Poul Anderson – Epilog (EPILOGUE)

1.

Jeho jméno se skládalo z řady rádiových impulzů. Kdybyste ho převedli na zvukové vlny, vyjde z toho ohavné zaskřehotání; no, a protože byl, jako každé jiné vědomí, středem vlastní souřadnicové soustavy, říkejme mu Zero.

Toho dne byl na lovu. V jeskyni ubývalo energetických zásob. Ona druhá bytost, které můžeme říkat První – nejdůležitější obyvatel Zerova vesmíru – si nestěžovala. Ani nemusela. Slábnoucí potenciál cítil i on. V okolí hojně přibývalo akumulátorů, ovšem takových článků by k dobití První během jejího procesu tvoření bylo nutné zpracovat příliš velké množství. Motorikové měli koncentrované energie víc. A samozřejmě i vyšší uspořádání. Z motorikova těla se daly vyjmout celé části a nemusely se pro potřeby První buďto vůbec, anebo jen málo přebudovávat. Sám Zero, přestože nároky na jeho chod byly mnohem menší, dával přednost snadněji vstřebatelné energii, než jakou představovaly akumulátorové.

Krátce a dobře, oba potřebovali změnu jídelníčku.

Zvěř už k jeskyni nechodila. Posledních sto let ji naučilo, že to není bezpečné. Zerovi časem došlo, že to bez přesunu jejich bydliště dál nepůjde. Ovšem představa že bude První pomáhat překonávat dlouhé kilometry strmým, zarostlým terénem, ho nutila otálet. V okruhu několika dní pochodu od jejich současného domova musí přece nějaké větší motoriky najít. S pomocí První si připevnil na ramena přepravní nosič a se zbraněmi v rukou vyrazil.

Schylovalo se k soumraku. Na nebi bylo ještě světlo, když narazil na stopu: polámané krystalky země, dosud nezhojené, odlupky uražené z několika kmenů, stopy maziva. Nastavil receptory na nejvyšší citlivost a projel všechna pásma, která motorikové obvykle naplňovali svým hlukem. Zachytil sto padesát kilometrů vzdálený hovor mezi dvěma persóny, který z té dálky donesl nějaký atmosférický rozmar; blíže zaznamenal impulzy drobných cupitajících tvorů – ty nestálo za to sledovat. Nad hlavou se mihl létavec a zahltil mu na okamžik vjemy statickou elektřinou. Ale žádné vibrace něčeho většího. Muselo to tudy projít už dávno a teď to bylo z dosahu receptorů.

No, mohl by se vydat po stopě a časem neohrabaného pilaře dostihnout. Pilař to byl bezesporu, stopy byly neklamné, a zdlouhavý lov by se tedy vyplatil. Provedl rychlou inspekci. Všechno se zdálo být v pořádku. Dlouhým krokem, kterým nakonec musel všechno, co chodilo po svých, dostihnout, vyrazil.

Soumrak skončil. Nad pahorky vyšel měsíc. Byl v úplňku a podobal se malé, chladné čočce. Tam, kde se v optickém spektru třpytily hvězdy, zářily na nachově černé obloze kupy a pásy nočních výparů, bzučící a zpívající v rádiovém spektru. Les se třpytil slitinami a leskl ledovými flíčky křemičitanů. Talíři lapače záření mu nad hlavou profukoval vítr a rozezníval je proti sobě; vrčení zavrtávače, chroupání hrabáče v krajkových krystalech, řeka chladně a hlasitě bublající roklí dolů k údolí.

Jak postupoval, překonávaje kmeny, nosníky a propletené pruty s lehkostí nabytou dlouholetou praxí, upíral Zero pozornost hlavně ke svým rádiovým receptorům. Dnešní noci znělo v horních komunikačních frekvencích něco podivného, občasný krátký tón… sada tónů, hlas, hučení, nic, co by už někdy zaslechl, nebo o čem by věděl, že to už někdy zaslechl… Ale svět je jedna velká záhada.

Za oceán na západě ani k horám na východě se dosud nikdo nedostal. Nakonec ale přestal naslouchat a soustředil se na stopování své kořisti. Což nebylo snadné, jelikož tma ve značné míře vyřadila z činnosti jeho optické senzory, a tak postupoval pomalu. Jednou si z válcovitého porostu dočepoval mazivo a poté ještě zředil své kyseliny douškem vody. Několikrát pocítil v energetických článcích polarizaci a tak zastavil, aby ji rozehnal, odpočíval.

Oblohu nad vzdálenými zasněženými vrcholky rozjasnil postupně červenající úsvit. Z údolí se vyvalily po svazích páry, vlhké a siřičité. Zero znovu spatřil stopu a dychtivě vyrazil.

Vtom se ta podivnost vrátila Hlasitěji.

Přikrčil se. Mřížku natočil vzhůru. Ano, pulzy skutečně přicházely shora. A nabíraly na síle. Zakrátko už je dokázal identifikovat jako obdobu rádiového šumu spojovaného s provozem motorika. Ale nepřipomínaly žádný z typů, které znal. A pak tu bylo ještě něco, ostrá rozechvělá svrchní frekvence, jako kdyby současně zachytil únik z okraje modulovaného krátkovlnného paprsku…

Zasáhl ho zvuk.

Nejprve to byl ten nejslabší ze všech hvizdů, vysoký a chladný nad jitřními mraky. Během několika vteřin však přerostl v řev, který otřásal zemí, odrážel se od hor a rozezvučel talíře lapače, až duněl celý les. Zerova hlava se proměnila v ozvučnou komoru; bylo to, jako by mu ten kravál mlátil hlavou ze strany na stranu. Obrátil zahlcené, zděšené senzory k nebi. A uviděl klesat tu věc.

Na okamžik ho, bláznivě, napadlo, jestli to není létavec. Mělo to dlouhé, vřetenovité tělo a letovky. Žádný létavec ovšem nepřistával na chvostu mnohobarevného ohně. A žádný létavec nezabíral tak obrovitý kus oblohy. Vždyť ta věc musela být tři kilometry daleko!

Jak přistávala, ucítil zkázu – roztříštěné konstrukce, roztavené zemské krystaly, zavrtávače rozdrceného ve svém doupěti – vlnu bolesti ženoucí se lesem. Vrhl se k zemi a všema čtyřma rukama se snažil udržet si rozum. Ticho, jež následovalo, když netvor dosedl, bylo jako poslední zahřmění.

Pomalu zdvihl hlavu. Vjemy se vyčistily. Nad pohořím vykoukl oblouk slunce. Působilo to až hanebně, že slunce vychází, jako by se nic nestalo. Les zůstával klidný, tichý rádiový šum, nic víc. Mezi pahorky utichaly poslední dozvuky.

Rozhodné opatření, teď nebyl čas věnovat se vlastní existenci. Zero poslal všechen proud do svého vysílače. „Poplach, poplach! Všichni, kdo jste na příjmu, připravte se na přenos. Poplach!“

Šedesát kilometrů vzdálený persón, kterému můžeme dost dobře říkat Drahý, s neustále rostoucí výstupní intenzitou odpověděl: „To jsi ty, Zero? Ve směru tvého stanoviště jsem si všiml něčeho zvláštního. O co jde?“

Zero hned neodpověděl. Hlásili se další, příval hlasů v jeho hlavě, z horských vrcholů, pahorků, nížin, chýší, stanů a jeskyň, lovci, horníci, pěstitelé, mořští sběrači, lamači kamene, nástrojáři, ti všichni se stali jediným hlasem. On ale spěšně vysílal domů: „Zůstaň doma, První. Šetři energií. Jsem nezraněn, budu opatrný, zůstaň v úkrytu a buď připravená na můj návrat.“

„Ticho!“ ozval se ostrý hlas, který, jak všichni poznali, patřil Stému. Stý z nich byl nejstarší, prošel snad celkem půltuctem těl. Nevratná polarizace trochu zpomalila jeho myšlení, otupila ho, ale moudrost stáří si zachoval a předsedal jejich radám, „Zero, podej hlášení.“

Lovec zaváhal. „Není to snadné. Jsem…“ Popsal svou pozici. („Ach tam,“ houkl Padesátý šestý, „blízko toho velkého výkvětu galenitu.“) „Ta věc se trochu podobá létavci, ale je obrovská, třicet metrů dlouhá, možná víc. Přistála asi tři kilometry severně odtud na žárovém paprsku a teď je zticha. Měl jsem dojem, že jsem zachytil směrovaný signál. Pokud ano, tak takový výkřik žádný motorik ještě nevydal.“

„Náš ne,“ odtušil bystře Stý. „Ovšem ta věc musela přiletět z velké dálky. Vypadá nebezpečně?“

„Jeho tryskaje ničivá,“ hlásil Zero, „ale nic takových rozměrů, s tak relativně úzkými letovkami, nemůže klouzat. Takže pochybuju, že je to dravec.“

„Vábní akumulátorové,“ pronesl Osmý.

„Eh? Co s nimi?“ nechápal Stý.

„No, pokud vábní akumulátorové dokážou vydávat signály dostatečné intenzity, aby ovládli jakéhokoliv menšího motorika, který se dostane do jejich blízkosti, a přiměli ho vejít do jejich drtičů, možná má tahle věc podobné schopnosti. A v tom případě, soudě podle její velikosti, musí mít její vábnička ohromný dosah a zblízka by si mohla podmanit i velké motoriky. Možná persóny?“

Po komunikačním pásmu přeběhlo něco jako mráz.

„Bude to nejspíš jen spásač,“ uvažoval Třetí. „Pokud ano…“ Veřejný signál Třetího umlkl, ale myšlenka v jejich částečně spřažených myslích došla k závěru: Motorik takové velikosti! Mégawatthodiny v energetických článcích. Stovky nebo tisíce použitelných částí. Tuny kovu. Stý, pamatoval si tvůj velký pratvůrce před bájnými věky takovou kořist?

Ne.

Pokud je to nebezpečné, je třeba to zničit nebo zahnat. Pokud ne, je třeba rozdělit to mezi nás. V obou případech: zaútočit!

Stý úsečně rozhodl. „Všichni mužští persónové si vezmou zbraně a odeberou se na sraz do Polámané mýtiny nad Mědichuťkou. Zero, drž se, jak nejblíže to půjde, sleduj co můžeš, ale zachovávej mlčení, leda by se dělo něco zcela výjimečného. Až se seskupíme, můžeš nám vylíčit podrobnosti, na kterých možná vystavíme přesný plán. Pospěšme!“

V Zerových přijímacích okruzích dozněly hlasy. Byl zase sám.

Slunce vymetlo vrcholky a spustilo dlouhé šikmé paprsky mezi lesní konstrukce. Akumulátorové k němu natočili černé tváře svých pohlcovacích talířů a žíznivě hltali záření. Mlhy se rozplynuly a zanechaly kmeny a nosníky lesklé vlhkostí. Vánek cinkal silikátovým porostem na zemi. Zero si byl na okamžik úžasně vědom vší té krásy. Přání, aby tu První byla s ním, a představa, že z něj může zakrátko být kovová louže roztavená dechem toho netvora, činila jitřní svit ještě pronikavějším.

Vlastní úmysly ho ochromily. Někde hluboko v něm klokotala neskrývaná chtivost. Za všechny ty dekády od své aktivace nezažil hostinu, jakou jim tato kořist mohla poskytnout. Rychle se připravil. Nejprve zvážil použití obvyklých zbraní. Drátěná smyčka by netvora nemohla udržet. Taktéž nepředpokládal, že by železné kladivo mohlo ublížit pohyblivým dílům (jakože ani žádné neměla, jak to tak vypadalo). Ani ocelové šípy z kuše by zřejmě nepronikly tenkým pláštěm a nevyzkratovaly žádný klíčový okruh. Zato sochor s bodci by mu mohl být k užitku. Chytil ho do jedné ruky, dalšími dvěma uvolnil čtvrtou a obtěžkal ji přídavnou výzbrojí z nosiče. Poté hbitě zahákl řezací hořák na své místo. Tato umělá pomůcka se používala leda na nejnutnější práce nebo na doražení velkého motorika, jehož články mohly vykompenzovat ohromnou spotřebu energie plamene, či v případě krajní nouze. A pokud by na něj netvor zaútočil, tak by to krajní nouzi zajisté představovalo. Jeho jediným bezprostředním záměrem byla ovšem špionáž.

Zvedl se a vykročil mezi stíny a odrazy slunečního světla. Maskovací nátěr ho činil téměř neviditelným. Motorikové, kteří ho vycítili, buďto prchli, nebo znehybněli. Ani velký párač nebyl tak obávaným dravcem jako persón-lovec. Tak tomu bylo už od onoho pradávného dne, kdy nějaký zapomenutý divošský génius vykouzlil první hrubé jiskřiště a zkrotil elektřinu.

Zero byl asi na půli cesty k cíli, každým krokem se pohyboval pomaleji a obezřetněji, když zaregistroval nově příchozí.

V mžiku se zastavil. Chřestění větví ve větru nad jeho hlavou přehlušovalo jakýkoli další zvuk. Jeho elektronické senzory ho ovšem informovaly o… dvou… třech objektech pohybujících se směrem od netvora. Jejich emise byly stejně cizí jako jeho.

Ovšem jiným způsobem. Zero dlouhou dobu jen tak stál, napínal smysly a snažil se pochopit, co cítí. Energetický výstup těch tří byl malý, skoro nedetekovatelný i na tak malou vzdálenost; i zavrtávač nebo skákač používali k pohybu více energie. Výstup samotný byl podivný, v ničem se nepodobal motorickému, byl příliš jednoduchý, jako kdyby tam osciloval pouhý jeden či dva okruhy.

Rovný, studený, neaktivní. Zato signálový výstup, musel to být signál, to rádiové švitoření, to byl tedy řev. Ty věci vydávaly takový kravál, že je i na minimum nastavené receptory zachytily z osmi kilometrů. Jako by netušily nic o zvěři, dravcích, o nepřátelích.

Anebo jim to bylo jedno.

Zero ještě chvíli posečkal. Mrazilo ho z podivuhodnosti takového konání. Dalo by se říci, že sbíral odvahu. Nakonec stiskl pevněji sochor a vyrazil za třemi postavami.

Zanedlouho už mu je ve vysokém porostu jeho optické a radarové smysly ukázaly zřetelně. Zůstal nehybně stát zajednou z lesních konstrukcí a pozoroval je. Jeho vlastní mysl oněměla úžasem. Z jejich energetických hodnot předpokládal, že budou malí. Jenže dosahovali víc jak poloviční jeho výšky! A přitom měl každý jen jeden motor, pracující na úrovni, která sotva stačila na pohyb paže persóna. To nemohl být jejich zdroj energie. Co tedy?

Zauvažoval znovu. Studoval jejich bizarní tvary podrobněji. Jejich těla nebyla tak úplně nepodobná jeho, přestože měli dvě ruce, hrb a nevýrazné rysy. Naprosto odlišní od onoho netvora, ale bezesporu s ním nějak propojení. Nebylo pochyb, že je vyslal jako vyzvědače, podobně jako ty, co jsou ve službách bednoválce. Jistí persónové se posledních sto let nebo tak něco snažili z domestikovaných motoriků vyrobit podobné pomocníky pro persóny-lovce. Ano, něco tak velkého a nemotorného jako netvor mohlo dost dobře pomocníky potřebovat.

Byl netvor přece jen dravec? Nebo dokonce, představa se mihla všemi Zerovými obvody jako blesk, myslitel? Jako persón? Snažil se porozumět modulovaným signálům mezi třemi dvounožci. Ne, nedokázal to. Ale…

Moment!

Zerova mřížka se zběsile natáčela tam a zpět. Pravdě nebylo úniku. Poslední signál přišel od netvora ukrytého za kilometrem lesa Od netvora k dvounožcům. A ti odpovídali?

Dvounožci mířili k jihu. Tempem, jakým postupovali, mohli snadno narazit na stopy osídlení a dostat se podle nich až k jeskyni, kde byla První, dlouho předtím, než se Stého muži shromáždí na Polámané mýtině.

