Dorothy žila uprostřed rozlehlých kansaských prérií na farmě strýčka Henryho a jeho ženy, tetičky Em. Potkala mě, jak mi vyprávěla, když jsme pracovali v jejich sousedství, ve stínu raketové plošiny pro První expedici na Mars.
Nevzpomínala jsem si na ni.
Musela být tehdy ještě malá, a bože můj, tam za Plotem postávala vždycky hromada dětí, které nás pozorovaly při práci. A všechny ty malé holčičky si nepřály nic jiného než setkat se se mnou – s paní astronautkou.
Určitě jsem s Dorothy mluvila, protože vím, že každý den, když jsem procházela Plotem dovnitř nebo ven, jsem se u dětí zastavila a vyprávěla jim o tom, jaké to tam je. Tam znamenalo na Marsu. Nic jiného tam ani znamenat nemohlo.
Tenkrát se kolem Marsu točily všechny hovory. Programátoři, shrbení nad děrnými štítky. Děvčata, vyrážející do děrných štítků nekonečné řádky kódu. Ženské z kantýny, vydávající porce šťouchaných brambor a zeleného hrášku. Nathaniel s těmi svými výpočty… Všichni bez ustání mluvili o Marsu.
Takže když mi Dorothy řekla, že jsem si s ní povídala o Marsu, když byla malá, a já si na to nemohla vzpomenout… uznejte, že na tom nebylo nic divného. Snažila jsem se nedat svoje rozpaky najevo, ale vím, že to na mně poznala.
Měla bych teď říct, že Dorothy byla moje doktorka Nebo přesněji – byla to geriatrička posuzující můj zdravotní stav. Na Marsu. Myslela jsem, že mě k ní poslali na obvyklou prohlídku, pro potvrzení, že jsem pořád v kondici a můžu být dál vedená jako astronaut. Lidi z NASA si databázi pravidelně aktualizovali a já si dávala záležet, abych jim z ní nevypadla Ne snad, že bych se od chvíle, kdy mi bylo padesát, odlepila od země, ale stejně jsem si hlídala aby moje jméno na seznamu nechybělo, kvůli té nepatrné naději, že by mě přece jen ještě mohli poslat zpátky do vesmíru. Takže jsem na ty pitomé prohlídky chodila pořád.
Lékař, kterého jsme mívali před Dorothy, odešel na odpočinek zpátky na Zemi a já u ní v ordinaci byla už třikrát, než se odhodlala mi naše setkání z kansaských prérií připomenout.
Vzápětí ale nervózně škubla psací podložkou a odkašlala si. „Nezlobte se, doktorko Yorková, neměla jsem to vůbec zmiňovat.“ Tváře jí polil ruměnec, takže její oči vypadaly ještě modřejší.
„Nechte si to doktorování. Vy jste tady doktorka: Já jenom lítám vesmírem. Říkejte mi Elmo.“ Mávla jsem rukou, abych ji uklidnila. Přitom jsem ucítila, jak se mi na spodku ruky roztřásly faldy, takže jsem ji hned zase svěsila. Ten pocit nesnáším a nemocniční župany to ještě zhoršují. „Dobře, že jste se mi připomněla. Jen mě to trochu zaskočilo. Přece jen, když jsme se tehdy viděly naposled, sotva jste sahala po kolena luční kobylce.“
„Takže se na mě pamatujete?“ Tolik se té naděje držela! Přišla na Mars kvůli mně, to mi bylo úplně jasné. Něco, co jsem řekla nebo udělala v roce 1952, přivedlo tohle děvče až do kolonie na Marsu. „Samozřejmě že si vás pamatuju. Copak jsme spolu nemluvily pokaždé, když jsem procházela em? Tedy, když jste zrovna nebyla ve škole, to se rozumí.“ To ode mě byla taková sázka na jistotu.
Dorothy dychtivě přikývla „Pořád mám toho orla, co jste mi dala“
„Máte ho?“ To mě zarazilo.
Papírové orly jsem začala vyrábět ze starých děrných štítků, abych si ukrátila čas při čekání na Nathaniela. Jeho programy po spuštění kolikrát běžely i celé hodiny, a on byl klidnější, když na ně při tom mohl dohlížet. Každého orla jsem vystříhávala z několika vrstev děrných štítků, a ty jsem k sobě pak slepovala dokud nevznikl trojrozměrný pták. Nejčastěji jsem dělala figurky letících orlů a hotové výtvory jsem s oblibou věšela do oken – dírkami ve štítcích pronikaly skvrnky světla a vytvářely tak dojem, jako by se ptáci třpytili. Trvalo mi vždycky dva nebo tři dny takového orla vyrobit, takže pokud jsem jednoho darovala malé holčičce za Plotem, měla bych si to pamatovat. „Vy jste si ho přivezla sem7“
„Mám ho v pracovně.“ Dorothy vstala, jako by na tu otázku čekala od našeho prvního sezení, ale pak sklopila pohled k psací podložce ve svých rukou a zamračila se. „Měly bychom dokončit vaše testy.“
„Já jsem pro. Budu radši, když je nebudeme odkládat.“ Už jsem věděla, co přijde, a natáhla jsem k ní ruku zápěstím nahoru, aby mi mohla změřit tep. „Jak se daří vašemu strýčkovi?“
Dorothy mi s naprostým klidem položila prsty na zápěstí. „Strýček i tetička Em zemřeli, když explodoval Orion 27“
Polkla jsem. Z pomyšlení, že mě moje paměť takhle zradila, se mi udělalo zle. Dorothy byla TAHLE holčička. Poskytla mi všechny potřebné údaje, ale moje stará hlava byla prostě příliš popletená, než abych si to přebrala správně. Napadlo mě, jestli to zmíní v posudku a jestli kvůli tomu zůstanu dál tvrdnout na zemi.
Dorothy tehdy žila na farmě uprostřed kansaské prérie, u svého strýce Henryho a tety Em. Orion 27 se v plamenech zřítil k zemi zrovna uprostřed období sucha a největší kusy z něj spadly na farmu.
Žádné stavení sice nezasáhly, jenže pro lidi, kteří byli v domě, by to bylo jedině požehnáním, protože takhle se místo toho usmažili zaživa.
Zavřela jsem oči a představila si Dorothy jako tu malou holčičku, na kterou jsem už stihla zapomenout. Hnědé vlasy jí v culíkách spadaly na záda a na sobě měla džínové kalhoty s ladem, o číslo větší, než potřebovala. Pod ohrnutými nohavicemi se jí v teniskách bělaly kotníčkové ponožky.
Někdo na ni tenkrát ukázal. „To je ta malá z Williamsovic farmy.“
Znala jsem ji od vidění, ale jen zběžně, jako člověk zná lidi, co denně potkává, aniž by si jich všímal. A ani pak, když na ni ukázali, mi nepřipadala ničím nápadná. Vůbec na ní nebylo poznat, jakou hrůzu právě prožila. Říkala jsem si, že jí to možná ještě nedošlo.
Vykročila jsem tehdy z chumlu reportérů a vědeckých pracovníků, kteří mě provázeli, a zamířila k ní. Musela zaklonit hlavu, aby na mě pořádně viděla. Bývala jsem vysoká ženská, abyste věděli.
