Mike Resnick – Kilimandžáro: Bajka o Utopii (KILIMANJARO: A FABLE OF UTOPIA)

Prolog (rok 2233 n. I.)

Nejúchvatnější pohled v Africe je na majestátní Kilimandžáro, nejvyšší hora kontinentu se špičkou pokrytou sněhem. Na jižních svazích byl zabit největší slon, který kdy žil, a můj lid věří, že na vrcholku přebývá bůh Enkai. Za jasného dne jez vrcholu hory vidět na vzdálenost více než sedmdesáti mil. Kilimandžáro bylo v minulosti domovem nejen Masajů, ale i zvířat, jejichž počet kdysi přesahoval milion kusů. Pod akáciemi žili vedle sebe sloni s nosorožci a buvoli, u napajedel číhali lvi a leopardi, aby zaútočili na nic netušící antilopy. A tam, kde svahy přecházely v roviny, stávaly naše manyaty.

Ale ty doby dávno minuly.

Zvířata už nejsou na Kilimandžáru žádná a lidí jenom pár. Dnešní Masajové žijí na jiném Kilimandžáru, o němž mám za úkol vám vyprávět.

Všechno začalo roku 2122 našeho letopočtu. V té době se na oběžné dráze Země začaly budovat pozemskému životu přizpůsobené eutopické světy. Rada Eutopie udělila právo osídlit sedmdesát tři z nich sedmdesáti třem skupinám, které usilovaly o vytvoření své vlastní kulturní Utopie. Ne všem kolonistům se dařilo tak dobře, jak doufali. Komunistický svět zbankrotoval, v muslimském vypukla krutá občanská válka a křesťanští fundamentalisté, místo aby zorali pole a zaseli obilí nebo požádali Zemi o podporu, čekali na Boží pomoc tak dlouho, až většina z nich pomřela hladem. Další světy se potýkaly s dalšími problémy. Některé je dokázaly překonat a pokračovaly ve svém vývoji dál, jiné těžkostem podlehly a byly opuštěny.

Jeden z nových světů zajímal můj lid víc než jiné. Byla to Kirinyaga jediná eutopická kolonie osídlená africkým kmenem Kikujů.

A protože Masajové obývali oblast Keni společně s Kikuji po celá staletí, studovali jsme všechny aspekty společenského vývoje na jejich planetoidu, každý úspěch i neúspěch, abychom se poučili z jejich chyb.

Zpočátku, pod vedením muže jménem Koriba, převládaly chyby a neúspěchy. Poté, co se Koriba vrátil do Keni, začal život na Kirinyaze fungovat lépe, ale obyvatelé časem zapomněli, že smyslem eutopických světů je vytvořit skutečnou kulturní Utopii. Kirinyaga oslavila již sto dvanácté výročí své existence a prosperuje velmi dobře, ovšem jako vazal africké Keni, nikoli jako nezávislý svět usilující o odstranění nespravedlnosti v keňské a kikujské společnosti.

Po mnoha letech, dokonce po celých desetiletích usilovného snažení byl v roce 2234 n. 1. eutopický svět konečně přidělen i mému lidu. Nový domov jsme se rozhodli pojmenovat podobně jako Kikujové, tedy podle hory, na níž žije náš bůh. Všeobecně se ví, že Kilimandžáro je velkolepější než hora Kirinyaga a náš Enkai je odjakživa považován za mocnějšího boha, než je kikujský Ngai.

Když jsme dostali příslušná povolení, navrhli jsme ve spolupráci s terraformery reliéf nové země, vybrali zvířata a ptáky, které bylo potřeba nakloňovat, a rostliny, které měly být zasety či vysazeny. A jak jsem zmínil už dříve, rozhodli jsme se, že než se na Kilimandžáro přestěhujeme, důkladně prostudujeme historii Kirinyagy, abychom se vyvarovali chyb jejích obyvatel.

Nacházet omyly a snažit se je pochopit je součástí mé práce. Jmenuji se David ole Saitoti, což znamená David, syn Saitotiův, a jsem historik. Patřil jsem k těm několika málo lidem, kteří dostali za úkol prostudovat podrobně vývoj Kirinyagy, a protože jsem se jako jediný rozhodl na novém planetoidu žít, byl jsem pověřen zaznamenáváním historie nového Kilimandžára.

Už jenom osídlit prázdný svět je obrovský úkol. A proměnit ho v masajskou Utopii je úkol ještě větší. Pravděpodobně si nedokáži vést podrobný deník, ale pokud mi to čas dovolí, zaznamenám všechny důležité události.

Nevím přesně, jak bude vypadat naše Utopie, ale na základě toho, z čeho jsme se poučili (zejména na případu Kirinyagy), mohu říct následující: Tentokrát si budeme počínat správně.

Rozbřesk na Kilimandžáru (22BA n. I.)

Kikujové se stali otroky svých tradic a to byla chyba, které se rozhodně chceme vyhnout. Stejně jako se všem nemůže líbit tentýž kabát, nemůže všem vyhovovat jeden způsob života.

Masajové jsou z národů na Zemi ten poslední, který by se chtěl odcizit starým zvyklostem. Proto jsme na polovině Kilimandžára vytvořili pastviny pro ty, kdo se rozhodli žít tradičním pasteveckým způsobem.

Před příchodem Evropanů používaly téměř všechny africké kmeny jako platidlo dobytek. Nevěsta měla cenu určitého počtu krav, tomu, kdo se nějak provinil, udělil náčelník pokutu také v kravách, a tak dále. Pro nás Masaje byl dobytek vždy ještě důležitější, zejména pro elmoran, mladé válečníky, kteří se živí převážně směsí krve a mléka. Tam, kde to naše náboženství předepisovalo, jsme obětovali mladého býčka nebo krávu, uvařili je a snědli, ale dobytek sloužil především jako platidlo a zdroj krve a mléka.

Civilizovaní Masajové samozřejmě odhodili tradiční červené pokrývky a začali se místo nich oblékat do kalhot, košil a obleků, vlasy sí přestali barvit červeným okrem, kopí vyměnili za aktovky a stáda prodali za peníze. Ale pořád to byli Masajové, jejichž potřebám bychom měli vyjít vstříc.

Na tradicionalisty čekaly manyaty, na ostatní města Vzniklo několik farem západního stylu, protože i když se řada Masajů chce živit výhradně mlékem, krví a masem svého dobytka někteří si zvykli na modernější stravu.

Máme pět měst. Proč zrovna pět? Na tohle téma jsem četl řadu spekulací. Někdo si myslí, že Masajové považují pětku za mystické číslo, jiní tvrdí, že jsme měst chtěli vybudovat větší počet, ale už jsme na ně nedostali peníze. Dokonce se objevil i názor jednoho rádoby učence, který tvrdil, že umíme počítat jenom do pěti, protože máme pět prstů. (Zřejmě mu ušlo, že se Masajové rodí se dvěma rukama; nebo má možná sám jenom jednu a předpokládá, že ostatní jsou na tom stejně.)

Pravda je velmi prostá. Masajové se dělí do pěti kmenů. Jsou to il-makesen, il-laiser, il-molelian, il-taarrosero a il-ikumai a pro každý z nich vzniklo jedno město. To ale samozřejmě neznamená, že by se příslušníci určitého klanu nesměli stěhovat a byli nuceni bydlet jenom ve svém městě.

Náš nový svět potřebujeme zalidnit a přistěhovalci jsou velmi vítáni. Ale protože nechceme, aby lidé po nastěhování zjistili, že tohle není ta správná Utopie podle jejich představ, organizují se pro všechny zájemce-imigranty informační kurzy.

V nich se seznámí se všemi již existujícími i předvídatelnými aspekty života na Kilimandžáru, aby zbytečně nedocházelo k nečekaným situacím.

Součástí kurzu je i holografický dokument o prvních dvaceti letech kirinyagské historie; vlastně jde o rekonstrukci událostí, protože na Kirinyaze platil zákaz všech moderních vymožeností včetně fotoaparátů. Je z něj zřejmé, že i ty nejlepší úmysly se mohou zvrtnout, a naši lidé by měli pochopit, že zákony a pravidla u nás nevznikají v idealizovaném vakuu, ale snažíme se v nich zohlednit chyby, kterých se dopustila jiná společnost.

Jsme si jisti, že Kilimandžáro se stane světem, který naplní utopické přísliby, a proto jsme se už teď rozhodli stanovit určitá pravidla, kdo se k nám bude moci přistěhovat, až budou osídleny dosud neobydlené pastviny a města. Vytvoření těchto pravidel se stalo prvním důležitým úkolem pro Radu starších.

Když nám Rada Eutopie udělila povolení k vytvoření Kilimandžára, naznačila, že je žádoucí, aby se na novém planetoidu rozvíjela demokracie. Snad k tomu jednou dojde, ale pouze v případě, že se takové uspořádání vyvine samo z masajské tradice, podle které soudí všechny spory a rozepře kmenová rada starších. Lokální problémy budou spadat do kompetence místních rad a problematiku osídlení, tedy záležitost, která se týká celého nového světa, bude řešit nejvyšší rada, v níž jsou po jednom zastoupeni starší ze všech pěti měst a dva z pasteveckých manyat.

První otázka, která byla Radě starších přednesena, zněla: Kdo bude oprávněn získat přistěhovalecký status, až bude náš nový svět osídlen z padesáti procent?

Odpověď byla jednoduchá: Jde o masajský svět, povolení tudíž dostanou pouze Masajové.

Následovala obtížnější otázka: Koho lze považovat za Masaje?

Tradiční Masajové se starali o svůj dobytek a žili v chatrčích v manyatách, ale dnes, ve třiadvacátém století po Kristu, se mezi populací udrželo sotva dvacet procent tradicionalistů. Většina Masajů se přestěhovala do velkých měst, například do Nairobi, Dar Es Salaamu, Naivaši a Dodomy a prokřížila se – je tohle to správné slovo? – i kdyby ne, je nejpřesnější, přestože Rada by nejspíš dala přednost například výrazu „smísili se“ s příslušníky kmenů Kikuju, Luo, Nandi, Zanake a dalších.

Rada o této otázce diskutovala čtyři dny a rozhodla, že Masajem je každý, komu koluje v žilách polovina masajské krve.

V tom okamžiku jsme zjistili, že v Utopii nepůjde vyřešit žádný problém jednoduše.

Joshua ole Saibull, který pracoval na Zemi jako advokát a jehož matka byla Indka, namítl, že takové rozlišovací měřítko způsobí budoucím generacím velké problémy.

Na otázku, proč by to tak mělo být, odpověděl:

„Já sám jsem poloviční Masaj. Otec mé manželky byl Rendill a její matka Masajka. Oba jsme tedy polovičními Masaji a to bude platit i pro naše děti. Ale,“ pokračoval, „pokud měl kterýkoli z mých předků v průběhu předchozích tisíciletí dítě se ženou, která nebyla Masajkou – a nezapomeňte, že naši předkové loupili cizí ženy při nájezdech na Kikuje a jiné kmeny – ukázaly by testy DNA, že jsem Masajem méně než z padesáti procent; řekněme pouze ze čtyřiceti devíti nebo ze čtyřiceti pěti, ale rozhodně nejsem poloviční Masaj. Jsem tady a má manželka také. Vím, že nám nikdo neupírá právo být občany Kilimandžára. Ale co mé děti a vnoučata? Ty také nedosáhnou požadovaných padesáti procent a může se stát, že jednoho dne bude na Kilimandžáru víc lidí, než dokáže pojmout. Budete v takové situaci požadovat, aby moje děti opustily planetoid?“

Rada starších odpověděla, že nic takového samozřejmě požadovat nebude.

„Ani v případě, že moje děti budou Masaji jenom ze čtyřiceti procent?“ vyptával se tvrdošíjně Joshua.

Ani v takovém případě, ujistili ho.

„To je od vás velmi ohleduplné,“ kývl Joshua, jako by mluvil s porotou (svým způsobem vlastně o porotu šlo). „Ale co když se objeví nějaký zájemce, který by chtěl na Kilimandžáru žít, a bude také Masajem ze čtyřiceti osmi procent? Odmítnete ho? Upřete mu právo žít v masajském světě, i když jste to dovolili mým čtyřicetiprocentním dětem?“

Rada starších přemítala a ještě nedospěla k odpovědi na Joshuovu otázku a už se objevil další problém.

„Jmenuji se Kella Jimo,“ představil se dotyčný. „Než jsem přiletěl na Kilimandžáro, žil jsem v severním pohraničí Keni. Ale pak přišlo dlouhé sucho a mně pomřel dobytek a vyschly studny.“ Počkal, až se utiší šepot a šum. „Ano, patřím ke kmeni Samburu, ale přesto tvrdím, že mám stejné právo být na Kilimandžáru jako kdokoli z vás, protože Samburové a Masajové tvořili kdysi jeden kmen. Stejně jako Masajové i my jsme mluvili jazykem maa, uctívali boha Enkai a v žilách nám koluje tatáž krev. Provedete-li u kohokoli z nás, Samburá, testy DNA, zjistíte, že jsme čistokrevní Masajové, rozhodně čistokrevnější než například tady Joshua ole Saibull a spousta lidí, kteří žijí ve městech Keni a Tanzánie a smísili se s jinými kmeny. Trvám na tom, aby podle vašeho vlastního zákona měli Samburové stejné právo obývat Kilimandžáro jako Masajové.“

I nad tímhle problémem členové Rady starších stále hloubají.

Někdo by mohl považovat záležitosti tohoto druhu za časované bomby, které by mohly zemi za několik let ohrozit, ale v současné době jsou bezvýznamné. Máme svět, který potřebujeme osídlit, a máme mnohem naléhavější problémy, které je třeba vyřešit.

Jedním z těch nejpalčivějších je ekonomika Obyvatelé měst používají peníze, pastevci dobytek. Má-li mezi těmito dvěma skupinami začít fungovat obchod, musí Rada starších stanovit cenu jedné krávy. Od pastevců nelze čekat, že by šetřili nebo investovali peníze, obyvatelé měst zase nemají místo, kde ustájit dobytek, i kdyby o něj nakrásně stáli. A protože nechceme nikoho nutit ke způsobu života, který mu není příjemný, musíme najít způsob jak vyhovět oběma stranám.

Úkolem historika není jenom zaznamenávat historii, ale také se z ní učit. A já jsem zjistil, že ať stanoví Rada jakoukoli cenu, bude se městským obyvatelům zdát vždy moc vysoká a pastevcům příliš nízká.

Nějakou chvíli bude trvat, než skončí vzájemné obviňování, Rada pak definitivně stanoví určitou cenu a obě strany s ní budou souhlasit, protože neexistuje vyšší orgán, ke kterému by bylo možné se odvolat. A z cesty k naší Utopii zmizí další překážka.

Dál je tady otázka jazyka Když onen Samburu prohlásil, že lidé jeho kmene mluvili jazykem maa stejně jako my, měl do určité míry pravdu. Jenomže víc než devadesát pět procent Masajů dnes mluví svahilštinou, z níž se stala Imguafranca obyvatel východní Afriky, a devadesát procent angličtinou, která byla v určitých obdobích oficiálním jazykem Keni a v obchodě a diplomacii stále platí za hlavní dorozumívací řeč.

Jaký jazyk máme používat? Pokud se přikloníme k tradici, tedy k jazyku maa, nebude nám rozumět nikdo z vnějšího světa. Zvolíme-li angličtinu, budeme používat řeč svých někdejších nepřátel. A vybereme-li si svahilštinu, nebude to ani náš rodný jazyk, ani jazyk Rady Eutopie, ani jazyk, který by na Zemi používala početně významná skupina obyvatel. Jde o další věc, kterou jsme nepředvídali a kterou budeme muset brzy vyřešit. Většina našich lidí zná všechny tři jazyky, a problém tedy nejspíš vyřešíme tak, že ho budeme ignorovat. Hovoříte-li s někým řečí, kterou znáte vy i on, je vám oběma jedno, o jakou řeč jde. A když vám váš protějšek nerozumí, radí selský rozum vyzkoušet jiný jazyk a pokračovat tak dlouho, dokud nenatrefíte na ten, v němž se dokážete domluvit.

Prožíváme opravdu vzrušující dobu. Nesnáze, se kterými se potýkáme, jsou jenom potíže růstu a myslím, že jich máme méně než ostatní eutopické světy. Mým úkolem je uchovávat naši historii a dalším, stejně důležitým, je pomáhat lidem poučit se z chyb světů, které neuspěly.

Pochopil jsem i to, že Kirinyaga (a vedle ní i mnoho dalších světů) se příliš spoléhala na domnělou moudrost jediného člověka, kterým byl v případě Kirinyagy Koriba To se na Kilimandžáru nestane. Každý občan má co nabídnout a od našich, starších bylo by pošetilé schopností jednotlivců nevyužít.

Z Masajů například vzešla řada nejlepších lékařů jižní Afriky a několik se jich rozhodlo žít na Kilimandžáru a pracovat v některé z pěti moderních nemocnic, které jsme zřídili v pěti kilimandžárských městech. Na Kirinyaze si mysleli, že si mundumugové, kmenoví šamani, dokážou poradit s každou nemocí, ale u nás bude o pacienta pečovat zkušený odborník.

Po staletí jsme žili v souladu s přírodou, a tak jsme na Kilimandžáru vytvořili dva velké přírodní parky a naplnili je klony dávno vyhynulých hrochů, nosorožců i rázných býložravců a vysadili takové množství jejich přirozených nepřátel – lvů, leopardů a hyen – aby se nepřemnožili, neohrozili rovnováhu v parku a zároveň aby nedocházelo k jejich nadměrnému úbytku. Parky jsou obehnané elektrickými ploty, takže z nich nemohou utéct ani dravci, ani býložravci a škodit pastevcům.

Patrně nejdůležitější věc, kterou jsme zatím udělali pro zlepšení kvality života je vyhubení much: Pastevecké chýše se staví z kravského hnoje a ten v minulosti lákal miliony much, které přenášely řadu nemocí, obtěžovaly svou dotěrností, kladly vajíčka dětem do očí a řadu jich oslepily. Ale naši chemici napjali síly a náš planetoid je teď bez jediné mouchy.

Už teď se k nám ze Země přestěhovala spousta lidí a během dalších dvou dnů bude dokončeno poslední město, jezera řeky, pastviny a manyaty. Na pastvinách stojí dokonce i malý kostelík se štíhlou věží pro ty, kdo přestoupili na křesťanství. Slovy technické pracovní čety, která buduje náš nový svět, bude za pouhých osmačtyřicet hodin možné „zahájit v nové Utopii ostrý provoz“.

Nemohu se dočkat.

Svítání na Kilimandžáru (2235 n. I.)

Žádostí o povolení k imigraci je tolik, že jsem přehodnotil svůj původní názor, a myslím, že „čistokrevnost“ nových zájemců bude nutné prověřovat dříve než za deset let.

Města jsou z poloviny naplněna, situace v manyatách se odhaduje obtížněji. Stávajícím pastevcům jsme dali k dispozici všechny pastviny a jejich stáda teď okupují celou plochu vymezenou pláním. Doufám, že nevzniknou problémy, až přibudou další milovníci tradičního způsobu života se kterými se budou muset o půdu podělit.

Prvních osm měsíců proběhlo víceméně hladce. Objevilo se sice pár sporů o půdu, ale protože jí máme stále dost, vše se rychle vyřešilo. Jak jsem předpokládal, dohady ohledně stanovení ceny jednoho kusu dobytka se táhly donekonečna, ale obě strany nakonec přijaly rozhodnutí Rady starších.

Vynořily se i problémy, které nikdo nepředvídal. Jedním z nich bylo stanovení směnného kurzu šilinku. Šilink jsme zvolili jako svou měnu proto, že se užívá v Keni i v Tanzanii. Narazili jsme ale na nečekané těžkosti: keňský šilink je tvrdší měna než tanzanský, a tak ve chvíli, kdy Rada rozhodla, že cena jedné krávy bude sedm set šilinků, začali pastevci odmítat tanzanskou měnu a chtěli dostávat zaplaceno pouze v koňské.

Rada tedy došla k závěru, že nový svět potřebuje novou měnu, a tak vznikl kilimandžárský šilink. Ale protože nemáme s finanční ekonomikou dostatečné zkušenosti, objevil se další problém: peníze není možné vydat jen tak, protože by měly pouze hodnotu papíru, na kterém jsou vytištěny. Měna musí být podložena zlatem, stříbrem nebo jinou měnou.