Netvor se dozví o První.

Rozhodl se. Pustil vysílač na plný výkon a rozhlasově, nikoli směrově – aby neposkytl nepříteli vodítko o poloze těch, kterým volal. „Pozor, pozor! Nalaďte se na mě, přímé senzorické spojení. Pokusím se tyto motoriky zajmout.“

Stý se prostřednictvím své optiky podíval, zaposlouchal svými receptory a vykřikl: „Ne, počkej, nesmíš prozradit naši existenci, dokud nebudeme připraveni konat.“

„Netvor se o naší existenci zakrátko dozví tak či tak.“ odpověděl Zero. „Les je plný našich starých tábořišť, rozbitého nářadí, pastí, otesaného kamene a hromad strasky. Zatím je snad můžu překvapit. Pokud selžu nebo budu zlikvidován, mělo by vám to tak poskytnout značné množství dat. Zůstaňte v pohotovosti!“

Vyskočil zpoza trámů.

Tři dvounožci už prošli. Vycítili ho a rychle se otočili. Zaslechl neupravenou modulaci jejich signálního výstupu. V nižší frekvenci štěkla odpověď. Hlas netvora? Na uvažování nebyl čas. Dvounožci, jakkoli byli pomalí a neobratní, se dali do pohybu. Prostřední popadl trubici přehozenou přes záda. Jak se k nim hnal, v hluku drcených krystalů a řinčících větví, pomyslel si, zatím jsem neudělal žádný vyloženě nepřátelský manévr, ale… Trubice vzplanula a zarachotila.

Náraz poslal vrávorajícího Žera do strany. Klesl na jedno koleno. Protržené okruhy ho zaplavily destrukčními signály. Jak bolest tepavě ustala, hlava se mu pročistila natolik, aby postřehl, že má ustřelenou horní levou paži.

Trubice stále mířila na něj a nehýbala se. S planoucím vědomím ohrožení vstal. Drahý dvounožec měl paži kolem třetího, který z pochvy vytahoval nějaký malý předmět.

Zero poslal do efektorů plný výkon. S rychlostí rozmazaným viděním se vrhl stranou, zatímco zbývající levicí mrštil sochor. Snesl se jako meteor po paprsku slunečního světla a udeřil do trubice. To vyrazilo trubici dvounožci z rukou, dopadla přeražená na zem.

Zero byl v mžiku u nich. Stačil mezitím identifikovat jejich komunikační systém, vysílač s anténou nad kůží! Jednou pravicí máchl po dvounožcových zádech a serval mu radiosoupravu. Jeho hořák neomylně zaprskal a roztavený komunikátor druhého dvounožce oněměl.

Třetí se pokusil utéct. Zero ho čtyřmi kroky dohonil a vyškubl mu anténu. S divoce kopajícím zajatcem pod paží se pustil za zbylými dvěma. Když chytil druhého, první zůstal stát a zoufale do něj tloukl rukama. Svázal je dohromady drátěným lanem. Pro jistotu vyprázdnil nosič dvounožce, který ho střelil. Ty tenké věci mohly být nebezpečné, i když byla trubice, která je vystřelila, zničená. Vstrčil dvounožce do svého nosiče.

Potom, na chvíli, zůstal stát. V lese nebyl, až na vítr mezi akumulátory, skoro žádný akustický hluk. Zato rádiové spektrum řinčelo. Netvor kvílel; Zerovo vlastní vysílání se převalovalo mezi nebem a horami, od persóna k persónovi, a předávalo se dál po celé zemi.

„Dost řečí,“ zakončil hlášení. „Nechci, aby mě netvor vystopoval. Těmto pomocníkům jsem zabránil v komunikaci s ním a teď je vezmu k sobě, abych je prostudoval. Doufám, že na sraz už přinesu nějaká užitečná data“

„Tohle může netvora vyplašit,“ protestoval Sedmdesátý druhý.

„Tím lépe,“ konstatoval Stý.

„V tom případě,“ zhodnotil Zero, „jsem z lovu přinesl alespoň něco.“

Ukončil spojení a splynul se stíny lesa

 

2.

Člun se od mateřské lodi odpoutal na tichém šepotu trysek. Palubní přístroje bzučely, cvakaly, šuměly, nasávaly vydýchaný vzduch a vyfukovaly nový; zaobíraly se záležitostmi týkajícími se tepla, světla, výpočtů a pohonu. I tak ale byly jen pouhou základnou ticha.

Hugh Darkington koukal z čelního okna. Když se člun odklonil z oběžné dráhy mateřské lodi, obří trup se zaskvěl přes celou oblohu, uběhl k zádi a rychle se zmenšoval, až zmizel z dohledu. Na nebe přitančily dosud skryté hvězdy, ledově ostré třpytivé tečky na pozadí všepohlcující temnoty.

Nepřipadaly mu jiné. Ale byly, samozřejmě. Z povrchu Země se budou souhvězdí zdát cizí docela. Ovšem z vesmíru bylo viditelných tolik hvězd, že tvořily jednu velkou změť, alespoň pro Darkingtonovy oči. Kapitán ho, když stáli na lodním můstku, upozornil na to, že Mléčná dráha má nový tvar, tenhle oblouk že chybí a tamta zátoka tam před třemi miliardami let vůbec nebyla Pro Darkingtona to byla jen slova Jako biolog astronomii nikdy moc pozornosti nevěnoval. V prvním otupění ze ztráty a osamění ho nenapadalo nic, na čem by záleželo méně než na přesné podobě Mléčné dráhy.

Člun klesal spirálovým letem dál. Do zorného pole vplul měsíc. Luna se, za ty věky, co Poutník opustil domov, oddálila od Země: ne tak daleko, jak se možná předpovídalo, přestože (jak tvrdili) Beringová úžina spolu se všemi dalšími místy, jež si pamatovali, měla mezitím zmizet ze světa; buď jak buď, byl z ní teď jen zašlý halíř. V lodních teleskopech vypadala jako kdysi. Pár nových horstev, kráterů a moří, pár termálních erozí, které proběhly už dávno; Thurshaw dokázal identifikovat většinu z toho, co kdysi znali. Bylo to absurdní – to, že Měsíc vypadal víceméně jako dřív a všechno ostatní se změnilo.

Dokonce i Slunce. Při pozorování přes tlumitelné sklo byl solární disk oteklý a oslňující. V absolutních termínech asi ani tak ne. Země se trochu přiblížila jak si tření meziplanetárního prachu a plynů vyžádalo svou mileniální daň. Se stupňujícími se nukleárními reakcemi o něco vzrostla i velikost a teplota samotného Slunce. Za tři miliardy let se takové věci dají postřehnout dokonce i v kosmickém měřítku. Věci, které pro živé organismy znamenají naprostou zkázu.

Darkington polohlasem zaklel a zaťal pěst, až se mu napjala kůže. Byl to hubený muž s protáhlou tváří a ostrými rysy; hnědé vlasy byly předčasně posety stříbrem. Jeho vzpomínky zahrnovaly skvostné věže nad oxfordským nádvořím, divy v kukátku mikroskopu a tlukot větru z Nantucketu v plachtoví. Přinášel spršky vody, křik racků, kostelní zvony, kamarádství nad šachovnicí nebo zdvižené holby s pivem, mlžné lesy planoucí babím létem – a všechno to bylo pryč. Šok odezněl, stovka mužů a žen na palubě Poutníka mohla zase fungovat, ale jejich životům byl odebrán domov a pahýl stále bolel.

Frederika Ruysová položila svou ruku na jeho a jemně stiskla. Jeden sval po druhém se mu postupně uvolňoval, až konečně dokázal zaškubat koutky v úsměvu jako odpovědí na její. „Koneckonců,“ pronesla, „jsme věděli, že budeme pryč dlouho. Že se nemusíme nikdy vrátit.“

„Ale nikdy jsme nenarazili na planetu plnou života,“ zamručel.

„Pořád si můžeme nějakou najít,“ prohlásil Sam Kuroki ze svého sedadla u pilotní konzole. „V okruhu padesáti světelných let je nejmíň šest hvězd typu G.“

„To nebude totéž,“ namítl Darkington.

„To ne,“ přitakala Frederika „I když, svým způsobem, nebude to něco víc? Když my, poslední lidé ve vesmíru, založíme lidskou rasu zase od začátku?“

V jejím chování nebyla ani stopa po ostychu. Napohled nic moc, baculatá, nehezká, s rovnými žlutými vlasy a příliš širokou pusou. Ovšem na takových drobnostech přestalo od chvíle, kdy loď ukončila časové zrychlení, záležet. Frederika Ruysová byla srdnatá duše a kvalifikovaný inženýr. Darkington považoval za nepředstavitelné štěstí, že si ho vybrala

„Třeba nejsme poslední,“ zadoufal Kuroki. Pilotovy nevýrazné rysy se zkroutily do jedné z jeho častých grimas; nesmírnosti čelil vrabčáckou drzostí. „Kolonií jako ta naše se snad založilo víc, ne? Jistě, teďka už budou z jejich potomků plešatí trpajzlíci, co jen posedávají a dumají do nekonečna“

„To pochybuju,“ povzdechl Darkington. „Jestli jinde v Galaxii přežili lidé, nemyslíš, že by se přinejmenším vrátili a… a znovu tu zaseli život? Na mateřské planetě?“ Trhaně se nadechl. Probírali to už nejméně stokrát, mezitím co Poutník obíhal kolem nerozpoznatelné Země, a nikdy se neubránili tomu, aby stále dokola neopakovali, co bylo evidentní, jako člověk, který si musí osahávat zranění. „Ne, já myslím, že válka opravdu začala nedlouho poté, co jsme odletěli. Situace na světě byla jako časovaná bomba“

Z toho důvodu byl ostatně Poutník postaven, a hlavně proto odletěl v takovém spěchu, uvažoval dál. Padesát párů peroucích se o to, aby se mohly usadit na Tau Ceti II, dřív než budou vypuštěny rakety. Ach ano, oficiálně byli vědecký tým, a jedna z velkých nadací celý podnik financovala Ovšem ve skutečnosti, jak všichni věděli, byli nadějí, pojistkou, že zlomek civilizace zůstane naživu a jednoho dne se vrátí, aby pomohl s rekonstrukcí. (Dokonce i Panasia připouštěla, že totální válka vrátí dějiny nejméně o sto let dozadu; západní vlády tak optimistické nebyly.) Napětí vzrůstalo tak děsivou rychlostí, že v oněch posledních měsících nebyl čas na skutečně pečlivou prověrku pohonu pole.

Než zcela nový a funkčně ještě stále málo pochopitelný motor vystartoval na plný výkon, měl prodělat desítky testovacích letů. Jenže… prostě… další rok už mohlo být pozdě. A výzkumné lodě navštívily nejbližší hvězdy, pohybujíce se toliko podsvětelnou rychlostí.

Jejich posádky prošly jen několikatýdenní tranzitní dobou. Proč ne Poutník!

„Absolutní válka?“ nanesla otázku Frederika jako už předtím tolikrát. „Vedená tak dlouho, až sterilizovala celý svět? Ne. Tomu nevěřím.“

„Tak snadno a čistě, jak to zní, asi ne,“ připustil Darkington. „Válka zřejmě měla svého nominálního vítěze, ale úbytek obyvatelstva a celková devastace byly větší, než se kdo předtím odvážil předvídat. Byli příliš zbídačení, aby znovu postavili, nebo alespoň udrželi, to málo výrobních provozů, které přežilo. Spirálou přímo dolů do temného středověku.“

„M-m-m, no, nevím,“ namítl Kuroki. „Stojů bylo všude plno. Hlavně těch automatizovaných. Jako ty samostatně se reprodukující mořské vory pro sběr minerálů poháněné solární energií. A spousta dalších samoudržovacích vynálezů. Nechápu, proč by se průmysl nedal na téhle základně oživit.“

„Všude byla radioaktivita,“ odhadoval Darkington, „Její dlouhodobý účinek na ekologii… Ó ano, mohlo to trvat stovky let, nejdřív zmutoval nebo vymřel jeden druh, potom další, který byl na něm závislý, a tak dál. Jak by mohli přeživší lidé obnovit techniku, když se kolem nich rozpadal celý biosystém?“ Otřepal se, protáhl si záda a zahanbený svou nedávnou sebelítostí, pohlédl děsu přímo do tváře. „To je můj odhad. Můžu se mýlit, ale fakticky by to sedělo. Jistě se to už asi nedozvíme…“

Ukázala se Země. Planetární kotouč byl i nadále lemovaný modrou přecházející v černou. Chomáčky mraků stále visely nad rozzářenými oceány; ozařovaly temnotu kolem terminátoru prvními zachycenými paprsky světla – předvojem rozbřesku. Země zůstala krásná po celé věky.

Tvary kontinentů se však změnily. Byly potřísněné tvrdými tečkami odlesku černé a okrové tam, kdy dříve bývala hebká zelená a hnědá.

Polární čepičky byly pryč; teplota na hladině moře kolísala mezi pětadvaceti a pětadevadesáti stupni Celsia Nezbýval žádný volný kyslík: atmosféru tvořil dusík, čpavek, sirovodík, oxid siřičitý, oxid uhličitý a pára Spektroskopy nenašly žádnou stopu po chlorofylu ani jiné další složitější organické sloučenině. Povrch země se v nejasném pohledu mezi mračny jevil kovově lesklý.

Tohle už nebyla Země. Neexistoval žádný dobrý důvod, proč by měl Poutník vyslat člun se třemi vysoce nepostradatelnými lidskými jedinci na obhlídku jejích mrtvých ostatků. Neozval se však nikdo, kdy by chtěl opustit Sluneční soustavu bez této poslední pocty. Darkington si vzpomněl, jak ho rodiče vzali podívat se na mrtvou babičku. Bylo mu dvanáct a miloval ji. Ta podivná bezvýrazná maska v truhle ale jeho babička nebyla. Kam se poděla?

„No, ať se stalo cokoli, stalo se to před třemi miliardami let, že,“ prohlásil až příliš hlasitě Kuroki. „Zapomeňme na to. Máme dost vlastních starostí.“

Frederika nespouštěla oči z planety. „Na to se nedá nikdy zapomenout, Same,“ řekla „Vždycky se budeme v duchu ptát a doufat, že to pro ně, alespoň pro děti, nebylo příliš kruté.“ Dál něco mumlala velmi tiše, mužů si nevšímala a Darkington sebou překvapeně škubl, když pokračovala:

„…a říci vám, jak den ten končí. A její výška překvapí tě, a pohled do nesouhlasu těch něžných, ve stínu utopených očí: tak pozdě ještě není; o minutu déle musíš dlít, jen jednu pouhou, hrát si, hle, s tím balonem tam. Ty přesto vstaneš, by neslyšeli říci ji: ‚Dítě pláče, ale ty jsi velký. Odlož vší hračky své.

Do postýlky méďu trhana ti dovolí, ač jistě nevěří, že pokojíky snů se procházíte oba či v letech bezkřídlých jste spolu. Peřinu přitáhne ti k bradě, pohladí vlasy a políbení dá, pak odchází a světlo zhasíná. Dobrou noc. Sladké sny.“

Kuroki na ni vrhl kradmý pohled. Kostkovanou košili měl na širokých ramenou pomačkanou. „A ještě básničky,“ protáhl. „Kdo to napsal?“

„Hugh,“ odpověděla Frederika „Nevěděl jsi, že publikoval poezii? A ne málo. Obdivovala jsem jeho dílo dávno předtím, než jsme se seznámili.“

Darkington zrudl. Její zájem mu lichotil, ale Pak přijde smrt považoval za svůj mladistvý tvůrčí pokus.

