Náš předák Jake na mne čekal za dveřmi přechodové komory. Byl jsem venku osm hodin a pátral po mikrotrhlinách v kovovém trupu. Únavná práce. Vypnul jsem komunikátor v přilbě, aby mě nikdo nerušil. Pohled na Jakeův výraz mě polekal.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se. Z vousů mi odkapávala mořská voda.
„Jenna,“ byla jediná odpověď. A to stačilo.
Zavřel jsem oči a snažil se zůstat klidný, pěsti sevřené na koncích chatrného froté ručníku přehozeného kolem krku.
Všechen šum a rachot ponorkové garáže se na chvilku kamsi vytratil a jediné, co jsem před sebou viděl, byl obraz mé dcery sedící matce na klíně. To jí byly dva, možná tři roky. Rozkošné vrabčí hnízdo neposlušných kudrn trčících jí z hlavy pod roztodivnými úhly. Od prvního dne byla rošťačka – v omezeném prostoru Hlubiny 12 hotový blázinec na kolečkách.
Dnes byla Jenna mnohem starší, ale tahle vzpomínka zůstávala vpálená do mého mozku, protože to bylo, co si pamatuji, naposled, kdy jsem viděl svou ženu, jak se usmívá.
„Vyklop to,“ vyzval jsem šéfa.
Jake si pohladil plnovous. Holení jsme všichni vzdali už před mnoha lety, když došel gel, pěna i holicí čepelky.
„Podle všeho si vyjela na projížďku s dalším puberťákem.“
„Jak to, že si vzali ponorku a nikdo nic neřekl?“
„Ten Evansův kluk, Bart, je dost starý na to, aby uměl řídit. Už jsem ho nechal pár týdnů střídat se s ostatními chlapy, abych viděl, jestli na to stačí. Potřebujeme všechny ruce.“
„Jo, jo, beru to zpátky, kde jsou teď?“
Jake zakašlal a na chvíli se mi přestal dívat do očí.
„Nevíme,“ řekl. „Poslal jsem Barta do Hlubiny 4 s obvyklým výměnným obchodem. Už má – už mají – dvě hodiny zpoždění.“ „Akustický odpovídač ponorky?“ zeptal jsem se.
„Buď je rozbitý, nebo ho vypnuli.“
„Proboha, každý idiot přece ví, že se to nedělá.“
Jake se na mne jenom díval.
Otočil jsem se na patě a zamířil tam, odkud jsem přišel. Neoprenový oblek jsem měl stále na sobě, takže jsem se ani nemusel převlékat. Popadl jsem první ponorku, kterou se mi povedlo odháknout od kotviště. Přes rameno jsem houkl: „Tomu, kdo měl mít další výjezd, řekni, že mu dávám den volna.“
„Kde chceš hledat?“ zeptal se Jake. „Tisíce mil temné vody ve všech směrech.“
„O jednom místě bych věděl,“ řekl jsem. „Jenna o něm kdysi mluvila.“
* * *
Mé dceři byly čtyři, když začala klást nevyhnutelné otázky.
„Proč nebydlíme někde, kde je sucho a sluníčko?“
Všichni tři jsme se tísnili u malého rodinného stolu v našem malém bytě. Lucille ani nezvedla hlavu od talíře. Jako by Jennu vůbec neslyšela. Na můj vkus se to stávalo poslední dobou příliš často. Ale rozhodl jsem se manželku nepopichovat. Lucille šla z extrému do extrému. Buď ječela jako šílená, anebo kamenně mlčela. A protože jsem měl křiku plné zuby, spokojil jsem se s tichem.
Zamyšleně jsem složil ruce na stole před sebou a přemýšlel o Jennině dotazu.
„Nikde není sucho a slunečno. Už ne.“
„Ale Chloe a Joey si vždycky chodí hrát do parku,“ namítla Jenna. „Já chci taky.“
Ušklíbl jsem se. „Chloe a Joey“ byl pořad pro děti z doby před… před tím vším. Lucille nechtěla Jenně dovolit, aby se na něj dívala, ale vzdala to, když vyšlo najevo, že Chloe a Joey jsou jediní dva lidé – tedy vlastně animovaní plyšoví medvídci – kteří přimějí naši dceru sedět tiše a nehybně po libovolnou dobu. Udělali jsme to, o čem se všichni rodiče zapřísahají, že to neudělají, a obrazovka se stala naší chůvou. Teď se to obracelo proti nám.
Moje žena nabodávala tmavozelené listy z talíře a hroty její vidličky hlasitě cvakaly o poškrábaný plast.
„Kdysi bývaly parky,“ řekl jsem. „Ale teď je všechno pokryté ledem. A je tma, ne slunečno. Sluníčko už ani není vidět.“
„Ale proč?“ naléhala Jenna, příbor odložený na stole. Místnost se rozostřila a já jsem si letmo vzpomněl na svou práci u NASA. To byly šťastné časy. Washington zase naléval do programu peníze, protože Číňané hrozili, že přistanou na Měsíci.
Když se nečekaně objevili mimozemšťané, byl jsem zrovna na Mezinárodní kosmické stanici. Byl z toho rozruch. Chtě nechtě jsem se stal celebritou, když jsem, stejně jako moji kolegové, poskytoval novinářům rozhovory na dálku.
Mamutí mimozemská loď parkovala na oběžné dráze vedle nás celé tři dny – hladká koule z niklu a železa, míle a míle v obvodu. Žádné zjevné pohonné systémy nebo vstupní otvory. Žádné znamení nebo zvuk, které by mohly napovídat jejich úmysly.
Potom obří loď naráz opustila oběžnou dráhu a zamířila do vnitřní oblasti soustavy, k Venuši.
O šest měsíců později začalo slunce slábnout…
„To se těžko vysvětluje,“ řekl jsem Jenně a všiml jsem si, že se vidlička mé ženy nehybně vznáší nad posledním soustem hydroponického zelí. „Přiletěli nějací lidé odjinud – od nějaké vzdálené hvězdy. Mysleli jsme, že s námi budou kamarádit, ale oni s námi ani nemluvili. Potom nám sebrali sluneční světlo a všechno začalo hrozně rychle chladnout.“
„Oni zhasli sluníčko?“ podivila se Jenna.
