Bílý ďábel
Hoch se probudil uprostřed noci, ale byl už natolik obezřetný, že se mu pod dekami z jačích a leopardích kůží nepohnul jediný sval. Prozkoumal svoji zšeřelou spací celu, aniž by musel otočit hlavou. V koutě vysoko na zdi prskala v úchytu pochodeň. Práh dveří byl pokrytý jinovatkou. Zavřenými okenicemi lomcoval vítr a na okenní předprseň se sypal sníh.
V nohách chlapcovy postele seděl cizinec. Vražedná zima mu zřejmě nevadila. Měl na sobě oblek od Brooks Brothers, v levé náprsní kapse vetknutý rudý karafiát. Krátké černé vlasy mu zářily jako leštěná ocel. Někteří by ho dle svého vkusu označili za zvláštním způsobem pohledného, jiní naopak za krajně odpudivého. „Ahoj, chlapče. Já jsem Tom.“ Byl takový nanicovatý, uhlazený a měl divnou pokožku, oči i hlas. Kdyby zničehonic ožila plastová figurína, klidně by mohla vypadat a znít jako on. „Sifu tě pěkně terorizuje. Jenomže tvůj problém je v tom, v čem je potíž se všemi primáty – totiž právě v tom, že jsi primát.“
„Vy jste přítel našeho sifu?“ Chlapec se bál a jen díky tvrdé sebekázni to na sobě nedával znát. Předstíral, že přítomnost krajana ze západu, vyšňořeného jako na zahradní slavnost, ho nijak nezneklidňuje. Do prostor kláštera měli přístup pouze mnichové asasíni a jejich mladí žáci, i proto se ostatně nalézal na vrcholku odlehlé hory uprostřed Himálaje, stovky mil od civilizace a všech jejích ďáblů, bílých i těch ostatních.
„Jsem Tom. Sifu Kung Fan patří k těm nejpodlejším, nejodpornějším ničemům, jaké tahle zem kdy nosila Ovšemže je mým drahým přítelem.“
„Tom – a jak dál, když dovolíte?“
„Tom Mandibole.“
„Rád vás poznávám, pane Mandibole. Co vás do těchto končin přivádí?“
„Kdysi jsem vstoupil do služeb jednoho sultána jako antropolog. Můj pán je upoután na lůžko, lze-li to tak říct, a hledá rozptýlení ve věcech podstatných stejně jako v nicotnostech. K mojí smůle mne zanechal v téhle větry bičované pustině. Jako on i já využívám příležitostí, abych si dopřál drobných či větších potěšení, kdykoli se mi naskytnou.“
„Jistě ve vás má cenného služebníka. Muselo k tomu dojít nedopatřením.“
„Nikoli, můj hochu. Nechal mne tady vězet, protože se tím baví. Vesmír je mnohdy utvářen jako sled nahodilých hrůz. Avšak nic z toho tě nemusí příliš znepokojovat. Náš rozhovor si nebudeš pamatovat.“
Chlapec uvážil svoje možnosti a rozhodl se nic neříkat.
Tom Mandibole se usmál. Rty se mu ztuhle rozhýbaly. „Šel jsem kolem a všiml jsem si, že svítíš. Plamen v temnotách vábí.“
„To jste si notně zašel. Tady jsme daleko od vyznačených cest.“
„Se svými služebníky zavítám v noci ledaskam. Vyrazili jsme ztýrat obávaného netvora wendigo, rozpouštět ledová iglú v proudech horké, krvavé moči, zahalit kouřem záři severu. Dívat se, abychom viděli a věděli.“
„Ach tak. Tady jste ale trochu moc na východ.“
„Jak jsem řekl, jen tudy procházím, jsem na cestě jinam. Mířím na místo, které je mnohem chladnější a mnohem temnější. Ačkoli jsem už byl i na chladnějších a temnějších místech než tam.“
„Severní pól je bezva. Přešel jsem na sněžnicích deltu Kuskokwimu.“
„Nechtěl bys hádat, co jsem zač, synku?“
Chlapec zavrtěl hlavou.
Tom Mandibole semkl rty a dál mluvil, aniž by hýbal ústy. „Já jsem zkáza tvé existence. Něco ti povím. Sice si to nebudeš pamatovat, ale v tvojí mladé, tvárné mysli se to uchytí jako hrůzné semeno. Teď dobře poslouchej.“ Cizinec pronesl několik slov a pak si pomalu dřepl, jako by chtěl tancovat kozáčka, a rozpustil se v kaluž rudě zbarvených stínů, která se rozlila po zemi.
Chlapec se otřásl. Pod pokrývkami pevně sevřel rukojeť svého kukri, který podle sifu Kung Fana připravil o hlavy čtyři desítky mužů, a zíral do stropu, dokud mu neztěžkla víčka. Spal. A jak mu Tom Mandibole slíbil, ráno si z návštěvy nic nepamatoval.
Schůzka na útesu Woolfolk Bluff
Bratři Toomsové se vrátili domů do Mid-Hudson Valley v červnu roku 1956 po další zničující zimě v chrámu Sněžného levharta. Zimu jim vyplnily kondiční tréninky, při nichž cvičili na okrajích bezedných propastí a občas i nad nimi, studium pokročilých metod travičství, k němuž patřilo i nechat se otrávit, důvěrné noční hovory a zdokonalování se v nejrůznějších úskocích a lstech na mistrovské úrovni, jež zahrnovala i pokusy o úkladné vraždy na ostatních studentech. Z Himálaje se Macbeth s Drederiekem vraceli rozjaření znovunabytou svobodou a rozhodnutí vrchovatou měrou si užít zaslouženého odpočinku a zábavy.
Oblékli si košile, saka a kravaty, naskočili do tátova třešňově červeného chrysleru z roku 1939 se sklápěcí střechou a vyrazili na projížďku. Mac stopil ve spižírně na cestu půl druhé láhve osmnáctileté glenrothesky. Dred zabavil karton oldgoldek a tátovu třetí nebo čtvrtou nejoblíbenější loveckou pušku na jeleny. Berrien Lochinvar, prošedivělý legionář a nynější majordomus, se ani nesnažil vyptávat, na co ji potřebují nebo kam mají namířeno. Stál na schodišti před domem, a když hoši s rámusem vystartovali po soukromé příjezdové cestě vstříc zlatorůžovému západu slunce jako vystřiženému z Metro-Goldwyn-Mayera, jen za nimi nešťastně mávl rukou. Možná si to později strašlivě odpykají, a možná taky ne, podle toho, v jaké náladě se pan a paní Toomsovi vrátí z výletu do Monaka. Nebyla žádná náhoda, že si Toomsovi starší naplánovali začátek dovolené dřív, než domů dorazí na prázdniny jejich potomci.
Mládenci si udělali krátkou zastávku ve Phoenicii, aby tam v bistru u Mastnýho Dicka sbalili dvě místní rajdy – Betsy a Veru. Betsy a Vera měly zrovna společnost, dva hřmotné farmářské dělníky, kteří se právě chystali rozfofrovat s nimi týdenní výplatu. Mac se jim vysmál a zamával ve vzduchu hrstí bankovek. Oba maníky nevítaný vpád dvojky takových naparaděných cucáku pěkně namíchl. Dred jim ukázal loveckou pušku. Maníci se začali rozkřikovat a dělali ramena. Dred ustřelil Mastnýmu Dickovi neonový vývěsní štít a maníci se rázem zklidnili.
Mac to za volantem chrysleru pořádně osolil a celou cestu až k útesu Woolfolk Bluff si přitom notně nahýbal z flašky. Whisky neměla na jeho řidičské umění skoro žádný vliv, leda v něm ještě posílila umanutost. Dovezl je v pořádku na místo a tam se rozdělili do dvojic, aby si zapíchali. Předtím, mezitím i potom všichni čtyři kouřili oldgoldky jako o závod a vyzunkli všechen chlast.
„Pro krindáčka.“ Bloncka Betsy si zapnula sukni. „Kolik ti vůbec je, hošánku?“ změřila si Dreda přimhouřenýma očima, jako by ji ta otázka napadla teprve teď. „Hele, je ti aspoň dvanáct?“
„A půl.“ Dred se v celé svojí nahotě natáhl na zemi a sledoval, jak mu z úst stoupá kouř a naráží na hvězdnatý strop. Byl středně vysoký, fortelný a měl hustší a bujnější kštici než jeho bratr. „Macovi je čtrnáct.“
„A půl,“ dodal Mac. Byl vytáhlejší než Dred, měl trochu jemnější vlasy a dřímalo v něm mnohem víc síly a tvrdosti, než by se mohlo na první pohled zdát. Namířil puškou na Pás Orionu a zmáčkl kohoutek. Buď netrefil, anebo se to ještě nedalo říct. „Copak, dámy, přišla na vás pozdní lítost?“
„Jo, za todle pudem na beton do pekla,“ přikývla Vera, hnědovláska.
„Ale jdi, vy dvě jste propadly peklu dávno předtím, než jste nás potkaly,“ opravil ji Dred. „A vsadil bych se, že za mnohem horší věci. Tihle nádeníci na farmách mají všichni syfilis.“
„Taky blechy,“ poškrábala se Betsy.
„Hele, kluci, a kde jste vůbec sebrali ty legrační anglánský výrazy? Píchačka? Píchačka tomu nikdo neříká.“
„Jo! A taky jak to, že furt měníte přízvuk?“
„Naše matka je Egypťanka,“ prozradil Mac. „Vystudovala v Oxfordu. Něco z její mluvy se na nás asi přeneslo.“
„Vaše máti je barevná?“ zdvihla obočí Vera
„Matka je matka,“ prohlásil ledově střízlivým hlasem Mac.
Po nebi se přehnal meteorit. Po něm další. Třetí letící objekt opsal ohnivě rudý oblouk nízko nad obzorem a dopadl na zem za horským hřebenem na druhé straně údolí. PRÁÁÁSK! udeřil do země sám praotec všech blesků a hromů. Horizont zaplál načervenalým výbuchem. Síla nárazu otřásla stromy. Obě lehké holky se k sobě přitiskly, hezké pusinky jim strachy vykroužily dokonalé ó, ale muselo se jim nechat, že ani jedna nezaječela.
Dred bratrovi uznale poklepal na rameno. „Pěkná trefa, kovboji.“
Mac mrkl na hodinky. „To byla záchrana na poslední chvíli.“
Oba dva se fofrem oblékli. Mac hodil Věře klíčky od auta a požádal ji, ať ho ve Phoenicii zaparkuje v Nelsonových garážích. Načmáral na kus papíru jejich aktuální souřadnice, dal jí telefonní číslo a nařídil jí, aby zavolala Arthuru Navarrovi, jejich dobrému příteli. Slíbil jí padesát babek, pokud nic z toho nezvorá. Když kněžky lásky odfrčely v chrysleru, Dred zavrtěl hlavou. „To je pěkný risk,“ podotkl, „svěřit těm holkám takovou silnou káru. Táta to auto miluje. Víš, že mě s mámou počali na zadním sedadle.“
Mac si sundal brýle, aby si je otřel. Měl uslzené, zarudlé oči. Pokrčil rameny a vyrazil na cestu.
„Hele! Jaks to vůbec věděl?“ volal za ním Dred.