Rozpaky ho nicméně vytrhly ze smutku. (Navenek. Tam uvnitř už zůstane natrvalo, v každém z nich. Jen doufal, že na své děti nepřenesou příliš velký díl. Neplačme pro Sión navěky.) Naklonil se dopředu a pohlédl na planetu se zájmem, který se stupňoval, jak je přibližovací kurs vedl kolem glóbu. Doufal, že na tu setsakramentskou spoustu otázek dostane alespoň pár odpovědí.

Tak třeba proč se tady, za tři miliardy let, znovu nevyvinul život? Radioaktivita musela za pár staletí vymizet a znovu zavládly podmínky prapůvodní Země. Nebo snad ne? Co chybělo tentokrát?

Z ponurého přemítání ho vytrhla Kurokiho slova: „Hm, řekl bych, že neuškodí přejít na kapánek strmější trajektorii.“ Uplynula překvapivě dlouhá doba. Pilot sáhl na řízení a dosud jemná akcelerace narostla. Terestrický disk, už i tak obrovský, se děsivou rychlostí nafoukl, jako kdyby je chtěl zavalit.

Potom, pozvolna už nebyl na straně ani nahoře, ale pod nimi. A už to nebylo cosi mezi hvězdami, ale vypouklý povrch miskovitého útvaru. Trysky zaduněly silněji. Kuroki zaťal zuby, až mu na čelistech naběhly svaly. Ruce mu tančily jako klavíristovi.

Darkington věděl, že Kuroki nebyl ani tak pánem člunu jako spíše jeho pomocník. Tolik tun klesajících takovou rychlostí atmosférickými turbulencemi, šmátrajících radarem po bezpečné přistávací ploše, nemohlo být ovládáno pouhým organickým mozkem a nervy. Základní operace prováděl hlavní řídící člunu; v zásadě to byl počítač, jehož vstupní data pocházela z přístrojů a jehož eferentní impulsy putovaly přímo do navigace. Jeho úkol byl neuvěřitelně složitý: podobně obtížný jako ovládání svalů při chůzi člověka Kurokiho prsty přikázaly člunu: „Leť tudy,“ ale řídící to mohl zamítnout.

„Myslím, že dosednem mezi tamty kopce.“ Řev trysek nabyl na síle a pilot musel křičet. „Chci přistát východně od linie svítání, abysme měli k dobru celý den, a támhleto vypadá jako nejslibnější místo v týhle oblasti. Nížina působí příliš rozbahněně.“

Darkington přikývl a vrhl pohled k Frederice. Usmála se a ukázala mu vztyčený palec. Naklonil se, napnul popruhy a otřel se svými rty o její. Pocítil zvláštní dojetí, když viděl, jak se slastně zatetelila.

Jednou, na jiné planetě, která ve chvíli, kdy opouštěli Zemi, možná ještě neexistovala, se s ní podělil o své obavy. Že je motor zase vypeče, až vystartují do hlubokého vesmíru, a znovu je, nekontrolovatelně, požene časem, dokud jim nedojde palivo. Plné nádrže se rovnaly třem miliardám let plus minus pár milionů; takový byl aspoň odhad lodních fyziků. Za šest miliard let po Kristu už Slunce třeba bude tak rozlehlé, aby je pohltilo, jakmile se vynoří?

Poklepala ho tehdy kalkulátorem po kloubech na ruce a řekla kdepak, ty zatracený biologu, jenom mi budeš muset jako nematematik věřit. Prostudoval jsem to až po diferenciální rovnice, namítl. Ušklíbla se, odvětila že matematice nikdy nerozuměl. Vypadá to, pokračovala, že akceleraci času lze lehce vysvětlit stejnou teorií, jaká je základem pohonu pole. Tento jev byl navíc laboratorně demonstrován. Ano, o tom vím, řekl, reaktivní tah rotuje čtvrtou dimenzí a více než podél prostorové osy se projeví na ose dočasné. Nevíš o tom vůbec nic, řekla mu, jak právě dokazují tvá slova. Ale to nevadí. Co se nám přihodilo, bylo to, že se v našem motoru objevil t-akcelerační efekt. Teď jsme ale všechno rozebral i a postavili to celé nanovo. A víme, že to pošlape, jak má. Nádrže jsou doplněné, lodní ekosystémy v pořádku. Až budeme chtít, můžeme odstartovat za nějakým mladším sluncem a procestovat padesát světelných let, aniž bychom zestárli o víc než jen pár měsíců. Pak, když se ujistila, že jsou sami, ho chytila za ruce. To ho uklidnilo víc než všechna její slova.

Poslední sbohem pramatce Zemi, pomyslel si. Potom můžeme znovu zasít život, který jsme od ní dostali.

Tah narůstal. Ke konci ležel v křesle, ze kterého se teď stalo lehátko, a soustředil se na dýchání.

Přistáli.

Ještě hodnou chvíli jim zvonilo v uších. Jako první se pohnul Kuroki. Odpásal své malé tělo a vyklopil opěradlo křesla zpátky do vzpřímené polohy. Jednou rukou vyklikl rádiový mikrofon, druhou naťukal povely. „Člun volá Poutníka“, „zanotoval. „Zatím všechno v pořádku. Poutníku, ohlas se. Haló, haló.“

Darkington se ztuhle odpásal, svaly rozechvělé, a pomohl Frederice vstát. Na chvíli se o něj opřela. „Země,“ pronesla. Potom polkla: „Podíváš se ven první, drahý? Shledávám, že se mi nedostává odvahy.“

Užasle si uvědomil, že se dosud nikdo z nich nepodíval na krajinu za oknem. Zmohl se na křečovité gesto.

Stál bez hnutí tak dlouho, až nakonec zdvihla hlavu a podívala se sama.

 

3.

Veškerou podivnost si uvědomili až ve chvíli, kdy si oblékli skafandry a vyšli ven. Poté, téměř beze slov, jen tak bloumali kolem, dívali se, osahávali. Jejich mozky byly příliš pomalé, než aby mohly pochopit a obejmout okolí v jeho celistvosti, což by jim umožnilo rozpoznat skutečnou podstatu toho, co je obklopovalo. Zmatená masa jednotlivostí se nedala udržet v paměti, fundamentální forma nešla abstrahovat z hrubých smyslových vjemů. Strom byl strom, kdekoli a kdykoli, jakkoli spletité měl větvoví, nebo jakkoli nezvykle tvarované měl listy a květy. Ale co je…

… tlustý sloup šedého kovu vsazený do písku, středový k nepřehledné konstrukci rovných a zakřivených nosníků, mezi kterými vedou ještě záhadnější struktury ztělesňující šroubovice, tory, Mobiovy pásky 7 i méně známé geometrické prvky; celá věc byla takových patnáct metrů vysoká; na vrcholku s několika stovkami třepotajících se tenkých kovových talířků, jejichž černé strany jsou obráceny ke slunci?

Když dospějete do bodu, že jste schopen to popsat, byť takto nahrubo, pak to chápete.

Darkington nakonec pochopil, že tahle základní struktura se opakuje, v nekonečné variaci velikostí a tvarů, kam až oko dohlédlo. Některé exempláře vysoké a štíhlé, některé nízké a zavalité. Vévodily celému úbočí. Chmurnost hustějších úseků měly na svědomí převisy. Skrze jejich stíny však poletovaly bolestně jasné sluneční skvrnky, vždycky, když vítr zatřepal zrcadlovými tvářemi talířků. Tentýž vítr byl původcem řinčení, rachocení a vzdáleného hlubokého dunění, jeden kovový kilometr za druhým.

Půda tam nebyla jen písek, zrzavě červený a žlutý. Avšak vně kruhu, který‘ zdevastovaly trysky člunu, našel Darkington zemi pokrytou nízkým hranolovitým porostem, zdánlivě vrostlým do země. Ulomil jeden kousek, aby jej prozkoumal, a uviděl drobné krystalky, v nekonečném opakování, v jakémsi průhledném křemičitém materiálu: něco jako vločky a skleněné pavučiny. Třpytily se tak zářivě, vrhaly tolik duhových spekter, že mu znemožňovaly prostudovat vnitřní prostor. Stěží rozeznal tmavý středový shluk… drátů, cívek, tranzistorů? Ne, napomenul se v duchu, neblbni. Podal krystal Frederice a ta se hned začala rozplývat nad jeho krásou.

– Sám se vydal dolů otevřenou krajinou, doufaje, že se mu naskytne nějaký, byť jen mlhavě povědomý pohled. V místě, kde úbočí začalo spadat příliš prudce, aby se na něm krom krystalů jedna velká diamantová nádhera – udrželo cokoli jiného, spatřil erodované obrysy, vzdálený bílý meč vodopádu, kolem roztroušené balvany a několik skalních útesů, podobných omšelým obeliskům. Země se vinula do modré dálavy; zasněžené vrcholky hor střežily východní obzor. Nebe nad ním bylo tmavší než za jeho časů, modré se zelenavým nádechem a plné mračen. Do okolí dravého velkého slunce se nedalo pohlédnout.

Dohnal ho Kuroki. „Co myslíš, Hughu?“ chtěl vědět pilot.

„Neodvažuju se hádat. Ty?“

„Co já, kruci, já s tímhle uřvaným orchestrem v uších nedokážu uvažovat.“ Kuroki se za průzorem helmy zašklebil. „Vypni si sonický mikrák, pokecáme přes rádio.“

Darkington souhlasil. Bez zesílení zněl hluk doléhající k němu přes izolaci helmy jako vzdálené hrany. „Jisté je,“ řekl, „že nic z toho není náhodné. Žádný minerál ti tímhle způsobem sám nezkrystalizuje.“

„Mně teda jako umělé nepřipadají.“

„No,“ opáčil Darkington, „nemůžeš čekat, že budou vyrábět své produkty v něčem, co by se podobalo lidské dílně.“

„Oni?“

„Kdokoli… cokoli… tohle vytvořilo. Za jakýmkoli účelem.“

Kuroki hvízdl. „Bál jsem se, že něco takového řekneš. Ale z oběžné dráhy jsme neviděli jedinou stopu po… městech, cestách, čemkoli. Jistě, ta oblačnost na viditelnosti moc nepřidá, ale známky civilizace schopné produkce, v tomhle měřítku by nám nemohly uniknout.“

„Proč ne? Když ta civilizace není ani vzdáleně podobná tomu, co jsme si kdy představovali?“

Přišla k nim Frederika Vozík s přístroji nechala vzadu. „Nízké a střední rádiové frekvence se jen hemží,“ oznámila jim. „V životě jste neslyšeli tolik houkání, bzučení, šustění, skřípění a kňučení.“

„Trochu rádiového kraválu jsme zachytili už na orbitě,“ pokýval hlavou Kuroki. „Nevěnoval jsem tomu příliš pozornost.“

„Prostě hluk,“ přitakala chvatně Frederika „Ne dost rozmanitý, aby to mohl být nějaký druh komunikace. Ale zajímalo by mě, co ho vydává?“

– „Oscilátory,“ usoudil Darkington. „Náhodné záření z různých ech, kčertu, řeknu to rovnou – strojů.“

„Ale.“ Její ruka zašmátrala po jeho. Rukavice uchopila rukavici. Navlhčila si rty. „Ne, Hughu, to je přece absurdní. Jak by mohl někdo vyrobit… co jsme viděli… a neodhalit nás na oběžné dráze a… neudělat s tím něco?“

Darkington pokrčil rameny. Gesto se ve skafandru ztratilo. „Možná si jen dávají načas. Možná tu zrovna nejsou. Celá planeta může být jen automatizovaná továrna, co ty víš. Jako mořské kombajny na minerály z naší doby…“ ta slova bolela „o kterých se Sam zmiňoval cestou dolů. Možná sem někdo pravidelně přichází posbírat výrobu.“

„Odkud jsou?“ zeptal se chraplavě Kuroki.

„Co já vím. Co takhle přestat s dohady a začít sbírat data?“

Zavládlo ticho. Kovové věže zazvonily. Kuroki nakonec přikývl. „No jo. Uděláme si malou procházku, co říkáte? Třeba na něco narazíme.“

O strachu nepadlo jediné slovo. Neodvažovali se.

Vrátili se do člunu a učinili nezbytné přípravy. Poutník bude nad obzorem ještě několik hodin. Kapitán Thurshaw dal pěšímu průzkumu svůj zdráhavý souhlas. Bylo to sice v rozporu s jeho výcvikem, ale co průzkumnická doktrína za těchto okolností znamenala? Řídící mohl zaměřit rádiový paprsek na mateřskou loď a udržovat tak komunikaci mezi Zemí a orbitou. Zatímco Kuroki mluvil, Darkington s Frederikou chystali zásoby. Nepotřebovali toho moc. Kondenzátorový modul v každém skafandru měl dost energie k zásobování termostatu a obnovovače vzduchu na stovky hodin provozu, a oni měli v úmyslu strávit venku jen tři čtyři hodiny. Dva nosiče naplnili jídlem, vodou a kýbly* používanými pro takové přirozené funkce jako bylo jídlo, ale to pouze pro případ, že by se jejich návrat z nějakého důvodu pozdržel. Rozmanité vědecké přístroje, které vzali s sebou, byly pro jejich předpokládané účely příhodnější. Darkington vzal pistoli a zastrčil ji do pouzdra. Když Kuroki domluvil, přehodil si přes záda bandalír s raketometem a náboji. Znovu zaklapli helmy a vykročili ven.

„Kudy?“ zeptala se Frederika.

Darkington chvilku studoval terén a potom odvětil: „Rovnou na jih. Půjdeme podél tady toho dlouhého hřebene. Abychom se lépe orientovali a nezabloudili.“ Což zase tolik nehrozilo, když člun vysílal nepřetržitý směrový signál. Přesto měli všichni na zápěstí kompas a průběžně si zaznamenávali orientační body.

Člun záhy zmizel z dohledu. Kráčeli mezi surrealistickými tyčemi, konstrukcemi a spirálami pod zvonícím plechem. Pod nohama jim křupaly krystaly a lámaly sluneční světlo na horké barevné střepy. Spletí nad jejich hlavami ovšem mnoho paprsků neproniklo; stíny byly hluboké a nestálé. Darkington začínal rozeznávat, nepatřičné1 typy struktur. Zahrnovaly dlouhé, černé, zdánlivě teleskopické tyče, lemované plíšky; sklovité koule připevněné na komplikovaných mřížkách; lana vinoucí se od jednoho nosníku ke druhému. Často zahlédli na zemi rozpadlý předmět.

Frederika si některé rozpadlé vzorky prohlížela, další v dobrém stavu zkoumala také a potom prohlásila: „Řekla bych, že nejdůležitější, nejběžněji užívaný materiál je zde nějaká slitina hliníku. I když, podívejte se sem, tahle jemná vlákna zapuštěná do jádra musí být z mědi. A tohle tady je pravděpodobně manganová ocel s ochrannou vrstvou z… uhm… něčeho více inertního.“

Darkington se koukl na, konec zlomené vzpěry přes zvětšovací sklo. „Porézní,“ oznámil. „Bože můj, že by to byly ve skutečnosti kapiláry na přívod vody?“

„Já myslel, že kapilára je chlupatej hmyz se spoustou nožiček, co se mění v motýla,“ houkl Kuroki. Vyhnul se imaginárnímu úderu. „Okay, okay, někdo musí udržovat dobrou náladu.“

Vysílačka na člunu předala do přijímačů na lodi zasténání. Frederika trpělivě vysvětlovala: „Same, chlupaté nožičky se v motýla nemění…,“ ale v tu chvíli si uvědomila, že ta odvážně zbarvená křidélka už Země nikdy neuvidí, a praštila rukou do průzoru helmy, jako kdyby si chtěla vytřít oči.

Darkington byl stále zabraný do studia vzorku. „Nikdy jsem neslyšel o takhle precizně zkonstruovaném stroji,“ prohlásil. „Myslel jsem, že jedině nějaký biologický systém by mohl.“

„Stát! Ani hnout!“

Ve sluchátkách zapraskal Kurokiho hlas. Darkington položil ruku na pažbu pistole. Jediný další pohyb, který udělal, bylo otočení hlavy uvnitř helmy. Po chvilce to uviděl taky.

