Michael Francis Flynn – Svět Po Velkém Tlesku (THE CLAPPING HANDS OF GOD)

Na svět, který sami nepojmenovali, přišli lidé. Brána se otevřela na příjemné horské louce, kde vzduch chladil, ale nezábl, na louce položené v horském údolí pod hranicí lesa vysoko nad šedivými šmouhami měst dole v rovinách. Izolovaná byla šťastnou náhodou, nikoli moudrým záměrem. Brány se otevírají, kde Bůh chce, a člověku nezbývá, než se podřídit. Jednou se jedna otevřela uprostřed temné pevnosti plné ozbrojených a nevraživých tvorů, a co se stalo s výpravou, která tudy prošla, nikdo neví, protože ji strážce navěky uzamkl.

Tady, mezi mohutnými rostlinami, které by se daly nazvat stromy, a barevnými plochami, které by se daly nazvat květinami, přestože to stromy ani květiny nebyly, lidé postavili pohodlný stan z pestrých látek. Jásavé vzory se vůbec nehodily k okolní vegetaci. Barvy neseděly. Napodobovaly odstín jiného světa a tady působily cize. Ale příliš to nevadilo. I lidé tu byli cizí a uprostřed neznámého by kolem sebe měli mít něco svého.

Podlahu pokryli veselými polštáři a lehátky, vyrolovali stěny, aby dovnitř mohl proudit stálý východní vánek. Spíže naplnili melouny a datlemi a dalšími lahodnými pochoutkami a rozložili koberce k modlitbám. Jelikož nikdo nevěděl, kterým směrem je Mekka, a ani hvězdy jim to po setmění neukázaly, jako mihráb jim posloužila samotná brána.

Noc a den si lidé zvykali na cizí slunce, zkoumali vzduch a vodu a podivné rostliny a všechno živé, co dovedli polapit. Druhy pojmenovali podle těch, které znali – králík, koza, vlaštovka, cedr –, a některá jména seděla. Protáhli svých čtyřiadvacet hodin jako karamelku, aby vyplnily o něco delší den. Už druhého večera shodili skafandry a ucítili na kůži a ve vlasech vítr a slunce. Bylo příjemné vdechovat volný vzduch pohostinného světa a nechat se mámit exotickými vůněmi.

Při průzkumu údolí objevili velký vodopád a okouzleni pod ním zůstali další den a noc. Bystřina proudila do údolí z veliké výšky, kde sníh stále padá a stále taje. Voda se valila z nebe, rámusila jako hlas Boží a zvedala oblak tříště, ve které si hrály kaleidoskopy duhy a podle níž pojmenovali horu. Odvěký nápor vodopádu vymlel ve skále tůň nezměrné hloubky. Kudy a kam voda odtékala, věděl jen Bůh. Na všech Známých světech nic tak krásného nebylo.

Poté se shromáždili ve stanu a znova si prošli svoje plány, zkontrolovali vybavení a složili to, co bylo ještě rozložené. Pak určili jednoho na stráž u brány, kterou sem přišli, a vypravili se zkoumat zvláštní obyvatele širých rovin pod horami.

Jejich vůdcem byl Hasan Maklúf. Stanul už na sedmnácti světech a nesl sedmnácte ran. Na deset světů následoval jiného, na sedm jiní následovali jeho. Ze čtyř světů vyvázl s holým životem. Do dvou se zamiloval. Přišel na kraj horského údolí a ze skalního výběžku zkoumal vylepšeným triedrem roviny. A co jsi ty, zeptal se planety rozprostírající se pod ním, vrah, nebo milenka? Odpověď, stejně jako voda v tůni, zůstala skrytá.

„Je tady krásně,“ prohlásil za ním Bašír al-Jamal tak spokojeně, jako by tu louku sám stvořil. Bašír byl Hasanův bratranec na své první výpravě. Právě dostudoval v Domě bran a byl celý natěšený na dobrodružství. Hasan slíbil jejich dědečkovi, že se Bašír vrátí. A ať si přinese jizvu, pravil stařec přísně. Cesta má smysl jen tehdy, pokud se vrátíš s jizvou. Jenže dědeček byl beduín a ti jsou tvrdí jako kámen.

„Voda je průzračná, vzduch čistý,“ pokračoval Bašír. „Nikdy jsem netábořil na krásnějším místě.“

Hasan dál prozkoumával nížinu. „Už jsem viděl i krásu zabíjet.“

„Ale biochemie je tady určitě tak odlišná, že bychom žádné šelmě nechutnali.“

Hasan sklopil dalekohled a pohlédl na bratrance. „Předtím, nebo potom, co si kousnou?“

Bašír se sklonil před zkušeností staršího muže. „Jsi studnice moudrosti.“

„Ještě žiju,“ odpověděl mu Hasan a opět zvedl dalekohled. „Říkej si tomu moudrost, když chceš.“

„Přinejmenším můžeme tento svět zkoumat vskrytu,“ řekl Bašír. Když byla jeho první myšlenka zavržena, zkusil to s jinou. „Nic nenasvědčuje, že by tady nahoře místní vůbec někdy byli.“

„Možná, že je to jejich posvátné místo a my jsme ho zneuctili. Bůh dal každému lidu jedno místo, které je posvátnější než všechna ostatní.“

Bašíra to moc nepřesvědčilo. „Mohlo by to tak klidně být, ale měli by to trochu z ruky.“

Hasan zamručel a sklopil dalekohled. „Chci sem postavit hlídku a čidla, aby se k nám tudy nic nedostalo.“

„Po kolmé stěně?“

„Třeba mají místní na rukou a na nohou šplhací polštářky. Třeba mají křídla. Třeba jsou jen chytří a vytrvalí.“ Nasadil na dalekohled krytky a dal ho do pouzdra. „Toho posledního bych se obával nejvíc.“

A jak se tady, na pohádkovém palouku na úbočí Mlžné hory, vlastně ocitli?

Za tímto světem leží svět stínů. Říká se mu Druhá membrána a není ani tak moc daleko, jen špatným směrem. Je za námi, pod námi, uvnitř nás. Je tak blízko, jako druhá ruka při tlesknutí, a stejně tak daleko. Obě membrány se už jednou dotkly a z ozvěn a vlnek toho Velkého tlesku povstala hmota a energie a galaxie a hvězdy a planety a květiny a dětský smích. Pokud kdy tlesknou podruhé, všechno zase skončí. Mnozí moudří mužové marní celý život tázáním, zda se k sobě přibližují, nebo ne. Aby to však zjistili, musejí se naučit vyměřit špatný směr, a to lze věru nesnadno.

Hasan si obě membrány představuje jako ruce Boží, neboť tehdy by doslova platil jeden ze skrytých výroků Prorokových, buď mu chvála. Nemá ovšem důvod trápit se otázkou, zda znovu tlesknou, nebo ne, protože všechno bude, jak Bůh chce. Co s tím člověk nadělá? Kam by se ukryl? „Hory jsou stejně pomíjivé jako oblaka,“ praví článek ašaritského vyznání, který musely chtě nechtě uznat i ostatní školy.

Člověk ovšem může Druhou membránou cestovat; tolik se naučil. I přes Druhou membránu se jako přes naši klenou tři prostorové a jeden časový rozměr, ale neobsahuje planety ani širé prostory, jen nekonečnou zvlněnou planinu přerušovanou beztvarými propastmi a kopci. Nebo v ní není ani to a rovná krajina je jen přelud, jejž lidský rozum vnutil panoramatu lidskými smysly neuchopitelnému.

Cesta přes Druhou membránu je obtížná, neboť od jednoho signálního světla k drahému se musí postupovat rychle a bez váhání. Kdesi v hlubinách času, jenž byl dříve než Čas sám, se skrývá asymetrie, porucha rovnováhy. Zdržet se znamená zahynout. Některé látky a některá energetická pole vydrží déle, ale přesto sem nepatří a cizí svět je nakonec zničí. Podstoupil by člověk takové nebezpečí, kdyby mu odměnou nebyl celý širý vesmír? Prostor se totiž na Druhé membráně měří kratším metrem a několik kroků tam znamená v našem světě světelná léta.

Kolik světelných let, nikdo neví, jak Hasan vysvětloval Bašírovi drahého večera, když se ho bratranec při pohledu na nepovědomou noční oblohu zeptal, která hvězda patří Zemi, protože na to neměl odpověď. Je tato planeta vůbec v galaxii, kterou pozemšťané znají? Kolik světlených let na své nemotorné cestě jinobusy přeskočily, a kterým směrem? A i kdyby bylo pozemské Slunce součástí zdejší hvězdné oblohy, nebylo by to ono Slunce, které znali. Rychlost světla vesmír nesvazuje, ale spoutává lidské poznání, protože jistým způsobem prostor je čas a všechna lidská moudrost a vědění není nic než kruh světla kolem svíčky uprostřed rozpínající se temnoty. Nikdo nevidí dál ani rychleji než světlo, jež mu svítí. Proto vnímá jen v čase spoutanou kouli vymezenou nejvzdálenějšími kvasary. Teď vkročili do sféry jiného ohniště, někde jinde v nekonečné poušti tmy.

„Hvězdy, které vidíme ze Země,“ vysvětloval Hasan, „jsou takové, jaké byly, když je opustilo jejich světlo, a čím dále napínáme zrak, tím hlouběji se díváme do minulosti. Tady vidíme hvězdy z jiného místa, tedy v jiném čase.“

„Tomu nerozumím,“ ozval se Bašír. Fakta se učil ve škole a u zkoušek je dovedl opakovat, ale ještě je nepřijal.

„Představ si hvězdu milion světelných let od Země a představ si, že tento svět leží v půli cesty mezi nimi. Na Zemi vidí hvězdu takovou, jaká byla před milionem let. Tady ji vidíme, jaká byla před pouhým půlmiliónem let, jako bychom poznali zralého muže, jehož jsme kdysi zahlédli jako chlapce. Hvězda se mezitím posunula. Možná i změnila barvu nebo magnitudu. Takže nevidíme stejnou hvězdu, nevidíme ji ani na stejném místě. Milý bratrance, kdykoli projdeme branou, nenajdeme jen jiný svět, ale celý jiný vesmír.“

Bašír se zachvěl, ale snad to bylo jen večerním chladem. „Jako bychom tu byli odříznutí a úplně sami. To se mi nelíbí.“

Hasan se pro sebe usmál. „To po tobě nikdo nechce.“ Zamířil ke stanu, kde ostatní živě diskutovali, ale Bašír se ještě chvíli zdržel, oči zvednuté k nebi. „Připadám si hrozně osaměle,“ pravil tiše, ale ne tak tiše, aby ho Hasan nezaslechl.

* * *

Neznámý svět všemožně zkoumali: jeho fyziku, chemii a biologii, společnost a techniku. Výzkum komplikovala přítomnost rozumných tvorů, a to dosti vyspělých, protože jim napřed musejí porozumět takovým, jací jsou, a ne jakými se stanou; znamenalo to vidět a nebýt viděni, neboť poznání navždy promění poznávajícího i poznaného. Jenže prostudovat třebas i malý svět je vždy veliký úkol. I jediný květ se vzpírá úplnému poznání.

Brali planetě míru. Jak je velká? Jakou má hustotu? Kde na jejím povrchu se brána otevřela? V jaké vzdálenosti obíhá svoji hvězdu? Sung zapisoval východy a západy slunce a měsíců a hvězd a tápal po odpovědích.

Sbírali vzorky flóry a fauny v horské roklině, zkoumali jejich vnitřnosti a nahlíželi do stavby jejich buněk. Mizir objevil molekuly podobné DNA, ale nikoli stejné. Rozdělovali organismy na kmeny a třídy, ale nic přesnějšího si hádat netroufali.

Ladawan a Yance vypouštěli malé maskované ptáky, odlehčené a sluncem poháněné, aby pozorovali a naslouchali tam, kde lidé nemohli. Létající sondy promítaly na břicho obraz nebe nad sebou, snímaný mikrokamerami na hřbetu, čímž si zajistily určitou funkční neviditelnost a dovolily svým telepilotům létat a nahrávat nepozorovaně.

„Oni nemít rádio,“ hudroval Sung a Hasan se nad tím musel zasmát, protože Sung vždy dával přednost nejjednoduššímu řešení. „Jestli chceme zkoumat jejich jazyk,“ řekl Hasan svému týmu na první poradě po přistání, „musíme rozmístit štěnice, protože jinak je neuslyšíme.“

„Žádný jazyk nemají,“ namítl Mizir, ale v jeho případě to nebyla stížnost, spíš úžas. „Vydávají zvuky a jejich prostřednictvím komunikují, ale nevím, jak je vydávají.“

„Zkuste najít tělo,“ uložil Hasan telepilotům. „Ve městě by mohla být márnice,“ ukázal na tmavé očouzené budovy natěsnané kolem zátoky chladného modrého oceánu. „Mizir chce vědět, jak jsou místní uvnitř poskládaní.“

„Hodily by se vzorky tkáně,“ dodal Mizir, ale sám věděl, že toho žádá příliš.

„Na základní škole by mohli mít zjednodušené ukázky psaného jazyka,“ navrhl Bašír. Při průzkumu obydlených světů to byla běžná procedura a Bašír se ji musel naučit ve škole, ale Hasan měl přesto radost, že si ji mladík zapamatoval.

