Voda byla všude – v ložnici rodičů, zcela zaplňovala společný pokoj synů a dcer tohoto páru a pohlcovala vše v chodbách a místnostech, jejichž funkce se měnila. V tuto chvíli tu plavala pouze jediná dívka a přemýšlela, jak se její svět změnil a ona přitom vzhledem ke svému věku nepatřila k těm, jimž to docházelo. Když se začínala učit mluvit, její lidé skoro nepoužívali výraz pro „vodu“. Sotva uměli popsat stav mimo vodu, jakého se jim dostalo, když pronikli nad hladinu, a ten sestával sice z volnějšího pohybu, především však z mdlob nastávajících při dlouhodobém „vyskakování“.
Sotva se naučila mluvit a začala pomáhat rodině, poprvé v dějinách všech kmenů se k nim dostaly věci z druhé strany hladiny. Samy o sobě nebyly děsivé, ve vodách se ale neustále objevovali rozliční tvorové, jejichž samotný původ dokázal kmeny vyděsit. Někteří to nejdřív chápali jako návštěvu ze záhrobí, dokud se jim cizinci nepředstavili a nenabídli přátelskou ruku. Od té doby dívka, spolu se stovkami dalších dětí, začala chodit do lidských škol.
Lidé se celému širému okolí poprvé znelíbili po odhalení, že jejich vcelku příjemný zjev je pouze výsledkem oblečení, které nosili pouze tam, kde nemohli dýchat. Druhé pozdvižení způsobili svou nabídkou, aby děti, v některých případech i dospělí, chodili k nim, kde budou vyučováni a v podstatě změněni. Po pár měsících ale odpor skoro zmizel. Lidé s sebou přinesli tolik změn k lepšímu, že nechtít být jako oni se stalo výrazem šílenství. Kmeny po celém světě jeden po druhém přecházely ke druhé krajnosti. Od té doby začaly chápat mnohé a dozvídat se o rase, jež za sebou měla tisíckrát delší zkušenost, jako když dítě naslouchá náčelníkovi a hltá každé slovo.
Předtím, než pozemšťané přišli, se její lidé dokonce ani moc nesmáli, zato teď jí přišla směšná samotná situace. Ona, tmavě zelený válec s pažemi o třech neohrabaných prstech s měkkými ploutvemi na bocích a tvrdými na ocase, se poslední dva týdny učí historii přechodu od řemeslné výroby k průmyslové. Pořád neměla jasno, proč krátce před jejím narozením pozabíjel sousední kmen polovinu toho jejího, ale třicetileté válce celkem rozuměla.
Podle lidí neměli šanci, aby kdy dosáhli podobné civilizace, protože nemohli mít oheň. Někteří spolužáci tu logiku zpochybňovali – co kdyby přišli na jiný typ technologie? Lidé přece nevědí, o co přišli, když na jejich světě panovaly zrovna takové podmínky. Ti to označili za spekulace a ještě dodali, že touto cestou se jejich společnost navíc vyhne bilionům dalších masakrů, na rozdíl od přirozeně se vyvíjejících společností, jako ne té jejich Zemi a každém světě, jemuž nebylo pomoženo zvenčí.
Tahle dívka pojmenovaná Aulué se doma ocitla sama poté, co rodiče využili nově otevřené cestovní linky na druhou stranu světa a sourozenci se natěšené vydali do lidské školy dřív, aby si mohli chvíli nezávazně prohlížet materiály o Zemi. Aulué se pořád ještě cítila uražená tím pocitem nadřazenosti z ohně. Stejně jednou musela vyplout, takže se k tomu přinutila, byť na poslední chvíli.
Lidem se muselo přiznat, jak moc se snažili vyjít jim vstříc. Školy tu vysadili takřka ke každému jednotlivému osídlení a k žákům přistupovali trpělivě a přizpůsobovali se jejich životnímu prostředí. Školy většinou zůstávaly na místě, a pokud se musely z nějakého důvodu pohnout, dávaly svým sonarem najevo, kde teď jsou.
Kvůli té obvyklé vstřícnosti si toho Aulué nevšimla hned, ale škola – žlutá koule s několika vchody zavěšená za průhlednou přechodovou sekci pro lidi – byla o několik metrů níž. A ty davy kolem ní sledující objekt s posvátnou úctou se neskládaly jen z obvyklých zvědavců, co se u lidí učit neodvážili, nýbrž především ze skutečných studentů. Uvnitř se muselo něco pokazit a poprvé, co sem chodila, bylo zavřeno!
Aulué vyhledala zklamané sourozence. „Co se stalo?“ položila samozřejmou otázku pěti bratrům a šesti sestrám.
„Nefalšovaná exploze uvnitř! Přechodovka se málem úplně utrhla!“ vysvětlil bratr Óeio.
„Nevýhoda technologie založené na ohni – možná je to lekce,“ zamýšlel se další bratr, Uvél.
„Ne. Já jsem s nima mluvil. Lidi tvrdí, že je někdo z nich musel zradit, takže jsou zběsilí a toho dotyčného už teď lituju, protože mi hystericky popisovali, jak před náma chtěj vypadat dobře. Možná ho pak veřejně vykuchaj, což by bylo ještě lepší než škola.“
Řešení záhady se ovšem nedostavilo. Učitelé předstoupili před své žáky a vysvětlili jim situaci. Někdo moderně ozbrojený – takže jednoznačně člověk – za neznámým účelem manipuloval s vybavením školy. Výbuch byl spíše důsledkem přerušení jeho práce, než skutečným cílem, ovšem všichni přítomní byli zjevně nevinní. Sabotér musel uplavat. Lidské ponorné čluny ho budou hledat v okolí a žáci se samozřejmě můžou učit nebo také, jako vždy, nemusejí. Na provoz neměla událost žádný vliv. Aulué viděla snad tři osoby odplavat, jinak se nikdo nenechal odradit.