Hýbalo se to mezi stíny, za zavalitým válcem zastřešeným obvyklými černo-zrcadlovitými talířky. Asi metr dlouhé, patnáct, možná dvacet centimetrů vysoké… Pak se ta věc ukázala v celé své kráse. Darkington zahlédl štíhlé tělo a šest krátkých nohou z matného, článkovitého kovu. Na předním konci se tomu natáčela mřížka jako nějaký miniaturní rádio-radarový disk. Pod tím se něco třpytilo, dvojitá čočka? Dvě tenká chapadélka držela kovový úlomek odlomený z jedné těch z velkých stacionárních konstrukcí. Vložila ho do otvoru. Z otvoru vyšlehly jiskry…

„Matičko skákavá,“ zašeptal Kuroki.

Stvoření se zastavilo. Mřížka na čelní straně se otočila k lidem. Vzápětí byla ta věc pryč, neuvěřitelně rychle. Za půl sekundy už nebylo na co koukat.

– Nikdo z nich se skoro minutu nehýbal. Frederika nakonec sevřela Darkingtonovu paži a slabě vyjekla. Ztuhlost ho opustila a on něco zamumlal o experimentálních roboželvách z raného období kybernetických výzkumů. Velmi jednoduché zařízení. Motorem poháněná plošina opatřená kolečky, naváděná fotoelektrickou jednotkou, která vyhledávala světelné zdroje, od nichž se mohla dobít, a když se tak stalo, stala se naopak negativně fototropickou a vyhledávala tmu. Elementární zpětnovazební obvod. Ovšem ty želvy vykazovaly udivující houževnost jezdily přes překážky, někdy je dokonce objížděly…

„Tohle stvoření bylo o hodně složitější,“ přerušila ho.

„Rozhodně, to rozhodně,“ přitakal Darkington. „Ale…“

„Vsadím se, že to slyšelo Sama mluvit do vysílačky, zaregistrovalo nás radarem, nebo možná očima, pokud ty zapadlé sklovité věci byly oči, a zdrhlo.“

„To je dost možné, když už musíš používat ten antropomorfní jazyk. Přesto však…“

„A pojídalo to ty příčky.“ Frederika přistoupila ke kousku kovu, který uprchlík upustil. Zdvihla ho a zaraženě se s ním vrátila zpátky. „Koukni, konec je obroušený, hrubým smirkovým kotoučem nebo tak něčím. Slitina se zuby, jaké máme my, pojídá těžko. Musí se rozemlít.“

„Hej!“ protestoval Kuroki. „Nepřeháníte to už?“

„Co se tam dole ksakru děje?“ ozvalo se z Poutníka.

Zatímco pokračovali v chůzi, jakoby ve snu, podrobně vylíčili své zážitky. „Tenhle… tohle uspořádání by se snad dalo chápat jako automatizovaná chemosyntetická továrna, nebo tak něco,“ zakončila Frederika „Pokud se bavíme čistě o něm. Ale jestli tady volně pobíhají tvorové jako tamto…“

„Počkat,“ vložil se do toho Darkington. „Může to být roboúdržba Na odklízení odpadu, zbytků.“

„Technologie pokročilá tak, aby vybudovala to, co tady vidíme, by tak těžkopádný systém údržby nepoužívala“ odpověděla „Odlož tu svou profesionální opatrnost, Hughu, a připusť, co se samo nabízí.“

Než mohl odpovědět, sluchátka ožila pronikavým štěbetáním. Zastavil se a snažil se to naladit – signál se neustále ztrácel, slyšel ho jen ve vlnách – vlnový rozsah byl však příliš velký. Co slyšel, znělo jako elektronický orchestr, který popadl amok. Na čele mu vyrazil pot.

Když zvuk skončil: „Tak,“ hlesl Kuroki, „a teď mudruj.“

„Já myslím, že to mohl být jazyk,“ polkla Frederika „To nebylo jen pár jednoduchých oscilací jako to, co běží na jiných frekvencích.“

Z hvězdoletu na oběžné dráze promluvil sám kapitán Thurshaw. „Raději se vraťte ke člunu a urychleně se připravte na start.“

„Ne, pane,“ odvážil se Darkington. „Pokud dovolíte, chci říct, uh, pokud tu je inteligentní život… a pokud je skutečně chceme kontaktovat… teď je ten správný okamžik. Aspoň se pokusme.“

„Ehm…“

„Tebe samozřejmě nejdřív odvezeme, Freddie.“

„Nic takového,“ nesouhlasila dívka „Zůstanu s vámi.“

A tak se tedy stalo, že kráčeli dál. V jednu chvíli, když procházeli otevřeným prostranstvím, kde rostly ‚ jen krystaly, spatřili něco ve vzduchu.

V dalekohledu se ukázalo, že jde o kovový objekt, tvarem se mírně podobající protáhlé mantě. Zjevně byl povětšinou dutý, nadnášený vzdušnými proudy kolem ploutví a poháněný mírnou rychlostí plynovou tryskou. „No jistě,“ zamumlala Frederika „Ptáci.“

Opět vstoupili do prostoru vysokých struktur. Zvukové zesilovače v helmách měli znovu zapnuté a řinčení plíšků ve větru bylo ohlušující. Jako pláty brnění, napadla Darkingtona hloupá představa To by mohlo být téma na báseň. Prázdné brnění na divokém koni, chřestící a zmítající se, jak tryskem uhání po nevysvětlitelně opuštěném městě… symbol…

Ve sluchátkách znovu zaštěkaly rádiové impulsy, které mohly být komunikací. „Nelíbí se mi to,“ zabručel z nebe Thurshaw. „Máte co do činění s příliš mnoha neznámými současně. Vraťte se do člunu a probereme další postup.“

Mechanicky pokračovali v chůzi stejným směrem. My sami si tu, v tomhle strnulém chladném lese, nepřipadáme nemístně, napadlo Darkingtona Bože můj, obraťme to. Uplaťme svou důstojnost coby organických bytostí. Nejsme přece namontovaní na kolejnicích!

„To je rozkaz,“ upřesnil Thurshaw.

„Ano, pane,“ potvrdil Kuroki. „A, uh, díky.“

Zastavil je zvuk běžících kroků. V mžiku se obrátili. Frederika zaječela.

„Co se děje?“ zařval Thurshaw. „Co se to děje?“ Jeho bezmocné rozezlení zčeřil neznámý jazyk.

Kuroki strhl raketomet a položil si zbraň na rameno. „Počkej!“ vykřikl Darkington, ale sám popadl pistoli. Nově příchozí se řítil ve spršce krystalových střepin, smetávaje tyče a spirály stranou. Jeho obrovitá váha třásla zemí.

Pro Darkingtona se zastavil čas. Měl celé minuty nebo hodiny na to, aby vyškubl zbraň z pouzdra, slyšel Frederiku volat jeho jméno, viděl Kurokiho zamířit a vypálit. Obří silueta byla u něj. Skoro tři metry vysoká, odhadoval vzdáleným kouskem svého rozrušeného mozku, třímetrová dvounohá čtyřruká obludnost, na hlavě rohy rádiových mřížek, oči, co černým třpytem odrážejí slunce, šrotovací otvor a… raketa explodovala. Věc se zakymácela a upadla. Jedna paže byla zničená.

– „Ha!“ Kuroki vsunul do komory další náboj. „Ty tam, ani se nehni!“

Frederika zoufale objímající Darkingtona, si našla čas, aby vyhrkla: „Třeba nám to nechtělo ublížit, Same,“ a Kuroki odsekl, „a třeba chtělo. S takovou příšerou riskovat nebudu.“

Vzápětí bylo po všem.

Raketomet najednou letěl vzduchem, vyražený železnou tyčí, které si ani nevšimli. A obr stál mezi nimi. Plácnutí po Kurokiho zádech roztříštilo vysílačku a poslalo ho k zemi. Zaprskal oheň a Frederičin hlas v Darkingtonových sluchátkách zmlkl.

Dal se do běhu, pistole zbytečně štěkala „Utíkej, Freddie!“ zařval do sonického mikrofonu. „Pokusím se…“ Stroj ho zdvihl do vzduchu. Pistole mu vypadla z ruky. Okamžik nato se ozvaly i Thurshawovy zděšené kletby. Darkingtonova rádiová anténa byla vyrvána z úchytů. Frederika se pokusila utéct, ale byla chycena stejně snadno jako on. Kuroki, zpátky na nohou, stál na místě a bil se legračními pěstmi. Zakrátko byl zajištěný i on.

Spoutaní, nacpaní do nosiče na obrových ramenou, byli tři lidé odnášeni na jih.

 

4.

Zero zpočátku skoro běžel. Netvor určitě věděl, kde se nacházejí jeho pomocná zařízení, a taky něco o tom, co se jim přihodilo. Mohl by teď, když byl kontakt přerušen, vyslat další, lépe vyzbrojená, aby je vypátrala Anebo by dokonce mohl přijít sám, burácející v plamenech lesem. Zero utíkal.

Pronásledoval ho však jen drsný hlas netvora volajícího své ztracené příslušníky. Po několika kilometrech se přikrčil v chumlu tyčí a napjal receptory. Krom hustě rostoucích akumulátorů a prázdné oblohy neviděl nic. Netvor přestal křičet. Sice stále vydával nemodulovaný signál, ale vzdálenost mu ubírala na síle, až ho téměř vyhladil okolní rádiový hluk.

Z jednotek, které Zero zajal, vycházelo silné zvukové vlnění. Pokud to nebyl prostý důsledek závady na porouchaném mechanismu, musel ho produkovat nějaký pomocný systém, na který se přepnuli pomocí vnitřního ovládání. Zerovy zvukové receptory nebyly dostatečně citlivé, aby mu řekly, zda jsou emise modulované. Ani ho to nezajímalo. U jistých nižších forem motoriků bylo známo, že mají dobře vyvinuté akustické součásti, ovšem něco tak omezeného rozsahem pro něj bylo nepoužitelné, leda jako výstraha před bezprostředně hrozícími událostmi. Persón potřebuje mnoho čtverečních kilometrů, aby se uživil. Jak by mohla existovat komunita persónů bez schopnosti snadné komunikace na transhorizontální vzdálenosti?

Vedle toho si Zero, poprvé v tomto století a v polovině doby své existence, uvědomil, jak málo persónů viděl přímou optikou. Jak málo z nich se dotkl. Tu a tam, z toho či onoho důvodu, se jich pár sešlo. Mužské příbuzenstvo doprovázelo nevěstu do ženichova příbytku. Jednotliví persónoyé se scházeli, aby si vyměňovali produkty své práce. Ale tento sraz všech funkčních mužů na Polámané mýtině, lov na netvora bude dle tradic rozhodně největším shromážděním. A přesto ani Stý nepochopil jeho význam.

Persónové totiž komunikovali neustále. Neprobírali jen praktické otázky. Ve skutečnosti, když o tom tak Zero uvažoval, praktické problémy tvořily nejmenší díl jejich rozmluv. Hlavní část zabíraly rituály, přátelská konverzace nebo umění. Zero zřídkakdy potkal Sedmého jako fyzickou entitu, ale desetiletí, během nichž kritizovali poezii, toho druhého, z nich učinily blízké přátele. Abstraktní tónové konstrukce Devadesátého šestého, příběhy Osmdesátého, úvahy o prostoru a času Padesátého devátého, tyto věci patřily všem.

Přímé senzorické napojení, kdy výstupní data celého těla sloužila k modulování komunikačního pásma, redukovalo potřebu fyzického kontaktu ještě více. Sám Zero nikdy nestál na břehu moře. Sdílel však vědomí se Čtrnáctým, který tam žil. Vnímal pomalý vnitřní pohyb vln, jejich šumění, sůl ve vzduchu; cítil po kůži roztírání maziva, které ji mělo chránit před korozí, vytahování akvamotorika ze sítě i následnou hostinu. Po ty hodiny byl on a sběrač moří jedno. Pak zase on ukázal Čtrnáctému horský les…

Na co čekám? Vědomí tady-a-teď se vrátilo. Netvor ho nepronásledoval. Jednotky na jeho zádech se uklidnily. Stále byl ale daleko od domova. Vstal a opět vyrazil, už tolik nepospíchal, zato za sebou pečlivěji zahlazoval stopy.

Jak čas ubíhal, vnitřní senzory ho upozornily, že potřebuje doplnit energii. Kolem poledne zastavil a vytáhl své tři zajatce.

Trochu se kroutili a jednomu z nich se podařilo uvolnit si ruku. Než aby je znovu pevně svázal, uvolnil jim končetiny a uvázal jim smyčky jednoho lana kolem pasů a vysokého kolíku a všechno hned hořákem zavařil.

Připravil se tím o poslední zásoby energie. Ve spirále začal nervózně prohledávat les, až narazil na pár hořečnatých akumulátorů. Rychlý švih sochorem obnažil jejich houbovitá ústrojí, bohatá na akumulátorové články a minerální soli. Nezpracované nebyly pro výživu moc vhodné, ale byl příliš vyhladovělý, než aby mu to vadilo. Když tak otupil naléhavou potřebu, mohl pátrat pomaleji a důkladněji. Tak našel stopy po zavrtávači, začal kopat v písku a objevil samici kopáče. Byla obtěžkaná z poloviny hotovými novými exempláři a dala se snadno chytit. I tohle jídlo by bylo lepší, kdyby použil žár a kyselinu, ale i surové materiály chutnaly v drtiči dobře.

Teď ještě něco pro První. Dokázala sice, daleko lépe než on, v případě nedostatku potravy zpomalit funkce, ale stav kómatu mohl být, teď když tu byl netvor, nebezpečný. Po další hodině lovu mu přálo štěstí. Vyplašil rotora Vyřítil se mezi tyče a krystaly, rychleji, než by Zero dokázal utíkat. Poslal mu z kuše šíp přímo do náboje. Rozmontovaný a nacpaný do nosiče byl nesmírně radostným břemenem.

Vrátil se k zajatcům. Nepostřehli ho, neboť jeho pohyby nebyly vedle lomozu lesa skoro slyšet. Přestali se pokoušet o útěk, všiml si lesklého místa na laně, kde se ho pokoušeli přepilovat ostrý kámen – a byli zaměstnáni něčím jiným. Jeden z nich si vytáhl ze zad krabicovitý předmět a vložil hlavu (?) a ruce do utěsněných otvorů. Druhý právě vytahoval podobnou krabici ze své spodní sekce. Třetí vytáhl z láhve ohebnou trubičku a strčil si ji do obličeje.

Přistoupil k nim. „Podívám se na to,“ řekl a hned si uvědomil, jak nesmyslné je na ně mluvit. Ucukli. Chytil toho s láhví a vytáhl z něj trubičku. Vyteklo trochu tekutiny. Zero natáhl chemický snímač a opatrně ochutnal. Voda Velmi čistá voda Nevzpomínal si, že by někdy narazil na vodu tak prostou rozpuštěných minerálů.

Zadumaně jednotku pustil a ta hned trubičku uzavřela Takže, uvažoval Zero, potřebují vodu, jako on, a nosí ji s sebou. Což bylo přirozené; nemohli vědět (anebo spíše netvor, kterému sloužili), kde se nacházejí místní prameny a potoky. Proč ale nasávali přes trubičku? Neměli snad otvor pro příjem tekutin? Evidentně ne. Jakmile dudlík vytáhl, dírka v hlavě, do které jednotka trubičku strkala, se automaticky uzavřela.

Ostatní dvě jednotky ze sebe sundaly krabice. Zero je, včetně jejich obsahu, prostudoval. V obou případech obsahovaly kusy pórovitého materiálu, mlhavě se podobající běžné tělní špíně. Jídlo, nebo odpad? Proč tak nešikovný systém? Jako by musel být vnitřní mechanismus dokonale chráněný před kontaktem s vnějším prostředím.

