Olaf Neddelsohn pracoval na poštovním úřadě u Magdalen Gate jako směnárník už víc let, než kolik si kdo ve městě dokázal vzpomenout. Každé ráno ho bylo možné spatřit, jak vyráží ze svého pokoje v penzionu na State Street kolem pouličních Stánků s jejich jablky a sýry a mizí v útrobách podzemní dráhy, jen aby se z ní vynořil ve stanici na druhé straně širokého bulváru naproti Magdalen Gate. Některá rána se zastavil v trafice nebo u novinového Stánku, a až pak vstoupil do posvátné síně poštovního úřadu. V sedm hodin se ale už bez výjimky nacházel u telegrafní pásky a kontroloval nejnovější směnné kurzy. V půl osmé pak pravidelně zapisoval na břidlicovou tabuli kouskem křídy nové údaje. A s posledním úderem zvonů v osm hodin pokývl uctivě hlavou k portrétu Jeho Veličenstva krále Walthera IV., vytáhl nahoru rolety a dal se do vítání všech obchodních cestujících, které k němu zavála potřeba.
Od té chvíle až do doby oběda a poté znovu od jedné hodiny do šesté Olaf žil a dýchal směnou cizokrajných měn. Pod jeho zkušenou rukou se z dolarů stávaly libry šterlinků; rubly se měnily na marky; pesa na koruny; jeny na franky. Ať už se jednalo o jakkoliv exotickou kombinaci, Olaf ji vždy vyřídil s úsměvem, laskavým slovem a otázkou na země tisknoucí bankovky, které posunoval po pultíku mezerou pod zamřížovaným oknem. Za ty roky si v duchu vytvořil obrazy o národech i celých kontinentech. Dokázal by vyjmenovat každou existující zemi spolu s konkrétní příchutí jejích peněz, velkými památkami a pamětihodnostmi i národní kuchyní.
Na hlubokou mosaznou výzvu gongu oznamujícího konec otvírací doby rolety opět zatáhl a od šesti do sedmi hodin urovnával účty, vyplňoval hlášení, utíral do čista mokrým hadrem břidlicovou tabuli, kontroloval, jestli je na další den připravená křída, vzdával čest portrétu krále a následně vyrážel zpět do svého podnájmu. Některé večery si na plotýnce v pokoji připravil fazole, jindy se připojil k ostatním nájemníkům na poněkud pochybnou pečeni paní Wellsové. Poté se vydal na krátkou kondiční procházku, početl si chvíli v dobrodružných knihách, pro které měl velkou slabost, a zhasl světlo. O sobotách si zašel do zoo nebo do pánských klubů čtvrté kategorie, které si mohl dovolit. O nedělích chodil do kostela.
Měl pověst muže mála potřeb, vlažných tužeb a vřelé laskavosti. Romantický oheň, který v něm rozněcovaly exotické mince a bankovky, byl něčím, oč by se jen s obtížemi dělil, dokonce i kdyby měl někoho, s kým by se o něj dělit dalo.
A je třeba říci, že v celém městě nebyl člověk k tomu méně vhodný než Lord Iron.
Lord Iron, rodným jménem Edmund Scarasso, zdědil titul a majetek svého otce. Nejprve ho vložil do války, poté do moci a nakonec do neblahé proslulosti. O jeho rodinném sídle za městem se říkalo, že může soupeřit s královým. Lord Iron tam ale trávil jen málo času. Ve městě měl dům se dvěma sty pokoji uspořádanými kolem, ústředního nádvoří se zahradou, ve které rostlo na stromech městu neznámé ovoce a z květů se linuly znepokojivě exotické vůně. Sluhů měl bezpočet jak mravenců v mraveništi a jeho osobní majetek přesahoval bohatství některých menších států. A nikdy, říkalo se, nebylo tolik bohatství, moci a vlivu promarněno na tak zkaženou duši.
Neprošla jediná noc, aniž by se nevyprávěla nějaká nová historka o Lordu. Ironovi. Bylo pozabíjeno na deset tisíc slavíků a jejich těla vyhozena na skládku s výjimkou jazýčků, jen aby Lord Iron mohl ochutnat nezvyklý předkrm. Lord Biethan byl přinucen splatit rodinné dluhy tím, že poslal své tři dcery Lordu Ironovi, aby mu byly na týden volně k dispozici. Ten je pak vrátil jejich otci se znepokojivě mdlými úsměvy a mísou z růžového dřeva naplněnou po okraj stříbrem, jako „kompenzaci za nadužívání jeho lordstvem“. Zelináři, který měl tu smůlu, že jednoho zšeřelého a mlhavého rána Lorda Irona nepoznal, se kousavý komentář postaral o bičování, jež ho málem stálo život.
Neexistoval žádný způsob, jak by kdokoliv s výjimkou samotného Lorda Irona mohl potvrdit, která z tisíců obvinění a nařčení, jež se mu kladla na vrub, byla pravdivá. Nebylo pochyb o tom, že Lorda Irona nikdy nikdo nespatřil oblečeného v čemkoliv jiném než tom nejdražším sametu a hedvábí. Běžně se pohyboval ve společnosti krásných žen diskutabilní pověstí. Kouřil ten nejjemnější tabák i jiné, exotičtější rostliny. Násilí, smyslnost a výstřednost byly předivem, ze kterého byl utkán jeho život. Kdyby ho nechránilo bohatství spolu s pavučinou úplatků a vydírání, byl by už před mnoha lety bezpochyby pozván k tanci na šibenici. A pokud byl válečným hrdinou, tím hůře.
A tak nejspíš nebylo divu, že když jeho přisluhovač a kumpán Lord Caton – jednou mezi řečí zmínil jakousi nepatřičnou kuriozitu v zákonu o směně peněz, zlovolná mysl Lorda Irona se této zmínky chutě chopila. Mezi mnoha jeho nectnostmi byla totiž i záliba v krutých žertech. Takhle tedy došlo k tomu, že Lord Iron a hrstka rozjívených hýřilů jako jeho doprovod dorazili jednoho úterního rána na poštovní úřad u Magdalen Gate.
* * *
Olaf si přitáhl balíček bankovek a silou vůle se snažil zařídit, aby se mu netřásly ruce. Vlažný úsměv a kamenné oči Lorda Irona mu ke klidu nijak nepřispěly. Žena zavěšená Lordu Ironovi za paží se chabě pokusila předstírat lítost.
„Nuže,“ prohlásil Olaf a začal se bankovkami probírat, „tak se na to podíváme.“
Nepodobaly se žádné měně, kterou doposud spatřil. Archy byly ještě o něco větší než klasické papírové čtvrtky, rytina představovala změť barev – karmínové, indigové a bledé broskvově oranžové. Povýšený obličej, který z nich shlížel, působil maursky. Ozdobná písmena určovala hodnotu bankovek na tisíc konvertibilních guldenů a jako místo vydání Nezávislý protektorát
Analdi-Wat. Zatímco prsty přejížděl po nápisech, napadlo Olafa, jak může být protektorát nezávislý.
„Je mi velice líto, pane,“ prohlásil. „Ale nejedná se o evidovanou měnu.“
„A to je snad můj problém?“ zeptal se Lord Iron a pohladil se přitom po vousech. Měl sytý hlas, tichý a mužný – takový, po jehož zaslechnutí Olaf ucítil, jak zrudl.
„Chci tím jen říct, pane, že vám na ně nemůžu nabídnout žádný směnný kurz. Nemám je na své tabuli, jak vidíte, a tak nemohu…“
„Jedná se o platné platidlo vydané suverénním státem. Rád bych si je nechal proměnit na libry šterlinků.“
„Tomu rozumím, můj pane, jde jen o to…“
„Je vám znám zákon o směně peněz?“ zeptal se Lord Iron. Tmavovlasá žena zavěšená na jeho paži se na Olafa usmála s veškerým soucitem, který had dokáže věnovat myši.