Vzpomínám si na ten její pištivý hlásek, takový ten sopránek, kterým mluví děti, když jsou ještě hodně malé. „A pořád platí, že poletíte na Mars?“
Přikývla jsem. „Třeba se tam taky jednou podíváš.“
Naklonila hlavičku na stranu, jako by nad tím dumala Už nevím, co mi na to tenkrát odpověděla, ale něco říct musela. Určitě jsme spolu chvíli mluvily, když jsem jí pak dala toho zatraceného orla, ale co jsme si povídaly… Nedařilo se mi to vylovit z paměti.
Jak mi teď Dorothy vyhrnovala rukáv a obtáčela paži manžetou na měření tlaku, využila jsem toho, abych si ji prohlédla. Vlasy měla stejně tmavě hnědé, jako když byla malá, ale teď je nosila ostříhané nakrátko a v nízké přitažlivosti Marsu se jí kolem hlavy čepýřily jako ptačí chmýří.
I tvar očí měla týž, ale tím to končilo. Už dávno neměla ty měkce naducané tvářičky a její vysedlé lícní kosti i brada byly dnes až příliš ostře řezané, než aby mohla být krásná. Těsně nad levým obočím měla vybledlou bílou jizvu.
Usmála se na mě a odvinula manžetu. „Tlak máte lepší než posledně. Že jste začala s cvičením?“
„To víte, řídím se pokyny ošetřujícího lékaře.“
„A jak je na tom váš manžel?“
„Pořád stejně.“ Vyhnula jsem se odpovědi, přestože měla jako jeho doktorka plné právo se ptát, a místo toho jsem si ji přeměřila „Kolik vám bylo, když jste sem přišla?“
„Šestnáct. Měli jsme se sem dostat dřív, ale… no, zkrátka tak.“ Pokrčila rameny, jako by to vydalo za tisíc vysvětlujících slov.
„Měla jste letět se strýčkem, že je to tak –?“
Ale Dorothy spěšně zavrtěla hlavou. „To ne. S mámou a s tátou. Měli jsme být na první kolonizační lodi. Jenže pak se uvolnil náklad z kamionu se dřevem.“
Užasle jsem na ni zírala. Jestli měli být na první kolonizační lodi, tak její rodiče nemohli zemřít moc dlouho před tím, než Orion 27 vybuchl. Olízla jsem si suché rty. „A kde jste žila pak, když se stalo to s vaším strýcem a tetou –?“
„U bratrance. U jejich syna“ Dorothy si vybrala jednu injekční stříkačku ze sady, kterou měla nachystanou po ruce. „Ještě vám dneska musím odebrat krev.“
„Na levičce mám lepší žíly.“
Zatímco mi otírala místo vpichu, s odvrácenou hlavou jsem si prohlížela nástěnný plakát, kde se lidem připomínalo, aby řádně užívali doplňky s vitamínem D. Většina z nás tady nahoře trpěla nedostatkem světla.
Zato ty hvězdy… Když se vám poštěstilo je zahlédnout, hvězdy tu byly překrásné. Přišla snad Dorothy na Mars kvůli nim?
* * *
Když jsem se konečně vrátila od doktora – od Dorothy – domů, ošetřovatelka už byla s umýváním Nathaniela téměř hotová.
„Zdravíčko, paní Elrno.“ Genevieve vystrčila hlavu z ložnice, ruce ještě mokré od mytí. „Dneska se máme báječně, že mám pravdu, pane Nathanieli?“ Usmívala se tak široce, že by mohla spolknout stodolu.
„Jasně, že jo.“ Po hlase by se zdálo, že Nathaniel nikdy nebyl zdravější. To by se na něj ale člověk nesměl podívat. „Genevieve mě naučila nový vtip… Jak že to bylo?“
Ošetřovatelka zacouvala zpátky do ložnice. „Co že to astronaut zahlédl na plotně? Neidentifikovatelný lívancový objekt.“
Nathaniel se rozesmál a skoro ani nebylo slyšet, jak to v něm chrčí. Boty jsem si zula už v předsíni, abych dovnitř nenanesla všudypřítomný marťanský prach, prošla jsem kuchyní a opřela se o dveře ložnice. Dřív tam Nathaniel míval pracovnu, ale teď jsme potřebovali ložnici v přízemí. „To je senzační vtip.“
Nathaniel seděl na ručníku na kraji postele a Genevieve ho otírala mycí houbou. Košili měl svlečenou, takže bylo vidět, jak silně mu vystupují žebra. V pažích se mu pod pokožkou postupně rýsovala každičká kost a hned zase mizely pod záhyby ochablého masa Ruce se mu třásly, i když mu jen volně spočívaly na posteli podél těla Zazubil se na mě.
Úsměv měl pořád stejný. Ani ty jeho jasné modré oči se nezměnily. Blýskalo mu v nich stejně jako dřív, když skloněný nad děrnými štítky vypracovával plány na odpálení rakety. Bylo to, jako by jeho rysy někdo vzal a přilepil je na tělo cizího člověka „Jak to šlo u doktora?“
„Jako vždycky. Akorát… Akorát se ukázalo, že naše paní doktorka vyrůstala vedle raketové plošiny v Kansasu.“
„Doktorka Williamsová?“
„Právě ta. Představ si, že jsem ji potkala když byla ještě děcko.“
„Vážně?“ Genevieve vyždímala houbu do lavoru s vodou. „To jenom ukazuje, jak je naše Sluneční soustava malá.“
„Tak malá zase není.“ Nathaniel sáhl po košili, kterou měl na posteli jen kousek od sebe. Tkanina se mu pod rukou roztřásla jako sulc. „Počkejte, já to udělám. Jenom mi dejte minutku, ať tohle odnesu.“ Genevieve chvatně vyběhla z pokoje. „Nespěchejte, já mu s tím pomůžu,“ zavolala jsem za ní.
Nathaniel sehnul hlavu a ty jeho nádherné oči zmizely uvnitř košile. Natáhla jsem mu rukáv na jednu ruku. Odjakživa flanel nesnášel, ale teď nechtěl nosit nic jiného. Do práce si dřív potrpěl na škrobené bílé košile a slušivé kravaty, a když měl volno, střídal havajské košile s krátkým rukávem. Zpočátku jsem si myslela, že vzal flanel na milost, protože začal být zimomřivý. Časem mi ale došlo, že silná látka mu prostě pomáhá zakrýt, jak je slaboučký. Když jsem se přes něj nahnula, abych mu stáhla košili na záda, mohla jsem mu spočítat všechny obratle.
Nathaniel si odkašlal. „Tak říkáš, žes ji potkala? Nebo spíš ona tebe, ne? Chodily se tam na nás dívat spousty dětí.“
„Setkaly jsme se. Dala jsem jí jednoho z těch svých papírových orlů.“
To ho přimělo, aby zvedl hlavu, a zpozorněl. „Opravdu?“
„Byla na Williamsovic farmě, když se zřítil Orion 27“
Nathaniel ztuhl. I po všech těch letech se pořád cítil provinile. Nebyl to on, kdo tu raketu tehdy naprogramoval. Požádali ho o to, ale měl tenkrát spoustu práce s První expedicí na Mars, a tak to pověření nepřijal. Byla to obyčejná zásobovací raketa k Měsíci a nebyl důvod si myslet, že by se mohlo něco pokazit.
Zapnula jsem mu knoflíky až ke krku. O hřbet ruky se mi otřela povislá tkáň pokožky pod jeho bradou. „Myslím, že když jsem u ní byla minule, nenašla odvahu se mi připomenout.“
„Ale vystavila ti dobrý posudek?“
„Ještě čeká na nějaké výsledky.“ Vyhnula jsem se jeho upřenému pohledu; nemohla jsem vystát vědomí, že já jsem zdravá a on… A on ne.