Protože nejčastěji přicházíme do styku s keňskou měnou, rozhodli jsme se vázat náš šilink na keňský, a tak si každý nový obyvatel mohl směnit ve stanoveném kurzu keňské šilinky za kilimandžárské. Zdálo se to velmi jednoduché.

Jenže pak sklouzla keňská ekonomika do recese a hodnota keňského šilinku, který byl vázaný na britskou libru, klesla zhruba na polovinu oproti původní hodnotě, od níž jsme odvozovali náš šilink. Brzy to došlo tak daleko, že se několik našich městských obyvatel vrátilo z návštěvy příbuzných v Keni s obrovským množstvím znehodnocených keňských šilinků, my jsme museli devalvovat vlastní měnu a najednou jsme zjistili, že naše ekonomika je v ještě hlubší recesi než keňská.

Oznámili jsme tedy, že se cena jednoho kusu dobytka bude denně měnit. Pastevci se báli, že se je budeme snažit ošidit a obyvatelům měst bylo zase proti mysli, že hodnota naší měny závisí na finančních operacích země, kterou jsme opustili.

Nakonec jsme problém vyřešili z toho prostého důvodu, že nebylo možné přežívat jenom na barterové ekonomice, v níž neměli obyvatelé měst co nabídnout pastevcům a pastevci mohli městským lidem nabídnout jenom dobytek.

Bylo to obtížné a došlo k několika nepříjemným situacím, ale učili jsme se rychle a v době, kdy píšu tyto řádky, se už ekonomika pomalu zotavuje. To je skvělé, protože se neustále vynořují další drobné problémy. S některými jsme počítali a byli na ně připraveni, jiné se objevily nečekaně a vyžadovaly netradiční přístup.

Například problém s „ole“.

Jak už jsem zmínil, „ole“ znamená „syn“. Mezi typická masajská jména patří mé vlastní, tj. David ole Saitoti (David, syn Saitotiův), nebo jméno našeho nejlepšího právníka Joshuy ole Saibulla (Joshuy, syna Saibullova).

Pro porovnání uvádím jméno své sestry, Joshuovy manželky a manželky mého souseda Jsou to Esiankiki, Malaika a Ledama.

Vidíte nějaký rozdíl?

Ledama ho viděla a vznesla k Radě starších stížnost. „Když jsme žili v Africe, zacházelo se se ženami dlouhá staletí jako s podřadnými lidmi,“ začala svou řeč. „Ženy obstarávaly téměř všechnu fyzickou práci, zatímco muži chránili stáda před lvy a leopardy. Nám ženám práce zůstala i dlouho poté, co už nežili žádní lvi a leopardi, před nimiž by bylo třeba někoho chránit. Svá práva jsme začaly prosazovat, až když jsme se přestěhovali do Nairobi, Mombasy a dalších měst, a nakonec jsme dosáhly rovnoprávnosti.“

„Rovnoprávnost máte stále,“ opáčil jménem Rady Robert ole Meeli. „O co ti vlastně jde?“

„Nemáme rovnoprávnost.“ odpověděla důrazně Ledama „Jak to myslíš?“ zeptal se Robert. „Můžete vykonávat stejná zaměstnání jako muži; a ženy i muži dostávají za stejnou práci stejný plat. Neexistuje firma která by ženy odmítla zaměstnat. Takže se ptám znovu: O co ti vlastně jde?“

„Nemáme rovnoprávnost ve jménech,“ odporovala Ledama „Nemáte rovnoprávnost ve jménech?“ opakoval zmateně Robert.

„Ty jsi Robert, syn Meeliův,“ kývla směrem k němu Ledama „ale já jsem jenom Ledama“

„Chtěla bys snad být Ledama ole Koyati?“ zeptal se Robert a ostatní starší se začali pochechtávat.

„Ne, to bych nechtěla, protože nejsem ničí syn. Ale proč bych nemohla být Ledama dcera Koyatiho?“

„To by znamenalo porušení tisícileté tradice,“ zavrtěl hlavou Robert.

„Pak tedy přiznejte, že nás ani po tisících letech nepovažujete za rovnocenné,“ odsekla Ledama „Je snad Kilimandžáro Utopií jenom pro muže?“

Rada se radila necelou půlhodinu (bylo to jedno z nejkratších zasedání) a rozhodla, že počínaje oním dnem o sobě může Ledama mluvit jako o dceři Koyatiho. Problém byl vyřešen. Ale jenom na čtyřiadvacet hodin.

Další den předstoupila před Radu se svou stížností Ashina dcera Lemasolaie.

„Proč si mám říkat ‚dcera Lemasolaie‘?“ zeptala se nespokojeně.

„Copak není Lemasolai tvým otcem?“ oplatil jí otázkou Robert.
„To je.“

„Tím je vše jasné.“

„To tedy není“ zavrtěla hlavou. „Nepotvrdili jste snad včera, že obě pohlaví jsou si na Kilimandžáru rovna?“

„Jistě,“ zamračil se Robert a snažil se odhadnout, kam Ashina míří.

„Má matka se jmenovala Kibibi,“ pokračovala Ashina. „Proč je můj otec důležitější než matka?“

„Nic takového jsme přece neřekli,“ odpověděl Robert.

„Pak bych se tedy měla jmenovat Ashina, dcera Kibibi.“

Tentokrát to trvalo jenom deset minut, než Rada dospěla k závěru.

„Tím je věc uzavřena,“ pronesl Robert ole Meeli. „Jestli přijde zítra někdo s tím, že si chce dát jméno po otci i po matce zároveň, osobně ho odvezu do parku a tam ho předhodím…“

„Nebo ji!“ vskočila mu do řeči Ashina

„Nebo ji,“ přikývl Robert, „předhodím lvům.“

Pro Roberta ole Meeliho to byly dva těžké dny, řekl bych dokonce ponižující, ale na jejich sklonku měly naše ženy jistotu, že jsou nade vši pochybnost rovnoprávnými občankami Kilimandžára.

To ale platilo jenom do dalšího týdne, kdy před Radu starších znovu předstoupila Ledama a dožadovala se vysvětlení, proč nejsou v Radě zastoupeny ženy.

Šlo o mnohem zásadnější porušení tradic než v předchozích případech, ale Ledama oponovala jakékoli námitce tvrdošíjným opakováním své otázky: Je Kilimandžáro Utopií pro všechny obyvatele, nebo jenom pro mužskou polovinu?

Nakonec se Rada rozhodla zvýšit počet členů ze sedmi na třináct. Šest nově přijatých členů budou ženy, po jedné z každého města a šestá bude zastupovat manyaty.

To je téměř stejný počet, namítla Ledama. Ve vládním orgánu bude pořád o jednoho muže víc než žen.

Počet členů Rady musí být lichý, abychom se vyhnuli nerozhodným výsledkům při hlasování, vysvětloval Robert.

Tak ať je tím lichým členem žena, domáhala se Ledama.

To by nebylo spravedlivé vůči mužům, následovala odpověď.

Muži s námi nespravedlivě zacházeli celá staletí, ohradila se Ledama, tohle by pro nás byla zasloužená satisfakce.

Nejsem zodpovědný za to, co snad prováděl můj praprapraděd, opáčil Robert, a nemíním sjednávat nápravu za jeho hříchy.

Ledama se přela dál, ale v otázce lichého člena zůstala Rada neoblomná. V dalším týdnu už tedy v Radě zasedlo třináct lidí sedm mužů a šest žen.

O den později opustila Roberta ole Meeliho manželka a odešla žít mezi pastevce.

B. Časné ráno na Kilimandžáru (2236 n. I.)

Když se ozvalo zaklepání na dveře, seděl jsem ve své kanceláři a pročítal poznámky v počítači. Nemám sekretářku ani žádnou recepční, tak jsem prostě zvolal „Vstupte!“

Dveře zůstaly zavřené, a tak jsem se zvedl, přešel přes kancelář a otevřel je. Stál jsem tváří v tvář vysokému hubenému chlapci. Odhadoval jsem ho na dvanáct třináct let. Na první pohled pocházel z pastevecké rodiny – přes ramena měl přehozenou tradiční červenou přikrývku a v ruce kopí. Byl bosý, vlasy měl pečlivě spletené a vypadal, že by potřeboval přibrat nejméně deset kilo.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ho anglicky. „Neslyšel jsi, že jsem říkal, abys šel dál?“

„Jsi David ole Saitoti?“ odpověděl v jazyce maa, aniž reagoval na mou otázku.

„Jsem,“ přešel jsem také do jazyka maa. „Půjdeš dovnitř?“

Nakoukl do kanceláře a pozorně ji obhlížel, jako by čekal, že tam na něj číhají nějací démoni. Proto zřejmě nevešel, když jsem ho před chvílí vyzval. Teprve když se přesvědčil, že tam žádní zlí duchové nejsou, konečně pokývl a překročil práh. Zaujal tradiční postoj pastevců – opřel se o kopí s jednou nohou na podlaze a s druhou ohnutou a s chodidlem zapřeným o holeň.

„Posaď se,“ vyzval jsem ho. Sám jsem si sedl na židli za stolem, která se vznášela pár desítek centimetrů nad zemí, a změnil její tvar tak, abych se v ní pohodlně uvelebil.

„Nevěřím židlím, které plují vzduchem,“ odpověděl. „Sedám jenom na třínohé stoličky, jaké máme v manyatě mých rodičů.“

„Tak to budeš muset zůstat stát,“ pokrčil jsem rameny. „Jak se jmenuješ?“

„Mawenzi ole Porola,“ odpověděl.

Musel si všimnout mého překvapení. Setkat se s Masajem, který nemá západní jméno, je velmi vzácné.

„Můj otec, který mi dal jméno, nezapomněl na staré tradice,“ řekl Mawenzi s pýchou v hlase. „A doufám, že ani ty jsi na ně nezapomněl, jinak bych vážil cestu nadarmo.“ Odmlčel se. „Bylo těžké najít tě v četných ulicích a budovách města“

„Proč jsi ke mně vážil tak dlouhou cestu?“ zeptal jsem se.

„Jsi historik, nebo snad ne?“

„Jsem.“

„Pak jsi mužem, se kterým potřebuji mluvit.“

„Jestli máš nějaké problémy s někým ze své třídy…,“ začal jsem.

„Nechodím do žádné třídy,“ přerušil mě povýšeně. „Jsem pravý Masaj.“

„Téměř každý na Kilimandžáru je pravý Masaj,“ odpověděl jsem. „To ale neznamená, že musí zůstat nevzdělaný.“ –

„Nepřišel jsem za tebou, abys mě poučoval. Přišel jsem si pro odpověď.“

„Nemůžu ti slíbit, že ti dám jedno, aniž bych ti poskytl druhé,“ řekl jsem a otočil se k počítači. „To, co hledáš, možná najdeš někde jinde.“

Téměř vykřikl.

Podíval jsem se na něj, ale neřekl ani slovo.

„Potřebuji mluvit s tebou\“ vyhrkl po chvíli.

„Člověk nedostane vždycky to, co chce, natož to, co potřebuje,“ odpověděl jsem. „Nepřeju si, abys se mnou mluvil takovým tónem.“

Chvíli mlčel. Zjevně bojoval sám se sebou. Nakonec se jeho tělo trochu uvolnilo.

„Omlouvám se za svou domýšlivost,“ kývl.

„Tak vidíš,“ usmál jsem se, „i Masaj se dokáže omluvit a svět se kvůli tomu nezboří.“

„Ty jsi velmi zvláštní Masaj,“ opáčil Mawenzi.

„A ty zase velmi ustaraný. Řekneš mi, co ti dělá starosti?“

Kývl: „Můj otec – můj skutečný otec – je mrtvý.“

„To je mi líto.“

„Už je to dlouhá doba, co zemřel,“ pravil roztržitě. „Má matka se znovu vdala“

„To je dobře,“ přikývl jsem.

„A to je ten problém,“ pokračoval Mawenzi.

„Nemáš svého nového otce rád?“

„Je to dobrý muž. Stará se o nás a nikdy na nás nebyl moc přísný. Ke mně a k mým dvěma sestrám se chová, jako bychom byli jeho vlastní děti.“

„Když se oženil s tvou matkou, jste jeho děti,“ podotkl jsem.

„Nikdy nás nebil,“ pokračoval Mawenzi. „Nikdy jsme neměli hlad a náš dobytek je zdravý a plodný. Je váženým starším v naší vsi.“ Odmlčel se. „Nemohu o něm říct nic jiného, než že je to dobrý muž.“

„Ale zřejmě nějak souvisí s tvým problémem, že?“ zeptal jsem se.

Přikývl: „Ano. I když je to dobrý muž, musíš se proti němu v mé věci postavit a zvítězit nad ním.“

Vzal jsem jeho žádost doslova: „Nechceš snad, abych s tvým novým otcem bojoval!“

„Ne. Snadno by tě zabil.“

„Potom bude nejlépe, když mi přesně popíšeš svůj problém a řekneš, co ode mne čekáš.“

„Je mi třináct let,“ pokračoval Mawenzi. „Příští měsíc mám podstoupit obřízku při obřadu, který mě promění z chlapce v muže. Můj otec zvolil život podle starých tradic a chová stáda, ale byl i ve školách v Keni a čte knihy.“

„On nechce, abys byl obřezán?“ zeptal jsem se.

„Tvrdí, že je to barbarský zvyk, a nechce mi to dovolit.“ Najednou byla všechna povýšenost tatam a Mawenzi stěží zadržoval slzy. „Když nebudu obřezán spolu s ostatními chlapci mého věku, nebudu smět mít manželku ani svou vlastní manyatu. Chci jenom, abych se nelišil od svých vrstevníků. Nechci se odstěhovat do města ani se učit tajemství tvého počítače. Netoužím létat vysoko nad zemí v letadlech, která nám krouží nad hlavami. Chci být jenom mužem a dostát svým mužským právům a povinnostem. Chci toho snad moc?“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Ty jsi historik,“ pokračoval. „Můžeš promluvit s mým novým otcem, vysvětlit mu, jaká je naše tradice a že se dodržovala odedávna? On sám byl jako chlapec také obřezán, jinak by si nemohl vzít mou matku, ostříhat si vlasy a nabarvit hlavu okrem. Proč by mi měl odpírat to, co má sám?“

Nemohl jsem se ubránit obdivu k Mawenziho chytrosti. Pochopil, že bez pomoci nedokáže otce přesvědčit, aby mu dovolil podstoupit rituální obřad, ale zároveň mu bylo jasné, že žádný ze starších ve vsi, kteří otce znají, s ním pravděpodobně nepůjde do spora. Chytře usoudil, že historik je nejpovolanější člověk, který dokáže otci vysvětlit posvátnost masajských tradic.

Na jedné straně jsem Mawenziho intelekt obdivoval, na druhé straně mi jeho žádost nebyla po chuti. Do této chvíle jsem byl jenom studentem a zaznamenával život na Kilimandžáru, ale Mawenzi teď po mně chtěl, abych se aktivně zapojil do historie.

Napadlo mě, že až Mawenziho otčím zjistí, že se drze vměšuji do rodinných záležitostí, vezme na mě kopí. Ale pak jsem si připomněl, že pokud Mawenzi nepodstoupí obřízku, nebude v mužském věku nikdy přesvědčený o své dospělosti.

Ještě jsem přemýšlel, když Mawenzi promluvil.

„Mlčíš dlouhou dobu. Je něco špatně?“

„Ne,“ odpověděl jsem, „jenom přemýšlím.“

„Vysvětlíš mému otci, proč musím obřízku podstoupit?“

„Přišel jsi za mnou pěšky celou tu dlouhou cestu a vyhledal jsi mě ve městě, které je ti cizí a které tě děsí,“ začal jsem.

„Je mi cizí,“ souhlasil. „Ale jsem Masaj. Nevyděsí mě nic.“

„Dobrá,“ kývl jsem. „Našel jsi mě a požádal mě o pomoc. Možná tomu nebudeš věřit, ale před tebou to ještě nikdo neudělal a mně to tak vyhovovalo. Ale jestliže ses ty nebál přijít za mnou, co bych já byl za Masaje, kdybych se ti bál poskytnout pomoct?“

Pokusil se skrýt úlevu, ale úplně se mu to nepodařilo.

„Dnes přespíš u mne. Zítra vyrazíme do tvé manyaty a já promluvím s tvým otcem.“

Vypadal podvyživené – vypadají tak všichni pastevci – a tak jsem si řekl, že mu dám pořádně najíst. Vzít ho do restaurace by byla hloupost. Odvedl jsem ho k sobě domů a nabídl mu chleba s hovězím. Prohlížel si jídlo podezíravě, nakrájený chleba ještě nikdy neviděl. Pak si ukousl, potom podruhé a nakonec všechno zhltl tak překotně, že jsem mu udělal ještě jeden krajíc, který spořádal s téměř stejnou rychlostí. Přinesl jsem mu i sklenici mléka, ale odmítl ho vypít, protože v něm nebyla žádná krev. Pak jsem mu ušlehal šlehačku a pokapal ji jahodovým sirupem, jenž krev připomínal barvou. Mawenzi se uvolil neznámé jídlo ochutnat. Z výrazu obličeje bylo zřejmé, že města mu nikdy chybět nebudou, zato na šlehačku bude vzpomínat do konce života.

Na noc jsem ho uložil do pokoje pro hosty a sám odešel do ložnice. Když jsem ráno vstal, zjistil jsem, že z postele stáhl matraci a spal na ní na zemi.

Když Mawenzi posnídal zmrzlinu, vyjel jsem autem z garáže. Auta sice vídal skoro každý den, ale ještě nikdy v žádném nejel. Po chvíli jízdy se vysunul horní částí těla z okénka, jak to jen šlo, a prohlížel si vše, co jsme míjeli. Měl jsem skoro strach, aby nevypadl, až najedu na nějaký hrbol a auto nadskočí.

Dorazili jsme do jeho manyaty, shluku chatrčí uplácaných z bláta a kravského trusu. Usedlost byla obehnaná plotem z větví plných trnů. V dřívějších dobách se dobytek na noc zaháněl do ohrazeného prostoru a plot ho chránil před dravou zvěří, ale dnes už žádní dravci nejsou, takže vlastně ztratil smysl. Ale Mawenziho rodina stále dodržovala tradice stejně jako většina ostatních pastevců. Všichni Mawenziho sourozenci – bylo jich celkem pět, dva vlastní a tři nevlastní, přiběhli a s vykulenýma očima si auto zvědavě prohlíželi. O chvíli později přišel vysoký muž v tričku a kraťasech. Bylo jasné, že je to Mawenziho otčím.

„Dostal se Mawenzi do nějakých potíží?“ zeptal se anglicky.

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou.

„To je dobře. Když jsem uviděl tvé auto, lekl jsem se. Jsi z města, že? Co tam Mawenzi dělal?“

„Přišel mě požádat o radu,“ řekl jsem neurčitě. Protože jsme mluvili anglicky, natáhl jsem ruku k pozdravu. „Jsem David ole Saitoti.“

„Já jsem Samuel.“

„Jenom Samuel?“

„Samuel stačí. O jakou radu tě Mawenzi požádal?“

„O názor historika“

Přikývl: „Myslel jsem si, že něco takového udělá. Pojďme se projít, ať nemusíme mluvit před dětmi.“

Vykročil směrem k dobytku. Dohonil jsem ho a šel mu po boku.

„Jde o obřízku, že?“ zeptal se Samuel.

„Ano,“ kývl jsem.

„A nejspíš ti řekl, že jsem muž bez citu a špatný Masaj.“

„To vůbec ne, Samueli, velmi si tě váží.“

„Opravdu?“ podivil se. „To mě překvapuje. Vím, co pro něj obřízka znamená.“

„Proč tedy nedovolíš, aby ji podstoupil?“

„Mám pro to své důvody.“

„Možná bychom si o nich mohli promluvit,“ navrhl jsem.

„Ty jsi historik a přijel jsi sem na Mawenziho žádost, abys ho hájil. Nejspíš mi chceš říct, že jde o tisíciletý masajský rituál, kterým se chlapec stává mužem, a že pokud mu nedovolím, aby ho podstoupil, uvrhnu ho do hanby.“

„Záleží ti na něm?“ zeptal jsem se,

„Miluji ho jako vlastního syria,“ zněla odpověď.

