V měsíci indu, když byly květy džindalového stromu v plném květu a okvětní lístky z nich právě začínaly padat na zem jako karmínový déšť, se ke dvoru dětské císařovny dostavil posel. Oznámil, že se v údolí Džar probudil Hrdina.
Posel byl mladý a zjevně nejistý, jistě byl u dvora poprvé, ale když se dětská císařovna zeptala: „Hrdina? Jak se jmenuje?“, odpověděl pevným hlasem: „Nejvyšší kvítku džindalu, jeho jméno dosud není známo. Ještě ho nevyslovil, neboť dosud nepotkal nikoho, s kým by mohl hovořit.“
Dvorní dámy zatřepotaly vějíři, když ho slyšely takto dvorně promluvit, a já řekla lady Ahiře: „Myslím, že ho poznávám. Je to kapitán Namoor, nejmladší syn generála Gara, který zdědil jeho karmínový jazyk,“ čímž jsem myslela jeho výmluvnost, jelikož o výřečných mužích se říká, že jejich jazyk je sladký jako karmínový nektar džindalových kvítků.
Lady Ahira se modře zarděla od lící po kolena, jelikož chovala vášeň pro kapitány, a toto byl nepochybně kapitán všech kapitánů, který si již získal srdce i játra dvora
„Nechť je tedy jeho jméno Jack nebo Buck či Dan, jedno z těch jmen, která nám tak zvláštně splývají z jazyka, a nechť je vysoký, bledý a mlčenlivý, pokud ovšem nezpívá písně svého lidu k měsícům. Nechť je zabíječem šelem, mistrem glainu a dvojitého adjaru.“ Dětská císařovna tleskla rukama, nejprve dvěma a pak čtyřmi, prudce a rychle, až zněly jako oblázky, padající z útesů údolí Džar, nebo jako řeka Noth, klokotající mezi břehy, tam, kde se zužují u Ard Ulánu. A my si vzpomněly, že ačkoli je císařovna a starší než kam naše paměť sahá, zůstává stále dítětem, jež se vylíhlo nedlouho poté, co poslední ostrov Irdum klesl do moře.
„Světlo nad sněhy Ard Ulánu, vskutku je zabíječ šelem,“ pravil kapitán. Dvorní dámy zatřepotaly vějíři a jedna bezvládně klesla na podlahu, přemožena jeho dvorností a výmluvností. „Zranil dva garvlky, kteří se k němu přiblížili, když pátrali po zdroji jeho pozoruhodného pachu. Zranil je střelnou zbraní. Jsou nyní v péči správce rákosových bažin Zurdumu.“
„Takhle by to nešlo,“ pravila dětská císařovna „Hrdina se musí vydat na svou pouť, neboť taková je přirozenost Hrdinů, nesmí však ubližovat mým stvořením, ani garvlkům, kteří zpívají v ranním oparu, ani ilpinům, hopsajícím na skalnatých útesech Džaru, ani ptákům mirimi, kteří hnízdí v písčinách Gar Kahanu, dokonce ani trnkožábám, mrkajícím očima podél břehů řeky Noth. Nesmí zlomit jedinou větévku itzu. Dejme mu tvora, s nímž by mohl hovořit, a ten tvor se ho vyptá na jméno a odkud pochází. Pošleme mu Džainu a s ní Tlumočníka, aby ji vnímal podobně jako vlastní druh. Je zde přítomen Tlumočník, který by doprovodil Džainu na cestě za Hrdinou?“
Všichni tři dvorní Tlumočníci předstoupili. Dětská císařovna z nich zvolila Irmanu Adze, jež byla nejstarší a nejúctyhodnější, a dávala najevo ochotu vydat se na tak významnou pouť tichým štěbetáním a pokyvováním hlavou, až jí laloky pleskaly.
Dětská císařovna pravila k Irmaně Adze: „Tvůj první úkol je vzít mu jeho střelnou zbraň a nahradit ji glainem a dvojitým adžarem, aby byl patřičně vyzbrojen, a přitom nemohl mým stvořením a obyvatelům mé říše způsobit žádné velké škody.“ Pak se obrátila ke dvoru. „Pošleme za ním také Pozorovatele, abychom viděli vše, co Hrdina říká a dělá.“ Pozorovatelé zabzučeli a přilétli blíž. Jednoho si vybrala a vložila do něj instrukce.
