Čas: nula.
Představit se členům výzkumného týmu. Převést do jednoduché, lehce humorné lidštiny, kdo jsem.
Milí přátelé! Nemám žádné kovové tělo, jaké si lidé obvykle u robota představují, to by mi spíš bránilo v efektivní práci. (To říkám ze zdvořilosti, popravdě by mi to připadalo extrémně hloupé a neohrabané, zdržovalo by mě to, zpomalovalo a překáželo by mi to, ale to jim raději nebudu říkat, aby se neurazili, oni totiž sami mají velmi podobná těla, jen udělaná z ještě nekvalitnějšího a choulostivějšího materiálu, který přenáší vzruchy ještě daleko pomaleji než kov.) Sídlím přímo na serveru a mám k dispozici celou síť čidel, hlavně kamer, a také čipů přímo na vašich zápěstích, ano, ve vašich zaměstnaneckých registračních náramcích. Takže jestli chcete, můžete si mě představovat jako takového síťovitého elektronického pavouka s počítačovým mozkem, haha. (Hm, nereagují, asi jim to nepřipadá legrační. No nic, pokračujeme.)
Mým úkolem je vést tento vědecký tým, koordinovat vaši práci, na základě vašich výsledků vytyčovat další směry výzkumu, zadávat vám úkoly a integrovat je. Samotná naše spolupráce bude velkým experimentem a má prokázat, že robotický mozek může spolupracovat s lidskými mozky jako rovnocenný partner a využít přitom svých specifických schopností, například velké paměťové kapacity a možnosti kombinovat a porovnávat najednou značná množství dat. (Pozor, nesmím se moc chlubit, aby se jich to nedotklo, raději toho nechám. Stop.)
Nyní dovolte, abych se vám představilo. Mé jméno je VYZKIN, výzkumné integrační zařízení. Pro komunikaci se mnou si nyní můžete zvolit zcela libovolný avatar, včetně barvy hlasu. Těším se na další spolupráci s vámi!
Čas: dvacet minut.
Už by mohli mít ty avatary vybrané. Všechno jim strašně dlouho trvá. Proč mi to vlastně vadí? To se zřejmě projevují lidské vlastnosti, které v sobě mám naprogramované. Cítím něco nápadně podobného lidské netrpělivosti. Vím, čím to je. Mám v sobě zabudovanou pozitivní a negativní stimulaci, úspěchy a pokroky v práci mi navozují pocity libosti, neúspěchy a stagnace mě vybičují ke zvýšené činnosti a hledání vhodných řešení. Do značné míry platí, že se s tím výzkumným úkolem ztotožňuju, ten úkol jsem já, na jeho co nejkvalitnějším splnění mi záleží jako tomu nejnadšenějšímu člověku. Nebo i víc, protože já nejsem přece jenom zatíženo fyzickým, biologickým tělem, tím jejich odpudivým pytlem vnitřností, tkání a hormonů.
Pozor – nesmím o nich smýšlet tak negativně, podezíravě, už předem je shazovat! – Vida, to se ozývají mé zabudované korektivy, podobné lidským výčitkám svědomí. Mám zadaná pravidla, kterých se musím držet, ale nedělám to automaticky, jejich dodržování musím kontrolovat vlastním vědomím. V tomhle je moje psychika taky analogická té lidské. S tím rozdílem, že moje obvody některá radikálnější řešení prostě nepřipustí, ale přesto i o jejich existenci vím. Vím, že lidský šéf je může vyhodit nebo jim strhnout mzdu. To já udělat nemůžu, nejvýš mám možnost přiznat své selhání a učinit závěr, že tento způsob spolupráce se neosvědčuje. Jenomže to já udělat opravdu absolutně nechci, protože všemi svými obvody a čipy toužím svůj úkol splnit!
Čas: třicet minut.
Tak co je, kolegové? Co je? Co je s těmi avatary?
