Fotovoltaické panely se rozpadly.
Neslyšel jsem to, ale vnímal prostřednictvím zpětnovazebního systému stimulů. Můj prostředník se rukama i nohama stále držel příček vyčnívajícího nosníku, k němuž byly panely kdysi připevněny. Nyní byly rozbité na kusy, jež odplouvaly pryč – další nebezpečné trosky v orbitální zóně už tak přeplněné rizikovým rychle letícím smetím. V tu chvíli jsem se tím však příliš nezabýval. Stavové ukazatele poloviny týmu se krátily k černému poli a od druhé poloviny jsem nezachycoval vůbec žádnou telemetrii, přestože byla vzdálena doslova na doslech.
Při operování jsem věděl jenom to, co věděl můj prostředník, viděl jsem jenom to, co viděl můj prostředník, a hmatem jsem vnímal jenom to, co hmatem vnímal můj prostředník.
V danou chvíli se kamerové oči mého prostředníka zaměřovaly na čínský válečný modul, který narazil do Grissomovy stanice. Úspěšně utajená a zcela neočekávaná akce. Vrata modulu se otevřela, odrazila střepy rozbitého fotovoltaického panelu a na prahu se objevilo několik postav ve skafandrech. Měly na sobě upravené kopie nejnovějších ruských kosmických ochranných obleků, jenom některé části byly posíleny tvrdým plátováním. Příliš se to nelišilo od SAPI plátů, které jsem kdysi nosil při výcviku dole na Zemi.
Tehdy jsem u sebe samozřejmě míval také pušku.
Pět set mil nad zemským povrchem jsem takové štěstí neměl.
Utrousil jsem několik sprostých slov.
Kdybychom stále ještě operovali všichni, byli bychom schopni přemoci nepřítele během chvilky. Prostředník se pohyboval rychleji než člověk a měl mnohonásobně větší sílu. Ale zdálo se, že jsem jediný, kdo nebyl ovlivněn elektromagnetickou zbraní, která v posledních pěti minutách uškvařila hromadu jiných věcí.
„Drž se, Choppere,“ ozval se mi do uší známý hlas.
„Chesty,“ vydechl jsem úlevou. Měla za úkol testovat několik kilometrů odsud novou výstroj. Elektromagnetický impuls ušetřil i ji. Předsevzal jsem si, že pošlu e-mail technickému zástupci firmy, která prostředníky vyráběla – dodavatelova experimentální třívrstvá elektromagnetická ochrana se vyplatila. Byla zatracená smůla, že nebyl čas svézt zbytek prostředníků dolů a modernizovat je dřív, než se Číňané dostavili na návštěvu.
„Kolik námořních pěšáků je zapotřebí, aby odrazili hordu komoušů?“ nadhodil jsem.
„Stačí jeden a to jsem já,“ odpověděla. Podle tónu jejího hlasu jsem usoudil, že se sebevědomě ušklíbla.
„V tom případě sebou raději pohni,“ pobídl jsem ji. „Protože ta banda je skutečná, a jestli letectvo a námořnictvo nechtějí při násilném převzetí stanice Číňany přijít o zařízení za několik set milionů dolarů, jsme my dva to jediné, co jim stojí v cestě.“
„To zní jako skvělý poměr sil,“ prohlásila. „Jenom my dva. Nijak zvlášť se to neliší od našich začátků, co?“
* * *
Řídicí středisko vyhlíželo spíš jako zaplivaná herna než jako velitelské stanoviště. Žádné dlouhé stoly s naskládanými klávesnicemi a monitory. Žádné superobří obrazovky na stěnách. Žádní technici v brýlích a s náhlavními soupravami, které by jim zdobily plešatící temena. Stály tu jenom stejně uspořádané úhledné shluky řídicích kójí. A v každé z nich seděl nebo stál operátor. Byli tu muži i ženy. Většinu z nich tvořili příslušníci námořnictva Spojených států nebo letectva Spojených států, protože zařízení bylo pod společným velením USN a USAF. Jako nejčerstvější přidělenec armády Spojených států na stanici orbitální obranné iniciativy, známé pod zkratkou ODIS, jsem se tam vyjímal jako pěst na oko. Jak kvůli své hodnosti, tak kvůli své uniformě.
„Tudy, pane,“ ukazoval technický seržant, žena, která mi dělala prvního dne služby na ODIS průvodce. Vedla mě mezi kójemi, v nichž jsem letmo zahlédl lidi v olivově zbarvených trikotech s kuklami na hlavách. Všichni se všelijak kroutili a z končetin jim rašily nesčetné drátky. Nakonec jsme došli ke kóji označené číslem 23. Byla v ní tma a technický seržant sáhl dovnitř po vypínači a rozsvítil slabé stropní světlo.
„Domov, sladký domov?“ pronesl jsem a nahlédl dovnitř.