„Proč mu tedy odpíráš možnost stát se dospělým?“

„Je to krutý a barbarský zvyk!“ odsekl Samuel.

„Ale ty sám jsi byl obřezán také,“ upozornil jsem ho.

„Ano, to jsem byl.“

„A nijak ti to neublížilo.“

„Ne.“

„Tak proč tedy…?“

Svou odpověď zvažoval hodnou chvíli. Pak se zastavil a otočil se ke mně.

„Mawenziho matka není mou první manželkou. Má první žena zemřela. Ale než zemřela, měli jsme spolu syna Velmi se podobal Mawenzimu – byl hrdý, odvážný, chytrý. Stejně jako Mawenzi byl velmi pyšný na to, že je Masajem, a hluboce ctil staré tradice.“

„Včetně obřízky?“

„Včetně obřízky,“ kývl Samuel.

„Dnes už z něj musí být mladý muž,“ podotkl jsem. Byl jsem zvědavý, kam nás ta diskuse zavede. „Žije také na Kilimandžáru?“

„Je mrtvý,“ odtušil Samuel a v obličeji se mu objevilo pohnutí a bolest. „Zemřel na infekci způsobenou rituální obřízkou. V den jeho smrti jsem zavrhl všechna další jména kromě Samuela, zahodil jsem červenou pokrývku, nechal si narůst vlasy a přísahal, že žádné mé další dítě nebude obřezáno.“

„Rozumím ti.“

„Je to krutý zvyk,“ pokračoval. „V našich nemocnicích se musí pracovat pouze se sterilními nástroji, lékaři a sestry používají jednorázové rukavice, všechno se myje antiseptickými přípravky. Ale když jsem byl obřezáván, stál jsem po kolena ve špinavé vodě a obřezali mě stejným nožem, kterým pasovali na muže i ostatní chlapce; ještě na něm byla jejich krev. Věděl jsem, že Masaj by neměl projevit, co cítí, a tak jsem stál jako socha i přes hroznou bolest a neuvědomoval si možné následky. Byl jsem na sebe pyšný a o řadu let později jsem zažíval stejný pocit hrdosti, když rituálem prošel můj syn. Když mu začalo být zle, vzal jsem ho k našemu laibonimu, a až když ho nedokázal vyléčit on, odvezl jsem ho do nemocnice ve městě. Tam mi řekli, že ho nedokážou zachránit, že jsme přišli pozdě. Toho dne jsem odhodil červenou pokrývku, zlomil kopí a rozhodl se nechat si narůst vlasy.“ Obličejem mu přeletěl výraz divokého vzdoru. „Neztratím kvůli té šílenosti dalšího syna!“

„Chápu tě,“ pokývl jsem. Laiboni je kmenový šaman.

„Je mé rozhodnutí tak kruté?“ zeptal se.

„Vůbec není kruté,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ale mohlo by mít kruté následky. Mawenzi by se nesměl oženit ani založit vlastní manyatu.“

„To by ale platilo jenom v případě, že by zůstal tady,“ opsal paží půlkruh směrem k savaně. „Ve městě by to nikomu nevadilo.“

„Jenže on chce žít tradičním pasteveckým způsobem života,“ namítl jsem, „a nebude-li obřezán, bude mu to odepřeno.“ „Jestli se mu stane totéž, co se stalo mému synovi, bude mu odepřen celý život,“ odpověděl Samuel pevně.

„Musí přece existovat nějaký kompromis.“

„Řešení, které by uspokojilo obě strany, neexistuje,“ zavrtěl hlavou Samuel.

„Snad máš pravdu, ale slíbil jsem Mawenzimu, že se mu pokusím pomoci, a své slovo dodržím.“

Samuel odešel ke zvířatům. Osaměl jsem a přemýšlel, co dál. Situace se opravdu zdála neřešitelná. Obě strany měly silný morální argument: Samuel nechtěl vystavit Mawenziho riziku infekce; to bylo rozumné a projevoval tím svou otcovskou lásku. A Mawenzi se dožadoval dědičného práva v podobě rituálního přechodu z dětství do dospělosti, což bylo stejně rozumné.

Chvíli jsem přemýšlel a pak mě napadlo, že je-li problém nahlížen z tohoto úhlu, měl by ho řešit spíš etik, protože jde o etickou otázku.

Jenomže já nejsem etik. Jsem historik. Věděl jsem, že pokud vůbec dokážu najít uspokojivé řešení, bude to díky tomu, že využiju svých znalostí. Jakmile jsem pochopil, jak se na věc musím dívat, začalo se mi rýsovat řešení.

Po nějaké době jsem se vrátil do Mawenziho chatrče. Byl uvnitř a snažil se nedávat najevo ani naděje, ani pochybnosti. Požádal jsem ho, aby poslal jednoho ze svých sourozenců pro Samuela. Když Samuel přišel, posadili se oba na tradiční masajské nízké trojnožky a já jsem se postavil čelem k nim k protilehlé stěně.

„Požádal jsi mě o pomoc,“ obrátil jsem se k Mawenzimu, „a ty,“ kývl jsem k Samuelovi, „jsi mi nezakázal, abych se Mawenzimu pokusil pomoc poskytnout.“

„To je pravda“ přisvědčil Samuel.

„Jsem historik,“ pokračoval jsem, „a tak jsem hledal řešení v historii. Masajská historie začíná v osmnáctém století a není nijak dlouhá – nějakých pět století. To ale neznamená, že by historie jiných národů nesahala hlouběji do minulosti. Číňané a Egypťané mají tisíciletou historii a stejně tak i Židé. A právě Židé obřezávali své chlapce tisíce let předtím, než se Masajové vůbec objevili.“

„Dělají to pořád?“ zeptal se Mawenzi.

„Ano. Ale nikoli v říčním proudu a nečistými nástroji. Obřízka se téměř vždy provádí v nemocnici za podmínek, které zaručují, že dotyčný nebude trpět a že mu zákrok nezpůsobí problémy. I řada křesťanů se nechává obřezat v nemocnici.“

Otočil jsem se k Samuelovi: „Pokud se Mawenzi nechá obřezat v nemocnici, budeš proti tomu něco namítat?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou.

„Mawenzi,“ zeptal jsem se chlapce, „budeš-li obřezán sám, bez ostatních chlapců, a provede-li zákrok lékař, nikoli laiboni, budeš spokojený?“

„Nemůže přijet doktor sera a obřezat nás všechny tradičním způsobem?“ zeptal se.

Zavrtěl jsem hlavou: „Na to žádný lékař nepřistoupí, protože hrozí riziko, že se do rány zanese infekce.“

Mawenzi se ponořil do myšlenek a po chvíli vzhlédl: „Souhlasím pod podmínkou, že se o mém obřezání dozví ve všech manyatách.“

„Dozví se to,“ kývl Samuel.

Následujícího dne se Mawenzi stal prvním Masajem, kterého lékař obřezal ve sterilních podmínkách.

Pak došlo k něčemu zvláštnímu – většina chlapců najednou žádala totéž. Neviděli jediný důvod, proč by měli podstupovat bolestivý rituál, když to není třeba. Hrdost jim nedovolila stát se prvními, ale když se nechal v nemocnici obřezat Mawenzi, beze studu ho následovali.

Když ale o obřízku v nemocnici požádaly i dívky, lékaři se kategoricky postavili proti, protože jde o krutý a nepřirozený zákrok, který odporuje záměrům přírody a z lékařského hlediska je bezdůvodný. Dívky’jsou tedy i nadále obřezávány postaru, ale několik jich obřízku odmítlo a myslím, že v příštím roce počet odmítnutí ještě vzroste. Každou bitvu vyhrát nemůžeme, ale pokud vytrváme, mohli bychom nakonec vyhrát celou válku.

Vše, o čem píši, se odehrálo před třemi měsíci. Vlastně mohu říct, že se rozmohla jistá infekce, a to díky chlapci, který lpěl na dodržování tradic, proti nimž se postavil jeho otec, a díky historikovi, který našel řešení nikoli v masajské historii, ale v historii mnohem staršího národa

Q. Poledne na Kilimandžáru (2237 n. I.)

Právě jsem se vrátil z vyjížďky do přírodního parku. Vždy na mě má úžasně uklidňující vliv. Masajové žili po staletí v harmonii se zemí a dělili se o ni s dalšími tvory africké divočiny. Pak najednou, zdánlivě přes noc, divoká zvířata zmizela Velké kočkovité šelmy, tlustokožci i býložravci byli pryč. K jejich vyhynutí přispěli samozřejmě i pytláci, ale hlavní roli sehrálo zničení jejich přirozeného prostředí. Z řádění pytláků, z nemocí i sucha se zvířata vzpamatovat dokáží, ale ve chvíli, kdy jejich teritorium zaberou lidé, nemají šanci. Pro historika, který ví, jakým způsobem jsme kdysi žili, je pak velmi příjemné sedět v autě u napajedla a sledovat, jak k němu přicházejí pít antilopy, zebry, sloni a buvoli.

Když jsem se vrátil do kanceláře, našel jsem ve vstupní hale budovy svého přítele právníka Joshuu ole Saibulla, jak netrpělivě přechází sem a tam.

Jakmile mě uviděl, spustil anglicky: „Nazdar Davide, kde ses toulal?“

„V parku,“ odpověděl jsem.

„Zase?“ zasmál se pobaveně. „Jsi historik, nebo přírodovědec?“

„Jsem člověk, který se při pozorování divoké přírody uvolní,“ odtušil jsem. „Zřejmě se mnou chceš o něčem mluvit, že?“

„Jistě. Proč bych jinak chodil do téhle mrňavé budovy přecpané akademiky?“

„Pojď, půjdeme ke mně do kanceláře a tam mi povíš, co pro tebe mohu udělat.“

„Pro mne nic,“ odpověděl, když jsem ho vedl chodbou. Zastavil jsem se před pracovnou, řekl příslušné heslo a odkódoval jím dveře. Joshua za mnou vešel do přecpané místnosti. „Pro mne nic,“ zopakoval znovu, „ale mnoho pro Williama Blumleina“

„Kdo je William Blumlein?“ zeptal jsem se. David se posadil na židli, kterou před rokem odmítl Mawenzi.

„Trávíš moc času v minulosti,“ podotkl Joshua bez odpovědi.

„Je to moje práce.“

„William Blumlein je muž, jehož budou za sto let studovat a velebit budoucí historikové.“

„Můžeš mi o něm říct něco víc?“ zeptal jsem se a usadil se k pracovnímu stolu.

„Je to jeden z nejuznávanějších sociologů na Zemi,“ kývl Joshua

„William Blumlein,“ zopakoval jsem. „Je bílý?“

„Ano,“ kývl.

„Jméno tomu napovídá. Řekni mi o něm něco dalšího.“

„Chce žít tady u nás,“ začal Joshua „Posledních deset let strávil studiem Masajů v Keni a Tanzánii. Teď se chce přestěhovat na Kilimandžáro a strávit zbytek života tím, že bude studovat nás.“

„Proč?“ podivil jsem se.

„Proč ty studuješ naši historii?“ oplatil mi Joshua otázkou. „Masajové ho fascinují. Jediný rozdíl mezi vámi dvěma je v tom, že tebe zajímá naše minulost, kdežto jeho naše současnost a budoucnost.“ Odmlčel se. „Věř mi, Davide, ten člověk pro nás může udělat spoustu důležitých věcí.“

„Fajn,“ kývl jsem. „Nemám důvod pochybovat o tom, co mi říkáš. V čem je problém?“

„Hádej,“ odsekl nakvašeně. „Ti pitomci z Rady ho sem nechtějí pustit.“

„Myslel jsem, že pravidlo padesátiprocentní čistokrevnosti začnou uplatňovat, až bude Kilimandžáro úplně osídleno,“ podivil jsem se. „Pořád ještě můžeme přijmout nějakých sedm nebo osm tisíc přistěhovalců, možná ještě víc.“

„Odmítají ho, protože nemá masajskou krev.“

„To nedává smysl,“ zavrtěl jsem hlavou. „Vím, že minulý měsíc přijali rodinu Zulů, a ti taky neměli ani kapku masajské krve. A před měsícem přijeli dva Matabelové a ještě před nimi…“

„Přestaň, Davide,“ přerušil mě, „a zamysli se trochu. Vůbec nejde o krev, ale o barvu kůže!“

„V naší chartě není ani zmínka o tom, že by se na Kilimandžáro nemohli přistěhovat běloši,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Jenže v chartě není nic ani o tom, že by se členové Rady starších měli chovat jako rozumní lidé a bělochy přijímat,“ opáčil Joshua „Když Blumleina nepřijmou, budeme mít brzy na krku problém. Nejenže u nás nebudou chtít žádní běloši žít, ale odmítnou sem jezdit i ti, kteří nám udržují počítače, pomáhají klonovat zvířata a dovážejí materiály, které potřebujeme k rozšiřování měst. Ti všichni mohou prohlásit, že nemají zapotřebí mít cokoli společného se světem bigotních troubů. Ze strany bělochů by dokonce mohlo dojít k zastavení veškerých investic.“

„To by mohlo,“ souhlasil jsem.

„Budu Blumleina zastupovat před Radou,“ pokračoval Joshua, „chtěl bych, abys mi pomohl.“

„Rád. Nezáleží mi na případných sporech s bělochy, ani na tom, že by se mohla změnit výše investic. Ale záleží mi na morálním aspektu téhle situace. Máme-li vytvořit Utopii, je nemorální odpírat tomu muži právo vstupu jenom kvůli barvě kůže.“

„Fajn. Věděl jsem, že s tebou mohu počítat.“

„Buď rád, že jsem jediný historik na Kilimandžáru. Kdyby nás tady bylo víc, mohl by jiný historik tvrdit, že tohle je odplata za útisk, kterým černí trpěli ze strany bělochů celá staletí. Dokonce nás v určité době kupovali a prodávali jako otroky.“

„To všechno se dělo před stovkami let,“ přerušil mě netrpělivě.

„Já studuji to, co se dělo před stovkami let,“ odpověděl jsem klidně.

„Mě víc zajímá, co se stane příští týden,“ opáčil Joshua. „Blumlein je úžasný chlap. Příjemný a slušný. Chce tady dožít, studovat nás a zaznamenávat a třídit poznatky pro příští generace. I pro budoucí generace Masajů. Uvědom si, Davide, že, s výjimkou posledních dvou set let pochází většina informací o našem národě z pramenů, které sesbírali Evropané a Arabové. Neměli jsme žádný psaný jazyk ani potřebu zaznamenávat svou historii. Teď nejen že máme oficiálního historika,“ kývl bradou ke mně, „ale můžeme dokonce poskytnout domov jednomu z nejvýznamnějších sociologů na Zemi. Bylo by hloupé ho odmítnout.“

„Mne přemlouvat nemusíš,“ usmál jsem se. „Já nevidím žádný problém v tom, kdo tady bude bydlet, pokud to nebude nějaký lotr. Musíš přesvědčit Roberta ole Meeliho a Radu.“

„Já vím, já vím,“ kývl unaveně. „Potíž je, že neexistuje žádný vyšší soud, ke kterému bych se mohl odvolat, a dobře vím, že Rada je už teď rozhodnutá zakázat Blumleinovi vstup.“

„Mohl by přijet jako návštěvník?“ zeptal jsem se.

„Návštěvník?“ opakoval zamračeně.

„Jako turista“

„U nás přece turismus neexistuje. Kde by bydlel?“

„Ve všech pěti městech musí být pořád spousta neobsazených bytů. Kdyby to tak nebylo, už bychom přece zastavili příliv přistěhovalců. Nebo by možná raději bydlel s pastevci v manyatách. Určitě by nedalo žádnou práci postavit pro něj boma.“

„Pro návštěvníky nemáme vytvořeny žádné předpisy. Kdyby si přál navštívit členy své rodiny Masaj, starší by to bez problémů schválili a stal by se z toho precedens. Jenže já mám před Radu předstoupit za pár dnů a do té doby rozhodně nedokážu zařídit vše potřebné, aby byly takové předpisy schváleny.“

„Udělám, co bude v mých silách,“ slíbil jsem. „Ale právník jsi ty. Nevím, jaká fakta dokážu do tvého případu vnést, protože – jak už jsem řekl – bílí nás v průběhu téměř celé historie zneužívali a ponižovali a rozhodně jim nejsme nic dlužni.“

„Ale ty jsi historik a takovým věcem nevěříš,“ řekl Joshua

„Věřím, že jsme byli zneužíváni,“ odpověděl jsem, „ale nevěřím, že je za to zodpovědný William Blumlein nebo kdokoli jiný, kdo dnes žije na Zemi nebo v koloniích Eutopie.“

„Doufám, že to dokážeš vysvětlit i Radě.“

„Já se s Radou přít nebudu. Ty jsi právník. Já jsem historik. Mluvit budeš ty.“

„Díky,“ ucedil sarkasticky.

„Udělám, co budu moct, abych ti s tím případem pomohl. To ode mne chceš a také to dostaneš.“

„To je férová nabídka“ kývl. „Blumlein má dorazit zítra. Nechtěl bys ke mně přijít na večeři?“

„Rozmyslím si to.“

„Co je na tom k rozmýšlení?“ podivil se Joshua

„Co když se mi Blumlein nebude líbit?“ zeptal jsem se.

„Znám tě. Pomůžeš mi, i kdyby se ti nelíbil, protože oba víme, že je to tak správné,“ prohlásil s jistotou. „Uvidíme se večer.“

„Tak dobře,“ kývl jsem, „přijdu.“

Zbytek dne a následující dopoledne jsem strávil studiem historie. Nikoli historie Kilimandžára protože ta je sotva čtyři roky stará, ale studiem historie Kirinyagy a dalších eutopických světů. Zaměřil jsem se zejména na imigrační politiku a hledal historické, případně i právní precedenty.

K Joshuovi jsem dorazil krátce po příjezdu Williama Blumleina. Joshuův dům okupovaly z poloviny staré právnické knihy, které nikdy neotevřel, protože měl jejich obsah k dispozici na jedno kliknutí v počítači, a z druhé poloviny nejrůznější technické přístroje, které z momentálního popudu nakoupil, donesl domů a pak už se jich nikdy ani nedotkl. Blumlein byl zavalitý bělovlasý padesátník s hustým knírem, sympatickým úsměvem a příjemným chováním. Rychle jsem se v jeho přítomnosti uvolnil a tak to zůstalo po celou večeři. Byl neuvěřitelně inteligentní, všechno ho zajímalo a zdálo se, že má určité znalosti téměř o každém myslitelném tématu.

Líbil se mi a o to méně se mi líbila představa, že by Kilimandžáro mělo být připraveno o tak zajímavou osobnost. Neměl jsem ale nejmenší tušení, jak přimět Radu, aby změnila názor. Členové Rady o něm věděli všechno, znali jeho vědeckou pověst, a přesto ho odmítali do našeho světa přijmout.

Další dva dny jsem strávil sestavováním přehledu nejliberálnějších typů imigrační politiky za posledních pět set let. Z nich jsem vyřadil ty, v nichž dobré úmysly nefungovaly, jak se původně předpokládalo. Vše jsem poslal Joshuovi, nechal ho pracovat na Blumleinově obhajobě a sám s Blumleinem trávil volný čas. Provedl jsem ho po městě a zavezl do nejbližších manyat.

„Fantastické!“ neskrýval Blumlein nadšení, když jsme se vraceli z poslední manyaty do města „Žijí stejným životem jako před staletími a nemají nejmenší potřebu přijímat vymoženosti, které jsou běžně dostupné ve městech.“

„Bojovali jsme proti vlivům západní civilizace celá staletí,“ vysvětloval jsem, „a Kilimandžáru je teprve tři a půl roku.“

„Jistě, ale ve vašich městech nežijí Evropané, Arabové ani Indové, žádní nepřátelé vaší rasy, kterých by bylo potřeba se stranit. Vymožeností civilizace si tady užíváte vy sami. Zdá se mi zajímavé, že se vůbec nějací Masajové rozhodli zůstat v manyatách bez elektřiny, tekoucí vody a moderní medicíny, zvlášť když jejich příbuzní žijí v pohodlí měst.“

„Určitě pro to najdete nějaká vysvětlení,“ usmál jsem se, „a někdo z budoucích historiků je přetlumočí našim potomkům.“

„Chcete říct, že na tuhle věc nemáte žádný názor?“ zeptal se se zábleskem v očích.

