Profesor na spasitelský komplex nevypadá. Spíš jako totální mimoň. Kurátora poslouchá a neslyší, pohled mu roztržitě těká a ruka v kapse netrpělivě poštěrchává klíči.
„Můžu se na vás spolehnout, pane profesore?“ kurátor s ním mluví jako s nedoslýchavým dědulou, vědcova nesoustředěnost jej znervózňuje.
„Cože? Ale ano, samozřejmě,“ zaměřil se na něj pán areálu. „Budu se řídit těmi vašimi doporučeními a pravidelně vypisovat hlášení o…“
„Delikventovi,“ doplním. Ohledy si může strčit někam.
Kurátor mě sežehl odsouzením. Drze jsem se mu zadíval do očí. Právě mě prodal na tyhle galeje, tak ať si trhne.
Přitom jsem vcelku nic neprovedl. Nějaké přes držku dání nočnímu vrátnému, co hlídal sklad s nóbl potravinami. Smůla, že jsem byl v podmínce.
Vyfásl jsem klasicky rok v base, teď půl roku práce v řízeném režimu a zbytek trestu prý podle okolností. Takže příštích šest měsíců budu dělat poskoka ve vývojové továrně na umělé hmoty. Jediný zaměstnanec a zároveň šéf je podivínský profesor, kterého sem vyhodili z akademie.
Na mladý kolena nejspíš senilním, ale když kurátor za bránou nasedal do auta, zatmulo mi a nejraději bych se za ním rozběhl, ať mě vezme zpátky do lapáku.
„Tak jsme tu zůstali sami,“ zamečel profesor s úsměvem na hlaďoučké tváři.
Ovládl jsem se a zachoval výraz tvrďáka.
„Zvyknete si, pane… Ehm…“
„Robus,“ zavrčel jsem přezdívku. Občanské jméno zůstalo v minulém životě, nepatří ke mně stejně jako bývalá rodina a dětství.
„Ro-bu-si,“ zkouší si vědec a soustředěně ukládá písmena do paměti.
O tomhle podivínovi jsem slyšel už na svobodě. Megaintelekt a kariéra v družicové optice. V debilním projektu, co mi může zkomplikovat živnost. Jednou prý bude osvětlená celá zeměkoule. Bezva vyhlídky pro zloděje z povolání.
Naši chytří totiž vypustili satelity se soustavou speciálních zrcadel, která zachytávají a odrážejí sluneční záření na noční stranu Země. Velký podíl na slunečních prasátkách má můj nynější zaměstnavatel.
„Zvyknete si,“ opakuje profesor a pokyvuje přitom hlavou, jako by přesvědčoval sám sebe. Maže přede mnou vybetonovaným chodníkem a rozmáchle upozorňuje na šedivé stěny výrobních hal.
Prý se vědecky pomátl. Tihle těžcí intelektuálové jsou pořád na pokraji nervového zhroucení a profesor Mikalský se zhroutil efektně. Obvinil spolupracovníky ze zrady a vykrádání myšlenek a pokusil se ve výzkumáku o poloozbrojený převrat. Jakmile mu odebrali pravítko, nebo čím se to snažil utlouct kolegy, deportovali ho do nervového sanatoria a pak rovnou sem.
„Ukážu vám bydlení, pane Robusi,“ otvírá tovární génius menší plechová vrátka uvnitř obrovské brány.
Zlaté přívětivé zdi vězeňských cel! Vidím obří hangár plný trubek a cisteren, občas kopule či káď. Budíky, ciferníky, měřiče. Tlumeně to bublá a syčí, přesto slyším ozvěnu našich kroků. Toho kurátora zabiju, a hezky pomalu.
Prošli jsme na konec haly, následuji Mikalského po kovových schodech na plošinu pod stropem. Z ní konečně vidím ven. Okna jsou strašně vysoko.
„Kvůli dohledu nad aparaturou máme soustavu můstků a chodníčků,“ objasňuje profesor. „To bude časem i vaše práce. Budete obcházet výrobny a kontrolovat stav. Ale nyní to bydlení,“ probírá se z krátkého zamyšlení a ukazuje za má záda. Přímo z plošiny vedou dvířka do zdi. „Váš byt.“
Fajn. Jako by se ze dvou cel starého typu sestavilo apartmá. Malá místnost s postelí a kovovou skříňkou, výklenek s vařičem a navazující záchod se sprchovým koutem. Pro mukla dostačující, jak jinak.
Hodil jsem vak s věcmi na rezavou postel a profesor se ošil. „Však se zabydlíte, pane Robusi.“
Schválně mlčím.
„Já obývám podobný byt ve druhé hale. Zvykl jsem si.“
On může kdykoliv odejít.
„Po celém areálu máte volný pohyb,“ snaží se dál.
Upřu na něj ledový výraz a natočím se potetovaným ramenem. Vědec přejede pohledem smrtku s rudou růží mezi zuby a odcupitá ke dveřím. Nechávám jej odejít.
Měl jsem ho víc vystrašit, aby mě rychle vrátil. Postel vrže, vařič smrdí a z kohoutku teče rezavá voda. Tohle v rozpuku jednadvacátého století!
Dotáhl jsem zpod ochozu další plechovou skříňku a umístil mezi ně kovovou tyč na posilování. Přece nepromarním čas.
Dávám si pět dní. Pak mě vytočí profesor, nebo způsobím katastrofu ve výrobě. Už se těším zpátky do basy. Do klimatizovaných ubikací, posiloven a kulturních místností s kamarády.
Někdo klepe. Překvapivě profesor.
„Ehm, pane Robusi, nechci vás hned rušit, avšak pronásledují mne požadavky vašeho pana kurátora. Prý jste zručný a technicky nadaný, takže vás mám patřičně využít.“
Sušinka se bojí. Očima mi hledí do výšky ramen, na šířku se do mého objemu vejde skoro dvakrát. Trochu rozvlním svalstvo.
Nasucho polkl. „Ehm, myslíte, že byste mne mohl následovat?“
Státní moc ho musela úděsně vystrašit, když stále naléhá. Můj kurátor zažije kruté mučení. Přemýšlím o hlavě v odpadové stoce, ale základní myšlenku budu dál rozvíjet.
Slezli jsme ze schůdků a Mikalský stydlivě ukázal na potupnou soupravu visící na stěně. Tázavě jsem na něj pohlédl. To nemůže myslet vážně.
„Víte,“ omlouvá se a doufám, že promýšlí, jak mě co nejrychleji vrátit, „na úklid zde máme roboty, jenže oni nezvládají jemné nuance v blízkosti citlivých aparatur. Takže…“
Zbytek dne imituji zametání. Zabiju každého, kdo se o tom někde zmíní.