„To… samozřejmě, můj pane… to je…“
„Takže si vybavíte druhé ustanovení dodatku Lorda kancléře z roku 1652?“
Olaf si zvlhčil rty. Připadalo mu, že má místo mozku v hlavě bavlněnou vatu.
„Máte na mysli ustanovení proti spekulaci, pane?“
„Správně,“ přitakal Lord Iron. „Píše se tam, že každý směnárník ve službách koruny musí provést požadovaný převod mezi platnými platidly vydanými suverénními státy do dvaceti čtyř hodin, jinak bude podroben přezkoumání své licence.“
„Můj… můj pane, to není… pracuji tu už velmi dlouho, pane…“
„A pochopitelně,“, pokračoval Lord Iron, aniž by z Olafa spustil ledový pohled, „k přezkoumání by vedlo i stanovení dané měně svévolné hodnoty, že? A věřte mi, milý příteli, že určit výsledek onoho přezkoumání je zcela v mých silách.“
Olaf polkl, aby si uvolnil hrdlo. Úsměv mu poněkud povadl.
„Jestli jsem se vašeho lordstva nějakým způsobem dotkl…“
„Ne,“ pronesl Lord Iron v očích s čímsi vzdáleně připomínajícím účast. „Prostě jste jen byl na špatném místě, když na mě přišla nuda. Zničit vás mi připadá jako dobré rozptýlení. Objevím se tu zítra touto dobou. Pěkný den, pane.“
Lord Iron se otočil a odkráčel. Jeho svita ho následovala. Když vyšel ze dveří na ulici poslední z nich, rozhostilo se ticho jako v hrobě. Olaf si všiml pohledů poštovních úředníků upřených na něj a vykouzlil mdlý úsměv. Velké hodiny ukazovaly dvacet minut po jedenácté. Zítra v poledne, uvědomil si Olaf, už možná nebude mít směnárnickou licenci.
Rolety tentokrát zatáhl brzy a vpředu nechal připíchnutý vzkaz, aby zákazníci v nutných případech klepali a v ostatních svou návštěvu o den odložili. Ze šuplíků vytahal veškeré podklady týkající se jeho zaměstnání – místopisný seznam, fiskální záznamy, konverzní tabulky. V polovině odpoledne konečně zjistil, kde se nachází Nezávislý protektorát Analdi-Wat, ale nic, co by dávalo do vztahu systém konvertibilních guldenů s jinou známou měnou. Poslední známá provedená směna se zjevně týkala škeblí zavinutce penízkovitého a ani zde nebyla uvedena žádná konkrétní čísla.
Den se začal chýlit ke konci a světlo proudící do haly poštovního úřadu nejprve zrůžovělo, potom zesláblo a přenechalo místo stínům. Olaf rozesílal stále zoufalejší zprávy kolegům směnárníkům z jiných poštovních úřadů, knihovníkům z městského ústředního informačního oddělení a do kanceláře Lorda správce pokladu. Když pak zvony odbyly pokročilou hodinu, bylo jasné, že odpovědi se nedočká dřív než ráno. To znamená, že se žádné odpovědi nedočká včas.
Pokud se Olaf se směnou opozdí, bude mu pozastavena licence. Pokud si vymyslí pro guldeny nějakou náhodnou hodnotu, bude mu pozastavena licence. A neexistovaly žádné údaje, že kterých by se dala odvodit vhodná rovnice.
V břiše se mu dmuly beznaděj a vztek, když svou přepážku zavíral. Vrátil knihy na místo, utřel tabuli a poznačil těch pár transakcí, které uskutečnil. Ruka se mu chvíli vznášela nad pancéřovanou skříňkou.
Nacházely se v ní fondy, ze kterých každý den čerpal, aby splnil požadavky své klientely. Libry šterlinků, jeny, ruble. Napadlo ho, kdyby si naplnil kapsy aktuálním obsahem pokladničky, jak daleko by se asi dostal, než by ho chytili. V hlavě mu vykvetla romantická představa útěku, aby v průběhu jediného nádechu a výdechu zase uvadla. Vytáhl jen jedovatě zářivé bankovky Nezávislého protektorátu Analdi-Wat a v pokladně je nahradil stvrzenkou. Pak pevnou rukou skříňku zamkl, přehodil si přes sebe kabát a odešel.
Když sestupoval po mramorovém schodišti na ulici, utvrdil se v duchu v tom, že Lord Iron je zlý člověk. Ale krom toho mocný, bohatý a s dobrými konexemi. Bylo toho málo, co malý člověk jako Olaf mohl udělat, pokud se ho muž podobného postavení rozhodl z pouhého rozmaru zničit. Kdyby se jednalo o ďábla, mohl by se alespoň uchýlit k modlitbě.
Olaf se zastavil u novinového stánku, koupil si večerník a balení citronových mentolek a dovlekl se ke stanici na druhé straně ulice. Zatímco čekal na nástupišti, naslouchal syčení a skřípání podzemních vlaků. V novinách si četl s otupělou apatií člověka, kterému se to nejhorší už stalo. Pohřešované děcko bylo nalezeno živé ve Stonemarketu. Deník proslulé kurtizány byl prodán na aukci anonymnímu kupci za rekordní cenu. Policie začala prosazovat zákaz vstupu na říční mola v naději, že se sníží počet nehod končících utopením. Levný inkoust zanechal víc stop na Olafových prstech než v jeho hlavě.
V penzionu snědl Olaf u společného stolu mechanicky večeři, pak se odebral do svého pokoje a mamě se pokusil na vše zapomenout při četbě brakových dobrodružných příběhů. Přítomnost vraha mezi účastníky safari přívětivého hraběte Pendragona najednou nebyla tak uchvacující, bez ohledu na to, že v nebezpečí byla i ctnostná Hanna Gableová. Kolem půlnoci Olaf zhasl lampičku, přetáhl si přes hlavu tenkou vlněnou deku a pustil se do úvah, co bude dělat, až jeho působení na poštovním úřadě skončí.
O dvě hodiny později se s výkřikem probudil. Ještě v noční košili vyběhl do společenské místnosti a začal se prohrabovat hromadou třísek a novin, které paní Wellsová používala k zapalování ohně. Když našel večerník, znovu si přečetl článek s podrobnostmi o prodeji zápisků kurtizány. Nebylo tam nic, co by se vztahovalo bezprostředně k jeho situaci, přesto jeho nečekané a triumfální zavýsknutí vzbudilo celý dům.
Do práce přišel následující den později než obvykle, s vaky pod očima temnými jako podlitiny, avšak pružným krokem. Svůj ranní rituál absolvoval trochu uspěchaněji než obvykle, aby dohnal ztracený čas, když se ale v jedenáct hodin otevřely dveře na ulici a Lord Iron se svou smečkou urozených aristokratů vtrhl dovnitř, byl dobře připraven.
Lord hon přistoupil k okénku jako popravčí k oprátce. Žena po jeho boku byla dnes dopoledne plavovlasá, ale ve všech ostatních ohledech mohla být dvojčetem té včerejší. Olaf směrem k nim učinil krátkou nervózní poklonu.
„Lorde Irone“ pozdravil příchozího.
Výraz Lorda Irona byl odtažitý jako Měsíc na obloze. Olafa napadlo, že jeho lordstvo možná popíjelo ještě dnes ráno.
