Když si události onoho dne přehrávám v paměti, zapomínám na spoustu faktů. Zato se mi vybavují nedůležité maličkosti. Nepříjemné trnutí ve stoličce vlevo nahoře. Oslepující odlesk slunce na plechové střeše nedalekého skladiště. Vlhký vzduch, co byl cítit vodou, ačkoli se nad námi modralo bezmračné nebe. Už si nevzpomenu na postavení strážců, ani na poslední pokyny velitele.
Útok přišel nečekaně.
Ostatně jako vždy. Ať jsou chlapi připraveni sebelíp, ať je místo kritické nestability lokalizováno co nejpřesněji. Nikdo, opravdu nikdo nedokáže spolehlivě určit okamžik otevření Brány. Prostě se najednou zhmotní nad do té doby nepatrnou puklinou v zemi, otevře se průchod a vyleze… no, pokaždé něco jiného.
Strážci v ten okamžik pálí z magicky ošetřených kvaripistolí. Optické zaměřovače, osvětlené bio-tritiem, cíleně vyhledávají zdroj energie. Ten má každá potvora, co projde Bránou, na těle jinde. Kdo se v nich má vyznat?
Já vše sleduji. Jsem reportýr. Reportýr od slova report a portýr jako otvírač bran. Zapisovatel, svědek, přidělený civil. Mám mnoho jmen. A to radši neřeším, jak mi mezi sebou říkají vojáci.
Tenkrát, v ten stokrát prokletý den, vyletěl Bránou démon čtvrté třídy. To je ten s černým ksichtem a pavoučíma nohama. Noha je celkem ohavný slovo, ale ani zdaleka nevystihuje všechen hnus, co mi kvedlá se žaludkem, když zahlédnu ty sirkovitý končetiny s kudrnatými chloupky, s koleny, co se kloubí na obě strany, a s hákovitými tmy, pod kterými se ukrývá jedová kapsa. Do zprávy píšu „odporný“, ale myslím tím „zkurvený“.
„Na dvanáctce!“
„Dvojitýho hogra! Zprava!“
„Končím. Nes-…“
„Držte formaci!“
Vojáci řvou pokaždé stejnou sérii málo srozumitelných vzkazů. Poznám, kdo dostal zásah. Odhadnu, kdo jde na věc, do čela útoku. Ale střídání velení je pro mě záhadou. Mohl bych se zeptat. Ale oni s civilem mluví neradi. A já se nerad doprošuji.
Mám pevně danou pozici za alastrovým štítem. V ideálním případě jsem v bezpečí. Žádná ideální situace ale neexistuje. A když ano – najde se nějaký pitomec, co vše pokazí.
Třeba já.
Pamatuju si to jako by to bylo dneska.
„Basi, ty zůstaň za štítem! Nula jedna okamžitě do krytu. Nula tři hogr na devítku!“
Je s podivem, že mi teď povely velitele Marze znějí v uších, když jsem je tehdy vůbec nevnímal. Horézní granáty lítaly vzduchem a těsně před stěnou alastrového štítu ležela nula jednička. Ležela, správně, byla to totiž ženská. Samozřejmě, že nula jednička bývají i muži, stejně jako tře ba nula pětka. Ženský rod se používá intuitivně. Jenže tehdy jsem zíral na zraněnou vojandu, plnoštíhlou zrzku, která mi umírala u nohou.
Měla na ušních lalůčcích tetování místo náušnic. Utkvělo mi v paměti. Jedno z mála míst, které na jejím těle nebylo zalito krví. Kousíček bílé kůže s obrázkem černého racka. Já mám ptáky rád. A stejně tak moře. Snad to byl ten důvod. Udělat největší hloupost v mém dosavadním životě.
Vyskočil jsem zpoza štítu.
Měl jsem vše promyšleno do posledního detailu – drapnu zrzku za uniformu na hrudníku a strhnu ji za štít. Pohoda. Prostě frajer.
Jenomže těch detailů se vyrojilo nějak víc. Noha démona zadráplá na mé paži, váha vojandy, větší, než byste čekali, a můj vlastní jekot, když mi chodidlový trn nestvůry málem propíchl hřbet ruky skrz naskrz.