Hlavní tahy smýčí mechaničtí poskoci, já pracuji pod trubkami a cisternami. Oprašuji ciferníky, a když budu šikovný, začnu kontrolovat tepelná čidla. Lidský faktor se tomu říká. Aby se pracovníci slepě nespoléhali na techniku.
Kurátore, žumpou to pro tebe neskončí!
Pro tekuté plasty přijíždějí cisterny každý druhý den. Nacouvají k vratům, napojí se na ventil, zahučí to a šmytec, odjedou. Šoféři pobaveně sledují, jak se mezi úklidovými roboty motá potetovaný zoufalec se smetákem. Už se neschovávám, je mi to fuk.
„Pane Robusi,“ přichvátal profesor, „vy ale máte invenci, to se musí nechat.“
„Co?“ Právě hraji s roboty hokej, smetákovou ligu. Docela rychle pochopili princip. Dostat pracovní botu do soupeřovy branky.
„He, he, he,“ Mikalský se strojeně směje. Neví, jak pokračovat.
Tak mě práskni, moulo! Nahlas to!
„Vidím, že vás tato práce zcela nenaplňuje,“ podlézá ten panák. „Tedy zahájíme náročnější úkoly, pane Robusi. Uvedu vás do tajů výroby našich plastů.“
Před očima mi vyvstává obraz profesora máčeného v jedné z kádí. Visí za krk, noří se pomalu a strašně přitom řve. Pak ho vyměním za kurátora.
Nejsem blb, ale jakmile mě ve škole cokoliv nebavilo, stopka. Nikdo mne nepřinutil k biflování. Teď tu hučí Mikalský a vůbec mu nepřekáží, že dávno nevnímám.
„Ano? Je vám vše jasné, pane Robusi?“
Zeširoka jsem se na něj usmál.
Chvíle ticha, profesor tápe. „Vy jste mě asi moc neposlouchal, že?“
„K třetímu budíku vpravo,“ zívnu.
„No, to nic,“ nenechá se skřet vytočit, „vše vám napíšu a zpočátku budeme obcházet spolu. Ono to půjde, nebojte se!“
Nebojím se.
Z visutých chodníčků se dá plivat. Roboti zběsile vybíhají, chemické smetí je irituje, musí okamžitě čistit.
Díky zásilkovým službám jsem si pořídil prak. Poplivaný papír vystřelím do solidní vzdálenosti, nejrychlejším robotům uděluji body. Můj šampión má už celá záda pokrytá barevnými nálepkami. Říkám mu Bolt podle dávného sprintera. No co, nějak se musím udržovat, jinak bych docela zblbnul.
Stále nesmím opustit areál. Je to tu velké, ale šokujícím způsobem jednotvárné. Haly, pár budlin s nářadím a profesorovými krámy a kolkolem nás mateřsky chrání převysoká zeď, čert ji poboř.
Tuhle jsem v jedné spáře objevil lístky pýru, skoro mě to dojalo. A navečer jsem přistihl agilního robota, jak travinu s tím svým zodpovědným výrazem likviduje a spáru vylévá čerstvým betonem. Konsternovaně jsem na to hleděl, fakt mě berou už úplné kraviny.
„Plasty mají budoucnost,“ překvapil mě profesor při jedné obchůzce. „Myslím, pane Robusi, že vám neuškodí trocha osvěty. Vždyť vy ani nevíte, co zde vyrábíme.“
Profesorovi nepřekáží, že s ním nekomunikuji. Mé odpovědi předpokládá. Aspoň mě neruší v barvitých představách.
Sním, jak se po jediném direktu sklápí přes zábradlíčko, zaplachtí bílým pláštěm jako albinotická můra a lebkou křísne o nablýskaný dekl nádrže.
Ve skutečnosti stále mele a mele. Krátce zapínám příjem. „… po zatuhnutí se jeví pevněji než klasické materiály, pane Robusi. A zdaleka nejde o konečné využití, to mi věřte.“
„Vás to tady baví?“ vylítlo ze mě. Nejraději bych se za to lískl. Přezíravé mlčení jsem si pokazil.
Študovaný na mě zírá s otevřenými ústy jako Magor Emil, nejvyšinutější chovanec našeho státního eliminačního zařízení.
„Víte, nepatřím do průmyslu,“ zavřel pusu a celý se schoulil.
Pokrčil jsem rameny a opřel se o zábradlí. Nenápadně plivu mezi trubky, roboti musí vyvinout mimořádné úsilí. Poraďte si, hošánci.
„Já, já totiž… Pracoval jsem ve skutečném vývoji, pane Robusi. Optika,“ chlapík se narovnal, rozsvítil se mu obličej.
Sleduji ho úkosem. Ne, že by mě to zajímalo, ale pomalu vyčerpávám všechny možnosti zábavy, z nouze beru i tohle.
„Znáte čočky, pane Robusi?“
„V polívce.“
„Fantastická dvojice, tyto čočky a rozptylky. Co všechno dokážou, ač z obyčejného skla či běžných plastů!“
Mikalský tvoří z prstů kroužky, přikládá je k sobě a různě jimi točí a šroubuje.
„A odraz, drahý příteli! Tak prostý, avšak kolik možností poskytuje!“
Teď nastavuje dlaň slunečním paprskům, které se probíjejí zaprášeným oknem. Mělo by se to umýt…
„Kurňa!“
„Vidíte, taky vás to unáší, že?“
Ale kuš. Jen mě málem složilo, že při pohledu na špinavé sklo myslím na úklid. Konec Brutálního Robuse, stává se ze mě Robek Uklízečka.
„Kdyby mě tak sprostě neodstavili, pane Robusi, mohl by záhy na celé planetě panovat řízený den,“ kuňká zatrpkle profesor. „Měli jít mou cestou, pod mým vedením.“
Opíráme se lokty o zábradlí, čumíme do haly a přemýšlíme. Dva ztroskotanci ve stejné břečce, na různých vorech.
Lokty mě začínají bolet, jdu pryč. „Však oni to stejně spustí, profesore,“ definitivně ruším slovní embargo. „Nikdo se pořádně nevyspí, zblbnou přírodu a nastane nějaká megakatastrofa.“
„Počkejte, příteli,“ pronásleduje mě Mikalský, „vidíte problém zcestně. Nejde o trvalé osvícení noční strany. Koncepce se týkala dostačující náhražky pouličního osvětlení lidských sídlišť, nepřetržitého provozu slunečních elektráren a vytypovaných míst. Víte, v čem tkví největší problém?“
Zastavil se, přestal mi dupat za zády.