„Sluníčko se nedá nijak zhasnout,“ řekl jsem. „Ale něco před něj dali – brání to světlu doletět až na Zemi, takže na povrchu je příliš velká zima a nemůžeme tam žít.“
Pamatuji si, že mě v červenci odvolali dolů. Přistáli jsme na Floridě. Hustě sněžilo. NASA už se – na prezidentův rozkaz – přeorganizovala, aby hledala nouzová řešení. Slunce se stalo pouhým stínem své někdejší podoby, dokonce i v pravé poledne. Splácali jsme vypuštění poslední meziplanetární sondy NASA, aby se vydala po dráze gigantické mimozemské lodě a zjistila, co se děje.
Sonda objevila mamutí oblak obíhající kolem Slunce těsně uvnitř dráhy Země; nesčetná zrcátka, neuvěřitelně tenká a neuvěřitelně pevná. Žádná mimozemská loď v dohledu, ale ten oblak zrcátek byl obrovský a každým dnem rostl. Jedno zrcátko neznamenalo nic. Ale dohromady zaclonila většinu slunečního světla. Každý týden o trochu víc.
„Takže teď musíme žít na dně oceánu?“ zeptala se Jenna. „Ano,“ přisvědčil jsem. „To je jediné místo dost teplé na to, abychom přežili.“
Mohla to být pravda a nemusela. Islanďané investovali do povrchových habitatů postavených v blízkosti sopek. Hazardní po čin. Nepravidelné erupce představovaly nebezpečí, což byl důvod, proč Spojené státy upustily od plánu Velký ostrov na Havaji. Kromě toho, pokud bude odstíněno dost světla, nastane problém se zkapalňováním vzdušných plynů. Nejprve se vysráží kyslík a nakonec i dusík. Proto Spojené státy upustily i od plánu Yellowstone.
Lidé po celém světě umírali, když NASA začala společně s námořnictvem vyvíjet podmořské stanice Hlubina. Rusové, Číňané, Indové, všichni se pustili do téhož. Na hranicích mezi tektonickými deskami bylo teplo. Život se naučil žít bez slunce v okolí hydrotermálních vývěrů. Lidé se tam budou muset naučit žít také.
A svým způsobem jsme se to naučili.
Vysvětlil jsem to své dceři, jak nejlépe jsem uměl.
Ohromně zesmutněla. Zmateně svraštěná tvářička.
„Už se nikdy nechci dívat na Chloe a Joeyho,“ zašeptala.
Na podlaze zarachotila vidlička a vzlykající Lucille utekla z bytu.
* * *
Zvuky elektroniky, cirkulace vzduchu a pohonné jednotky čísla 6 se slily v jednotné nespokojené kvílení. Hnal jsem stařičkou ponorku věčnou temnotou u dna Tichého oceánu. Občas jsem minul některý z černých kuřáků – komínů narostlých z usazenin vy srážených ze superpřehřáté vody vyvěrající podél tektonického zlomu. Z vrcholu kuřáků tryskala voda tmavá jako inkoust. Bradatice, bílí krabi a jiní živočichové se choulili a uhýbali před světlem mých reflektorů.
Hledal jsem nápadnou formaci kuřáků, o které mi pověděla Jenna. Byla obrovská, složená z mnoha kuřáků rašících do tvaru, který mládež pojmenovala Gakovy parohy. K pátrání se připojil Dan McDermott. Byl dvě stě yardů za mnou, reflektory seřízené na velký rozptyl, a rozhlížel se.
Náš cíl jsme zpozorovali ve stejnou chvíli.
Chápal jsem, proč se mládeži to místo tak líbí. Kromě bizarní krásy Parohů je lákala i řada mělkých prohlubní u základny formace – každá právě tak velká, aby se do ní schovala jedna ponorka. Útulné soukromí.
Zahlédl jsem hřbet jedné ponorky, sotva vyčnívající nad písek a skály.
Požádal jsem Dana, aby zůstal opodál, a pinkl jsem na ně krátkodosahovým sonarem. Když nepřišla žádná odpověď, doplul jsem přímo na okraj prohlubně, přepnul jsem vnější reflektory na maximální jas a namířil je dolů skrz polokulovitý kryt kabiny.
Zrudl jsem a zadíval se jinam.
Potom jsem opakovaně blikal reflektory, dokud se dvoučlenné osazenstvo nedovtípilo a nenavléklo si oblečení. Jeden z nich – myslím, že dívka, ačkoliv ne Jenna – vklouzl do sedadla kormidelníka a přepínal pár spínačů, až na mne moje krátkodosahová vysílačka zachrčela a zakašlala.
„Mrzí mě, že vám kazím výlet,“ řekl jsem.
„Kdo jste?“ ozval se napjatý hlas dívky. Příliš mladá, pomyslel jsem si.
„Nejsem tvůj otec, jestli to pro tebe znamená nějaký rozdíl.“
„Jak jste se sem dostal?“
„Stejně jako vy.“
V zorném poli se objevila chlapcova hlava. Sebral děvčeti mikrofon.
„Vypadněte odsud, tohle je naše místo,“ řekl. Jeho mladistvý hlas překypoval podrážděností. Byl jsem v pokušení poradit mu, aby si koule strčil do řiti, když už takhle dává najevo, že je má, ale potom jsem si vzpomněl na vlastní mladá léta, tiše jsem kašlal do hřbetu ruky, dokud jsem nezkrotil prchlivost, a zkusil jsem nasadit diplomacii.
„Přísahám, že o téhle zašívárně neřeknu nikomu ani slovo,“ slíbil jsem. „Chci jenom najít svou dceru živou. Jmenuje se Jenna Leightonová. Je zhruba vašeho věku.“
„Jenna?“ ozvala se dívka.
„Ty ji znáš?“
„Jen podle jména. Je členkou Klubu světla ve tmě.“
Chlapec se ji snažil umlčet a sebrat jí mikrofon. „To je tajemství!“
„A není to jedno?“ namítla dívka. „Stejně nás vyhodili.“
„Co je to Klub světla ve tmě?“ zeptal jsem se.
Dívka si chvilku hryzala ret.
