšlenkovité mumlání.

* * *

V Tijuaně jeden čilý stařík usazený za synovým stánkem, kde prodával levné sarapes žvatlajícím turistům, znenadání pozvedl zrak ke slunci. Jeho ústa, v nichž se stále ještě skvěl jeho původní bělostný chrup, se stáhla do dokonalého kroužku.

* * *

V Bombaji se bíle oděná vdova zahleděla z okna na ruchem kypící ulici, tvář náhle hladkou a bezvýraznou jako své sárí.

* * *

Ve Čcheng-tu nečekaně prolomil posvátné ticho v prastarém klášteře Wen-šu udivený smích sedícího mnicha, jehož polštářek spočíval na leštěné podlaze meditačního sálu.

KAPITOLA DRUHÁ

Carrie Veseyová seděla vzadu na přednášce dr. Erdmanna a přemítala o vraždě.

Sama by pochopitelně nikoho nezabila. Vraždit se nemá. Představa, jak někoho připravuje o život, v ní budila hrůzu o to děsivější…

Z rozemletých skočcových semen se získává smrtící jed.

… že den co den sledovala, s jakou úpěnlivostí na životě lpějí staří lidé. Navíc věděla…

Její nevlastní bratr jí jednou ukázal, jak u osobního auta zablokovat brzdy.

… že nepatří k lidem schopným řešit problémy tak rázně. A její právník beztak…

Kdyby se hájila tím, že ji bil, mohla by počítat téměř najisto s tím, že ji soud osvobodí.

… tvrdil, že soudní příkaz nepřibližovat se v kombinaci s lékařskou zprávou z pohotovosti představují jednoznačně nejlepší metodu…

Když někdo vytuhne po deseti pivech, nemůže cítit ani kulku ze svého vlastního služebního revolveru.

… jak Jima dostat legálně za mříže. Tím by se, jak prohlásil, „celý problém vyřešil“ – jako kdyby monokl, zlomená ruka a neustálé výhrůžky, kvůli nimž se třásla strachem i v době, kdy se Jim ani nenacházel ve stejném městě, představovaly jen teoretický „problém“ podobný těm, jaké dr. Erdmann předkládá studentům na hodinách fyziky.

Ten zrovna seděl na jedné z předních lavic a mluvil o něčem, čemu říkal „Boseho-Einsteinův kondenzát“. Carrie neměla ani ponětí, o co jde, a bylo jí to fuk. Prostě tu jen ráda sedávala vzadu, kde si jí nikdo nevšímal. V celé třídě, která sestávala z devíti chlapců a dvou dívek, nebyl nikdo, koho by zajímala její přítomnost, její modřina či její krása Jakmile byl ve třídě dr. Erdmann, věnovali veškerou svou soustředěnou pozornost jen jemu, což pro ni byla přímo nepopsatelná úleva. Carrie se svou krásu snažila – bez úspěchu, jak dobře věděla – skrývat. Zatím jí totiž přinesla jen problémy: Garyho, Erika Jima Proto taky začala nosit pytlovité tepláky, přestala se líčit a své vlasy barvy čtyřiadvacetikarátového zlata si zastrkávala pod beztvarou čapku. Kdyby byla tak chytrá jako tihle studenti, možná by se bývala naučila vybírat si jiný typ mužů, jenže to bohužel nebyla nenaučila se to a přednášky dr. Erdmanna byly jedním z mála míst, kde se cítila bezpečně. Dokonce ještě bezpečněji než v léčebně sv. Šebestiána kde jí Jim udělal ten monokl.

Carrie došla k závěru, že se mu nejspíš podařilo proklouznout dovnitř po nakládací rampě, načež ji zastihl samotnou ve skladu ložního prádla. Po první ráně se zase vypařil, a když se spojila se svým popuzeným právníkem a on zjistil, že nemá žádné svědky a že léčebna sv. Šebestiána zaměstnává vlastní „ochranku“, sdělil jí, že se s tím nedá nic dělat. Bylo by to její slovo proti Jimovu. Musela by nejdřív být schopná dokázat, že k porušení omezujícího příkazu vůbec došlo.

I dr. Erdmann zrovna mluvil o „důkazu“; o nějakém matematickém důkazu. Carrii šla matematika na střední Škole docela dobře, i když dr. Erdmann jí jednou řekl, že to, co se učili na střední škole, nebyla „matematika“, ale jen „aritmetika“. „Proč jste vlastně nešla na vysokou, Carrie?“ zeptal se tehdy.

„Nebyly peníze,“ odpověděla tónem, který znamenal: dál už se, prosím vás, nevyptávejte. Neměla prostě sílu vysvětlovat, jak to bylo s tátou, jeho alkoholismem, dluhy nebo ústrky, které musela snášet od svých nevlastních bratrů, a dr. Erdmann už se jí na nic dalšího neptal. Měl pro tyhle věci cit.

Při pohledu na jeho vysokou, shrbenou postavu usazenou na lavici s chodítkem na dosah ruky, si Carrie občas přála, aby dr. Erdmann – Henry – byl o padesát let mladší. To by mu bylo čtyřicet a jí osmadvacet – ideální kombinace. Našla si na internetu jeho fotku z doby, kdy zrovna pracoval v radiační laboratoři u jakéhosi Lawrence. Zamlada býval pohledný, tmavovlasý a na fotografiích se usmíval po boku své manželky Idy, která sice nebyla tak hezká jako Carrie, ale zato měla vysokoškolský titul, takže i kdyby Carrie už tou dobou byla na světě, stejně by neměla šanci. A takhle to v jejím životě chodilo vždycky.

„… máte nějaké otázky?“ zakončil dr. Erdmann svůj výklad.

Což studenti samozřejmě měli – jako vždy – a halasně se dožadovali odpovědí, přičemž se navzájem překřikovali, místo aby se hlásili o slovo. Ale jakmile dr. Erdmann začal mluvit, rázem všichni zmlkli. Jeden z nich přiskočil k tabuli a jal se vypisovat rovnice. Dr. Erdmann pomalu natočil své křehké tělo, aby na ně viděl. Diskuse se protáhla na skoro stejně tak dlouho jako samotná přednáška. Carrie nakonec usnula.

Probudila se až ve chvíli, kdy jí dr. Erdmann zlehka lomcoval ramenem, opíraje se přitom o chodítko. „Carrie?“

„Jejda! Omlouvám se.“

„Není třeba. Zřejmě jsme vás unudili k smrti, chudinko.“

„Vůbec ne! Moc se mi to líbilo!“

Dr. Erdmann pozdvihl obočí a Carrie se zastyděla. Teď si bude myslet, že mu ze zdvořilosti zalhala a on přitom lži nedokáže vystát. Faktem je, že na jeho přednášky chodila vždycky hrozně ráda.

Venku už byla úplná tma. Podzimní deštík ustal a ze země skryté jejich očím se linula ona tajemná úrodná vůně mokrého listí. Carrie pomohla dr. Erdmannovi nastoupit do své otlučené toyoty a sama vklouzla za volant. Jakmile vůz zamířil k léčebně, bylo jí jasné, že dr. Erdmann je na pokraji vyčerpání. Ti studenti mu prostě nedopřejí klid! Jako by nestačilo, že jednou týdně dělá tyhle přednášky pro pokročilé a dělí se s nimi o své znalosti fyziky, ještě po něm vyžadují, aby…

„Doktore Erdmanne?“

Na jeden hrozný dlouhý okamžik propadla dojmu, že je mrtvý. Hlava mu klesla na opěradlo, ale ne spánkem; oči měl obrácené v sloup. Carrie strhla volant doprava a přirazila k chodníku. Pořád ještě dýchal.

„Doktore Erdmanne? Henry?“

Nic. Carrie se začala horečně přehrabovat v kabelce, kde měla mobil. Pak jí došlo, že zazvonit přímo na sestru bude ještě rychlejší. Jedním škubnutím mu rozepnula kabát; neměl u sebe poplašné zařízení. Znovu zašátrala v kabelce a z úst se jí vydral první vzlyk.

„Carrie?“

To už zase seděl vzpřímeně, zahalený stínem. Carrie rozsvítila stropní lampičku. Jeho tvář, podobná krajině zbrázděné trhlinami, byla bledá a pohled nepřítomný. Panenky měl znatelně rozšířené.

„Co to bylo? Tak povídejte.“ Snažila se mluvit klidně a všechno si zapamatovat, aby pak mohla dr. Jamisonovi předložit co nejúplnější zprávu, ale rukou přitom křečovitě svírala jeho rukáv.

Položil svou ruku na její. Hlas měl jako omámený. „Vlastně… ani nevím. Byl jsem trochu… mimo?“

„Mrtvička?“ Toho se báli všichni bez rozdílu. Ani ne tak smrti jako nemohoucnosti, vynucené neúplnosti. A pro dr. Erdmanna s jeho mimořádnou inteligencí…

„To ne.“ Zněl dost přesvědčeně. „Něco jiného. Ale nevím co. Už jste volala sanitku?“

Mobil jí netečně spočíval v ruce. „Ještě ne, nebyl na to čas…“

„Tak ji nevolejte. A odvezte mě domů.“

„Dobře, ale hned, jak tam přijedeme, půjdete k doktorovi.“ Ze svého neoblomného tónu měla navzdory okolnostem velkou radost.

„Je půl osmé. Všichni už budou dávno pryč.“

Nebyli. Jen co Carrie s dr. Erdmannem vstoupila do recepce, uviděla u výtahu stát muže v bílém plášti. „Počkejte!“ vykřikla tak hlasitě, že se po nich několik lidí ohlédlo – večerní návštěvy, pacienti schopní chůze a jedna zdravotní sestra, kterou Carrie neznala. Toho doktora taky neznala, ale rozběhla se k němu, zanechávajíc dr. Erdmanna u vchodu opřeného o chodítko.

„Vy jste doktor? Já jsem Carrie Veseyová a zrovna jsem vezla doktora Erdmanna – pacienta Henryho Erdmanna, ne lékaře – domů, když najednou dostal nějaký záchvat, teď už to vypadá, že je v pořádku, ale někdo by ho měl prohlédnout, říkal, že…“

„Já ale nejsem praktický lékař,“ namítl ten muž a Carrie na něj pohlédla s hrůzou v očích. „Pracuju tu na jednom neurologickém výzkumu.“

Vzchopila se. „Jenže nikoho vhodnějšího už touhle dobou neseženeme, tak se na něj, prosím vás, aspoň podívejte!“ Její vlastní troufalost ji samotnou udivila

„Tak dobře.“ Vydal se s ní k doktoru Erdmannovi, který se mračil, protože, jak Carrie věděla, podobné okolky srdečně nesnášel. Tomu muži, jenž nebyl lékařem, to zřejmě okamžitě došlo, protože ho mile oslovil: „Doktor Erdmann? Já jsem Jake DiBella. Šel byste laskavě se mnou?“ Pak se obrátil, aniž by čekal na odpověď, a zamířil k jedné z postranních chodeb. Carrie a dr. Erdmann šli za ním jako každý normální člověk, ale lidé se po nich stejně ohlíželi. Tak pokračujte, tady není nic k vidění… proč na ně pořád tak zírají? Proč jsou lidé takové hyeny?

Ve skutečnosti nejsou. To z ní jen mluví její vlastní strach.

Jste moc důvěřivá, Carrie, řekl jí zrovna minulý týden dr. Erdmann.

V nevelké místnůstce v prvním patře pak ztěžka dosedl na jednu ze tří kovových skládacích židliček. Kromě nich místnost obsahovala už jen šedivou kartotéční skříň a nevzhledný kovový stůl. Carrie, která měla od přírody silně vyvinutý hnízdní instinkt, našpulila nesouhlasně rty, a dr. DiBellovi neušlo ani to.

„Jsem tu teprve pár dní,“ řekl omluvně, „ještě jsem neměl čas se tu zabydlet. Řekl byste mi laskavě, co se vlastně přihodilo, doktore Erdmanne?“

„Nic zvláštního.“ Nasadil povznesený výraz. „Prostě jsem jen na chvíli usnul a Carrii to vylekalo. Není třeba dělat kolem toho takový povyk.“

„Tak vy jste usnul?“

„Ano.“

„Dobrá. Už se vám to někdy stalo?“

Nezaváhal dr. Erdmann na kratičký okamžik? „Občas ano. Koneckonců je mi devadesát, pane doktore.“

DiBella přikývl, odpověď ho zřejmě uspokojila, a obrátil se ke Carrii. „A co se stalo vám? Došlo k tomu ve stejný okamžik, kdy doktor Erdmann usnul?“

Její monokl. Proto na ni ti lidé v recepci tak zírali. V obavě o dr. Erdmanna úplně zapomněla na tu modřinu, v níž to teď okamžitě začalo tepat. Carrie cítila, jak rudne.

Dr. Erdmann odpověděl místo ní. „Ne, nedošlo. Nebyla to žádná autonehoda, jestli máte na mysli tohle. Carriina modřina s tím nijak nesouvisí.“

„Upadla jsem,“ řekla Carrie s vědomím, že jí nikdo z nich neuvěří, a zvedla vzdorně hlavu.

„Dobrá,“ pronesl DiBella přívětivě. „Ale když už vás tady mám, doktore Erdmanne, rád bych vás požádal o spolupráci. Vás a všechny další klienty této léčebny, které se mi k tomu podaří přesvědčit. Díky grantu od Nadace Gatesových zkoumám pro Univerzitu Johnse Hopkinse průběh elektrochemických pochodů v mozku při zvýšené mozkové aktivitě a sháním dobrovolníky, kteří by byli ochotni podrobit se na několik hodin zcela bezbolestným testům spojeným s promítáním obrázků a filmů. Vaše účast by byla velkým přínosem vědě.“

Carrie tušila, že to dr. Erdmann odmítne i navzdory kouzelnému slůvku „věda“, ale pak náhle zaváhal. „O jaké testy jde?“

„O Asher-Peytonův test a funkční magnetickou rezonanci.“

„No dobře. Můžete se mnou počítat.“

Carrie zamrkala. Něco takového nebylo dr. Erdmannovi, který považoval za jediné „skutečné“ vědní obory fyziku a astronomii a zbytek za jakési chudé příbuzné, ani trochu podobné. Jenže tenhle dr. DiBella nehodlal dopustit, aby mu jeden z pokusných subjektů upláchnul. Rychle proto řekl: „Výborně! Tak zítra v jedenáct v nemocniční laboratoři č. 6B. Doprovodíte ho, paní Veseyová? Vy jste příbuzná?“

„Ne, chodím sem jen vypomáhat. Říkejte mi Carrie. Ráda ho přivedu.“ Ve středu sice obvykle za dr. Erdmannem nechodila, ale určitě přemluví Marii, aby si s ní prohodila směnu.

„Skvělé. Já jsem Jake.“ Usmál se na ni a Carrii se rozbušilo srdce. Nejen že byl se svými černými vlasy, šedivýma očima a širokými rameny opravdu fešák, ale navíc z něj čišelo mužné sebevědomí, byl sympatický a na levé ruce neměl prstýnek… nebuď hloupá. V jeho úsměvu nebyla žádná výraznější vřelost; šlo o čistě profesionální reakci. Bude snad u každého muže, kterého potká, odhadovat, jaký by z něj byl partner? To je na tom opravdu tak špatně?

Ano, je. Ale tenhle o ni stejně nejevil zájem. Navíc je to vysokoškolsky vzdělaný vědec, zatímco ona pracuje za minimální mzdu. Byla vážně hloupá.

Doprovodila dr. Erdmanna až k bytu, kde se s ním rozloučila. Připadal jí odtažitý a duchem nepřítomný. Cestou dolu ji ve výtahu přepadl neutišitelný stesk. Radši by zůstala s Henrym Erdmannem, dívala se s ním na televizi, přespávala na jeho gauči, vařila mu ranní kávu a ještě měla někoho, s kým by si při tom všem mohla povídat, než aby se vrátila do svého ošuntělého bytu, sice zajištěného proti Jimovi, ale ne tak, aby se v něm cítila skutečně v bezpečí. To už by radši zůstala tady, v domově pro churavějící staré lidi, no umíte si představit něco smutnějšího a zvrácenějšího?

A co se to vlastně stalo dr. Erdmannovi cestou domů z přednášky?

KAPITOLA TŘETÍ

Takže už podruhé. Henry ležel v posteli a uvažoval, co se to ksakru děje s jeho mozkem. Byl zvyklý, že na tenhle orgán je spolehnutí. Jeho kolena podlehla artritidě, u naslouchátka musel neustále zesilovat hlasitost a v prostatě se mu usadila pomalu postupující rakovina, která, jak se dozvěděl u lékaře, ho určitě neskolí dřív, než umře na něco jiného – takhle nějak si prosím doktoři představují dobrou zprávu. Ale mozek mu pořád ještě fungoval dobře a pracovat hlavou mu odjakživa skýtalo největší potěšení. Větší než sex, jídlo i manželství s Idou, kterou přitom tolik miloval.

Bože, co všechno je člověk ochoten si ke stáru přiznat.

Které roky byly nejlepší? O tom nemůže být pochyb: ty v Los Alamos, kde spolu s Ulamem, Tellerem, Carson Markem a ostatními pracoval na operaci Ivy. To vzrušení, frustrace a úžas spojené s vývojem pokusného zařízení zvaného „Klobása“, kde se poprvé testovala vícefázová radiační imploze. Ten den, kdy ji prvně odpálili na atolu Eniwetok. Henry coby jeden z nejmladších členů týmu nebyl pochopitelně na atolu osobně přítomen, ale na výsledky z ostrova Bogon čekal se zatajeným dechem a zajásal, když jim do laboratoře přišel onen kratičký telegram od Tellera, který zaregistroval nárazové vlny na svém seizmografu v Kalifornii: „Je to kluk.“ Tu bombu si vyžádal sám Harry Truman – „abychom měli jistotu, že dokážeme naši vlast ubránit proti jakémukoli případnému agresorovi“ – a Henry byl pyšný na práci, kterou při její výrobě odvedl.

Nárazové vlny. Přesně takový průběh měly obě ty dnešní příhody: jako vlny tříštící se o mozek. Jedna menší u něj doma a pak druhá, větší, u Carrie v autě. Ale kde se vzaly? Mohlo to být způsobené jedině nějakým selháním nervové soustavy, což ho děsilo ze všeho nejvíc, mnohem víc než smrt. Je sice pravda, že učit postgraduální studenty fyziku mělo k práci v losalamoské nebo livermorské laboratoři hodně daleko a stejně to byli povětšinou hňupové – až na Haldanea –, ale Henryho to bavilo. Přednášky ho spolu s četbou odborných časopisů a internetových diskusí udržovaly v kontaktu s fyzikou. Kdyby mu nějaká neurologická „nárazová vlna“ poškodila mozek… Trvalo to hodně dlouho, než se mu povedlo usnout.

* * *

„Proboha, zlatíčko, co se vám to stalo s okem?“

Evelyn Krenchnotedová seděla s tou svojí kamarádkou Ginou. A jak dál v maličké čekárně před ordinací doktora O’Kanea. Henry se na ni zamračil. To je celá Evelyn, takhle něco plácnout a přivést chudinku Carrii do rozpaků. Ta Krenchnotedovic drbna je snad nejméně taktní člověk, jakého kdy Henry viděl, a to potkal spoustu fyziků, kteří obecně nejsou taktem zrovna vyhlášení. Aspoň ale do všeho nestrkali nos.

„To nic není,“ odvětila Carrie, pokoušejíc se o úsměv. „Praštila jsem se o dveře.“

„Propáníčka a jak se vám to stalo? Měla byste s tím jít k doktorovi. Určitě si na vás udělá čas, i když je už takhle ve skluzu, já vlastně ani nejsem objednaná, ale pan doktor říkal, že mě tam nějak vmáčkne, potřebuju s ním mluvit kvůli něčemu divnému, co se mi včera přihodilo, ale už mě měl vzít před pěti minutami a vy nejspíš přijdete na řadu hned potom, Gina už tam byla, ale…“

Henry se posadil a přestal ji vnímat. Z Evelyn se nicméně dál linul nepřetržitý šum, nervy drásající kvílení jako ze zubařské vrtačky. Představil si ji na atolu Eniwetok, nadnášenou hřibovitým mrakem, jak pořád žvaní. Ulevilo se mu, když se dveře ordinace otevřely a ven vyšla žena, která si nesla knížku.

Henry ji znal od vidění, ale nevěděl, jak se jmenuje. Narozdíl od většiny těch starých semetrik z léčebny stála za ohlédnutí. Postrádala sice Carriinu oslnivou mladistvou krásu, což bylo pochopitelné; určitě jí bylo aspoň sedmdesát, ne-li víc. Držela se však zpříma a ladně, bílé vlasy jí padaly v prostých vlnách na ramena a její lícní kosti ani modré oči dosud neztratily lesk. Henrymu se jen moc nelíbilo, jak se obléká – připomínala mu ta přitroublá děcka, která v padesátých a šedesátých letech demonstrovala před laboratoří v Los Alamos. Měla na sobě bílé tričko, dlouhou nabíranou bavlněnou sukni, náhrdelník z mušliček a korálků a několik masivních prstenů.

„Erin!“ zvolala Evelyn. „Jak to šlo? Jsi v pořádku?“

„Ano. Byla jsem jen na kontrole.“ Erin jí věnovala letmý úsměv a obrátila se k odchodu. Henry natáhl krk, aby zahlédl název knihy: Tao te ťing. Projela jím ostrá bolest zklamání. Zase jedna z těch.

„Ale tys přece taky nebyla objednaná. Tak co se stalo…“ Erin zamířila svižným krokem pryč s úsměvem strnulým na tváři. Evelyn to rozhořčeně komentovala: „Tomu tedy říkám nevychovanost! Vidělas to, Gino? Člověk se snaží na ně být milý a oni zatím…“

„Paní Krenchnotedová?“ vykoukla ze dveří sestra „Můžete jít dál.“

Evelyn se vydrápala na nohy a odkráčela do ordinace, aniž by zavřela pusu. V blaženém tichu, jež poté zavládlo, prohodil Henry ke Carrii: „Co myslíte, jak to asi snášel pan Krenchnoted?“

Carrie se zahihňala a gestem ho upozornila na přítomnost Evelyniny kamarádky Giny. Jenže ta už ve svém křesle tvrdě spala, což aspoň vysvětlovalo, jak to snáší ona.

Carrie poznamenala: „Jsem ráda, že jste byl na dnešek objednaný, doktore Erdmanne. Řeknete mu, co se vám včera stalo v tom autě, viďte?“

„Ano.“

„Slibujete?“

„Ano.“ Proč všechny ženy, dokonce i Carrie, která jinak byla vlídnost sama, pořád tak bazírovaly na pravidelných návštěvách u lékaře? Doktoři se sice hodili, když jste potřebovali nějaké prášky, abyste mohli normálně fungovat, ale Henry byl toho názoru, že k lékaři se má chodit, jen pokud vás něco bolí. Na tuhle pravidelnou kontrolu by dokonce úplně zapomněl, nebýt Carrie, která si ráno do telefonu pochvalovala, jak se jim hodí, že na ni jde o hodinu dřív než do laboratoře k doktoru DiBellovi. Normálně by k němu Henry ani nešel, ale napadlo ho, že se dr. Jamisona zeptá, co si myslí o tom incidentu v autě.

Navíc bylo možné, že ta hloupá Evelyn Krenchnotedová měla výjimečně v něčem pravdu. „Carrie, možná byste přece jen měla požádat doktora, aby se vám na to oko podíval.“

„Není třeba. Nic mi není.“

„Ozval se vám Jim od té doby, co…“

„Ne.“

Evidentně se jí o tom nechtělo mluvit. Nejspíš se styděla. Henry hodlal její nesdílnost respektovat a zatím si v duchu sumíroval své dotazy pro Jamisona.

Když však vešel do ordinace, zanechávaje Carrii v čekárně, a absolvoval obligátní kolečko, během kterého si nechal od sestry změřit krevní tlak, vyčůral se do zkumavky a převlékl se do směšného papírového hábitu, nevešel do místnosti Jamison, ale odměřený, absurdně mladý chlapec v bílém lékařském plášti, jehož úsečnost hraničila s agresivitou.

„Já jsem doktor Felton, Henry. Tak jak se dneska cítíme?“ Probíral se záznamy v kartě a Henrymu nevěnoval ani pohled.