Pokračuji, neohlížím se.
„V difúzi, v pohybu, v rozptylu světla. Teď jsou beze mne nahraní, pche!“ Profesůrek soptí, malá výrobna vzteku. „Zajímá vás problematika difúze, pane Robusi? Její snížení nebo řízené změny“
„Ne!“ zastavil jsem se a nechal spěchajícího profesora do sebe narazit. „Miluju tmu!“ zařval jsem mu do tváře.
Překvapeně si utřel poprskaný obličej. Připomněl mi malé, nevinné dítě. Chytrolín s rozvinutými prvky blbosti.
„Tak dobrá, nebudu vás obtěžovat, omlouvám se,“ zablekotal.
Odešel jsem do svého hnízda. Svalil jsem se v botách na postel a snažil se přenést na místa, která mám rád. Kamkoliv kromě výrobních hal plastové společnosti.
Od mládí střídám pasťáky a život na šikmé ploše. Nikdy jsem nedokázal soustavně pracovat. Zkusil jsem to, ale dostavilo se totální šílenství podporované reakcemi okolí, co to se mnou myslelo dobře. Prý se musím snažit jako všichni a zvyknu si.
Nikdy.
Umrtvující spousta pomalu ubíhajících hodin trávená činností, která mě zoufale nebavila. A znovu a znovu. Nedokázal jsem si představit dostupné zaměstnání, které by mě zabavilo po většinu aktivního dne až k prahu staroby. Jedině příjemné poflakování a pak rázná, náročná akce. Krádež.
Loupežné přepadení jsem si střihl jen párkrát. No co, nemají mě provokovat, vytahovat se plnou peněženkou. Tihle pracháči se snaží na našince povýšeně shlížet. Skoro všechno z nich vychází v nadřazeném tónu nebo se jim v koutcích úst usadí úsměšek, pohrdání. Nestojím o jakopřátelství podobné vlídnému zacházení pána s otrokem. Zvlášť, když se napiju.
Ruka mi zašátrala po podlaze. Flašku tady nenahmatám. Zásilková společnost má svá omezení, alkohol a zbraně mi nedoručí.
Půl roku tady, půl roku tady, hučím si do taktu a dupu do betonu. Ozvěna vyvolává dojem klusající roty. Jedno kolečko, dvě, patnáct. Jako křeček v kleci. Okruh kolem zdi, pro zpestření mezi halami. Kondička se hodí a námaha vyplaví vztek. Na chvíli.
Upravil jsem robotům senzory. Ti menší se propletou i pod nízkými trubkami, jakž takž zvládnou mou práci. Stačí, když to po nich jednou týdně dosmýknu a profesor nic nepozná. Stejně se věčně zavírá v té své dílně. Teda laboratoři.
Nechává mě na pokoji, od poslední rozpravy neobtěžuje vlezlou družností. Občas se potkáme, mlčky si kývneme a hotovo, stačí.
Kurátor si popleskává notýskem o dlaň. Stojíme před ním jako neposlušní žáčci. Já jsem za drzouna, prófa za slušňáka, co ho grázl svedl z cesty.
„Příliš slabá aktivita, profesore Mikalský,“ tváří se ten blb jako spravedlnost světa, „naše podmínka zněla, že přinutíte odsouzeného pravidelně a smysluplně pracovat.“
Vážně tohle slíbil? Se zájmem na něj pohlédnu. Slovutný vědec se rdí, místo obhajoby nasucho polyká. Nudní lidé, co nedokážou lhát. Chce to trochu fantazie a hereckého nadání, profesore.
„Vynasnažím se, pane kurátore,“ blekotá jako vojín před generálem, „rozhodně to napravíme.“
A s kýmpak, šéfe? Se mnou nepočítej.
„Nevím, nevím,“ nevěří ani kurátor, „nedávali jsme odsouzenému velké šance a bohužel jsme se nemýlili. Zřejmě je v mírném systému nepřevychovatelný. Mám tu návrh druhého stupně.“
Teď ovšem vyschlo v hubě mně. Druhý stupeň… Impulzivní vrazi, recidivisti těžkého kalibru, násilníci. Poslední, třetí stupeň, je určen už jen brutálním masakristům, tedy lidem bez jakýchkoliv zábran.
Já mám tedy skončit v mezistupni. Za co? Že můj odpor k neustálé práci opravdu bolí? Že kradu a občas někoho pomelu?
V jedničce mám partu, uznání, věhlas. Nechci do druhého stupně, nechci mezi vrahy, i když neúkladné.
„Dostal jste se do věku, kdy se nedá počítat s nápravou stávajícími prostředky,“ obrací se kurátor ke mně. „Máme vás v evidenci“ zalistuje ručním počítačem a pozdvihne obočí, „velice dlouho, první skupina vám již nepomůže.“
„Ale ještě zde není ani tři měsíce,“ pípl profesor.
„Ve dvojce rozjíždíme nový program,“ nenechává ho kurátor rozvinout myšlenku, „práce ve skupinách na důležitých úkolech.“
Galejničení v podmínkách, které nesednou ani robotům. Elektronické obojky, dálkové šlehy od dozorců, normovaná dřina v úděsných podmínkách. Zedřený člověk tolik nezlobí. Taky se cosi proslýchalo o lékařských zákrocích… Do dvojky nechci.
„Mám smlouvu,“ zamračil se Mikalský.
Má smlouvu. Teď se za ni přimlouvám.
„Ale sám jste v posledním hlášení uvedl, že“
„Ne, ne, ne,“ šermuje mu profesor prstem před očima. „Špatně si vykládáte má hlášení. Na pana Robuse nemám žádné stížnosti. Stará se o haly a o roboty.“
Kurátor špulí rty, skoro ho slyším mumlat něco jako – ale, ale, co tak naráz, pane profesore, avšak udrží se a definitivně plácne složeným notebookem o dlaň. „Dobrá, pak tedy smlouva platí a pokračuje. Domnívali jsme se, že vězeň odmítá spolupráci.
Mám dokonce povinnost vás informovat,“ zrychluje, jako by nechtěl, abychom si zprávu zapamatovali, „že přidělená práce může být prodloužena na celou dobu trestu odsouzeného. Za daných podmínek,“ zakončí výhrůžně a odkráčí.
Vědátor rozpačitě přešlapuje, já se schovávám za svou masku. „Víte, pane Robusi, jsem vlastně taky odsouzený. Chápu, jak se člověk cítí.“
Budu mu muset projevovat vděčnost. Umírněně, nejsem hadr, ale dostatečně, aby si dával pozor, co o mně napíše do hlášení.
