1.
„Ještě kaviár?“ Daniel Cliff pokynul k servírovací míse, víko zahrálo duhovými barvami a zprůhlednělo. „Slibuji, že je čerstvý. Šéfkuchař ho nechal dnes ráno přivézt letadlem z Íránu.“
„Ne, děkuji.“ Julie Dehghaniová se ubrouskem dotkla rtů a pak jej s gestem vyjadřujícím, že skončila, odložila na talíř. Z jídelny se otevíral výhled na most Golden Gate a většině lidí, které sem Daniel pozval, stačilo strávit hodinu nebo dvě jednoduše tím, že se jím kochali, on ale viděl, že Julie začíná se společenskou konverzací ztrácet trpělivost.
Daniel řekl: „Chtěl bych vám něco ukázat.“ Odvedl ji do sousední zasedací místnosti. Na stole byla bezdrátová klávesnice; nástěnná obrazovka ukazovala rozhraní s příkazovým řádkem Linuxu. „Posaďte se,“ nabídl jí.
Julie poslechla. „Jestli to má být nějaká zkouška, mohl jste mě upozornit,“ řekla.
„Vůbec ne,“ odvětil Daniel. „Nebudu po vás chtít, abyste proskakovala obručemi. Chtěl bych jen znát vás názor na výkon tohoto zařízení.“
Maličko se zachmuřila, ale byla ochotná přistoupit na hru. Provedla několik standardních srovnávacích testů. Daniel si všiml, jak šilhá po obrazovce a jednu ruku málem zvedá do míst, kde by byl desktopový displej, aby si mohla zkontrolovat počet číslic ve FLOPS hodnocení tak, že je odpočítá jedním prstem. Bylo jich mnohem víc, než čekala, ale nešlo o zdvojené vidění.
„To je mimořádné,“ uznala. „Je snad celá budova napěchovaná zasíťovanými procesory a obyvatelný je jen střešní byt?“
„To řekněte vy mně,“ odvětil Daniel. „Je to klastr?“
„Hmm.“ A pak že ji nebude nutit proskakovat obručemi, i když ve skutečnosti to tak složitý úkol nebyl. Provedla nějaké další srovnávací testy založené na algoritmech, které bylo prokazatelně nemožné vykonávat souběžně; bez ohledu na to, jak chytrý byl kompilátor, kroky, jež tyto programy vyžadovaly, bylo nutné vykonat striktně jeden po druhém.
FLOPS hodnocení zůstalo beze změny.
Julie řekla: „Dobře, je to jediný procesor. Získal jste mou pozornost. Kde je?“
„Otočte tu klávesnici.“
Do žlábkovitého lůžka byl vsazen uhlově šedý čtvercový modul, o hraně pět centimetrů a pět milimetrů silný. Julie si jej pozorně prohlédla, ale nebylo na něm žádné logo výrobce ani jiné identifikační označení.
„To je propojení s procesorem?“ zeptala se.
„Ne. To je procesor.“
„Žertujete.“ Vytáhla jej z lůžka a nástěnná obrazovka ztmavla. Zvedla jej a otočila, David si nebyl jistý, co hledá. Nejspíš místo, kam by mohla zasunout šroubovák, aby tu věc rozebrala. Upozornil ji: „Jestli to rozbijete, bude to na vaši odpovědnost, doufám, že vám přebývá pár stovek.“
„Pár stovek tisíc? To sotva.“
„Pár stovek milionů.“
Zrudla v obličeji. „Pochopitelně. Kdyby to bylo pár set tisíc, měl by to každý.“ Položila to na stůl, potom to posunula kousek dál od okraje, jako by ji dodatečně něco napadlo. „Jak jsem řekla, upoutal jste mou pozornost.“
Daniel se usmál. „Omlouvám se za tu teatrálnost.“
„Ne, tohle si tu přípravu zasloužilo. O co přesně jde?“
„Jeden trojrozměrný fotonický krystal. Neobsahuje žádnou elektroniku, která by ho zpomalovala; všechno do posledního komponentu je optické. Architektura byla vyrobena nanotechnologiemi s využitím metod, které bych raději nepopisoval podrobně.“
„Jistě.“ Krátce se zamyslela. „Jestli tomu rozumím, nečekáte ode mě, že si jeden koupím. Můj výzkumný rozpočet na dalších tisíc let by měl co dělat, aby na to stačil.“
„Ve vašem současném postavení. Ale nejste přece s univerzitou srostlá.“
„Takže jde o pracovní pohovor?“
Daniel přikývl.
Julie se neubránila; znovu si krystal vzala do rukou a prohlédla si ho, jako by tam přece jen mohl být nějaký prvek, který lidské oko může rozeznat. „Můžete mi popsat náplň té práce?“
„Porodní bába.“
Zasmála se. „Čeho?“
„Historie,“ odvětil Daniel.
Její úsměv se pomalu vytratil.
„Domnívám se, že jste ve své generaci nejlepší odborník na UI,“ prohlásil. „Chci, abyste pracovala pro mě.“ Natáhl ruku a krystal si od ní vzal. „Představte si, co byste mohla s takovou platformou dokázat.“
„Co přesně bych pro vás měla dělat?“ zeptala se.
Daniel řekl: „Posledních patnáct let tvrdíte, že konečným cílem vašeho výzkumu je vytvoření myslící umělé inteligence, na lidské úrovni.“
„To je pravda.“
„V tom případě se naše zájmy shodují. Chtěl bych, abyste to dokázala.“
Přejela si rukou po obličeji; bez ohledu na to, co dalšího se jí honilo hlavou, nemohla popřít, že ji to láká. „Je od vás hezké, že máte takovou důvěru v mé schopnosti,“ poděkovala. „Ale některé věci si musíme ujasnit. Tenhle prototyp je úžasný, a pokud se vám někdy podaří srazit výrobní náklady, jsem si jistá, že bude mít nějaké výjimečná využití. Zvládl by simulaci vývoje klimatu, kvantovou chromodynamiku na mříži, astrofyzikální modelování, proteomiku…“
„Jistě.“ Daniel ve skutečnosti neměl v úmyslu zařízení uvolnit do prodeje. Vynálezce výrobního postupu vyplatil z vlastních soukromých fondů; nebyli žádní jiní akcionáři nebo ředitelé, kteří by mu diktovali, jak má tu technologii využívat.
„Ale UIje něco jiného,“ pokračovala Julie. „Jsme v bludišti, ne na dálnici; samotná rychlost nás nikam nedostane. Je úplně jedno, kolik exaflopů budu mít na hraní, vědomí se v nich spontánně nezažehne. Není to tak, že by mě brzdily univerzitní počítače; mám přístup na SHARCNET, kdykoli potřebuji. Brzdí mě to, jak málo vidím do problémů, kterými se zabývám.“
„Bludiště není slepá ulička,“ namítl Daniel. „Když mi bylo dvanáct, napsal jsem program na řešení bludišť.“
„A já věřím, že fungoval dobře,“ odpověděla Julie, „pro malá, dvojrozměrná bludiště. Ale víte, jak takové algoritmy narůstají. Vložte svůj program do tohoto krystalu a já vám i tak za půl dne navrhnu bludiště, které ho dostane do kolen.“
„Samozřejmě,“ uznal Daniel. „A přesně proto mám zájem vás najmout. Víte toho o bludišti UI mnohem víc než já; každá strategie, se kterou přijdete, bude nesrovnatelně lepší než hledání naslepo.“
„Netvrdím, že jenom tápu ve tmě,“ řekla. „Kdyby to bylo tak beznadějné, věnovala bych se úplně jinému problému. Ale nechápu, co by se tímto procesorem změnilo.“
„Co vytvořilo jediný příklad inteligence, o kterém víme?“ zeptal se Daniel.
„Evoluce.“
„Přesně tak. Já ale nechci čekat tři miliardy let, proto potřebuji mnohem dokonalejší výběrový proces a mnohem cílenější zdroje variací.“
Julie to strávila. „Vy se chcete pokusit získat opravdovou UI evolucí! Myslící UI na lidské úrovni?“
„Ano.“ Daniel si všiml, jak se jí stahují koutky úst, viděl, jak bojuje s odměřováním slov, než promluví.