Henry zaskřípal zuby. „Vsadím se, že to víte určitě lépe než já –“

„Copak, máte špatnou náladu? Střeva vám pracují normálně?“

„Mým střevům se daří báječně a cení si vašeho zájmu.“

To už k němu Felton vzhlédl s naprostým nezájmem v očích. „Teď si vás poslechnu. Až vám řeknu, zakašlete.“

A Henry pochopil, že to nedokáže. Kdyby se ten kluk ohradil – „Nedomnívám se, že sarkasmus je v tomto případě na místě“ –, byla by to aspoň nějaká reakce. Ale takhle ho odbýt, jednat s ním jako s dítětem nebo se slabomyslným… Tomuhle mladému necitovi přece nemůže vyprávět o tom incidentu v autě a o tom, jak se bojí o svůj mozek. Spolupracovat s Feltonem by pro něj bylo ponižující. Možná bude opravdu lepší poradit se s DiBellou, i když to není praktický lékař.

Takže jednoho lékaře má za sebou a jeden ještě zbývá.

* * *

S DiBellou to šlo lépe. Jen organizačního talentu se mu nějak nedostávalo.

V nemocnici Redborn Memorial Hospital je uvítal slovy: „A, doktor Erdmann, Carrie. Pojďte dál. Obávám se, že došlo k nějakému nedorozumění s naším diagnostickým oddělením. Měl jsem za to, že mám tu magnetickou rezonanci rezervovanou, ale zřejmě to přeložili na jindy nebo co. Takže můžeme udělat ten Asher-Peytonův test, ale ne funkční mapování. Omlouvám se, já…“ Bezmocně pokrčil rameny a prohrábl si rukou vlasy.

Carrie sevřela ústa do tenké čárky. „Dr. Erdmann sem přijel jen kvůli té vaší magnetické rezonanci, pane doktore.“

„Jakeu, prosím. Já vím. A přitom ten Asher-Peytonův test můžeme klidně udělat u vás v léčebně. Opravdu mě to moc mrzí.“

Carriiny rty zůstaly sevřené. Henryho vždycky překvapovalo, s jakou vervou byla schopná bránit zájmy „klientů svěřených do její péče“. Proč byla jinak mírná Carrie na toho mladíka tak přísná?

„Setkám se s vámi v léčebně sv. Šebestiána,“ dodal DiBella omluvně.

Tam pak připevnil Henrymu na hlavu a krk elektrody, nasadil mu na hlavu jakousi přilbu a usadil se k počítači, na jehož monitor Henry ze svého místa neviděl. Poté zhasnul a začal na bílou stěnu promítat souvislou řadu obrázků: čokoládový dort, koště, židle, auto, psací stůl, sklenice, celkem padesát nebo šedesát motivů. Henry nemusel dělat nic, jen sedět, a brzy ho to znudilo. Postupně se mezi nimi začaly objevovat i zajímavější výjevy – hořící dům, záběr na bojiště, otec objímající dítě, Rita Hayworthová. Henry se uchechtl. „Netušil jsem, že vaše generace Ritu Hayworthovou vůbec zná.“

„Nemluvte, prosím.“

Celé to zabralo dvacet minut. Když to skončilo, sundal mu DiBella přilbu a řekl: „Mockrát vám děkuji. Velmi si toho cením.“ Poté začal z Henryho hlavy odstraňovat elektrody. Carrie vstala a zadívala se na Henryho.

Teď nebo nikdy.

„Pane doktore,“ začal Henry, „rád bych se vás na něco zeptal. Totiž něco bych vám rád řekl. O jednom incidentu, který se mi včera přihodil. Dvakrát.“ Slovo „incident“ se mu zamlouvalo; znělo objektivně a vysvětlitelně, jako výraz z policejního hlášení.

„Jistěže. Jen do toho.“

„Poprvé se to stalo, když jsem stál ve svém bytě, podruhé, když mě Carrie vezla autem. Poprvé to bylo slabší, potom už intenzivnější. V obou případech jsem měl pocit, jako by se mou myslí něco přehnalo, něco na způsob nárazové vlny, po níž nezůstaly žádné trvalé následky – snad až na mírnou únavu. Rozumové schopnosti zůstaly zjevně nedotčeny. Doufal jsem, že mi řeknete, co to mohlo být.“

DiBella se odmlčel, v ruce svíraje elektrodu, od níž se k Henrymu linula vůně lepkavého gelu pokrývajícího její konec. „Jak už jsem vám včera říkal, já nejsem praktický lékař. To zní jako něco, co byste měl probrat raději s vaším obvodním lékařem.“

Carrie, naštvaná, že to Henry neudělal, řekla: „V autě napůl ztratil vědomí a oči měl obrácené v sloup.“

Henry dodal: „Můj lékař nebyl dnes ráno přítomen, na rozdíl od vás. Mohl byste mi jen říct, jestli to vypadá na mrtvici?“

„Zopakujte mi to.“

Což Henry učinil a dr. DiBella na to řekl: „Kdyby to byla tranzitní ischemická ataka – lehká mrtvice –, nedostavila by se u vás tak prudká reakce, a kdyby to byla cévní mozková příhoda, ať už ischemická nebo hemoragická, zanechalo by to na vás přinejmenším dočasné následky. Mohlo ovšem jít o nějaký typ infarktu, doktore Erdmanne. Myslím, že byste si měl okamžitě dát udělat EKG.“

Takže srdce, ne mozek. Ještě že tak. I přesto však Henry ucítil, jak mu páteř zmrazil strach, a uvědomil si, jak rád by v tomto životě pokračoval i se všemi jeho omezeními. Ale dokázal se usmát a říct: „Tak dobře.“

Už přinejmenším pětadvacet let mu bylo jasné, že stárnutí není žádná hračka.

* * *

Carrie obvolala mobilem ostatní klienty svěřené do její péče a zrušila všechny své další povinnosti, načež Henryho provedla následujícím nekonečným proudem zdravotnických rituálů – administrativních, diagnostických i té nejrozšířenější lékařské procedury, kterou je čekání. Na konci dne už Henry věděl, že je jeho srdce v pořádku, že nedošlo ke krvácení do mozku ani ke vzniku krevní sraženiny, a že tudíž neexistuje žádný důvod, proč by měl omdlévat. Tak tomu teď říkali: mdloba, patrně způsobená nízkou hladinou krevního cukru. Příští týden se má dostavit na glukózový test. Hlupáci. Žádná mdloba to nebyla To, co se mu přihodilo, bylo něco úplně jiného, sui generis.

Pak se to stalo znovu, stejně jako předtím a přitom úplně jinak.

Krátce před půlnocí ležel zcela vyčerpaný v posteli. Aspoň dnes, prolétlo mu hlavou, by snad mohl usnout bez problémů. Neusnul. Pak jej náhle něco vytrhlo z jeho znavené mysli. Tentokrát nenásilně a bez toho, aby se mu oči obracely v sloup. Najednou prostě nebyl ve své zšeřelé ložnici, a to fyzicky ani duševně.

Tančil, vznášel se na špičkách vysoko nad pódiem z leštěného dřeva, cítil, jak se jeho zádové svaly a svaly ve stehnech natahují, když seděl v tureckém sedu na vysokém polštářku zdobeném výšivkou z kuličkových ložisek, které montážní linka unášela kolem vojáků, před jejichž střelbou musel uskakovat…

A bylo to pryč.

Henry se ve tmě zprudka posadil, zalitý potem. Natáhl se naslepo po lampě na nočním stolku, minul a shodil ji přitom na podlahu. Nikdy v životě netančil na jevišti, nevyšíval, nepracoval v továrně ani nebojoval ve válce. A navíc byl při vědomí. Byly to vzpomínky, ne sny – a vlastně ani ne vzpomínky, na to byly příliš živé. Byly to prožitky, tak živé a skutečné, jako by je právě zakusil, a to všechny najednou. Prožitky. Jenže ne jeho.

Lampa svítila. S námahou se pro ni natáhl, aby ji zvedl z podlahy. Zhasla ve chvíli, kdy ji postavil zpátky na noční stolek, ale až poté, co si všiml, že její zástrčku vytrhl pád ze zásuvky dávno předtím, než se pro ni sehnul.

* * *

S rostoucím znepokojením lodi se začaly zvětšovat i trhliny v časoprostoru a následné tranzitní stavy. Všemi svými aspekty se upínala dopředu a hnala se tokem vakua v zášlezích radiace, které se střídavě objevovaly hned poblíž jedné hvězdné soustavy, hned u druhé, pak zase v mrazivých tmavých hlubinách, kam nedosáhlo gravitační pole žádné hvězdy. Rychleji už se nemohla pohybovat, aniž by poškodila nejbližší hvězdné soustavy nebo svou vlastní soudržnost. Letěla, co nejrychleji to šlo, vysílajíc před sebe ještě rychlejší úponky kvantově provázaných informací. Rychleji, rychleji…

Pořád ještě nebyla dost rychlá.

KAPITOLA ČTVRTÁ

Ve čtvrtek ráno měl Henry dojem, že je jeho mysl zase jasná. Po časné snídani zůstal sedět u maličkého stolku v kuchyni a opravoval domácí úkoly z fyziky. Každý z bytů v léčebně sv. Šebestiána se skládal z kuchyňky s jídelním stolkem, jen o málo většího obývacího pokoje, ložnice a koupelny. Záchytná madla podlaha s protiskluzovým povrchem, přehnaně veselé barvy a domácí telefony připomínaly jejich obyvatelům, že jsou staří – jako by na to, pomyslel si Henry opovržlivě, mohli vůbec někdy zapomenout. Rozměry bytu ani nepřetržitý dohled mu nicméně nevadily. Koneckonců mu svědčil i pobyt ve stísněné, polorozpadlé a paranoiou zmítané laboratoři v Los Alamos. Jeho život se z větší části odehrával v jeho hlavě.

U každé nedořešené úlohy – což nejspíš budou všechny kromě Haldaneovy, ačkoliv Julia Hernandezová přišla aspoň s neotřelým a po matematické stránce zajímavým přístupem – se snažil vysledovat myšlenkový postup studenta, aby viděl, kde udělal chybu. Během první hodiny takhle zvládl opravit dva úkoly. Někde nad hlavou mu zakvílelo vzlétávající letadlo. Nakonec to vzdal. Nedokázal se soustředit.

Ta děsná Evelyn Krenchnotedová včera v čekárně před ordinací říkala, že není objednaná, ale že ji tam doktor „nějak vmáčkne“, protože se jí „přihodilo něco divného“. A taky se zmínila, že ani ta stárnoucí hippícká kráska, Erin Jak-jen-se-jme-nuje, nebyla původně objednaná.

Henry jednou na povinném setkání chůze schopných klientů viděl Evelyn, jak vyšívá.

Anna Černovová, nejznámější klientka léčebny sv. Šebestiána, bývala baletkou. To věděl každý.

Už jen při tom pomyšlení si připadal hloupě. Kam tím vůbec směřuje, k hypotéze o nějaké telepatii? Takovou hypotézu zatím nepotvrdil žádný seriózní vědecký výzkum. Během oněch tří let, jež dosud strávil v léčebně sv. Šebestiána spolu s Evelyn a slečnou Černovovou, navíc ani jedinkrát nepocítil sebemenší špetku zájmu o – či snad náznak spojení s – kteroukoli z nich.

Pokusil se vrátit zpátky k opravování domácích úkolů.

Potíž byla v tom, že měl k dispozici dva referenční body v podobě svých vlastních „incidentů“ a náhlé epidemie předem neohlášených návštěv u lékaře, které se nedaly dát do vzájemné souvislosti ani vyvrátit. Kdyby se aspoň mohl ujistit, že Evelyn a Erin navštívily lékaře kvůli něčemu jinému než náhlým mentálním výpadkům, zůstal by mu už jen jeden referenční bod. Jeden bod se ještě dá prohlásit za statistickou odchylku. Dva už svědčí o existenci… čehosi.

Dnes byl jeden z těch dnů, kdy se musel obejít bez Carriiny pomoci. S pomocí chodítka se zvedl ze židle, přišoural se k psacímu stolu a vyhledal interní telefonní seznam. Evelyn v něm neměla uvedené číslo mobilního telefonu ani e-mailovou adresu. To ho překvapilo; člověk by si myslel, že taková drbna se bude snažit otravovat lidi co nejvíce prostředky. Jenže někteří z obyvatel léčebny chovali i po všech těch letech značnou nedůvěru vůči jakékoliv technologii, kterou neznali od dětství. Hlupáci, pomyslel si Henry, který jednou urazil šest set padesát kilometrů, jen aby si mohl koupit jeden z prvních osobních počítačů, primitivní model, který si zákazník musel doma sám sestavit. Poznamenal si číslo Evelynina bytu a odklopýtal k výtahu.

„No ne, Henry Erdmann! Jen pojďte dál!“ vykřikla Evelyn. Vypadala překvapeně, což taky nejspíš byla A za ní – proboha – byl vidět kroužek žen vyšívajících na pestré kousky látek, jejichž kolečková křesla byla natěsnána k sobě jako molekuly při hydraulické kompresi.

„Nerad vás vyrušuju od…“

„To je jen vánoční výzdoba!“ zvolala Evelyn. „Chceme včas dokončit tu vánoční tapiserii do recepce. Ta stará už je hrozně prodřená.“

Henry si žádnou vánoční tapiserii nevybavoval, ledaže by měla na mysli ten křiklavý neforemný závěs s vyobrazením Santa Klause předávajícího batolata strážným andělům. Andělé měli vlasy ze smotků vaty, takže vypadali trochu jako tyčinky na čištění uší. Řekl: „Nebudu vás rušit, nejde o nic důležitého.“

„Jen se neupejpejte! Zrovna jsme mluvily – třeba o tom budete něco vědět! – o tom nádherném náhrdelníku, co ho má Anna Černovová uložený v nemocničním sejfu a který věnoval car…“

„Tak o tom opravdu nic nevím. Stavím se…“

„Tak aspoň…“

V naprostém zoufalství se Henry uchýlil k větě: „Zavolám vám později.“

K jeho hrůze Evelyn sklopila oči a cudně špitla: „Tak dobře, Henry,“ načež se ty ženské za ní rozchichotaly a Henry vycouval zpátky do chodby.

Zrovna uvažoval, jak zjistit Erinino příjmení, když vyšla z výtahu na protějším konci chodby. „Promiňte!“ zavolal na ni. „Mohl bych s vámi na okamžik mluvit?“

Vydala se k němu s další knížkou v ruce a zvědavým, byť rezervovaným výrazem. „Ano?“

„Jmenuji se Henry Erdmann. Rád bych vám položil otázku, která vám nepochybně bude připadat prazvláštní. Odpusťte, že jsem tak dotěrný, a věřte mi, že mám k tomu pádný důvod. Navštívila jste včera bez předchozího ohlášení doktora Feltona?“

V jejích očích se něco mihlo. „Ano.“

„Nepřiměla vás k tomu náhodou nějaká událost… psychického rázu? Třeba nějaký kratičký záchvat nebo dočasný výpadek paměti?“

Její prsteny obtěžkaná ruka sevřela knížku ještě pevněji. Matně zaregistroval, že tentokrát je to nějaký román. „Promluvme si o tom,“ odpověděla.

* * *

„Tomu nevěřím“ řekl. „Mrzí mě to, paní Bassová, ale podle mě jsou to nesmysly.“

Pokrčila úzkými rameny, která se lehce zavlnila pod její nabíranou blůzou. Její dlouhá sukně potištěná motivem žlutých květin na černém pozadí zavířila na podlaze. Její byt vypadal podobně jako ona: stěny byly ověšené kousky látek, do ložnice vedl místo dveří korálkový závěs, všude samé hinduistické sošky, křišťálové pyramidky a indiánské pokrývky. Henrymu se příčil ten nesoulad a dětinskost výzdoby, byť momentálně vůči Erin Bassové pociťoval neskonalou vděčnost. Vysvobodila ho. Její představy o těch „incidentech“ byly natolik přihlouplé, že je mohl mávnutím ruky zamítnout a s nimi i všechny své domněnky, které se jim v lecčems podobaly.

„Celým vesmírem proudí energie,“ sdělila mu, „která na vás začne působit v okamžiku, kdy přestanete vzdorovat plynutí života a vzdáte se trišny. Lidově se tomu říká, že ‚opustíte své tělo‘, přičemž uvedete do činnosti karmu nastřádanou během minulých životů a s její pomocí dosáhnete náhlého transcendentálního vhledu.“

Henrymu se ovšem žádného transcendentálního vhledu nedostalo. O energii proudící vesmírem samozřejmě věděl – skládala se z elektromagnetického záření, gravitační síly, slabé jaderné síly a silné jaderné síly – a žádná karma v ní nebyla. V reinkarnaci nevěřil a své tělo taky neopustil. Během všech tří „incidentů“ cítil své tělo stejně zřetelně jako kdykoli jindy. Nikam se nepodělo; bylo to spíš, jako by se v něm náhle ocitli další lidé. Ale stejně to byl nesmysl, jen chvilkové selhání mozku, jehož synapse, neurity, dendrity a vezikuly už prostě nebyly nejmladší.

Opřel se o chodítko a vstal. „Každopádně vám děkuji, paní Bassová. Na shledanou.“

„Už jsem vám říkala, že mi můžete tykat. Nedal byste si aspoň šálek zeleného čaje, než půjdete?“

„Děkuji, nedal. Mějte se hezky.“

Už byl u dveří, když téměř nedbale prohodila: „Mimochodem, Henry? Když jsem v úterý večer opustila své tělo, setkala jsem se v tom probuzeném stavu s dalšími bytostmi… Nebyl jste náhodou někdy úzce spojen s – asi vám to bude znít divně – září, jež by byla jasnější než mnoho sluncí?“

Otočil se a užasle se na ni zahleděl.

* * *

„Bude to trvat zhruba dvacet minut,“ řekl DiBella, když Henry zajížděl do tunelu přístroje pro magnetickou rezonanci. Už jednou to vyšetření podstoupil a nelíbilo se mu o nic víc než tehdy – ten pocit, že je uzavřený v prostoru ne o moc větším než rakev. Věděl, že někteří lidé to vůbec nejsou schopni snášet. Ale to by v tom byl čert, aby Henry kapituloval před obyčejným strojem, a navíc v tom tunelu nebyl uzavřený zcela; dole mu v pohybu nic nebránilo. A tak stiskl rty, zavřel oči a vydal své připoutané tělo napospas přístroji.

„Jak se cítíte, doktore Erdmanne?“

„Je mi fajn.“

„Dobrá. Výborně. Tak se uvolněte.“

Ke svému údivu se skutečně uvolnil. V tunelu mu všechno připadalo tak vzdálené. Dokonce na okamžik usnul a probral se o dvacet minut později, když se lůžko začalo vysouvat z tunelu.

„Všechno v normálu?“ zeptal se lékaře a zadržel dech.

„Naprosto,“ odpověděl DiBella „Děkuji vám, poskytl jste mi skvělé výchozí výsledky pro další výzkum. Další test, jen pro vaši informaci, vás čeká po zhlédnutí desetiminutového filmu, který vám promítnu ode dneška za týden.“

„Dobře.“ V normálu. Takže jeho mozek je v pořádku a celý tenhle blázinec je konečně za ním. Úlevu vystřídala bezstarostnost. „Rád jsem vám pomohl. Co že to vlastně zkoumáte?“

„Vzorce mozkové aktivity u seniorů. Věděl jste, doktore Erdmanne, že osoby starší pětašedesáti let jsou nejrychleji se rozrůstající demografickou skupinou na světě? A že na této planetě se v současnosti nachází 140 milionů osob starších osmdesáti let?“

Henry to nevěděl a bylo mu to srdečně jedno. Ošetřovatel z léčebny sv. Šebestiána k němu přistoupil, aby mu pomohl vstát. Byl to zasmušilý mladý muž, jehož jméno Henry přeslechl. DiBella se optal: „Kde jste nechal Carrii?“

„Dneska má službu jinde.“

„Aha“ Nevypadalo to, že by to DiBellu bůhvíjak zajímalo; už se připravoval na dalšího dobrovolníka Magnetickou rezonanci, jak se Henrymu svěřil, měl k dispozici jen na omezenou dobu, když ji zrovna nepotřeboval nemocniční personál.

Zasmušilý mladík – Darryl? Darrin? Dustin? – odvezl Henryho zpátky do léčebny a nechal ho, ať se nahoru nějak dostane sám. Ve svém bytě pak Henry těžkopádně dosedl na gauč. Jen si na pár minut zdřímne, to by mělo bohatě stačit, i krátká procházka ho teď dokázala úplně vyčerpat – ačkoli s Carrii, která byla tak milá, hodná a vždycky se o něj dokázala dobře postarat, by to celé šlo snáz. Kdyby s Idou bývali měli děti, chtěl by, aby byly jako Carrie. Jestli se jí ten hajzl Jim Peltier ještě někdy pokusí…

Projelo jím to jako blesk.

Henry vykřikl. Tentokrát to bolelo, sežehlo mu to vnitřek lebky i míchu až ke kostrči. Žádný tanec, žádné vyšívání, žádná meditace – a přitom cítil přítomnost ostatních, byť ne jako jednotlivce, ale jako společnou, kolektivní bolest, která ten prožitek jen zhoršovala. Nedalo se to vydržet, teď určitě zemře, tohle byl konec…

Bolest odezněla. Zmizela tak rychle, jak se objevila zanechávajíc ho pohmožděného zevnitř a s pocitem, jako by celý jeho mozek právě prodělal něco podobného čištění zubních kanálků. Vzápětí se mu zvedl žaludek, takže jen tak tak stihl nahnout své rozbolavělé tělo přes okraj gauče a vyzvracet se na koberec.

Zašátral v kapse kalhot po poplašném zařízení, které mu Carrie nařídila nosit neustále u sebe. Nahmátl je, zmáčkl tlačítko a ztratil vědomí.

KAPITOLA PÁTÁ

Carrie odešla z práce dřív. Ve čtvrtek odpoledne vždycky pomáhala paní Lopezové, k níž dnes přišla neočekávaně na návštěvu vnučka. Carrie podezřívala Vicky Lopezovou z toho, že z babičky přišla zase tahat peníze, protože jindy do léčebny ani nepáchla ale Carrii do toho koneckonců nic nebylo. Paní Lopezová rozjařeně podotkla, že může s Vičky vyrazit na nákupy stejně dobře jako s Carrii, a Vičky s lačným výrazem přitakala. Takže Carrie odešla domů.

Kdyby měla to štěstí v podobě vlastní babičky – nebo jakýchkoli příbuzných kromě těch budižkničemů, jimiž byli její nevlastní bratři z Kalifornie –, určitě by se k té hypotetické babičce chovala lépe než Vičky, která uměla jen hromadit značkové džíny, kašmírové svetříky a závratné dluhy na kreditních kartách. Nicméně Carrie by rozhodně nechtěla, aby její babička byla jako paní Lopezová, která se k ní chovala jako k nějaké umouněné holce na výpomoc.

Vtip byl v tom, že Carrie byla holka na výpomoc. Nabídka práce v léčebně sv. Šebestiána byla tím prvním, na co jí padl zrak v inzertní příloze novin onoho dne, kdy se s Jimem konečně rozešla. Sáhla po ní bez rozmyslu, jako někdo, kdo při pádu z útesu náhle zahlédne křehkou větvičku vyrůstající z drolícího se skalního masivu. Zvláštní na tom bylo, že už po prvním dni věděla, že tady zůstane. Staří lidé se jí líbili (nebo aspoň většina z nich). Byli zajímaví, vděční (nebo aspoň většina z nich) a nic jí od nich nehrozilo. Během toho prvního týdne, kdy se k smrti vyděšená uchýlila do ubytovny YMCA, aby měla kde přespat, než si najde garsonku, kterou by si vůbec mohla dovolit, pro ni léčebna svatého Šebestiána představovala jediné místo, kde se cítila v bezpečí.

Jim tomu pochopitelně učinil přítrž, když si zjistil adresu jejího nového pracoviště a stálého bydliště. Pro policajta to není žádný problém.

Rozhlédla se po zašlé chodbě, jestli někdo nejde, pak si odemkla, vklouzla dovnitř, zašoupla zástrčku a rozsvítila. Jediné okno v místnosti bylo orientováno do větrací šachty, takže tu panovalo přítmí i za slunečného počasí. Carrie se to sice pokusila zmírnit polštářky v zářivých barvách spolu s lampičkami a sušenými květinami z bazaru Armády spásy, ale šero je prostě šero.

