Prošel jsem kolem ladné volavky, v niž se mi na chvíli proměnila žena, zkoušející si u pouličního stánku plynové masky. Navlékla si jednu roztomile zaoblenou v barvě avokáda a pozorně se prohlížela v oválném zrcátku pověšeném na telegrafním sloupu. Líbilo se mi, jak se pohybuje, líbily se mi její brýle náruživé čtenářky i její krátký účes. Váhal jsem, jestli na mě není až příliš hezká.
Štíhlá kráska mi zmizela ze zorného pole. Dál jsem pročesával očima okolí a každou kolemjdoucí ženu posuzoval podle toho, jestli by se teoreticky mohla stát mojí přítelkyní. Ano, nebo ne; známkoval jsem je bez mrknutí oka. Nemohl jsem si pomoct. Všechno ostatní na světě ustoupilo do pozadí – nevnímal jsem krásu chátrajících staveb, pestrá lákadla pouličních prodavačů, pach černé nafty v ovzduší – zato jsem si jako posedlý měřil každou ženu, která mě míjela, zkoumal jsem, jestli se mi rozbuší srdce, odhadoval jednu za druhou podle způsobu chůze, výrazu ve tváři, pohupování ňader.
Samozřejmě bych si nedovolil oslovit neznámou ženu na ulici – sám jsem nesnášel chlápky, kteří to dělali. Bylo to pro mě spíš určité cvičení, trénoval jsem, abych svoji spřízněnou duši poznal, až se jednou objeví. A možná jsem si tak i ověřoval, zda v tomhle městě pořád existují ženy, které by ve mně dokázaly znovu zažehnout jiskru, kdybych se s některou seznámil.
A jako neodbytný nápěv se mi do hlavy neustále vracela myšlenka na Deirdre, která ve mně tu jiskru zažehla naposled, a pokaždé jsem přitom pocítil důvěrně známé bodnutí viny. Maličká, dětská Deirdre se štičím obličejíčkem.
Co udělala s mými fotkami?
Nenašel jsem je rozcupované na hromadě přede dveřmi ten den, kdy jsem se s ní rozešel. A ani v krbu se s popelem nemísily žádné ohořelé růžky (na nichž by se ještě dal rozeznat dráždivý kousek tenisky či ozdobené větve vánočního stromečku). Když jsem přišel domů, všechny moje fotky byly prostě pryč a z mého počítače zmizely i všechny jejich digitální zálohy. Vyhodila je do popelnice? Nebo je pořád ještě má?
Ztrátu těch fotek jsem pociťoval až do morku kostí. Najednou jsem neměl žádný důkaz, že mám nějakou minulost, že jsem byl kdysi dítětem. Nikdy by mě nenapadlo, že mě to zasáhne tak citelně, když o ně přijdu. Deirdre to prokazatelně chápala líp než já.
Procházel jsem zrovna kolem kavárny Jittery Joe’s, a tak jsem zvolnil krok v bláhové naději, že se mi třeba poštěstí si tam dát šálek. Jenže zvenčí pořád visela tytéž, tři týdny stará cedule s nápisem „Káva není“, a dnes pod ni přibyla ještě druhá, menší, která hlásala: „Mléko došlo“. A tak jsem bez posilnění kofeinem pokračoval dál, rovnou na svoji schůzku Rychlého rande.
V davu jsem zaznamenal pár svůdných nohou. Žena si plavně vykračovala mým směrem a brzy jsem rozeznal i její tvář. Polilo mě horko. Patřila k obětem toho tkáně rozežírajícího viru, který kdosi před pár lety ve Filadelfii vypustil. Celou jednu půlku obličeje měla propadlou dovnitř a pruh poškozené tkáně se jí dál táhl po šíji dolů, kde mizel ve výstřihu hedvábné halenky. Když na okamžik stočila pohled na mě, ze všech sil jsem se snažil dál usmívat, ale zároveň jsem cítil, jak je to nepřirozené. Chudák ženská.
Prohnala se kolem mě spěchající dredatá černoška s mocným poprsím a tribálními jizvami. Otočil jsem se za ní. Měla zadek jako plážový balon, byl přehnaně veliký, ale zároveň to bylo svým způsobem sexy.
Na Třicáté deváté ulici došlo k průlomu bambusu. Zastavil jsem se, abych se podíval. Pouliční údržbáři rozbíjeli dlažbu sbíječkami a urychleně uzavírali postiženou oblast do kruhu, aby stihli nasadit protioddénkové bariéry dřív, než se bambus rozšíří. Čtyři strážníci s tavnými puškami obstoupili kruh, spolu s půltuctem těch svých robotických krysích pidihlídačů, jako kdyby čekali, že jejich drobnou pouliční čistku co nevidět překazí parta Labilních radikálů anebo jiných teroristů. Jenže skutečným teroristům byl bambus u řiti.
Asfalt zapraskal a rozletěl se na kusy. Někteří lidé nemůžou vystát to pukání a praskání, jak bambus prorůstá dlážděním, ale mně to nevadilo. Jedna část mojí osoby fandila bambusu, a taky kudzu, kobercovému mechu a všem těm virulentním rostlinám, které šířili naštvaní, na biotechnologiích odkojení puberťáci, aby upoutali pozornost. V porovnání s betonem a asfaltem mi rostliny připadaly jako lepší řešení. A když se to vzalo kolem a kolem, bylo to neškodné dětské dovádění. Rostliny nezpůsobovaly exploze, nerozpouštěly životně důležité orgány, nezapříčiňovaly trvalé ochrnutí ani plošný úhyn koček. A nebylo zapotřebí nosit kvůli nim s sebou masku.
Nahmatal jsem u pasu ledvinku, abych se ujistil, že moje maska je svinutá a uložená na svém místě, přesně jak nás to učili ve vládním osvětovém komiksu.
„Občanku!“ vyštěkl po mně muž v bojové výstroji, poďobaný od akné, jakmile jsem zabočil za roh kolem obchodu civilní obrany. Už jsem nedokázal rozeznat, kdo je kdo. Mohl stejně dobře patřit k policii nebo k armádě jako k mafii.