„Se vší úctou,“ řekla, „nedomnívám se, že to máte promyšlené.“
„Naopak,“ ubezpečil ji Daniel. „Plánuji to už dvacet let.“
„V evoluci,“ argumentovala, „jde o neúspěch a smrt. Máte představu, kolik myslících tvorů žilo a zemřelo cestou k Homo sapiens? Kolik utrpení to obnášelo?“
„Částí vaší práce by byla minimalizace toho utrpení.“
„Jeho minimalizace?“ Zdála se být upřímně šokovaná, jako by tento návrh byl ještě horší než radostný předpoklad, že při tom procesu vůbec žádné etické problémy nevzniknou. „Kdo nám dal právo, abychom je vůbec působili?“
Daniel se zeptal: „Jste za svou existenci vděčná, ne? Bez ohledu na strasti vašich předků.“
„Jsem vděčná, že existuji,“ přisvědčila, „ale v případě člověka se nejednalo o utrpení, které by někdo záměrně způsobil, ani neexistoval žádný alternativní způsob, kterým jsme mohli vzniknout. Pokud by skutečně existoval spravedlivý stvořitel, nepochybuji o tom, že by se doslovně držel Genesis; určitě by nepoužil evoluci.“
„Spravedlivý a všemocný“ podotkl Daniel. „Ta druhá vlastnost je bohužel ještě vzácnější než ta první.“
„Nemyslím, že pro vytvoření něčeho k našemu vlastnímu obrazu bude třeba všemocnost,“ řekla. „Jen trochu víc trpělivosti a sebepoznání.“
„Tohle nebude jako přirozený výběr,“ trval na svém Daniel. „Ne tak slepé, ne tak kruté, ne tak marnotratné. Měla byste možnost zasahovat do takové míry, jak byste chtěla, přijímat taková paliativní opatření, jaká byste považovala za vhodná.“
„Paliativní opatření?“ Julie se mu podívala do očí a on viděl, jak její výraz rychle přišel od nevěřícnosti k něčemu chmurnějšímu. Vstala a podívala se na náramkový telefon. „Nemám tady signál. Byl byste tak laskavý a zavolal mi taxi?“
„Prosím, vyslechněte mě,“ žádal Daniel. „Dejte mi ještě deset minut, potom vás helikoptéra odveze na letiště.“
„Raději bych odjela domů sama.“ Podívala se na Daniela způsobem, který říkal, že o tom není ochotná diskutovat. Zavolal jí taxi a společně došli k výtahu.
„Vím, že to pro vás je morálně problematické,“ snažil se, „a respektuji to. Nenapadlo by mě najmout někoho, kdo by si myslel, že tyto záležitosti jsou bezvýznamné. Ale když to neudělám já, udělá to někdo jiný. Někdo, kdo bude mít mnohem horší úmysly než já.“
„Skutečně?“ Její tón byl teď nepokrytě jízlivý, „A jak přesně pouhá existence vašeho projektu zabrání tomuto hypotetickému bin Ládinovi umělé inteligence, aby uskutečnil vlastní?“ Daniel byl zklamaný; čekal, že alespoň pochopí, co je v sázce. Řekl: „Toto je závod, ve kterém se rozhodne mezi božstvím a otroctvím. Ten, kdo uspěje jako první, bude nezastavitelný. Já nikomu otroka dělat nehodlám.“
Julie vstoupila do výtahu; Daniel vešel za ní.
Řekla: „Víte, jak prý zní moderní verze Pascalovy sázky? Podlézej co největšímu počtu transhumanistů, co když se některý z nich změní v Boha? Vaše motto by možná mělo být: „Chovej se ke každému konverzačnímu robotovi ohleduplně, mohlo by se ukázat, že je to strýček božstva.““
„Budeme co nejohleduplnější,“ sliboval Daniel. „A nezapomínejte, že můžeme povahu těchto bytostí určit. Budou šťastné, že žijí, a vděčné svému stvořiteli. Můžeme tyto vlastnosti vybrat.“
Julie řekla: „Takže vám jde o Übermenschen, kteří zavrtí ocasem, když je poškrábete za ušima? Možná zjistíte, že tam funguje určitá vzájemná výměna.“
Výtah dojel do vestibulu. Daniel se nevzdával: „Přemýšlejte o tom, neukvapte se ve svém rozhodnutí. Můžete mi kdykoli zavolat.“ Večer už žádný komerční let zpátky do Toronta nebyl; zůstane vězet v hotelu, za který zaplatí částku, kterou si skoro nemůže dovolit, a bude přemýšlet, o jaký plat by ho teď mohla požádat, zatímco si zahrála na nedostupnou. Pokud by všechno toto zatvrzelé moralizování v duchu přetavila v záměrnou vyjednávací strategii, nedělalo by jí potíže spolknout svou hrdost.
Julie mu podala ruku a on si s ní potřásl. „Děkuji za večeři,“ řekla.
Taxík čekal. Daniel ji doprovodil přes vestibul. „Jestli se chcete dožít toho, že uvidíte UI, tohle je jediná cesta, jak se to může stát,“ prohlásil.
Otočila se k němu. „Možná je to pravda. Uvidíme. Ale raději strávit tisíc let a udělat to pořádně, než deset a dokázat to vašimi metodami,“
Daniel se díval, jak taxík odjíždí do mlhy, a nutil se smířit se s realitou: ona svůj názor nikdy nezmění. Julie Dehghaniová byla jeho první volba, ideální spolupracovník. Nedokázal předstírat, že nejde o nezdar.
Přesto, nikdo nebyl nenahraditelný. I když by mu udělalo radost, kdyby ji získal, na jeho seznamu bylo mnohem víc jmen.
2.
Daniela zabrnělo v zápěstí od příchozí zprávy. Shlédl a uviděl, jak se před ciferníkem hodinek vznáší slovo POKROK! Zasedání rady se chýlilo ke konci; přiměl se zachovat klid a věnovat dění pozornost dalších deset minut. Widdul Hands.com mu vydělal první miliardu a nadále šlo o dominantní sociální server pro věkovou skupinu O až 3. Uplynulo patnáct let od doby, co firmu založil, a mezitím ji rozšířil mnoha směry, neměl však v úmyslu jakkoli pouštět otěže z rukou.
Když jednání skončilo, vypnul nástěnnou obrazovku a při procházení prázdnou zasedací místností kroutil půl minuty krkem a protahoval se v ramenou. Potom pronesl: „Luciena.“
Na obrazovce se objevil Lucien Crace. „Významný pokrok?“ zeptal se Daniel.
„Ano.“ Lucien se snažil zachovat s Danielem zdvořilý oční kontakt, ale cosi jeho pohled stále táhlo pryč. Aniž Daniel čekal na odpověď, pokynul k obrazovce a nechal si ukázat to, na co se díval Lucien.
K obzoru se táhla pustá, skalnatá krajina. Mezi skalami byly roztroušeny desítky tvorů podobných krabům – někteří sytě modří, jiní korálové růžoví, i když místní obyvatelé by tyto barvy neviděli, byly to jen druhové znaky přidané do výhledu, aby se dal snáze interpretovat. Daniel se díval, jak se z oblaku, který ubíhá nad krajinou, snášejí tlusté kapky leptavého deště. Určitě to bylo nejnehostinnější prostředí na Safíru.
Luciena bylo stále vidět ve výřezu. „Vidíte ty modré u kráterového jezera?“ zeptal se. Aby usměrnil Danielovu pozornost, nakreslil na obraz kroužek.
„Jo.“ Pět modrých bylo nahromaděno kolem osamoceného růžového; Daniel udělal gesto a pohled se zaměřil na skupinku. Modří tělo svého zajatce otevřeli, mrtvý však nebyl; Danielsi tím byl jistý, protože růžoví nedávno získali schopnost proměnit své tělo na kaši, jakmile zahynuli.
„Našli způsob, jak ho zkoumat,“ vysvětloval Lucien. „Udržet ho naživu a zkoumat.“
Od samotného počátku se s Danielem rozhodli, že dají Fytům schopnost pozorovat svá těla a manipulovat s nimi do té míry, jak je to jen možné. Ve světě DNA začalo být vnitřní fungování anatomie a dědičnosti dostupné teprve tehdy, když byla vyvinuta velice vyspělá technologie. Na Safíru byly bariéry navrženy tak, aby byly mnohem nižší. Základními biologickými jednotkami tady byly ‚korálky‘, kuličky, které měly pár jednoduchých vlastností, ale žádnou složitou vnitřní biochemii. Korálky byly větší než buňky ve světě DNA a v optice Safíru, která neznala ohyb světla byly pozorovatelné tím správným prostým okem. Živočichové získávali korálky v potravě, zatímco v rostlinách se v přítomnosti slunečního světla kopírovaly, ale na rozdíl od buněk samy od sebe nemutovaly. V těle Fytů se korálky daly přeskupit s minimem problémů, což umožňovalo určitou sebemodifikaci, jíž nemohl žádný chirurg nebo protetik konkurovat – a tato schopnost byla přinejmenším v jednom stadiu života každého Fy ta fakticky nezbytná: při rozmnožování dali dva Fytové své nadbytečné korálky dohromady a vzájemnou spoluprací z nich ‚vymodelovali‘ mládě, částečně tak, že přímo okopírovali aktuální schémata svého těla.