„Určitě jsi dopadla skvěle. Volal Sheldon.“
Srdce mi poskočilo návalem adrenalinu. Sheldon Spender, vedoucí provozu v Bradburyho marťanském vesmírném středisku, nezavolal od té doby – ale ne, tak to nebylo. Celé roky nezavolal mně. Dával mi svým mlčením na srozuměnou, že už nikdy nepoletím. Nathanielovi kvůli práci volat nepřestal. Při povolání programátora není stárnutí žádnou překážkou, pro astronauta je však nemilosrdným ortelem. Přesto jsem pokaždé, když Sheldon zavolal, pocítila chvilkový záchvěv naděje, že by konečně mohl volat mně. Uhladila jsem Nathanielovi záhyby flanelu na ramenou. „Mají pro tebe novou zakázku?“
„Volal tobě. Na lince máš vzkaz.“
Do pokoje se přihrnula Genevieve, už zdálky ohlašovaná přívalem neutuchajícího brebentění. Vyprávěla něco o tom, jak její sestřenice narazila na Venuši na svoje sousedy. Vstala jsem, nechala ji, ať Nathaniela dooblékne, a sama jsem se vrátila do kuchyně.
Že by Sheldon vážně volal mně? Sebrala jsem lístek položený na lince. Byl napsaný Genevieviným kulatým písmem a nestálo v něm nic než prosba, abych s Sheldonem zašla na oběd. Něco však napovídalo už samo místo setkání. Sheldon vybral podnik hned u vesmírného střediska, kterému se všichni z branže zdaleka vyhýbali, protože to tam věčně přetékalo turisty. Bylo to ideální místo, pokud se mnou chtěl probrat něco pracovního, aniž by to mělo vypadat jako pracovní schůzka Za živého boha mě nenapadalo, co po mně může chtít.
* * *
Vrtalo mi to hlavou ještě ve chvíli, kdy už jsem procházela dveřmi Jurijova salonu. Uvnitř byly stěny přeplněné památečnými výroky, upomínkovými předměty a podepsanými fotografiemi slavných astronautů. Na jednom starém propagačním snímku, pověšeném v rohu nad zaprášeným fíkusem, jsem byla i já. Seděla jsem na kraji Nathanielova pracovního stolu a vlasy mi hebce splývaly v dokonalých kadeřích, přestože jsem na sobě měla skafandr. Kdyby mě doopravdy fotili při práci, vlasy by mi takhle pěkně nedržely ani omylem. Většinou jsem si je schovávala pod šátek, aby mi nepřekážely, ale to nebyl obrázek, jaký si žádala veřejnost.
Nathaniel držel ve zdvižené ruce děrný štítek, jako by mi právě ukazoval klíčový prvek svého programu. To bylo taky divadýlko, protože jednotlivé štítky samy o sobě žádnou informaci nenesly, jenže pro laickou veřejnost byly tenkrát symbolem Vědy s velkým V. Vsadila bych se, že právě tomu jsme se na té fotce oba dva smáli, ačkoli na plakátku stojí napsáno, že máme „radost z létání do vesmíru“.
Ještě dnes, po třiceti letech, jsem se tomu musela smát.
Od stěny se odlepil Sheldon, aby mě přivítal, a můj úsměšek si špatně vyložil. „Jsem rád, že máš dobrou náladu.“
„Jenom se směju starým vzpomínkám,“ kývla jsem hlavou k obrázku.
Ohlédl se přes rameno. Úsměv mu u koutků očí vykouzlil vějířky. „Jak se má Nathaniel?“
„Pořád stejně. Což je tak to nejlepší, co si v dané situaci můžeme přát.“
Sheldon přikývl, pokynul k rohovému boxu a provedl mě kolem rodiny s pěti dětmi, která sem očividně dorazila rovnou z vesmírného střediska. Nejmenší holčička byla ponořená do obrázkové knížky o začátcích vesmírného programu. Nikdo z nich si mě ani nevšiml.
Bývaly doby, kdy jsem se na celém Marsu nemohla nikde ukázat, aby ve mně hned nepoznali ‚paní astronautku‘, ale dnes, po třiceti letech od První expedice na Mars, už jsem byla jen další stará paní, jejíž malý vzrůst prozrazoval, že pochází ze Země.
Za nezávazného hovoru jsme se usadili a objednali si. Myslím, že jsem si dala smaženou rybu a hranolky, protože to byla první položka na lístku a já neměla pomyšlení na nic jiného, než abych se už dozvěděla, kvůli čemu mi Sheldon volal.
Připadalo mi, že mě snad schválně testuje, jak dlouho to vydržím, než na něj nakonec začnu dotírat. Takže mi chvíli trvalo pochopit, že ve skutečnosti pořád stáčí hovor k Nathanielovi. Trpí bolestmi? – Samozřejmě. – Má potíže se spaním? – Má.
Dokonce i když se zeptal, jak to zvládáme, měl na mysli Nathaniela Došlo mi to ale až ve chvíli, kdy odstrčil talíř s nedojedeným králičím karbanátkem a zeptal se na rovinu. „Už mu řekli kdy?“
Kdy. V celé řadě milníků na cestě ke smrti existuje jedno jediné kdy, na kterém záleží, ale dělala jsem, že nerozumím, jen abych Sheldona trochu potrápila „Co tím myslíš? – Kdy úplně ochrne, kdy dostane ústavní péči, nebo kdy umře?“
Ale Sheldon se nevykrucoval. „Kdy umře.“
„Myslíme si, že má ještě tak rok.“ Nehnula jsem brvou, jako kdybych mluvila s centrem řízení vesmírných letů o misi, kterou hodlají zastavit. Čím horší situace, tím klidnější jsem měla hlas. „Pořád ještě může pracovat, jestli ti jde o tohle.“
„Nejde.“ K mému překvapení Sheldon uhnul pohledem, sklopil oči ke sklence s ledovou vodou a začal s ní otáčet v mokrém kroužku, který pod ní zkondenzoval. „Potřebuju vědět, jak jsi na tom ty. Taky ještě můžeš pracovat?“
Zatímco jsem nabírala dech, chystala jsem se vyhrknout: Ano, díky bohu, můžu pracovat a udělám všechno, co budeš chtít, jen když mě pošleš zpátky do vesmíru. Během výdechu jsem už myslela na Nathaniela. Nemohla jsem na to kývnout. „Tak proto jsi mě poslal na prohlídku.“
„Jo.“
„Sheldone, je mi třiašedesát.“
„Já vím.“ Znovu zakroužil sklenicí. „Už jsi slyšela o LS– 579?“ v
„O té extrasolární planetě? Jo.“ Možná jsem tvrdla na zemi, ale to ještě neznamenalo, že se přestanu zajímat o hvězdy.
„A vědělas, že je podle nás možná obyvatelná?“
Zůstala jsem na něj civět s pusou dokořán. Všechno to do sebe začínalo zapadat, jako když děrné štítky projdou přístrojem. „Chystáte misi.“
„Kdyby to tak bylo, chtěla bys ses jí zúčastnit?“
Zpátky do vesmíru? Bože můj, ano. Ale nemohla jsem. Nemohla bych – tak proto chtěl vědět, kdy má můj manžel umřít. Než jsem promluvila, všechno jsem to vstřebala. „Je mi třiašedesát,“ zopakovala jsem neutrálním hlasem. Byl to můj způsob, jak se ho zeptat, proč stojí o to, abych letěla právě já.