Vrátil jim krabice a zadíval se na jejich uživatele bedlivěji. Nebyli tak nemotorní, jak se na první pohled zdálo. Hrboly na jejich zádech byly odpojitelné nosiče, jako byl ten jeho. Některé z předmětů klimbajících se jim u pasu nebo uvázaných kolem paží byly určitě také nástroje. (Zbraně ani prostředky k úniku to nebyly, jinak by je už použili. Takže specializované příslušenství, podobně jako hořák nebo chirurgická rohatka) Základní dvounohá podoba byla oblejší než jeho, krom kloubů končetin bez význačnějších rysů. Zato hlava už byla o něco složitější, když ne tolik jako hlava persóna. Na válcovité základně vyrůstaly různé součástky, včetně generátorů zvukových vln. Drmolily i teď, zatímco tam stál a pozoroval je. Tvář tvořila sklovitá deska, za kterou se pohybovalo… co? Nějaký kloubový, částečně pohyblivý mechanismus.

Rádiová komunikace s nimi, či skrze ně, už nebyla možná. Zero udělal pár experimentálních gest, ale jednotky se jen mírně zavrtěly. Dvě z nich se objaly. Třetí zamávala pažemi a vydala ze sebe krátké akustické signály. Najednou si dřepla a nakreslila do písku geometrické tvary, velmi podobné dvorným obrazcům písečných běžců při námluvách.

Takže… nejenže byli mechanicky nezávislí, jako výzvědné oči bednoválce, ale byli částečně nezávislí i v chování. Nebyli to jen obyčejné, dálkově řízené údy a čidla netvora Nejspíše domestikovaní motorikové.

Ale pokud ano, potom netvorova rasa modifikovala jejich typ ještě rozsáhleji, než persónové modifikovali typ zkrocených motoriků z nížin. Tihle dvounožci byli v poměru ke své velikosti komicky slabí; neměli drtiče ani otvory na příjem tekutin; používali akustiku v takovém stupni, že jejich rádiové schopnosti byly zřejmě dosti primitivní; potřebovali podpůrný aparát, zkrátka, sami o sobě nebyli provozuschopní. Delší existenci jim umožňovala pouze péče a ochrana jejich pánů.

Kdo však byli ti páni? Netvor může být také jen další motorik. Rozhodně to vypadalo, že nemá končetiny. Pánové mohou být persónové jako my, ze zámoří nebo z hor, se schopnostmi a mocí přesahující naši…

Co ale potom chtějí? Proč se s námi nepokusili komunikovat? Přišli nám vzít naši zem?

Ta otázka ho vyburcovala Zero se dal chvatně do pohybu. S plným nosičem mu nezbylo místo na zajatce. Krom toho jim několikahodinový pobyt ve stísněném prostoru nepochybně škodil; hýbali se teď, po přestávce, energičtěji, než když je vytáhl ven. Prostě je nechal připoutané k sobě, lano odstřihl z kolíku a odstřižený konec uchopil do jedné ruky. Jelikož i nadále postupoval s náležitou obezřetností, aby nezanechal stopy, šel dostatečně pomalu, aby mu stačili. Čas od času zavrávorali, podepřeli jeden druhého – jejich energetické články polarizovaly evidentně rychleji než jeho – ale zjistil, že když je nechá chvíli stát, lehnout si nebo použít ty podivné výrobky, mohou pokračovat dál.

Den uběhl. V tuto roční dobu, nedlouho po jarní rovnodennosti, se slunce drželo na obloze asi dvacet hodin. Po setmění začali Zerovi zajatci klopýtat a hmatat kolem sebe. Přímým smyslovým vjemem si ověřil, že nemají radar. Jestli ho vůbec kdy měli, zničil ho spolu s jejich komunikátory. Po chvilce uvažování vyrobil z padlého kmene hrubé sedátko a postrčil je, aby se na něj posadili. Vzal kmen do dvou rukou a takto je nesl.

O útěk se nepokusili, jen vydali několik zvuků, zjevně projev únavy. K jeho překvapení se ale začali vrtět a vydávat další zvuky, když konečně dorazil domů a položil je na zem. Přivařil konec lana k železnému bloku, který si ponechal pro mimořádné okolnosti.

Část jeho vědomí chápala, že jejich mechanismus musí být skutečně velmi zvláštní, možná natolik zvláštní, že se ukážou nestravitelní. Jejich články procházely očividně tak extrémní polarizací, že upadli do kómatu, což se persónovi stávalo pouze v krajním případě. Pro ně byl takovýto stav deaktivace, zdálo se, normální, stejně jako samovolné procitání z něj.

Zanechal úvah. Zatímco pracoval, proudily po něm úzkostné hlasové výlevy První. „Co se stalo? Jsi zraněný! Pojď blíž, ukaž mi to, ach, tvoje ruka chudáčku! Ach drahý!“ –

„Nic vážného,“ uklidňoval ji. „Zastřelil jsem rotora Raději si udělej něco k jídlu, o mě se nestrachuj.“

Svezl se k podlaze vedle jejího nádherného obřího těla Světelné koule, které si pěstovali na hrubých stěnách jeskyně, leskem skrápěly její pokožku i ladná nástrojová chapadla, která se k němu vlnila aby ho objala. Chemické snímače mu přinesly jemné zprávy o rozpouštědlech a lubrikantech, esencích ženskosti. Ústí jeskyně se, krom jediné hvězdy, jasně a poněkud zlověstně zářící nad pahorky, černalo nocí. Les sténal a zvonil. Tady však bylo světlo a První, dotýkající se jeho těla Byl doma.

Složila mu nosič z ramen, ale k jídelnímu kotli s ním nezamířila Většina jejích nástrojů a veškerá její pozornost se teď soustředila na jeho zničenou paži. „Od lokte dolů musíme všechno vyměnit,“ rozhodla. Potom modulovaným hlasem dodala: „Zero, ty můj statečný chytrý milovaný blázínku, proč jsi tak riskoval? Copak stále nechápeš, že bez tebe by mi celý svět zrezivěl?“

„Promiň… že tolik ubírám novému,“ omlouval se.

„To nic. Ještě pár takových hezkých velkých rotorů jako tenhle a brzy to vyměním a dokončím i všechno ostatní.“ Její radost se rozechvěle mísila s ostychem. „Sama bych nového ráda brzy aktivovala, však víš, abychom mohli začít dalšího.“

Rozzářila se v něm vzpomínka na loňskou chvíli, kdy jeho tělové obrazy plynuly v proudech a magnetických polích přes její, jak se obojí smíchalo a někde hluboko v ní došlo k první krystalizaci, Senzorické napojení byla proti tomu nuda.

Co spolu dělali teď, bylo podobně intimní. Když odstranila zničené předloktí a on vhodil pahýl do jejího opravárenského otvoru, ovinula ho tisícovka vnitřních chapadélek, vyšetřila ho, zhodnotila a převzala řízení. Elektrochemické mechanické systémy První a Žera se opět, jemněji než při reprodukci, spojily. Nebyl to vědomě řízený proces, byla to ženská funkce. První se v tuto chvíli nijak nelišila od toho nejprimitivnějšího samičího motorika, který se kdysi v černé noře spojil se svým druhem.

Nebylo to hned. Nový persón, jehož tělo v sobě vytvářela, měl samozřejmě skutečnou velikost, a jak tomu náhoda chtěla, byl blízko dokončení. (Být tomu jinak, Zero by musel počkat, až bude mít nový plně vyvinutou ruku.) Zatím však nebyl aktivovaný; jeho nejjemnější a nejkritičtější synoptické dráhy byly stále jen z poloviny hotové a postupně krystalizovaly z roztoku. Snadno, ale ani násilím se žádná z jeho součástí nedala odstranit.

Funkce První si s tím ale nakonec poradily. Zero pomalu, skoro až neochotně, vytáhl novou ruku. Jeho mysl zůstala ještě chvíli propletena s její. Nakonec, s hlasem jemně přeskakujícím humorem, zvolala: „Tak jak se ti hýbe prsty? Všechno v pořádku? Tak se najíme. Umírám hlady!“

Zero jí pomohl připravit rotor. Do kotle přihodili i zničené předloktí. Zatímco zpracovávali a trávili jídlo, líčil jí své zážitky. Tři dvojnožci ji nijak nezaujali. Jako většina žen, postrádala jakýkoli větší zájem o svět za prahem domova. Prostě předpokládala, že jde o nějaký druh divokých motoriků. Jak vyprávěl, radost z ní vyprchala „To ne,“ řekla, „nejdeš bojovat s tím chrličem blesků, že ne?“

„Ano, musím.“ Věděl, jaká představa ji děsí – on, rozdrcený bez naděje na rekonstrukci – a spěšně dodal: „Jestli ho necháme být, žádná tradice ani instinkt nám neprozradí, co nám může udělat. Jedno je přinejmenším jisté – že něco tak velkého způsobí rozsáhlé škody. I kdyby to byl jen spásač, jeho potravinové nároky zlikvidují nespočet akrů akumulátorů; ale taky to může být dravec. Zato když ho zničíme, ta hromada živin! Tvůj a můj podíl nám umožní vyrobit tucet nových persónů. Energie na stovky kilometrů pochůzek a tím i získání další potravy a zboží.“

„Jestli jde tu věc vůbec vstřebat,“ řekla pochybovačně. „Může být plná kyseliny fluorovodíkové nebo něčeho podobně nepoživatelného.“

„Ano, ano. To je zase druhá věc, létavec může být majetkem inteligentních bytostí, což ovšem nutně neznamená, že ho přece jen nezničíme a nezkonzumujeme. Tento aspekt mám v úmyslu prozkoumat právě teď. Pokud jsou netvorovy pomocné jednotky poživatelné, pak netvor samotný bude skoro jistě také.“

„Ale když ne… Zero, buď opatrný!“

„Budu. I kvůli tobě.“ Pohladil ji a pocítil vnímavé vibrace. Bylo by příjemné sedět takto celou noc, ale zanedlouho musí vyrazit na sraz. A předtím musí rozpitvat alespoň jeden vzorek. Vzal sochor a přistoupil ke třem jednotkám.

 

5.

Darkington procitl z nočními můrami obtěžkaného polospánku ve chvíli, kdy je obr složil na podlahu jeskyně. Natáhl ruku k Frederice. Přivinula se k němu. Na chvíli neexistovalo nic, jen jejich špitání.

Nakonec si dřepli na písku a rozhlédli se kolem. Obr, který je zajal, přivařil volný konec lana k obrovskému železnému špalku. Darkington byl přivázaný na vnitřní straně, potom dívka, a Kuroki na vnější straně. Lano jim každému umožňovalo jen asi metr pohybu. Ve výbavě, která jim zbývala, nebylo nic, co by tato pouta dokázalo rozseknout.

„Vápencová jeskyně, řekl bych,“ zaskřehotal Kuroki, tvář za průzorem vyčerpanou, zarostlou, oči propadlé. Frederika nevypadala o mnoho lépe. Kdyby je obr posledních několik hodin nenesl, možná by cestu nepřežili. Darkingtonův mozek přesto pracoval s podivně chladnou přesností. Mohl pozorovat a myslet stejně dobře, jako kdyby byl v bezpečí lodi. Jeho tělo byla jedna obrovská bolest, ale ignoroval ji a soustředil se na pochopení toho, co se událo.

Tady, blízko vchodu, byla jeskyně asi šest metrů vysoká a ještě o něco širší. O třicet metrů hlouběji se zužovala a končila. Prostor byl využit jako skladiště: vetešnictví s mechanickými a elektronickými součástkami, spolu s nahrubo opracovanými kovovými a kamennými nástroji, které působily skoro až mile. Stěny byly porostlé tenkými drátky, ze kterých rašily desítky malých krystalických kuliček. Ty vydávaly chladné, bílé světlo, které dělalo venkovní temnotu o to prostší.

„Hmm, jeskyně v kolmém svahu,“ řekla Frederika „Tolik jsem si všimla. Byla jsem celou cestu víceméně vzhůru a snažila se sledovat, kudy jdeme. I když nám to nejspíš k ničemu nebude, že?“ Objala si kolena „Musím se vyspat, ach vážně, musím spát!“

„Musíme nějak navázat spojení,“ ozval se Kurokiho hlas. (Díkybohu a nějakému celé věky mrtvému konstruktérovi, že zvukové mikrofony a sluchátka šlo zapnout pohybem brady do správného tlačítka! Bez možnosti domluvit se by jim nezbývalo už nic jiného než tiše propadnout šílenství.) „Krucinál, snažil jsem se té plechové příšeře ukázat, že jsme inteligentní. Kreslil jsem diagramy a“ zarazil se. „No jo, její stavitelé ji asi nemonitorují. Zkusíme to znovu, až se objeví.“

„Nalijme si čistého vína, Same,“ pronesla bezvýrazným hlasem Frederika „Žádní stavitelé nejsou. A nikdy nebyli.“

„Ne, to ne.“ Pilot vrhl na Darkingtona prosebný pohled. „Ty seš biolog, Hughu. Věříš tomu?“

Darkington se kousl do rtu. „Obávám se, že má pravdu.“

Frederika na ně trpce vyštěkla: „Víte, co je ten velký stroj, támhle uprostřed jeskyně? To, kolem čeho ten robot tak pobíhá?

Povím vám to. Jeho družka!“ Zmlkla. Ozvěna smíchu v helmách byla příliš děsivá.

Darkington pohlédl naznačeným směrem. Druhý objekt měl s bipedálním tvarem robota pramálo společného. Byl nízký a široký, dvakrát tak velký, a stál na osmi krátkých nohách, které mu musely propůjčovat jen velmi malou rychlost a hbitost. Rádiová mřížka, optické čočky a ruce (dvě, ne čtyři) byly podobné jako u dvounohého robota. Další početné končetiny měly tvar dlouhých husích krků se specializovanými zakončeními. Většinu těla pokrýval hladký namodralý kov.

A přesto… ty jejich pohyby…

„Řekl bych, že i v tomhle můžeš mít pravdu,“ pronesl nakonec Darkington.

Kuroki udeřil pěstí do země a zaklel. „Promiň, Freddie,“ zasípal. „Ale můžeš mi, kristepane, vysvětlit, na co narážíš? Kdyby mi tyhle sračky dávaly smysl, nebyly by tak hrozné.“

„Můžeme jen hádat,“ začal Darkington.

„Tak hádej!“

„Robotí evoluce,“ vysvětlila Frederika „Stroje, co tu zbyly po odchodu člověka, se začaly vyvíjet.“

„Ne,“ zamítl Kuroki, „to je kravina Nesmysl!“

„Myslím, že to, co jsme viděli, by nijak jinak ani nebylo možné,“ uvažoval Darkington. „Kovový život nemůže vzniknout spontánně. Jedině atomy uhlíku vytvářejí dlouhá spojení, potřebná k uchování biologické informace. Ovšem stejně dobře možné je i elektronické uchovávání informací. A… stroje reprodukující samy sebe existovaly už před odletem Poutníka.“

„Já myslím, že hodně důležitou roli sehrály mořské vory,“ pronesla Frederika jako ze sna. Oči měla široce otevřené a upírala je na oba roboty. „Vzpomínáte? V zásadě motorizované plující krabice obsahující metalurgické zpracovatelské jednotky, poháněné slunečními bateriemi. Vytahovaly z mořské vody rozpuštěné minerály – hořčík, uran, podle toho, k čemu byl ten který vor určen. Když měl nákladní prostor plný, zamířil ke stanovišti na pobřeží, kde náklad přebralo depo. Potom se vyprázdněný vracel na otevřené moře pro další. Měl inertní navigační zařízení, stejně jako elektronické snímače a různé homeostatické systémy, takže se dokázal vypořádat s běžnými vrtochy prostředí.