Makám na dvě směny. Obcházím haly, kontroluji údaje, které se za celou existenci provozu nezmýlily. Občas zkouknu roboty a začínám se zapracovávat při přejímkách plastů.
Dvakrát do měsíce se naváží materiál. Ten si hlídá profesor. Pobíhá a poskakuje kolem uzavřených cisteren, které polétávají do zadního sektoru. Napojí se na vstupní ventily a čekají na prvotní rozbor. Prófa je pedant, znovu si kontroluje kvalitu. Až poté povolí kohouty a začne z velína mixovat ingredience. V takových chvílích nic jiného nevnímá. Totálně odstřihne okolní svět.
Zatím jsem stačil promyslet schéma úniku. Přichytit se na vznášedlo a nechat se vynést z areálu. Svobodně si letět na podvozku a pak… Pak by vyslal signál můj muklovský čip. Ruku si kvůli tomu řezat nebudu. Musím tu vydržet, chvíli pak na svobodě sekat dobrotu, aby mi odmazali část záznamů z rejstříku, a vrátit se k živnosti.
Zapracoval jsem se a znovu se úděsně nudím. Přes den se ploužím halami s maskou poctivého pracanta, předstírám zájem. Přitom všechno dělám automaticky, mezi obchůzkami pospávám v kutlochu. V noci pak nemůžu zabrat.
„Krásný večer,“ přisedá si profesor. Sice až na druhý konec instalatérských trubek, co zbyly u jedné z hal po montáži, ale stejně si dovoluje.
„Hm,“ projevím se společensky, neboť nechci do dvojky. „Hleďte, jaký kontrast proti přísným liniím našich hal,“ zvedá Mikalský hlavu a sleduje matnou čerň oblohy. „Jako sametový šál přehozený přes betonové hradby.“
Nenápadně si ho prohlížím. Ve sklech brýlí se mu odrážejí hvězdy, máje přímo na nose, ale on se dívá mnohem výš. Samet na betonu… Proboha.
„Je tu pusto, že?“ přeskočil na jiné téma. „Samá tma, pane Robusi. Jen se rozhlédněte.“
Ani se nehnu.
„Přitom na opačnou stranu planety právě dopadá jasné světlo. A další světelná kvanta se marnotratně řítí vesmírem. Pohleďte na Měsíc.“
Umrlčí tvář pusté oběžnice svítí jako staré lampičky na solární energii.
„Odraz, příteli, nedokonalý odraz. První jsem přišel s myšlenkou odrazu cíleného. Velká nastavitelná zrcadla, jejich spolupráce… Funguje to, funguje, ale už beze mne.“
„Třeba jim dojde, že vás potřebují,“ vyměknu.
„Kdepak, pane Robusi,“ odvažuje se nesouhlasit, „využili mě a odkopli. K jejich vlastní škodě. Víte, co přijde za…,“ vytáhl z kapsy počítač a ušklíbl se, „dvě minuty? Nestoudná provokace bývalých kolegů.“
Na západě falešně svítá. Světlo přeběhne k východu, zamžikáme a je fuč. Pokusné záblesky nočních zrcadel. Nepříjemná forma soumraku, ani světlo, ani tma. Prostě opravdické slunce nic nenahradí.
„Jeden z bývalých… ehm, přátel mi napsal, že to přijde, že schválně jedním paprskem míří na mě. Prý abych si užil pokroku,“ profesorovi hlas trpce skřípe, nejspíš mu nespravedlnost zkroutila hlasivky.
„Tak běžte ke konkurenci,“ plácnu, nemám náladu na utěšování.
„Celoplanetární projekt, příteli,“ zavrčí Mikalský, „žádná konkurence neexistuje. Kdo další by zaplatil vývoj satelitních zrcadel?“
Pokrčím ve tmě rameny.
„Přitom já znám řešení, ale nebudu je nikomu předkládat. Zas by mě odstavili, obrali o zásluhy, udělali ze mě hlupáka!“ Páni, skřítek v bílém plášti má temperament! Kde se to v něm bere?
„Větší zrcadla, co?“ nadhodím, ať nevypadám jako blb. „Cože?“ probírá se z ukřivděnosti. „Ale ne, to není správná cesta. Je tu samozřejmě jistá úměra mezi velikostí sběrných a odrážecích satelitů, úhlů a vzdáleností od Země a… Vážně vás to zajímá?“
Z rozzlobeného skřeta přechází k dychtivému dítěti. Ani se nehnu, jenže už nastartoval. „Abyste věděl, nelze říci, že největší zrcadlo je nejefektivnější. Pravda, zachytí slušné kvantum světla, avšak jsou zde problémy s ideální dráhou, směrováním, opravami… Stále vás to zajímá?“
Stále se ani nehnu.
„A pochopitelně s přitažlivostí,“ vykládá si profesor mé mlčení ve svůj prospěch. „A aby to nebylo tak jednoduché, máme zde onu zapeklitou difúzi, slavný rozptyl světla v atmosféře. Na jednu stranu nás chrání, ovšem při přenosu zrcadly odebírá podstatný díl cílené svítivosti. Rozumíte?“
Ze zvyku kývnu, to jsem si nacvičil už na základní škole.
„Prostě se odražené světlo naředí a vybledne,“ Mikalský se zasmál, možná řekl vtip.
„A vy byste dokázal odstranit z noční strany mraky a vzduch,“ rýpnu si.
„Ale příteli,“ pokáral mě, „to by přece nešlo. Tma nedělí planetu na separované části. Vzduch by šel odstranit jedině komplexně. A to by jaksi…“
„Někomu mohlo vadit,“ doplním jedovatě.
„Všem,“ opravil mě naprosto vážně vědec. „Jenže já nepotřebuji odstraňovat vzduch. Přišel jsem na jiný postup.“
„Posílat paprsky ze zrcadla do zrcadla, mixovat úhly, vypuklost a vydutost,“ vystřelím svůj trumf, tohle mi uvízlo v paměti z nějakého vizuálního článku. Svého času toho byl plný extranet.
„Pozor, můj informovaný příteli, to se již děje. Avšak stále se příliš rozptyluje světlo a mraky brání v kvalitním osvětlení. Kdepak,“ Mikalský se zhrzeně zasmál, „pouze já mám klíč k problému!“
Ale cukají ti se zámkem. Klíč si můžeš pověsit na krk, profesůrku, nezasuneš. Kousl jsem se do rtu, těžko bych mu vysvětloval uchechtnutí.
