V první chvíli ani nepoznáme, že je to obličej.
Jedno oko je opuchlé tak, až je zavřené, a kůže kolem něho je zbarvená do fialova. Nos je pokrytý zaschlou krví, ret černočerveně flekatý, ústa zalepená izolační páskou, která dostatečně nekontrastuje s její bledou pletí.
V první chvíli to vůbec nepůsobí jako lidská tvář. Žádná tvář by neměla vykukovat zpoza sedadla řidiče. Žádná tvář by neměla vypadat takhle.
A tak ji v prvním okamžiku nepoznáme, až si to jeden z nás uvědomí a podíváme se všichni.
Někteří tam ten náklaďák ani nemají, a my stojíme jako přimražení pohledem, který se nám naskytl. Ulice před knihkupectvím je prázdná, až na jednoho nebo dva chodce. Po Sandusky Street se neřítí žádný kamion, lenivý jarní den neruší žádný dieselový motor.
V některých světech tam ten náklaďák je, už projel kolem nás nebo přijíždí po ulici. V některých je červený, v některých modrý a v jiných je černý. V tom, ve kterém na nás z okna hledí ta dívka, má vínově červenou metalízu s bílým nápisem na dveřích, který říká „Earl“.
Je jenom jeden svět, ve kterém dívka zvedne potlučený obličej se zalepenými ústy, a zdravým okem se na mě podívá. Je jenom jeden, ve kterém Earl sáhne za sebe a stáhne ji, aby nebyla vidět.
V tom světě se na mě Earl podívá. Jeho tupý obličej a hnědé oči nemají žádný výraz.
Náklaďák začne zpomalovat a dotyčné já zmizí z našeho vědomí, rozštěpené okolnostmi.
* * *
Ne, nevyužil jsem svou fantastickou schopnost pro dobro lidstva. Použil jsem ji k tomu, abych zcizil duševní vlastnictví člověka, který existuje v jednom světě, a v jiném je vydával za své. Použil jsem svou neuvěřitelnou dovednost k tomu, abych kradl písně a příběhy a v milionu odlišných světů je vydával za vlastní. Neupozornil jsem policii na teroristické útoky, požáry nebo zemětřesení. Dokonce ani nečtu noviny.
Bydlel jsem v domě ve městě, které se někdy jmenuje Delaware, někdy Follett a někdy Mingo, pokaždé v domě na rohu Williamsovy a Ripleyovy. Žil jsem tam skromně ve svém třípokojovém domě, před kterým rostla někdy borovice, někdy svída, zapisoval jsem si písničky, které jsem slyšel z rádia v jiných světech, a vyprávěl příběhy, které jsem četl někde jinde.
* * *
Ve světech, ve kterých ten náklaďák kolem nás projel, se podíváme na jeho registrační značku, která má kolem sebe stříbrné nahé ženy, a zamyslíme se, co udělat. Nedaleko je telefonní automat, možná na tomhle rohu, možná na druhém. Mohli bychom zavolat na policii a říct…
Zahlédli jsme tu dívku jednou jedinkrát a to já už mezi námi není. Jak můžeme vědět, že v některém z těch náklaďáků je dívka, která je svázaná a ústa má zalepená páskou? Viděli jsme jen tu jednu.
Někteří z nás právem poznají, že toto odůvodnění je zbabělé. Nehrajeme tuhle hru poprvé. Víme, že existuje nekonečné množství možností, ale naše společná existence balancuje kolem obrovského multidimenzionálního rozdělení pravděpodobnosti. Jestli jsme tu dívku zahlédli v jednom vesmíru, pravděpodobně tam byla v nekonečném množství jiných vesmírů.
A ve stejně mnoha jiných světech je v bezpečí, pomyslím si.
Většina těch z nás, kolem nichž náklaďák projel, vstoupí do vozovky, aby si zašla do pekařství na druhé straně ulice. Určitý zlomek nás se otočí, aby se rozhlédl po telefonu. Vzápětí se od nás odtrhnou, jak je jejich volba setřese z našeho společenstva.