Trpěl jsem jak zvíře a řval jako tur, i když nevím, co přesně to znamená, ale jediné, co jsem zaslechl v odpověď, bylo:
„Zbavte mě toho debila.“
Zrzka najednou vyskočila do stoje spatného, utřela, ne, rozmazala si krev po obličeji a odněkud z hlubin uniformy vytáhla záložní narko-zbraň. Rozvážně zamířila a vystřelila.
Na mě.
V tu chvíli nebe potemnělo, zahřmělo a začalo pršet. Přesvědčivý závěr, dokonalá opona za dramatem. Voda smyje všechno svinstvo.
Jak říkám, stokrát prokletý den.
***
Probral jsem se v ústavu.
Bílý zdi, bílý pláště, bílý cukr do černého čaje. Na půl cesty mezi blázincem a nemocnicí. Já bych hlasoval pro to první.
Čekal jsem důležitou návštěvu, povýšení, možná vyznamenání – každý večer poté, co jsem spolykal léky. Za střízlivá jsem tušil, že jsem mezi bílými ksichty správně. Kam taky jinam – s idiotem.
„Máš tady návštěvu, Basi,“ haleká na mě Sirka. Schizofrenický snílek a pyroman, který ač nemá zápalky, neustále škrtá čímkoliv o cokoli. Zatím bezúspěšně. Naštěstí.
„Vážně? Ze by poselstvo od krále?“ pokračuju ve své hře. Musel jsem si pro zdejší osazenstvo vymyslet přijatelnou historku. Vytáhl jsem do boje s démonickým drakem. A zachránil princeznu, samozřejmě. Tomu tady všichni rozumějí.
„Pst! Přijela ona!“ špulí Sirka pusu a nekoordinovaně mává rukama. Nenápadný jako větrný mlýn v údolí.
„Co se dá dělat, musím jít,“ povzdychnu si teatrálně, „korunovace nepočká.“
Kynu přihlížejícím davům a sunu se do čítárny, která se používá jako místo pro shledání s lidmi z venku. Jednu stěnu zaujímá knihovna, ale zaprášené svazky žalují na obyvatele ústavu lhostejnost k moudrosti zakleté do stránek.
V opačném rohu čekají židle a nízké stolky. Na kafe z automatu, na nervózní ruce žmoulající kapesník, na rozhozené cizí fotky.
A na mě tam čekala Zrzka.
Nadechl jsem se, že mi málem uletěl knoflík u kalhot od pyžama. Hůůů, přišla za mnou, za mnou. Zachránil jsem jí život, to se ví. V hlavě se mi rozletěly úvahy, v jaké formě bych nejvíce ocenil poděkování, jestli třeba… anebo raději… kdyby byla svolná, tak já… a tak podobně.
Někde hluboko uvnitř jsem sice zaslechl výsměšný hlásek – Fakt dorazila z vděku, jo? Tos uhod, blázne. – ale já si ho nevšímal. Dokud madam nevytáhla složku dokumentů z placaté kožené brašny a štítivě mi nepodala propisku. O podání ruky zájem nejevila.
„Podepište mi, tady dole a ještě vlevo, že jste byl před akcí poučen o stupni bezpečnostní ochrany vaší osoby. Pod tuhle větu: Svým nezodpovědným činem jsem přinutil členku speciální jednotky použít pistoli s narkotizačním efektem. Vzdávám se práva na podání stížnosti v přímé souvislosti s případnými trvalými následky, které se u mě vlivem střelné narkózy již projevily či se teprve projeví. Zbytek jsou už jen paragrafy. Je vám to jasné? Mám něco zopakovat? Ne? Tak ještě podpis na kopie.“
Podepsal jsem, co chtěla:
„Jak si přejete, zakletá princezno, dokud ještě umím psát, ne? Ha ha ha.“
Sirka se řehtal za oknem. Já za stolem. Lepší být za blbce než za ubožáka.
„Už víte, kdy vás pustí?“ prohodila vojanda konverzačně.