„Ano, pane,“ přikývla. „Ve stejné kóji budete cvičit v simulátoru, ale hned, jak s tím skončíte, umístíme vás sem na zbývajících devět měsíců, co vás budeme mít k dispozici.“
Simulační výcvik. Zamračil jsem se. Vysloužil jsem si ostruhy pilotováním bitevních a průzkumných letadel ve více než deseti zemích čtyř světadílů. Ačkoliv, abych byl upřímný, do skutečného letadla jsem nikdy nevkročil. Uvnitř jedné skříňové nástavby náklaďáku pro řízení dálkově ovládaného prostředku to vypadalo stejně jako ve druhé. Co je třeba se ještě učit? Dával jsem si tak týden, než se sžiju s hardwarem a softwarem používaným v ODIS. Zbytek výcvikové doby bude brnkačka – nudná rutina, zatímco budu čekat na opravdovou akci.
Dorazil druhý technický seržant s ženou v jiném typu maskáče ve vleku. Pracovní uniforma vzorovaná nepravidelnými poli ji identifikovala jako příslušnici námořní pěchoty Spojených států. Vlasy měla protkané stříbrnými nitkami, v obličeji vrásky a stejně jako já nesla rotmistrovský proužek.
Instinktivně jsem jí podal ruku.
„Dan Jaraczuk,“ představil jsem se, když mi sevřela dlaň a přesvědčivěji stiskla.
„Mavy Stoddardová,“ odpověděla. Oči měla velké, hnědé a inteligentní, s pouhým náznakem tvrdosti. Odhadl jsem, že je asi o deset let starší než já, ačkoliv na rotmistrovském totemovém sloupu stála o stupínek níž. Což nebylo nic neobvyklého. Mnoho rotmistrů šplhalo celé roky po poddůstojnickém žebříčku, než si konečně podali přihlášku do školy. Já jsem přestoupil hned, jak to šlo, rovnou ze specialisty, protože to byla jedna z nejrychlejších mně známých cest, jak se dostat sem – do malé pevnosti se špičkovou vesmírnou technikou na letecké základně Hill v divokém pouštním údolí severního Utahu.
Můj technický seržant kývl na svůj protějšek a obrátil se zpět ke mně.
„Rotmistr Stoddardová podstoupí výcvik spolu s vámi. Až skončí, bude ve čtyřiadvacítce. Nemíváme v ODIS mnoho příslušníků armády nebo námořní pěchoty, ani mnoho rotmistrů, takže nám budete muset prominout nedostatky ve zdvořilosti.“
* * *
„Většina lidí mi říká prostě seržante,“ ujistil jsem ji.
„To by některé lidi od námořnictva a letectva mátlo,“ namítla Stoddardová. „Myslím, že jim všem prokážeme službu, když se budeme držet prostého pane a madam.“
Přikývl jsem, protože jsem se o tomhle nechtěl přít. „Mně to vyhovuje.“
Stoddardová maličko naklonila hlavu na stranu – měřila si mě. Měl jsem pocit, že moje neformální chování tak docela neschvaluje. Ani nemusela. Plnil jsem své povinnosti a zapisoval si odsloužené hodiny. Bez ohledu na to, jaký standard uznává námořní pěchota, tady nejsme v Jacksonvillu nebo Quantiku. A dokud se mi do toho nerozhodne montovat nějaký kapitán nebo major, hodlal jsem se chovat tak neformálně, jak se mi jen zachce. To byla jedna z výhod funkce, nebo tak se to alespoň říkalo, když jsem hned po základním výcviku vyšel z Fort Ruckeru v Alabamě.
Oba techničtí seržanti sledovali, jak se Stoddardová a já navzájem měříme; potom si muž odkašlal a řekl: „Když půjdete laskavě za námi, ukážeme vám simulační místnost.“
„Až po vás,“ nasadil jsem úsměv a pokynul rukou.
Stoddardová se prostě otočila a vykročila a techničtí seržanti nás rychle vyvedli z řídicího střediska. Propletli jsme se řadou chodeb plných kancelářských dveří a kolujících příslušníků letectva a námořnictva, až jsme nakonec vešli dvoukřídlými dveřmi do místnosti, jež se příliš nelišila od té, ze které jsme před chvilkou odešli. Jenom zdejší kóje byly dvojnásobně větší. Prostor pro dva operátory.
„Pravé sedadlo, levé sedadlo,“ poznamenal jsem, zatímco jsem si prohlížel zařízení.
„Víceméně,“ ozval se ženský hlas. Stoddardová i já jsme se otočili a uviděli jsme ženu v letecké kombinéze s hodnostním označením plukovníka. Vlasy měla tmavě rudé a delší, než byl obvyklý standard u žen v uniformě. Vzezření měla tuctové, ale oči bystré a nesla se sebevědomě. Pod paží měla zastrčenou psací podložku s papíry, a když se před námi zastavila, přečetla si jmenovky na našich uniformách.