„Vysvětlete mi, jak je možné, že jste selhal.“
„Nuže, pane, obávám se, že to nemohu. Mám tu pro vás vaše peníze. Vychází to ale jen na necelých deset liber, bohužel. Je to ovšem maximum, které trh dokáže unést.“
Třesoucí se rukou Olaf posunul obálku po pultu k Lordu honoví. Ten na ni pohlédl a v očích mu zaplála zloba
„Trhl A jaký trh to asi tak má být?“
„Obchod s foukaným sklem na Harrington Square, pane. Mám nabídky ještě ze tří dalších firem v sousedství, ale jejich byla nejlepší. Pochybuji, že byste sám někde získal lepší.“
„A co s tím má tohle všechno společného?“
„Nuže, právě tam koupili ty guldeny,“ odpověděl Olaf hlasem poněkud váhavějším a výše posazeným, než by se mu líbilo. Prozradil také o něco víc, než měl původně v úmyslu. „Mám důvod se domnívat, že je chtějí použít jako balicí papír. Na křehčí zboží. Jako novinku.“
Tvář Lorda Irona ztemněla.
„Vy jste prodal moje bankovky?“ zahřímal.
Olaf předvídal mnoho možných reakcí. Násilí, hněv, pobavení. Dokázal si představit stovky námitek, které mohl Lord Iron vůči jeho jednání vznést. Naprosté nepochopení mezi ně ale nepatřilo. Olafovo překvapení propůjčilo jeho hlasu jistotu.
„Pane, to vy jste je prodal. Mně. Přesně o tom je směna pane. Měna je něco, co se prodává a kupuje, právě tak jako švestky nebo plynové přípojky. Právě to, co děláme my tady.“
„Přišel jsem si pro libry šterlinků za guldeny, ne za balicí papír!“
Olaf v tu chvíli pochopil, že Lord Iron skutečně neví, o čem je řeč. Narovnal se a uhladil si vestu.
„Pane,“ začal. „Pokud ke mně přijde zákazník se sto dolary a já mu za ně odevzdám sedmdesát liber, tak ne kvůli tomu, že bych nad nimi odříkal nějaké zaklínadlo v latině. Na světě zničehonic nebude o sedmdesát liber víc a o sto dolarů méně. Já dolary nakupuji. Vy jste mi přišel prodat své guldeny. Budiž – koupil jsem je tedy.“
„Jako balicí papír!“
„A na tom záleží?“ vyštěkl Olaf a překvapil tak Lorda Irona sebe. „Kdybych je investoval do cenných papírů v Analdi-Wat neboje použil na podpal, tak ani jedno z toho není vaše věc. Někdo byl ochotný je koupit. Díky tomu mohu zcela oprávněně prohlásit, kolik jsou za ně lidé ochotní zaplatit. To je váš směnný kurz. A to jsou vaše peníze. Děkuji vám za návštěvu a přeji pěkný den.“
„Tu cenu jste si vymyslel,“ odtušil Lord Iron. „Stanovením svévolné hodnoty…“
„Dobrý bože, člověče,“ přerušil ho Olaf. „Copak jste neslyšel, co říkám? Na tom nebylo pranic svévolného. Obešel jsem několik potenciálních kupců a vzal nejlepší nabízenou cenu. Co máte na mysli tou, hodnotou, když ne to, co se za ni dá koupit?
Pět šilinků má hodnotu pecnu chleba, poháru vína nebo knihy básní v levné vazbě, protože právě to si za ně koupíte. Vaše desítky tisíc konvertibilních guldenů vám koupí devět liber a sedm šilinků, protože právě to je za ně ochoten někdo zaplatit. A tak je tu máte, tady v této obálce.“
Nikdy předtím ve svém životě Olaf neviděl, jak na něj s otevřenými ústy hledí příslušníci vyšší šlechty. Kotérie Lorda Irona na něj zírala, jako by plival oheň a pšoukal síru. Plavovlasá žena ustoupila o krok dozadu a osvobodila tak pravici jeho lordstva.
Zašel jsem příliš daleko, napadlo Olafa. Teď mě zabije.
Lord Iron stál po několik dlouhých okamžiků mlčky a zdálo se, že se celý svět točí kolem něj. Potom se zasmál sám pro sebe.
„Mírou hodnoty věci je to, co si za ni lze koupit,“ opakoval, jako by si ta slova vychutnával. Potom se otočil k plavovlasé ženě: „Myslím, že to mluvil o tobě, Marjorie.“
Ženě zčervenaly tváře do šarlatova. Lord Iron se opřel o pult před Olafovým malým zamřížovaným oknem a prstem pokynul Glafovi. Proti svému nejlepšímu úsudku se k němu Olaf naklonil.
„Máte zvláštní způsob nahlížení na svět,“ prohlásil Lord Iron. Bylo mu cítit z úst. Absint, napadlo Olafa „Podle toho, co říkáte, si pekař za svůj chleba kupuje mých pět šilinků.“
„A co je na tom špatně, pane?“ zeptal se směnárník.
„A vinárník potom od něj ty mince koupí za sklenici vína Tak proč nekupovat chleba rovnou za víno? Když mají tutéž hodnotu?“
„To by se zajisté dalo, pane,“ připustil Olaf. „Cokoliv můžete vyjádřit v přepočtu na cokoliv jiného, pane. Kolik citronových koláčků stojí kůň? Na kolik večerníků vyjde dobrá večeře? Určitě to není o nic složitější než stanovit přepočty mezi jeny a rubly, pokud člověk přijde na ten trik.“
Lord Iron se znovu usmál. Do očí se mu vrátil původní, téměř ospalý výraz. Přikývl.
„Balicí papír,“ pronesl. „Pobavil jste mě, mužíčku, a to jsem si myslel, že něco takového už ani není možné. Souhlasím s tímto obchodem.“
S tím si Lord Iron strčil obálku do kapsy, otočil se a nejistým krokem vypochodoval z poštovního úřadu do poledního světla před Magdalen Gate. Když se dveře zavřely, následovala pauza o délce asi tří úderů srdce a po ní začal jeden z poštovních úředníků tleskat.
O chvíli později se klenba nad přepážkami poštovní instituce naplnila nadšeným aplausem. Olaf zničehonic pocítil slabost v kolenou, mírně se uklonil, zatáhl rolety na svém okně a vydal se na pánské toalety, do kterých vyprázdnil obsah svého žaludku, pak se tam posadil na chladivé dlaždičky na podlaze a začal se smát tak, až mu tekly z očí slzy proudem.
Postavil se Lordu Ironovi a unikl bez poskvrny na své kariéře. Bylo to bezpochyby největší dobrodružství v jeho životě. Nic, co kdy učinil před tím, se tomu nemohlo vyrovnat, a dokázal si představit, že ani v budoucnu to žádná událost nepřekoná.
A také nepřekonala, jak se ukázalo, skoro šest a půl měsíce.
* * *
Byl studený, jasný únor a hvězdy se na obloze objevily mnohem dříve, než Olaf vyšel z úřadu u Magdalen Gate. Celou cestu podzemní drahou Olaf snil o konvici teplého čaje, vytopené místnosti a závěru posledního románu, který měl rozečtený. Atherton Crane byl na samém pokraji odhalení spiknutí zlovolného Junwanga Ko, netušil ale zatím, že padouch má ve svých spárech Kelly 0’Callahanovou. Vše nasvědčovalo tomu, že půjde o velmi příjemný večer.
Hned, jak vstoupil do penzionu, věděl, že je něco špatně. Když si svlékal kabát a dával klobouk na věšák, ostatní nájemníci rozesazeni kolem společného stolu ztichli a záměrně se dívali jinam. Paní Wellsová se ho s tváří sice přátelskou, ale jinak bledou jak stěna vydala přes pokoj přivítat.
„Máte tu zprávu, pane Neddelsohne,“ oznámila „Přišel jakýsi muž a nechal ji tu pro vás. Velmi důležitou.“
„Kdo to byl?“ otázal se Olaf, jemuž v srdci rozkvétaly obavy vycházející spíše z jejího rozrušení než z jakéhokoliv pocitu viny ve vlastním svědomí.