„Prosím,“ naléhal jsem. „Může jít o život.“
„Asi bude nejjednodušší, když vám to ukážu,“ řekla. „Dejte mi pár minut, než rozehřeju turbíny. Povím vám, co půjde, až budeme na cestě.“
* * *
Jenně bylo šest, když se Lucille odstěhovala do Hlubiny 8. Tehdy se to zdálo rozumné. Šance pro mou ženu vypadnout z domácí rutiny, pobýt s lidmi, které ani jeden z nás už dlouho neviděl, a zase nabrat vítr do plachet. Rozhodně to nemohlo být horší, než to už bylo se vším tím hašteřením a chronickou nespavostí. Doktor řekl, že to Lucille prospěje, a tak jsme jí sbalili věci a rozloučili jsme se.
Na stěně nad Jenninou palandou visel jako noční lampička LCD obrazový rámeček, který v pravidelných intervalech měnil obrázky. Původně jsem do něj nahrál postavičky z kreslených filmů, ale poté, co odmítla Chloe a Joeyho, nechal jsem ji vybrat fotografie z obsáhlé digitální knihovny stanice podle vlastního vkusu.
Překvapilo mě, když jsem viděl, že si nashromáždila sbírku východů slunce, západů slunce a dalších obrázků slunce – něčeho, co nikdy neviděla. V noci jsem občas stál ve vchodu do absurdně malé rodinné umývárny a pozoroval, jak Jenna leží zachumlaná do přikrývek a lesknoucíma se očima hledí na pomalu přepínané obrázky.
„Na co myslíš?“ zeptal jsem se jí jednou.
„Jak to, že vás nespálilo?“
„Cože?“
„Učitel nám říkal, že slunce je obrovská ohnivá koule.“
„To je pravda.“
„Tak proč všechny nespálilo?“
„Na to je moc daleko.“
„Jak daleko?“
„Miliony mil.“
„Aha.“
Několik dalších obrázků se v tichosti prolnulo do následujícího.
„Tati?“
„Ano?“ řekl jsem a pohladil Jennu po hlavě.
„Uvidím někdy slunce? Doopravdy?“
Přestal jsem ji hladit. To byla otázka za milion. A nevěděl jsem jistě, jestli jsem způsobilý na ni odpovědět. Rozdíl mezi rychlostí oběhu oblaku zrcátek a Země a jejich rozptylování působením nepatrného tlaku slunečního větru Zemi nakonec ze smrtícího stínu dostanou. Jak dlouho to bude trvat, nebo jestli k tomu dojde dřív, než to vzdají poslední z nás – několik tisíc zbývajících z více než desetimiliardové populace – byla záležitost dlouhých debat.
„Možná,“ řekl jsem. „Na povrchu je teď jeden obrovský ledovec. Už se ani nemůžeme zajet podívat na nebe, protože led se z obou stran na rovníku uzavřel a je moc tlustý, než aby ho ponorky prorazily. Jestli se slunce vrátí, všechno zase roztaje. Ale to bude nejspíš trvat hóóódně dlouho.“
Jenna se na palandě otočila a podívala se na mě. Pohled měla pronikavý jako vždycky, když přemýšlela.
„Proč to ti mimozemšťani udělali?“
Vzdychl jsem. To byla ta nejlepší otázka ze všech.
„To nikdo neví,“ řekl jsem. „Někteří lidé si myslí, že mimozemšťané žijí hodně, hodně dlouho a že už jednou nebo dvakrát Zemi navštívili a udělali totéž.“
„Ale proč zakrývají slunce? Když to zabíjí lidi?“
„Mimozemšťani možná nevěděli, že to zabije lidi. Když Země naposled zamrzla tak jako teď, ještě na ní žádní lidé nebyli, takže je to možná nenapadlo.“
„Ale ty ses jim snažil říct ahoj,“ namítla. „Když jsi byl na kosmické stanici. Řekl jsi jim, že jsme tady. Snažil ses s nimi skamarádit. Musí být opravdu oškliví, když nám po tom všem sebrali slunce. Ti mimozemšťani… jsou surovci.“
Proti tomu jsem nemohl nic namítat. Nejednou jsem si myslel totéž.
„Asi jsou,“ pokývl jsem. „Jenže když přišli, nemohli jsme proti tomu mnoho dělat a ani teď s tím nemůžeme dělat nic jiného, než už děláme. Vymysleli jsme, jak přežít na dně moře, kde je ještě teplo a kam se za námi mimozemšťané nedostanou. Budeme dál hledat způsoby, jak tady žít – tak dlouho, jak bude potřeba.“
Trochu mě překvapilo, jakou vervu jsem vložil do posledních několika slov. Jenna se na mne dívala.
Naklonil jsem se k ní a políbil ji na tvářičku.
„No tak, je čas spát. Oba musíme brzy ráno vstávat.“
„Dobře, tati,“ řekla a maličko se usmála. „Chtěla bych, aby mi maminka taky mohla dát pusu na dobrou noc.“
„To my oba,“ řekl jsem.
„Tati?“
„Ano?“
„Bude maminka v pořádku?“
Chvíli jsem mlčel a pomalu vydechoval.
„Doufám,“ řekl jsem a uvelebil se na spodní palandě pod svou dcerou – na palandě původně stavěné pro dva, která mi teď připadala nápadně prázdná.
* * *
Klubovna byla vlastně zrestaurovaným segmentem Hlubiny 3, dávno opuštěné už v časných dnech po zamrznutí.
Všechny stanice Hlubina byly budovány jako lomené prstence – velké titanové válce spojené na koncích tak, aby tvořily loukotěmi opatřené šestiúhelníky a osmiúhelníky. Hlubina 3 byla odstrojená a opuštěná od chvíle, kdy dekomprese při havárii zabila polovinu osazenstva. Odvezli jsme, co se dalo, a zanechali trup napospas živlům.
Děcka se opravdu nadřela, aby ji opět přizpůsobila k životu.
Obdivoval jsem jejich troufalost, když jsem obeplouval oživený segment, z jehož průzorů vycházelo tlumené světlo. Znovu jej vybavila malým, na koleně vyrobeným tepelným motorem využívajícím výtrysky z nedalekých hydrotermálních vývěrů a stykovací límec ponorky se spojil se stykovacím límcem sekce naprosto hladce.
Dívka a chlapec z jiné stanice už u toho nebyli. Dovedli mne a Dana jen tak daleko, abychom zahlédli vzdálená světla kdysi mrtvé stanice, a utekli. Na jména jsem se jich neptal a ani to nebylo zapotřebí. Slíbil jsem jim za pomoc anonymitu a nemohl jsem se dočkat, až vpadnu dovnitř a zjistím, co se mohlo stát s mou dcerou. Pokud jsem věděl, byl jsem první dospělý, který se o tomhle místě kdy doslechl.