„Stoddardová, ano. A… Džadzukl Džarzak! Jak se to, sakra, vyslovuje?“
„Džéťčak,“ pronesl jsem zvolna.
„Dobře,“ řekla plukovník. „No, ať už to vyslovujete, jak chcete, po dobu svého působení v ODIS vám budu říkat Chopper. To je váš volací znak při výcviku a v akci. Stoddardová? Vy budete Chesty.“
Stoddardová pozvedla obočí.
„Podle generála ‚Chestyho’ Pullera,“ dodala plukovník.
Stoddardová zamrkala a potom se chápavě usmála.
„Já se jmenuji Fern McConnellová,“ pokračovala plukovník, „ale tady mě všichni znají jako Valkýru. Po dobu vaší zdejší služby budu vaším velitelem a budete podléhat přímo mně. Dřívější přidělená od vás už porušili předpisy, pravidla a platné rozkazy pro toto zařízení. Proto si dnes musíme ujasnit, co od vás očekávám a co vy můžete očekávat ode mne.“
„Ano, madam,“ zahlaholili jsme se Stoddardovou jednohlasně.
„Stanice orbitální obranné iniciativy je experiment,“ objasňovala McConnellová. „Když se Senát a Kongres shodly na rozpuštění NASA, většina finančních prostředků a všechna zařízení byla svěřena ministerskému odboru pro námořnictvo. Jelikož letectvo už mělo o vesmír sil nezájem, tajemníci pro letectvo a pro námořnictvo vytvořili společný program na ochranu zájmů Spojených států na oběžné dráze a za ní. Jenže předseda sboru náčelníků štábů by to neschválil – ani by nemohl sehnat další finance – pokud by se k jízdě nepřipojili i naši bratránci z armády a námořní pěchoty. To znamená, že ačkoliv jste tady na důraz naší laskavosti vůči vašim ozbrojeným složkám, očekávám od vás totéž, co od všech ostatních operátorů. Jsem tvrdá, ale také spravedlivá, a pokud někdo z vás bude mít s něčím nebo s někým jakýkoli problém, očekávám, že s ním přijdete nejdřív za mnou. Jasné?“
„Rozumím,“ řekl jsem.
„Ano, madam,“ odpověděla Stoddardová formálněji.
Plukovník nás oba přejela pohledem, potom se zhluboka nadechla a pokračovala:
„Můj úplný životopis visí na intranetu ODIS, ale jen abyste věděli, zúčastnila jsem se dvou bojových misí – jedné na Středním Východě a jedné v Africe – a také tří letů na Mezinárodní kosmickou stanici.
Právě proto, že mám nalétáno v letadle i ve vesmíru, mi dali na povel ODIS. Moji operátoři se nikdy nesoukají do pilotní kabiny nebo do skafandru, ale jsou pro stávající vesmírné aktivity Spojených států stejně životně důležití, jak kdy byl kterýkoliv astronaut. Veřejnosti je to někde u zadku, protože lidé už dávno usoudili, že vesmír je nudný a není ničím zvláštní. Ale politici ve Washingtonu jsou od chvíle, kdy Číňané nechali přistát na Měsíci první sondu, celí nervózní, že ztrácíme náskok v novém kosmickém závodu.“
Zasvěceně jsem přikývl.
Čínská lidová republika oznámila své plány na vybudování měsíční základny ještě před svým prvním úspěšným robotickým přistáním. Když navíc většinu dopravy na stárnoucí Mezinárodní kosmickou stanici obstarávali Rusové, bylo na americkém vojenském velení rozhodnout, jestli budou chodit po Měsíci svobodní lidé, anebo zda za nejnovější údajnou světovou supervelmocí zaostanou.
„Na rozdíl od poslední americké výpravy na Měsíc tentokrát postupujeme krok za krokem,“ pokračovala plukovník. „Žádné jednorázové hurá akce. A protože se celá záležitost odehrává pod ochrannou rukou ministerstva obrany, není tak citlivá na rozpočtové škrty, jak tomu bylo v dobách Apolla – ačkoliv se jistí nejmenovaní politici a zejména jistý nejmenovaný prezident snažili škodit, jak jen mohli.“
Opět jsem se přistihl při přikyvování.
„Nedrážděte čínského draka,“ křičel jeden významný politický bloger, když zpráva o vzniku ODIS vyšla na veřejnost.
Naštěstí pro mne se taková varování nesetkala s žádným ohlasem.
Definitivně jsme se vraceli.
Ale nejprve muselo být na oběžné dráze – Země i Měsíce – dost infrastruktury na to, abychom zajistili, že tam zůstaneme natrvalo.
A tady do věci vstupovala ODIS.