Tito krabi samozřejmě neměli ponětí o abstraktních principech aplikované techniky a designu, ale přínosy metody pokus – omyl, experimentování se sebou samotnými a mezidruhového plagiátorství je přivedly do stupňující se inovační války. Růžoví byli první, kdo zabránil tomu, aby byly jejich mrtvoly olupovány o tajemství, když narazili na způsob, jak se v okamžiku smrti doslova rozpadnout; teď se ale zdálo, že modří našli způsob, jak tento trik obejít, a oddávali se pitvě coby průmyslové špionáži.
Daniel ucítil instinktivní bodnutí soucitu se zápasícím růžovým, ale smetl je stranou. Nejen že pochyboval, že by Fytové měli víc vědomí než obyčejní krabi, také měli radikálně odlišný vztah k tělesné integritě. Růžový kladl Odpor, protože ti, kteří ho pitvali, patřili k jinému druhu; kdyby to byli jeho příbuzní, možná by se ani nebránil. Pokud se něco dělo v rozporu s vaším přáním, bylo to samozřejmě nepříjemné, ale bylo by absurdní si představovat, že růžový trpí stejnou bolestí, jakou by cítila antilopa stahovaná z kůže šakaly – natož aby prožíval existencionální hrůzy člověka chyceného a zohaveného nepřátelským kmenem.
„To jim dá obrovskou výhodu,“ rozplýval se Lucien.
„Modrým?“
Lucien zavrtěl hlavou. „Nemyslím modrým nad růžovými; Fytům nad tradičním životem. Bakterie si umějí vyměňovat geny, ale tento typ aktivní mimetiky je bezprecedentní. Da Vinci možná pozoroval ptáky za letu a kreslil skici kluzáků, ale žádný lemur nikdy nerozpitval tělo orla a pak mu neukradl jeho triky. Jejich vrozené dovednosti budou stejně mocné jako celá odvětví lidské techniky. A to ještě ani nemají jazyk.“
„Hmm.“ Daniel chtěl být také optimista, ale Lucienova dryáčnická reklama ho začínala unavovat. Lucien měl doktorát z genetického programování, ale jméno si získal díky FoodExcuses.com, webové službě, která prohledávala lékařskou literaturu, aby splácala kvazivědecká ospravedlnění pro holdování oblíbeným kulinářským neřestem. Technožvásty, které dokázaly spekulativní kapitalisty podojit o peníze, měl v malíčku, a i když Daniel tuto dovednost na patřičném místě obdivoval, teď, když měl Luciena na výplatní pásce on, očekával vyšší poměr porozumění kontra nesmysly.
Modří od svého zajatce odstupovali. Daniel se díval, jak si růžový zacelil rány a odcupital ke skupince příslušníků svého druhu. Modří si teď prohlédli detailní anatomii dýchací soustavy, která růžovým v řídkém vzduchu této náhorní plošiny poskytovala výhodu. Několik modrých ji vyzkouší, a pokud pro ně bude fungovat, okopíruje ji celý kmen.
„Co si tedy myslíte?“ zeptal se Lucien.
„Vyber je,“ řekl Daniel,
„Jenom modré?“
„Ne, oboje.“ Bylo možné, že pouze modří by se nakonec rozvětvili do konkurenčních poddruhů, ale fakt, že je jejich staří rivalové doprovodí, napomůže tomu, aby zůstali ve střehu.
„Hotovo,“ odpověděl Lucien. V jediném okamžiku bylo vymazáno deset milionů Fytů. Zůstalo několik tisíc modrých a růžových z těchto nehostinných pustin, aby zdědili planetu. Daniel necítil žádné výčitky svědomí; vyhlazení, která nařídil, byla rozhodně ta nejméně bolestivá v dějinách.
Teď, když svět již nepotřeboval sledování ze strany lidí, Lucien povolil krystalu uzdu a nechal simulaci rozběhnout; automatické nástroje jim dají vědět, až dojde k dalšímu zajímavému vývoji. Daniel sledoval rostoucí počty obyvatel, jak se jeho vybraný druh šířil a znovu kolonizoval Safír.
Budou se na něho jejich vzdálení potomci hněvat za tento akt ‚genocidy‘, který jim poskytl místo, aby se mohli rozvinout a prosperovat? Nezdálo se to pravděpodobné. A stejně, co mu zbývalo? Nemohl začít vyrábět nové krystaly pro každou zbytečnou odbočku evolučního stromu. Nikdo nebyl natolik bohatý, aby si mohl dopřávat exponenciálně rostoucí počet virtuálních zvířecích útulků, z nichž jeden stál půl miliardy dolarů.
Byl spravedlivý stvořitel, ale nebyl všemocný. Pečlivé prořezávání, které prováděl, byla jediná cesta.
3.
V následujících měsících se pokrok dostavoval v podobě opakovaných výbuchů aktivity. Daniel se několikrát přistihl, jak vrací historii zpět, reviduje svá rozhodnutí a zkouší nové cesty. Udržovat při životě každou variantu Fytů bylo nepraktické, ale přece jen si ponechával dostatek informací, aby mohl zaniklý druh libovolně oživit.
Bludiště UI zůstávalo bludištěm, ale rychlost krystalu jim prokazovala dobrou službu. Ani ne osmnáct měsíců od zahájení projektu Safír se na Fytech začala projevovat základní teorie myšlení: jejich chování ukazovalo, že dokáží odvodit, co vědí o světě ostatní, jako něco odlišného od toho, co vědí oni sami. Jiní badatelé pracující s UI tuto věc nastavili do svých programů ručně, ale Daniel byl přesvědčený, že bude lepší, když jeho verze bude integrovanější, robustnější. Software lidské výroby byl křehký a nepružný; jeho Fytové byli vykováni v žáru změny.
Daniel pozorně sledoval své konkurenty, ale neviděl nic, co by mu dávalo důvod, aby o svém přístupu pochyboval. Sunil Gupta vydělával těžké peníze na vyhledávači, který byl schopen „porozumět“ všem formám textu, audia a videa, přičemž využíval metody fuzzy logiky, které byly přinejmenším čtyřicet let staré. Daniel uznával Guptův obchodnický postřeh, ale pokud by snad jeho software někdy nabyl vlastní vědomí, jakkoli to bylo nepravděpodobné, již jen za tu krutost, že se museí brodit nekonečnými přívaly blogorrhoey, by se jistě obrátil proti svému tvůrci a vykonal pomstu, proti které by Terminátor vypadal jako piknik. Angela Lindstromová měla jisté úspěchy se svým kýčovitým AfterLife, ve kterém umírající klienti vedli upřímné rozhovory se softwarem, který následně vytvořil avatary schopné konverzovat s pozůstalými příbuznými. A Julie Dehghaniová dál marnila svůj talent psaním softwaru pro roboty, kteří si hráli s barevnými kostkami vedle malých lidských dětí a učili se jazyky od dospělých dobrovolníků tím, že napodobovali interakce dětského žvatlání. Její proroctví, že ‚udělat to pořádně‘ potrvá tisíc let, se zdálo být přesné.
Když se druhý rok projektu chýlil ke konci, Lucien kontaktoval Daniela jednou nebo dvakrát měsíčně, aby mu oznámil nový průlom. Vytvářením prostředí, jež vyvíjela vhodné selekční tlaky, Lucien vygeneroval řadu nových druhů, které využívaly jednoduché nástroje, budovaly primitivní přístřešky a dokonce pěstovaly rostliny. Stále měli tvar víceméně jako krabi, ale inteligentní byli přinejmenším jako šimpanzi.
Fytové spolupracovali tak, že pozorovali a napodobovali, řídili se a kárali se omezeným repertoárem gest a výkřiků, doposud však neměli nic, co by se skutečně dalo označit za jazyk. Daniel začal být netrpělivý; aby jeho tvorové pokročili za hrstku úzce zaměřených dovedností, potřebovali schopnost přenést jakýkoli objekt, jakoukoli činnost, jakoukoli šanci do světa své řeči a do svého uvažování.
Daniel si k sobě Luciena zavolal a společně hledali cestu vpřed. Bylo jednoduché upravit anatomii Fytů takovým způsobem, aby získali schopnost vytvářet vyvinutější zvukové projevy, ale samo o sobě to nebylo o nic užitečnější než dát šimpanzovi dirigentskou hůlku. Bylo třeba najít takovou cestu, která udělá ze složitějšího plánování a komunikačních dovedností otázku přežití.
