Vladimír Zábrodský – Lidé z Marin Gotte

Lepší je vyhořet, než se stěhovat

Nezdálo se, že by něco narušovalo neposkvrněnost zelenkavého pláště mlhoviny ze zpopelněných planet. A přece:

„Cíl je blízko,“ šeptl přistávací člun.

„Tady,“ ukazoval servilně dalekohled.

Rekreační kolonie. Vyhlížela křehce, ale dílo Člověka v mezihvězdném prostoru takhle působí a bude působit vždycky. Koule zdálky, koule zblízka; obepínaly ji složitě tvarované transportní tunely s nakládacími a vykládacími rampami a rošty.

Sutton Grošák se jí představil: „Stěhovák.“

„Marin Gotte,“ odvětila.

Prozradil účel návštěvy a na oplátku přijal trojrozměrný obraz kolonie. Otáčel jím kolem osy, kterou představovala zvýrazněná gravitační šipka. Žádná koule, spíš nepravidelný soudek, dole šikmo seříznutý. Vršek zdobily čtyři výtahové věže a chlopeň vletového otvoru. Jako uťatá hlava… Přestal s převzatým objektem rotovat, raději přesouval pozorovatele. Změna v úhlu pohledu stačila, aby zlověstně vyhlížející, temný obrys ožil barvami: něžnou ocúnovou, teplou jantarovou. Průhledné plochy skleníků, vitrín a vyhlídkových teras, občas oslnivě zajiskřily, když na ně dopadl jas nejbližšího plazmového tělesa – Solacernu – zářícího zpoza zelenkavého stínítka mlhovinového pláště.

Do stěhovácké přilby se ukládaly informace: mapa; počet obyvatel a jejich momentální poloha. Portrét každého z kolonistů doprovázelo návěští prozrazující vybrané životní peripetie.

Člun zamířil k vletovému otvoru. Marin Gotte ho přijala.

Grošák vstoupil do přechodové komory modrými vraty, a když potom otevřel ta bílá na jejím konci, mohl začít stěhovat.

Stěhování je akt války. Ta trvá teprve roky relativně jednotného času, pro její objasnění však musíme nahlédnout hluboko do historie Člověka:

Jako první osídlil Zemi, potom Měsíc, Mars, následně měsíce plynných obrů, oříškem se stala kolonizace Merkuru s Venuší a hlavně vzdáleného Charónu. A dál? Pokračovat se dalo jen tak, že rodiče donesou děti k jednomu milníku a ony zase svoje děti k dalšímu. S pomocí hibernace a generačních arch letících rychlostí blížící se rychlosti světla nalezli poutníci cíl v oblasti vesmíru, ve kterém postupně vybudovali z ledových jader komet Shluk umělých kolonií. Čas, kdy oni spali, lidstvo vyvíjející se v blízkosti Slunce nepromarnilo: objevilo prakticky využitelný pohon lodí deformující časoprostor. Našlo, nazvalo a osídlilo Soustavu tří sluncí. Tři body ve vesmíru poznamenané přítomností člověka – Sluneční soustava, Shluk umělých kolonií a Soustava tří sluncí – se staly snadno dosažitelnými. Technologická propast mezi Shlukem a soustavami byla nezměrná. Shluk nedokázal udržet samostatnost. Došlo k jeho živelnému dělení mezi obě soustavy. Co si však počít se zastaralými umělými koloniemi? Odpověď přinesl vědecký pokrok. Samoaktualizovatelné materiály, přípravny jídla z výnosu vojtěškových polí, omnikom. Důsledek pro umělé kolonie: žádná údržba, žádná starost o jídlo, nekonečné možnosti zábavy, pokud to vezme do ruky někdo, kdo tomu rozumí. Nevelké kolonie Shluku se staly ideálními místy pro rekreaci se stálým personálem tvořeným jen několika baviči a lékařem, kuchařem, učitelem. Ráje oddechu, tak se jim začalo říkat. Obliba rekreačních zařízení stoupala a v obou soustavách přibývalo hlasů volajících po opětovném přerozdělení Shluku. Jednám, jak to provést, uvízla zprvu na mrtvém bodě. V lidských dějinách se podobná situace vždycky řešila válkou. Při úrovni současných zbraňových systémů by ale jakýkoliv ozbrojený konflikt skončil nevyhnutelně úplným zničením znesvářených stran. Nezbývalo než se domluvit. A tak vznikla idea nejhumánnější války, války, která je jen deskovou hrou s rekreačními koloniemi v roli hracích kamenů. Na základě pravidel starobylých deskových her vytvořili pro tento účel hru novou. Jejími hráči se měli stát nejinteligentnější zástupci obou soustav – lidé i stroje. Původně se předpokládalo, že vyhrané kolonie budou přemisťovány raketami (takzvanými kočovnými vozy) do oblasti přidělené každé ze soupeřících stran, ale ochota řešit všechny problémy související se sporem o zdroje Shluku mírovou cestou vedla k jednoduššímu řešení – stěhování.

Hra začala a v jednom z tahů nedokázali ti od starého dobrého Slunce pokrýt kámen (shodou okolností Marin Gotte) a přišli o něj. Proto v dávno zaniklé solacemské planetární soustavě vystoupila z časoprostorové bubliny kosmická loď S. H. R. s Grošákem na palubě. Úkolem stěhováka je přivézt nový personál, odvést starý a zařídit to tak, aby se fyzicky nesetkali.

Takhle to v téhle partii chodí. Armáda tu je, ale jenom jedna – neutrální, stěhovací.

„Člověk není kybelka, zvykne si na všechno,“ říká prastaré přísloví. Naráží na organizmy žijící na planetě Exodům. Prospívají v kalužinách žhavého magmatu i na vychladlých lávových polích za teplot, které se blíží absolutní nule. Stačí, abyste tyhle ploché živočichy tvaru osmicípé hvězdy vzali na palubu člunu, vznesli se s nimi nad ledové sopky a rozžhavená jezírka, opustili Exodům – v tu ránu zahynou.

To přísloví platilo na Grošáka: zvykl si i na přezírání. Na palubě S. H. R. nad ním ohrnoval nos každý.

Oni – elita společnosti (protože: budoucnost je v zábavním průmyslu, protože: budoucnost patří světu, ve kterém jedni baví druhé).

On – marginál (protože stěhováci, stejně jako dělníci a horníci, jsou jen takovou bezvýznamnou poznámkou na okraji společnosti).

Probudil se zalitý potem. Sen? Obyčejná otázka. Píchání ledových krystalů pod kůží způsobovala ta nevyřčená: A co když ne? Periferním viděním zaznamenal těžký pramen tmavých vlasů, který sklouzl po pokrývce.

„Opry!“ hlesla.

Vnímal, co řekla, jak to řekla. Napadlo ho: Člověk v polospánku vždycky mluví nezřetelně. Dodalo mu to odvahy. „Něco se mi zdálo. Zlý sen, Mayo.“

„Opry?“ zvedla se na loket, pohlédla na něho.

Znepokojeně? Půl minuty trvalo, než ze staženého hrdla vypravil jakési zasyčení. Minutu, než šeptem zopakoval to o zlém snu, a pak napětím přestal dýchat, ticho tedy přerušila ona.

„O čem?“

Vydechl; zalila ho vlažná vlna úlevy, a jak opadávala, odnášela s sebou všechen děs. „Už ani nevím.“

Ředitel rekreační kolonie Marin Gotte, Opryion LaContei, vstal. Přešel do toaletního kouta, aby se osprchoval, smyl ze sebe pach strachu. Vyvolal zrcadlo a nechal obraz rotovat kolem osy. Tvrdí chlapi jako já se přece – v reálu – nebojí. Ve spánku, v prostředí virtuální reality snu, se polekal. To se stává. Stačí, aby se musel něco nového učit, a už se mu zdá, že znovu maturuje. Naposledy si ve snové zkoušce dospělosti vytáhl téma: „Odvoďte Růžový vzorec,“ a raději se probudil, než by přišel o maturitní vysvědčení. Růžový vzorec! Nevěděl vůbec, oč se jedná, především proto, že lidstvo ještě nedospělo a zřejmě nikdy nedospěje k něčemu, co by se tak nazývalo. Tyhle strachy neublíží. Prohrábl prsty krátkého světlého ježka, zaťal ruku v pěst, s uspokojením si prohlížel hladký, vypouklý biceps.

„Co nechytneš do třiceti, uteče,“ řekl mu tehdejší šéf (smutně, tudíž mluvil o sobě), když Opry třicítku slavil. V tom roce se rozhodlo, kdy bude zahájena desková hra o ráje oddechu. Potřebovali lidi. Spoustu lidí. Kvalifikovaných. Takových, kterým by nevadilo, ani kdyby je poslali na to nejvzdálenější místo civilizovaného vesmíru. Náborové relace přesvědčovaly, že není důležité, odkud pocházíte.

Měl diplom inženýra, vystudoval obor patologických a kriminálních projevů chovám při povrchové i důlní těžbě na kometách a asteroidech. Přihlásil se jako stěhovák. Přihlásil se v době, kdy všechny potřebné vjemy a projekce na sítnici a ostatní kejkle s mozkem vytvářející ten druhý, nereálný svět prováděl (nedokonale) kom. Taková krabička, kterou jste schovali do dlaně. Překážela, zaměstnávala ruce i mozek.

Už první měsíc výcviku pochopil, že na původu záleží.

Sluneční soustava a Soustava tří sluncí se kdysi dávno dohodly – v proslovech oslavujících ten akt se vždycky uvádělo ve všeobjímající vesmírné chápavosti – na jediném, úředním jazyce, který, opět řečeno slovy slavnostního protokolu, vyhovoval všem. Když Opry promluvil, kom překládal. Strojový překlad poznal každý. Dělají to schválně, myslel si, zaťal zuby a studoval, co souviselo se stěhováním. A to mu zabíralo téměř veškerý čas. Občas se pokoušel naučit ten všem vyhovující jazyk. Sám, protože měl jistotu, že se nikdy nenajde nikdo ochotný mu s učením pomoct: ti původem ze soustav by se nezahazovali s někým, kdo se narodil ve Shluku. Stres a opakované neúspěchy ho demotivovaly natolik, že si tenhle cizí jazyk nikdy dostatečně neosvojil. Jakýsi prazvláštní ekvivalent bílých krvinek v jeho mozku pak vždycky rychle vymazal, možná zahubil, i to málo, co se naučil.

Pro technologický pokrok je typická miniaturizace spojená se zvyšováním výkonu. V případě komu pro každého věda překonala samu sebe: postupně ho redukovala, až se bez něj lidský jedinec obešel úplně. Celému civilizovanému vesmíru stačil jediný kom pro všechny – omnikom. Jeho ganglie byly postupně nainstalovány na každé planetě, umělé kolonii, vesmírné lodi, všude. Vznikla homogenní směs reálného a imaginárního světa, komplexní vesmír, kterému ti technicky a matematicky orientovaní říkají Gaussův. V tomhle vesmíru bylo snadné realizovat ideální rozhraní pro komunikaci libovolného počtu subjektů typu organismus a/nebo stroj. Nastala revoluce v porozumění a ovládání: díky omnikomu jste si mohli promluvit s těžebním kombajnem i s hmyzem, nebo jste je mohli ovládat vůlí jako prsty na ruce. Nikdo nedokázal zjistit, jakou řečí s vámi ve skutečnosti hovoří třeba luční kobylka, natožpak Opryion LaContei. Studium stěhování ukončil a přestoupil na ARZ (Akademii rekreační zábavy). Paradox: nejmarginálnější marginál – stěhovák ze Shluku – najednou patřil k elitě společnosti. Z platonické lásky k mnohem mladší spolužačce, pozemšťance Mayi Grodové, se stala láska NAPLNĚNÁ.

Vážila si ho. Vážili si jeden druhého. Tvrdila o něm, že je lepší na odborné předměty, že mu to „padá do hlavy samo“. On oceňoval její pracovitost: čemu nerozuměla, naučila se nazpaměť. Jednou mu řekla: „V životě musíš bojovat i o maličkosti, pamatuj si to.“ Zapamatoval si to. Chodili spolu celou školu, a po tom co ji absolvovali, se vzali.

Časem jí povím pravdu, říkal si. Tohle předsevzetí zatřepalo tlapkami a vydechlo naposled poté, co se narodila Tria. Při prvním setkání s tchánem mu Jaroslav Groda řekl: „Když bylo Mayi šestnáct, slíbila mi, že si nikdy nic nezačne s nějakým tulákem z hvězd. Já své holčičce věřím. Ty pocházíš odkud, chlapče? Já vím, že ze Země, ale myslím to takhle: odkud přesně?“

LaConteiovi – šťastná rodina.

Dnes mu táhne na čtyřiačtyřicet. Dočkal se uznání. Ve svém oboru je jedním z nejlepších: pro něj je otázkou cti získat klienta, uspokojit ho (i když si o zákaznících rozhodně nemyslí nic lichotivého). Je ředitelem rekreační kolonie, ráje oddechu Marin Gotte. Řídí ten nejlepší tým: Motoru a Anaxe Satriatovi se synem Hamem; manžele Kuchařovy; Boaju C-ovou, lana Refka, Terapinu Numiferovou. Ten tým rozhodně nesestavil náhodou. Tria a Ham jsou totiž na Marin Gotte na léčení. Triu trápí obsesní myšlenky o reálném světě á Ham je chorobně závislý na krvavých hrách o stěhovácích. Proto Opry pozval Petru Kuchařovou (léčitelku těla i ducha) a Terapinu Numiferovou, jednu z nejlepších učitelek působících v současnosti v okolí Solacemu. Motora Satriatová, odborník na rekreační tvorbu, se stará o to, aby se děti soustředily i na jiné věci, než je stěhování nebo realita. Maya LaConteiová podporuje léčbu: nenásilnou metamorfózou násilných her ve vzrušující logické šarády; generováním her o tajuplných průnicích do nových zajímavých a laskavých světů a dimenzí. Ian Refko baví všechny variacemi uměleckých projekcí, Jiří se stará o žaludek osadníků, Anax Satriata o vzhled (kosmetika, účes, odívám), Boaja o tělesnou kondici.

A Opryion LaContei?

Kouzelník ve své odbornosti a k tomu ředitel.

Tomu se říká chytit příležitost za pačesy. Chytil jsem ji. A bojím se, abych tohle všechno neztratil. Proto na kosmodrom, z něhož poťouchlé podvědomí vypravuje kočovnou raketu Růžový vzorec, přibyl nový koráb: sen o blekotání, kterému nerozumí ani manželka.

Vysvětlení, ke kterému dospěl, mu zlepšilo náladu. Pokazilo by mu ji, kdyby se dozvěděl, že lidé, kteří se dávají vést svými sny, je považují za jakási okénka do budoucnosti?

„Jsem jediný, kdo myslí na naše těla. Každý jiný chápe duši a tělo jako oddělené entity, které byly spolu naposledy, než spustili omnikom.“ Ta slova pronesl kuchař, Jiří Kuchař. Jakoukoliv činnost týkající se vaření doprovázel slovním výkladem. Právě teď tvořil snídani a nemusel kvůli tomu opustit jejich pokoj ani manželku Petru.

Ta si pomyslela: Já ne. Já tak naše těla rozhodně nevidím.