Výuka pozemské historie se rázem víc zpřítomnila. Těžko říct, zda lidé opravdu překonali své problémy tak, jak to tvrdili. Žáci, co byli trochu napřed, teď v hodinách požadovali vysvětlení fenoménu terorismu. Hodina fyziky k tomu sice sváděla, ale tam poznámky klesly na minimum a v hodině biologie už žáci totálně ztráceli sebevědomí, neboť učitel jim nebyl schopen zatím přiblížit faunu a flóru jejich vlastního světa, tak jim vyprávěl, čím se podobají pozemskému lachtanovi a čím zase delfínovi. Tenhle předmět možná měli úplně vynechat. Během oběda Aulué a nejen ona pojali zvláštní podezření, působící v souvislosti vztahu mezi nimi a lidmi nesmyslně. Oběda se zúčastnili dva noví žáci, co nebyli vidět na hodinách. Oba muži středního věku v nenáladě, jeden z nich spíš naštvaný na svého souputníka než na okolí. Nevyznačovali se takovou pokorou nebo bázní, jak zde bylo zvykem, či dokonce slušností. Každopádně se všem ostatním vyhýbali a očividně jen jeden na druhého gestikulovali a měnili barvu nosních blan, ale nevydali hlásku. Zkrátka, chovali se provinile. Samozřejmě, spojovat si je se záhadným výbuchem nešlo. Ledaže by si je najali lidé…
Dvojice se pochopitelně vzdalovala, jakmile urychleně snědla své jídlo. Aulué odstrčila vlastní misku a vydala se směrem jejich plavby. Několikrát je v budově skutečně zahlédla, než jí zase utekli, což mělo asi něco společného s tím, že si všimli houfu žáků, co je sledoval, takže školu brzy opustili. Aulué jako jediná je následovala i potom. Pokud mají trochu rozumu, říkala si, vyhledají k rozhovoru vzdálený kus volné vody a spíš blíz ko hladiny, kam je nikdo nebude následovat, a pokud ano, bude spatřen. Ze začátku se ona naopak držela co nejvíce u dna a vířila písek, jen občas se podívala ven. Zprvu to vypadalo beznadějně, jenže jeden z těch hledaných se povážlivě loudal. Samozřejmě se Aulué skoro odřela o kameny, ale výsledek stál za to. Úmyslně se skryla za zády toho naštvanějšího z nich, tak měla větší šanci odezírat ode dna část jejich rozhovoru. Oba se pořád spoléhali především na gesta, tentokrát o něco jasnější, a přitom pojmenovávali myšlenky pouze heslovitě.
„Opatrnost,“ připomínal ten naštvanější z nich. To se dalo čekat.
„Opatrnost?“ otázka se sarkastickým nádechem. „Zapomněl jsi – filozofie?“
Poslední slovo bylo matoucí. Jednalo se o pojem, který se v jazyce nevyskytoval až do příchodu lidí. Tohle vyjádření však zahrnovalo rozdílné, rozhodně vybroušenější gesto, než jaká znala ona.
Přísně vyhlížející muž teď začal dlouhou větu a té už Aulué nemohla porozumět, aniž by přímo nenaslouchala jejich šeptání. Zachytila spojení obsahující něčí jméno.
„Ýkůo to asi nepřijme.“
I takto kusé prohlášení dokázalo zamotat její dosavadní uvažování. Ať už zavinili cokoliv – a něco jiného než ta exploze to asi nebylo – Jejich nadřízený nebyl podle jména člověk, pokud se nejednalo o přizpůsobené lidské jméno.
„Žádný záznam, žádný záznam…,“ opakoval plísněný muž. Odpověď byla znovu příliš komplikovaná. Aulué si vlastně nebyla jistá ani svým podezřením. Tihle dva působili chvílemi tajemněji než samotní lidé.
Když dohovořili, jeden z nich udeřil druhého přes záda. Oba pak odpluli stejným směrem. Dívka dostala strach znovu pokoušet štěstí, radši se prostě vrátila do školy. Hodně spolužáků se jí pak na to ptalo.
