Tlot-tlot, had they heard it?
The horse-hooves ringing clear;
Tlot-tlot, in the distance,
Were they deaf, they did not hear?
Klap-klap! Zaslechli to?
Kopyta jasně zazněla;
klap-klap! Kdesi v dálce
– copak ohluchli docela?
Alfred Noyes: The Highwayman
Valor Goméz přiložil do kotle a lopatou přibouchl kovová dvířka. Rychlým pohledem zkontroloval tlak na měřáku. Místo aby nechal zapískat silnou parní píšťalu lokomotivy, vyklonil se ven a zapískal sám na pronikavě znějící píšťalku.
„Nastupovat!“ zahulákal. Pak se obrátil k synovi: „Všechen náklad v pořádku?“
Mladý Llanto Goméz, jemuž bylo sotva sedmnáct, jen přikývl. Nikdy toho moc nenamluvil. A ostatně s otcem neměl mnoho společných konverzačních témat.
Raději se přesunul k zadním dveřím stroje, aby pomohl nahoru první z cestujících.
Byla to křehce vyhlížející žena, mladá, ale oděná ve vdovských šatech. Mluvila s legračním přízvukem, s důrazem na poslední hlásku, který prozrazoval francouzský původ. Přes lehký síťovaný závoj bylo zřejmé, že je krásná. Nalíčená a načesaná jako porcelánová figurka. Jmenovala se Jeanne ďAnjou a její ruka v černé krajkové rukavičce se v Llantově snědé dlani téměř ztrácela.
Za ní obratně vyběhla po schůdcích její služebná Ivy. Zrzavá pihovatá dívka, živá až běda. Volný výstřih bílé košile stažené do živůtku jí občas klouzal a odhaloval rameno, čímž si příležitostně vysloužila varovný pohled své paní. Ivy pocházela z Bretaně a vypadala, že je se vším rychle hotova.
Poslední nastoupil štíhlý dvaadvacetiletý mladík s brýlemi na nose, světlovlasý, s lehce roztržitým výrazem. Nesl si nevelký kufřík, spíš aktovku. Představil se jako Frank Geyer, na sobě měl volný hnědý kabát, který mu propůjčoval poněkud neupravený vzhled.
Valor Goméz se naposled podíval na velké hodiny na věži nad nádražím.
„Vyrážíme hezky na čas,“ zamumlal a přehodil nejbližší páku. Lokomotiva zasupěla a vyrazila.
Valor zahlédl, jak za nimi po nástupišti běží asi šestiletý zadýchaný klučina, který občas fungoval v okolí jako poslíček. Starý Goméz krátce zvážil, jestli nezastavit, ale nakonec se rozhodl proti. Když už jednou pustil páru do stroje, nemínil se zdržovat. A hlavně nenáviděl chlapcův zlozvyk žebrat u pasažérů.
„Nechce nám něco?“ vyklonila se trochu Ivy.
Jeanne ale jen pokrčila rameny a zrzčinu pozornost vzápětí upoutala krajina.
Před nimi se otevřela rozlehlá pláň, již protínaly jen stopy bizoních stád, indiánských lovců a potulujících se banditů. A samozřejmě železnice. Masivní koleje s rozchodem kolem dvanácti metrů.
Kdesi daleko vpředu se hnal za svým cílem jeden z vlaků, pro něž byly tyto koleje původně stvořeny. Jeden z gigantů. Obrovská lokomotiva s vagony vezoucími tuny kamene a v tomto případě i celou loď, jež si zkrátila cestu z východního pobřeží Ameriky na západní.
Ivy vyhlédla z okénka.
„Jsou vážně neuvěřitelné! Slyšela jsem o nich vyprávět, ale nic mě nemohlo připravit na to, až je opravdu uvidím!“ Potřásla hlavou.
Všichni tři cestující seděli na dřevěné lavici v zadní části stroje, mezi přepravovanými bednami a balíky, co nejdál od kotle.
„Pozůstatek z Velké války, který je dosud užitečný,“ usmál se Frank. „Dřív převážely obří děla a armády.“ Pak se jeho úsměv vytratil. „Jenom veškeré malé stroje musejí jezdit opravdu na čas. Giganty nic nezastaví. Pokud na kolejích na cokoli narazí, smetou to. I kdyby strojvůdce překážku viděl dalekohledem, stejně nemůže zastavit včas. Giganti zabrzdí až na druhém pobřeží. A ani to ne nadlouho.“
Ivy si bezmyšlenkovitě upravila spadlý rukáv, vlasy jí vlály. Opřela se o okraj okénka a fascinovaně pozorovala v dáli mizející titánský stroj, bestii z kovu, ohně a páry. Pak jí pohled sklouzl k těžkému ramenu s vyvažovacími koly, jež bylo součástí malé lokomotivy, v jejímž nitru se nacházela. Kovové tyče se zrzce náhle zdály jako křehké pavoučí nožky, natahující se rozechvěle ke druhé koleji – protože soukromá kompaktní lokomotiva v žádném případě neměla potřebný rozchod. Tělo stroje proto uhánělo po jedné koleji a pár vyvažovačích kol po druhé, aby poskytoval oporu a stabilitu.
„Proč vlastně jedete do Coal City?“ obrátila se lvy na Franka. Bylo zřejmé, že pokud bude záležet na ní, cesta rozhodně v tichosti probíhat nebude.
„Jedu za prací,“ odpověděl.
„A co děláte?“ vyzvídala.
Odkašlal si. „No, účetního.“
„Na tom přece není nic špatného,“ smála se. „Proč se tak tváříte?“
„Není to příliš… dobrodružné ani romantické.“ Rozpačitě si posunul brýle.
„Je to práce jako každá jiná,“ opáčila lvy. „Ale proč právě v Coal City? Je to naprostý zapadákov.“
„Za Velké války tam prý z jednoho z gigantů za jízdy odsypali tuny a tuny uhlí, snad aby odlehčili stroj. Na tomhle zdroji město vyrostlo. Od té doby prosperuje. A teď se tam budou stavět nové budovy a banka. Právě banka mi nabídla práci, tak jsem se sbalil a Vyrazil.“ Poklepal na svůj skromný kufřík.