„Ale mně jde o to,“ pokračoval, „aby jídlo bylo zdravé, aby prospívalo skutečnému tělu, na které se zapomnělo, aby bylo chutné… a taky aby vypadalo lákavě. Začínal jsem s vojtěškou, jako každý kuchař, ale dnes mám k dispozici mnohem, mnohem zázračnější plodinu. Uplatnit ji, Peťo, je pro mne obrovská výzva. Inspirace. Snažím se vyvolat iluzi těch správných barev, chutí, konzistencí. Každý si myslí, že s pomocí omnikomu je to snadné, ale já chci, aspoň jednou za čas, přijít s něčím novým a báječným. Požádal jsem Moťasku, ona je tady přes tvorbu, aby mi pomohla. Dokázala mi, že stačí jenom na tu rekreační. Neví ani, co to znamená, přivést na svět veliký nápad. Dnes… nerad bych to zakřikl, ale začal jsem dobře… Představ si jak to může dopadnout, když se nejspodnějšími tóny výsledného chuťového akordu stanou… aha – uzené mušle v kombinaci… poslouchej… s těmi nejtmavšími třešněmi.“ Odmlčel se, zcela soustředěný. A pak pronesl: „Tohle je… skutečný zázrak zrození.“

Petra neříkala nic. Ležela stočená na lůžku, zády k Jiřímu. Na bradě ji šíleně lechtala stékající slza. Neutřela ji, nechtěla, aby věděl, že zase pláče.

Tria LaConteiová, deset a půl, se brodila po kolena v hnědém listí. Nabírala do plic chladný ostrý ranní vzduch. Pro ni měl toaletní kout podobu tři metry vysoké skály a vodopádu a jezírka. Pohladila polštář mechu a pomyslela si: Co vidím kolem sebe, je tu proto, že mi to vyhovuje. Fajn, ale jaké je to ve skutečnosti? A nebylo by lepší vidět všechno, všechny ve skutečnosti?

Věděla, že takhle se ptát nesmí, že nesmí uvažovat o tamtom, reálném světě.

„Obvyklá obsese,“ říkali doktoři paní LaConteiové. A Trii? „Ber to tak, že není. Nemůžeme ho poznat ani smysly, ani rozumem, tak pro nás prostě neexistuje. Tam, Trio, není žádné tam.“

Z úvah ji vytrhl otcův napomínáček obrazovým signálem „Pospěš si!“, který se natřásal v pravém dolním rohu zorného pole. Vybídla k činnosti osušovač; dovolila oděvu, aby se na ni natáhl.

Rodiče už na ni čekali: otec v dobře padnoucím šedém obleku, matka v dlouhých tmavomodrých šatech. Celá rodina LaConteiových se přenesla do společenské místnosti stylem „mlha přede mnou, mlha za mnou“. (Realizováno jako vsugerovaná smyslová představa kombinovaná s řízenou mikrogravitací.) Usedli ke kulatému stolu. Jiří ještě dolaďoval svoje dílo, a jak měl ve zvyku, obšírně popisoval konečný vjem chuti a vůně a konzistence a barvy jednoho konkrétního sousta. Mluvil zaujatě, vtipně.

Opry myslel na svoji práci: měla by se vztahovat jen na rekreanty a ne na tým, který řídím, protože to vylučuje, abych si jich vážil. Navíc, abych uspěl, musím se jim přiblížit. Tak třeba Jiří, koho by napadlo, co zrovna jeho vzrušuje nejvíc.

Také Maya myslela na Jiřího – a na Petru. V ARZ si zvolila obor hry a relaxaci především proto, aby se nemusela o lidech kolem sebe dozvídat příliš mnoho nepříjemného, intimního. Jenže: Petra v ráji oddechu hrála jen jednu hru – starala se v ní o malé dítě. Jak musí toužit po skutečném batoleti! Stačilo prohodit slovíčko s Petrou, aby pochopila: ona nevyužije umělé oplodnění, protože věří, že jen normálním způsobem zplozené dítě může být normální. Stačilo prohodit slovíčko s Oprym, aby se dovtípila, že pro Jiřího existuje jen jediný sex – ten umělý, provozovaný v prostředí stvořeném omnikomem, sex, který nikdy nevpraví spermii do vajíčka jeho ženy. A za to může Opiyho specializace – sexuální uvolnění. Ne, může za to on, že je tak dobrý.

První jídlo dne se zjevilo na stole před kompletní, jedenáctičlennou osádkou Marin Gotte. Právě v téhle chvíli se Ham a Tria plížili chodbou v docela jiném patře, přikrčení a se zřejmým cílem vydávat co nejméně hluku.

Jsou na průzkumu. Slyším, jak jim tluče srdce, pomyslel si Grošák.

Tria nesla kus bílého izolačního materiálu, na který narazíte v každé kolonii, v každé lodi. Říká se mu izolda.

Už už by na ně vybafl, aby se pobavil jejich úlekem, ale pak si vzpomněl (to se mu stávalo, když se setkal s dětmi) na veterána, kterého kdysi, na školním výletě, navštívili. Vyklubal se z něho absolutní exot odmítající vzít na vědomí pozemskou anexi Charónu, Pluta a měsíců plynných planet. Grošák si z návštěvy pamatoval i ty nejmenší podrobnosti: jak ten chlápek vypadal, co nosil za oblečení, jak měl zařízený byt. Vybavovaly se mu slova a melodie písniček, které zpíval a hrál. Později se dozvěděl, že umřel na následky válečných útrap. Ale z Grošákovy mysli ho nedokázala vytěsnit ani celá léta: dál v ní žil a znovu a znovu povídal a zpíval o té rozhodující bitvě u Hanzuá, ve které jsme to všechno prosrali.

Grošák se obrátil k dětem zády, zacouval do chodby, aby se „uviděli“ současně. Pokývl jim na pozdrav, hřbetem raky zdvihl štít přilby, představil se. Představili se navzájem. Vysvětlil krátce účel své přítomnosti a hned se pustil do tvorby časové konzervy s etiketou Grošák a dnešním datem výroby. Kluk nemohl odtrhnout jasně modré záznamové senzory – orámované krátkými, světlými řasami – od zbraně.

„S tímhle kvérem se mi nikdo nemůže postavit. Vypadá příšerně složitě, ale je udělaný tak, aby ho zvládl i ten největší magor. Vlastně jde jen o tohle: takhle, palcem, nastavit režim.“ Grošák přejížděl láskyplně, očima i prsty, po čemsi, co vyhlíželo přibližně jako nevelký dvoukřídlý šroub. „Řeknu ti jen to hlavní. Dolní poloha – palná zbraň. Horní – imobilizér. Ten se hodí, když se berou zajatci.“ Grošák zakoulel očima a holčička se zahihňala. „Udělá to cosi v předním laloku mozku a člověk se ani nehne. Když naopak potřebuješ, aby se hýbal, přepneš sem… a ovládáš ho. A takhle vodorovně… Vidíš? Jak tady po tom válci začnou běhat ty modrý prahy?… Tak to je režim granátomet. Tahle zbraň je perfektní do místních podmínek, protože zabíjí lidi, ale plášti lodi, stěnám, dveřím a technice neublíží.“ Grošák několikrát sekl dlaní nataženou vodorovně s podlahou v různé výšce – nejspíš naznačoval účinek výbuchu granátu.

Ham zavrtěl hlavou. „To nechápu, jak…,“ také sekl dvakrát malíkovou hranou do vzduchu, „…může vědět, co je člověk a co třeba dveře? A jak ví, jak daleko je plášť lodi?“

Grošák zatajil dech, protože z toho rozhovoru s hrdinou od Hanzuá si pamatoval slovo od slova jen odpovědi na svoje otázky. „Záhada, co? Jenže je to jednoduchý jako facka: ty paprsky vědí houby, prostě rozsekají všecko, co má koeficient rozšmelcovatelnosti nižší, než je nastavená hodnota. Rozumíš? Stěhovácká bojovka, myslím tuhle bojovou uniformu, to vydrží, dveře, stěna to jakžtakž vydrží a civil ve svátečním oblečku je na sračky.“

Děvče se pronikavě zasmálo; „Páni,“ vzdychl obdivné kluk.

Ať už se s léčením dostali jakkoliv daleko, mohou začít znovu, pomyslel si škodolibě Grošák. „Páni? Mnohem větší kouzlo je tenhle blembák. Když spustím štít, tak chrání dýchací cesty, sluch, zrak, hlavu. Zaručuje neviditelnost obličeje, úplně utlumí dech a řeč, má režimy rentgenovýho, teplotního, teleskopickýho vidění a vidění pachový stopy. Přes reál si zobrazím instruktážní návod, mapu s navigačními pokyny, všelijaký popisky a návěští. S přilbou zaslechnu, co si šeptají lidi kdovíjak daleko. Upozorní mě, když je poblíž někdo živý. Aby to poznala, stačí jí tlukot srdce nebo dech nebo molekula, která je produktem látkový výměny. Provádí chemickou analýzu. O přilbě bych mohl povídat pěkně dlouho.“ Tria se zase zahihňala: „Když někdo řekne tohle, obvykle už víc neví.“

Grošákovi chvíli trvalo, než se mu vrátila krev k srdci. Dokážou vytočit, bez ohledu na velikost. „Jsou v ní miliony šablon pomáhajících analyzovat obrazovou informaci a taky ty vzorce vzruchů, který se posílají do těl imobilizovaných, aby se dali snadno ovládat nebo fixovat ve vhodné poloze… Na to hlavní jsem zapomněl: nepotřebuje žádný pole, energii si generuje sama… Jo, ještě něco: mění akustický parametry. Můžu vydat tak silný zvuk, že vás zabije. Má filtrování hrubých výrazů. Hm… a teď už fakt nevím.“

(Na jednu – podstatnou – vlastnost přilby osamocený stěhovák zapomněl.)

„Fajn, že jste tady s námi,“ řekl kluk a v očích mu pořád ještě blikala signálka „Záznam“.

„Přilba, zbraň, bojovka. Nic a nikdo mně nezabrání ve stěhování. Mimochodem, proto je u stěhování vždycky jen jeden stěhovák. Rozumíte? Žádný soupeř na úrovni.“

Grošák opět ucítil teplo v obličeji a zavinila to i tentokrát Tria, přesněji předmět, který svírala v ruce. Kus izoldy a na ní nakreslená mapa, mapa tohoto patra. Přilba ji naskenovala, srovnala s obrazem, který Marin Gotte poskytla Grošákovi.

„Kdo to kreslil, ty?“

„Hm, ve spoustě her a rébusů, které nám zadává máma, je úkolem najít věci v bludišti. Vždycky si udělám plánek, takže i tady. Hlavní je, jak si poznamenat, kde jsem už byla. A potom taky musím přeměřit, odkrokovat vzdálenosti a dodržet měřítko.“

Uchopil holčičí mapu do rukavic (vybavených taktilními senzory a přísavnými orgány, které umožňují přichytit se i na kolmou stěnu). Zdálo se mu to, nebo doopravdy ty supermoderní rukavice vedle Triiny mapy jaksi… zobyčejněly?

Ta mapa byla přesná. Na izoldě patro vypadalo jako slunce s namalovanými paprsky. V tomto přirovnání je sluneční kotouč volná prostora uprostřed. Obyvatelná část má přibližně tvar mezikruží. „Sluneční paprsky“ jsou nejširší chodby vedoucí až k plášti lodi, k vyhlídkovým terasám, k technologickým zařízením.

Grošák vygeneroval mikrogravitační tunel (měl podobu průhledné trubice) napojený na rouru ústící do obytné části v docela jiném patře, kde právě lidé z Marin Gotte snídali. Dynamicky vytvořený výtah stěhováka a děti dopravil do jídelny okamžitě. Kolem stolu tam sedělo jedenáct osob.

Čas Č nadešel.

Komplexní svět se rozpadl na pestrobarevné krychličky – a skončil. Každý, kdo v něm právě pobýval, byl z něho naráz vytržen, přenesen do absolutní reality. Absolutní realita především znamenala, že stěny ztmavly, zhrubly, odskočily. Místo hladkého, organicky působícího, jednolitého povrchu pastelových barev je pokrývaly husté pletence tenkých trubek převážně z nažloutlého kovu, utopené v čemsi tmavém. Některé trubky vyzařovaly slabé, oranžové světlo. Podlaha byla teplá, místy horká, a pak z ní stoupaly páry. Ve srovnání s jasem, který v jídelně panoval ještě před malou chvílí, se svět ponořil do oranžového přítmí. Absolutní realita znamenala, že v místnosti nesnídalo osob jedenáct, ale jenom sedm. Dva z původní posádky Marin Gotte (manželé Satriatoví) chyběli. Prohřešili se proti dobrým mravům (omnetikete), protože místo sebe ukazovali fantoma – třírozměrnou projekci své osoby. Děti provedly totéž. Neseděly u stolu, stály po boku vysokého mohutného chlapa v matné, tmavé uniformě s ozdobou na prsou připomínající přisátou kybelku. Jeho tvář zakrývalo matné hledí.

Grošák se nadechl a pronesl: „Jsem stěhovák, takže je myslím jasný, která bije.“ Mluvil především k muži v sepraných nazelenalých montérkách s laclem. Odhalovaly propadlý hrudník a ochablé svaly na nahých pažích. Jediný pohled do jeho očí a v Grošákově mysli se zatřásl osobní napomínáček (dvaadvacet let zkušeností z bojových akcí). S tímhle ředitelem nebylo ani zdaleka všechno v pořádku. Grošák mu věnoval převážnou část pozornosti a byl připraven na jakoukoliv reakci z jeho strany. Ne však na to, k čemu došlo.

Opry zachroptěl: „Ek ajadalkulija,“ a podivně, syčivě zachrčel.

May a, která díky oblečení a úpravě zevnějšku vyhlížela téměř stejně jako v Gaussově vesmíru, zadrmolila něco jako: „Jtin-rrrrz…“ Zkusila to znovu, pomalu: „Já ti ne-ro-zu-mím.“

Opry cukl hlavou, jako by dostal facku. Polkl. Začal: „Ek…“ Ostře mlaskl. „Zolba…“ Pak slabě pískl: „Jiuííí!“ Hned nato ze sebe vychrlil: „A hmae.“ Následovalo zase to hvízdnutí. Mlčel, s otevřenými ústy – obličej propadlý úlekem. Zaúpěl, zakryl si uši dlaněmi, díval se střídavě na každého, jen jedněm očím se vyhýbal.

(Zbývají třicet dvě sekundy do konce Gaussova vesmíru.)

Anax Satriata vygeneroval potřebné rozhraní a mikrogravitace zařídila, aby cesta do jím vybraného patra začala prudkým ponořením (doprovázeným ohlušujícím buchnutím v uších) do prozářené vody jezera. Plaval až na dno, aby se „vynořil“ v chodbě

se stěnami pastelových barev a se světle béžovou podlahou zářící čistotou. Tohle je pleť lodi, napadlo ho a okouzlil sám sebe: tak trefné to bylo přirovnání.

(Do času Č zbývají dvě sekundy.)

Ještě se rozhlížel, když jsoucno explodovalo v poskakujících krychličkách. Homogenní směs světů se rozpadla – jeden z nich zanikl. Nepomyslel si, že ztráta kůže obnaží šlachy, nervy, svaly. Jen zíral na stěny, na strop, na podlahu. Nikde se neroztahovalo povrchové pole, aby vytvářelo pevný, lesklý, neklouzavý, skutečně antiseptický, protože neprostupný, povrch. I podlahu tvořilo klubko zlatavých trubek, z nichž sem tam nějaká svítila, ale v tomhle patře těch zářících nebylo mnoho.

Srdce se přesunulo do levé dolní osmičky, tikalo tam, zběsile, jako nějaký podivný stroječek k výrobě osobní hrůzy.

Strach… Z ní?

Sama to chtěla.