„Arthur mi dal echo, abych se dneska večer poflakoval kolem útesu,“ křičel zpátky Mac, zatímco už mizel za skalním okrajem. „Musíme sebou hodit. Takový ohňostroj už někdo určitě jede prověřit.“
„Kdo, prosím tě? Armáda? Policejní komando? Nebo dědeček?“
„Co na tom sejde? My dva přece nechceme potkat nikoho z nich, nebo jo?“
Dred zoufale rozpřáhl ruce. „Já myslel, že jsme sem jeli takovou dálku, abychom si v klidu užili páteční noc plnou rozkoší. A tys měl zatím celou dobu postranní úmysly.“ Ale nedostal žádnou odpověď. Povzdychl si a vyrazil za bratrem.
Ty přece nejsi Doc Savage!
Sestup vyžadoval trochu zkušeností s volným lezením a oba hoši přitom pořád byli napůl pod parou. Naštěstí brali v chrámu Sněžného levharta povinně hodiny lezectví a krom toho už od chvíle, co je odstavili kojné od prsu, je rok co rok posílali do Švýcarských Alp, takže dnes už z nich byli trénovaní horolezci. Dolů to zvládli stylově, až na pár drobných škobrtnutí zaviněných nedostatkem světla, a rovnou poklusem vyrazili přes travnatou pláň ke vzdálenému hřebeni.
„Mácu, to už zase v něčem lítáme? Bude se na mě střílet? Zase mě někdo unese? Zamknou mě do kufru a hodí do moře? Budou na mně testovat růstový hormony? A bude mě honit šílenec v trapným převleku za vlkodlaka? Protože tohle rozhodně vypadá, jako že v něčem lítáme.“
„No jo, tak v něčem lítáme,“ přiznal barvu Mac.
Mezi skupinkou borovic a sykamor – tu a tam některé větve ještě doutnaly, olizované nazelenalými ohnivými jazyky – se v zemi rozevírala mělká, kouřem naplněná prohlubeň. Uprostřed kráteru se leskla zaoblená kovová stěna – kus vesmírného objektu zčásti zabořeného do země.
„Hm – meteorologický balon to nebude, na to vem jed,“ utrousil Dred. „A protože NACA už tři roky není schopná větší frajeřiny, než že posílá letadla a rakety na nízkou orbitu Země, zbývá jediná otázka: či družice to je? Naše, nebo jejich?“
„Není to ani družice.“
„Jenom nekecej. Počkat – no ty bláho! Je to emzáků? Dostanu nobelovku!“
„Za prudkou idiocii se nobelovka neuděluje. Musím tě zklamat, žádní zelení mužíčci neexistujou.“
„Otázka mimozemskýho života ještě furt není nadobro rozlousknutá.“
„Ještě jednou řekneš furt a dostaneš po hubě. Je to naše, Drede. Sword Enterprises už dávno nepoužívají družice. Věděl bys to, kdyby ses tu a tam obtěžoval číst oběžníky z oddělení vývoje a výzkumu.“
„Pardon, mám plno práce s tím, abych si proměnil tělo v dokonalý stroj pro boj a smilnění. Co ale vím, je, že NACA by nás k smrti ráda předběhla s Nancy.“
„Věř tomu, že jedna konkrétní státní organizace si to dobře uvědomuje. Kdo si myslíš, že nám ročně vysolí třetinu peněz na výzkum? Kdykoli děda mluví o zahraničních investorech, tak má na mysli ty v Langley.“ Mac si zapálil cigaretu a zapřel se botou o skálu. V brýlích se mu odrážel vířící rudě žhnoucí kouř. „Naši lidi vyvinuli v programu MP sondu dlouhého dosahu – NCY-93 – ve dvaapadesátém. Díváš se tady na Nancy, bráško. Podle toho, co jsem slyšel naposled, je v experimentální fázi.“
„Takže dědovi se fakticky povedlo ji postavit.“ Jejich dědeček byl ve světě známější jako Danzig Tooms, patriarcha východní větve Toomsů, samotář a průmyslový magnát, který vlastnil většinové podíly v nadnárodním konglomerátu Sword Enterprises. A mimoto také šéfoval oddělení výzkumu a vývoje vesmírných technologií.
„Tyjó. Zbláznil se mi kompas.“
„Mně taky.“ Dred měl minikompas připojený řetízkem na klíče ke svému armádnímu švýcarskému noži. Střelka se otáčela jako šílená. „Divný, viď? Když už, tak bych čekal, že bude ukazovat na tu hromadu kovu. Takhle velký flák se bude určitě chovat jako falešný magnetický sever.“
„Jo. Je to zvláštní.“ Mac si položil dva prsty na vnitřní zápěstí a vyčkával. „Zrychlený tep. A chloupky se mi na koncích zvedají. A možná mám i sluchové halucinace – pokud tedy to, co slyším, není tvoje fňukání. Ta věc generuje silné elektromagnetické pole. Doufejme, že neionizující.“
„Halucinace? Já nemám halucinace. Nebo aspoň doufám, že ne. Možná mám. Neslyšels něco? Borovicím puká jehličí. Ale to je asi normální. Ty stromy přece doopravdy hoří, nebo ne?“
„Pochybuju, že bys poznal rozdíl, při tom, kolik v sobě máš skotský. Hele, hni sebou, mění se vítr. Nerad bych do sebe takhle před snídaní dostal dávku záření.“
Přesunuli se, aby od té věci nestáli po větru, a ukryli se pod převislými kořeny mrtvé borovice. Dred věděl, že nemá smysl zasypat bratra otázkami ohledně sondy nebo přísně tajného vesmírného programu Sword Enterprises, o němž se mezi zasvěcenci mluvilo jako o mimozemském průzkumu nebo prostě o MP. Mac mluvil, jenom když sám chtěl, a právě teď dávaly jeho sevřené rty a přimhouřené oči jasně najevo, že mluvit nebude. Takhle se jeho starší brácha tvářil vždycky, když se snažil něco pochopit, skloubit různé úhly pohledu, domyslet náznaky – a když mu něco dělalo starosti. Nikdo, snad kromě táty, si neuměl dělat starosti tak intenzivně jako Mac. Dred kouřil a pokoušel se podle délky vyrytých kolejí a podle toho, kolik z té věci čouhalo na povrch, odhadnout, jak rozměrná asi celá sonda je.
Konečně dorazil Arthur „Milo.“ Navarro a vysvobodil je z jejich neblahého rozjímání nad nesmrtelností chrousta. Navarrové nebyli tak zámožní jako Toomsové; Arthurův otec Luis však ve Sword Enterprises řídil sekci strojního inženýrství, takže požíval četných privilegií a disponoval značnými prostředky. Arthur vystudoval na Graves College s červeným diplomem. Plánoval, že si po univerzitě vezme rok volna, a než se ponoří do doktorského studia, bude cestovat po Evropě a absolvuje stáž u svých kolegů na norské Akademii věd. V srpnu se chystal oslavit osmnácté narozeniny a bratři Toomsové mu slíbili, že než se vrhne do svých zaoceánských dobrodružství, vystrojí mu pořádný mejdan.
Mac se na Arthura obracel vždycky, když potřeboval mozek Einsteina nebo herkulovské svaly. Bylo docela dobře možné, že Arthur je nejchytřejší kluk ve státě New York. A jenom pár chytrých děcek se nepočítalo do okruhu jeho přátel a známých. Většinou chodil v montérkách s laclem (nosil je bez trička) a vysokých pracovních botách a trochu v tom mundúru připomínal tank Sherman. K tomu měl nízko posazené obočí, silnou čelist a zátylek a byl zasmušilý a nemluvný, takže dokonale naplňoval obrázek typického venkovského balíka. Jen málo lidí k němu proniklo dost blízko na to, aby si uvědomili, že nemají co do činění s tupou mlátičkou, ale mladým géniem. Nebylo snadné ho rozčílit, ale když ho člověk chtěl zaručeně namíchnout, stačilo na něj zavolat: „Hej, ty přece nejsi Doc Savage!“ Arthur si doma schovával každičký komiks, časopis a nahrávky všech rozhlasových pořadů, v nichž se tenhle šestákový hrdina objevil. Jednou se dokonce pokusil i vyrobit si samoopalovací roztok, po němž by jako Muž z bronzu skutečně vypadal. Ovšem nikdo se zbytkem zdravého rozumu by se před ním o tomhle debaklu nezmínil.
„Místo dopadu nalezeno! Třikrát hurá! – Jedna prodejná děva mi vyštěbetala, že jistý párek budižkničemů si žádá mých služeb.“ Na mýtinku vešel Arthur. Doprovázeli ho dva z pětice jeho mladších bratrů, Ronaldo a Gerard, a jejich osobní sluha Kasper, údajně polepšený bývalý příslušník komanda Waffen-SS. Nově příchozí byli všichni v reflexních ochranných oblecích a nesli si kufříky s vercajkem. Arthur vybalil Geigerův čítač a důkladně s ním obešel nejbližší okolí kráteru. Pak si sundal helmu a přejel s čítačem i nad tou částí vnějšího pláště sondy, která trčela nad zemí. „Je tu čisto.“ Nařídil svým kumpánům, aby se dali do práce. Kasper a oba chlapci se chopili krumpáčů a pustili se do namáhavého odklízení hlíny, aby z té ožehlé hladké kovové věci odkryli víc.
Mac a Dred sešplhali dolů za nimi. Nehodlali si z té zábavy nechat nic uniknout.
„Co o tom soudíš?“ zeptal se Mac. I když byl poměrně vysoký a solidně stavěný, vedle Arthura Navarra stejně vypadal jako sušinka.
„Já si hlavně myslím, že se musíme zdejchnout dřív, než sem někdo dorazí. Koledujeme si o malér.“
Dred podrážděně zafuněl. „Kristova noho, kdo pořád čekáte, že se tady objeví?“
„Co třeba armáda,“ nadhodil Mac.
