Slunce zapadá. Oknem v ložnici pozoruji nádhernou oblohu; vzdouvající se vrstvy kumulů planou odraženou rudou a oranžovou. Kdyby tu tak jen nebylo to sklo, přemýšlím toužebně, mohla bych se natáhnout a dotknout se té oblačné krajiny – možná dokonce v měňavých tvarech, které brzy ztmavnou do indiga, zanechat svou vlastní rozvířenou stopu. Ale okno tu je a já si připadám jako v pasti.
Za mnou, na skládacích židlích, které si přinesli z kuchyně, sedí moji rodiče a specialista z institutu pro neurologický výzkum. Tiše probírají mou budoucnost. Nevědí, že je poslouchám. Protože nijak nereaguji, myslí si, že jejich přítomnost nevnímám.
„A co vedlejší účinky?“ ptá se otec. Dusivé horko večera rozčeří tiché bzzt jeho ramenního laseru. Pálí po komárech. Už ale neúčinkuje tak dobře jako před dvěma lety – komáři jsou čím dál rychlejší.
Otec pevně věří v technologii, a proto se také obrátil na institut. Chce mě spravit. Je si jistý, že to půjde.
„Vedlejší účinky v klasickém slova smyslu nehrozí,“ odpovídá specialista. Líbí se mi, i když mě jeho přítomnost znervózňuje. Formuluje své myšlenky velmi precizně. „Mluvíme tu o synaptických štěpech, ne o medikamentech. Je to podobné, jako když ohýbáte mladý stromek, aby měl jako velký strom požadovaný tvar. Posílíme klíčové dendritické spoje a další vývoj mozku už necháme probíhat přirozeně. Mladé neurony jsou velmi tvárné.“
„A už jste to někdy dělal?“ Ani se na matku nemusím podívat, abych věděla, že se mračí.
Matka technologii nevěří. Posledních deset let se mě snaží socializovat jemnějšími prostředky. Miluje mě, ale nerozumí mi. Má za to, že dokud se nebudu usmívat a smát a běhat po pláži s ostatními teenagery, tak prostě nemůžu být šťastná.
„Navrhovaný postup je stále ještě novinkou, ale naším prvním subjektem byla dívka zhruba ve stejném věku, jako je vaše dcera. Po zákroku se výborně začlenila do společnosti. Výjimečně dobrá studentka se z ní přes noc nestala, ale začala víc mluvit a lépe se orientovat v dění ve třídě.“
„Ale co Hannah a její… nadání?“ ptá se matka. Má na mysli moje tancování a lehkost, s jakou si bezděčně pamatuji fakta a čísla. „Přijde o ně?“
Odborník odpoví pevným hlasem – líbí se mi, jak prostě konstatuje fakta, aniž by se je snažil nějak zaobalit. „Vždycky je to něco za něco, paní Didierová. Mozek nemůže být optimalizován na všechno najednou. Bez léčby z některých dětí, jako je Hannah, vyrostou výjimečné osobnosti. Stanou se slavnými, změní svět a najdou ve společnosti místo pro sebe i své schopnosti. Nicméně takové štěstí má jen velmi málo z nich. Zbytek si nikdy nenajde přátele, neudrží si práci a nebude schopen žít mimo zdi ústavu.“
„A… po léčbě?“
„Nemůžu nic slibovat, ale je tu velká šance, že Hannah povede normální život.“
Přitiskla jsem ruku na okno. Sklo mě chladí do dlaně a zdá se být na omak úplně hladké. Působí zcela nehybně, ale vím, že na molekulární úrovni nehybné není. Atomy kolem sebe pomalu, pomaličku kloužou; pozvolná přeměna, ale pomalé tempo neubírá nic na nevyhnutelnosti. Sklo mám ráda – stejně jako kámen – protože se nemění moc rychle. Než budou deformace viditelné bez mikroskopu, budu už dávno mrtvá, stejně jako všichni moji příbuzní a jejich potomci.
Ucítím na rameni matčinu ruku. Postavila se přímo za mě, a teď mě otáčí tak, že se jí musím buď podívat přímo do očí, nebo se odtáhnout. Podívám se jí do očí, protože ji mám ráda, a taky proto, že se na to zrovna teď cítím dost vyrovnaná. Promluví jemně a pomalu.