V den, kdy zachytil informační balíček, ve kterém Motora Satriatová vzkazovala otci, aby je (ji a JEHO syna) vyzvedl na Marin Gotte, s ní měl dlouhý rozhovor. Souhlasila, že zachovají rodinu, že bude po nějakou dobu vystupovat před ostatními jako fantom. Souhlasila s kopulí jednosměrného silového pole nepropouštějícího navenek žádné vlnění.

Jenže nyní komplexní svět neexistoval, a proto neexistovalo ani rozhraní, kterým Anax ovládal silové pole silou vůle, a potažmo vládl (bezmezné) Motoře Satriatové. Je někde tady, blízko, vyklepával tep. Vybavil se mu obsah jejího informačního balíčku a: Dostávala jenom to, co si zasloužila. Na ni platí ráznost. Stačilo zařvat a kývla… na všechno. Vykročil, aby ji našel.

Později bude míjet jeden z tmavých otvorů ve stěně. Pomyslí si: Chodba, nebo otevřené dveře? Ucítí zápach, pot, ženský pot, Krok zpátky; rty odhalí zuby, a není to úsměv. Vstoupí dovnitř. S každým krokem na chřípí útočí intenzivnější zápach.

Úder do levého spánku ho odhodil stranou; narazil ramenem na zeď, zdvihl na obranu předloktí a něco tvrdého, těžkého na ně dopadlo. Kovová tyč. Otočil se, aby utekl, protože narozdíl od něho měla zbraň a ukrývala ji tma. Konec tyče se mu zaryl do pravé hýždě.

„Když máš tak rád a-nál-ní sou-lož.“

Běžel, co mu síly stačily. Pohyboval se v předklonu, aby to ruce měly blíž k podlaze, kdyby uklouzl. To, co ho ovládlo nyní, bylo hořké, chladné, tmavé – a moudré: Nedostávala jíst, celé dny. A celé dny se nepohnula, nemůže mi stačit, nemůže ani vydržet dlouho na nohou. Teď má vztek, to jí dodává sílu. Zůstane jí jen únava. Taky si najdu zbraň. Vrátím se. A pak… Utíkal, nevěděl kam, samozřejmě, nalézal se v úplně jiném světě, než který důvěrně znal. Probíhal chodbami, vedly ho sem a zase tam. A potom se zastavil a slyšel jen vlastní dech a tep bušící ve spáncích. Sáhl si nad ucho. Narostla tam obrovská boule. Přitiskl dlaň na zadek a už věděl, že až ji ukáže očím, bude plná krve. Ležela ve vaně pod silovým polem. Kde našla tu tyč? Zmizela civilizace, zůstala ve tmě. Vstala. Musela se opírat o zeď… Takže na stěně.

V dálce za sebou zaslechl kovové cvaknutí. A zase. Rozběhl se. Dostal nápad a hned ho realizoval: otevíral dveře. V tomto patře byly všechny místnosti temné. Bude zkoumat, jestli nejsem uvnitř. A to ji zdrží.

Když příště uchopí dveřní madlo, posune je dolů a zatáhne doprava, až dveře zajedou do stěny a odhalí obdélník černočerné tmy, vpravo od něj, nepříliš daleko, zachřestí celá kaskáda kovových zvuků.

Představil si, jak jde a táhne za sebou tu tyč. Vstoupil. S tichým cvaknutím zavřel dveře.

Nárazy kovu o kov se blížily – a pak utichly.

Zalitoval, že se už dávno neukryl někde ve tmě za sebou.

„Měl bys hledat tu tyč,“ ječel na něho vnitřní hlas.

Snažil se dýchat nehlučně, a to ho v určitých intervalech nutilo k hlasitému zalapání po dechu, které musí být slyšet skrz kovovou stěnu. Soustředil se jen na dveře, na sebenepatrnější zvuk za nimi.

Ucítil dotyk zezadu. Trhl sebou, lekl se, až mu cuklo ve všech zubech, nejen v osmičce. Než se stačil otočit, úder do pánve ho vrhl proti dveřím. Tváří narazil na kov; tlak zezadu ustal. Teď by stačilo zdvihnout madlo, zasunout dveře do stěny, vyběhnout na chodbu. Nějak se dostala za mne. Ale ani ona nevidí potmě. Představil si ji s napřaženou tyčí… Uskočil stranou, hbitě se otočil, vyrazil pěstí – narazila na překážku, až to zadunělo. Důvěrně známý zvuk: takhle to zaznělo vždycky, když ji udeřil do hrudníku. Rozmáchl se k další ráně, a oslepila ho bolest – prudké bodnutí do zadku. Anax věděl, jak vyhlížejí jeho šaty ve skutečnosti, a oblékal se proto čistě, do neobnošených, trvanlivých věcí. Něco ostrého proniklo pevnou látkou kombinézy a s hnusným křupnutím prorazilo kůži pravé hýždě. Ucítil drásavou, trhavou bolest. Cosi se mu pevně přitisklo na obličej, nemohl ani dýchat, natožpak ječet. Zaútočily na něj další hroty. Rychle a cílevědomě pronikaly do těla, rychle, protože našly nejschůdnější cestu: bránou do útrob Anaxe Satriaty se stal konečník. Anální soulož. Cítil mokro na stehnech. Crčela z něj záplava tekutiny. Domníval se, že je to moč, kterou bolestí neudržel.

Motora se vracela, protože tahle chodba končila stěnou. Do dveří před ní něco z druhé strany prudce narazilo. Lekla se, ztuhla hrůzou. Představila si pěst dopadající na kovovou desku. Vyděsila ji demonstrace vzteku znecitlivujícího tělo i duši. Strach jí vzal poslední kousky síly i odvahy. Zkusila pozvednout tyč… A už věděla, že to nedokáže. Upustila ji. Tak to se mnou skonči, Anaxi. Rychle. Měla tak těžká víčka. Nemohla se dívat výš než na podlahu. U spodní hrany dveří se něco zalesklo. Neslyšela za nimi žádný zvuk; neviděla víc než tmavou, rozšiřující se kalužinu, z níž stoupaly páry. A přesto couvala a nakonec se dokonce rozeběhla… Zastavil ji až zvuk foukací harmoniky. Nikdy nic podobného neslyšela. Už nedokázala zatlačovat do podvědomí strašlivou jistotu o původu louže pode dveřmi. Věděla, jak je cítit prolitá krev.

Od chvíle, kdy loď S. H. R. uštědřila ganglii omnikomu na Marin Gotte nesmírně silným vlněním takový šok, že ráj oddechu vyňala z civilizovaného vesmíru, pouze Grošák opravdu viděl, slyšel, vnímal. Ostatní, v tom najednou absolutně cizím, tmavém prostředí, tápali, téměř jako slepí. Záměr. Grošák měl zázračnou přilbu s navigací a mapami, oni jen zmatek a dezorientaci. Neutečou (kam, když nic kolem sebe nepoznávají?), nezaútočí (jak, když silové pole ovládané vůlí není?). A kdyby se někdo, v pominutí smyslů, přece jen pokusil protivit, následovala by imobilizace. Ta vyřadí z činnosti mozek, do těla jsou pak vysílány šablony nervových vzruchů, které zajistí, aby se imobilizovaný buď nehýbal, nebo hýbal určitým způsobem.

Lidé přítomní v jídelně z něho měli respekt. Grošák je zavedl do skladu. Oblečeni do osobních levitátorů se zanedlouho vznášeli vysoko nade dnem kolonie. Všude kolem nich se vypínaly stěny až pod strop – stěny děravé tunelovými rourami. Stěhovák zalovil v levé kapsičce, prsty vytáhl kovový obdélníček, – přiložil ho ke rtům, foukl do něho a nasál vzduch. Ozvalo se: „Huhuhúúúú-úúh-a!“ Podíval se na Triu, nezatleskala, nezasmála se. Začal hrát, protože se blížili k patru, ve kterém se nacházel další člen posádky.

Hudba uklidňuje, vzbuzuje zvědavost. Motora Satriatová vyhlédla z tunelu. Mnozí se domnívali, že má na polonahém těle (jen částečně zakrytém izoldou) namalovaný maskovací vzor, když ale Ham začal křičet („C’se ti stio, m’mi?“), došlo jim, že nejde o malbu: kůži souvisle pokrývaly modřiny – od černých přes fialové, červené a modré až k zeleným a žlutým. „Po-tom ti všechno po-vím.“ Pohybovala se mátožné. Oči, podmalované černými kruhy, se samy zavíraly. Zavolala k sobě Grošáka pohybem ruky. Přeletěl k ní. Pronesl něco málo na vysvětlenou. Naklonila se k neprůhlednému štítu – musel vypnout příjem pachových signálů – a pronesla s ohrnutými, rozbitými a napuchlými rty (Špičák vlevo nahoře chyběl) téměř neslyšně: „Za-bi-la jsem ho. Krev. Tam.“

Stěhovácká přilba tuto informaci potvrzovala symbolickým vyjádřením na Grošákově sítnici: ,,<>E (n (L) )“.

(V průběhu stěhování záleží na čase. Přilba proto spíš ukazuje, než že by zdržovala mluvením.)

Ten výrok znamená v řeči lidí: „Neexistuje další…“ (doslova následující) „…prvek v množině živých.“

Podal Motoře jeden ze dvou zbývajících osobních levitátorů, který vypadal jako zduřená vesta. Oblékla si ho. Stoupali v hejnu rychle ke stropu.

Mrtvý. S tímhle se Grošák při stěhování ještě nesetkal, jenže on sem nepřiletěl vyšetřovat, a už vůbec ne soudit. Jeho úkolem je přestěhovat živé obyvatele Marin Gotte na S. H. R. a tenhle úkol splní. Stačí jen otevřít bílé dveře… a pak ty poslední. Když si s těmi modrými promluvil, dozvěděl se od nich něco naprosto neuvěřitelného. Nevnímal, že vykřikl, natožpak co.

„Nfff… Ne-fil-tru-je vám přilba,“ upozornil ho Ham.

Grošák vyslal informační balíček vstříc lodi S. H. R. – nedočkal se odpovědi. Prozradil ostatním, že nebe nad Marin Gotte osiřelo. Následovala spousta otázek, rameny pokrčil jen při té první. „Jediný možný vysvětlení: ten, co chybí, má prsty ve zmizení člunu i lodi.“ (V tomhle se Grošák nemýlil.)

V Terapině se probudila učitelka: „Nevyrušujte… Co teď, stě-ho-vá-ku?“

V Grošákovi se probudil žák, poslušně odpověděl: „Počkáme, někdo se pro nás zastavit musí. Máte být jinde. Tohle vytočí i toho nejlínějšího úředníka.“

Přenosné levitátory už neměly víc paliva. Ale patra spojovala nouzová schodiště. Jiří Kuchař navrhl, aby se ubytovali co nejblíže dosud nerodícím lánům. Souhlasili.

Petra nemohla odtrhnout oči od manžela. Je menší, silnější v pase. Strniště na tváři, ale… Proč je tak bledý a… zpocený?

On má strach!

Z čeho?

Boaja se šla podívat na hvězdy, na zářící zelenkavý plášť mlhoviny. Neměla to dělat. Neuviděla je. Blíž než ony jí byla její nová podoba odrážející se v lesklé ploše vitríny. Celou cestu z vyhlídkové terasy až do pokoje atletka běžela – a plakala.

Když se ozvalo jemné klepnutí na dveře, pomyslela si: Refe? Refe. S kůží posetou mateřskými znaménky… Tak… malý a tlustý a starý. Je možné, že bych… aspoň jemu… připadala… žádoucí? Otřela si slzy. Přehodila přes sebe blůzku. Spíchla ji z několika kusů oblečení pomocí drátku, který se jí podařilo vzít stěně. Otevřela.

Navštívila ji Motora Satriatová. Víčka měla opuchlá, temně šedá. Modřina na lícní kosti zářila tmavým šarlatem s modrými a fialovými tóny, ostatní světlaly, zelenaly a žloutly. Ve zdvižené ruce svírala kousek plechu. Na stěně poskočilo mlžné prasátko a Boaji došlo, co drží v prstech. Návštěvnice smutně pohlédla do plechu. „Nehsi vpa-… Ehm. Nech-ci vy-pa-dat takhle. Prostě nechci. S tebou… Když se probudím v noci, bojím se. Ham je neustále pryč. Mohla bych zůstat s tebou? A tohle…“ Stiskla prsty pneumatiku tuku v pase. „…taky nechci. Cvi-čit, víš? Jsi přece sprrrt vec.“

„J um-m… Kuuva… Já u-mím jen blb-nout. Programuju spa-ring-part-nery, vymýšlím prostředí, děj, pra-vid-la. Ale, zapracuju na tom. M ťsko, zkusíme… Ukaž to… zrcadlo.“

Motora jí podala plech.

Boaja (v duchu): Léta se na sebe dívám a myslím si, jak jsem hezká. Nechtěla se rozplakat, rozhodně ne před někým, kdo na tom byl o tolik hůř. Pozvala Motoru dál a dozvěděla se její příběh – počínaje svatební nocí etalon domácího násilí. Vyvrcholilo ve vaně, v níž silové pole vytvářelo něco neuvěřitelného: jednostranně propustný vesmír. ONA ležela ve vaně. ON si na ni mohl třeba sáhnout (a mohl ji bít, znásilňovat) a ona k němu, ven, nemohla žádným způsobem proniknout.

Motora Satriatová mluvila pomalu a zřetelně – a dlouho. (Pomalu a zřetelně, protože nepracoval žádný stroj ani mechanismus, jehož ovládání, uživatelské rozhraní vůbec, by bylo ponořeno do Gaussova vesmíru. Tím pádem se odmlčel i překladač v reálném čase. Jak se ukázalo, nesloužil jen k překladu: vypomáhal i se srozumitelností řeči.) A když skončila, zavřela malé šedé oči a okamžitě v křesle usnula.

Opryion LaContei spal také. Spal téměř nepřetržitě. Ve snech mluvil, a všichni mu rozuměli; naslouchal ostatním, a rozuměl jim.

Tria zdvihla kovový plát pokrytý spletí trubiček. Nahlédla do patra pod sebou. Objev, protože na izoldě, ale ani na mapě generované Grošákovou přilbou, nic takového vyznačeno nebylo. Na mapě to napravila. Jak vypadá tenhle poklop při pohledu zespodu?

Sestupovala nouzovým schodištěm, když si všimla, že se na mastné černé stěně něco hýbe. Cosi nepříliš velkého, jen o odstín světlejšího, než je hmota kolem trubek. Stoupla si na špičky. První, co takhle zblízka uviděla, byly špinavé jemné cáry potrhané sítě. Pak už se soustředila jen na kapkovité tělo, velké asi jako nehet na palci, a na tenké, nezvykle zalomené nohy. Začala je počítat. Skončila u osmičky. Tvor se pohnul, zamrskal nohama; oranžové světlo se odrazilo od kovově lesklého zadečku.

Věděla to. Vždycky. Neměli pravdu. Tam – něco je.

Triin reálný svět explodoval v záplavě jiskřících hvězdiček a začal pohasínat. Něco ji stahovalo dolů, dolů do prázdnoty… do Grošákova náručí.