Jenže nikdo nebyl doma.
Dan se ochomýtal venku a obhlížel Hlubinu 3 za pomoci reflektorů i sonaru, zatímco já jsem pomalu procházel reaktivovanou sekci.
Byla to scéna z fantaskního světa.
Autogenem vyřezali až na několik málo všechny přepážky, ale mohutná výztužná žebra zůstala netknutá. Podlaha byla zasypaná měkkým bílým suchým pískem a klenutý strop byl natřen téměř surrealistickou nebeskou modří. Strop zářil nepřímým osvětlením, na jednom konci k němu byla přivařená velká vyhřívací lampa a s tichým bzučením shlížela na „pláž“. Tu a tam byla rozmístěna provizorní plážová lehátka, deky a jiné vybavení, jak mládež uznala za vhodné.
Ke stěnám bylo přidrátováno několik samostatných LCD televizorů obklopených půlkruhy rozhrabaného písku. Opatrně jsem k jednomu přistoupil – na mokré nohy a oblek se mi lepil písek. Prolistoval jsem paměť a našel jsem desítky filmů a televizních programů. Informační pozůstatky z doby, než přilétli mimozemšťané. Videa o létání, surfování, pěších túrách, táboření a spoustu přírodovědných dokumentů.
Vyzkoušel jsem ještě dva televizory a našel jsem podobný obsah.
Postavil jsem se doprostřed sekce – uvědomil jsem si přitom, že jsem v tak velkém prostoru nestál od doby, kdy jsme se všichni odstěhovali sem dolů – a zavolal jsem příruční vysílačkou Dana.
Připojil se na stykovací límec na druhé straně sekce, vešel, zastavil se pod „sluncem“ a tiše hvízdl.
„Věřil bys tomu?“ zeptal jsem se.
Dan byl stejně jako já stará vojna z dob astronautů. Neměl žádné děti a poté, co jeho žena zahynula při zuřivé tlačenici na místa pod mořem, když oblak zrcátek znemožnil život na povrchu, už si ani nenašel novou partnerku.
„Činili se,“ podotkl. „Je tu ještě někdo?“
„Ani živá duše,“ odpověděl jsem. „Vypadá to, že vypadli ve spěchu.“
„Jak jsi na to přišel?“
„Nechali rozsvíceno.“
Znovu jsem se rozhlédl po místnosti. Zvažoval jsem, kolik mladých se do toho prostoru mohlo vejít, nesčetné otisky v písku, poněkud rozházený vzhled dek.
„Frankie a Annette by pukli závistí,“ poznamenal jsem.
Dan souhlasně zamručel a usmál se. „Když jsem dělal leteckou školu, taky jsem byl na jednom nebo dvou mejdanech jako v tom filmu.“
„Já taky,“ přiznal jsem. „Ale něco mi říká, že sem nejezdili jenom kvůli sexu. Podívej se, na co tady koukali.“
„Porno?“ nadhodil Dan.
„Ne… ano. Ale ne takové, jak si myslíš.“
Zapnul jsem televizory a nechal je přehrávat, co měly v paměti zrovna nastavené v pořadí. Místnost se okamžitě naplnila zvuky tříštících se vln, rockové hudby, záběry na skydiving a závěsné létání, leteckými záběry Klondiku a Sahary, všechno natočené za jasných dní. Nebe téměř bez mráčku. Nepřetržitý sluneční svit na všech obrazovkách.
Dan už se neusmíval. Zahleděl se na vyhřívací lampu na stropě a na falešné nebe a potom zase na písek.
„Chodil jsi někdy do kostela, když jsi byl malý?“ zeptal se mě. „Ani ne. Táta byl ateista a máma vlažná katolička.“
„Já jsem jako kluk do kostela chodil. Do baptistického, potom do episkopálního a pak ještě do luteránského. Táta duchovno žral. Každopádně ať jsme přišli, kam jsme přišli, některé věci byly vždycky stejné. Pultík, velká bible otevřená na aktuálním citátu, dřevěné lavice. Ale navíc všechny kostely budily určitý pocit. Měly nějakou vibraci. Nemusel jsi nic vědět o nauce té které církve, abys pochopil, k čemu byla ta budova určená.“
„A jak to souvisí s tímhle?“ zeptal jsem se trochu podrážděně.
„Podívej se, člověče,“ rozpřáhl Dan ruce doširoka. „Tohle je svatostánek.“
Nechápavě jsem se rozhlížel po všem okolo. Potom mi náhle svitlo.
„Ten klub není klub.“
„Cože?“
„Klub světla ve tmě. Tak tomu ta holka říkala. Založila to podle ní spousta starších dětí a pár dospívajících. Ne každé dítě bylo členem, ale většina se aspoň doslechla nějaké drby. Kdo se chtěl stát členem, musel složit přísahu naprosté mlčenlivosti.“
Můj otec považoval všechna náboženství za uhozená, ale obzvláštní odpor choval vůči některým z nich, kterým říkal sekty: vyšinuté okrajové skupiny se skutečně nebezpečným přesvědčením. Poukazoval na Jonestown jako na učebnicový příklad toho, jak to dopadne, když se lidem vymkne víra z ruky.
Přeběhl mi mráz po zádech.
„Oni se nevrátí,“ řekl jsem.
„Kam by šli?“ zeptal se Dan.
Ale já už utíkal přes písek k poklopu své ponorky.
* * *
Jenně bylo deset let, když její matka spáchala sebevraždu.
Ani jeden z nás u toho samozřejmě nebyl. Lucille se několik posledních měsíců stěhovala ze stanice na stanici a zůstala na každé jen tak dlouho, dokud tamní předák nezačal mít plné zuby jejího chování. Nakonec se zavřela bez výstroje do přechodové komory a zaplavila ji dřív, než ji někdo mohl zarazit. Než komoru vypustili, aby ji vytáhli, byla po smrti. A na mně zůstalo, abych se to pokusil vysvětlit Jenně, která plakala nepřetržitě osmačtyřicet hodin a další den prospala, úplně vyčerpaná fyzicky i psychicky.