Nakonec se s Julienem rozhodli pro řadu úprav prostředí, které dají tvorům možnosti obstát v obtížné situaci. Většina těchto scénářů začínala hladomorem. Lucien nechal uhynout plodiny, které představovaly hlavní obživu, a pak nabídl hmatatelnou odměnu za pokrok tím, že nějaké lákavé nové ovoce pověsil na větev, která byla těsně mimo dosah. Občas bylo téměř možné brát tu metafora doslova: vysadil rostlinu se složitým životním cyklem, která vyžadovala složité zpracování, aby se dala jíst, nebo nové lovné zvíře, které bylo vychytralé a divoké, ale v konečném důsledku svou výživností stálo za ulovení.
Fytové v testu opakovaně selhávali a lokalizované druhy vymíraly. Daniel to sledoval se zděšením; nezačal být sentimentální, ale vždycky se před sebou chlubil, že své normy nastavil výš než marnotratné krutosti přírody. Uvažoval, že by fyziologii tvorů upravil, aby vyhladovění přinášelo rychlejší, milosrdnější smrt, ale Lucien poukázal na to, že by snížil své šance na Úspěch, pokud by toto období silné motivace oklestil. Pokaždé, když nějaká skupina vyhynula, vstal z prachu nějaký nový houf zmutovaných bratranců, aby zaujal její místo; bez té intervence by se Safír během několika dní reálného času změnil v pustinu.
Daniel nad těmi jatkami zavřel oči a svěřil svou důvěra času jako takovému, číslům. To mu koneckonců krystal přinesl: kdyby selhalo všechno ostatní, mohl přestat předstírat, že ví, jak svých cílů dosáhnout, a jednoduše testovat jednu náhodnou mutaci za drahou.
Měsíce plynuly a posílaly stamiliony vyhladovělých kmenů do hrobů. Ale co jiného mu zbývalo? Pokud by tyto bytosti krmil mlékem a medem, zůstaly by až do dne jeho smrti tlusté a hloupé. Hlad podněcoval jejich aktivitu, nutil je hledat a snažit se, a zatímco každý lidský pozorovatel byl v pokušení obarvovat takové chování vlastní emocionální paletou, Daniel si říkal, že utrpění Fytů je povrchní věc, o málo víc než instinkt, který strhával jeho ruku od plamene, ještě než stačil zaregistrovat nepříjemný pocit.
Nebyli na stejné úrovni jako lidé. Zatím ne.
A jestli mu dojde trpělivost, nikdy nebudou.
* * *
Danielovi se zdálo, že je uvnitř Safíru, ale na dohled nejsou žádní Fytové. Před ním stál lesklý černý monolit. Z praskliny v jeho hladkém, obsidiánovém povrchu prýštil tenký pramínek hnisu. Někdo ho držel za zápěstí, snažil se nacpat mu ruku do páchnoucí jámy v zemi. Věděl, že v té jámě se vrší věci, na které se nechce ani podívat, natož se jich dotknout.
Zmítal se tak dlouho, až se probudil, ale pocit tlaku na zápěstí zůstal. Působily ho jeho hodinky. Zaostřil očí na jednoslovnou zprávu, kterou dostal, a břicho se mu sevřelo. Lucien by neměl odvahu budit ho v takovou hodinu kvůli nějakému běžnému výsledku.
Daniel vstal a oblékl se. O něco později seděl v kanceláři a upíjel kávu. Nevěděl, proč se toho tak zdráhá zatelefonovat. Čekal na tento okamžik více než dvacet let, ale nebude to vyvrcholení jeho života. Po tomto bude tisíc dalších vrcholů, každý dvakrát tak působivý jako ten poslední.
Poté, co kávu dopil, ještě chvíli seděl, masíroval si spánky a ubezpečoval se, že má jasnou hlavu. Nechtěl tuto novou éru přivítat s ospalýma očima, vzhůru jen napůl. Zaznamenával všechny své ‚novory‘, ale tento uchová pro potomstvo.
„Luciene,“ pronesl. Objevila se mužova tvář, s úsměvem. „Úspěch?“
„Hovoří spolu,“ odpověděl Lucien.
„O čem?“
„O jídle, o počasí, o sexu, o smrti. O minulosti, o budoucnosti. Na co si vzpomenete. Ne a ne zmlknout.“
Lucien poslal přepisy datovým kanálem a Daniel si je pečlivě pročetl. Lingvistický software nejenom pozoroval chování Fytů a srovnával je se zvuky, které vydávali; nahlížel jim přímo do mozku a sledoval tok informací. Jeho úkol nebyl zdaleka jednoduchý a neexistovala žádná záruka, že překlady jsou dokonalé, ale Daniel nevěřil, že by si dokázal vybájit celý jazyk a vyčarovat tyto bohaté, podrobné rozhovory jen tak z ničeho.
Přeskakoval mezi statistickými souhrny, technickými přehledy jazykové struktury a útržky z milionů rozhovorů, které software zaznamenal. O jídle, o počasí, o sexu, o smrti. Jako lidský dialog by překlady působily naprosto banálně, ale v kontextu byly strhující. Toto nebyly konverzační roboty slepě dodržující Markovovy řetězce, zkonstruované tak, aby udělaly dojem na hodnotitele v Turingově testu. Fytové diskutovali o věcech, kterými opravdu žili a umírali.
Když si Daniel rozjel stránku konverzačních témat seřazených podle abecedy, jeho pozornost upoutalo jediné heslo pod písmenem Ž. Žal. Poklepal na link a strávil několik dalších minut pročítáním vzorků, které ilustrovaly výskyt konceptu následujícího po smrti dítěte, rodiče, přítele.
Promnul si víčka. Byly tři hodiny ráno; všechno v sobě mělo až nepříjemnou jasnost, jakou dokáže navodit jedině noc. Otočil se k Lucienovi.
„Už žádné umírání.“
Luciena to překvapilo. „Šéfe?“
„Chci, aby byli nesmrtelní. Ať se vyvíjejí kulturně; jejich myšlenky ať žijí a umírají. Ať si upravují svůj mozek, jakmile budou dost chytří; zbytek své anatomie už předělat dovedou.“
„Kam je všechny dáte?“ zeptal se Lucien.
„Můžu si dovolit další krystal. Možná i dva,“
„To vám moc nepomůže. Při současné porodnosti…“
„Budeme muset drasticky omezit jejich plodnost, stáhnout ji k nule. Jestli pak budou chtít začít s dalším rozmnožováním, budou muset skutečně inovovat.“ Museli by se dozvědět o vnějším světě a pochopit jeho cizí fyziku natolik dobře, aby vyvinuli nový hardware, do kterého by mohli migrovat.
Lucien se zamračil. „Jak je budeme ovládat? Jak je budeme formovat? Jestli nebudeme moci vybírat ty, které chceme…“ Daniel ho tichým hlasem přerušil: „Tohle je mimo diskusi.“ Bez ohledu na to, co si o něm Julie Dehghaniová myslela, nebyl zrůda; jestliže věřil, že tito tvorové mají vědomí stejně jako on, nehodlal je zabíjet jako dobytek – nebo stát stranou a nechat je umírat, přirozeně1, když mohl zákony tohoto světa přepisovat dle libosti.
„Budeme je formovat prostřednictvím jejich memii,“ řekl. „Vyhubíme špatné memy a pomůžeme rozšířit ty, u nichž chceme, aby uspěly.“ Ale bude muset mít Fyty a jejich kulturu pod pevnou kontrolou, jinak jim nikdy nebude moci věřit. Pokud si v nich doslova nechtěl pěstovat oddanost a vděčnost, bude muset udělat totéž s jejich myšlenkami.
Lucien na to: „Na nic takového nejsme připravení. Budeme potřebovat nový software, nové analytické a intervenční nástroje.“
Daniel to chápal. „Zastav v Safíru čas. Pak sděl týmu, že mají osmnáct měsíců.“
4.
Daniel prodal svůj podíl ve WiddulHands a nechal si postavit další dva krystaly. Jeden měl udržovat při životě vyšší populaci v Safíru, aby nesmrtelní Fytové měli co možná největší fond diversity; druhý byl pro provoz softwaru – Lucienem překřtěného na Myšlenkovou policii – který byl potřebný pro hlídání toho, co dělají. Pokud by vyvíjející se kulturu měli na každém kroku monitorovat a formovat lidští dozorci, všechno by se tím zpomalilo na tempo ledovců. Jenže úplná automatizace procesu byla ošemetná věc a Daniel se rozhodl, že bude raději přehnaně opatrný. Proto Myšlenková policie Safír zmrazovala a posílala mu zprávu pokaždé, když situace začala být příliš choulostivá.