„Tohle jsou mouchy, holka. Jsou malilinkatý a je jich jen pár. On se jimi živí. Kdyby ho nebylo, přibývalo by jich, pokud by měly co jíst, nekontrolovatelně. Zadusily by nás.“

„Je hnusnej.“

Grošák potřásl hlavou na znamení nesouhlasu. „Je… účelný. Vypadá jako dokonalý strojek, ne? Mám rád tenhle svět. Víš od kdy? Kdysi, to jsem mohl mít tak tvoje roky, jsem viděl jednoho veterána hrát na foukací harmoniku. Utekla spousta let. Jednou jsem taky stěhoval, a abych si zkrátil cestu k cíli, požádal jsem o pomoc specialistku… takovou místní Motoru. Pomohla mi a já jsem ještě ten den tvořil a hrál. Ale pak se stalo něco neuvěřitelnýho: já takovou harmoniku, skutečnou foukačku, našel ve skladu.“ Grošák vytáhl dvěma prsty z levé kapsičky na hrudi nevelký obdélník kovu. Foukl do mřížky a harmonika zazpívala. „A tak jsem na vlastní kůži poznal ten obrovský rozdíl mezi šalbou omnikomu a skutečností. TAM jsem hrál jako bůh. A mezi stěnami lodi? Hrůza! Tahalo mě to za uši. Takže… Žádná specialistka na rekreační tvorbu si u mne už ani neškrtne. Dřel jsem…“

„Zahraj.“

Proč ne, třeba tím přivolám kluka a on si bude pamatovat zase o něco víc… a o něco líp.

A Grošák hrál, se zavřenýma očima, a když odtrhl harmoniku od úst, zaklonil hlavu a zpíval. Hodně hlasitě. Krk mu přitom zrudl a naběhl, na pokožce poseté tisíci drobnými, bělavými hrbolky vyvstaly provazce tlustých žil.

Tria si říkala: Zpívá krásně. Cítila takové příjemné mravenčení po celém těle. Odvážila se něčeho pro ni samu neuvěřitelného: podívala se do sítě. Pavouk se nehýbal, asi také poslouchal. Vrátila se očima k detailům Grošákovy kůže a zase k pavoukovi. Ten osminohý členovec se jí už nezdál ani zdaleka tak ohyzdný. „O čem byla ta písnička?“

Grošák vyložil svůj názor na válku. Ham nepřicházel, a tak přihodil to o těch časových konzervách. Vyprávěl jí příběhy, které měl tolik rád: horory s gore efekty (tak nazýval odporné detaily – krev, maso a vnitřnosti lidí) a s přežívající hrdinkou.

Trii se nejvíc líbil ten o statečné Ellen. Až vyrostu, budu jako ona.

Měli na sebe hodně času, protože Ham byl s Motorou: přišla ta chvíle Po-tom ti všech-no po-vím.

Později Tria uvidí otce s učitelkou. A ještě později potká matku. Zeptá se jí: „Jak ho můžeš nechat samotného ve chvíli, kdy tě nejvíc potřebuje?“

Poslední Triina otázka toho dne bude patřit Hamovi: „Co je ti?“ Ale odpovědi se nedočká. Ham už ví, že jeho otec není jenom zloděj člunu a lodi.

Terapina Numiferová vstoupila do dveří jednoho z pokojů (nikoliv svého, ale tady trávila po zániku civilizace nejvíce času). Na podlaze se povalovaly kusy všudypřítomné izoldy. Stačilo vzít něco tenkého, třeba zrovna tuhle zlatavou kovovou tyčinku, namočit ji do toho černého kolem trubek, a mohli jste kreslit. A Opry kreslil. Spoustu bílé plochy už měl pokreslenou obrázky a popsanou drobným písmem. Terapina, v kombinéze, kterou si upravila tak, aby jí zdvižený límeček zakrýval šíji, poklekla. Opry jí podal psací nástroj. Kjednomu z obrázků připsala slovo, pronesla je. Opry potom také napsal slovo a přečetl je. Dvě osoby, dva žáci, dva učitelé.

Dnes Terapina neměla vlasy stažené do drdolu. Padaly jí až na záda. Oprymu kohosi připomínala. A pak se stalo, že se jejich ruce srazily, když si předávali kreslicí a psací nástroj. Měla suché, tvrdé, mozolnaté dlaně.

Tohle už tu přece jednou bylo: stála ke mně zády a také měla dlouhé světlé vlasy. Běžel jsem k ní. Otočila se. Zabořil jsem jí obličej do klína. Tehdy jsem… plakal. Ale proč? A vtom se rozpomněl. Ano, ta soutěž. Já ji vyhrál. Vyhrát znamenalo odcestovat do školy pro nejlepší, znamenalo to odletět do veliké umělé kolonie – odletět tam sám. Znamenalo to opustit domov – maličkou kolonii ve Shluku –, opustit JI. Musela tolik dřít, aby se mohl najíst, a po nocích se s ním učila. Byla šťastná, že ho čeká lepší budoucnost. Hladila ho a konejšila; mozolnatá dlaň zadrhávala o jeho vlasy. Už ji nikdy neuvidím.

Tam, doma, jednou, něco zhavarovalo a domov přestal vonět, dýchat, žít.

Opryho zaštípalo dojetí v nose. Rozhlížel se po všech těch obrázcích, které dosud nakreslil, ale žádný z nich nevystihoval, co měl právě na srdci. „Ue lauae,“ prohlásil tiše.

Terapina na něho tázavě pohlédla. Čekala na obrázek a uvažovala: To ae na konci znamená sloveso; Ue je já, například děkuji řeknou: „Ue zougae.“ Takže mi říká: „Já… něco,“ ale co?

Začal malovat.

On se červená, jako malý kluk. Všichni jsou stejní. Na věku nesejde.

Nakreslil výjev: velké zvíře a malé. Ukázal na obrázek a pronesl: „Lau.“ A po chvíli zase: „Lau.“ Zdvihl oči. „Huííí! A hmae. Huííí!“

Svraštila obočí a přemítala: To hvízdnutí ohraničuje otázku. Třeba: „Huííí! A vilae huííí!“ znamená: „Chceš?“ A je ty. Mimochodem ek je to a eke překládám jako oni. Se slůvkem hm jsme zápolili ráno. Nešťastné abstraktní pojmy. Význam tohohle? Chápání. Ptá se, zda rozumím. Nerozumím, takže musím přeložit naše: „Já – rozumím – ne,“ a říci: „Ue hmae vch!!!“ Syčivým chrčením: „Vch!!!“ (využívá zadopatrové „ch“) se vyjadřuje zápor.

Opět se sklonil nad izoldu. „A,“ ostře mlaskl a dodal: „hmae.“

Učitelka přemítala: Ostré mlasknutí – i – vzniká oddálením jazyka od předního patra. Ve spojení se slovesem označuje budoucí čas. Tím: „A ť hmae,“ vyjadřuje víru, že (záhy) porozumím. Pro minulý čas mají v jazyce Shluku vyhrazen jiný zvuk. Vznikne tak, že se špička jazyka opře za horní zuby a s tupým mlasknutím – cs – se oddálí. Také skřehotají: „Krrr.“ Zvednou levý koutek úst až u stoliček, nasají vzduch a rozechvějí střední část pokrčeného jazyka. Skřehotání, jež se ozve, ohlašuje v řeči Shluku slévání slov. Slouží k tvorbě slov nových, respektive slov s posunutým významem. Příklad? „Vakuni“ nazývají jakýkoliv otvor. „Ooceto“ je zeď. Okno nebo dveře, to je jim jedno, je: „JCrrr vakuni ooceto,“ Zvláštní, když mluví o kolonii, která zahynula nedostatkem vzduchu, skřehotat nepotřebují, řeknou: „H p.“ Řeč Shluku obohacují desítky zvuků, které citově zabarvují obsah sděleného. Například pozitivní stupňování řeší opakováním ph, přibližně ve smyslu „velmi“. Ph vyslovíte tak, že oddálíte rty připravené na vyslovení „p“, jenže nepoužijete hlasivky, jen lupnete rty. Při negativním stupňování vyfukujete prudce nosem – f! (Mají takovou průpovídku: „Jenom nachlazený na nic nenadává.“ S ucpaným nosem totiž nemůžete dát nespokojenost dostatečně najevo.)

Vzhlédl od dokončené kresby: malá figurka drží za ruku velkou. Tělo té velké, ovál, zdobí dva půlkruhy – zřejmě ňadra.

Pochopila: On myslí… vztah matka-mládě, matka-dítě, přesněji lásku mezi nimi. S ulehčením si tupě mlaskla ve větě: „Ue cs hmae ek,“ protože (konečně) TO pochopila.

„Ue lauae a,“ zašeptal. Jemně položil dlaň na její tvář, zajel prsty do tepla pod dlouhými vlasy, palcem shrnul stranou pramen vlasů, protože chtěl vidět obě její oči.

Já jako matka a on… to není příliš lichotivé, pomyslila si, ale… Zdvihla rameno, naklonila hlavu a opřela tvář o dlaň. Nevěděla, co říct, zda vůbec něco, a tak nakonec pocity vyjádřila slovy a dvojím lupnutím rtů: „Ue ph ph zougae.“

Pustil se do kreslení, a když skončil, tentokrát nad výsledným obrázkem zčervenali oba.

„Busatsu,“ pronesl důrazně a narážel jen zlehka dlaní o dlaň. Potom ten pohyb zrychlil, až se roztleskal… Nechal toho. „Tutu.“

Sex. A to druhé? Zvlášť náruživý sex, patrně.

Opět vložil dlaň pod její vlasy a vypravil ze sebe zadýchaně: „Ue i krrr lau busatsuae a. Huííí! A vilae huííí!“

Přikývla.

Zhruba tři a půl minuty na to už eke cs tutuae na pokreslené izoldě.

Maya otevřela oči. Horko, světlo. Téhle skutečné místnosti nemohla poručit, aby se ochladila, aby zhasla oranžovou zář. Ale chápala, že musí být vděčná za gravitaci, vzduch, teplo, za světlo a vodu, fungující toaletní kout, okénko jídelního a nápojového automatu (JANA) plné namodralé hrudkovité hmoty, zatím stále ještě víceméně bez chuti a bez zápachu. Mohla by otevřít dveře, jenže po chodbách běhával Refe a „shazoval kila“, i když to na jeho postavě nebylo nijak znát. „Dvořil se“ každé ženě. Občas zaslechla jeho syčivý šepot. Dovolil si oslovit i ji. Odmítla ho, rázně. A on jí řekl: „Tady a teď nejsou city důležité, je to čistě fyzická záležitost, jakýsi druh relaxačního sportu, který nám oběma prospěje.“ Zdvihl se jí žaludek. Tehdy – i nyní. Zavřené dveře Refe (zatím) respektuje, otevřené by pochopil jako pozvání. Zkusila na nic nemyslet. Prostě to nešlo. Děti se přece ptají ustavičně, a jen málokdy smysluplně. Od okamžiku, kdy jsem přestala rozumět jeho řeči… Prostě čekám… doufám?… že se z. „Opry“ stane citově nezabarvené vlastní jméno. Nikdy, nikdy ani slůvkem nenaznačil. Obelhal tátu. Podvedl mne.

Ale je tu Tria.

Z poloviny mimozemšťan.

A co těch… patnáct let… spolu. Nebylo ti s ním přece zle.

Ukázal, co je zač. Učí se s učitelkou!

Protože jsi ho nechala samotného ve chvíli, kdy tě nejvíc potřeboval. Když ho budeš chtít zpět, budeš o něj muset bojovat.

Tak dost! Dost… Potřebuji čas.

Zachtělo se jí opřít čelo o studenou vitrínu a dívat se do hlubin kosmu. To přece pomáhalo: ve srovnání s hvězdnou oblohou mají lidské problémy odjakživa tendenci se scvrkávat.

V případě „problém Opry“ to bohužel neplatilo, i když k vyhlídce vedla tak dlouhá cesta. Vracela se. Hned první dveře, které zahlédla, ji přivedly k myšlence: Co tak se ubytovat tady, daleko od ostatních?

Uvnitř cítila stejné suché teplo jako všude jinde. Jenže: žádná světla a takhle daleko Refe neběhá. Dveře nechala otevřené. To je ale TICHO. Vzduch jí najednou připadal chladný a čerstvý. Nebude myslet na nic, vůbec na nic, a usne. Tohle si slíbila. Proti všemu očekávání opravdu záhy usnula. Zdálo se jí o Oprym. Hladil ji – a za okny šuměl déšť. Ne, tohle mu nemohla dovolit… alespoň zatím. A sen ji poslechl: nyní se jí dotýkal ten mladý poručík, se kterým se setkala v jenom z kurzů na Venuši. Dotýkal se jí tam dole, vpředu i vzadu – a za okny šuměl déšť. Zhluboka se nadýchla, zadržela dech… vzdychla. Není to slušné… ale… tak… příjemné. Přitahuji ho natolik, že se jednoduše nemůže ovládnout. Cítila prsty na krku, na tváři, na rtech. Hrál si s jejími rty, vklouzl prstem pod ně, dotkl se nehtem zubů, tlačil na ně, páčil je od sebe…

Otevřela oči. Dveře byly zavřené. Někdo je uvnitř… Refe! Tlak v ústech nepolevoval. Někdo těžký na ni nalehl. Na okamžik ji děs zahltil, ale jenom na okamžik: nikdy nic nevzdala – bude bojovat.

Petra otevřela oči. Vedle ní nikdo neležel. Zase ucítila ten chlad a prázdnotu. Připadám si jako dutá čokoládová figurka.

Jaké to bylo dřív? Kdysi?

Od toho dne, kdy jsme zde přistáli… nebyl se mnou.

Zeptala se ho jen jednou. Nepodal jí žádné vysvětlení, a když se rozplakala, dokonce se na ni rozkřičel, protože: „Ty přece víš, jak slzy nesnáším.“

Něco zaslechla a něco si domyslela: Opryion LaContei, sexuální uvolnění.

Nenechám nikoho, aby se mi vrtal v hlavě, říkávala, a vlastně tím myslela, že tělesná láska je cosi takového, do čeho omnikom, tím spíše nějaký člověk, i kdyby to byl ředitel, prostě nemá právo šťourat.

Jenže Jiří Opryho „pamlskům“ docela propadl.

Omnikom se svými kouzly skončil – a nezměnilo se nic: Jiří s ní, ale ani vedle ní, nespí; celé dny i noci se toulá kdoví kde. Včera prohodila: „Kde přišla Boaja k tomu příjmení – C-ová?“ a on hned zareagoval: „Když začínal nový úsvit lidstva na Venuši, všichni kolonisté byli samá legrace a dávali si ta nejsrandovnější příjmení – sprostá podstatná jména rozebrali ve chvilce ale jak jich přibývalo, docházela jim fantazie a nakonec se vrátili k Novým a k Novákům. Ale předkové slečny C-ové dorazili na Venuši včas.“

Jak to, že to ví?

Vstala. Tolikrát už takhle v noci vstala, aby… aby co? Abych vyšla na chodbu a otevřela nějaké dveře, třeba zrovna ty Boajiny. Vždycky jsem si zase lehla, protože… vždycky se našlo nějaké bia bia bia, které jsem za to „protože“ připojila. Vždycky. Dnes – ne.

Už to nesnesu. Chci… pravdu.

Nevnímala ostrost trubiček, po kterých kráčela bosýma nohama. Vstoupila na chodbu a uviděla ho okamžitě. Byl sám (oddechla si).

I on ji spatřil a vykročil k ní. Držel v ruce cosi tmavého. Hovořil šeptem, rychle a naléhavě. Pochytila jen úryvky, většinou jen jednotlivá slova: „Orání – setí – pole – spousta práce – jídlo z okének JANA už dlouho nevydrží.“ Nevnímala ani tak, co říká, jako tón hlasu, jeho chvění. Má strach. Dívala se pozorně na to, co držel v ruce. Ostrý kovový list; na jednom konci omotaný izoldou. Rukojeť.