I pro mne to bylo bolestné – ale takovým neosobním způsobem. Lucille a já jsme se navzájem odcizovali už celé roky. Doktoři se svorně shodovali v názoru, že za její potíže asi mimo jiné může i odepření slunečního světla. Přepadlo to i několik dalších lidí a nezbylo jim než se pokoušet své deprese kompenzovat fototerapií. U Lucilly terapie světlem nezabrala. Na její dlouhý, postupný propad do beznaděje vlastně nezabíralo nic. Doufal jsem, že Jenna – instinktivní altruismus matky vůči dítěti – Lucille podrží. Jenže při pohledu zpět bylo zřejmé, že Jenna naopak situaci zhoršovala.
V týdnech a měsících po Lucillině odchodu ze světa živých jsem si takové myšlenky nechával přísně pro sebe. Obul jsem se do role táty a držel jsem Jennu v náručí mnohé smutné noci, když ji přemohly zlé sny a nepřítomnost mámy a neměla se na koho jiného obrátit než na mne. Nakonec ji noční můry přešly a pomalu to zase začala být ta dřívější Jenna – z čehož jsem měl takovou radost, že bych to ani nedokázal vyjádřit slovy.
Ke dvanáctým narozeninám jsem Jenně věnoval kreslicí tablet, který jsem ulil bokem, než jsme se svěřili hlubinám. Moje dcera už náruživě ozdobila polovinu stanice křídovými kresbami – zásoby papíru nám dávno došly. Tablet byl umělecký model s několika různými stylusy a programy. Osvobodil ji od omezené techniky rozsivek na kovu a zanedlouho všechny LCD obrazovky v našem bytečku oživovaly její digitální malby.
Byly to působivé kousky. Vrhla se do toho s vervou, jakou jsem u ní ještě neviděl. Krajiny a výseky krajin, hvězdy a planety a také lidé. Spousty lidí. Spousty vybraných podobizen Lucille, obvykle smutných. Poctivě jsem nahrával všechny výtvory na rodinný externí disk a doufal jsem, že snad jednoho dne, jestli lidstvo z téhle díry vyvázne živé, by Jennina práce mohla najít širší ohlas. Rozhodně si získala přízeň mnoha dalších lidí z Hlubiny 12 a přicházely dokonce příznivé ohlasy i z jiných stanic.
Když se ohlédnu, měl jsem nejspíš postřehnout jednu nápadnou věc.
Všechno Jennino umění – až na vzácné výjimky – mělo jeden společný tematický prvek.
Na všech obrazech se vyskytovalo slunce. V takové či onaké podobě. Někdy jako ústřední motiv, ale častěji jenom jako prvek.
To přece dělají všechny děti, ne? Na pastelovém nebi všudypřítomný žlutý kruh, ze kterého na všechny strany raší žluté čáry. Až na to, že Jennina slunce byla teplejší a proměnlivější co do barvy a odstínu. Staly se z nich samostatné osobnosti. Když přišla na to, jak používat animační software tabletu, pustila se do toho od podlahy a vytvářela dech beroucí sekvence východů slunce, západů slunce, lidí a celých rodin dovádějících pod naší přívětivou žlutou trpasličí hvězdou zvanou Slunce.
Pokud snad Jenně někdy přišli na mysl mimozemšťané, kteří nám naši hvězdu ukradli, v jejím díle se to neprojevovalo. Ale jen málokdo z nás ještě přemýšlel o mimozemšťanech v nějakém reálném smyslu. Přišli, a pokud jsme věděli, zase odešli. Zabývat se následky jejich jediného apokalyptického činu pro nás bylo mnohem, mnohem důležitější než zabývat se mimozemšťany samotnými.
Vzpomínal jsem na to, když kolem mne Číslo 6 vrzala a sténala a výstražné kontrolky tlakoměrů mi dávaly najevo, že stoupám příliš rychle – že riskuji poškození konstrukce, když nenechám vyrovnávat rozdíl tlaků mezi vnitřkem ponorky a okolím.
Dan se mnou nebyl. Přesvědčil jsem ho, aby se vrátil a pověděl ostatním o Klubu světla ve tmě a o tom, co děcka za našimi zády provedla s Hlubinou 3. Dostal také za úkol vysvětlit, proč jsem neuposlechl přímého rozkazu předáka stanice a riskoval svůj život i starou ponorku, abych se honil rozlehlým temným oceánem za mlhavou představou.
Nemohl jsem si být jistý, že mám pravdu. Jediné, z čeho jsem mohl vycházet, byl krátký rozhovor, který jsem s Jennou vedl před několika měsíci v den jejích patnáctých narozenin.
Tou dobou trávila nejvíc času s ostatními mladými ze stanice, jak už mládež mívá od věků ve zvyku. Já stařec jsem přestal být ohniskem její pozornosti přesně v době, kdy s ní začala cloumat puberta.
Právě proto mi ten rozhovor utkvěl v paměti.
„Tati,“ ozvala se, „kontroluje to ještě někdo?“
„Co jako?“
„Hladinu. Povrch.“
„Celou dobu jsme posílali lidi nahoru, ale čím víc led sílil – hlavně když se uzavřel i rovník – tím méně smyslu jsme v tom viděli. Takže si myslím, že už to několik let nikdo nezkoušel.“
„Proč ne? Přece to nemůžeme jenom tak vzdát, ne? Totiž, proč bychom tohle vůbec dělali, kdyby se lidi nikdy neměli vrátit nahoru?“
To byla dobře mířená připomínka. Obávám se, že jsem se z toho vykroutil nějakým rozpačitým zahuhláním, jež u ní vyvolalo jenom zmatený a poněkud nešťastný výraz. Nikdy jsem se nedověděl, jestli někdo z jejích kamarádů dostal od svých rodičů lepší odpověď. Nicméně dnes mám podezření, že jsme jako dospělí opravdu selhali, když jsme si nedokázali představit, že se naše děti nespokojí s pouhým živořením na dně oceánu.
Nás vyhnal mráz z povrchu, viděli jsme zkázu a smrt, kterou přinesla věčná noc. Byli jsme rádi, že jsme, kde jsme. Živí.