„Až jim to dovolím.“
„Pozdě, pane chytráku. Mezi papíry jste hodil podpis i na souhlas se svým propuštěním ze zdejší ulejvárny. Zítra ráno se máte hlásit na velitelství. No, nezírejte na mě.“
Zíral jsem. No a? Bylo na co.
***
O nějaký čas později, po čtvrt roce myslím, jsem zjistil pravdu. Zásah narko-pistolí málokdo přečká bez následků. Ale – kdo přežije tohle, přežije už všechno. Jo, jeden nikdy neví, na co „letí“ zaměstnavatelé. Užíval jsem si tři měsíce válení a papírování v kanclu a ještě mi za to slušně zaplatili. Jenže… nuda. Nakonec jsem velení na kolenou prosil, ať mě pustí do akce.
V tom čase jsem si vůbec celkem užíval. Když se zadařilo, tak celou noc až do rána. Majetnicky jsem se rozvaloval v cizí, ale zahřáté posteli a prsty se probíral krátkou zrzavou hřívou na vedlejším polštáři. Nikdy jsem se nezeptal, proč si mě pustila k tělu. A Zrzka mi svá tajemství nesvěřovala.
Kdo ví, kdo z nás dvou koho zachránil. V noci se na takový malichernosti nehraje.
I prokleté dny občas mívají zdařilé konce.
***
Alastrový štít se chvěl v paprscích slunce. Já se chvěl stra chy. Zase v poli. Nová akce, nová parta. Pětice vojáků se právě snažila zlikvidovat jakéhosi starověkého boha. Tlustý stařec s rudou tváří plival oheň a země kolem něj pukala žárem.
Už jen trojice vojáků.
Jsem reportýr, neohrožený zapisovatel hrdinné obrany před nestvůrami, které… Někdy ovšem zavření oči a opakování pouček z náborového letáku nepomáhá.
Poslední voják.
Sleduju jeho zápas jak při fotbale. Jde do útoku, obrana zjevně selhala. Tak mě napadá, co se mnou bude, když strážce selže?
Dopadlo to dobře. Přežil jsem. Jediný ze všech. Bůh-tlusťoch vyšuměl do povětří, vojáček poslušně zalehl ke svým druhům. Bez levé ruky a půlky obličeje.
A já? Připadám si jako… vítěz? Ne, jako největší blbec pod sluncem. No tak, prober se, přikazuju sám sobě. Nejsi žádný Rambo, směju se pohrdavě. Jsi někdo. Reportýr! Ten, kdo píše hlášení. Sumarizuje průběh akce do protokolu. Zodpovídá za odeslaná data k vyhodnocení bezpečnostních rizik.
Nejsem žádný Rambo! Jasné?
Ale někdy, někdy bych moc chtěl…
Třeba když dohlížím na další misi a Zrzka stojí kdesi v chumlu ozbrojenců a já si představuju, co si oni představují, když vidí její… no, to sem nepatří, a následně se vynoří nějaký příšerný monstrum a zaútočí a já ani za mák nestíhám sledovat, jestli je v pořádku. Zrzka, ne ta nestvůra.
Není to dobrý. Rozptyluje mě to. Při pozorování, při zhotovování záznamu a taky v noci. Při tom. Nějak nemám jasno, kdo je tady chlap. Myslím CHLAP. Ona to ví, já to vím, ale moje podvědomí je starý omezenec a váhá.
A proto jsem vymyslel PLÁN.
Měl jsem vše promyšleno do posledního detailu. (Ehm, už zase?) Musí se ze mě stát hrdina. Prostě frajer.
Pozor na detaily – to už tu jednou bylo.
Zalehl jsem. Ne na matrace, ale do kvant materiálu o všech možných vojenských akcích souvisejících s Bránou. Prostudoval jsem megabajty dokumentů, prohrabal se stohy papírových záznamů. Nelegálně se vloupal do zakódovaného počítače šéfa bezpečnostního oddělení (jsem zkrátka šikula) a tajně prolustroval pracovní mobil Zrzky (jsem zkrátka hajzl). Nezjistil jsem nic. Oprava, našel jsem spoustu zajímavostí. Ale nic, co by mi pomohlo zrealizovat můj záměr.