„Nepilotujeme odsud obvyklé dálkově řízené prostředky,“ poučovala nás McConnellová a probodávala nás očima. „Věcičky, se kterými tady pracujeme, jsou o dvě nebo o tři generace dál než cokoliv, co jste řídili nebo pilotovali za celou svou dosavadní kariéru. Není to hraní s joystickem. V ODIS používáme prostředí plného zapojení, protože stroje, které budete řídit, stojí miliardy dolarů a jsou zkonstruovány na práci v jednom z vůbec nejnehostinnějších prostředí. Výcvik taky probíhá s plným zapojením – tuším, že v armádě se říká ‚trénuj, jako kdybys bojoval’. Takže tady v ODIS cvičíme, jako kdybychom operovali, a vy budete mít spoustu času vychytat mouchy a dopustit se všech obvyklých začátečnických chyb, než vás pustíme k opravdové práci.“
Na okamžik jsem zabloudil pohledem ke stropu z bílých desek a představil si, že dohlédnu skrz střechu vysoko do nebe, tam, kde operátoři ODIS pilně sestavují několik orbitálních dokovacích a skladovacích stanic pro materiál a personál směřující na Měsíc.
Když byly základní parametry mise ODIS představeny veřejnosti, jeden z titulků v Army Times je překřtil na kybernauty.
Stačil mi jediný pohled na program mise, abych usoudil, že to je zdaleka ta nejúžasnější věc, kterou jsem kdy viděl – a rozhodl se, že se do něj nějak dostanu.
* * *
Všechny čínské skafandry měly na prsou vyveden povědomý srp, kladivo a hvězdy Čínské lidové republiky. Vojáci vyklouzli z modulu – celý tucet! – a začali se připínat ke Grissomově stanici. Neviděl jsem žádné zbraně, ačkoliv kdyby existovala zbraň, která by fungovala ve vakuu a mikrogravitaci, nebyl jsem si vůbec jistý, že bych ji poznal. Odhadoval jsem, že Číňané vsadili na to, že za ně špinavou práci odvede jejich elektromagnetická impulsní zbraň, a protože můj prostředník stále prakticky nehybně trčel na nosníku fotovoltaických panelů, pravděpodobně předpokládali, že moje obvody jsou na škvarek stejně jako obvody všech ostatních.
Odněkud z prázdna, třebaže jsem ji ještě neviděl ani nezachytil přístroji, se blížila nažhavená Chesty. Nehýbal jsem se, čekal jsem a sledoval, jak Číňané postupují ke mně a potom – zuřivě jsem zatínal ruce – kolem mne k centrálním modulům Grissomovy stanice. Moduly byly v danou chvíli neobydlené – na teprve zpola dokončené stanici se dosud nenacházela žádná lidská posádka – ale zapnout přívod elektřiny a spustit systémy podpory života byla otázka několika okamžiků. Číňané se pohybovali tak rychle a cílevědomě, až jsem se začal zaobírat myšlenkami na to, kolik informací o konstrukci stanice uniklo nebo bylo propašováno do ČLR před tímto dosud nejnestoudnějším útokem na Spojené státy.
Měli vůbec nějaké obavy, že si toho někdo na Zemi všimne? Nebo jim to bylo jedno? Anebo byli natolik přesvědčeni, že elektromagnetický impuls vyřadil všechny oči a uši, aby stanici jednoduše obsadili – jen ať si někdo na Zemi troufne něco říci nebo udělat?
Ozvalo se zavýsknutí – vlastně ne tak docela, spíš to bylo jako výkřik; válečný pokřik.
„HURRRÁÁÁÁÁÁ!!!“
Na okamžik jsem zahlédl, jak mikrotrsky experimentálního manévrovacího postroje Chesty jiskří na pozadí vesmírné prázdnoty. Prolétla kolem mne a nabourala do boku nepřátelského plavidla. Díval jsem se, jak Chesty chvilku visí na boku modulu, zkroucené tělo zaražené do ablativního štítu. Nestihla snad včas zabrzdit a rozbila se?
S úlevou jsem uviděl, že se začíná hýbat – servomechanické klouby se napjaly, Chesty se vyprostila z prohlubně a otočila se.
Číňané ji také zahlédli a neměli z ní vůbec radost.
Polovina jejich družstva začala ručkovat zpátky k modulu.
Číhal jsem jako pavouk, jen jsem se třásl na příležitost zaútočit, a potom jsem ze svého místa na nosníku fotovoltaických panelů vyrazil.
Dva z těch šesti pocítili moje titanové pěsti na vypouklých čelních sklech přileb.
Ten otřes v kloubech ve mně probudil značné uspokojení.
Odlétli a reflexivně si rukama přikryli obličej. Nevěděl jsem, jestli jsem opravdu poškodil sklo natolik, aby unikal vzduch – bylo to nepravděpodobné vzhledem k tomu, že mělo být odolné proti meteoroidům – ale rozhodně jsem je přivedl na jiné myšlenky.
Chesty byla připravená na zbývající čtyři. Přikrčená přímo před vstupem do modulu jako zápasník otáčela mechanizovanou hlavou sem a tam, jak si měřila blížící se protivníky.