* * *
Jsem – jsme – vševědoucí, přinejmenším trochu. Každému kamarádovi můžu předvést kouzelnický trik, nechat své jiné já otevřít obálku a podívat se, co je uvnitř, abychom mohli udivovat ty kolem nás. Obvykle se nespleteme. Jedno mé já může odkrýt první kartu a ostatní já řeknou, co na ní je. Srdcové eso. Křížová čtyřka. Křížová desítka. Pravděpodobně uhodneme všech dvaapadesát, nebo alespoň padesát z nich.
Umíme se vyhnout nehodám, vzteklým lidem, autům, nebo alespoň většina z nás to dokáže. Jeden to možná odnese za ostatní. Jeden z nás to koupí jako první, nebo uvidí ránu, která na něho směřuje, abychom se my ostatní mohli svézt na vlně pravděpodobnosti.
* * *
Pro některé z nás náklaďák přeřadí a rozklepe se, jak nás míjí. Earl, Bill, Tony a Irma se na nás podívají nebo ne a kabina nás mine. Přívěs je stříbřitě kovový. Vždycky.
* * *
Cítím naše obavy. Dnes nás odpadlo víc než kdy dřív. Rozhodnutí zatelefonovat nás zredukovalo o šestinu. Zbytek z nás přemýšlí, co dělat.
Další z nás si zapamatují registrační značku Earlova náklaďáku, rozhlédnou se po telefonním automatu a zmizí.
* * *
Když jsme byli děti, měli jsme kotě, které se jmenovalo Kakao. Ve všech vesmírech se jmenovalo stejně. Rádo šplhalo po stromech a občas nedokázalo slézt zpátky na zem. Jednou vylezlo až na samý vršek javoru před domem a my jsme poznali, že je nahoře, jen podle jeho hysterického mňoukání.
Táta do koruny vylézt nechtěl. „Buď přijde na to, jak to udělat, nebo…“
Čekali jsme až do soumraku. Věděli jsme, že bychom se zranili, kdybychom na ten strom vylezli. Někteří z nás to zkusili a skončili špatně, zmizeli poté, co si zlomili ruce, nohy, zápěstí a dokonce vazy.
Čekali jsme, nešli jsme dokonce ani na večeři. Čekali jsme s několika dětmi od sousedů, z nichž některé tam byly proto, že měly Kakao rády, a některé proto, že si to nechtěly nechat ujít. Nakonec zesílil vítr.
Viděli jsme, jak jedno Kakao padá tmavozelenými listy ani ne metr od nás a láme si vaz o chodník. Zmocnila se nás vlna smutku, ale ostatní naše já uhnula, rozpřáhla ruce, chytila kotě, jak se řítilo k zemi, a zmírnila pád.
„Jak jsi to dokázal?“ zeptal se někdo v milionu vesmírů.
Tenkrát jsem si uvědomil, že jsem jiný.
* * *
Ustoupíme zpátky na chodník, počkáme, až náklaďák přejede, počkáme, až uvidíme registrační značku, abychom mohli anonymně zavolat policii. Mohlo by se jim podařit Earla zastavit, kdyby zablokovali silnici. Mohli by ho zastavit po několika mílích na US 23. Pokud by nám uvěřili.
Pokud by Earl tu dívku dřív nezabil. Jestli už není mrtvá.
Sevřelo se mi břicho. Nedokázali jsme se ubránit, abychom mysleli na hrůzu, kterou ta dívka musela nebo musí prožívat.
Nahlásit policii registrační značku by nemuselo stačit.
Vstoupíme do vozovky a začneme mávat rukama, abychom Earla zastavili.
* * *
Jednou jsme chodili s jednou ženou, krásnou ženou s kaštanovými vlasy, které jí spadaly do půlky zad. Chodili jsme spolu několik let a nakonec jsme se zasnoubili. V jednom světě, jenom jednom, se začala měnit, rozčilovat se, potom být nadšená a pak jednoduše prázdná. Zbytek nás se zděšeně díval, jak na nás vytáhla nůž, jenom jednou, v jednom vesmíru, zatímco v milionu dalších soucitně pomohla našemu zvracejícímu já ke kuchyňskému umyvadlu.
Nepochopila, proč jsem zasnoubení zrušil. Jenže ona nevěděla věci, které jsem věděl já.