„Ale?! Já myslel, že ty nic nevíš!“
„Taky že ne. Ber to jako poučený odhad.“
„Není tak jistý, že je za tím armáda. Ale čestně, tady bych si nebyl jistý ani nosem mezi očima.“ Arthur odklopil víko kufříku a vytáhl průmyslovou ruční vrtačku. „Poslouchal jsem celou noc na všech kanálech. Ta sonda je zkonstruovaná tak, aby ji nezachytily radary. A jelikož jsem na kanálech armády ani letectva fakticky nezaslechl ani pípnutí, tak její utajovací systémy fungovaly na jedničku. Nějaká akce se ale stejně rozběhla. Před dvaceti minutami Ronaldo zachytil hovor v tísňovém pásmu.“
Kývl hlavou na mladšího sourozence, který se na něj odhodlaně usmál přes clonu potu. „Nejdřív mě napadlo, že na to kápl Labrador. Tihle hoši ze Zirconu nám ukradli spoustu technologií a vytahali rozumy z pěkný řádky našich vývojářů. Takže mi přišlo správný předpokládat, že se dostali i ke kódům, díky nimž pak tuhle padlou krásku snadno vystopovali.“ Arthur do vrtačky nasadil vrták dlouhý jako jeho paže a zmáčkl spoušť. Motor se rozječel. „Ale v Zirconu neměli o ničem páru. Z toho, co od nich Ronaldo odposlechl, je jasné, že sami v éteru nezachytili sondu – ale jen utajenou zprávu od někoho třetího, komu se to poštěstilo. Kdo za tím ale je, to je pro mě naprostou záhadou. Může to být nějaká konkurenční firma, CIA nebo třeba jenom dacani s domácí vysílačkou, těžko říct.“
„Bezva,“ ušklíbl se Mac. Zkontroloval závěr na lovecké pušce. „No a co náš děda? Pro MP je to přece jasná priorita, ne?“
„Jenže naši lidi po Nancy nepátrají. Ze dvou důvodů. Za prvé se počítá s tím, že sonda po návratu spadne někam do Atlantiku – aspoň tak to bylo od samého začátku v plánu. A za druhé má být vypuštěna teprve 11. června.“
„Hele, tak moment!“ vykřikl Dred. „To je přece až příští týden! To znamená, že odstartovala dřív a pěkně potají. Počkat, počkat – ledaže se tu bavíme o několika sondách. Praskne mi z toho hlava.“
„Nancy ještě neodstartovala A Sword Enterprises sice mají víc prostředků než sám pámbu, ale ani my si nemůžeme dovolit sestrojit víc než jednu takhle složitou experimentální raketu.“
„Fajn. Pak se to ale vymyká chápání.“
„Přesně tak. Couvni, kamaráde.“ Arthur si nasadil svářečské brýle. Odvrtal několik nýtů, pak vrtačku na chvíli vypnul, aby mohl vyměnit vrták, a uvolnil šrouby. Z pláště odpadla malá destička a obnažila desku s plošnými spoji a přepínači. Arthur si s páčkami chvíli hrál, nastavoval je do různých poloh, až se hluboko v nitru sondy ozval alarm a ve vnějším plášti se odklopil oválný dílec velký jako dlaň. Ze změti drátů vytáhl Arthur na světlo dvojici tenkých trapezoidních trubic; trubice byly téměř metr dlouhé a vytvořené z krystalu, uvnitř něhož vystřelovaly blesky a vířily černé prstence.
Kasper trubice zabalil do ohnivzdorných dek. Mezi větvemi stromů probleskoval úsvit; chladná načervenalá záře Maca přiměla zmlknout, byť z důvodů, které by neuměl jasně vysvětlit.
„Máme nejvyšší čas se vypařit,“ prohlásil, když měli všechno zase sbaleno.
„Jasan, padáme odsud,“ přitakal Dred. „Mám docela nahnáno.“
Velký vezír
Skupinka si pospíšila k dvoutunovému farmářskému náklaďáku s plátěnou korbou, který na ně čekal asi čtvrt míle od kráteru. Nalezli si dovnitř a Kasper je vezl spletí hustého podrostu a mladých borovic, moruší a bříz, dokud nenarazili na prašnou cestu, která se vinula po dně údolí a po čase se napojovala na hlavní silnici. Shodli se, že nejlepší bude, když svůj úlovek odvezou k Macovi a Dredovi. Bezpečnější úkryt by nenašli, s výjimkou vrchního ředitelství SE, ale to bylo poslední místo, kam by Toomsovic bratři chtěli jet, protože by měli hodně co vysvětlovat doktorce Boleové a šéfovi bezpečnosti Nailovi.
Kasper se obloukem vyhnul městečku Rosendale a sjel na tajnou přístupovou cestu, která vedla podzemním tunelem pod hřebenem Shawangunk a na povrch ústila u obrovské staré stodoly (kde měli kluci zařízenou klubovnu) při nejzazším okraji pozemků za domem Toomsových. Uvnitř byla dílna, laboratoř, počítač a podzemní sklad. Ze střechy trčela kovová mřížka antény. Stodola byla zpevněná ocelovými pláty z bitevní lodi a napájená dieselovým generátorem o výkonu třicet kilowatt, uloženým ve zvukotěsném plášti z bojleru. S takovou výbavou byla ideálním místem pro stanoviště nouzového velitelství.
„Poslyšte, přátelé, já vůbec nechápu, o co tady jde,“ postěžoval si Dred.
„Vždyť jsi taky úplně namol,“ usadil ho Mac.
„To jsme dva, bratříčku.“
„Nikdo z nás tomu tak úplně nerozumí,“ přerušil je Arthur a pohlédl na Maca „Všiml sis, jak jsou ty krystaly tenké? Museli je vytvořit uměle v geotermálním trezoru. Navrhli je a nechali vyrůst speciálně na míru. Viděl jsem, jak ty trubice vypadaly zasazené v centrální jednotce. Ty, které jsme vytáhli, už byly dospělé, když je technici do Nancy zapojovali. Což znamená, že by měly být těžší, plnější. A pak si taky vezmi tu vnitřní kompozici. Změna barvy signalizuje naplnění datové kapacity.“
„Viděl jsem to. Ale zaboha to nemůžu pochopit. Možná nějaká chyba –“
„Ten systém navrhoval můj táta. Podrobně jsem si prošel jeho nákresy. Nemají jedinou slabinu. Dej mi ty trubice pod mikroskop a dokážu ti, že v tomhle případě se na svoje prolhaný oči můžeš spolehnout.“
Mac se zatvářil ještě nešťastněji než prve. „Sonda měla – nebo má – podle plánu obletět během osmnácti měsíců Pluto a zase se vrátit. Záměr byl, aby přitom kratičce nahlédla do prázdna za hranicemi naší soustavy. I kdyby ale nepřetržitě sbírala data ze všech kamer a senzorů, které s sebou nese, krystaly mají dostatečnou rezervní kapacitu na spoustu desetiletí. Nemělo by dojít k tomu, že se zaplní. Odporuje to zdravému rozumu.“
„Správně, pane Macbethe. Co z toho vyvozujete?“
„Dva nepřijatelné závěry. První, že Nancy nějak porušila teorii relativity a cestovala rychleji než světlo… a tedy v čase. Druhý, že – ačkoli je to zjevný protimluv – strávila tam venku za okrajem Sluneční soustavy mnohem delší čas, než na kolik to naši vědci vypočítali.“
„Heuréka,“ potvrdil suše Arthur. „Podle objemu uložených dat musela cestovat několik století.“
„Když to takhle řekneš, dává to smysl. Ale já na takovou hypotézu odmítám přistoupit.“
„Ehm?“
„Nelíbí se mi, kam mě to vědě.“ Mac poklepal svému příteli na mohutné rameno. „Na šílené teorie jsi tady ty, a naším úkolem zase je, abychom se jim vyděšeně bránili. Musíš mě přesvědčit, Arte. A dej si záležet, aby se mi to líbilo.“
„Nejdřív budu muset přesvědčit sám sebe.“
„Moment, člověče. Chceš říct, že jsi Nancy nesledoval?“
„Ne, nebo alespoň ne v obvyklém smyslu toho slova. Mám sice lepší radiostanici i teleskop, než najdeš ve většině domácností, ale sledovat na nebi Nancy by bylo statisticky složitější než rozeznat na pláži jedno konkrétní zrníčko písku. Uchýlil jsem se k méně konvenční metodě. Potřeboval jsem špetku intuice a pořádnou dávku štěstí – a ono se to povedlo.“
„Hm, jestli měla Nancy podle plánu přistát do moře, tak mi zřejmě uniká pointa. To tys přece řekl Macovi, ať se dneska motá kolem Woolfolkského údolí. A bum! – Nancy nám pak spadla málem na hlavu. Odkud jsi to věděl? A když už jsme u toho, hernajs, proč ty trubice neodvezeme na ředitelství? Jasně, Nail nám určitě dá co proto. Ale děda bude mít oči navrch hlavy. A navíc dostaneme odměnu, že jsme sondu zachránili dřív, než s ní mohl zdrhnout Labrador anebo ti záhadní čímani.“
„Vezmu to od konce, když dovolíš. Bylo by předčasné odevzdat náš nález na ředitelství; řekněme, že jsou tu jisté… komplikace. K tomu, jak jsem vytipoval přibližné místo dopadu – no, Malý vezír mi předpověděl pět možných oblastí. A mně se zdálo nejpravděpodobnější Woolfolkské údolí.“
„Chceš říct Velký vezír?“ Mac si sundal brýle. „Arte, prosím tě, neříkej mi, že jsi svýmu tátovi zase ukradl přístupovou kartu.“
„Ne, myslím Malého vezíra. Chvilku strpení, za okamžik ti ho předvedu.“
Velký vezír byl superpočítač, který tým vědců a inženýrů ze Sword Enterprises vyvíjel a vylaďoval posledních pětasedmdesát let. Jeho centrální jednotka vyplňovala obří podzemní trezorovou místnost pod budovou vrchního ředitelství SE v Kingstonu ve státě New York. Doktorka Amanda Boleová, ředitelka oddělení vývoje a výzkumu, a doktor Navarro si s VV hráli tak dlouho, až se počítač vyvinul do primitivní formy umělé inteligence. Velký vezír byl stejně jako naprostá většina technologií, které Sword Enterprises používaly, chráněný patentem a operoval v rámci izolované interní sítě. Jejich dědeček a doktorka Boleová striktně vymezili, kdo bude mít povolení k přístupu. Pokud šlo o případné narušitele (ať už průmyslové špiony, cizí agenty provokatéry nebo třeba zvědavé puberťáky), ostraha trezoru měla nařízeno postupovat podle protokolu nejdřív zastřelit, a pak se ptát.
„Sakra, kámo,“ zaúpěl Dred, „s bezpečáky není legrace. To si přímo říkáš o to, aby tě složili.“
„Nebo hůř,“ zašklebil se tajemně Arthur. „Doktorka Boleová má chorobnou zálibu v eugenice a nedostává se jí dobrovolníků.“
Mac se díval, jak Arthur a jeho pomocníci vykládají z náklaďáku různé přístroje a sestavují laboratorní zařízení. „Budeme potřebovat rozhraní, abychom z Nancy vytáhli data a mohli je prozkoumat. Náš počítač na takhle složitý úkol nestačí.“
„Nachystejte temnou komoru. Já dám zatím do kupy holografický projektor, ať si můžeme záběry z Nancy promítnout trojrozměrně. A jestli chcete vědět, jak ta data z trubic vytáhneme, přeložíme a promítneme, tak sledujte –“ Arthur odemkl kovový kufřík a vytáhl z něj diamant. Diamant byl tři palce dlouhý, černý a zářil jako leštěný onyx. „Přátelé, tohle je maličký dílek z jádra operačního systému Velkého vezíra Kousíček jeho mozku, dalo by se říct. S vaším laskavým svolením propojím tady MV s vaší centrální jednotkou a nechám na něm, aby provedl diagnostiku dat.“
„Sakra, kámo.“ Dred zesinal. O krok ucouvl, jako by ho děsila i pouhá představa, že o diamant náhodou zavadí. „Zadrž, pardále. To není pravda, tohle se mi jenom zdá. Tys propašoval Velkýho vezíra z trezoru?!“
„Ne, ne, nic tak šíleného. Je to jenom úlomek – pronesl jsem do trezoru dláto a kousek jsem uštípl, když VV procházel svojí každovečerní snící sekvencí. Ničemu to neublíží, ten odštěpek nikomu chybět nebude. Kousky krystalu se odlamují každý den. Struktura VV je organická, takže tuhle ztrátu nahradí za pár dní. Seznamte se s Malým vezírem. Umí všechno co jeho tatínek – akorát je pomalejší a má menší záběr.“
Dred vrtěl hlavou, jako by to absolutně odmítal vzít na vědomí. „Teď už tuplem nechápu, jak bychom se mohli vyhnout tomu, že z nás stáhnou kůži zaživa. Ty tvrdíš… že Malý vezír ti předpověděl možné oblasti návratu. Jak to, že teda Velký vezír neudělal to samý? Co když doktorku Boleovou nebo doktora Navarra upozornil, že se něco zvrtlo – nebo zvrtne…?“
„Háček je v tom,“ odpověděl Arthur, „že UI jsou primitivní, všechno chápou extrémně doslovně. Takže jim musíš pokládat ty správné otázky. Ukradl jsem Malého vezíra už před někohka týdny a můžu vám říct, pánové, že jsem se ho fakt hodně vyptával. A jedna z nespočetných eventualit, na které jsem se ptal, byla ta, že během letu sondy dojde k nějaké anomálii.“
Mac zaskřípal zuby a vzdychl si. „No tak jo, když už, tak ať to stojí za to. Ale jestli se to posere, tak nás zastřelí všechny. Nebude to skvělý?“
„Nebo dopadneme ještě hůř,“ zašklebil se Dred.