„Ahoj, Carrie,“ řekl Jim.

Otočila se na obrtlíku, potlačujíc výkřik. Nejhorší na tom však byla ta reakce, která se dostavila vzápětí, reakce nevítaná a nenáviděná – a jak! –, ale pořád tu bylo to náhlé rozechvění, ten příval vzrušení, který jí pronikl až do morku kostí. „To není nic neobvyklého,“ řekla jí psycholožka v centru pro týrané ženy, „jelikož boj o nadvládu mezi násilníkem a obětí mnohdy probíhá za aktivní účasti obou. Nebo si snad nepřipadáte triumfálně, když se vám v usmiřovací fázi celého procesu začne omlouvat? Proč myslíte, že jste od něj neodešla dřív?“

Carrii trvalo dlouho, než si to přiznala. A teď to tu bylo zase. Teď tu byl Jim zase.

„Jak ses dostal dovnitř?“

„Záleží na tom?“

„Přemluvils Kelseyho, aby tě pustil, co?“ Místní domovník byl za láhev skotské ochoten udělat prakticky cokoliv. Ale Jim možná ani úplatek nepotřeboval; měl přece odznak. Jeho práci neovlivnila dokonce ani žaloba, kterou proti němu vznesla a jíž byl v celém rozsahu zproštěn. Nezasvěcení nemají ani ponětí, jak často dochází k domácímu násilí právě v domácnostech policistů.

Jim tentokrát nebyl v uniformě. Měl na sobě džíny, kotníčkové boty a větrovku, která se Carrii vždycky moc líbila. V ruce držel pugét. Žádné karafiáty ze supermarketu, ale růže v blyštivém zlatém papíru. „Mrzí mě, že jsem tě vylekal, Carrie, ale potřebuju s tebou nutně mluvit. Dej mi jen deset minut, prosím tě. Víc po tobě nechci. Snad můžeš věnovat aspoň deset minut někomu, za koho jsi byla tři roky provdaná.“

„My ale nejsme manželé. Soud už vydal rozhodnutí o rozluce.“

„Já vím. Já vím. A zasloužím si, žes mě opustila. Teď už to vím. Ale dej mi aspoň těch deset minut. Prosím.“

„Vždyť tady vůbec nemáš co dělat! Byl proti tobě vydán omezující příkaz – a navíc jsi polda!“

„Já vím. Riskuju kariéru jen kvůli tomu, abych si s tebou mohl deset minut promluvit. Vidíš, jak moc mi na tom záleží? A něco jsem ti přinesl.“

Pokorně, s prosebným pohledem, k ní natáhl ruku s pugétem. Carrie si ho od něj nevzala

„Když sis se mnou přišel ‚promluvit‘ posledně, odcházela jsem s monoklem, ty hajzle!“

„Já vím. Kdybys věděla, jak moc toho lituju… Kdybys jen tušila kolik nocí jsem probděl kvůli tomu, jak jsem si to pořád vyčítal. Muselo mi tehdy přeskočit, Carrie. Opravdu. Ale vzal jsem si z toho ponaučení. Změnil jsem se. Docházím na kroužek anonymních alkoholiků, sehnal jsem si na to sponzora a vůbec. Je to na dobrý cestě.“

„Kolikrát už jsem tohle slyšela!“

„Já vím. Máš pravdu. Ale tentokrát je to jiný.“ Sklopil oči a Carrie si dala ruce v bok. A v tu chvíli jí to došlo: ona už to přece taky mnohokrát říkala. Kolikrát ho sama plísnila z pozice morální převahy, zatímco on dával najevo pokornou lítost. Tohle byla ta usmiřovací fáze, o níž tehdy mluvila psycholožka jen další z mnoha scén v jejich nekonečném scénáři. A ona mu to baštila i s navijákem, jako by se to nikdy předtím nestalo, a vyhřívala se v žáru oprávněného rozhořčení živeného jeho podlézáním. Přesně, jak to říkala ta psycholožka.

Vlastní chování ji tak znechutilo, že se jí z toho málem podlomila kolena

„Vypadni odsud, Jime.“

„Už jdu. Už jdu. Jen mi řekni, že mě chápeš a že dáš našemu vztahu další šanci, i když si ji ani nezasloužím. Víš, Carrie…“

„Vypadni odsud!“ Bylo jí ze sebe samé špatně zlostí.

„Stačí, když jen…“

„Vypadni! A to hned!“

Jeho tvář dostala jiný výraz. Pokoru vystřídal úžas – tohle nebylo ve scénáři – a vzápětí vztek. Mrštil po ní květinami. „Tak ty mě ani nevyslechneš? Já se ti přijdu omluvit a ty to hergot ani nechceš slyšet? Jestli si myslíš, že se nade mě můžeš povyšovat, ty krávo jedna blbá, já ti ukážu, že nejsi nic než…“

Carrie se prudce otočila a natáhla se po zástrčce. Byl rychlejší. Rychlejší, silnější, to bylo ostatně v původním scénáři taky, jak mohla třeba jen na okamžik zapomenout, že…

Jim ji srazil na podlahu. Má u sebe pistoli? Snad ji – když zvedala ruce, aby si chránila hlavu, zahlédla jeho tvář zkřivenou vztekem tak, že si už vůbec nebyl podobný. Kopl ji do břicha Ta bolest ji zaskočila Celým tělem se jí rozlil spalující žár, spalovalo ji horko, nemohla dýchat, teď asi umře… Odtáhl nohu, aby ji nakopl znovu, a Carrie se pokusila vykřiknout, ale nedokázala nabrat dech. Tak a je to tady ne ne ne…

Jim se bezvládně složil na podlahu.

Před mezerou mezi jejíma zdviženýma rukama se mihla jeho tvář, když padal. Ústa úžasem pootevřená, oči rozšířené. Ten pohled se jí zaryl do mozku. Jeho tělo dopadlo ztěžka na její a už se nepohnulo.

Když zase popadla dech, vyškrábala se zpod něj, vydávajíc přitom krátká hrdelní zakňučení: uch uch uch. Jedna část jejího mozku však pracovala nezúčastněně dál. Pokusila se nahmátnout puls, dala mu před ústa dlaň, aby zjistila, jestli dýchá, přiložila mu ucho na hruď. Byl mrtvý.

Dopotácela se k telefonu a vytočila pohotovost.

* * *

Poldové. Carrie je neznala; tohle taky nebyl Jimův okrsek. Nejdřív strážníci v uniformách a po nich kriminalisté. Sanitka Lidi z oddělení soudního lékařství. Fotografie, otisky prstů, prohlídka jediné místnosti bytu provedená s jejím souhlasem. Máte právo nevypovídat. Carrie toho práva nevyužila, odmítla právníka a řekla jim vše, co věděla během čehož Jimovo tělo vystřídal obrys nakreslený křídou a na chodbě se shromáždili sousedé. Když to bylo konečně, konečně za ní, a Carrie se dozvěděla, že její byt zůstane místem činu až do chvíle, kdy bude provedena pitva odpověděla na otázku, zda má kam jít: „Do léčebny svatého Šebestiána. Jsem tam zaměstnaná.“

„Možná byste měla zavolat do práce, že jste nemocná, přece jen…“

„Jedu tam a hotovo!“

Což taky učinila svírajíc volant roztřesenýma rukama. Zamířila rovnou do patra, ve kterém bydlel doktor Erdmann, a zabušila na jeho dveře.

Bylo slyšet, jak se za nimi šoupě jeho chodítko po podlaze. Za nimi, v bezpečí.

„Carrie! Co se proboha…“

„Můžu dál? Prosím? Policie.“

„Policie?“ otázal se ostře. „Jaká policie?“ Nahlédl jí přes rameno, jako by čekal, že uvidí v chodbě muže v modrých uniformách. „Kde máte bundu? Vždyť je sotva deset stupňů nad nulou!“

Na bundu dočista zapomněla. O bundě nebyla řeč. Sbalte si to nejnutnější, řekli jí, ale bundu jí nikdo nepřipomněl. Doktor Erdmann vždycky věděl, kolik je venku stupňů a jaký je zrovna tlak, protože tyhle věci sledoval. Opožděně – a poprvé za celou tu dobu – propukla v pláč.

Vtáhl ji dovnitř a usadil na gauč. Carrie zaregistrovala onou nezúčastněnou částí svého mozku, která zjevně pořád ještě fungovala, že na koberci je mokrý flek a ve vzduchu je cítit silný zápach, jako by jej někdo drhnul dezinfekčním prostředkem. „Mohla bych… mohla bych dostat něco k pití?“ Až do chvíle, kdy to z ní vylétlo, neměla ani ponětí, že se to chystá říct. Alkohol pila málokdy. Příliš jí to připomínalo Jima.

Jima.

Sherry ji zklidnilo. Působilo tak civilizovaně, stejně jako miniaturní sklenička, do níž jí je nalil. Ulehčené vydechla a vylíčila mu, co se stalo. Vyslechl ji bez jediného slova

„Myslím, že mě podezřívají,“ řekla Carrie. „Vlastně se jim ani nedivím. Umřel zrovna ve chvíli, kdy jsme se hádali… ale já jsem se ho ani prstem nedotkla. Jen jsem se snažila chránit si hlavu a… Co je vám, doktore Erdmanne? Jste bílý jako stěna! Neměla jsem k vám vůbec chodit, omlouvám se, já…“

„Samozřejmě, že jste měla!“ odsekl tak hrubě, že jí to vylekalo. Hned nato se pokusil o úsměv. „Samozřejmě, že jste měla přijít. Od čeho jsou přátelé?“

Přátelé. Měla přece i jiné přátele, mladší. Joannu a Connii a Jennifer… tedy ne že by se s nimi v posledních třech měsících vídala bůhvíjak často. Ale na doktora Erdmanna si vzpomněla hned a jako na prvního. A on teď vypadal tak…

„Vám není dobře,“ řekla „Co se vám stalo?“

„Nic mi není. Nejspíš jsem něco snědl u nás v jídelně. Každý druhý začal po obědě zvracet. Evelyn Krenchnotedová, Gina Martinelliová, Erin Bassová, Bob Donovan, AI Cosmano i Anna Cernovová. A další.“

Když odříkával ta jména pozorněji sledoval, jako by čekal, jak zareaguje. Carrie některé z nich znala ale spíš jen od vidění. Na seznamu klientů svěřených do její péče byl z nich všech jedině pan Cosmano. Takhle zvláštně se doktor Erdmann ještě nikdy nechoval.

Pak řekl: „Carrie, kdy vlastně Jim… kdy to s ním praštilo? Vzpomněla byste si, kolik bylo hodin?“

„Tak počkat… Odsud jsem odešla ve dvě, cestou jsem se ještě stavila v bance, u benzínky a v samoobsluze, takže asi tak kolem třetí nebo půl čtvrté. Proč se ptáte?“

Dr. Erdmann neodpověděl. Mlčel tak dlouho, až se Carrie začala ošívat. Neměla sem chodit, takhle k němu vpadnout, beztak tím nejspíš porušuje nějaký zákaz, co ji to vůbec napadlo…

„Dám vám na ten gauč deku a polštář,“ řekl nakonec dr. Erdmann hlasem, který Carrii pořád ještě zněl divně. „Je docela pohodlný. Tedy na gauč.“

KAPITOLA ŠESTÁ

Není možná. Je to jen bizarní shoda okolností. Nic víc – shoda okolností. Simultaneita není totéž, co příčina a následek. To ví přece i ten nejhloupější postgraduální student fyziky.

Henrymu se v duchu vybavilo to, co řekl Richard Feynman o teorii strun: „Mně se na tom nelíbí, že to není podložené výpočty. Nelíbí se mi, že ty jejich myšlenky nejsou ověřené. Nelíbí se mi, že si vycucají z prstu vysvětlení pro cokoliv, co je v rozporu s experimentem… Pravidlo číslo jedna zní, že člověk nesmí obelhávat sám sebe – a sebe sama přitom dokáže obelhat nejsnáze.“ Henry neměl Feynmana, kterého znal z caltechovských konferencí, zrovna dvakrát v lásce. Byl to šašek, samé bubnování u ohně, kanadské žertíky a vloupávání do cizích sejfů, žádná důstojnost. Jenže ten geniální šašek měl pravdu. Henry taky neměl rád teorii strun stejně jako myšlenky nepodložené výpočty, neověřené a nepotvrzené experimentálně získanými daty. Navíc už jen ta představa že Henrymu se nějak podařilo zabít Jima Peltiera pouhou myšlenkou, byla prostě… směšná.

Myšlenkou přece nelze prohnat energetický výboj tělem někoho, koho ani nevidíte. Jenže ten blesk, který jím projel, si z žádného prstu „nevycucal“. Ten se skutečně stal. Henry to cítil.

DiBella tvrdil, že podle magnetické rezonance je Henryho mozek zcela v pořádku.

Henry probděl většinu čtvrteční noci, což byla v pořadí už druhá, zatímco Carrie spala bezstarostným tvrdým spánkem mladých. Ráno, ještě než se vzbudila, se Henry potichu oblékl, vyšel z bytu a s pomocí chodítka se odebral na ošetřovnu. Očekával, že ošetřovna bude plná lidí, kterým se včera odpoledne udělalo špatně. Ale mýlil se.

„Můžu vám nějak pomoci?“ otázala se ho podsaditá zdravotní sestra středního věku, která nesla tác se snídaní. „Není vám dobře?“

„Kdepak,“ ujistil ji Henry spěšně. „Jdu jen někoho navštívit. Evelyn Krenchnotedovou. Včera ji sem přivezli.“

„Tu jsme už propustili. Všichni už jsou zpátky doma, ta otrava z jídla nebyla nic závažného. Teď tu máme jen Billa Terryho a Annu Černovovou.“ Druhé z uvedených jmen vyslovila podobně jako mnoho dalších zaměstnanců léčebny tónem budícím dojem, že jen čekala na příležitost pronést je nahlas. Henrymu to obvykle lezlo na nervy – co je takový balet ve srovnání s, kupříkladu, fyzikou? –, ale tentokrát se jej vděčně chopil.

„Můžu tedy navštívit slečnu Černovovou? Je už vzhůru?“

„Právě jí nesu snídani. Pojďte za mnou.“

Šel za ní až na konec krátké chodby. Žluté záclony, stolek s odklápěcí deskou, kontrolní přístroje a stojany kapaček; samotná místnost vypadala jako všechny ostatní nemocniční pokoje, které Henry ve svém životě viděl, až na ty květiny. Neuvěřitelná kvanta květin, pugétů i pokojových rostlin a na podlaze stál obrovský mosazný květináč, do něhož byl zasazený celý malý stromek. Mezi vší tou vegetací se skoro ztrácel muž sedící na jediné židli v místnosti.

„Nesu vám snídani, slečno Černovová,“ pronesla sestra tónem zbožné úcty. S úzkostlivou opatrností postavila tác na stolek, přisunula desku nad lůžko a sňala pokličky z talířů.

„Děkuji.“ Anna Černovová ji odměnila okouzlujícím, nacvičeným úsměvem a zadívala se tázavě na Henryho. Ten druhý muž, jenž při Henryho příchodu nepovstal, mu věnoval podmračený pohled.

Tvořili prazvláštní pár. Tanečnice, která vypadala mladší, než kolik jí muselo být, byla se svýma velkýma zelenýma očima a dokonalými lícními kostmi krásnější, než by Henry myslel. Nebyla sice připojená k žádnému z přístrojů, ale pod žlutou pokrývkou se boulil sádrový obvaz na její levé noze. Hlava sedícího muže připomínala svým tvarem rýč a zpod nakrátko zastřiženého šedivého ježka z ní hleděla malá podezřívavá očka. Na sobě měl špatně padnoucí větrovku, červené tričko a džíny. Působil dojmem, že má za nehty kolomaz – ale kde by se v léčebně sv. Šebestiána vzala kolomaz? Henry by ho tipoval na údržbáře, nebýt toho, že na něco takového vypadal moc starý, byť dosud čilý a neodkázaný na chodítko. Henry by ho tady nejradši neviděl. Tohle bude dost složité i bez obecenstva

„Odpusťte, že vás ruším, slečno Černovová, a to zejména tak brzy, ale mám za to, že je to důležité. Jmenuji se Henry Erdmann a bydlím ve druhém patře.“

„Dobré ráno,“ odvětila s toutéž nacvičenou neosobní laskavostí, s níž reagovala i předtím na sestru. „Tohle je Bob Donovan.“

„Zdravím,“ utrousil Donovan bez úsměvu.

„Nejste náhodou od tisku, pane Erdmann? Já totiž neposkytuji rozhovory.“

„To opravdu nejsem. Přejdu rovnou k věci, pokud vám to nevadí. Včera u mě propukla náhlá nevolnost, stejně jako u vás. I u vás, pane Donovane. Řekla mi to Evelyn Krenchnotedová.“

Donovan obrátil oči v sloup. Henry by se byl pousmál, kdyby nebyl tak napjatý.

Poté pokračoval: „Nejsem si jist, zda ta nevolnost byla skutečně vyvolána otravou z jídla V mém případě se dostavila po… jakémsi záchvatu zcela jiného druhu, při němž mi nervy proběhlo něco jako palčivý energetický výboj, a to velmi silný a bolestivý. Chtěl jsem se vás zeptat, zda jste nezažila něco podobného.“

Donovan se ho otázal: „Vy jste doktor?“

„Nejsem lékař. Mám doktorát z fyziky.“

Donovan se zakabonil, jako by na fyzice bylo něco urážlivého. Anna Černovová odpověděla: „Cítila jsem něco podobného, doktore Erdmanne, přestože bych to neoznačila zrovna jako ‚bolestivé‘. Nebolelo to. Ale ‚energetický výboj v nervech‘ – to ano. Bylo to jako…“ Zarazila se.

„Ano?“ vybídl ji Henry. Srdce mu začalo pomalu bušit v nepravidelném rytmu. Někdo jiný tu energii vnímal také.

Jenže Anna se nehodlala vyjádřit k tomu, jaké to bylo. Místo toho naklonila hlavu na stranu. „Bobe? Cítils to taky tak?“

„Jo. A co má bejt?“

„To ještě nevím,“ odpověděl Henry. Jak tam stál a opíral se o chodítko, podlomila se mu náhle kolena. Anna si toho okamžitě všimla. „Bobe, přines doktoru Erdmannovi židli, prosím tě.“

Donovan se zvedl ze židle, přitáhl ji bez námahy k Henrymu a stoupl si s nakvašeným výrazem k obrovskému pugétu podzimních chryzantém, růží a jiřin. Henry sklesl na židli. Před očima měl přáníčko připojené k pugétu, které hlásalo JMÉNEM VŠECH ZAMĚSTNANCŮ SPOLEČNOSTI ABT. BRZY SE UZDRAVTE!

Anna pokračovala: „Nechápu, kam tím míříte, doktore Erdmanne. Naznačujete snad, že jsme všichni dostali tutéž nemoc a že o žádnou otravu z jídla nešlo? Že jde o něco, co se projevuje jako… energetický výboj následovaný nevolností?“

„Nejspíš ano.“ O Jimu Peltierovi jí říct nedokázal. V atmosféře květin a dezinfekce, kde musel čelit zároveň Donovanově patetické žárlivosti i Annině odměřené zdvořilosti, to celé vypadalo jako neuvěřitelně šílený nápad. A Henry Erdmann neměl šílené nápady rád. Koneckonců byl vědec.

Jenže právě tato stránka jeho osobnosti jej přiměla vytrvat ještě aspoň chvíli. „Už jste někdy něco takového zažila, slečno Černovová?“

„Anno,“ odpověděla automaticky. „Ano, zažila. Dokonce hned třikrát. Jen to nemělo tak závažný průběh a neudělalo se mi přitom nevolno. Spíš jsem to považovala za průvodní jev dřímoty. Ležím s tou nohou už několik dní a nudím se tak hrozně, že hodně času prospím.“

Řekla to bez sebemenší stopy sebelítosti, ale Henrymu náhle došlo, co asi „ležet s nohou“ musí znamenat pro ženu, jejímž celoživotním zdrojem profesního uspokojení, radosti, práce a sebevědomí nebyla mysl, ale tělo. A co pro takovou ženu musí znamenat i samotné stárnutí. Henry měl větší štěstí; jeho život se odvíjel od mysli, nikoli od jeho stárnoucího těla, a jeho mozek pořád ještě fungoval bez problémů.

Nebo snad ne, když dokázal vyplodit tak praštěnou hypotézu? Co by na to řekli Feynman, Teller nebo Gell-Mann? Polil ho stud. S námahou se zvedl ze židle.

„Děkuji vám, slečno Černovová, už vás nebudu zdržovat…“

„Já to taky zažil,“ vyhrkl náhle Donovan. „Ale jenom dvakrát, jak jste říkal vy. V úterý a včera odpoledne. Co nám to tady povídáte, doktore? Podle vás tady běhá nějakej virus? Nějaká nebezpečná nemoc?“

Henry se k němu udiveně otočil, stále svíraje chodítko. „Vy jste to taky zažil?“

„Vždyť jsem vám právě řek, že jo! A teď mi řekněte na rovinu – je to nějaká nová nakažlivá nemoc?“

Má nahnáno, a tak se snaží své obavy zakrýt útočností. Ví vůbec tenhle chlap, co to znamená „doktorát z fyziky“? Zřejmě považuje Henryho za nějakého specializovaného lékaře. A co vlastně dělá Bob Donovan u Anny Černovové?

Anna mu jeho otázku zodpověděla tím, jak je oba vypoklonkovala „O žádnou nebezpečnou chorobu nejde, Bobe. Doktor Erdmann není lékař. Jsem velice unavená a teď, jestli vám to nevadí, bych se ráda najedla, aby mi sestra zase nevyhubovala. Radši už jděte. Třeba se ještě potkáme, až mě odsud propustí.“ Obdařila je slabým úsměvem.

Henry zahlédl v Donovanově tváři výraz, který si tradičně spojoval s postgraduálními studenty: výraz beznaděje a bezmoci plynoucí z neopětované lásky. Mezi všemi těmi vráskami a prověšenou kůží vypadal ten výraz dost směšně. A přitom to myslel naprosto upřímně, chudák jeden.

„Ještě jednou vám děkuji,“ pronesl Henry a odkráčel tak rychle, jak jen to s chodítkem šlo. Jak se opovažuje chovat se k němu jako nějaká princezna k poskokovi? Jenže… to on se vetřel do jejího světa, ženského světa květin, baletu a hrané zdvořilosti. Cizího světa, který ho zvláštním způsobem odpuzoval, na rozdíl od rigorózního a chlapsky rozhádaného světa fyziky.

Ale aspoň zjistil, že ten výboj „energie“ vnímala také. I Donovan, a to ve stejný okamžik jako Henry. To dává několik dalších referenčních bodů… čeho vlastně?

Cestou k výtahu se na chvíli zastavil a zavřel oči.

* * *

Když se Henry vrátil do svého bytu, Carrie už byla vzhůru. Ve společnosti dvou cizích lidí, kteří při Henryho příchodu povstali, seděla u stolu, u něhož Henry a Ida padesát let večeřívali. Ve vzduchu se vznášela vůně kávy.

„Uvařila jsem kávu,“ řekla Carrie. „Doufám, že to nevadí… Tohle jsou detektivové Geraci a Washingtonová. Tohle je doktor Erdmann, který tu bydlí…“ Poslední větu nechala vyznít do ztracena. Vypadala zbědované. Vlasy měla spletené do neupravených chumáčů a pod očima měla šmouhy od nějakých tmavých stínů. Ale možná to bylo jen únavou.

„Dobrý den,“ pozdravil ho ten detektiv. Byl ramenatý, samý sval a na tváři už touhle dobou slabý porost vousů – přesně ten rabiátský typ, jakým Henry nedůvěřoval ze všech nejvíc. Černoška, která ho doprovázela, byla mnohem mladší, menší, elegantní a vážná. „Potřebovali jsme si s paní Veseyovou ještě ujasnit pár věcí ohledně toho včerejška“

„Bude potřebovat právníka?“ zeptal se Henry.