* * *
Kabina náklaďáku se rozklepe, jak Earl dupne na brzdy. Mikrofon vysílačky se mu uvolní a narazí do čelního skla. Earl popadne volant, s rameny naběhlými námahou.
Stojíme tam a pomalu máváme rukama sem a tam. Nákupní taška nám spadla vedle krajnice.
V hrstce světů nás kamion srazí a moje smrt nás silně znervózní. Víme však, že tam bude dopaden. Možná za zabití při řízení motorového vozidla, a pak objeví tu dívku. Ale téměř ve všech světech Earlův kamion zastaví několik centimetrů, několik decimetrů od nás.
Zvedneme oči nad chromovanou mřížku, nad ozdobu kapoty, ženskou hlavu podobnou těm, jaké měly staré námořní lodě, a Earlovi do očí.
Earl sáhne nahoru a začne troubit. Zakryjeme si uši rukama a v některých vesmírech vrávoravě couvneme na chodník, čímž Earlovi umožníme ztěžka zařadit jedničku a s rachotem odjet. Ale většinou tam stojíme a nehneme se.
* * *
Nezáleželo na tom, kdo byl prezident nebo kdo vyhrál Světovou sérii. Celkově vzato to byl pro každého z nás stejný svět, a tak jsme existovali společně, na sobě, jako by nás byla hromádka a všichni jsme žili společně v balíčku karet.
Každé rozhodnutí, jež vytvořilo maličko odlišný vesmír, vytvořilo dalšího z nás, dalšího z téměř nekonečného množství mých já, který přidal o trošku víc k naší inteligenci a chápání.
Nejsme bůh. Jeden z nás si to kdysi myslel, a zanedlouho už mezi námi nebyl. Nedokázal by zachovat naše tajemství. Z toho jsme strach neměli. Kdo by mu věřil? A teď, když byl sám – protože takovým bludem mohla trpět jen hrstka z nás – nemohlo to nám ostatním nijak uškodit.
Byli jsme mnoho světů daleko.
* * *
Klakson konečně přestane troubit. Zvedneme oči, úplně ohlušení, a uvidíme, jak na nás Earl řve. Neslyšíme, co říká, ale poznáme na jeho rtech „zmrda“ a „zkurvysyna.“ To je v pohodě. Potřebujeme, aby se vztekal. Abychom ho navnadili, ukážeme mu vztyčený prostředníček.
Shýbne se a sáhne pod sedadlo. Plácne se do rozevřené dlaně kovovým hasákem. Otevře dveře a vyleze. Čekáme tam, kde jsme.
Earl je mohutný chlap, metr devadesát, a váží aspoň sto třicet kilo. Je pupkatý, ale má mohutnou hruď a krk. Obličej mu zdobí černé licousy, je hladce oholený, nebo má knír. Ve všech světech nás jeho mrtvolné oči pozorují, jako bychom my byli kráva a on řezník.
Jsem malý, mám jenom metr sedmdesát dva a vážím sedmdesát kilo, ale když se Earl rozmáchne hasákem, uskočíme blíž k němu, jako bychom věděli, kam bude rána směřovat. Samozřejmě to víme, protože ve stovce světů nám rozbil lebku. To je dost na to, abychom my ostatní dokázali pohyb předpovědět.
Máchne a my uskočíme znovu, dvakrát, a pokaždé je několik z nás obětováno. Najednou z těch ztrát nemáme dobrý pocit. Jsme si vědomi milionů mých já. Ale každý z nás, co zemře, je reálný případ, jenž navždy zmizí. Každá smrt nás oslabuje.
Nemůžeme teď čekat na policii. Musíme našich já zachránit co nejvíc.
Znovu uhněme a protočíme se kolem něho. Obětujeme se, abychom ho obtančili, jako by byl taneční partner, se kterým spolupracujeme už tisíc let. Vylezeme po schůdkách do kabiny, vklouzneme dovnitř, zabouchneme dveře a zamkneme je.
* * *
Jsem složenina všech svých verzí. Dokážu přemýšlet milionem způsobů najednou. Problémy se stávají volbou nejlepší možnosti ze všech možností, které jsem kdy mohl zvolit. Nevidím budoucnost ani minulost, ale současnost vidím miliardou očí a rozhoduji se pro nejbezpečnější cestu, tu, která zachová co nejvíc ze mě pohromadě.