Ale naše děti? Pro ty byl ledový příkrov na povrchu jenom mýtus. Nepřekročitelný, ale neviditelný bubák, před kterým věčně slýchaly varování, ale nikdy jej neviděly ani nezažily. Měl jsem podezření, že v Klubu světla ve tmě to došlo až tak daleko, že se začaly dohadovat, jestli se všichni dospělí třeba nezbláznili, nebo jestli nezosnovali nějaké spiknutí. Odkud se doopravdy ví, že povrch je zamrzlý? Že mimozemšťané zastínili slunce?
Přijímat slepě základní společenskou pravdu, na které se všichni shodují, je část toho, co z nás dělá lidi.
Nebylo to lehké pohupování ponorky, co mě probudilo.
Bylo to občasné bouchnutí do trupu.
Posadil jsem se zpříma tak prudce, až jsem si málem strhl náhlavní soupravu. Za krkem a v zádech mě bolelo a ruce, jimiž jsem se chopil ovládání, jsem měl nejisté.
Netušil jsem, jak dlouho jsem o sobě nevěděl tentokrát. Prohlédl jsem si palubní desku a autopilot vypadal spokojeně. Když jsem na hloubkoměru uviděl nulu, nedalo mi to, abych do obrazovky několikrát neklepl. Něco je určitě v nepořádku. Bouchání do trupu nasvědčovalo tomu, že jsem narazil na spodní hranici ledové pokrývky, kde se mořská voda neochotně mění v tříšť. Od doby, kdy oceány zamrzly, jsem vlastně tak vysoko nebyl, a zařízení možná takhle blízko zamrzlému krunýři nefunguje správně.
Rozsvítil jsem světla, ale jenom několik, protože moje zásoba elektřiny nebyla nekonečná.
Ale v každé době, ať je jakkoliv temná nebo beznadějná, se vždycky najdou pochybovači, kteří doufají.
* * *
Nespal jsem skoro dva dny a byl jsem si toho vědom, když jsem se přistihl zhroucený u řízení s bradou na prsou; primitivní autopilot ponorky na mne vyčítavě pípal.
Sonarové signály mi neukazovaly žádné ponorky.
Neukazovaly mi ale ani spodek ledové vrstvy.
Provedl jsem na palubním počítači nějaké výpočty – založené na posledních známých měřeních tloušťky ledového příkrovu. Důkladně jsem porovnal výsledky se svým odhadem polohy a s tím, co mi říkaly přístroje, uvelebil jsem se na sedadle a přemýšlel jsem.
Za předpokladu, že Klub světla ve tmě stoupal k hladině jako skupina a bez významnějších odchylek – protože ponorky měly omezenou zásobu vzduchu a energie – očekával bych, že už je uvidím. Nebo alespoň uslyším. Několik krátkých zastávek věnovaných zachycení a analýze zvuků ve vodě přineslo jen deprimující ticho. Už ani zpěv velryb nenaplňoval moře, protože velryby i všichni ostatní mořští savci společně vymřeli.
Pokud mimozemšťané nebrali ohledy na lidský intelekt, co potom ostatní inteligentní tvorové, kteří kdysi nazývali Zemi svým domovem?
Jestli se někdy ledy rozestoupí a lidé získají planetu zpět, najdeme ji strašně prázdnou.
Vyčerpaně jsem pokračoval ve výstupu.
* * *
Podruhé mě probudilo cinkání sonarových odrazů. Támhle. Jediný objekt zhruba o velikosti ponorky. Líně se snášel ke dnu.
Několik minut jsem strávil echolokací, a když jsem skončil, ztuhla mi krev v žilách. V překrytu kabiny kormidelníka byla velká prasklina a hřbetní poklop byl otevřený. V obavách, co mohu objevit, jsem do kabiny namířil reflektory a prozkoumal vnitřek malé ponorky po celé délce. Ulevilo se mi, když jsem uviděl jenom prázdno. Mládež, od malička vychovávaná k záchraně všeho, co se ještě dalo použít, odstrojila ponorku a pokračovala v cestě.
Kdovíkam.
Další sonarová sondáž nepřinesla nic. Oceán byl ve všech směrech mlčenlivý, černý a osamělý jako sám vesmír. Jenom na základě instinktu jsem pokračoval v dlouhé cestě za ledem.
* * *
Trvalo mi nejméně minutu, než jsem poznal, co vidím.
Neposednou čáru vodní hladiny v polovině překrytu.
Zabloudil jsem snad do vzduchové kapsy na spodku ledu?
Posvícení reflektory nahoru neodhalilo nic než černotu.
Ale moment, ne černou černotu. V tom prázdnu byl zřetelný náznak barvy.
Zvolna jsem sáhl dolů, vypnul reflektory a poddal jsem se lehkému kolébání lodě a klepání do trupu. Ta čerň byla prosetá bílými tečkami a kdesi ve velké dálce doutnalo světlo. Tedy, doutnat nebylo to správné slovo. Světlo začalo zvolna, ale pozorovatelně sílit a čerň nad hlavou se postupně měnila z obsidiánové barvy v tmavofialovou a nakonec na vzdáleném obzoru zazářila tmavomodře.
Ne!
Ruce se mi zoufale třásly. Málem jsem nedokázal přepnout spínač vysouvání nepoužívané jediné rádiové antény ponorky. Někde za mnou zabzučel servomotorek. Počkal jsem, až ztichne, a když jsem si ostýchavě nasadil zpátky sluchátka, naplnilo mi uši tiché syčení statické elektřiny.
Stiskl jsem tlačítko VYSÍLÁNÍ na řídicí páce ponorky.
„Tady je Max Leighton, Hlubina 12, Spojené státy. Jestli mě někdo slyšíte a rozumíte mému vysílání, odpovězte, prosím.“
Statika neživotně praskala.
Byla to mamá naděje. Můj signál nedosáhne příliš daleko. Ale musel jsem to zkusit.
„Opakuji, tady je Thomas Leighton…“
„Tatí?“
Hlas se mi zadrhl. Jediné slovo, rušené praskáním. Ale bylo to nejspíš to nejkrásnější slovo, jaké jsem za celý život slyšel.
„Jenno,“ řekl jsem do mikrofonu tiše. „Prosím tě, řekni, že jsi to ty.“
„Dorazil jsi právě včas,“ znovu se ozval její hlas. Jestli se mně nevýslovně ulevilo, ona mluvila, jako by byla napjatá k prasknutí. Ale ne kvůli mně.
„Právě včas na co?“ zeptal jsem se.