„Líbilo by se ti to, Hannah? Chtěla by ses víc podobat ostatním vrstevníkům?“
Nezdá se, že by bylo na místě říct jenom ano nebo ne, a tak radši neříkám nic. Slova jsou tak prchavé, neurčité věci. Proklouznou mezerou mezi myšlenkami a jsou nenávratně pryč.
Stále se na mě kouká, a tak zvažuji, že bych jí dala tu odpověď, kterou si šetřím. Přede dvěma týdny se mě ptala, jestli bych chtěla nové boty na tancování, a pokud ano, tak jakou barvu by měly mít. Postupně jsem si v hlavě nastřádala ta správná slova, ohlazená a pevná jako oblázky, ale nakonec se rozhodnu, že je nemá smysl říkat nahlas. Než na otázku odpovím, lidé zpravidla zapomenou, že se mě na něco ptali.
Název, který si pro můj stav vymysleli, zní temporální autismus. Nelíbí se mi. Jednak je to slovo, a jednak si nejsem jistá, jestli krom nechuti k mluvení mám s autisty vůbec něco společného.
S tou temporální částí mají ovšem pravdu.
Matka vytrvá dvanáct a půl sekundy, a pak moje ramena pustí a vrátí se zpátky na skládací židli. Cítím, že je ze mě zklamaná, a tak slezu z parapetu a natáhnu se pod postel, kde mám nacpanou papírovou tašku. Ucha jsou z motouzu, solidního a v mých prstech drsného. Přitisknu si tašku k hrudi a proklouznu kolem těch lidí, kteří debatují v ložnici.
V přízemí pak otevřu dveře a zírám na úžasnou oblohu. Vím, že bych sama neměla odcházet z domu, jenže uvnitř zůstat nechci. Nebe nade mnou se pohybuje. Mraky víří jako lístky unášené hurikánem – vzdouvají se, mizí, rozpadají se a přeskupují v lenivém, ale přesto zřetelném chaosu.
Skoro cítím, jak se mi Země otáčí pod nohama. Řítím se vesmírem, tečka tak drobná, že nemá šanci vzdorovat nezměrným silám, které ji obklopují. Sevřu pevně ruce kolem motouzových uch tašky, abych neodletěla do stratosféry. Zajímalo by mě, jaké je to žít v blažené nevědomosti o tom, jak čas formuje celou naši existenci. Zajímalo by mě, jaké to je, být jako všichni ostatní.
* * *
Teď už kráčím pod zářící oblohou, silný papír tašky se mi otírá o nohy a šustí při tom. Držím její ucha tak pevně, až se mi motouz zařezává do prstů.
Ze štěrku a puklin v chodníku vystrkují svoje ostnaté květy masožravé rostliny a otevírají se mi pod nohama. Jedná se o původně pokojový druh, který zplaněl, a v dostatku potravy, kterou tato část města nabízí, výborně prosperuje. Na naší ulici sídlí shluky pouličních kaváren, a tak se květy velikosti pěsti každý večer otevírají a lapají drobečky z baget a kousky párků, které vítr odnáší z okolních stolů.
Z masožravých rostlin jsem nervózní, i když bych asi nikomu nedokázala vysvětlit, proč vlastně. Příliš mi připomínají mraky, které plují po obloze v zářivých odstínech oranžové a jantarové. Neustále se mění, neustále na sebe berou novou podobu.
Tyhle rostliny už dokonce vyrostly i ze svého jména. Hmyzem se už živí jen velmi vzácně. Honba za rychleji se vyvíjející kořistí se jim už nevyplácela, a tak si vybudovaly strategii přežití založenou na své atraktivitě pro lidi. Tečkované tvary na květech jsou rok od roku komplikovanější. Když poblíž nich dopadne kousek bílkoviny nebo sacharidů, ostny sklapnou tak dramaticky, že se přihlížející děti smějí a spěchají pro další potravu.
Jedna masožravka mě obzvlášť zaujme. Má skvostný květ, větší a barevnější než jakýkoliv jiný, který jsem kdy viděla. Jenže stonek je úplně obyčejný a tak i příliš tenký, než aby takové vylepšení udržel. Květ bezmocně leží na chodníku, zastíněný menšími, bytelnějšími rostlinkami, které ho obklopují.