„Jak to mohli myslet, ‚ žádný záznam‘? Sám jsem doprovázel lidskou výpravu a mluvil jsem s nimi. Objasnit celou věc je pro ně priorita – informovali o tom každý stanoviště ve Sluneční soustavě. Záznamů musí bejt padesát kopií,“ nadsazoval Lua, muž, který navštěvoval školu se svými potomky a jemuž se Aulué svěřila. „Pozítří k nám má někdo zaletět, i proto je to tak poplašilo. Zkusím jim říct o těch podivínech… No, už je chci vidět, jak hledají všechny Ýkůoy. Třetí nejčastější jméno.“
„Nemohli tu být včera? Někdy si to tady museli obhlídnout.“
„Ne. Včera jsem je tu určitě neviděl, a to jsem zůstal hodiny v knihovně. Jinde se tu nic ani nepohlo, to má bejt jištěný. Pokud věříš lidem – což bych teďka asi musel opakovat víckrát. K nějaký chybě totiž dojít muselo, jinak by se sem nedostali. Budeš v knihovně i dneska?“
„Ano.“
„Zůstanu tam tentokrát taky. Dám s ostatníma větší pozor, jestli je zase neuvidíme.“
Což předznamenalo výpadek pozornosti v druhé polovině vyučování. Místo hodin etiky, kosmologie a matematiky, chvěla se dívka vzrušením z napínavé záhady. Na konci se sice vypravila do knihovny spolu se svou rodinou, zároveň už ale vyhlížela podezřelé pohyby, cizí tváře a šeptavou řeč. V knihovně samozřejmě nestrávila ani čtvrthodinu, pak plula po chodbách i ven. Uvnitř už nikdo nepovolaný nebyl. Lidé tam měli dvakrát tolik stráží, o polovinu méně vlídnějších. Venku se něco dělo, zvýšené bezpečnosti navzdory. Kolem školy se na obskurních zvukových frekvencích množily krátce trvající nesmyslné a nezřetelné výkřiky. Ani jejich zdrojů nebo cílů se nešlo dopátrat. Namlouvala si to, nebo ne? Po posledním šumu se do pohybu dal proud písku, kamínků a rybek. Aulué ze své vlastní „hry na schovávanou“ tušila, že by takové maličkosti neměla podceňovat. Nános ze dna beze zbytku vplul do menšího kamene, jehož otvor se ihned po přijetí nového materiálu zacelil. Kámen sám, jako by ztratil na hmotnosti, směřoval chvíli k hladině a když se dostal na úroveň školy, pomalu se přibližoval k ní. Aulué ho uchopila do ruky, odhodila a zvědavě sledovala, jestli se opět vzmůže. Ve skutečnosti skončil zpátky na dně, jak se od kamene dalo očekávat. Jelikož to sotva mohlo být tak jednoduché, Aulué ho opět sebrala. Nakonec by ho určitě předala lidem, teď plula směr domov a očekávala nějakou odezvu. Kámen se nepříjemně rozehřál, až okolí dívčiny ruky povážlivě bublalo. Místo aby ho nesla v ruce, sem tam ho tedy odpálila ocasem. Stále bolestivé, ale vzdát se ho nechtěla. Jak viděla, vydaly se k ní hned dvě lidské ponorky, z nichž po krátkém kontaktu jedna odplula pryč. Aulué tedy vypálila kámen ke zbývající.
„Nastup k nám,“ požádal ji sonar. Výzva se opakovala, i když ochotně připlavala. Dveře přechodové komory se otevřely. Až v tu chvíli se zvuk ze sonaru změnil v drásající hluk a Aulué ztratila vědomí, aby spočinula v náruči původně nešikovného záškodníka – toho, jehož během oběda tak snadno odposlouchávala.
Sonar jí přivodil bolení hlavy pokračující ještě dlouho poté, co nabyla vědomí, tudíž i když slyšela alespoň zvukovou část něčích hovorů, ani se nesnažila rozumět. I kdyby se v tomhle ohledu cítila líp, zbytek těla by si na přemíru pohodlí také stěžovat nemohl. Stála v místnosti tak malé, že jí sotva dovolovala pořádně se rozkročit na nevyvinutých nohou. Na chvíli se přemohla a otevřela oči. Naštěstí dveře, o něž se celým tělem opírala, měly okénko k alespoň základnímu rozhledu. Interiér ponorky neodpovídal ani zdaleka lidskému zařízení, překypoval odlišnou, možná dokonce elegantnější technologií. O tom, že lidské ponorky nebyly naplněny vodou, ani nemluvě.
Těžko říct, jestli si ti dva cenili soukromí, vzhledem k tomu, jak se blízko ní vybavovali. Jelikož se navíc neustále blížili, už si je nemohla dovolit ignorovat.
„Ředitel se možná prostě mýlí. Jak jinak by se mnou poslal tebe.“
„Ale já přece jsem důkaz! Mise se zdařila a jak vidíme, může to dělat každej pitomec!“
„Přesto pro ředitele doporučím lepší materiál. Svět už dávno zapomněl, co mu je dlužen.“
Ty přísné oči plné výčitek za neschopnost se nyní dívaly přímo na dívku. Pohled na ně nebyl ničím ve srovnání s agresivní pózou celého těla, když se dveře otevřely.
„Nevím, jestli jsi poslouchala, holčičko, ale my známe jednoho starého pána a snažili jsme se ho nezklamat. Jelikož ubližování našim lidem se mu nelíbí, představíme ti ho, aby viděl, jak rozumná nebo nerozumná jsi.“
Aulué, s bolestí hlavy, otlačeným trupem a zajatá ozbrojenými cizinci, pomalu připlouvala. Druhý únosce působil sice klidně až uvolněně, o to však zákeřněji. Postavila se mezi ty dvě postavy neschopná přemýšlet o ničem jiném než o útěku nebo odporu, ovšem zároveň neschopná ani jednoho. Upjatý muž plaval chodbou. Aulué se vydala za ním, následována tím uvolněným těsně za zády.