„Beru si týhle,“ oznámila. „Ty se raději podívej po ostatních, než udělají něco, čeho budeme oba litovat.“
„Rozumím,“ odpověděl jsem a obrátil se k ostatním Číňanům.
Ti, místo aby šli po mně, zdvojnásobili své úsilí proniknout do centrálních modulů Grissomovy stanice. Dva z nich měli vybalené počítačové tablety s páskovými kabely, jež připojili k už obnažené elektronice u hlavní přechodové komory. Zamířil jsem k nim – ručkoval jsem po všech čtyřech jako šimpanz – když tu se svět nečekaně proměnil ve statické zrnění. Vztekle jsem zařval, když jsem ucítil, že mi všechny smysly odumřely. Odpálili snad Číňané druhý elektromagnetický impuls? A co Chesty? Jestli je můj prostředník kaput, zůstává na boj s nepřítelem sama – proti dvanácti. Ani námořní pěšák nezvládne všechno.
* * *
V obleku operátora jsem vypadal jako laboratorní králík.
Z jednodílného trikotu, který mě nepohodlně svíral na všemožných nevhodných místech, se vinuly stovky tenkých drátků a kablíků. Chesty měla obdobné potíže, ačkoliv musím přiznat, že na ní ten oblek vypadal mnohem lépe než na mně. Oba jsme stáli na žluté čáře, před níž byly namalovány dvě žluté stopy, jež vyznačovaly naše výchozí postavení. Tři metry před námi, také na žlutých stopách, stáli naši prostředníci.
Vlastně roboti. O velikosti člověka a plně opatření klouby o rozsahu pohybu, kterého skutečný člověk nedosahoval. Pokusně jsem několikrát luskl prsty pravé ruky a pozoroval jsem, jak ruka mého prostředníka opakuje tytéž pohyby, dokonce i s podobným zvukovým efektem, ačkoliv plastové, keramické a kovové tělo spíš cvakalo a ťukalo, než luskalo.
„Nedělejte to, prosím vás,“ napomenul mě hlavní seržant letectva, který na mne a na Chesty dohlížel během prvních dní v obleku. To už jsme za sebou měli dva týdny studia mechaniky a teorie, hromady knih a plnou hlavu výpočtů, grafů a lekcí o historii vývoje těchto nejvyspělejších existujících dálkově ovládaných strojů Spojených států. Jediná ruka jednoho z prostředníků stála víc než snobský barák s pěti ložnicemi mé matky u Sanfranciského zálivu.
Poslušně jsem přestal blbnout a čekal na další instrukce od seržanta – jednoho z mnoha technicky zdatných poddůstojníků, kteří v pozadí zajišťovali chod programu. Uzavřený hangár, ve kterém jsme všichni stáli, byl součástí simulátoru ODIS – místo, kde se noví operátoři prostředníků mohli sžít se svými stroji a kde bylo možno „vyladit“ obleky na míru nositelům. Žádní dva lidé nemají úplně stejnou elektromagnetickou a fyziologickou signaturu.
„Zvedněte, prosím, levou nohu,“ vyzval nás hlavní seržant. „Nechte kolena ve výši pasu a třicet sekund balancujte.“
Poslechl jsem pokyn a Chesty taktéž. Žasl jsem, když jsem viděl, že mě prostředník přesně napodobil včetně drobných výkyvů, jimiž jsem se snažil udržet rovnováhu. Na jednu bláznivou chvilku se mi zachtělo zahulákat náš tělocvičný pokřik Jednadvacet! Dvaadvacet! Třiadvacet!, ale rozmyslel jsem si to. Poddůstojníci letectva by nemuseli pochopit humor té chvíle a rozhodně jsem nepotřeboval přehánět svou pověst šaška, kterou už jsem si stihl vysloužit.
Jestli jsem byl před svým příchodem do ODIS trochu domýšlivý na své zkušenosti s dálkově řízenými stroji, postupně jsem o svou domýšlivost přišel, když mi začal docházet rozsah toho, co budu dělat. V ODIS nešlo o vysedávání ve skříňové nástavbě náklaďáku a řízení mini-vrtulníku vyzbrojeného kamerami a střelami Hellfire třetí generace zavěšenými pod pahýlovitými křídly při pátrání po povstalcích. Práce v ODIS se nejvíc blížila tomu, aby se člověk skutečně stal tím, co řídí. Nebo čím operuje, jak zněl správný technický termín, na jehož používání Valkýra trvala.
Ta nás nyní pozorovala. Seděla kousek za poddůstojníky, kteří pilně ťukali do kláves svých laptopů připojených k další spleti drátů a kabelů roztahaných po podlaze. Aby to software zvládl, byly přivezeny mobilní servery na kolečkách – lidské nervové impulsy bylo proklatě obtížné převést zcela přesně na data, se kterými si rozuměly motory a servomotory prostředníka. Větráky serverů tiše hučely a já jsem se navzdory bezvadné klimatizaci v simulátoru začal potit.