„Byly by to tři roky ve vesmíru.“ Sheldon ke mně teď zvedl oči. Nemusel mi vysvětlovat, proč potřebují starého pilota Při tak dlouhém pobytu ve vesmíru je úplně jedno, jak silnou máte ochranu proti záření, stejně musíte počítat s následky. Bylo by tu obrovské riziko, že do patnácti let onemocníte rakovinou. Něco takového není možné chtít po mladém člověku. „Chápu.“
„Máme prostředky, abychom tam poslali malou loď. Bez lidské posádky to ale nepůjde, něco tak složitého se nedá naprogramovat. Potřebuju někoho, kdo by se vešel do kabiny.“
„A komu by nezáleželo na tom, jestli tu cestu přežije.“
„Tak to není.“ Sheldon se ušklíbl. „Na oddělení pro styk s veřejností mi vysvětlili, že musím najít někoho, koho bude veřejnost zbožňovat, takže až bude po všem a my jim oznámíme, že jsme ten úkol svěřili tobě, odpustí nám, že jsme to před nimi celou dobu tajili.“ Sheldon si odkašlal a začal mě v hrubých rysech zasvěcovat do mise nazvané Houževnatost.
Než budu pokračovat, měla bych raději vysvětlit, o co v misi Houževnatost jde. Je totiž možné, že to nevíte.
Představte si, že existuje obyvatelná planeta. Nachází se mimo naši sluneční soustavu, ale je od nás jen pár světelných let daleko. V NASA mají prak, který dokáže vystřelit raketu do vesmíru těsně podsvětelnou rychlostí. Musí to být malá loď. Jenom tak velká, aby pojala právě jednoho člověka.
To by však samo o sobě nestačilo, aby se mise Houževnatost mohla uskutečnit. To je možné teprve díky teseraktovému poli. Nemůžeme sice cestovat rychleji než světlo, můžeme však do vesmíru vyřezávat zákruty. Fyzikové mi vysvětlili, že je to podobné jako s tunelem podzemní dráhy. Teserakt zakřiví prostor a umožní lodi, aby proletěla do další stanice. Je k tomu zapotřebí jediné – musíte se dopravit dostatečně daleko od domovské planety, abyste mohli začít se zakřivováním prostoru, a – teď přijde ta těžší část – potřebujete teseraktové pole také na druhém konci. Jakmile je tohle hotové, pak už stačí přesunout se na orbitu a cesta z Marsu na LS-579 vám nezabere víc než tři týdny.
Jenže nejdřív musíte k té vnější planetě dostat někoho, kdo vybuduje druhý konec teseraktu.
A oni to celé chtěli udržet pod pokličkou, pro případ, že by něco selhalo.
Když jsme podnikali První expedici na Mars, bylo všechno úplně jiné. Když tehdy do Washingtonu D.C. narazil asteroid a srovnal se zemí americký Kapitol, celý svět si Uvědomil, jak nejisté je naše postavení na Zemi. Národy se semkly, a když pak ministr zemědělství, na něhož v krizové situaci připadla prezidentská pravomoc, prohlásil, že musíme opustit planetu, lidé mu naslouchali. Tenkrát jsme vzlétli ke hvězdám. Že při tom můžeme přijít o pár astronautů, bylo prostě součástí rizika. Ale dnes? Dnes už uplynula dost dlouhá doba, aby lidé začali zapomínat, že nám pořád hrozí stejné nebezpečí. Že výzkumné výpravy jsou pro lidstvo životní nutností.
Sheldon skončil a už jen mlčky sledoval, jak se s tím vypořádám.
„Potřebuju si to rozmyslet.“
„Já vím.“
Zavřela jsem oči a uvědomila si, že musím odmítnout. Bylo vedlejší, jak moc se mi představa té cesty a šance na návrat do vesmíru zamlouvá. Vzhledem k termínu vypuštění rakety, o němž Sheldon hovořil, bych musela neprodleně začít s výcvikem. „Nejde to.“ Otevřela jsem oči a zadívala se na stěnu, kde visel propagační snímek mě a Nathaniela. „Musím to odmítnout.“
„Promluv si s Nathanielem.“
Zamračila jsem se. Nathaniel by mi řekl, že to mám vzít. „Nemůžu.“
* * *
Ze schůzky s Sheldonem jsem odcházela mnohem méně rozhodnutá, než jsem si v tu chvíli byla ochotná připustit. Zírala jsem z okna trolejbusu na sépiové hnědou oblohu, na odstíny růžové, které se postupně prohlubovaly směrem k místu, kde se slunce sklánělo za obzor. Západy slunce tu byly tlumenější a víc načervenalé, ale díky všemu tomu prachu dokázaly člověku připravit stejně úchvatnou podívanou jako na Zemi.
Je těžké mít před sebou na dosah ruky něco, po čem toužíte, když zároveň víte, že jedinou správnou volbou je se toho vzdát, Pochopte mě: chtěla jsem letět. Další příležitost jako tahle už by se mi nikdy nenaskytla. Na běžné mise jsem byla moc stará. Věděla jsem to já, věděl to Sheldon, a stejně jasně by si to spočítal i Nathaniel. Kéž by aspoň pracoval v jiném oboru a já mu mohla namluvit, že si to vynahradím „později“. Jenže Nathaniel znal vesmírný program příliš dobře, než aby se nechal obalamutit.
A kdybych tvrdila, že nechci letět, tak by mi taky nevěřil. Věděl, jak moc se mi stýská po hvězdách.
To je něco, s čím podle mě nepočítal nikdo z nás, kdo jsme se chystali žít na Marsu. Vzhledem k tenké vrstvě atmosféry představuje noční obloha na Marsu fantastickou podívanou. Ale pod kupolí, kde žijí lidé, není vidět nic než umělá světla města odrážející se od temného zakřiveného povrchu. Člověk by téměř uvěřil, že to jsou hvězdy. Téměř. Kdyby neměl ponětí, jak krásné hvězdy doopravdy jsou, anebo kdyby už zapomněl, jak za jasných nocí vypadala obloha na Zemi před tím, než do ní narazil asteroid.
Říkám si, jestli se Dorothy pamatuje na hvězdy. Byla tak malá, že možná ani ne. Děti na Zemi se pořád ještě dívají do mračen prachu a hvězdy znají jen z pohádek. Bože. Jak bezútěšné takové nebe je.
Když jsem dorazila domů, Genevieve mě přivítala svým obvyklým dobromyslným tlacháním. Nathaniel vypadal, že by ji nejradši vystrnadil z domu násilím, jen aby mě mohl vyzpovídat. Vím, že jsme si povídali a že se Genevieve nakonec rozloučila, ale podrobnosti už se mi vykouřily z paměti.
Další, co se mi vybavuje, jsou až nárazy a rachocení Nathanielova chodítka, jak je před sebou strkal do kuchyně. Pošoupl chodítko dopředu. Když se zastavilo, udělal dva kroky. Pak musel počkat, až se přestane kymácet, a zase chodítko postrčil před sebe. Dva kroky. Chytit rovnováhu. Posunout chodítko.
Odtáhla jsem se od linky a narovnala se. „Chceš být v kuchyni, anebo v obýváku?“
„Posaď se, Elmo.“ Nathaniel sevřel chodítko, až mu zbělely klouby, ale ruce se mu stejně nepřestaly třást. „Pověz mi o té misi.“
„Cože?“ Strnula jsem.