„Uhelný dým,“ ohlásil Klaus Altenbach druhý den, když jedna sonda laserem změřila emise nad budovou, kterou považovali za továrnu. „Nebo něco uhelnatého. Rašelina? Ropa ne, ty zásobníky jsou plné něčeho pevného. Technologie odpovídá devatenáctému století… občanského letopočtu,“ dodal po chvíli. „Čekám, že do přístavu brzy připlují parníky.“ Když se ho Ladawan zeptala, odkud by měly připlout, jen pokrčil rameny: „Obzor tam není pro nic za nic.“

„To město vypadá zvláštně,“ mínil Mizir, „ale vlastně ani nevím proč.“

Yance Darby se podrbal na hlavě. „Mně tak divný nepřipadá. Až na ty domorodce.“

„Jsou skutečně krásní,“ prohlásila o nich Iman, „jen si zvyknout na to, jak jsou jiní. Jsou jako ornamenty, filigránské ozdůbky života. Určitě mají nějaké umění. Jejich domy jsou jako hlubotisky – pravoúhlé krabice a věže, ale celé pokryté řezbou. Hledejte obrazy, hledejte sochy.“ A dala se do výroby modelu domorodce.

„Musíme se toho tolik dozvědět!“ zvolal vším novým doslova ohromený Bašír. Mladého člověka není těžké ohromit, ovšem z celé planety nelze jen uždibovat. Má-li ji člověk ochutnat, musí ji spolknout celou, jenže právě to není v jeho silách.

„Jako po lžičkách vypít Nil,“ zabručel Mizir. „Můžeme tady ztvrdnout do smrti a stejně ani nezačneme pořádně poznávat.“

„Začneme, začneme,“ odporoval Hasan. Trápilo ho však, jak to poznávání skončí, a proto nemohl v noci spát.

A tak to šlo dál. Sondy létaly. Digitální fotografie skládaly mapu krajinných prvků a půdních typů a vegetačních pásů. (Sung toužil po satelitu na nízké orbitě.) Jedné noci rozeseli po městě maličké mikrofony a záhy sklízeli babylon zvuků, z něhož měla Inteligence prosít fonémy a další vzorce. (Inteligence dospěla k závěru, že se ve městě používají dva jazyky, a jala se o nich přemýšlet.) Mizirovi museli prozatím stačit tvorové, které mohl posbírat v blízkém okolí. („Alpinské drahý,“ stěžoval si. „Jak se můžou podobat životu v nížině, u řek a u moře?“) Klaus na druhé straně města objevil železniční trať. („Nějak se sem to uhlí dostávat musí,“ vtipkoval, „a soumaři mi nepřišli pravděpodobní.“) Lokomotivy jezdily na páru a měly kulové kotle.

Bašír toužil svět pojmenovat.

Staří harcovníci jako Hasan a Mizir a Sung se něčím takovým nezaobírali. Planeta časem promluví a sama zjeví své jméno. Do té doby jí bude Hasan říkat prostě ‚svěť. Když se ale sešli sedmého dne a Bašír o tom začal, Hasan ostatním nebránil o jménu mluvit.

Hověli si na polštářích a pojídali datle a sýry. Yance Darby, stejně jako Bašír čerstvý absolvent Domu bran, házel drobky jídla na zvědavá zvířátka a odháněl je tak dlouho, až mu to Iman vyčetla. Že je zdejší tvorové nedovedou strávit, neznamená, že je nespolknou, a kdo ví, co z toho vzejde? Sung seděl trochu stranou na židli u stolu pokrytého vytištěnými mapami, zatímco Yance, Klaus a Ladawan zkoumali zeměpis a silniční síť na světlem tvořených mapách. Ve vzduchu nad projektorem visela přízračná koule: celá černá, dosud nepoznaná až na maličký flíček v místě, kde tábořili – a to si ani nebyli jistí, zda ho na glóbu umístili správně.

Hasan stál sám před stanem pod neznámými vzdálenými hvězdami. S pohárkem nektaru v dlaních si prohlížel MRI hologramy místní fauny, vyvěšené na nástěnce, a špičkou prstu sledoval rodové linie, jimiž Mizir druhy zkusmo pospojoval. Jak zvláštní, pomyslel si, a přitom povědomé. Bůh je hrnčíř a příroda jeho nůž. Kdekoli se objeví život, hněte ho On stejným směrem. A tak tu byla zvířata podobná myši i ptáci podobní jestřábu, ačkoli v drobnostech se lišila. Myš tu měla například šest nohou – její chůze upoutala Mizirovu pozornost na dlouhé hodiny – a jestřáb měl drápy na koncích křídel a další schované pod nimi.

Iman sestrojila model místních rozumných tvorů a postavila ho ke vchodu do stanu. Nikdo nevěděl, jestli je to muž, nebo žena, a zda má takové rozlišování vůbec nějaký smysl. Tvor byl menší než člověk a v pohovu zaujímal zvláštní esovitý postoj jako kobra se vztyčenou hlavou. Tělo bylo bilaterálně souměrné, ale mělo čtyři ruce a dvě nohy. Z půli trupu vyrůstaly silné trochu pozvednuté paže, o něco výš menší končetiny schopné lepší manipulace s předměty. Dolní pár končil pařáty, horní chapadly. I na nohou byly pařáty, jenže kratší a širší. Mizir byl toho názoru, že předchůdce rozumného druhu byl šestinohý a drápaté pozvednuté ruce se vyvinuly z prostředního páru nohou. „Jsou to hlodavci,“ dodal, když umísťoval obrázek do nákresu stromu života, „nebo to, co se může z něčeho jako hlodavci vyvinout.“

„Tihle ‚hlodavci‘ jsou ale teritoriální,“ namítla tehdy Iman, „což se pozemským hlodavcům moc nepodobá.“

„Ve vesmíru bývá všechno stejné,“ odvětil Mizir filozoficky, „ovšem zároveň se to pokaždé liší.“

Jejich trup nesl hlavu ve tvaru šišatého míče na americký fotbal připraveného k výkopu. Kůže postrádala srst i peří, ale byla pokryta ploškami, jako by tvora vytesal kameník. Figurína byla blankytná jako jasné nebe nad pouští, jen na zádech měla tmavší skvrny. Mizir ale mezi obyvateli města zahlédl i odlišné jedince – vyšší, štíhlejší, kobaltově modré –, kteří podle něj mohli pocházet z místních tropů.

* * *

Svět to byl bohatý. Rozmanitý. Našli tu mnoho ras a mnoho řečí. Horské louky a širé savany a pobřežní nížiny. Kolik tisíc let už od jejich vzniku uplynulo? Co leží za křivkou obzoru? Jak mohou doufat, že poznají víc než jen bezvýznamný dílek? Nikdy nepoznají jeho dějiny. Prakticky se neseznámí ani s jeho kulturou. Představuje to město pod nimi – černé od sazí a živé jako mraveniště – vrchol zdejší civilizace? Nebo je kulturně i technicky zaostalé? Později vyšlou sondy na delší průzkumné lety, ale ani tehdy nenahlédnou pod povrch. Lidé sem budou přicházet ještě léta, přemýšlel Hasan, snad po celé generace. A teprve pak se snad něco málo dozvíme.

Modelu chyběla tvář.

Na jeho těle byly vláknité výrůstky, které Mizir považoval za čichové receptory, byly na něm rovněž želatinové prohlubně, pravděpodobně oči. Byl zde i otvor, do něhož viděli domorodce strkat lžící potravu. Ale žádný z těchto rysů nebyl součástí tváře. Ústa byla dokonce umístěna na trupu. Vlákna se nad šišatým míčem vlnila jako kapradí. Prohlubně plné želé byly nesymetricky rozmístěny kolem hlavy spolu s dalšími prohlubněmi, podle všeho prázdnými, a velkou parabolickou propadlinou tam, kde by měl člověk ústa, zde však sloužila k nějakému zcela jinému účelu.

„Jsou opravdu krásní,“ prohlásila Iman. Zatímco ostatní se nadále snažili planetě vymyslet jméno, přišla ven za Hasanem. Ten přikývl, ale spíše ve smyslu, že ji slyšel, než že by souhlasil. Jemu domorodci připadali zjizvení, podobaní, překroucení. Ale to proto, že v duchu hledal větší souměrnost, než se mu nabízela.

„Krásní snad, ale zčásti se liší od Mizirem zaznamenaných místních živočichů. Myslím, že jde o vetřelce. Podle všeho přišli odjinud. Možná zpoza oceánu.“

„Možná,“ připustila Iman. „Sung tvrdí, že celá nížina připlula odjinud a z její srážky s kontinentem povstalo pohoří Mlžné hory.“

„Pořád jako bych viděl tvář,“ řekl jí Hasan. „Vím, že žádnou nemají, ale můj mozek trvá na nosu a uších. Připadá mi, že se na mě usmívá.“

„Rozpoznávací šablona. Lidé viděli i Išu, buď pochválen, v bramboře a Šajtána v oblaku dýmu.“

„Trápí mě to. Potřebujeme tyhle lidi vidět takové, jací jsou, ne jak si je představujeme.“

„Na Concannonově světě to bylo jednodušší. Místní tam vypadali jako květiny.“

„Opravdu?“

„Trochu. Létali.“

„Oh.“

„Vypouštěli ze stonku plyn. Přesouvali se krátkými skoky. Ale na květině člověk tvář nehledá.“

„A přitom já si tě tady stále pletu s lilií.“

Iman se k němu otočila zády a předstírala, že naslouchá hovoru ostatních. „Pojmenuješ planetu Maklúfův svět? Jako velitel na to máš právo.“

Hasan zavrtěl hlavou. „Concannona jsem jednou viděl. Ten měl ego dost velké na celý svět, ale já nejsem tak marnivý. Jaké jméno bys navrhla ty?“

Iman stiskla rty a upravila si pod bradou hidžáb. Bledý ovál její tváře rámovala ze všech stran červenobíle kostkovaná látka, jaká se nosí v údolí Jordánu. „Měli bychom zjistit, jak jí říkají domorodci ve své řeči.“

Hasan se zasmál. „Říkají jí ‚svěť, nejspíš ve stovce jazyků, z nichž většinu nikdy neuslyšíme.“

„Šangri-la!“ vykřikl Bašír tak nahlas, že se k němu Hasan otočil. Yance zatleskal. „Přesně!“ přidal se k Bašírovi. „Tenhle svět je vskutku ráj.“ Klaus pomalu přikývl, přikývla i Ladawan a Chálid, strážce brány. Sung neřekl nic a podíval se na Hasana.

„Ne.“ Hasan se vrátil do stanu. „To je nebezpečné jméno, protože zní tak konejšivě. Kdykoli ho vyslovíme, budeme si myslet, že jsme v bezpečí.“

„A nejsme?“ zeptala se Iman.

Hasan se ohlédl přes rameno a uviděl ji hladit svalnatou pozvednutou ruku sochy. „Nevím. Ještě jsem se nedočkal žádného překvapení.“

„Překvapení?“ zeptal se Bašír. „Jaké překvapení to má být?“

Sung se zasmál, ale Hasan se ani neobtěžoval odpovědět. Dál se díval, jak Iman hladí sochu.

„Tak jak bys to tady pojmenoval ty?“ vybídl ho Yance.

„Je to tvé privilegium, Hasane,“ připomněl Mizir.

„Jestli musíte mít pro tenhle svět jméno,“ a Hasan se ještě jednou podíval ven na neznámá souhvězdí na nebi a bezvýraznou nehybnou ‚tvář‘ na soše, „jestli tenhle svět musí mít nějaké jméno, tak mu říkejte al-Batin.“

Mizir strnul, Bašír a Chálid se po sobě podívali. Iman se pousmála. „To znamená ‚skrytý‘,“ pošeptala ostatním.

„Ne tak docela,“ dodal Hasan.

„Je to jedno ze jmen Božích,“ namítl Mizir. „To se pro planetu nesluší.“

„Ale hodí se k ní,“ řekl Hasan, „dokud před námi Bůh skrývá její povahu. Potom… Pak se uvidí.“

* * *

Město pojmenovali ‚Východní přístav‘, protože leželo v široké a hluboké zátoce. Na kanálu spojujícím Východní moře s korytem prudké řeky stály doky, sklady a přístaviště. To vše zjistili sonarovým snímkováním z vysoko letících sond. Ale důvod, proč v přístavu nekotví ani jedna loď sondy, neodkryly.

Na jih a na západ od města se rozprostíraly roviny hojně porostlé zelenou úrodou, podle níž došli k názoru, že je zhruba konec jara. Zemědělské plodiny byly široké a ploché jako jetel, ale nic nenaznačovalo, zda jsou určeny pro Batiňany, nebo pro jejich stáda. Brány a pluhy tahala spřežení šestinohých zvířat, jimž se na prostředním a zadním páru nohou přeměnily pařáty už téměř úplně v kopyta, zatímco přední pár proměně ještě vzdoroval. Lidé jim automaticky začali říkat ‚koně‘, i když jejich chování připomínalo i ,volky‘.