Velín ponorky alespoň trochu připomínal soudobé lidské vybavení, i když viditelných ovládacích prvků měl znatelně míň. Jako pěst na oko zakrýval celou jednu zeď kvádr, končící pár centimetrů pod stropem. Ve středu každé stěny svítila modře zbarvená plocha, zbytek byl tónován tmavě hnědě a popsán žlutými symboly částečně připomínajícími písmo jejího vlastního lidu, ovšem nejasného významu. Upjatý muž stiskl první modrou plochu. Naskočily na ní obrazy z lidské kultury. Projížděl je, dokud nenalezl čertíka v krabičce a nestiskl stěnu podruhé. Totéž udělal ještě čtyřikrát – Aulué neznala lidskou tvář, kterou navolil na druhé stěně – šlo o muže jménem J. Edgar Hoover. Třetím obrazem byla slepice a vajíčko, čtvrtým rychle tekoucí řeka. Na závěr bylo třeba potvrdit odklízení škod po výbuchu v Černobylu.
Přístroj nevydával žádný hluk, ale dle horka musela být energetická spotřeba obrovská. Všechny plochy zhasly, dokud se přední stěna nesklopila. Vnitřek obalený krystalicky lesklými a dočista hladkými projektory se šestiúhelníkovými hranami vysílal do svého středu obraz staršího muže s tlustými plovacími blánami.
„Zdravím,“ řekl hlasem, v němž zaznívalo potěšení z převahy. „Já jsem ředitel Ýkůo. Víš ty, dívenko, že jsem tuhle operaci pojmenoval „Děti jsou naše budoucnost?“ Ihned ti to vysvětlím. Nevím, kolik historie ses naučila – zřejmě ne tolik, abys o pozemšťanech věděla dost, především o jejich současnosti. Jsou spojeni s několika dalšími druhy, všichni věří v okamžité předávání dostupných znalostí, zvlášť technologických. Díky tomu ostatně mají v malíku celou Galaxii nedlouho potom, co se sotva dostali k nejbližší sluneční soustavě. Uznávám, s námi jim to vyšlo. Jednu chvíli v jeskyních a druhou si stavíme vlastní lodě. Šedesát let po tvojí době bude ovšem naše malá „flotila“ naprosto vymazána. Nám dojde, že jsme ve špatném spolku, tak vstoupíme do takového, který nás skutečně ochrání. Naneštěstí naši noví spojenci nám neposkytují dostatečnou technickou podporu, takže teď získáváme zásoby a vědomosti především díky úsilí našich tajných služeb. Máme sice už jednu ústřední, ale já jsem, osmdesát dalších let po kritických událostech, založil nezávislou divizi, když jsem neutrálním národům osobně ukořistil cenná zařízení na pokusy se samotným časem. Někteří měli přehnaná očekávání a pár lidí se zděsilo nebezpečí, jaká jim nikdy nehrozila. Podle naší filozofie – a vše ji zatím potvrzuje – jsou při cestách do minulosti všechny naše činy již součástí historie, a jelikož neexistuje žádný záznam, který by přímo naznačoval odhalení cestovatelů v čase, znamená to ten nejbezpečnější a pro řadového agenta nejméně náročný způsob sbírání informací, a přitom tak přínosný.“
Aulué, zvyklá na každodenní příděl neuvěřitelných informací a stále ještě ohromená zdánlivou všemocností lidí se už ani cestování časem nedivila – slyšela už o úvahách na tohle téma a situaci začínající dosud neslýchanou nehodou ve škole to vysvětlovalo perfektně. Ýkůova logika ovšem nezněla tak přesvědčivě, ač se o to ředitel snažil.
„Když o vás není žádný záznam, může to znamenat i naprostou ztrátu vašich lidí, nenapadlo vás to?“
„Je zajímavé, co tě na mém odhalení překvapilo nejvíc. Mí agenti, ať už jejich skutečné schopnosti byly jakékoliv, dokázali dovést patnáct výzvědných misí k úspěšnému konci. I kdybychom někdy neuspěli – s trochou tvořivosti máme možnost celou věc zopakovat.“
„Co jste se tak u nás mohli dozvědět? Nikdy jsem tam nenarazila na nic, co by si každý nemohl okamžitě přečíst.“
„Já jsem ani tak nechtěl zaútočit na vědomí, jako spíš na podvědomí. Pomocí našeho zařízení se můžu lidem podívat do hlavy a později odhadnout jejich reakce. Dvě osoby, co se k vám v nejbližší době dostanou, jsou naživu dokonce i v mé době. Původně jsem chtěl mít zařízení umístěné uvnitř školy, po nehodě jsme nakonec uvedli do provozu vnějšího pozorovatele.“
„To je ten, co jsem vám ho málem odnesla?“
„Představ si! Jak říkám – cestovat v čase může každý pitomec, ale trocha nanotechnologie se hodí vždycky.“
„Nezlobte se na mě! Neměla jsem tušení, o co jde… Všichni si říkali, že nás někdo chtěl zabít. Že se někdo z lidí zbláznil…“
„Už je to zapomenuto. Jelikož teď přemýšlíš, co se s tebou stane, asi chápeš, co bychom měli udělat, kdybychom si chtěli být jisti bezpečností. To neuděláme, protože jsem vždycky chtěl chránit životy a svobodu našich lidí. Když tě však pustíme, slíbíš mi zaprvé, že to nikomu neřekneš?“
„Věřte mi, zapomenu na to!“
„Rád věřím, že to nikomu nepovíš, koneckonců, není o tom žádný záznam. Ale rozhodně taky nechci, abys na to zapomněla. Má druhá podmínka je, abys pomáhala mým mužům. Spolupracovníka v minulosti měla za pár dní zajistit samostatná mise. Za tvého života nás čeká ještě pár příležitostí. Současník by je mohl lépe podchytit.“
„Samozřejmě!“
Řekla to, poněvadž vystrašené dítě prostě nemohlo Ýkůovi odporovat – a té sebejisté mocné figuře se určitě nemohlo postavit moc bytostí ani v její vlastní době.