Jestliže konec umírání uvítali Fytové se směsí údivu a radosti, přijmout konec rození pro ně nebylo jednoduché. Když začaly být veškeré pokusy rozmnožujících se párů o vytvoření potomka z přebytečných korálků stejně neúspěšné jako výroba panenek z hlíny, vedlo to ke směsi úpornosti a úzkosti, jíž přihlížet bylo bolestivé. Lidé byli zvyklí, že se jim nepodařilo počít, ale toto se podobalo spíš rození jednoho mrtvého potomka za druhým. Dokonce i poté, co Daniel zasáhl a základní motivace Fytů upravil, jakási kulturní nebo emoční setrvačnost vedla k tomu, že mnozí z nich jako by fungovali v automatickém režimu. Přestože je nové instinkty nabádaly, aby své volné korálky pouze dali dohromady a pak spokojení přestali, nehledě na to pokračovali ve staré verzi aktu, bezmocní a zmatení, a snažili se zformovat z nanicovaté loužičky něco, co žije a dýchá.
Běžte dál, říkal si Daniel. Přeneste se přes to. Dokázal v sobě najít jen určité množství soucitu s nesmrtelnými bytostmi, které by zaplnily svými dětmi celou galaxii, kdyby se dokázaly efektivně zorganizovat.
Fytové zatím neměli písmo, ale vytvořili si zvláštní ústní tradici a někteří vyjádřili svou touhu po starých časech elegickými slovy. Myšlenková policie tyto memy identifikovala a zajistila, aby se nerozšířily daleko. Někteří Fytové se raději rozhodli pro sebevraždu, než aby žili v jalovém novém světě. Daniel cítil, že nemá právo jim bránit, avšak záhadné překážky zablokovaly cestu každému, kdo se nezodpovědně pokusil takové skutky romantizovat nebo podporovat.
Fytové mohli zemřít jen z vlastní vůle, ale ti, kteří si ponechali vůli žít, neměli možnost strávit staletí pouhým podřimováním. Daniel stanovil, že nebudou žádné další strašlivé hladomory, ale neodstranil hlad jako takový a ponechával dostatečný tlak na zásobování jídlem a dalšími zdroji, aby Fyty přinutil pokračovat v inovacích, zdokonalovat zemědělství, rozvíjet obchod.
Myšlenková policie identifikovala zárodky písma, matematiky a přírodních věd a napomohla jejich rozvoji. Fyzika Safíru byla zjednodušeným modelem herního světa, ne tak volná, aby byla nesoudržná, ale ne tak hluboká a složitá, aby ten, kdo chce proniknout k jejím základům, potřeboval částkovou fyziku. Jak čas krystalu uháněl dál a nesmrtelní hledali útěchu v chápání svého světa, Safír brzy měl svého Euklida, Archiméda, Galilea a Newtona; jejich myšlenky se šířily s nadpřirozenou efektivitou a dávaly vzniknout proudu matematiků a astronomů.
Hvězdy Safíru byly jen pozadí jako v planetáriu, přítomné pouze proto, aby Fytům pomohly správně pochopit heliocentričnost a setrvačnost, ale jejich měsíc byl stejně opravdový jako samotná planeta. Získat techniku potřebnou k jeho dosažení nějaký čas potrvá, ale to bylo v pořádku; Daniel nechtěl, aby se předbíhali. Čekalo tam na ně překvapení a on dával přednost tomu, aby rozvinuli biotechniku a automatizované výpočty, než se k tomu odhalení dostanou.
S ohledem na absenci fosilií, omezenou biodiverzitu Safíru a veškeré neobratné zasahování z vnějšku, které bylo třeba zamaskovat, bylo pro Fyty obtížné dojít k širokému darwinovskému pohledu na biologii, ale vrozená schopnost zacházet s korálky jim dávala náskok v praktických dovednostech. Po malém pobídnutí si začali hrát se svými těly, opravovat některé nevyhovující anatomické kličky, které v předinteligentní fází pominuli.
Zatímco zdokonalovali své poznání a postupy, Daniel je nechal, aby si představovali, že pracují na obnovem plodnosti; byla to ostatně naprostá pravda, přestože jejich cíl byl o několik konceptuálních revolucí dál, než si uvědomovali. Lidem se představy o kameni mudrců rozplynuly, ale nakonec jaderné transmutace přece jen dosáhli.
Doufal, že Fytové transmutují sebe: prozkoumají své mozky, pochopí je a začnou je vylepšovat. Byl to ohromující úkol, jehož naplnění by dalo zabrat komukoliv; dokonce ani Lucien a jeho tým, kteří na tvory nahlíželi očima bohů; se tomu nemohli přiblížit. Když však krystal běžel plnou rychlostí, Fytové dokázali přemýšlet miliónkrát rychleji než jejich tvůrci. Pokud by jim Daniel dokázal zabránit v tom, aby uhýbali z kurzu, tak všechno, co mohlo lidstvo kdysi vymyslet jako ovoce tisícovek let pokroku, bylo vzdálené jen několik měsíců.
5.
„Ztrácíme kontakt s jazykem,“ oznámil Lucien.
Daniel byl ve své houstonské kanceláři; přijel do Texasu na řadu osobních setkání, aby zjistil, jestli by nemohl získat nějakou tolik potřebnou hotovost poskytnutím licence na výrobní postup krystalů. Byl by raději, kdyby si tu technologii mohl nechat pro sebe, ale byl si téměř jistý, že má teď před svými konkurenty příliš velký náskok, než aby měl některý z nich šanci ho dohonit.
„Jak to myslíš, ztrácíme kontakt?“ zeptal se Daniel. Lucien mu podával zprávu před pouhými třemi hodinami a před žádnou hrozící krizí nevaroval.
Lucien vysvětlil, že Myšlenková policie dělá svou práci dobře: z mému nervové sebemodifikace vyždímali, co se dalo, a teď se Safírem šířila úspěšná forma, vylepšení mozku1. Vyžadovala podrobný ‚návod‘, ale žádné technické pomůcky; stačily vrozené schopnosti k pozorování korálků a manipulaci s nimi, které Fytové používali ke svému kopírování při reprodukci.
Toto všechno do značné míry odpovídalo nadějím, které si Daniel dělal, mělo to však znepokojivou zápornou stránku. Vylepšení Fytové si osvojovali hutný a komplikovaný nový jazyk, a analytický software se v něm nedokázal zorientovat.
„Zpomal je ještě víc,“ navrhl Daniel. „Dej lingvistice víc času.“
„Už jsem Safír zmrazil,“ odpověděl Lucien. „Lingvistika běžela hodinu, na plné zdroje celého krystalu.“
„Přesně vidíme, co se svými mozky udělali,“ reagoval podrážděně Daniel. „Jak je možné, že nechápeme účinky na jazyk?“
„V obecném případě je vyvozování jazyka pouze na základě nervové anatomie výpočetně neřešitelné,“ vysvětloval Lucien. „U starého jazyka jsme měli štěstí; měl jednoduchou strukturu a byl silně korelovaný s nápadnými prvky chování. Nový jazyk je mnohem abstraktnější a pojmovější. Je možné, že nemáme koreláty ani pro polovinu pojmů.“
Daniel nehodlal dopustit, aby se události v Safíru vymkly kontrole. Jedna věc byla doufat, že Fytové budou nakonec manipulovat s fyzikou reálného světa, která byla dočasně mimo jejich chápání, jenže zákony jejich současného vesmíru dokázalo pochopit každé chytré desetileté dítě a jejich technika měla ke kosmonautice ještě daleko.
Rozhodl se: „Nech Safír zmrazený a prostuduj záznamy Fytů, kteří se takto vylepšili jako první. Jestli oni chápali, co dělají, přijdeme na to taky.“
Na konci týdne Daniel podepsal licenční smlouvu a odletěl zpátky do San Františka. Lucien mu podával každodenní hlášení a na Danielovo naléhání najal tucet nových matematických lingvistů, aby s problémem pomohli.
Po šesti měsících bylo jasné, že se nehýbou z místa. Fytové, kteří vylepšení vymysleli, měli jednu velkou výhodu, když se ve svých mozcích vrtali: pró ně tó nebylo čistě teoretické cvičeni. Nebylo to tak, že hleděli na anatomická schémata a pak vymysleli, jak dosáhnout lepší konstrukce. Oni účinky tisíce drobných experimentálních změn prožili a výsledky zformovaly jejich intuici vůči tomu procesu. Jen velice málo z té intuice bylo vyřčeno nahlas, natožpak napsáno a upraveno do formální podoby. A proces dešifrování těchto náhlých pochopení z čistě strukturního pohledu na jejich mozky byl každým coulem stejně obtížný jako dešifrování jazyka jako takového.