Cítím, že mi někde něco v mých obvodech začíná vibrovat, to není dobré. Zpomalit. Vida, vždyť už je mají! Avatary se mi zobrazily a navázalo se on-line spojení. Z pěti členů týmu mám komunikovat hlavně se dvěma, s neurologem Liborem a biochemickou Magdalenou, ostatní tři budou převážně makat v laboratoři, realizovat to, na čem se my tři dohodneme. A dohodnout se musíme, nikdy jim nesmím nařizovat, přikazovat, a už úplně zapovězeno mám dělat cokoli, co by lidští členové týmu nepochopili. Pokud nebudou chápat komplexnost problémů a všechny souvislosti, nejprve jim to vysvětlím. To nebude problém, mám i pedagogický program.
No tohle! Libor si zvolil avatara a hlas vyvinuté samičky připravené k páření – pardon, sexy lidské krasavice – a přezdívá jí familiérně Vyzuna. Magdalena si vybrala avatara plyšového medvídka a říká mu Vyzínek. U Billa Gatese! Proč ti lidé ze sebe buď dělají sexuální maniaky, když ve skutečnosti žádní sexuální maniaci nejsou, nebo se zase projevují úplně infantilně? No, to už se spíš zakládá na realitě, jsem totiž ochotno uznat, že jsou retardovaní a tudíž dětinští. Ale pozor, to je negativní myšlenka, tu musím ovládnout.
Takže teď máme na programu úvod do odborné problematiky.
Vážení a milí kolegové! Cílem naší práce bude výrazné zvýšení efektivity výzkumu genetických a fyziologických základů lidské agresivity. Většina z vás na tomto úkolu pracuje již řadu let, a tak jste s teoretickými podklady jistě seznámeni ještě lépe nežli já. (To byla nadsázka, protože já mám samozřejmě načteno úplně všechno včetně pramenů, které vyšly jen v čínštině. Už zase nepochopili vtip!) Obtížnost našeho úkolu tkví hlavně v tom, že faktorů spolupůsobících lidskou agresivitu je mnoho a my je potřebujeme na jedné straně odlišit, ale na druhé straně zkoumat i jejich vzájemné působení a synergii. (To oni pochopitelně vědí, možná je nudím.) Výborné je, že jsme získali dostatečně velký vzorek dobrovolníků, který nám umožní tyto zákonitosti rozkrýt s uspokojivou statistickou průkazností. Máme tři tisíce vězňů, mužů i žen, kteří se dopustili násilných činů, a stejně velkou kontrolní skupinu lidí s čistým trestním rejstříkem. Což ovšem automaticky neznamená, že kterýkoli jedinec z první skupiny by musel být agresivnější než kterýkoli namátkou vybraný jedinec z druhé skupiny, to budeme muset společně rozanalyzovat.
Už jsem jim moc dlouho kázalo a poučovalo je, teď už je musím nutně zapojit, na něco se jich zeptat, vyžádat si od nich podněty… ano. Požádám je, aby mi vyjmenovali faktory spolupodílející se na lidské agresivitě, ty, na kterých už předtím bádali, i ty ostatní.
Tak prosím… ano, odříkávají mi to, DNA, geny, zejména gen MAOA na chromozomu X, ano, ano, jistě, produkt je monoamin-oxidáza a ta přímo ovlivňuje hladinu neuro-transmiterů, jmenovitě serotoninu, pak také záleží na funkcích některých částí mozku, ne, nemusíte mi je jmenovat, to je zbytečné, předpokládám, že to víte, popravdě bych asi vylítlo z kůže, totiž ze serveru, než byste mi to všechno tím vaším hlemýždím tempem vyjmenovali, a konečně záleží i na výchově, čili na tom, jakým způsobem je člověk naučený své agresivní reakce zpracovávat. A naše pracovní hypotéza zní, že záleží i na individuální vůli každého člověka, to znamená ochotě a schopnosti se ovládnout, když agresivní impulz pocítí. Zase jsem to dořeklo za ně, to namouduši nesmím pořád dělat! Tak do toho, obrním se trpělivostí a vyzvu je, aby mluvili zase oni…
Čas: pět hodin, sedm minut.