Pak se rychle dostala domů. Rodiče dokonce viděli, jak vyšla z lidského ponorného člunu Karas a zajížďku jí ani nevyčítali – dělal to každý. Zítra se ještě nestane nic zvláštního. Pozítří dorazí dvě ženy, jejichž myšlenky chce Ýkůo nahrát a Aulué s nimi má promluvit a pomoci výzkumu. O svých nových přátelích si nemyslela nic hezkého, a to nejspíš proto, jak moc se podobali lidem. Než se jejímu národu dostalo návštěvy z vesmíru, samozřejmě sem tam se někdo zachoval sobecky nebo dokonce zločinně, ale v prostých podmínkách, v jakých museli žít, takovou osobu museli až litovat a považovat za šílenou. Tresty většinou byly tvrdé – nemohli si dovolit tolerovat odchylné chování, to by je zabilo. Lidský způsob života jim ukázal, že čím má jednotlivec víc vědomostí, ať už sebelepších, už tím je potenciálně sobečtější, o majetku a možnostech využití volného času nemluvě. Ýkůo a ti dva surovci byli výsledkem vývoje, jenž začal, když poprvé uslyšela lidského učitele.
Další den plaval Karas kolem školy v kruhu a stále blíž. Aulué na něj nastoupila s přáním, aby si jich přece jen někdo všiml a odhalil je.
Přemýšlela ještě o tom principu „žádného záznamu“. Pokud není žádný záznam, může to znamenat úspěch nebo taky naprostý neúspěch, případně jen dobré utajení faktů ze strany nepřítele. Koneckonců, nedali by si na tom lidé opravdu záležet? Ýkůo s tím může počítat, ale zároveň třeba přeceňuje sám sebe.
A co si myslí ona? Budoucnost, které slouží, je patrně jistá. Pokud svému národu může nějak prospět, znamená to sloužit Ýkůovi a jemu podobným, aby dělali to, o čem si oni myslí, že je nejlepší. I teď, když měla převzít další rozkazy pro svůj slavný zítřejší úkol, ve skutečnosti přemýšlela, jak ho Ýkůovi překazit.
Na velín ji doprovázel uvolněný muž, svíraje sečnou zbraň připomínající války nedávné historie. Aulué plula hlavně za jeho zády. Někdy by se mohla zeptat, jestli o její smrti nebo zmizení také není „žádný záznam“.
„Jsme tady, Olvé.“
Upjatý muž tedy pro ni ztratil bezejmennost. Jestlipak se s nimi dobře seznámí a pak se zeptá na jméno společníka?
Olvé se vůbec neotočil. Začal plynule vysvětlovat, o co přesně Ýkůovi jde a jaké otázky má Aulué hostům klást.
První z návštěvnic byla Emilie Sonnertagová z vojenského štábu místní správy. Převedené do místní řeči znělo její příjmení strašlivě – proč nemohla mít tak hezké čínské jméno jako její nadřízený, admirál Jao? Socioložka Klára Nejezchlebová nezněla o mnoho lépe.
Lidé se z jejich návštěvy snažili udělat rutinní záležitost. Ve skutečnosti měly ty dvě teoreticky nejvyšší postavení ze všech lidí v soustavě – jejich návštěvy zkoumaly účinnost i korektnost metod povznášení domorodců. Postupně navštěvovaly všechna stanoviště. V budoucnosti ony s admirálem Jaem tvořily nejnebezpečnější trojici ve sporu mezi Zemí a tímto světem.
Admirál Jao, Sonnertagová a Nejezchlebová budou v budoucnosti vyhnáni z této soustavy. Taje, bohužel, na galaktické poměry až příliš blízko Země. Ve volném vesmíru rozmístí řadu stanic monitorujících dopravu – těžkopádná moderní forma hranic mezi státy. Pro její lid znamenaly především ohrožení kořistnických výprav hledajících nové technologie. Ýkůo neustále prosazoval jejich odstranění. Doufal, že takhle se mu podaří najít způsob, jak toho dosáhnout bez války.
Kladené otázky měly objasnit jejich názory na soukromí jednotlivých ras, jak přesně by mohla podle nich začít válka a tak. Ýkůo si od obou žen sliboval odpovídající mozkovou aktivitu i v případě, kdy vyslovená odpověď byla nicneříkající.
„Můžu ještě s Ýkůem sama mluvit?“
„Volat řediteli můžeme jen při změnách v plánu mise.“
„Víte, jak říkal, že mě bude potřebovat i při dalších akcích? Nechtěla jsem tehdy zdržovat, tak jsem vám teď chtěla navrhnout, jestli bych pro vás nemohla špehovat přímo na Zemi. Až nás tam pustí, přihlásím se. Tady se mi asi brzo nebude moc chtít žít, a pokud tam získáte přístup, předám vám možná mnohem důležitější informace.“
„Na Zemi je vše úzkostlivě zapečetěné – v tvojí době jako v naší. Jen díky řediteli máme srovnatelnou ochranu a vlastně i možnost jak něco zjistit.“
„Jsou na Zemi nějací naši lidé ve vaší době?“
„Ano, i po našem rozkmotření tam nějací zůstali.“
„Tak jak víte, že nikdo z nich nemá potřebnou důvěru? Dejte mi čas. Mám před sebou dlouhý život… Dostanu se na správné místo, stačí mi jen říct. Pak mi zařídíte samotné spojení. Vzájemně si vyhovíme – já vás uvidím co nejméně a přitom pomůžu.“
Olvé se odvrátil od její tváře a doplaval k časovému vysílači. S úctou ho hladil a na ni se obořil tichým hlasem, ovšem káravými slovy.