„A co vy, paní d’Anjou?“ otočil se náhle k Jeanne. „Vypadá to, že patříte k noblesse ancienne. Co někoho jako vy vede do Coal City?“
„Jezdím tam každoročně.“ Francouzka na něj nepohnutě hleděla svýma výraznýma očima, jimiž připomínala panenku. „Navštívit hrob svého manžela.“
„Každoročně? To znamená…,“ zarazil se.
„Letos čtvrtým rokem,“ upřesnila vyrovnaně.
„Proč jste nepožádala o repatriaci těla?“ podivil se Frank. „Tyhle končiny jsou divoké a nehostinné. A ocelové katamarány nejsou právě nejbezpečnější dopravní prostředek.“
„Bylo to manželovo přání,“ pokrčila útlými rameny. „Byl vášnivý lovec a bylo mou povinností ho příležitostně doprovázet. Cestoval po Americe a po krátké nemoci zemřel v Coal City. Chtěl tam zůstat.“
Chvíli všichni mlčeli, Ivy pozorovala ubíhající krajinu.
Vdova s povzdechem spustila ruku a zachytila se okraje lavice, na níž seděla. Rýhy v povrchu, které nahmátla, upoutaly její pozornost.
„La Sedienta,“ přečetla zamyšleně Jeanne drobná písmena vyřezaná do dřeva. „Co to znamená?“
„Jméno lokomotivy. Je zvykem vyrývat je do toho skrovného nejnutnějšího vybavení, které tu mají,“ odvětil Frank. „Tohle znamená Žíznivá.“
„Divné jméno pro stroj,“ podotkla Jeanne.
„Ani ne,“ uculila se Ivy. „Třeba vystihuje povahu svých majitelů.“
*
„Proč zastavujeme?“ zavolal Frank, když se ozvalo zaskřípání brzd.
„Solo un momento, seňor“ odpověděl Valor. „Brzy zas pojedeme.“
On i Llanto seskočili ze stroje. Kolem se nacházely rozpraskané skály a počasím ohlazené balvany. Gomézové nesli ruční čerpadlo a ve smyčkách stočenou hadici.
„Co to dělají?“ podivila se Ivy.
„To kdybych věděl,“ zamumlal Frank, rovněž seskočil na zem a kus popoběhl nepřehledným terénem. Rozepnul si kabát, aby mu nebylo horko a mohl se snáz pohybovat.
„Seňores, nepotřebujete s něčím…,“ začal, ale slova mu odumřela na rtech. Ne kvůli tomu, že Valor a Llanto právě začali odkrývat dovedně zamaskovanou studnu. Ale kvůli zbytku ohniště, které zahlédl mezi skalami. Přesunul se tam, opatrně prohrábl popel. Studený. Frank zamyšleně hleděl na ohořelé úlomky dřeva a rozmístění kamenů, tvořících pro bělochy nezvyklý dvojitý kruh.
Indiáni. V téhle oblasti nejspíš Arapahové. Nechali tu ohniště jen tak? Ne… Mají v úmyslu se vrátit. Nenechali by „kosti ducha ohně“ jen tak se povalovat u trati. Pokud by je něco nedonutilo utéct opravdu daleko. Polkl.
Obezřetně se rozhlížel kolem a hledal stopy, což na kamenité půdě šlo těžko, ale hodlal se alespoň pokusit.
Kolik jich tu mohlo být? Možná bych dokázal najít místo, kde měli schované koně, uvažoval horečně. Jsou na válečné stezce? Jak dlouho se tady potřebujeme zdržet? Starý Valor má u sebe jenom svůj předpotopní revolver. To není dobré.
Pomalu se vracel ke studni. Gomézové zatím dovlekli z lokomotivy dva velké sudy s popruhy a začali do prvního čerpat vodu.
„Měli bychom odjet. Hned,“ sdělil jim Frank jen tak hlasitě, jak bylo nezbytně nutné.
„Proč?“ nechápal Valor.
„V okolí se potulují indiáni.“
„To je toho. Kdysi tu mívali občasné tábořiště, když táhli za stády bizonů. Ale kvůli železnici se tu ukazují málokdy. Nesnaží se ničit koleje ani nenapadají giganty, vědí, že to nemá cenu.“
„Jenže my nejsme gigant.“ Frank se odmlčel, když za protější skálou zahlédl pohyb. „A tohle nejsou indiáni.“ Protože jsem viděl obrys klobouku.
„Co se děje?“ Llanto si okamžitě všiml Frankova výrazu.
„Los banditos,“ zamumlal Frank. Měl jsem to tady okamžitě pořádně prohledat. Jenže to by taky mohli mezitím odstřelit oba Goméze. „Mám dojem, že jeden popruh je uvolněný!“ pronesl důkladně nahlas a ukázal na opodál stojící sud.
Otec a syn nechali čerpání a předstírali, že sejdou podívat. U studny byli jako terče na střelnici a všichni to věděli. Frank dokázal ocenit, že neztratili hlavu.
Povedlo se jim trochu se vzdálit z otevřeného prostranství. Takže ve chvíli, kdy za jedním balvanem Frank spatřil záblesk slunce na hlavni, hromada kamenů už byla na dosah.
„Kryjte se!“ zařval a skočil.
Gomézové neváhali ani vteřinu. Kolem hvízdla první kulka. Mimo.
Tak ta byla pro Llanta, odhadl Frank.
Trojice zalehla za kamení. Bandité s řevem vyskákali z úkrytu a hnali se k nim. Frank jich napočítal sedm. Spoléhali na to, že Valor zvládne vystřelit tak jednou a nejspíš stejně mine.
Frank bleskově vytáhl z podpažního pouzdra pěkně udržovaný kolt a prostřelil nejbližšímu z útočníků hlavu.
Volnou rukou si sáhl za záda k opasku a hodil mnohem menší zbraň Llantovi.