Kousek od nás leželo tělo, napůl na chodníku, napůl v ulici, jedno chodidlo vyvrácené v nepřirozeném úhlu. Vozidla se mu vyhýbala obloukem.
Stál jsem bez hnutí, zatímco mi poďobanec skenoval oči stříbrnou tyčinkou. Pak ta věcička zapípala a chlapík přejel pohledem údaje na displeji, který měl připnutý k masivnímu služebnímu opasku.
„V pořádku,“ mávl na mě, abych pokračoval.
Došel jsem k pobočce seznamky Rychlého rande na Třicáté čtvrté ulici a chvíli jsem se potloukal kolem, usadil jsem se na lavičce a předstíral jsem, že si zavazuju tkaničku. Teprve když se nikdo nedíval, zaplul jsem otáčivými dveřmi dovnitř. Připadal jsem si jako naprostá nula – cítil jsem se skoro stejně mizerně, jako když jsem se v osmnácti plížil do sexshopů. Naposledy jsem se ke službám seznamky uchýlil před třemi roky. Nechtělo se mi věřit, že jsem tady zas.
Člověku připadá ponižující začínat v osmatřiceti úplně nanovo. Kolika dalším ženám budu muset vylíčit všechny svoje historky, přeříkat svoje nejlepší vtipy, přiznat, jakou hudbu poslouchám, a vysvětlit, jak jsem přišel k té jizvě na krku? Dalším třem? Nebo jedenácti?
„Přišel jsem na schůzku v deset hodin,“ oznámil jsem recepční s tlustou vrstvou mejkapu, jaký občas nosí ženy dosud příliš mladé, než aby chápaly, že méně je někdy více.
Recepční mě zavedla do mojí místnosti, předvedla mi, jak mám nahrát vitálové parametry a bio-video ze svého nosiče, pomohla mi nasadit si VR vybavení a zmizela za dveřmi. Potily se mi dlaně.
VR prostředí bylo poněkud tuctové, ale působivé: seděl jsem v karmínově červeném ušáku na břidlicovém nádvoří, v srdci půvabných francouzských zahrad. Po mojí levici tryskala voda ze středu fontány, kde se k nebesům vypínala okřídlená vodní nymfa. Po pravici se mi táhl záhon dokonalých žlutých tulipánů, které se pohupovaly v lehkém vánku. Zahrady se nacházely v údolí chráněném bělavými vrcholky vysokých hor; z jeskyně v úbočí jedné hory vyvěral vodopád a padal do jezera pod sebou v naprosté harmonii s bílým šumem fontány.
„Pět minut do vaší první schůzky,“ oznámil mi sladký ženský hlas, linoucí se odněkud z oblohy. Zauvažoval jsem, jestli k ženským klientkám promlouvá mužský hlas.
„Zrcadlo, prosím,“ požádal jsem, abych zkontroloval, jestli mi na obočí náhodou neulpěla šupinka kůže. Ve virtuálním prostředí bylo všechno zářivě dokonalé, s výjimkou nás, kteří jsme sem přišli na schůzku – byli jsme, co jsme byli, replikovala se sem pouze naše věrná podoba.
„Děkuji.“ Zrcadlo zmizelo. Při schůzkách naslepo je vždycky lepší nemít zrcadlo na očích – samotná záležitost nutí člověka k sebereflexi až až.
Ve vzduchu nalevo se objevily vitály mojí první partnerky spolu s displejem detektoru lži, který byl momentálně nečinný. Jmenovala se Maura (což ve skutečnosti nic neznamenalo; spousta žen neuváděla svoje pravé jméno, aby snížily riziko, že je pak budou pronásledovat psychopati), bylo jí třicet pět, žila v Trentonu a pracovala jako lékařka. Poslouchala fuzz-jazz, milovala hudbu k videohře Postal a ráda běhala. Čekalo mě osmatřicet tříminutových schůzek. Párkrát jsem se zhluboka nadechl, abych se na ně připravil.
Maura se vizualizovala u stolku v křesle naproti mně. Měla husté obočí, špičatou bradu a dlouhé úzké nozdry, do kterých bylo vidět pokaždé, když se na ni člověk podíval. Lehce aristokratický zevnějšek. Pozoruhodné.
„Ahoj, Jaspere. Ráda bych ti položila několik otázek. Když potom budeš chtít, můžeš se ptát ty mě.“ Mluvila rychle, ale vzhledem k tříminutovému limitu to bylo přiměřené.
„V pohodě,“ přisvědčil jsem. Znenadání mě začal svědit nos. Odolal jsem pokušení se poškrábat. Škrábat se nebo se i jinak dotýkat obličeje je naprosté tabu, chcete-li na někoho napoprvé udělat co nejlepší dojem.
„Kolikrát jsi podvedl svoji ženu nebo přítelkyni?“
Vytřeštil jsem na ni oči. To si snad musela dělat legraci. Co je tohle za úvodní otázku?
„Míň než dvanáctkrát,“ odpověděl jsem nakonec.
Maura mě zpražila pohledem, stejně jako to dělali moji učitelé na základce, kdykoli jsem schválně provedl něco špatného.
„Je prohlášení o výši tvého platu pravdivé?“
„Víceméně.“ Ne že by plat, který jsem uvedl, byl nějak závratný. Kdybych chtěl doopravdy lhát, číslo v té kolonce by bylo mnohem působivější.
„Máš nějaké bizarní sexuální úchylky?“
„Co je podle tebe bizarní?“
Znal jsem tenhle typ. Měla za sebou pár špatných vztahů a teď se soustředila spíš na to co nechce, než co chce. Chodit s ní by bylo jako motat se mezi nášlapnými minami. Už teď na mě byla naštvaná za všechno, čeho bych se vůči ní mohl nechtě dopustit, kdyby si se mnou začala.
Když vyčerpala svoje otázky, taky jsem se jí zeptal na pár věcí: Ukradla jsi někdy ze supermarketu nákupní vozík? Kterou písničku od Utonulých najád máš nejradši? Cože, ty neznáš Utonulé najády? Aha, tak to by mohl být problém. Předstíral jsem, že si dělám poznámku; nezdálo se, že moji ironii postřehla. Nakonec se rozplynula a já se s pocitem zadostiučinění poškrábal na nose.