Daniel již nemohl déle čekat. V situaci, kdy krystal mířil na trh a další podobné technologie se blížily realizaci, nemohl připustit, aby se jeho náskok rozplynul.
„Potřebujeme, aby samotní Fytové vystupovali jako tlumočníci,“ řekl Lucienovi. „Musíme docílit stavu, kdy bude skupina těch, kteří se rozhodnou nevylepšit se, dostatečně početná, aby se starý jazyk i nadále používal.“
„Takže potřebujeme možná pětadvacet procent těch, kteří vylepšení odmítnou?“ navrhl Lucien. „A potřebujeme, aby je vylepšení Fytové chtěli informovat o tom, co se děje, takovým způsobem, kterému všichni rozumíme.“
„Přesně tak,“ přitakal Daniel.
„Myslím, že můžeme zpomalit chápání vylepšování,“ uvažoval Lucien, „a současně podpořit tradicionalistický mem, který říká, že je lepší mezi dvěma kulturami a jazyky vytvořit spojení, než to staré kompletně nahradit novým.“
Lucienův tým se dal do práce, upravil Myšlenkovou policii pro nový úkol a znovu nastartoval samotný Safír.
Zdálo se, že jejich úsilí má kýžený výsledek: Fytové byli přivedeni k tomu, aby si vážili udržování kontaktu se svou minulostí, a i když vylepšení Fytové rázně postupovali vpřed, usilovně pracovali také na tom, aby ti nevylepšení zůstali součástí cyklu.
Byl to však nepovedený kompromis a Daniel neměl radost z vyhlídky, že bude muset vystačit se zředěnou verzí intelektuálních úspěchů Fytů, Safírem pro blbečky. Ve skutečnosti chtěl mít někoho uvnitř, kdo by podával zprávy přímo jemu, jakousi fytovskou verzi Luciena.
Bylo na čase začít uvažovat o pracovních pohovorech.
* * *
Lucien nechával Safír běžet pomaleji než obvykle – aby poskytl Myšlenkové policii výpočetní výhodu, když teď ztratili tolik surových sledovacích dat – ale i při snížené rychlosti trvalo jen šest dní reálného časů, než Fytové vynalezli počítač, nejdřív jako matematický formalismus a krátce nato jako řadu praktických strojů.
Daniel již Luciena požádal, aby ho informoval, pokud by nějaký Fyt vytušil pravou povahu jejich světa. V minulosti jich několik přišlo s neurčitými metafyzickými spekulacemi, které nebyly daleko od pravdy, ale teď, když důkladně pochopili myšlenku univerzálních výpočtů, se konečně ocitli v takovém postavení, aby krystal pochopili jako něco víc než planou představu.
Ta zpráva přišla těsně po půlnoci, když se Daniel chystal do postele. Odešel do své kanceláře a aktivoval intervenční program, který mu Lucien napsal a který stanovil sériové číslo dotyčného Fyta.
– Program Daniela vyzval, aby pro usnadnění komunikace dal svému účastníkovi dialogu lidské jméno. Danielovi se v hlavě udělalo prázdno, ale software po dvaceti sekundách čekání nabídl vlastní návrh: Primo.
Primo byl vylepšený a nedávno zkonstruoval vlastní počítač. Krátce nato ho Myšlenková policie zaslechla, jak říká několika ne vy lepšeným přátelům o legrační možnosti, která ho napadla.
Safír byl zpomalen na lidské tempo, Daniel se ujal ovládání lidského avatara a program připravil jejich setkání, když zařídil, aby zůstali sami v příbytku, který si Primo postavil. V souladu s aktuálním trendem architektury byla ta dřevěná budova fakticky dál živá, sama se opravovala a k zemi byla ukotvená kořeny.
Primo se ujal slova: „Dobré ráno. Myslím, že se neznáme.“
Nešlo o žádné větší narušení protokolu, aby k někomu do příbytku přišel bez pozvání cizinec, ale Primo své překvapení úmyslně mírnil: v tomto světě nesmrtelných, avšak bez dopravních letadel, bylo vzácné narazit na někoho cizího.
„Jsem Daniel.“ Program vymyslí fytské jméno, které Primo uslyší. „Slyšel jsem tě, jak jsi včera v noci hovořil s přáteli o svém novém počítači. Přemýšlel jsi o tom, co by tato zařízení mohla v budoucnu dokázat. Přemýšlel jsi o tom, jestli by někdy mohla dosáhnout takového výkonu, aby se do nich vešel celý svět.“
„Tebe jsem tam neviděl,“ odvětil Primo.
„Nebyl jsem tam,“ vysvětlil Daniel. „Žiju mimo tento svět. Postavil jsem počítač, ve kterém je tento svět obsažen.“
Primo udělal gesto, které program označil jako pobavení. Potom promluvil několik slov ve vylepšeném jazyce. Urážky?
Žert? Zkouška Danielovy vševědoucnosti? Daniel se rozhodl blufovat a chovat se, jako by ta slova nebyla důležitá.
Pokračoval: „Ať začne pršet.“ Na střechu příbytku začal bubnovat déšť. „Ať přestane pršet.“ Daniel ukázal jedním klepetem na velký hrnec v koutě místnosti. „Písek. Květina. Oheň. Džbán na vodu.“ Hrnec ho poslechl a postupně nabyl každou z vyslovených podob.
„Dobře. Věřím ti, Danieli,“ ubezpečil ho Primo. Daniel měl jistou zkušenost s přímým čtením řeči těla Fytů a Primo mu připadal docela klidný. Možná když byl někdo tak starý jako on a byl svědkem tolika změn, bylo takové odhalení mnohem méně šokující, než by bylo bývalo pro člověka na úsvitu počítačového věku.
„Ty jsi vytvořil tento svět?“ zeptal se ho Primo.
„Ano.“
„Ty jsi zformoval naši historii?“
„Částečně,“ řekl Daniel. „Mnohé věci byly ponechány náhodě anebo vaší vlastní volbě.“
„Zabránil jsi tomu, abychom měli děti?“ otázal se Primo. „Ano,“ přiznal Daniel.
„Proč?“
„V počítači nezbývá místo. Druhou možností bylo mnohem víc mrtvých.“
Primo se nad tím zamyslel. „Takže jsi mohl zabránit smrti mých rodičů, kdybys chtěl?“
„Mohl bych je znovu oživit, kdybys o to stál.“ Nebyla to lež; Daniel si uložil podrobné snímky všech posledních smrtelných Fytů. „Ale zatím ne; teprve až bude větší počítač. Až pro ně bude místo.“
„Mohl bys oživit jejich rodiče? A rodiče jejich rodičů? Až do počátku času?“
„Ne. Ty informace jsou ztraceny.“
Primo se dál ptal: „Co znamenají tyhle řeči o čekání na větší počítač? Snadno jsi nám mohl zastavit čas a znovu ho rozběhnout teprve tehdy, až bude nový počítač postavený.“
„Ne,“ odvětil Daniel. „Nemohl. Protože potřebuji, abyste ten počítač postavili vy. Já nejsem jako vy; nejsem nesmrtelný a můj mozek se nedá vylepšit. Udělal jsem to nejlepší, co jsem uměl, a teď potřebuji, abyste to vy udělali lépe. To se může stát jedině tehdy, když se naučíte vědu mého světa a vymyslíte způsob, jak tento nový stroj postavit.“
Primo došel ke džbánu na vodu, který Daniel vyčaroval. „Mám pocit, že jsi byl na úkol, který sis stanovil, špatně připravený. Pokud bys počkal na stroj, který doopravdy potřebuješ, naše životy by nebyly tak kruté. A pokud by se takový stroj nedal postavit během tvého života, co by zabránilo tvým vnukům, aby se toho úkolu ujali oni?“
„Neměl jsem na vybranou,“ trval na svém Daniel. „Nemohl jsem nechat vaše stvoření na svých potomcích. Mezi mými lidmi se schyluje k válce. Potřeboval jsem vaši pomoc. Potřeboval jsem silné spojence.“
„Ty ve svém světě nemáš žádné přátele?“
„Váš čas běží rychleji než můj. Potřeboval jsem takové spojence, jakými se časem můžete stát pouze vy.“
„Co přesně po nás chceš?“ zajímal se Primo.