„Co to je?“ zeptala se.

„Kus kombajnu. Sklízecí rotační nůž. Tím se dají provádět všechny polní práce.“ Zatímco mluvil, třikrát švenkl očima za sebe, směrem k rourám ústícím do propasti volného prostoru uprostřed Marin Gotte.

Ne, tohle není žádný kus kombajnu, tohle je zbraň. „Chci to taky.“ Ukázala na blyštící se temný kov. „Chci ti pomáhat… se vším.“

Olízl rty, kývl. Dokonce se usmál, ale levý koutek neudržel v klidu.

Nervy v trapu, pomyslela si. „Jiří, co se děje?“

Trhl hlavou v gestu: „Nemohu.“ Přešel chodbu k protějším dveřím. Otevřel je. Zahlédla na podlaze několik takových nožů. Jeden jí podal. Jak se ukázalo, nebyl ani zdaleka tak těžký, jak vypadal. Izolda příjemně hřála v dlani. A něco se prostě nedalo přehlédnout: Jiří byl klidnější, když ji s tou zbraní viděl.

Zašli spolu do pokoje, ulehli. Okamžitě usnul a chrápal a chrápal.

On snad nespal od chvíle, kdy k nám dorazil Grošák. Co cítila, nemělo chuť, barvu, vůni – jen teplotu, hřálo to. Teplo ji pomalu zaplňovalo, jako když krém zaplní dutinu čokoládové figurky.

Tahle chodba s dveřmi po obou stranách vede od roury až k vyhlídkové terase. Křižují ji další, užší chodby. V prvním pokoji na levé straně od ústí roury rozbili tábor tři stěhováci (možná by bylo přesnější říct dva stěhováci a jedna exobioložka?). Sousedí s nimi Refovo doupě. O dobrých dvacet kroků dál vedou dveře k Oprymu a Terapině. Následuje brána k manželskému loži kuchaře a lékařky (se „zbrojnicí“ přes chodbu). V pokoji za Kuchařovými spolu žijí Boaja a Motora.

Chodba je plná dalších dveří. Za jedněmi z nich dva osadníci Marin Gotte tráví poprvé noc spolu a za těmi úplně posledními usínala Maya LaConteiová. Dál už je jenom vyhlídková terasa, která vyřezává z mezikruží u stěny kolonie výseč. Ve zbývající části mezikruží, v jediné obrovské místnosti, se od stěny ke stěně rozprostírají maringottské lány.

Na začátku téhle noci Grošák vstal, na okamžik si nasadil přilbu, pak ji zase odložil, naklonil se nad Hamem, naklonil se nad Triou, a než se stačila zeptat, co se děje, tichounce a po špičkách pokoj opustil.

Trii se zdálo o výletě na Čerťáky. Maminka o tom místu básnila celé měsíce: „Když mě tam vzala moje maminka, měla jsem právě tolik co ty, Trio.“ Dorazily zrovna v době, kdy se v rekreační kolonii Čertovy kameny porouchal technologický okruh: ze stropů i stěn stékala voda s olejem, jen pršelo a pršelo a déšť šuměl a šustil a šustil a šuměl.

Otevřela oči, maminčin hlas jí dozníval v uších: „To se dobře spí, když venku prší.“ Ham vedle ní pochrupával. Ticho. Ale ten zvuk polámané kolonie… Přísahala by, že ho slyšela ještě před několika sekundami na vlastní uši.

Náraz kovu o kov. Potom tiché tup – tup – tup. Refe! Pro tlustého budoucího vypravěče začíná den rozcvičkou. Běží v záklonu, s ručníkem kolem krku, oblečený do vyrudlého, původně bledě modrého dresu poznamenaného mapami zaschlého pom. Skoro nezdvihá podrážky z podlahy. Vypadá směšně, ale je rychlý. Takovou fyzičku jsem neměl ani ve dvaceti. Zahnul doprava, pak zase doprava. Vracel se k místu, odkud vyběhl. Minul jednu z příčných chodeb a najednou za sebou uslyšel škrábání a šustění. Zastavil se, otočil. Ještě před nějakým časem by musel do předklonu, s rukama opřenýma o kolena; vypouštěl by na podlahu řetízek slin; plíce by ho pálily. Nyní jen zhluboka dýchal; námaha, kterou dosud absolvoval na tepu, nebyla téměř znát.

Zpoza rohu se vysunula útlá, bílá paže s dlouhými nehty, v plavném gestu se zdvihla – a poklesla.

Refemu se srdce rozeběhlo dvakrát rychleji. Od okamžiku, kdy začal sportovat, vnímal příliv síly a zdraví a tohle se u něho spojovalo s narůstající touhou po ženách. Tak silnou žádostivost, jakou pociťoval poslední týdny, snad nezažil ani jako dospívající kluk. A tak dál běhal a spřádal sny o tichých pozváních pouhým pokynutím ruky, protože… k čemu slova, když to dva dospělí lidé chtějí?

Od začátku si všímal velice pozorně osadnic. Omnikom skončil. Anax Satriata zmizel. Ian Refko si rozhodně nemyslel, že se tím ztratila z Marin Gotte i ženská krása. Byly jiné, to ano, ale vzrušovaly stejně. Vzrušují víc.

Pro takového znalce domorodých dívek a žen by nemělo být těžké zodpovědět otázku: „Kdo mě zve?“ Tohle zápěstí je na Boaju a Terapinu příliš útlé. Moťaska ani Petra nenosí dlouhé nehty, takže… Kdo?

Maya!

Jak na ni mohl zapomenout? Pozvání od ní mělo logiku: s nikým se nestýká, je osamělá, bez muže. Vybavila se mu, štíhlá a vysoká, ve zvlášť přitažlivých dlouhých, temně modrých šatech, které ladily s vlasy černými jako zdi bez záře oranžových trubek, a S bílou pletí dekoltu odhalujícího (slibujícího!) plné, hladké poprsí. Refe vyrazil, aby už už objal útlý pas a zabořil prsty do pevného zadku.

Ruka se stáhla, když po ní sahal. Ještě jeden krok; nahlédnutí za roh – spadla mu čelist. Před ním se vznášela nad podlahou žena s dlouhými černými vlasy, které splývaly s členitou černotou za ní, jako by se v chodbě za jejími zády tísnil mlčenlivý temný dav nezřetelných, hrozivých postav vysokých až do stropu. Pozdvihla se a zase klesla, pozdvihla a klesla a dopředu natažené ruce mávly dlaněmi. Zakrvácené roucho, roztržené až k pasu, odhalovalo poprsí. Zdvihl pohled od temných bradavek… A už ho nedokázal odtrhnout od tváře: z očí obrácených v sloup prýštila temná krev, stékala po bledých lících, které se leskly, jako kdyby byly ulity z bílého vosku, a ta krev na nich tuhla jako černý vosk. Co děsilo nejvíc? Ústa. Zamrzlá ve výkřiku – se spodní čelistí někde na prsou. Valilo se z nich cosi temného, lesklého. Kvikl, uskočil, vyrazil, nepřestával vydávat vysoké: „Ti-ti-ti-ti…“ Na křižovatce zabočil doprava tak rychle, až se musel rukou odrazit od stěny, a zase pádil. „Ti-ti-tí-ti!“

Přestal pištět. Neslyšel za sebou žádný zvuk. Krev z očí… slepí přece nevidí. Zastavil se. Ohlédl ššššššŠŠŠŠŠŠŠH! Do chodby se vřítila obrovská, převalující se, bouřící, temně karmínová vlna. Unášela tu ženu k němu, s nataženými pažemi a s očima plnýma krvavých slz. Vlna za vlnou vpadaly dovnitř. Propletené klubko zmítajících se trubic… nebo klubko zmijí? Ženské ruce po něm chňaply. Kovový šustot se stal ohlušujícím.

Refe se rozběhl. Jednu chvíli ho od dlouhých nehtů dělily celé metry, v příští je cítil v zátylku. Skočil do chodby vlevo. Utíkal jako nikdy v životě, utíkal o život. Zahlédl otevřené dveře. Na stěnu se promítla kontura pronásledovatele: řídký zubatý stín, jako by se za ním hnala v zástupu dobrá dvacítka pavouků s nohama až do Stropu. Skočil dovnitř. Dveře přirazil za sebou. Držel.

Představil si, jak bílé prsty sevřely madlo z druhé strany. Zatajil dech, připravený na prudké cuknutí.

A vtom mu žaludek stiskla ledová ruka strachu. Jiného – většího. Změněná Maya mohla čekat za dveřmi, s krvavými slzami stékajícími po tvářích a se spáry nedočkavě se svírajícími, ale bylo tu něco, s čím by nedokázal žít.

Nadechl se, připravený na smrt, rozrazil dveře a křičel, křičel, protože to přece měla být poslední vteřina jeho života, křičel na poplach.

Chodba zela prázdnotou.

Než Grošák vyrazil na schůzku s Boajou, zeptal se přilby na situaci v Marin Gotte. Podle jejího mínění se nic mimořádného nestalo, takže: ,,<>E (n (L) )“.

V atletčině společnosti strávil příjemnou noc. Velice příjemnou. Probudil ho strašlivý řev. Vyskočil, dvěma skoky se přenesl k výstroji a výzbroji… Ouha! Nepřenesl se k ní prostě proto, že se nenacházel ve svém pokoji. Tam bude muset teprve přeběhnout.

Vyřítil se ke dveřím a ony se pootevřely. Něco vyrazilo proti němu. Něco temného a dlouhého; členitého jako pokroucená větev; pohyblivého jako chapadlo a ozbrojeného tmavošedým trnem dlouhým snad dvacet centimetrů. Ta věc se omotala Grošákovi kolem krku, smýkla jím obrovskou silou ke dveřím. Narazil hlavou do vystouplého kovového madla.

Boaja otevřela oči, zrovna když stěhovákovi pukla lebka. Byl mrtvý dřív, než si uvědomil, co se přihodilo.

Nomen neselo

„Potřebuji lidi s vašimi zkušenostmi. Všechny, co tu jsou,“ pronesl Baar Diodur – v partii soustav velel proviantní službě, tedy všem, kdo se starají o stravování na široširé „hrací desce“.

„Tohle jsou stěhovácký kasárna,“ ozvalo se zpoza matného štítu přilby, „čekáme, až zase někdo prohraje nějaký ten kámen. Je naprosto vyloučený, abych do akce poslal všechny svoje lidi, co když…“ Stěhovák se odmlčel, protože přilba přijala informační balíček. Obsahoval Diodurovu prosbu ve stručnější formě rozkazu, včetně požadavku, aby se proviantní náčelník zúčastnil akce osobně.

„Nebojte, veliteli, oni nějakou dobu nebudou tahat. Na prostředcích nezáleží. Tady jde o rychlost, efektivitu. A musí to být bez chyb. Žádné chyby. Prosím, instruujte podřízené…“

„Celou dobu tu jsou jakoby s námi. Ví-li nějaká přilba víc než ostatní, nezištně se rozdělí o informaci. Právě jsme zahájili přípravu na nalodění. Máme… dvaatřicet minut, abyste mi vysvětlil, oč se vlastně jedná.“

„Na planetě Xiphopho našli cosi živého. Když to zavřeli do klece silového pole, prospívalo to. Ukázalo se, že jde o dva symbiotické organizmy. První vstřebává energii silového pole, rychle se množí a je potravou toho druhého. Ideální uzavřený potravní řetězec. Někoho napadlo udělat z toho jídelní masu. Povedlo se. Nazvali to stolní les. Pravidelná sklizeň v maximálním objemu na minimální ploše. O tomhle si u vojtěšky nebo mimozemské štíhlice můžete nechat jenom zdát. Žádné lány, stačí nevelká místnost. Nutriční hodnoty optimální. Úprava není nutná, absolutně bez chuti a bez zápachu už od přírody. Došlo ale k neštěstí. Jedna z těch klecí měla poruchu. Když stolní les nic nedrželo, zaútočil na lidi.“

Stěhovák očekával ilustrační projekci – přilba žádnou nepřijala. Zadíval se na společníka překvapeně, pozorně. Upoutával zrzavou, upravenou kšticí. V Gaussově vesmíru by jistě zářila jako neoxidovaná měď, ale v reálu stěhováckých kasáren, v období ostrého udržovacího výcviku, měla barvu kari a sůl. Slušivý světlý oblek zase svědčil o tom, že jeho majitel je na pobyt v reálném vesmíru zvyklý.

Diodur zíral na stěnu a vypadal, jako by na ní nějakou projekci opravdu sledoval. Trvalo padesát sedm sekund, než se ozval: „Navlékne si člověka jako loutku a jako loutku ho pak ovládá. Tohle vám bude blízké: podobá se to situaci, když vy někoho imobilizujete. Ten člověk jde, kam potřebujete. Přitom o sobě vůbec neví. Stolní les využívá šikovnosti lidských prstů.

Předpokládáme, že k přenosu řídících signálů slouží olejovitá, temná tekutina, kterou vylučuje. Jisté je, že ji vstřikuje do člověka, ale co se děje dál, jak to funguje, neví nikdo, protože v tomhle konkrétním případě zasáhl stěhovák a část lesa zlikvidoval.“

„To rád slyším,“ ozvalo se z kutikuly stěhovácké bojovky. „Ehm… část?“

„Ano, jak měl les prvního… ovládaného, rozpůlil se. Jeden díl se přenesl člunem na loď S. G. T. a odletěl v ní. Trvalo dlouho, než jsme tu loď se značnou dávkou štěstí našli a zničili její… posádku.“

„Es gé té. Říkali nám, že to jsou iniciály vynikajících vojevůdců, ale já jsem si dělal takový osobní výzkum a zjistil jsem, že to platí jen v několika málo případech.“

„Vojevůdců? Ne, to není přesné. Souvisí to s jednou starodávnou deskovou hrou. S. T“ S. G. T. a… třeba S. F. jsou iniciály objevitelů, možná vynikajících hráčů. Siegbert Tarasch… nebo…

Savelii Grigori jevič Tartakover, ano? A ten poslední… moment…

„Salo Flohr.“

„Počkejte,“ zaznělo po chvíli z přilby. „Ty prsty beru, ale odkud ví, jak se řídí člun? Jak může… já nevím… navigovat loď?“

„Tak tady se budete muset spokojit s domněnkami. Máme za to, že využívá lidskou inteligenci, parazituje na ní: nějakým způsobem čte obsah mozku. Možná přesněji té části mozku, kterou nezničí. Přebírá schopnosti ovládaného. A učí se, improvizuje, tvoří… Ještě před tím, než stolní les poprvé zaútočil, se podařilo Jiřímu Kuchaři, kuchaři na Marin Gotte, sehnat jeden štěp. Vzal ho s sebou. Nepochybuji, že v silovém poli prospíval. Jenže Sluneční soustava o tenhle kámen přišla. Takže stěhovák, vypnutí ganglie omnikomu, konec silového pole, tím pádem.“

Přilba se pootočila doprava, doleva, ozvalo se: „Člověče, co je to za bordel, copak je vůbec možný, aby kuchař použil, co ho napadne?“

„Ne, není… Kuchařina, jako každé povolání… Ne, jinak. Kuchařský recept je algoritmus, a když ho předložím omnikomu, je to svého druhu program. I ten nejposlednější programátor snídaní, obědů a večeří vám poví, že tvůrčí myšlení přináší nejvíc uspokojení. A jsou to novátoři. Žádné napodobování přírody. Neumíte si představit to vzrušení…,“ Diodur pokračoval ve výkladu změněným hlasem, v rozporu se slovy, jež pronášel, unaveným: „… když usilujete o nějakou úplně novou, senzorickým buňkám dosud absolutně neznámou chuť a vůni a konzistenci, protože každý chce překvapit, chce být první. Kuchař, když dostane nápad využívající revoluční změnu technologie, nebude shánět nějaké povolení. Prostě – uvaří.“

Zavaří, pomyslel si muž v přilbě. Ruka ve stěhovácké rukavici, se zdvihla v gestu: „Počkat!“ Hlas pronesl: „Na Marin Gotte odletěl…“

Diodur ze sebe pohotově vyrazil: „S. H. R.“ A hned dodal:

„Samuel Herman Reshevsky.“

„Houby leda, máte špatný info. Stěhovákem na ní je podporučík Sutton Grošák… Na toho je spoleh.“

„Jsem tu právě proto, že se jeho loď nevrátila.“

„Hm… Dobře. Předpokládám, že tam budete chtít hodit a zapnout ganglii omnikomu a dokončit odstěhování… a nádavkem si odchytit kousek toho lesa, co?“

„Budu tam chtít hodit.“ Bohatá kštice se souhlasně zatřásla. „Stěhování dokončíte vy: osadníky ze Soustavy tří sluncí vezu s sebou. Pravdu máte i s tím vzorkem lesa. Ale ganglii budeme muset nechat ještě chvíli spát. Jsou tu jisté obavy, že když les ovládá tělo i mozek člověka, dokáže využít i všech výhod komplexního vesmíru.