„Nemám tušení,“ prohlásila paní Wellsová a nervózně si mnula ruce, „ale vypadal… nu, tady to máte, pane Neddelsohne. To je ten dopis, co tu pro vás nechal.“
Obálka, kterou mu vtiskla do ruky, měla barvu čerstvého másla, byla hladká jako hedvábí a byla také docela silná. Vyražený erb patřil Lordu Ironovi. Olaf na dopis zíral, jako by mu podala zmítající se zmiji.
Paní Wellsová přecedila přes zuby omluvu. Olaf rozlomil voskovou pečeť a vyňal z obálky jediný list papíru. Byl popsán roztřeseným, leč čitelným rukopisem.
Pane Neddelsohne…
Došlo k tomu, že vás potřebuji kvůli vypořádání sázky. Okamžitě po přijetí tohoto vzkazu vyrazíte do klubu Bafomet. Vaše nesnáze vám pochopitelně vynahradím.
Vzkaz nebyl podepsaný, Olaf ale o jeho autorovi neměl sebemenší pochyby. Beze slova si znovu natáhl kabát, klobouk vrátil na hlavu, vyšel ven a zamával na drožku. Z ulice viděl v okně tváře paní Wellsové a svých spolunájemníků.
Klub Bafomet se krčil na nejistém území mezi činžovními domy a pivnicemi Stonemarketu a vilami a tanečními síněmi Granite Hillu. Záblesky zpoza oken ulici ozařovaly jen mizivě, maximálně svým stylem. Z vyprávění, která Olaf zaslechl, prý existovali členové klubu, kteří při svých příchodech a odchodech zůstávali raději nevidění. Služební vchod se nacházel v blátivé postranní uličce páchnoucí po moči a zatuchlých potravinách, na jeho zaklepání se ale velmi rychle otevřel. Spěšně ho postrčili dovnitř a potom eskortovali do soukromého pokoje, kde byl, jak se zdálo, již očekáván. Z pěti mužů, kteří se v místnosti nacházeli, poznal Olaf pouze Lorda Irona Uplynulé měsíce k němu nebyly laskavé. Zhubl, oči měl ještě divočejší než dříve a na líci měl jen zpola zahojenou temně karmínovou jizvu. Zbylá čtveřice byla oblečena podobně jako Lord Iron – úhledně ostříhané vlasy, tmavé obleky ž nejjemnější vlny, hodinky na zlatých řetězech. Nejstarší z nich působil mírně povědomě.
Lord Iron se zvedl a natáhl ruku k Olafovi – ne že by ho chtěl pozdravit, ale spíš jako když pouťový vyvolávač předvádí tříhlavé tele.
„Pánové,“ oznámil Lord Iron, „toto je ten směnárník, o kterém jsem se vám zmiňoval. Navrhuji, aby mě v této záležitosti zastupoval on.“
Olaf cítil, jak se mu na obličeji rozhostil překvapený škleb, a jako naprostý idiot se začal čtyřem shromážděným gentlemanům uklánět. Cítil se poníženě, ale nedokázal s tím přestat o nic lépe, než by štěně dokázalo přestat vystavovat břicho při škemrání o milost před smečkou vlků.
Jeden z oné čtveřice – mladší muž se zlatými vlasy a ledově modrýma očima – se s úsměvem postavil. Olaf se mu poklonil, určitě už nejméně popáté.
„Jmenuji se Simon Cole,“ představil se zlatovlasý muž. „Pro mé nepřátele Lord Eichan.“
Na tuto narážku Lord Iron zvedl ruku, jako by se mezi ony nepřátele chtěl také započítat. Ostatní tři muži se zasmáli a také Lord Eichan se usmál, než pokračoval dál.
„Náš společný známý, Lord Iron, tvrdí něco, co shledávám poněkud nepravděpodobným, a proto jsem v tomto ohledu uzavřel sázku. Je toho názoru, že hodnotu čehokoliv lze vyjádřit vazbou na libovolnou jinou hodnotnou věc. Myslím, že jako příklad uváděl cenu koně v citronových mentolkách.“
„Ano, můj pane,“ vydal ze sebe Olaf.
„Ach, takže souhlasíte,“ potěšil se Lord Eichan. „To je dobře. Mel jsem obavy, že náš malý Edmund narazil na tuto tezi v nějakém drogovém deliriu.“
„Dojednali jsme smlouvu,“ navázal příjemným hlasem Lord Iron. „Simon, ten Satanův řiťopich, za kterého ho pokládám, vybere dvě věci ke vzájemnému porovnání. Já, čímž myslím samozřejmě vy, budete mít týden na určení jejich relativní ceny. Tito zbývající tři mizerové odpověď poté posoudí.“
„Chápu,“ vyšlo z Olafa
„Skvělé,“ prohlásil Lord Iron, poplácal Olafa po zádech a zavedl ho ke křesílku bohatě čalouněnému pravou kůží. Teprve ve chvíli, když Qlaf dosedl do hlubin sedačky, uvědomil si, že tomu šílenému plánu právě přitakal. Lord Eichan zaujal místo proti němu a zamyšleně si zapaloval dýmku.
„Myslím, že bych měl poznamenat,“ začal Olaf a mysl se mu divoce rozběhla pátráním po nějakém způsobu, jak se z místnosti vypařit a přitom se nikoho nedotknout. „Tedy, ne že bych si přál, aby… že…“
Lord Eichan pokývl, jako by Olaf právě upozornil na nějaký obzvlášť důležitý bod, potom zatřepal zápalkou, dokud plamen nezhasl, a otočil se k Olafovi čelem.
„Rád bych znal hodnotu dne v životě Jeho Veličenstva, krále Walthera,“ řekl Lord Eichan. „A rád bych znal onu hodnotu vyjádřenou dny života odsouzence v některém z královských vězení.“
„Den v životě krále vyjádřený ve dnech života vězně?“
„Zajisté musíte souhlasit s tím, že život má hodnotu,“ namítl Lord Eichan. „Sám byste se přece se svým nerad rozloučil.“
„No, to samozřejmě…“
„A netroufáte si tvrdit, že král je totéž jako zloděj chleba“
„Ne, to bych…“
„Nuže tedy,“ zakončil Lord Eichan. „Vše je ujednáno.“
„Pojďte, chlapče,“ oslovil Olafa Lord Iron a poklepal ho po rameni. „Vyprovodím vás ke dveřím.“
„Jeden týden!“ připomenul ještě Lord Eichan, když Olaf a Lord Iron vycházeli ze dveří na chodbu. Lord Iron se usmíval. Olaf nikoliv.
„Pane,“ začal Olaf. „Tato… nejsem si jist, jestli si s něčím takovým dokážu poradit.“
„A právě kvůli tomu jsem vám na to sjednal, týden,“ podotknul Lord Iron. „Ten řiťomil navrhoval původně jen tři dny.“
„Nevím jistě, jestli se mi podaří vás uspokojit, pane,“ namítl Olaf.
„Snažte se,“ vyzval ho Lord Iron. „Pokud prohrajeme, tak mě Simon, Lord Eichan zabije. A vás mimochodem taky.“
Olaf znehybněl. Lord Iron ušel ještě několik kroků, než se zastavil a ohlédl za sebe.
„On nás co?“
„Zabije nás,“ zopakoval Lord Iron. „A také vyhraje pět set liber, které jsem pro tento účel vyhradil. Pokud vyhrajeme my, zabiju já jeho a budu se moci vyspat s jeho sestrou.“
Olaf bezmyšlenkovitě zamumlal něco obscénního. Lord Iron se zašklebil a odtáhl ho zšeřelou chodbou k zadnímu východu z klubu.
„Jestli nemáte zájem, tak vy s jeho sestrou spát nemusíte. Prostě jen udělejte, co je ve vašich silách, chlapče. Za týden zase tady.“
S tím Lord Iron vystrčil Olafa ze dveří do studené nehostinné uličky. Teprve až když se za ním dveře zabouchly, uvědomil si Olaf, že mu Lord Iron nakonec nezaplatil ani drožku.