„Na slunce!“ vyhrkla. „My jsme sem dorazili, právě když zapadalo, a museli jsme tady nahoře přečkat noc. Otevřeli jsme hřbetní poklopy a vzduch se dá dýchat! Je hodně studený, ale dá se dýchat. Tati, my jsme to věděli. Všichni jsme to věděli. Jsem tak ráda, že jsi tady s námi.“
„A kde je, sakra, tady, Jenno? Nevidím živou duši.“
„Vylez na hřbet a podívej se.“ To bylo všechno, co řekla.
Trvalo mi minutu, než jsem otevřel vnitřní poklop do pahýlovité věžičky Čísla 6. Vylezl jsem po krátkém žebříku a houpání ponorky mě otloukalo o stěny těsné šachtice. Pod horním poklopem jsem se zarazil s rukama na zámkovém kole. Nikdo nedýchal čerstvý vzduch už téměř dvě desítky let. Co když jsem si hlas své dcery jenom představoval? Rozhodně už jsem býval v lepších duševních stavech. Nedostatek spánku s vámi udělá své.
Ale už jsem zašel příliš daleko, než abych toho nechal. No a co, sakra?
Kolo zaprotestovalo, potom se otočilo a ozvalo se zasyčení, jak se poslední zbytek přetlaku uvnitř ponorky vyrovnal s tlakem v okolí. Jestli jsem při vynořování postupoval správně, nedostanu kesonovou nemoc – nebudou žádné smrtonosné bubliny dusíku v krvi. Jestli jsem postupoval špatně… teď už je pozdě.
Jenna měla pravdu. Vzduch byl krůtě mrazivý a pohyboval se rychle. Téměř foukal vítr. Ale současně natolik vzpružoval, že jsem se vysoukal z věžičky a opřel se zadkem o okraj průlezu. Rozhlédl jsem se po vlnícím se moři ledové tříště, jež vypadalo, jako by se táhlo mnoho, mnoho mil daleko všemi směry.
Uviděl jsem také věžičky dalších ponorek. Čtyři. Děti na těch ponorkách na mne zamávaly a já jsem jim zamával v odpověď oběma rukama. Přestože jsem si na začátku cesty sliboval, že Jennu stáhnu zaživa z kůže, až ji najdu, ta zlost se dávno přetavila ve zmatený pocit užaslého údivu.
Protože Jenna měla pravdu. Slunce skutečně vycházelo.
A ne přízračné, vybledlé slunce, jaké jsme vídali v posledních dnech před odchodem do moře.
Tohle bylo skutečné.
Vyhouplo se na obzor jako fénix, výbuch žlutooranžových paprsků vystřelil přes nebe a osvětlil zespodu hradbu mraků na západ od nás. Mraky se jasně rozzářily a z ostatních ponorek se ozval pronikavý jásot – všechny děti byly na palubě, aby viděly ten zázrak.
Náhle jsem se přistihl, že také jásám. Ne. Že řvu. Byl jsem na nohou, nebezpečně blízko pádu z věžičky do ledové tříště, ale nedokázal jsem s tím přestat. Hulákal jsem, dokud jsem neochraptěl.
Rozhlédl jsem se a uviděl jsem všechny děti stát a kolébat se v bocích a kolenou do rytmu pohupujícího se plavidla, oči zavřené, ruce vztažené k nebi, a čekaly… a čekaly…
Náhle jsem pochopil, na co čekají. Udělal jsem totéž.
Když mi paprsky dopadly na pokožku – starou, tmavou, vrásčitou – nervy mi explodovaly teplem. Nesmírné, téměř orgasmické teplo. Žádná elektrická kamínka neumějí vyvolat takový pocit.
Přišel jsem zase k sobě a měl jsem pocit, že mi moje dcera mává z věžičky jedné z ponorek.
Skočil jsem do ledového moře a plaval mohutnými rozmachy.
Chytil jsem se zádě Jenniny ponorky, ignoroval jsem usměvavé, ale rezervované obličeje ostatních puberťáků a pomocí madel na věžičce jsem se vytáhl na Jenninu úroveň.
Nezeptal jsem se, jestli jí nevadí, když ji obejmu, jak jsem to dělal od jejích třinácti.
Musela mi zdvořile poklepat na ramena, abych ji pustil.
„Promiň,“ řekl jsem, když jsem si všiml, že jí moje mokré vousy zmáčely obličej.
„To nevadí,“ řekla a otřela si jej dlaněmi.
„Našel jsem klubovnu,“ řekl jsem. „Bál jsem se, že jsi-že jste vy všichni odpluli a udělali nějakou neskutečnou pitomost.“
Jenna sklopila oči.
„Zlobíš se, že jsem ti o tom neřekla?“
„Ze začátku jsem se zlobil,“ přiznal jsem. „Ale teď už je to jedno. Tohle je… tohle je prostě… neuvěřitelné.“
Slunce na obloze stoupalo výš a výš. Pod starým černým neoprenem potápěčského obleku mi začalo být nepříjemně horko. Rozepnul jsem si jej, vysoukal jsem z horního dílu hlavu a ruce a nechal jej viset od pasu dolů. Rozkošné paprsky světla mi zalévaly holý, šedými chloupky porostlý hrudník. Zmocnil se mě absurdní, téměř explozivní pocit závratě a měl jsem co dělat, abych udržel rovnováhu, zatímco děcka na ponorce – všechna děcka na všech ponorkách – se začala smát a strkat navzájem do vody, kde se cachtala a pokřikovala jako tuleni.
„Máte kontakt s někým jiným?“ zeptal jsem se.
„Pořád jsme zkoušeli vysílačku,“ řekla Jenna, aniž by uhýbala před mou rukou, kterou jsem jí ochranitelsky ovinul kolem ramenou. „Ale ty jsi byl první, kdo odpověděl.“
„Zajímalo by mě, kolik družic ještě funguje,“ řekl jsem a podíval se na fantastické, urážlivě modré nebe. „Mohli bychom upravit talířovou anténu, jednu ze starých jednotek VSAT. Myslím, že jich dole ještě pár máme…“
„My se nevrátíme,“ řekla Jenna náhle a odtáhla se ode mne.
Podíval jsem se na ni.
„Kam jinam byste mohli jít?“
„To je nám jedno, tati. Jenom nepůjdeme zpátky tam. To jsme si v naší partě odpřisáhli. Všichni.“
„A co kdyby byl led ještě pevný? Co byste dělali v takovém případě?“ zeptal jsem se. Z nečekaného závanu mořského větru mi naskočila husí kůže.