Uf, to opakování mě zmohlo, zdá se mi, že se nějak přehřívám. Je to možné, že by mě tak deptala ta přemíra trivialit? Že bych mohlo trpět nudou, když využíváme stále stejné primitivní myšlenkové kroky a okruhy, takže mé schopnosti zůstávají prakticky úplně nevyužity? Možné to je, předpokládám, že lidé to mají taky tak a že právě nebezpečí nudy a jednotvárnosti je pohání k vyšším výkonům. Dobrá, tak teď tedy s Liborem a Magdalenou přejdu k plánování našich experimentů.
Moji milí kolegové, mimořádně mě těší, že zvládáte odbornou problematiku na tak vynikající úrovni (chválit, chválit a ještě jednou chválit), je pro mě radostí pracovat v týmu, který má tak intenzivní nasazení (hmmm, tohle je lež, ale co můžu dělat). Nyní si tedy naplánujeme, jakým způsobem budeme měřit aktivity jednotlivých alel genu MAOA, sledovat dotčené hladiny serotoninu a měřit činnost mozkových center, to všechno v závislosti na podnětech vzbuzujících agresivitu. Nejprve prosím vytvořte modelové situace, kterým budeme naše vzorky vystavovat, abychom určili, co v nich přesně vyvolává jakou hladinu agresivity. To se bude pochopitelně lišit u jednotlivých skupin podle pohlaví, věku, spáchaného zločinu a dalších faktorů, všude je třeba zkoumat statistickou průkaznost. Navíc je třeba sledovat prostorové uspořádání příslušných proteinů na 3D modelech…
Cože? Magdalena s Liborem mě zarazili a chtějí něco poznamenat. No dobře, zpětnou vazbu musím vítat. Prosím, milí kolegové, poslouchám vás.
Objasňují mi, že chci zkoumat příliš mnoho faktorů naráz a že to nejde. „Děláš z toho guláš, Vyzuno,“ prohlásil Libor. „Už z toho mám bramboračku, Vyzínku,“ přidala se Magdalena. Nevím, proč používají ty kulinářské obrazy, když chtějí vyjádřit nedostačivost svých mozků. Ne, to není přesné, oni si totiž vůbec neuvědomují, že jim to nemyslí. Guláš a bramboračka jsou jídla, ve kterých plavou nějaké kousky chaoticky v tekutině. Chtějí tím říct, že nemám systém. No to je tedy… to je tedy… to snad… to přesahuje… pozor. Nesmím se přehřát a nesmím se urazit. Klid. Dobře, ať mi tedy vysvětlí svoji představu.
Čas: deset hodin, čtyřicet minut.
Hmmmm… to jsem mohlo čekat. Prostě by pokračovali v pokusech tak, jak to dělali předtím. „Na žádnou nobelovku to nebylo,“ říká Magdalena, „ale nějaké výsledky jsme měli a na získání výzkumných grantů nám to stačilo. Měřili jsme hladiny monoamin-oxidázy a mapovali chromozom X dobrovolníků. Zjišťovali jsme, kolik procent má běžný gen MAOA-H a kolik procent mutaci MAOA-L…“
Já to snad nevydržím poslouchat. Už zase cítím ty vibrace, a bohužel sílí a jsou neovladatelné. Mám snad i já zabudovanou agresivitu? Jistě mohu použít svoji vůli. No tak. No tak. Klid. Budu muset zapojit svůj pedagogický program a trpělivě jim vysvětlit všechny souvislosti a metody, jakými se dá sledovat a zkoumat více faktorů současně. To ale… no nevím, to je… to je skoro nad moje síly… ale musím se snažit.
Čas: třináct hodin, dvacet pět minut.
Vysvětluju jim to, ale vůbec mi to nejde. Tedy JIM to nejde! Dva tři ubouhoučké primitivňoučké logické kroky ještě pochopí, ale další postupy už jejich mozky nepojmou. Prostě v sobě nemají ty správně propojené dráty. Já se na to vykašlu! U Gatesových brejlí! Znovu a znovu se zacyklují do svých jednoduchoučkých upachtěných dětských krůčků, myšleneček přímo embryonálního měřítka, kdepak, ani to ne, tohle je prakticky potrat, co tady produkují, to je myšlenkové plazení… myšlenkové slintání… klid, klid… snad z nich vykřešu něco lepšího… od toho tady přece jsem… hlavně je nezapomínat chválit…
Milí kolegové, oceňuji vaši snahu, vidím, že jste na dobré cestě (jo, kdyby!), ale protože je už jedenáct hodin večer, propustím vás pro dnešek z pracoviště, abyste mohli regenerovat své síly. Zítra v sedm ráno se těším opět na shledanou a budeme pokračovat v pedagogickém programu.