„To už je samozřejmě jen na vaší vnučce,“ zaznělo ve stejný okamžik, kdy Carrie podotkla: „Říkala jsem jim, že žádného právníka nechci,“ a Henry dodal: „Jsem ochoten jej zaplatit.“ V nastalém zmatku prošel omyl o „vnučce“ bez povšimnutí.

Geraci pokračoval: „Byl jste tu včera večer, když přišla paní Veseyová?“

„Ano,“ odvětil Henry.

„Mohl byste nám říci, kde jste byl včera odpoledne?“

Co je to za blbce? „To samozřejmě mohu, ale snad nepodezříváte ze zabití strážníka Peltiera zrovna mě?“

„V tuto chvíli zatím nikoho nepodezříváme. Jen klademe obvyklé otázky, doktore Erdmanne.“

„Odpoledne jsem strávil v nemocnici Redborn Memorial Hospital, odkud jsem se vrátil krátce předtím, než přišla Carrie. Byl jsem na pohotovosti kvůli podezření na infarkt. Jež se,“ dodal spěšně, vida Carriin výraz, „nepotvrdilo. Byly to jen akutní zažívací potíže vyvolané otravou z jídla, která včera postihla celou léčebnu.“

Ha! To koukáš, co, rabiáte jeden!

„Děkuji,“ odpověděl Geraci. „Vy jste lékař, doktore Erdmanne?“

„Ne. Doktor fyziky.“

Napůl očekával, že Geraci toho bude o fyzice vědět stejně málo jako Bob Donovan, ale Geraci ho překvapil. „Experimentální, nebo teoretické?“

„Teoretické. Ale už se jí dávno nevěnuji. Teď už jen učím.“

„Vy se ale máte.“ Geraci vstal a Washingtonová hned po něm. Během Henryho přítomnosti neřekla ani slovo. „Děkuji vám oběma. Zavoláme vám, až budeme mít k dispozici výsledky pitvy.“

* * *

Ve výtahu pak Tara Washingtonová prohodila: „Z těchhle důchoďáků mi naskakuje husí kůže.“

„Jednoho dne ty i…“

„Tu přednášku si nech od cesty, Vinci. Já vím, že jednou zestárnu. Ale líbit se mi to nemusí.“

„Na to máš ještě spoustu času,“ odvětil, ale v hlavě mu přitom zjevně leželo něco úplně jiného. „Erdmann něco ví.“

„Myslíš?“ Pohlédla na něj se zájmem; o Vincovi Geracim se na oddělení říkalo, že má na podobné věci „čich“. Rozhodně se nikdy nemýlil, když došlo na nejrůznější habaďury. Faktem ovšem bylo, že k němu tak jako tak chovala nemalou úctu. Na vyšetřovatelku ji povýšili teprve před měsícem a měla z prdele kliku, že dostala za parťáka zrovna Geraciho. Její vrozený skepticismus ji však přiměl říct: „Ten stařík? Sám to teda určitě neudělal. Ten už by nezabil ani mouchu. Myslíš, že si na toho někoho najal?“

„Těžko říct.“ Geraci se zamyslel. „Ne. Něco jiného. Něco esoteričtějšího.“

Tara nevěděla, co znamená „esoterické“, a tak na to nic neřekla Geracimu to pálilo. Možná až moc, dodávali k tomu někteří strážníci, ze kterých ovšem buď mluvila žárlivost, nebo šlo o ten typ poldů, kteří radši vyráželi dveře než aby vyšetřovali zločiny. Tara Washingtonová věděla, že na vyrážení dveří ji moc neužije, a hodlala se od Vince Geraciho naučit všechno, co zná, i když neměla jeho slovní zásobu. Všechno a ještě něco navíc. Jednoho dne bude tak dobrá jako on.

„Teď si promluvíme s personálem o té hromadné otravě z jídla,“ řekl Geraci.

Jenže otrava z jídla se potvrdila A v průběhu odpoledne přišel telefonát s výsledky pitvy. Geraci zaklapl mobil a prohlásil: „Peltier zemřel na ‚zástavu srdce‘. Okamžité a naprosté selhání srdeční činnosti.“

„V jeho věku? A s jeho kondicí?“

„Podle soudního lékaře jo.“

„Takže přirozená smrt. Vyšetřování uzavřeno.“ Svým způsobem ji to zklamalo. Policajt zavražděný týranou manželkou, o tom by ve zprávách mluvilo ještě hodně dlouho. Proto ten případ taky dostal na starost Geraci.

„Vyšetřování uzavřeno,“ přitakal Geraci. „Ale ten Erdmann stejně něco ví. Akorát se už nikdy nedozvíme co.“

KAPITOLA SEDMÁ

V pátek, těsně před polednem, uložila Evelyn své korpulentní tělo na lehátko připravené k zasunutí do té podivně vyhlížející lékařské roury. Pro tuto příležitost si oblékla svůj nejlepší kostýmek, ten modrý polyesterový obšitý modrou krajkou, a ty hezké béžové lodičky. Doktor DiBella – tak pohledný mladík, škoda že Evelyn není o padesát let mladší, ha ha ha – se jí zeptal: „Leží se vám pohodlně, paní Krenchnotedová?“

„Říkejte mi Evelyn. Ano, leží se mi dobře. Ještě nikdy jsem nebyla na téhle – jak že tomu říkáte?“

„Funkční magnetická rezonance. Ještě si vás takhle připoutám, protože potřebuji, abyste během vyšetření ležela stále ve stejné pozici.“

„Aha no jistě, přece nechcete, abych vám tady mrskala mozkem sem a tam, až si budete dělat ty obrázky, že – jsi tam ještě, Gino? Odsud na tebe nevidím.“

„Tady jsem,“ ohlásila se Gina „Neměj obavy, Evelyn. ‚Byť mi se dostalo jít přes údolí…‘“

„Tady přece nejsou žádné stíny a já se nebojím!“ Ta Gina to občas vážně trochu přehání. Je ale pravda že ji ta magnetická roura přece jen trochu znervózňuje. „Hlavně mi řekněte, až mě budete chtít zasunout dovnitř, pane doktore, ať se na to můžu připravit. Tam asi bude těsno jako v rakvi, co? Je sice fakt, že si pod zemí nějakou chvíli určitě poležím, ale rozhodně nemám v úmyslu začínat hned teď, ha ha ha! Ale jestli na vás můžu mluvit, až se to dá do pohybu.“

„Jistěže. Jen povídejte.“ Zněl dost rezignovaně, chudáček. Není divu, určitě to musí být děsná nuda, dělat tuhle práci celý boží den. Zalovila v paměti po něčem, čím by ho trochu rozveselila

„Trávíte teď hodně času u nás v léčebně, viďte, tedy když zrovna nejste tady, tak to už jste určitě slyšel o náhrdelníku Anny Černovové?“

„Ne, co je s ním? Tak je to dobře, a teď s tou hlavou prosím už nehýbejte.“

„Je to opravdický klenot!“ vykřikla Evelyn, jíž se začínal pomalu zmocňovat strach. Upnul jí hlavu do nějakého svěráku, takže s ní nemohla pohnout ani o kousíček. Začal se jí zrychlovat tep. „Posázený diamanty, rubíny a já nevím čím ještě. Ruský car ho věnoval nějaké slavné baletce, která…“

„Vážně? Který car?“

„Který asi! Ten ruský!“ Proboha co tu mládež dneska v těch školách vůbec učí? „Věnoval ho nějaké slavné baletce, která pak Annu Černovovou učila a ta ho dala Anně, která ho pochopitelně uložila do nemocničního sejfu, protože kdyby ho někdo ukradl, doplatila by na to v první řadě pověst léčebny a navíc musí mít nepředstavitelnou cenu, takže – jejda!“

„Teď už jen hezky pomalu zajedete do toho tunelu, Evelyn. Nic se vám nemůže stát. Klidně zavřete oči, jestli se tak budete cítit lépe. Vy jste ten náhrdelník viděla?“

„Kdepak!“ vydechla Evelyn. Jakmile se pod ní lůžko dalo do pohybu, srdce jí začalo tlouct jako o závod. „Ačkoli bych samozřejmě moc ráda, jenže Anna se s nikým moc nekamarádí a je dost namyšlená, to asi kvůli tomu, že je tak slavná a vůbec, ale stejně – pane doktore!“

„Mám vás zase vysunout?“ otázal se a Evelyn zaregistrovala jeho zklamání, podobné věci uměla vycítit, a přestože by nejraději řekla ano, nechtěla ho zklamat, a tak… „To ne! Nic mi není! Ale ten náhrdelník bych moc chtěla vidět, všechny ty diamanty a rubíny a možná dokonce i safíry, to jsou ty modře planoucí, moje oblíbené, opravdu moc ráda bych ho někdy viděla…“

Mluvila sice z cesty, ale náhle se jí zmocnil dojem, že ten náhrdelník skutečně v duchu vidí, přesně takový, jak si jej představovala Šňůra velkých blyštivých diamantů, na níž se houpe přívěšek se vsazenými rubíny a safíry zářícími jako jánevímco, krásnější, než cokoli, co kdy Evelyn viděla ach, kéž by si na něj mohla aspoň jednou v životě sáhnout! Kdyby Anna Černovová nebyla tak namyšlená a sobecká, možná by ten náhrdelník vytáhla ze sejfu a ukázala ho Evelyn, nechala by ji, ať si na něj sáhne, vytáhla by ten náhrdelník ze sejfu a byla by to zajisté ta nejúchvatnější věc, jakou kdy Evelyn spatřila, ať už ve skutečnosti, nebo ve snu, vytáhla by ten náhrdelník ze sejfu…

Evelyn vykřikla. Bolest se jejím tělem rozstříkla, jako vařící olej z plotny, sežehla jí nervy a proměnila její mysl v rudý oblak… Taková bolest! Teď určitě umře, tohle byl konec a ona si ještě ani nezaplatila místo na hřbitově, ta bolest, panebože…

Pak ta bolest pominula a ona se rozeštkala, zatímco se s ní lůžko začalo vysouvat z tunelu. Doktor DiBella sice něco říkal, ale jeho hlas k ní doléhal z velké dálky a pořád se vzdaloval… vzdaloval… vzdaloval…

Až úplně zmizel.

* * *

Henry seděl sám u svého jídelního stolu a jedl obložený chléb s tuňákem. Carrie měla zrovna práci někde jinde. Bylo to příjemné, mít ji tady, i když samozřejmě…

Náhle ho zaplavila energie, jako přepěťová vlna v domácím rozvodu elektřiny, a jeho nervová soustava se rozzářila. Jinak se to popsat nedalo. Tentokrát nepociťoval žádnou bolest, ale v mysli se mu vynořilo něco třpytivého, něco bílého, červeného a modrého, ale rozhodně ne vlajka, něco tvrdého jako kámen… ano, kameny… drahokamy…

A bylo to pryč. Na Henryho padla všeobjímající malátnost. Stěží dokázal udržet hlavu zpříma a oči otevřené. Stálo ho veškeré zbytky sil, aby se zvedl od stolu, dopotácel do ložnice a padl na postel s myslí prázdnou jako mezihvězdný prostor.

* * *

Carrie byla v jídelně, kde coby čtvrtá do júkru zaskakovala u dopoledního karetního dýchánku, jehož se kromě ní účastnili ještě Ed Rosewood, Ralph Galetta a AI Cosmano. Pan Cosmano byl jeden z klientů svěřených do její péče, docházela k němu každý pátek dopoledne. Dnes spolu byli koupit dárek k narozeninám pro jeho dceru, která žila v Kalifornii, pak na poště, kde ho zabalili a poslali, a nakonec na fyzioterapii. Pan Cosmano si v jednom kuse stěžoval. V léčebně sv. Šebestiána hrozně profukuje, doktoři ničemu nerozumějí, člověk si tady nesmí ani zapálit, vaří tady prostě příšerně, stýskalo se mu po jeho starém domě, jeho dcera si radši žije někde v Kalifornii, než aby se postarala o svého starého tátu, ta dnešní mládež… Carriin úsměv nicméně nepolevoval. I pan Cosmano byl pořád ještě lepší než být doma, v bytě, kde zemřel Jim. Až jí skonči nájemní smlouva, najde si něco jiného a zatím si zažádala o větší úvazek v léčebně, jen aby nemusela trávit tolik času doma

„Vynášejí srdce, Carrie,“ podotkl Ed Rosewood, který byl s Carrií ve dvojici; milý pán, jehož koníčkem bylo sledování přímých přenosů zasedání Kongresu Spojených států a který byl schopný sledovat celé hodiny třeba i jednání výboru pro dotace. Z pohledu léčebny to bylo jedině vítané, protože pan Rosewood nevyžadoval asistenci. Dokonce i kvůli kartám, na které se scházeli jednou týdně, ho museli od obrazovky doslova odtrhávat. Mikeu O’Kaneovi, který jim obvykle dělal čtvrtého, však dnes nebylo dobře, a proto tu teď Carrie seděla s pěti kartami v ruce, zatímco vedle v místnosti řinčel nádobím kuchyňský personál připravující oběd. Shora k nim doléhal slábnoucí hukot letadla přelétávajícího nad budovou.

„Aha jasně,“ odpověděla Carrie, „srdce.“ Ještě že měla jednu srdcovou kartu, protože si za boha nedokázala vzpomenout, co jsou trumfy. Karty jí nikdy moc nešly.

„Přihazuju krále.“

„Já nemám co.“

„Vynášíš, Ede.“

„Křížové eso.“

„Takže teď jedou kříže… Carrie?“

„Jo aha já…“ Kdo vlastně vynáší? Na stole ležely samé kříže. Carrie žádné neměla tak vynesla pikovou kartu. Pan Galetta se dal do smíchu.

AI Cosmano poznamenal s patrným nádechem uspokojení v hlase: „Eso svého partnera byste ale trumfovat neměla Carrie.“

„To že jsem udělala? Omlouvám se, pane Rosewood, já…“

Ed Rosewood zavřel oči a bezvládně se sesul do křesla Stejně tak AI Cosmano. Ralph Galetta na Carrii chvíli otupěle civěl a pak pomalu složil hlavu na stůl s očima upřenýma kamsi před sebe.

„Pane Cosmano! Pomoc, kde jste kdo!“

Z jídelny se vyřítil kuchyňský personál. To už ale všichni tři měli zase oči otevřené a v nich ospalý, dezorientovaný výraz.

„Co se stalo?“ dožadovala se jedna z kuchařek vysvětlení.

„Nevím,“ odpověděla Carrie, „prostě všichni najednou… usnuli.“

Kuchařka se na Carrii zadívala, jako by jí přeskočilo. „Usnuli?“

„Jo… usnuli,“ odvětil Ed Rosewood. „Já jen… mějte se, chlapi, jdu si na chvíli lehnout. Obědvat nebudu.“ Vstal a odešel, sice trochu vrávoravě, ale po vlastních. Zbylí dva muži následovali jeho příkladu.

„Tak usnuli,“ utrousila kuchařka zírajíc na Carrii.

„Všichni najednou! Zničehonic, jako by je někdo uhranul nebo co!“

„Zničehonic je někdo uhranul,“ opakovala kuchařka. „No jasně. Vy jste tu nová? U starejch lidí už to prostě tak chodí.“ A odkráčela.

Carrie tu nebyla nová a to, co ty tři postihlo, nebyla žádná obyčejná únava. Jenže téhle krávě to prostě nevysvětlí a navíc to nedokáže vysvětlit ani sama sobě – rozhodně ne tak, aby to dávalo smysl. Vůbec to nesedělo.

Carrii přešla chuť na oběd a uchýlila se na dámskou toaletu, kde měla alespoň klid.

* * *

Vincovi Geracimu zazvonil mobil v okamžiku, kdy s Tarou Washingtonovou vycházeli z večerky na třídě East Elm. Právě absolvovali rozhovor s majitelem, který možná byl a možná taky nebyl zapletený do pojišťovacího podvodu. Vince nechal většinu otázek na Taře a ta se nadmula pýchou jako šťastný balónek, když prohodil: „Skvělá práce, bažante.“

„Geraci,“ ohlásil se do telefonu a pak už za chůze jen pozorně poslouchal. Chvíli předtím, než došli k autu, pak řekl: „Dobře,“ a hovor ukončil.

„Co se stalo?“ zeptala se Tara

„To je ale náhodička“

„Náhodička?“

„Jo.“ Vrásky na jeho čele vytvořily zvláštní krajinu. „V léčebně svatého Šebestiána Někdo se vloupal do nemocničního trezoru.“

„A ztratilo se něco?“

„To musíme teprve zjistit.“

* * *

Erin Bassová se probrala na své cvičební podložce před televizní obrazovkou, jejíž modravou prázdnotu narušoval jen nápis CHANNEL 3 v horním rohu. Posadila se, stále ještě lehce omámená, ale při smyslech. Něco se stalo.

Pomalu a opatrně se napřímila, opírajíc se přitom o ruce obtěžkané prsteny. Žádné zlomené kosti, nikde nic bolavého. Zřejmě se zhroutila na podložku během cvičení a vědomí se jí vrátilo až poté, co kazeta s jógou dohrála. Naposledy byla v poloze ryby, kdy jí do konce zbývalo nějakých dvacet minut. A jak dlouho ještě potom? Na nástěnných hodinách stálo 13:20. Takže zhruba hodina.

Nic ji nebolelo. Erin se zhluboka nadechla, zakroutila hlavou a vstala Stále žádná bolest. A nepociťovala ji, ani když se to stalo, ale něco přece… a nebyl to ani ten klid, jaký se v ní občas rozhostil při józe nebo meditaci. V takovém stavu vnímala namodralost, jako při pohledu na pokojnou soumračnou údolní krajinu z vrcholku nehybné vysoké hory. Tady však byly zářivé odstíny uplývající o překot kolem, spíš jako řeka než hora… řeka barev, modré, červené a bílé.

Zamířila do maličké kuchyňky – štíhlá postava v černých legínách a cvičebním úboru. Prošvihla sice oběd, ale stejně neměla hlad. Ze skříňky vylovila heřmánkový čaj, ohřála si filtrovanou vodu a nechala čaj vylouhovat.

Ten dravý proud energie byl podobný tomu, co už jednou zažila I Henry Erdmann se jí na to ptal, takže to možná dnes pocítil také. Ačkoli Henry zrovna nevypadal na to, že by přijal její vysvětlení, podle něhož se trišna ve své touze po hmotném světě střetla s duchovním probuzením. Byl zkrátka typický vědec žijící ve skálopevném přesvědčení, že věda představuje jedinou cestu k vědění a že nic, co se nedá podrobit testům, změřit nebo zopakovat, nemůže být pravdivé, ani kdyby to nakrásně zakusil na vlastní kůži. Z toho už Erin dávno vyrostla. Jenže na tomto světě byla spousta lidí Henryho typu, kteří odmítali „náboženství“, ale nedocházelo jim, že si na jeho místo dosadili vědu.

Usrkávajíc čaj, Erin zvažovala co dál. To, co se stalo, jí žádnou hrůzu nenahánělo. Erin Bassovou hned tak něco nevylekalo, což některé lidi udivovalo a ostatní mátlo. Ale proč by se vlastně měla bát? Každé neštěstí bylo jen dalším krokem v životě, i nemoc a smrt byly jen přechodem z jedné úrovně bytí do jiné. Co se má stát, to se stane, a mocný proud kosmické energie bude stejně plynout dál, vytvářeje tu iluzi, kterou lidé považují za skutečný svět. Erin věděla, že ji ostatní stálí obyvatelé léčebny považují za praštěnou, politováníhodnou, nebo do té míry odtrženou od reality, že může být klidně obojí najednou. („Dceruška bohatejch rodičů, vždyť to znáte. V životě nemusela hnout ani prstem.“) Ale na tom přece nezáleželo. Zařídila si tu hezký život plný knih, meditací a brigád na lůžkovém oddělení, a pokud byla její minulost úplně jiná, než jakou si ji představovali ostatní, bylo to vinou iluze, v níž žili. Ona sama se minulostí zásadně nezaobírala. Zda se bude opakovat, či nikoliv, to už rozhodne májá.

Přesto by se však s těmihle příhodami, k nimž v poslední době dochází, mělo něco dělat. Koneckonců se neprojevily jen u ní, ale také u Henryho Erdmanna a kupodivu i u Evelyn Krenchnotedové. Ačkoliv, když se nad tím tak Erin zamyslí, není na tom nic překvapivého. Každý má přece karmu, dokonce i Evelyn, a Erin nemá žádné právo domnívat se, že ví, po se odehrává pod Evelyniným hlučným, vlezlým zevnějškem. K témuž cíli se dá dojít po nejrůznějších cestách. Erin by si tudíž měla promluvit nejen s Henrym, ale i s Evelyn. Třeba se to přihodilo i dalším lidem. Možná by měla…

U dveří někdo zazvonil. Erin nechala stát čaj na stole, uvázala si přes cvičební úbor zavinovací sukni a šla otevřít. Za dveřmi stál Henry Erdmann, který se opíral o své chodítko, tvář ztuhlou do masky potlačovaných emocí. „Rád bych s vámi něco prodiskutoval, paní Bassová. Smím vstoupit?“

Erin se zmocnil zvláštní pocit. Ne ten příval energie, jaký pocítila při cvičení jógy, ani ten modravý horský klid meditace. Něco jiného. Občas se jí stávalo, že dokázala vycítit předem, když se mělo odehrát něco závažného. Žádné mystické či hlubokomyslné předtuchy; nejspíš nešlo o nic víc než o podprahově vnímaná sdělení předávaná řečí těla. Nicméně pokaždé šlo o předzvěst něčeho, co mělo změnit její život jednou provždy.

„Samozřejmě, doktore Erdmanne. Pojďte dál.“

Otevřela dveře dokořán a ustoupila stranou, aby mohl projít i s chodítkem, ale on se ani nepohnul. Snad ho to úplně nevyčerpalo? Erin někde zaslechla, že je mu devadesát, o deset víc než jí, která se udržovala ve skvělé kondici díky celoživotnímu cvičení jógy a tělesné střídmosti. Nekouřila, nepila alkohol, nepřejídala se. Jediné výstřelky, jimž se kdy oddávala, byly ty emocionální a to už je pěkných pár let.

„Nepotřebujete pomoct? Můžu vám…“

„Ne. Ne.“ Vzchopil se a udělal krok směrem ke stolu, přičemž posunul chodítko o kousek dopředu. Přes rameno přitom prohodil s křečovitostí, která jen zdůrazňovala jeho napjatost: „Před hodinou a půl se do léčebny někdo vloupal a otevřel nemocniční sejf. Ten, co v něm byl uložen náhrdelník Anny Černovové.“

Erin o žádném náhrdelníku Anny Černovové v životě neslyšela Ale na mysli jí znovu a s ohromující intenzitou vytanula vidina té prudce tekoucí řeky zářivých barev. Došlo jí, že se nemýlila: něco se opravdu stalo a svět už nikdy nebude takový jako dřív.

KAPITOLA OSMÁ

Jake DiBella vzal už asi podesáté do ruky snímky z funkční magnetické rezonance, znovu je prostudoval a zase je odložil. Pak si protřel oči oběma pěstmi. Když je zase odtáhl, uviděl svou holou místnůstku v prostorách léčebny poněkud rozmazaně, ale snímky z rezonance vypadaly pořád stejně. Tak tady máš mozek nastavený na autodestrukční program, pomyslel si, až na to, že to nebyl jeho mozek. Byl to mozek té únavné, upovídané Evelyn Krenchnotedové, jenž poté, co se jí vrátilo vědomí, pracoval vesele dál, jako by se nechumelilo.

Nicméně ty snímky byly naprosto unikátní. Během Evelynina pobytu v rezonančním tunelu se v jediném okamžiku všechno od základů změnilo. První snímek: normální průběh krevního toku a okysličování, a potom najednou…

„Haló?“

Jakea to tak vylekalo, že snímky upustil. Neslyšel ani zaklepání, natož otevření dveří. Tak to už je s ním opravdu hodně špatné. „Pojďte dál, Carrie, omlouvám se, byl jsem… To není třeba“

Sehnula se, aby posbírala papíry, které mu vyklouzly z rukou a spadly ze stolu na podlahu. Druhou rukou si u těla přidržovala lepenkovou krabici. Když se narovnala spatřil, že má tvář pod rozpuštěnými zlatými vlasy celou zrůžovělou, takže vypadala jako nějaká přeplácaná viktoriánská soška. V krabici nesla pokojovou květinu, zarámovaný obrázek a nějaké další drobnosti.