Jedno pole bylo lépe upravené, porostlé nízkým kobercem voskovitých, tlustolistých, žlutozelených rostlin, jejž tu a tam narušovaly barevné květiny a dekorativně uspořádané keříky. Vzorek ‚trávy‘ vydával jako drť příjemnou vůni podobnou kadidlu. Park – tak totiž odhadli jeho účel – se prostíral na vrcholu pozvolného kopce a poskytoval dobrý výhled na město, přístav a Východní moře za ním. Jak se oteplovalo, skupinky Batiňanů sem vyrážely trávit odpoledne nebo sledovat západ slunce, cpát si lžící do břicha košíky plné jídla a dívat se, jak jejich mladí dovádějí ve vysoké, světle zelené trávě.

K jihozápadu vybíhala z města silnice, kterou pozemšťané nazvali ‚Dálnice č. 1’. Úseky nejblíže městu byly vydlážděny širokými plochými kameny, po nichž drkotala pestrá směsice vozidel: kočáry podobné landauerům a drožkám, otevřené lehké kolesky, kterým Yance říkal ‚bugina‘, a nákladní vozy plné zboží, kryté plachtou a tažené třemi páry volských šestikoní, které vozkové poháněli neskutečně dlouhým bičem.

Batiňané se oblékali do rozličných šatů od béžového plátna po peří všech barev duhy, jak si příležitost a nálada žádala. Podle Iman měli smysl pro krásu, i když se lišila od pozemských představ. Ve volném čase upravovala jejich módu na lidské míry, v pozemských velkoměstech byl totiž o vše mimozemské veliký zájem.

Jedna odbočka z Dálnice č. 1 vedla na severozápad k průsmyku v pobřežním hřebenu, jehož součástí byla i Mlžná hora. Silnice byla směrem k pohoří stále prostší, jako by ze sebe vesničan cestou z města odhazoval kusy tamního oblečení: napřed se dlažba změnila v uježděný štěrk, ten v udusanou hlínu spojenou olejem získaným z trav a v serpentinách pod průsmykem z ní nezbylo víc než dvě vyjeté koleje. Sonda, kterou poslali za průsmyk, se vrátila se snímky druhého, vzdálenějšího města, menšího než Východní přístav a položeného v úrodném obdělávaném údolí. Za ním, na hranici rozlišovací schopnosti sondy, se prostíral sušší kraj přecházející v poušť.

„Místní jsou takoví energičtí,“ poznamenal Hasan. „Mají v sobě neklid, takovou americkou přičinlivost. Pořád musejí něco dělat.“

„Tak proto to město vypadá tak divně!“ zvolala vítězoslavně Iman, což po týdnech výzkumu působilo trochu opožděně, jako by socioložka doteď klimbala. „Copak to nevidíte? Oni opravdu jsou Američané! Pohlédněte na ulice, jak jsou rovné. Jak přesně rozvržené. Kroutí se jenom v přístavu. To město tady nevyrostlo, oni ho sem zasadili. Ano, Mizire, měl jsi pravdu. Připluli sem přes Východní moře.“

Byli skutečně plní energie. Jeden ze dvou mladých, kteří dováděli v parku, spadl ze šesticedru a zůstal pod ním ležet, rodiče ho hned spěchali utěšovat. Tři rodiče, povšimla si Iman a zamyslela se, jaké asi mají role. „Anebo je ten třetí strýček či snad teta nebo starší sourozenec?“ Utěšující postoj je ale všude víceméně stejný a chapadla dovedou hladit báječně jemně.

„Mají se mezi sebou rádi,“ pronesla Iman Hasanovi toho večera ve stanu.

„A kdo ne?“ Vstal z divanu a vyšel ven na vyhlídku, z níž pozorovali město. Východní přístav byl kaluží oranžového světla. Ve statisících lamp hořel olej ze světlezelené trávy. Iman k němu přistoupila a chtěla mu něco říci, ale Hasan jí sáhl na ruku a ukázal na Bašíra. Seděl s nohama křížem na velkém polštáři a díval se infračerveným dalekohledem. Beze slova zašli do Hasanova stanu, kde se Hasan posadil na otoman a Iman mu zezadu masírovala ramena.

„Nosil jsi něco hodně těžkého,“ vyčetla mu.

„Máš úplně ztuhlé svaly.“

„Nic moc. Svět.“

„Slyšíte ho, Atlanta?“ Stiskla silně, až sebou Hasan škubl. „Nic, co můžeš udělat, tenhle svět nijak neovlivní. Jenom se díváš.“

„Lidé sem budou jezdit za čaropádem, za vůní olejové trávy, za módou a novými střihy. Nakonec si jich někdo musí všimnout.“

„No a? Z toho budeme mít prospěch my i oni. Jednou se jim představíme, začneme s nimi obchodovat, poslouchat jejich hudbu a oni zase tu naši. Jde jen o to, kdy a jak. Neseš daleko menší tíhu než celý svět.“

„Dobře. Tak vás osm. To je dost velká zátěž.“

„Jsou snad Sung a Mizir malé děti, musíš je snad přebalovat? Nebo mě?“

To mu navodilo znepokojivé představy. Natáhl ruku přes rameno a utišil ji. „To už stačí.“

„Jsem tak strašně těžká?“

„O to nejde. Děsíš mě. Nevím, kdo jsi.“

„Jsem čitelná jako slabikář. Děti se na mně učí číst.“

„O tom jsem nemluvil.“

„Chceš vědět, co mám pod hidžábernl? Můžu si ho sundat.“

Oheň jím projel jako doběla rozžhavený meč. Otočil se, Iman couvla a sepjala před sebou ruce. „My dva jsme spolu ještě nepracovali. Co o mně víš?“

„Vím, že Bašír není tak těžký, jak si myslíš.“

Hasan chvíli mlčel. „Tvoje ujišťování mi břemeno nijak neodlehčí.“

„Co se mu tady může stát?“

„Skoro nic,“ připustil nerad. „A to je nebezpečné, protože jeho příští svět nemusí být tak laskavý.“

„Myslím, že má Batiňany rád.“

„Není těžké si je zamilovat.“

„Takových, které není těžké mít rád, je víc, než si myslíš.“

„A já si myslím, že máš holou hlavu. Pod tím hidžábern. Holou hlavu a uši jako škeble.“

„Ty jsi mi ale lichotník. My dva spolu třeba už nikdy pracovat nebudeme. Ty půjdeš jednou branou, já druhou a jeden z nás se už možná nevrátí.“

„Nejsem šíita. Muta’a mi je cizí.“

Iman se zatvářila neproniknutelně. „Tak na tohle jsi myslel? Na dočasný sňatek? Tak to mě asi opravdu neznáš.“ Došla k chlopni jeho stanu, a než vyšla ven, na chvíli se zastavila. „Mám černé vlasy.“ Nato se ještě otočila k němu. „Černé a hodně dlouhé, matka říkala, že jsou jak hedvábí. Pokud jde o uši, tolik jsi ještě nezaplatil.“

S tím odešla. Hasan měl pocit, že se pohádali. Jsem její nadřízený, připomněl si. Až vyrazíme příště, půjde se mnou a Sungem a Mizirem. To Hasan dovedl zařídit. V Domě bran mu pár lidí něco dlužilo.

Nazítří poslal Hasan Bašíra na Zemi pro zásoby, a protože byl ještě mladý, dal mu jako doprovod Mizira a Chálida jako šoféra jinobusu. Vzali s sebou disky plné informací a krabice vzorků k dalšímu zkoumání. „Nezapomenout zkontrolovat kalibraci na hodiny,“ připomněl jim Sung, když si zapínali kombinézy. „Drahá membrána mít čas jinak.“

„Děkujeme, velebný kmete,“ odvětil zkušený šofér Chálid. „To jsem nevěděl.“

„Taková drzost,“ stěžoval si pak Sung Hasanovi. „Vždy dobré si připomenout.“

„Jsem nervózní, že nám zůstala jenom jedna kára,“ řekl Yance. „Chápeš? Když budeme muset vystřelit fofrem, do jedný se všichni i s věcma nenacpeme.“

„Vystřelit?“ Sung nechápal, proč se mluví o střílení.

„Jeden nikdy neví,“ pronesl rádoby vědoucně Yance, takže Sung stále nic nechápal.

Toho večera přišel Klaus za Hasanem s hádankou. „Tohle jsou dnešní pozorovací lety nad městem šestinožců.“

„Neříkej jim šestinožci. Co je na tom záznamu?“

„Doufám, že to povíš ty mně.“

Klaus obvykle nedělal takové okolky. K faktům se stavěl jako pravý Němec. Hltal je syrová, bez koření, a servíroval je stejně. Bylo na tom cosi brutálního, protože fakta dovedou být tvrdá a hranatá, těžko se polykají. Je lepší je napřed trochu přežvýkat.

Klausova nahrávka byla natočená v noci a měla nezaměnitelný zelený odstín infravize. Hodiny v pravém dolním rohu ukazovaly místní ekvivalent tří ráno. Sonda zkoumala biologii přílivových mělčin severně od města – Mizir si tam při jednom z dřívějších letů všiml zvláštních hrabavých tvorů – a při zpátečním přeletu probral čidla sondy ruch dole ve městě.

„Je to velmi podivné,“ říkal Klaus. „Velmi podivné.“

Jak podivné, to Hasan nevěděl. Možná bylo pro Přistávány normální ke konci noci hromadně vstát z postele a vyjít z domu, i když to ještě ani jednou neudělali. Teď ale byli venku v hojném počtu, na balkonech, na střechách, v oknech, v hloučcích přede dveřmi větších budov. Všichni hleděli k nebi s takovou trpělivostí, jakou si Hasan dovedl vysvětlit jedině očekáváním. Sonda nad nimi kroužila, i její nevelká inteligence rozpoznala v chování měšťanů anomálii. A pak napřed jeden, pak drahý ukázal k nebi, mezi všemi zavládlo vzrušení, otáčeli se, sahali na sebe a mávali horním párem rukou.

„Uviděli sondu?“ Hasan si to těžko dovedl představit, když byla téměř neviditelná, navíc potmě. „Že by za ní vnímali tepelnou stopu?“ Mizir jednou přišel s hypotézou, že některé želatinové prohlubně na jejich hlavě dokážou vidět v infraspektru.

„Ne,“ řekl Klaus, „podívej, kam se dívají. Na východ, ne přímo nahoru.“

„Jak víš, kam se dívají, když nemají obličej?“ V přízračném světle nočního vidění to bylo dost těžké posoudit. Obrysy nebyly ostré a detaily zanikaly.

„Podívej se, jak postávají. Předpokládám, že vidí ve směru, kterým chodí. To dá rozum, nemyslíš?“

„Mně tedy nedává rozum, proč se všichni vyhrnuli ven uprostřed noci.“

„Něco na nebi. Zeptej se Sunga. Taková záhada mu jistě udělá radost.“

Hasan si v duchu poznamenal, že si má promluvit se Sungem, ale právě když se otáčel, zachytil na záznamu koutkem oka něco zvláštního.

Jakmile všichni muži leží při modlitbě v prachu a jeden pouze klečí, hned upoutá pozornost. Když všichni utíkají, nejvíc pozornosti vzbudí ten, kdo stojí. A když všichni hledí k východu, ten s tváří obrácenou k nebi jako by se díval přímo na Hasana.

Přesněji řečeno přímo na sondu. „Tenhle,“ ukázal na něj Hasan a stiskl pauzu. „Co si myslíš o něm?“

„No… toho jsem si předtím nevšiml.“ Klaus se na obrazovku podíval důkladněji. „Možná kacíř.“ Smích mu ale uvízl v hrdle. „Omlouvám se.“

Hasan nechápal, proč. Teprve později mu Mizir připomněl, že pro Evropana leží Mekka na východě.

„Planeta,“ oznámil Sung spokojeně, když padla tma. „Většina soustav mít více planet. Tahle právě vyjít, což být podle všeho pro šestinožce něčím důležité.“

„Neříkej jim šestinožci. Proč by mohla být důležitá?“

Sung pokrčil rameny. „Třeba začínat nějaká slavnost. Ramadán. Dožínky. Masopust.“

„Ramadán není žádná slavnost.“

„Já se v těch západních zvycích nevyznat,“ odpověděl Sung. Hasan nikdy nevěděl, kdy se Sung pokouší o vtip. „Teď to být nejjasnější těleso na noční obloze,“ pokračoval geofyzik, „kromě vnitřního měsíce. Třeba to být planeta další směrem ke slunci. Modrá, možná tam být voda. Třeba být v soustavě další obydlený svět!“

* * *

Ráno vyšli domorodci do ulic ozbrojení.

Doposud nebylo po ozbrojencích ani slechu, ale teď měšťané v parku na jih od přístavu cvičili a mašírovali. Běhali. Skákali. Trénovali nabíjení dlouhých předovek. Pochodovali v řadách a za sebou a za rytmického tleskání dolních rukou předváděli složitý pořadový balet. Přeskupovali se z útvaru do bojové linie a zpátky. Květinové záhony byly po celém parku záhy podupané a jejich barvy se slily do jednoho odstínu hnědé. Hasana trápilo, když takhle někdo obratem změnil chování. Znamenalo to, že týmu uniklo něco zásadního. „Proč?“ ptal se, když všechen ten ruch sledoval dalekohledem, ale odpověď ani nečekal.