Ráno měla celá záležitost přídech špatného snu. Olaf se vydal k Magdalen Gate tak jako vždy, zkontroloval telegrafní pásku, upravil údaje na tabuli. Jaká je jen hodnota života uvažoval. A jak nejlépe poměřovat jeden život vůči druhému.
A na pozadí toho všeho v něm narůstalo přesvědčení, že ho Lord Eichan opravdu hodlá zabít, pokud nenajde přijatelnou odpověď.
Ještě dopoledne udělal Olaf dvě chyby ve svých účtech. Poté, co se musel vyřítit na zasněženou ulici za dámou, které dal o deset liber méně, než kolik si zasloužila, to Olaf vzdal. Na rolety před oknem připíchl papírek s prohlášením, že je nemocný, a šel domů. Zastavil se jen v trafice, aby si koupil tabák a cigaretové papírky.
Ve svém pokoji v penzionu si Olaf poznačil všechny metody směřující k řešení daného problému, na které se mu podařilo přijít. Nejvíc se nabízelo stanovit, kolik peněz stát věnuje na útraty Jeho Veličenstva a kolik na provoz věznic. Námitky vůči tomuto přístupu ale vyšly najevo téměř vzápětí – byla to míra hodnoty života nebo provozních výdajů příslušejících dané kariéře? Zvažoval relativní náklady na lékařskou péči o krále a vězně, ale ani ty se netýkaly konkrétně života ale spíše zdraví. Dvacet let pokašlávání a dvacet let bez prodělané nemoci bylo stále dvacet let života.
Nejbližší tři dny jedl málo a spal ještě méně. Vyrážel na výpravy do knihovny, aby mezi hromadami knih a periodik hledal inspiraci. Nepřišel ale na nic, kvůli čemu by byl ochoten dát v sázku svůj vlastní život. Lord Iron to udělal za něj.
Ráno čtvrtého dne si ubalil poslední špetku tabáku do posledního papírku, navlhčil ho a sroloval. Seděl na posteli a nedokázal se přimět k vynaložení námahy potřebné k zapálení cigarety. Beznaděj ho měla ve své moci. Viděl, jak se mu následující tři dny potáhnou v dlouhém a neklidném spánku.
Tak nějak si představoval, že se cítí vězni, kterými se ve svých myšlenkách tak intenzivně zabýval. On si ale aspoň mohl zajít ven pro další tabák. A na pivo. A nějaký dobrý krvavý steak. Když už měl žít jako vězeň, mohl alespoň jíst jako král. Za tři dny pakostnici nedostane bez ohledu na to, jak moc se bude přecpávat či zpíjet.
Někde vzadu v jeho hlavě se něco pohnulo a Olaf zjistil, že se radostně šklebí, ještě dřív než věděl proč.
Celý tento a dva následující dny strávil ve víru činorodosti. Zoufalství bylo zapomenuto. Navštívil několik lékařů a rozpočtový úřad, dále pak vězeňskou kancelář a novináře, který referoval o králových aktivitách nejčastěji. Poslední den se zamkl ve svém pokoji s počítadlem, pahýlem tužky a svazky papíru.
Když došel k závěrečnému výsledku, zachvělo se mu srdce. Znovu si prošel všechny výpočty – byl si téměř jist, že někde v té komplexní změti zdůvodnění musel udělat chybu. Ale čísla seděla, a ať by se mu líbila sebeméně, stejně už neměl čas. Navlékl si svůj nejlepší kabát a v hlavě si ještě naposledy srovnal argumenty. Potom si papíry sroloval pod paži, prošel kolem svých ztichlých spolunájemníků a přepadlé tváře paní Wellsové, vyšel na zimní ulici a zamával na drožku, aby ho odvezla do klubu Bafomet.
Nábytek v místnosti byl přeuspořádaný. Prostoru nyní dominoval jediný stůl s pěti židlemi po delší straně jako u zkušební komise. Tři soudci seděli uprostřed, Simon, Lord Eichan nalevo a Lord Iron vpravo. Lord Eichan vypadal trochu pobaveně, ale v jeho pohybech se dala vysledovat nervozita, jak si Olaf všiml. Lord Iron působil uvolněně, jako by právě vyšel ze sauny. Rána na jeho tváři na tom byla viditelně lépe. Před každým z mužů stála sklenice vína a onyxové popelníky s doutníky, pokud pro ně gentlemani z klubu zrovna neměli lepší využití.
Proti nim stála dřevěná židle s tvrdým opěradlem a malou studentskou lavicí po straně. Olaf se posadil a urovnal si papíry. Nejstarší ze sudí se naklonil dopředu a s úsměvem, který by se více hodil na rty nějakého kuplíře, Olafa vyzval:
„Můžete začít, pane,“
Olaf pokývnutím poděkoval.
„Než představím svou analýzu, budu muset nastínit předpoklady, ze kterých vycházím,“ začal. „Doufám, že všichni souhlasíte s tím, že člověk, který defraudaci sice odsuzuje, přitom ale sám převádí peníze na své soukromé účty, ve skutečnosti proti okrádání druhých nic nemá?“
Soudci pohlédli s pobavením jeden na druhého.
„Nebo v podobném duchu,“ pokračoval Olaf, „žena, která o sobě tvrdí, že je ztělesněním ctnosti, a přitom se vyspí s každým, koho potká, ve skutečnosti ctnostná není?“
„Myslím, že dokonce ani Lord Eichan tyto předpoklady nehodlá popřít,“ prohlásil nejstarší soudce. „K čemu směřujete?“
„Směřuji k tomu, pánové, že lidi posuzujeme nikoliv podle toho, co tvrdí, ale co činí. Veřejné deklarace nějakého smýšlení nejsou vhodné pro posouzení skutečné povahy.“
„Modlíte se,“ pronesl unyle nejmladší z rozhodčích, „na nesprávném hrobě. V celém národě není nikdo tak zběhlý v tom říkat jedno a dělat druhé jako my.“
Olaf se rozpačitě pousmál.
„Může být,“ připustil. „Půjdu tedy dál. Po pečlivém zvažování jsem došel k přesvědčení, že den v životě Jeho Veličenstva je roven devatenácti a třem čtvrtinám hodiny trestance koruny.“
Na chvíli se rozhostilo ticho. Simon, Lord Eichan zamrkal a v jeho obličeji začal vyrůstat nedůvěřivý úsměv. Lord Iron si s nečitelným výrazem ve tváři poposedl. Jeden ze soudců, který doposud nepromluvil, zamyšleně zabafal z doutníku.
„Nikdy jsem nebyl nějak zvlášť dobrý v počtech,“ prohlásil znepokojivě zženštilým hlasem, „ale připadá mi, že jste právě naznačil, že život vězně je hodnotnější než život krále?“
„Ano,“ přitakal Olaf s vnitřnostmi těžkými tak, jako by vypil džbán olova. Nejstarší soudce se na Lorda Irona soucitně zadíval.
„Dovolte mi, prosím, učinit několik postřehů,“ snažil se Olaf nedat v hlase najevo své zoufalství. „Setkal jsem se v posledních dnech s několika lékaři. Je mi líto, ale mé zjištění se týká krom jiného všeobecně sdíleného názoru lékařské obce, že nadužívání silných lihovin zkrátí očekávanou délku života zhruba o celých pět let. Pravidelně požívaná sytá jídla mohou dobu života člověka zkrátit o další tři až čtyři roky. Sedavý styl života o osm. Oddávání se čokoládě a kávě může vést k nerovnováze v krevním systému a omezit tak délku života o další tři roky.“
„Právě jste se přestal modlit na nesprávném hrobě,“ ozval se Lord Eichan. A vskutku, soudcové nyní poněkud vystřízlivěli. Olaf zvedl ruku a požádal o trpělivost.
