Z kanceláře shlížím na les výškových budov. Účelná, hrdá a velkolepá architektura.
Zaklepání a následný vpád mě vytrhly z kratičkého zasnění.
„Dobrý den. Ředitel Tobias?“
Odměřeně kývnu, tuto osobu nemám na seznamu návštěv. Kde se zapomněla Marie? Trestuhodný výpadek jinak spolehlivé sekretářky.
„Jsem Justina.“
Záměrně ji vyvádím z rovnováhy mlčením.
Mladá žena nic. Tedy ano, posadí se, položí si na půvabná kolena aktovku a soustředěně se v ní přehrabuje.
„Nebudu zdržovat, pane Tobiáši. Lidé vašeho typu jsou neustále zaneprázdnění, avšak povinnost mne nutí předat vzkaz a jisté doporučení.“
Žasnu. Nejenže ta Justina prošla přes ochranku a ostrou sekretářku. Ještě se tu usadí a začne provádět podomní prodej nebo co. Jediný důvod, proč ji nevyrazit, je ten, že jde o agentku nadmíru hezkou a vzrušující.
Děvče mi něco nutkavě připomíná, ale nedokážu je zařadit ke konkrétní události. Přitom cítím, že jsem neobyčejně blízko, že jsem s ní mluvil, dotýkal se jí, žil vedle ní…
Nesmysl. K vysokému postu v nadnárodní společnosti mne přivedla schopnost logicky uvažovat. Nezdržovat se snovými záležitostmi. Minulost je třeba zanalyzovat a využít, nenechat se jí zatěžovat. Budoucnost patří budoucnosti, toť heslo mé korporace.
„Ehm, slečno, byla byste tak laskavá…“
„Jistě, jistě,“ nedbale mávne rukou a zároveň si přerovnává papíry, „hned to bude. Tady. Čtěte, prosím.“
Vyhazov se odkládá. Justina se opírá o desku psacího stolu a zblízka vyniká útulný výstřih.
Hmmm.
A teď se tedy v rámci slušnosti hodí lehce nahlédnout do těch letáčků, nezírat jako neotesanec.
„Cože!?“ papíry letí ze stolu. „Děláte si legraci? Okamžitě opusťte mou kancelář, nebo zavolám ochranku!“
„Věřte, pane Tobiáši,“ zahrává si, „že nezůstanu déle, než je nezbytně nutné. Nelíbí se mi tu.“
Svěžest v meruňkovém kostýmku popochází kanceláří. „Moderní strohost, slepá pýcha. A velice málo čerstvého vzduchu, pane.“
Stojí přímo za mým křeslem. Cítím nepostižitelnou, opojnou vůni. Je to svůdnice, nebo drzý spratek? Taky může jít o žertovný dárek obchodních přátel k blízkým narozeninám.
No nic, stejně je dnešní program u konce. Stmívá se, řidiče můžu zavolat o něco později. Užiji si slečnu jako divadelní představení s nečekaným koncem.
„Měl byste si vše velice pozorně přečíst, pane řediteli,“ dívka se ke mně opět sklání. Její přítomnost mě nutí zavřít oči a zapříst jako kocour. Toužím po doteku, jenže Justina mne lehce obkrouží a zase prochází kanceláří.
„Smutné,“ přezírá z výšky mého mrakodrapu městskou výstavbu. Dotýká se čelem skla, opírá se o ně rukama jako uvězněná moucha a pak se zadívá na mne. „Jak tu můžete vydržet? Copak vám neschází“
„Květinky? Lesní tišina a zurčící potůček?“ ušklíbnu se. „Milá Justino, jsem praktik. Lidé potřebují bydlet a pracovat. Když mi firma předloží studii, podle které je k většímu pracovnímu pohodlí zaměstnanců potřebný určitý podíl zeleně, bude v továrnách zeleň, i kdyby ji měli namalovat na zeď. Když se vzepřou ekologové a vydupou si v plánech pár stromů, vysadíme je, co nadělám. Ale není už můj problém, že v moderních velkoměstech stejně dlouho nevydrží. Patří přece do vytyčených rezervací.
Podívejte, tady na poličce. Uklízečka nebo kdo, se mi zde celý rok snažila udržet při životě cosi zeleného. Nic, mamá snaha. Všechny pokusy pochcípaly. Teď tu se zařízením ladí dokonalá napodobenina rostliny a další stojí v koutě, ve kterém by stejně nic živého nevydrželo. A dávkovač pravidelně vypouští květinové aroma. Co vy na to?“
Frkla a chytila se za nos.
„A ten váš kyslík mně a celé budově dodává klimatizační jednotka. Tichá a spolehlivá. Zadrží zplodiny a sama reguluje výkon. Už chápete, proč jsem ty vaše ekologické slátaniny shodil ze stolu?“
Justina se opírá o zeď, dlouhé nohy zkřížené, ruce založené. Vrtí hlavou, až se jí rozvrkočí účes ze zlatavých vlasů.
„Pane Tobiáši, nečetl jste pozorně, nebo nehodláte porozumět. Neroznáším letáky, nýbrž důrazná varování. Zastupuji společnost mnohem starší a významnější, než si ke své škodě dokážete představit. Zastřešující organizace se zabývá vývojem a životaschopností planety už několik milionů let. Já za dceřinnou Ligu rostlin obcházím vás, kteří v regionu nejvíc ohrožujete hlavní producenty kyslíku. A poslední roky mám práce až nad hlavu.“
„Proboha,“ řekl jsem a samovolně obrátil oči v sloup. Tohle není dáreček k narozeninám. To je jedna z těch šílených aktivistek. A využívá sexepíl, aby se protlačila k průmyslovým magnátům. No, dobře nám tak, když se necháme navnadit od mladých holek.