Další byla Viktorie. Byla moc tlustá, nebo spíš mohutná a hranatá, a měla k tomu robustnímu tělu nepoměrně hubené nohy. Během hovoru jsem si v duchu nejdřív vyčítal, že jsem povrchní, a vzápětí zase, že jsem na sebe zbytečně přísný: krása je důležitá; sice to není to jediné, na čem záleží, ale svoji roli hraje, a já nebudu předstírat, že ne, jen abych potěšil svoje méně půvabné kamarádky, které by si přály, aby to tak nebylo. Moje přítelkyně musí být přiměřeně okouzlující, alespoň v mých očích. A mně dovedou učarovat především vytáhlá stvoření s permanentně pootevřenou pusou. A taky ty nesmělé, společensky neohrabané typy žen, na jaké člověk narazí ve veřejných knihovnách.
Když se Viktorie rozplynula, čistě ze zdvořilosti jsem si stáhl její bio-video. Nehodlal jsem si ho pustit, ale připadala mi milá a nechtěl jsem ranit její city. O pár vteřin později si ona stáhla na oplátku mé.
Gizelle byla pekelně rozkošná Latinoameričanka. Prohlídla si mě od hlavy k patě a ohrnula ret. Bylo to nepatrné ohrnutí a rtík se hned zase vrátil na svoje místo, ale za ta léta už jsem si vyvinul citlivý radar na odmítavé posunky.
„Ahoj,“ pozdravila trochu odměřeně.
„Ahoj,“ odpověděl jsem. „Hele, z toho, jak se tváříš, jsem pochopil, že asi nebudu tvůj typ.“ Nehádala se. „Co kdybychom si teda těch pár minut oba trochu orazili, místo aby ses nutila předstírat zájem?“
Gizelle pokrčila rameny. „Proč ne.“ Přivolala si zrcadlo a vytáhla z tašky rtěnku.
Já si mezitím představoval Deirdre, jak po hrstech hází do kanálu všechny fotky, které jsem měl.
Na jedné jsem byl já, jak nastupuju do autobusu v první den školky. Na jiné moje sestra Jilly, jak v Hollywoodu pokládá ruku do otisku dlaně Shirley Temple. Na další dědeček, pyšně zvedající rybu, kterou ulovil. A zase já, usazený na přední verandě našeho domu v Trentonu, přesně na stejném místě, kde jsem jako desetiletý snědl podvrženou lentilku M&M.
Nikdy se nepřišlo na to, jak se Labilním radikálům podařilo dostat závadné lentilky do sáčků, ale řekl bych, že když někdo dokáže vyrobit lentilky, které prudce nabobtnají, jakmile se čokoláda uvnitř dostane do kontaktu se slinami (ale zase ne tak prudce, aby k tomu došlo už v ústní dutině oběti), poradí si i s tím, jak jednotlivá balení otevřít a zase zalepit. Sabotáž lentilek M&M představovala přesně ten druh sadistické akce, v níž se smysl pro dramatický účinek snoubil s prvkem náhody tak geniálně, že se z toho pro Labilní radikály stala poznávací značka, odlišující je od řadových teroristů.
Jilly byla tenkrát u toho. Už nevím, co jsme tehdy dělali, ale pamatuju si, že ta lentilka byla zelená. Když jsem ji rozkousl, zdála se mi uvnitř jakoby trochu křídovitá, ale chutnala sladce a čokoládově, a tak jsem ji spolkl jako ostatní.
Jenže tahle nesklouzla krkem dolů – cítil jsem, jak se mi uvnitř zaklínila, jako když se vám nepovede spolknout tabletku. Polykal jsem ze všech sil, ale nepomáhalo to a já se začal cítit, jako bych měl v krku švába, který se tam kroutí a tlačí do všech stran. Jilly se mě ptala, jestli jsem v pořádku, a bouchala mě po zádech.
Nemohl jsem se nadechnout – lapal jsem po dechu a vycházelo ze mě takové to děsivé chrčení. Jilly se rozkřičela, aby přivolala mámu. Mámě stačil jediný pohled a hned začala volat o pomoc. Naproti nám bydlela zdravotní sestra, která mi zachránila život. Nepamatuju si, jak se jmenovala, ale byla kudrnatá a blonďatá. Položila mě na záda, vrazila mi do krku prst a vyjekla: „Ježíšikriste, co to tam má? Čím se to ládoval?“ Tou dobou už jsem měl hrdlo úplně ucpané, ležel jsem na verandě, po tvářích se mi koulely slzy a já se díval do tváří nad sebou a dusil se.
A pak se něco stalo. Pochopil jsem, že umírám. Byl jsem si tím jistý. A tak jsem přestal bojovat, přestal jsem se pokoušet dýchat. S otevřenou pusou jsem zíral na mámu, potom na Jilly, která pořád vykřikovala moje jméno. Chtěl jsem jí říct, že je to v pořádku, že už se nebojím.
„Sežeňte mi nůž!“ vykřikla odněkud z veliké dálky zdravotní sestra, a moje máma se rozběhla pryč a já jsem cítil… úlevu. Ano, umíral jsem, ale všechno bylo v pořádku.
A zatímco jsem sledoval, jak se k mému hrdlu blíží nůž, a ani pak, když jsem ucítil bodnutí a jak mi po krku stéká teplá krev, pořád jsem v sobě nemohl najít strach. Sestra mi přikázala, abych dýchal, ale já necítil žádnou potřebu, dokud mi silně nezatlačila na hrudník, takže už jsem neměl na vybranou, otvorem, který prořízla, vystříkla červená pěna a já se tou dírou v krku nadechl.
Když jsem se pak vrátil z nemocnice domů, sedl jsem si na verandu a prohlížel si svět. Mysleli si, že jsem v šoku, ale tak to nebylo. Byl jsem u vytržení. Bylo mi, jako kdyby každá molekula na světě byla umytá a svítila novotou, včetně těch uvnitř mě samého. Díval jsem se, jak vítr žene po trávníku polystyrénovou krabičku z rychlého občerstvení, a překvapovalo a těšilo mě každičké její drcnutí a přetočení. Vdechoval jsem letní vítr a v plicích mi praskalo elektrickými náboji. Pochopil jsem, že všechno, naprosto všechno, je v pořádku.