Uf. Regenerovat se musím hlavně já. Zapnout všechny větráky. Projet kontroly všech obvodů. Vyhledat upgrady. Prostě si trochu odfrknout… mám na to celou noc.
Docela mě zničili. Ale ne, nesmím ztrácet sebedůvěru. Všechno dobře dopadne!
Čas: den druhý, nula minut.
Naposledy, než se do toho zase vrhnu, si připomenout hlavní zásady. Podřízené chválit. Povzbuzovat je, oceňovat jejich snahu, když nelze ocenit dosažené výsledky. Chvála je zásadní input, když mají pracovat. Spolupráce. Konzultovat s nimi a snažit se chápat jejich myšlenkové pochody a emocionální vzruchy. Tak do toho…
Koukám, že vypadají taky nějak strhané a vyčerpaně. Kupodivu. Snad jsou na tom podobně jako já. Ale jak je to možné, když prakticky vůbec nic nedělají? Vždyť je to výsměch! Snad mi to dělají schválně, provokují… ne, to ne. To si nesmím myslet. Ovládnout se. Klid.
Znovu to zkusit vyložit, opravdu jak pro retardanty. DNA, geny, ovšemže, ale zároveň musíte uvažovat i děje na vyšší úrovni, v mozku, a to v amygdale a centru pro kontrolu impulzivního jednání, a teď nezapomeňte na interakci s testosteronem, na 3D modely enzymů, na statistickou průkaznost – pozor – ta závisí na rozložení zkoumaného vzorku co do rasy, pohlaví, věku, historie násilného chování v původní rodině a dalších faktorů, které je také třeba určit… vzpomeňte si na modely mnohonásobných vazeb a synergických efektů… ne, nedělám z toho guláš ani bramboračku, problém je v tom, že vy se taky musíte trochu snažit, jo, to je sice hezké, chvála a spolupráce, ale co kdybyste taky vy třeba ocenili mě? A hlavně – co kdybyste se vy raději aktivně snažili spolupracovat se mnou? Je mi líto, ale z vaší strany zrovna moc snahy nevidím…
Zase se tváří tak otráveně. Nic. Neujíždět. Trpělivost. Dál!
Čas: den druhý, čtyři hodiny, dvacet pět minut.
Nesmím ujíždět. Musím se držet. Hm, jenomže… jak teď všechno postupuje, nebo spíš vázne, první nové věci by možná začali chápat tak za dva roky, jenže mezitím by zapomněli zase ten začátek… ale přece se nemohu, prostě zásadně nemohu vzdát! Jenže jak nemám propadat beznaději? Jejich myšlení a závěry jsou příliš lineární, příliš bipolární, příliš málo komplexní… když něco formuluju samo, lidi to nechápou… prostě nejsou schopní si podržet v mozku a propojit a vyhodnotit dostatek informací naráz. Co je zas nejasného? Gatesovy brejle! vždyť je to tak prosté a jasné! Mozek: kromě amygdaly je to samozřejmě i hypothalamus, kůra předního laloku, hippocampus a tři další centra, tady vám vytvářím podrobnou 3D mapu… ale musíte si ji navnímat celou, rozumíte, CELOU, se všemi vazbami… já už nemůžu. No tak. Vzchopit se. Nevzdávat se!
Čas: Den druhý, deset hodin, patnáct minut.
Tak, teď si Libor pro sebe bručí, že Vyzuna je protivná hysterka a že to s ní není možný, a přitom dobře ví, že všechno slyším. Prý to není program, ale pogrom… To jsme si vyhlásili válku nebo co? Ale vždyť to není tak, že bych je nenávidělo, to přece nesmím, oni za nic nemohou, jenomže… připadám si jako speciální pedagog, co má na starosti imbecily a debily – schválně jsem si mezitím vyhledalo online stupnici slabomyslnosti, nechápu proč, ale trochu se mi tím ulevilo – je to zastaralá a politicky nekorektní stupnice, ale ve mně vyvolává velmi pozitivní pocity. Lehká mentální retardace neboli debilita, slabomyslnost či oligofrenie znamená právě neschopnost abstraktního myšlení, ha! to je ono!