„O té misi.“ Nedíval se na mě, zíral do stropu. „Kvůli tomu přece Sheldon volal, ne? No tak, pověz mi o tom.“
„Já… Tak dobře.“ Přisunula jsem k němu vysokou stoličku a počkala jsem, až se na ní v klidu usadí. A pak jsem mu to převyprávěla Celou dobu, co jsem mluvila, zíral do stropu. Já se naopak dívala na něj, pokoušela jsem se vtisknout si do paměti linii jeho brady a tvar mateřského znaménka v koutku úst.
Když jsem skončila přikývl. „Měla bys to vzít.“
„Proč myslíš, že bych vůbec chtěla?“
Na to odtrhl pohled od stropu a probodl mě těma svýma jasnýma očima „Jak dlouho už jsme manželé?“
„Nemůžu to udělat.“
Nathaniel si přezíravě odfrkl. „Když jsi byla pryč, zavolal jsem doktorce Williamsově. Domyslel jsem si, co ti Sheldon asi tak může chtít. Zeptal jsem se jí, kdy bychom mohli dostat místo v pečovatelském ústavu.“ Zvedl ruku, aby zadržel příval slov, která se mi drala na jazyk. „Nechtěla mi to říct. Ale pověděla mi, kdy se dá čekat, že ochrnu úplně. Do tří měsíců, Elmo. Plus minus týden.“
Od chvíle, kdy Nathanielovi stanovili diagnózu, jsme věděli, že tohle přijde, ale stejně jsem si hryzla spodní ret, abych se nerozbrečela. K ničemu by to nebylo, kdybych se před ním hroutila.
„Takže… si myslím, že bys jim na to měla kývnout.“
„Tři měsíce nejsou tak dlouhá doba, mohli by“
„Mohli by co? Počkat s tím, dokud neumřu? Ježíšikriste, Elmo! Věděli jsme, že nás to čeká.“ Nathaniel zabořil zamračený pohled do země. „Koukej to vzít. Pro lásku boží, prostě tu misi vem!“
Chtěla jsem to udělat. Chtěla jsem uniknout z povrchu planety, vrátit se do vesmíru a nemuset se dívat, jak Nathaniel umírá. Nemuset ho sledovat, jak kousek po kousku ztrácí vládu nad vlastním tělem.
A zároveň jsem chtěla zůstat dole s ním a ukrást pro nás každičký okamžik, kdy mu v těle ještě zbývá dech.
* * *
Restaurace Elmore’s patřila v Landingu k mým oblíbeným. Kavárna zařízená v neworleánském stylu byla zastrčená za Thompsonovým hokynářstvím na malém kopečku, právě tak vysoko, aby byl z jídelní části výhled na okraj města a stěnu kupole. Servírovali tu takové humři étouffée, až měl člověk pocit, že se ocitl zpátky na Zemi. Humři pocházeli z místních nádrží a byli o něco větší než ti, které jsem si pamatovala z dětství, ale všechno potřebné koření si sem nechávali posílat celou tu dálku z Louisiany v pravidelných dodávkách dvakrát do roka.
Sheldon Spender věděl, jak to tam mám ráda, a bez skrupulí toho využil. A já věděla, že je to tak, a stejně jsem přišla. Posadil se ke stolu naproti mně, zády k oknu, rámujícímu malebnou vyhlídku. Jeho řídnoucí vlasy se na pozadí oblohy málem ztrácely. Neřekl ani slovo, jen si mě prohlížel, zatímco mluvil chlapík usazený po mojí pravici.
Garrett Biggs. Už jsem ho v Bradburyho vesmírném středisku viděla ale až do dneška jsme spolu neprohodili víc než pět slov. V době, kdy nastupoval, jsem já byla se svou prací téměř hotová. Tehdy už mě jen občas předváděli při svátečních příležitostech. A teď tady seděl a mluvil a nebyl k zastavení. Při řeči šermoval vidličkou a vypichoval fráze, o kterých si myslel, že bych je měla slyšet především. „Potřebujeme vaše fotky, nějaké, které bychom mohli šikovně využít – zní to hrozně, já vím, ale tady jsme přece mezi přáteli, že ano? Můžeme spolu mluvit na rovinu, nebo ne? Zkrátka, musíme co nejvíc vytěžit z faktu, že se obětujete pro lidstvo, aby se veřejnost s misí Houževnatost doopravdy smířila“
Sledovala jsem, jak se mu na konci vidličky tetelí kousek salátu. V porovnání s mojí vzpomínkou na salát ze Země vypadal neduživě. „Měla jsem za to, že veřejnost se o té misi nemá dozvědět?“
„Jenže oni se to dozví. To je klíčové. Někdo to vynese a my na to musíme být připravení.“ Zamával přede mnou salátem. „A proto je tak geniální tah, že za pilota vybrali vás. ‚Osmdesátiletá babička, dláždící cestu pro lidstvo!‘“
„Hvězdy se dláždit nedají. A já nejsem babička A je mi třiašedesát, ne osmdesát.“
„To jsou jenom řečnické obraty. Podstatné je, že vy jste prostě pro styk s veřejností zlatý důl.“
Věděla jsem, že mě na tu misi chtějí, protože jsem tak stará – bylo by neomluvitelné žádat takovou oběť po někom, kdo má celý život před sebou. Ale zřejmě jsem byla naivní, když jsem si myslela, že v tom hrály roli i moje zkušenosti s osidlováním Marsu.
Nedokážu ani popsat, jak jsem nenáviděla, že mě zase chtějí využít, aby ovlivnili veřejnost. Nebylo to ani zdaleka nic nového. Celá moje kariéra se točila kolem toho, že mě zneužívali k propagačním účelům. Věděla jsem to a sama jsem z toho těžila, jakmile jsem jednou pochopila, co všechno můžu získat, když si nechám upravit uniformu, aby v ní moje křivky trochu lépe vynikly. Nebo si vážně myslíte, že by poslali na Mars mě, kdyby nebylo v plánu ho kolonizovat? Já jsem tam byla od toho, abych všem ženuškám v domácnosti předvedla, že i ony se můžou vydat do vesmíru. Pózovala jsem ve skafandru s pusou namalovanou na rudo a usmívala se do více kamer než všichni moji kolegové dohromady.