Jsem silně paralelní člověk.
* * *
Ve světech, ve kterých je spací kóje prázdná, tiše sedíme, dokud nepřijede policie, a chystáme si historku, které by mohla uvěřit, zatímco Earl nás z ulice probodává pohledem. Tato já se vytrácejí ze světů, kde je vzadu svázaná dívka, spoutaná drátem, jenž se jí zařezává do zápěstí, a umlčená lepicí páskou.
V některých je mrtvá, tvář má fialovou od modřin a popálenin. V jiných žije, je při vědomí a pozoruje nás modrýma, krví podlitýma očima. Kabina páchne lidmi, kteří tam žijí příliš dlouho, sexem a krví.
Ve vesmírech, ve kterých Earl tuto mladou ženu unesl a znásilnil, nestojí nečinně na chodníku, ale rozbije okno svého kamionu hasákem.
Druhá rána mě zasáhne do čela, protože nemám kam uskočit, a ve chvíli, kdy to mými myšlenkami zatřese, mě napadne, že jsem jeden z těch obětovaných, jeden z těch, kteří neuspěli, aby ostatní z nás mohli přežít. Ale pak si uvědomím, že ránu dostala většina z nás. Pouze malému procentu se před ní podařilo uhnout. My ostatní se převalíme na záda a kopneme Earla do ruky, když sáhne dovnitř, aby si dveře kabiny odemkl. Pořeže si zápěstí o rozbité bezpečnostní sklo a vykřikne, ale i tak se mu podaří zámek otevřít.
Lezu pozpátku přes sedadlo a kopu po něm nohama. Tady není na vybranou. Všechna moje já bojují o život nebo umírají.
Jediná rána nás zlikviduje polovinu. Další třetinu z těch, kteří zůstali. Zanedlouho jako by mou mysl obestřel mrak. Je nás možná deset tisíc, chápu zpomaleně. Už nejsem vševědoucí.
Dostanu ránu a zhroutím se na dveře kabiny. Jsem jenom já. Zbyl jen jeden. Prázdno.
Mé tělo se odmítá hýbat, zatímco mi Earl omotává zápěstí a kotníky drátem. Dělá to ledabyle – chce se rozjet, zmizet zprostřed Sandusky Street – ale stačí to, abych zůstal bezmocně ležet na podlaze na straně spolucestujícího. Vidím nedojedený Big Mac a plechovku dietní koly. Obličej se mi rozdírá o drobné kamínky a štěrk.
Jsem sám. Jsem jenom já a jsem otupělý. Hlava mi funguje asi jako ztuhlý med. Podělal jsem to. Všichni jsme to podělali a teď umřeme jako to děvče vzadu. Sami.
Obraz před mýma očima se změní a najednou spatřím kabinu zpoza Earlovy hlavy, od spací kóje. Uvědomím si, že ji vidím z pozice mého já, které bylo zmláceno a hozeno dozadu. Toto já umírá, ale já vidím jeho očima, zatímco pomalu ztrácí krev. Naše světy se na okamžik synchronizují.
On sklopí oči a já zahlédnu nůž, lovecký nůž se zubatým ostřím, hnědý od krve.
V jeho vesmíru spadl pod sedadlo spolucestujícího, pod to, ke kterému jsem přitisknutý zády.
Ruce mám svázané za sebou, ale sáhnu pod sedadlo nejdál, jak to jde. V mé nešikovné poloze to nestačí. Oči mého já se upřou na ten nůž, leží nedaleko místa, kde by měly být mé prsty. Jenže nemám žádnou záruku, že tam v mém vesmíru vůbec je. Již nejsme ve středu křivky. Má rozhodnutí mne přivedla daleko od těch já, která teď popíjejí kávu a chroupají bagely v pekárně na druhé straně ulice, naproti knihkupectví.
Earl se podívá dolů na mě a zanadává. Kopne mě a přitlačí mě dál k sedadlu spolucestujícího. Něco mě zlehka řízne do prstu.
Opatrně to ohmatám. Je to ten nůž.