Jedná se o klíčový bod v evoluci – chtěla bych ho sledovat a zjistit, jestli rostlina přežije dost dlouho na to, aby předala své geny dál. Jakkoliv mě masožravé rostliny jako druh znepokojují, tahle je uklidňující. Připomíná mi odmlku v hudbě – něco po ní přijde, ale nikdo přesně neví, co to bude. Tahle rostlina možná potichu zahyne, a možná přežije a dá vzniknout nové generaci masožravých rostlin. Generaci, která bude uzpůsobena k přežití jedinečněji a lépe, než byly všechny před ní.
Chtěla bych, aby přežila, ale podle nezdravé barvy lístků soudím, že je to dost nepravděpodobné. Zajímalo by mě, jestli by souhlasila, kdyby jí místo šance změnit svůj svět nabídli jistotu průměrnosti.
Zvednu se a pokračuji v cestě, protože mám strach, že se rozbrečím.
Jsem příliš mladá. Není spravedlivé, že po mně chtějí takové rozhodnutí. A také není spravedlivé, že by ho někdo měl udělat za mě.
Nevím, co bych si měla vybrat.
* * *
Pohled na starou katedrálu, která se objeví na konci široké ulice, mě ukonejší. Připomíná mi kámen uprostřed vířící řeky – má už sice ohlazené hrany, ale jinak je vůči vrtošivým proudům času takřka imunní. Když ji pozoruji, na mysli mi vytane Daniel Tammet. Tammet byl autistický učenec jednadvacátého století a dokázal rozeznat všechna prvočísla od 2 do 9973 podle míry oblázkovitosti, kterou mu v mysli evokovala. Myslím, že historické budovy ve mně vzbuzují podobné pocity, jaké v Tammetovi vzbuzovala jeho prvočísla.
Kněz v katedrále mě laskavě pozdraví, ale neočekává žádnou odpověď. Už je na mě zvyklý a mně je v jeho přítomnosti dobře. Nesnaží se mě přimět plýtvat energií na pomíjivé zbytečnosti – jako třeba na chomáče konverzací, které rychlý běh času odvane dřív, než stihnou zanechat trvalejší stopu. Proklouznu kolem něj do prázdné síně, kde se na stěnách odrážejí odlesky světla z barevných oken.
Při průchodu portálem se kolem mě rozléhá ozvěna vlastních kroků a náhle se cítím sama.
Vím, že existují další lidé, jako jsem já, a většina patří ke stejnému etniku, což by naznačovalo, že jsme výsledkem nějaké nedávné mutace. Nikdy jsem nijak netoužila se s nimi setkat. Nepřišlo mi to důležité. Ale teď, když sedím opřená o zaprášené zdi a zouvám si boty, mám pocit, že to byla možná chyba.
Z papírové tašky se zašustěním vytáhnu svoje baleríny. Jsou to piškoty, vyztužené, aby se v nich dalo tancovat tak, jak lidská anatomie sama o sobě neumožňuje. Noha vklouzne do správné polohy a prsty se usadí ve známém tvaru výztuhy špice. Pečlivě omotám mašle a dávám pozor, aby nohy měly potřebnou oporu.
Ostatní lidé nevnímají boty tak, jak je vnímám já. Vidí jenom vybledlý satén ošoupaný tak, že už se pomalu rozpadá, a hrubé dřevo podšívky špice, které místy vykukuje ven. Nevidí, jak se obnošená kůže vytvarovala přesně podle mojí nohy. Nevědí, jaké to je tancovat v botách, které berete jako část vlastního těla.
Začínám si zahřívat svaly a zaujatě sleduji cestu stínů po zdech – západ slunce se pomalu rozpouští do temnoty. Když dotančím svá poslední plié a jeté, barevným sklem oken dovnitř září hvězdy. Z jejich pohybu na mě jde závrať – řítím se vesmírem, částečka Sluneční soustavy smýkaná k vnějšímu okraji Galaxie. Sotva dýchám.
Často, když mě tok času hrozí smést, hledám útočiště ve tmě pod postelí, a prsty se probírám drsnými kameny a rozeklanými úlomky skla, které jsem si tam nastřádala. Ale tentokrát mě s pevnou zemí spojují taneční boty. Přesunu se do středu místnosti, postavím se na špičky a vytáhnu, co to jde…
A čekám.