Zírala jsem na Garretta Briggse a jeho vidličku. „Na někoho z oddělení pro styk s veřejností jste příšerně neomalený.“
„Jsem upřímný. K vám. Kdybyste byla veřejnost, omotal bych si vás kolem prstu takovou rychlostí, že byste vygenerovala vlastní gravitaci.“
Sheldon si odkašlal. „Podívej, Elmo, věc se má tak, že na nás začala tlačit určitá skupina senátorů. Rozhodli se, že tomu projektu osekají rozpočet, a my proti tomu musíme něco podniknout, jinak se ta mise neuskuteční.“
Sklopila jsem oči do talíře a oddělila jednomu z humrů ocas od těla „Proč?“
„Stejné nesmysly jako vždycky. Lidi argumentují tím, že stačí chvíli počkat a rakety budou tak rychlé, že se podobné mise stanou zbytečné. Samozřejmě v tom hraje roli i několik zásadních omylů v chápání fyziky, jenže buď jak buď…“ Sheldon zaváhal a s hlavou natočenou ke straně se na mě zadíval. Ať už chtěl říct cokoli, rozmyslel si to a naklonil se dopředu. „Co Nathaniel? Horší se to s ním?“
„Rozhodně se to nelepší.“
Břitký tón mého hlasu ho zarazil. „Promiň. Já vím, že jsem tě do toho tlačil, ale můžu sehnat někoho jiného.“
„Nathaniel si myslí, že bych to měla vzít.“ Už jen z toho pomyšlení mě zabolelo v hrudníku. Ale nemohla jsem o tom přestat přemýšlet. „Ví, že je to moje poslední šance na návrat do vesmíru.“
Garrett Briggs se zatvářil, jako bych právě prohlásila, že marťanská bledě jantarová obloha je zelená. „Přece jste ve vesmíru.“
„Jsem na Marsu. A to je pořád planeta“
* * *
Z polospánku mě vytrhlo vědomí, že jsem musela zaslechnout Nathanielův zvonek, i když se mi to nevybavovalo. Vyštrachala jsem se z postele a vestoje se opírala o noční stolek, dokud jsem si nebyla jistá, že se udržím na nohou. Už zase mi přes noc znecitlivěl pravý bok. Kdyby to bylo na mně, artritidu bych zakázala.
Rozsvítila jsem na chodbě a sešla do přízemí. Dveře pod schody jsme nechávali otevřené, abych slyšela, když Nathaniel zavolá. Nemohla jsem už spávat vedle něj, protože jsem se bála, že mu nechtěně ublížím.
Vešla jsem do ložnice. Byla plná šedivých stínů, mezi nimiž se temně rýsoval obdélník postele. V jednom rohu se odráželo světlo od stříbrné rukojeti chodítka
„Promiň,“ zachraptěl rozespale Nathaniel.
„To nic. Stejně jsem byla vzhůru.“
„Ty lhářko.“
„Ale ale, copak takhle se mluví?“ Natáhla jsem ruku k vypínači. „Pozor na oči.“
Opakovalo se to každou noc, ale i když jsem věděla, že až rozsvítím, prudké světlo mě bodne do očí, stejně jsem pokaždé sykla bolestí. Mžourala jsem v té záplavě jasu, abych Nathanielovi pomohla odhrnout přikrývky. Občas si pod jejich tíhou připadal uvězněný. Potom ke mně vždycky napřáhl ruce a čekal, až budu připravená. Já se pevně zapřela a nechala ho, ať se o mě přitáhne do sedu. Kdybychom byli na Zemi, už by byl dávno trvale upoutaný na lůžko. Jenže na Zemi by mu kosti zase neřídly tak rychle.
Co nejšetrněji jsem mu přehodila nohy přes pelest. I když se vzala v úvahu nízká gravitace, pokaždé mě znovu vyděsilo, jak je lehoučký. Jako by měl místo nohou třísky obalené hedvábným papírem. Pod vyhrnutým pyžamem mu vyčuhovala lýtka, celá flekatá od narudlých podlitin.
Když konečně seděl na kraji postele, postavila jsem před něj chodítko. Ovinul si roztřesené ruce kolem tyčových podpěr a pokusil se vstát. Zvedl se sotva o malý kousíček a hned sebou žuchl zpátky na postel. Ani jsem se nehnula, i když se ve mně všechno vzpíralo. Někdy se v noci pokusil vstát bez pomoci i několikrát za sebou, dokud to nezačalo být akutní. A i potom mu vadilo, že mu pomáhám. Nezbývalo mi než doufat, že mě nechá, abych mu pomohla, až to jednou nestihneme včas.
Na druhý pokus dostal obě nohy pod sebe a roztřeseně vstal. Pokývl hlavou a posunul chodítko dopředu. „Můžeme.“
Chodila jsem za ním až do koupelny, kdyby uvnitř zakolísal a upadl, což se teď čas od časů stávalo. Když se mu to přihodilo poprvé, nebyla jsem doma. Brzy poté jsme najali Genevieve, aby ho hlídala, kdykoli jsem musela jít ven.
Nathaniel se v kuchyni zastavil a s podivným zabručením se trochu ohnul v pase.
„Jsi v pořádku?“
Zavrtěl hlavou a znovu se ohnul, tentokrát o něco prudčeji. „Já to ne –“ Předklonil se a zaťal čelisti. „Nemůžu to“
Koupelna už byla tak blízko.
„Ach bože, Elmo…“ Kuchyň naplnil sytý smrdutý zápach. Nathaniel zaskučel. „Nemohl jsem to“
Položila jsem mu ruku na záda. „Pššt. Už tam skoro jsme. Dáme tě do pořádku.“
„Mrzí mě to. Hrozně mě to mrzí.“ Postrčil chodítko. Svěšená hlava se mu při chůzi klinkala. Zůstávala za ním šňůrka mokrých šlápot. K zápachu z jeho střev se nově připojil čpavý pach moči.
V koupelně jsem mu pomohla sundat kalhoty pyžama. Byly tak těžké, že mu na bocích visely jako pytle. Po nohou mu stékaly tmavé čůrky a kapaly na koupelnovou předložku. Opatrně jsem ho posadila na záchodovou mísu. Můj manžel sklonil hlavu na prsa a rozplakal se.
Vzpomínám si, jak jsem namočila mycí žínku a přejížděla mu s ní po nohou. Musela jsem také vytřít podlahu a odnést do čistírny potřísněné pyžamo, tyhle podružnosti mi však milosrdně vyvanuly z paměti. Na co ale nikdy zapomenu, i když se denně modlím, aby se mi to povedlo, je obraz, jak tam Nathaniel sedí a pláče.
Hned nazítří jsem Genevieve požádala, aby nám obstarala pleny pro dospělé. Bylo až s podivem, jak známý mi ten balík připadal. Kdysi jsem stejné pleny používala při startech, když jsme kolikrát proseděli celé hodiny v kabině a nemohli si sundat skafandr. Což je mimochodem jen jeden z mnoha méně zářných aspektů astronautského života, o nichž se oddělení pro styk s veřejností raději nešíří.
Pořád je ovšem nebetyčný rozdíl mezi tím muset takovou plenu použít při práci a tím, čemu byl vystavený Nathaniel. Nedokázal si ji ani sám obléknout, aniž by při tom upadl. Pokaždé, když jsem mu plenu měnila, díval se zatvrzele do zdi a v ochablém obličeji se mu zračilo zoufalství.
Na tom, že nebudeme mít děti, jsme se s Nathanielem dohodli společně. Víte, ony se děti pro život ve vesmíru zrovna moc nehodí. A nemyslím tím jenom záření nebo stav beztíže, ale hlavně i to, že jsem byla pořád pryč. Nedokázala bych se vzdát hvězd… Najednou jsem však zjistila, že toho rozhodnutí lituji. Částečně proto, že jsem si přála být nějak spojená s další generací. Ale hlavně jsem toužila mít vedle sebe někoho, kdo by se mnou sdílel břímě nového rozhodování.
Co se stane, až Nathaniel umře? Co mi tu zůstane? Jinými slovy, jak moc budu litovat, že jsem tu misi odmítla?
A jestli odletím, jak moc budu litovat, že jsem opustila svého manžela a nechala ho umírat samotného?
Už chápete, proč jsem si začínala přát, abychom se byli rozhodli pro děti?
Odpoledne jsme pak seděli v obýváku a oba jsme předstírali, že máme něco na práci. Nathaniel vysedával s tužkou v ruce nad stránkou papíru a díval se z okna, jako by opravdu na něčem pracoval. Byla jsem si jistá, že ne, ale dopřála jsem mu co nejvíc soukromí, a sama jsem se pustila do vyrábění nového orla.