Dostalo se mu jí ale už toho večera. Jakmile vyšla modrá planeta, někteří Batiňané na ni stříleli z pušek a celým městem jako bouřlivé vlnobití zadunělo staccatové bubnování.

„Blázni,“ ušklíbl se Sung, ale Hasan rozpoznal bojového ducha. „Střílet na planetu?“ ušklíbal se Číňan. „Na zlé znamení!“

Iman zkazily pušky náladu. „Doufala jsem, že jsou nad takové věci povznesení.“

„Kdo se kdy povznesl nad takové věci?“ odtušil Hasan.

„Bude to jako Bismarckovy války,“ zabručel Klaus. „Nemají rádio, ale jistě telegraf. Nemají letadla, ale balon by mě nepřekvapil.“

Iman se na něj otočila: „Jak můžeš mluvit o válce tak odtažitě?“

Klaus pokrčil rameny. „A jak jinak? My se můžeme jenom dívat.“ Ladawan, Yance a ostatní zůstali zticha.

Nazítří se druhý jinobus vrátil s čerstvými zásobami a vybavením. Mizir vyložil hromadu chemických činidel, měřicí laser a rastrovací elektronový mikroskop. „Je to jen polní model,“ řekl o mikroskopu, „ale konečně aspoň něco uvidím!“ Sung si prohlédl aerosondy a výškové balony a řekl, že ujdou. „Pohled z výšky, může poučit,“ připustil a pak se zazubil na Mizira. „I já budu dívat na hodně malé věci.“ Bašír s Chálidem přivezli tým techniků, kteří pod Yanceovým netrpělivým dohledem začali sestavovat ultralight.

„Chtěli vědět, jestli sem už pustíš další týmy,“ vyřídil Bašír Hasanovi.

„Nepustím.“

„Ale… já jim řekl…“

„Tys jim neměl co říkat!“ zařval Hasan, až se po nich všichni podívali a Bašír zatáhl hlavu mezi ramena. Hasan výbuchu hned zalitoval, ale zůstal zamračený. „Ve městě se změnila situace,“ dodal ostře a pověděl bratranci o východu modré planety, al-Azraq, a nenadálém zbrojení.

„Nová hvězda jim oznamuje období džihádu,“ hádal Bašír.

„Džihád není žádné období,“ zlobil se Hasan. „Pravý džihád je válka s vlastním srdcem.“

„Možná,“ okomentoval to Yance, „ale když chce někdo dělat kravál, tak si důvod vždycky najde.“ Zamyšleně se zadíval na ultralight. „Jenom doufám, že nemají protiletadlový zbraně.“

Iman se naučila Batiňany rozeznávat.

„Jenom vypadají jeden jako druhý,“ vysvětlovala, „protože jsou tak jiní, a ta jinakost nám brání vidět individuální rozdíly.“

„Ano,“ přitakal Sung. „Jako arabské kudrlinky. Všechna písmena vypadat stejně.“

„Batiňané nemají přísně vzato obličej,“ připomněla jim Iman, „ale nepravidelnosti na jejich hlavě nejsou rozmístěné nahodile. Jamek i kapradí je vždy stejný počet a jsou přibližně na stejných místech…“

„Na tom není nic zvláštního,“ přerušil ji Mizir. „Kolik lidí má tři oči nebo nos tam, kde mají být uši?“

„…ale jejich velikost a vzájemná vzdálenost je stejně proměnlivá jako u lidí. My se také poznáváme podle délky nosu, vzdálenosti očí, šířky úst…“

„Někdo má papulu širokou až moc,“ poznamenal Yance k Bašírovi.

„…na celé hlavě jsem určila sedmdesát tři eigenvektorů. Průměr jamek, odrazivost želatiny v nich, délka kapradí a počet i velikost ,listů‘, odstín kožních destiček…“

„Nemusíš je jmenovat všechny,“ brzdil ji Hasan.

„…a tak dále. Pro naše vnímání jsou tyhle rysy příliš cizí, ale Inteligence dokáže na snímku změřit a identifikovat každého jednotlivce.“

„Jsou nějaké systémové rozdíly mezi oběma rasami?“ zeptal se Mizir. „Předpokládám, že kobalti mají hojnější a širší ,listy‘ než blankyti.“

„To opravdu mají! Na zadních stoncích.“

Mizir spokojeně pokýval hlavou. „Věřím, že slouží k ochlazování, ale jistý si budu, až prozkoumám jejich anatomii. Pokud jsou kobalti z tropů, potřebují se rychleji zbavovat tepla. Podobné rozvětvené listy nemá žádný horský druh tady v údolí, ani nic podobného. V téhle výšce není ochlazování problém.“

„Další důkaz,“ doplnil Bašír, „že Východní přístav je kolonie.“

Inteligence zatím rozmotávala vlákna porozumění z velikého zašmodrchaného klubka batinských mluvených jazyků. Úkol komplikovala koexistence dvou řečí, podle Inteligence nepříbuzných do pátého stupně, a přítomnost desítek specializovaných slangů a argotů. „Lidé z přístavu musí mít vlastní řeč,“ podotkl Klaus. „I zloději, které v noci občas zaslechneme šeptat.“

„Nešeptají,“ namítla Iman. „Hučí a cvakají a mlaskají.“

„Ty jamky na hlavě jsou bubínky,“ spekuloval Mizir. „Skvěle se přizpůsobily. Nevyvinuly se kvůli řeči o nic víc než lidské rty a jazyk. Dostaly za úkol mluvit, a daří se jim to.“

„Když nemluví jedněmi ústy,“ přemítal Klaus, „mohou říkat dvě věci najednou.“

„To je výhoda více otvorů uzpůsobených k vydávání zvuků.“

Klaus na to něco odpověděl a rozesmál se, ale protože odpověděl německy, smál se sám, i když šlo jistě o vydávání zvuků více než jedním otvorem.

Mumlání davu té noci, kdy se objevil al-Azraq, nechali zpracovat Inteligenci a od ní uslyšeli… mumlání a občas výkřik [Modrá planeta! Vychází/objevila se!] a [výraz pro hrůzu nebo obavy]. Nebyl to zrovna překlad, ale první krok k překladu určitě.

Občas viděli dva Batiňany, jak spolu očividně komunikují, ale zvuky nevydávají, takže zřejmě používali ještě třetí, němý jazyk.

„To to jejich kapradí,“ řekl Mizir. „Je to čichový orgán. Nablízko komunikují vůněmi.“

„Neúčinné,“ ohrnul nos Klaus.

„Neúčinnost je znakem přirozeného výběru,“ odvětil Mizir. „A některá sdělení mohou být velice jednoduchá. Uteč! Pojď sem!“

„Vůně v tom nebudou,“ mínila Iman. „Ne jenom vůně. Podívejte se, jak se dotýkají, jak se hladí po listech. Komunikují vzájemným dotykem.“ Bojovně zvedla hlavu, ale nikdo se jí neodvážil odporovat, protože i ona často komunikovala dotykem. „Co jiného je stisk ruky nebo polibek?“

Dohodli se, že hlazení listů odpovídá líbání. Někdy proběhlo letmo. „Jako pusa na uvítanou,“ řekl Yance. Někdy se při něm zúčastnění předváděli. Jindy bylo klidné a dlouhé. Ať už hlazení znamenalo cokoli, věnovali se mu často. „Jsou láskyplní,“ pronesl Bašír. Iman mu místo odpovědi prohrábla vlasy.

V noci, kdy sonda sledovala vojáka do parku, měl pilotní službu Bašír. Voják měl na nebesky blankytném těle špatně padnoucí bleděžlutou uniformu, na níž Inteligence nenašla žádné odznaky hodnosti nebo postavení. Projel na šestinohém koni mezi zanedbanými poli a po štěrkové cestě na kdysi pečlivě udržovaný vrch. Nebyl ozbrojen.

Když vyjel na plošinu, kde se měšťané věnovali hrám, než začali s vojenským výcvikem, sesedl voják z koně a tiše zabubnoval slova, která zněla jako vzdálená a přitlumená darbuka.

Odpovědělo mu jiné bubnování a z remízku šesticedrů a topolů vyšel vysoký štíhlý kobalt. Ti dva k sobě došli a chvíli stáli s horníma rukama propletenýma. Pak ten druhý promluvil dvěma hlasy. Jeden říkal [Ukázat/předvést/odhalit – mně/tomuhle – ty/tento – ihned] a druhý říkal [Strach/hrůza/utéct-bojovat – já/tenhle – teď-a-odteď]. Alespoň tak si to Inteligence překládala. Jaké uši musejí mít, podivoval se Bašír, aby porozuměli duetu!

Voják odpověděl na podobné notě: [Vypadat/ukázat – to/tamto – ještě-ne] a [tento (tito?) vzdor/rozhodnost/smíření (?) – teď-a-odteď].

Kobalt s sebou přinesl košík. Otevřel ho, uvnitř byly sklenice s kaší z obilovin a luštěnin, kterou si Batiňané rádi brali na pikniky a které pozemšťané říkali batinský humus. [Jíst/vzít – toto/věc – ty/tento – ihned] a [Vařit/dělat – já/tenhle – minulý – čas.]

Voják také přinesl jídlo: hustý žlutozelený nápoj v hruškovitých láhvích, z nichž vytáhl zátky drobným nástrojem. Oba si svlékli horní část oblečení – při dvou párech rukou i rukávů to bylo poměrně komplikované – a odhalili tak ústa na trupu.

„Jestlipak by to jejich jídlo mohli jíst i lidé,“ napadlo Iman. Dívala se Bašírovi přes rameno. „Poškádlit mlsný jazýček novou, exotickou chutí…“ Od al NahTHa poptávka po podobných lahůdkách stále stoupala. Znovuzrození, Znovuobjevení. Malířství. Písemnictví. Hudba. Věda. Všechno staré bylo zase nové a všechno nové lidé hltali.

„Vyrobil jsem destilát z olejové trávy,“ oznámil Mizir. U vysokého stolu popíjel kávu s Ladawan a s Klausem. „Ale jestli jsem získal nápoj, nebo palivo, to nevím. Yance mě to nenechá nalít do nádrže ultralightu, ale ani to za mě nechce ochutnat.“ Ostatní se zasmáli a Klaus ukázal na Mizirův krásný šáleček s nápojem připraveným na turecký způsob. „Příteli, poznal bys vůbec nějaký rozdíl?“

„Káva,“ pronesl Mizir povzneseně, „je víc než jen horká voda, v níž pár chvil pobyla pražená zrna.“ Zvedl koflík a odešel od stolu za Iman s Bašírem. „Hasan?“ zeptal sejí přes okraj šálku. Iman zakroutila hlavou a Mizir řekl: „Když narazí na nový svět, je vždycky ostražitý.“ Podíval se na obrazovku právě v okamžiku, kdy voják chapadly pohladil kapradí na hlavě vyššího jedince a vtom… mu chapadla zasunul přímo do ústního otvoru. „Co to je?“ zeptal se Mizir, postavil šálek na talířek a naklonil se blíž.

„Nový typ chování,“ zaradovala se Iman a vzala od pasu datapad. „Bašíre, jaký má tenhle záznam číslo? Chci si ho ještě pustit.“ Zapsala si identifikační číslo a pokračovala na dotykovém displeji rychlými kudrlinkami. „Do ústní dutiny…“

„Co to znamená?“ zeptal se Bašír, ale nikdo mu nedovedl odpovědět.

Batiňané se obvykle krmili lžící nebo vidlicí v levé horní ruce. Někdy, i když zřídka, drželi jídlo přímo jednou ze středních rukou, častěji pravou. („Komplementrání praváctví,“ nazval to Mizir.) Tihle dva Batiňané za dvojměsíčného večera ale jedli pouze nešikovnějšíma dolníma rukama, protože jejich horní se neúnavně proplétaly jako klubko hadů.

Pak kobalt sáhl blankytoví rovnou do ústního otvoru. Voják ztuhl a odložil misku batinského humusu. Vlastními chapadly druhého hladil po čichových orgánech a lehce se dotýkal některých jamek na kobaltově hlavě. Mizir, rituálem úplně uchvácen, si na nákresu hlavy pečlivě označil, o které jamky šlo. Iman si také dělala poznámky, ale za jiným účelem.

Velkýma dolníma rukama voják uchopil kobalta za trup a odstrkoval ho, dokud se ti dva nerozpletli. „Podívejte! Co to je?“ zeptal se Bašír. „Co to má voják v ústech?“

„Snad nějaký jazyk,“ navrhl Mizir. „Podívejte, jak se leskne! To bude povlak hlenu. Ze by katalyzátor zažívání?“

Iman se na něj chvíli dívala. „Myslíš?“ Pak ale dál upřeně sledovala obrazovku. Položila Bašírovi ruku na rameno a opřela se o něj. Když se Batiňané spojili ústy, pevně stiskla. Bašír řekl: „No ne, oni se líbají!“

„Takovéhle líbání jsme u nich ještě neviděli,“ pochyboval Mizir. „Jen hlazení po kapradí.“

„Tohle bude něco vážnějšího,“ odhadla Iman.