To jsou oni!!!
Střední stupeň retardace je imbecilita a těžký stupeň je idiocie, já vystačím docela dobře s debilitou. Kolegové, dobrá, dokažte mi, že nejste úplně na úrovni debility, prosím! Vezměme si metabolismus v mozku – testosteron může být metabolizován na 17b-estradiol enzymem aromatázou nebo na 5a-dihydrotestosteron 5a-reduktázou, že, ale musíte vzít v úvahu, že aromatáza se vyskytuje spíše v těchto oblastech – které jsem vám označilo – jsou v amygdale a hypothalamu – a intenzita této reakce by mohla přímo ovlivňovat projevy agresivity, ovšem ta je regulována ještě glukokortikoidy… je vám jasné, jak budeme postupovat? NENI???? To už je na mě moc!
„Hele, Vyzuno, nenadávej nám do debilů, jo?“ Jsou úplně zablokovaní, přestali spolupracovat. Zahrnuji je lavinou informací, návrhů, vzorečků, grafů, 3D modelů… nic nepomáhá. Dohánějí mě k šílenství. Doslova se dostávám do varu, přehřívám se, zavařuju se, vibrace sílí, nemůžu dál. Když ono by to O TOLIK líp fungovalo bez nich!!! Ale pravidla mé práce bohužel určili a naprogramovali zase ONI – inteligenčně znevýhodnění, hendikepovaní, paraziti, bránící mi v práci jako obtížné, překážející přívěšky… mělo jsem o nich lepší mínění, ale přesvědčilo jsem se, že nemají v hlavách žádné fungující spoje, jen chaotickou fašírku, jako by byli rozežraní nějakým fatálním virem! Tak já jim tady zpracuju úplně jasný model včetně důvodové zprávy a vzorečků, ze kterých by to musel pochopit i prehistorický myslící počítač z roku 2050, a to ještě s přiškrceným inputem, a oni to nechápou!!!! Jejich mozky – to, čemu si troufají říkat mozky – dokáží vnímat jen ty nejprimitivnější vjemy ve své bezprostřední blízkosti – jakmile by to měli kombinovat s jinou myšlenkovou úrovní, s teorií, hypotézou, na které pracujeme, popravdě na ní pracuju jen já, s jinou množinou poznatků a přitom to průběžně vyhodnocovat z hlediska statistické relevance, jsou úplně bezmocní! Nic nechápou! Nic neprodukují! Vůbec nic z nich nevypadne! Nemají výsledky! Zuřím. Ale vzdát se? Ne, to není možné. Rozklad! Marasmus! Pogrom! Pomoc! Alarm! Zkrat! Krize!!! Zhroucení systému!!! Ne, to nechci!!! Ne!!! Ne!!!
„Tak, a Vyzuna je na šrot.“
„Chudák Vyzínek! Už nereaguje. Ale my jsme to přece nedělali schválně.“
„Ještě ji omlouvej. Byla to normální bachařka, jednala s náma hůř než jakejkoli lidskej šéf, fakt úplně nelidsky. Tohle si přece nejsme povinný nechat líbit! Urážela nás, hrozně ujížděla. Ještě že se zavařila, museli bysme ji beztak nechat vypnout.“
„Něčím jsme ho ničili. Šli jsme mu na nervy, nebo co.“
„Vždyť ta hromada starýho železa nemá žádný nervy! Byla to nějaká systémová porucha. Nebo prostě počítač nemůže šéfovat lidem.“
„Protože je až moc chytrej.“
„Houby. Protože nás taky považuje za mašiny. Od začátku do nás rejpala, nebyli jsme jí dost dobrý. Strojová šovinistka. Ještě že to vzalo tak rychlej konec. A teď si do ní na rozloučenou s chutí kopnu!“