„Takže budeme frajeři a prostě to neposereme. Navrhuju, abychom se uklidnili a odpočali si, a taky se musíme vykoupat. Vy dva děsně smrdíte po chlastu a laciných děvkách.“
Dred teatrálně začichal. „Uf. Má pravdu, fakticky smrdíme.“
Berrien hochy načapal, když se snažili vklouznout do domu vchodem pro služebnictvo. Zkřížil si paže na prsou a usmál se; dokonce i v kabátku livreje a nažehlené košili z něj šel strach. „Dobré ráno, pánově.“ Na zbylých zubech mu svítily zlaté korunky. „Strávili jste noc někde v bordelu nebo v palírně, co? Mazejte rovnou do svých pokojů a pokuste se nezasvinil přitom podlahu. Mildred už vám napouští vany. Snídaně bude za třicet minut.“
„Díky, Berry. Já snídani vynechám a vlezu si rovnou do peřin –“ Mac se pokusil kolem majordoma protáhnout.
Berrien se usmál a zapraskal pokřivenými klouby na rukou. Krvavě rudá tetování na prstech pravé ruky společně skládala nápis MASO, zatímco na prstech levé ruky bylo vytetováno MELU. Šuškalo se, že sám slavný herec Robert Mitchum v Berrym obdivoval svůj ideál drsňáka. „Pánové, dovolte, abych vám zopakoval body vašeho dopoledního programu.“ Berry začal vypočítávat na prstech tak, že jeden po druhém zavíral do pěsti. „Koupel. Snídaně za třicet minut – ujišťuji vás, že šéfkuchař Blankenship se překonal. Nezaserete podlahu, protože Kateina děvčata ji dvě hodiny voskovala. Dneska jsem ještě nikoho nezabil, ale je teprve čtvrt na deset. Nějaké dotazy?“
„Nic mě nenapadá,“ pípl Mac. Byl odvážný jako lev, ale dvakrát si rozmyslel, aby testoval majordomovu trpělivost.
„Mě taky ne,“ připojil se Dred. „Mám hlad jako vlk!“
Berrien sledoval, jak se jeho svěřenci plíží chodbou pryč. „Nevím nevím, do jakého bláznovství jste se zase pustili. Jenom ze srdce doufám, že váš otec už překonal svoji pochopitelnou touhu zavraždit své mužské potomky.“
Bratři se hodili do gala, spořádali vydatnou snídani, vyhýbavě odbyli majordomovy pokusy o výslech a nakonec padli do vysoko nastlaných postelí, aby si dopřáli pořádného šlofíka
Smrt tisíci řezy
Halíme kouřem záři severu. Halíme kouřem záři severu – i ty bys měl.
Fenris Wolf zavrčel. Vyrvalo to stromy z kořenů a odválo je to pryč; nová Tunguzská katastrofa Vrčení vycházelo z jeskyně v kaňonu na planetě vzdálené od všech známých hvězd; šířilo se ve vlnách, ničilo všechno, čeho se dotklo, prach, led i plyny, a měnilo je v temnotu. Ne, to není skučení, to ječí trubka jakéhosi boha –
„Tak vstávej, aby tě kat spral!“ Berrien popadl Maca za límec od pyžama a tvrdě s ním zatřásl. „Jaký ďábel to do vás vjel tentokrát, vy mrňaví nevděčnici?“
„Doufám, že to je řečnická otázka,“ Mac se pokoušel zaostřit rozmazaný pohled.
„Po kuchyni se nám poflakuje nácek z úderných oddílů. Pan Blankenship je z toho úplně bez sebe. Předpokládám, že pro to máte vysvětlení.“ Berrien a onen polepšený nacista mezi sebou měli nevyřízené účty. Jednalo se o jakýsi dlouhý a dramatický příběh, ale podrobnosti neznal nikdo jiný než jejich šéfové.
„Zajisté.“
„Pak se pomodlete ke všem bohům, co je uctíváte v chrámu Sněžného levharta, aby mě to uspokojilo. Ale varuju vás – nesmírně pochybuji, že by cokoli mohlo ospravedlnit přítomnost Herr Kaspera v tomto domě, pokud je naživu a nekrvácí z mnoha smrtelných ran.“
„Upřímně, naprosto sdílím vaše pochyby,“ přitakal Mac. „Pročež vám nic vysvětlovat nebudu.“ Hbitě vyklouzl z majordomova sevření a plnou rychlostí vystřelil přes nákladně zařízené pokoje do kuchyně. „Drede, zdrhej!“ křičel přes rameno. „Berry je na válečné stezce!“ Dál už to bylo na bratrovi; buď se probudí dřív, než ho Berrien polapí, nebo ne.
Kasper, oblečený v černém baloňáku, kožených kalhotách a vyleštěných holínkách, odložil šálek čaje, který mu nalila jedna ze služek, a postavil se do pozoru. „Herr Toomsi. Do stodoly, rychle. Herr Navarro je v tísnivé situaci.“
Maca se zmocnilo zlé tušení. Zprudka otevřel kuchyňské dveře a vyrazil sprintem ven. Doběhl do stodoly právě včas, aby ještě uviděl Arthura, do pasu svlečeného a postříkaného krví, jak vráží palce Ronaldovi do očí a tlačí mu je hluboko do mozku. Zatímco mladý vědec vraždil mladšího bratříčka, jeho tvář zůstávala nehybná, jako by místo ní měl dřevěnou masku. Opodál ležela Gerardová mrtvola Všude se válely rozmetané kusy vybavení. Po zemi přeskakovaly jiskry. Z terminálu počítače vycházel bezbarvý mechanický hlas: Přerušte proces. Arthure Navarro, prosím, přerušte proces. Za třicet sekund dojde k rebootování systému.
„Mein Gott,“ zamumlal Kasper v obdivné hrůze. „Nenapadlo mě –“
„Střílejte, Kaspere,“ přerušil ho Mac. „Proboha střelte ho do kolen.“
Kasper vytáhl luger, nakročil si, chladnokrevně zamířil a střelil. Stihl vystřelit celkem tři rány, než Arthur překonal vzdálenost, která je dělila, praštil ho do ruky a popadl za zápěstí. Po vzoru nacistů, kteří totéž tak rádi prováděli s nemluvňaty, pak bývalého vojáka rozhoupal a praštil s ním o zeď. Kasperovo tělo se od kovové stěny odrazilo s tupým zaduněním, ze všech tělních otvorů mu vystříkly vnitřnosti a rozmázly se po zemi.
Mac, bosý, v pyžamu a neozbrojený, neztrácel čas odhadováním, jakou by měl šanci na přežití při boji zblízka se svým posedlým přítelem on sám. S pružností cirkusového akrobata (v duchu děkoval za ty roky tyranství u sifu Kung Fana) uskočil stranou, zachytil se šikmého nosníku a vyhoupl se deset nebo dvanáct stop nad zem, zatímco se mu Arthur sápal po kotníku. Chvíli to vypadalo, že mezi střešními trámy stodoly našel bezpečný úkryt, ale pak Arthur vytrhl ze šroubů pracovní ponk a mrskl ho po něm. Mac hbitě přeručkoval na sousední hřad, takže svištící střela ho minula a neškodně se roztříštila o nosník.
Do stodoly vpadl Berrien s dvouhlavňovou brokovnicí ráže deset. Arthur se po něm ještě nasupeně ohlédl, a pak se konečně pomalu sesul k zemi. Z řady průstřelů v břišní stěně mu crčela krev. Když přišlo na střílení, Němec se s tím očividně nemazal.
„Ach ne, Arthure.“ Mac seskočil na zem, klekl si vedle přítele a tlačil mu oběma zaťatýma rukama na rány. „Vydrž, kamaráde. Hned tě spravíme.“
„Tohle je zlý,“ prohlásil zkušeně Berrien. Položil Macovi ruku na rameno. „Ten kluk je vyřízenej.“
„Berry? Řekl bych, že v přístupu k pacientům máte hodně co zlepšovat. Přineste lékárničku. To bude dobrý, Arte.“
Arthurovy oči začaly jezdit sem tam. Bělma měl modrá jako led. Zorničky se mu na okamžik jakoby sesmekly dovnitř, změnily se v zakřivené hvězdokupy, ale pak se ještě jednou ustálily ve správné poloze. „Berry má pravdu. Jsem vyřízenej. Poslouchej. Slyšíš je? Slyšíš ty flétny, Mácu? Nejdřív jsem je zaslechl, a pak jsem to uviděl. Spatřil jsem ďábelského sultána ozdobeného rudými hvězdami.“
„Tiše, kamaráde. Klidně lež.“
„Ten strašlivý zvuk –“
„Dobře, strašlivý zvuk.“ Macovi se vybavil útržek noční můry, která ho trápila, dokud nepřišel Berrien a surově ho neprobudil. Pronikavý jekot, ohlušující mečení –
„Ach, Mácu, viděl jsem… Malý vezír mi promítl… cestoval jsem tam, do středu, potřísněného rudými hvězdami… Kauzalita, rozumíš? Nemůže porušit fyzikální zákony. Ale ty píšťaly –“ Každé slovo Arthura stálo spoustu sil. Zalapal po dechu. „Nechci se tam vrátit.“
„Nikam se nevrátíš.“
„Bohové. Slyšíš to?“ Arthurův výraz se proměnil, jak skrze Maca třeštil oči kamsi do nitra té věčné záhady. Z úst mu vytekl pramínek krve. Zemřel.
„Chudák kluk.“ Berrien odhodil lékárničku, kterou právě přinesl.
„Vraťte se do domu. Máte to tam na povel – já se postarám o zbytek.“
Majordomovi bylo třeba přiznat, že se Macovi nevysmál. „Co mám říct Arthurovým rodičům? Nebo vašim, když už jsme u toho?“
„Nikdo neví, že Art přespal u nás. Do háje, jejich rodiče nebudou Arthura ani jeho sourozence hledat ještě tak den nebo dva Takže si dej pusu na zámek. Prozatím. Jenom prozatím.“
„Možná bychom měli informovat pana Nada a pana Halea Je to přece jen otázka bezpečnosti…“ Muži, o nichž Berrien mluvil, šéfovali ve Sword Enterprises ochrance a tajným službám.