„A ty, kapitáne,“ oslovila dětská císařovna kapitána Namoora, „jelikož jsi nás potěšil svou zprávou o příchodu Hrdiny, máš mé svolení nosit na čapce zelené pírko ptáka mirimi a při státních průvodech smíš kráčet za kancléřem.“
Díky svému výcviku se kapitán Namoor nezarděl tak silně, jak by si žádaly jeho city, jistě se však rděl v nitru, neboť pocty, jakou ho obdařila dětská císařovna, se dostane sotva jednomu z tisíce. Lady Ahira mi sevřela levou horní ruku, až mi zfialověla a já zkřivila obličej bolestí.
„Jakou šelmu by tedy měl zabít, vzácné zelené pírko ptáka mirimi?“ zeptal se svým rozvážným způsobem kancléř. Rád se považoval za básníka. Dvorní dámy si zakryly uši vějíři, dokonce i pážata se chichotala. Jeho slova byla tak obyčejná, vůbec ne originální.
„Vskutku, jakou šelmu?“ opakovala dětská císařovna „Vždyť jsem řekla, že nesmí být ublíženo žádnému z mých stvoření. Pošleme mu tedy svého vlastního Poufliho.“ Když zaslechl své jméno, Poufli se zvedl ze svého místa, kde ležel dětské císařovně u nohou a lízal dvě z jejích rukou, zatímco ona ho druhým párem hladila po vláknech.
„Běž, Poufli,“ pravila dětská císařovna „Veď Hrdinu na jeho pouti, ale případně se nech zabít, a když budeš zabit, vrať se ke mně a já budu uvažovat, kterak ho patřičně odměnit, jak Hrdinovi přísluší.“
Následujícího dne Džaina s Tlumočnicí, jež si vykračovala po jejím boku, a Pozorovatelem, jenž bzučel a poletoval kolem nich, zamířila do srázů a jeskyní Ard Ulánu, kde se Hrdina probudil. Poufli vyrazil opačným směrem, tam, kde měl dle záměru dětské císařovny Hrdina čelit poslední překážce.
* * *
Den za dnem jsme sledovali, jak Hrdina putuje údolím Džar. Obrazy, přenášené Pozorovatelem, snímal a vysílal idhar uprostřed síně Slyšení. Nejraději jsem se dívala zrána, kdy se u paty pilířů ještě valila mlha, ale dóm vysoko nad nimi už ozařovalo vycházející slunce a ptáci mirimi se probouzeli ve větvích gondalů. Jen jsem si opláchla obličej vodou ze sublimační fontány, lehce posnídala pika chléb s bobulemi ipi, zapila pokrm nápojem z výměšků ilpinů, chovaných u dvora, a usedla na jednu z podušek, které nám poskytovala dětská císařovna, abych spolu s dalšími časnými návštěvníky sledovala, jak Hrdina provádí očistu a nabízí své písně z jiného světa bohům svého kmene.
Pozorovatel přenášel, jak Tlumočnice pro Hrdinu překládá a současně nám ukazuje události i z jeho pohledu, takže jsme viděli vlastní krajinu jako cizí, jako kraj jiného světa Keře ipi, žluté květy kifli, rostoucí na březích rákosových bažin Zurdumu, i vody močálů, vše se zdálo plošší, jako by pozbylo jeden z rozměrů, a postrádalo mnohé barvy spektra Džaina se vytáhla do výšky a vybledla, ačkoli Tlumočnice neskrývala její vlnění. Pozorovatel se stal organickým. Víc poskakoval, než létal, a tělo měl pokryto jemnou hnědou srstí.
„Pse! Pojď sem, psisko!“ slyšeli jsme Hrdinu, a pak: „Chceš něco k jídlu?“ k Džaině, které naslouchal velmi pozorně, jako by hovořila jazykem, jemuž nerozuměl.
Dávala jsem přednost těmto klidnějším, důvěrnějším chvilkám, přestože každého dne, v pozdním ránu nebo časném odpoledni, poslala dětská císařovna Hrdinovi Překážku: jednou to byl roj itzů, kteří ho pobodali, až otekl a Džaina mu musela pokrýt paže a nohy listy keře ipi, namočené ve vodě močálu; jindy zase dva habirové, které odrazil glainem a šikovným použitím hořícího rákosu; pak skupina bojovníků z města Ardu, aby věděl, že se blíží k městům a sídlům, kde žijí místní obyvatelé. Jednou mu lidé z města vyšli vstříc a vítali ho věncem růžových gondalových květů, který mu dali kolem šíje, a nabídli mu opojný nápoj, který obyvatelé západu vyrábějí ze světélkující houby ghram, jež bují na kořenech gondalových stromů. Jindy ho vsadili do klece uprostřed města a lidé se na něj chodili dívat, dokud prý neřekne slovo, jež je jménem pradávného boha, který je stále tajně uctíván.