„Každý má nějaký názor,“ potřásl jsem hlavou. „Ale nemáme žádná fakta“

„Skvěle řečeno!“

Navzdory všem titulům a vyznamenáním, které jsem za dosavadní život nasbíral, se mi zdálo, že tohle je největší ocenění, jakého se mi kdy dostalo. Tolik jsem si Blumleina vážil.

Byl bych mu rád poděkoval, ale v tu chvíli už jsme diskutovali o náhražkových materiálech používaných na stavbu skal a termitích hnízd a o tom, jakým způsobem je technici vyrábějí.

Do města jsme se dostali až za soumraku. Další den ráno se Joshua spolu s Blumleinem dostavili ke slyšení před Radou.

V síni byl jenom jeden divák, Ledama, která seděla jako socha, a trochu podmračeně zírala před sebe.

„Je v té věci nějak zainteresovaná?“ zeptal jsem se šeptem Joshuy, než vstal, aby přednesl svou řeč.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Sedí tady každý den, a když se jí zdá, že Rada rozhodla chybně, což je ve většině případů, ztropí scénu. Pochybuji, že vůbec ví, co se bude řešit dnes.“

Pak se Joshua pustil do práce. Předkládal argumenty, vší silou se snažil přesvědčit členy Rady, ale marně. V síni probíhala parodie na slyšení, která vrhala na můj lid hanbu. Před Radou stál muž ochotný udělat a zaplatit cokoli, aby se stal občanem našeho světa; muž, který by bezpochyby vytvořil hodnotnou a všeobecně uznávanou studii Kilimandžára i Masajů; muž, který nepožadoval žádné zvláštní výsady ani zacházení, ale Robert ole Meeli a ostatní zůstávali naprosto chladní ke všem faktům, která jim snesl Joshua ole Saibull.

Cítil jsem, že prohráváme, a Joshua cítil totéž, ale nedalo se nic dělat. Kvůli ignoranci a předsudkům naší Rady stráví William Blumlein zbytek života proslavováním nějaké jiné kultury.

Když byla ohlášena polední pauza, usadili jsme k jídlu s Joshuou a Blumleinem venku v patiu.

„Neustoupili ani o píď.“ stěžoval si Joshua „Vůbec nevzali na vědomí, co jsem jim říkal!“

„Není tedy žádná naděje?“ zeptal se Blumlein.

„Asi ne,“ zavrtěl Joshua hlavou. „Využijeme všech zákonných prostředků. Budu mít prostor ještě většinu dnešního odpoledne a nejspíš i zítřejšího dopoledne. Předvolám Davida, aby vysvětlil historické důvody, které hovoří pro volnou imigraci, a mám holografické výpovědi tvých kolegů, Williame, ze kterých je zřejmé, proč bude tvá přítomnost přínosem pro jakoukoli společnost. Ale nic z toho zřejmě nepomůže.“

„Ksakru!“ zabručel Blumlein. „Opravdu neexistuje žádná cesta?“

„Ale ano,“ odpověděl Joshua znechuceně: „Můžeš vyběhnout na ulici a vrhnout se pod auto. Když dostaneš při transfuzi dostatečné množství masajské krve, nebudou moct tvrdit, že k nám nepatříš. Ale jinak…“

„Počkej,“ přerušil jsem ho, „řekni to ještě jednou.“

„Co mám říct ještě jednou?“ ptal se udiveně Joshua

„Jak jsi to říkal? Že když dostane dost velkou transfuzi…“

„Splní jejich vlastní podmínku a bude mít dostatečné množství masajské krve,“ dokončil Joshua. „Ale snad nemyslíš vážně, že by to měl William opravdu udělat…“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou, „ale něco mě napadlo. Jenom se musím Williama na něco zeptat,“ otočil jsem se k Blumleinovi. „Jsi ženatý?“

„Jsem vdovec.“

„Jak moc stojíš o to, aby ses stal občanem Kilimandžára?“

„Hodně moc,“ odpověděl krátce.

Joshua strávil zbytek odpoledne tím, že se snažil najít nové způsoby, jak Radě předložit tytéž argumenty. Já jsem si mezitím v zadní části síně pohrával s určitou myšlenkou. Pak jednání skončilo, místnost se vylidnila a Joshua vedl Blumleina ke svému autu. Loudal jsem se pomalu za nimi, a když jsem uviděl vycházet z budovy Ledamu, připojil jsem se k ní.

„Příjemné odpoledne, že?“ zahájil jsem rozhovor.

„Myslíš?“ odsekla „Ti tupci chtějí odmítnout občanství člověku, na kterého by byla každá jiná země pyšná!“

„Nu, co se dá dělat. Máme své tradice a Rada je musí dodržovat. Nakonec je to pravda – Blumlein nemá ani kapku masajské krve.“

„Jsou tady i jiní lidé, kteří nemají masajskou krev,“ zlobila se.

„Ale Zuluové, Metebelové a ostatní Afričané prošli rituální obřízkou.“

„Chceš snad tvrdit, že by běloch, který se jmenuje Blumlein, nebyl obřezaný?“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou, „jenom bych rád, kdyby se našel způsob, jak by se mohl stát Masajem.“

„Nikdo se nemůže stát Masajem,“ řekla nakvašeně. „Buď se jím narodíš, nebo ne. Jiný způsob není.“

„Myslím, že je,“ začal jsem opatrně. „Vezmi si třeba loupežné nájezdy, při kterých byly odvlékány ženy a donucovány ke sňatku s Masaji.“

Zastavila se a upřeně na mne zírala. Bylo jasné, že pochopila, o co mi jde.

„To byla hloupá poznámka,“ mávl jsem rukou. „K posledním loupežným nájezdům došlo před řadou staletí a Blumlein není žena, aby se mohl stát jednou z válečníkových manželek.“

Mlčela. Zřejmě se ponořila do vlastních myšlenek. Pokračoval jsem v cestě k Joshuovi a Blumleinovi, kteří už čekali v autě.

„Co mělo tohle znamenat?“ zeptal se Joshua

„Na chvíli jsem se proměnil v zemědělce,“ pokrčil jsem rameny.

„O čem to mluvíš?“

„Právě jsem zasel semínko do nejúrodnější půdy na Kilimandžáru,“ opáčil jsem. „Zítra ráno zjistíme, jestli vzklíčilo a zapustilo kořínky.“

„Chápu, že mluví v hádankách laiboniové, kteří jsou v kontaktu s nadpřirozenými silami,“ utrousil Joshua „ale proč i historikové a sociologové?“

Blumlein se srdečně zasmál, pronesl nějaký vtip a na věc se zapomnělo.

Když se další den dopoledne členové Rady usadili a Joshua se chystal povstat a začít svou řeč, dopadla mu na rameno těžká ruka a zastavila ho. Patřila Ledamě, která chtěla předstoupit před Roberta ole Meeliho.

„O co jde tentokrát?“ zeptal se Robert unaveně, jako by Ledama stála před Radou každou chvíli, což zřejmě dělala

„Ráda bych prodiskutovala jeden problém,“ oznámila mu.

„To může počkat,“ odpověděl Robert. „Teď je na programu slyšení ohledně Williama Blumleina“

„Můj problém s tím souvisí,“ prohlásila Ledama pevně. „Rada vyslechne nejprve mne.“

„Ale…,“ začal Robert.

„Chceš snad, aby vešlo ve známost, že jste zakázali ženě předstoupit se svou věcí před Radu?“

Robert si zhluboka povzdechl: „Tak mluv, Ledamo, dcero Ntaiyina“

„Měla jsem za to, že se Kilimandžáro má stát Utopií,“ začala

„Děláme, co je v našich silách, aby to tak bylo,“ odpověděl. Robert.

„Zatím se vám to daří pro polovinu obyvatel,“ řekla Ledama „Myslím tím mužskou polovinu.“

„O co ti jde?“ zeptal se podrážděně.

„Kolik máš manželek, Roberte ole Meeli?“ následovala Ledamina otázka.

„Tři.“ zněla odpověď.

„Proč?“

„Proč?“ opakoval bezradně. „Protože jsem je chtěl a měl jsem dost prostředků, abych mohl zaplatit cenu každé nevěsty.“.

„Protože jsi je chtěl,“ pokývla Ledama hlavou.

„Ano.“

„Kolik manželů smí mít masajská žena?“

„Jednoho.“

„Vidíš?!“ oznámila mu triumfálně. „Kilimandžáro se nemůže stát Utopií pro ženy, pokud budou mít muži něco, co my mít nemůžeme.“

„My si můžeme holit vousy a vy ne. Vy můžete mít děti a my ne. Je řada věcí, které se týkají jenom jednoho pohlaví. Možná bys měla poslat petici Enkaimu, který nás stvořil se všemi rozdíly.“

„Ty mluvíš o rozdílech, s nimiž jsme se narodili a které nelze změnit, kdežto já mluvím o právech, která ty máš zaručena jako muž a mně jako ženě je odpíráš.“

Kde se vzal, tu se vzal, stál jí po boku Joshua: „Ledamina žádost je legitimní. Chci ji zastupovat.“

Naklonil se, něco Ledamě pošeptal (později jsem se dozvěděl, že ji ujišťoval, že jí své služby poskytne bezplatně) a Ledama souhlasně kývla.

Trvalo celé dva dny, než Rada odsouhlasila, že má-li být Kilimandžáro skutečnou Utopií, musí buď obě pohlaví praktikovat monogamii (takový požadavek byl pro polygamní členy Rady zjevně nepřijatelný), nebo musí vedle polygamie existovat i možnost polyandrie.

Následujícího dne pojala již vdaná Ledama za svého druhého manžela Williama Blumleina Domluvili se, že ona bude nadále žít ve městě, zatímco on se odstěhuje k pastevcům, aby je studoval. Aktem sňatku se z Williama stal stejný Masaj, jakými byly před několika staletími unesené ženy z kmene Nandi a Kikuju.

O den později podal Robert ole Meeli rezignaci na funkci předsedy Rady starších a během týdne se vrátil do země svých předků – na loitské pláně v Keni.

Odpoledne na Kilimandžáru (2230 n. I.)

Měli jsme si všimnout hrozícího nebezpečí.

Poté, co Robert ole Meeli odjel do Keni, zůstalo v Radě starších šest žen a šest mužů. Bylo otázkou několika dnů, než se Rada sešla k dalšímu zasedámní, aby jmenovala Robertova nástupce, a po zasedání bylo otázkou pouhých několika minut, než se Ledama, dcera Ntaiyina, a Ashina, dcera Kibibina postavily do čela stovek žen, které v protestním pochodu žádaly, aby se novým členem Rady stala žena. Za normálních okolností by situaci vyřešilo hlasování sedmi hlasů proti šesti, ale po Robertově odchodu měla Rada po šesti členech od každého pohlaví a výsledek byl samozřejmě nerozhodný.

Po dobu celého týdne předkládaly každý den ženy (a od druhého dne i muži) argumenty a protiargumenty a hlasování vždy skončilo šest proti šesti.

Věděl jsem, že mě Rada starších dřív nebo později předvolá. Došlo k tomu za šest dnů.

„Davide ole Saitoti,“ začal Martin ole Sironka, který zasedání vedl, „víš, proč jsme tě předvolali?“

„Vzhledem k tomu, že se, vyznám pouze v historii, předpokládám, že proto, abyste si vyžádali názor historika.“

„Přesně tak,“ přisvědčil Martin. „Jistě si uvědomuješ, jakému problému čelíme.“

„Uvědomuji.“

„Jak byl tento problém vyřešen v minulosti?“ pokračoval.

„Tento problém nikdy vyřešen nebyl,“ zněla má odpověď.

„Cože?“ podivil se. „v dlouhé historii Masajů se jistě najde…“

„Nebyl nikdy vyřešen, protože se ještě nikdy neobjevil,“ vysvětloval jsem. „Do příchodu na Kilimandžáro nebyla nikdy členem Rady žena“

„Takže v naší historii není nic, co by nám pomohlo?“

„V historii Masajů není nic takového,“ přisvědčil jsem, „ale můžeme se nechat poučit historií jiných národů.“

„Jak?“ zeptal se Martin.

„Na Kilimandžáru vládne Rada starších, je to tak?“ zeptal jsem se formálně.

„Jistě,“ odpověděl netrpělivě.

„Nesmíme zapomínat, že ne všechny kmeny a ne všechny národy měly v průběhu svých dějin Radu starších nebo nějaké podobné uskupení,“ pokračoval jsem. „V nejstarších dobách, ze kterých se dochovaly historické záznamy, vládli národům králové nebo náčelníci, kteří měli na daný titul nárok bud skrze dědické právo, nebo ho získali díky fyzické síle; v takovém případě často zabili předchozího vládce.“

„Jistě nám nechceš navrhnout, aby spolu uchazeči o členství v Radě starších bojovali a prokázali tak, že si ho zaslouží!“ obořil se na mne.

„Ne, Martine,“ zavrtěl jsem hlavou, „nic takového navrhnout nechci. Jenom vysvětluji, jakým způsobem byli vůdci vybíráni v dávné minulosti.“

„Nechápu, co to má společného s námi,“ zavrčel.

„Zkusím ti to vysvětlit,“ pokračoval jsem klidně. Díval se na mne pohledem, který říkal: Tak už se vymáčkni, nebo mě přestaň zdržovat. „Problémem samovládce, ať už krále, náčelníka nebo vítěze válečného tažení, bylo, že často rozhodoval, aniž měl dostatek informací. Je to celkem pochopitelné – jeden člověk nemůže vědět, co všechno se v určitém okamžiku v jeho zemi děje.“

„Proto vznikly rady starších?“ zeptal se jiný člen Rady.

„Proto vznikly vlády“ opravil jsem ho. „Panování nad královstvími bylo příliš komplikované, než aby ho zvládl jediný muž, a tak začaly vládnout skupiny mužů, i když poslední a rozhodující slovo náleželo většinou jedinci. Tyto vládnoucí skupiny měly různá jména – například rada starších, parlament, kongres a podobně.“

„To ale vůbec neřeší náš problém,“ vskočil mi do řeči Martin. „Zatím jsi nám jenom vysvětlil, že všechny společnosti prošly vývojem s obdobnými problémy.“

„Ještě j sem neskončil,“ odpověděl j sem.

„Mluvíš hrozně rozvláčně!“

„To proto, že se zabývám dlouhou historií. Jak jsem řekl, v životě každé společnosti nastane okamžik, kdy už jí nemůže vládnout jedinec. V tu chvíli vznikne nějaký vládnoucí orgán, lhostejno, jestli se jmenuje rada starších nebo nějak jinak. Ale ne každý vládnoucí orgán je odpovědný lidem, kterým vládne. Předpokládejme například, že nový člen naší Rady starších bude občanem města, jak to bylo v případě Roberta ole Meeliho. Předpokládejme také, že pastevci budou mít pocit, že nedostávají dost peněz za dobytek, a požádají Radu o zvýšení ceny jednoho kosu. A předpokládejme konečně, že členové Rady – jakožto obyčejné lidské bytosti – budou hlasovat každý ve svém vlastním zájmu. To znamená, že jich nejméně deset bude proti návrhu pastevců, že?“

„Jistě,“ kývl Martin. „Co tím chceš říct, Davidé ole Saitoti?“

„Jenom to, že úloha různých rad, parlamentů a dalších vládnoucích orgánů se během staletí měnila a vyvíjela“

„V jakém smyslu?“

„V tom, že všichni nakonec pochopili, že účelem těchto orgánů není lidem vládnout, ale sloužit?“

„To je jenom hraní se slovy!“ odfrkl opovržlivě Martin. „My přece lidem sloužíme!“

„Když se zamyslíš nad příkladem, který jsem uvedl, musíš uznat, že byste nesloužili zájmům pastevců, kteří by k vám přišli hledat pomoc. Sloužili byste svým vlastním zájmům. Proč by za vámi měli vůbec chodit?“

„Protože jsme Rada starších,“ odpověděl, „a nemají jinou možnost.“

„Jednu mají,“ řekl jsem klidně. „V lidské historii byla použita vždy, když určitá skupina lidí cítila, že ji vládnoucí třída zneužívá nebo přehlíží.“

„A to je co?“

„Revoluce,“ odtušil jsem.

„Už nebudeme poslouchat jediné slovo!“ rozkřikl se Martin, vyskočil a odešel. Spolu s ním opustili jednací místnost i dva další muži a jedna žena. Ale osm členů Rady neodešlo.

„Bylo hodně revolucí?“ zeptal se Isaac ole Olkejuado.

„Ano, bylo.“

„A už nejsou?“

„Dochází k nim jenom výjimečně,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Jak je možné jim předejít?“ ptal se dál Isaac.

„Tím, že vlády přijímají za své činy zodpovědnost,“ odpověděl jsem.

„Ale jak?“ vypadal zmateně.

„Zaprvé tím, že se konají volby, při kterých se lidé rozhodnou, kdo jim bude vládnout. A také tím, že volby probíhají pravidelně. Pokud se některý z přestavitelů – většině lidí se protiví slovo vládce – nechová podle představ voličů, je možné ho zbavit funkce bez násilí a revoluce. Jestliže neustále hlasuje pouze ve svém vlastním zájmu, lidé, kterým by měl sloužit, ho znovu nezvolí. To je rozhodně proti jeho vlastnímu zájmu, a on to dobře ví.“

„V Keni se volby konaly,“ pokyvoval Isaac. „Ale nás nikdy nezajímaly, protože vždycky zvítězili Kikujové a Luové. Oni ignorovali nás a my jsme ignorovali je.“

„Ale na Kilimandžáru nemohou vyhrát ani Kikujové, ani Luové,“ namítl jsem.

„Zítra ráno se sejde celá Rada a ty nám všechno vyložíš,“ uzavřel Isaac. „Ale nedělej si velké naděje, protože nás vlastně žádáš, abychom svou budoucnost vložili do rukou někoho jiného.“

„Přesně tak to dělají lidé, kteří předstupují se svými žádostmi před Radu,“ pokrčil jsem rameny.

„Nech si své argumenty na pozdější dobu. Zítra je vyslechneme.“

Kupodivu mě vyslechli a skutečně poslouchali. Položili mi mnoho otázek, vyslovili řadu námitek, ale poslouchali. Myslím, že to byla především představa revoluce, která je nakonec přiměla, aby souhlasili s vypsáním voleb.

„Tohle byla ta lehčí část,“ oznámil jsem jim, když si konečně přestali vzájemně gratulovat. „Teď musíte sepsat ústavu.“

„Proč?“ zeptal se Martin ole Sironka, člen Rady, který hlasoval proti tomu, aby bylo dovoleno hlasovat komukoli jinému.

„Musíte mít závazný dokument, v němž budou definovány povinnosti a především omezení pro zvolené členy Rady. Musí stanovit, jak často se budou volby konat, a musí se specifikovat způsob, jakým bude Rada fungovat. Vzpomínáte si, jak dlouho trvaly před rokem dohady ohledně imigrace? Musíte se pokusit předvídat všechny potenciální problémy, a když je nedokážete vyřešit přímo v ústavě, musíte alespoň poskytnout zvoleným členům Rady určitá vodítka, jak se k nim později postavit.“

„A to je všechno?“ zeptal se Isaac ironicky.

„Vás samotné toho napadne mnohem víc,“ odpověděl jsem klidně.

A tak to také bylo.

Po měsíci Rada konečně oznámila, že dokončila práci na ústavě a brzy ji předloží občanům ke schválení.

„Nechceš si ústavu prostudovat a říct Radě, co by mohlo být špatně?“ zeptal jsem se téhož dne Joshuy ole Saibulla, když jsme spolu večeřeli v malé restauraci.

„Proč se tím obtěžovat?“ odpověděl lakonicky. „Ústava je legální.“

„Co když se drží starých tradic a říká se v ní, že matka nesmí dát v jednu chvíli život dvěma dětem? Že porodí-li dvojčata, je jedno z nich démon. A protože se nedá poznat, které to je, smí rodina zabít obě.“

„Doufejme, že uvažovali rozumně.“

„Ale co když neuvažovali rozumně a do ústavy zapracovali něco stejně hloupého,“ nedal jsem se odbýt.