Víte, v téhle válce… Zase! Tohle mi tak občas hloupě ujede, PA-RTI-I! Partii jsem chtěl samozřejmě říct… V téhle partii se obě strany zavázaly, že nebudou žádní mrtví. Oni se snaží… upřímně se snaží tenhle slib dodržet. Udělají cokoliv. Na prostředcích – nezáleží. Proto tu jsem já s tou nejmodernější technikou.“ Po chvíli dodal tiše: „Obávám se, aby ostatní nevyčítali kuchaři, že k nim zanesl stolní les. Proto jsem si vymohl přímou účast na akci.“

Stěhovák kývl. Probrali spolu podrobnosti nadcházející operace, přestože Diodurovi mnohdy scházela slova, ta odborná, stěhovácká.

Zbývaly tři minuty do nalodění.

Velitel vydal příslušné rozkazy, zdvihl štít přilby, zalovil v levé kapsičce, vytáhl z ní kovovou krabičku, ze které nehty vysvobodil podlouhlý nahnědlý váleček, vložil ho mezi rty a konec zapálil zapalovačem Rarro. Potáhl, vyfoukl. Až totéž udělá pojedenácté, budou všichni podřízení v kompletní výstroji a s kompletní výzbrojí naloděni ve člunu.

Diodur, když je uvidí, pomyslí si: Vypadají právě tak nepatřičně jako každé hejno tvorů žijících zásadně izolovaně.

Člun se přiblíží k lodi, s níž Diodur přicestoval, a velitel rozezná na trupu nápis „N. N.“; otočí se na Diodura.

Zajímavé, v očích ten otazník vidět nemůžu, a přece o něm vím. „Už vyčerpali všechna slavná jména těch… tvůrců. Ale v odborné literatuře se u celé řady partií objevuje tohle N. N. Tak je taky použili. Později se zjistilo, že to nejsou iniciály konkrétního hráče. Je to latinsky: ‚Nomen nescio. Vlastně to znamená, že protivník je neznámý.“

„Tak to teda sedí,“ zaznělo z přilby.

Opryho probudil nelidský Refeho křik. Doběhl ke dveřím, ale otevřít je nestačil: pootevřely se samy. Z druhé strany se k němu natáhla ruka s dlouhými nehty. Poznal ji. Ten na malíčku je zlomený. Detail, který ho dojal. Během několika sekund mu vytanulo na mysli pět šest obrazů ze společně prožitých patnácti let, ale i to málo stačilo k rozhodnutí lehce obejmout prsty podávanou dlaň.

Stiskla ho, silně.

Takhle vyjadřovala vděčnost, nebo dojetí.

Ne, tohle nebylo o vděčnosti a dojetí, o těch svědčil krátký stisk. Svírala ho pevně, a nepouštěla.

A vtom Terapina narazila do ruky hranou dveří. Ruka ho pustila, stáhla se. Kov třeskl o kov. Opryho od těla jeho ženy oddělovala kovová deska dveří; zády se o ni opírala učitelka. Věta: „Její oči metaly blesky“ už pro Opryho nebyla jen básnickým příměrem.

Na chodbě se ozvalo: „Meč! Vezmi si, meč! Rychle!“

A po chvíli: „Osekávejte větve!“

Jiří, pomyslela si učitelka.

„Co je… meč?“ otázal se zmateně Oprý.

„Zbraň,“ odpověděla, A pro sebe dodala: Zbraň znamená boj.

A měla samozřejmě pravdu.

Ukročila stranou. Celý život se snažila vtloukat mužům do hlavy, že jsou na světě proto, aby bojovali.

I Jiřího probudilo Refeho vřeštění. Nahlédl do chodby – míjela ho žena. Viděl ji z boku. Vznášela se nad podlahou, z očí jí vytékaly potůčky krvavých slz; z úst vyrážel tlustý svazek… Připomněl si návštěvu technického muzea kuchařství – předvádění mlýnku na maso. Jenže to, co se sunulo z úst jí, nemělo růžovočervenou barvu mletého syrového masa. Útlá, bílá ruka s dlouhými nehty se natáhla k madlu Opryho dveří. A pak tu změť šlahounů, která ženu následovala, poznal. Čeho jsem se bál, se splnilo. On, Jiří Kuchař, k nim dopravil smrt, on s ní bude bojovat. Z porostu karmínového lesa se proti němu prudce vyhnala dlouhá větev. Všiml si jejího zakončení. Trn, napadlo ho. Obrovská členitá hmota se šoupla po podlaze k němu. Zašustilo to. Uskočil před švihající větví. Přeběhl do zbrojnice. Na podlahu chodby s třeskem dopadly listy rotačního nože.

Motoru vytrhl ze sna Refeho křik společně s přibližujícím se šustěním. Kde je Boaja? Vyděsila se. Ale ne zase tolik. Strach má docela jiné rozměry, když se můžete hýbat, narovnat, když můžete dojít ke dveřím, abyste nahlédli, co se děje.

Dělo se toho hodně: cosi temně karmínového, obrovského zaplňovalo celou chodbu. Motora neviděla žádný konkrétní tvar. Chvíli to připomínalo cosi sestaveného ze stavebnice pro děti a chvíli spíš mrak, temný mrak, z něhož vyrážely na všechny strany členité větve, ohýbající se v kolenou jako hmyzí nohy, nebo svíjející se jako šlahouny. Refe do jednoho takového šlahounu právě udeřil dlouhou tenkou deskou. Proti němu vyrazila noha zakončená šedým půlmetrovým bodcem. Refe uskočil. Motora se vrhla k lůžku, převrátila je a jen s rámem vypleteným pevnou hmotou (za éry omnikomu se tahle látka tvarovala tak, aby dynamicky podporovala spáčovo zdravé držení těla) se postavila po boku Refeho.

On měl meč, ale ona štít.

Ham byl v pokoji sám. Ze změti výkřiků pochopil, že za dveřmi zuří boj. Zapracovala představivost. V hrách se střetl s těmi nejhroznějšími přízraky, nejděsivějšími příšerami. Na chodbě křičeli lidé, které znal:

„Chapadla! Pozor!“

„Nedívej se jí do očí. Ne-dí-vej!“

„Černá krev, kde se bere všechna ta černá krev?“

Ale někdo musel vydávat to kovové, ohlušující šustění. Zatáhl za madlo, nahlédl do chodby – viděl ženu a beztvarou obludu velkou až do stropu. Té ženě tryskala z pahýlu paže černá krev. Kropila jí všechno kolem, tedy i jeho. Žena-obluda se s ohlušujícím šustěním smýkly k němu. A Hamovi se stalo, co se někdy přihodí v boji i nejstatečnějšímu: svaly ho přestaly poslouchat. To neznamenalo, že by snad ochably všechny. Některé si dělaly, co chtěly. Chtěly se zavřít v pokoji, chtěly držet dveře, aby je nikdo – ta Ženská s krvavýma očima! – neotevřel.

Svým způsobem právě zemřel další stěhovák z počítačové hry, takže tohle byla bitva jako každá jiná – s padlými, raněnými, zbabělci, hrdiny.

Jiří bojoval možná nejzuřivěji, protože: Odpovídám za tebe. Máš nám dávat žrádlo a pití… aha – a ne nás zabíjet.

A možná nejzuřivěji kolem sebe sekala Petra, protože pociťovala opravdové bojové nadšení: Poprvé po tak strašně dlouhé době děláme něco SPOLU.

Motora zavýskla radostí, když se jí podařilo zadržet štítem ostří útočící na Boaju.

Opry ukázal rukou do stropu, ostře zaskřehotal a vykřikl. Jeho: „Krrr vakuni ooceto,“ donutilo všechny pohlédnout tam, kam ukazoval. Nad jejich hlavami zel čtvércový otvor. Zaburácel z něho hlas: „ZALÉZT! ZAVŘÍT! STŘÍLÍM!“

Nikdo předtím neslyšel zesílený hlas stěhovácké přilby, všichni uposlechli.

V chodbě cosi prásklo, ale tenhle zvuk nebyl ani zdaleka tak silný jako předchozí křik.

A pak se na Marin Gotte rozhostilo ticho, které na sebe pro valnou většinu obyvatel vzalo podobu ohlušujícího pištění.

Když se Jiří konečně odhodlá nakouknout do chodby, vytřeští oči na tu nepředstavitelnou spoušť. Dveře naproti se pootevřou. Jen škvíra… až teď zejí dokořán – Refe, šklebí se, otevírá a zavírá ústa…

Jiří: „Cože?“

Refe: „Cože?… Neslyším!“

Zato s koeficientem loutkáře je všechno v pořádku. Od vstupní roury k nim právě přichází stěhovák – s každým krokem menší. Rozhlédne se, odplivne si, zdvihne hledí (slinu otře později) a prohlásí Triiným hlasem: „Pane jo, hromada sraček.“

Po jisté době, v oranžovém přítmí jejich pokoje, se Jiří přizná Petře, že zanesl stolní les na loď a na Marin Gotte. A lékařka si pomyslí: Čeká mě hodně práce a hodně vysvětlování, ale nic, co bych nezvládla.

V oranžovém přítmí docela jiného pokoje se Ham Trii přizná (ke všemu!), co se mu přihodilo v bitvě. Tria je dlouho zticha, potom zdvihne štít, dívá se na Hama, usmívá se, spíš temnýma očima než ústy. „To já. Nechtěla jsem tě tam, bála jsem se o tebe, a měla jsem tu pušku. Imobilizace – ovládání. Jenže mi to ještě moc nejde. Prostě na to zapomeň. Nikdy už nebudeš v lese, kde stromy koušou.“

Děti někdy věří, že to, co si představují, existuje, a někdy zase, že to, co řeknou, se splní.

Prostý náhrobek v polích, až u průhledné stěny. Prostý nápis: „Sutton Grošák, Maya LaConteiová.“ V hrobě spočívala distinkce z Grošákovy uniformy, podobající se kybelce. Nejen zbraň a přilba, ale každá, sebemenší část stěhovácké výzbroje a výstroje má vlastní drobnou inteligenci, tím spíše uniforma. Osmicípá hvězdička z ní odpadla v okamžiku, kdy se Tria přiblížila k padlému Grošákovi.

Opryho proslovu nad hroby rozuměli všichni. I Tria pronesla řeč. Podělila se v ní s ostatními o Grošákův zážitek s foukací harmonikou. Její hlas zněl z přilby jasně a pevně (šlo o záznam namluvený den předem).

Když se Opry a Terapina vrátili z obřadu do pokoje, zašustila jim pod nohama pokreslená izolda.

„Už to můžeme vyhodit, Opry.“

Kývl.

„Je v tom spousta tvé práce,“ nadhodila.

„Mé?“ Rozhlédl se. Obrázky s doprovodnými texty ho spojovaly s minulostí (h p) i s přítomností (neuměle zpodobněná tělesná láska mezi mužem a ženou doplněná slovy busatsu a tutu). „Teri, v tomhle je víc než naše práce. Tohle je řeč. Ještě pořád živá. Vymyslely ji děti. Neslyšelas o tom?… Představ si, že v každé generační arše, která sem, do Shluku, dorazila, mluvili lidé jinou řečí. Zmatení jazyků. Děti, aby si spolu mohly hrát, vytvořily postupně vlastní řeč. A jak se Shluk rozšiřoval, všude se pískalo, syčelo, mlaskalo a skřehotalo touhle řečí dětí. Kdyby nepřišli ti s všeobjímající vesmírnou chápavostí, ještě dnes by se tady mluvilo stejně, jak mluvila máma, mojí mateřskou řečí. Myslím, že by tohle všechno nemělo přijít nazmar. Musíme to utřídit, sestavit slovník.“

Terapina v duchu: Pořád jsem dobrá.

Stolní les naštěstí i po smrti zachovával krédo „Bez chuti, bez zápachu.“ Seschl. Všechno to stromoví připomínalo nějaké písmo, pavouci písmo. Stačilo to suché, tmavé a vrásčité shrnout ke stěně.

Později Ham zjistí, že kosti lesa hoří, a když se to dozví Jiří, radostně vykřikne: „Klestí!“

Tria nesvlékla stěhováckou výstroj, i když jí byla příliš velká. Zkoumala v ní a s ní svět kolem sebe i to, co zůstalo ze stolního lesa. Když se s přilbou na hlavě poprvé objevila před Refem a vyřkla prosbu, která začínala slovy: „Je mi po něm smutno, Refe…“ Velice ho překvapila. Tohle je přece výzva! Ale musel se připravit. Celý den tohohle chodbového všudybyla nikdo neviděl. A když za ním večer Tria zašla, seděl na podlaze, obklopený pokreslenou izoldou jako kdysi Opry. Jenže nyní izolační materiál zdobily nejdůležitější scény příběhu. Začal slavnostním, trochu pochmurným hlasem: „Obchodní nákladní loď Nostromo; posádka: sedm členů; náklad: rafinerie zpracovávající dvacet milionů tun minerálů; kurz: směr Země…“

Tohle byl nejmilejší Grošákův příběh – horor s gore efekty a přežívající hrdinkou.

Refe očekával, že příště bude chtít Tria slyšet totéž – dobré příběhy přece chtějí lidé slyšet znovu a znovu a trvá jim dlouho, než je omrzí. Jenže Tria si Refeho produkci nahrála hned napoprvé do přilby, takže se zajímala o nějaké nové dobrodružství.

Další večer zavedla stěhovácká přilba reprodukující Refův hlas i ostatní osadníky do temných chodeb nákladní lodi Nostromo. Refe v té době dával dohromady docela jinou povídku. Premiéry se zúčastnili všichni. Měla úspěch.

Něžné, krémově bílé stvoly štíhlíce, vyrůstající z temné, zkypřené, vlhké půdy, se natahovaly k zelenkavé záři mlhoviny. Tohle bylo společné dílo Jiřího a Petry. Pracovali na poli od rána do večera, a tak si sem přenesli i lůžka. Blížila se první sklizeň a to bylo dobře, protože v okénkách JANA jídlo ubývalo rychleji, než Jiří očekával, mnohem rychleji. Uléhali spolu a Jiří chrápal tak, až Petru občas napadlo: Jestli mi nebylo líp samotné. Ovšemže šlo jenom o obsesi.