„Chceš utíkat, jelikož neznáš našeho hrdinu. Jsi naše, tak mu důvěřuj a poslouchej ho. Při vyhánění pozemšťanů sám opravil svoji baterii a navíc ji mistrně obsluhoval. Svému národu přinesl z vesmíru bohatství šťastnějších.“
„Kradl,“ přeložila si to Aulué. „Omlouvám se!“ dodala hned nato. Olvého tohle už nerozčililo, spíš tentokrát pokračoval v načatém tématu.
„Na nic jsme stejně nepřišli, dostali jsme to od lidí. On… Ano, pro nás kradl, a hodně toho riskoval. Je to stařec, i když udržovaný, je hrdinou a je rozhodným vůdcem svých mužů. A pomáhá svým blízkým i našemu rozvoji. Proč od něj utíkat?“
Aulué neodpověděla ihned.
„Nebojím se ho…,“ A teď ta pravdivá část. „Jen se mi hnusí. Záleží na tom, když budu vděčná a poslušná?“
Olvé se znovu obrátil k ní.
„Nezáleží. Jen to není respekt. A na Zemi by se to mohlo zhoršit. O tamních záznamech toho pochopitelně moc nevíme, včetně toho, které scházejí.“
„Když váš úkol splním, řeknete mu, co jsem chtěla?“
„Jo, jo řeknu!“
A ať má důvod to dovolit…
Olvého námitky se jí v myšlenkách vracely, když sledovala zblízka v zástupu studentských představitelů obě ženy v průhledné komoře spuštěné z ponorky. Sonnertagová byla špinavá blondýna s velkýma očima a ještě větší pusou, zatímco Nejezchlebová měla vlasy o něco světlejší a byla patrně nejsubtilnějším člověkem, jaký se kdy ocitl tady pod vodou. Variace lidských podob pořád ještě nebyly domorodcům plně známy.
Každý ze školy mohl klást otázky. Ty se většinou týkaly dalších skutečností o samotné Zemi, jen párkrát někoho napadlo zajímat se o reálie ostatních světů. Jeden kluk měl trošičku zlostnější přístup a jeho otázky zkoumaly, jak dlouho tu vlastně cizinci budou. Mnohé zajímalo, proč vůbec chodí do lidské školy.
Aulué sedící v posluchárně vpředu mlčením dlouho přitahovala pozornost. Však její otázky měly také vybočovat.
„Slečno Sonnertagová, jak jsme již pochopili nejen z našeho rozhovoru, situace mezi národy na vaší úrovni se může občas zvrtnout v divoké zabíjení, jaké jsme tu před vaším příchodem měli také. Nám přitom nepřipadalo nic snazšího, než si vymezit a prohlásit určitý kus půdy za svůj. Jak to můžete zvládnout vy, v nekonečném prostoru?“
Sonnertagová dokázala spatra spustit menší přednášku. „Samozřejmě, teritorium se sleduje především přes sluneční soustavy. Co se týče narušení prostoru mezi nimi – máme na to speciální multifunkční stanice, často v rámci samotných soustav. Ty většinou dokáží zaznamenat aktivaci mimoprostorového pohonu, přibližný směr cesty a někdy i velikost lodi.“
„Už jsem něco slyšela o tom, jak se to měří, i když na takovou vzdálenost mě to pořád trochu udivuje. Neohrožuje to soukromí okolních ras?“
„Mezihvězdná doprava otevřela nesmírné možnosti rozvoje společnosti stejně jako jednotlivcům. Pokud jde o přístup ze strany armády, tyhle možnosti musí zůstat zachovány, stejně jako se musí zabránit jejich zneužití. Jde nám o zabránění sporům, jak ses o nich zmínila, holčičko, ne o něčí omezování.“
„Pokud jsem správně rozuměla novodobým dějinám, Země je členem většího svazku několika národů, do kterého se snaží dostat i nás. Co by mohlo začít otevřenou válku a jak si na tom stojí diplomacie?“
Nemířila dotazem přímo na Nejezchlebovou, i když ta jí asi na tohle mohla odpovědět lépe a skutečně se toho ujala.
„Rozdíly v názorech na výchovu mladších ras nám hned několikrát znemožnily vyjednávání rovnou na začátku, i když každý si přeje, aby nějaké rozhovory konečně začaly. Pokud by přece jenom došlo k vojenskému střetu, naše světy by patrně postupovaly samostatně a pozemská vláda se drží zásady uměřené odpovědi.
Tedy jen po napadení samotné Sluneční soustavy bychom odpověděli podobnou invazí.“
„I kdyby útoky přicházely ze zdroje blízko Země?“
„To by záleželo na přesných možnostech nepřítele.“
„Jak moc jste ochotni věřit druhé straně, když vám nabídne smlouvu? Co je pro vás důležitější? Mír, nebo pocit bezpečí?“
„To ale opravdu záleží na okolnostech, maličká.“
To stačilo.
„Hodně z našich by rádo konečně Zemi vidělo. Cítíme se vedle vás znevýhodněni.“
Nejezchlebové nebylo najednou po chuti odpovídat. Sonnertagová se trošku uklidnila a odpověděla na otázku místo kolegyně.