Chvíli mi trvá, než jej přesunu tak, abych ho mohl chytit do dlaně, natažený jako páteř stegosaura. Říznu se při tom a ucítím, jak střenka začíná být kluzká. Přitlačím dlaň na kobereček plný kamínků a znovu dostanu nůž do správné polohy.
Počkám, až Earl najede do pravotočivé zatáčky, pak přitáhnu kolena k tělu, překulím se na hruď a skočím na Earla, zády napřed, s nožem napřaženým.
V jediném vesmíru, ve kterém existuji, mu ten nůž zajede do stehna.
Náklaďák se na ulici od něčeho odrazí jako koule v biliáru a mnou to škubne ještě víc na Earla. Křičí, řve, sápe se rukou po stehnu.
Udeří mě pěstí a já spadnu na podlahu.
Ve chvíli, kdy obrátí svůj hněv proti mně, náklaďák do něčeho prudce narazí a Earlem to mrští na volant. Zůstane tak, v bezvědomí, dokud žena zezadu pracně nepřeleze dopředu. Ztěžka se zapře do nože zabořeného do nohy a řeže tak dlouho, až najde žílu nebo tepnu.
Já ležím v Earlově krvi, dokud nedorazí policie. Jsem zase sám. To já, které zahlédlo nůž, je pryč.
* * *
Ta mladá žena se na mě přišla podívat, když jsem se na nemocničním lůžku dával dohromady. Byl jsem známá osobnost, takže sestry a doktoři na mě byli mimořádně příjemní. Nešlo jen o události, které se seběhly v ulicích jejich městečka, ale také o to, že jsem byl známý autor populárních písní jako například „Love as a Star,“
„Romance Ho“ a „Muskarat Love“. Odhalení Earlových činů, včetně děsivé laboratoře v jeho domovském městě Pittsburghu, oheň řádně přiživilo.
Vypadalo to, že se zotavila o něco lépe než já. Její obličej byl teď znovu obličej, byla zase zdravá na těle i na duchu. Když jsem uviděl její úsměv, poznal jsem, že je silnější než já. Mé tělo se uzdravovalo, hojilo řezné rány na zápěstích a kotnících a roztříštěnou kost v ruce. Ale po rozštěpení svého vědomí jsem byl otupělý, rozlámaný.
Poslouchal jsem písničky v rádiu, písničky jiných lidí, a musel jsem myslet na to, v kolika světech nebyl žádný nůž, nebyl žádný únik. Možná jsem přežil jako jediný z těch, kteří se dostali do kabiny. Možná jsem byl jediný, kdo tu ženu zachránil.
„Díky,“ řekla. „Díky za to, co jste udělal.“
Zapátral jsem ve své mysli po něčem, co bych řekl, něčem duchaplném, kultivovaném, nonšalantním, ale nebylo tam nic než já.
„Ehm… rádo se stalo.“
Usmála se. „Mohl jste přijít o život,“ řekla.
Odvrátil jsem pohled. Nepochopila, že jsem o něj přišel.
„Promiňte, že jsem vás vyrušila,“ dostala ze sebe rychle.
„Poslyšte,“ řekl jsem a přitáhl ji zpátky. „Mrzí mě, že jsem…“ Chtěl jsem se omluvit, že jsem jich nezachránil víc. Že jsem neukončil život více Earlům. „Mrzí mě, že jsem vás nezachránil dřív.“ Nedávalo to smysl a já jsem ucítil, jak rudnu.
Usmála se a řekla: „Stačilo to.“ Naklonila se, aby mě políbila.
Zmateně ucítím, jak se mě její rty dotknou na pravé tváři, taky na levé a třetí polibek mi zlehka dosedne na rty. Dívám se na ni ze tří pohledů, v maličko křivém triptychu, pak ze sebe dokážu dostat úsměv, vlastně tři úsměvy. A pak zasmání, tři zasmání.
Zachránili jsme ji přinejmenším jednou. To stačí. V jednom ze tří vesmírů, které obýváme, zpívá nějaká žena v rádiu chytlavou melodii. Začnu si zdravou rukou zapisovat text a pak se zarazím. Už to stačilo, rozhodneme se my tři. Momentálně se naskýtají jiné činnosti, jiné volby.
Poprvé vydáno v časopise Talebones v létě roku 2004
Přeložil Petr Kotrle