„Na polibek to trvá dost dlouho,“ připustil Bašír.

„Ústa a jazyk jsou u lidí nejcitlivější hmatové orgány,“ odvětila Iman, „s jednou výjimkou.“

Hasan se přišel podívat, co je tolik zaujalo na monitoru. Teď ostře poručil: „Vypněte to.“

Tehdy to Bašírovi došlo. „Oni se nelíbali! Oni… to…“ Zhasnul obrazovku a otočil se k Iman. „Tys to věděla!“ Ale Iman se už dívala na Hasana.

„Máš pravdu,“ souhlasila. „Mají nárok na soukromí.“

Přišel i Klaus s Ladawan. „Co se stalo?“ zeptal se technolog.

Iman mu odpověděla, ale dál se dívala na Hasana. „Blíží se boj, snad něco jako dzihád, a dva, kteří se třeba už nikdy neuvidí, si pro sebe ukradli jednu noc.“

„Nechápu,“ prohlásil Klaus.

Ladáwan mu to vysvětlila: „Milenka dává svému vojákovi sbohem.“

Mizir byl ještě na pochybách. „Nevíme, kdo z nich je ‚on‘ a ‚ona‘. Mohou být obojí, ani jedno, může se to měnit. U hub…“

„K šajtánovi s houbami!“ odbyla ho Iman, otočila se a rázovala k sobě do stanu. Mizir se za ní nechápavě díval, pak se otočil k Hasanovi. „Já ten proces musím prostudovat. Ten ‚jazyk‘ byl bezpochyby…“

„Ať ho prostuduje Inteligence, nebo ho zkoumej v soukromí,“ nařídil Hasan. „Dopřej těm lidem trochu důstojnosti.“

Když Mizir odcházel, Klaus ho zatáhal za rukáv. „Voják je pravděpodobně samec. Na téhle technologické úrovni si žádná společnost nemůže dovolit ztratit samice v boji.“

Poslední slovo měla kupodivu Ladawan, obvykle málomluvná. „Já vás někdy nechápu.“ Později o tom řekla Sungovi a ten jí odpověděl mandarínskou čínštinou, z níž Ladawan něco málo znala: „Važ si toho, čemu nerozumíš.“

* * *

S varováním přišel Yance Darby. Ráno odstartoval s ultralightem a obletěl velký okruh za Mlžnou horou, aby ho nebylo vidět z Východního přístavu. Ultralight měl stejné maskování jako létající sondy a hluk od vrtule tlumily membrány; byl ovšem větší a nápadnější, takže Yance potřeboval letovou dráhu, na níž nabere dostatečnou výšku dřív, než vletí nad obydlené území. Sledoval řeku Velkým západním údolím až tam, kde se purpurovou průrvou v horách hnala dolů do pobřežní nížiny.

U průrvy leželo městečko a o kus dál po proudu, na úbočí hor, ještě jedno, ale na dolním toku byl bažinatý kraj močálů a slepých ramen, kde žádné velkoměsto jako Východní přístav stát nemohlo. „V deltě byli cajuni,“ hlásil Yance, ale nikdo nechápal, o čem mluví: o samotářských traperech a rybářích v malých srubech.

„Dva z nich zvedli hlavu, když jsem nad nimi prolétal.“

To Mizira znepokojilo. „Myslím, že místní vidí v infra. Naše motory vydávají minimální teplo, ale…“ Už dříve si všimli, že místní obyvatelé se občas podívají za létající sondou, jako by se člověk podíval za nenápadným zábleskem světla. Hasan si umínil omezit noční lety, kdy je teplo výfuku proti chladnému nebi lépe vidět.

Z východního přístavu vyjel na Dálnici č. 1 velký krytý vůz s doprovodem pěti jezdců, ale lidé si ho nevšímali, protože tím směrem se jezdilo často.

Yance sledoval hřeben hor až k moři. Sunga napadlo, že by tím směrem mohly být ostrovy, pokračování pohoří, a Mizir toužil studovat ostrovní druhy, jak se liší od druhů z nížiny, z říčního údolí a z jejich horské louky. Yance proto k ultralightu připoutal letku několika sond.

Našli loď.

„No to je ale potvora!“ hlásil rádiem. „Vypadá jako stará pirátská loď, nafouknutý plachty, děla po stranách, hrabe se po moři jako pluh. Má zvláštní tvar trupu, ale teď přesně nevím proč. Možná je širší, kratší. A ty plachty, lanoví, taky nejsou stejný. Na hlavní plachtě je namalovaný slunce.“

„Ve městě jsem ho neviděl,“ podotkl Klaus. „Jejich symbolem je šestiorel.“ Tím myslel nebezpečného dravce s drápy na nohách, na křídlech a pod peřím.

„To není symbol,“ řekl Hasan, „ale emblém. U vás se také používal orel, že ano?“

„Doppeladler,“ přitakal Klaus. „Ale to byl opravdu symbol, hodně jsme mu obětovali.“

„Třeba je to invazní armáda,“ hádal Bašír. „Možná kvůli ní se v Přístavu připravují na válku.“

„Jediná loď?“ pochyboval Hasan.

„První \oď,“ opravil ho Bašír a Hasan musel uznat, že je to možné.

„Moc nerad bych se díval, jak na ně někdo útočí,“ pokračoval Bašír. „Mám je rád. Jsou laskaví, chytří a pracovití.“

Hasan se zvedl od monitoru, na němž měl živý přenos z Yanceovy sondy. „Říká ti něco jméno Philippe Habib?“

„Jen to, co jsme se učili ve škole.“

„Také byl chytrý a pracovitý, prý i laskavý – aspoň k přátelům, i když těch mnoho neměl.“

„Byl to velký muž.“

„Byl. Ale takových je v dějinách až moc. Stačilo by nám jich méně. Cizinecká legie neměla nikdy vstoupit do Francie. Jde mi o to, že neznáme příčinu téhle války. Ti ,chytří a pracovití‘ lidé, které sledujeme, mohou být stejně dobře nevinnými oběťmi agrese jako tyrany, které někdo přichází svrhnout. Když – Safavídi bojovali s Ak Kolunyu, na čí straně bylo právo?“

„Bratrance, já vůbec nevím, kdo to byl!“

„A stejně tak neznáš lidi z nížiny. Yanci, začni hledat. Zjisti, jestli tu loď nenásleduje flotila.“

Loď ale byla sama a brzy se svinutými plachtami poháněná parou vplula do Východního přístavu, kde ji čekalo nadšené, ale obezřetné přijetí. Pochodovalo se a slavilo, lodníci i vojáci z korábu, oblečení v zářivě rudé uniformy se zlatými stužkami a epoletami, se od místních dočkali mnohého plácání po zádech hlazení po listech; večer si přišly na své i jejich ústní otvory.

(„Námořníci,“ poznamenal k tomu Klaus, „jsou všude stejní.“)

V parku se konala slavnost. Vyměňovaly se vlajky – to byl obřad jistě významný, protože šum bubínkových hlasů zesílil v burácení. Kapitán lodi a jeden z vojenských velitelů Východního přístavu si vyměnili ošklivé, ryze funkční šavle.

„Připadá mi, že podepisují mír,“ hádala Iman. „Tohle je smíření dávných nepřátel.“

„Je to svůdná představa,“ odtušil Hasan. „Tím svůdnější, že je naše. Kolikrát si v dějinách Země nepřátelé podali ruce a stanuli bok po boku?“

„Ti z Přístavu se mi líbí víc než ti od Slunce,“ řekl Bašír.

Hasan se k němu otočil. „Uzavírají mír, a ty sis už vybral, na které straně budeš stát.“

„Uvědomte si, že Přístav má ve znaku dravého ptáka,“ připomněla Iman. „Zlaté slunce je mnohem mírumilovnější symbol.“

„O to nejde. Soudím podle uniforem.“

„Líbí se ti víc žluté než červené?“

„Ne. V Přístavu je mají hůř ušité a méně nazdobené. Válka pro ně není žádná sláva.“

Hasan se k bratranci otočil s nově nalezeným uznáním. „Máš pravdu. Nijak se válčením nechlubí, jako ti pávi ze zámoří. A to je dobře, protože válka není pro parádu. Ale spíš se ptej, proč staří nepřátelé uzavřeli mír.“

Mizir se smál nad snímky cizinců, které s Iman shromažďovali. „Jasné morfologické rozdíly. Jejich kapradí má jiné barevné odstíny. Proti tomu, co známe z města, je více zastoupena zelená. A Slunečnici jsou v průměru menší.“

Ladawan oznámila, že Inteligence odhalila blízkou příbuznost mezi fonémy, které používali námořníci a blankyti z města. „Jsou to různé jazyky – přesněji řečeno různé bubínky – z jedné rodiny. Řeč, kterou tu občas mluví kobalti, je úplně jiná.“

Po ceremonii v parku následovaly bujaré oslavy. Hrála se hudba – drnkání, bubny, smyčce. „Znají cimbál a xylofon a housle,“ všimla si Iman, „ale ne žestě nebo jazýčkové nástroje.“

„Na něco takového je potřeba mít pusu a za ní plíce,“ vysvětlil Mizir.

„Ale co dokážou čtyři ruce s tunbureml“ Vskutku, jejich strunné nástroje svou složitostí zahanbily tunbur, kytaru, housle i sitár. Drápy dolních rukou drnkaly, chapadla horního páru tiskla struny a tahala smyčce.

Také se tančilo, ale jinak, než jak chápou tanec lidé. Točili se po trojicích, Slunečnici i Přístavané společně, a v kole tleskali dolníma rukama. Mizir nerozeznal, jestli jsou trojice stejného nebo různého pohlaví. „Musíš sáhnout do úst a vytáhnout orgán. Kdo to má jinak poznat?“

„Já ne,“ odpověděla Iman. „A nevím, jestli to poznají oni. Lidé, jejichž pohlaví je nutné objevovat, budou mít… zajímavou hloubku.“ Podívala se na Hasana a pak na Mizira, ten na ni mrkl. Tleskání v parku přecházelo z šumu do rytmického souladu a zpátky do šumění deště, čímž poskytovalo nezaměnitelný podklad komplikovaným kontrapunktickým melodiím.

Lidé se přestali snažit porozumět směsici stovek hlasů a jen nahrávali všechno, co se dělo. Tanec je ale nakažlivý a Chálid s Bašírem brzy zlákali ostatní muže k tanci v řadě. Iman jim tleskala do rytmu a Ladawan se Sungem pobaveně přihlíželi. Hasan se nechal unést, opustil řadu a Iman se s ním dala do tance mesri. Prohýbali se a točili a kroutili rukama jako hady, podnikali výpady a uhýbali jim, Chálid s Bašírem tleskali v 11/4 rytmu a Mizir dělal, že na ně hází mince, dokud jim nedošel dech a nestanuli proti sobě, tváří v tvář.

Stáli tak jen chvíli, ale byla to hodně dlouhá chvíle, a než popadli dech, celé světy by se stihly roztočit jako súfijové. Iman si upravila hidžáb, protože jí při tanci sklouzl. Hasan měl dojem, že na jejím zpoceném čele zahlédl pramínek černých vlasů. Iman ho zpražila pohledem, zvedla bradu a odešla do svého stanu. Hasan nevěděl, jestli má jít za ní, Sung s Mizirem po sobě pokukovali.

Cestou na lože se zastavil u jejího stanu a za chlopní – zvednout se ji neodvážil – řekl: „Až se vrátíme na Zemi, promluvíme si, ty a já.“ Chvíli čekal na odpověď, ale nedočkal se, pokud cinkání větrných zvonků nebyl ve skutečnosti její smích.

* * *

Ráno se probudilo do mlhy. Přišla z Východního moře a teď jako lehká poduška všechno přikrývala. Vrcholy kopců se vynořovaly jako ostrovy z kouřového moře. Nad mlhu čněly i nejvyšší budovy v Přístavu, podobné stěžňům potopené lodi. Sondy bezradně křižovaly nad zahalenou krajinou a pátraly na frekvencích mimo viditelné spektrum. Yance zase vytáhl ultralight a z veliké výšky zpozoroval na obzoru souostroví. Sung je s radostí zanesl do mapy a prázdnou plochu za nimi žertovně popsal: ‚Zde jsou lvi‘. Inteligence poslušně vytvořila virtuální glóbus a vybarvila ho zelenými, hnědými a modrými odstíny. Z větší části ale zůstával smutně černý jako hrouda uhlí pocákaná kapkami laku.

„Přístavané sem přišli ze země, kde žijí Slunečnici,“ prohlásila Iman a prstem přitom kreslila nejisté kudrlinky na černou část glóbu. „Jen vědět, kde to je. Kobalti by mohli být místní domorodci, ale já myslím, že přišli ještě odjinud a v této zemi jsou také cizinci.“

Mlha ale patří k ránu a slunce ji postupně rozehnalo. Park se vynořil záhy, protože ležel na kopci, a jako každý vrcholek po povodni měl na sobě naplaveniny.