„Hodláme vám to umožnit už brzo. Naše oceány absolutně nejsou vhodné abyste v nich mohli žít, proto jsme vás zatím nemohli pozvat. Jakmile pokročíme s vaší případnou lékařskou úpravou, určitě se tak stane.“
„Dobře, vy jste dvě ženy. Plány vlády a vojenského velení na Zemi mohou být proměnlivé. Jak moc vám můžeme věřit?“
„U nás nikdo nepracuje od zeleného stolu. Každé velení věří především svým odborníkům.“
„A kdyby někdo z jiné rasy žijící na Zemi získal významnou funkci, mohl by také být váženým odborníkem?“
„Jeho rady by mohly být vítané.“
Na Aulué teď sál zíral víc než na protivného chlapce před ní. Naneštěstí po ní už se nikdo na nic nezeptal.
Zase se dlouho a kupodivu i dobře vyspala. Většina z jejího lidu žila přítomností, myšlenky na minulost si málokdy připouštěli. Přesto tu už byli jedinci s odlišným přístupem – v tomhle případě se poznali podle toho, jak na ni po včerejšku pokukovali. Různí si začali šeptat názory o jejím vystoupení, i když někteří ji brali jako obdobu nedávné exploze – časy se mění. Ona o tom věděla své a ze všech nejvíc si přála nechat všechno při starém, alespoň co bude naživu. Musela se nutně znovu spojit s Ýkůem. Snad mu poskytla to, co chtěla…
Ýkůo neoplýval žádnou falešnou skromností. Jako skoro každý, kdo se zabýval chodem státu, měl opravdu rád svou práci a na rozdíl od vládních představitelů došel k vlastní pozici pomocí nepopiratelných zásluh a tvořivosti. Navíc vše šlo tak hladce, jak předpovídal. Dodané informace se sice ještě nestačily osvědčit, to už nemohl ovlivnit, ale modlil se za to a už chystal oslavu nové smlouvy o hranicích. Ta dívenka si prý s ním chtěla promluvit – nic by neudělal raději. Jeho vlastní časový vysílač vyplňoval skoro celou kancelář.
Obraz dívky ze vzdálené minulosti stále vypadal sebejistě, takže si ředitel vychutnával svou převahu a neměl v úmyslu ji utěšovat. Obligátně ji pochválil a zeptal se, co by chtěla. Do řeči jí skočil Olvé. Postěžoval si na její dodatečné otázky a objasnil mu, proč je pokládala. Líbilo se mu to. Věrný Olvé si mohl dělat starosti jen proto, že toho pořád věděl málo. On jí to klidně mohl povolit.
„Měl bych pro tebe jedno využití. Měsíc poté, co noví spojenci přinutí admirála Jaa k ústupu, vyšle Země senátorku, aby nás vyzvala alespoň k neutralitě. Neuspěje a díky jednomu militantnímu jedinci se nikdy nevrátí živá. Navzdory tomu, co si bude myslet skoro celá Země, žádný rozkaz k tomu nedostal. Ani uvěznění toho zabijáka jim nebude stačit, místo toho začnou realizovat agresivní politiku jednoho z protivníků zesnulé. Jakási charta postupů pro diplomaty, tajné služby a obranu. Pozemšťané se snaží fungovat jako dobře promazaný a efektivní stroj a většina lidí má jen svůj díl instrukcí. Dostat tu chartu celou by mělo stokrát větší hodnotu než pohnout s hranicí.“
Aulué mu slíbila obstarat všechno a bývala by mu zjevně slíbila ještě mnoho dalšího, jen aby mohla odletět na Zemi.
V případě neposlušnosti ji může odstranit i tam.
Svým mužům poručil, aby chvíli dali vysílačce pokoj a pak ho kontaktovali o jeho osm hodin později. Skoro celou dobu hodlal věnovat přeměně informací v instrukce. Skutečně nevěděl, jak je to s vystěhovalci na Zemi, ovšem mimozemské menšiny měly vždycky určitou autonomii, takže pokud zařídí, aby se Aulué seznámila s tou jedinou správnou osobou… Vyhledával každou dostupnou drobnost, díky níž by se z ní stala významná osobnost, schopná setkání s politickou elitou. Po uplynutí lhůty odvysílal nějaké materiály a nechal své muže čekat dalších šest hodin. Doslova mu to nedávalo spát. Sebevědomí a únava mu sice nezabránily ještě jednou zkontrolovat informace pro svůj tým 140 let v minulosti, jenže stále na něm žádné vady nenacházel. Bylo pouze třeba mít Aulué pod dohledem. S důrazem na to odeslal do minulosti závěrečná data.
Po dvou dnech poslal další tým, tentokrát na Zemi v minulosti, což samozřejmě vyžadovalo pečlivou kombinaci vesmírného plavidla, stroje času a stokrát ověřených geografických údajů, to vše k pozorování jedné osoby. O svém záměru informoval vládu a kupodivu se mu nikdo nevysmál. Ne po tom, co se jim pozorovatelé na hraničních stanicích podvolili a počet těchto stanovišť se o třetinu zmenšil. Nikdo ho už nezpochybňuje.