„Není tak přesná! Nech si je přijít dost blízko!“ křikl.
To už zarachotil Valorův neohrabaný plivač olova. Zásah.
Mladší Goméz první ranou minul, druhou už posadil banditovi do břicha. Zbývající čtyři si zatím stihli uvědomit, že nedoběhnou, a naskákali za nejbližší skalní výběžek, aby mohli opětovat palbu.
„Myslel jsem, že seš účetní!“ překřičel všeobecný lomoz Goméz starší.
„Jsem!“ ohradil se Frank. „Vystudoval jsem na to a pár let to dělal!“ Posunul si brýle na nose. Ve chvíli, kdy se jeden z lupičů neopatrně vyklonil, štěkl Frankův revolver.
Bandita se skácel na zem. Střelba útočníků prořídla.
„Stahují se, musejí tu někde mít koně!“ křikl Llanto. „Dostaneme je!“
„Neriskuj! Ať klidně ujedou!“ chytil ho za paži otec.
„Copak to nechápeš?“ Syn se vytrhl. „Oni se vrátí! Oni nám to nezapomenou! Jestli to jediný z nich přežije, přepadnou nás tu znova!“
Než se kdokoli vzpamatoval, Llanto se skokem dostal do pukliny mezi dvěma skalami. Kolem svištících kulek si nevšímal a v částečném krytu začal šplhat nahoru.
Přeživší lupiči měli dobrou ústupovou cestu, přestali střílet a dali se na útěk, teď už zjevně. Jednomu z nich se povedlo vyběhnout na skalní hřeben nečekaně rychle. Bez zaváhání namířil na Llanta, dosud lezoucího vzhůru. Jenže zapomněl, že se tím odkryl pro pozorovatele dole. Ozvalo se dunivé třesknutí Valorova nepraktického těžkého revolveru s dlouhou hlavní. Lupič se zřítil ze srázu.
Llanto se vyhoupl na skálu.
Naskytl se mu výhled na dva protivníky, kteří se právě vyšvihli do sedel a obrátili koně. Zbylá zvířata automaticky vyrazila také.
Mladík vystřelil, ale minul. Krátká zbraň nebyla dost přesná a on na ni nebyl zvyklý.
„K zemi!“ zařval Frank, jenž právě vyběhl po stezce za bandity. Llanto poslechl a přistál vedle svého spolubojovníka mezi kamením.
Koně zvířili oblaka prachu, lupiči se přesto obraceli v sedlech a víceméně naslepo stříleli za sebe.
Frank zamířil pečlivě. Výstřel téměř zanikl v řičení napůl splašených zvířat a dusotu kopyt. Předposlední lapka se bezvládně svezl z koně.
Llanto vyplýtval další náboj, i když mu bylo jasné, že nemá šanci na zásah. Frank natáhl zbraň s klidným soustředěním, které mladého Goméze dohánělo k šílenství. Poslední bandita se vzdaloval každou vteřinou.
Konečně hubený účetní stiskl spoušť. Lupič rozhodil rukama a překotil se do strany. Noha mu uvízla ve třmenu a kůň ho vláčel dál – a za nimi zmizela v prachu i všechna ostatní zvířata.
Llanto si oddechl.
„Pojďme zpátky, než v kotli klesne tlak. La Sedienta čeká.“
*
„Překvapení!“ oznámil hubený muž s šátkem přes spodní část obličeje. Stál na plošině lokomotivy, držel před sebou Jeanne a mířil jí na hlavu revolverem. Druhý bandita, vysoký a mohutný, právě opodál svazoval ruce Ivy.
Frank a oba Gomézové strnuli. Jen v obou sudech, s nimiž se vlekli, ještě chvíli šplouchala voda.
„No, jen to pěkně dotáhněte do stroje,“ pobídl je hubený. „Pumpu můžete klidně nechat na místě.“
„Bude to!“ zařval druhý, když se nepohnuli dost rychle. „Dělejte, co Johan říká, nebo týhle zrzavý cuchtě zakroutím krkem!“
Muži beze slova poslechli.
„Tak, pánové, zase si vystupte. Jen nám tady všichni nechte zbraně,“ přikázal Johan. Nikdo mu neoponoval a revolvery skončily na podlaze lokomotivy. „A ty, starej, tady zůstaň. Uděláš si s náma vejlet!“
„Uhněte!“ hulákal svalovec na oba zbývající a namířil na ně.
„Jestli někomu z nich ublížíte, nikam nejedu,“ řekl Valor potichu, ale rozhodně.
„Neblbni, dědku, a nikomu se nemusí nic stát,“ ujistil ho Johan. „Dělej, Dandy, nezevluj a nastup si!“ křikl na svého kumpána.
Silák vysadil Ivy nahoru do lokomotivy. Čistě pro dobrý pocit ještě důkladně kopl Franka a tím ho srazil na zem. Llanto se k němu instinktivně sklonil, když viděl, že se účetní nezvedá.
„Tak se mějte!“ zachechtal se bandita a naskočil na ocelový katamarán. Lokomotiva se s trhnutím rozjela. Chvíli nebylo pro rachot stroje a syčení páry slyšet vlastního slova, ale pak zvuky pohltila vzdálenost.
Frank měl jen vyražený dech a Llantovi se povedlo ho alespoň trochu podepřít. Cosi cinklo o zem. Mladý Goméz po tom instinktivně chňapl, vypadalo to jako stříbrná mince. Ale byl to medailon, na němž stála ozdobně vyryta tři slova: We Never Sleep.