Čas se natahuje a kroutí jako vlákno třtinového sirupu a táhne mě do všech směrů najednou. Jsem jako odmlka v hudbě, jako kapka vody uvězněná na půli cesty vodopádem, který se zastavil, zmrazen v čase. Tlačí na mě různé síly, míchají se a víří a burácejí změnami reality. V osamělosti síně cítím, jak mi bije srdce. Zajímalo by mě, jestli se takhle cítil i Daniel Tammet, když nahlížel do nekonečna.
Nakonec ale najdu v chaosu určitý vzorec. Není to hudba, ne tak docela, ale hodně ji to připomíná. Hrůza, která se mi usadila ve svalech a křečovitě je zaťala, s tou myšlenkou odplouvá. Už nejsem zrníčko prachu v hurikánu. Sama jsem hurikán. Moje nohy víří prach usazený na podlaze. Tělo se pohybuje v souladu s myslí. Tady nejsou žádná slova. Jsem tu jen já a pohyb vířící ve vzorcích stejně složitých jako prchavých.
Život není to jediné, co prochází evolucí. Můj tanec se mění každým dnem, někdy každou vteřinou. Sestavy se opakují nebo rozpadají podle toho, jak moc se mi v danou chvíli zamlouvají. Platí to i pro vyšší úroveň fraktálu – stejně jako můj tanec mutují a vymírají i celé taneční styly. Říká se, že balet je nadčasové umění, ale tanec, jak ho vídáme v moderních divadlech, se od původního italského a francouzského baletu velmi liší.
Můj tanec patří k ohroženým druhům na spodku taneční hierarchie. Je to neoklasicistní varianta, kterou si už nikdo nepamatuje, nikdo nezaplatí, aby ji viděl, a snaží se ji ztvárnit jen sem tam nějaká menší taneční skupina. Je samotářská, nádherná a odsouzená k záhubě. Miluji ji, protože její osud je nezvratně zpečetěn. Čas už na ni nemůže. Až se moje svaly unaví, iluze kontroly vlastního života vyprchá, a zase se stanu pouhou drobnou částečkou vířícího chaosu vesmíru, pouhým pozorovatelem vlastní existence. Ale teď pro mě neexistuje nic krom vlastního pohybu a energie, která mi proudí v žilách. Kdyby tělo nemělo svá omezení, tancovala bych navěky.
* * *
Najde mě až můj bratr. Často mě sem bral a teď s elektronikou blikající na spáncích čeká, až dotančím. Bratra mám ráda. Je mi s ním dobře, protože po mně nechce, abych byla někým, kým nejsem.
Ve chvíli, kdy si kleknu, abych si rozvázala baleríny, dorazí i moji rodiče. Nejsou klidní a tiší jako bratr. Jsou zpocení z nočního vzduchu a vrší na sebe jednu stísněnou větu přes druhou. Kdyby se obtěžovali na chvíli odmlčet, třeba bych našla slova, jakými jejich překotné blábolení zklidnit. Jenže oni neumějí mluvit v mém časovém měřítku. Jejich rozhovory probíhají ve vteřinách, někdy v minutách. Mým uším znějí jako bzučení komárů.
K utřídění myšlenek a nalezení dokonalé odpovědi potřebuji celé dny, někdy i týdny.
Matka se naklání až těsně k mému obličeji a vypadá rozrušeně. Pokusím se ji uklidnit odpovědí, kterou si schraňuji.
„Žádné nové boty,“ řeknu. „V nových botách bych nemohla tancovat stejně jako v těchto.“
Očividně to nejsou slova, která očekávala, ale alespoň mě přestane kárat za to, že jsem sama odešla z domu.
Otec se také zlobí. Nebo má možná strach. Jeho hlas je na mě moc hlasitý – mimoděk zatínám prsty do papírové tašky, kterou držím.