Naštěstí vstává a odchází. Veškerá zdvořilost stranou, najednou mě úplně zasklívá.
Je mi to fuk. Čím později se osvětlovací projekt rozjede, tím lépe pro mě. Ať se profesor durdí, ať si dělá na vlastním písečku a ať nikomu nepomáhá.
Vím, že na něčem horlivě pracuje. Syslí část plastů, míchá vlastní omáčky. Někdy si myslím, že mě sem nasadil jen proto, aby měl víc času na své pokusy.
Mikalský dokáže vězně překvapit. Dnes mě bere ven. Není jednoduché vyvést otroka na procházku.
Musel vyvinout značnou aktivitu, vytelefonovat a obhájit své záměry, zaručit se. Ale zvládl to a teď stojí přede mnou, mává čipovačem a soustředěně mi ho přikládá k zápěstí. Označená krev mi probíhá tepnami a přístrojek hlásí, že došlo k zaznamenání vycházky v mém zařízení. Můžeme jít.
Profesor se plete. Vzduch dokáže rozdělit i obyčejná zeď. Nabírám si ho plné plíce, na svobodě je totiž úplně jiný, živý a čerstvý.
„Pojedeme autem,“ třepe Mikalský rukou, snaží se tím rychleji přivolat vozítko. Naprosto zbytečně. Nejraději bych mu ovladač vyrval, ale stejně nesmím řídit.
Čip by ovládání vozidla okamžitě vyřadil z provozu a ještě by mě nabonzoval.
Jedeme do města, obyčejná pochůzka po obchodech. Jídlo, hlouposti v optice, za chvíli jsem ověšený balíčky jako služebný robot. Beru to pozitivně. Jsem venku aspoň na pár chvil.
„Pojďte, prosím, za mnou, pane Robusi,“ zve mě profesor do své laboratoře.
Připomíná mi laborky na základce. Popálené stoly kryté omyvatelnou deskou, výlevky, police s kahany, hejna baněk. Pár přístrojů podobných kuchyňským spotřebičům. Oficiálně prófovi slouží ke kontrole vzorků.
„Sem, na stůl,“ naviguje mě do rohu. „Byl byste tak laskav a vybalil nákup?“
Jsem velmi laskav.
Dalekohledy, lupy a velká souprava čoček. Přidávám je do sbírky, maniakální vědec je hromadí ve velkém.
„Optika, kouzlo světla, pane Robusi. A co dokážou i obyčejné čočky! Ptáte se, proč už dávno masivně nefungují v osvětlovací technice?“
Neptám se, ale předstírám mírný zájem. Druhá nápravná skupina, musím spolupracovat.
„Inu, protože jim k dokonalosti cosi chybí. Rozumíte? Donedávna se nedokázaly samočinně nastavovat!“
Pro mě za mě.
„Právě jsem vám sdělil zásadní věc, pane Robusi. Jeden z největších nápadů vědeckého světa.“
Začínám chápat, proč vědátora Mikalského uzemnili právě zde. Mezi milovanými plasty a za vysokou zdí. A povolili mu jen nekomunikativního mukla a bandu jednoduchých robotů.
„Podívejte,“ profesor mi obřadně podává nějakou lupu, „to je ona. Pozor! Není zcela nerozbitná, i když vydrží hodně.“ Vezmu si to a cvok kolem mě tancuje jako šaman. Konečně se zbláznil. Jen aby mě kvůli tomu šupem neposlali do dvojky, způsobil si to sám.
„Lupa, příteli, toť ona.“
Můj pohled dokáže znervóznit. Ale vědec je v transu, chráněný vlastním šílenstvím.
„Opatrně si sáhněte,“ významně pomrkává. „Přímo na čočku, nebojte se!“
Stisknu ji tedy dvěma prsty a skoro ucuknu. Není pevná, připadá mi jako polštářek naplněný vodou. Zblízka vidím jakési krystalky.
Profesor má dnes zostřené vnímání, postřehl záblesk překvapení. „To je, co? Má neobyčejné účinky. Hleďte.“ Zvětšil mi text návodu k sestavení dalekohledu, pak svou vlastní bulvu. „A sledujte,“ přiskočí k oknu a nechává lupou protékat sluneční paprsky. Papír na parapetu vzápětí zahnědne a prohne se. Šílenci se zachvěje chřípí, ale ovládne se a lupu odklání.
Zatleskal jsem a uznale ohrnul ret. Zřejmě jsem mu udělal radost, nepoznal ironii. Lupu mi věnoval jako hodný strýček malému harantovi.
Možná se bude hodit. Třeba k mučení kurátora.
Zábavné. Čočkou zvyšuji teplotu ochranných krunýřů úklidových robotů, děsně je to znervózňuje. Ošívají se, zkoumají příčiny, divoce jezdí areálem. Pak zkouším zapálit papírový kapesník. Okamžitě vzplane, zahoří a rozpadne se. Ruku bych pod to nedal, ta mrška vytváří pomocí stříbrných střepinek děsně průrazný paprsek. Připomíná mi variaci laseru. Jau! Honem s tím do pouzdra.
Pomáhám ve velínu. Mikalský mi předvádí schéma mixáže, vysvětluje chemické principy vznikajících reakcí, někdy mu zapisuji výpočty.
Mlha přede mnou, mlha za mnou. Vůbec tomu nerozumím. Nechápu, jak se z něčeho, co prý vypadá jako miniaturní buňka včelího plástu, může pro jednou stát tekutá bezbarvá hmota a při maličko odlišném postupu zas tvrďák s pružnými vlastnostmi.
Profesor mi věnoval tričko se strukturním obrázkem nějakého plastu. Buňky poskládané do řetízku. Propálil jsem tomu pár děr dříve darovanou lupou. Stal se ze mne malý chemik říznutý fyzikem.
Mikalský mě pronásleduje jako přítulný pes. Míval jsem psy rád.
Jakmile se setmí, přibíhá s dalekohledy a nutí mě pozorovat. Ne hvězdy, ale satelity. Má dokonalý přehled o přeletech a zaměření. Sleduje a měří záblesky, triumfálně řve, když nezaznamená žádné zlepšení.
„Dřou na tom všechny kapacity planetárního výzkumu,“ jásá, „a pokrok veškerý mizivý, pane Robusi, vidíte to?“
Taky mám radost, i když z jiného důvodu.
„Přitom by stačilo… No nic, vnucovat se nebudeme, že?“ profesor mě zřejmě přijal do týmu. Stal se ze mě vědec. Už se vidím, jak tím bavím kámoše v lochu.