„Asi to nechápeš, Davide,“ odpověděl a nalil si pivo. „Tady se nebavíme ani o zákonu, ani o tradici. Mluvíme o ústavě, nejvyšší právní normě Kilimandžára. Pokud v ní bude stát, že buvoli z přírodních rezervací smějí volit, kdežto lidé ne, pak je to zákon.“

„Ale…,“ začal jsem.

„Ty jsi historik, Davide,“ přerušil mě. „Odpověz mi upřímně: porušil Adolf Hitler nebo kterýkoli občan Třetí říše někdy německé zákony?“

„Ale to byly protiprávní zákony,“ protestoval jsem.

„Neodpověděl jsi mi,“ zarazil mě.

Dlouho jsem mlčel a nakonec jsem vydechl: „Mohlo by to mít strašné následky.“

„Lidé mají vlády, jaké si zaslouží,“ pokrčil rameny.

„S dovolením použiju tvůj vlastní příklad: měli němečtí Židé vládu a zákony, které si zasloužili?“

„No tak dobrá,“ kývl, „zítra se na tu ústavu podívám.“

Nepodíval se na ni sám. Ledama se hádala s Radou tak dlouho, dokud ústava výslovně nezaručila ženám právo ucházet se o jakékoli zaměstnání. Její příklad zapůsobil na mladého Mawenziho ole Porola natolik, že zorganizoval před budovou Rady pochod dětí na protest proti uzákonění minimálního věku voliče na šestnáct let a donutil Radu, aby volit směl každý, kdo dosáhl dospělosti, to jest, kdo byl obřezán. Jenom ti, kteří se rozhodnou rituál nepodstoupit (každým rokem je jich víc a víc), smí volit až od dovršení šestnácti let. Díky Williamu Blumleinovi, příkladnému občanu, který se choval ke všem přátelsky a štědře přispíval peněžními dary všem pěti nemocnicím, došlo k dalšímu zmírnění imigračních předpisů. A ústava samozřejmě legalizovala i polygamii a polyandrii.

Brzy se konaly před budovou Rady protesty každý den. Lidé buď proti nějakému ustanovení protestovali, nebo požadovali, aby do ústavy bylo zahrnuto nějaké nové. Jedna skupina se domáhala, aby se jazyk maa stal oficiální řečí Kilimandžára, jiná si přála rozšířit města a měla pocit, že investice z vnějšího světa nepřijdou, dokud nebude oficiálním jazykem angličtina. Jedni požadovali, aby byla znovu zavedena povinná obřízka jiní ji chtěli postavit mimo zákon. Další chtěli zrušit přírodní parky, aby se mohly rozšířit pastviny, jejich odpůrci se nejen stavěli proti, ale chtěli plochu parků ještě zvětšit, abychom mohli naklonovat slony, což současné prostorové podmínky nedovolovaly.

Když se začaly po budově Rady rozvěšovat plakáty, vyhledal mě Isaac ole Olkejuado.

„Vymklo se nám to z rukou, Davide,“ stěžoval si.

„Co tím myslíš?“

„Rozhlédni se kolem sebe!“ rozhodil rukama „Volte Ano! Volte Ne! Chtějte tohle! Protestujte proti támhletomu! Kam se podíváš, všude samé plakáty a stávkové pochody. Tohle není Kilimandžáro, to je Evropa!“

„Lidé vyjadřují své názory,“ pokrčil jsem rameny.

„Ale jdi!“ vskočil mi do řeči. „Tohle má být masajská utopie, ne britská, francouzská nebo americká!“

„Při studiu Kirinyagy jsem pochopil dvě věci,“ odpověděl jsem. „Tou první je, že není možné zastavit vývoj společnosti.“

„A jaká je ta druhá?“

„Že ne vždy se podaří odhadnout a řídit směr, kterým se společnost vyvíjí.“

„Copak opravdu chceš, aby betonovými ulicemi mašírovali lidé oblečení v západním stylu, politikařili jako Evropané a pak se zavřeli v domech a bytech s klimatizací? Má takhle vypadat masajská Utopie?“

„Byl bys snad radši, kdyby byli bez haléře, žili v chatrčích uplácaných z kravského hnoje, pronásledovala je mračna much a nevěděli nic c medicíně a vědě?“ nedal jsem se.

„Jistěže ne!“ odsekl. „Ale přece musí existovat nějaký kompromis! Nějaká střední cesta!“

„A kdo ji zvolí? Ty?“

„Proč ne?“ odpověděl nejistě. „Jsem členem Rady starších.“

„Myslíš, že kdyby Rada starších vycházela dostatečně vstříc potřebám občanů, kterým má sloužit, konaly by se vám pod okny ve dne v noci protestní pochody?“ zeptal jsem se.

„Už toho mám dost! To tys nás přesvědčil, abychom sepsali ústavu a změnili způsob života na Kilimandžára. Jak si ty sám představuješ masajskou Utopii?“

„Jako svět, ve kterém se Masajové shodnou na Určitém způsobu života.“

„Ale to jsme přece měli\“

„Věci se mění,“ pokrčil jsem rameny. „Stejně jako světy a společnosti.“

„Ale na takovém uspořádání společnosti jsme se shodli, když jsme sem přišli!“ namítl.

„Souhlasila snad Ashina, že nebude mít přístup do Rady starších?“ opáčil jsem. „A souhlasil Samuel, aby Mawenzi podstoupil tentýž rituál, který zabil jeho prvního syna? Souhlasila Ledama, aby uváděla jenom své první jméno? Podívej se kolem sebe, Isaaku. Kilimandžáro se opravdu vyvíjí. Williama Blumleina jsem neviděl nějaké tři čtyři měsíce – od té doby, co se začal řešit tenhle problém, ale vsadil bych se, že by ti řekl, že jde o naprosto přirozený vývoj.“

„Co o nás ví?“ obořil se na mě Isaac. „Není přece Masaj!“

„Je ženatý s masajskou ženou,“ opáčil jsem, „čím je tedy podle tebe?“

„Bílým vetřelcem.“

Potřásl jsem hlavou: „William je Masaj. Potvrdila to i tvá vlastní Rada.“

Vypadalo to, že na mne začne křičet, ale pak se otočil na patě a odešel.

Když se zprávy o současném dění dostaly k Blumleinovi, opustil svou manyatu a přijel do města. Zdál se být všudypřítomný. Sledoval situaci, vyptával se a neustále diktoval poznámky do svého kapesního počítače. Dokonce jsem ho jednou potkal, když byl na obědě s Ledárnou. Pravděpodobně se od svatby viděli poprvé.

Jednoho dne, když jsem se procházel v malém parku – nešlo o žádný skutečný přírodní park se zvěří, jenom o kousek zeleně, která oživovala městský beton – jsem ho zahlédl, jak sedí na lavičce. Byl sám a výjimečně nic nediktoval, a tak jsem došel až k němu a pozdravil ho.

„Ahoj, Davide;“ odpověděl. „Posaď se. Není to fascinující?“

„Myslím, že se to dalo předpokládat,“ řekl jsem a sedl si vedle něj.

„Jistě, jednou k tomu muselo dojít, ale takhle brzy. Je to skutečně pozoruhodné.“ Podíval se na mě trochu úkosem. „Řekl bych, že v tom máš tak trochu prsty.“

„Doneslo se ti snad něco?“

Zavrtěl hlavou: „Ne. Ale kdo jiný by mluvil s Radou o volbách a ústavě?“

„Proč ne třeba Joshua?“

„Joshua a ostatní právníci se vyznají v právu a zákonech denní potřeby. Proč by navrhovali něco, kvůli čemu by se museli učit nové věci? Ne, ne, příteli, určitější to byl ty.“

„Byl jsem to já,“ připustil jsem. „Ale mluvil jsem, až když mě požádali.“

„Pocit viny není na místě, Davide. Tímhle směrem se vyvíjejí všechny společnosti. Některé rychleji, některé pomaleji, některé s většími, jiné s menšími obtížemi.“ Usmál se: „Někdy dochází k neuvěřitelným násilnostem, jindy je vývoj naprosto poklidný.“

„Všechny společnosti?“ zeptal jsem se pochybovačně.

Kývl: „Vývoj je hodně individuální a mnohdy se zprvu nepozná, že už to začalo, ale všeobecné hlasovací právo, rovnoprávnost všech občanů a rovné příležitosti jsou cíle, ke kterým směřuje každá společnost.“

„Jak si podle tvých pozorování stojíme my?“ zeptal jsem se.

Pokrčil rameny: „Na závěry je moc brzy. Může nastat minimálně sto různých situací, které vývoj dočasně zastaví nebo zvrátí. Podstatná je ale dočasnost případného zvratu. Pokud je vývoj takhle rychlý, doprovází ho obvykle i násilí, protože síly, které stojí u moci, nejsou připraveny ustoupit nevyhnutelnému.

Ale společnost na Kilimandžáru vychází z masajského tradičního uspořádání na Zemi, kde už byly všechny zásadní problémy vyřešeny Alespoň doufám.“

„To mi dává naději,“ odpověděl jsem.

„Tobě? Ty jsi přece historik,“ zasmál se. „Takovéhle věci tě přece nemohou překvapit.“

„Jako historik pracuji s důsledky, nikoli s procesy, které k nim vedou,“ odtušil jsem.

„Starý dobrý David,“ usmál se, „vždycky má po ruce racionální odpověď.“

„Díky. Tedy pokud je to myšleno jako poklona.“

„Ano, je to poklona. Alespoň do určité míry. Řekni mi, už se dohodli, jaký titul bude mít osoba, která bude celému Kilimandžáru velet?“

„Pokud vím, měl by to být prostě vůdce.“

„Ne laibon. Masajští náčelníci byli přece vždycky laiboňové.“

Zavrtěl jsem hlavou: „Ne. To slovo má příliš blízko k výrazu laiboni. Nechceme, aby si cizinci mysleli, že jsme si do čela postavili šamana“

„Vůdce je dobré jméno,“ kývl. „Aleje třeba mít se na pozoru před lidmi, kteří baží po velkolepých titulech.“ Odmlčel se a zadíval se na průvod pastevců, který zrovna procházel kolem nás s transparenty požadujícími zmenšení plochy přírodních parků. „Už se o tu pozici někdo ucházel?“

„Pokud vím, tak ne. Ale zaslechl jsem, že snad Ashina zvažuje kandidaturu.“

„Měl bych se zeptat, jestli má nějaké zkušenosti, ale byla by to hloupá otázka. Nikdo tady nemá žádné zkušenosti. Navrhoval jsem Joshuovi, aby do toho šel taky.“

„Co on na to?“

Blumlein se zašklebil. „Řekl, že jestli se o tom zmíním ještě jednou, srazí mě z Kilimandžára zpátky na Zemi.“

Zasmál jsem se. „Z toho plyne, že být právníkem se vyplatí víc než stát se vládcem.“

„Jistě, pokud jsou ve městě právníci alespoň dva“ souhlasil Blumlein.

Povídali jsme si ještě chvíli a pak jsem se zvedl a vrátil se do kanceláře.

Demonstrace a politikaření pokračovaly ještě dalších čtrnáct dní, v ústavě došlo k několika drobným změnám a Rada nakonec rozhodla, že je na čase odhlasovat její platnost, což voliči udělali velkou většinou hlasů.

Pak přišly na řadu volby do Rady. Většina členů neměla se zvolením problém, protože už v Radě jednou byli a měli zkušenosti.

Ale bylo zřejmé, že tentokrát se od nich čeká, že budou na požadavky svých voličů reagovat dostatečně pružně, jinak si budou po příštích volbách hledat zaměstnáni.

Neobsazená zůstala jenom pozice vůdce. Jak jsem předpokládal, Ashina ohlásila svou kandidaturu. Když se ta zpráva dostala do Keni, vrátil se do Kilimandžára Robert ole Meeli, aby se také ucházel o nejvyšší post. I Isaac ole Olkejuado se rozhodl zkusit štěstí, po něm se začali hlásit další a brzy jsme měli čtrnáct kandidátů.

Jestliže se v době, kdy lidé vyjadřovali své postoje k ústavě, zdály Isaakovi ulice hlučné a plné lidí, musel ze současného halasu šílet. Každý, kandidát měl své stoupence a město zaplnili demonstranti nejen člověčí, ale i zvířecí, protože pastevci nebyli ochotni nechat svá stáda bez dozoru a vodili je s sebou, aby vyjádřili podporu určitému kandidátovi.

Blumlein vše bedlivě pozoroval a vypadalo to, že ho vývoj těší. Lidé, kteří ještě před několika měsíci zírali na jeho nezvykle bílý obličej, ho už nevnímali jako něco mimořádného; stal se pro ně součástí města

„Řekni mi, Williame, když jsi sem přijel, tohle jsi určitě nepředpokládal, že ne?“ V tu chvíli jsme společně pozorovali další stádo kráčející prostředkem hlavní třídy. Jednotlivé kusy měly na bocích bílou barvou napsané jméno jednoho z kandidátů,

„Ne,“ připustil. „Ale není to úžasné? Víc než sto let bylo Masajům srdečně jedno, kdo vládne v Keni, pokud si mohli v klidu pást krávy a bydlet v manyatách. Volby je zajímaly asi tolik jako lyžování. A teď se na ty pastevce podívej!“

„Zajímalo by mě, jestli vůbec znají nějaké body volebního programu,“ přemýšlel jsem nahlas.

„Vědí, kdo slibuje, že zdvihne cenu dobytka,“ odpověděl. „Vědí, kdo slibuje, že zruší přírodní parky. Vědí, kdo slibuje bezplatnou zdravotní péči pro jejich děti. Samozřejmě nevědí nic o dalších padesáti sedmi bodech volebního programu, ale proč by také měli? Na to mají lidi, kteří to vědí za ně.“

Měl pravdu. Každý věděl to, co ho zajímalo – obyvatelé měst, pastevci, obchodníci, studenti, bohatí i chudí, členové všech pěti klanů. A věděli, jací kandidáti se zaměřují na problémy, které oni sami považují za nejdůležitější.

Jenže takhle jsme se nemohli pohnout z místa. Předvolební průzkumy se samozřejmě nekonaly, ale byl jsem přesvědčený, že žádný ze čtrnácti kandidátů nedostane víc než patnáct procent hlasů. Ústava s něčím takovým nepočítala; podle ní měl ve volbách zvítězit kandidát s největším počtem hlasů, nikoli ten, který by získal nadpoloviční většinu. A tak bylo docela dobře možné, že naším vůdcem bude někdo, komu nedá svůj hlas osmdesát pět procent voličů.

Dva dny před volbami se na předměstích největšího města konala shromáždění, v nichž dostali všichni kandidáti možnost oslovit totéž publikum. Každý přednesl své volební sliby, od malé části přihlížejících se mu dostalo hlučného uznání a od zbytku zdvořilého potlesku.

Prohlížel jsem si připravené kandidáty. Všichni přistupovali k věci opravdově – žádný z nich ještě neměl příležitost nechat se zkorumpovat. Všichni věřili v budoucnost Kilimandžára, jinak by tady teď nestáli. Ale přesto se mi zdáli jednobarevní a nějak mi splývali dohromady. Nebyla mezi nimi žádná mimořádná osobnost. Potřebovali jsme někoho, jako byl Batian nebo Nelion, dva velcí masajští muži, kteří se zapsali do historie natolik, že po nich byly pojmenovány vrcholky Kirinyagy známé také jako Mount Keňa. Zatím před námi stálo čtrnáct lidí s nejlepšími úmysly, kteří rozhodně nebyli připraveni vést tento svět, jakkoli byl maličký.

Když už jsem to nemohl déle vydržet, vystoupil jsem na pódium, ze kterého kandidáti mluvili ke shromáždění.

„Oznamuješ snad svou kandidatura, Davide ole Saitoti?“ zeptal se mě Martin ole Sironka

„Ne,“ odpověděl jsem. „Nejsem způsobilý stát se vůdcem Kilimandžára“

„Tak proč stojíš na tomto místě?“

„Protože vím o muži, který je mimořádně vhodný, aby se stal naším vůdcem,“ řekl jsem. „Je to nejvzdělanější muž na Kilimandžáru. Nepatří do žádného z pěti klanů, takže by nikoho neupřednostňoval. Není obyvatelem města, takže by neprotěžoval města proti pastevcům. Není pastevcem, takže by nestranil ani jim. Viděl, jak se vyvíjí řada společností, a dokázal by nás vést po správné cestě. A konečně: Rada starších rozhodla, že je Masajem.“ Díval jsem se upřeně mezi posluchače a doufal, že můj kandidát mezi nimi není a že nebude moci navrženou kandidaturu okamžitě stáhnout. „Jmenuje se William Blumlein.“

Nenásledoval žádný aplaus, žádný nadšený křik. Ale když jsem sestupoval z pódia, všiml jsem si, že si lidé mezi sebou šeptají.

Všech čtrnáct kandidátů postupně vystoupilo na pódium, aby odsoudilo můj výběr a vysvětlilo, že Blumlein by pro voliče nikdy neudělal to, co oni. Ale při svém projevu ztratil každý devět z deseti Masajů, kteří nepatřili do okruhu jeho voličů.

Volby proběhly o dva dny později. Bílý Masaj Blumlein získal víc než sedmdesát procent hlasů a na jeho počest byl poražen mladý býček. Oslava trvala dlouho do noci. Když si byl William konečně jistý, že ho nikdo neuslyší, naklonil se ke mně a zašeptal: „Ty všiváku! Celý včerejšek jsem strávil tím, že jsem se dohadoval s Radou. Ústava mi nedala žádnou možnost kandidatura stáhnout. Ty jsi to věděl!“

„Víš o nějakém lepším kandidátovi?“ zeptal jsem se.

„To není důležité.“

„Kdepak,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jsi Masaj a občan Kilimandžára To je důležité.“

„Budu ti muset najít nějaké místečko ve své vládě,“ pronesl se zlomyslným úsměvem.

„Všechny pozice už jsou obsazeny,“ odpověděl jsem, „ale rád sepíšu historii tvé éry.“

„Zasáhl jsi do vývoje téhle společnosti a tím jsi ji poškodil,“ pravil vážně. „Uvědomuješ si to?“

„Ty přece jsi součástí téhle společnosti. Uvědomuješ si to ty.“

„Starý dobrý David,“ povzdechl si rezignovaně „vždycky má po ruce racionální odpověď.“

Nazítří se Blumlein ujal úřadu. Dokonce pronesl projev. Přistihl jsem se, jak si říkám: Chudák Darwin. Ten měl možnost studovat jenom důsledky evoluce. Kdežto já mohu pozorovat její průběh.

Soumrak na Kilimandžáru (2239 n. i.)

Seděl jsem u počítače a pročítal své zápisky o počátcích Kilimandžára, když stroj promluvil.

„Davide ole Saitoti, máš se dostavit do místní nemocnice.“

„Mohu znát nějaké podrobnosti?“ zeptal jsem se.

„Jsi očekáván,“ pravil počítač. „Někdo na tebe bude čekat.“

Neměl jsem tušení, o jak naléhavou záležitost jde, ale řekl jsem si, že lepší bude jet vlastním autem než spoléhat na městskou dopravu. Sešel jsem do garáže a jel rychle do nemocnice, do které to bylo asi pět kilometrů. Auto jsem dal na starost obsluze a spěchal do vstupní haly. Nikdo na mě nečekal, a tak j sem šel k recepci.

„Jsem David ole Saitoti. Dostal jsem vzkaz, že…“

„Ano, jistě,“ nenechala mě recepční domluvit, „jděte prosím do pokoje číslo 208.“

„Poslal pro mne Joshua ole Saibull?“ zeptal jsem se. „Nebo snad vůdce Blumlein?“

„Nevím,“ zavrtěla hlavou. „Vím jen, že se máte dostavit do pokoje číslo 208.“

Vyjel jsem vzdušným výtahem do druhého patra a chodbou došel k příslušnému pokoji.

Otevřel jsem dveře a vešel. V posteli ležel starý vyhublý muž s tlustým obvazem na pravé ruce. Do těla i z těla mu vedlo několik hadiček.