„A ven,“ ukážu zase ke dveřím.
„Váš poslední zásah, pane řediteli,“ hluchá Justina pokládá na stůl jeden ze shozených dokumentů, „se dotýká padesáti hektarů vzrostlého lesa jen pro formu nahrazeného výsadbou dřevin na naprosto nevhodných lokalitách. Tedy další vědomé týrání a vražda mladých stromků. Dokážete si alespoň sečíst, o co se připravíte finančně, když nedokážete docenit položky nespočitatelné? Víte,“ Justině planou zelené oči, „v minulosti nebylo jednoduché docílit přírodní rovnováhy a stojí nás skutečně nadlidské úsilí udržet ji, když se nám homo sapiens vydal touto podivnou cestou. Neradi zásadně zasahujeme, avšak stále častěji se vymykáte přírodním zákonům,“ mávne rukou směrem k aglomeraci. „A nám tudíž nezbývá než bránit to, co je celoplanetárně důležitější než pohodlí jednoho rozpínavého druhu. Třebas i radikálně. Buď se tedy rozumně stáhnete, vážený pane, a začnete pracovat mnohem promyšleněji, nebo vás budeme muset odpojit, abychom zamezili dalším škodám způsobeným vaší krátkozrakou činností.“
Vyprskl jsem. Ne, to se vážně nedalo. Veselost mi podlomila nohy, musel jsem se posadit a vyhazov odložit až po záchvatu.
„Prosím, nepodceňujte celou záležitost, pane řediteli,“ Justina je vážná. „Pohrdání tím nejzákladnějším je vražedné. Nespoléhejte na dosavadní toleranci Ligy, už si ji nemůžeme dovolit. Tady,“ klepla nehtem o odstavec, „seznam těch, kteří si nedali říct. Nerada bych, abyste i vy… Do deseti minut se listiny rozpadnou. Vyprovodím se sama.“
Zmínil jsem se o tom pouze svému psychiatrovi. Shodli jsme se, že jsem usnul a ve snu se věčné problémy s ekology přetransformovaly do podoby zástupkyně Ligy rostlin, nebo jak to bylo s tou milovnicí chlorofylu. Doporučil mi volnější pracovní tempo a víc si užívat zábavy a společnosti.
Ještě jsem se pro klid v duši přesvědčil, že tajemnou dívku nezaznamenaly ani videokamery, a odjel jsem na Rekreační ostrovy.
Kyslíku spousty, stromů s nebezpečnými ořechy, vlezlým hmyzem a obtěžujícím listím taky. Záhy jsem se těšil na návrat do světa spanilých domů, čisté architektury a pohodlí hodného moderního člověka.
Po návratu do kanceláře mě čekala důležitá porada.
Nejdříve minuta ticha za zesnulého obchodního partnera. Zemřel předčasně, zřejmě výpadek klimatizace a následné potíže s dechem.
A konečně k věci. Dlouhé jednání mě navrátilo do starých kolejí. Probíral jsem, kalkuloval, diskutoval, promýšlel. Ohromné centrum, celkové zastřešení komplexu budov s příslušenstvím, filtrovaný déšť bude rozváděn důmyslným systémem na potřebná místa.
S lehkým úsměškem jsem v návrzích zaregistroval hloučky stromů. Jako zvěř na safari, napadlo mě, když jsem si je představil z pohledu majitelů nových bytů. Pár vybraných dřevin, které budou každodenně pozorovat z oken. A kdyby to někomu nestačilo a neměl nic důležitějšího na práci, může si v květináči pěstit ty menší mazlíky. Kytky a tak.
Stáhl jsem úsměv, protože mě úkosem sledují náměstci. Ale na Justinu myslet nepřestávám. Někdy kolem sebe cítím její čerstvost a zvláštní vůni.
Projekt mne pohlcuje. Z vynaložené energie mi část vrací štědře infikovanou vlastním pracovním virem. Vím o tom a rád přijímám.
Přes všeobecnou spokojenost mě další živý sen poděsil. Seděl jsem ve svém křesle, pracoval, tvořil a najednou vstoupila Justina. Usmál jsem se, ona ne. Sklonila se a dlouze mne políbila. Pak omluvně pokrčila rameny a odešla. Chtěl jsem ji zavolat, jenže se ozvalo pouhé zachrčení. Vzduch mi proudil do plic, avšak tělo se dusilo. Bolelo to, strašně moc.
Probral jsem se zpocený.
Nesmysl. Odborníci bedlivě a bez ustání hlídají poměr rostlin nutných k produkci kyslíku v závislosti na potřebě lidstva. Zvládají to a stále je tu jistá rezerva.
A hlavně – rostliny nemají duši. Není to jako zabít rozumného tvora. Nedokážou se ani bránit, netváří se, nemluví, všechno je jim jedno.
Napil jsem se a zasedl k projektu.
Sekretářka Marie se domnívala, že ředitel Tobias usnul. Budila ho opatrně, pak rázně a nakonec hystericky.
Pitva prokázala smrt udušením. Náhlá neschopnost využívat v těle kyslík.
„Celosvětově už třináctý evidovaný případ. Zajímavé, že převážně mezi vrcholovými manažery,“ shrnul si patolog rukavice a mrskl jimi do odpadků. „I v naší době,“ otočil se k přihlížejícím studentům, „má medicína své velké záhady. Snad v budoucnu právě někdo z vás objeví původce této choroby mocných. Dotazy k dnešní pitvě?“
Studenti se nadechli a rozjela se hlasitá diskuse.