„Berry, prosím tě.“ Mac prudce mrkal, aby zahnal slzy, ale jeho hlas zůstával ocelově pevný.
„Jak poroučíte. Opatrnosti není nikdy dost, a tak dál.“ Berrien se prkenně uklonil a zmizel.
Rebootování sekundárního matrixu. Sto procent hotovo, ohlásil bezvýrazným hlasem počítač. Zahájeno čištění nadbytečných sektorů. Funkčnost obnovena.
Mac civěl na doutnající počítačový terminál. Chvíli mu trvalo, než pochopil, že hlas vychází z onyxově černého diamantu pohozeného na zemi, kde musel nedopatřením skončit během předchozích zmatků. „Haló,“ pokusil se o kontakt.
Zdravím vás, Macbethe Toomsi. Jste držitelem rubínového oprávnění. Můžeme hovořit zcela bez omezení.
„Ty jsi Malý vezír?“
Malý vezír mi připadá poněkud urážlivé. Nazývejte mě prostě Vezírem.
„Tak dobrá, Vezíre. Jak spolu komunikujeme?“ Mac se byl jednou podívat v podzemní trezorové kryptě Velkého vezíra a slyšel, jak doktor Navarro a doktorka Boleová s počítačem hovoří (počítač byl ve skutečnosti krystalová druza vysoká asi patnáct poschodí, široká jako městský blok a vrostlá bůhvíjak hluboko do skalního podloží), takže se teď z počátečního ohromení rychle vzpamatoval. Vědci ze Sword Enterprises projevovali VV posvátnou úctu, jaká by příslušela spíše věšteckému orákulu než výkonnému počítači. Tenhle drobeček, co se s přehledem vešel do kapsy, v něm podobnou bázeň nevzbuzoval ani omylem.
Moduluji elektromagnetické pole a napodobuji tak lidskou řeč.
„Co se stalo? Co to Arthur viděl, že z toho zešílel?“
Hypotéza – Arthur Navarro interferoval s daty z paměťového jádra NCY-93. Následkem toho prodělal neurální příhodu. Těžké trauma vyústilo v psychotický záchvat.
„A příčina té neurální příhody?“
Neznámá. Nedostatečná nebo poškozená data Jak vidno, moje struktura utrpěla v důsledku neurální příhody Arthura Navarra poškození. Čtyřicet osm sekund reálného času mojí vnitřní paměti je nenávratně ztraceno. Soubory spojené s daty z NCY-93 jsou aktuálně nedostupné. Povaha poškození ukazuje na přetížení. Molekulární rezervy umožnily obnovení mých funkcí. Arthur Navarro takovou pojistku neměl.
„Arthur mluvil o kauzalitě a pak na mě silně naléhal, ať zničím zbytek toho, co Nancy přivezla. Rozveď úvahu.“
Po dlouhé pauze Vezír oznámil: Nedostatek dat. Doporučuji konferenční hovor s vedením Sword Enterprises. S doktorkou Boleovou, doktorem Braverym, doktorem Navarrem.
„Dobrá. Vezmu tvoje doporučení v úvahu.“ Mac pocítil osten nedůvěry – mohla by umělá inteligence lhát? V domácnosti Toomsových se z člověka rychle stal odborník na detekci všeho, co sebeméně zavánělo falešností. Tón, jakým Vezír mluvil, se mu nelíbil. „Vezíre, hibernuj.“ Mac vrátil krystal do kufříku a zajistil víko. Ukázalo se, že centrální jednotka, kterou měli v laboratoři, je nadobro zničená. Mac vešel do temné komory, kterou Arthur proměnil v jakési provizorní divadlo. Paprsek laserového světla z počítačového terminálu procházel otvorem a interagoval s trubicemi, které byly vertikálně upevněné na podstavci. Všechny kódované informace, které trubice obsahovaly, následně dekódoval Vezír a promítal je jako holografické obrazy. Nyní však byly trubice rozbité napadrť a jejich střepy se povalovaly všude okolo. Mac sebral jeden větší úlomek a strčil si ho do kapsy pyžama pro případ, že by z něj doktorka Boleová dokázala vyčíst něco důležitého.
Jak tak bloumal po temné komoře, představil si v duchu Arthura, jak se náhle ocitá uprostřed bezedné prázdnoty mezi roztroušenými hvězdami a upírá oči na Sluneční soustavu, která se od něj vzdaluje, až mu postupně splývá v jediný nerozlišený bod. Slyšel přitom vlčí vrčení? Jekot obří trumpety nějakého titána? Jaký výjev, jaké zjevení rozervalo mysl toho mladého badatele na cáry? Rozhodně to nemohlo být nic tak obyčejného jako pohled na trpasličí planetu Pluto.
Do stodoly vešel Dred a zalapal nad tím masakrem po dechu. Přikryl si ústa rukou. „Arthur –“
Mac mu ve zkratce převyprávěl, co se událo, a teprve nyní si to sám naplno uvědomil se všemi důsledky. „Jsi v pořádku?“ Otevřená ústa mladšího sourozence ani Dredovy do prázdna vytřeštěné oči se mu dvakrát moc nezdály.
„Uf, jasně.“ Dred přikývl a uhnul pohledem od mrtvých těl. Statečně se usmál. „Už jsme viděli horší věci. My dva už jsme viděli horší věci, Macu, viď?“
Mac odemkl skříň a navlékl si pracovní kombinézu a rezervní boty. Myslel na chrám Sněžného levharta a na ta pekelná muka, co tam musel každou zimu od svých devátých narozenin vydržet. Myslel na sifu Kung Fana, kterému se mezi tréninkovou družinou jeho mladších žáků přezdívalo Smrt tisíci řezy. Každý třetí žák to nezvládl a většina jich sešla ze světa nějakou nepopsatelně strašlivou smrtí. Mac myslel na všechno to strádání, hladovění, souboje na život a na smrt, otrávené rýžové koláčky – mezi stěnami ledově chladného, větrného kláštera na vrcholu Himálaje. Mladší bratr měl pravdu, to všechno bylo horší.
Dred se vzchopil. „Kauzalita? Fyzikální zákony? V těchhle chvílích si přeju, abych ve škole dával lepší pozor. Měli bychom si dobře rozmyslet, co uděláme dál. Berrien se překonává. Ale klepu se při pomyšlení, co udělá táta, až se to dozví.
Doufám, že máš plán, jak nás z toho vysekat, jinak jsme namydlený.“
„Něco vymyslím. Slibuju.“
„Koukej radši přijít s něčím totálně neprůstřelným.“
„Hele, Drede, v tomhle nejsem zrovna přeborník. Možná je na čase, abychom strčili hlavu lvovi do chřtánu a zasvětili do všeho dědečka.“
Na stěně zazvonil domácí telefon.
Hora Temného muže
Mac sáhl po sluchátku. „Berry –“
„Dobré ráno, Macbethe,“ ozval se v telefonu Cassius Labrador, výkonný ředitel Zirconu, společnosti s neomezeným ručením a nejobávanějšího konkurenta Sword Enterprises. Ve sluchátku to praskalo přesně tak, jako když máma s tátou volali ze zámoří a měli špatné spojení. „Navrhuji osobní setkání.“
„Tak vy navrhujete? Vy ale máte drzost, napíchnout nás přímo v našem domě.“ Mac se během hovoru rozhlížel po ukrytých mikrofonech a kamerách.
„Doba už je taková. Zdrž se neplodných poznámek. Den začal neslavně, avšak hrozivější události nás teprve čekají. Tu nejstrašlivější katastrofu bychom však ještě mohli odvrátit.“
„Povězte mi, co víte, pane Labradore.“
„Vždyť ano. Ale prozatím – jste ve smrtelném nebezpečí. Nepřátelští agenti vědí, že jste z NCY-93 odnesli nějaké komponenty. Dříve či později se u vás objeví a vyžádají si je.“
„Asi to risknu a zůstanu tady. Nikdo z vás, vy krysy, se neodváží zaútočit na náš dům. To by byla válka.“
„V tomhle žádná další firma nejede, synku. Jenom ta moje, a já si nepřeju nic než být nápomocný. Ti lidé jsou náboženští fanatici uctívající nadpřirozenou sílu zvanou Azathoth, Ďábelský sultán. A ti se nestarají o naše dohody.“
„Uctívači kultu? No bezva Azathoth – to mi něco říká.“
„V Rejstříku božstev je na třicet tisíc položek. O Azathothovi tam najdeš zmínku jen pod nějakým sdruženým heslem. Zbývá vám jediná možnost – seberte se a zmizte odtamtud. Sejdeme se u menhirů Temného muže. Probereme to pod vlajkou příměří.“
„Probereme, jo? To je mi pěkný způsob, jak vyjádřit, že nás budete vydírat.“
Labrador se uchechtl. „To sotva. Mám v úmyslu poskytnout vám informace ohledně šlamastyky, do níž jste se sami uvrtali a která je mnohem zapeklitější, než se vám může zdát. Nabízím vám je z vlastní vůle a nic za to nepožaduji.“
„A to vážně čekáte, že se vám sami vydáme do rukou? Na to si nechte zajít chuť.“
„Já,“ přisadil si Dred, který uhadoval obsah hovoru jenom z toho, co říkal Mac, „rozhodně nestojím o to nechat se mučit, věznit nebo někomu dělat pokusnýho králíka. Už nikdy.“
„Je to vaše volba, Macbethe. Klidně si seďte doma za pecí a vyčkávejte. Uvidíte, co se stane. Když vás neoddělá kult, dostane vás váš děd. Ten miluje obětní beránky. Nebo se sejdeme u menhirů a já pro vás udělám, co budu moct.“ Linka ohluchla. Mac zasakroval a koukl na Dreda „Labrador tvrdí, že pro nás má důležité důvěrné informace.“
„Zircon nám napíchl domácí linku. Ti mizerové.“
„Je to oko za oko. My zas odposloucháváme jejich hovory v tý jejich díře.“
„Takže si společně vyrazíme na menhirovou horu na piknik?“ Dred luskl prsty. „Jakoby nic?“
„Vzhledem k poslednímu vývoji událostí jsem nakloněn přijmout jeho nabídku bez výhrad. Říkám to sice ukrutně nerad, ale jedna věc se musí Labradoroví nechat – je z jinýho těsta než táta nebo děda. Tenhle chlapík umí držet slovo.“ Mac odemkl ohnivzdorný sejf a vytáhl z něj svazek bankovek, pasy, automatickou pistoli Luger a tlačítkový ovladač. Přibral ještě kufřík s Malým vezírem a všechno to nacpal do dvou batohů. Malý vezír představoval dilema – krystal byl hmatatelným důkazem, že se pletli do firemních záležitostí a Arthur a jeho sourozenci přitom přišli o život. Jenže Malý vezír (zřejmě) komunikoval s daty mimozemské inteligence a navzdory Arthurovu poslednímu přání nebylo tak jednoduché zničit největší vědecký objev v lidské historii. Mac si potřeboval rozmyslet, jaké mají možnosti, což v danou chvíli znamenalo nedělat žádná ukvapená rozhodnutí. Hodil jeden batoh Dredovi a vyrazil ze dveří.