Až jednou se karta obrátila.
***
Mrzl jsem chráněn štítem na ledové pláni za městem. Zuby mi drkotaly a prsty na nohou se naopak odmítaly pohnout. Nekonečně dlouho jsme čekali, až se Brána milostivě otevře a vyplivne na nás své další překvapení z pekla. Tucet chlapů s ostře řezanými rysy, jednooký velitel a dvě dámy ve zbroji. Moje Zrzka a taková hubená blondýna. Po dvou hodinách měly obě tváře bělejší než sníh na poli. Krása pohledět.
Vzduch houstne, sněhové lože roztává, realita kolem nás vrní jak zimomřivá kočka. Už je to tady.
„Nula trojka do středu! Postavení šest-dva-šest. Hněte se!“ štěká Kyklop. Jeho podřízení kmitají jak elektrony v elektromagnetickém vlnění.
V záblescích kvari-pistolí jsem spatřil siluetu návštěvníka z temnoty. Malý chlapík s fezem na hlavě a v širokých mrkváčích. Džin. Napadá mě – má smysl ho zabíjet? Není rozumnější nechat ho splnit nám přání? Proč na likvidaci mužíka, co bydlí v kýčovité aromalampě, vyslali tak početnou jednotku?
Zimu zaháním přešlapováním zmrzlýma nohama, schovaný za štítem z alastrových vláken, a v hlavě mi běží dlouhé seznamy požadavků, mé touhy, sny a žádosti. Měl bych pro džina dost námětů, panečku.
Najednou je po všem. Výbuch, ostré krystalky ledu vířící vzduchem, oranžový opar nad polem. Slizovitá tekutina rozprsklá široko daleko. Džinům zdá se koluje v žilách pěkné svinstvo. Na vše usedá sníh. Na dva mrtvé vojáky s promodralým obličejem i na alastrový štít, na kterém zamrzající vločky kreslí krásné abstraktní obrazy.
A mimochodem i na malou měděnou pokličku, nebo jak se nazývá ten špunt na vršku lampičky. Zaletěla k mým nohám. Že by osud? Sebral jsem ji, ani jsem se nezastyděl.
Vášnivá noc se nekonala, Zrzka byla unavená a vyčerpaná. Chtěl jsem ji litovat, hýčkat, chovat, vařit šípkový čaj, ale nenechala mě. Prý chce být sama.
Doma jsem uvařil čaj sám pro sebe, ochladil ho slivovicí, a aby nevystydl, přikryl jsem ho tou cizí pokličkou. Prostě, občas mám problém s dostupností čistého nádobí. Nic závažného.
„Vysslov ssvé přání, můj pane na ssvětě zdejším.“
„Ééé… jau, sakra, do pr-… cože?“
Opařená kůže na ruce mi rudla a uši se zdráhaly uvěřit.
I když – něco takového jsem podvědomě čekal, ne? Jinak bych tu věcičku ze země tajně nesbíral. Ovšem jedna věc je „představovat si“ a druhá „slyšet na vlastní uši“. Ze smaltovaného hrnku.
„Vysslov ssvé přání, můj pane na ssvětě zdejším.“
„Mým přáním je…“
Nemůžu si vzpomenout na žádný ze seznamu svých požadavků, ani vykoktat smysluplnou odpověď. Nadechnu se a… vydechnu. Tohle je hloupost, něco jiného: A co třeba… To zato nestojí. A kdybych řekl…
Ne. Já přece vím, co chci.
Uzavřel jsem s duší Džina, zakletou do měděné placky, vážnou dohodu. Provedu likvidaci artefaktu beze zbytku, ponořením do kyseliny tezaurové. A na oplátku mi bude splněno jedno přání. Upsal jsem se ďáblu, co neumí vyslovit sykavky. A ještě mu za to poděkoval.