Ten pocit už mi zůstal. Když jsem kráčel k autobusové zastávce, poskakoval jsem jako splávek na vodní hladině. A ještě o celé roky později jsem v sobě mohl kdykoli zapátrat a ten hřejivý pocit objevit – kdykoli jsem potřeboval, mohl jsem si ho nabrat plnou hrst a nechat se jím celý prostoupit. Teprve když už jsem byl skoro dospělý, najednou jsem zjistil, že je pryč, že jsem svůj lentilkový pocit vysál do poslední kapičky. Čas od času jsem ho v sobě zkoušel znovu vyvolat, ale i když jsem si dovedl vybavit, jaké to bylo, už se mi nikdy nevrátil. Zbyla mi po něm jen fotografie té verandy, kde se to stalo. A když mi ji teď Deirdre sebrala, už jsem neměl ani to.
Moje úvahy přerušila další žena, která se vizualizovala. Seděla na kolečkovém křesle.
Když jsem Rychlé rande zkoušel poprvé, myslel jsem, že nejtěžší na tom bude během pouhých tří minut prokázat, že jsem chytrý, milý a sebejistý muž. Ve skutečnosti bylo nejtěžší zamaskovat nezájem a zklamání.
Absolvoval jsem s May ou povinné zdvořilostní tanečky – ‚taky mě těší, že tě poznávám’ – a už potřetí toho dne jsem se při tom snažil udržet na tváři křečovitý úsměv.
Podle nepatrného a jakoby gumového pohybu rukou, jímž mi Maya pokynula na uvítanou, jsem usoudil, že se stala obětí viru Polio-X, který ve dvaadvacátém zdecimoval celý národ a stále figuroval na žebříčku čtyřiceti nejhorších. Říkal jsem si, kde bere tu drzost přijít do seznamky a vyvolávat v nás pocity viny za to, že odmítáme tělesně postiženou. Pak jsem ale tu iracionální, pravěkou část svého mozku zpacifikoval a došlo mi, jak je to ode mě neuvěřitelně nespravedlivé. Maya přece nikomu nekroutila rukou. Ale šance, že bych se s ní mohl dát dohromady, byla nulová. Kolečkové křeslo na mě bylo trochu moc. Nepatřil jsem k lidem, kteří se rádi obětují, netoužil jsem po ženské, které bych musel utírat zadek, kdyby to mělo být to, co potřebovala. Prostě jsem to v sobě neměl. Možná že ani neumím dávat a obětovat se dost na to, abych vůbec někdy prožil skutečný, fungující vztah. Ale aspoň jsem v tomhle ohledu upřímný.
„Takže ty jsi ekonomka?“ připadl jsem na příhodné téma, kterým bychom zabili vyměřený čas a já ji přitom snad i dokázal přesvědčit, že o ni sice nemám zájem, ale přesto mi připadá docela zajímavá. „Jak bys jako odbornice zhodnotila současné poměry? Máš představu, kdy se trh zase postaví na nohy?“
„Panečku, tomuhle ty říkáš osobní otázka?“ Hlas jí přetékal ironií – pochopila, o co se snažím, a dávala mi to najevo.
Rozpačitě jsem se zasmál.
„Trh už se na nohy nepostaví,“ pokračovala. „Bude se to už jenom zhoršovat, a nakonec se zhroutí úplně.“
Znovu jsem se rozpačitě zasmál.
„Myslíš, že si z tebe utahuju,“ konstatovala.
„Jednou se karta přece musí obrátit.“
„Nemusí,“ opáčila. „Dinosauři se toho taky nedočkali.“
„No dobře,“ ustoupil jsem. Trochu jsem čekal, že mi vzápětí začne přednášet o konci světa a pak se zeptá, jestli jsem se usmířil s Ježíšem.
„Koukám, že mi nevěříš,“ ukázala s určitou vlídností na detektor.
„To přece není otázka víry. Chápu, že věříš tomu, co říkáš, a nepochybuju, že jsi ve svém oboru dobrá, ale nakolik si můžeš být opravdu jistá takovým tvrzením? Upřímně?“
„Tímhle si je dneska jistý každý Nobelovkou oceněný ekonom,“ prohlásila. „Ekonomika zvolna spěje k finálnímu kolapsu. Jen si vzpomeň na všechny ty děsivé varovné zvěsti o globálním oteplování, přelidnění, vyčerpání zdrojů, ničení deštných pralesů, vyvražďování velryb. Nic ti to neříká?“
„Mhm, mhmm,“ zahučel jsem nejistě. Očividně jsem nezvolil dobré téma. Kolik času mi s ní ještě zbývá přetrpět? Minuta, čtyřicet šest sekund.
„Ty zvěsti nebyly do větru. Miliardy lidí umřou, než to celé skončí.“ Ukázala bradou na displej mého detektoru. Podíval jsem se. Byla na sedmadevadesát procent upřímná. Ani trochu nepřeháněla.
Měla zajímavou tvář. Veliká, široká ústa, odhalující řadu zubů – taková, jakým jsem pro sebe odjakživa říkal žraločí – a děsivé, světle modré oči, jako kousky oblohy zahalené do jemňounké, průsvitné tkaniny. Kdyby tak nebyla na kolečkovém křesle… Jenže kdyby nebyla na vozíku, neměl bych u ní šanci. Kdybych se nějak dokázal smířit s tím, že je ochrnutá, zřejmě bych tím přistoupil na cosi jako sňatek z rozumu, o jakých všichni předstíráme, že se ve světě pravé lásky a vztahů nedějí: ona vezme za vděk nevyzrálým klukem s velkým nosem a brunátným obličejem a já získám ženu mnohem přitažlivější, než se mi kdy mohlo snít, až na to, že je na vozíku a její ruce a nohy nejsou skoro k ničemu.
„Proč nás teda nikdo z nich nevaruje?“ zeptal jsem se, aniž bych si vlastně přál slyšet odpověď. Musel jsem ale něco říct, protože jsem tam už dobré tři Čtyři vteřiny seděl beze slova.