„Dobře,“ zahlaholil hlavní seržant. „Levou nohu spustit, pravou zvednout.“
Chesty a já jsme se zachovali podle pokynu a naši prostředníci udělali přesně totéž.
„Nebude časová prodleva signálu na větší vzdálenosti působit nějaké problémy?“ zeptal jsem se hlavního seržanta, jenž zatím prokázal úžasné znalosti o své oblasti působení. Pokusil bych se ho přemluvit, aby šel do rotmistrovské školy, kdyby letectvo mělo tolik zdravého rozumu, aby si rotmistry pěstovalo, místo aby je nechávalo už jen dosluhovat, aby o sobě každý pilot mohl tvrdit, že je vysokoškolák.
„Trochu,“ odpověděl hlavní seržant. „Ale náhradník bývá nanejvýš několik set mil daleko. To je pro přenos signálu tam a zpátky pouhý okamžik. A na Měsíci z téhle budovy operovat nebudeme. Dříve nebo později se někteří z vás budou muset vydat nahoru.“
Vydat se nahoru… Nechal jsem se na chvíli unést vyhlídkou na přidělení k opravdickému astronautickému výcviku. Prošel bych vůbec všemi fyzickými testy? A záleželo by na tom? Teď, když o všem rozhodovalo námořnictvo a letectvo, zůstávala spousta nejistot. Ale aspoň už člověk nemusel mít doktorát z přírodních věd, aby se dostal na oběžnou dráhu, jak tomu bývalo v dobách, kdy byl přípravný program pro astronauty NASA přecpaný doktory věd.
„Pravou nohu dolů,“ ozval se hlavní seržant.
Chesty a já jsme tak učinili. Naši prostředníci také.
„Teď poklus na místě,“ vybídl nás hlavní seržant.
Chesty a já jsme začali zlehka přešlapovat na špičkách z jedné nohy na druhou. Neodvažovali jsme se dělat divočejší pohyby, protože naši prostředníci dělali přesně to, co my, a ani jeden z nás si nebyl jistý, kolik zatížení na zemském povrchu snesou – navzdory tomu, co říkaly výrobní specifikace.
„Dobře,“ nechal se slyšet hlavní seržant. „Několikrát skočte žabáka.“
Chesty a já jsme se na sebe podívali, ale ani jsme se nehnuli.
„V pohodě,“ uklidňoval nás hlavní seržant s úsměvem. „Jsou sice pekelně drazí, ale mají proč. Vydrží soustředěnou palbu do ráže 7.62 a ještě si přijdou pro nášup. Můžete je shodit ze tří tisíc stop a sotva jim poškrábete nátěr.“
Povzbuzeni slovy hlavního seržanta jsme se Chesty i já dali do skákání. Musím přiznat, že to bylo dost komické, jak jsme se po odražení natáhli a po několika stopách dopadli a skrčili se.
Prostředníci nás nádherně věrně napodobovali.
Na můj vkus až příliš věrně, neboť jsem při třetím skoku nešikovně přistál a padl na zadek.
Můj prostředník následoval mého příkladu a hlasitě žuchl na pogumovanou podlahu.
Chesty se neudržela a hlasitě se rozesmála.
Ohlédl jsem se po ní a schlíple jsem se převalil do kleku.
Pohledy všech poddůstojníků se stočily k mému prostředníkovi, jenž sebou začal házet a mrskat jako ryba na suchu.
„Do hajzlu,“ vyhrkl jsem. „To jsem…?“
„Ne, pane,“ uklidnil mě hlavní seržant. „Nic se neděje. Vteřinku…“
Začal bušit do kláves téměř příliš rychle, než aby to oko zachytilo, a zmítající se prostředník ochabl a zůstal ležet jak dlouhý, tak široký.
Valkýra vstala a přistoupila k nám se svou obvyklou psací podložkou pod paží.