„Je jich pět,“ oznámil Hasan ostatním, když odložil dalekohled. „Dvě mrtvoly leží u sebe, zbylé tři izolovaně. Jedna patří vojákovi z cizí lodi.“

„Sebevražda?“ divila se Iman. „Ale proč?“

„To nebýt nijak divné,“ řekl Sung. „Po nepodložené naději přicházet často beznaděj.“

„Proč by měla být jejich naděje nepodložená?“ pobídl ho Bašír, ale Sung jen rozhodil rukama a Bašír na jeho adresu utrousil něco o bezvěrcích.

Hasan uklidil dalekohled do pouzdra. „Za oponou lidé udělají věci, které jinak chovají jen hluboko v srdci. Na mlze je cosi smutného a osamělého. Mám podezření, že v křoví budou další mrtví.“

„Ale tolik?“ ptal se Mizir se směsicí hrůzy a údivu, neboť Prorok, buď mu chvála, svým věrným sebevraždu zapověděl.

Hasan se obrátil na telepiloty. „Chálide, Bašíre, Ladawan. Rychle. Pošlete do parku sondy a vezměte z mrtvol vzorky tkáně. Nasaďte do nich mikrostroje, aby je Mizir mohl prozkoumat zevnitř.“ Podíval se na Mizira a dodal: „Měl bys mít radost. Co jsme tady, toužíš prozkoumat jejich anatomii.“

Mizir zavrtěl hlavou. „Ale ne takhle. Takhle ne.“

„Je to nutné, bratrance?“ kvílel Bašír.

Udělali ale, co jim uložil, a sondy se na mrtvoly slétly jako krkavci. Tělesnými otvory a ranami vstoupily dovnitř chytré přístroje ne větší než zrnko prachu a rozutekly se po žlázách, cévách a dutinách měřit a zkoumat. „Rychle,“ pobídl je Hasan, „než je z města přijdou sebrat.“

„Ve městě mají úplně jiné starosti,“ pravila Iman. Na Hasanovu němou otázku dodala: „I tam jsou mrtvá těla.“

„Já to nechápu,“ stěžoval si Bašír. „Včera na mírové slavnosti vypadali tak šťastní.“.

„Jak můžeš vědět, jak jim ve skutečnosti bylo?“ zeptal se ho Hasan. „Pro to, co cítili, třeba ani nemáme slovo.“

„Možná to byl podfuk a Slunečnici je v noci pozabíjeli,“ navrhl Yance, ale Hasanovi to nepřišlo pravděpodobné. Na lodi nebylo dost vojáků, aby to stihli tak rychle a tak nenápadně.

Než se mlha úplně rozplynula, stáhl Hasan sondy zpátky, aby mohly předat data shromážděná na mrtvolách Inteligenci. Na křovinaté pláni jižně od parku sjel krytý vůz z cesty a teď stál zalitý sluncem na úpatí Mlžné hory, obklopen třemi stany a hlídkou šestikoní. Čidla na skalní stěně zachytila pět Batiňanů při různých činnostech. Přikládali na oheň, krmili koně, a když nad nimi proletěly sondy, dva se otočili za jejich tepelnou stopou a jeden skočil seřídit jakýsi přístroj na trojnožce.

„Zeměměřická trojnožka,“ mínil Klaus, když mu Hasan ukázal snímek. „Oni vyměřují novou cestu, možná do těch rybářských vesnic v jižní deltě.“

„Myslím, že viděli naše sondy,“ hádal Hasan.

„Ale ty jsou přece neviditelné,“ namítl Bašír.

„Ano. A tiché a chlazené, ale přesto vydávají teplo a proti té studené ranní mlze musely vystupovat jako silueta proti nebi.“

„Ale…“

„I mezi lidmi se najdou tací, kteří slyší i ten nejtišší šepot,“ připomněla Iman. „Nebo vidí tetelení vzduchu nad písky Ar Rub al-Khali. Je potom divné, že si někteří Batiňané na nebi všimli tepelné stopy bez viditelného zdroje?“

Hasan dál zkoumal poslední snímek, který sondy pořídily, když už zeměměřiče přeletěly. U trojnožky se hrbil pomenší Batiňán a na jakémsi přístroji chapadly seřizoval měřítko. „V tom případě mohli zaměřit směr, kterým sondy letěly.“

„A pokud ano, co s tím nadělají? Skála je kolmá,“ odvětil Bašír.

Hasan sondám zakázal další lety a lidem přístup k okraji útesu. „Město můžeme pozorovat přes čidla.“ Zákaz zkrušil zvláště Yance; říkal, že nad západními svahy hor by snad létat mohl, ale Hasan namítl, že výšku může nabrat jedině nad tou plání, kde táboří zeměměřiči. „Je to jen na pár dní,“ uklidňoval svůj tým. „Jakmile cestu vyměří a vrátí se do města, začneme zase létat.“ Nepočítal ovšem s možností, že Batiňané pod skalní stěnou nevyměřují cestu. Na tu ho upozornila až zpráva, kterou mu přinesla Iman od Inteligence.

„Ví to určitě?“ zeptal se jí, protože sám si jistý být nemohl, i když mu ukázala oba obrázky vedle sebe. Inteligenci ovšem nemátla cizost Batiňanů, Inteligence porovnávala jen data.

„Určitě. Ty obrázky jsou totožné do poslední podrobnosti. Tenhle zeměměřič je stejný jedinec, který se díval za sondou, když poprvé vyšla modrá planeta.“

„Pozoruhodné! První Batiňan, kterého my dvakrát rozeznat,“ poznamenal Sung.

Hasan vzal první obrázek a zase uviděl tu hlavu otočenou jiným směrem než všechny ostatní. „Nevěřím, že je to shoda okolností. Podle mého si pokaždé, když viděl sondu, zapamatoval směr, a teď hledá, odkud létají.“

Iman vytušila, jak ho to trápí. „Máme se připravit k evakuaci?“

„Ne!“ zvolal Bašír.

„Až trochu dospěješ, milý bratrance, budeš i ty rozkazovat,“ klidnil ho Hasan a otočil se k Iman: „Ještě ne. Patrně rozhodne to, co skrývají na tom voze pod plachtou.“

Za pár dní se to lidé dozvěděli: horkovzdušný balon. Klaus jásal. „Úplně jako za Bismarcka. Železnice, telegraf, plachetnice s parním strojem a teď balony. Takový technologický souběh! Pomyslete vy, co z toho vyplývá!“

Hasan na to nebyl zvědavý, odešel od ostatních, od telepilotních budek i od stanových chlopní pleskajících v suchém větru z hor. Iman šla kousek za ním. Hasan se zastavil u brány a prohodil s Chálidem pár slov, která Iman neslyšela. Pokračoval přes louku, koleny vytřásal z květů jiskřivý barevný pyl, až došel tam, kam ze střechy světa padal čaropád. Mlčky u něj stál a shlížel do hlubin tůně. Vzduch byl nasycený vodní tříští tak, že vypadal jako řidší pokračování samotného jezírka. Iman ho chvíli pozorovala a pak k němu přistoupila.

Hasan stále nic neříkal. Za chvíli ho Iman vzala za ruku, nijak vtíravě, jen pro útěchu.

„Kam až asi sahá?“ zeptal se nakonec a jeho hlas zněl v hukotu vody vzdáleně. „Snad do srdce světa, řekl bych. Ale to se nikdo nedozví. Kdo by mohl vstoupit do jezera a přitom nezemřít pod vahou vod? Kdo by se vzdor strašnému tlaku vrátil, aby o tom mohl vypovědět?“

„Nařídíš evakuaci?“ Musela se natáhnout až k jeho uchu, aby ji slyšel.

„Myslíš, že bychom měli?“

„Myslím, že bychom se místním měli ukázat.“

Hasan se k ní otočil, ocitli se velmi blízko u sebe. To aby mě v tom hluku slyšela, omlouval se Hasan sám před sebou.

„Máme právo prvního kontaktu,“ přemlouvala ho dál Iman. „Na každém světě jsou jiné podmínky. Rozhodnutí je vždy jen na kapitánovi.“

„Ale málokterý kapitán je před ně postaven. Já před ním stojím poprvé. Concannon nikdy. Život je vzácný. Rozumný život ještě vzácnější. Rozumný život dost odolný, aby ustál kontakt, je jako drahokam. Tvé létající květiny nebyly rozumné.“

„Ne. Ty byly jen krásné.“

Zasmál se. „Jsi stejně skrytá jako tenhle svět.“

„Mám si sundat hidžáb?“ Zvedla k šátku ruce.

Vzal ji za obě zápěstí. „Tebe neskrývá hidžáb. Mohla by sis svléknout všechno, a stejně nic neodhalíš. Jsou i Batiňané krásní? Jednou jsi to řekla.“

„Jsou. Jsou svým způsobem krásní. Ale připravují se na válku a jsou plní vzdoru, tančí, když uzavřou příměří, a někdy za noci páchají sebevraždy. Jak můžeme odejít, když je ani nepoznáme?“

Hasan ji pustil a sehnul se pro spadlou větev šestibezu. Jako všechno mrtvé dřevo u vodopádu byla shnilá a rozpadala se po vláknech. „Na tom nezáleží.“ Všiml si, že ho přes hukot vody neslyšela, a naklonil se ještě blíž. „Náš zvědavý přítel bude mít balon ve vzduchu dřív, než stihneme pobrat a zabalit naše věci. A na téhle louce se neschováme, když vidí teplo. Takže rozhodnutí, jestli navázat kontakt, není na mně, ale na něm, ať si to uvědomuje, nebo ne.“ Hodil klacek do zpěněného jezírka a vír ho stáhl pod vodu. Hasan se za ním ještě chvíli díval a obrátil se k odchodu. Iman se do něj zavěsila, odešli spolu.

Když popošli dost daleko, aby mohli zase mluvit, ne křičet nebo šeptat, řekla: „Něco bys udělat mohl.“

„Co?“

„V jinobusu máme zamčené laserové pistole. Mohl bys mu vypálit do balonu díru dřív, než se odlepí od země.“

„Ano. Díra záhadně vypálená do sukna. To budeme opravdu nenápadní.“

„Jak jsi řekl, schovat se tu stejně nemůžeme. Propálený balon ho zdrží dost dlouho, abychom se nepozorovaně vytratili.“

„Ano… ale to ty nechceš.“

„Ne, já se s nimi chci seznámit, ty ale musíš uvážit všechny možnosti.“

„Dovedla by nám Inteligence při setkání tlumočit?“

„To nevíme, dokud to nezkusíme.“

Hasan se zasmál. „Začínáš být jako já.“

„To je špatně?“

„Hodně špatně. Jeden Hasan je až moc. Jedna Iman je skoro málo.“

Ostatní se sešli u velkého stanu, někteří stáli u provazů, jako by očekávali rozkaz sbalit tábor. Technici od ultralightu stáli v hloučku na konci tábora. Ať Hasan rozhodne jakkoli, oni odjíždějí při nejbližší příležitosti. Bašír se podíval Hasanovi do očí, prosebně. Jen Sung se cele věnoval svým přístrojům. Ať si skončí svět. Ať si Bůh tleskne a hory se vypaří jako mraky, Sung bude klidně měřit fyzikální vlastnosti výparů.

Leteckým technikům předal Hasan datapad se svým provizorním hlášením a pokyny, ať ho odevzdají řediteli, jakmile se vrátí. „Vyžádal jsem si další tým na práci po prvním kontaktu.“ Bašír s několika dalšími začal jásat, ale Hasan ho umlčel pohledem. „Náš vzduchoplavec projevil takovou odvahu, že si zaslouží sklidit její plody. Rozhodnutí ale přišlo příliš rychle a já nemám rád, když se na mě spěchá.“

Cestou do stanu Hasan prošel kolem Mizira a plácl svého starého souputníka po zádech. „Až se seznámíme s místními vědci, řeknou ti o ekologii tohoto světa, co budeš chtít.“

Mizir smutně zakroutil hlavou. „Jenže to nebude ono.“

Později si Hasan všiml, že Sung stále ještě sedí u svých monitorů. Znal ho dost dlouho a věděl, že za tím není jen jeho vědecká zaťatost. Sedl si tedy k němu, mlčky, aby ho nevyrušil, a počkal, až kolega sám zodpoví jeho nevyřčenou otázku.

Za chvíli Sung řekl, aniž se na Hasana podíval: „Napřed jsem myslet: měsíček. Cizí nebe, nevědět mnoho. Ale orbita moc nízká. Oběh devadesát minut.“ Ukázal na světlou tečku, která putovala po monitoru. „Každých devadesát minut vracejí. Včera pět. Dnes deset, možná dvanáct.“

„Co to je?“ zeptal se Hasan. „Měsíčky?“

„Vidět jsou jen, když na světle slunce. Možná mnohem víc, ale nevidíme.“

„Třeba má al-Batin prstenec malých měsíců…“

Sung zavrtěl hlavou. „Dva velké měsíce nízkou orbitu vyčistit.“

„Tak co…?“

„Lidé létat na Měsíc, dávno. Na Mars. Podle mého my vidět…“

„Rakety?“ Hasan vstal od monitoru, na němž běžel včerejší záznam z dalekohledu, a podíval se na bledé zatažené nebe. „Rakety.“

„Já myslet,“ řekl Sung, „oni být z modré planety.“

Sungův objev dodal práci průzkumníků novou naléhavost. „Druhý inteligentní druh, a ve stejné soustavě!“ divila se Iman. „Neslýchané,“ divil se Mizir. „Měli bychom hned odejít,“ prohlásil Klaus a Yance souhlasil: „Před místníma se tady možná schováme, ale před raketami těžko.“

„Musíme tu zůstat!“ křičel Bašír. Sung se omezil na názor, že se situace zkomplikovala, a zdálo se, že ho komplikace trápí mnohem víc než ostatní možnosti. Hasan se odebral do svého stanu v klidu si popřemýšlet.