Zasmála se. „Celé roky to vytrubují hlásnými troubami! Zrovna před pár týdny vyšel článek v New York Times. Jenže akademiky nikdo neposlouchá. Být chytrý už vyšlo z módy.“
To byl pádný argument. A je fakt, že za posledních deset let se všechno jenom zhoršilo. Výpadky elektřiny, válka, padesát sedm odnoží teroristů, problémy s nedostatkem vody, epidemie.
Připomnělo mi to příběh o žábách, o tom, že když je strčíte do otevřeného hrnce s vodou a hrnec postavíte na hořák, budou v něm dřepět, dokud se neuvaří, protože nemají dostatečné rozlišovací schopnosti, aby včas zareagovaly, pokud se teplota vody mění postupně. Můžou z hrnce kdykoli vyskočit, jenže jejich malé mozečky nedokážou rozhodnout, že právě nastala ta správná chvíle to udělat. A tak se uvaří.
Pohlédl jsem do Mayiných vážných, průsvitných očí a zkusil přijmout tu její bezútěšnou, pustou vizi budoucnosti, plnou epidemií a hladomorů, much bzučících nad mrtvolami a ozbrojenců s tlustými zátylky.
Copak je doopravdy možné, aby se všechno už jenom zhoršovalo? Opravdu by ekonomika mohla zkolabovat? Teď už jsem si nebyl jistý, že ne.
„To by bylo něco strašného,“ řekl jsem nahlas to jediné, co mě napadlo.
Maya zalétla pohledem k displeji a nepatrně přikývla na souhlas. „Promiň, že jsem to na tebe tak vysypala. Vím, že kvůli tomu tady nejsme. Ale zeptal ses sám.“
Zhluboka se nadechla a usmála se na mě tím svým žraločím úsměvem.
„Vlastně, teď mě napadá, jestli ses neptal jenom na to, jak máš naložit s penězi,“ zamyslela se. „Být tebou, investovala bych všechno do střeliva.“
Zasmál jsem se a na moment mi blesklo hlavou: možná. Měla v sobě cosi, co ve mně probouzelo hřejivý, téměř nostalgický pocit.
Chvíli jsme seděli mlčky a naslouchali zurčení fontány.
„Tak co,“ odkašlala si pak, „neznáš nějaký dobrý vtip?“
Zasmál jsem se. „To víš, že jo. Byl jednou jeden chlápek, tak trochu hňup…“
Pak se Maya rozplynula, a to bylo moje štěstí, protože jsem si nepamatoval, jak ten vtip končí.
Načetl se mi další profil, ale přišlo mi zatěžko se na něj soustředit. Danielle, třicet jedna let, poradkyně v oboru energií (neměl jsem ani zbla tušení, co to znamená), vdova, s dvanáctiletou dcerou. Potřeboval jsem čas, abych mohl přemýšlet.
Danielle se vizualizovala u stolu naproti mně.
„Ráda tě poznávám, Jaspere!“ vyhrkla a nadšeně při tom potřásla hlavou. Byla velice živelná, měla takový italský šmrnc a moc hezké rty.
Marně jsem se pokoušel udržet krok s jejím elánem, a ona zřejmě nepostřehla, že s ní mluvím ochromený panikou. Zeptala se mě na moji práci a já se zeptal na její. Prohodila několik dvojsmyslů, s nimiž jsem si neuměl poradit – flirtování mi nešlo, ani když jsem byl v kondici. Uvažoval jsem, jak asi ovdověla.
Když jsem byl mladší, bral jsem jako samozřejmost, že přes občasné války, kalamity či ekonomické propady se celkový stav věcí v podstatě nemění. Jenže lidé si už od úsvitu dějin způsobovali utrpení téměř nepřetržitě. A čím efektivnější metody k tomu časem dokázali využít, tím víc utrpení logicky způsobovali. Jakmile se v oblasti biotechnologií pokročilo tak daleko, že každý trochu bystřejší amatér mohl téměř za hubičku vyvinout nakažlivé organismy a způsobit epidemii, bylo přirozené, že někteří to i provedou.
Najednou mi připadalo, že je to nabíledni. Žiju v čase apokalypsy. Sedím v seznamovacím středisku uprostřed pomalu se završující zkázy. Nic se neobrátí k lepšímu, jak nám to vláda slibuje, všechno se už bude jen čím dál víc zhoršovat.
Danielle prohlásila, že mě nesmírně ráda poznala; řekl jsem jí něco v podobném duchu, ačkoli jsem vůbec nevěděl, jestli jsem nebo nejsem rád, že jsem ji poznal. V hlavě mi teď bez ustání zněla jedna písnička, takový hodně starý flák o tom, že jestli náš svět spěje ke konci, měli bychom s tím, co kolem nás ještě zbývá, naložit co nejlépe. Zvláštní věc, jak si ty správné songy vždycky najdou cestu do naší hlavy dřív, než si toho vůbec všimneme.
Když se Danielle rozplynula, podíval jsem se na vodní nymfu. Vzpínala ruce k nebesům a z úst jí tryskal gejzír vody. Její křídla byla vzhledem k tělu příliš malá, takže to budilo dojem, že kdyby se skutečně odhodlala vzlétnout, bylo by to pro ni vyčerpávající – utrpení – žádná majestátní svoboda plynulého orlího letu, ale spíš potrhlé třepotání netopýra.
Několik dalších tříminutových schůzek jsem vnímal jako v mlze. Představila se mi Savita, útlá Indka s velikýma laníma očima a dlouhými černými vlasy přehozenými dopředu přes jedno rameno, jak to indické ženy mají ve zvyku. Po ní se objevila Keira, která měla takové kruhy pod očima, že mi tím připomínala mývala. Přes lomoz hroutícího se světa a šustění cupovaných fotografií jsem musel napínat sluch, abych vůbec rozuměl, co říkají.
Pak přišla na řadu Emily, která ze sebe chrlila špatné vtipy a čpěla zoufalstvím.
Většina lidí nevydrží být sama. Mám známé, co se rozvedou a vzápětí už se podle strategie „nejlepší z dostupných“ zoufale rozhlížejí kolem, aby v řádu řekněme tří měsíců našli tu nejpoužitelnější osobu v okolí, která je zrovna taky sama, a okamžitě se s ní vrhnou do nového manželství. Nesnesou pomyšlení na to, že by nežili s nikým. Jako by ten jas byl příliš prudký – rychle se utíkají schovat do nejbližšího stínu.