V místnosti byl lékař, který mě uvítal otázkou: „Vy jste David ole Saitoti?“

„Ano.“

„Jsem rád, že jste přijel tak rychle,“

„Proč jsem měl vlastně přijet? Toho muže neznám.“

„Požádal o vaši přítomnost.“

„Opravdu?“ zeptal jsem se překvapeně a znovu si starce prohlédl. „Nikdy jsem ho neviděl. Patrně jde o nějaké nedorozumění.“

„To pochybuji,“ zavrtěl hlavou lékař. „Jste historik, ne?“

„To jsem.“

„Trval na tom, že máme zavolat historika“ Usmál se. „Bylo to jednoduché. Zřejmě jste jediný, kterého máme.“

Znovu jsem se podíval na nemocného. „Co je mu?“

„Pokusil se spáchat sebevraždu,“ zněla odpověď. „Ale zpackal to. Zítra ho pravděpodobně propustíme.“

„Ale všechny ty hadičky…,“ nedokončil jsem větu.

„To jsou jenom bezpečnostní opatření. Byl dehydrovaný a měl narušenou elektrolytickou rovnováhu.“

„Proč si chtěl sáhnout na život?“

„Nemám tušení,“ řekl doktor. „Myslím, že o tom s vámi chce mluvit.“

„Jak se jmenuje?“

Lékař se podíval do kapesního počítače: „Sokoine ole Parasayip.“

„Nikdy jsem to jméno neslyšel.“

„Tak ho slyšíte teď.“ Něco mu zapípalo v kapse. „Musím jít dolů. Vrátím se za pár minut.“

Odešel. Otočil jsem se ke starci, který se na mne díval bez mrknutí.

„Myslel jsem, že spíte,“ řekl jsem polekaně.

„Byl jsem vzhůru,“ odpověděl, „ale nemám, co bych řekl tomuhle městskému laibonbvi“

„On přece není žádný šaman.“

„Samozřejmě že je. Já praktikuji staré způsoby léčení, on zase nové. Ale jinak jsme stejní.“

„Vy jste laiboni.“

„Ano, jsem laiboni,“ potvrdil kývnutím Sokoine ole Parasayip. „Vypadáš, že tě to překvapilo.“

„Překvapilo,“ kývl jsem.

„Proč?“

„Ze dvou důvodů, Zaprvé nechápu, z jakého důvodu by se mohl chtít laiboni zabít. A zadruhé nevím, k čemu laiboni potřebuje historika. Předpokládám, že jste mě nechal zavolat kvůli mé profesi, ne kvůli jménu.“

„Ano,“ kývl Sokoine.

„Nuže?“ zeptal jsem se s očekáváním.

„Cítím se nepohodlně, když s tebou mluvím vleže. Můžeš mi pomoct vstát?“

„To ne,“ zavrtěl jsem hlavou, „ale můžu vám zdvihnout postel, abyste seděl.“

Naklonil jsem se nad něj a nastavil ovladač do příslušné polohy. Horní část postele se pomalu zdvihla do úhlu čtyřiceti pěti stupňů,

„Je to tak lepší?“ zeptal jsem se.

„Mnohem,“ kývl Sokoine.

Rozhlédl jsem se, přitáhl si židli a posadil se. „Tak, a teď mi řekněte, proč se mnou chce mluvit muž, kterého jsem nikdy neviděl a který si chtěl vzít život.“

„Musím se dozvědět věci, které mi může říct jenom historik,“ odpověděl.

„Jaké věci?“

„Jsem laiboni,“ začal Sokoine.

„Ano, to už jste říkal. Odkud?“.

„Z manyat, které leží mezi městy il-taarroser a il-ikumai.“

„Tu oblast znám,“ kývl jsem.

„Jsem dobrý laiboni“ pokračoval. „Nikdy jsem neudělal nic, co by mne znevážilo nebo vrhlo hanbu na mne a mé poslání.“

„Věřím, že jste dobrý laiboni. A co dál?“

„Léčil jsem nemocné, žehnal dobytku, řídil jsem rituální obřízky a obřady Eunoto, při kterých se z válečníků elmoran stávají mladí stařešinové. Dělal jsem vše, oč jsem byl požádán. Když byla rodina chudá, přijal jsem jako odměnu třeba jedinou kozu, nežádal jsem ani starého býka Jsem dobrý laiboni:“

„Proč se dobrý laiboni pokusil skoncovat se životem?“ zeptal jsem se.

„Co má laiboni dělat, když už ho nikdo nechce a nepotřebuje?“ reagoyal Sokoine na mou otázku ztrápeně. „V mém kraji nebylo letos obřezáno jediné děvče. Chlapců bylo obřezáno jedenáct, ale všichni tady v nemocnici; žádný tradičním způsobem. Nikdo mě nezve, abych požehnal stá dům, protože z il-ikumai přichází k dobytku se svou medicínou zvířecí laiboni – veterinář. Děti si mě nevšímají, odrostlí kluci se mi posmívají, starší se „a mne dívají se stejnou útrpností, s jakou sledují starou krávu, která půjde brzy na porážku.“

Ve tváři měl výraz zmatku.

„Co má laiboni dělat, když už ho nikdo nepotřebuje?“

„Rozhodně by se neměl zabíjet,“ řekl jsem,

„Odešel jsem do jiných krajů s nadějí, že by mě tam mohl někdo potřebovat. Jenomže tam, kde už svého laiboniho měli, mě vyhnali, tam, kde ho neměli, mě nechtěli. Mluvil jsem s jinými laibonii. Mají stejné problémy jako já. Masajové nás potřebovali po bezpočet generací, požívali jsme úcty a respektu a byli jsme ceněni nad všechny ostatní. Ale teď, během pouhých několika let, se z nás stali zbyteční starci. Vyhnanci ve vlastní zemi.“

Nevěděl jsem, co na to říct, a tak jsem ho vzal za ruku.

„Jsem zbabělec,“ pokračoval po chvilce. „Masaj by se neměl ničeho bát, ale já jsem se zalekl bezcenného života a pokusil se ho ukončit. Tady,“ ukázal na místo pod obvazem na předloktí, „jsem si přeřezal žíly a byl jsem připraven vykrvácet, ale našli mě dva elmoran a dovezli mě do téhle nemocnice. Až mě propustí, pokusím se o to zřejmě znovu. Ale řekl jsem si, že si před tím promluvím s historikem.“

„Jsem rád, že o tom spolu mluvíme. Ale co chcete vlastně probrat?“

„Existuje i jiný eutopický svět, který byl osídlen kmenem z Keni,“ začal.

„Ano, Kirinyaga“ přikývl jsem. „Osídlili ji Kikujové.“

„A Kikujové mají své laibonie, kterým říkají mundumugové“

„To je pravda“

„Studoval jsi i historii Kirinyagy, nebo jenom historii Země?“ zeptal se.

„Studoval jsem i historii Kirinyagy,“ odvětil jsem smutně, protože jsem věděl, jaká otázka bude následovat.

„Řekni mi, jak to mundumugové na Kirinyaze udělali, že si udrželi úctu svého lidu? Třeba se mi podaří udělat totéž i tady, na Kilimandžáru.“

„Kirinyaga je jiný svět,“ řekl jsem.

„To se Kikujové svých mundumugů tolik báli?“ zeptal se.

„Měli jenom jednoho mundumugu“ odpověděl jsem. „Jmenoval se Koriba Pokud vím, byl to čestný muž a musel být i chytrý, protože měl řadu diplomů z univerzit v Anglii a v Americe.“

„Ale?“ zeptal se tázavě Sokoine.

„Ale byl to fanatik. Myslel si, že kikujské Utopie je možné dosáhnout jedině tím, že jeho lidé zavrhnou všechno evropské a budou žít jako v dobách před příchodem bělochů do Keni.“

„Možná měl pravdu,“ zamyslel se Sokoine.

„Mýlil se. Historii Kirinyagy jsem studoval a mohu říct, že je to řada na sebe navazujících dobře míněných hrubých omylů.

Koriba si uvědomil, jak svému světu škodí, protože se nakonec vrátil do Keni.“

„On byl jejich jediný mundumugu!“

„Ano.“

„To lidé vždy a všude zavrhnou svého duchovního vůdce, nebo se to děje jenom v afrických světech?“ ptal se dál. „Jak je to v křesťanských a muslimských Eutopiích?“

„Lidé vlastně neodmítají duchovní vedení, spíš jde o to, že někteří členové dané společnosti přijímají nové myšlenky ochotněji než duchovní vůdci.“

„Co je nového na doktorech?“ vyjel Sokoine popuzeně. „Jsou tady už řadu staletí.“

„Ale Masajové žili se svými stády v savanách a neměli k nim po řadu staletí přístup,“ vysvětloval jsem, „zato Masajové, kteří se odstěhovali do měst, ano,“

Sokoine mlčel tak dlouho, že jsem si myslel, že usnul. Ale nakonec promluvil.

„Vím, proč Koriba opustil Kirinyagu.“

„Proč?“

„Ze stejného důvodu, z jakého musím já opustit Kilimandžáro,“ odpověděl. „Nechtěl se dívat, jak jeho boha porazí bůh Západu.“

„To je tentýž bůh,“ namítl jsem, „jenom mu dáváme různá jména.“

Zavrtěl hlavou. „Enkai je pomalu vytlačován, z Afriky. Věřil jsem, že tohle bude svět, kde konečně zvítězí, ale zmýlil jsem se. Bůh bělochů opět získal převahu.“ Rezignovaně si povzdechl: „Musím najít svět, do kterého se Enkai uchýlil.“

„Je tam, kde byl vždycky,“ potřásl jsem hlavou. „Copak to nebyl on, kdo k vám dovedl ty dva elmoran, než jste vykrvácel?“

„Chceš říct, že je za mnou poslal, aby mě dovezli na na tohle místo?“ odpověděl opovržlivě. „To není čin slitovného boha Ne, ne, historiku, Enkai už na Kilimandžáru není.“

Upřeně jsem se díval na toho zahořklého starce. Jsem historik a součástí mé profese není přesvědčovat lidi, že život stojí za to žít. Ale Sokoine mě oslovil, a já jsem cítil povinnost to zkusit.

„Myslíte si, že vaším úkolem je najít boha Enkaie?“ zeptal jsem se a snažil si utřídit myšlenky.

„Ano,“ odpověděl. „A protože všichni Masajové žijí v Africe nebo na Kilimandžáru, musí se Enkai cítit velmi osamělý ve svém novém světě, kde ho nikdo neuctívá a neplní jeho přání.“

„Díváte se příliš daleko,“ řekl jsem.

„Co tím myslíš?“

„Enkai si přeje, abyste ho našel a znovu uctíval, že?“

„Ano.“

„Jestli zemřete, nenajdete ho,“ pokračoval jsem, a když jsem viděl, že nechápe, kam mířím, dodal jsem: „Jestli si přeje, abyste ho uctíval, jistě vás chce mít živého… Určitě to byl Enkai, kdo řídil kroky elmoran, aby vás našli a přivezli sem. Jestliže to udělal, znamená to, že je stále na Kilimandžáru.“

Dlouho se na mě upřeně a podmračeně díval: „Ve tvé řeči je něco špatně, ale nemohu přijít na to, co to je.“

„Bude nejlepší, abyste zůstal na Kilimandžáru, dokud na to nepřijdete,“ nadhodil jsem. „Dokud si nebudete jistý, že tady Enkai není a že nemá smysl hledat ho ani nikde jinde.“

„Budu o tom přemýšlet,“ kývl.

„Výborně. Jestli jsem to dobře pochopil, možná vás zítra propustí z nemocnice. Máte kam jít?“

„Chodím od manyaty k manyatě. Nikdo neodmítne přístřeší laibonimu. I když,“ zaváhal a na vrásčitém obličeji se mu objevil ustaraný výraz, „tak to bývalo dřív. Zítra si lidé mohou říct, že už jim laiboni k ničemu není.“

„Můžete zůstat u mne, dokud nenaberete síly,“ nabídl jsem mu.

„Bydlet s tebou v chatrči s počítačem?“ opáčil znechuceně.

„Není to chatrč,“ odpověděl jsem. „A kdo ví? Třeba vás můj počítač dokáže naučit něco, co přesvědčí Masaje, že nemohou svého laibonihojen tak odhodit jako prázdnou dýni.“

Upřeně se na mne díval. „Proč to děláš?“ zeptal se nakonec. „Ty přece laiboniho k ničemu nepotřebuješ. Ty v má kouzla nevěříš. Věříš městu. Nenosíš ani červenou pokrývku, ani kopí. Proč mi chceš pomoct?“

Přemýšlel jsem asi minutu a nakonec jsem odpověděl: „Protože jsem historik a lidé jako vy jsou součástí naší historie.“

„Ale ne naší budoucnosti,“ odvětil hořce.

„Nevím,“ potřásl jsem hlavou. „Dnešek se stane historií až zítra Zeptejte se mne zítra“

„To, co říkáš, je zajímavé,“ uznal tiše. Vypadalo to, že chce dodat ještě něco dalšího, ale najednou se mu oči zavřely a zůstal ležet bez hnutí. Chvíli jsem si myslel, že snad zemřel, ale všechny přístroje běžely tiše dál. Uvědomil jsem, si, že prostě usnul.

Sokoina propustili z nemocnice až za další tři dny, kdy lékaři pokládali jeho stav za uspokojivý, a předali ho do mé péče. Odvezl jsem ho k sobě domů. Prošel jsem detekčním zařízením, které mi zkontrolovalo sítnici a strukturu kostí, posuvné dveře se otevřely a zajely do zdi, vpustily nás dovnitř a pak za námi zase zapadly zpět na místo.

„Jste teprve mým druhým hostem,“ poznamenal jsem a sledoval, jak se Sokoine rozhlíží. „Ten první přišel také z manyat. Myslel si, že počítač je kouzelná věc,“ vzpomínal jsem na noc, kterou u mne strávil Mawenzi.

„Je to pro nás cizí věc,“ odpověděl Sokoine, „ale nikoli kouzelná. Určitě viděl počítače na lodi, ve které sem přiletěl.“

„Byl to mladý chlapec,“ vysvětloval jsem, „počítače si z cesty pravděpodobně nepamatoval, nebo jim nevěnoval pozornost. Do vesmírné lodi nastoupil z chatrče v africké savaně. Musel to pro něj být nevšední zážitek.“

„Teď už nejspíš chodí v obleku a kravatě a pro manyaty má jenom pohrdání.“

„Je stále u svého dobytka a své vyvolené,“ zavrtěl jsem hlavou. „Občas ho vídám.“

„Chceš říct, že viděl město, dokonce ho navštívil, a přesto stále dává přednost životu pastevce?“ zeptal se Sokoine. „Snad je v tom jiskřička naděje.“

Řekl jsem si, že ho nevezmu do restaurace, kam obvykle chodím – laiboni v tradičním obleku by vzbuzoval příliš velkou pozornost – a připravil jsem nám jídlo doma. Vyptával se mne na spoustu věcí ohledně sporáku, plotýnek, mrazáku a dalších spotřebičů. Nevím, jak mu chutnalo, ale nestěžoval si a jedl bez jediného slova.

Po večeři se usadil v obývacím pokoji a mlčky zíral do prázdna. Já jsem si chvíli četl, trochu jsem pracoval na počítači a pak jsem si šel lehnout. Když jsem se ráno vzbudil, seděl nepohnutě na stejném místě.

„Jste v pořádku?“ zeptal jsem se.

Chvíli trvalo, než si uvědomil mou přítomnost a zareagoval. „Ano,“ odpověděl, „teď už jsem v pořádku. Díky tomu, co jsi řekl.“

„Co jsem řekl?“ opakoval jsem po něm.

„Že dnešek se stane historií až zítra Měl jsi pravdu, Davide ole Saitoti. Všechno se mění a to, co se zdá dnes nové, je zítřejší historií. Mým úkolem je poskytovat lidem útěchu, klid duše a zahánět démony.“ Najednou se usmál. „To je historie.

Nemyslím tím potřebu přinášet útěchu, uzdravovat rány a ochraňovat před démony. Ten úkol je věčný. Ale prostředky, kterými jsem své povinnosti prováděl dřív, už jsou historií a nahradily je nové metody a postupy – lékaři, nemocnice, složité přístroje. Zítra se stanou historií i ony, ale potřeby mého lidu zůstanou stále stejné.“

„Máte samozřejmě pravdu,“ odpověděl jsem, „ale nechápu přesně, kam míříte.“

„Způsoby a prostředky se budou měnit vždycky. Ale potřeba pomáhat je věčná. A protože já žiji dnes, musím používat dnešní metody, abych splnil, co ode mne očekává Enkai.“ Odmlčel se. „Dnes mě odvezeš zpět do nemocnice. Ne jako pacienta, ale jako studenta. Laiboni je jenom slovo. Důležité je, co takový laiboni dělá.“

„Znám několik lidí, kteří by vám mohli pomoci,“ odpověděl jsem. Nezmínil jsem, že jedním z nich je samotný vůdce celého planetoidu. „Ale musím vás varovat. Pokud vás přijmou, budou chtít, abyste vykonával práci ošetřovatele. Jako laibonimu vám to možná bude připadat únavné, možná dokonce ponižující.“

Pokrčil rameny. „Někde se začít musí. Pomáhat lidem, kteří to potřebují, přece není ponižující. Ponižující je nezkusit to.“

Bylo mu asi o třicet let víc než mně, ale když jsem ho vezl do nemocnice, cítil jsem se jako pyšný otec.

Stačilo to, abych znovu uvěřil v našeho Enkaie. Téměř.

Noc na Kilimandžáru (2210 n. I.)

Vzbudil jsem se uprostřed noci. Videofon znovu a znovu opakoval mé jméno, pokaždé hlasitěji. Konečně jsem spustil nohy přes pelest postele, posadil se, zdvihl ho z nočního stolku a přijal hovor.

„Ano?“ zamumlal jsem. „Co se děje?“

„Davide, tady je Joshua“

Zamžoural jsem na holografickou obrazovku. „To vidím. Kolik je hodin?“

„Půl čtvrté.“

„Ať jde, o co chce, určitě to může počkat,“ zabručel jsem a chystal se videofon vypnout a znovu se uložit.

„Krucinál, Davide!“ zaječel, „koukej se probrat!“

Hřbetem ruky jsem si promnul oči. „No jo, vždyť už jsem vzhůru. Proč proboha voláš v půl čtvrté ráno!“

„Potřebujeme tvé odborné znalosti,“ vysvětloval Joshua

„Jsem historik, a ne lovec upírů,“ zabručel jsem. „To musí být nějaký vtip, ne?“

„Ne, není to vtip. Jde o velmi důležitou věc a my potřebujeme znalosti historika Už je ti to jasné?“

„Kdo je to myl“ zeptal jsem se a snažil se zaostřit pohled.

„Já a policie.“

„Tak dobrá,“ kývl jsem. „Obléknu se a přijedu…,“ zmateně jsem se zarazil: „Kam mám vlastně přijet? K tobě do kanceláře nebo na policejní stanici?“

„Potřebuju tě mít tam, kde se můžeš dostat ke všem svým záznamům,“ řekl.

„Tak to musím do kanceláře,“ odpověděl jsem. „Tu mám tři bloky odsud.“

„Nemůžeš se připojit z domova?“

„Pořád nevím, co po mně chceš!“ ohradil jsem se.

„Dám ti chvilku, aby ses probral a oblékl. Řeknu ti to, až si budu jistý, že ti to normálně myslí a že už neusneš.“

Bez jediného dalšího slova jsem vstal, šel do kuchyně a požádal o kávu kuchyňského robota, kterého jsem nechal nainstalovat před pár měsíci, když mě přestalo bavit vařit. Pár vteřin jsem poslouchal elektronické ševelení a pak si vzal hotový šálek kouřící kávy.

Přešel jsem ke kuchyňskému stolu, aktivoval videofon a čekal, až se na obrazovce objeví Joshuův holograf.

„Už jsem vzhůru a mám v sobě potřebnou dávku kofeinu. Co je tak důležité, že to nemohlo počkat do rána?“

„Máme tady mrtvolu,“ odpověděl Joshua „Ne úplně přesně tady. Pošlu ti holografy do domácího počítače.“

„Doufám, že nechceš, abych si ve čtyři ráno prohlížel holografy mrtvého těla.“ vyjel jsem.