„Použil jsem tato lékařská data v souvislosti se záznamy věznice na Chappell Hillu a aktivitami Jeho Veličenstva, o kterých proběhly za poslední dva roky zprávy v novinách. A nyní, prosím, zvažte toto. Vězeň koruny dostává jen prostou stravu a každý den je povinen účastnit se rozcvičky. Není mu povolen alkohol jakéhokoliv druhu. Nic tak luxusního jako káva či čokoláda mu není k dispozici. Pro porovnání.“
Olaf se začal probírat ve stohu svých papírů a hledal tabulku, kterou sestavil. Nejstarší soudce hlasitě polkl.
„Pro porovnání,“ pokračoval Olaf, „za poslední dva roky provádělo Jeho Veličenstvo tělesná cvičení pouze jeden den ze sedmi. Denně se stravovalo na banketech a mělo pravidelný přístup k velmi tučným a sytým jídlům. Často pije kávu i čokoládu, mnohdy smíchané dohromady po francouzském způsobu.“
„To je směšné,“ prohlásil Lord Eichan. „O Jeho Veličenstvo se starají ti nejkvalitnější lékaři na celém světě. Jeho život je zaopatřený lépe než život kohokoliv jiného v tomto státě.“
„Nikoliv, pane,“ odvětil Olaf a jeho hlas začínal nabírat na nehrané sebejistotě. „My jen říkáme, že to tak je, stejně jako defraudant mluví o své poctivosti a prostopášnice o své nevinnosti. Předestírám vám skutečnost, jak jsme se dohodli. A rád bych zdůraznil, že výstřelky Jeho Veličenstva jsou záležitostí jen a jen jeho osobního rozmaru. Kdyby si to přál, mohl by nezřízeně pít každé ráno, nejíst nic kromě másla a sádla a nikdy v životě nevstat ze svého trůnu. Mohl by vypít půl metráku kávy a hrát si třeba se střelným prachem. Na rozdíl od vězně neexistuje pro jeho jednání žádný řád, který by ho omezoval. Musím také konstatovat, že při dosahování svých závěrů jsem byl velmi opatrný a umírněný.“
Očima Lorda Irona prolétl záblesk pobavení, tvář ale zůstávala stále ledově chladná. Simon, Lord Eichan si neklidně pohrával se svým doutníkem. Nejstarší soudce nasál hlasitě vzduch mezi zuby a potřásl hlavou.
„A přesto vězňové, mám ten dojem, nemívají delší život než monarchové,“ namítl.
„To se nedá říci,“ odporoval Olaf. „Pro mnoho zločinců a chudých lidí může být doba strávená v péči koruny časem, kdy byli v největším bezpečí, pod nejlepším dohledem, měli nejlepší oblečení i stravu. Rád bych ale upozornil hlavně na to, že otec Jeho Veličenstva nás opustil ve věku šedesáti sedmi let, kdežto nejstaršímu muži v péči koruny je…“
Olaf na chvíli přerušil výklad a hledal tu správnou poznámku.
„Nejstarším mužem v péči koruny je David Bennet, kterému je osmdesát let. Uvězněn ve věku šestnácti let za vraždu svého bratra“
Olaf rozpřáhl ruce.
„Vaše argumenty znějí věrohodně,“ prohlásil nejstarší soudce, „ale váš závěr je absurdní. Nevěřím tomu, že král má menší hodnotu než vězeň. Obávám se, že jste mě nepřesvědčil. Co říkáte vy, pánové?“
Dříve než ale zbylí dva sudí stihli něco odpovědět, zvedl se Olaf na nohy.
„Se vší úctou, pane, otázka se netýkala hodnoty krále či vězně, ale dnů v jejich životech. Mým úkolem nebylo posoudit jejich požitky či zdraví, pokud jejich nesnáze nejsou vyloženě smrtelné.“
Zženštilý soudce zvedl bradu. V místech, kudy by mohla vést rána gilotiny, alespoň co si Olaf představoval v rámci znalostí ze svých dobrodružných knih, měl na krku popelavou jizvu. Byl to ale Simon, Lord Eichan, kdo promluvil.
„Jak by mohl mít král větší hodnotu než vězeň, ale jeho dny menší? To přece nedává vůbec smysl!“
„Jsou jiné věci, které Jeho Veličenstvo má,“ vysvětlil Olaf. Téma ho nyní rozehřálo a skutečnost, že na vahách je i jeho vlastní život, ustoupila do pozadí. „Vězeň musí absolvovat rozcvičku, kdežto král má moc ji odmítnout. Vězeň může docela dobře toužit po dobrém jídle nebo velké sklenici brandy, ale protože je mít nemůže, nemá možnost vyměnit požitek za… nu, za nějaké trvání života.“
„To je plýtvání…“
„Ticho,“ okřikl ho nejstarší soudce. „Ať ten člověk poví, co má.“
„Ale…“
„Nenuť mě, abych to opakoval, Simone.“
Lord Eichan se s jízlivým úšklebkem stáhl a opřel dozadu. Sklenici s vínem svíral tak pevně, až mu zbělely klouby na prstech.
„Jedná se o volbu, kterou činí každý z nás v této místnosti,“ pokračoval Olaf a zvedl ruku jako kněz při kázání. „Všichni můžete žít jako asketové a dožít se tak pár let navíc. Ale stejně jako král, rozhodli jste se vědomě provést směnu určité délky svého života za potěšení ze života, který vás těší. Vězňovi je tato směna znemožněna, a proto tvrdím, že větší hodnotu má jeho život právě v tom rozsahu, v jakém jsou omezeny jeho požitky a jeho moc vykonávat rozhodnutí.
Pánové, položte sami sobě takovouto otázku – kdybyste měli dva syny a viděli, že jeden z nich se zdržuje opilství i obžerství, kdežto druhý se jim oddává, kterému z nich byste přiřadili větší hodnotu? Marnotratník může mít více požitků. Král má zajisté mnohem více požitků než trestanec. Ale požitky a moc nejsou totéž co život.“
„Amen,“ doplnil Lord Iron. Bylo to poprvé od chvíle, co Olaf vstoupil, kdy promluvil. Ticho, které následovalo po tomto proslovu, přerušovalo pouze syčení ohně na roštu a tepání krve v Olafových uších.
„Vaše tvrzení bylo přesné, Lorde Irone,“ prohlásil letargický soudce. „Ten váš mazlíček je docela zábavný.“
„Možná by teď bylo nejlepší, kdybyste nám dal chvíli a my mohli vaše názory trochu prodiskutovat,“ řekl nejstarší ze sudí.
„Byl byste tak laskav a odebral se do předsálí? Ano. Děkuji vám.“
Když se za ním zavřely ebenové dveře, vrátil se Olafův strach. Byl v klubu Bafomet a jeho přežití bylo úzce spjato s přežitím Lorda Irona, a jeho argumenty působily s každou uplynulou minutou stále méně přesvědčivě, než aby ho dokázaly ochránit. Ale udělal, co mohl. Jeho jedinou další nadějí byl nyní šílený útěk a dveře na chodbu byly zamčené. Zkoušel je.
Připadalo mu, že uplynulo snad několik hodin, i když hodinky po dědečkovi tikající v jeho kapse ukazovaly, že prošla sotva čtvrthodina Poté vedle dvakrát vyštěkla pistole a o chvíli později vstoupil do místnosti Lord Iron. Dveře se zavřely dřív, než si Olaf stačil udělat přesný obraz o krvavé scéně za nimi. Zvedl se mu žaludek.
„Dobrá práce, chlapče,“ prohlásil Lord Iron a pustil Olafovi do klína cosi těžkého. „Nechám vás odvézt domů svou osobní drožkou. Dnes večer se mi o zábavu bude starat sestra Lorda Eichana a k tomu koně nebudu potřebovat. Ale jen jsem chtěl, abyste věděl toto – nebylo to jednohlasně. Kdyby se na vaši stranu nepostavilo Jeho Veličenstvo, myslím, že bychom dnes nevyhráli.“
„Jeho Veličenstvo?“
Olafovi zavířilo v hlavě. Tvář nejstaršího rozhodčího zničehonic splynula s portrétem, který měl postavený na stole.