Když člověk nemá žádné závazky, žije neustále na hraně. Partnerství poskytuje pocit bezpečí a myslím, že ty, kdo si nedají pozor, to může ukolébat až k samolibé spokojenosti a životní lenosti. Jako by ztratili potřebu žít život naplno. Když je člověk sám, nemá žádnou záchrannou síť. Víc riskuje. Pokud šlápne na minu a přijde o nohu, nikdo ho na vozíku tlačit nebude. Když se napije mléka říznutého srážecím činidlem, žádný věrný druh mu po prodělané mrtvici nebude utírat sliny na bradě.
Další žena se podle profilu jmenovala Bodil Gustavsonová. Třiatřicet let, výtvarnice. Vizualizovala se. Srdce mi začalo bít těžkými, pomalými údery.
Byla to Deirdre. Ježíšikriste, seděla přede mnou Deirdre!
„Panejo, tak tohle bude zábava,“ odtušila úvodem. Cucala zelené lízátko, což ve mně vyvolalo vzpomínky, které jsem zase hodně rychle vytěsnil.
S Deirdre jsem se seznámil na vernisáži Newyorské univerzity, na výstavě klauzurních prací absolventů výtvarné katedry, kam mě pozval můj kamarád Cuddy, tamní profesor. Deirdre sice k umělecké branži tak nějak přináležela, ale nepatřila ani k členům katedry, ani ke studentům – byla spíš katederní fanynkou. Ten den měla kolem krku pověšených šest nebo sedm obručí, které zdůrazňovaly její labutí šíji, a na sobě obtažený černý trikot, podtrhující obrovské poprsí.
Byl to její zjev, co mě k ní tehdy přivábilo? Je možné, aby všechny ty žvásty o osudové jiskře, která mezi dvěma lidmi přeskočí, měly ve skutečnosti základ v tak primitivním a pravěkém principu, že si to ani nedokážeme připustit? Jestlipak by se mi v těle začala třepotat tatáž elektrizující hejna motýlů, když jsem Deirdre prvně uviděl, kdyby měla hrudník plochý jako můj strejda Ted?
Pálilo jí to jako raketovému motoru, měla lehce vystouplé oči a okouzlující drobné ručky, které si pořád musely s něčím hrát. Bylo na ní poznat, že už má něco za sebou, jenže to v téhle době platilo pro každého z nás. A měla v sobě něco z dítěte, co způsobovalo, že jsem tál jako zmrzlina na chodníku uprostřed července.
Teprve když mi ukázala svoji sbírku nahrávek z tísňových volání, začalo mi to dělat starosti. Měla jich tisíce, přehledně uspořádané podle druhu záchranné služby. Přehrála mi několik svých nejoblíbenějších záznamů – lidé na nich do telefonu ječeli, někteří po telefonu umírali. Měla nahrané hlasy šestiletých dětí, jak operátorovi na tísňové lince říkají, že mamince zmodral obličej a dělá se jí pěna u pusy. Měla nahrané ženy oznamující bezbarvým hlasem, že byly právě hromadně znásilněny skupinou útočníků. Prohlašovala, že je to nový druh umění. Mně připadalo, že je ve skutečnosti prastaré.
„Takže, Jaspere – jmenuješ se Jasper, viď? –, pověz mi, čím by pro tebe měla být ideální partnerka?“ zeptala se Deirdre a ukázala na mě lízátkem.
„Cos udělala s mýma fotkama?“
Volal jsem na policii, ale tam mi řekli, že drobná krádež už se nepovažuje za stíhatelný trestný čin. Museli svoje prostředky přerozdělovat podle priorit. Když se hroutí svět, s prkotinami se nikdo nemaže.
„Naser si, Jaspere. To ses z toho, žes mi dal kopačky, tak rychle vylízal? Neříkals náhodou, že budeš potřebovat aspoň půl roku, než na nějaký nový rande jenom pomyslíš?“
„Nakonec to bylo jednodušší, než jsem čekal, vzhledem k tomu, žes mě okradla a tak.“
Toho dne, kdy jsem se s ní rozešel, mnou otřáslo, s jakou nenávistí v očích se Deirdre dokáže podívat. Teď mě probodávala stejným, jako nůž ostrým pohledem.
„Řekni, stýská se ti po nich?“ Vyhrnula si staromódní blůzku se stojáčkem, potištěnou květinovým vzorem, a natřásla přede mnou ňadra. Vpil jsem se do nich žíznivým pohledem narkomana, který se sápe po jehle.
„Máš ty moje fotky ještě u sebe? Co jsi s nima provedla?“ Zeptal jsem se znovu, zatímco mi oči těkaly od její tváře k těm zduřelým, vzrušeným růžovým bradavkám.
Deirdre spustila blůzu a uhladila si záhyby látky na těle.
„Ty semínka papriček, co jsme zaseli na požárním schodišti, se všechny ujaly,“ oznámila mi. „Vyrostly a jsou na nich krásný červený, zelený a fialový papričky… Jenže si nepamatuju, který z nich jsou ty doopravdy pálivý, takže si netroufám žádný ochutnat.“
Tehdy jsme spolu prožili hezký den, sázeli jsme papričky a žebrovím požárního schodiště k nám pronikaly pruhy slunečního světla.
Na kratičký moment jsem zauvažoval, že bych se vrátil zpátky do sedla a pokračoval v té divoké jízdě na hřbetě chaosu, kterou představoval život po boku Deirdre; že bych se podvolil jejímu temnému kouzlu a připustil, aby můj soukromý život odrážel násilí, které bylo všude kolem mě. Kdyby nic jiného, aspoň bych se přestal cítit provinile, že jsem ji odkopnul.
Když už s nějakou ženou spím, začnu si připadat zodpovědný za to, jestli je šťastná. A cítím to tak, že tu zodpovědnost už mám napořád. Nevím, proč to tak mám, ale možná že za nějaké dva tři roky u psychoterapeuta bych na to přišel.