„Nikdy nespíme,“ přečetl nahlas Llanto heslo největší bezpečnostní agentury v Severní Americe. „Franku!“ Málem tu věc upustil. „To je tvoje?“
Oslovený konečně pořádně popadl dech. „Ano. Je.“
„Ty jsi od Pinkertonů! Prej účetní! Krucinál! Z koho si myslíš, že tu děláš blbce?“
„Proč bych se chlubil profesí, na kterou nevypadám? Zbytečně to provokuje,“ pokrčil rameny. „Nová banka v Coal City chtěla, aby jí Pinkertoni poslali někoho ze svých lidí, někoho nenápadného. Jako strážce a detektiva. Tak jsem jel.“
„Jak někdo jako ty může dělat pro Pinkertony?“
„Na rvačku moc vhodnou konstituci nemám. Ale zdatně dokážu používat ekvalizér pana Colta.“ Sebral se a oprášil si kalhoty. „Musíme něco udělat a to rychle. Tihle dva lumpové byli nejspíš v záloze, a když jsme zbytek vystříleli, rozhodli se pokračovat a o kořist se podělit jen ve dvou. Vsadím se, že nepojedou až do Coal City, to by bylo riskantní. Zastaví někde cestou a pokusí se zmizet s nákladem. A předtím znásilní Jeanne i Ivy a zabijí tvého otce.“
Llanto zbledl. Pohled upíral přes Frankovo rameno směrem, jímž odjela lokomotiva.
„Franku… Podívej. Podél kolejí je mokrá stopa! Otec nedotáhl těsnění a ze stroje uniká voda. To znamená, že daleko nedojedou.“
„Jak daleko? Odhadneš to?“
„Nejvýš hodinu cesty, víc ne.“
„To je hodně málo!“
„Ona… naše Sedienta je opravdu žíznivá.“
„Co tím chceš říct?“
„Původně měla recyklaci páry, podobně jako mají giganti,“ Llanto provinile rozhodil rukama. „Jenže ten systém je nenapravitelně poškozenej, koupili jsme ji pod cenou…“
„Žíznivá,“ pochopil Frank. „Tak proto! Proto tady musíte zastavit – pokaždé! Uniká vám spousta páry! A vézt s sebou zásoby vody by se nevyplatilo, je těžká!“
Zatímco mluvili, Frank vyrazil zpátky mezi skály a Llanto ho následoval.
„Jakmile Sedienta vypoví službu, začne to být ošklivé. Banditos by mohli zpanikařit. Musíme je dohnat co nejdřív,“ zamračil se Pinkerton. „Pomoz mi nasbírat alespoň trochu dřeva.“
„Co chceš dělat?“
„Rozdělat oheň a doufat, že dorazí někdo, kdo nám půjčí koně.“
„Cože? A kdo by to asi tak podle tebe mohl bejt?“
„Indiáni.“
*
Skupina jezdců vířící okrový prach byla k nepřehlédnutí.
Frank a Llanto se také nijak neskrývali. Nechali dohořívat oheň a Pinkerton si zase oblékl kabát načichlý dýmem, s jehož pomocí vysílal kouřové signály.
Oba muži slezli ze skály. Ruce nechali tak, aby bylo zřejmé, že nemají nepřátelské úmysly, ačkoli už se dozbrojili revolvery mrtvých útočníků. Vzápětí je obklopili indiáni na koních. Všichni měli vlasy spletené ve dvou copech, občas zdobené pery. Na oblečení korálky a dikobrazí ostny, ozbrojeni byli luky, noži i puškami. Arapahové.
„Heebe, heneesinenno“ zavolal náčelník. Buďte zdrávi, cizinci. Prohlížel si nesourodou dvojici před sebou poněkud nevěřícně. Hubený běloch s brýlemi a mladý Hispánec působili uprostřed pustiny značně nepatřičně.
„Heebe, neecee,“ odpověděl Frank bez váhání. Buď pozdraven, náčelníku. Kolem sebe viděl samé ostře řezané obličeje. Jsou to čistokrevní rudoši, možná tamhleten jeden je míšenec. Absence malování naštěstí potvrzovala, že nejsou na válečné stezce.
„Co se tu stalo?“ otázal se náčelník arapažsky, očividně zvědav.
„Přepadli nás banditi,“ vysvětloval Frank pomalu, ale plynule. „Část jsme jich postříleli a jejich výzbroj i cennosti teď potřebujeme vyměnit za dva dobré koně. Zvířata jsme vám ochotni i vrátit, jakmile se dostaneme, kam potřebujeme. Pokud to přežijeme a koně také.“
„Zvláštní žádost. A ještě od někoho, kdo hovoří naším jazykem. Nevypadáte, že byste dokázali odrazit lupiče. Kdo vůbec jsi?“
„Jsem Frank Geyer, někdy nazývaný Beťicteeyookuu, Kovové oči.“ Posunul si brýle.
„Já jsem Heeceswoxuuxoneihii, Malý havran. Proč potřebujete tak nutně koně?“
„Zbylí banditi ukořistili náš ocelový katamarán, jenže ten brzy přestane jet, je rozbitý. Lupiči mají zajatce, dvě mladé ženy a starého muže. Musíme je dostihnout.“
„Proč vám na těch lidech tolik sejde? Jen zbytečně přijdete o život. Jak chcete ve dvou bojovat proti lupičům?“ zhodnotil situaci indián.
„Všemi prostředky,“ odtušil Frank. „Ten starý muž je tady kluka otec.“
Arapahova tvář s dravčími rysy se zachmuřila. Pak přikývl:
„Dejte jim dva koně.“
*
Ivy, zápěstí spoutaná za zády, sebou obratně smýkla a zakousla se do ruky silákovi, který se jí pokoušel shrnout blůzu z ramene. Zároveň vykopla a zasáhla koleno, protože výš z podlahy mířit nemohla.
Muž zařval a odhodil zrzku mezi bedny, kam s výkřikem zapadla.
„Ty hovado! Co tam děláš?“ ozval se hubený Johan od kotle. Šátek mu sklouzl ze spodní části obličeje na krk a bandita se nenamáhal to napravit.
„Ta kurva mě kousla!“ řval Dandy.
„Dobře ti tak! Neudržíš chvíli kalhoty nahoře? Myslíš si, že teďka máme na takový hovadiny čas? Až budeme na fleku, tak ji vojeď třeba desetkrát, ale teď koukej prohlídnout a spočítat náklad, jak jsem ti řekl! Blbče!“
„Ale vona mě kousla!“ protestoval silák.