Jako dvorní básník jsem byla zodpovědná za vytváření událostí a Překážek na Hrdinově cestě, ačkoli dětská císařovna přitom nadšeně spolupracovala. Po ranním pozorování jsem se vždy odebrala do jejích komnat. Ať jsem se dostavila sebečasněji, pokaždé jsem ji našla na pohovce, zabranou do státních záležitostí a zaujatou starostmi o blaho občanů. Vždy však odložila práci, poslala pryč kancléře a dvořany, kteří se kolem ní shromáždili, a pozdravila mě: „Dobré ráno, Elah Gal. Co dnes říkáš na mého Hrdinu?“
Toho rána, kdy Hrdina dospěl ke dvoru dětské císařovny, měli Tlumočníci za úkol přeložit nás Hrdinovi. Dívali jsme se v idharu na své přeložené podoby. Byli jsme to my, a přece už jsme nebyli sami sebou. Lady Ahira se stále modře rděla, i když kolena měla tužší a zcela jiného tvaru. I dvořané se zdáli topornější a jaksi hranatější – a tišší. Musím říct, že jsem jejich cvrkot nijak nepostrádala. Mnozí z nás byli vidět jen částečně a samotní Tlumočníci se jevili pouze jako chvění vzduchu. Pážata stále pobíhala sem a tam mezi poduškami, na nichž jsme seděli, ale na dvou štíhlých nohou, jako ilpinové. Musela jsem si připomínat, že neupadnou, že jsou pouze takto přeloženi.
Dětská císařovna zůstávala sama sebou; dítětem i císařovnou, a přece se v překladu tolik lišila. Mnohé její části nyní nebyly vidět, a když tleskla, provedla to pouze dvěma rukama.
„Takto jistě vypadá dítě jeho druhu,“ zašeptala lady Ahira a šeptala by dál, kdyby nevstoupil Hrdina s Džainou po boku a se značně zarostlým, chundelatým Pozorovatelem u nohou.
„Vítej, návštěvníku z jiné země,“ pozdravila ho dětská císařovna „Přicházíš z Iranuku, nebo snad ze slavného Thullu? Pověz nám, ze kterého kraje pocházíš, a prozraď nám své jméno.“
„Ne, paní,“ řekl Hrdina „Jmenuju se Jake Stackhouse, a pokud to dokážu posoudit a hvězdy mi nelžou, jsem z úplně jiné planety. Na které planetě jsem to přistál?“
„Planeta?“ zeptala se dětská císařovna „Toto je Ord, karmínová planeta. Skutečnější ovládl cestování temnotou vesmíru? Pak jistě budeš velký čaroděj a právě tak velký válečník.“
„Ne, paní,“ odpověděl Jake Stackhouse. „Nemám ponětí, jak jsem se ocitl na vaší planetě, i když bych na to rád přišel, abych se mohl vrátit domů. A nejsem ani válečník, ani čaroděj, jak říkáte. Jsem pouhý pomocník na ranči, i když jsem zažil pár těžkých chvilek a umím se o sebe postarat.“
„Ty neznáš cestu domů?“ přeptala se dětská císařovna „Je mi líto, že se nemůžeš vrátit ke svému kmeni, ale to, co je pro tebe neštěstím, může znamenat štěstí pro nás. Slyšela jsem, žes bojoval s garvlky a porazil bojovníky ze západních močálů. Jistě jsi ten nejstatečnější muž na Ordu. Žádám tě o pomoc. Ohrožuje nás strašlivá bestie jménem –“ Náhle jsem si uvědomila, že jsme při vytváření této události žádní z nás, dětská císařovna ani já, bestii nepojmenovaly „ – Poufli. To zvíře pustoší naše východní města a osady, žere a děsí naše obyvatele. Jestliže tu šelmu porazíš, daruji ti deset hekat půdy a jednu ze svých dvorních dam jako družku.“
Kapitán Namoor, který stál vedle kancléře, zoranžověl až po špičky bot. Aťsi, pomyslela jsem si. Trochu žárlení mu jen prospěje.