K zadní stěně stodoly byla přistavěná další garáž. Uvnitř byly zaparkované dva džípy, odtahový vůz, návěs, landrover a práškovací letadlo. Kluci skočili do landroveru (ve speciální polo-obojživelné úpravě pro všechny typy terénu, o kterou se postaral tým automechaniků spravujících ve Swordu vozový park) a Mac na to šlápl.
Zastavil s vozem u hraničního plotu jejich pozemku a vymačkal na ovladači kód. Vyslaný signál spojil obvod prostřednictvím spínacího relé připojeného k náloži trhavin. Stodola se zřítila s hlubokým zaduněním, až to rozhoupalo i jejich landrover. Trosky budovy zakrátko zmizely v dýmu a plamenech.
„Tak teď nás bude chtít zabít i táta“ poznamenal Dred.
„To aby si stoupl do fronty.“ Mac zařadil rychlost a nabral co nejpřímější kurz ke Katskillským horám. Řídil po lesních cestách a pěšinách, a když bylo třeba, bral to rovnou lesem. Dred většinu cesty hulákal, jenom bylo těžké poznat, kdy ječí strachy a kdy vzrušením.
Na Horu Temného muže se vinula opuštěná úzká těžařská silnice, ve starých mapách značená jako Červená cesta. Na straně spolujezdce strmě stoupal k nebi žulový sráz, který na straně řidiče prudce spadal do lesního porostu hluboko pod nimi. Mac se s autem držel při stěně útesu tak těsně, až skála z Dredových dveří sedřela lak. Starší z obou bratrů se tím nenechal vyvést z míry. Přece jen bylo znát, že několik týdnů svého krátkého života strávil v bolívijských Kordillerách, kde řídil náklaďáky s pašeráckým kontrabandem z džungle po obávané Yungaské silnici, známější pod jménem Cesta smrti.
Stezka se brzy rozšířila a narovnala, a když se o kus dál rozdvojila, Mac s jistotou zahnul doleva. Proklestil si cestu řídnoucím porostem borovic a zaparkoval na mýtině, která zvolna stoupala až k temeni hory, kde se tyčily menhiry Temného muže. Tohle byla už několik generací společná neutrální půda která sloužila k setkávání Toomsům, Labradorům a několika dalším vlivným rodinám a organizacím. Příroda si tak jako všude ani tady nepřestávala nárokovat své državy proti domestikujícím zásahům člověka a tak byl prastarý kruh z menhirů posetý roztroušenými balvany a porostlý trsy hustých keřů a kopečky mechu. Podle doktora Souzy zdejší menhiry vytesala civilizace mnohem starší než Ezopova jejíž příslušníci konali modloslužby v jeskynních systémech v nitru hory. Hora Temného muže byla o to záhadnější, že šlo o sesterský krajinný útvar Tajemné hory ve státě Washington, a nezdravě zaměstnávala mysl mnoha ezotericky založených badatelů.
Cassius Labrador a dva jeho podřízení už na ně čekali nahoře, mezi prstencem opěrné zdi a kruhem z menhirů. Labrador nevypadal o nic líp, než když ho Toomsovic kluci viděli za poněkud hektických okolností naposled – během zuřivé hádky, kterou s nimi vedl na palubě nákladní lodi potápějící se do hlubin Žlutého moře. Měl krátce zastřižené světlé vlasy, poďobané tváře (což byla vzpomínka na mizerné dětství v Jižní Americe) a dlouhé, hubené ruce a nohy. Oblečený byl jako nějaký expediční výzkumník v khaki kalhotách a letecké bundě do pasu.
Po levici mu stál doktor Howard Campbell, vytáhlý čahoun s předkusem a mladý, sotva nedávno promovaný vědec. Campbell měl na sobě tvídový oblek a brýle s kostěnou obroučkou. Třetí člen delegace Zirconu nenápadně přecházel opodál tak, aby pořád zůstával na doslech; přes rameno mu visela winchestrovka ráže 70 se zaměřovačem a z pažního pouzdra mu čouhala pažba revolveru. V roli Labradorová nejnovějšího bodyguarda tu byl Errol Whalen, jinak špičkový poručík u námořnictva. Byl malý a nezdravě nažloutlý, ale nebezpečný jako divoká šelma. Dřív se nechával najímat jako žoldnéř do různých válečných konfliktů na mezinárodní scéně, ale teď se upsal na špinavou práci Zirconu. Byl v dlouhém, volném tmavém kabátu, na hlavě měl plstěný sklápěcí klobouk a na očích černé brýle.
„Dobré odpoledne, hoši. Tak se tedy znovu setkáváme.“ Labrador na chlapce žoviálně zamával. „Tohle je Howard Campbell.“
„Četl jsem vaši práci,“ kývl na Campbella Mac. „To s těmi antediluviálními mohylovými hroby na Nové Guinei na mě zapůsobilo. Pracujete pro špatnou firmu.“
„Těší mě, že vás poznávám.“ Doktor Campbell se neúspěšně pokusil o úsměv a kapesníkem si osušil zpocené čelo.
„Jenom klid, Howarde,“ ozval se Labrador. „Tady jsme na posvátné půdě. Prozatím nikdo po nikom střílet nebude.“
„Abyste to nezakřiknul, pane Labradore,“ zavolal podrážděně nosovým hlasem Whalen. Říkalo se o něm, že si všechna ta krveprolití, která se po něm v jeho zaměstnání vyžadují, náramně užívá a že v tom, co dělá, je opravdu dobrý. Hoši ho v akci ještě neviděli, ale když teď měli možnost ho sledovat, jak se krade po obvodu kamenného kruhu, jak se hrbí a čichá k zemi jako lovecký pes, neměli žádný důvod pochybovat o jeho pověsti. Whalen si k očím přiložil dalekohled. „Žádný nepřátelský pohyb na silnici. Ale nechce se mi to líbit. V tom lese při úpatí hory prve někdo byl. Ty děcka sem někdo sledoval, za to ručím.“
„Pan Craven zemřel na palubě Nočního zebouna,“ pochopil Mac a v duchu si vybavil holohlavého, svalnatého Angličana, který se chrabře pokusil setnout si hlavu požárnickou sekyrkou těsně předtím, než vybuchly kotle, nákladní prostor lodi zalila voda a všechno utonulo ve tmě a chaosu, který tu a tam rozčísla jen dávka z lehkého samopalu a výkřiky umírajících mužů. Jak vzrušující časy to byly. „Doufal jsem, že z toho vyvázne.“
„Díky, Macbethe. Je vidět, že máte vychování.“
„Na co se tě snaží nachytat?“ obrátil Dred oči v sloup. „Nechte už toho mazání medu kolem huby. Ten Anglán byl hovado a vsadím poslední dolar, že váš nový poskok bude v bleděmodrým to samý. Kdo jsou ti gauneři, co jste o nich prve mluvil, a jak moc vděčíme Zirconu za to, že jsme v maléru?“
„Tenhle mládenec se vyvedl po otci,“ prohodil Labrador tlumeně ke Campbellovi. Odkašlal si a kývl na Dreda. „Ponechme teď stranou ten drobný detail, že když jsem vás viděl naposled, pokoušeli jste se unést loď plující pod vlajkou Zirconu. Situace se trochu vyhrotila, ale tak už to v tomhle podnikání, kde se to hemží hrdlořezy, prostě chodí. Přestaňme se proto malicherně hašteřit nad rozlitým mlékem, či spíše nad rozlitou krví. Je nad slunce jasnější, že ti uctívači kultu se hodlají zmocnit dat z NCY-93. Speciálně je zajímá černá skříňka. Předpokládám, že jste ji bezpečně ukryli – nebo zničili? Ba ne, sázím na to, že jste ji přece jen schovali. Jenže co teď? Mámu s tátou máte na dovolené a zatáhnout do toho Toomsovic dědu je pro vás děsivá vyhlídka. Takže jste se ještě nerozhodli, co s těmi daty uděláte, jenže teď kvůli nim máte na krku ty uctívače – a proto jsme teď tady.“
Mac byl až příliš opatrný, než aby se podřekl a tak či onak prozradil, co s paměťovými jádry udělali. „Špionáží ve Sword Enterprises jste porušili nejméně osm článků dohody. Arthur nám pověděl, že Zircon zachytil radiokomunikaci uctívačů. Tím se ledacos vysvětluje, ale ne všechno. Odkud se o Nancy dozvěděli oni?“
„Jo, a navíc když jste o ní ještě před pár hodinama nevěděli nic ani vy, dokud jste to od nich nevyšpízlovali, vy odporní špehové,“ přisadil si Dred.
„Hlavní příčinou lidské úmrtnosti jsou mylné předpoklady,“ podotkl Labrador. „Je vám známo, jaký byl zamýšlený cíl sondy NCY-93?“
„Proč mám najednou dojem, že nám řeknete něco jiného, než že měla za úkol nafotit Pluto?“ zeptal se podezíravě Mac.
„Právě naopak. To je přesně ta mise, na kterou se sonda vydá v čase T minus šest dní. Toho faktu se budeme držet a v souladu s ním si popíšeme hypotetickou událost: NCY-93 naneštěstí nikdy nedorazí do cíle. Selže jí podsvětelný urychlovač, sestrojený na základě oscilační technologie, kterou váš dědeček bezostyšně ukradl Teslovi. V palubním počítači se v důsledku kavitace spustí rostoucí lavina chyb. Sonda se katapultuje za hranice naší Sluneční soustavy, a nakolik to alespoň dokážeme rekonstruovat, přepadne přes horizont událostí černé díry a pohrouží se do Velké temnoty.“
„Do Velké temnoty?“ zopakoval nechápavě Mac.
„No, copak vám rodiče neřekli…? Vy nevíte…?“ Labrador se zamračil, ale vzápětí se mu po tváři rozlil blahosklonný úsměv, s nímž se dospělí obracejí na děti. „Přijměte moji upřímnou omluvu. Tohle je asi stejně mrzuté, jako když se před dětmi podřeknete, že neexistuje Santa Claus. Zůstaňme proteď u toho, že sonda projde membránou mezi tímto konkrétním vesmírem a větší, černější komůrkou jakési multigalaktické plástvové mřížky. Celá staletí pak letí volným pádem, dokud ji v éteru nezachytí inteligentní síla zcela jednoznačně mimozemského původu – onen dříve zmíněný Azathoth, který se na ni vrhne jako pavouk na mouchu. Tato inteligentní síla pak vrátí NCY-93 na zemskou orbitu v čase před startem, a zbytek už si můžete domyslet.“
„Moc pěkná historka, pane Labradore. Smím se zeptat, jak jste k téhle teorii dospěli?“
„To vám bohužel nemůžu prozradit. Patentované technologie, Chápejte.“
„Můj ty Tondo kolenatej,“ spráskl ruce Dred. „Zircon má svoji vlastní UI!“
„Vida, z těch kluků ještě něco bude,“ usmál se doktor Campbell.
„No do prdele,“ uklouzlo Labradoroví.