„Smutný život, drahý příteli,“ skládá Mikalský dalekohled a měřidla. „Společnost nás odsoudila a zavřela. Vás, živelného a činorodého člověka, a mě, milovníka vědy. Co nás čeká dál?“
Coby. Já budu zas krást a zdokonalovat se v tomto prastarém umění a on ať si dělá, co chce a hlavně ať zůstane praštěný.
Pak nehrozí, že by jeho vynálezy někdo bral vážně.
„Budete věčně po kriminálech, budou vás lámat ve druhé či kolikáté skupině, pane Robusi. A můj talent nechají vyšumět v průmyslové výrobě.“
Depka. Profák se zřejmě ocitl na dně takové té emoční vlnovky.
„Kdo vlastně rozhoduje o osudu člověka, pane Robusi? Mě sem odsunuli závistivci. Věřil byste, že ani mezi špičkovými vědci nesmíte příliš vynikat?“
Jak v čem.
„A vy, příteli, kdo láme vaši duši?“ profesor se rozhorlil. „Kdo vás odkopl, zařadil mezi odvržené, vzal všechna práva a radosti?“
Prý si za všechno můžu sám. Ale je příjemné mluvit s někým, kdo nevidí vinu tak jednoznačně.
Dacan jsem byl už jako kluk. Odjakživa mě v každé situaci napadla skrčka. Zkratka, která mi umožnila obejít problém, zjednodušit si ho. Podle mě důkaz selského rozumu, podle mocného davu „spravedlivých“ podvod.
Prý si nemám plést chytrost s vychytralostí, kladla mi na srdce znechucená matka. Na totéž srdce, které jsem podle ní ovšem neměl.
Rostla mezi námi hráz. Stále vyšší a vyšší a jednou jsem za ní zůstal sám. Zpočátku se dalo přes zeď křičet, ale za čas ani to ne. Tak jsem se otočil a hledal přátelství a pomoc mezi dalšími zazděnými.
„Za svý problémy si můžu sám, profesore,“ předhodím zažitou frázi.
„Nikdo vám nepomohl?“
S čím nebo k čemu? Poprvé do basy neschopný kamarád, od té doby dělám nejraději sám, a k nápravě se mi snažila dopomoci soustava vězeňské a sociální sítě, tragikomické seskupení.
„Systém, ten vás uvrhl do neštěstí, příteli. Společnost, která nedokáže ocenit schopnosti člověka vašeho zaměření. Šlápl jste vedle, nepopiratelně, avšak nikdo se nezamýšlel nad vaší situací. Velice nevšední schopnosti nechali napospas zločinu. Přiznávám, pane Robusi, nedokázal bych provést krádež nebo přepadení. Nemám nyní na mysli morální aspekty, mluvím pouze o technické stránce věci, o odhodlání, plánech… Proč se mocní současného světa nezamýšlí nad využitím lidí, jako jste vy?
Nezahlcovat je požadavky na ohlupující poslušnost, povolit zvláštní režim a využít jejich výjimečné schopnosti tak, jak se to dělá s ostatními nadanými.“
Snažím se ho vnímat, nepustit nit.
„Jistě by to s vámi nebylo jednoduché, nejsem naivní. Kdežto pozavírat, lámat v těch druhých a třetích skupinách, to vcelku snadné je. Vězeňství a právní řád nemá zájem na změně. Bylo by to náročné, kdežto setrvávat v současném systému jim vyhovuje. Chytit, pohoršovat se, zavřít. Nenudím vás, pane Robusi? Zase příliš řečním.“
Rychle sklapnu hubu a nasadím nezájem. Přitom poprvé za dlouhé roky mě někdo zaujal. A zrovna nepraktický podivín. Že bych opravdu nebyl jen genetický odpad? Tvor, co se nehodí do slušné společnosti? Mám, nebo měl jsem někdy naději na lepší postavení? Je to i společnost, kdo by se měl přizpůsobit? Tak ale kdo za to může, že jsem jim dobrý jen do kriminálu?
„No nic, příteli, čas se nachýlil, musíme jít spát. Uvidíme zítra, kolik slunce nám dovolí spatřit naši vládcové,“ profesor sklapl stativ, hodil si dalekohled na rameno a odtáhl ke své hale.
Přemýšlím. Spící křivdy jsou vzhůru a bolí. Každé matčino ostré slovo, její stud za nezdárného syna, odstup sousedů, křivé úsměvy úspěšnějších spolužáků.
Pak krutý vír samostatného života, který mě omlátil o ostré hrany světa. Chtěl jsem všechno, nezachytil nic. Ostatní si podrželi výhody teploučkého zázemí. Já bych do konce života stejně jen dřel a živořil, nikdo by mně nepomohl. Úspěšní slušňáci s ostrými lokty si svá místečka bedlivě hlídají, však společnost potřebuje taky ztroskotance na nezajímavou dřinu za pár drobných. Ohlupující, těžká práce, ale někdo ji dělat musí, na jejích výsledcích stojí teplé kanceláře s těmi kreativními chytráky.
Jenže já nechci nikomu dělat otroka. Tak si pomáhám, jak můžu. A oni mě za to chtějí strčit do dvojky.
Druhý den mlčíme. Profesor mě zaměstnává v laborce, pomáhám se vzorky. Cyklické uhlovodíky, deriváty a řetězce. Pro mě prázdný pojem, ze kterého Mikalský kouzlí průhledné gely. Dokážou se zabarvovat jako skla slunečních brýlí. Ovšem profesor je k tomu nutí dálkovým ovladačem. Polštářky čiré hmoty se celistvě nebo v okruzích mění ve stříbřité. Není mi jasné, k čemu je to dobré, ale on má radost jako malý kluk. Několikrát jsem musel hasit doutnající podlahu. I drobné čočky mají sílu, a to bez přímého světla.
„Chci se s vámi podělit o své výsledky, příteli,“ přepadl mě odpoledne vědátor v zašíváme za hlavní halou. Jeden z robotů mě zřejmě napráskal. Budu jim muset vysvětlit, co se dělá mezi našinci s udavači.
„Konečně jsem ovládl inteligentní plast. Tak svému objevu říkám,“ upřel na mě profesor obrýlené oči a stydlivě zamrkal.
Zahrál jsem pochopení a otráveně ho následuji do laborky.
„Opatrně,“ pouští mě dovnitř. „Je trošku nestabilní, ale zlepšuje se.“
Chtěl jsem setrvat u unuděného výrazu, ale spadla mi čelist. Kousek pod stropem se něco vznáší. Vypadá to jako nafukovací polštářek zasazený v tenké vznášedlové obroučce a celé se to lehce chvěje a v rozmezí několika centimetrů stoupá a klesá.