Jiří docela zapomněl na „Opryho pamlsky“? Ne, občas se mu po nich zastesklo a občas ho vzpomínka na ně vzrušila. A pak se mu jednou zdál sen… Bylo to stejně dokonalé jako za éry omnikomu. Kdyby si tak mohl každou noc takový sen přivolat! A hned příští noc, v polospánku, se o to pokusil. Dařilo se. Neslyší můj dech? Odkopala se ve spánku. V přítmí pokoje se zalesklo nahé stehno. Položil na ně dlaň. Cítil teplou, hladkou, měkkou kůži svítící bělostí. Jako ta nejjemnější srst. Polehoučku se k ní přitiskl. Tohle představivosti pomáhalo, zaostřovalo ji. Převalila se na záda, ale stále ji ještě nevytrhl ze snu. S povzdechem si dala ruku za hlavu. Hladil očima odhalené ňadro, bradavku. Sáhl jí do vlasů a dva prameny, na každé straně hlavy jeden, vytvaroval na polštáři do obloučků. Jako vztyčená ouška. A ten nosík, jen trošku začernit hlínou… tak… docela jako šňupáček. Zacukala chřípím, rty. Podoba s nějakým měkounkým zvířátkem se stala dokonalou.

Petru probudilo, až když jí zatlačil na ramena. Nepochopila okamžitě, co po ní chce, a nikdo se jí nemohl divit, vždyť naposledy TO dělali noc před vypuštěním lodi Marin Gotte. Nakonec si s chichotáním nechala vyhrnout župánek (vlastní dílo, byla na něj pyšná). Jiří si v měkkém světle holých stěn prohlížel její tělo a velice jemně se ho dotýkal. Usmíval se. Viděla jeho vzrušení, to bylo dobré znamení pro Petřino sebevědomí. A pak už cítila, jak do ní vniká. Šlo jim to až napodiv dobře. Nejprve ji napadlo něco v tom smyslu, že levitátor člověk taky nezapomene řídit, a potom ji samu překvapila odezva vlastního těla na to bušení na bránu: otevřelo se. Byl to tak nečekaně silný zážitek, až se rozplakala a rozesmála současně. A pak přišel ten mohutný, horký trysk. Když mu později čechrala zpocené vlasy nad čelem, pronesla s jistotou:

„Ty mě máš ještě rád.“ A pak unavená – tak příjemně unavená, a šťastná – usnula, poprvé po tak dlouhé době, aniž pomyslela na dítě.

Refe začal: „Do malého městečka Castle Rock ve státě Maine přišel nedávno netvor…,“ a když skončil a všichni se chystali rozejít, promítla Tria na neprůhledném štítě stěhovácké přilby sadu grafů. Dokazovaly, že Marin Gotte přestává dýchat.

Oprymu uklouzlo překvapené: „Marin Gotte ť h p.“

Jiřího a Petru napadlo současně řešení: přesuneme všechny osadníky mezi dýchající pole. Jiří vzal do polí i hromady klestí, protože uvažoval dopředu – o sklizni, o vaření.

Také Ham dostal nápad. Aby neunikal životodárný kyslík, dveře do chodby oblepil izoldou, zatarasil je kontejnery ukrývajícími semena štíhlíce. Podle jeho pokynů barikádu zasypali hlínou.

S příchodem koloniální noci se obyvatelé ráje oddechu rozcházeli k lůžkům. Petra a Jiří, ruku v ruce, kráčeli doprava, hodně daleko; Terapina a Opry se zase vydávali na druhou stranu. Děti zůstávaly u dveří. Ham už nepřemýšlel o stěhování. Zajímalo ho, jak věci kolem něho fungují a jak by mohly fungovat lépe, jinak. Obvykle usínal brzy. Tento večer ale usnout nemohl. Vstal, aby navštívil záchod, který navrhl a téměř sám vybudoval nedaleko hřbitova. Když se vracel, všiml si, že Tria neodpočívá na lůžku. Světlo Solacernu dopadalo na stříbrné stonky vzrostlé štíhlice. Vyskakoval, zda někde nezahlédne drobnou dívčí postavičku s obrovskou hlavou, protože stěhováckou výstroj ani výzbroj neodkládala nikdy. Jeho pozornost upoutala drobná, oranžová zář… Pohasla. Díval se směrem k vitríně, a tak měl za to, že zahlédl něco z kolosálního vesmírného divadla, třeba srážku asteroidů nebo výbuch novy. Jenže k tomu došlo znovu… a znovu. Kdepak, tohle je místní záležitost. Vykročil za záblesky a měkká prsť tlumila jeho kroky.

Tria stála u vitríny, v ruce držela drobný kovově lesklý předmět, krabičku. Plavný pohyb rukou, rychlý palcem a vyšlehne plamínek; plavný pohyb rukou, cvaknutí, krabička se uzavře; a zase plamínek a zase cvaknutí. Přilbu držela v podpaží. Od svého přiznání neviděl její tvář.

„Co to máš?“ zeptal se.

Vzhlédla. V záři Solacernu měla oči obrovské, tmavé.

Nemohl potlačit třas, který se ho zmocnil. Něco na něho těma očima přenášela. A už věděl co – tohle přece zažil, když poslouchal zvuky bitvy za dveřmi. Znovu ho zahltil čistý, koncentrovaný děs.

V ruce držela stěhovácký zapalovač Rarro, ale o něm se nezmínila slovem. Malá brada se jí zatřásla – všiml si stop po slzách zasychajících na tvářích – šeptla: „Blíží se. Brzo budou tady.“

Stěhováci s hodnostmi moc nenadělají, spokojí se s nějakým tím svobodníkem (frajtrem, některá slova jsou nesmrtelná). Muž kouřící světle hnědé cigarety, které si zapaloval zapalovačem Rarro, měl hodnost kapitána, o čemž svědčily čtyři matné, kovové kybelky na jeho prsou. Vedl loď N. N. na cestě k Marin Gotte. Jako každý stěhovák téměř neodkládal přilbu. Informovala ho o průběhu cesty. Blížíme se. Už tam brzy budeme.

Nadešel den sklizně, den slávy. Jiří rozdal kosy a srpy. Pustili se do práce. Jen Tria procházela poli, ukazovala kolem sebe hlavní. Nikdo jí to nevyčítal: dobře věděli, že přežili jen díky ní. Nakonec zdvihla štít přilby, zalovila v náprsní kapse, dvěma prsty vytáhla kovový předmět – ne, tohle nebyla krabička cigaret, ani Rarro. Nad poli se ozval zvuk foukací harmoniky. Nebude trvat ani tak dlouho a ve zdánlivě náhodné posloupnosti tónů Refe zachytí a rozpozná melodii – Grošákovu píseň.

PRÁÁÁSK!

Strop už zase zívá čtvercovým otvorem. Něco se v něm zahemží, blýskne karmínovou červem. Boaja pronikavě vykřikne. Celý jejich svět zaplní ohlušující šustění. Ze stropu do polí se hrne karmínový vodopád.

Zaburácí hlas: „POZOR! STŘÍLÍM!“

Rozběhli se téměř všichni.

ššššššššššššš!!! a ššššššŠŠŠŠŠŠŠ!!! a ŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠ!.‘!

Temné, živé vodopády se valí ze stropu, lámou a drtí štíhlici; řítí se jako rozbouřené potoky do výšky šplíchající krve vstříc osadníkům. Přímo před nimi vyraší obrovský strom, naráz se rozvětví, sekne do všech stran ratolestmi-klepety.

Tria stiskne spoušť, a to, co vypadá jako dvoukřídlý šroub, říká poučeným: „Jsem palná zbraň. Jsem jenom obyčejná palná zbraň.“ Obrátí se na toho jediného člena posádky, který zůstal s kosou v ruce po jejím boku, a zeptá se: „Kde vzal prsty?“

Loď N. N. vplula do oblasti Shluku umělých kolonií, kterou prozařovaly paprsky Solacernu.

„Cíl je blízko.“

„Tady.“

Marin Gotte.

Směrové čluny z N: N. obklopily siluetu připomínající dole seříznutý soudek, spustily sledovací pole… Ti lidé přebývali v úzce vymezeném prostoru.

Máme vyhráno, pomyslel si kapitán.

Představte si, že chcete zachránit opravdu rychle skupinu lidí nalézající se v určitém patře kolonie. Máte-li k dispozici neomezené prostředky, tak vůbec nejrychleji se to provede tak, že záchranný člun a kolonie (za přispění nepředstavitelně obrovských sil) zrealizují matematickou operaci průniku. Stěhováci se tak octnou okamžitě v bezprostřední blízkosti těch, které chtějí spasit.

Šedesát stěhováků včetně velitele čeká v místech, která bude záhy oddělovat od vnitřku jedné z největších místností Marin Gotte jen tenká jednostranně propustná blána. Je tu i Diodur. I on má na sobě stěhováckou bojovku, nasazenou přilbu, spuštěné hledí.

Kapitán mu stroze oznámil: „Dokud vám neřeknu, zůstanete u té své lesní klece. V přilbě uvidíte všechno. Nemějte starost: o kuchaře se postarám.“

Proviaňťák nic nenamítal. Sledoval dychtivě všechno, co se kolem něho právě dělo, protože nové prožitky přinášejí nové nápady. Už jen ta zelenkavá záře upomínala na nějakou nadýchanou polevu s lehce sladkými, jen tušenými tóny ovocné vůně. Možná spíš vůně trávy?

„Vpřed!“ zavelel kapitán a stěhováci vpadli doprostřed lánů vzrostlé štíhlice.

Diodurovi zapnutá přilba, kromě jiných informací, ukazovala lán na Marin Gotte v šedesáti zorných polích pod různými, dynamicky se měnícími úhly. Narazil hřbetem ruky do hledí, nazdvihl je, zhluboka dýchal. Jeho odzbrojený zrak se léčil pohledem na temnotu prozařovanou jasem nejbližší hvězdy a oranžovým svitem, který pocházel z tisíců drobných, bodových zdrojů světla na stěnách.

V okouzlení postoupil těch několik kroků k nyní ušlapané tmavé prsti. Přivykal na přítmí v odstínech převážně hnědé. Jaký kouzelný obraz. Skoro vnímal jeho teplou perníkovou chuť i vůni. Něco ho oživovalo, nějaký pohyb. Tam na stropě… a tam také, tam… S očima rozšířenýma hrůzou vyjekl: „Lesy – jsou všude vůkol.“

Kapitán to věděl o poznání dřív: svět stěhováků není nikdy utopený v polotmě. Problém – tohoto nepřítele přilba neohlašovala. Mohli se spolehnout jen na oči posílené přilbou. Ty vnímaly desítky obrovských objektů rejdících po stěnách. Nejvzdálenější z nich připomínaly chlupaté housenky; toho nejbližšího zakrývala štíhlíce. Sekl chapadlovitou větví po proviantním náčelníkovi, s odporným páravým zvukem mu ji verval do úst, vtáhl ho za rostlinnou stěnu. Diodur s roztrženými tvářemi, rozškrábnutou pravou hemisférou mozku a se zlomenými čelistmi řval zalykajícím se, nelidsky vysokým hlasem. Přilba jeho křik předávala ostatním. A jeden ze stěhováků si pomyslel: Tenhle řev budu slyšet do konce života. Měl pravdu: dřív než stačil přilbě poručit, aby rušivé zvuky odfiltrovala, půda pod jeho nohama se otevřela. Propadl se. Chapadla ho Obratně zbavila osobního levitátoru a on se propadal hloub a hloub, protože všechny poklopy v patrech pod ním byly otevřené. Roztříštil se o dno kolonie. Tou dobou už Diodurovy končetiny sloužily jako chápavé orgány na konci svazku karmínových ramen.

Stěhováci se rozdělili na skupiny Sever a Jih. Skupina Jih se snažila co nejrychleji dosáhnout prchajících osadníků. Druhá vyrazila do boje. A zrovna v této fázi operace s nimi Grošákova přilba navázala spojení. Jako jediná vládla schopností nepřítele vidět, i když jej zakrývaly stvoly štíhlíce, stěna, strop, podlaha. Protože: Ví-li nějaká přilba víc než ostatní, nezištně se s nimi dělí o informaci.

Na severu se rozhořela bitva. Zapráskaly výstřely. Na jihu zaznamenali stěhováci první úspěch: Boaja a Motora skončily pod jednoduchým příbytkem vyrobeným ze stejného materiálu, jako je bojovka. Stěhováci mu říkají stan. Záhy se tohoto přístřeší dočkají Opry a Terapina. Později stěny stanu ochrání i Petru a Jiřího.

Konečně se kapitán probojuje ke Grošákovi. Jenže tohle není Grošák, ale dítě, malá holka. A vedle ní se jen o něco starší kluk ohání jakousi vrtulí a snaží se sekat do kmitajících lesních stvolů. Už by na něho hodili stan, kdyby je děvče nezadrželo citátem z jednoho Refeho příběhu (rozmluvu v přilbách samozřejmě nikdo nepovolaný – rozuměj bez stěhovácké přilby – neslyší): „Ještě chvilku. Každým tím sekem je o trošku větší… Teď! Teď je akorát.“

Zbýval poslední osadník, extrémně neposedný, pobíhající – vzhledem k věku a figuře – neuvěřitelně rychle sem a tam až u průhledné stěny. Po něm museli stan vystřelit. Teprve potom použili granáty. Jenže jsou boje, které s první explozí nekončí. Toho nejlepšího stěhováka, jakého kapitán měl, varovala Triina přilba signály s významem: „Kolem tebe – les.“ Byl nejlepší, protože měl nejpevnější nervy. Chtěl, aby se kolem něho shromáždilo co nejvíce nepřátel, nejlépe všechny stolní háje kosmu. Když se opona štíhlíce otevřela a chapadlo ho bleskově vtáhlo mezi karmínově zabarvenou čerň připomínající vysoká stoupající a klesající cimbuří, klidně se připravil ke střelbě. Po válci zbraně přeběhly modré pruhy.

Les po něm sekl znovu.

Stiskl spoušť zrovna v okamžiku, kdy rozpoznal, že tentokrát nejde o větev.

Ruka mu nazdvihla hledí.

Byla to lidská ruka pokrytá tmavohnědou, zaschlou krví. Kousek nad loktem voskově bílá kůže plynule přecházela do vrásčitého, temného stvolu.

A granát explodoval.

Následovaly další ztráty – na obou stranách.

Pro získání vzácných uchopovacích nástrojů se les stal vylupovačem hrobů.

V jedné z chodeb stěhováci narazili na stolní les, a sotva vstoupili do stínu jeho větvoví, zvedl se a utíkal. Odrážel se přitom od podlahy pružnými ratolestmi, mezi nimiž se míhaly čtyři nohy – tři z nich byly oblečeny do kalhot od stěhovácké bojovky a obuté do stěhováckých bagančat (vše skrz naskrz prosáklé krví), jedna noha byla dlouhá, nahá a nepochybně ženská. Ty zneužité údy se leskly, protože je pokrývala vysoká vrstva zaschlého slizu. Nejspíš zpevňoval lidskou končetinu podobně jako vnější chitinová kostra zpevňuje nohy hmyzu.

Kapitánem tohle setkání nejprve otřáslo. Teprve po chvíli ho přivedlo k myšlence: Když jde o všechno, nemůže být stěhovák neutrální. K nasazení života, k jeho obětování, mu nestačí povinnost, ani vztek, potřebuje vlajku, vlast, budoucnost. A kdykoliv se podíval vedle sebe, to všechno tam viděl, tak zhruba půl metru pod úrovní očí – Tria, bojovala jako ostatní a všem ostatním ukazovala cestu.