A jéje. Jake už podobnou situaci párkrát v životě zažil.

Řekla: „Přinesla jsem vám pár věcí do ordinace. Takhle vypadá hrozně, já nevím, prázdně. Nevlídně.“

„Díky, ale mně se to takhle líbí.“ Ostentativně zaměřil veškerou svou pozornost na snímky, což od něj taky nebylo bůhvíjak vlídné, ale bude lepší utnout to rovnou, aby se náhodou neztrapnila. Ignoroval ji i ve chvíli, kdy pokládala krabici na židli, a čekal, až odejde.

Místo toho se ho optala: „To jsou výsledky vyšetření doktora Erdmanna? Co z nich vyplývá?“

Jake k ní překvapeně vzhlédl. Dívala se na snímky, ne na něj, a kromě neutrálního tónu jí v hlase zazníval už jen náznak starosti o dr. Erdmanna. Vzpomněl si, že má Henryho Erdmanna velice ráda, stejně jako on ji. No není ten Jake totální narcista? Myslet si, že všechny ženy stojí zrovna o něj. Měl by se naučit být skromnější.

Pobavený svým vlastním ztrapněním jí poskytl stejnou odpověď, jakou by dal některému ze svých kolegů. „Ne, tohle jsou snímky z vyšetření Evelyn Krenchnotedové. Snímky z vyšetření doktora Erdmanna nebyly ničím pozoruhodné, ale tyhle jsou jejich pravý opak.“

„Jsou pozoruhodné? Čím?“

Náhle zjistil, že se nemůže dočkat, až jí vše vyloží, možná proto, aby si sám nějak zdůvodnil svůj nevěřícný údiv. Obešel stůl, přistoupil k ní a podal jí inkriminovaný snímek. „Vidíte tahle žlutá místa? To jsou takzvané BOLD signály, jejichž intenzita závisí na množství kyslíku v krvi. To znamená, že v okamžiku, kdy byl s pomocí magnetické rezonance pořízen tento snímek, byly tyto části zkoumaného mozku aktivní – a v tomto případě dokonce velmi aktivní. Přitom by ale vůbec neměly být!“

„Proč ne?“

To už mu Carrie splynula s pozadím a stala se jen záminkou pro to, aby konkrétními slovy vyjádřil něco, co by v konkrétní podobě správně ani nemělo existovat. „Protože to nedává žádný smysl. Evelyn v tu chvíli ležela bez hnutí v rezonančním tunelu a povídala si se mnou. Oči měla otevřené a byla nervózní z toho, že musí být připoutaná. Snímek by proto měl zachycovat aktivitu zrakového centra mozku, motorických oblastí řídících pohyb úst a jazyka a zadní části temenního laloku, kde by se normálně projevilo zostřené vnímání hranic vlastního těla.

Místo toho však zachycuje pravý opak. Výrazně snížený průtok krve uvedenými laloky a téměř naprosté přerušení činnosti thalamu, který předává mozku informace o podnětech získávaných zrakem, sluchem a hmatem. A také vysoký – závratně vysoký – nárůst aktivity hypothalamu, amygdaly a spánkových laloků.“

„Co může takový nárůst aktivity znamenat?“

„Možností je celá řada Jde o oblasti, v nichž se odehrávají citová hnutí a vybrané typy představivosti, přičemž jejich zvýšená činnost doprovází například některé psychotické příhody. K podobným projevům také dochází u mnichů pohroužených do hluboké meditace, ovšem navození takového stavu trvá i osobám, které mají s meditací bohaté zkušenosti, celé hodiny a navíc jsou tu patrné rozdíly ve vnímání bolesti – a vůbec, Evelyn Krenchnotedová?“

Carrie se zasmála „Ta má k mnichovi opravdu hodně daleko. A na snímcích doktora Erdmanna jste nic podobného nenašel?“

„Ne. Ani u Evelyn těsně před tím záchvatem nebo bezprostředně po něm. Tipoval bych to na epilepsii spánkového laloku, nebýt toho, že…“

„Epilepsii?“ V hlase jí zazněl ostřejší tón. „Tím ‚záchvatem‘ jste měl na mysli epileptický záchvat?“

Jake na ni pohlédl, tentokrát ovšem pozorněji. Bylo na ní vidět, že má strach. Řekl tak jemně, jak jen dokázal: „Henrymu Erdmannovi se také něco takového přihodilo, že?“

Jejich pohledy se střetly. Pochopil, že mu bude lhát, ještě než promluvila Jako plavá lvice bránící lvíče, ovšem s tím rozdílem, že tahle lvice byla mladičká a jejím lvíčetem byl sešlý stařík, který byl nejinteligentnějším člověkem, s jakým se Jake DiBella kdy setkal.

„Ne,“ odpověděla nakonec, „doktor Erdmann se o žádném záchvatu nezmiňoval.“

„Carrie…“

„A sám jste říkal, že podle magnetické rezonance je všechno v pořádku.“

„Taky že ano.“ Poraženecky.

„Už musím jít. Jen jsem vám chtěla přinést pár věcí, abyste si to tady trochu zútulnil.“

A odešla. Krabice obsahovala zarámovanou krajinku, kterou by si v životě nikam nepověsil (v květinách tonoucí chaloupka s jednorožcem), hrnek, který nebude používat (S KÁVOU JAVA ZVESELA DO NOVÉHO DNE), polštářek s prošívaným potahem z pestrých látkových útržků, růžovou africkou fialku a stojánek na tužky polepený tapetou se vzorem žlutých sedmikrásek. Jakea to chtě nechtě přimělo k úsměvu. Ten nevkus, který z toho všeho sálal, byl skoro až vtipný.

Kvůli nevysvětlitelným výsledkům vyšetření Evelyn Krenchnotedové mu však nebylo zrovna do smíchu. Potřeboval od ní zjistit podrobnější informace a podrobit ji dalšímu vyšetření. Vůbec nejlepší by bylo dát ji na pár dní do nemocnice a připojit ji na EEG, aby případně mohl s definitivní platností diagnostikovat epilepsii spánkového laloku. Jenže když s Evelyn mluvil po telefonu, odmítla se účastnit jakýchkoli dalších ‚lékařských procedur‘. Nepohnul s ní ani desetiminutový hovor, při němž Jake uplatnil veškerý svůj přesvědčovací talent.

Takže jediné, co z toho vytěžil, byla anomálie ve výzkumných datech, jeden kýčovitý hrníček a absolutně žádná představa o dalším postupu.

* * *

„Tak co teď?“ zeptal se Rodney Caldwell, provozní ředitel léčebny svatého Šebestiána Tara Washingtonová pohlédla na Geraciho, který se zadíval na podlahu.

Ta byla zavalená papíry a malými bílými krabičkami uzavřenými lepicí páskou, které byly k nerozeznání jedna od druhé a nesly jména úhledně nadepsaná tiskacími písmeny: M. MATTISON. H. GERHARDT. C. GARCIA. Jedna z nich byla však otevřená, víčko úhledně položené hned vedle, balicí papír roztržený. Na balicím papíru spočíval náhrdelník z tenkého zlatého řetízku se zlatým rovnoramenným křížkem, do něhož byl vsazen jediný drobný diamant. Na víčku stálo A. ČERNOVOVÁ.

„Ničeho jsem se ani nedotkl,“ prohlásil Caldwell s nádechem pýchy v hlase. Šlo o vysokého padesátníka s protáhlou brunátnou tváří, která ze všeho nejvíc připomínala oživlou mrkev. „Tak to přece vždycky říkají v televizních seriálech, ne? Na nic nesahejte. Ale nepřijde vám zvláštní, že ten lupič vynaložil takové úsilí na to, aby ten sejf „udělal“…,“ na tenhle výraz byl zjevně také náležitě pyšný, „… a pak si z něj nic neodnesl?“

„Velmi zvláštní,“ přikývl Geraci, načež konečně odtrhl zrak od podlahy. Sejf evidentně nikdo neudělal; zámek byl neporušený. Tara s napjatým zájmem sledovala, co Geraci učiní teď, ale čekalo ji zklamání.

„Tak si to ještě jednou projdeme,“ prohodil nenucené. „Vy jste byl zrovna pryč…“

„Ano. V půl dvanácté jsem odešel na lůžkové oddělení. V kanceláři zůstala Beth Maloneová. Za jejím stolem se nachází jediný vchod do místnosti, v níž je umístěn trezor a kartotéka se záznamy klientů, a Beth tvrdí, že své místo neopustila ani na okamžik. A na ni je spolehnutí. Už tu pracuje osmnáct let.“

Paní Maloneová, která byla pochopitelně hlavní podezřelou a navíc byla dost inteligentní na to, aby si toho byla vědoma, vzlykala ve vedlejší místnosti, kde jí jedna policistka rezignovaně podávala papírové kapesníčky, zatímco čekala na výslech. Taře však bylo jasné, že Geracimu stačil jeden pohled, aby Maloneovou vyškrtl ze seznamu potenciálních pachatelů. Šlo o jednu z těch svědomitých dobrodějek středního věku, které se věčně snaží někde pomáhat a kterým byla myšlenka na loupež vzdálená asi tak stejně jako touha věnovat se alchymii. Nejspíš si na okamžik odskočila kvůli něčemu, o čem se v tuhle chvíli ještě styděla mluvit, a právě toho využil lupič k tomu, aby vnikl do místnosti bez oken situované za recepčním stolem. Tara si jen tak z legrace zkusila představit, jak se paní Maloneová plíží ze své kanceláře, aby se ve skladu ložního prádla setkala se svým milencem, a pobaveně se usmála.

„Napadá vás něco, detektive Washingtonová?“ otázal se Geraci.

Krucinál, tomu chlapovi vážně nic neujde. Teď si bude muset něco vymyslet. Zmohla se ovšem jen na otázku. „Tenhle náhrdelník tedy patří baletce Anně Černovové?“

„Ano,“ odvětil Caldwell. „Hezký, že?“

Podle Tary nebyl nic moc. Geraci však zvedl hlavu, aby na ni lépe viděl, a Tara pochopila, že o přítomnosti světoznámé baletky mezi osazenstvem léčebny svatého Šebestiána neměl ani ponětí. Balet nebyl zrovna jeho styl. Co si Tara pamatovala, bylo to poprvé, kdy věděla něco, co Geraci ne. To jí – spolu se vzpomínkou na několik představení zhlédnutých v kulturním středisku Lincoln Center, kam ji dotáhla její výstřední babička – dodalo odvahu k tomu, aby pokračovala „Nemáte mezi vašimi klienty někoho, kdo by se o Annu Cernovovou zajímal blíže? Třeba nějaký baletoman…,“ snad ten výraz použila správně, znala ho jen z programů, „… nebo blízký přítel?“

Jenže Caldwell přestal poslouchat v okamžiku, kdy padlo slovo „klienty“, a škrobeně odpověděl: „Ten zločin nemohl spáchat žádný z našich klientů, paní vyšetřovatelko. Léčebna svatého Šebestiána je soukromé sanatorium, kde každého zájemce o přijetí podrobujeme velmi pečlivému…“

„Mohl bych si promluvit s paní Cernovovou?“ zeptal se Geraci.

Caldwell vypadal, že ho to popudilo. „S Annou? Ale Beth Maloneová už čeká na… no dobře, když nemůžete postupovat jinak. Anna Cernovová momentálně leží na ošetřovně se zlomenou nohou. Dovedu vás tam.“

Tara doufala, že ji Geraci nepověří zbytečným výslechem paní Maloneové. Nepověřil. U vchodu na ošetřovnu jí řekl: „Promluv s ní ty.“ Nebýt toho, že takhle postupovali už několikrát, brala by to Tara z jeho strany jako poklonu jejím baletním znalostem. Geraci nejradši výslechu přihlížel – jako nezúčastněný posluchač či veličina vyslýchanému neznámá.

Zatímco Caldwell vysvětloval Anně Černovové situaci a představoval jí oba příchozí, snažila se na ni Tara příliš nezírat. Anna byla překrásná. Byla sice stará, to ano, mohlo jí být tak sedmdesát, ale Tara ještě neviděla nikoho, komu by to v tomhle věku tak slušelo. Vysoké lícní kosti, velké zelené oči, bílé vlasy nahoře nedbale sepnuté sponkou tak, aby zvlněné kadeře splývaly na bledou pleť, která nevypadala ani tak vrásčitá (přestože byla) jako spíš zjemnělá působením času. Její ruce s dlouhými prsty a štíhlými zápěstími spočívaly poklidně na pokrývce a záda držela i v bílé noční košili rovně jako pravítko. Dojem křehkosti, odtažitosti a nejhlubšího smutku, s jakým se Tara kdy setkala, kazila jen vyboulenina sádrového obvazu na jedné noze. Byl to smutek ze všeho, pomyslela si Tara rozpačitě, aniž by sama dokázala říct, co si pod tím „vším“ vlastně představila Kromě toho, že ta sádra v tom figurovala jen jako jedna věc z mnoha

„Posaďte se, prosím,“ vybídla je Anna

„Děkuji. Jak už říkal pan Caldwell, v kanceláři došlo ke vloupání do nemocničního sejfu. Otevřena byla pouze krabice označená vaším jménem, v níž se nacházel zlatý náhrdelník s diamantem. Ten je váš, že?“

„Ano.“

„Je to tentýž náhrdelník, který jste dostala od Tamary Karsavinové, jíž ho věnoval Mikuláš II.?“

„Ano.“ Anna se na Taru zadívala pozorněji, byť o nic vlídněji.

„Paní Cernovová, vzpomněla byste si na někoho, kdo by se o ten náhrdelník mohl zajímat blíže? Třeba nějaký novinář, který se vás na něj vyptával, nebo někdo, kdo se o něm zmínil v e-mailu, nebo některý z místních klientů?“

„Já e-mail nepoužívám, slečno Washingtonová.“

Správně by to mělo být „paní vyšetřovatelko“, ale Tara to mlčky přešla „A jinak taky nikdo?“

„Ne.“

Zdálo se jí to, nebo baletka neznatelně zaváhala? Tara si nebyla jistá. Vyptávala se sice dál, ale bylo jí jasné, že to nikam nevede. Anna Cernovová začala zdvořile dávat najevo netrpělivost. Proč už Geraci Taře neřekne, ať toho nechá? Musela klást otázky tak dlouho, dokud ji nezastavil – „aby je trochu zpracovala“ jak tomu říkal. Nesmyslný výslech se vlekl dál. Nakonec, když už Tara pomalu ani nevěděla na co se ještě zeptat, pronesl Geraci téměř jakoby mimochodem: „Znáte doktora Erdmanna, toho fyzika?“

„Jednou jsme se setkali,“ odpověděla Anna

„Nezískala jste z něj dojem, že by vůči vám mohl chovat jistou náklonnost?“

Annina tvář dostala poprvé během celého rozhovoru pobavený výraz. „Podle mého názoru chová doktor Erdmann jistou náklonnost pouze vůči fyzice.“

„Chápu. Děkuji, že jste nám věnovala svůj čas, paní Cernovová.“

Na chodbě pak Geraci řekl Taře: „Balet. Práce u policie už dávno není to, co bývala Vedla jste si dobře, Washingtonová.“

„Díky. Co teď?“

„Teď zjistíme, který z místních klientů chová k Anně Černovové jistou náklonnost. Erdmann to nebude, ale někdo jiný určitě.“

Takže Anna skutečně na okamžik zaváhala, když se jí Tara zeptala jestli se o ni někdo z klientů nezajímá blíž! Tara se v duchu rozzářila jako sluníčko, zatímco kráčela chodbou za Geracim, jenž – aniž by jí věnoval jediný pohled – podotkl: „Jen ať ti to moc nestoupne do hlavy.“

„To teda fakt nehrozí,“ odvětila suše.

„To je dobře. Policajtka, která se zajímá o balet… kristepane.“

* * *

Loď začínala být neklidná. V mezihvězdném prostoru o objemu mnoha světelných let krychlových se i samotný časoprostor nebezpečně zakřivoval: Ta nová entita nabírala na síle – a přitom byla pořád ještě tak daleko!

Takhle to vůbec nemělo probíhat.

Kdyby loď tuto novou entitu zaregistrovala dříve, mohlo to proběhnout správně a v souladu se zákony evoluce. Vše se vyvíjí – hvězdy, galaxie i vědomí. Pokud by si loď bývala uvědomila dříve, že někde v tomto galaktickém zapadákově existuje potenciál pro vznik nové entity, bývala by tu již byla, aby ji vedla, tvarovala a usnadnila jí průběh přechodné fáze. Jenže si to neuvědomila. Nepředcházela tomu žádná z obvyklých znamení.

Zato teď o ně nebyla nouze. Loď zachytávala obrazy, zatím ještě nejasné a neumožňující odpověď. Mnohem horší však bylo, Že z ní ta rodící se entita odčerpávala energii, s níž zatím ještě neuměla nakládat. Rychleji, musí letět ještě rychleji…

Což nebylo možné, ne bez nevratného poškození časoprostoru. Časoprostor se nedokáže scelovat donekonečna A zatím…

Kdesi v dálce se ta napůl zformovaná věc zazmítala, pokusila se osvobodit a zavyla strachy.

KAPITOLA DEVÁTÁ

Henry Erdmann byl strachem bez sebe.

Sotva si to však dokázal přiznat sám, natož aby ten strach ukázal před lidmi, kteří se v sobotu dopoledne tísnili v jeho nevelkém bytě, kde utvořili vážný kroužek, přičemž kromě jeho pohovky, křesla a židlí z kuchyně okupovali také další židle donesené z ostatních bytů. Kolečkové křeslo Evelyn Krenchnotedové bylo vmáčknuté znepokojivě blízko Henryho pravé ruky, odkud se k němu linul její nepříjemně nasládlý parfém. Vlasy si s pomocí natáček vyfénovala do jakýchsi maličkých šedivých klobásek.

Stan Dzarkis a Erin Bassová seděli na podlaze jakožto jediní, kteří toho byli ještě schopni. Henry vnímal záhyby Erininy žluté batikované sukně jako jediné ostrůvky barvy v tom moři popelavých tváří. Dvacet lidí, a to možná ještě ani nebyli z celé budovy všichni. Henry obvolal ty, které znal, a ti zase dali vědět svým známým. Chyběla jen Anna Čemovová, která pořád ještě ležela na ošetřovně, a Al Cosmano, který se odmítl zúčastnit.

Všichni ho pozorovali a čekali, až začne.

„Myslím, že všichni dobře víme, proč tu dnes jsme,“ začal Henry a rázem se ho zmocnil pocit, že se mu to všechno snad jen zdá. On sám neměl ani ponětí, proč tu vlastně je. Na mysli mu vytanula slova Michaela Faradaye, která zdobila budovu fyzikálního ústavu losangeleské univerzity UCLA: „Nic není tak úžasné, aby to nemohlo být pravdivé.“ Připadalo mu, že z nich zaznívá výsměch. Na tom, co se Henrymu přihodilo – co se přihodilo jim všem –, nebylo nic úžasného a nebylo to ani „pravdivé“ v žádném smyslu toho slova, který znal, přestože byl odhodlán udělat ksakru vše pro to, aby to fyzikálně vysvětlil jediným způsobem, jaký za celou tu dobu dokázal vymyslet. Cokoli jiného – cokoli menšího – bylo nemyslitelné.

Pokračoval: „Nám všem se něco přihodilo a pro začátek by bylo dobré zjistit, zda šlo ve všech případech o totéž.“ Sběr dat. „Takže já začnu. Celkem pětkrát jsem pocítil, jak se mého těla i mysli zmocnila nějaká síla, jako kdyby jimi procházel příval energie nebo nějaký nervový šok. Z toho jednou šlo o prožitek bolestivý, v ostatních případech jsem sice necítil bolest, ale velice mne to vyčerpalo. Zažil to ještě někdo z vás?“

Rázem vypukla vřava, kterou Henry ztišil zvednutou rukou. „Můžete se nejprve přihlásit? Zažil to ještě někdo jiný? Takže všichni. Dobrá, vezměme to popořadě ode mě ve směru hodinových ručiček a nezapomeňte se nejprve představit. Snažte se prosím být co nejpřesnější, ale zatím se omezte jen na popis. Žádné interpretace.“

„Zatracenej učitýlek,“ zamumlal kdosi, ale Henry neviděl kdo a bylo mu to jedno. Srdce se mu rozbušilo a měl dojem, že se mu uši kolem naslouchátek natahují, aby jim neunikla ani slabika. Schválně neuvedl, kdy se u něj ty „záchvaty“ dostavily, a nezmínil se ani o událostech, které proběhly souběžně s nimi, aby neovlivnil případné další informace poskytnuté ostatními.

„Mé jméno je John Kluge a bydlím v bytě 43.“ Obézní muž s kulatým obličejem, hlavou holou jako koleno a příjemným hlasem, na němž bylo znát, že je zvyklý mluvit před lidmi. Henry ho tipoval na středoškolského profesora Dějepis nebo matematika a k tomu možná ještě nějaké sportovní mužstvo. „U mě to mělo v zásadě stejný průběh, jak popisoval tadyhle Henry, ale ten příval ‚energie‘ jsem pocítil jen čtyřikrát. Poprvé k tomu došlo v úterý večer kolem půl osmé. Podruhé mě to vzbudilo ve středu v noci ve 23.42, což jsem zjistil pohledem na hodiny stojící na nočním stolku. Potřetí jsem si nepoznamenal přesný čas, protože jsem zrovna zvracel po té čtvrteční otravě z jídla, která nás všechny postihla ale přihodilo se to těsně před tou nevolností někdy v průběhu odpoledne. Tehdy jsem ten energetický šok pocítil u srdce, takže jsem došel k závěru, že jde o infarkt. Naposled jsem to zažil včera v 11.45 a kromě té energie jsem vnímal ještě… jakousi…“ Rozpačitě se odmlčel.

„Pokračujte, prosím, je to velice důležité,“ pobídl ho Henry. Vzrušením nemohl skoro ani dýchat.

„Nechci říkat přímo vizi, ale v mysli se mi vynořil vír barev, červenomodrobílý a spojený s vjemem něčeho tvrdého.“

„Náhrdelník Anny Černovové!“ vypískla Evelyn a celé shromáždění se v tu ráno rozpadlo.

Henry nedokázal ten zběsilý hlahol přehlušit. Možná kdyby povstal, jenže chodítko musel nechat v kuchyni, jinak by se do stísněného obývacího pokoje všichni nevešli. S vděčností proto uvítal počínání Boba Donovana, který si strčil dva prsty do úst a zapískal tak hlasitě, že by to ohlušilo i bojového psa. „Tak hele! Držte klapačky, nebo se nic nedozvíme!“

Všichni umlkli a vyčítavě se na toho podsaditého muže v pytlovitých plátěných kalhotách a laciném akrylovém svetru zahleděli. Donovan se zamračil a posadil se. V nastalém tichu se Henry ujal slova

„Pan Donovan má pravdu, takhle bychom se nic užitečného nedozvěděli. Pokračujme dál tak, jak sedíme, a bez vyrušování, prosím. Paní Bassová?“

Erin Bassová popsala v podstatě totéž co John Kluge, sice bez incidentu, který se odehrál ve středu v noci, ale zato zmínila i to první, lehké píchnutí, které se u Henryho dostavilo v úterý před přednáškou, když šel otevřít Carrii. To popsala jako „šepot v mé mysli“. Dalších šestnáct lidí opakovalo tytéž prožitky ze čtvrtka a pátku, byť někteří nepocítili žádný příval „energie“ v úterý a jiní zase necítili nic v úterý nebo ve středu. Henry byl jediný, kdo jej vnímal ve všech pěti případech. Evelyn Krenchnotedová se během jejich líčení několikrát nadzvedla ve svém křesle jako gejzír, který se už už chystá vytrysknout. Henry však nestál o to, aby ostatní přerušovala a tak položil svou ruku konejšivě na její paži, což byla chyba, jelikož ji okamžitě vzala do své a láskyplně mu ji stiskla

Když konečně došla řada na Evelyn, vypadlo z ní: „Nikdo z vás nepocítil bolest teď naposledy ve čtvrtek, jenom Henry – a já! Byla jsem zrovna v nemocnici na magnetické rezistenci, kde mě dali do toho jejich přístroje, a ta bolest byla prostě strašná! Strašná! A pak…“ udělala dramatickou pauzu, „… pak jsem uviděla náhrdelník Anny Černovové zrovna v tom okamžiku, kdy probíhala ta loupež! Stejně jako vy ostatní – to byly ty vaše ‚tvrdé barvy‘, Johne! Safíry, rubíny a diamanty!“

Opět vypuklo všeobecné pozdvižení. Henry navzdory rostoucím obavám v duchu zaúpěl. Proč právě Evelyn Krenchnotedová? Ze všech nedůvěryhodných svědků…

„Já to viděla! Já to viděla!“ křičela Evelyn. Gina Martinelliová se začala nahlas modlit. Lidé začali o překot něco vykládat jeden druhému nebo seděli beze slova s tvářemi bílými jako stěna Nějaká žena, kterou Henry neznal, zalovila třesoucí se rukou v kapse a vytáhla z ní lahvičku s prášky. Bob Donovan pozvedl prsty k ústům.