„Dálkově nastavitelná mobilní plastová čočka,“ hlesne profesor jako pyšný otec. „Předvedu základní úkony.“
Vytáhl z kapsy ovladač a pomačkal tlačítka. Polštářek se zachvěl. „Viděl jste?“
„Co.“
„Přece přeskupení,“ šlehne po mně krátce pohledem a zase obdivuje létající gel.
„Ne.“ Zase mě baví vědce dráždit. Navíc jsem opravdu nic zvláštního nepostřehl a překvapení ze vznášecího zázraku mě už opustilo.
„Změna optických vlastností, příteli.“ Profesorovo oslovení „příteli“ začínám chápat jako těžkou ironii. Stejně tak by mně mohl říkat hlupáku.
„Podívejte, pane Robusi, zahuštění mikročástic mění ohnisko a optické účinky. Já to dokážu ovládat na značnou vzdálenost.“ Mlčí, zřejmě očekává obdiv. Udělám tedy hm.
Mávl ovladačem a čočka se snesla na stůl. Téměř splývá s okolím. Kdybych se na ni nezaměřil, přehlédl bych ji, kromě nosného kroužku je dokonale průhledná.
Neodolal jsem a nenápadně na ni sáhl. Pohnula se a bezhlesně vzlétla.
„Sakra!“ zařval jsem a odskočil.
Mikalský se směje. „Odpusťte, příteli, neodolal jsem. Ohromující, že? Jako živá.“
„Když myslíte.“ Dostal mě, suchar. Těžko skrývám pokoření.
„To rozhodně,“ veze se profesor na vlně nadšení. „A může nám pomoci. Oběma,“ zamumlá a vyprovodí mě ven.
Přijel kurátor a zaparkoval káru před areálem.
Vyzývavě svítí slunce. Důrazně doporučím robotům, aby mě ještě chvíli hledali, a mezitím přes bránu lupou rozpálím levý bok jeho auta. S potěšením načichám smrad.
Zas nás drbe.
Profesora krátce, nevypsal hlášení podle jakéhosi mustru, mě podrobně a sadisticky. Zabývá se mou myslí, chce, abych se podroboval dálkovému psychokurzu. Prý kvůli vyrovnání se s minulostí.
Nechci a řeknu mu to.
Bezohledně si stojí na svém. Pokládá na stůl vysílač, který mi bude pravidelně přednášet a rozebírat má hnutí.
Řvu. On taky. Nakonec má nepřetrumfnutelný argument, zbabělec. Pokud nebudu poslouchat vysílač, nahrají mi jednotlivé lekce do trestaneckého čipu. A pak rovnou do dvojky a další malá operace, která mi bude přímo z mozku odvádět patřičné reakce. Prostě spolupracovat se bude buď jak buď.
Neuklidnil mě ani kurátorův vzteklý taneček po návratu na parkoviště.
Hledím na něj z okna profesorovy laboratoře a zatínám nehty do parapetu. Bezmoc bolí.
„A tak to vypadá ve skutečnosti,“ profesor udýchaně odkládá křídu a vítězoslavně mě pozoruje.
Počmáral kus venkovní zdi, je to samá čočka, ohnisko a šipky. Civím a předstírám porozumění. Hrbolaté nákresy mi nic neříkají.
„Zkuste si to, pane Robusi,“ přisune mi nohou podivnou křídu. „Třeba můžete naznačit dům a k němu vést paprsky od tohoto zrcadla. Přímý paprsek ze satelitu převedený mými čočkami v paprsek ideální ve vztahu k velikosti a využití pozemku.“
Zaváhám, ale pak nakreslím chlápka v bachařské čepici, jakou nosí kurátor, a namířím na něj spršku šipek přes jednu z čoček.
„Výborně,“ chválí mě Mikalský, jako bych stvořil nejcennější fresku v dějinách umění. „Naprosto výtečné.“
Přehání, dělá ze mě zase idiota. Stmívá se, takže zalezu k sobě. Mám po první hodině vysílačových přednášek a nehodlám se dál rozčilovat.
Chtějí, abych se jim zpovídal, vyprávěl o dětství, dospívání, pocitech a představách. Snažím se lhát, odesílat samá klišé, jenže zpětná vazba je neúprosná, přístroj hlásí nesoulad slov a emoční rovnováhy. Začínám být nervózní, lezou mi do nejniternějšího soukromí, už se nemám kam schovat.
Mikalský sedí, zírá a nevnímá mě.
„Haló, profesore, co je s váma?“
Vědátor je hodně skleslý. Já jsem se z depky přes noc vyhrabal. Vysílač dnes omylem zničí uklizeči roboti, kluci nešikovní.
„Promiňte,“ omlouvá se vědec, „špatné zprávy. Chtějí mě odtud dostat. A vás taky. Prý jste zralý na jiný režim, já vás jen podporuji ve staré linii.“
Musím se opřít o stůl. Ti hajzli! Prostě mě přehodí do jiné krabice jako figurku. A budou si se mnou hrát podle vlastních pravidel.
„Co s tím uděláme?“ profesor má najednou číhavý výraz.
Nechápu.
„Co proti nim podnikneme, pane Robusi? Nehodlám tentokrát bez boje uvolnit místo, aby sem nasadili svého člověka. Já jsem to zde pozvedl, vylepšil a zorganizoval!“
„Však si ty svý vynálezy můžete vzít s sebou, profesore, a pokračovat jinde.“
„Jde o princip!“ řve mi do obličeje. „Vy se necháte jen tak odvléct?“
„Ne, utnu si ruku s čipem, vás nacpu do batohu jako rukojmí, přeskočím zeď a zbytek života se budu míhat světem a mstít se režimu. Krvavě.“ Trapný sarkasmus, ale já fakt nevím.
„Zapálím pár výstražných ohňů,“ mumlá profesor. „Stačí navést čočky nad jistá území a nastavit správné ohnisko. Ano, tohle by mohlo zabrat, to vzbudí spoustu otázek veřejnosti, oni budou muset odpovídat.“
„To byste vážně dokázal?“ Trošku mě děsí. Taky krysa zahnaná do kouta.
„Samozřejmě. Stačí čočka ve správné výšce, síle a pod jistým úhlem a nastavením a slunce samo zapálí zvolený objekt. Podívejte,“ přitáhne si stoh papírů a kreslí.