„Nevíme.“
„Měli jste zatracené štěstí, že je v ledu díra. Že jste se dostali na vzduch. Nevím jistě, jestli někdo z nás vůbec ještě má dost kyslíku nebo šťávy v bateriích na celou cestu dolů. Jenno, co já vím, mohli jste všichni umřít.“
Jenna se dívala stranou.
„Někdo musel něco udělat,“ řekla. „Museli jsme vědět, jestli existuje šance, že by se slunce vrátilo. Doufali jsme. Tolik jsme doufali. Ty a Jake a ostatní – všichni z doby před zamrznutím – jako byste to všichni vzdali. Všichni jste byli odhodlaní neumřít, ale taky rozhodnutí nežít.“
Zvolna jsem pokyvoval hlavou.
„Co máte tedy v plánu teď?“ zeptal jsem se.
Podívala se na mne a už se zase usmívala.
„Baja.“
„Cože?“
„Pár set mil odsud na severovýchod by měl být poloostrov Baja. Poplujeme tam, dokud nenarazíme na břeh.“
„A když jednoduše narazíte na pevný led?“
„Necháme ponorky ponorkami a půjdeme po něm dál.“
„Máš vůbec představu, co říkáš? Kde máte jídlo, kde máte vodu, jaké máte oblečení? Co…?“
„My se nevrátíme, tati!“
Vykřikla to na mne, pěsti zaťaté na mých prsou.
„Dobře, dobře,“ řekl jsem a přemýšlel. „Ale zvažte tohle. Budete mít daleko větší šanci, když budete mít pomoc. Teď, když víme, že led povoluje a že vzduch je dýchatelný – a že slunce je zase zpátky, panebože – můžeme nahoru přivézt i ostatní. Všechny posádky Hlubin a samotné stanice také. Bude to nějakou dobu trvat, ale když to provedeme organizovaně a metodicky, budeme mít všichni větší šanci, že se dostaneme na pevnou zem.
I když nevím úplně jistě, co najdeme, až tam dorazíme.“
Některé další děti se vytáhly z vody, aby si poslechly, co říkám. Několik jich souhlasně pokyvovalo hlavou.
„Jestli chcete,“ rozhlédl jsem se kolem, „vrátím se dolů já. Ale budu potřebovat nějaký vzduch a elektřinu z vašich ponorek. Doufám také, že jste si s sebou vzali dost jídla na týden nebo dva. Nejméně tak dlouho bude trvat, než se zdola vynoří někdo další, možná i déle.“
* * *
Vracel jsem se dolů s tou trochou zásob, kterou mi mladí mohli poskytnout, asi devíti sty digitálními fotografiemi volné vody, nádherně plného slunce a modré, tak modré oblohy – a se spoustou naděje v srdci.
Nebude to snadné. Ne všichni dospělí mi budou chtít ze začátku věřit. A vyzvednout stanice po tak dlouhé době pod vodou bude ještě nebezpečnější, než bylo jejich ponoření.
Ale měl jsem podezření, že Jenna má pravdu. Nemůžeme se vrátit k dosavadnímu životu. Ne po tom, co jsem právě viděl.
A proto jsem zvolna klesal níž, pomalu, pomaličku. Jako peříčko. Stará ponorka by rychlou cestu ke dnu nevydržela, stejně jako by nevydržela rychlou cestu nahoru.
A přestože se vlády zase zmocnila tma, připadal jsem si lehce jako pták ve vánku.
O tři dny později jsem stanul v garáži ponorek Hlubiny 12.
Dan před mým návratem poctivě rozšířil zprávy, a když jsem pomalu slézal s věžičky Čísla 6, stál v přítomném zástupu dospělých.
„Nenašel jsi je,“ zkonstatoval Jake přísně. Viděl jsem, že je nesmírně naštvaný, když jsem se ke skupině blížil. Kázeň byla mezi osazenstvem Hlubin životně důležitá a já jsem ji porušil takovým způsobem, že budu mít štěstí, když mi Jake nerozbije hubu.
„Ale našel,“ řekl jsem.
„Mrtvé?“ ozval se trochu zvýšeným hlasem Dan.
„Ne,“ řekl jsem. „Podívejte se.“
Hodil jsem Danovi fotoaparát, který jsem používal na hladině.
Tázavě se na mne podíval a já jsem jeho pohled pouze opětoval.
Dan přístroj obrátil displejem k sobě a přepnul na automatické střídání obrázků.
Dospělí včetně Jakea se shlukli kolem něj.
Sborově zalapali po dechu.
„To není možné,“ vypravil ze sebe Dan přiškrceným hlasem.
„Je,“ řekl jsem. „A jestli vám to nevadí, moje dcera čeká nahoře, až se k ní připojíme. Máme tam expedici na pevninu, která potřebuje podporu. Slíbil jsem, že jí a ostatním děckám obstarám veškerou pomoc, kterou budou k úspěšnému dokončení průzkumu potřebovat.“
Dan prolistoval obrázky a spustil jeden z videosouborů, které jsem tam také nasnímal. Z maličkého reproduktoru fotoaparátu se linul hlasitý smích, křik mládeže a šplouchání vody o trup ponorky, na které jsem při natáčení stál.
Všiml jsem si, že mnoha mým krajanům tečou po tvářích slzy. A na kratičkou chviličku jsem zalitoval, že se toho nedožila Lucille.
Na tom nezáleží. Lucille je už jenom vzpomínka, ale bylo zjevné, že živým jsem dal něco, co zoufale potřebovali, třebaže o tom sami ani nevěděli. Stejně jako jsem to zoufale potřeboval já, když jsem poprvé otevřel poklop Čísla 6 a nadechl se štiplavého, mrazivého slaného vzduchu, který mi čechral vlasy.
Předák Jake vykřikoval rozkazy – se širokým úsměvem – zatímco kamera s nábožnou úctou putovala z ruky do ruky.
Zadíval jsem se zářícíma očima do stropu a můj duch se vznášel vzhůru černou hlubinou k hladině, kde čekala Jenna. Vydrž, maličká. Táta se brzy vrátí.
Poprvé vydáno v časopise Analog v prosinci roku 2011.
Přeložil Jiří Engliš
