Vstupní hala i schodiště byly plné lidí s uplakanýma očima Sousedka z protějšího domu popotahovala přes promáčený kapesník, nějaká dívka, kterou jsem neznal, polykala mezi každými dvěma přerývanými nádechy slzy. Strýček Benedikt, kterého jsem viděl asi dvakrát v životě, přijal můj stisk teplou, suchou dlaní a prohlížel si mne očima plnýma rudých žilek.
„To víte,“ řekl jsem a dával si pozor, aby se mi moc netřásl hlas, „bydlím tu v podnájmu už pět let. A za takovou dobu se člověk stane skoro součástí rodiny.“
Cesta k mému pokoji se zdála být nekonečná. Probíjel jsem se mezi uslzenými tvářemi jako kapesní zloděj prchající davem. Když za mnou konečně zabouchly dveře, pocítil jsem nesmírnou úlevu. Ještě obutý jsem přešel pokoj a zamířil do koupelny. Šumění tekoucí vody přehlušilo hluk z chodby – vzlykání, tlumený hovor, kroky na vrzajícím schodišti.
Vrátil jsem se do pokoje a vzal z baru první láhev, která mi přišla pod ruku. O deset minut později jsem už ležel natažený ve vaně a pohrával si s prázdnou skleničkou. Musel jsem přemýšlet, zaměstnat mozek, aby ho nepohltil smutek.
Bylo to už víc než deset let, kdy lidstvo pootevřelo Pandořinu skříňku dvanáctidimenzionality našeho časoprostoru. Víc než deset let od chvíle, kdy vědci úzce lokalizovaným gluonovým bombardováním vychýlili dvě atomární roviny mřížky křemíku o zlomek stupně směrem k jedné z chirálních dimenzí. Periodický potenciál meziatomárních sil na jejich průsečíku se tak na malý okamžik změnil ve šroubovici, a tou šroubovicí vyklouzl z krystalu tenký atomární řetízek. Plul po několik nekonečných setin vteřiny vakuem, oproštěn od všech doposud známých fyzikálních zákonitostí, než se zhroutil do tetraedrického klubíčka Fyzikální časopisy psaly o experimentálním potvrzení teorie superstrun, ty techničtěji zaměřené o průlomu v nanotechnologiích, většina laické veřejnosti však neviděla žádný důvod, proč by se o objev měla zajímat. V době, kdy se snímek atomárního řetízku vyplouvajícího z povrchu krystalu objevil na titulní stránce časopisu Nature, tušili už někteří odborníci, že je něco špatně. Na protilehlé straně křemíkové destičky se totiž v následujících týdnech začaly samovolně objevovat řetízky nové. A pak i na dalších vzorcích v téže laboratoři. Kyvadlo symetrie mezi naším časoprostorem a jiným, o zlomek stupně pootočeným, se pomalu dávalo do pohybu, zatím jen lokálně, ale nekontrolovatelně a nepředvídatelně. Krátce po vědcích pocítili narůstající neklid na atomární úrovni i výrobci výpočetní techniky. Nanoskopická paměťová média s hustotami zápisu blížícími se atomárním rozměrům začala kolabovat. Data se nezadržitelně rozpadala v prach, nanosoučástky vypovídaly službu. Drobné turbulence v uspořádání magnetických domén, prohození poloh atomů v uspořádaných roztocích, to vše doprovázené jen nešťastným krčením rameny ze strany vývojových středisek. Termodynamika nanosvěta se zbláznila O několik měsíců později už svět zachvátila panika Počet diagnostikovaných zhoubných nádorů narostl během půl roku na desetinásobek. Genová terapie nepomáhala sekvence v řetězcích nukleových kyselin se samovolně prohazovaly. Objevily se nové mutace starých chorob, na které neexistovala účinná léčba Na světě už nezůstalo nic, co by nebylo prostoupeno zhoubným tancem atomů, mozaikou vírů o angstrómových poloměrech.
Všichni členové původního vědeckého týmu byli nakonec zlynčováni davem, odsouzeni k smrti ve fingovaných procesech, nebo spáchali sebevraždu. Až na jednoho. Bezvýznamný student, čerstvě ženatý holobrádek, který se k projektu připletl vlastně náhodou, zmizel krátce po prvních experimentech beze stopy. To stačilo, aby ho lidstvo označilo za hlavního viníka a začalo si o jeho osudu vymýšlet legendy. Jedni tvrdili, že sám podlehl rakovině, jiní, že dál pracuje v tajné podzemní laboratoři a snaží se navrátit svět zpět do rovnováhy. Tvrdilo se, že uprchl do jižní Ameriky, do Antarktidy, na Měsíc. Nikoho nenapadlo, že ten holobrádek jako jediný nebyl na počátku zaslepen úspěchem experimentu, že jako jediný, jednou, při relaxaci ve vaně s horkou vodou, dokázal domyslet důsledky nerovnováhy na atomární úrovni.
Tri týdny po objevu prvních řetízků na opačné straně krystalu jsem vybral z banky všechny našetřené peníze. Absolvoval jsem devět plastických operací a genetických úprav, včetně změny očního pozadí a otisků prstů. Nechal jsem si chirurgicky přeladit hlasivky na hlubší tón. Vstoupil jsem do podsvětí, kradl a dokonce i vraždil, jenom proto, abych se dostal blízko k těm nejlepším padělatelům dokladů a konstruktérům nových identit. Po dlouhém boji se sebou samým se mi podařilo změnit přízvuk, způsoby vyjadřování, chůzi, řeč těla Přesto však trvalo další téměř čtyři roky, než jsem našel odvahu odpovědět na inzerát nabízející pronájem pokoje v domě rodičů mé manželky. Malého podkrovního pokoje, který jsem si kdysi zařizoval jako pracovnu.
Pokojík se téměř nezměnil, jen namísto úklidové komory na něj navazovala malá, jednoduše zařízená koupelna. A tak jsem každý večer usedal za svůj psací stůl a skrz záclony, které jsem sám kdysi vybíral, hleděl oknem na úplně jiný svět, než jaký jím byl vidět před lety. A každé ráno jsem přes tenkou podlahu pokoje poslouchal, jak žena, kterou jsem nikdy nepřestal milovat, vstává, rozhrnuje záclony, otevírá okno a vaří si čaj. Její kroky byly čím dál tím lehčí a pomalejší, jak se rakovina plíživě zmocňovala jejího těla.
Používala své dívčí jméno, nejspíš aby se vyhnula pozornosti novinářů a krvežíznivého davu, ale nikdy se znovu nevdala ani, pokud vím, neměla vážnou známost. A když jsem ji náhodou některé ráno potkal na schodišti, zahlédl jsem v jejích očích podivný záblesk, ze kterého jsem bláhově usuzoval, že mě možná poznala. Jestli to byla pravda už se nikdy nedozvím.