Nejsem úkladný mstitel, jen zoufalec. Snažím se s učencem držet krok, jenže mozek mi tento druh informací nepobere. Počkám až na výsledek.
„Rozumíte? V budoucnu mé čočky budou sledovat paprsky zrcadel a zvyšovat v určeném okruhu svítivost. Ovšem už dnes se na přímém slunci dokáží bleskově nastavit na zápalnou teplotu. Je to mnohem složitější, ale v zásadě se z nich stane jakýsi laser, aby vám to bylo pochopitelnější, pane Robusi.“
Přikývnu.
„Chytrá čočka stojí nad místem zásahu a sbírá rozptýlené světlo. Převrství hmotu, ideálně umístí své mikročástice. Výsledek…“
„Požár,“ chápu. „Ale ve dne si jí můžou všimnout,“ nezapřu zloděje.
„Ano, pane Robusi. Takže musíme naše čočky nenápadně zavést přímo nad areály určené k demonstrativnímu zapálení. Pak budou kryté. Na střechu ze země není vidět.“
„Co chcete zpopelnit?“ trochu jsem znejistěl, neduživému chlapovi se podivně lesknou oči.
„Zaprvé nepoužívanou laboratoř Výzkumného ústavu nočního osvětlení a zároveň archiv jistého vězeňského zařízení. Přinejmenším tím stopneme snahy o vaše brzké odvelení do druhé nápravné.“
Pak mi ještě vysvětloval dopad na veřejné mínění, triumfální vystoupení v médiích a šťastný konec.
Nevěřil jsem v dokonalé vítězství, ale musel jsem uznat, že kromě totální pasivity pro nás jiná cesta neexistuje.
Akci jsme rozjeli v podvečer, těžko by mi vyjednával propustku na noc.
Výzkumná stanice pospává nedaleko mé domovské věznice. Pár baráků, nad nimi věže s kupolemi, které prý zachytávají paprsky ze satelitů a směřují je na experimentální solární elektrárny.
Podle profesora by se místní vědci nestačili divit, kdyby se místo kopulí vznášely nad elektrárnami jeho čočky s chytrými střepinkami. Tak jim jednu pošleme nad střechu nejmenšího baráku.
Průhledná hmota se občas prozradí jemnou opalescencí, střepinky čekají. Za soumraku záškodnický disk překonává plot a profesor mi předává ovladač. Je to jako počítačová hra. Letím s tím k zadní zdi domu a zaparkuji u bleskosvodu. Nikdo nemá šanci čočku objevit, pokud na střechu přímo nevyleze.
„Znamenitě, příteli,“ tetelí se profesor, „je nachystáno.“
Zkouknu areál. Profesor má zjištěno, že směna nastupuje do výzkumu až v devět hodin dopoledne. To už budou zbytky budovy tiše dýmat. A teď věznice. Mikalský má vše rozpočítané na vteřiny.
Magnetická vznášedlová obruč vynáší čočku za ostnatý věnec zdi. Do areálu prakticky není vidět, spoléhám tedy na profesorovy instrukce z jakéhosi plánku. Hotovo, poplácal mě po zádech. Prý jsem se trefil a střecha správní budovy za kuropění vzplane.
Celou noc jsem nespal. Profesor k ránu odjel, chtěl být přítomen velké události. Rozloučil se se mnou se slzami dojetí. „Nebojte se, nenechám je vyhrát,“ slíbil.
Osaměl jsem v ponurých myšlenkách. Zúčastnil jsem se spiknutí s bláznem. Ale co, jen se bráním.
Od úsvitu se snad půl hodiny nic nedělo a pak propuklo peklo. Slunce ukázalo prstem a požár vzplál na několika místech naráz. V okamžení se přímo rozpadla první hala, na druhé mohutně vzplála střecha. Menší ohniska se rozhučela po areálu a žravě se sápala po kořisti.
Sálá to ze všech stran, slyším výbuchy, kolem projel hořící robot. Není kam utíkat. Ležím, nad hlavou se mi roztahuje černý mrak dusivého kouře. Nemůžu přemýšlet, jen toužím po přežití.
Pumpují do mě kyslík a míří na mě zbraněmi. Nedokážu odpovídat, počkají si.
Dají mě prý dohromady, aby měli koho obvinit. Z paličství a vraždy profesora Mikalského a tří lidí ve vědecké stanici. Pár minut po východu slunce tam prý mnou umístěná výbušná čočka přímo sežehla ubytovnu. Nikdo nepřežil.
„Jsi hlupák,“ nenávistně syčí jeden z mých strážců, „ovladač s otisky jsi zapomněl u zdi věznice. To byl tvůj skutečný cíl, že? Jenže jsi nedokázal správně navigovat. Ta nebezpečnější čočka ti ulítla, když se kolem tebe motal chudák nic netušící profesor. Tvým omylem zahynuli tři význační vědci.“
Nemůžu mluvit, popálené plíce strašlivě bolí. Špatně vidím, hoří mi celé tělo. Ale slyším a pomalu mi všechno dochází.
Ve druhé tovární hale našli totálně seškvařené lidské zbytky. Vím, že to není profesor. Kdo ho zastoupil? Koho ten psychopat ještě zabil?
„A zmizel tvůj kurátor, zmetku. Profesor ho volal včera večer, chtěl se s ním o tobě poradit, něco mu nesedlo. Chudáci chlapi, odnesli to nejspíš oba.“ Strážce mě nenápadně rýpl hlavní do boku.
Křečovitě se mi napjalo tělo, popálené hlasivky mlčky zařvaly. Jeho kolega předstírá, že nic nevidí.
Odsoudili mě. Mrzáka, který stejně do konce života nebude schopný samostatného života. Stal jsem se vzorem zrůdy vzhledem i povahou.
Mé verzi nikdo nevěří. Našel se ovladač s otisky, na zbytcích jedné z továrních zdí byly objeveny situační náčrty ničeného města, v profesorově autě zůstaly moje vlastnoruční poznámky týkající se zápalných vlastností čoček. Tytéž, které mi ten zmetek diktoval.
Plánoval vše od začátku. Vybral vhodného vězně, cíleně mnou manipuloval. Hodila se i malá sabotáž kurátorova auta, jasný důkaz mé posedlosti ohněm a pomstou.
Mikalský na mne posílal promyšlená hlášení, potřeboval, aby mě vězeňský systém vyprovokoval ke strachu a nenávisti. Povedlo se. Nakonec jsem vlastní blbostí pomohl mazanému psychopatovi zavraždit konkurenty.
Jen slunce ví, kde se teď skrývá. Kde zlepšuje své optické hračky…