Představil jsem si její sbírku tísňových volání a ten naprostý nedostatek soucitu, s nímž mi ty nahrávky pouštěla. Účinkovalo to jako utišující opiát, který ve mně zabil úvahy o tom, že bychom se k sobě vrátili.
„Promiň,“ hlesl jsem.
Deirdre se rozplynula.
Stáhl jsem si její bio-vid. Nemohl jsem odolat. Chtěl jsem vědět, jak se Deirdre prezentuje potenciálním partnerům. Měla videokameru se záběrem tři sta šedesát stupňů, která běžela čtyřiadvacet hodin denně – samozřejmě pro umělecké účely –, takže si mohla vybírat z množství nahrávek zachycujících téměř celý její dospělý život. Použila nějaké rajcovní sexuální scény? Nebo ten ohavný incident s rukojmími, který se odehrál v jejich činžáku? Byl jsem v jejím bio-vidu já?
Nevydržel jsem čekat – přehrál jsem si to hned, během šedesátivteřinové pauzy před další schůzkou.
Video začínalo pohledem na jedenácti nebo dvanáctiletou Deirdre, jak dřepí u zdi garáže na malé zahradě s hromadou dříví v pozadí. Rozesmátá Deirdre odněkud vytáhla veliké červené rajče a podržela ho před kamerou. Scéna plynule přešla do další: osmiletá Deirdre v pyžamu, sedící se zkříženýma nohama na dřevěné podlaze, jak skládá puzzle a kousky skládačky jsou poházené všude kolem ní. Další výjev: Deirdre zavalená vánočními dárky, jak sedí v závějích roztrhaného balicího papíru vedle mojí sestry Jilly před naším vánočním stromem a obě se blaženě usmívají. Deirdre, nastupující do mého školního autobusu v první den školky, mávající na rozloučenou mojí mamince. Deirdre, jak šlape na veliké tříkolce a vzadu za ní stojí v káře můj bratranec Jerome a rukama se jí opírá o ramena. Deirdre s naší rodinou na prázdninách v Portoriku, dohněda opálená, s šesti květinovými girlandami okolo krku. Deirdre sedící na verandě domu, kde jsem jako dítě vyrůstal, dokud ho z půlky nesmetlo tornádo.
Byla to brilantní montáž, jedna prchavá momentka přecházela do druhé, všechny šťastné, plné krásných vzpomínek, všechny převzaté z mých fotografií, s Deirdre místo mě.
Rozbrečel jsem se u toho. Ta montáž byla tak dojemná, že mi z toho pukalo srdce. Najednou jsem si hrozně moc přál, abych mohl Deirdre kus svého dětství dát – přenechat jí tu zahradu, skládačku, prázdniny, nahradit tím všechno to, co si Deirdre v dětství doopravdy prožila. Ačkoli jsem neměl ponětí, co přesně si Déirdre v dětství prožila.
Ale příčilo se mi i jen si to představit. Jednou jsem se jí zeptal na tu malou jizvičku, kterou měla pod bradou. Řekla mi, že ji má od knoflíku, který měl místo oka její medvídek. Stalo se to, když ji tím medvídkem uhodil její nevlastní otec.
Kdo ví, možná že vzhledem k tomu, jaké vzpomínky se to Deirdre snažila odsunout do nejzazších koutů svojí paměti, se vlastně držela docela dobře. Těžko říct.
Když vybledl poslední obraz a monitor potemněl, znovu mi na mysli vytanul rozhovor s vozíčkářkou, jak že se jmenovala – s Mayou. Takové dětství, jaké jsem měl já, už nikdy nikdo mít nebude. Ne ve světě, kde děti musí nosit plynové masky, procházet bezpečnostními kontrolami a utíkat před hladovými toulavými psy ze strachu, že je možná někdo vycvičil, aby vyhledávali davy lidí, a pak jim do těla voperoval bombu.
U mého stolku se vizualizovala půvabná rusovláska. Seděl jsem tam jako uslzená, vzlykající hromádka neštěstí. Otřel jsem si oči. Rusovláska předstírala, že to nevidí.
„Omlouvám se,“ obrátil jsem se k ní. „Necítím se moc dobře. Nebudu už dál pokračovat. Neber to osobně.“
Ukončil jsem sezení.
Po kráse virtuální zahrady mi skutečná místnost připadala ošumělá a špinavá. Brečel jsem dál, vyděšený cizím hrdelním zvukem ve vlastním hlase. Cítil jsem, jak se moje naděje na lepší zítřky, modré nebe a přítelkyni s kulatým nosíkem ode mě odlupuje jako odumřelá kůže a jak jsem bez ní najednou obnažený a citlivý.
Vylekal jsem se, když znenadání naskočilo rozhraní s volbami. Dlouhou dobu jsem jenom civěl na zmenšené obrázky všech žen, s nimiž jsem se na schůzce seznámil. Pak jsem začal označovat profily. Nepustil jsem si žádný bio-vid, rovnou jsem klikal na profily a vybíral ženy, s nimiž bych se možná chtěl vídat. Označil jsem Danielle, tu italskou barbínu; Savitu, indickou princeznu; a ještě tři čtyři pět dalších.
U vozíčkářky jsem zaváhal.
Kýchl jsem, utřel jsem si nos do rukávu a znovu si prohlédl její usměvavou fotografii.
Cítil jsem se s ní spojený. Byla můj sensei – napráskala mi holí, abych prozřel a nahlédl pravdu. Označil jsem i její profil. Vem to čert.
Pak jsem přišel k profilu Deirdre.
Neoznačil jsem ho a můj obvyklý kolotoč neurotických úvah o Deirdre se nerozjel. Cítil jsem vroucí lítost, nic víc.
Někde jsem četl, že si svoje partnery vybíráme ze skrytých příčin, které tkví hluboko v naší osobní minulosti, a že si pořád dokola volíme stejné typy – děláme stejné chyby –, dokud to nerozluštíme.
* * *
Když spustila siréna civilní obrany, byl jsem zrovna na cestě domů. Vytáhl jsem plynovou masku a navlékl si ji přes nos a pusu jediným zručným pohybem, jako pohotový pistolník. Lidi o překot utíkali schovat se do domů – jejich masky (v nepřeberných varietách tvarů a barev) a napjatá, přihrbená ramena z nich dělaly jakési podivné šimpanze.