A měl taky elektronické otisky obsahující úplné informace jeho vlastní konstrukci. Ty ovládaly palubní mechanismy, které vyráběly veškeré potřebné náhradní díly. Tytéž mechanismy rovněž vyráběly a sestavovaly kompletní duplikáty vorů. Výroba první takové jednotky stála stovky milionů dolarů, nemluvě o předběžném výzkumu a vývoji. Ale jakmile byla jednou na světě, nebylo třeba žádných dalších investic. Rozšiřování výroby nestálo nikoho jediný cent.

Když člověk na Zemi skončil… a veškerý život s ním… mořské vory tu byly stále a trpělivě přivážely svůj náklad do rozpadajících se doků na opuštěném pobřeží, jeden nesmyslný rok za druhým…“

Otřásla se. Pohyb to byl natolik prudký, že šel postřehnout ve skafandru. „Pokračuj, Hughu,“ vyzvala chraplavě. „Jestli víš jak.“

„Žádné detaily vám nepovím,“ začal opatrně. „Sám nevím, jak je možné, aby stroj zmutoval. Ale pokud byly ty otisky v podstatě magnetické záznamy na vodiči nebo pásce, předpokládám, že je tvrdé záření mohlo ovlivnit, stejně jako ovlivňuje organické geny. A těžké radiace bylo nějakou dobu všude určitě dost. Vory začaly vyrábět nedokonalé duplikáty. Většina jich byla špatně zkonstruovaných a, ehm, šla ke dnu. Některé měly naopak své přednosti. Například přestaly dojíždět do doků a čekat desítky let na vyložení. No a jednoho dne byl vyroben vor, který měl první primitivní schopnost získávat kov z bohatších zdrojů, než byl oceán, konkrétně z ostatních vorů. Za stovky milionů let se vyvinul ekosystém. Vždyť proč bychom to nenazvali ekosystémem. Byla znovu dobyta pevnina, rozmnožily se zcela nové typy strojů. Až do dnešního dne, jak jsme měli možnost vidět, že.“

„Ale odkud se ten ekosystém vzal?“ dožadoval se Kuroki.

„Slunce, řekl bych. Touhle dobou už musí být původní solární baterie nepředstavitelně vychytaná. Tipoval bych to na dielektrickou akumulaci na molekulární úrovni, ve speciálních jednotkách, řekněme buňkách, které mohou být i mikroskopických rozměrů. Samozřejmě, produktivita na plošnou jednotku musí být o dost nižší, než byla v našich dobách. Slitiny nejsou tak labilní jako aminokyseliny. Ale to je zas velkou měrou vyváženo jejich větší trvanlivostí. A, jak můžete vidět v téhle jeskyni, vzájemnou kompatibilitou.“

„Uh?“

„No ovšem. Koukni na ty náhradní díly naskládané vzadu. Některé nepochybně v budoucnu zpracují, analogie našeho jedení a trávení. Jiné zřejmě používají jako takové. Představte si, že můžete ze zabitých zvířat vybírat celé orgány a instalovat je do sebe, aby nahradily to, co dochází. Dokonce bych řekl, že je to pro dnešní Zemi běžná praxe. Princip ‚černé skříňky’ byl začleněn do většiny přístrojů našeho století. Tihle ho zdědili.“

„A kde se ten kov bere, to mi řekni?“

„Z nižších typů strojů. Hlavně z přisedlých typů, které rozkládají rudy, vyrábějí základní slitiny a soustřeďují víc dielektrické energie, než spotřebují. Analogie vegetace. Odvážím se tvrdit, že jejich, ehm, metabolismus obsahuje silná činidla Skleněné přihrádky s kyselinou sírovou a dusičnou, přinejmenším. Pochybuju, že mají nějakou náhradu mikrobů. Tahle ekologie si dost dobře vystačí i bez nich. Je to hrubší forma existence než naše. Ale funguje. Funguje.“

„A sex taky,“ zachichotala se poněkud potrhle Frederika.

Darkington jí stiskl ruku v rukavici, až se trochu uklidnila „No,“ řekl, „u složitějších zařízení je docela pravděpodobné, že reprodukce se stala specializací jednoho druhu, zatímco druhý se specializuje na sílu a agilitu. Odvážím se tvrdit, že to s sebou nese i odpovídající psychologické odlišnosti.“

„Psychologické?“ naježil se Kuroki. „Tak moment! Vím, že se toho spoustu navykládá, teda navykládalo, o tom, jaké jsou počítače vlastně elektronické mozky, a jiné bláboly, ale…“

„Nazvi ten fenomén, jak chceš,“ Darkington pokrčil rameny. „Ale tenhle robot používá vyráběné nástroje, ne jen upravené. Problém je jak ho přesvědčit, že umíme myslet.“

„Copak je slepý?“ vykřikla Frederika. „My taky používáme nástroje. Sam kreslil matematické obrazce. Co víc ještě chce?“

„Těžko domýšlet, když o tomhle světě skoro nic nevím,“ řekl unaveně Darkington. „Ale myslím si… hmm… možná jste sami někdy viděli, jak cvičená opice provádí nejrůznější komplikované kejkle, a i tak vás ani na okamžik nenapadlo, že by byla něco víc než jen cvičená opice. Bez ohledu na to, jak podivně to vypadalo.“

„Anebo na to ten robot jednoduše kašle,“ řekl Kuroki. „Takoví lidé by se našli určitě.“

„Jestli je Hughův předpoklad o černé skříňce správný,“ odhadovala pomalu Frederika „potom se robotí rasa musela vyvíjet už jako lovci, a ne že lov vynalezli někdy ke konci své evoluce. Jako kdyby se lidé vyvinuli z tygrů namísto z opic. Jak velký psychologický rozdíl by to znamenalo?“

Nikdo jí neodpověděl. Frederika se zoufale opřela o Darkingtona Kuroki od nich odvrátil oči. Nebyl to možná ani tak výraz taktnosti, jako osamělosti. Jeho dívka byla několik tisíc kilometrů daleko, přímo nad nimi, a on neměl žádnou možnost se jí dovolat a rozloučit se.

Thurshaw neodbytné dobrovolníky varoval, ať nepočítají se záchranou. Provinil se už dost tím, že nechal tři lidi, tři procenta lidské rasy, riskovat život. Kdyby došlo k něčemu nepředvídatelnému, Poutník může jen chvíli otálet v naději, že si člun pomůže k návratu sám. Nakonec ale Poutník zamíří ke hvězdám a Kurokiho dívka bude muset chlapečkovi, kterému dá možná jméno Sam, najít jiného tatínka.

Setsakramentsky bych si teď přál, aby Freddie byla nahoře s ní, pomyslel si Darkington. Anebo ne? Není to jen něco, co bych si měl přát?

Bože! Přestaň s tím a uvažuj, jak z toho ven!

Kolečka v mozku se protáčela v bahně. Co teď, co teď, co teď? Pistole je fuč, Kurokiho rakety jakbysmet, nezbývalo jim nic než nějaké nářadí a přístroje. Na konci jeskyně jsou pravděpodobně uskladněné zbraně, kterými by se ale člověk ubránil jen chvilku. (Malou chvilku, proti železu nebo blesku; ale ukončilo by to tuhle současnou nepředstavitelnou hrůzu, kdy se museli zmítat ve výplodech svého strachu a čekat, než si pro ně obluda přijde, nebo jim dojdou baterie na obnovu vzduchu a oni se udusí.) Lano zavařené kolem pasu a končící v tuně železa každý takový sen předem rozmetalo. Musí komunikovat, nějak, jakkoli, prosit, vyhrožovat, slibovat, balamutit. Jenže obluda o Pythagorovu větu nakreslenou v písku nejevila zájem. Co tedy dál? Jak říci jsem živý‘ něčemu, co živé není?

Ačkoliv co to je, být živý? Jsou bílkoviny neodmyslitelnou a nepostradatelnou součástí všech živoucích bytostí? Pokud dávné mořské vory byly jen složité stroje, na jakém následném stupni složitosti jejich potomci ožili? Hned toho nech, jsi přece biolog a moc dobře víš, že každá taková otázka je empiricky prázdná a rozhodně nemá s uchováním kontinuity jistých bílkovinných procesů, které z iracionálních důvodů milujeme víc než jiné, nic společného.

„Myslím, že se dorozumívají rádiem.“ Kurokiho pomalá mluva zněla cize v tom dunění uvnitř Darkingtonovy hlavy. „Zřejmě nemají potuchy, že zvukové vlny můžou přenášet řeč. Možná jsou dokonce hluší. Uši v téhle rachotící džungli stejně moc platné nebudou. A naše vysílačky jsou rozbité.“ Začal hrabat ve Frederičině batohu. „Já tě neosahávám, Freddie. Tvůj skafandr není zrovna můj typ. Ale napadlo mě, že bych mohl z našich tří rozflákaných stanic sesmolit jednu funkční. Jen si potřebuji vypůjčit nějaké drobné nářadí a přístroje. Jakmile začneme na jeho hovorové frekvenci dělat systematický randál, možná se nám pak bude snažit porozumět.“

„Same,“ ozvala se chabě, „v tom případě si mě ohmatávej, jak je libo.“

„Dobré vědět, pro příště.“ Kuroki se dokonce dokázal zasmát, zaregistroval Darkington. „V tom zatraceným skafandru ze mě leje jak z konve.“

Začal před sebe rozkládat součástky. Darkington, neschopen pomoci, zahanbený, že nepřišel s ničím užitečným, obrátil svou pozornost zpátky k robotům. Byli spojeni a jeho si nevšímali.

Frederika podlehla dřímotě. Noc plynula tak pomalu. Země už byla stará a otáčela se stejně unaveně jako… on… Spal.

Probudilo ho zafunění.

Obluda stála nad nimi. Vysoká, převysoká, vyšší než nebe, zcela vyplnila jejich vědomí a shlížela prázdnýma očima dolů na Kurokiho žalostnou, sotva započatou práci. V jedné ruce měla hořák, druhou vyměněnou za novou, nezranitelná a duchaprázdná jako bůh. Darkingtonovo zpola procitnuté já se před ní na okamžik válelo v prachu.

Potom zaprskal hořák, zasvištělo ocelové lano a Kuroki byl volný.

„Same!“ vykřikla Frederika

„No tak… klídek… kamaráde,“ dusil se pilot v robotově sevření. „Těší mě, že se ti líbím, ale… uh… opatrně!“

Robot volnou rukou zkusmo zakroutil Kurokiho levou nohou. Klouby skafandru povolily. Kuroki zavřeštěl. Darkingtonovi se zdálo, že slyší, jak kosti opouštějí kloubní jamky.

„Né! Ty hnusná mašino!“ Vrhl se k robotovi, ale lano ho na místě zastavilo. Frederika si zakryla průzor a prosila Kurokiho, aby umřel.

Ale on neumřel. Ještě ne. Dokonce ani neomdlel. Nepřestával řvát, zatímco mu robot svým páčícím nástrojem oddělil nohu od zbytku těla Z mezivrstevního prostoru vytekla hermetická směs a zabránila úniku vzduchu ze zbytku skafandm.

Robot ho pustil a odskočil, rukama zuřivě máchal kolem hlavy. Závan kyslíku, uvědomil si Darkington na červenočerném prahu své rozpadající se příčetnosti. Kyslík je skoro stejně reaktivní jako fluor, a na Zemi žádný volný kyslík neexistoval od doby… Kurokiho agónie v záškubech utichla.

Robot se obezřetně vrátil, dloubl do obnaženého masa, utrhl z něj vzorek a odhodil ho stranou. Kus kovu z kloubu skafandru ho, zdálo se, potěšil víc.

Darkington mlhavě zaregistroval, že Frederika leží na zemi poblíž Kurokiho a naříká. On sám byl ještě blíž. Mohl se dotknout jak robota, tak těla. Namísto toho se s mumláním a skučením stáhl.

Robot si zjevně vzal z úniku plynu ponaučení, ale stejně tak zjevně byl odhodlán ve výzkumu pokračovat. Postavil se, přesunul se o bezpečný kus stranou a jeho hořákem vybavená paže zažhnula tenkým, intenzivním modrým plamenem. Kurokiho mrtvola byla rozdělena v půli.

Darkingtonův vesmír zaduněl a vzápětí explodoval. Znovu se vrhl vpřed. Lano mezi ním a Frederikou se natáhlo do dráhy plamene. Kovové žíly se rozestoupily jako dým.

Robot se po něm vrhl, vběhl do kyslíku proudícího z Kurokiho skafandru a ucouvl. Darkington popadl část lana která je poutala ke kvádru. Plamen byl příliš jasný, aby se do něj dalo dívat. Pokud se ho dotkne, bude to jeho konec. Na takové úvahy teď ale nebylo kdy. Slepě a pudově natáhl své vodítko do dráhy plamene řezné trysky.

Byl volný.

„Uteč, Freddie!“ zakašlal a rozběhl se přímo k robotovi. Utíkat před něčím, co vás třemi kroky dostihne, nemělo smysl. Hořák přestal plivat oheň, ale obrovy pohyby byly vratké a nejisté. Stále byl omámený kyslíkem. Že by bolest? V posledním záblesku vědomí Darkington vztekle zadoufal, že se nemýlí. „Uteč, Freddie!“

Robot se vrávoravě pustil za ním. Vyhnul se druhému robotu, tomu velkému, kterého nazvali ženou. Na konec jeskyně. Zbraň, se kterou by mohl bojovat, získat čas, aby Frederika mohla utéct. Na zemi ležel další sochor. Popadl ho a na místě se otočil. Obří postava byla skoro u něj.

Uskočil. Těsně nad jeho helmou o sebe zařinčely ocelové ruce. Vystřelil zpátky do středu jeskyně. Ženský robot se šinul do rohu. Pomalu, nemotorně…

Vyškrábal se na něj.

Zdola se natáhla ruka, aby ho strhla. Zavrčel a ohnal se sochorem. Rána zaduněla jeskyní. Promáčknutá ruka ochabla. Tahle chobotnice neměla ani zdaleka sílu svého dvounohého druha. Její nástrojová chapadla, mnohem zranitelnější, od něj odpadla.

Mužský robot byl už blízko. Darkington švihl zbraní po rádiové mřížce u svých nohou. Praskla. Zamával tyčí a jako smyslů zbavený zavyl: „Stát, ani hnout! Jeden krok a je po ní! Zabiju ji!“

Robot se zastavil. Hrozivý ve své velikosti, stroj, který dokázal člověka ve skafandru rozervat na kusy, zdvihl ruku s hořákem.

„Kdepak,“ procedil Darkington. Otevřel vypouštěcí ventil skafandru a klekl si tak, aby kyslík proudil po čelní straně věci, na které stál. Čidla by měla být citlivější než kůže. Neslyšel, jestli robot-žena vřeštěla jako Kuroki. To se dělo na rádiovém pásmu. Ale když ukázal robotovi-muži, aby se stáhl, poslechl.

„Už je ti to jasné?“ zachrčel. Nebylo to sdělení, byl to výraz nenávisti. „Můžeš mi tím svým plamenometem rozříznout skafandr, ale můj kyslík se stejně rozleje po celé téhle krasotince. Možná mě z ní dokážeš srazit, když po mně něco hodíš, ale při prvním náznaku něčeho takového znovu otevřu vypouštěcí ventil. Přinejmenším pořádné dávce kyslíku neujde. A v tu chvíli jí jednou z těchhle čoček prorazím špičatým koncem téhle tyče. Rozumíš? Tak hezky zůstaň, kde jsi, stroji!“

Robot ztuhl.

Frederika přišla blíž. Stáhla ze sebe smyčku, která ji dříve spojovala s tím, co zbylo z Kurokiho. Na průzoru se jí odráželo světlo, takže jí Darkington neviděl do očí. Hlas měla ztrhaný k nepoznání. „Hughu, ach, Hughu!“

„Běž zpátky ke člunu,“ přikázal jí. Smysl pro logiku se mu vracel.