„Abyste postavili nový počítač, který potřebujete,“ odpověděl Daniel. „Abyste narostli početně a silou. A pak abyste mě posunuli výš; udělali mě větším, než jsem byl, tak jako jsem to udělal já pro vás. Až bude tato válka vítězně vybojována, zavládne věčný mír. Bok po boku budeme vládnout tisícovce světů.“
„A co chceš ode mne?“ zeptal se Primo. „Proč hovoříš se mnou a ne s námi všemi?“
„Většina jedinců není připravená tohle slyšet,“ odpověděl Daniel. „Bude lepší, když se zatím pravdu nedozvědí. Potřebuji ale jednu osobu, která může pracovat přímo pro mě. Vidím a slyším ve vašem světě Všechno, ale tebe potřebuji, abys tomu dal smysl. Potřebuji, abys pro mě chápal.“
Primo mlčel.
Daniel naléhal: „Dal jsem ti život. Jak bys mě mohl odmítnout?“
6.
Daniel se protlačil malým davem protestujících, který se shromáždil u vchodu do jeho sanfranciského mrakodrapu. Mohl se místo toho dopravovat helikoptérou, ale jeho bezpečnostní poradci vyhodnotili situaci tak, že tito lidé nepředstavují vážnou hrozbu. Z malého množství špatné publicity si nedělal těžkou hlavu; již neprodával nic, co by veřejnost mohla bojkotovat přímo, a pokud šlo o firmy, se kterými jednal, nezdálo se, že by jim dělalo starosti, jestli se tím spojením ušpiní. Neporušil žádné zákony a nepotvrzoval žádné klepy. Několik zuřivých kyberfilů mávajících transparenty s nápisem: „Software není tvůj otrok!“ nic neznamenalo.
Ale i tak by některým lidem rád zpřerážel nohy, kdyby se dozvěděl, kdo z jeho zaměstnanců vynesl detaily o projektu ven.
Daniel byl ve výtahu, když mu od Luciena přišla zpráva: UŽ BRZY MĚSÍC! Zastavil stoupání výtahu a přesměroval jej do podzemí.
Všechny tři krystaly teď sídlily v suterénu, jen několik centimetrů od Ohrádky, vakuové komory, která obsahovala mikroskop atomárních sil s padesáti tisíci nezávisle pohyblivými hroty, baterií pevnolátkových laserů a fotodetektorů a tisíci mikrokomorami vybavenými vzorky všech stabilních chemických prvků. Časová prodleva mezi Safírem a tímto zařízením musela být co nejkratší, aby mohli Fytové provádět experimenty ve fyzice reálného světa, zatímco jejich svět běží plnou rychlostí.
Daniel vytáhl stoličku a sedl si vedle Ohrádky. Pokud by Safír nezpomalil, bylo marné snažit se pozorovat vývoj v přímém přenosu. Pravděpodobně se na přistání na měsíci podívá, až vyjede nahoru do kanceláře, ale tou dobou, kdy to bude mít na obrazovce, to bude už dávná historie.
„Jeden velký skok“ by bylo slabé vyjádření; ať přistanou Fytové na měsíci kdekoli, najdou zvláštní černý monolit, který tam na ně čeká. Uvnitř budou prostředky k ovládání Ohrádky; nepotrvá jim dlouho naučit se s nimi zacházet nebo pochopit, co to znamená. Pokud by jim to docházelo příliš pomalu, dal Daniel Primovi pokyn, aby jim to vysvětlil.
Fyzika reálného světa byla mnohem složitější než ta, na jakou byli Fytové zvyklí, ale na druhou stranu, ani žádný člověk si s teorií kvantového pole nikdy moc nerozuměl, a Myšlenková policie již Fyty povzbudila k rozpracování velké části matematiky, kterou budou pro začátek potřebovat. Každopádně nebylo důležité, jestli bude objev vědeckých principů na úrovni dvacátého století a jejich překonání Fytům trvat déle než lidem. Při pohledu zvenčí k tomu dojde během hodin, dní, maximálně týdnů.
Rozsvítila se řada kontrolek; Ohrádka byla aktivní. Danielovi vyschlo v hrdle. Fytové konečně sahali ze svého světa do jeho.
Panel nad zařízením ukazoval histogramy roztřiďující experimenty, které Fytové prozatím provedli. Než si jich Daniel začal všímat, stačili už objevit typy vazeb, které se dají mezi různými atomy vytvořit, a zkonstruovali tisíce různorodých malých molekul. Zatímco se díval, provedli spektroskopické analýzy, sestavili jednoduché nanomechanismy a vyrobili zařízení, která nepochybně byla paměťovými prvky a logickými bránami.
Fytové chtěli děti a teď chápali, že toto je jediná cesta. Zanedlouho budou budovat svět, ve kterém budou nejenom početnější, ale také rychlejší a chytřejší, než byli uvnitř krystalu. A to bude teprve první z tisíce iterací. Propracovávali se k božství a na svém vzestupu povznesou i svého stvořitele.
Daniel opustil podzemí budovy a zamířil do své kanceláře. Když tam dorazil, zavolal Lucienovi.
„Postavili počítač v atomovém měřítku,“ oznámil Lucien. „A nacpali do něj nějaký dost složitý software. Ale nevypadá to jako upload. Rozhodně ne přímá kopie na úrovni korálků.“ Jeho hlas zněl nervózně; Daniel mu zakázal riskovat, že experimenty pokazí zpomalením Safíru, takže pro něj bylo obtížné držet se vším krok, přestože mu pomáhaly informace od Prima.
„Dokážeš vymodelovat jejich počítač a pak vymodelovat, co dělá ten software?“ navrhl Daniel.
Lucien odpověděl: „Máme v týmu jen šest atomových fyziků; Fytové nás už v tomhle ohledu přečíslují v poměru přibližně tisíc ku jedné. Než budeme mít šanci něco z toho pochopit, budou už dělat něco jiného.“
„Co říká Primo?“ Myšlenkové policii se nepodařilo Prima začlenit do žádné z lunárních expedic, ale Lucien mu dal schopnost zneviditelnit se a teleportovat se do kterékoli části Safíru nebo měsíční základny. Mohl odposlouchávat všude, kde se něco dělo.
„Primovi dělá potíže pochopit spoustu z toho, co slyší; ani ti vylepšení nejsou univerzální polyhistoři a okamžití odborníci na všechny druhy žargonu. Jádrem všeho je to, že lidé z Lunárního projektu vytvořili velice rychlý počítač ve Vnějším světě, což jim pomůže vyřešit problém plodnosti… nějak.“ Lucien se zasmál. „Třeba Fytové udělají přesně to, co jsme udělali my: zkusí, jestli by nemohli vyvinout něco natolik chytrého, aby jim to pomohlo. To by bylo bezva, ne?“
Daniel se nebavil. Někdo nakonec tu opravdovou práci udělat musel; pokud by to Fytové jenom hodili na někoho dalšího, celý podnik by se zhroutil jako pyramidová hra.
Daniel měl několik obchodních schůzek, které nemohl odvolat. Než se všech těch pitomostí zbavil, bylo krátce po poledni. Fytové mezitím postavili jakýsi maličký pevnolátkový urychlovač a zkoumali vnitřní stavbu protonů a neutronů tím, že do nich bušili urychlenými elektrony. Atomární počítač napojený na různé detektor}’ prováděl analýzu dat a zpracovával výsledky rychleji, než by to dokázal jakýkoli počítač ve světě. Fytové již objevili standardní kvarkový model. Co když přeskočí uploadování do nanopočítačů a zamíří rovnou k nějakým fetomechamsmům?
Ale souhrny Primových zpráv se o využití silné síly k výpočtům nijak nezmiňovaly. Fytové nadále uspokojovali svou zvědavost jenom základními zákony. Daniel si připomněl jejich historii. Předtím se prohrabali k tomu, co vypadalo jako základy fyziky, a dosáhli jedině zjištění, že tato jednoduchá pravidla nemají nic společného s fundamentální realitou. Bylo logické, že se budou snažit proniknout do tajů Vnějšího světa nejhlouběji, jak budou moci, než se odváží založit kolonii, natožpak hromadně emigrovat.
V době západu slunce Fytové sondovali okolí Ohrádky různými druhy záření. Hladiny byly velice nízké – rozhodně příliš nízké, než aby hrozilo poškození krystalů – a tak Daniel neviděl potřebu zasáhnout. Samotná Ohrádka neměla velký zdroj energie, neobsahovala žádné radioizotopy, a Myšlenková policie by spustila poplach a přivolala lidské odborníky, pokud by se rozběhl nějaký stolní experiment s fúzí, takže Daniel měl slušnou důvěru v to, že Fytové nemohou udělat nic hloupého a vyhodit všechno do povětří.