Ale ne dlouho. Musel počítat se vzduchoplavcem. Balony a rakety, proti nim lidé s Nagyovou hyperbranou a vozidly, která dovedou jezdit špatným směrem – a právě zvažují útěk. Bylo to postavené na hlavu. Když Hasan vyšel ze stanu, všichni ustali v práci a podívali se na něj. „Připravte dédé,“ řekl jen a vrátil se do stanu. Někdo vešel za ním a Hasan se nemusel dívat, aby věděl, že je to Iman.

„Destrukce a demolice. Ale…“

„Ale co?“ zeptal se Hasan. „Všechno včas do jinobusů nenaložíme. Co nepobereme, musíme zničit.“

„Ale ty jsi řekl, že tu zůstaneme!“

„Situace se změnila. Rizika převažují nad příležitostmi.“

„Jaká rizika?“

„Slyšela jsi Klause. Kdo má rakety, dovede víc. Při pozorování Batiňanů jsme zlenivěli. Tihle… tihle Azračané budou znát radar, rádio, laser, motorové letouny. Možná mají i neviditelná letadla a mikrostroje. Nebylo by mi milé, kdyby objevili princip jinobusu.“

„Ale tady máme příležitost pozorovat první kontakt dvou jiných druhů!“

„Počkáme a budeme pozorovat, dokud to půjde, ale s rukou na klice jinobusu. Sung na orbitě napočítal nejméně dvanáct lodí a Batiňané už nějakou dobu zbrojí. Myslím, že o první kontakt tady nepůjde.“

* * *

Vypnuli všechno, co nutně nepotřebovali, důležité vzorky a data přenesli do jinobusů, vyčistili louku od všeho pozemského. Mizir zapřáhl letecké techniky, kteří se tvářili, že se jich evakuace netýká. Na Zemi měli jiného šéfa než průzkumníci, ale starý Turek je zpražil: „Tady se nikdo flákat nebude.“ Hasan celý večer přepisoval své hlášení.

Nazítří ráno mu Sung ohlásil, že kosmické lodi začaly přistávat. „Jedna brzdit tryskou přímo v okamžiku, kdy ji zaměřit dalekohled. Inteligence propočítávat přistání u protinožců. Další lodě neobjevit včas na orbitě, asi také přistávat.“

Hasan všem připomněl, ať jsou ve střehu, a nakázal rádiové ticho. „Už tady na skále nejsme tak odříznutí, jak jsme byli. Musíme být opatrní se sondami i s radarem. Se vším, co by ti návštěvníci mohli zachytit.“

Nepředpokládal, že by jejich horská louka mohla lodě na orbitě čímkoli zaujmout a zlákat k bližšímu průzkumu, ale stejně nechal sbalit stany – hýřily barvami – a přestěhovat hlavní monitory pod koruny šesticedrů. Chálidovi s Ladawan nařídil nastartovat jinobusy, aby byly rozfázované se správnou membránou a alespoň teoreticky nezjistitelné jinými než špatnosměrnými přístroji. Když se všichni sešli pod stromy, Hasan je spočítal a zjistil, že Bašír chybí. Za hojného nadávání se ho vydal hledat a našel ho na kraji útesu nad planinou. Ležel na břiše s vylepšeným triedrem u očí. Hasan si lehl vedle něj do trávy, trávy cizí, divné, moc žluté, sametové, mastné a zvláštní na dotek. Připomněla mu, že je na dalekém cizím světě, až se podivil, že na to mohl zapomenout.

„Myslíš, že o ní ví? O té lodi na oběžné dráze,“ zajímal se Bašír.

Hasan pochopil, že mluví o vzduchoplavci pod skalou. „Věděl, že jsou ha cestě. Všichni to věděli. Když se al-Asraq dostal do opozice, rakety odstartovaly. Někdo už tu spočítal nebeskou mechaniku.“

„Jde nás požádat o pomoc.“

„Proti Asračanům.“

„Ano. Jsou stateční. Pochodovali na náměstích, stříleli z předovek. Mají děla, jako měl Mehmet Ali. A proti komu chtějí bojovat? Proti lidem v kosmických lodích! Jakou mají šanci, Hasane, když jim nepomůžeme? ‚Skloňte se před Bohem a čiňte dobro.‘ Neuložil nám to snad sám Bůh ústy svého Proroka, buď mu chvála?“

„Bašíre, je nás devět, k tomu technici ultralightu. Máme dohromady čtyři laserové pistole. Jenom Klaus ví něco o vojenské teorii – jenom teorii. Co bychom asi mohli dělat?“

* * *

Útok byl rychlý, brutální a přišel bez varování. Raketoplány přiletěly ze západu nízko nad zemí, s řevem se přehnaly nad hřebenem hor a nad oceánem s několika zatáčkami ztratily rychlost. Byly tři, měly kosočtverečnou siluetu, na břiše jim ještě žhnuly rozpálené tepelné štíty. „Náporový motor,“ poznamenal Klaus do mikrofonu a Inteligence jeho pozorování připojila k videozáznamu.

„Zapněte kamery,“ řekl Hasan. „Zapněte všechny kamery. Jeden přistává v parku. Druhý na protějším konci města. Mohl by se propadnout do bažiny. Ladawan, tohle musíme zkusit. Pošli za ním sondu. Na úzkém paprsku. Yanci, pokud ztratíme sondu z dohledu, hned ji znič. Kam zmizel ten třetí raketoplán? Kde je? Klausi, vyhodnoť situaci!“

„Odpovídá naší polovině jedenadvacátého století. Raketoplány s náporovým motorem. Počítej s tím, že budou mít chytré bomby, laserové zaměřovače, granátomety s vícefázovou hlavicí. Chudáci! Chudáci!“ Na nebi se rozvinuly černé květy. „Přístavané mají polní děla na maximální elevaci. Nízkoenergetické projektily explodují ve vzduchu… Moc nízko. Mít tak jedno protiletecké stanoviště!“

„Nadržuješ jedné straně, Klausi.“

Technolog odložil dalekohled, odsekl: „Přirozeně,“ a díval se dál.

„Není to náš spor,“ pokračoval Hasan, ale Evropan ho neposlouchal.

„Druhý raketoplán je v bažině,“ hlásila Ladawan. „S tím asi místní nepočítali. Na té straně města mají slabší obranu.“

„Podle mého to nechtěli ani Asračané,“ odtušil Klaus. „Tyhle raketoplány mají omezené manévrovací schopnosti. Lepší než první americké raketoplány, ale ne o moc. Asi si nevybírají, kde přistanou.“

„A co je s tím třetím?“ zeptal se znovu Hasan.

Bašír zavýskal. „Dostal to! Dostal to! Vletěl do flaku. Spadl do moře.“

„Šťastná náhoda,“ odbyl to Klaus, ale přesto pohrozil nebi pěstí.

„Poslouchejte, jak ve městě jásají,“ nabádala Iman, protože sledovala signál ze štěnic, které tam během dlouhého pozorování rozmístili.

Zbylé dva raketoplány vystřelily na město rakety a dvě nejvyšší budovy zasténaly, otřásly se a sesuly se na hromadu. Nad panoramatem vyšlehl oheň a dým. Hasan se obrátil na Iman: „Už nejásají?“ Otočila se k němu zády.

„Ne, ukaž,“ řekl Klaus Sungovi a sehnul se nad monitor, kde běžel signál ze sondy. Číňan ukázal. Tady. Tady. Tady.

Klaus oslovil Hasana: „Mýlil jsem se. Třetí raketoplán záměrně přistál na moři. Obklíčili město ze tří stran. Park. Močál. Oceán. Podívej se sem. Vidíš? Plave. Jsou jistě navrženy na přistání na suchu i na vodě.“

„Ha!“ ozval se Sung. „Zachytávat rádio. Předávat signál Inteligenci.“ Pustil přenos nahlas a všichni chvíli poslouchali. Zvuky zněly jaksi mokře, pleskavě. Kuňkání žab, skřehotání leguánů. Nebyla to počítačová data, ale hlasy. Analogový signál.

Bašír hlásil: „Balon se zvedá.“

Hasan ho probodl pohledem. „Určitě? Ten chlap je blázen. Startovat do tohohle? Iman, Bašíre, Chálide. Jděte ke skále. Hned tam budu.“ Hasan nedokázal odtrhnout pohled od umírajícího města. Na největší přiblížení dalekohledem viděl z prvního raketoplánu, z toho, který přistál v parku, vycházet vojáky. „Detaily! Chci jejich záběry zblízka!“

„Moc jich není,“ poznamenal Mizir.

„Ani není třeba,“ ujistil ho Klaus. „Je to lehká výsadková pěchota. Mají udržet přistávací plochu pro mateřskou loď.“

„Jen hádáš,“ odtušil Hasan.

„Ganz natürlich.“

Výsadkáři se rozdělili do trojic a rozptýlili se po parku. Asračané byli dvounozí, podsaditější než Batiňané. Měli černé uniformy z něčeho jako kůže. Tvář, pokud nějakou, měli schovanou pod helmou. Kůži, kde ji bylo vidět, měli lesklou a šupinatou. „Plazi,“ řekl Mizir sice rád, že může studovat další inteligentní druh, ale méně rád, než by byl za jiných okolností. „Bůh tvoří každé dílo jinak, ale používá dost málo modelů.“

„Zkuste odhadovat,“ vyžíval Hasan. „Co se tam děje?“

„V helmách jsou displeje,“ tipoval Klaus. „Mateřská loď rozmístila na orbitě satelity a Ještěři mají přehled o situaci.“

„Pokud jsou to plazi,“ doplnil Mizir, „zřejmě pocházejí ze suchého prostředí.“

Klaus stiskl rty. „Na Zemi je ale mnoho vodních plazů, nebo ne? A al-Asraq je vodnatý.“

„To je!“ křikl Mizir, „ale i na něm jsou pouště. A šupiny mohou patřit rybám. Obojživelníkům. Co ode mě čekáte, když jsem viděl jen jeden záběr holé paže!“

„Mizire!“ napomenul ho Hasan, exobiolog se zhluboka nadechl a otočil se zády.

„Hasane.“ To z vysílačky mluvil Bašír. „Balon je v půlce stěny, ale vítr jde proti němu, žene ho od skály.“

Hasan zaklel a porušil vlastní zákaz: „Rádiové ticho!“ Otočil se. „Pro lásku Boží, co to má znamenat? Chálide, tobě jsem snad řekl, ať nad útesem čekáš na balon.“

Chálid sledoval bitvu na velké plazmové obrazovce. „To není fér. Tohle se ti může hodit, kapitáne.“

Strážce brány dal Hasanovi do ruky laserovou pistoli.

„Máme jen čtyři,“ dodal k tomu, „dvě v každém jinobusu. Ladawan a já si necháváme každý jednu. Máme střelecký výcvik. Jednu dávám tobě, protože jsi kapitán. Komu mám dát čtvrtou?“

„Chálide, jestli nás tady napadnou Asračané, čtyři laserové pistole nám nebudou nic platné. Proti raketě?“

„Lepší čtyři pistole než holé ruce.“

Hasan si zbraň strčil za šerpu. „Klausi?“

Němec odložil dalekohled, uviděl, co mu strážce nabízí, a zavrtěl hlavou. „Strategie je pro mě čtverečky na mapě. Nikdy jsem ani nevystřelil. Dejte ji Yanceovi. Američani toho kolem pistolí nadělají…“

Sung se natáhl od svého terminálu. „Já vzít.“

Chálid zaváhal. „Umíš ji používat?“

„Dívat, jak trefit králíka.“ Ukázal na šestinohého hlodavce na konci louky.

Chálid o ukázku nestál, ale zbraň vydal. Sung si ji položil na terminál.

„To opravdu střílíš tak dobře?“ zeptal se ho Hasan, když Chálid odešel na hranu útesu.

„Ne, ale tak nedat pistol Yanceovi. On moc mladý, jako být tvůj bratranec. Nedočkavý. Raději, když být pistole u mě. Neumět používat. Ale já vědět, že neumět.“

„Batiňané museli ten výsadek čekat,“ hlásil Klaus. „Mají v lese schovaný pluk. Zaútočí, teď když se Asračané rozešli!“

Hasan se ještě chvíli zdržel, aby se podíval, jak řady žlutokabátníků pochodují za tlukotu hlavových bubínků a tleskání dolních rukou. Viděl desátníky křičet rozkazy. Viděl, jak se řady vyrovnávají a nad hlavy vojáků stoupají dva prapory – jeden s šestiorlem, druhý zřejmě plukovní. První řada zaklekla a spolu s druhou vypálila salvu, pak obě řady ustoupily dalším dvěma a začaly znovu nabíjet pušky.