„Pro všechno na světě, Hannah, máš vůbec ponětí, jak dlouho už tě hledáme? Gino, musíme s tím něco udělat co nejdřív. Mohla se zatoulat do Rudé čtvrti nebo ji mohlo srazit auto nebo…“
„Přestaň s tím na mě spěchat!“ odsekává naštvaně matka. „Doktor Renoit za měsíc otevírá novou terapeutickou skupinu. Měli bychom…“
„Vážně nevím, proč sis tak postavila hlavu. Nebavíme se tu přece o prášcích nebo operaci. Je to jednoduchá, neinvazivní procedura.“
„Kterou ještě nikdo pořádně nevyzkoušel! Ta aplikovaná behaviorální analýza přinášela výsledky a já je nehodlám zahodit jen proto, že…“
Opět zasviští otcův laser. Zapištění komára jsem ale neslyšela, takže je mi jasné, že zaměřil jen zrnko prachu. Nepřekvapuje mě to. Od doby, kdy si otec laser pořídil, se komáři změnili, ale prach zůstává stejný, jako byl před tisíciletími.
O chvíli později matka zakleje a plácne se do trička. Komár mi při útěku zabzučí kolem ucha. Už spoustu let si vedu statistiku – matčin tradiční přístup není o nic efektivnější než otcovo supermoderní technické řešení.
* * *
Zatímco se rodiče dohadují o budoucnosti, bratr mě vezme domů. Usadím se mu v pokoji, a on si lehne a aktivuje implantáty ve spáncích. Po čele mu přejíždějí blikající světelné body – je připojený k Nezměrnosti. Jeho mysl je teď doširoka otevřená. A otevírá se čím dál víc – horizonty bez hranic. Každý impulz z jeho neuronů probleskne do myšlenkové sítě a stimuluje neurony všech ostatních, stejně jako jejich neurony stimulují ty jeho.
Za čtyřicet minut se v otevřených dveřích zastaví moji prarodiče. Nezměrnosti nerozumí. Nechápou, že se bratrovi u tváře tvoří loužička slin proto, že mysl zahlcená smrští podnětů jen těžko vnímá nezřetelná poselství těla. Vidí jen jeho apatický obličej, skleněné oči zírající do stropu a vědí, že je někde daleko, někde, kam za ním nemohou. A myslí si, že je to něco strašného.
„Tohle není správné,“ mumlají, „nechat mysl takhle upadat. Rodiče by ho na té věci rozhodně neměli nechávat trávit tolik času.“
„Pamatuješ, jak to chodilo, když jsme byli mladí? Jak byli všichni namačkaní kolem jedné herní konzole? Všichni v jedné místnosti. Všichni koukali na jednu obrazovku. Takhle se trávil čas s kamarády. To byla zdravá zábava.“ Potřásají hlavami, „Jaká škoda, že vy mladí už spolu nedokážete zážitky sdílet.“
Nechci jejich řeči poslouchat, a tak vstanu a zabouchnu jim dveře před nosem. Vím, že si budou myslet, že si to nezasloužili, ale je mi to jedno. Znají slova „temporální autismus“, ale nevědí, co obnáší. Hluboko uvnitř jsou stále přesvědčení, že jsem prostě nevychovaná.
Zpoza zavřených dveří nezřetelně slyším jejich debatu o tom, jak moc se mladí lidé od jejich doby změnili. Netuším, proč jim to tak vadí. Nechápu, proč staří lidé čekají, že mladší generace prostě ustrne a nikam se neposune, proč si myslí, že ve světě plném bouřlivých změn by měly děti hrát stejné hry jako jejich prarodiče.
Sleduji, jak bratrovi na spáncích blikají světla a jejich náhodné vzorce mi připomínají zrození a zániky sluncí. Právě teď používá větší procento své nervové sítě, než by si kdokoliv narozený před sto lety dokázal představit. Komunikuje najednou s více lidmi, než kolik jich můj otec potkal za celý svůj život.
Jaké to vlastně bylo, hloubám, když Homo habilis začal vyluzovat první zvuky, ze kterých se následně vyvinul moderní jazyk? Považovali ostatní tehdy ty děti vydávající divné zvuky za narušené, asociální a neschopné interakce se svými soukmenovci? Kolik genetických variací se kolem jazyka vytvořilo, než některou z nich okolí přijalo natolik dobře, že nezanikla a uchytila se?
Prarodiče tvrdí, že Nezměrnost bratrovi narušuje mysl, ale já si myslím, že je to ve skutečnosti obráceně. Jeho mysl je k prozkoumávání Nezměrnosti uzpůsobena zrovna tak, jako je moje mysl vyladěná na omračující proud vteřin a století.