„Netoužím po družce, paní. Rád bych jen tuto dívku, která se mnou strávila na cestách poslední tři dny, nejpodivnější dny mého života Počítám, že mi párkrát zachránila život. Neznám její jméno, a tak jí říkám Pátek.“
„Tuto ženu bys chtěl jako družku?“ pravila dětská císařovna „Pak tedy věz, Jaku Stackhousi, že je to kněžka svého lidu, Džaina z Adžainu, z dalekého severu, kde se řeka Noth spouští dolů z hor Ard Ulánu. Abys ji získal, musíš zvítězit v bitvě, kterou vybojuješ glainem a dvojitým adžarem. Jsi ochoten o ni bojovat, Jaku Stackhousi?“ Nemohla jsem si pomoct a zarděla jsem se překvapením a uznáním. Toto byla improvizace, jež nepoužila slova, která jsme spolu daly dohromady a pečlivě nazkoušely, ale slova samotné dětské císařovny, vytvořená přímo v této chvíli. Kolem jsem uslyšela roztroušený potlesk, když si dvůr uvědomil, co se právě stalo. Zatleskala jsem také, potěšena její spontánností. Cítila jsem se poctěna poznáním, že moje císařovna je také básnířka
„Dobře,“ řekl Jake Stackhouse. „Budu tedy pro vás bojovat s tím Pouflim a pak o dívku, kterou miluju nejvíc ze všeho na světě. Nikdy by mě nenapadlo, že moje nevěsta bude zelená, ale pod tou kůží je líbezná a oddaná jako každá žena ze Země.“
„Tedy dobrá,“ pravila dětská císařovna „Poraž pro mě Poufliho a já ti daruji deset hekat půdy náhorním toku řeky Noth, kde je zem nejúrodnější, a zajistím, že se Džaina stane tvou družkou. Teď se spolu s námi občerstvi, Jaku Stackhousi.“
Pážata přinesla podnosy s pečeným ovocem pandamu, omáčkou z pandamové mízy a nadívané kořeny, k tomu sladký lišejník, který roste na střechách domů v Irumu daleko na jihu, a také ghram, přivezený z Ardu kvůli Hrdinově hostině. Hrdina seděl na podušce s Džainou po boku a Pozorovatelem u nohou a vyprávěl nám příběhy ze své planety a místa, kde strávil dětství, Země jediné hvězdy. Hovořil o městech, kde spolu bojovníci válčili střelnými zbraněmi, o zlodějích, kteří vykrádali dopravní prostředky, o stádech tvorů, zaplňujících pláně tak, že neměla konce. Vyprávěl o ženách tak krásných, že dostaly jméno po květinách. Dvorní dámy naslouchaly tak dychtivě, až zapomínaly dýchat, a některá křehčí pážata omdlévala nebo vydávala pach vody z močálu. Já sama, Elah Gal, dvorní básnířka, naslouchala a zaznamenávala, aby tyto příběhy z jiné planety mohly být umístěny mezi Legendy o Hrdinech, které založila má předchůdkyně Elim Dar, když samotná dětská císařovna byla teprve snem tělesné manifestace jejího rodiče.
* * *
Toho dne, kdy Pozorovatel přenesl tragickou novinu, že Hrdina je mrtev, zahalil celý dvůr žal a úděs. Hrdinovo tělo bylo přineseno do paláce a prozkoumali ho tři Léčitelé, aby určili příčinu smrti. Své závěry přednesli dětské císařovně. Nebyla to Poufliho vina Hrál svou roli s nadšením, ale současně opatrně. Hrdinovy rány byly nevýznamné. Na jeho kožním povrchu se však přesto objevily rudé skvrny. Určitě se jednalo o reakci na Poufliho vyzařování, nebo snad dotek jeho vláken.
Poufli se nedal utěšit. Ležel ponořen do jedné z palácových kašen, pod průsvitnými rybami z Irumu, odmítal jíst, a dokonce odmítal spát, jak míval ve zvyku, u nohou pohovky dětské císařovny.
Celý dvůr truchlil. Dvořané oblékli bílá smuteční roucha, i já si oblékla roucho, které nosila má matka, když se její manžel druhého stupně rozhodl zrušit svou fyzickou manifestaci. Dvorní dámy se nezardívaly. Lady Ahira odložila oslavu spojení čtvrtého stupně s kapitánem Namoorem, kvůli níž již na stěnách síně Slyšení pěstovali světélkující mechy. Pážata stála nehybně, nechichotala se ani nevydávala vůně. Na rozkaz dětské císařovny byly potlačeny nástěnné obrazy, až z nich zbývaly pouze obrysy, naznačující jejich přítomnost. Palácové stráže nosily smuteční závoje a vznášely se síněmi jako gibhany mrtvých. Džaina byla k neutišení a síněmi se rozléhalo truchlivé kvílení jejího druhu. Zdálo se, jako by vším pronikal studený vítr.
Seděla jsem pod džindalovým stromem a pokoušela se napsat o Hrdinovi báseň, ale jak oslavit porážku? Samotná dětská císařovna neopouštěla svou komnatu. Každý den jsem za ní zašla, abych se s ní poradila, ale ona jen seděla u okenního otvoru a vyhlížela do zahrady. Nechtěla jsem ji rušit v rozjímání. I kancléř stál u její pohovky bez hnutí a čekal, až se probere ze svého žalu.