Myslím, že když zazvonil telefon, oba jsme to vyrušení přijali s úlevou. Přístroj stál na stolku u Nathanielovy židle, aby na něj pohodlně dosáhl, i když jsem nebyla v pokoji. Nezvedla jsem oči od práce, takže když Nathaniel odpovídal, jeho zvučný hlas budil dojem stejné síly jako dřív.
„Vydrž, Sheldone. Dám ti Elmu, aby – Aha Aha, tak dobře.“
Popadla jsem další peříčko, ale spíš jen proto, abych se na něj nemusela podívat, než že bych doopravdy chtěla dál pracovat.
„Jasně že mám pár minut. Poslední dobou nemám nic jiného než čas.“ Nathaniel si jednou rukou prohrábl vlasy a pak ji nechal spočívat vzadu na krku. „Nechce se mi věřit, že mezi svými programátory nemáte nikoho, kdo by si s tím poradil.“
Nato se rozhovořil Sheldon a Nathaniel se odmlčel. Slyšela jsem, jak se v dálce střídavě zvedá a zase klesá zkreslený Sheldonův hlas. A pak v jednu chvíli Nathaniel popadl tužku a začal si dělat poznámky. Nevěděla jsem, co po něm Sheldon chce, ale tohle byl ten moment, kdy se Nathaniel rozhodl, že to udělá.
Odložila jsem stranou a odešla jsem do kuchyně. Moje první reakce byla… Bože, stydím se za to, ale nejdřív ze všeho se mě zmocnil vztek. Jak se opovažuje! Jak se opovažuje vzít práci, aniž by to se mnou nejdřív probral, když já se kvůli němu vzdávám nabídky, po které jsem tak zoufale toužila. Měla jsem sto chutí popadnout sluchátko a říct Sheldonovi, že poletím.
Opatrně jsem ten nával vzteku potlačila a podívala se na to střízlivě.
Nathaniel mě přesvědčoval, abych to vzala. Neudělal vůbec nic, aby se mi postavil do cesty a zabránil mi odletět. Mohlo za to jen moje přesvědčení a věrnost a že jsem ho milovala. Jestliže jsem tu já nechtěla zůstat po jeho smrti sama, jak bych ho tu naopak mohla nechat samotného, až bude umírat?
Kdybych aspoň věděla kdy umře. Pak by bylo o tolik lehčí se rozhodnout.
Ještě pořád se nenávidím za to, jak jsem tehdy uvažovala.
Uslyšela jsem, jak se Nathaniel do telefonu loučí a zavěšuje. Natočila jsem Si sklenici vody, abych měla omluvu pro to, že jsem se zdržela v kuchyni. Přinesla jsem si ji do obýváku a usadila se na pohovku.
Nathaniel si kousal spodní ret a zachmuřeně pozoroval svrchní stránku poznámkového bloku. Načmáral na okraj nějaké číslo a zvedl hlavu.
„To byl Sheldon.“ Znovu se podíval do bloku.
Uvelebila jsem se trochu pohodlněji a začala si na prstě pohrávat se snubním prstýnkem. Posledním rokem mi byl čím dál volnější. „Hodlám to odmítnout.“
„Co – No tak, Elmo.“ Nathaniel mě provrtal očima a dokonce se na mě maličko zamračil. „Jsi… jsi si jistá, že to není jenom deprese? Totiž to, že ses rozhodla, že tady zůstaneš?“
Naprosto nevychovaně jsem vyprskla „To mi řekni, z čeho bych podle tebe měla mít depresi?“
„Prosím tě.“ Vjel si oběma rukama do vlasů a pak si je spojil za hlavou. „Já chci, abys letěla, chtěl bych, abys tady u toho nebyla. Teď už se to bude jenom zhoršovat.“
Nejhorší na tom bylo, že to co říkal, dávalo smysl. To sice ještě neznamenalo, že má pravdu, ale nešlo ho jednoduše odbýt s tím, že plácá hlouposti. Odložila jsem nůžky i zvětšovací sklo. „Není to deprese.“
„Pak to ale nechápu. Máš přece šanci vrátit se do vesmíru.“ Spustil ruce a předklonil se na židli. „Podívej… Třeba umřu dřív, než ta raketa odstartuje, a jak by ti potom bylo, kdybys tu zůstala?“
Uhnula jsem pohledem. Podívala jsem se k oknu, z něhož byl výhled na protější dům. Nevnímala jsem však ani okenice, ani červené cihlové zdi. Měla jsem před očima jen černošedé závoje utkané z beznaděje. „Než se ta příležitost naskytla, tak jsem si tenhle život užívala. Nevím, proč by to tak nemohlo být i dál.
Baví mě učit. A existuje tisíc dalších věcí, kvůli kterým stojí za to tady žít.“
Nathaniel na mě namířil tužkou, jako vždycky, když jsme se o něco přeli a on v mém úsudku objevil trhlinu, jenomže teď se mu tužka y sevření prstů nechtěla přestat třást. „Jestli je to pravda, tak proč jsi pořád ještě neodmítla?“
Na to nebyla snadná odpověď. Protože jsem chtěla odletět. Chtěla jsem plout vesmírem ve stavu beztíže a pozorovat ty nepochopitelně nádherné hvězdy. A nechtěla jsem se dívat, jak Nathaniel umírá. „Co po tobě vlastně Sheldon chtěl?“
„Lidi z NASA potřebují víc informací o LS-579.“
„To se vsadím, že potřebují.“ Zatočila jsem snubním prstenem, jako kdybych doufala, že bude mít kouzelnou moc. „Já bych… nesnesla bych… Hrozně moc toužím, abych mohla být ve vesmíru, ale stejně hrozně bych se nenáviděla, kdybych tě tady nechala Stát při sobě v časech dobrých i zlých, v nemoci i ve zdraví. Dokud nás smrt nerozdělí a tak dál. Já prostě nemůžu.“
„Dobře… tak ale neříkej rovnou ne. Ještě počkej. Nech mě, ať promluvím s doktorkou Williamsovou. Možná by nám přece jen mohla říct přesnější termín. Třeba to spolu nakonec ani nebude koli –“
„Přestaň! Prostě – toho nech. Tohle je moje rozhodnutí. To já budu muset žít s tím, jak jsem se rozhodla, a ne ty. Takže se nepokoušej zbavit se svojí provinilosti tím, že to na mě přehodíš. Celá ta mizerná potíž je v tom, že jeden z nás se tak jako tak bude cítit provinile, ale já jsem ten, kdo s tím bude muset žít.“
Vyletěla jsem z pokoje dřív, než mi na to mohl něco říct, dřív, než by ze mě vypadlo něco ještě horšího. A ano – moc dobře jsem v tu chvíli věděla, že Nathaniel se za mnou rozběhnout nemůže, a projednou jsem za to byla opravdu vděčná.
* * *
Brzy poté se u nás objevila Dorothy. Říct, že mě vyvedlo z míry, když jsem ji uviděla stát na prahu, by ani zdaleka nevystihlo, jak zaskočená jsem se cítila. Měla s sebou lékařskou brašnu a snad jen díky tomu jsem neoněměla nadobro. „Odkdy chodíte za pacienty domů?“
Dorothy na mě zůstala koukat s pootevřenou pusou. „Copak vám neřekli, že přijdu?“ zakabonila se.