„Víš co, pojď radši hlídat dědka, ať přikládá do kotle!“ došla Johanovi trpělivost. „Stejně neumíš počítat!“
Vyměnili si místa a Johan vytáhl Ivy za nohu zpoza beden. Nekopla ho. Dokonce na něj vrhla něco jako omluvný pohled. Posadil ji na lavici vedle Jeanne, která byla strnulá, tichá a nehybná jako kámen. Francouzčiny spoutané hubené ruce v bezprstých krajkových rukavičkách vypadaly strašidelně bledé.
Ivy lehce zavadila patou o Valorův revolver zakopnutý pod lavicí. Dlouhá sukně ten pohyb skryla. Výborně, nikomu z nich se nechce tu strašnou nemotornou věc tahat u sebe, blesklo dívce hlavou. Stáhl se jí žaludek při představě, že možná dnes bude muset někoho zabít. Ale věděla, že pro svou paní by to udělala. Bez zaváhání. Oni nevěří, že s tím umím zacházet.
*
„ Umíš s tím zacházet?“
Ta otázka se Frankovi vracela do mysli znovu a znovu. Pohrdavě pronesená otázka, která padla před dvěma lety od pinkertonského verbíře při pohledu na Frankův kolt.
A teď znovu. Otázka arapažského míšence, s níž nabídl bělochovi luk z jalovcového dřeva a toulec ze psí kůže. Luk, který měl poloviční indián u sedla jen pro jistotu, protože očividně raději zacházel s puškou.
Ta otázka a pokaždé stejná odpověď. Wohei. Ano, umím.
Slunce kleslo k obzoru, ale z pláně stále ještě sálal žár, vzduch se tetelil. Obloha se zvolna mizejícími zbytky světla vypadala, jako by se koupala v krvi. Frank se sklonil ještě o něco níž k šíji koně, kterého hnal nelítostně kupředu.
Trať je kvůli gigantům rovná, jako když střelí. Nemáme jak banditům nadjet. Musíme je prostě dohnat. I kdybychom měli naše zvířata uštvat.
Lian to to věděl také a zdatně se držel Frankovi po boku. V uších mu zněl divoký tlukot vlastního srdce a bušení kopyt do vyprahlé země. Linie kolejí před nimi se táhla jako čára života na dlani obra. Koním šla pěna od huby a Llanto se neodvažoval přemýšlet, kdy některé ze zvířat v trysku klopýtne.
„Jsou tu ještě někde skály?“ křikl Frank.
„Ano! Teda spíš hromady balvanů! Před náma!“ Llanto přivřel oči, které mu trochu slzely od zvířeného prachu. „Jak se chvěje vzduch, tak nejsou pořádně vidět! Můžeme se odtamtud rozhlídnout po okolí!“
Frank jen přikývl. Při své profesi věřil víc ve svůj kolt než v jakékoli vyšší síly, ale zase jednou po nějaké době se v duchu pomodlil. Stručně a věcně, jak měl ve zvyku. Bože, ať nejdeme pozdě!
* * *
Jak to, že to nejede!“ řval Dandy nepříčetně a znovu Valora praštil do obličeje.
„Tuším, že říkal něco o tom, že asi nemáme dost páry,“ podotkl Johan jízlivě. Silák, plný bezmocného vzteku, do Valora pro jistotu kopl. Tím ho smetl na rozžhavenou část kotle.
„Ty vole!“ zařval Johan, ale kletba zanikla ve Valorově bolestném výkřiku. „Ty vole, brzdi! Jestli ho zabiješ, tak už tu mašinu fakt asi nevopraví!“
Ve vzduchu visel pach spáleného masa, popálený muž na zemi zoufale sténal.
„Ztichni, dědku!“ běsnil Dandy a chystal se nešťastníka kopnout ještě jednou.
„Něco jsem řekl! Blbče!“ Johan ho zadržel v poslední chvíli.
„Tak co budem dělat?“ rozhodil svalovec frustrovaně rukama. „Já sejdu napít!“ odpověděl si vzápětí. „Dyť toho máme dost!“
„Jenom dvacet beden whisky po šesti lahvích. Víc tam nebylo,“ opravil ho Johan otráveně. „A pár balíků látek,“ dodal potichu, protože tušil, že tahle část lupu Dandyho příliš nezajímá.
„Můžeme toho část vychlastat!“ prohlásil silák rozhodně. „Stejně to vodsaď nedokážeme dostat všecko! A nechat to stát na kolejích, aby to rozcákli giganti? Pche! Plejtvání!“
Urval víko nejbližší bedny, vybral si lahev a posadil se opodál. Mlsně pozoroval Ivy a její rameno, z něhož jí zase spadla blůza.
„Nedalo by se to někam Schovat?“ obrátila se zrzka na Johana jakoby nic. „Nebo z toho, co tu je, sestrojit káru? Valor by to určitě dokázal.“
„Zavři hubu!“ utrhl se na ni Dandy.
„Sám zavři hubu! Ta holka neni úplně blbá.“ Johan zvažoval možnosti. „Až se setmí, dal by se vodsaď náklad určitě vcelku bezpečně odvízt.“
„Akorát dědek je popálenej,“ konstatoval silák s úšklebkem. „Ňák upadl na kotel.“
„Možná bych ho dokázala ošetřit.“ Ivy upírala oči na Johana, jako by se ho snažila hypnotizovat. „Musela bych se ale podívat, jak zle na tom je.“
*
Po setmění se zásoby whisky poněkud ztenčily. Valor se pokoušel dokončit improvizovanou kárku ve světle nevelkého ohně. Starým Gomézem lomcovala horečka, kterou Ivy neměla čím ochladit. I ona sama už měla hroznou žízeň a pracně se pohledem vyhýbala bednám s alkoholem.
Prostě nemáme dost vody! Chvíle prohlížení vychladlého stroje jí odhalila, proč Sedienta už opravdu dál nepojede. Takže nemůžu brát ani odtamtud.