Stěhováci nepřestávali útočit. Čistili Marin Gotte od protivníka, který už pro ně nebyl neznámý. Postupovali vpřed a později nahoru i dolů.

Boj skončil. Nebyl nikdo… nebylo nic, co by mělo smysl zavírat do Diodurovy klece.

Teprve poté, co nastoupili na loď N. N., přivedli k vědomí ochromenou ganglii omnikomu na Marin Gotte. Vraceli se z boje. Ztráty na životech? Diodur a osm stěhováků.

Kolik by nás zbylo – nebýt Trii? napadlo kapitána.

Její otázku: „Kde vzal prsty?“ zodpověděla analýza DNA nalezených pozůstatků. Tenhle stolní les si navlékl Anaxe Satriatu, rozdělil se na dvě části a o jeho ruce se podělil: jednu z nich si les na Marin Gotte ponechal. Ale byly tu další otázky: „Jak to, že se tak rozmnožil?“ Zdevastovaný rozvod jídelní masy dokazoval, že se stolní les živil sám sebou, dá-li se to tak říci. Ba co víc: šel si náramně k duhu. A jak to, že Grošákova přilba o lese věděla? Kapitán požádal Triu o přilbu.

„Neusnu bez ní,“ odpověděla.

Nebyla to pravda, sotva ulehla – spala.

Přilba ukládá do pamětí všechny informace. Pro kapitána jejich sledování představovalo dlouhý, zábavný, někdy smutný, občas dojímavý pořad. Sledoval v něm živého Grošáka; slyšel Refeho příběhy; viděl, jak Tria přilbě předkládá uťaté větve a učí ji rozpoznávat les, učí ji identifikovat ho jako živého protivníka. A pak s ní prožíval všechnu tu hrůzu, když přilba upozorňovala na blížící se nebezpečí. Jiřího zpráva o nečekaném úbytku jídla v okénkách JANA byla pravdivá. Tria si grafy o poklesu obsahu kyslíku v ovzduší kolonie vymyslela. Stejně jako si vymyslela, že ovládala Hama, aby ho ukryla v pokoji. Manévrovala s ostatními, aby je dostala mezi lány, do míst, v nichž se mohli opevnit s obnovitelnou zásobou jídla.

K ránu velitel seznámil ostatní stěhováky s tím nejzajímavějším, co mu Grošákova přilba pověděla, a přidal i návrh, se kterým všichni souhlasili. Dalo mu práci, než přemluvil uniformu, aby vydala jednu z kovových kybelek (patrně usoudila, že je degradován). Chystal se ji předat Trii LaConteiové – slavnostně a před nastoupenou jednotkou. „Protože,“ jak uvedl v proslovu, „díky ní už stěhovácký přilby nebudou nikdy lesoslepý.“

Při slavnostním aktu upadl do rozpaků. Nemůže ji přece oficiálně povýšit na podporučíka… nikdy by ji nepovýšil žertem. Naštěstí se mu vybavil jeden z Refeho příběhů, které mu tlumočila Grošákova přilba. A tak bojovka na Triině hrudi nepřijala součást distinkce, ale „Řád Ellen Ripleyové“. Tria měla pocit, že jí v té chvíli salutuje dvaapadesát Suttonů Grošákú.

Učitelka: „Kapitán se ptá, jestli tu chceme mít Gaussův vesmír.“ (Stěhovácké lodi se do něho vstupovat neobtěžují. Například stěny jsou tu stejné jako na Marin Gotte, než ji opustili.)

Petra: „Nevím, tolik mi chybí obrazy.“ Odmlčela se. Dodala, spíš sama pro sebe: „Jenže…“

„Je to jenom o pohodlí,“ nadhodil Refe.

Ozvala se Motora: „Bez toho pohodlí vyslovujeme po-ma-lu a zře-tel-ně. Cvičíme. Refe běhá… Ráda si poslechnu ty jeho horory. Opry už mluví… no, dělá pokroky. Všichni se mění… Už nejsme… Každý z nás se snaží…“

„Ano,“ pronesl Ham. Ostatní na něho pohlédli, ale on nepokračoval.

Tria: „Ta největší změna je v tom, jak se každý snaží pochopit tenhle svět.“

Boaja: „A jeden druhého.“

Opry prudce vyfoukl nosem, zabručel: „Vážit si jeden druhého.“ Motora teď vypadala poněkud zmateně. „Chtěla jsem vlastně říct, že už nejsme každý zvlášť… sami.“ Zdvihla oči. Boaja se na ni dívá a – ano, rozumí jí.

Učitelka kývla. „Je tu jeden zásadní problém. Pokračovat v cestě, jako by se nic nestalo, znamená skončit, dřív nebo později, v nějaké jiné rekreační kolonii.“

„A co když,“ zahalekal Refe, „se vykašlu na nějaký tupý promítání projekcí?“

„Je to přece naše práce.“ Tohle pronesl Opry.

„Opravdu?“ Refe zavrtěl hlavou. „Bavit? Ty se k tomu chceš vážně vrátit? Zrovna ty?“

Opry se zatvářil zmateně. Terapina se k němu naklonila, slabě hvízdla a zašeptala: „A vilae…“

Prudce cukl hlavou. Podruhé nepískla. To cuknutí znamenalo, že rozuměl, zmatek v jeho nitru způsobil prostý fakt, že si tuhle otázku dosud nepoložil.

Učitelka: „Co navrhujete, abychom dělali? Zkuste… Zkusme zodpovědět otázku:“ „Co dál? Protože…“ Zdvihne oči ke stropu. „…když nebude loď komediantů, když nebude.“ Pohled na ně. „…krmič, kejklíři a ostatní dělníci zábavy. Tak co bude?“

Jiří se radil šeptem s Petrou, Boaja s Motorou…

„Hame, Trio,“ ozvala se učitelka, „to platí i pro vás.“

„Pro nás?“ podivil se Ham.

„Máte stejná práva jako ostatní. Jen jste z nás nejmladší. To ovšem činí vaše rozhodnutí nejodpovědnějším, protože důsledky ponesete nejdéle.“

Po čase se kajuta Kuchařových stane galerií s obrazy – pokreslenými kusy izoldy –, jejichž autory jsou: Opry, Terapina, Tria a Refe. Kdykoliv na ně Petra pohlédne, musí se pousmát. Měla jsem na mysli živé obrazy.

Kapitánova návštěva v jejich jídelně neprobíhala dobře. Měl problémy se zapalovačem Rarro. Veškerou pozornost věnoval jemu a ne bývalé posádce Marin Gotte. Opry celý znervóznělý zašeptal: „Ek ajadalkulija vch!!!“

Terapina viděla sama, že zapalovač nefunguje. Opryho ujistila, že to bude v pořádku: „Ek i zolba,“ a navrhla, aby se na zapalovač podíval Ham, protože ten dokáže opravit všechno. A vida: za okamžik mu nad pěstí vesele poblikával plamínek. (Tria zaměnila svůj – Grošákův! – Rarro za ten „kapitánský“.)

Kapitán si zapálil cigaretu, labužnicky potáhl kouř a hlasitě jej vyfoukl a Opryion LaContei mohl přednést a předat jejich společnou žádost sepsanou na kusu izoldy.

Velitel stěhováků ji prostudoval včetně připojených životopisů. „Tady,“ položil na izoldu dlaň, „je všechno, jak má být. Ale považuji za svou povinnost vám říci: uvědomujete si, že se dostanete do podmínek, ve kterých nebude nic z toho pohodlí, na jaké jste zvyklí?“

Kývli, nadšeně.

„Uvíznete v místech, v těch nejosamělejších místech, kde na vás bude čekat jen práce. Největší… jediná starost: suroviny… a děti.“

Boaja stiskne Motoře ruku – usmějí se na sebe – ve stejné chvíli jako Petra s Jiřím.

Chodbou vesmírné lodi utíká Tria (věk: deset a půl).

V otevřených dveřích jedné z kajut zahlédne štíhlou mladou ženu sedící na podlaze. Má na sobě matnou, tmavou uniformu (Tria ji nikdy neviděla v jiném oblečení), na podlaze vedle ní leží zbraň (Trii připadá obrovská) a přilba s matným štítem. Jednu dlouhou nohu natáhla před sebe a o koleno té pokrčené poklepává blýskavým obdélníkem kovu. Tria ví dobře, o co jde. Řekne: „Zahraj.“

Žena na ni pohlédne velkýma tmavýma očima, zdvihne ten kovový předmět oběma rukama ke rtům. Nasaje vzduch – úúúÚÚÚÚ. Vyfoukne – ÚÚÚÚúúú. A znovu a znovu… Zní to, jako když se rozjíždí nějaký velký, dýchavičný stroj. Když Tria v proudu tónů konečně rozpozná opakující se rytmus, dokonce melodii, žena odtrhne harmoniku od rtů, zavře oči, zakloní hlavu a zpívá (no, zpívá, spíš recituje):

O válce říkával moudrý velitel svazku, tam u Hanzuá:

„Není jak holka na prodej, („Tři vlhký díry mám, jedna z nich občas pšoukne“) co ukojila celou letku saturnských myslivců ráno před útokem, tam u Hanzuá.“

Rozdíl poznáš, až do ucha ti broukne:

„Jsi můj, jsem tvá, navždy zde v Hanzuá.

Rozdíl poznáš, až hvězdy kolem sfoukne a vlhkou dírou ozdobí ti lebku.“

„Vždycky sis jenom hrála, proč dnes…“

„Trijko, oběd!“ ozve se maminčin hlas z jídelny.

Žena v uniformě: „Protože brzo přistaneme. A já půjdu ven jako první.“ Její rty se usmívají. Tria ten úsměv zrcadlí na tváři, protože má ráda, když se lidé usmívají. A pak se té „stěhovandě“ (Triina maminka jí jinak neřekne) podívá do očí. Usmívá se jen pusou. „O čem jsi to zpívala?“

„O válce. Válka je svinstvo, protože znásilňuje lidi. Každá válka… ať se v ní střílí, nebo stěhuje.“

Tria Kuchařová odběhla do jídelny. Tatínek připravil polévku a maminka ji právě nalévala do talířů. Od té doby, co dcera prohlásila, že když obědvají společně, jídlo lépe chutná, nekonal se u Kuchařů jiný oběd než společný. Ještě jedna zajímavost: polévku uvařil Jiří Kuchař v kuchyni, kterou celou postavil Ham, uvařil ji ze zeleniny, kterou manželé Kuchařovi společně vypěstovali. Na této výpravě totiž supertechnika slouží jen k tomu, aby prosadila vůli Člověka v situacích, kdy jeho smysly a schopnosti selhávají.

Petra: „Jiří, ten Refe se docela zbláznil. Každému na potkání, místo pořádných příběhů, jako je třeba Jeepers Creepers, vykládá hloupé historky o jakémsi… starém Vermeteurovi.“

„Vymýšlí si. Baví se tím. Vždycky reprodukoval příběhy jiných, teď má svoje.“

„Jsou hloupé…“

Jiří čekal, až Tria dojí, až se s nimi rozloučí, až v chodbě utichne tenký hlásek deklamující slova: „O válce říkával…“

„Slyšelas to o starém Vermeteurovi, jak se rozhodl pořídit si molekulární kulinář?“

Zavrtěla hlavou.

Chvíli klepal lžící do vzduchu se špatně ukrytým úsměvem v levém koutku úst a s jazykem přejíždějícím kolem zubů. „Dědek ho koupil na splátky od nějaké holky. Že v něm bude klohnit skutečná jídla. Podařilo se mu ji ošulit. Prostě: za první splátku to bylo jeho. Jenomže k tomu neměl návody. Tak za ní letěl, až někam k… co já vím… nevím… a že jí zaplatí ještě jednu splátku, když mu přidá nějaké recepty. Dala mu jeden. To ale bylo v pořádku: zjistil si, že ta holka byla vyhlášená jakýmsi jídlem, nějakým… Pyré?… Relé?… Hašé? Jak se vrátil, hned za nemalý obnos nakoupil všechny potřebné suroviny, přesně tak, jak mu to nadiktovala. Sezval přátele, a když to bylo hotové, vytáhl jídlo z kulináře. Se zatajeným dechem na to civí… aha – vypadalo to trochu divně. Tak do toho namočil prst, olízl ho. Ono to i divně chutnalo. Zkusil to znovu. Pak si teprve vzpomněl, že by měl dýchat.“

Jiří zhluboka natáhl nosem vzduch… vyprskl.

„Představ si, že by s tebou někdo vyjebal jako Vermeteur s tou holkou, dala bys mu nějaký recept?“

„Hovno bys mu dala!“ Roztřásl se smíchem. „Ten recept byl program, který nastavil kulináře tak, aby se všemi ingrediencemi naložil úplně stejně jako trávicí trakt.“

„Také ti přeji dobré chuti. O tomhle právě mluvím: sprosté, odporné.“

„Náhodou tohle se mu povedlo.“

„Líbí se ti to, protože se to týká tvého oboru. Mně to vtipné nepřipadá. A nejsem sama. Dneska zase začal a představ si, najednou povídá: „Petro, Terapino, Boajo, Motoro, já vás varuju, ještě jednou nahodíte tyhle ksichty, a už ode mne neuslyšíte ani slovo.““

Jiří (se smíchem): „Refe by v silovém poli, ze kterého nevychází ani hlásek, umřel.“

Petra: „Opry říkal, že už brzo přistaneme. Mám strach, že to zase nevyjde.“

„Neboj. Cítím… vím, že tentokrát to bude náš opravdový domov.“

Vesmír je tak veliký proto, aby v něm I ti nejpodivnější mohli zakládat kolonie

Mají to, co si přeje každý vesmírný osadník: loď S. G. (po dlouhé době první loď, která nenese iniciály slavného hráče deskové hry) a hvězdu s neznámou planetou, ke které mohou zamířit. Když přistanou doma, vystoupí nejprve Tria ve stěhováckém, ostatní až mnohem později.

Lidé z Marin Gotte a jejich děti stojí společně v bachratých skafandrech a bouře (oni ještě nevědí, jestli právě, nebo jako vždycky) žene nad nízkou skalnatou krajinou řídké, kyselé mraky. Déšť zkrápí je a také až k obzoru se táhnoucí teraformovací techniku obsluhovanou přáteli, kteří, mají-li na vybranou, si také raději „fouknou do skutečné harmoniky“.

Refe na sebe upozorní zdvižením ruky. Rozhlédne se po ostatních. A těhotná Petra a Jiří a malá Tria; Motora a Boaja a dvojčata Jana a Jaroslav; Terapina a Opryion; Tria a Ham zase zírají na něho. Prohlásí: „Když se tak na vás dívám, něco mi to připomíná: Starej Vermeteur vždycky říkával, že…“

Většina z nich obrátí oči v sloup; Refe stáhne uraženě rty a odmlčí se.

Jindy v čase, ale na stejném místě, přistane člun z docela jiné lodi (na jejím trupu se dá jen stěží rozeznat nápis: „S. H. R.“) a někdo z něho vystoupí. Jako by chtěl potvrdit ta nevyřčená Vermeteurova slova.

Po	Út	St	Čt	Pá	So	Ne
					1	2
3	4	5	6	7	8	9
10	11	12	13	14	15	16
17	18	19	20	21	22	23
24	25	26	27	28	29	30

Vladimír Zábrodský – Lidé z Marin Gotte

Hledat na zde webu

Nejnovější příspěvky

Rubriky

Reklama