„Držel jste se dobře, chlapče,“ zakončil Lord Iron. „Vaše země vám děkuje.“
A pak bez dalšího slova Lord Iron odemkl dveře, vyšel na chodbu a byl v tu ránu pryč. Olaf sklopil zrak. Na klíně se mu krčil balíček bankovek. Odhadem pět set liber a na vrchní bankovce krvavá skvrnka tu chvíli si odpřisáhl, že na obsílku Lorda Irona nebude už nikdy v životě reagovat, ať by následky měly být jakékoliv. A vskutku, když udeřila hodina pravdy, byl to Lord Iron, kdo přišel za ním.
* * *
Týdny a měsíce, které následovaly, byly na historky o Lordu Ironovi ještě o něco bohatší. Při cestách po Orientu přinutil hostinského, který upadl do dluhů, aby si místo jejich splacení vybral, jestli usekne jeden z prstů na noze své nezletilé dcery nebo utne tři prsty na ruce sám sobě. V Římě svedl šest jeptišek, z toho dvě zanechal samodruhé. O půlnoci projížděl ulicemi Káhiry na pštrosovi, a to nahý. O předčasné smrti Lorda Eichana nepadlo nikde ani slovo, ale krom toho, že si ze stolu odstranil králův portrét, s tím Olaf nic dalšího neprovedl. Čím méně ve zhýralostech Lorda Irona figuroval osobně, tím byl šťastnější.
Místo toho se Olaf vrhl ještě intenzivněji do své práce, svých rutin a neškodného úniku do světa dobrodružných románů. Ale poprvé za dobu, co si dokázal vzpomenout, mu nebezpečí hrozící hrdinkám začala připadat vyumělkovaná a nezáživná. Mužná odvaha statečných reků působila přehnaně, jako u kluků, kteří se chvástají a dmou hruď, když se za soumraku vydávají na hřbitov.
Clifford Knightly zápasil na březích širého Nilu s aligátorem. Lord Morrow překazil plán podlého kaplana Gruta otrávit londýnský vodovod. Emily Chastainová padla vděčně do svalnaté náruče šlechetného divocha známého pod jménem Spravedlivý. A Olaf si uvědomil, že se zabývá tím, jak by se tito velcí mužové zachovali v klubu Bafomet. Vytrhli by zbraň Lordu Ironovi? Nebo Simonovi, Lordu Eichanovi? Přísně by hovořili o Bohu a cti? Olaf pochyboval, že by to mělo příliš velký účinek.
Zima přešla do jara. Jaro dozrálo do léta. Olafův nepokoj se spolu s nočními můrami, ze kterých se s křikem budil, začal vytrácet. Ke konci byl už schopen zapomenout, čeho byl součástí, na dobu několika týdnů. K jeho okénku na poštovním úřadě přicházelo mnoho lidí, kteří cestovali po celém světě. Řada z nich vyprávěla příběhy, v nichž unikli jen o vlásek strašnému osudu. Splašený povoz, který se prohnal jen krok od nich v ulicích Prahy. Horečka, která je málem zahubila v Bombaji. Zasvištění kulky z afghánské muškety, která jim proletěla kolem hlavy. Olaf měl teď své vlastní příběhy, kdyby se o ně někdy rozhodl podělit. To bylo všechno.
A přesto, když podzim krom zlatého listí a sychravých přeháněk přinesl do jeho života nazpět i Lorda Irona Olaf nebyl překvapen.
Byl zářijový úterní večer. Olaf strávil obvyklou pracovní dobu na poštovním úřadě u Magdalen Gate, vrátil se zpět do svého penzionu a pojedl o samotě ve svém pokoji. Večerní vzduch byl chladný, ale ne řezavý, a tak, než se posadil ke čtení, rozevřel okno dokořán. Když se potom probudil, myslel si po jeden dlouhý mátožný okamžik, že ho probral studený noční vánek. Potom se ale klepání na dveře opakovalo.
S dekou přehozenou přes ramena Olaf otevřel. V síni před ním stál Lord Iron. Působil tu silně nepatřičně. Kvalitní frak a kravata vyleštěné boty, upravená bradka a knírek – to vše patřilo do paláce či do pánského klubu. A přesto, místo aby penzion díky tomu působil ošuntěle a podřadně, byl to Lord Iron, největší monstrum ve městě, kdo v této hale vypadal falešně jako kluk, který se nastrojil na karneval. Olaf pokývl, jako by ho očekával.
„Potřebuji vás,“ oznámil Lord Iron.
„Mám možnost odmítnout?“
Lord Iron se usmál a Olaf to pochopil jako odpověď na svou otázku. Ustoupil dozadu a pustil druhého muže dovnitř. Lord Iron se posadil na kraj postele. Olaf mezitím zavřel okno, přitáhl si židli a taky se posadil. Ve světle Olafovy lampičky na čtení byla pleť Lorda Irona bledá jako vosk. Jeho hlas, když promluvil, byl vzdálený, jako když někdo křičí přes celé náměstí.
„Moří mě jedna otázka“ řekl Lord Iron. „A vy jste jediný člověk, který mě napadá, že by ji mohl dokázat zodpovědět.“
„Je v sázce život?“ zeptal se Olaf.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Lord Iron. „Nic tak bezvýznamného.“
Když Olaf nijak nezareagoval, zvedl Lord Iron, rozený Edmund Scarasso, zrak a podíval se přímo na něj. V očích se mu zračila děsivá únava
„Chci znát spravedlivou cenu za duši člověka,“ pronesl.
„Odpusťte?“ řekl Olaf.
„Slyšel jste mě dobře,“ odtušil Lord Iron. „Jaká by byla přiměřená protihodnota za lidskou duši? To… už to nedokážu sám říct. A je to otázka u které má odpověď… jistou relevanci vůči mé situaci.“
V okamžiku se Olafovi v hlavě vybavila ona místnost v klubu Bafomet. Lord Iron sedící v jednom z hlubokých kožených křesel a Princ lží proti němu se sklenkou brandy v černých pazourech.
„Připadá mi, že tímto směrem by nebylo moudré se vydávat,“ vysoukal ze sebe pomalu Olaf, i když v mysli už horečnatě splétal cesty, jak se z této zapeklité situace vykroutit. Nepřál si mít slyšení před pekelným soudcem. Lord Iron se usmál a potřásl hlavou.
„Není v tom zapletený nikdo krom mě a vás,“ oznámil Olafovi. „Vy jste expert na směnu exotických měn. Nenapadá mě nic kurióznějšího než tohle. Přijďte za měsíc do mého domu na Mammon Street. Povíte mi, k jakému závěru jste došel.“
„Můj pane…“
„Bude to dobrá investice do vašeho času,“ doplnil ještě Lord Iron. Pak se zvedl, vyšel ven a dveře za sebou nechal otevřené.
Olaf civěl do prázdné místnosti. Byl jen obyčejný směnárník.
O teologii věděl jen to, co zaslechl v kostele. Víc o smlouvách s ďáblem četl ve svých dobrodružných románech než v Bibli. Nebyl si vlastně ani tak docela jist, jestli je v Bibli nějaký příklad dokonané směny. Satan pokoušel Ježíše. Možná by se dalo něco najít v Matoušově evangeliu…
Olaf strávil zbytek noci ponořený do své Bible a úvahami o tom, jakou peněžní hodnotu je možné přiřadit schopnosti proměňovat kameny v chléb. Když ale nastal úsvit a on se pustil do ranní hygieny, nebyl se svými výsledky příliš spokojen. Ďábel sice Krista uváděl do pokušení nabídkou všech království světa bylo ale zjevné, že takovýto návrh by neplatil pro každého. Přistupoval k problému ze špatné strany.