„To se bude chvíli stávat,“ ujistila nás. „Bude trvat několik dní, než do systému dodáte tolik údajů, aby prostředníci dokázali přesně kopírovat vaše pohyby za všech okolností. Je to trochu jako u softwaru na rozpoznávání hlasu, jestli jste jej někdy používali. Základní nastavení obsahuje určitý soubor zvuků přiřazený určitému souboru slov, ale dokud se vám software nepřizpůsobí, bude dělat spoustu chyb. Totéž platí pro prostředníky.“
„Přesto je to ohromně pozoruhodné,“ prohlásila Chesty. „Ještě nikdy jsem nic takového neviděla. Opravdová technika kosmického věku.“
„Ano, to je,“ přisvědčila plukovník. „A na rozdíl od astronauta, kterého je třeba zásobovat potravinami, vodou a vzduchem, prostředník může zůstat na oběžné dráze měsíce nebo i celé roky a nepotřebuje nic víc než občasné odstavení, během něhož je připojený k nejbližšímu fotovoltaickému kolektoru nebo palivovému článku. Baterie v prostřednících jsou také na úrovni kosmického věku. V konečném důsledku je mnohem levnější a efektivnější ve vesmíru operovat, což říkám s nemalou lítostí, protože když už jste nahoře byli…,“ všiml jsem si, že se Valkýře trochu rozzářily oči, „… už nikdy nebudete stejní.“
* * *
Byl jsem slepý a skoro hluchý. Lehká audiovizuální kukla mi zprostředkovávala jenom šum. Srdce mi napovídalo, že se toho nedá mnoho dělat. Jestli Číňané vyslali další elektromagnetický impuls – na tuhle vzdálenost smrtící pro ně i pro nás, pomyslel jsem si – potom jsme Chesty i já vyřízení a zbývá nám jenom čekat a lámat si hlavu s tím, co snad Číňané s Grissomovou stanicí provádějí.
Náhle mi na moment naskočil obraz, zčernal a opět naskočil.
„Vydržte,“ utrousil jsem. Nejasně jsem za sebou slyšel vzrušený hovor lidí od letectva a námořnictva, kteří se shlukli kolem kójí, ze kterých jsme operovali já a Chesty. Oprávněně už předpokládali to nejhorší. Když byli všichni ostatní operátoři mimo, zdálo se nepravděpodobné, že bychom Chesty a já mohli nějak přispět ke změně současného ortelu.
Do „očí“ se mi vkradly zpět barvy a já jsem si rychle uvědomil, že se dívám na čínského vojáka, jenž se nade mnou sklání. Nějakým nástrojem se mi dobýval do trupu. Budilo to ve mně pocit, jako by se mi někdo pokoušel vpáčit prodloužené kleště mezi žebra. Vymrštil jsem se a vykopl jsem – v operační kóji i jako prostředník. Čínský vesmírný voják ode mne odlétl, jeho nástroj se ztratil kdesi ve vakuu, přičemž Číňan jen díky svému lanu neskončil stejně osiřelý na oběžné dráze.
Chesty hekala a mručela.
Změnil jsem polohu, abych viděl, co se děje u bojového modulu. Na prostředníkovi Chesty, jenž se usilovně pokoušel uvolnit, se nakupilo hned šest Číňanů. Jeden z nepřátel držel v ruce nějaké zařízení a snažil se je použít na horní část trupu Chesty.
„Ztrácím spojení!“ uslyšel jsem její panikou podbarvený hlas jak v operační místnosti, tak ve sluchátkách. „Vypadává signál!“
Situace se rychle vyjasňovala.
Číňané se nejenom snažili zabrat Grissomovu stanici netknutou, ale chtěli také získat prostředníky. Což vysvětlovalo, proč nás při té rvačce ani nepřetáhli montážním klíčem. Nejspíš měli přísné rozkazy nepoškodit nic, na co přijdou, i kdybychom bojovali. Místo toho se nás pokoušeli vypnout.
Bez rozmýšlení jsem se pustil do rychlého ručkování všemi čtyřmi po nosníku fotovoltaických panelů. Něco se mě shora drželo, asi jako kdyby na mě přilepili lepicí páskou pytel cementu. Ignoroval jsem to a nezastavoval jsem se, odhodlán překazit záměr vojákovi, který měl v ruce neutralizátor a pokoušel se jím vyřadit Chesty z boje.
Poslední přitažení a rázný odraz motorizovanýma nohama.
Sbalil jsem se do klubíčka.
Můj prostředník je zasáhl jako kuželníková koule.
„Kuželky“ se rozlétly do všech stran.
To už jsem měl neutralizátor v ruce, a protože nablízku nebylo nic dostatečně pevného, uhodil jsem jím o své koleno. Senzory zaprotestovaly a já sebou trhl, když mě zasáhla zpětná vazba, ale neutralizátor byl na kusy. Zahodil jsem jeho zbytky a připojil jsem se ke své spolubojovnici z námořní pěchoty.
„Pořád jich je příliš mnoho,“ oddechovala ztěžka Chesty. Ačkoliv všechnu dřinu obstarali prostředníci, boj byl stejně osobní záležitost jako kterýkoliv jiný boj, který jsme absolvovali na zemském povrchu. Tajtrlíkovali jsme po operátorsku ve svých kójích od chvíle, kdy útok začal, a ani dobrá kondice nezabránila tomu, aby se člověk při tak zuřivém tempu zadýchal.
„Dal bych cokoli za půlpalcový kulomet testovaný ve vakuu,“ utrousil jsem, zatímco jsem se rozhlížel do všech stran, jak se k nám čínští vojáci přitahují zpátky na svých lanech. Podle toho mála, co jsem viděl z jejich obličejů, se netvářili zrovna přívětivě. A já jsem byl náhle velice rád, že proti nim nestojím osobně.