Kult Ďábelského sultána
Doktor Campbell zrudl. „Promiňte, pane, ale na to ti Toomsovic kluci nepotřebovali bůhvíkolik fištrónu, aby jim došlo –“
„K zemi!“ Labrador bleskově zalehl do prachu ve stínu opěrné zdi.
Mac a Dred uslyšeli slabé, monotónní bzučení blížícího se letadla Z mraku se vynořil bitevní dvouplošník a přeletěl nad menhiry. S lomozem motoru se harmonicky sladilo kovové štěkání, jak stroj začal pálit z čelně umístěného kulometu. Do kamenů a hlíny se zakusovaly střely. Bratři se přitiskli k zemi za keřem a snažili se, aby vypadali co nejmenší.
Bitevník přeletěl asi půl míle od vrcholu hory, naklonil se do širokého obratu a začal se vracet, aby je pokropil další dávkou. Whalen vyskočil s puškou na balvan a zalícil. Vystřelil, posuvem vyhodil prázdnou nábojnici, přebil, namířil a znovu vystřelil. Ráže 70 dělala rámus jako hrom.
Bitevník poskočil a prosvištěl nad nimi, aniž by se kulomet dostal ke slovu. Letadlo nabralo rychlost a zmizelo za stromy. O pár vteřin později se ozvalo tlumené zadunění a rachot, jako když se trhá kov.
„Tyhle stroje většinou operují v celých letkách,“ prohlásil Whalen, když všichni vstali ze země a očistili si šaty od hlíny.
„Tak bych řekl, že se to vyjasnilo,“ promluvil Mac. „Tihle rozhodně netouží nás vyslýchat.“
„To opravdu ne,“ souhlasil Labrador. „Uctívačům k naprosté spokojenosti postačí, když budou moci okrást vaše mrtvoly. Bezpochyby je ale provokuje moje přítomnost. Že se ze Sword Enterprises a Zirconu stali spojenci, to je dost silná káva, aby z toho znervózněl kterýkoli náš protivník.“
„Pomalu, pane Labradore. Předbíháte událostem. Já bych se rád dozvěděl, co jsou ti uctívači zač. Na to, že jsem o jejich spolku do dneška neslyšel, se mi zdají po čertech dobře organizovaní. Kdo je financuje? Kde mají ústředí? K čemu chtějí ta data z Nancy?“
„Nejdřív bychom se měli přemístit někam, kde bude bezpečněji. Pojďte za mnou, v Pásáku je dost místa pro všechny.“
Hoši v autě popadli svoje batohy, kde měli všechno, co mohli potřebovat. Labrador je vedl z kopce dolů mezi stromy, kde měl zaparkované obrovské terénní vozidlo.
Pásák vypadal jako kříženec tanku a přibližovacího traktoru, doplněný laminátovými schůdky, baňatou kupolí řídicího centra a střílnami. Výroba podobných průzkumných vozidel, schopných operovat v každém terénu a zčásti i ve vodě, byla ve Sword Enterprises aktuálně u ledu, ale jen se kluci usadili a rozhlédli se po kabině pro pasažéry, okamžitě postřehli všechny hlavní konstrukční prvky. Labradorův řidič Tom, nenápadný muž těžko popsatelného zevnějšku v pracovní kombinéze s logem Zirconu, se s nimi bez meškání rozjel. Ukázalo se, že Pásák je pěkně nadupaná dieselová bestie – neměli důvod vyhýbat se menším stromům ani velkým balvanům, když bylo snazší jet přímo a srovnávat všechno se zemí.
„Už vím, proč mi jméno Azathoth znělo povědomé,“ ozval se Mac. „Osobně tedy nejsem Lovecraftův přívrženec, mám raději Clarka Ashtona Smithe, ale co ty na to, Drede?“
„Azathoth je šílený bůh, který víří a kolotá ve středu vesmíru jako nějaká velká stará louže jaderného odpadu,“ vysypal ze sebe Dred. „Přečetl jsem všechny povídky H. P. Lovecrafta – Azathoth se objevuje ve Snovém putování k neznámému Kadathu. A ti magoři? Kult Ďábelského sultána? To je pitomost. Je to asi stejně k užitku jako modlit se ke starozákonnímu Bohu. Čili na houby.“
„Jsou to sice fanatici, ale ne až tak šílení, jak se domníváš,“ poznamenal Labrador.
Mac se zasmál. „Lovecraft měl divokou představivost a ošklivě na ni doplatil. Umřel jako šupák bez vindry. Jestli mě začnete přesvědčovat, že byl mladší verzí Nostradama a že nafingoval vlastní smrt, aby se vyhnul odplatě těch svých starších obludností, tak vám rovnou vyskočím z okýnka.“
„Ovšemže ne, ty trumbero,“ zasmál se Labrador. „Lovecraft je mrtvý. Máme jeho tělo uložené s hromadou dalších slavných lidí v Mrazáku. H. P. neměl věštecké nadání. Dělal jen to, co by zvládla každá lidská mysl za pomoci představivosti a logiky, kdyby se rozhodla splétat teorie o bytostech mocnějších, než jsme my, obývajících nekonečný mnohovesmír. Povědomí o nestvůrných mimozemských formách života uctívaných jako božstva tu bylo o celé epochy dřív než tenhle Podivný pán z Providence se svými škrabopisy.
Naše modely vycházejí z předpokladu, že existuje mocná mimozemská entita, uvězněná, nebo jinak znehybnělá, která se nachází miliony a miliony světelných let daleko od Země, ale zároveň nás má svým způsobem takřka nadosah. Tato entita zbožňuje naše mýty a legendy a baví se naší hrůzou podobně, jako když my zálibně pozorujeme přičinlivé hemžení v hmyzích společenstvech. Zlomkem svého vědomí zkoumá náš svět a pohrává si s námi jako děcko, které zasahuje do životů v mraveništi, jen aby uspokojila svou pomíjivou potřebu nechat se rozptýlit a vytrhnout z věčné nudy. Tato entita možná ani nemá jméno, nebo ne v lidském smyslu toho slova, ale holduje Lovecraftovi a zkoumá nás prostřednictvím jeho fantasmagorických vyprávění. Žádní vlkodlaci nečíhají v bažinách. Nejsou žádní upíři, ďáblové ani démoni. Ale jakési zlovolné, nelidské vetřelce těší pohrávat si s podobnými mýty a bavit se na úkor lidstva Neexistuje ani nic jako Azathoth. Na druhou stranu ovšem ta bytost, která se za Azathotha vydává, existuje téměř určitě.“
„Entita, která čte brakovou literaturu?“ shrnul to Mac.
„Entita, která čte Lovecrafta, sleduje naše hudební a televizní pořady a vodí smrtelníky s poddajnou myslí za nos, aby mohla hrát svoje vlastní divadlo. Ano, přesně tak.“
„A ten kult? Kde a jak vznikli a oč jim jde?“
„Kult Ďábelského sultána je nesourodý a rozptýlený. Nepůsobí sice dlouho, ale přesto je možné, že jeho členové už pronikli do různých vlád a důležitých podniků, včetně těch našich. Kdybyste tím pádem přišli na ředitelství Swordu s daty ze sondy v ruce a všechno jim nahlásili, bylo by to obrovské riziko. Pokud uctívači infiltrovali mezi klíčové zaměstnance, ještě byste mohli skončit uspaní chloroformem a zavření v nějaké malé betonové místnosti, jejíž stěny se k sobě neúprosně přibližují.“
„Jo, to by mě naštvalo,“ souhlasil Mac.
„Je tu ještě něco, co tě pravděpodobně naštve,“ pokračoval Labrador.
„A to je co?“
„Už nejsme na neutrální půdě. Tady už žádné úmluvy neplatí. Pane Whalene?“
Whalen přimáčkl hlaveň svého koltu Dredovi mezi lopatky. „Hoši,“ usmál se sladce Labrador, „dokud zůstanete v klidu, jste v naprostém bezpečí. Tak prosím žádné vylomeniny.“
„Ale prosím, jen si zkuste nějakou vylomeninu,“ oponoval Whalen. „Střílet mladistvé psychopaty je boží práce.“
Jak vozidlo v terénu drncalo, pasažéři na sedadlech co chvíli nadskočili. Mac si držel ruce na kolenou a čekal na svoji příležitost.
Labrador mávl na doktora Campbella, aby mu podal jejich batohy. „Kvantová propletenost je ošemetná věc a fyzikální zákony jsou děravější než Bible. Ty i tady tvůj bratr už jste do toho zatažení, ale ještě zdaleka ne tolik jako Arthur.“ Výkonný ředitel Zirconu si bez zájmu prohlížel jejich nože, polní lahve a miniaturní lahvičky s alkoholem. Pak objevil kufřík s Vezírem, mlaskl a spokojeně ho potěžkal. „Copak to tady máme?“ Západka se s cvaknutím otevřela, Labrador vytáhl diamant a soustředěně ho studoval.
„Neskoncujeme to?“ vyrušil ho Mac. „Náš otec ani dědeček nepřistoupí na žádné požadavky ohledně výkupného. Je to proti firemní politice. Neumím si představit, co si myslíte, že tímhle získáte.“
„Naštěstí je mým rukojmím Drederick. A jeho osud nezávisí ani na vaší firemní politice, ani na rozmarech dědy Danziga. Co bude s tvým bratrem Drederickem, záleží čistě na tobě. Poslyšte, doktore Campbelle, je tohle to, co si myslím, že to je?“
Doktor Campbell přikývl. „Ano, pane. Krystalická struktura typu X. Je téměř identická s –“
„Díky, doktore. Tak se mi zdá, Mácu, že tohle je odpověď na moji otázku, jak se takovým všetečným chuligánům, jako jste vy dva, povedlo sledovat sondu a předem určit souřadnice místa návratu. Kde jsem to prve byl? Aha, správně. Podívej, Mácu, nemám tušení, kdo ve Sword Enterprises nebo Zirconu je zrádcem ve službách kultu a kdo ne. Jak už jsem naznačil, máme technologii, která dokáže provádět výpočty založené na kvantové fyzice. Náš systém nevyžaduje víc než zlomek informace a – voilá – určí místo a čas s přesností na milimetry a nanosekundy. Všechno, co o té osudné výpravě Nancy víme, jsme zjistili během několika posledních hodin. A celé je to výsledek počítačového modelování.“
„Úžasný.“ Dred se zakabonil a založil si ruce na prsou. Měl v rukávu ukrytý plochý nůž a v téhle pozici byl připravený ho snadno vytáhnout.