„Nejsou čtyři, ale půl čtvrté a pět minut,“ opravil mě. „Kromě toho to není typická mrtvola. Byla zohavena.“

„To’s mě opravdu uklidnil. Děláš si legraci, ne?“

„Ne, Davide, nedělám si legraci. Zavřeli mého bratrance a já ho budu obhajovat.“

„Myslíš bratrance Mosese? Toho, co je pořád pod parou?“

„Přesně toho. Večer ho viděli, jak se motá poblíž místa činu, a když ho sebrali a začali vyslýchat, nic si nepamatoval.“

„Tak to ti přeju hodně štěstí,“ řekl jsem.

„Potřebuju víc než štěstí,“ opáčil Joshua „Potřebuju pomoc.“

„Já jsem přece historik! Copak já vím něco o znetvořených mrtvolách?!“

„Doufám, že něco ano,“ zněla odpověď.

„No tak dobrá. Je to muž, nebo žena?“

„Ani jedno.“

„Cože?“‚

„Správně položená otázka by zněla: Je to samec nebo samice? A odpověď je: je to samice.“

„Nechápu.“

„Asi před třemi hodinami někdo vnikl do parku ke zvířatům – ještě jsem nezjistil, jak se dostal přes elektrický plot – a zabil a zohavil nosorožce dvourohého.“

„Tak nosorožce,“ opakoval jsem tupě.

Přikývl. „Zabil samici nosorožce otrávenou šipkou, a když byla mrtvá, odřezal jí rohy.“

„Joshuo, ty potřebuješ psychiatra! Ne historika,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Možná máš pravdu,“ přitakal, „ale napřed si musím promluvit s tebou. Nešlo o sebeobranu, Davide. Bylo to předem promyšlené.“

„Jak to víš?“

„Protože neškodný člověk jen tak nebrouzdá v noci a ani jindy s otrávenými šipkami po kapsách. Kromě toho ten zabiják zůstal na místě, dokud si nebyl jistý, že je zvíře skutečně mrtvé. Rohy odřezal velmi elegantně. Je jasné, že je nechtěl poškodit. Dokážu si představit, že se někdo rozzuří, když o vlásek unikne útoku nosorožce, a přitom ho zabije… Jenže proč by pak pečlivě uřízl rohy? Věř mi, tohle muselo být promyšlené předem.“

„Ve tvém podání to zní jako skutečná vražda – ty řeči o předem promyšleném činu a tak. Ale zatím jde spíš o poškozování veřejného majetku, ne?“

„Ten člověk musel mít dobrý důvod, proč to udělal, Davide. Přece by jen tak neriskoval život! A při setkání s nosorožcem o život jde!“ Odmlčel se. „Vím, že nosorožců bývala na Zemi spousta. Pak je pytláci téměř vybili; především kvůli rohům. Ale potřeboval bych víc informací. Považuje se roh za náboženský předmět? Mohlo by zabití nosorožce nějak souviset s rituálním přechodem do dospělosti – něco jako když měli naši elmoran za úkol zabít lva kopím? Ten náš zabiják je třeba jenom cvok, ale pokud existuje pro jeho čin nějaký reálný důvod, snáze by se nám hledal. Co jsme nosorožcům dělali, si může zjistit každý, ale já potřebuji vědět, proč jsmeto dělali. Co bylo na jejich rozích tak zvláštního, že je lidé téměř vyhubili a riskovali přitom vězení?“

„Uvidím, co se dá najít,“ slíbil jsem mu. „A k tvému klientovi: jsi si jistý, že je nevinný?“

„Stoprocentně,“ kývl. „Policie ví, že to neudělal. Prostě měla pocit, že někoho musí zavřít.“

„Ještě mám poslední otázku.“

„Ano?“

„Pokud vím, nemá Moses ole Kaelo ani pětník. Jak ti zaplatí?“

„Až mi ty řekneš, jak je to se zabijáky nosorožců, já ti zase na oplátku vysvětlím, co jsou to právní služby pro bono.“ A zavěsil.

Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že se uložím zpátky do postele, ale cítil jsem se už úplně bdělý. Neprobrala mě ani tak káva jako spíš Joshuova domněnka, že může existovat důvod, proč zabít nosorožce a připravit ho o rohy.

Usadil jsem se k počítači a pokusil se utřídit si myšlenky. Protože jsem byl přece jen méně čilý než obvykle, použil jsem hlasové ovládání, abych se nemusel soustřeďovat na stisk správných kláves.

„Počítači, zapni se,“ zněl první povel.

Zapnuto, ozvala se odpověď.

„Připoj se v mé kanceláři do souborů, které nejsou zamčeny nebo chráněny heslem.“

Činnost probíhá… Hotovo.

„Kdy zemřel poslední nosorožec?“

Hledám… Poslední africký černý nosorožec zemřel v roce 2067 našeho letopočtu. Poslední africký bílý nosorožec zemřel v roce 2061 našeho letopočtu. Poslední indický nosorožec zemřel v roce 2055 našeho letopočtu. Poslední nosorožec na Sumatře…

„To stačí,“ zarazil jsem ho. „Teď chci, abys prošel zápisy ze všech afrických soudů a zjistil, jestli za zabití nosorožců hrozilo vězení.“

Hledám… Za pytlácké útoky na nosorožce byl uvězněn třináct tisíc šest set sedmdesát jeden člověk. Počet nosorožců zabitých pytláky se ve dvacátém století pohyboval mezi osmi sty šedesáti jedním tisícem a osmi sty šedesáti čtyřmi tisíci kusy. V dalším období byli upytlačeni tisíc tři sta čtyřicet dva nosorožci.

„Proč to rozpětí čísel ve dvacátém století?“ zeptal jsem se.

Protože až tři tisíce nosorožců zemřelo z jiných příčin nežli pytláctví a rohy jim byly odňaty muži a ženami, kteří využili příležitosti, když náhodou našli jejich těla

„Odřezal někdo z těch zmíněných více než třináct tisíc uvězněných lidí nosorožcům rohy?“

Ano. Z uvedeného počtu vězňů odsouzených pro zabití nosorožců byli třináct tisíc čtyři sta devadesát čtyři lidé obviněni z odejmutí rohů.

„Počítači, z jakého důvodu bylo zabito tolik nosorožců?“

Z důvodu získání rohů.

Žádné překvapení. „A jaký je důvod pro získání rohů?“

Finanční zisk.

„Kdo rohy nosorožců vykupoval?“

Číně používali lékaři prášek z rohů nosorožce jako silné afrodiziakum. V zemích severní Afriky se roh nosorožce používal k výrobě rukojetí dýk,

„Jaká by byla cena jednoho rohu v keňských šilincích dnes?“

Nedostatečné údaje. Hodnota rohu i šilinku se měnila. Zadej přesnější časový údaj.

„Dobrá. Jaká byla jeho hodnota v roce 1980?“

Mezi dvaadvaceti a třiceti tisíci keňských šilinků v závislosti na velikosti a kvalitě rohu.

„Jaká byla v roce 1980 hodnota keňského šilinku?“

V roce 1980 byl směnný kurs keňského šilinku vůči britské libře čtyři celé dvacet tři.

„A jaký byl v roce 1980 v Keni příjem na obyvatele? Jde mi o průměrnou hodnotu bez ohledu na příslušnost k určitému kmeni.“

Dva tisíce čtyři sta jeden celých dvacet osm šilinku za rok.

Chvíli jsem mlčel a porovnával čísla v hlavě. Není divu, že byl zabit téměř milion nosorožců. Mrtvý nosorožec měl desetinásobně vyšší hodnotu v porovnání s průměrným ročním příjmem na obyvatele!

„Počítači,“ položil jsem další otázku, „existuje nějaký trh s rohy nosorožců i dnes?“

Trh je mimořádně omezený, protože rohy jsou téměř nedostupné. Pokud by se takový mimořádný případ, naskytl, hodnota rohu by vysoce převýšila cenu z konce dvacátého a počátku jedenadvacátého století. Se zahrnutím inflace by se pohybovala okolo šesti set dvaceti pěti tisíc šilinků, ale mohla by být ještě mnohem vyšší – záleželo by na vyjednávání a smlouvání obou stran…

Zavolal jsem videofonem Joshuovi a řekl mu, co jsem zjistil. Nezdál se nijak překvapený.

„Většinu těch informací jsem věděl a zbytek jsem si domyslel. Celé je to hodně znepokojivé, Davide.“

„Nechápu proč.“

„Obřadní nože se dneska nevyrábějí. A pokud jde o afrodiziakální účinky, rohy rozemleté do pití a jídla je měly stejné, jako kdyby sis do nich nastrouhal nehty. Tedy žádné. Požádal jsem o vyhodnocení počítač.“ Zašklebil se. „Znamená to jediné: jde o sběratelskou trofej z vyhynulého naklonovaného zvířete. A z toho plyne, že je ohrožené každé zvíře v parku. Lvi, leopardi a impaly vyhynuli ve stejné době jako nosorožci. Sběratel, který chce mít roh nosorožce jenom proto, že jde o vzácnou věc, může mít stejný zájem i o hroší zub, lví hřívu nebo o roh kudu velkého. A takových sběratelů bude nejspíš hodně. Jestli to nezastavíme hned, zkusí to ten pytlák znovu. Jsou to snadno vydělané peníze a je jich spousta. Jestli se to roznese, a to se určitě roznese, budeme mít na krku celou hordu pytláků.“

„Mohl to udělat Moses?“

„V žádném případě. Našli ho na naší straně elektrického plotu. Moses by ho nedokázal přelézt bez úrazu ani v těch vzácných chvilkách, kdy je střízlivý. A už vůbec ne dnes v noci. A pokud jde o přesné zacílení šipky ve tmě…“

„No dobrá,“ odpověděl jsem, „v tom případě bude jednoduché dostat ho ven.“

„Ale mě, ksakru, nezajímá jeho případ!“ Skoro křičel. „Chci chytit toho pytláka a zaručit, že se nic takového nebude opakovat. Jinak se nám v parcích budou hemžit zástupy nezvaných hostů!“

Přerušil spojení.

Znovu mě napadlo, že bych mohl jít do postele, ale teď už jsem byl dokonale vzhůru a věděl jsem, že má práce ještě neskončila. Na konci dvacátého století byli tedy nosorožci téměř vyhubeni, ale poslední kusy přežívaly ještě dalších padesát let. Jak to?

„Počítači?“ oslovil jsem svůj elektronický protějšek.

Jsem aktivován.

„Kolik žilo v Keni nosorožců v roce 1950?“

Sto tři tisíc šest set dvacet pět černých a sedmnáct bílých.

„Kolik v roce 1970?“

Sedmdesát dva tisíc sto třicet tři černých a devět bílých.

„A v roce 1990?“

Čtyři sta dvacet osm černých a žádní bílí.

Bylo zřejmé, v kterých letech bujelo pytláctví nejvíc.

A v roce 2010?

Dvanáct set třicet osm černých a dvacet osm bílých.

To znamená, že černí nosorožci, kteří se v roce 1990 zdáli být odsouzeni k záhubě, svůj počet během následujících dvaceti let ztrojnásobili.

Požádal jsem počítač, aby mi to vysvětlil. Nedokázal to, a tak jsem se oblékl, došel do kanceláře, zapnul výkonnější počítač a stáhl si ze Země soubory‘, ke kterým jsem neměl z domácího počítače přístup.

Odpověď mě překvapila, ale když jsem se nad ní zamyslel, uvědomil jsem si, že jiná cesta nebyla možná. Několik soukromých rezervací a farem, např. Solio Ranch, Lewa Downs, a pár dalších došlo k závěru, že nosorožci nedokáží přežít v národních parcích, a začaly je chovat samy.

Proč je pytláci nezabíjeli i tam?

Tady přišlo to překvapení.

Farmy si najaly nejlepší ochranku, jaká se dala zaplatit penězi, totiž bývalé pytláky. Daly jim zbraně, uniformy a plat, poskytly jim ubytování a dostalo se jim i respektu. Díky téhle hrstce napravených pytláků přežili nosorožci v Keni ještě dalšího půl století, než se farmy a jejich pozemky rozprodaly developerům a zmizel i poslední kousek jejich přirozeného prostředí.

Najít řešení našeho problému, byť byl u nás na Kilimandžáru v zárodku, vyžadovalo novátorský přístup. Všechno ukazovalo na to, že se zatím potýkáme jenom s jedním pytlákem. Toho jsme měli v plánu chytit a zavřít do vězení, nikoli ho najmout, aby nám pomáhal proti ostatním narušitelům.

To ale neznamenalo, že bychom nedokázali vytvořit protipytláckou jednotku. Ze spousty mladíků žijících na pastvinách se někteří určitě nudí, jiní těžko shánějí věno, které musí zaplatit za svou vyvolenou, a další by možná uvítali když ne přímo povyražení, tak alespoň nějakou změnu, aniž by se museli přestěhovat do měst.

Zavolal jsem Williamu Blumleinovi, abych si s ním domluvil schůzku. Udělal si na mě v programu čas nazítří těsně před obědem.

„Nazdar, Williame,“ pozdravil jsem ho, když mě uvedli do jeho kanceláře.

Seděl za stolem v košili – s krátkými rukávy, v lehkých kraťasech a vypadal spokojeně.

„Nazdar, Davide,“ vstal, aby mi potřásl rukou. „Co pro tebe může tvá vláda udělat dnes?“

„Objevil se jistý problém,“ začal jsem.

Zdvihl udiveně obočí: „Problém? V Utopii? Nejspíš jsem tuhle funkci neměl vůbec přijímat.“

„Mluvím vážně, Williame.“

„No tak dobrá. Povídej. Doufám, že ti nevadí, když si z našeho hovoru pořídím holograf. Dělám to při všech schůzkách, šetří to čas, když pak danou věc předávám k řešení některému oddělení. Nemusím jim všechno opakovat.“

Vysvětlil jsem mu, jak se věci mají. Než jsem navrhl řešení, přerušil mě.

„Budeme muset parky chránit. Vím, že máme elektrické ploty, ale je jasné, že někdo zjistil, jak se přes ně dostat. Jestli ho hezky rychle neposadíme za mříže, nejspíš se o to své know-how brzy podělí s nějakými kumpány. Jak to vidím já, budeme v parcích potřebovat nějaké ozbrojené chlapy, ať jim budeme říkat hlídači, strážci nebo nějak jinak.“

„Naprosto s vámi souhlasím, pane,“ kývl jsem.

„Z toho, co jsi zjistil, vyplývá, že bychom měli projít vězení a nabídnout všem pytlákům prominutí trestu, budou-li pro nás pracovat. Jenomže v naší věznici žádní pytláci nejsou. Takže ‚ co navrhuješ?“

„Abychom najali mladíky z manyat. Najímat mladé muže z měst asi nemá cenu.“

„To nebude fungovat. Davide,“ zavrtěl hlavou. „Ti kluci nikdy neviděli jediné divoké zvíře. Nemají tušení, jak ulovit nosorožce, natož aby dokázali zastavit pytláka. Kromě toho je jejich platidlem dobytek a já nejsem zařízený na to, abych jim platil kravami.“

„Co chceš tedy dělat? Čekat, až pytlák zaútočí znovu a doufat, že ho s trochou štěstí dostaneme?“ zeptal jsem se rozmrzele. Měl jsem vztek, že našel v mém nápadu tolik trhlin.

„To ty jsi mě navrhl na tenhle post, Davide. Měl bys mi trochu víc věřit.“

„Dobře, co máš tedy v plánu?“

„Nemohu najmout pytláka, protože máme jenom jednoho a toho jsme ještě nechytili,“ odpověděl Blumlein. „A protože nemohu najmout nikoho, kdo umí zabíjet nosorožce, musím se spokojit s někým, kdo dovede přelézt elektrický plot.“

„O čem to mluvíš?“ zamračil jsem se.

„O vězních,“ pokrčil rameny. „Zmírním trest jakémukoli vězni, který mi předvede, že se umí dostat přes elektrický plot.“

„Zbláznil ses?“ vyjekl jsem. „Jenom je popíchneš, aby se dali na pytláckou dráhu! Už teď jsou to kriminálníci!“

„Takhle jednoduché to nebude, Davide,“ odpověděl klidně. „Každý vězeň, který mou nabídku přijme, musí souhlasit, že mu do těla nastřelíme čip. Budeme v každém okamžiku vědět, kde zrovna je. Totéž později zřejmě uděláme i se všemi velkými zvířaty v parcích, ale protipytlácká rota přijde na řadu jako první. Nemůžeme mít skutečné odborníky, jako to před lety udělali na rančích v Keni, ale budeme mít lidi, kteří vědí, jak se pytláci dostávají přes elektrické ploty. Ti lidé dostanou zbraně a my budeme neustále monitorovat jejich pohyb. Jako začátek to není špatné, ne?“

„Doufám, že ne,“ řekl jsem pochybovačně.

„Řeknu ti ještě něco dalšího,“ pokračoval Blumlein. „Našeho pytláka dostaneme. Brzy. Ten roh má obrovskou cenu, a pokud si peníze uloží tady, na Kilimandžára, dozvíme se to okamžitě. A také požádáme banky na Zemi, aby nás uvědomily, kdyby se pokusil otevřít účet tam. Nemusí kontaktovat keňské banky, účet si může otevřít kdekoli na Zemi, aniž by doložil kilimandžárský pas.“

„To mě nenapadlo,“ uznal jsem.

„Proč by tě to mělo napadnout? Nejsi ani policajt, ani politik.“

„Měli bychom ho lapit co nevidět.“

„Pozor, pozor,“ zasmál se Blumlein, „teď si skoro protiřečíš. Ať je to, kdo chce, nabídneme mu dohodu. Díky svým schopnostem se stane velitelem protipytlácké jednotky. To, že ho chytíme, ještě neznamená, že sběratelé přestanou nabízet za trofeje ohromné sumy. Vždycky se najde někdo, kdo na tak lákavé částky zareaguje.“

A opravdu. O tři dny později jsme pytláka chytili, když si chtěl uložit peníze do bezpečnostní schránky, kterou v bance monitorovala holografická bezpečnostní kamera. Čistě ze zvědavosti jsem ho navštívil ve vězeňské cele. Byl to mladý pastevec, asi tak šestnácti sedmnáctiletý. Jmenoval se Katoo ole Porola. To jméno mi bylo povědomé a za chvíli jsem si vzpomněl.

„Ty jsi přece bratr Mawenziho ole Poroly!“

Nešťastně přikývl: „To všechno kvůli dívce. Jmenuje se Kaelo. Miluji ji celý život a brzy bych za ni dokázal zaplatit žádanou cenu. Jenže starému Simonu ole Kiploli zemřela minulý týden nejmladší žena a on přišel s tím, že zaplatí za Kaelo hned. Kaelo řekla svému otci, že si Simona nevezme a že se chce provdat za mne. Její otec se rozzlobil a pohrozil, že ji za neposlušnost pošle zpátky na Zemi ke svému bratrovi. Rozhodli jsme se, že spolu utečeme do il-makesen, města mého kmene, protože tam si ženy mohou samy vybrat, s kým chtějí žít. Jenže já neměl žádné peníze a musel jsem si nějaké opatřit dřív, než ji otec pošle na Zemi.“

„Jak tě napadlo zabít nosorožce?“ zeptal jsem se.

„Můj otec se vyjadřuje o sběratelích s opovržením, tak jsem se obrátil na Herberta ole Basinole, Jeho rodina se loni odstěhovala do města. To on našel na Zemi sběratele, který měl o roh nosorožce zájem. Udělal to pro mě jako přítel a nevzal si žádné peníze ani dobytek. Jenom nám chtěl pomoct.“

Odmlčel se. Stěží přemáhal slzy. „Na svou rodinu jsem uvalil hanbu a Kaelo jsem navždy ztratil.“

„Možná ne,“ zavrtěl jsem hlavou.

Tázavě se na mě zadíval.

„Jestli se nepletu, přijde si s tebou někdo brzy promluvit o tvé budoucnosti. Dostaneš příležitost svou chybu odčinit. Na tvém místě bych souhlasil s podmínkami, které ti nabídnou.“

V obličeji se mu objevil výraz úlevy.

Nazítří dostal Herbert ole Basinole pořádnou lekci od samotného Blumleina, který ho dokonce osobně provedl vězením. Herbert slíbil, že už se nikdy nebude pokoušet stát prostředníkem mezi pytlákem a sběratelem.