„Ne.“ Zastyděla jsem se za svoji neomalenost a o krok jsem ustoupila, aby mohla vejít. „Omlouvám se, ale zaskočila jste mě.“
„To jsem nechtěla. Pan Spender mě požádal, abych se u vás stavila. Myslel si, že budete klidnější, když u pana Yorka počkám, než se vrátíte.“ Vyzula si v předsíni boty.
Nahlédla jsem přes kuchyň do obýváku, ale Nathaniel seděl tak, že jsem na něj nemohla vidět. „To je sice vážně moc milé, jenže já se dneska nikam nechystám.“
„Že bych si spletla datum?“
Přerušilo nás rachocení a bouchání Nathanielova chodítka. Nechala jsem Dorothy stát v předsíni a rozběhla jsem se přes kuchyň za Nathanielem. Vůbec se neměl pokoušet vstávat, když jsem u něho nebyla. Jestli zase ztratí rovnováhu – tak co? Zabilo by ho snad, kdyby upadl? Spíš by ho to jenom nezabilo dost rychle, takže by svoje poslední dny strávil v ještě horších bolestech.
Srazili jsme se ve dveřích a Nathaniel mi vyhlédl přes rameno. „Rád vás vidím, doktorko.“
Dorothy za mnou vešla do kuchyně. „Dobrý den, pane Yorku.“
„Přinesla jste mi ukázat toho orla?“
Doktorka plaše přikývla a rázem mi tím připomněla tu malou holčičku, kterou bývala.
Položila brašnu na kuchyňský stůl a vytáhla z ní starou krabici na boty, jaké se na Marsu moc často nevidí. Nemá smysl posílat k nám nahoru obaly, když by jen zabíraly místo v raketě. Dorothy odklopila víko a vytáhla hedvábný papír, kdysi zřejmě růžový, ale teď už vybledlý tak, že byl téměř bílý. Rozbalila ho a vyprostila z něj mého orla.
Je to zvláštní pocit, dívat se na něco, co jste vytvořili před tak dávnou dobou. Byl to jeden z mých letících orlů, ale tenhle měl hlavu otočenou ke straně, jako by se ohlížel, a v pařátech svíral vajíčko.
Byla to trochu přímočará symbolika zato srozumitelná. Jakmile jsem ho uviděla, vrátila se mi vzpomínka na dobu, kdy jsem ho vytvořila A vybavil se mi i ten rozhovor, který jsem tehdy vedla s malou Dorothy.
Vzala jsem orla do rukou a prohlížela si ho ze všech stran. Za ta léta byly hrany papíru tak ohmatané a měkké, že spíš než karton připomínaly manšestr. Některá menší pírka byla potrhaná a uvolněná a bylo na nich poznat, že tu věc někdo zahrnoval velikou láskou. Ještě víc o tom, jak důležité místo orel v Dorothině životě zabíral, svědčila okolnost, že mu tak málo peříček chybělo.
Malá Dorothy, postávající za Plotem ve stínu raketové plošiny, tehdy chtěla vědět, jestli pořád platí, že poletím na Mars. A já řekla, že platí.
A ona se mě pak zeptala: „A budete mít na Marsu děti?“
Co v tu chvíli nemohla vědět – a co nejspíš nevěděla ani dnes, bylo, že jsme se s Nathanielem jen pár minut předtím dohodli, že děti mít nebudeme. Naše rozhodnutí bylo výsledkem úmorných diskuzí, které se vlekly víc než dva roky, a nenesla jsem ho právě snadno. I teď jsem té volby litovala, přestože jsem Věděla, že byla správná.
Kosmické záření, všechny ty cesty… nikdy by mě to nepřestalo táhnout ke hvězdám. Po manželovi jsem mohla chtít, aby se mnou měl trpělivost, ale vůči dítěti by to nebylo spravedlivé. Probírali jsme to pořád dokola a právě v době, kdy jsem se potýkala se svými protichůdnými touhami, jsem vyrobila tohohle orla. Udělala jsem ho tak, aby se s vajíčkem v pařátech ohlížel nazpátek, na volbu, kterou učinil.
A když se mě Dorothy tenkrát zeptala, jestli budu mít na Marsu děti, nasadila jsem předpisový úsměv, takový, jaký se naučíte předstírat, když na sobě máte v pozemské gravitaci osmdesátikilový skafandr a fotograf vás poprosí o ještě jeden snímeček. Naučila jsem se usmívat a děkovat se, i když mě všechno bolelo. „To víš, že ano, dušinko. Každé dítě, které se na Marsu narodí, tam bude díky mně.“
„A co ty, které se narodily tady?“
Dítě tragédie, dvojnásobný sirotek. Klekla jsem si před ní a vytáhla jsem z tašky svého orla. „O těch to platí úplně nejvíc.“
Jak jsem tam stála proti Nathanielovi ve dveřích naší kuchyně, zvedla jsem hlavu a podívala jsem se mu do očí. Byly průzračně jasné. Jednou nebo dvakrát mi selhal hlas, než jsem byla schopná normálně promluvit. „Tys to věděl? Tys věděl, kterého orla má?“
„Napadlo mě to.“ Nathaniel postrčil chodítko do kuchyně, a strkal ho a šoupal s ním, dokud konečně nestál v mojí těsné blízkosti. „Podívej, Elmo, já budu do roka tak jako tak pryč. To kvůli tvojí kariéře jsme se rozhodli, že nebudeme mít děti.“
„Rozhodli jsme se společné.“
„Já vím.“ Nathaniel sundal ruku z chodítka a položil mi ji na rameno. „Já přece neříkám, že ne. Jenom tě žádám, abys tohle rozhodnutí ohledně svojí kariéry udělala kvůli mně. Já chci, abys letěla“
Vrátila jsem orla zpátky do jeho hnízda z hedvábného papíru a otřela jsem si oči. „Tak tys sem vytáhl naši doktorku, jenom abys mi tohle předvedl?“
Nathaniel se rozpačitě pousmál. „Nejen proto. Taky jsem mluvil s Sheldonem. Dneska odpoledne je schůzka kvůli výcviku a já chci, abys na ni šla“
„Nechci tě opustit.“
„Neopustíš mě. Ne tak úplně.“ Potutelně se zašklebil a já v něm zase spatřila toho kluka, kterým byl zamlada „Poletí s tebou můj program.“
„To není totéž.“
„To je nejvíc, co ti můžu nabídnout.“
Uhnula jsem pohledem a uviděla jsem Dorothy, jak se na nás dívá a v obličeji se jí mísí hrůza s obdivem. Když jsme se střetly očima, začervenala se. „Já s ním zůstanu.“
„Vím, a Sheldon je moc hodný, že vás o to požádal, ale“
„Tak to nemyslím. Jestli poletíte… Postarám se, aby tady na to nebyl sám.“
* * *
Dorothy žila uprostřed rozlehlých marťanských plání v domě astronautky Elmy a jejího muže Nathaniela Já žiju uprostřed vesmíru v maličké kabině plné děrných štítků a magnetických pásek. Nejsem tu sama, i když ti, kdo mě neznají, by si mohli myslet, že to tak vypadá.
Ale mám hvězdy.
A mám vzpomínky.
A mám poslední Nathanielův program. Až se rozběhne, postavím orla a nechám svého muže odletět.
Poprvé vydáno v audio antologii Rip-Off! editora Gardnera Dozoise v prosinci roku 2012
Přeložila Jitka Cardová