Než jim Donovanův pískot mohl opět rozvibrovat ušní bubínky, Erin Bassová s grácií povstala, zatleskala a překvapivě hlasitě zvolala: „Tak dost! Takhle se nikam nedostaneme! Teď má slovo Evelyn!“

Hluk pozvolna utichl. Evelyn, která teď vypadala spíš uchvácená než vyděšená důsledky toho, co právě řekla, se pustila do dlouhého a značně nesouvislého líčení průběhu své „magnetické rezistence“, dokud ji Henry nezastavil jediným způsobem, který ho v tu chvíli napadl a který spočíval v tom, že ji vzal za ruku. Evelyn mu ji znovu stiskla, zarděla se a špitla: „Jistě, drahý.“

Henrymu se podařilo ze sebe vypravit: „Klid, prosím. To platí pro všechny. Tohle všechno musí přece jít nějak vysvětlit.“ Než se však mohl pustit do vysvětlování, Erin Bassová se z pomocnice změnila v sabotérku.

„Ano, a já myslím, že bychom teď měli udělat další kolečko a popořadě nabídnout možná vysvětlení. Ale jen stručně, aby nás to moc neunavilo. Johne?“

Kluge prohlásil: „Mohla by to být nějaká mozková viróza. Nějaká nakažlivá nemoc. Nebo nějaká škodlivá látka, která se dostala do budovy.“

Která u všech postižených vyvolala naprosto totožné halucinace a ještě otevřela zamčený sejf? pomyslel si Henry opovržlivě. To opovržení ho zklidnilo. A přesně to teď potřeboval; všichni přítomní sice uvedli, že ten příval „energie“, který se dostavil ve čtvrtek odpoledne, pocítili přímo u srdce, ale nikdo kromě Henryho netušil, že zrovna v tu chvíli dostal Jim Peltier ten nevysvětlitelný infarkt, když tloukl Carrie.

Erin řekla: „Vše, co vidíme kolem sebe, je jen májá, iluze stálosti, zatímco pravá skutečnost je neutuchajícím proudem změn. To, co se nám teď děje, přesahuje říši intelektuálních konceptů a kategorií. Spatřili jsme první záblesky proměnlivé povahy reality, té pravé nerozlišené ‚takovosti‘, která obvykle přichází jen s nirvánou. Zatím jsou sice jen nedokonalé, ale naše kolektivní karma nám je z nějakého důvodu umožnila.“

Bob Donovan, který seděl hned vedle ní, odsekl podrážděně: „To jsou ale hovadiny. Všichni jsme chytli nějakou mozkovou virózu, jak o ní mluvil tady Kluge, a nějakej feťák se vloupal do nemocničního sejfu. Poldové už to vyšetřujou. Měli bychom jít všichni k doktorovi, akorát že ti s tím stejně nebudou umět nic udělat. A ti, kdo měli bolesti, Henry a Evelyn, to prostě jenom odnesli hůř.“

Většina osob sedících v kroužku papouškovala teorii o mozkové viróze, někteří s bezmocným skepticismem, jiní se zjevnou úlevou nad tím, že se podařilo najít aspoň nějaké vysvětlení.

Jedna žena pomalu pronesla: „Mohla by to být první fáze Alzheimera.“ Nějaký muž pokrčil rameny a řekl: „Je-li to vůle Boží.“ Jiný jen potřásl hlavou a odvrátil zrak.

Gina Martinelliová prohlásila: „Taky že to je vůle Boží! Žijeme v posledních dnech tohoto světa a Bůh nám dává znamení, stačí jen poslouchat! ‚A budete míti úzkost za deset dní; budiž věrný až do smrti, a dámť korunu života‘ A taky…“

„Možná to je vůle Boží, Gino,“ přerušila ji Evelyn, která už se nedokázala udržet, „ale stejně je to hrozně zvláštní! Vždyť třeba já jsem viděla ten náhrdelník tak jasně, jako teď vidím vás, a to zrovna v okamžiku, kdy se ho někdo chystal vzít ze sejfu! Podle mě za tím není Bůh a ďábel už teprve ne, protože jinak by se ta loupež podařila, víte, jak to myslím? Ďábel moc dobře ví, co dělá. Ne, tohle sice bylo poselství, ale od těch, kteří tento svět opustili před námi. Můj strýček Ned viděl duchy v jednom kuse a oni mu důvěřovali, já si dobře pamatuju, jak jsme jednou sešli dolů na snídani a všechny skleničky byly postavené obráceně, ačkoli v tom pokoji nikdo předtím nebyl, a strýček Ned tehdy řekl…“

Henry přestal poslouchat. Duchové. Bůh. Orientální mystika Viry. Alzheimer. Nic z toho neodpovídalo zjištěným faktům, nic z toho se ani vzdáleně neřídilo zákony vesmíru. Tihle lidé mají uvažovací schopnosti termitů.

Evelyn ještě nějakou chvíli vykládala ale nakonec si i ona všimla, že její obecenstvo se začíná nudit, propadá sklíčenosti nebo už dočista usnulo. Irene Bromleyová tiše pochrupovala v Henryho koženém křesle. Erin Bassová ho vybídla: „Henry?“

Zoufale se na ně zadíval. Původně měl v plánu popsat jim dvouštěrbinový experiment s fotony a vysvětlit jim, že jakmile zapojíte detektory, které mají měřit dráhy protonových svazků, nemůže už jejich dráhu nic změnit, a to ani v případě, že ten detektor uvedete do chodu až poté, co vyšlete příslušnou částici. Poté by jim zevrubně vylíčil, jak tato strhující řada pokusů jednou provždy změnila ráz fyziky, když mezi základní rozměry reality zahrnula i pozorovatele. Vědomí se tak stalo nedílnou součástí samé prapodstaty vesmíru a právě vědomí pro něj představovalo jediný možný způsob, jak vzájemně propojit tuto neuvěřitelně rozmanitou snůšku osob a ty neuvěřitelné události, které se jim přihodily.

I jemu samotnému však toto „vysvětlení“ znělo jako za vlasy přitažené. To by se mu Teller nebo Feynman pěkně vysmáli! Přesto však – ačkoli to pořád bylo lepší než cokoliv, co tu až dosud zaznělo – se mu nechtělo s ním vyrukovat před touhle cháskou neschopnou logického uvažování, kterou z poloviny tvořili ignoranti a z druhé poloviny blázni. Beztak to zavrhnou a co tím kdo získá?

Jenže tuhle schůzi svolal on. A nic jiného jim nabídnout nemohl.

Henry se prokoktal svým vysvětlením, přičemž se snažil fyzikální výklad co možná nejvíc zjednodušit. Ve většině tváří se zračilo naprosté nepochopení. Svůj příspěvek zakončil slovy: „Já neříkám, že naším kolektivním vědomím dokážeme nějak ovlivňovat realitu.“ Ale copak tím neřekl právě tohle? „Nevěřím v telekinezi ani jiné podobné nesmysly. Pravda je taková, že nemám ani ponětí, co se vlastně děje. Něco se však určitě děje.“

Připadal si jako naprostý hlupák.

Bob Donovan vyprskl: „Všichni víte houby. Co jsem zatím slyšel, nikdo z vás si nedokáže ani srovnat fakta Já ten Annin náhrdelník viděl. Poldové mi ho včera ukázali, když si mě zavolali k výslechu. Nejsou v něm žádný safíry ani rubíny a jenom jeden prťavej diamant. Ty pořád meleš o tom, že ten tvůj záchvat souvisel s bůhvíčím, Evelyn, ale jak vůbec víme, žes cítila bolest ‚zrovna v tom okamžiku‘, kdy se někdo vloupával do toho sejfu? Máme na to jen tvoje slovo.“

„Tak já podle tebe lžu?“ vykřikla Evelyn. „Řekni mu něco, Henry!“

Ale co? Henry na ni v úžasu zíral, neschopen slova John Kluge do toho vpadl: „Já si nemyslím, že nám Henry Erdmann ohledně té bolesti lže,“ a Evelyn se obrátila od Donovana k němu.

„A vy myslíte, že já snad ano? Kdo si vůbec myslíte, že jste?“

Kluge ji začal vykládat, kdo je; mimo jiné rovněž bývalý státní notář. Ostatní se začali hádat. Evelyn se rozplakala a Gina Martinelliová pokračovala v hlasité modlitbě. Erin Bassová vstala a potichu vyklouzla ven. Několik lidí ji následovalo. Ti, kteří v místnosti zůstali, se pustili do zuřivé hádky, která se stupňovala tím víc, oč méně se debatujícím dařilo přesvědčovat ostatní o správnosti svých vlastních teorií. Z té záplavy hněvu a přezíravosti se náhle po Henryho boku vynořila Carrie Veseyová, půvabnou tvářičku zkřivenou nevěřícnou starostlivostí, hlas napjatý a pronikavý.

„Henry? Co se to tu proboha děje? Ten hluk je slyšet až na druhém konci chodby… Co to má všechno znamenat?“

„Nic,“ odvětil, což byla ta nejhloupější odpověď, jakou jí mohl dát. Mladí obvykle vnímali seniory jako nějaký jiný živočišný druh, kterým jsou jejich starosti vzdálené asi tak stejně jako trilobitům. Ale Carrie byla jiná. K Henrymu se vždycky chovala jako by oba žili ve stejném světě a sdíleli tytéž vášně, slabůstky, cíle a porážky. Dnes na něj však i Carrie poprvé pohlédla jako na cizího, nesvéprávného člověka čímž katastrofální průběh celé té schůze definitivně zpečetila

„Ale Henry…“

„Řekl jsem, že se nic neděje!“ rozkřikl se na ni. „Absolutně nic! A už mi krucinál dejte pokoj!“

KAPITOLA DESÁTÁ

Carrie stála na dámské toaletě v recepci a snažila se vzpamatovat. Přece nebude plakat. Přestože doktor Erdmann s ní tímhle tónem nikdy nemluvil, přestože od Jimovy smrti měla pocit, že ji od naprostého zhroucení dělí jen krůček, přestože… přes to všechno přece nebude plakat. Vždyť je to směšné. Je přece profesionálka – nebo aspoň asistentka z povolání – a Henry Erdmann už je starý pán. Staří lidé bývají občas podráždění. Tahle příhoda přece nic neznamená.

Až na to, že si byla dobře vědoma opaku. Postávala před bytem dr. Erdmanna docela dlouho, zatímco návštěvníci se kolem ní trousili ven s rozpačitými úsměvy a uvnitř mezitím cosi blekotala Evelyn Krenchnotedová. Ta nevídaná schůze nejdřív vzbudila její zvědavost – že by Henry Erdmann pořádal večírek v sobotu v deset hodin ráno? Když však Carrie pochopila, co to vlastně Evelyn říká, nechtělo se jí věřit vlastním uším. Evelyn se domnívala… Evelyn si myslela… a dokonce i dr. Erdmann byl toho názoru, že se „něco“ dělo – něco podivného, nevysvětlitelného a nadpřirozeného – v okamžiku, kdy byla Evelyn na magnetické rezonanci… Henry!

Jakeovi DiBellovi však výsledky Evelynina vyšetření také dělaly velké starosti.

Dveře na dámskou toaletu se otevřely a dovnitř vešla první sobotní návštěva – jakási žena středního věku a trucovitě se tvářící dívka „Teď ale vážně, Hannah,“ říkala ta žena „vždyť jde jen o jednu hodinu a určitě tě nezabije, když chvíli posedíš se svojí babičkou a budeš pro změnu myslet na někoho jiného než na sebe. Kdybys aspoň…“

Carrie zašla k DiBellovi do ordinace. Byl tam, seděl u stolu a pracoval. Ani stopy po jejím obrázku, polštářku či hrníčku; nedokázala zabránit tomu, aby nepocítila to nevyhnutelné, hloupé bodnutí.

Nestál o ně. Nebo o ni. Další neúspěch.

„Pane doktore…“

„Jakeu. Nebo už jste zapomněla?“ A potom: „Co se děje, Carrie?“

„Jdu zrovna od doktora Erdmanna Sešlo se u něj asi dvacet lidí, kteří prodělali ty ‚záchvaty‘ nebo co to vlastně je, a všichni ve stejnou dobu. Podobné tomu, který jste zachytil na snímcích z Evelynina vyšetření.“

Upřeně se na ni zahleděl. „Jak to myslíte – ‚ve stejnou dobu‘?“

„Tak, jak to říkám.“ Tón vlastního hlasu ji uváděl v úžas – její rozechvění v něm nebylo znát ani trochu. „Říkali, že každý z nich to cítil, i když ne tak silně, v tutéž chvíli, kdy magnetická rezonance zaznamenávala u Evelyn tu zvláštní mozkovou činnost. Navíc to bylo zrovna v ten okamžik, kdy se někdo pokusil ukrást náhrdelník Anny Černovové. A všichni ten náhrdelník v duchu viděli.“ Jenže – neříkal snad pan Donovan, že Annin náhrdelník vypadá jinak než ten, který popisovala Evelyn? Carrie se v tom nějak nedokázala vyznat.

Jake sklopil oči ke svým zápiskům, pak se zadíval opět na Carrii a nakonec znovu do svých papírů. Poté se zvedl ze židle a zavřel dveře do ordinace. Vzal ji pod paží a jemně ji vmanévroval k židli pro hosty, kterou nezdobil ani ten její polštářek. Carrie chtě nechtě pocítila mravenčení v místech, kde se jí dotkl.

„Doktor Erdmann je v tom zapletený také? Povězte mi o tom znovu, Carrie, hezky pomalu. A nic nevynechávejte.“

* * *

Evelyn Krenchnotedová se vydala k Gine Martinelliové do čtvrtého. Ten Henry byl opravdu nesnesitelně hrubý – k té nebohé dívence, ke všem zúčastněným a především k Evelyn samotné. Neutěšil ji, když ji ten děsný Donovan nazval lhářkou, pak už ani nepoložil svou ruku na její a jenom ječel na všechny kolem – a přitom se to mezi nimi rozvíjelo tak slibně!

Evelyn potřebovala mluvit s Ginou. Ne že by zrovna Gina na té schůzce k něčemu byla s tím svým modlením. Gina byla mnohem chytřejší, než vypadala, jeden čas dokonce dělala na částečný úvazek daňovou poradkyni, ale skoro nikdo to nevěděl, protože Gina otvírala pusu, jen když se chtěla pomodlit. Ne že by pochopitelně na modlení bylo něco špatného! Evelyn v Boha každopádně věřila Ale člověk Mu musel trochu pomoct, když něco nutně potřeboval. Nemůžete přece čekat, že za vás Hospodin všechno oddře sám.

A to si Evelyn kvůli Henrymu dokonce, udělala i trvalou.

„Gino? Broučku? Můžu dál?“

„Vždyť už jsi tady,“ odpověděla Gina. Musela zvýšit hlas, protože si zrovna pouštěla Franka Sinatru. Gina měla Franka Sinatru moc ráda. Výjimečně nebyla začtená do Bible, což Evelyn považovala za dobré znamení. Pomalu spustila svůj objemný trup na Gininu pohovku.

„Tak cos říkala na tu schůzi?“ zeptala se Evelyn. Už se těšila, jak to budou další dvě nebo tři hodiny rozebírat, navzájem se litovat a klevetit. Hned se bude cítit lépe. Ne tak znepokojená. Ne tak vyděšená.

Jenže Gina místo toho řekla: „Měla jsem vzkaz na záznamníku. Za týden přijede Ray.“

Panebože. Ginin syn, kterému šlo jen o její peníze. Už je to víc než rok, co tu byl naposledy, a teď, když mu Gina řekla, že všechno odkáže své dceři… a že toho nebylo zrovna málo. Její zesnulý manžel míval stavební firmu a vydělával těžké peníze.

„Ale zlatíčko,“ zareagovala Evelyn napůl automaticky. Normálně by byla nadšená z toho, že může probírat Gininy obavy; už jen proto, aby mohla být ráda, že nikdy neměla děti. Jenže zrovna teď, kdy se toho dělo tolik – Henry a ten pokus o vloupání a Evelynin záchvat a ty zvláštní poznámky, které padly na té schůzi…

Frank Sinatra zpíval o mravencích a fíkusech. Gina se dala do pláče.

„Ale zlatíčko,“ opakovala Evelyn, zvedla se, aby mohla Ginu obejmout, a smířila se s tím, že bude poslouchat, jaký je ten Ray Martinelli sobec.

* * *

Bob Donovan seděl na ošetřovně u lůžka Anny Černovové. Tomu chlapovi to prostě nedocházelo. Buď ho bude muset totálně ignorovat, nebo mu říct na rovinu, aby za ní přestal chodit. Už jen při pohledu na jeho neobratnost, neforemné tělo a žabí tvář jí naskakovala husí kůže. Je to sice nefér, ale je to tak.

A přitom tančila s tolika pohlednými muži.

Který z nich byl nejlepší? Frederico, její partner z La Valse – nikdo jiný ji nezvedal s takovou lehkostí. Neméně úchvatný byl ovšem i Jean ve Skotské symfonii. Ale ke komu se vždy vracela nejraději, to byl Bennet. Poté, co odešla z newyorského městského baletu do souboru American Ballet Theater a její kariéra nabrala obrátky, tančili už jenom spolu. Bennet, který byl tak úžasný jako Albrecht v Giselle… Když hostovali na galapředstavení v pařížské opeře, vyvolalo je obecenstvo sedmnáctkrát před oponu a…

Její pozornost upoutalo něco, co řekl Bob Donovan.

„Můžeš to laskavě zopakovat, Bobe?“

„Co? Tu Henryho praštěnou teorii? Samý vědecký plky!“

„Byl bys i přesto tak hodný a zopakoval mi ji?“ Přinutila se k úsměvu.

Její úsměv ho vyburcoval k žalostné snaze. „No dobře, když chceš. Erdmann říkal, že, jak jen to bylo…“ Jeho beztak již vrásčitá tvář se svraštila úsilím. A už je vůči němu zase krutá. Vždyť on možná ani ve své kategorii nepatří k těm nejhorším. Je snad sama o tolik lepší než on? Poslední dobou se už ani nedokáže podívat na sebe do zrcadla A při pohledu na tu nevzhlednou sádru na noze se jí zmocňuje zoufalství.

„Erdmann povídal, že se dělal nějakej fyzikální pokus, něco se dvěma dírama, kde lidi ovlivňovali dráhu nějakejch malejch… částeček… jenom tím, že na ně mysleli. Nebo možná tím, že se na ně koukali. A to podle něj způsobilo, že jsme všichni cítili tu takzvanou ‚energii‘ ve stejnou dobu. Kolektivní svědomí. Že to tu ještě nebylo.“

Vědomí, přeložila si to pro sebe Anna Kolektivní vědomí. A co je na tom tak divného? Sama už to nejednou zažila na jevišti, když se skupina tanečníků a tanečnic povznesla nad to, co z nich dělalo jednotlivce, a splynula v jedno, aby pod vlivem hudby vytvářela svým pohybem krásu. Tyto okamžiky jí nahrazovaly náboženství.

Bob se rozhovořil o tom, co na té schůzi říkali ostatní, a neobratnými slovy jí líčil průběh setkání v zoufalé snaze ji potěšit, čehož si Anna byla sice vědoma ale i tak ho přestala poslouchat. Místo toho myslela na Benneta, se kterým jí to tak krásně šlo na pódiu i mimo něj, na Benneta jak ji zvedá v grand pas de deux ve druhém jednání, na vůni kalafuny linoucí se z nakloněného jeviště a obklopující ji jako andělský oblak, na to, jak se vznáší a téměř vzlétá…

* * *

„Ještě jednou, prosím,“ řekl Jake.

„Už zase?“ Vždyť už to bude potřetí! Ne že by to Carrii doopravdy vadilo. Co Jim umřel, nevěnoval jí Jake – a vlastně nikdo – svou nerušenou pozornost. Tedy ne že by chtěla, aby se Jim vrátil… Zamrazilo ji, jen na to pomyslela. Než to odeznělo, probudila se v ní útočná nálada

„Proč? Vy vážně věříte všem těm nesmyslům o kolektivním vědomí?“

„Ne. Samozřejmě, že ne. Ne bez přesvědčivého důkazu… ale Erdmann je přece vědec. Má snad k dispozici ještě nějaká data, o kterých vám neřekl?“

„Nevím, jak to myslíte.“ Což byla pravda; tahle konverzace přesahovala její možnosti. Detektory fotonů, dvouštěrbinové experimenty, rozhodující vliv pozorovatele… Paměť měla sice dobrou, ale věděla že postrádá vědomosti, s jejichž pomocí by si tyto termíny dokázala vysvětlit. Její vlastní nevědomost ji rozlítila

„Říkala jste, že Henry tu ‚energii‘ pocítil dvakrát, když byl s vámi. Zažil to ještě i jindy, když jste u toho nebyla?“

„Jak to mám vědět? Na to byste se měl zeptat jeho!“

„To taky udělám. Zeptám se jich všech.“

„Mně to zní jako úplná blbost.“ Její vlastní tón ji vylekal. Ale Jake se na ni jen zamyšleně zahleděl.

„No, mně upřímně řečeno taky. Nicméně Henry má v jedné věci pravdu – něco se děje. Máme k dispozici jasná data v podobě výsledků Evelynina vyšetření a také ve skutečnosti, že nemocniční sejf byl otevřen, aniž by se zámkem někdo manipuloval nebo na něm nastavil správnou kombinaci…“

„Vážně?“

„To mi řekl ten detektiv, když mě včera vyslýchal. Navíc jsem si od zdejšího lékaře vyžádal výsledky laboratorních testů provedených u každého, kdo byl během čtvrtečního odpoledne převezen na ošetřovnu. Jsme koneckonců kolegové. O žádnou otravu z jídla nešlo.“

„Ne?“ Carrii zničehonic přepadl strach.

„Ne.“ DiBella se na dlouhou chvíli ponořil do svých myšlenek. Carrie se skoro ani neodvažovala dýchat. Nakonec řekl pomalu, jakoby proti své vůli nebo navzdory svému přesvědčení – tomu aspoň pořád ještě rozuměla – „Slyšela jste už někdy o principu emergentní komplexnosti, Carrie?“

* * *

„A já pro něj udělala všechno,“ vzlykala Gina „Všechno na světě!“

„To víš, že ano,“ konejšila ji Evelyn, která měla za to, že Gina Raye obskakovala až moc. Pokaždé mu půjčovala peníze, když zase přišel o práci, vždycky mu dovolila, ať se nastěhuje zpátky k ní a udělají z bytu kůlničku na dříví. Ten kluk ze všeho nejvíc – a to akutně – potřeboval dostat pořádně nařezáno, a ne že ne.

„Angela taková nikdy nebyla!“

„To ne.“ Ginina dcera byla opravdu zlatíčko. Divná věc.

„A zrovna když jsem si začínala zvykat, že se mnou nechce mít nic společného, zrovna když jsem se s tím smířila tak se najednou ozve, že by chtěl vidět, svoji starou maminku a jak mě má moc rád! Zase bude dělat zlou krev jako tehdy, když se vrátil z armády, nebo když se rozváděl s Judy, nebo když jsem mu musela v New Yorku shánět toho právníka… Evelyn, nikdo, prostě nikdo ti nedokáže rvát srdce tak jako tvoje vlastní dítě!“

„Já vím,“ řekla Evelyn, která o tom neměla ani páru, a dál tišila vzlykající Ginu svým tichým vrkáním. Nad hlavami jim burácelo letadlo a Frank Sinatra zpíval o tom, jaký to byl nádherný čas, když mu bylo jednadvacet.