Dívka se teď pohybovala po táboře v mírném dolíku vedle kolejí volně, bez pout. Co by taky zmohla proti dvěma ozbrojeným mužům? Utéct neměla kam, kolem se prostírala jen tu a tam lehce zvlněná pláň.
Potřebovala bych se nenápadně dostat do lokomotivy. Stačilo by sáhnout pod lavici. Dokud jsme byli uvnitř, Johan mě sledoval jak ostříž. Nakolik mi konečně začíná věřit? A jestli se všechno povede, kterého zastřelím jako prvního? Dandyho, protože je silnější? Nebo Johana, protože je chytřejší? Ztěžka polkla, ve vyschlém hrdle ji škrábal prach.
Byla ráda, že mlčící Jeanne si nikdo nevšímá. Zacházeli s ní zhruba stejně jako s balíky látek, prostěji vyložili ven. Zneklidňující strnulost, která zjevně nijak nepolevovala, jako by oba lupiče odrazovala od pokusů se vdovou zabývat. lvy se neodvažovala hádat, jestli by si připadali jako nekrofilové, nebo zda mají v plánu chtít za paní d’Anjou výkupné. Ale nechtěla k ní připoutávat pozornost, a tak jí nemohla dát ani poslední zbytek vody.
Tiše si povzdechla a odnesla poloprázdnou čutoru Valorovi. Rychle, než všechno vypijí bandité.
„Hej! Tak tady jste!“ zahřměl mužský hlas, jehož majitel se, s puškou v ruce, přehoupl přes okraj dolíku.
Dandy se jen otupěle obrátil. Johanovi sjela ruka ke zbrani, vzápětí zaklel:
„Ty seš vůl jak lev! Málem jsem tě střelil!“
„Blbost. Ty vždycky tasíš děsně pomalu,“ přišla posměšná odpověď.
Za nově příchozím, neupraveným mužem se srostlým obočím, se jich táhlo dalších pět.
„Co tády děláte?“ nechápal Johan.
„No, měli jsme pecha. Jak jsme čekali s vozem na domluveným místě, tak nás vyhmátl místní šerif a dorazil i se svejma po zuby vozbrojenejma melody boys. Naštěstí jsme si jich všimli včas, ale museli jsme tam nechat vůz, koně, všecko. Rozstříleli by nás na sráč.“ Lupič se srostlým obočím si odplivl. „Tak jsme to vzali pěšky vám naproti, abyste nevběhli do pasti. Kde máš zbytek chlapů?“
„Jsou tuhý,“ pokrčil rameny Johan. „Přestřelka nedopadla podle jejich představ. A navíc se nám teď porouchala mašina. Ale tudle děda zvládne dodělat káru, na který to všechno vodvezeme v klidu. Tak zatím holt přisedněte k vohni.“
„Koukám, máš tu dvě pěkný kosti.“
„Tím bych se zabejval, až budeme někde v suchu, ne takhle na ráně.“
lvy stála a bezmocně zírala. Měli dobrý plán. Měli zajištěný i odvoz. Ksakru.
Johan ji popadl, svázal jí ruce za zády a strčil ji na zem vedle Jeanne, aby nepřekážela. Zrzka sotva potlačila výkřik zoufalství a slzy. Takhle to přece nemůže skončit!
*
„Sakra, nějak jich přibylo,“ zašeptal Llanto, přitisknutý k zemi, aby ho neprozradila silueta proti nočnímu nebi. „Co s nima? Jak vidíš, Sedienta vezla bedny se spoustou whisky. Počkáme, jestli se banditos ožerou?“
„Mají Jeanne a lvy. Můžeme to riskovat?“ Frank se také zadíval do tábora lupičů a trochu si stínil obličej rukou, aby se mu náhodný odlesk ohně neodrazil od brýlí.‘
„Buď tam musíme vletět, střílet kolem a řvát jako horda vzteklejch Siouxů. Nebo je vyzobat potichu po jednom,“ mínil Goméz. Pak se trochu zajíkl: „Nikde nevidím tátu.“
„Najdeme ho, až nám přestanou ti bastardi překážet ve výhledu,“ ujistil ho Frank. „Navrhuju tvoje nápady zkombinovat. Nejdřív očešeme hlídky, a pokud bude prozrazení nevyhnutelné, přijde na řadu horda Siouxů.“ Odmlčel se. „Támhle ti dva budou nepříjemní. Z luku vážně nezvládnu střílet vleže, a jakmile se tady kdekoli narovnám, odkryju se. Přinejmenším jeden z nich mě uvidí.“
„Nestarej se, pane účetní,“ ušklíbl se Llanto. „Vezmem to pěkně zprava a dokola.“
A s tím se tiše stáhl dozadu a ztratil se ve tmě.
Frank si připravil šíp a čekal. Snažil se dýchat pomalu a klidně. Pak se náhle, bezhlučně jako ve snu, silueta jednoho z hlídkujících banditů ztratila. Pochopitelně, uvědomil si Frank, zatímco se plynule zvedl a napjal tětivu. Llanto vyrůstal na železnici a u malých nádraží. Ten kluk bude skvěle zacházet s nožem.
Arapažský šíp sykl vzduchem. Druhý nepříliš pozorný bandita se bez hlesu skácel na zem.
*
Jeanne ležela na boku, ruce měla spoutané před tělem, takže si je mohla složit pod hlavu. Za celou dobu skutečně nepromluvila, nevykřikla ani nevzlykla a Ivy už z toho ticha naskakovala husí kůže. Sama horečně přemýšlela, úsudek zakalený žízní, jak by se z toho mohli všichni dostat živí.
Povedlo se jí přemluvit Johana, aby nechal Valora trochu odpočinout, takže starého muže přivázali k vychladlému kotli v Sedientě. Navíc se jí podařilo pro něj získat od nově příchozích lupičů trochu vody. Zjevně jí moc neměli, a když uviděli whisky, nedošlo jim, že by tady mohl někdo vůbec mít žízeň. Že by oni sami mohli mít v dohledné době žízeň.