Proběhla kolem mě šestice kluků v cihlově červených maskáčích – v rukou svírali krátké hranaté zbraně a mávali jimi, jako by to byly krabičky s obědem. Uhnul jsem jim z cesty. Nabírali je čím dál tím mladší, kurvafix.
Šel jsem dál, užíval jsem si sluneční paprsky na tváři i lehký odpolední větřík. Uvědomil jsem si, jak mi je lehko. Bez námahy jsem se zhluboka nadechl. Bylo to, jako by ze mě zničehonic spadlo všechno, do čeho jsem časem zarostl, aniž bych si toho byl vědomý. Už hrozně dlouho jsem ten pocit nezažil, ale poznal jsem ho okamžitě – vrátil se mi můj lentilkový pocit.
Vylovil jsem z kapsy telefon a z druhé jsem vytáhl tištěný výjezd vytříděných telefonních čísel z Rychlého rande.
„To šlo rychle,“ konstatovala Maya.
„Na rovinu, přes to kolečkový křeslo bych se nepřenesl. Doufám, že se neurazíš, ale chci s tebou mluvit upřímně,“ vysypal jsem ze sebe. V dálce pořád houkala siréna.
„Fajn. To je všecko, cos mi chtěl říct?“
„To jen, abych tě zbytečně nezdržoval. Nechci nikomu ublížit. Chtěl jsem–“
Chtěl jsem jí říct, že svět je pomíjivý a nádherný. Chtěl jsem jí říct, že bílé větrníky na střechách zčernalých, rozpadajících se budov se všechny otáčejí unisono a že za to, že jsem si toho všiml, nějakou záhadou vděčím právě jí.
„Chtěl jsem tě poprosit, jestli bys mi mohla věnovat trochu času. Kdybys mi dala trochu svého drahocenného času, slibuju, že ho nepromarním.“
Maya neodpověděla. Zaslechl jsem něco jako smrknutí a napadlo mě, že možná brečí.
„V tom jsem dobrý – umím prožívat přítomnost,“ dodal jsem.
„Tak fajn.“ Měl jsem pravdu, vážně brečela. Znělo to, jako by si utírala nos do papírového ubrousku. Pak mi došlo, že to není možné.
Proletělo mi hlavou, že když Mayů napadl virus Polio-X, možná při tom zažila něco podobného jako já, když jsem spolkl tu svoji lentilku. Zdálo se mi, že chápe, co chci říct.
„Potíže mi dělá ta druhá část: dokud nás smrt nerozdělí.“
„Kdo může předem říct, jak by se měl odvíjet něčí život?“ namítla Maya. A to byla pravda. Kdo může něco takového říct?
* * *
Z našich sedadel na horní tribuně vypadali filadelfští hráči jako kapesníčky upuštěné na trávník, bylo tu však takové ticho, že jsem mohl slyšet, jak hráč na spojce ve vnitřním poli udusává nohou zem, aby zarovnal neviditelný dm.
Zalovil jsem v sáčku pro burák. Dokonce i šustění celofánu se zdálo nemístně hlasité, jako bychom nebyli na zápase, ale v divadle. Napůl jsem čekal, že na mě někdo zasyčí, když jsem mezi palcem a ukazovákem rozmáčkl skořápku. Odloupl jsem vrchní část, vhodil si jeden hnědočervený burák do pusy a pak jsem se natáhl k Maye a nabídl jí ten druhý. Sevřela mi prsty mezi rty a zazubila se, když jsem po ní střelil pohledem.
Nadhazovač se rozpřáhl a hodil vysoký, rychlý míč. Vyčouhlý pálkař máchl, minul a směna skončila. Nikdo netleskal.
Hráči na metách přešli do pole a pálkař začal s rozehřívacími nadhozy.
„Nechci vědět, co za sajrajt v atmosféře to způsobuje, ale západy slunce jsou díky tomu určitě krásnější,“ poznamenala Maya.
„Hmm,“ zamručel jsem na souhlas. Slunce zapadalo za plotem po levé straně hřiště; oblaka vypadala jako fantasmagorická olejomalba z růžových, broskvových, indigově modrých a fialových odstínů.
Filadelfský pálkař odpálil míček na první nadhoz do pravého rohu hřiště. Pravý polař za ním několika vlažnými kroky vyběhl, ale pak to vzdal. Dřepl si na bobek a sledoval, jak se míček kutálí. Když se míček dokoulel až k výstražnému pruhu škváry před plotem a tam se zastavil, polař schoval hlavu do dlaní. Přiklusal k němu středový spoluhráč, položil mu ruku na rameno a něco mu vykládal. Pravý polař zavrtěl hlavou.
Pálkař doběhl ke druhé metě a tam se zastavil; asi si spočítal, že by na ní nejspíš skončil, kdyby obrana neudělala chybu. V době, kdy umíralo tolik lidí, neznamenalo vítězství zas tak moc.
Zašmátral jsem v batohu, vytáhl jsem foťák a udělal Maye momentku.
„Dej to sem, ať tě taky vyfotím,“ požádala Maya. Začínal jsem si humor paralytiků docela užívat.
Roztáhl jsem pusu v širokém úsměvu, namířil na sebe objektiv –
Za zdí po levé straně hřiště se zablýsklo a ozvalo se silné zahřmění. Diváci na tribunách začali křičet a hromadně vstávali. Hráči na hřišti se rozběhli do krytů, někteří se ohlíželi přes rameno po směru výbuchu. Došlo k němu přinejmenším dvacet bloků daleko. Vypadalo to jako narůstající barevná duha, jako rozšiřující se kola na bonbónovém rybníku.
Podíval jsem se na Mayů. Usmála se a zvedla prsty nejvýš, jak dovedla. Chytil jsem ji za ruku.
Mohlo to být cokoli – chemická nebo biologická nálož, jaderná bomba – a možná jenom výbuch v továrně na pastelky.
Čekali jsme. Necítil jsem žádný strach.
Poprvé vydáno v magazínů Interzone v září roku 2005.
Přeložila Jitka Cardová