* * *

Bob Donovan vzal Annu za ruku. Zlehka ji odtáhla Zlehka kvůli sobě, ne kvůli němu – nechtěla aby jí ztropil scénu. Jeho dotyk se jí hnusil. Zato třeba Bennetův dotyk… nebo Frederikův… Ale nejvíc jí stejně chyběl tanec. A teď už si nikdy nezatančí. Dokonce bude možná, jak se dozvěděla od lékařů, do smrti kulhat.

Už nikdy nebude tančit. Už nikdy nepocítí, jak se její nohy natahují při ballotte nebo nespoutané povlávají při grand jeté pas de chat, s propnutými zády a rukama zapaženýma jako radostně letící šíp.

* * *

„Slyšela jste už někdy o principu ‚emergentní komplexnosti‘, Carrie?“

„Ne.“ Kvůli Jakeovi DiBellovi si zase bude připadat hloupá. Jenže on to nedělá schválně, a dokud ji nechá sedět v jeho kanceláři, bude ho poslouchat. Třeba potřebuje někoho, kdo by ho poslouchal. Třeba potřebuje zrovna ji. A třeba řekne něco, co by mohla využít k tomu, aby se s dr. Erdmannem zase usmířili.

Jake si olízl rty. Tvář měl pořád ještě bílou jako stěna. „‚Emergentní komplexnost‘ znamená, že u každého organismu, jehož složitost v průběhu evoluce vzrůstá, začíná postupně docházet k procesům, jež nelze odvodit z procesů probíhajících v jeho jednodušší podobě. Jinými slovy – celek se stává něčím víc než jen souhrnem jednotlivých částí. U našich primitivních předků se takhle kdysi dávno vyvinulo vědomí sebe sama. Vyšší forma vědomí. V dějinách evoluce to byla naprostá novinka“

Carrii se vybavila jedna dávná vzpomínka „Jeden papež – rodiče mě vychovávali jako katoličku – jeden papež, možná Jan Pavel I. nebo II., někde řekl, že duši vložil v jednom okamžiku Bůh do toho, co jsme zdědili po zvířatech. Takže evoluce vlastně není v rozporu s katolickou vírou.“

Jake vypadal, jako když se dívá skrz ni na něco, co vidí jen on sám. „Přesně tak. Zásluhou Boha evoluce nebo nějakého pána odvedle – ať se to stalo jakkoliv, vědomí se zkrátka a dobře objevilo. A pokud se teď vynořuje něco další, složitějšího… tedy jestli je to ono…“

Carrii rozčílila buď ta představa, nebo to, že ji ignoroval; sama nevěděla co vlastně. Zostra odsekla: „Ale proč zrovna teď? A tady?“

Její otázka stočila jeho pohled zpátky k ní. S odpovědí si dal na čas, zatímco někde nahoře burácelo letadlo vzlétávající z letiště. Carrie zatajila dech.

Ale on řekl jen: „To já nevím.“

* * *

Gina se nakonec vytočila tak, že ani nebyla schopná se modlit. Ray, Ray, Ray – kvůli tomu za ní Evelyn nepřišla. Ale ještě nikdy neviděla Ginu tak rozrušenou. Nakonec Gina vykřikla tak hlasitě, že přerušila i Sinatrovo „Fly Me to the Moon“: „Kéž by sem už nechodil! Ať to letadlo přistane někde jinde nebo já nevím co, hlavně ať nepřistává tady! Já ho tady nechci!“

Už nikdy nebude tančit. A lásku jí budou nabízet jen muži typu Boba Donovana… Ne. To ne. To už by Anna byla raději mrtvá.

* * *

„Jenže tomu já nevěřím!“ pronesla Carrie. „Emergenční komplexnost – prostě se mi nechce věřit, že by k tomu docházelo zrovna v léčebně svatého Šebestiána!“

„To mně taky ne,“ řekl Jake. A usmál se na ni poprvé od okamžiku, kdy vešla do jeho ordinace.

Zvenčí k nim dolehlo hromové zadunění.

Carrie a Jake pohlédli ke dveřím. Carrii nejdříve napadl teroristický útok, bomba nastražená v autě nebo tak něco, protože ten by se poslední dobou vybavil asi každému. Jenže teroristický útok na dům s pečovatelskou službou nepřicházel v úvahu. Spíš to byl výbuch plynového potrubí, nebo se někde vyboural autobus nebo třeba…

V dokořán otevřených dveřích do ordinace se objevil Henry Erdmann. Neměl s sebou chodítko. Ztěžka se opřel o zárubeň, ústa otevřená a vpadlé oči rozšířené. Než k němu Carrie mohla přiskočit a těsně předtím, než se svezl na podlahu, zachroptěl: „Zavolejte policii. Právě jsme sejmuli letadlo.“

* * *

Lodí zmítala muka Ne její vlastní agónie, ale agónie té Druhé, která bez pomoci a bez velení divoce, neukázněně běsnila. Kdyby to takhle pokračovalo dál, mohlo by to loď oslabit natolik, že by jí už nebyla schopná pomoci.

Kdyby to takhle pokračovalo dál, mohla by ta Druhá narušit i samotný časoprostor.

A to loď nesměla dopustit.

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

Když se Henry Erdmann zhroutil, DiBella se k němu okamžitě vrhl. Carrie zůstala stát jako přimrazená – úplně hloupě! Tak hloupě! „Sežeňte doktora,“ vykřikl Jake. A vzápětí: „Jen běžte, Carrie. Je naživu.“

Ve chvíli, kdy vybíhala z Jakeovy ordinace, se málem přerazila o chodítko, které Henry nechal stát na chodbě. Nejspíš šel zrovna za Jakem, když se to stalo – ale co se vlastně stalo? Řítila se k telefonu v recepci, v hlavě takový zmatek, že jí teprve v okamžiku, kdy rozrazila dvoukřídlové dveře, došlo, že by pochopitelně bývalo mnohem rychlejší použít Henryho poplašné zařízení – jak by to udělal Jake –, jenže Henry ho stejně většinou nenosil, protože…

Zastavila se, nevěřícně zírajíc.

V recepční hale se to hemžilo křičícími lidmi, jimiž byli pře vážně návštěvníci. Mezi nimi leželi staří lidé buď na podlaze, nebo bezvládně ve svých kolečkových křeslech. Byla zrovna sobota ráno, kdy příbuzní jezdili za svými matkami, dědečky a prababičkami, aby je vzali na časný oběd, na projížďku nebo na návštěvu k sobě domů… Ve svetrech, bundách a šálách za balení senioři lemovali podlahu jako hromádky špinavého prádla, zatímco zdravotní sestry, osobní asistenti i brigádníci z recepce se nad nimi bezmocně skláněli.

Strach jí rozbouřil žaludek, ale zároveň jí také nadpřirozeně zbystřil smysly.

U výtahu stál pan Aberstein – také jeden z klientů, přestože mu bylo teprve sedmašedesát, jemuž evidentně nic nebylo. Ze svého kolečkového křesla vše pozorně sledovala i paní Kellyová, jejíž otevřená pusa tvořila velké růžové O. Té bylo jedenasedmdesát. Pan Schur…

„Pomoc! Pojďte rychle se mnou, prosím, jde o doktora Erdmanna!“ Carrie chytila za rukáv kolemjdoucího ošetřovatele ve fialové haleně, který se jí však vyškubl a vrhnul se ke stařence ležící na podlaze. Všichni byli příliš zaneprázdnění, než aby mohli Carrii poskytnout pomoc. Odběhla zpátky do Jakeovy ordinace.

Henry ležel bez hnutí na podlaze. Jake ho položil na záda a podložil mu nohy polštářkem – jejím polštářkem, všimla si Carrie otupěle, tím prošívaným, který mu přinesla jako dárek. Své poplašné zařízení u sebe neměl. Vydechla: „Nikdo nepřijde, postihlo je to všechny…“

„Koho všechny?“ otázal se Jake ostře.

Odpověděla bez rozmýšlení. „Všechny, komu je přes osmdesát. Nestalo se Henrymu…“

„Dýchá normálně. Má zdravou barvu a na kůži se netvoří lepkavý pot. Podle mě ani není v šoku. Prostě jen… omdlel. Všechny, komu je přes osmdesát?“

„Ano. Ne. Vlastně to nevím přesně, pokud jde o ten věk, ale v recepční hale to postihlo jen ty nejstarší, zatímco mladším klientům se evidentně nic nestalo… Co se děje, Jakeu?“

„Nemám ponětí. Udělejte pro mě něco, Carrie; běžte do některé z kluboven a najděte v televizi nějaké zprávy z regionů. Zjistěte, jestli nedošlo k… k nějaké letecké havárii…“

Zarazil se. Oba uslyšeli sirény.

* * *

Henry se neprobral. Na místo letecké nehody se sjely všechny pohotovostní týmy z nemocnice Redborn Memorial Hospital. Personál léčebny sv. Šebestiána přemístil postižené klienty do jídelny, v níž to teď vypadalo jako v nějakém poklidném válečném lazaretu. Klienti se neprobírali, neúpěli bolestí a nevyžadovali ani okamžité ošetření s výjimkou jedné ženy, která si při pádu na podlahu zlomila kyčel a byla proto převezena do nemocnice. Z lůžkového oddělení, kde skoro všichni upadli do komatu, jim sice nemohli zapůjčit žádné kontrolní přístroje, ale několik volných se nakonec našlo na ošetřovně. Přístroje nezaznamenaly žádné nepravidelnosti, co se tepové frekvence ani krevního tlaku týče.

Příbuzní mezitím obvolávali rodinné lékaře, vysedávali u lůžek a křičeli na personál léčebny, který jim neustále opakoval: „Nemocnice Redborn Memorial Hospital si je plně vědoma nastalé situace a hodlá přijmout klienty léčebny svatého Šebestiána, jakmile to bude možné. Kdybyste zatím laskavě…“

Hlavně buďte trpěliví. Hlavně věřte, že děláme, co je v našich silách. Hlavně už se upokojte pohledem na klidnou tvář své maminky. Hlavně už se smiřte s tím, že toho víme stejně málo jako vy. Hlavně nám už dejte pokoj!

Carrie se jala obcházet klienty svěřené do její péče. Postihlo je to všechny, přičemž většina z nich se zhroutila u sebe doma. Všichni byli posléze převezeni na ošetřovnu. A všem jim bylo přes osmdesát.

Právě spěchala od bytu Ala Cosmana – prázdného, nejspíš ho to zastihlo někde jinde – zpátky na ošetřovnu, když ji za ruku chytil nějaký muž. „Hej! Paní Veseyová!“

Jeden z těch detektivů, kteří vyšetřovali Jimovu smrt. Carrii se sevřel žaludek. „Ano?“

„Kde bych našel provozního ředitele? Caldwella?“

„Teď tady není, jel na víkend pryč, ale už pro něj poslali – proč?“

„Potřebuju s ním mluvit. Kdo ho zastupuje? A co se tady hergot vůbec děje?“

Takže nepřišel kvůli Jimově smrti. Nicméně – je to polda. Jedna část její mysli se zachvěla úlekem – Jim byl taky polda –, ale zároveň to uvítala s povděkem. Úřední autorita. Někdo, kdo vyšetřuje a nachází odpovědi. Jistota. To, že se za Jima vůbec provdala, mělo koneckonců svůj důvod.

Řekla tak klidně, jak jen dokázala: „Měli jsme tu takovou… epidemii náhlých zhroucení mezi nejstaršími klienty. Projevilo se to u všech zároveň. Zhruba před půlhodinou.“

„Nějaká nemoc?“

„Ne.“ Sama si všimla, jak sebejistě to znělo. No, koneckonců si taky byla jistá. „Zrovna když spadlo to letadlo.“

Na jeho tváři se objevil užaslý výraz, což ji vůbec nepřekvapilo. Dodala: „Zavedu vás k doktoru Jamisonovi. To je náš praktický lékař.“

Jamison v jídelně nebyl. Carrie s detektivem Geracim v závěsu ho našla v kuchyni, kde na sebe křičeli s Jakem DiBellou. „Říkám, že ne, krucinál! Nebudete mi tady ještě víc děsit příbuzné kvůli nějaké vaší idiotské teorii – Ne!“ Jamison rozzlobeně odpochodoval pryč.

Carrie začala: „Doktore Jamisone, tohle je…“ Prodral se kolem ní a zamířil zpět ke svým pacientům. Carrie čekala, že se Geraci vydá za ním, ale ten místo toho oslovil Jakea: „Vy jste kdo?“

„A kdo to chce vědět?“

Ještě nikdy neviděla, aby se Jake choval tak neomaleně. Jenže teď byl naštvaný, frustrovaný a vyděšený – jako ostatně všichni tady.

„Detektiv Geraci, policie. Vy jste tu zaměstnán?“

Carrie se do toho rychle vmísila, než začnou létat nadávky: „To je doktor DiBella, který u nás v léčebně dělá výzkum… mozkových vln.“

Geraci spustil: „Volal mi nějaký anonym. Mně osobně, ne policejnímu oddělení, a na můj mobil. A to z recepce léčebny svatého Šebestiána Prý se tu dozvím víc o té letecké havárii. Víte o tom něco, doktore?“

Vince Geraci si myslí, že Jake o tom něco ví, řekla si Carrie. Jak to poznala? A jak to poznal on? Ale vyzařovalo to z každičké linky jeho ostražitého postoje: věděl, že Jake něco ví.

Jake neodpověděl, jen na detektiva beze slova zíral. Geraci nakonec řekl: „To letadlo spadlo necelý kilometr odtud. Šlo o pravidelnou vnitrostátní linku s devětačtyriceti cestujícími na palubě, mezi nimiž bylo i jedenatřicet členů karetního klubu seniorů Královská postupka Letěli na třídenní okruh po kasinech v Atlantic City. Nehodu nikdo nepřežil.“

Jake odpověděl: „Teď vám k tomu nemůžu nic říct. Musím nejdřív pořídit pár EEG snímků, dokud jsou ti lidé v bezvědomí. Můžeme si promluvit pak, až tomu kreténovi Jamisonovi dojde, co tady dělám, a vyhodí mě. Od vás potřebuju, abyste mi pomohla Carrie. Běžte do mé ordinace, naložte veškeré vybavení, které stojí v rohu, na ten pojízdný stolek, hoďte přes něj deku a přivezte ho zpátky do kuchyně. Ale rychle!“

Přikývla a odběhla tak rychle, že si až v Jakeově ordinaci všimla že se Geraci pustil za ní.

„Já to vezmu, je to těžké,“ řekl.

„Vůbec ne.“ S námahou usadila přístroj na pojízdný stolek. „Neměl byste chodit kolem a klást lidem otázky?“

„Vždyť to taky dělám. To vás DiBella vždycky takhle komanduje?“

On ji komandoval? Že si toho nevšimla „Ne.“ Položila na přístrojovou desku elektrodovou čepici a krabici s přídavným vybavením, načež začala hledat deku. Žádná tam nebyla

„Vy pracujete pro DiBellu, nebo v léčebně?“

„V léčebně. Jen si skočím do skladu lůžkovin.“

Když se vrátila s dekou, Geraci si zrovna pročítal papíry ležící na Jakeově psacím stole. Není to nezákonné? Carrie přehodila přes pojízdný stolek deku a Geraci se chopil rukojeti dřív, než to stihla udělat ona

„Budete mě potřebovat,“ řekl. „Kdyby vás kdokoli zastavil, stačí, když ukážu odznak.“

„Tak dobře,“ odsekla podrážděně. Tohle by pro Jakea zvládla udělat i sama.

Dopravili EEG přístroj do kuchyně, kde jej Jake postavil na pult, nevšímaje si přitom kuchařky, která bezradně pronesla: „Takže obědvat se asi dneska nebude, co?“ Poté ze sebe strhla zástěru, hodila ji na zem a odkráčela.

Jake houkl na Carrii: „Podržte mi dveře.“ Pak proklouzl do jídelny a krátce na to se vrátil s pojízdným lůžkem, na němž bez hnutí spočívala postarší žena „Kdo je to, Carrie?“

„Ellen Parminterová.“ Po chvilce dodala: „Třiaosmdesát.“ Jake něco zabručel a začal k hlavě bezvědomé paní Parminterové připevňovat elektrody.

Geraci ji vybídl: „Pojďte se mnou, Carrie.“

„Nepůjdu.“ Kde k tomu vzala odvahu? Zřejmě to v ní nějak probudil.

Ale on se jen usmál. „Půjdete. Právě jsem zahájil oficiální vyšetřování tohoto případu.“

Takže ho následovala zpátky do Jakeovy ordinace. Celá se třásla, ale nechtěla, aby si toho všiml. Jenže jemu to neušlo; zřejmě mu neuniklo nikdy nic. „Posaďte se,“ oslovil ji vlídně. „Tady k tomu stolu – vám se moc nelíbilo, že jsem si četl DiBellovy papíry, viďte? Když jsou položené všem na očích, tak je to legální. Zřejmě máte skvělý postřeh, Carrie. Tak mi, prosím, povězte, co se tady vlastně dělo. Hezky od začátku a nic nevynechávejte. Můžete třeba začít tím, že mi řeknete, proč jste DiBellovi sdělila věk té ženy. Je to pro ten jeho výzkum důležité?“

Je, nebo není? Carrie si nebyla jistá. Jak by mohlo… různí lidé přece stárnou rozdílným tempem! Na absolutní hodnotě přitom záleží pramálo, i když…

„Carrie?“

Náhle jí došlo, s jakou úlevou by mu to všechno vylíčila Věděla sice, že je učí, jak lidi přimět k hovoru, to ano, a ani té jeho náhlé vlídnosti moc nedůvěřovala Byl to jenom naučený trik. Ale kdyby mu to všechno vypověděla, třeba by jí to pomohlo utřídit si ten zmatek v hlavě. A možná by tím nějak mohla pomoci i dalším. Všichni ti mrtví, kteří zahynuli v tom letadle…

Pomalu pronesla: „Nebudete tomu věřit.“

„Tak schválně.“

„Ani já sama tomu nevěřím.“

To už přešel mlčky a s netrpělivým výrazem. A pak to ze sebe všechno vychrlila počínaje Henryho „záchvatem“ cestou z univerzity. Epidemie náhlé nevolnosti, která postihla těch sedm nebo kolik pacientů a která nebyla vyvolaná otravou z jídla, jak tvrdilo vedení léčebny. Výsledky rezonančního vyšetření Evelyn Krenchnotedové. Náhrdelník Anny Cernovové, jak si Evelyn myslela, že ten náhrdelník vypadá, a jak podle Boba Donovana vypadal ve skutečnosti. Tajná schůze u Henryho doma, která proběhla dnes dopoledne. Co z ní Carrie zaslechla: Henryho výklad o fotonech a o tom, jak přítomnost pozorovatele ovlivňuje dráhy elementárních částic. Jakeova přednáška o „emergentní komplexnosti“. Henryho nečekaný příchod do Jakeovy ordinace, kde těsně předtím, než ztratil vědomí, řekl: „Zavolejte policii. Právě jsme sejmuli letadlo.“ Hromadné zhroucení všech klientů starších osmdesáti let, které se u nikoho mladšího nedostavilo. Mozková vyšetření, která Jake právě teď provádí, nepochybně proto, aby zjistil, zda dostane normální výsledky, nebo něco podobného jako v Evelynině případě. Čím víc o tom Carrie mluvila, tím méně pravděpodobně to všechno znělo.

Když skončila, nebylo z Geraciho tváře možné vyčíst vůbec nic.

„A to je všechno,“ zakončila sklesle. „Musím se jít podívat za Henrym.“

„Děkuji, Carrie.“ Ani z jeho tónu se nedalo nic vyčíst. „Já si půjdu promluvit s doktorem Jamisonem.“

Odešel, ale Carrie v ordinaci zůstala. Na to, aby vstala, neměla dost síly. Složila hlavu do dlaní. Když ji opět zvedla, padl jí zrak na Jakeův psací stůl.

Zrovna něco psal, když sem vtrhla, aby mu pověděla o té schůzi u Henryho doma. Psal na papír, ne do počítače: na silný světlezelený papír s nezřetelným vodoznakem. Tmavomodrým inkoustem. „Můj nejdražší Jamesi, ani nevíš, jak mě mrzí to, co jsem ti včera řekl do telefonu, ale nezapomeň, miláčku…“

Carrie se krátce, bezmocně uchechtla. Můj nejdražší Jamesi… Bože, ta Carrie je ale hloupá!

Potřásla hlavou jako pes, který ze sebe oklepává vodu, a vydala se hledat Henryho.

* * *

Nová bytost se zklidnila. Teď by byl vhodný čas pro pokus o navázání kontaktu. K tomu bylo vždy nejlepší využít již existujících kulturních symbolů. Jenže loď měla tak málo času na přípravu… Správně by to mělo probíhat pozvolna během dlouhého časového úseku, jako postupná interakce, jejímž prostřednictvím měla být nová entita naváděna tvarována a dokončována A to byla pořád ještě hodně daleko.

I přesto se však o něj loď pokusila, natáhla se, co nejvíc to šlo, hledajíc kolektivní symboly a obrazy, jež by normálně usnadnily průběh přechodného stadia…

… a roztřásla se strachy.

KAPITOLA DVANÁCTÁ

Evelyn Krenchnotedová ležela na pojízdném lůžku přistaveném pod okno jídelny. Její snění nerušil chladný vzduch, který dovnitř pronikal zavřeným oknem, ani zlatooranžové listy, jež se venku snášely na nevelké nádvoříčko. Ve svém snu Evelyn kráčela po světelné stezce. Její neslyšné kroky ji vedly k silnější záři, která halila nějakou postavu. Evelyn ji sice neviděla ani neslyšela, ale věděla, že je tam. A věděla také, kdo to je.

Je to někdo, kdo jí konečně bude upřímně a doopravdy poslouchat.

* * *

Al Cosmano se ve spánku zavrtěl. „Už se probouzí,“ řekla sestra

„Ne, neprobouzí.“ To byl dr. Jamison, který bez ustání procházel s uštvaným výrazem mezi řadami vozíků, pojízdných lůžek a lehátek rozložených na podlaze. „Někteří z nich to dělají už celé hodiny. Jakmile dorazí sanitky, dejte tuhle řadu odvézt do nemocnice.“

„Jistě, pane doktore.“

AI je slyšel a zároveň neslyšel. Byl zase malým klukem, který utíkal podvečerními ulicemi domů, kde na něj čeká maminka Domů…

* * *

Na tom jevišti je ale světla! Jevištní mistr zřejmě už zase zesílil reflektory – celé pódium bylo rozzářené. Anna Cernovová nic neviděla, dokonce ani svého partnera. Musela přestat tančit.

Musela přestat tančit.

Stála na jevišti, ztracená v té záři. Někde v tom jasu bylo i publikum, které ovšem Anna neviděla o nic lépe než Benneta nebo zbytek baletního souboru. Cítila však jeho přítomnost. Bylo tam, jasné jako pódium a staré. Velmi staré, jako ona sama a stejně jako ona už neschopné tance.

Zakryla si tvář rukama a rozplakala se.

* * *

Erin Bassová viděla cestu, která vedla přesně tam, kam věděla, že povede: hlouběji do jejího nitra Tam, kde odnepaměti setrvává buddha a navždy setrvávat bude. Na této světelné stezce, která se vine a stáčí hluboko do jejího vlastního bytí, jež je zároveň bytím veškerým. Všude kolem sebe cítila radostnou přítomnost ostatních, kteří byli jí samou, stejně jako ona byla jimi…

Pak přišel náraz, po němž se probrala v sanitce, ruce i hruď připevněné popruhy a nad sebou mladého muže, který se k ní skláněl a říkal: „Paní, slyšíte mě?“ Zmizela cesta i ti ostatní, byla zpátky v těžkopádném světě májá a ve vyschlých ústech cítila zatuchlou pachuť.

* * *

Světla a tunely – kde se to hergot ocitl? Možná v některém z bunkrů, v nichž se testovaly atomové bomby, jenže ty nikdy nebyly tak oslnivě nasvícené, a kde vůbec jsou Teller, Mark nebo Oppie? I když Oppie vlastně na tomhle projektu ani nepracoval, Henry si to s něčím spletl, to je ono, prostě si to jen s něčím spletl…

A pak najednou věděl, že se neplete.