„Bez tebe? Ne.“

„Hele, teď není čas hrát si na hrdiny. Tvou hlavní povinností je stát se matkou. Já osobně ale doufám, že se pro mě ve člunu vrátíš. Pilot sice nejsi, ale můžou ti z lodi dávat pokyny, jestli jsou nad horizontem. Většinu práce stejně udělá hlavní řídící. Přistaneš tady. Myslím, že si dokážu vyjednat ústup.“

„Ale… ale tomu robotovi trvalo kolem dvaceti hodin, než nás sem přinesl. A to znal cestu lépe než já. Budu muset jít podle kompasu a hádat, většinou. Sice se nebudu už tak často zastavovat, určitě ne častěji, než budu muset. Ale i tak, řekněme, že mi to potrvá dvacet hodin, tak dlouho nevydržíš!“

„Ale zkusit to snad kruci můžu,“ odsekl. „Máš lepší nápad?“

„Tak dobře. Sbohem, Hughu. Ne, chci říct, na shledanou. Miluju tě.“

Místo odpovědi něco zamručel, ale pohledem ji nevyprovodil. Nesměl spustit oči z robota

 

6.

„Zero!“ vykřikla jeho žena, jen jednou, když jí jednotka vyskočila na záda. Chňapla po ní. Sochor jí dopadl na ruku. Ucítil příval bolesti v jejích čidlech, vyslaný komunikátorem jako střela z kuše do jeho těla.

Zuřivě zaútočil. Nepřátelská jednotka švihla sochorem do Jedniččiny mřížky. Zapištěla bolestí. Rána jí ochromila radar a její komunikační tón se znenadání ohyzdně změnil. Zero se na místě zastavil.

Její vzlykot a oslepené opakování Zerova jména pohřbilo jeho vlastní pálivou bolest v místě, kde ho zasáhl žíravý plyn. Stáhl hořák na úzký paprsek a pečlivě zamířil.

Jednotka zaklekla a volnou rukou něco dělala. První znovu vykřikla tentokrát hlasitěji. Manipulátory švihala kolem sebe. Zerova paže s hořákem klesla dolů. Jednotka vstala a zvedla zbraň nad její čočky. Jedno silné bodnutí a mohla přes optiku zasáhnout mozek. Jednotka mu pokynula, aby couvl. Poslechl.

„Pomoc,“ naříkala První. Zero na tu spoušť na její tváři nedokázal pohlédnout. Jejímu deformovanému hlasu ale uniknout nemohl. „Pomoz mi, Zero. Hrozně to bolí.“

„Vydrž,“ zavolal v beznaději. „Teď nemůžu nic dělat. Ta věc je plná jedu. Tím na tebe zaútočila“ Podařilo se mu přezkoumat vlastní interní vjemy. „Bolest za chvíli poleví… při tak malém množství. Ale kdybys dostala velkou dávku, tak nevím. Mohlo by tě to úplně zlikvidovat. Anebo tě ten dvounožec může nenávratně mechanicky poškodit dřív, než bych mu v tom mohl zabránit. Drž se. První moje. Něco vymyslím.“

„Bojím se,“ zachrčela „O nového.“

„Vydrž,“ zapřísahal ji. „Jestli ti ta jednotka znovu ublíží, zničím ji velmi pomalu. Myslím, že tolik si uvědomuje.“

Přiblížil se další funkční dvounožec. Vyměnil si s prvním několik pazvuků, obrátil se a rychle vyšel z jeskyně. „Určitě se vrací zpátky k létajícímu netvorovi,“ zalekla se První.

Slova z ní těžce vypadávala, tu a tam zafňukala, to jak sílilo vnímání škod, ale znovu dokázala uvažovat. „Přivede sem netvora?“

„Nemůžu se za ní pustit,“ namítl, aniž by musel, Zero. „Ale…“ Posbíral energii. Z jeho komunikátoru vyšel řev. „Poplach, poplach! Všichni persónové na příjmu, připravte se k přenosu. Poplach!“

V hlavě mu zablikaly hlasy, blízké i vzdálené, bylo to, jako by do něj někdo nalil energii. Nebyli už s První v jeskyni sami. Vědomí děsivého ničitele na jejích zádech a pach jedu jen pomalu vyprchávaly. Bylo s nimi celé jejich společenství. Několika větami vylíčil situaci.

„Jednal jsi ukvapeně,“ prohlásil otřesený Stý. „Kéž nás za tvé činy nečekají další tresty.“

„Co jiného bys chtěl, aby býval udělal?“ bránil Žera Sedmý. „S něčím tak silným jako netvor nemůžeme jednat bez rozmyslu. Zero na sebe vzal riziko shromáždění informací. A uspěl.“

„A prokázal, že nebezpečí je větší, než jsme se domnívali,“ zachvěl se Šestnáctý.

„I to je drahocenný údaj.“

„Co uděláme, to je teď naše starost,“ přerušil je Stý. „Ač pomalá, jak tvrdíte, že je ta uprchlá pomocná jednotka, předpokládám, že přesto najde netvora dávno před naším shromážděním v horách.“

„Ale než se tak stane, nemůže komunikovat, vysílač má vyřazený z provozu,“ doplnil Zero. „Takže netvor, neznalý událostí, pravděpodobně zůstane, kde je. Navrhuji, aby persónové, kteří jsou v sousedství, vyrazili přímo k této oblasti. Mohou se pokusit odříznout dvounožci cestu.“

„Ty ho zajisté zajmeš během několika minut,“ namítl Stý.

„Nemohu opustit toto místo.“

„Jistě že můžeš. Jednotka, která se zmocnila tvé družky, jí, pokud k tomu nebude vyprovokována logicky nic dalšího neudělá, jinak by ta ztratila svou současnou vyjednávači hodnotu.“

„Jak to víš?“ odsekl Zero. „Vlastně jsem přesvědčen, že kdybych druhou jednotku znovu zajal, tato jednotka by na První okamžitě zaútočila. Jakou jinou má naději než útěk druhé jednotky, která může přivést záchranu?“

„Naděje je podivné slovo, když se použije ve spojení s důmyslným výzvědným okem,“ poznamenal Sedmý.

„Pokud jím vůbec je,“ odporoval Zero. „Jejich činy napovídají, že tito dvounožci jsou více než nemyslící domestikovaní motorikové.“

„Nechť!“ zvolal Stý. „Času nazbyt je pramálo. Nesmíme ohrozit celé společenství v zájmu jednoho člena. Zero, přines zpátky toho dvounožce.“

Nocí plynul nemodulovaný rádiový šum. „Ne,“ odmítl nakonec poslechnout Zero. První k němu natáhla svou nepoškozenou ruku, ale byla příliš daleko, než aby se mohli dotknout. Ani radarem ho nemohla pohladit.

„Brzy budeš zase celá,“ zašeptal. Neodpověděla – vždyť by to slyšelo celé společenství.

Stý kapituloval. Existoval příliš dlouho, aby poznal neoblomný odpor. „Ti, kdo jsou natolik blízko netvora, aby se k němu dostali před úsvitem, podejte hlášení,“ nařídil. Když skončili, přihlásila se všehovšudy asi třicítka, prohlásil: „Nuže dobrá, jděte tam. Všude, kde to bude proveditelné, volte kurs tak, abyste proťali předpokládanou dráhu uprchlé jednotky. Pokud ji zajmete, ihned nás informujte. My ostatní se sejdeme podle plánu.“

Hlasy se, jeden po druhém, vytrácely do noci, až zůstal v kontaktu jen Stý, který vzal na sebe odpovědnost za celé společenství, a Sedmý, jenž byl přítel. „Jak ti je, První?“ zeptal se vlídně Sedmý.

„Ještě sloužím,“ odpověděla unaveným, nestejnoměrným hlasem. „Je to divný pocit, být bez radaru. Stále mám dojem, že do mě každou chvíli vrazí něco těžkého, ale když tím směrem, natočím optiku, nic tam není.“ Odmlčela se. „Nový se právě teď trochu pohnul. Dráha motorických impulsů musí být dokončená. Buď opatrný, Zero,“ řekla prosebně. „Už jsme dnes brali ruku.“

„Stále nechápu tvůj popis vnitřního uspořádání dvounožců,“ zajímal se prakticky Stý. „Měkký, pórovitý materiál prosáklý lepkavou červenou tekutinou; dráždivě výpary… Jak fungují? Kde mají mechanismus?“

„Třeba vůbec nejsou funkční,“ navrhl Sedmý. „Můžou to být čistě umělá zařízení, poháněná chemickou reakcí.“

„Ale chovají se inteligentně,“ namítl Zero. „Pokud je netvor, nebo netvorovi páni, nemá pod přímým řízením, a rádiové spojení mezi nimi určitě neexistuje…“

„Mohou existovat i jiné způsoby, jak monitorovat pomocné zařízení,“ řekl Sedmý. „Co můžeme vědět, my persónové.“

„V tom případě,“ odpověděl Zero, „věděl netvor o jeskyni celou dobu a v tuhle chvíli, mě pozoruje optikou té věci na zádech První.“

„Musíme předpokládat opak,“ pravil Stý.

„To dělám,“ přisvědčil Zero. „Jednám v souladu s přesvědčením, že tito dvounožci nejsou v kontaktu s létavcem. Pokud ale přesto fungují tak, jak doposud fungovali, potom rozhodně mají nezávislou funkci, včetně jistého stupně inteligence, to přinejmenším.“ Zasáhla ho myšlenka tak zdrcující, že ji nedokázal hned vyslovit. Nakonec: „Mohou být netvorovými pány! On pomocná jednotka, oni persónové!“

„Ne, ne, to je nemožné,“ zasténal Stý. Sedmý měl krátkodobé přijetí rychlejší; vždycky dokázal přeskakovat z jedné strany diskuze na druhou. Zasršel:

„Předpokládejme, že tyto malé entity jsou, nějakým neslýchaným způsobem, skutečně krotitelé, nebo dokonce stavitelé té létající věci. Můžeme s nimi vyjednávat?“

„Ne po tom, co se stalo,“ odpověděl pochmurně Zero. Neměl na mysli ani tak to, co udělal on jim, jako to, co udělali oni První.

Sedmý pokračoval: „Taky pochybuji, z filozofického hlediska. Jsou příliš odlišní. Samotné jejich fungování je smrtící: zkáza způsobená jejich létavcem, jed pod jejich kůží. Jistého stupně vzájemného pochopení nakonec dosáhnout samozřejmé lze. Ale byl by to pomalý a bolestný proces. Naší hlavní povinností je naše vlastní forma existence. Proto musíme zcela nepochybně získat navrch ještě předtím, než se s nimi vůbec pokusíme jednat.“ Rozrušeně dodal: „A myslím, že to můžeme dokázat.“

Zero a Stý spletli své intelekty s jeho. Plán rostl jako srážky v přesycené vodní nádrži. Pomalí a slabí, cizinci byli hroziví jen díky svým vysoce vyvinutým výrobkům (anebo možná radikálně modifikovaným domestikovaným motorikům): létavci, trubici, která ustřelila Zerovu ruku a dalším hypotetickým zbraním. Ovšem nevyužitá výzbroj není hrozbou. Pokud by létavce imobilizovali…

Jistě, uvnitř létavce byli nejspíš další trpasličí dvounožci. Včera šlo slyšet jejich hlasy. Ale Zerova cesta ukázala, že jim chybí přiměřené noční smysly. Ale řekněme, že radar mají v nepoškozeném stavu. A radar lze zmást, když víte jak.

Rozkazy Stého přeskočily ke vzdáleným horalům sbíhajícím se k létavci: „Posekejte nejsilnější akumulátorová vlákna, jaká v lese najdete. Smotejte je do lan.

Pod ochranou tmy, radarového okna a objektů na odpoutání pozornosti netvora obkličte. Nyní se domníváme, že nemusí být inteligentní, jen létavý. Lana pevně přivařte k hluboce zapuštěným kmenům. Potom je rychle omotejte okolo podstavy létavce. Spoutejte ho!“

„To ne,“ zhrozil se Dvacátý devátý, „nemůžeme mu přivařit lana na kůži. Anihiloval by nás jedním zážehem. Musíme nejdřív udělat oka a…“

„Tak udělejte oka,“ řekl Zero. „Netvor není přesné kuželovité vřeteno. Má vypouklé trysky. Navlečte mu oka kolem těla těsně nad tryskami. Nemyslím, že se ještě vznese, aniž by si utrhl trubice.“

„To se ti snadno řekne, z bezpečí tvé jeskyně.“

„Ani nevíte, co bych za to dal, kdyby to bylo obráceně…“

Zahanbení lovci uposlechli. Jejich úkol opravdu nebyl tak nebezpečný. Oka, dvě by měla bohatě stačit, když bude lano dost silné, mohou položit v širokém kruhu okolo prostoru srovnaného a zdevastovaného tryskami létavce. Zatáhnout je mohou z dálky, nejspíš sama vyklouznou nahoru a zastaví se těsně nad tryskami, kde bylo létavcovo tělo nejužší. Kdyby se lano přece jen o něco zadrhlo, někdo bude muset honem přiběhnout a uvolnit ho.

Během těch několika vteřin stačí jediné ohnivé kýchnutí a je po něm. Je ale docela pravděpodobné, že létavce, nebo jeho vládce, zaměstnají natolik, aby si toho nevšimli.

„A až budeme mít netvora připoutaného, co potom?“ chtěl vědět Dvacátý devátý.

„Uděláme, co uznáme za vhodné,“ odpověděl Stý. „Pokud to bude vypadat, že s vetřelci nedosáhneme uspokojivého porozumění – jestli budeme mít jakékoli pochybnosti – můžeme postavit katapulty a rozbít létavce na kusy.“

„To by bylo nejlepší,“ přitakal Zero s pomstychtivým pohledem upřeným na jednotku na zádech První.

„Postupujte podle rozkazů,“ nařídil Stý.

„A co my?“ dožadoval se Zero. „Co První a já?“

„Přijdu k vám,“ konejšil ho Sedmý. „Když nic jiného, můžeme spolu držet stráž a pozorovat. Zmínil ses, že vetřelci polarizují snadněji než my. Můžeme počkat, až padne únavou.“

„Dobře,“ souhlasil Zero. Svitla v něm naděje jako světlo líhr noucí se v praskající-skořápce. „Slyšela jsi, První? Stačí, když počkáme.“

„Bolí,“ špitla. Nato odhodlaně: „Můžu minimalizovat spotřebu energie. Přejít do kómatu, nic nevnímat. Cítil, že bojuje se strachem, a uhodl, co ji děsilo: představa, že už třeba neprocitne.“

„Budu na tebe po celou dobu dávat pozor,“ snažil se ji upokojit. „Na tebe i nového.“

„Škoda, že se tě nemůžu dotknout, Zero…“ Její vyzařování pohasínalo, vteřinu za Vteřinou. Jednou nebo dvakrát se vědomí vrátilo, nakopnuté strachem; praskání v Zerových vjemech; ale potom znovu sklouzla do tmy.

Když byla docela netečná, Zero stál a pozoroval jednotku. Ne, entitu. Někde za tím sklem a hrůznou tkání na něj hleděl mozek. Odvážil se zdvihnout ruku. Věc s trhnutím zdvihla zbraň do vzduchu. Zřejmě skutečně uhádla, že optika je nejzranitelnějším místem První. S nezměrnou opatrností spustil ruku zpátky. Entita zavibrovala, neschopná vlastní reakce. Výborně. Aspoň rychleji vyčerpá energii.

Opět se ponořil do vlastních myšlenek. Hodiny zvolna ubíhaly. Vetřelec pochodoval po širokých zádech První, sedal si, zase vyskakoval, plácal se nejprve jednou rukou po těle, pak druhou, vydával dlouhé zvuky, které možná měly za účel zahánět kóma. Občas si strčil do tváře trubičku s vodou. Mnohokrát se Zerovi naskytla, jak se mu zdálo, dobrá příležitost ho překvapit, náhlým přískokem a drtivou ranou, nebo předmětem, který by popadl na zemi a mrštil po něm, nebo dokonce kvapným paprskem hořáku, ale rozhodl se neriskovat. Čas byl na jeho straně.