Než je útočníci rozprášili, podařilo se jim dobít dvakrát. Vysokorychlostní projektily rozptýlených a dobře krytých lehkých čet rvaly na kusy pěkné uniformy i prapory a cákaly na šesticedry a habry a olejovou trávu kaluže žlutozelené hemolymfy. Masakr dokončilo pár výstřelů z děla raketoplánu. Z pluku zbyly jen mrtvoly, roztrhané na kusy nebo v posledním tažení. Hasana napadlo, jestli mezi nimi leží i ten mladý voják, kterého viděli dávat sbohem své milé.

„O, les braves gens,“ zašeptal Klaus stejně jako kdysi mrtvý pruský král v dávno zapomenuté bitvě.

Hasan se už na to nemohl dívat. „Všechno nahrajte! A vy tam nakládejte do jinobusů. Vypněte všechny přístroje, které by mohli najít ti… ještěři. Klausi… Klausi! Odhadni schopnosti útočníků. Co můžeme mít bezpečně zapnuté? Zatím jsou Asračané… zaměstnaní, ale dříve či později si přivezou letadla nebo se nějaká družice náhodou zaměří na naši louku. Nenechte tu nic, co by se jim mohlo hodit – a jim by se mohlo hodit cokoli!“ Vykročil na hranu útesu, pod níž se vzduchoplavec pokoušel vylétnout na louku. „Ale snad jsme mohli…,“ začal Klaus, ale Hasan ho umlčel pohledem.

Na konci šesticedrového remízku, který sahal až k hraně, uviděl Hasan Iman, jak přes optiku pozoruje balon. Sama vypadala jako mimozemšťan, celou hlavu zabalenou v šátku a tvář schovanou za brýlemi.

„Používá kotvičku,“ hlásil Bašír, když k nim Hasan došel. „Roztočí ji a pak hodí na skálu.“

„Viděl vás?“

„Ne,“ odpověděla Iman. Nespouštěla z balonu zrak. „Je to nebezpečné. Mohl by tu kotvičku zamotat do kotevního lana nebo si protrhnout balon.“

„My jsme na komunikátorech sledovali bitvu,“ řekl Bašír.

Iman si sundala přibližovací brýle. Hasan se podíval po Chálidovi; strážce dřepěl o kousek dál v křoví, výraz měl nečitelný. Hasan si promnul pěst, nikomu nepohlédl do očí. „To není bitva. To je masakr. Myslím, že Batiňané zabili dva Asračany. Možná. Útočníci odnášejí raněné do raketoplánu, tak to nemůžeme vědět jistě.“

„Musíme něco udělat.“ zvolal Bašír.

Hasan se k němu prudce otočil. ‚Musíme!‘ „A co bychom tak měli dělat, bratrance? Máme jen čtyři pistole. Sung je chytrý a možná by z dílů jiných přístrojů dovedl postavit ničivou zbraň, ale myslím, že tak chytrý zas není. Yance by mohl z ultralightu shodit někomu na hlavu plynový chromatograf, ale podruhé by mu to neprošlo.“

„Nech ho! Neposmívej se mu!“ horlila Iman. „Chce jenom pomoci. Jako my všichni.“

„A já chci, aby si přiznal pravdu. Nezmůžeme nic, jen pozorovat a zaznamenávat.“

„Můžeme poslat jeden jinobus na Zemi,“ přemlouval ho Bašír, „a ukázat jim, co se tu děje. Pošlou pomoc. Pošlou Legie nebo americkou Námořní pěchotu, pak se uvidí, jak se těm ještěrům líbí nerovný boj!“

„Proč si myslíš, že by Unie, Američani nebo kdokoli jiný poslali třeba jen jednoho policajta? Jaké tady mají zájmy?“

Bašír otevřel ústa, zase je zavřel, znovu otevřel. „Ale… protože musí. Batiňané potřebují pomoc!“

„A kdyby opravdu poslali Legie,“ pokračoval nelítostně Hasan, „musely by muž po muži projít branou. Asračané se možná chovají jako zvěř, ale hloupí jistě nejsou. Jednou raketou by zničili bránu a celý expediční sbor by tu byl v pasti, navždy odříznutý od domova. Nebo by Asračané prostě zastřelili každého, kdo by se v bráně objevil, zabrali naše jinobusy a… S takovým plánem by přišel jedině šílenec, jen blázen by ho schválil a jen sebevrah by se ho vydal provést.“

Chálid se přidal: „A to ses ještě nezeptal, jak bychom dostali dost silné vojsko po kolmé skalní stěně dolů na pláně.“

„Děkuji, Chálide,“ usadil ho Hasan, „ale mému bratranci se už rozsvítilo. Něco ale udělat můžeme,“ dodal tiše.

Bašír se toho chytil. „Co? Co můžeme dělat?“

„Není to mnoho. Můžeme jim předat informace, pokud už Inteligence dostatečně ovládla jejich řeč. Můžeme tomu vzduchoplavci povědět něco o válčení s přesilou. Jak španělská guerilla trápila Napoleona. A Titovi partyzáni Němce.“

„To jim pomůže?“

Hasan už měl na jazyku ne, partyzáni nikdy nevyhráli, pokud neměli podporu pravidelné armády. Guerilla měla Wellingtona, Tito Rudou armádu. „Ano,“ zalhal bratranci. Chálid raději mlčel, protože také věděl, jak se věci mají.

„Zachytil se,“ ohlásila Iman.

„Kdo?“

„Ten v balonu. Kotvou. Přitahuje se ke skále, aby uvázal koš.“

„No vida. Tak ho jdeme uvítat.“

„Proč mu tolik záleží na naší louce,“ divil se Chálid, „když v jeho městě začala válka?“

„Protože mu nic jiného nezbývá,“ odpověděl Hasan.

* * *

Batiňanská šišatá hlava nemá žádný výraz, a pokud má, lidé ho nerozeznají. Ale když se vzduchoplavec vyškrábal přes okraj útesu, uvázal balon k pařezu a uviděl pozemšťany, nebylo na něm těžké poznat, co si myslí. Vytáhl se do největší výšky, zvedl ruce s chapadly nad hlavu a ucouvl. O krok. O dva.

„Ne!“ křikla na něj Iman. „Sráz!“ A udělala krok k němu.

Vzduchoplavec vytáhl z koše balonu mušketu, a než s tím mohl Hasan cokoli udělat, střelil Iman do prsou. Hasan uslyšel kolem hlavy zabzučet brok jako rozzlobenou včelu a Bašíra vykřiknout bolestí.

Broky nejsou těžké, neodhodily Iman dozadu. Zůstala stát, jen bílé kostky na jejím hidžábu se barvily dorada. Pomalu se otáčela na Hasana, ve tváři nechápavý výraz, jako by se ho chtěla zeptat, co se stalo, ale ten pohyb ji zbavil rovnováhy a Iman spadla.

Hasan ji zachytil a něžně položil. Hlesl její jméno, odmotal jí zkrvavený šátek, přitiskl si její hlavu na prsa. Vlasy měla černé. Černé a pevně stažené do krouceného copu.

Batiňan zatím metodicky nabíjel předovku, pěchoval ucpávku a připravoval se k další vraždě. Hasan zakřičel, vstal, vytáhl zpoza šerpy pistoli a namířil ji na netvora, který přiletěl balonem. Červená tečka zaměřovače našla hlavu mimozemšťana. Laser tu kožovitou šišku rozpárá a zničí – ne mozek, ale něco jako ganglie, které zpracovávají smyslové vjemy, než je pošlou do břicha. Hasan tedy zamířil na břicho, na otvor, z něhož se dovede vynořit nečistý slizký orgán, za kterým se podle Mizira skrývá batiňanské centrum vědomí.

Už už chtěl vystřelit. Položil palec na spoušť, ale Chálid mu stáhl ruku a sám čtyřikrát vystřelil, přesně a nelítostně. Netvor s ustřelenýma rukama vydával zvuky jako šílený perkusionista. Pátou, delší dávkou Chálid přejel kouli balonu za ním. Barevná látka vzdychla podobně, jako vzdychla Iman, a podobně se i složila na hranu útesu, kde si s ní pohrával vítr.

Hasan upustil svoji zbraň do prachu. Odešel pod mimozemské cedry.

Chálid ukázal na bubnujícího zajatce. „Počkej! Co s ním máme dělat?“

Hasan se neotočil. „Shoďte to ze skály.“

Sung ho nakonec našel tam, kde ho měl hledat hned, u nekonečného vodopádu a bezedného jezírka na konci horského údolí. Velitel tam klečel na modlitebním koberečku, položeném na mokré trávě a blátě, a tloukl hlavou o zem. Sung ho chvíli pozoroval. I on uctíval předky, a když měl chuť, držel se osmidílné stezky. Třeba za tím vším je nějaký bůh, třeba ne. Předkové se k tomu nevyjadřovali. Na náhorní plošinu začaly sedat saze z hořícího města. Výbuchy duněly jako hromy v dálce. Pokud to všechno řídil bůh, Sung ho nechápal.

Hasan se posadil na paty. „Proč musela zemřít?“ křičel přes hukot vodopádu.

Sung se napřed zamyslel, jestli Hasan křičí na něj, nebo na svého boha, a pak odpověděl: „Protože broky přerušit krční tepny.“

Hasan se po chvilce otočil. „Co je to za důvod?“

„Žádný,“ odvětil Sung. „Vy na Západě hledat důvod, pořád chtít důvod. Ale nebýt důvod. Nic se nedít. Život je kolo. Jednou ty uniknout.“

„Nedovoluj si zpochybňovat Boha.“

„Žádný bůh stejně neodpovědět. Asi oni také nevědět.“

„Já se tomu mizerovi z balonu ani nedivím.“ Hasan složil hlavu do dlaní. „Jeho planetu napadli, obyvatele povraždili, vysmáli se největším výdobytkům jeho civilizace. My jsme pro něj museli být jen další vetřelci. Řekni, že ho Chálid neshodil ze skály.“

„Splnit rozkaz. Ale nechat žít ho tady, být víc kruté. Bez balonu, jak on by sletět? Bez rukou, jak on by bránit?“

„Byla to moje chyba, Sungu. Co jsem to za kapitána? Nechal jsem se od al-Batinu ukolébat. Neměl jsem Iman dovolit, aby k němu takhle vyrazila, když z nás měl ještě strach.“

„Nezáleží. Ne strach. Nenávist.“

„Cože? Jak to můžeš vědět?“

Sung rozhodil rukama. „Inteligence možná nepřekládat správné. Ale říkat hlava bubnovat nenávist a odpor. My vyslechnout ho, Mizir, Chálid, já. Tohle nebýt první návštěva z modré planety. Asračané přijít už jednou dřív. Přijít v míru. Obchodovat, objevovat. A Batiňané je všechny zabít, že oni znesvětit svatou půdu Batinu.“

„Jen tak?“

„Přílet být provokace, říct ten z balonu. Loď z Asraqu být poškozená, ale několik utéct, přijít do Přístavu. Varovat před strašnou pomstou, příští přílet, ale Batiňany to nezajímat. Ne logika, jen vztek. Oni zabít všechny. Ten z balonu zabíjet také. Hrdý, že on bránit al-Batin. Hasane, on přivézt balon sem dřív, než Asračané přistát, a přinést nabitou pušku. On nevědět, kdo tady být nebo proč, jen že tu někdo být. Přišel zabít, ne pozdravit.“

„Xenofobové…,“ To si Hasan u těch laskavých a bezstarostných lidí, které tak dlouho pozoroval, nedovedl představit. Ale ani laskavost nezabrání nenávisti.

Sung zavrtěl hlavou. „Ten z balonu ne nenávidět Asračany, on nenávidět, že oni přiletět.“

„V tom je rozdíl? A není trest z al-Asraqu horší než původní zločin?“ Hasan nečekal odpověď. Nečekal, že na to kdy nějaká odpověď bude. Sroloval kobereček a hodil si ho přes rameno. „Jsou jinobusy připravené?“

Sung přikývl. „Oni čekat na kapitána.“

„Je… už je tam Iman?“

„V kontejneru na vzorky.“

Hasana to zabolelo. „Nařídím Chálidovi, ať uzamkne bránu. Sem už nikdy nikdo nepřijde.“

„Moc nebezpečné,“ souhlasil Sung.

„Ne tak, jak si myslíš.“

* * *

Ze světa, kterému dali jméno Skrytý, odešli lidé. Na příjemné horské louce vysoko nad hořícími městy v nížině se zavřela brána. Brány se otevírají, kde si Bůh zamane, a člověk se musí podvolit. Snad se otevírají tam, kde jsou, z nějakého důvodu, ale člověku nepatří ptát se na Boží důvody.

Jejich vůdcem byl Hasan Maklúf. Stanul už na osmnácti světech a nesl osmnácte ran. Na deset světů následoval jiného, na osm jiní následovali jeho. Ze čtyř unikl s holým životem. Do dvou se zamiloval. Na jednom přišel o duši.

 

Poprvé vydáno v časopise Analog, červenec/srpen 2004

Přeložil Robert Tschom Ilustroval Karel Zeman