V poledne si rozhodl vyslechnout hlášení Aulué o dvacet let později. Po takové odmlce pochopitelně nabyla sebevědomí. „Jakpak se ti tam líbí?“
„Hodně. Našich lidí tu není moc… Díky, že mi pořád připomínáte, k čemu směřujeme.“
„Já jsem ši to nevybral. Takoví jsme, abychom přežili. Pokud chceš přežít i ty, ohlas mi pokrok.“
„Zastupuji naše lidi v parlamentu přistěhovalců. Sama o sobě toho moc nezmůžu, ale už jsem získala pár přátel. Osoba, o niž vám jde, se ještě ani neobjevila v senátu.“
„To odpovídá. Teď vám na značnou část života dám pokoj. Zavolám vás až na začátku krize. Pak splníte svůj hlavní úkol.“ Ýkůo se přes den naobědval – ironicky byl „oběd“ jednou z mála věcí, kterou se teď vlastně jeho lidé lišili od pozemšťanů, neboť si dávali pořád jediné významné jídlo během dne. Nasycený měl jedinou touhu, a to nový úspěch svého úřadu. Po chviličce ladění se k němu dostal nejdůležitější smluvený signál. Jeho lidé našli Aulué před osmdesáti lety. Už se teď vzhledem blížila Ýkůovi, vypadala dost zrale na to, aby si začala stárnutí uměle zpomalovat.
„Tak jak na Zemi oslavují naše vítězství? Tenkrát jsem si nepřál nic jiného, než je vidět.“
„Neměli jsme tady moc dobrou pověst už předtím. Teď se to zhoršuje. A teď budeš ty a tobě podobní rozkrádat okolí. Mít tak oheň – jednou bychom možná byli známí pro své umění. Takhle nemáme kulturu, do vesmíru jsme se dostali předčasně a předčasně zanikneme.“
„Vy snad máte o budoucnosti lepší přehled než já?“
„Po hlavě se vrháme na silnější protivníky. A přitom máme tak desetinu zkušeností prakticky jakéhokoli jiného dalšího národa. Pokud někoho tyhle spory nakonec vyhladí, budeme mezi prvními.“
„Nikdy bych nedovolil absolutní vyhlazení našeho národa.
I kdyby si budoucnost pro nás přichystala porážku, já už najdu způsob, jak ji přelstít.“
Ýkůo chvíli přemýšlel, jestli má dělat ramena na stárnoucí ženskou, ale tohle příliš miloval – rozhodl se použít nejlepší větu ze svého nejslavnějšího proslovu.
„Čas může být mocná síla, nestačí však na mne a můj rod.“ Aulué jen zavrtěla hlavou.
„Udělali jsme – myslím tím teď, v mém čase – chybu. Kdybychom se vyvíjeli přirozeně, nezahodili bychom takhle rychle vlastní spojence a určitě bychom nepotřebovali zvrácené stroje, jimiž disponujete vy.“
„Bezpečné stroje.“
„Je to podvod. Naše celá existence je založená na podvádění, které jsme dotáhli k dokonalosti. Nevím, jak přesně to vypadá u vás ve vaší době, ale já vím, na čem je to vybudováno. Nepřipadá mi to jako pevný základ.“
„Víte co? Ohlaste mi své výsledky a moje existence vás už nikdy nebude obtěžovat.“
„Vaši lidé dostanou, co potřebujete. Tenhle rozhovor si alespoň pamatujte. Pokud máte možnost podívat se i do budoucnosti, udělejte to. Překvapilo by mě, kdybyste si pořád věděl rady.“ Ýkůo nedlouho po úlevě z konce otravného kázání dostal text „charty“. Jelikož dříve prozrazené části textu odpovídaly, postoupil to širšímu okruhu bezpečnostního vedení. Zároveň si sám pro sebe dělal pracovní výtah a těšil se na skvělé zítřky. Kdyby tak Aulué věděla, jak dobrou představu o budoucnosti ve skutečnosti má.
Nemohl si pomoci a po třech hodinách práce musel porušit své nedávné předsevzetí. Zamkl kancelář zevnitř a ze stolu vytáhl hnědou hroudu, jejíž účel se shodoval s obludností, zabírající celou místnost. Komunikátor stačilo jednou zmáčknout a za chvíli civěl na obraz svého zatím nenarozeného vnuka, jenž se s ním o tuto vylepšenou verzi podělil.
„Zdravím tě, poklade. Nebo snad vznešený vůdče?“
Vnuk dokázal po spatření předka vypadat šťastně jako vždycky a přitom také stejně strnule, což naznačovalo neupřímnost, ale Ýkůa to nezajímalo, zcela se nechal ovládnout jeho očividnou silou.
„O tom jsme mluvili při našem prvním rozhovoru. Nemusíš mi tak říkat, protože v určitém smyslu se to týká nás obou, však uvidíš.“
„Chtěl jsem tě zase vidět, protože tak trochu „oslavuju“. Jak vypadá tvůj státeček?“
„Maj na nás spadeno dvě aliance a já si je furt držím od těla. Na rozdíl od lidí tady. Hodně z nich mi vyčítá, že nejsem jako ty. Nemohl bys sem tajně zaskočit a podpořit mne?“
„Klidně… Musíš si udržet domov i všechno ostatní. Chci, aby tě nikdy nevyhnali ze Země, Égikku, ani z Kupimatského komplexu. Doufám, že sis ověřil i svou budoucnost a všechno klape i tam.“
„Hele, neříkej to nikomu… Po naší dynastii tu zavládne neuvěřitelná prosperita. Naši lidé nebudou muset za nic platit, ani moc pracovat a nikdo nám už nejde po krku. Všechno bude naprosto v pohodě, až mi někdo – například ty, pomůže s osvobozením všech osmi dětí z vězení.“