Jenže teď už se Ivy zase válela svázaná na zemi, v prachu nedaleko lokomotivy. Měla pocit, že bude brzy zvracet. Asi úpal.
Když se jeden z přiopilých lupičů připotácel k její paní, zrzka strnula. Věděla, že možná právě dělá svou poslední chybu, že za hrdinství se platí vysoká cena. Přesto se překulila po zemi a oběma nohama kopla muže pod koleno.
„Do hajzlu! Kurva!“ zařval opilec. Bolest příliš necítil, ale noha pod ním sama podklesla. Vztekle se obrátil po Ivy.
„Johane!“ zaječela dívka z plných plic. „Pomoc!“
Opilý bandita jí roztrhl blůzu a chystal se pokračovat, vypadal, že rozdíl mezi oběma ženami ani nevnímá.
„Nech ji bejt, je moje!“ ozvalo se mu za zády.
„Johane, to ses posral, ne? Nechceš se podělit s kámošem?“ zablábolil opilec, vstal a zjevně se chystal Johanovi jednu kamarádskou vrazit.
„Nechci.“ Johan na něj střízlivě namířil zbraň a s výhrůžným cvaknutím ji natáhl. „Padej k vostatním.“
„Dobře, dobře, se tak moc nestalo…,“ zahuhlal lupič a klidil se.
Ivy se odkutálela stranou tak prudce, že hlavou málem narazila do koleje.
Chvíli se vzpamatovávala, hučelo jí v uších. Pak si uvědomila, že jí nehučí v uších. To se chvějí koleje! Panebože!
Gigant! To nám chtěl nejspíš říct ten kluk na nádraží! Gigant, co jede příliš brzy!
*
Třetí lupič, který se potloukal v okolí tábora, už byl pozornější. V posledním okamžiku zahlédl záblesk Llantovy čepele. Vyhnul se smrtící ráně a vykřikl.
„Co to, kurva, bylo!“ Jeden z mužů od ohniště vyskočil. Frank se vztyčil, teď musel jednat rychle. Se zadrnčením tětivy poslal dotyčnému do hrudi připravený šíp.
Pak se vrhl k zemi, pustil luk, překulil se a vytáhl ukořistěný revolver. Nebyl sice tak dobrý jako jeho původní, ale Pinkerton byl zvyklý na nutnost občas pracovat s čímkoli, co se namanulo.
„Indiáni!“ zařval někdo mezi bandity.
„Hovno indiáni,“ zavrčel muž se srostlým obočím. Popadl dlouhou pušku a střelil po Frankovi, jehož zahlédl, když plameny nečekaně vyšlehly.
Minul. Pak ještě jednou. Pak se mu zasekla zbraň.
*
„Seš v pohodě?“ zeptal se Johan, přitáhl si Ivy k sobě a přiložil jí ke rtům čutoru. „Napij se, máš úplně rozpraskaný rty.“
Dívka si reflexivně lokla. Zakuckala se.
„Tys tam přelil whisku!“ vyhrkla.
„No, nic jinýho už není…“
Ivy se trochu zapřela zády o jeho paži, natáhla se a banditu políbila. Překvapeně upustil čutoru. Zrzka ho vášnivě líbala a koutkem oka přitom sledovala, jak na kolejích začínají tančit drobné kousky štěrku.
Mám mu to říct? Aby odtamtud Valora dostal? Co když mu to bude jedno? Mám čas zkoušet nějakou lest?
Na okamžik se odtáhla. „Prosím, rozvaž mě, prosím…,“ zašeptala zadýchaně. „Asi se ještě potřebuju napít… asi…“ Políbila ho na krk, kde měl trochu shrnutou zašlou košili. Byl zaprášený a zpocený, ale Ivy se rozhodla si toho nevšímat. Tiskla se k němu, zatímco jí uvolňoval pouta.
Noc náhle proťal něčí výkřik.
Třeskl výstřel, pak další.
Johan pustil Ivy a vrhl se zpátky do tábora.
Dívka na nic nečekala a vykroutila se ze zbytku provazu. Podívala se oběma směry, jimiž vedly koleje. V dálce na jedné straně spatřila hrst sršících jisker. Rychle se blížily a rostly. Gigant.
Nic ho nezastaví. Giganta nic nezastaví.
Planoucí monstrum z jisker a oblaků páry se hnalo nocí. Kolik zbývá? Minuty?
Ivy vyšplhala na ocelový katamarán. Proběhla lokomotivou dopředu. Valora našla spoutaného na hranici mezi spánkem a bezvědomím. Spěšně začala zápolit s uzly, aby ho odvázala. Proklínala se, že nemá nůž.
Snažila se naslouchat, aby odhadla, kolik jí zbývá času. Ale venku slyšela především zvuky boje, výkřiky a řev.
„Tady seš, ty couro!“ Silná ruka popadla Ivy za vlasy. Dandy ji vytáhl na nohy. „Zkoušíš zdrhnout, co?“
Zrzka jen šokovaně lapala po dechu. Copak nevidí, že se tu přes nás všechny tři za chvíli přežene gigant? To se dočista zbláznil? Z lupiče byl silně cítit alkohol.
Srazil Ivy na podlahu a začal si rozepínat opasek.
Zrzka vážně zvážila, jestli se dokáže protáhnout dvířky do kotle. Jinak neměla kam utéct.
Pak zazněl výstřel. Děsivě se rozlehl v uzavřeném prostoru Sedienty.
Silák se zapotácel a padl jako podťatý. Ivy se skrčila právě včas, aby se nezhroutil na ni. V hrudi mu zela velká krvavá díra.
Za ním stála Jeanne ďAnjou. Držela Valorův revolver, z jehož hlavně se kouřilo. Měla ruce sedřené do krve, do odřenin tu a tam vtisknuté zbytky černých krajkových rukaviček, jak se vyvlékla z pout.
„Vy jste… ho zastřelila! Jak…?“ vypravila ze sebe Ivy.