Když směřoval tunely hluboko v podzemí k Magdalen Gate, když se zastavil u Stánku pro ranní noviny, když kontroloval telegrafní pásku a aktualizoval tabuli, stále se při tom jeho mysl zabývala prosíváním všech příběhů a lidových moudrostí, které se k němu kdy donesly. Existoval člověk, který prodal svou duši ďáblu za slávu a bohatství. Faust tak učinil za vědění. Existoval způsob, jak Faustovo vzdělání vyjádřit, řekněme, přepočtem na semestry nejlepších evropských univerzit? Jako opora by pak mohly posloužit poplatky za studium.
Den už se blížil ke svému konci, když mu přišla na mysl otázka, která zadání Lorda Irona konečně uvedla na pravou míru. Od chvíle, kdy k tomu došlo, byla odpověď jednoznačná. Olaf si musel sednout. Hlava mu žhnula odpovědí i jejími důsledky. Nešel domů, místo toho se vydal do jedné místní hospůdky. Nad pintou piva a zatuchlým chlebíčkem svou hypotézu mentálně přezkoumal. U druhé pinty už slavil. Při třetí se obrnil, pak vyšel na ulici a zamával na bryčku, aby ho odvezla k domu Lorda Irona.
Hýřilové domácnost zamořili jako blechy umírající krysu. Muži a ženy v maskách řičeli smíchem, který ale ne vždy hovořil o radosti. Pro jeho svrchník si nepřišel žádný sluha a ani po něm nikdo nežádal pozvánku, tak se Olaf vydal vysokými síněmi na vlastní pěst. Prošel celou budovu, než se vynořil vzadu v zahradách a našel Lorda Irona, jak sedí osamocen na okraji fontány. Obočí jeho lordstva se pozvedlo, když Olafa spatřil, nezdálo se ale, že by mu jeho příchod vadil.
„Tak brzy, chlapče? Měsíc ještě neuplynul,“ oslovil ho Lord Iron, když si Olaf přisedával na studenou kamennou obrubu. Zdálo se, že i měsíc vysoko nad městem si přišel zatancovat ve vodě, a teď ozařoval tvář Lorda Irona zdola i shora současně.
„Nebylo třeba,“ pokrčil rameny Olaf. „Mám pro vás vaši odpověď. Ale musím si něco vyjasnit, než vám ji sdělím. Dovolíte?“
Lord Iron ho otevřenou dlaní vyzval, aby učinil, co je třeba. Olaf hlasitě polkl.
„Bohatství,“ začal, „není mírou peněz. Je mírou blahobytu. Nebo štěstí, pokud chcete. S bohatstvím se neobchoduje, nýbrž se vytváří obchodem. Pokud máte umělecké dílo, které si přeji vlastnit, a já mám peníze, kterým dáte přednost před oním vzácným kusem, uzavřeme obchod. Každý z nás dostane něco, čemu dává přednost před tím, čeho se vzdává. Jinak bychom se na takovém obchodě nedohodli. Oba se tak máme lépe. Chápete? Bohatství se vytváří.“
„Myslím, že zatím vás dokážu sledovat,“ přitakal Lord Iron. „Jistě budu souhlasit s tím, že tučná peněženka není žádnou zárukou spokojenosti a štěstí.“
„Nuže tedy. Přemýšlel jsem o vašem problému po větší část dne. Uznávám, že se mě málem zmocnila beznaděj – neexistují žádné věrohodné údaje, na kterých by se dalo stavět. Pak jsem ale přišel na to, kde dělám chybu. Předpokládal jsem, pane, že vaše duše má nějakou hodnotu. Zjevně tomu tak není.“
Lord Iron ze sebe vydal něco mezi kašlem a smíchem a v obličeji se mu zračila odevzdanost. Olaf zvedl ruku dlaní od sebe žádost, aby nebyl přerušován.
„Jste proslulý svým praktikováním zla.Jen dnes večer jsem při procházení vaším domem zahlédl věci, u kterých si nedovedu představit, že za ně existuje přiměřené pokání. Proč by se měl Satan obtěžovat kupováním vaší duše? Už teď na ni má všechny nároky,“
„To má,“ poznamenal Lord Iron a zadíval se do prázdna
„A tak mi došlo,“ pokračoval Olaf, „že vy nechcete svou duši prodat. Doufáte, že si nějakou budete moci koupit.“
Lord Iron si povzdychl a sklopil zrak na svoje ruce. Vypadal teď menší. Už ne nadpřirozená bytost, ale muž poháněný lidskými strachy a vášněmi k činům, které ho sváděly jen k čím dál obludnějším a odpornějším skutkům. Člověk jako všichni ostatní, ale s bohatstvím, které umocnilo jeho chyby do nadživotní velikosti.
„Máte úplnou pravdu, chlapče,“ uznal. „Andělé by nechtěli mou duši, ani kdybych si ji obalil v medu. Bylo… zacházel jsem s ní špatně. Teď jsem vyčerpaný a slabý. Promrhal jsem své tělo. Vím to. Pokud neexistuje žádný způsob, jak se stát lepším mužem, než jsem, bude asi nejlepší, když ze mě bude nebožtík.“
„Rozumím tomu, pane. A zde je odpověď na vaši otázku: cenou duše je život v pokoře a službě.“
„A to stačí?“ zeptal se Lord Iron tónem, jako by směnárník právě navrhl, aby z oblohy otrhal hvězdy holýma rukama
„A shodou okolností,“ pokračoval Olaf, „tady jeden takový, se kterým bych byl ochoten se rozloučit, mám.“
Lord Iron se mu podíval do očí, rozesmál se, ale pak zase utichl.
„Takže,“ odkašlal si Olaf, „navrhoval bych to takto…“
* * *
Edmund, nový směnárník na poštovním úřadě u Magdalen Gate, byl podle toho, co se říkalo, za Olafa přiměřenou náhradou. Samozřejmě, že nebyl tak dobrý. Ale krátce zastřižené vlasy, hladce oholená tvář a především jeho entuziasmus jako by patřily mladšímu člověku, než byl. A přestože čas od času projevoval více domýšlivosti, než kolik jeho postavení ospravedlňovalo, s každým dalším měsícem této nectnosti o něco ubylo. O Velikonocích ho dokonce děvčata z účetního oddělení pozvala na nedělní piknik. Vše nasvědčovalo tomu, že ho toto pozvání upřímně dojalo.
Velkým skandálem oné sezóny bylo zmizení Lorda Irona Netvor a postrach města se jedné noci prostě ztratil. Fámy hovořily o tom, že své bohatství a majetek zanechal ve správě investičního fondu, přičemž totožnost jeho majitele byla předmětem vzrušených spekulací.
Samotný Olaf strávil prvních několik měsíců inventurou svého nově dosaženého postavení ve světě. Jakmile se finanční situace dala trochu do pořádku, zůstala mu k dispozici nemalá roční renta nijak neohrožující základní kapitál.
Své kapesné pak utratil za cesty do Indie, do Egypta na cukrové plantáže Karibiku či do tajemných podzemních měst v Persii. Slunce viděl zapadat na Zlatém pobřeží a nořit se z oceánu na východ od Japonska Slyšel válečné písně v džunglích Konga i dětské ukolébavky v osamoceném stanu z jací kůže v temnotě sibiřské zimy.
Když se vrátil, aby si odpočinul od nepohodlí a nebezpečí cest, uchýlil se do malé chaty severně od města – nejmenšího ze všech svých sídel – a svůj čas zde trávil sepisováním dobrodružných románů odehrávajících se na místech, která navštívil.
Svého hrdinu pojmenoval Lord Iron.
Poprvé vydáno v antologii Logorrhea, ed. John Klitna, 2007
Přeložil Karel Makovský