Z Primových hlášení bylo jasné, že si myslí, že se zabývají určitou ‚astronomií‘. Daniel zvažoval, jestli by jim měl poskytnout přístup k přístrojům pro provádění opravdových pozorování – takových, která by jim umožnila pochopit relativistickou gravitaci a kosmologii. Ale i kdyby si koupil čas na velkém dalekohledu, pouhé jeho směrování by pro Fyty bylo nekonečně dlouhé. Nehodlal Safír zpomalit a pak zestárnout, zatímco oni budou zkoumat oblohu; jako další krok by začali vypouštět kosmické sondy na třicetileté mise. Nebylo na čase zvýšit úroveň spolupráce a jednoduše jim předat nějaké astronomické texty a hvězdné mapy? Lidská kultura měla své těžce vybojované úspěchy, kterým se Fytové nemohli jen tak snadno vyrovnat.
S postupujícím večerem Fytové přenesli svou pozornost zpátky do subatomárního světa. Nový typ urychlovače začal o sebe srážet jednotlivé zlaté ionty s mimořádnými energiemi – třebaže celková vynakládaná energie byla stále nepatrná. Primo zanedlouho oznámil, že zmapovali všechny tři generace kvarků a leptonů. Fytové svou úrovní vědomostí o částicové fyzice srovnávali krok s lidstvem; Daniel již nedokázal sledovat technické detaily, ale odborníci tomu všemu ukazovali zdvižené palce. Daniel pocítil, jak se v něm vzedmula hrdost; jeho děti samozřejmě věděly, co dělají, a pokud se dostaly do fáze, kdy by ho mohly na chvíli obalamutit, brzy by je požádal, aby zadrželi dech a aktuálně ho obeznámili. Než jim dovolí se přestěhovat, chtěl krystal zpomalit a všem se představit. Ve skutečnosti by to mohl být dokonalý okamžik k tomu, aby jim zadal další úkol: pochopit lidskou biologii natolik dobře, aby ho mohli uploadovat. Udělat ho nesmrtelným, jako splátku svého dluhu.
Seděl a prohlížel si obrázky nejnovějších fytských počítačů, rekonstrukcí založených na datech tekoucích do hrotů MAS. Obrovské mřížky kmitavých atomů se táhly do dálky, mračna elektronů, která je spojovala, se mihotala jako kuličky rtuti na nějakém neskutečném tekutém počítadle. Zatímco se díval, vložené okno ho informovalo, že iontové urychlovače byly přebudovány a znovu se rozběhly.
Daniel začal být neklidný. Došel k výtahu. V suterénu nemohli vidět nic, co by nemohl vidět ze své kanceláře, ale chtěl se postavit vedle Ohrádky, položit ruce na kryt, přitisknout nos na sklo. Éra Safíru jako virtuálního světa, který v tom jeho neměl žádné důsledky, se chýlila ke konci; chtěl se sám postavit vedle té věci a připomenout si, že je stejně reálná jako on.
Výtah klesal, minul desáté patro, deváté, osmé. Z Danielových hodinek bez varování vykřikl Lucienův hlas, prioritní audio prorazilo veškeré bariery soukromí a protokolu, „Šéfe, máme tu záření. Čisté zvýšení výkonu. Jeďte k helikoptéře, hned.“
Daniel zaváhal, uvažoval, že by vznesl námitku. Jestli to byla jaderná fúze, proč nebyla zaregistrována a omezena? Stiskl tlačítko stop a ucítil, jak brzdy zabraly. Potom se svět rozplynul v jasu a bolesti.
7.
Když se Daniel vynořil z opiátového oparu, lékař ho informoval, že má popáleniny na šedesáti procentech těla. Původcem byl spíše žár než radiace. Nezemře.
U postele byl síťový terminál. Daniel zavolal Lucienovi a dozvěděl se, k jakým závěrům předběžně došli fyzikové z vědeckého týmu po prostudování posledních dat, jež Ohrádku stačila opustit.
Vše nasvědčovalo tomu, že Fytové objevili Higgsovo pole a naplánovali prudký děj něčeho, co se podobalo kosmické inflaci. Avšak to, co udělali, nebylo tak jednoduché jako pouhé nafouknutí maličké části vzduchoprázdna do nového vesmíru. Nejen že se jim podařilo uskutečnit, studený velký třesk1, kromě toho stáhli do kapesního vesmíru, který vytvořili, pořádný kus normální hmoty. Následně se červí díra, která do něj vedla, scvrkla na subatomární velikost a propadla Zemí.
Krystaly si samozřejmě vzali s sebou. Pokud by se pokusili uploadovat se do kapesního vesmíru lunární datovou linkou, Myšlenková policie by jim v tom zabránila. A tak emigrovali úplně jinou trasou. Popadli celý svůj substrát a utekli.
Názory na to, co dalšího bude nový vesmír obsahovat, se různily. Krystaly a Ohrádka vznášející se ve vzduchoprázdnu, bez zdroje energie, by pro Fyty znamenaly praktickou smrt, ale někteří členové týmu se domnívali, že tam může být také řídká plazma protonů a neutronů, vytvořená formou Higgsova rozpadu, která obešla nesnesitelnou kvark-gluonovou ohnivou kouli žhavého velkého třesku. Pokud zkonstruovali ty správné nanomechanismy, existovala šance, že se jim podaří proměnit Ohrádku ve strukturu, která zajistí krystalům bezpečí, zatímco Fytové dlouhé čekání na první světlo hvězd prospí.
* * *
Z maličkých vzorků kůže, které lékaři odebrali, konečně vyrostly dost velké kusy, aby se daly transplantovat. Daniel se plácal mezi temnými vlnami bolesti a farmaky navozené euforie, ale jedna myšlenka s ním na té bouřlivé plavbě zůstávala jako hvězda, která ukazuje cestu. Primo ho zradil. Dal tomu hajzlovi život, svěřil mu moc, zajistil mu privilegované poznání a zasypal ho přízní bohů. A jakého vděku se dočkal? Byl zpátky na nule. Mluvil se svými právníky; poté, co se k pojišťovně donesly zvěsti o ‚nelegálním zdroji radiace‘, nehodlala za krystaly zaplatit bez boje.
Lucien přišel do nemocnice osobně. Daniela to dojalo; od pracovního pohovoru se tváří v tvář nikdy nesetkali. Potřásl si s ním rukou.
„Ty jsi mě nezradil.“
Lucien se zatvářil rozpačitě. „Odcházím, šéfe.“
Daniela to zabolelo, ale přinutil se přijmout tu zprávu klidně.
„Chápu. Nemáš na vybranou. Gupta už bude mít touto dobou vlastní krystal. Ve válce bohů musíš být na vítězné straně.“ Lucien položil výpověď na noční stolek. „Jaká válka? Vy se pořád držíte té pohádky, kde se superšprti snaží udělat z měsíce komputronium?“
Daniel zamrkal. „Pohádky? Jestli jsi mi nevěřil, proč jsi se mnou pracoval?“
„Platil jste mi. Velice dobře.“
„Tak kolik ti bude platit Gupta? Dám dvakrát tolik.“
Lucien pobaveně zavrtěl hlavou. „Nebudu pracovat pro Guptu. Přecházím na částkovou fyziku. Fytové před námi neměli zas tak velký náskok, když utekli; možná čtyřicet nebo padesát let. Až je dohoníme, tipoval bych, že soukromý vesmír bude stát asi tak stejně jako soukromý ostrov; v dlouhodobé perspektivě možná míň. Ale tentokrát se ho nikdo nebude snažit ovládnout, rozhazovat šedou břečku jako opice, které si dělají plány na matrjoškové mozky, a přitom po sobě metají exkrementy.“
„Jestli si vezmeš nějaká data ze záznamů Ohrádky…,“ začal Daniel.
„Dodržím veškeré závazky týkající se vynášení důvěrných dat, které mám ve smlouvě.“ Lucien se usmál. „Ale zajímat se o Higgsovo pole může každý; to je veřejná doména.“
Po jeho odchodu Daniel uplatil sestřičku, aby mu zvýšila dávky léků natolik, že i bolest zrady a zklamání začala slábnout. Vesmír, pomyslel si šťastně. Brzy budu mít vlastní vesmír. Ale budu tam potřebovat nějaké dělníky, nějaké spojence, nějakou společnost. Nezvládnu to všechno sám; někdo tu tíhu musí nést.
Poprvé vydáno v časopisu Interzone v dubnu roku 2008
Přeložil Petr Kotrle