O dva týdny později byl Katoovi ole Parola implantován do těla čip, dostal uniformu, plat a hodnost a stal prvním kilimandžárským hlídačem přírodního parku. Brzy na to se mladí milenci vzali. Blumlein rozhodl, že otci nevěsty nemusí být vyplacena požadovaná cena, ale Katoo trval na tom, aby z jeho mzdy bylo každý týden strženo pět šilinků a posláno tchánovi.

Mladý Katoo se osvědčil. Až příliš. Člověka by nenapadlo, že mladík, který vykonává dobře svou práci, bude příčinou největší změny v naší historii. Ale bylo to tak.

0. Nové svítání na Kilimandžáru (EEqi-SaqB n. I.)

Uplynul rok, aniž došlo k jakémukoli dalšímu pytláckému pokusu. Považoval jsem to za úspěch a svým způsobem to úspěch byl. Ale objevil se nečekaný problém.

Když jsem se jednoho dne vrátil do kanceláře po příjemné polední projížďce v bližším z obou přírodních parků, čekal na mě vzkaz. Zapnul jsem počítač a na obrazovce se objevil holograf Williama Blumleina

„Nazdar Davide, narazili jsme na menší problém. Zajímal by mne tvůj názor. Pozval jsem i Joshuu. Po obědě tě vyzvedne v kanceláři a přiveze tě ke mně.“

Následujících dvacet minut jsem strávil přemýšlením, oč by mohlo jít. Pak dorazil Joshua a společně jsme jeli k budově Rady. Čekal na nás muž – zdráhám se říct strážný, i když byl ozbrojený laserovou pistolí – a doprovodil nás do Blumleinovy kanceláře.

„Jsem rád, že jste přišli,“ přivítal nás Blumlein. „Vynořil se jistý politický problém, který potřebuji prodiskutovat s vámi oběma“

„Neměl bys takové problémy probírat spíš s Radou starších?“ zeptal jsem se.

„Časem na to dojde. Ale protože jste na počátku té záležitosti stáli vy dva, zajímají mě především vaše názory.“ Počkal, až se usadíme, a pokračoval. „Jak víte, jsou protipytlácké jednotky Katooa ole Porola úspěšným, počinem.“

„Jistě,“ zamračil jsem se, „a v čem vidíš problém? Měli jsme dvě možnosti – buď je zřídit, nebo neudělat nic a vydat tak zvířata všanc pytlákům.“.

„Souhlasím s Davidem,“ řekl Joshua.

„S Davidovým názorem by zřejmě souhlasil každý,“ kývl Blumlein. „A víte, co je zajímavé? Mýlili jsme se.“

„Tomu nerozumím,“ zavrtěl hlavou Joshua „Vysvětlím ti to. Sběratelé už vědí, že tady máme zajímavá zvířata, a my kvůli nim musíme hlídat parky čtyřiadvacet hodin denně. Najeden park a den potřebujeme tři směny hlídačů. Aby byla zajištěna dostatečná kontrola elektrického plotu, je v každé směně potřeba sedm, raději osm mužů. A nezapomínejte, že někdo musí být i uvnitř parku pro případ, že by narušitel přece jen překonal vnější bezpečnostní okruh. Každý muž je vybaven zbraněmi a technickými zařízeními, která ho upozorní na poškození plotu.“

Odmlčel se a podíval se na nás. „Pánové, jde o čtyřicet platů plus další výdaje, které jsme ještě před rokem neměli. Z parků samotných nám neplynou žádné příjmy, které by nám pomohly tyto náklady uhradit, protože za vstup nevybíráme žádné poplatky. Početná menšina obyvatel měst si myslí, že by se parky měly zrušit a peníze na hlídače využít lepším způsobem. Půdu bychom podle nich měli dát k dispozici pastevcům, kteří vždycky přivítají rozšíření pastvin.“

„Nenapadlo mě přemýšlet o výdajích,“ připustil jsem.

„Mne ano,“ řekl Joshua „Ale nemyslel jsem si, že by mohly být tak vysoké.“ Zamračil se. „Masajové žili vždycky v souladu s přírodou. Příroda je naším dědictvím. Kdybychom parky zrušili, byli bychom proti všemu, co je nám vlastní.“

„Ty přece nežiješ v harmonii s přírodou,“ upozornil ho Blumlein jemně. „Přírodu jsi nechal obehnat ostnatými dráty.“

„Copak ty chceš parky zrušit, Williame?“ zeptal se Joshua naléhavě.

„Ne, nechci. Jenom vás chci upozornit na některé argumenty, kterým budeme muset čelit, pokud se rozhodneme, že parky zůstanou, kde jsou.“ Otočil se ke mně: „Co ty na to, historiku?“

Pokrčil jsem rameny: „Žijeme v kapitalistické společnosti. Všechny ostatní ekonomické systémy se během minulých staletí ukázaly jako nefunkční.“

„Pokračuj,“ pokývl Blumlein. Byl jsem si jistý, že ví, co se chystám říct, a že s tím souhlasí.

„Žijeme v umělém terraformovaném světě. Na Kilimandžáru se nám nikdy nepodaří objevit zlato, diamanty nebo štěpné materiály. Můžeme získat jenom bohatství, které sami vytvoříme. Aby mohly parky dál existovat, musí být ekonomicky soběstačné. Musí vydělávat tolik peněz, aby zaplatily Katoovy muže. A až se prokáže, že jsou toho schopny, bude se od nich nejspíš chtít, aby dokázaly vydělat i na údržbu ochranných plotů. Pokud se nedokážou zaplatit, budou muset skončit.“

„Naprosto souhlasím,“ kývl Blumlein. „Otázka tedy zní: Jak to zařídit, aby si na sebe parky vydělaly?“

„Odpověď znáš,“ opáčil jsem.

„Ano, ale raději bych ji slyšel od tebe,“ řekl s náznakem pobaveného úsměvu. „Alespoň si nebudu v domýšlení věcí připadat zbytečně osamělý.“

„Tak ty jsi tohle všechno věděl, ještě než jsi nás sem zavolal?“ vyjel Joshua nakvašeně. „Že jestli chceme parky udržet proti opozici, musíme zajistit, aby si na sebe vydělaly?“

„A to znamená?“ pokračoval Blumlein.

„To znamená, že musíme Kilimandžáro otevřít pozemským turistům,“ odpověděl jsem.

„Myslím, že máš pravdu, Davide.“

„Ty víš, že mám pravdu,“ odtušil jsem. „Ty po mně prostě chceš, abych to celé vysvětlil Radě a aby se její členové naštvali na mne, a ne na tebe.“

Blumlein se usmál. „Nečeká se snad od politika, že si bude chránit záda, když řeší nějaký problém?“

„Znám jenom jednoho politika“ ucedil Joshua „a ten mi jde občas pěkně na nervy.“

„Zřejmě ti půjde na nervy ještě víc,“ pokrčil rameny Blumlein.

„Ven s tím! Teď hned!“ obořil se na něj Joshua

„Teď hned chci, abys přemýšlel.“

„Přemýšlel o čem?“ zeptal se Joshua zmateně.

Blumleinovi stačil jediný pohled na mne a věděl, že jsem pochopil, kam míří. „Řekni mu to ty, Davide,“ požádal mě.

„Je to jako hra domina,“ vysvětloval jsem Joshuovi. „Uděláme-li jednu věc, musíme pak zákonitě přistoupit k dalším krokům. Když otevřeme přírodní parky turistům, budeme je muset někde ubytovat. Budeme muset postavit silnice, které povedou z přistávací plochy k parkům. Budeme potřebovat skutečné hlídače, protože ve chvíli, kdy sem přijede tolik turistů, aby se parky‘ zaplatily, zákonitě dojde k narušení ekologické rovnováhy. Turisty nemůžeme nechat, aby se v parcích potulovali jen tak pěšky, takže budeme muset dovézt nějaké vozy a zaškolit jejich řidiče a servisní mechaniky.“

„A to je jenom vrcholek ledovce,“ dodal Blumlein, „Ne že bychom mohli na Kilimandžáru natrefit na ledovec. Máme přistávací plochu, které jsme dali jméno Nebe. Teď je prázdná. Ale když rozjedeme turistický průmysl, nemůžeme tam turisty nechat postávat se zavazadly na holé pláni, než pro ně přiletí loď. Budeme potřebovat malý kosmodrom; ne pro lodě, rozhodně ne zpočátku, ale pro turisty. Budeme muset zřídit úschovny zavazadel a prostory, kde se cestující schovají před horkem, deštěm, startujícími a přistávajícími raketami a kde se během čekání na raketu nají. Můžeme předpokládat, že by sem ze Země jednou denně létala raketa, obdobný typ, kterým přiletěli Masajové. Ale lidé, kteří budou mít čas a peníze, aby se sem jenom přilétli podívat na zvířata, si budou moci dovolit soukromé lodě. Takže budeme přinejmenším potřebovat hangár, čerpací stanici a vyškolené mechaniky.“

„To abychom s parky snad raději skoncovali hned, ne?“ odporoval Joshua.

„Proč?“ opáčil Blumlein.

„To, co popisuješ, není masajská Utopie. Spíš se to podobá představě masajského pekla“

Blumlein se otočil ke mně: „Je to tak, Davide?“

„Záleží na tom, o jakých Masajích mluvíme. Nezapomeňte, že osmdesát procent pozemských Masajů odešlo ze savan do měst. Nepochybně je zajímalo, jak vydělat peníze. A ani pastevci se nikdy neostýchali přijímat peníze od turistů. Na začátku dvacátého století stály na Zemi modelové vesnice, ve kterých si, turisté mohli prohlížet chatrče, vyptávat se domorodců, fotografovat je a natáčet. Naši elmoran trávili mnohem více času se zvědavými turisty než péčí o stáda. Na začátku jedenadvacátého století byla na turismus navázána spousta pracovních příležitostí. Víte, že se v roce 2020 prodalo sedm tisíc pravých masajských kopí? Méně než tisícovka se prodala v Africe, zbytek prostřednictvím internetového obchodu.“

„Myslíš, že to bylo peklo?“ otočil se Blumlein na Joshuu.

„Pokud ne, tak proč jsme odjeli na Kilimandžáro?“ opáčil Joshua

„Abyste vytvořili Utopii.“

„Totéž udělali i Kikujové z Kirinyagy,“ řekl Joshua.

„Opravdu, Davide?“ zeptal se Blumlein.

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Oni chtěli oživit Utopii, která podle nich existovala v Africe před příchodem Evropanů. My jsme přišli vytvořit novou Utopii, aniž bychom měli nějaký promyšlený plán.“

„Víme, co nechceme“ stál si na svém Joshua

„Opravdu?“ usmál se Blumlein. „Ukaž mi Masaje, který nechce být bohatý, který pohrdá dobytkem a šilinky, a já s tebou budu souhlasit.“

„Takže abychom mohli financovat ten váš turistický průmysl, vezmeme peníze nemocnicím a farmářům?“

„Bohatství není konečné, Joshuo,“ pokračoval klidně Blumlein. „Stačí pozorovat stádo dobytka. Když se narodí nový kus, cena stáda se zvýší. To ale neznamená, že by se kvůli tomu snížila cena jiného stáda. Takhle vzniká bohatství. Přemýšlíme o důsledcích systému, který by parkům přinesl finanční nezávislost. Peníze turistů, které z toho systému poplynou, nebudou na Kilimandžáru fyzicky existovat, dokud je tady turisté neutratí. Vzniknou nová pracovní místa pro hlídače, mechaniky, poskytovatele ubytování. Ale ani tahle místa nebudou existovat, dokud je turisté nezačnou využívat. Peníze, kterými vytvoření toho všeho zaplatíme, nevezmeme nikomu na Kilimandžára. Jsou to peníze, které naše bohatství nepřerozdělí, ale navýší.“

„Přestaň mě poučovat, jako bych byl školáček!“ vyjel Joshua vztekle.

„Tak přestaň používat školácké argumenty,“ namítl Blumlein. „Kdyby lidé chtěli žít přesně tak, jak žili v Keni a v Tanzánii, nepřiletěli by na Kilimandžáro. Stejně jako každá potenciální Utopie je i náš svět experimentem. Pokud to bude možné, parky zachovám a budu se snažit vyřešit co nejlépe všechny důsledky, které z toho vyplynou. Pokud je nebudu moci zachovat, pokud nezískám na svou stranu většinu členů Rady, nevrátím se na Zemi se staženým ocasem. Přijdu s jiným plánem na vytvoření jiné Utopie. To, co neudělám, je, že se nepostavím, do čela přesné kopii života na Zemi. Kdyby existovala Utopie na Zemi, Masajové by ji nikdy neopustili.“

„Život na Zemi měl k Utopii blíž než to, co navrhuješ,“ nedal se Joshua

„Promiň, ale v tom s tebou nesouhlasím,“ odvětil Blumlein.

„Můžeš se mnou nesouhlasit před Radou,“ odpověděl Joshua „protože tam přednesu své argumenty.“

„Jistě, to bude nejlepší,“ kývl Blumlein. „Uvidíme se tam.“

Joshua udělal dva kroky ke dveřím a otočil se na mě: „Jdeš se mnou, Davide?“ zeptal se rozrušeně.

„Ještě chci s Davidem něco projednat,“ odpověděl Blumlein. „Až skončíme, postarám se mu o odvoz.“

Joshua beze slova odešel. Blumlein počkal, dokud si nebyl jistý, že se nevrátí, a otočil se ke mně. „Díky, že ses o tom nezmínil, Davide.“

„Divím se, že ho to nenapadlo. Je to přece samozřejmé.“

„Samozřejmé je to jenom pro historika Nezapomeň, že v Africe nejsou už několik staletí žádní velcí savci, a že než vymřeli, podniklo se na jejich záchranu kdeco. Jak by mohl vědět o selekci v rámci druhu?“

„Hm, ale rozhodně si mohl spočítat, že roh nosorožce nikoli upytlačeného, ale obětovaného by dokázal poskytnout prostředky, které by vystačily na dvacetiletou údržbu dvou parků. To je dost dlouho na to, aby se vypěstovalo pár nových nosorožců a obětoval další.“

„Proti takovému výpočtu se nedá nic namítat,“ souhlasil Blumlein.

„Co budeš dělat, jestli ho to napadne a jestli se o tom zmíní před Radou?“ zeptal jsem se.

„Výpočet je nezpochybnitelný, ale mohu zpochybnit morální aspekty. Když se zvířata přemnožila natolik, že je parky už nedokázaly uživit, bylo nutné jich určitý počet zlikvidovat, šlo o rychlou smrt, místo aby pomalu umírala hladem. A ještě něco. Na Zemi se zvířata objevila jako první. Teprve po nich přišli lidé, kterým se musela přizpůsobit. Ale tady, na Kilimandžáru, nebylo absolutně nic. Žijeme v umělém světě bez jakýchkoli přirozených živých forem. Nosorožce a další zvířata máme proto, že jsme je mít chtěli, naklonovali jsme je a pečujeme o ně. Je nemorální zabít z ekonomických důvodů třeba i jenom jeden kus.“

„Měl jsem pravdu,“ řekl jsem.

„V čem?“

„Že jsi tím pravým člověkem na tuhle pozici.“

„Zatím jsem měl sotva čas se rozkoukat. To nejzajímavější nás teprve čeká.“

V následujících dnech se ponořil právě do toho nejzajímavějšího.

Předložil svou věc Radě a počínal si skvěle. Poprvé v historii Kilimandžára se stalo, že Rada nehlasovala jednomyslně ve prospěch Joshuy ole Saibulla.

Během měsíce začala stavba dvou luxusních ubytovacích zařízení, po jednom v každém parku. Na parky dozírali Masajové v tuhých zelených uniformách, ze Země jsme pozvali biology, aby vysvětlili našim lidem podstatu jejich nových zaměstnání a zasvětili je do nuancí ekosystémů. Přiletěli pozemští inženýři, kteří vyškolili naše nové mechaniky v obsluze technických systémů, a povolali jsme i další odborníky na výcvik šéfkuchařů, číšníků a domovních správců.

U každého parku vznikly dvě zbrusu nové manyaty. Výmluvní mladí muži a ženy se v nich každé ráno převlékli z kraťasů a triček do tradičních červených úborů a provázeli turisty po manyatách a v nadšených výkladech mísili fakta s historií a legendami.

Během jednoho roku jsme vybudovali kosmodrom a do budoucna počítali s jeho rozšířením. Některé Kilimandžárany jsme poslali na Zem, aby se naučili nejčastěji používané jazyky, jiné, aby pronikli do tajů složitějších kosmodromů a byli připraveni, až se ten náš rozroste.

Součástí kosmodromu byla i směnárna, která se brzy proměnila v plnohodnotnou banku. Malé banky začaly vyrůstat i napříč savanou, aby pastevci nemuseli vážit dlouhou cestu do měst s penězi od turistů.

Počet nabízených atrakcí rostl. Bylo například možné zúčastnit se za poplatek tradiční svatby a totéž platilo i pro obřady Eunoto. Jako málo přitažlivé se ukázaly tradiční masajské tance, při kterých elmoran skáčí bez ustání nahoru a dolů, a tak jsme najali choreografy z kmene Šona a Xhosa, aby z nich udělali atraktivnější podívanou.

Jeden z turistů s velmi světlou pletí dostal vážný úpal a hádejte, kdo se o něj postaral! Sokoine ole Parasayip, někdejší laiboni rekvalifikovaný na ošetřovatele. A když dotyčný turista zjistil, že se mu dostalo péče od skutečného šamana, trval na tom, že si domů vezme onu obyčejnou mastičku, kterou ho Sokoine namazal. Možná v tom měl prsty Sokoine, možná jeho nadřízení, ale během dalšího měsíce se od nás na Zemi i do dalších eutopických kolonií začal vyvážet Pravý masajský krém na ochranu kůže.

Pro Kilimandžáro to byla vzrušující doba, během níž probíhala ve společnosti řada změn. Každý den přinášel něco nového a těch několik lidí, kteří nebyli ochotni pracovat, nahradili jiní.

Ode dne, kdy Joshua odešel rozzlobeně z Blumleinovy kanceláře, uběhly téměř na den dva roky. Seděl jsem v krytém patiu Blumleinova nového domu a upíjel drink ze sklenice.

„Můžeš na sebe být hrdý,“ říkal jsem mu. „Daří se ti, na co sáhneš. Všechno běží jako hodinky.“

„Ale jdi, Davide,“ zavrtěl hlavou. „Jsi přece historik. Víš, jak se věci mají.“

Tázavě jsem se na něj zadíval.

„Už jsme dosáhli měřitelného znečištění,“ odpověděl Blumlein. „Dříve nebo později se mezi zvířaty objeví nějaký nový virus. Jestli napadne dravce, budeme muset cíleně vybít část býložravců, jinak by sežrali celý park. A pokud napadne býložravce, budeme muset vybít část dravců, jinak nám pomalu pojdou hlady. Po pastvinách cirkuluje takové množství peněz, že pastevci přestanou používat jako oběživo dobytek. Teď máme devítiprocentní inflaci. I kdybychom ten stav dokázali zlepšit, ekonomika se zákonitě nemůže vyvíjet delší dobu bez recese. Toho, co jsme u nás rozjeli, si všimly i další eutopické světy. Některé se nás snaží napodobit. Nakonec s nimi budeme bojovat o turisty a turistické šilinky.“

„Jak dlouho myslíš, že tohle vydrží?“

„Nic nevydrží věčně, Davide,“ odpověděl zlehka „Jediná otázka je, jestli to vydrží déle než my.“

„Zní to, jako by sis myslel, že naše Utopie je nesmysl.“

Upil ze sklenky: „Díváš se na to ze špatného úhlu. Poslední dva roky se všichni snaží, plánují a pracují. To je klíč ke všemu. Tam udělala Kirinyaga chybu.“

„Nevím, kam míříš,“ zamračil jsem se.

„Lidem odjakživa prospívalo čelit výzvám,“ pravil s mírným úsměvem. „Napadlo tě někdy, Davide, že Utopie možná vůbec není konečným výsledkem, ale spíš snahou výsledku dosáhnout?“

Ne, to mě nenapadlo.

Ale od toho večera jsem o tom často přemýšlel a myslím, že William měl možná pravdu.

Přinejmenším už nemám strach z budoucnosti.

Poprvé vydáno v magazínu Subterranean v létě 2008

Přeložila Blanka Petáková