* * *
Noc se rozpustí v ráno, a někdy během toho procesu usnu. Když se vzbudím, obloha za oknem bratrova pokoje září jasným slunečním světlem. Kdybych přitiskla obličej ke sklu, dohlédla bych přesně až k masožravce s nádherným květem a zborceným stonkem. Zatím se ještě nedá odhadnout, jestli přežije dnešní den.
Venku se sousedé vzájemně zdraví – staří zdvořilým pokývnutím nebo podáním ruky, mladší pokřikováním a posunkovou hantýrkou. Jsem zvědavá, které nové pozdravy dnešního rána zvládnou zakořenit ve slovníku zítřka.
Sociální konstrukty mají svůj vlastní způsob evoluce – nekonečné množství variant se neustále objevuje, soutěží spolu a zase zaniká v neutichající bouři. I do katedrály na konci ulice budou jednou chodit lidské bytosti mluvící jiným jazykem a s úplně jinými zvyky, než máme my.
Všechno se mění. Všechno se neustále vyvíjí. Já celý ten proces vnímám jako přílivové vlny tříštící se o skaliska: voda se zpění, zformuje do vlny, zlomí, rozstříkne kolem, zpění, zformuje… Chaos, nevyhnutelný a neúnavný.
Na cestě od toho, čím jsme, k tomu, čím se staneme, na nás samozřejmě čekají obtíže a slepé uličky – to by nikoho nemělo překvapovat. Šum je charakteristický pro každou změnu. Pokrok je ze své podstaty chaotický.
Matka mě zavolá ke snídani, a zatímco jím toast s máslem, snaží se konverzovat. Myslí si, že jí neodpovídám proto, že jsem ji neslyšela, nebo že mě její slova možná vůbec nezajímají. Ale tak to není. Jsem jako bratr, když je připojený k Nezměrnosti. Jak bych mohla přistoupit na její hru a lovit z hlavy naučené odpovědi na bezvýznamné otázky, když se svět kolem nás tak rapidně přetváří? Za oknem ubíhá obloha a pod nohama se mi pohybují litosférické desky. Všechno kolem mě buď roste a sílí, nebo se rozpadá. Proti tomu jsou všechna slova dutá a malicherná.
Matka s otcem se po celé ráno diskusi o synaptických štěpech vyhýbali – jasná známka toho, že jejich komunikační strategie bude muset podstoupit další vývoj. Všechny jejich debaty o mně byly vždycky nepřirozené a plné napětí. Ožehavé obraty v našem rodinném slovníku vyhynuly, a tak na jejich prázdná místa musí rodiče neustále vymýšlet nové.
I já se vyvíjím, ve vlastním, drobném měřítku. Nervové spoje v mém mozku se tvoří, přežívají a zanikají – a s každou volbou, kterou provedu, pozměňuji genotyp své duše. To je přesně to, dumám, co mým rodičům nejvíc uniká. Nejsem neměnná a ustrnulá. O nic víc než velké skleněné okno, kterým na kuchyňský stůl dopadá světlo. Každým dnem se učím přizpůsobovat obrazu světa, v němž nejsem vítána.
Přitisknu ruce na okno a cítím na pokožce jeho hladký chlad. Když zavřu oči, tak skoro cítím pohyb jednotlivých molekul. Pokud jim dáte dostatek času, okenní tabule postupně najde svůj vlastní tvar. Tvar, který mu nevnutila lidská ruka, ale určily ho zákonitosti vesmíru a jeho vlastní podstata.
Uvědomím si, že jsem se rozhodla.
Nechci žít přízemní život. Nechci být jako všichni ostatní, slepá k velkolepému proudu času, lapená ve zběsile cválajících větách. Chci něco jiného, něco, pro co nemůžu najít to správné pojmenování.
Zatahám matku za ruku a poklepu na skleničku, abych jí ukázala, že uvnitř jsem v neustálém, plynulém pohybu. Jako obvykle nepochopí, co se jí snažím říct. Ráda bych jí to vysvětlila, ale nevím jak. Nakonec vytáhnu baleríny ze šustící papírové tašky a položím je na informační brožuru, kterou tady neurolog nechal.
„Nechci nové boty,“ řeknu. „Nechci nové boty.“
Poprvé vydáno v časopise Asimov’s SF (sest. Sheila Williamsová) v březnu 2011.
Přeložila Adéla Kalousková.