„Můj manžel byl vášnivý lovec. Bylo mou povinností ho příležitostně doprovázet,“ pronesla důstojně se svým legračním přízvukem, s důrazem na poslední hlásce. Zrzka si uvědomila, že spolehlivě spoutat hodně silným provazem někoho s tak hubenýma rukama, jako je Jeanne, není vůbec snadné.
Ivy se vzápětí vzpamatovala a sebrala mrtvému od pasu nůž.
„Rychle! Musíme odtud Valora vytáhnout!“
*
Johan se vrhl na pomoc banditovi, který se rval s Llantem. Ale nebylo mu dáno doběhnout. Navzdory divoce tančícím stínům si ho Frank všiml.
Třeskl výstřel, Johan se chytil za hruď a padl do prachu.
Jeho místo ale okamžitě zaujal další z lupičů, jemuž se zjevně nechtělo do probíhající rvačky střílet, a tak se rozhodl umístit Liamovi do žeber nůž. Mladý Goméz měl rázem protivníky dva.
Frank bleskurychle znovu natáhl revolver. Vzápětí mu úder do ruky zbraň vyrazil. Frank se jen se štěstím pootočil bokem a vyhnul se tak bodnutí nožem.
Bandita se srostlým obočím se divoce zašklebil a sekl mu po krku, kde nemátl a nepřekážel kabát. Frank se znovu těsně vyhnul. Při třetím útoku mu nezbylo než ruku s čepelí zachytit. Ne! Ne, sakra! blesklo mu hlavou.
Lupič, zuby vyceněné jako vlk, se ani nepokusil vytrhnout. Naopak, přitáhl se ještě blíž, takže se do sebe zaklesli. Kopnutím do kotníku vyvedl Pinkertona z rovnováhy, a pak už ho snadno přetlačil na zem.
Frank cítil pod lopatkami drobné kamínky. Viděl, jak se mu ostří, vedené silnější a ve rvačkách zkušenější rukou, pomalu blíží k hrdlu. Měl dojem, že čepel zpívá.
Pak si uvědomil, že to není čepel. Ten vysoký kovový zvuk, který se zdál ohlašovat smrt, vydávaly koleje. Frankovi se povedlo na okamžik zbavit tunelového vidění, které mu působil nával adrenalinu. Zaostřil za protivníkovo rameno. A spatřil giganta, nezastavitelnou hrozivou vlnu oceli a páry. Děsivý lidský výtvor připomínající ohnivý hurikán na kolejích.
Už je téměř tady! Jak jsme ho mohli nevidět!
Frank odhadl vzdálenost. Pak zavřel oči a napjal poslední zbývající síly. Věděl, že k tomu, aby nepřítele setřásl, stačit nebudou. Ale to ani neměl v úmyslu.
Vzepřel se proti lupičovu tělu, zvedl ho nad sebe, jak jen dokázal.
A pak gigant narazil do Sedienty…
Kolem se s ďábelským rachotem rozlétly zkroucené kusy kovu, třísky a jiskry. Bylo to jako nestvůrný déšť. Během okamžiku nezbylo z ocelového katamaránu nic.
„Franku!“ zařval Llanto, když se zvedl na kolena. Snažil se překřičet rachotícího giganta, jehož vagony se řítily pekelnou rychlostí pořád dál. První protivník už chvíli ležel se skelným pohledem a proťatým krkem. A druhý mu právě se zachrčením, způsobeným dírou v plicích, naposled vydechl u nohou. „Franku!“
Pinkerton se zvedl na lokti. Ve svalech mu škubalo. Na předloktí se mu táhl krvavý šrám, jak ho zranila jedna z odletujících trosek. Pomalu ze sebe setřásl mrtvolu bandity, který takové štěstí neměl, protože neležel přitisknutý k zemi. Z boku mu trčely dva dlouhé kovové úlomky.
„Franku, kde je táta?“ Mladíkovy oči byly rozšířené hrůzou.
Kolem nich se s řevem tisícihlavé armády démonů hnal gigant.
Po zemi se váleli mrtví lupiči, rozházené dřevo od ohniště a zbytky Sedienty.
A kde jsou Jeanne a lvy, pomyslel si Frank s úděsem. Ještě před chvílí jsme je přece viděli v táboře…
Po několika nekonečných chvílích gigant odsupěl do noci. Oba muži měli pocit, že ohluchli. Ticho, které nastalo, by se dalo krájet.
„Franku! Llanto!“ Ten výkřik je přivedl k sobě.
Na druhé straně kolejí stála Jeanne s Valorovým revolverem ve svěšené ruce a Ivy, která se zároveň snažila podpírat starého Goméze a na sobě udržet zbytky roztržené blůzy.
„Tati!“ Llanto přelezl koleje, aby ho mohl obejmout.
„Naše živobytí. Nechal jsem zničit naše živobytí,“ zamumlal Valor. V očích mu stály slzy.
Ale syn si toho nevšímal. „Tati!“ Chytil zraněného za paži, tak, aby se vyhnul popáleninám.
„Ošetřím vám ty ruce, paní,“ ozvala se Ivy. Pohledem se vyhýbala Johanově mrtvole. „V tábořišti se jistě najde nějaké plátno.“
„To počká. Nejdřív si zašij oblečení,“ zpražila ji Jeanne pohledem a opatrně předala zbraň Frankovi. Nechala si od něj pomoci zpátky přes koleje.
„Mimochodem, pánově,“ ohlédla se přes rameno na oba Goméze, „vlastním v Paříži parni automobil. Je hrůza, kolik údržby ta věc vyžaduje. Nevadilo by mi, kdybych si mohla vzít vás dva s sebou přes oceán a zaměstnat vás. Mám ráda spolehlivé lidi.“
Valor a Llanto jen zírali. Když jim řekla, jaký je plat, zírali ještě chvíli. Pak se Valor zmohl na přikývnutí.
„A pokud byste vy někdy sháněl práci,“ Jeanne si změřila Franka hodnotícím pohledem, „uvítala bych ve svých službách účetního, jako jste vy. Slibte mi, že to alespoň zvážíte, ano?“