Probral se vmžiku, byl násilně vržen z toho spánku, jenž žádným spánkem nebyl, rovnou do úplné bdělosti. Smysly měl dokonce až nadpřirozeně zostřené. Vnímal tvrdé pojízdné lůžko pod sebou, lepkavost sliny stékající mu po tváři i tlumený svit vydávaný zářivkami v jídelně. Slyšel, jak se sunou gumová kolečka pojízdné konstrukce po zátěžovém koberci a jak cinká nádobí v kuchyňských myčkách. Cítil Carriinu vůni, vůni vlny, vanilky a mladé pleti, a dokázal by popsat každičkou šlachu v jejím těle, jak tam tak seděla na židli vedle detektiva Geraciho u jeho lůžka v jídelně léčebny svatého Šebestiána

„Henry?“ zašeptala Carrie.

Řekl: „Blíží se to. Už je to skoro tady.“

* * *

Loď přerušila veškerý kontakt. S něčím takovým se dosud nesetkala. Ta nově vznikající bytost se nesjednocovala.

Nebyla totiž tvořená stejnorodými prvky, ale částmi roztroušenými mezi rozmanitými a neukázněnými střípky hmoty, jež byly přímo závratně heterozygotní na rozdíl od částí všech ostatních zárodečných bytostí, jez, loď dosud zaregistrovala, které provázela a s nimiž splynula. Všechny ostatní pralidé měly v hmotném světě jednotnou podobu, protože se ve všech ohledech shodovaly. I tyto se vzájemně shodovaly v tom, že byly tvořené stejnými hmotnými částicemi a odehrávaly se v nich tytéž fyzikální procesy, ale kdesi v průběhu jejich vývoje nastala nějaká zásadní chyba, kvůli níž se ze stejnorodé hmoty nevyvinulo jednotné vědomí. Postrádaly harmonii a páchaly na sobě navzájem násilí.

Kdyby se s nimi loď spojila, hrozilo by, že by se mohly dopustit násilí i vůči ní samotné.

Jenže loď je nemohla jen tak ponechat napospas svému osudu. Vždyť už začaly přetvářet časoprostor ve svém bezprostředním okolí. Dojde-li mezi nimi k ještě užšímu propojení, mohla by vzniknout velmi nebezpečná a mocná entita Čeho by pak byla schopná?

Loď zvažovala, co bude možná nutné udělat, a děsila se toho: zničení něčeho, co mělo být nedílnou součástí jí samé.

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

Jake DiBella svíral výsledky vyšetření tak pevně, že tvrdý papír nevědomky mačkal. Na pohovce ležící Henry Erdmann se při pohledu na ten drobný akt destrukce mračil. Carrie si přitáhla židli blíž, aby mohla Henryho držet za ruku, zatímco ten detektiv, Geraci, postával u druhého konce pohovky. Co tady vůbec dělá? DiBella neměl tušení, ale byl příliš rozrušený na to, aby tomu věnoval pozornost déle než jedinou prchavou vteřinu.

Carrie řekla Henrymu: „Stejně si myslím, že byste měl jít do nemocnice.“

„Já nikam nejdu, takže to klidně pusťte z hlavy.“ Starý pán se s námahou pokusil posadit. Bývala by ho zastavila, ale Geraci jí položil ruku na rameno a nenásilně jí v tom zabránil. Upevňuje si svou autoritu, prolétlo hlavou DiBellovi.

Henry se zeptal: „Proč zrovna v léčebně svatého Šebestiána?“

Tutéž otázku už jednou položila Carrie. DiBella na to řekl: „Mám takovou teorii.“ Jeho hlas zněl i jemu samotnému zvláštně. „Vychází z Carriina zjištění, že to… nepostihlo nikoho mladšího osmdesáti let. Jde-li o nějaké vyšší vědomí, které… které se přibližuje k Zemi…“ Nedokázal pokračovat. Znělo to příliš hloupě.

A příliš skutečně.

Henry Erdmann se zjevně nebál hlouposti ani skutečnosti – což patrně začínalo být totéž. Prohlásil totiž: „Chtěl jste říct, že se to sem blíží, protože to ‚vyšší vědomí‘ se začíná objevovat jen u nejstarších jedinců, kterých je v současnosti víc než kdykoli předtím.“

„Poprvé v dějinách překročil počet osob starších osmdesáti let jedno procento z celkového počtu obyvatel. Na celé planetě to dělá dohromady sto čtyřicet milionů lidí.“

„Ale to pořád ještě nevysvětluje, proč k tomu došlo zrovna tady. Proč zrovna u nás.“

„Proboha, Henry, všechno přece musí někde začít!“

Geraci k DiBellovu údivu prohlásil: „Každé větvení se odehrává na lokální úrovni. Jedna dvojdyšná ryba začne dýchat víc vzduchu než vody. Jeden pračlověk vymyslí sekeru. Vždycky se vyskytne nějaký nexus. Třeba jste tím nexem vy, doktore Erdmanne.“

Carrie naklonila hlavu, aby na Geraciho lépe viděla.

Henry neochotně připustil: „Možná. Ale rozhodně nejsem jediný. Nebyl jsem ani hlavním spouštěčem energie, která zavinila pád toho letadla. Byl jsem jen jednou z baterií zapojených paralelně.“

Ty vědecké analogie přinášejí Erdmannovi útěchu, pomyslel si DiBella Kéž by taky něco přinášelo útěchu jemu.

Carrie řekla: „Já si myslím, že Evelyn byla tím spouštěčem, který otevřel sejf, aby se dostal k náhrdelníku Anny Černovové.“

Geraciho tvář dostala ostražitější výraz. Namítl: „To nedává žádný smysl. Tak daleko bych zase nezacházel.“

Henryho vpadlé oči zlobně zajiskřily. „Také jste nemusel urazit tak dlouhou cestu jako já, abyste došel k tomuto závěru, mladíku. To mi můžete věřit. Já jsem to… to vědomí vnímal. Pro vás jsou to sice data z druhé ruky, nicméně pravdivá. A ty snímky, které tady doktor DiBella celou tu dobu muchlá, představují ještě pádnější důkaz. To jsou tvrdá data“

Což byla do jisté míry pravda Výsledky EEG testů, které DiBella stihl udělat s bezvědomými seniory dřív, než ho ten rozlícený blbec Jamison přistihl při činu a následně vyhodil, byly jen primitivnějšími verzemi snímků pořízených během rezonančního vyšetření Evelyn Krenchnotedové. Téměř naprosté přerušení činnosti thalamu, přes který do mozku proudí informace získávané smysly, a rovněž zadní části temenního laloku, která reguluje vnímání vlastního těla Výrazný nárůst aktivity zadních částí mozku, a to zejména na rozhraní spánkového a temenního laloku, v amygdale a v hipokampu. Něco jako mystický stav dosažený zdrogovaným epileptikem. K normálním snímkům komatózního mozku to mělo stejně daleko jako želva k vesmírné lodi.

DiBella si zakryl obličej rukama a začal si hníst pokožku, jako kdyby si tím dával do pořádku myšlenky. Když poté ruce opět spustil, pronesl pomalu: „Osamocený neuron není sám o sobě zrovna dvakrát inteligentní ani kdovíjak impozantní. V podstatě jediné, co umí, je převádět jeden typ elektrického nebo chemického signálu na jiný. To je asi tak všechno. Ale vzájemně propojené neurony v mozku mohou vytvářet neuvěřitelně složité stavy mysli. Prostě jich jen potřebujete dost na to, aby se mohlo vyvinout vědomí.“

„Nebo dost starých lidí na to, aby se vyvinulo tohle kolektivní vědomí?“ řekla Carrie. „Ale proč jen těch starých?“

„Jak to mám sakra vědět?“ opáčil DiBella „Možná, že mozek musí nejdřív nastřádat dostatek zkušeností nebo prostě jen dostatek času.“

Geraci se do toho vložil: „Četl jste Dostojevského?“

„Ne,“ odsekl DiBella Geraci mu nebyl nikdy moc sympatický. „Vy snad ano?“

„Ano. Na jednom místě píše o okamžicích, kdy vše vnímá s tak ‚děsivou‘ jasností, že by za pouhých pět vteřin takového vytržení dal klidně celý svůj život a ještě by na tom vydělal. Dostojevskij byl epileptik.“

„To já přece vím, že byl epileptik!“ utrhl se na něj DiBella.

Carrie se zeptala: „Vnímáte to i teď, Henry? To něco, co se blíží?“

„Ne. Ani trochu. Evidentně to není kvantově provázané v tom smyslu, jak to známe my.“

„Třeba to zase odešlo.“

Henry se na ni pokusil usmát. „Možná. Ale já bych řekl, že ne. Myslím, že si jde pro nás.“

„Jak to myslíte, že si ‚jde pro vás‘?“ otázal se Geraci nevěřícně. „Není to žádný strašák z pohádky.“

„Sám nevím, jak to myslím,“ odvětil Henry podrážděně. „Ale už se to blíží a není to daleko. Nemůže si dovolit čekat příliš dlouho. Jen se podívejte, co jsme udělali… s tím letadlem…“

Carriina dlaň se sevřela kolem Henryho prstů. „A co se stane, až to sem dorazí?“

„Nemám tušení. Jak to mám vědět?“

„Henry…,“ začal Jake.

„To už mi dělá větší starost, co ještě stihneme do té doby provést.“

Geraci řekl: „Pusťte zprávy.“

DiBella pronesl uštěpačně: „Nemáte náhodou práci někde jinde, detektive?“

„Ne. Jestli k tomu opravdu dojde, tak ne.“

K tomu se nedalo nic dodat.

* * *

Ve 21:43 byla přerušena dodávka elektrického proudu ve městě vzdáleném tři sta kilometrů. „A to bez zjevného důvodu,“ oznamovala mluvící hlava na CNN, „zejména s přihlédnutím ke klidnému počasí a ani sebemenšímu náznaku…“

„Henry?“ promluvila Carrie.

„Já… Nic mi není. Ale cítil jsem to.“

Jake řekl: „Začíná se to projevovat i ve vzdálenějších lokalitách. Tedy pokud to bylo… pokud to opravdu bylo.“

„Bylo,“ odvětil krátce Henry ležící natažený na pohovce a zavřel oči. Geraci upřeně zíral na televizní obrazovku. Na jídlo neměl nikdo z nich ani pomyšlení.

Ve 21:51 sebou Henryho tělo křečovitě zaškubalo a z úst mu unikl výkřik. Carrie tiše vzlykla, ale Henry vzápětí pronesl: „Jsem… při vědomí.“ Nikdo se neodvážil komentovat jeho výběr slov. O sedm minut později ohlásil moderátor CNN zprávu mimořádné důležitosti: na řece Hudson se zřítil most, který s sebou pod temnou hladinu strhnul i projíždějící osobní vlak.

Během následujících několika minut se na Henryho tváři vystřídaly v rychlém sledu nejrůznější výrazy: strach, náboženské zanícení, hněv, údiv. Každý z nich byl tak zřetelný, tak zdeformovaný, že Henry Erdmann občas téměř vypadal jako někdo jiný. Jake nesoustředěně přemítal, jestli to nemá vyfotit na mobil, ale nepřiměl se k tomu. Carrie klečela vedle pohovky a objímala starého pána oběma rukama, jako by ho chtěla udržet u sebe.

„Nemůžeme s tím… nic dělat,“ vypravil ze sebe Henry. „Stačí, aby jeden jediný člověk myslel dost silně na – proboha!“

Pohasla světla i televizní obrazovka Vzápětí se rozezněla poplašná zařízení následovaná sirénami. Pak Henryho obličej osvítil tenký paprsek světla; Geraci měl u sebe baterku. Celé Henryho tělo se zkroutilo v křeči, ale i přesto dokázal otevřít oči. DiBella skoro ani neslyšel jeho šeptem pronesená slova

„Máme možnost volby.“

* * *

Volba představovala jedinou možnost. Loď nechápala proč je něco takového vůbec nutné – jak by se kterýkoli jednotlivec mohl rozhodnout jinak než pro splynutí s příslušným celkem? To se zatím ještě nikdy nestalo. Vznikající entity se spolu vždy radostně spojovaly. Evoluce směřovala bez výjimky ke stále větší složitosti. Ale pro tuto bezradnou a od samého začátku pomýlenou bytost představovala volba poslední možný postup. A pokud se odmítne sjednotit…

Zničení. V zájmu uchování prapodstaty samotného vědomí a tím pádem i prapodstaty všeho.

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

Evelyn, která měla z nemocnic hrůzu, odmítla zajít po té odpolední mdlobě na „kontrolu“ k lékaři. Nic jiného to přece nebylo, jen obyčejná mdloba, není třeba kvůli tomu tak vyvádět, prostě jen…

Zarazila se v polovině cesty od mikrovlnné trouby k jídelnímu stolu. Z ruky jí vypadla varná nádoba, která se roztříštila na podlaze.

Už zase se objevilo to světlo, o kterém se jí zdálo, když byla v bezvědomí. S tím rozdílem, že to žádné světlo nebylo a tohle nebyl žádný sen. Bylo to přímo v její mysli a zároveň to byla její mysl, i ona sama tím byla… odjakživa Jak je to možné? Ale jeho přítomnost ji prostoupila a Evelyn věděla nade vši pochybnost, že pokud se k němu přidá, nebude už nikdy sama. Obejde se i beze slov, bývala by se bez nich obešla i dříve, stačí jen zamířit tam, kam beztak patřila…

Koho by to napadlo?

To, co bývalo Evelyn Krenchnotedovou, šťastně splynulo s těmi, kdo na ni čekali, zatímco její tělo bezvládně kleslo na podlahu posetou těstovinami.

* * *

V jedné chatrči v chudinské čtvrti na předměstí Karáčí ležel muž na hromadě čistých hadrů. Jeho bezzubé dásně bez ustání přežvykovaly naprázdno, ale přesto nevydal jediný zvuk. Celou noc tu o samotě čekal na smrt, ale teď najednou získal dojem, že ve skutečnosti čekal na něco jiného, něco prastarého a přesahujícího dokonce i samotnou smrt.

Něco prastarého. Zaměřovalo se to na staré lidi, jen na ně, a bezzubému muži bylo jasné proč. Jen staří si to zasloužili, jen oni za to zaplatili tím jediným, na čem doopravdy záleželo: nahromaděním dostatečného množství žalu.

S úlevou vyklouzl ze svého bolestí trýzněného těla do té pradávné rozprostraněnosti.

* * *

Ne, on nikam nepůjde, říkal si v duchu Bob. To, co bylo přítomno v jeho mysli, ho děsilo a ta hrůza v něm jen živila hněv. Jen ať si zkoušejí ty svoje laciné triky – ať už je to kdokoliv –, nejsou o nic lepší než ti chlapi z odborového hnutí. Slibovat výhody, kterých se pak člověk nikdy nedočká. Snaží se ho obalamutit. Ale s ním nehnou, on nikam vstupovat nebude, dokud se nedozví konkrétní podmínky, dokud nebude vědět, o co těm hajzlům vlastně jde.

Na něj si nepřijdou.

Ale pak mu došlo, že se děje ještě něco jiného. Hned věděl co. Bob Donovan se na pohotovostním oddělení nemocnice Redborn Memorial Hospital posadil a vykřikl: „Ne! Anno – to nemůžeš!“, zatímco se jeho mysl opevňovala a vzdorovala, dokud ji náhle neopustilo to, co v ní bylo přítomno, a nezanechalo ho o samotě.

* * *

V luxusní vile v San José se ve své posteli zprudka posadil jeden muž. Dlouhou chvíli seděl bez hnutí ve tmě, aniž by si všiml, že zhasl displej budíku i set-top boxu. Na to byl příliš za chvácený úžasem.

No jistě – jak to, že si toho nevšiml dřív? On, který strávil tolik nádherných nocí odlaďováním počítačů v dobách, kdy se do nich ještě montovaly elektronky – jak to, že zrovna jemu to uniklo? On přece není kompletní aplikace, ale jen jeden řádek zdrojového kódu! A aplikace se dá spustit až poté, co dáte celý zdrojový kód dohromady, ne předtím. Sám o sobě byl jen nepatrným útržkem a teď měl na dosah celek… Ochotně s ním splynul.

* * *

Erin Bassová zažila satori.

Do očí jí vhrkly slzy. Po tomhle toužila od doby, kdy přestala být dítětem, k tomuhle se upínala, kvůli tomuhle meditovala několik hodin denně, a přesto nedosáhla ani náznaku toho mystického opojení, jaké prožívala teď. Neměla tušení, nikdy se jí ani nesnilo o takové jednotě s veškerou realitou. Všechno její dosavadní úsilí bylo mylné. Nebylo totiž žádného úsilí a žádné Erin, která vlastně nikdy neexistovala; byla totiž samotným stvořením a vesmírem neznajícím jednotlivce. Ani její existence tedy nebyla její existencí, a když se rozplynula i tato poslední iluze, rozplynula se do všehomíra také Erin.

* * *

Gina Martinelliová to vnímala ten stav milosti plynoucí ze slávy Boží. Ale… ale kde je Ježíš Kristus, její Pán a spasitel? Necítila jeho přítomnost, nedokázala Ho v té jednotě najít…

Jestli tu není Kristus, pak není v ráji. Je to nějaký trik toho starého šejdíře, Satana schopného vzít na sebe milion převleků, jenž posílá své démony, aby sváděli věrné na scestí. Ale ona se nenechá oklamat!

Zkřížila ruce na hrudi a začala se nahlas modlit. Gina Martinelliová byla hluboce věřící křesťanka. Nikam nepůjde; zůstane tady a bude čekat na jediného pravého Boha.

* * *

V Šanghaji seděla u okna drobná stařenka a sledovala svá pravnoučata, jak si hrají na dvorku. Jak rychle se ty děti míhají! Aj, také bývala kdysi tak hbitá.

Náhle pocítila, jak to na ni přichází, jak do její duše vstupují bohové. Takže už nastal její čas! Připadala si skoro, jako by byla opět mladá a silná… to bylo dobré. Ale i kdyby to nebylo dobré, když si pro vás přijdou bozi, musíte jít.

Ještě naposledy pohlédla na svá pravnoučata a pak si ji vzali bohové.

* * *

Z hrdla Anny Černovové ležící při plném vědomí na ošetřovně, která se stala jejím vězením, se vydral slabý vzdech. Vnímala, jak skrze ni proudí síla, a na jeden závratný okamžik si pomyslela, že jde o stejnou sílu, z níž čerpala ve svém minulém životě, v životě plném skoků a arabesek.

Ale nebyla to ona.

Tohle bylo něco, co nepramenilo z ní, co existovalo mimo ni… ale nemuselo by. Mohla by to vstřebat do sebe, vtělit se do toho i přesto, že se to právě vtělovalo do ní. Ale pak se zarazila.

Bude se tam tančit?

Ne. Ne v tom smyslu, v jakém to znala a který obnášel to skvostné pnutí svalů, švih údů a klenutí zad. Žádné vytváření krásy prostřednictvím fyzického těla Ne. Žádný tanec.

Ale nabízela se tam síla, kterou by mohla využít k jinému úniku, k úniku ze svého bezcenného těla z této ošetřovny a života bez tance. Odněkud zdálky k ní dolehl něčí výkřik: „Anno – to nemůžeš!“ Ale ona přece mohla. Zmocnila se té síly, odmítla s ní splynout nebo jí nechat být, a pojala ji do sebe. Byla mrtvá dřív, než stihla vydechnout.

* * *

Celé Henryho tělo se rozechvělo. Bylo to tu. Byl to on.

Nebo taky ne. „Máme možnost volby,“ zašeptal.

Na jedné straně vše. Veškeré vědomí vetkané do samé prapodstaty časoprostoru, přesně, jak to před bezmála sto lety načrtl Wheeler a další. Vědomí na úrovni kvantových částic a pravděpodobnostních vln, které se vyvíjí spolu se samotným vesmírem.

Na druhé straně jednotlivec jménem Henry Martin Erdmann. Kdyby splynul s tím vyšším vědomím, přestal by existovat jakožto jedinec, jakožto samostatná mysl. A pro Henryho byla jeho mysl vším.

Visel v prázdnu několik nanosekund, let, věků. I samotný čas tu nabýval zcela odlišného rázu. Napůl přítomný a napůl nepřítomný Henry si byl vědom té síly i toho, jaká je, a jaké lidstvo není. Viděl následky. Svou odpověď měl na jazyku.

„Ne,“ řekl.

A poté už zase ležel na své pohovce v Carriině náruči, zbylí dva muži nezřetelně osvětlení tenkým paprskem žlutého světla, a byl opět smrtelný a sám.

Sám sebou.

* * *

Dost už jich splynulo. Nebezpečí pominulo. Bytost se zrodila, stala se lodí, a to stačí.

KAPITOLA PATNÁCTÁ

Identifikovat všechny mrtvé bude trvat několik měsíců. Kompletní oprava poškozené infrastruktury – mostů, budov, informačních systémů – zabere několik let. A ještě dlouhá desetiletí, říkal si DiBella, se bude spekulovat o tom, co se tehdy vlastně přihodilo. Ne že by se už nevynořily první teorie. Mohutný elektromagnetický impuls, sluneční záření, hvězdné záření, vesmírné záření, invaze mimozemšťanů, teroristický útok, Armageddon, pohyb tektonických desek, geneticky modifikované viry. Hloupé představy, které se daly snadno vyvrátit, což ovšem nikomu nezabránilo v tom, aby jim věřil. Ta hrstka seniorů, která to přežila, k tomu neřekla skoro nic. A těm, kteří promluvili, prakticky nikdo nevěřil.

Jake sám tomu skoro nevěřil.

S výsledky vyšetření Evelyn Krenchnotedové a tří dalších osob neudělal vůbec nic, protože se s nimi nic smysluplného dělat nedalo. Stejně byli všichni mrtví. „Jenom jejich těla,“ dodávala k tomu vždycky Carrie, která věřila všemu, co jí Henry Erdmann řekl.

Věřil Henryho vysvětlení i DiBella? V úterý ano, ve středu ne, ve čtvrtek opět ano. Neexistoval na to žádný ověřitelný důkaz. Nebyla to věda. Bylo to… něco jiného.

DiBellův život šel dál. Rozešel se s Jamesem. Navštěvoval Henryho ještě dlouho poté, co ukončil výzkum mozkové činnosti seniorů. Chodíval na večeři s Carrií a Vincem Geracim. Na svatbě jim šel za svědka.

Zúčastnil se i oslav matčiných pětašedesátých narozenin, velkolepého mejdanu zorganizovaného jeho sestrou, který se konal v tanečním sále jednoho luxusního hotelu v centru města. Oslavenkyně se smála, líbala se s příbuznými, kteří přiletěli z Chicaga, a rozbalovala dárky. DiBella ji pozoroval, jak to na parketu roztáčí se strýcem Samem, a přemítal, zda se dožije osmdesátky.

A kolik dalších lidi se na světě dožije osmdesátky.

„Jen díky tomu, že se jich tolik rozhodlo s tím splynout, přišli jsme my zbývající o tu sílu, která se v nás začínala rodit,“ řekl k tomu Henry a DiBella si všiml, že řekl jich místo nás. „Když máte k dispozici jen pár atomů uranu, nemůžete nikdy dosáhnout kritického množství.“

DiBella by to řekl jinak: Z několika neuronů funkční mozek neuděláte. Buď jak buď, vyšlo to nastejno.

„Kdyby jich s tím tolik nesplynulo, muselo by nás to vědomí…“ Henry tu větu tehdy nedokončil a už nikdy se k ní nevrátil. Ale DiBella to uhodl.

„No tak, chlapče,“ houkl na něj strýček Sam, „najdi si někoho a pojď tancovat!“

DiBella potřásl hlavou a usmál se. Nikoho neměl a tancovat se mu taky nechtělo. Nicméně strejda Sam měl pravdu. Tancování mělo omezenou životnost. Na většině lidských aktivit už byla předem vyznačená trvanlivost. Jednoho dne se generace jeho matky, největší demografický vzrůst v dějinách lidstva, dožije osmdesátky. A Henryho volba se bude muset opakovat.

Jak to asi dopadne příště?

Citát z knihy Jádro věci od Grahama Greenea byl použit

v překladu Břetislava Hodka (Odeon, 1986)

Poprvé vydáno v časopise Asimov’s SF

říjen/listopad 2008

Přeložila Daniela Orlando.