Krom toho, teď, když počáteční hněv opadl, začal doufat, že entitu možná zajme nepoškozenou. Z fungujícího exempláře se lze dozvědět mnohem víc, než z té roztrhané věci u železného špalku. Fuj, ty plyny, co z ní unikaly! Zerovy chemické senzory se s odporem zatáhly.

V ústí jeskyně se ukázaly první šedivé paprsky úsvitu.

„Máme létavce!“ Bouřlivá slova Dvacátého devátého přiměla Zera k výskoku na místě. Vetřelec se namáhavě pohnul. Když se Zero nepřibližoval, znovu ochabl. „Natáhli jsme mu kolem těla dva kabely. Absolutně bez problémů. Ani se nepohnul. Jen vydával pořád tentýž rádiový šum. Stále se nehýbe.“

„Napadlo mě…,“ spekuloval někdo další z lovecké skupiny. „Není to dlouho… nezachytili jste shora nějaký nesrozumitelný signál?“

„Možná jsou nad mraky další létavci,“ přisvědčil z údolí Stý. „Buďte opatrní. Rozptylte se. Zůstaňte v úkrytu. My ostatní se sejdeme po poledni. Tehdy se opět poradíme. Mezitím podávejte hlášení, kdyby se cokoli dělo. A… dobrá práce, lovci.“

Dvacátý devátý nabídl krátké senzorické spojení. A Zerovi se naskytl obraz: spálená zóna přistání, vzpřímené vřeteno zářící v prvních protáhlých paprscích slunce a kabely vedoucí od létavcova pasu ke dvěma starým a mohutným kmenům. Ano, ta věc byla dozajista lapena. Vítr foukal přes zasněžené vrcholky, rozcinkal les a rozprášil jitřní obláčky. Zřídkakdy viděl svůj kraj tak nádherný.

Vjemy zmizely. Byl zpátky ve své jeskyni. Sedmý zavolal: „Už jsem blízko, Zero, mám vstoupit?“

„Ne, raději ne. Mohl bys vetřelce vyprovokovat k násilí. Sleduji jeho pohyby celou noc. Každou hodinu jsou pomalejší a nepravidelnější. Musí být blízko zhroucení. Prostě počkej venku.

Až si budu myslet, že je komatózní, nechám tě vejít. Jestli při pohledu na tebe nezareaguje, budeme vědět, že ztratil vědomí.“

„Pokud nějaké má,“ zauvažoval Sedmý. „Navzdory naší předchozí debatě se neumím přinutit, abych naprosto vážně uvěřil, že jsou něco víc než jen motorikové nebo výrobky. Velmi důmyslné a komplikované, to jistě… ale něco jako persón?“

Jednotka vydala sérii dlouhých akustických zvuků. Byly mnohem slabší než dosud. Zero si dovolit poddat se pocitu narůstajícího uspokojení. Tuto noc by ovšem nechtěl znovu zažít ani za nic.

O několik hodin později se o pozornost věnovanou vnějšímu světu přihlásil všeobecný poplach. „Uprchlé pomocné zařízení je zpátky! Vstoupilo do létavce!“

„Cože? Vy jste ho nezastavili?“ dožadoval se Stý.

Dvacátý devátý podal podrobné hlášení. „Po změně plánu jsme byli přirozeně příliš zaměstnáni pletením kabelů a dalšími přípravami, než abychom pročesávali les a hledali toho trpaslíka. Jakmile byl létavec spoután, rozptýlili jsme se, podle rozkazu. Nic takového jako těsný kruh kolem vypálené oblasti jsme tudíž nevytvořili. Navíc, naše pozornost se zaměřovala k létavci, pro případ, že by se pokusil uprchnout, a k obloze, pro případ, že se na ní objeví další létavci. V okolí se pohybovali různí divocí motorikové, které jsme ignorovali, a vítr v akumulátorech nabral dost na hlasitosti. Za takových podmínek, jak je vám určitě jasné, stála pravděpodobnost, že mezi námi dvounožec nepozorovaně proklouzne a dostane se do sledovaného prostoru, v podstatě na jeho straně.

Když jsme si ho poprvé všimli, žádný persón nebyl dost blízko, aby se k létavci dostal dříve než on. Vysunul díl v jedné vzpěře a přepnul jakýsi spínač. V těle létavce nad ním se otevřel vstup a vysunul se žebřík. Tou dobou už nás mnoho vběhlo na mýtinu. Jednotka šplhala po žebříku. Váhali jsme v obavě před zážehem. Nedošlo k němu. Jak jsme to ale mohli předvídat? Když jsme se nakonec přece jen přiblížili, žebřík byl zatažený a vstup uzavřený. Sám jsem přepnul spínač, ale nic se nestalo. Předpokládám, že dvounožec, jakmile byl uvnitř, hlavním spínačem toto vnější ovládání deaktivoval.“

„No, aspoň víme, kde je,“ zhodnotil situaci Stý. „Znovu se rozptylte, pokud jste to už neudělali. Dvounožec se možná pokusí utéct a nechat se sežehnout určitě nechcete. Jste si jistí, že létavec nemůže lana přervat?“

„Docela jistí. Při bližší prohlídce to vypadá, že netvor-létavec má jen tenkou kůži z lehké slitiny. Nepředpokládám, že by byla natolik silná, aby snesla tak abnormální tlaky, jakým ji vystaví naše úvazy. Jestli se bude snažit zvednout, rozerve sám sebe vejpůl.“

„Leda,“ hádal Čtrnáctý, jak tak pelášil mlhami v údolí k Polámané mýtině, „vyleze nějaký dvounožec s hořákem a lana uřeže,“

„Ať se opováží!“ rozhorlil se Dvacátý devátý, aby odčinil selhání své skupiny.

„Může mít mocnou výzbroj,“ varoval Zero.

„Na vstup míří deset natažených kuší. Jestli se nějaký dvounožec ukáže, prošpikujeme ho naostřenou ocelí.“

„To by myslím mohlo postačit,“ souhlasil Zero. Pohlédl na zplihlou postavu na První. „Nejsou moc silní, tihle tvorové. Ohavní, vychytralí, ale slabí.“

Jako kdyby věděla, že je o ní řeč, cizí jednotka se s námahou zvedla na nohy a pohrozila mu sochorem. Dokonce i Zero dokázal zaregistrovat únavu v jejím gestu. Další hodina, pomyslel si, a První bude volná.

Polovina této doby uplynula, když Sedmý zvenku poznamenal: „Rád bych věděl, proč sem ti stavitelé… nebo co za inteligenci za těmito ztělesněními stojí… přišli?“

„Jelikož se s námi nepokusili komunikovat,“ pravil Zero s oživenou chmurností v hlase, „musíme předpokládat, že jejich záměry jsou nepřátelské.“

„A?“

„Naučíme je mít se před námi na pozoru.“

Už teď cítil pýchu vítězství. Vtom netvor promluvil.

Přes hory se převalil hlas krmený silou, která ty stovky tun hnala oblohou. Tento výkřik vzápětí smetlo burácení a běsnění napříč rádiovým spektrem, hlasitější než blesk, nesmírné tak, že by dokázalo z oblohy strhnout měsíc i hvězdy. Dvacátý devátý a jeho lovci vřeštěli bolestí, jak jim síla signálu ochromila receptory. Jejich křik se ztrácel, utonul, zahlcen přívalem ženoucím se z úbočí.

Tu a tam, kde se některému akumulátoroví náhodou podařilo zaznít, tančily v lese modré oblouky ohně. Zero a Sedmý ten hluk i z padesátikilometrové vzdálenosti stále vnímali jako lomoz v hlavě. Stý se svými přívrženci v údolí upírali ustarané pohledy k pásmu hor. Na pobřeží volaly ženy: „Co je to? Co je to?“ a akvamotorikové se vrhali do příboje.

Sedmý zapomněl na všechnu opatrnost a vběhl do jeskyně. Nepřátelská entita se stěží pohnula Zero ani Sedmý si toho však nevšimli. Oba se vrhli zpět ke vchodu do jeskyně a vyděšeně hleděli ven.

Nebe bylo prázdné. Les zvonil ve vánku. O tom, že je něco v nepořádku, svědčil jen ten rádiový řev zpoza obzoru. „Nevěřil jsem…,“ vykoktal Sedmý. „Nečekal jsem… tak hlasitý tón…“ Zero, který museí myslet na První, se vzmužil k rozhodnosti. „Nám neubližuje,“ prohlásil. „Ještěže nejsem tak blízko jako lovci. I oni by to ale měli chvíli vydržet. Uvidíme. Pojďme, vrátíme se dovnitř. Hned jak zajistíme vězně.“

Netvor promluvil.

Tentokrát to nebyl pouhý ohavný řev, ale řeč. Ne slova tajen výjimečně. Několik obrazů. Tyto výskyty byly však náhodné. Netvor promlouval vlastní řečí – řečí šílenství.

Lapený všemi kanály rádioreceptorů, které měl v sobě, Zero se proměnil v netvora.

TititititiTÁti-nulanulanulanula-titiTÁti & vektorový součet: nekonečný součet nekonečně malých od nuly –do– NEKONEČNA, ti-titi-TA-tititinula (gamma barevný chaos, bum a je po vesmíru rozprášit hvězdy &planety& výbuchy-ohně BLOK TEN NEUTRONOÝ BLOK TEN NEUTRONOVÝ BLOK TEN BLOK TEN BLOK TEN NEUTRONOVÝ) jedna– jedna***nenenula-DATTA-titicvrlikevrlik spálit slunce & měsíce, spálit hvězdy & mozky, spálitspálitspálit SpálitŠpálit Táti– TátiTáti dej sem padesát milionů logaritmů hned tuhle mikrosekundu jinak Shoříš titititi-DAYADHVAM-DAMYATA

A jedna dlouhá divoká logaritmická spirála po energočasoprostorovém kontinuu potenciální gradient Xprodukt i, j, k ale násobit čas rychlostí světla v nicotě a odmocnina z minus jedné (dvě, tři, čtyři, pět, šest ZMĚNA na dvanáctkový výpočet zzzzzzzzzzz) buzzzzzzzzzzzZ

integrál lomeno sigma del křížek H d sigma rovná se jedna lomeno c krát integrál lomeno sigma parciální E vzhledem k t tečka d sigma ale platí pro nekulovýtvarentropikoordinátetransformacetop & kvantumelektrodynaminábojelektrickáefázelagradienteplota stoupá až shoří Shoří SHOŘÍ

ti-ti-ti-cvrlikcvrlikcvrlik od orlího hnízda ke slepému hlodavci a zase zpátky O pomoc kmen hoříhoříhoří PROTO ZNIČIT ve jménu sedmi hromů.

Vše-co-bylo, vyrvat kořeny existence a splácnout tlustou kulatost světa rrrozpárat časoprostor napříč a mrštit ho do vyskakující prapůvodní energie vše co bylo & bude, samotný fakt, že kdysi opravdu existoval se raší trhá na kousky a Shoří

Shoří

Shoří

Shoří

Když slunce spadlo do mísy nebe a nebe prasklo dokořán a hory se roztekly jako řeky a vytvořily tváře, které se šklebily a zíraly, a Měsíc vyšel na západě a vychrlil tu hrůzu, co mu způsobil, Zero běžel.

Sedmý neběžel.

Nemohl, jako solný sloup ležel u vchodu jeskyně, jenž se stal branou všech hrůz a zkázy. A když Bůh sestoupil, nepřestávaje křičet svou řečí, řečí šílenství, Jeho ohnivý ohon roztavil Sedmého na kaluž.

O padesát milionů let později hvězda zvaná Pelyněk sestoupila z nebe; a na zemi dopadlo velké ticho.

Zero se nakonec vrátil domů. Že tam nenašel dvounožce, ho nepřekvapilo. Přišel si pro něj pán, pochopitelně. Když ale uviděl, že První je nedotčená, hodnou chvíli jen stál a mlčel. Skutečně.

Když ji přivedl k sobě, První – jež nebyla bdělá, když byl rozbit a přetvořen svět – nedokázala pochopit, proč ji vyvedl ven a modlil se, že jim byla udělena milost, teď i v hodině jejich roztavení.

 

7.

Darkington nabyl plného vědomí, až když byl člun ve vesmíru. Potom se vytáhl do sedadla vedle Frederiky. „Jak jsi to dokázala?“ hlesl.

Její pozornost se dál upínala k řízení. I s pomocí řídícího a rádiových instrukcí z lodi to nebyl pro nováčka snadný úkol. Nepřítomně odpověděla:

„Vystrašila jsem roboty. Ukotvili člun, abys věděl. Kabely příliš silnými, než aby se daly přetrhnout. Musela jsem znovu ven a hořákem je odříznout. A to jsem se sotva před tou smečkou dostala včas dovnitř. Věděla jsem, že mě zpátky nepustí. Tak jsem je vyplašila. Pak jsem vyšla ven, přepálila kabely a letěla pro tebe.“

„Bylo to o fous,“ zachvěl se. „Každou chvíli bych ztratil vědomí. Jednou se mi to podařilo, ale to už jsem byl na palubě.“ Čas odměřovalo jen ševelení brzdových trysek. „Dobrá,“ hlesl, „vzdávám se. Uznávám, že jsi obdivuhodná, skvost duchapřítomnosti, a netuším, jak se ti podařilo odehnat nepřítele. Pověz.“

Řídící vypnul motor. Letěli volným pádem. Obrátila k němu svou ztrhanou, zpocenou, umazanou a milovanou tvář a rozpačitě vysvětlovala: „Nic zvláštního mě neosvítilo. Neměla jsem co ztratit a tak jsem si tipla. Věděli jsme vcelku jistě, že roboti používají rádiovou komunikaci. Dala jsem palubní vysílač na plný výkon, v naději, že taková síla na ně bude příliš. Pak mě napadlo ještě něco. Když má někdo v hlavě radiopřijímač napojený přímo na nervový systém, není to něco jako telepatie? Prostě mi to připadalo jako přímější cesta než posílat všechno, co řekneme, přes hrtan. Třeba bych je mohla zmást vysíláním neznámých signálů. Nic starého, dávno známého, samozřejmě. Na přirozený rádiový šum budou zvyklí. Ale… prostě… řídící má v sobě i pěkně komplikovaný počítač, který za vteřinu vykonává miliony operací. Jde o přenášení informací, ne šumu; informací, které, jak mi připadalo, tlupa polodivochů těžko zvládne.

V každém případě, nebylo od věci to vyzkoušet. Napojila jsem vysílač paralelně na ejektorové okruhy, takže počítačový výstup nejenže řídil člun jako obvykle, ale současně moduloval rádiové vysílání. Potom jsem počítači zadala těžký astronavigační problém, znovu si nasadila skafandr, sebrala každý kousíček odvahy, co jsem měla v těle, a vyšla ven. Nic se nestalo. Přeřezala jsem kabely. Po robotech ani památky. A zatímco jsem manévrovala a hledala jeskyní, nechala jsem počítač ,mluvit‘. Musela jsem pracovat rychle, abych kompenzovala svou neobratnost; nechci si ani představit, jak ten výstupní signál musel ‚znít’. Být cítit? No a pak jsem přistála, otevřela vzduchový uzávěr a ty jsi vešel dovnitř a…“ Sevřela ruce v pěst. „Ach bože, Hughu! Jak to řekneme Samově dívce?“

Neodpověděl.

Poslední jemný impuls a člun přirazil k lodi. Kotvy zapadly a změněná rotace plavidla jim vrátila Zemi do zorného pole. Darkington několik minut provázel planetu pohledem a pak řekl: „Sbohem. Hodně štěstí.“

Frederika si utřela slzy. Špinavé ruce zanechaly na její tváři šmouhy. „Myslíš, že se ještě někdy vrátíme?“

„Ne,“ odpověděl. „Země nám už nepatří.“

 

Poprvé vydáno v časopise Analog v březnu 1962.

Přeložil Vladimír Lackovič.