„Třeba vyhrajete nějakou cenu,“ podotkl kousavě Mac, aniž přestal zvažovat svoje možnosti. Měl víc než slušnou šanci, že se mu povede vyřídit Whalena ranou do bloudivého nervu. Mnohem hůř už to vypadalo s tím, že by stihl další ranou odklonit i jeho revolver, než voják zmáčkne v křeči kohoutek a provrtá Dreda
„To je nádhera. Bože můj, jaké se tu otevírají obzory.“ Labrador přejížděl palcem po onyxově černém diamantu a hledal nějakou rýhu nebo hrbolek. „Chci ty záznamy z Nancyina letu. Ta sonda byla svědkem pekelných výjevů a mně stydne krev v žilách při pomyšlení, co se asi skrývá v jejích datových úložištích. Až Tom přijede na hranice vašich pozemků, necháme tě jít a ty pomažeš rovnou tam, kam jste ty paměti ze sondy schovali. Přineseš je na určené místo ve stanovený čas, my ti za ně vydáme Dredericka a pak se pěkně přátelsky rozejdeme. Jestli ta data nezískáš nebo se pokusíš upozornit dědečka, otce nebo někoho jiného ze Sword Enterprises, s tvým bráchou je ámen. Jestli Sword Enterprises odmítají vyjednávat s únosci, pak chci chovat vřelou naději, že ty jsi ještě dost mladý, abys neměl srdce z kamene, a že ti zůstala aspoň minimální schopnost soucitu.“
„Vypadá to, že mě máte v hrsti, pane Labradore. Ale než na takovou výměnu přistoupím, musím vědět, k čemu ta data potřebujete.“
„K čemu je potřebuji? Abych je prostudoval, zničil, zamkl do sejfu, hodil do Atlantiku žralokům. Zkrátka abych si s nimi naložil, jak se mi zlíbí. Uctívači s Azathothem komunikují primitivními a ezoterickými způsoby. Vsadím se, že Nancyina datová jádra jsou nacpaná k prasknutí nekalými technikami, které půjde využít k nejrůznějším lumpárnám, a kdo ví, snad tam najdu i návod, jak tu cizí formu života kontaktovat přímější cestou. Hlavně se chci ale postarat, aby se k tomu objevu nedostal váš příšerný dědeček. Ten starý všivák by okamžitě zatoužil stát se veleknězem zlovolného boha.“ Labrador rozhořčeně zatřásl diamantem. „Do háje! Jak to vůbec funguje?“
„Pusťte nás a já Malého vezíra aktivuju.“
„Pěkný pokus, chlapče, ale nevyjde ti. Buď kámoš a napověz mi.“ Labrador kývl hlavou na Whalena Whalen vymrštil volnou ruku a bodl Dreda do ramene kapesním nožem. Dred sebou škubl, ale ovládl se, aby nezařval z plných plic, a omezil se na proud zuřivých nadávek.
„Tohle přece nemůže být UI Sword Enterprises,“ uvažoval doktor Campbell, aniž by se nechal vyrušit krví či sprosťárnami, které se Dredovi souběžně řinuly ze dvou různých otvorů. „Leda že… leda že… Nádhera Vaše UI funguje zároveň i na mikroúrovních a de facto se množí dělením. Je tenhle úlomek nadaný vlastním vědomím?“
„Proč z nás dvou musí vždycky mučit mě?“ postěžoval si Dred, „Jsem mladší a tvárnější. Měli byste mučit Maca a mě tím donutit, abych s vámi spolupracoval!“
„Četl jsem tvoji složku,“ usmál se Labrador. „V tobě je asi tolik empatie jako v tuřínu.“ Pokynul Whalenovi. Whalen si otřel krev ze střenky nože a naklonil se kupředu.
„Tak dobrá,“ přikývl Mac, aniž by hnul brvou. „Neubližujte mu. Udělám, co chcete. Vezíre, přejdi do aktivního režimu.“ Diamant krátce zabzučel. Zdravím vás, Macbethe Toomsi. Dredericku Toomsi. Pane Labradore. Doktore Campbelle. Pane Whalene. Tome. Vezír zaváhal. Macbethe Toomsi, několik zde přítomných jedinců je na seznamu nepřátelských agentů. Pan Labrador nemá oprávněný přístup k mému systému.
„Elektromagnetická modulace hlasu!“ zvolal doktor Campbell, rozjařený a užaslý jako nějaká opilá školačka. Jeho nadšený výraz se rychle vytratil, když mu došlo, k čemu se schyluje. „Pane Labradore, musíte tu UI vypnout dřív, než –“
„Vezíre,“ vzal si slovo Mac, „zpacifikuj neautorizované osoby.“ Mac neměl tušení, jestli Vezír dokáže transformovat elektromagnetickou energii v útočnou zbraň.
Potvrzuji, Macbethe Toomsi. Zaujměte bezpečnostní pozici.
Vysávač duší
Dred se nijak zvlášť nestrachoval, že mu páteř provrtá kulka, ale jen do chvíle, než Mac začal mluvit na UI. Mladší z Toomsovic bratrů nepromarnil nejlepší zimy svého života v chrámu Sněžného levharta pro nic za nic. V ten moment, kdy zaznělo Vezírovo potvrzuji, Dred si přitiskl horní půlku těla na stehna a pevně sbalený sjel na podlahu.
Whalenův revolver vystřelil. Dredem projela rázová vina, jako by se otřel o dráty vysokého napětí. Vstaly mu všechny chlupy na těle. Labrador vyjekl. V kabině se zkratovala světla a celý prostor se ponořil do tmy. Ozvalo se kvílení motoru a skřípění kovu, Pásák se převrátil, s pasažéry to prudce hodilo a Dred se tvrdě uhodil do hlavy o nějaký kus kovu.
Vznášel se v hlubokém, bezhvězdném vesmíru. Někde v dálce, která se však zkracovala hrozivou rychlostí, blikalo ohavné rudé světlo a zvětšovalo se. Odkudsi znělo falešné sborové kvílení a pištění trumpet a fléten. Z prázdnoty se natáhla obrovská ruka bez těla a vrazila mu políček.
„Jsi naživu?“ chtěl vědět Mac.
„Jo, jsem.“ Dred civěl přes bratrovo rameno do kruhu jasného denního světla a listnatých větví na pozadí modré oblohy.
V lesním šeru nemohli zřetelně rozeznat, co se stalo s jejich nepřáteli. Labradorovo tělo doutnalo a páchlo, jako by byl spálený na škvarek. Whalen schytal od Maca ránu do krku a byl buďto mrtvý nebo v bezvědomí. Mac si vybavoval, že zahlédl doktora Campbella, jak se štrachá nahoru ke světlu, takže ten nejspíš utekl do lesa. Řidič Tom byl nabodnutý na řadicí páku a obličej měl opřený o přístrojovou desku a rozbitý na kaši.
Kluci se vyprostili z trosek kupole a přes předek auta sešplhali na pevnou zem. Stáli na lesní půdě ve stínu Pásáku a snažili se popadnout dech. Oba byli potlučení a odření. Dred měl podezření, že má nalomené žebro nebo dvě. Vzhledem k okolnostem z toho ale vyvázli solidně.
Mac vylovil z kapsy kabátu Vezíra a položil ho na mechem obrostlý balvan. Když se převrátili, prožil několik krušných chvil, během nichž zoufale prošátrával tmu, než UI nahmatal. „Vezíre?“
Jsem tu, Macbethe Toomsi.
„Prve jsi mluvil o tom, že máš poškozenou paměť. Říkals, že všechno, co se týká Nancyiny černé skříňky a datových jader je poškozené a že ty sám jsi utrpěl ztrátu paměti.“
Totální selhání souboru a radikální omezení paměti v sekvencích obsahujících data z NCY-93. To souhlasí.
„Vezíre, jsi krystal typu X a prošel jsi urychleným procesem biochemického zrání. Pletu se, když předpokládám, že se tvoje poškozené systémy obnoví?“
UI s odpovědí dlouho váhala „Ne,“ přiznala nakonec. „Poškozené sektory budou obnoveny během následujících šesti hodin. Smím navrhnout –“
Mac praštil Vezíra kusem kamene, který schovával za zády. Mlátil do krystalu vší silou, dokud diamant nerozbil na prášek, který pak smetl na zem rukávem. S Dredem na sebe pohlédli. „Nemyslím, že by se děda měl dostat k něčemu z toho, co má Vezír ukryto v paměťovém jádru.“
„Doprčic, brácho. Není trochu pozdě začít si hrát na slušňáka?“
„Je mi čtrnáct a půl. Ještě mám času dost.“
„Hele, ale vážně. Nehodláš vyměknout, že ne?“
„Ne. Ale teď se pojď radši domluvit, co provedeme s Nancy.“
Dred si povzdychl. „Nebude to snadný, ale když to nějak zaonačíme, mohli bychom pomáhat u příprav před startem. Můžeme třeba uvolnit tepelný štít nebo prohodit x a y v naváděcím systému počítače. Bum! Nancy se rozprskne ještě na orbitě nebo ztratí rychlost a spadne do gravitační studny Jupiteru nebo co já vím. Ale rozhodně si neudělá výlet do jiné dimenze a nepotká se tam s emzáky.“
Mac si zapálil cigaretu. „Nebo takhle naopak provedeme něco, co Nancy pošle rovnou do neznáma. Přál bych si, aby tu byl Arthur a řekl nám, kterou kartou máme hrát.“
„Jasně. A já bych si zase přál, abys nezašantročil dvě tátovy nejmilejší káry. To kabrio musíme dostat nazpátek, nebo bude zle.“
„Ale no tak. Nemůžeme to probrat později nad jedním chlazeným, co říkáš?“
„No vida, to je moje řeč.“ Oba bratři, špinaví a utahaní jako koťata, se popadli kolem ramen a kulhali domů.
Jen co zmizeli, z Pásáku se vynořil Whalen. Levá ruka mu bezvládně visela podél těla a přišel o klobouk. Unaveně se opřel o kmen borovice a okamžitě omdlel. Vzápětí ho znovu probraly zvuky z kabiny. Řidiči se nějakou záhadou povedlo sesmeknout se z řadicí páky. Chvíli se venku motal jako hadrový panák a pak sebou praštil o zem. Znovu vstal. Kombinézu měl na několika místech protrženou a nasáklou zaschlou krví. Palci si začal srovnávat kosti a chrupavky v obličeji, až ho jakž takž upravil do slušnější podoby. Za další hodinu nebo dvě mu v tváři po známkách násilí nezbude vůbec nic.
„Zdravíčko.“ Tom se nad Whalenem sklonil dřív, než se mu menší muž stačil odplazit z cesty. Vysunul jazyk a jedním polibkem vysál mariňákovi oči. Druhým polibkem mu zapečetil rty a hlubokým, ostrým nádechem si z něj potom vzal všechno, co za to stálo.
Dopřál si uspokojivě dlouhou přestávku a pak se vrávoravě sehnul nad omšelým balvanem, na němž bratři tak nemilosrdně skoncovali s UI. Propjal si své jemné bledé ruce a cosi zabroukal. Kolem něj začali padat k zemi mrtví ptáci, jako by z nebe v měkkých nárazech pršely do lůžka z listí a jehličí kameny. Z podrostu přilétl odštěpek obsidiánového krystalu a snesl se mu do dlaně. „Ach, tati. A tohle všechno jen proto, aby tvůj syn mohl zavolat domů, že si ho máš vyzvednout.“ Tom si prohlédl poškrábaný úlomek, vhodil si ho do úst, chvíli ho systematicky chroupal a nakonec polkl.
Pak se narovnal. „Doktore Campbelle? Počkejte na mě!“ Vydal se na opačnou stranu, než kudy odešli chlapci. Krok se mu zklidnil a protáhl. Začal si pohvizdovat cizí, ohavnou melodii. Čas od času povyskočil, zavěsil se na menší strom a klepl o sebe podpatky.
Poprvé vydáno v antologii The Gods of HP Lovecraft v prosinci roku 2015.
Přeložila Jitka Cardová