***
Na dnešní akci jsem se příšerně těšil. Posté jsem si zkontroloval výbavu a zbraně. Zopakoval si zásady střetu s mimorealitními entitami. Pojistil jsem se. Nejsem sebevrah. Džinovi důvěřuj, ale prověřuj. Nenápadně jsem se zavčasu vyptal velitele Marze, co tentokrát můžeme čekat. Prý návštěvníka typu mini – SAT – 666. Říká se mu „čert“.
Zrzka mi upravila popruh se zásobníkem a letmo mě políbila na rty. Nejradši bych ji chytl kolem pasu a přitáhl k sobě a… zbytek až doma. Její kolegové ironicky protáčejí panenky a polohlasem hodnotí mou maličkost. Kašlu na to. Co nevidět se situace otočí. Ti budou čumět!
Zatmělo se, koruny stromů se klátí pod útokem vichru, vzduch voní po sirovodíku. Před studeným větrem nás chrání sevření pískovcových skal. Očima těkám z kamene na kámen – který pukne? Země se otřásá a z modřínů se sype jehličí.
Pekelná rána.
Štiplavý dým se rozestupuje a v jeho středu se mihne chlupatá postavička s ocasem a s kopyty místo bot. Tak pohádky nelhaly, čerti fakt existují. Tenhle má ostře žlutý oči. Smrt v barvě citronu.
Pekelník poskakuje a z tlamy mu čoudí jedovaté sirné výpary. Vojáci si přepínají helmy na program sterilizace vzduchu. Okamžitě je napodobuji. Čištěný kyslík je cítit po železe. Potvora na nás okamžitě vrhá ohnivé koule hlava nehlava. Vybuchují v jiskřičkách, jež zahalují strážce včetně Zrzky do fosforeskujícího oparu.
Čekám na příležitost. Jsem v klidu. Ne, nejsem. Nervozitou zatínám nehty do okraje štítu a olizuju si vyschlé rty.
Zrzka padá k zemi. Alastrový štít taky. Jednoduchou šestirannou zbraní, určenou pro obranu reportýra, namířím na vyslance z pekla a nevnímám řev vojáků. Křičí něco o magorovi. Ukazováčkem zběsile mačkám tuhou spoušť. Nesmím mířit na hlavu, jen na horní třetinu hrudníku. Prý abych narušil ty správné obvody toku energie. Džinovi se to kecá.
To bylo o fous. Sotva jsem stihl uhnout před rozžhaveným výbojem od chlupáče. Cítím smrad spálené kůže a vlasů. Slyším bolestivý řev. Někdo za mnou neuhnul dost rychle. Čas se podivně vleče. Dým se pomalu rozptyluje.
Dokázal jsem to. Na zemi leží roztrhané torzo čerta. Kam dopadly kulky máčené v roztoku mědi a tezaurové kyseliny, skví se díra jako pěst. Pět ran, pět zásahů. Nikdo nejsme dokonalý. Šestá kulka urazila pekelníkovi bradu. Snad jsem nic nepodělal. Ale co už. Chcípl nadobro.
Nabitý nebývalou silou odstrkávám mrtvolu satanáše a zpoza jeho těla vytahuji Zrzku. Na hlavě má rezatý šrám, na krku krev. Srdce jí bije. Dýchá. Sláva.
Jsem hrdina.
A je mi to fuk.
„Basi? Dej mi cigáro, nech mě připálit si,“ loudí Sirka s úsměvem.
Nestrčili mě do ústavu, kdepak. Chodím sem navštěvovat staré kámoše. Mám teď míň práce, povýšil jsem. Šéf bezpečnostních složek pro boj s paranormálními návštěvníky – to zní dobře. Za alastrový štít posílám jiné cvoky. Rambo se ze mě nestal. Nic nenadělám. Holt jsem měl jen jedno přání.
Zrzka přežila. A žije dál. Se mnou. Vedle mě. U mě. Do akce už nesmí, to bych se na to podíval. Život je skvělý, mám vše pod kontrolou. Občas si vzpomenu na Džina.
A občas mám pocit, že Zrzce v noci žlutě svítí oči. Ale to se mi asi jenom zdá.