Sedmého dne se dostavila do síně Slyšení. Měla roucho rudé jako džindalové květy, paže si ozdobila náramky z drobných stříbrných zvonečků, jež cinkaly při každém jejím pohybu. Po boku jí šel Poufli s nosem zabořeným do jejích šatů.
„Občané a tvorové,“ prohlásila „jste smutní, protože Hrdina zemřel. Nemůžeme nyní oslavovat jeho vítězství, ani se nechat unést jeho příhodami zde na Ordu. Není tomu tak?“
Dvorní dámy, dvořané, stráže, pážata, všichni kývali, mávali či vyzařovali svůj souhlas.
„Ale neměli bychom být smutní,“ pokračovala „Sledovat Hrdinův triumf by bylo jako naslouchat básni Elah Gal nebo pozorovat rozkvétání džindalových květů, nebo účastnit se spojení lady Ahiry a kapitána Namoora Bylo by to nanejvýš uspokojivé. Avšak existuje i jiný druh uspokojení, když Elah Gal zmlkne a nastane ticho, když květy džindalu opadají, milenci se v žalu rozejdou, když jejich společný čas skončí. Což nenacházíme potěšení i v pomíjivosti věcí, jež nedokážeme ovládat o nic víc než let ptáků mirimi či způsob lásky dvou spojených? Hrdinova smrt nám připomíná ukončení naší tělesné manifestace. I to je báseň, snad větší, než by bylo Hrdinovo vítězství, neboť je obtížnější, a abychom jí porozuměli, musíme překonat sami sebe.
Nechť Hrdinu, jehož fyzickou manifestaci naši Léčitelé tak umělecky uchovali, umístí na podstavec z kamene původem z lomů Gar Kahanu, do zahrady pod větve džindalu, kde na něj budou padat květy. A oslavme Hrdinovu smrt! Oslavme ukončení naší manifestace, které jednou nastane. Džainu vraťme jejímu kmeni, aby se mohla diferencovat a odložit svá vejce; její potomek nechť je vychován u dvora na památku služeb, které pro nás vykonala Elah Gal nechť vytvoří báseň o Hrdinovi, nový druh básně pro nové časy, jež bude začleněna do Legend o Hrdinech. A teď slavme! Do toho, přátelé. Ať palác znovu naplní zpěv a smích a zardívání. Já vás však opustím, neboť mám důležitou práci. Dnes večer, jakmile nad Ordem vyjdou měsíce, začnu snít, aby se za života dětí vašich dětí zrodila nová dětská císařovna“
Na okamžik se v síni Slyšení rozhostilo ticho. Potom se fresky na stěnách rozzářily. Dvorní dámy začaly tleskat, smát se a zardívat. Pážata vyskočila do vzduchu a znovu dopadla na špičky, a přitom vydávala vůni květin kifli. Stráže odhodily závoje a zařinčely svými dezintegrátory o štíty, až se to rozléhalo po všech síních. Všude se ozývaly zvuky radosti a úžasu. Sama jsem se neubránila zvlhnutí svých otvorů. Žít v čase snění! Hrdina nám vskutku přinesl něco většího, než jsme si dokázali představit.
Na chvíli jsem zauvažovala, zda bych se mohla stát jedním z básníků oslavovaných za to, že vytvořili něco, co jiní nemohli – zda bych mohla napsat báseň o snící dětské císařovně, o tom, jak přestává být dítětem a dosahuje své plné podstaty, až se nakonec zjeví v dokonalosti své netělesné manifestace. Potom se mi však vrátila pokora. Takové básně musí být teprve vytvořeny. První z nich bude o Hrdinovi, jenž zemřel, a přesto splnil úkol své pouti.
Dnešek však náležel oslavám. Zpívali jsme a tančili v síni Slyšení, slavili spojení lady Ahiry a kapitána Namoora Při vyvrcholení slavnosti se dětská císařovna vzdálila. My už ovšem věděli, že neodchází truchlit, ale zahájit novou etapu svého života A tak jsme vyskakovali výš a otáčeli se rychleji samou radostí, a muzikanti hráli na kuramy a dharmy, až se snesla noc a mech osvětloval dávné fresky, vyšly měsíce a po celém paláci voněly džindalové květy.
Poprvé vydáno v antologii Interfictions 2 (sest. Delta Shermanová a Christopher Barzak) v roce 2009.
Přeložila Jana Rečková