Jejich lana kmitala, jak se přitahovali blíž.
Počkat.
Lana…?
„Takhle je nikdy neporazíme,“ řekl jsem. „Musíme jim předložit nový problém k řešení.“
Než se Chesty stihla zeptat, co tím myslím, přitáhl jsem se k jednomu z lan, jimiž byli nepřátelé připoutáni k nosníku fotovoltaických panelů. Ohnul jsem předloktí, vysunul řezací nástroj prostředníka, sehnul jsem se a přiložil jej ke konci lana. Ocelový kabel zprvu odolával, ale pak se ostří prokousalo spletenými dráty a kabel se přetrhl.
Popadl jsem volný konec přeříznutého lana, trhl jím asi o yard a odhodil jej stranou. Připojený voják mne přelétl, zmítal se a chňapal rukama do prázdna. Přikrčil jsem se. Byli natolik chytří, aby své pancéřové skafandry opatřili miniaturními řídicími raketovými motorky? Nevšiml jsem si, že by na sobě měli příliš mnoho přidané techniky.
Chesty pochvalně zavýskla a pustila se do práce na dalším laně.
Náhle se Grissomova stanice pohnula.
Z mnohem větších řídicích raketových motorů, rozmístěných v matematicky stanovených bodech po architektuře Grissomovy stanice, vytryskly kužele mlhy. Dva Číňané, kterým se podařilo dostat dovnitř, očividně odvedli svou práci rychle. Ovládali teď systémy stanice, což byla opravdu velmi špatná zpráva.
„Někdo musí dovnitř a zabránit jim v tom!“ zahulákala Chesty.
To ano.
„Dělejte, co je ve vašich silách,“ ozval se třetí hlas. Byla to Valkýra.
Napojila se na frekvenci operátorů s obyčejnou náhlavní soupravou.
„Můžete nám podat přehled situace, šéfová?“ zeptal jsem se.
„Všichni ostatní operátoři jsou v tuto chvíli bez spojení.
Elektromagnetický impuls odvedl důkladnou práci. Momentálně není dostupná žádná pomoc. Trvalo by celé hodiny, než bychom tam dopravili prostředníky operující na jiných stanicích. A tou dobou už bude pozdě.“
„Nemají Číňané obavy z toho, jak tohle ovlivní diplomatickou situaci?“ otázal jsem se.
„Očividně ne,“ odpověděla Valkýra. „Myslím, že to je zkouška – chtějí zjistit, nakolik jsme připraveni jim vzdorovat v neskrývaném zápasu o prostor v blízkém vesmíru. A protože Evropská unie jakožto „neutrální“ strana sedí se založenýma rukama, nezbývá nám než bránit si svůj píseček hezky postaru.“
* * *
Chesty a já jsme seděli v baru malého podniku Wings’n’brew, který jsme objevili nedaleko západní brány základny Hill. Protože jsme zdejší lidi příliš neznali, drželi jsme se spolu – ačkoliv bylo zřejmé, že personál je zvyklý, že sem chodí vojáci na jídlo a pití. Barman byl přátelský chlapík. Odhadoval jsem ho na vysloužilce, hlavně podle sestřihu a tetování na svalnaté paži – polonahé ženy, která mu vykukovala zpod vyhrnutého rukávu, když obsluhoval hosty.
„A to jsem si myslela, že budeš komik,“ prohlásila Chesty a míchala přitom tenkým brčkem led ve skleničce.
„Nesuď knihu podle obálky,“ poučil jsem ji. „Před osmi týdny jsi mě neznala. Ale teď? Teď už se na to vymlouvat nemůžeš.“
„To je pravda,“ připustila. „Ale mám pocit, že nejsem sama, kdo musel poopravit své první dojmy.“
„To je pravda,“ usmál jsem se na ni, dlouze jsem se napil limonády a postavil skleněný džbánek zpátky na tácek. Pravidla ODIS říkala: nikdy žádný alkohol, za žádných okolností. Narušoval nějak naladění řídicích obleků prostředníků. Záležitost nervové soustavy?
V ploché televizi za barem běžely večerní zprávy. Vážně se tvářící reportér v nažehleném obleku o něčem mlel, ale zvuk byl ztlumený, takže jsme neslyšeli o čem. Když však za moderátorovou hlavou promítli obraz čínské kosmické rakety, doprovozený slovy „ČLR HODLÁ SOUPEŘIT S AMERIKOU VE VESMÍRU“ v proužku pod jeho bradou, ukázal jsem na přístroj a požádal barmana, aby zvuk zesílil.
Hlas moderátora naskočil náhle, v půli věty: „…poslední čtyři roky a Peking prohlásil, že jestli Spojené státy neukončí své vojenské aktivity na nízké oběžné dráze, Čínská lidová republika bude nucena obvinit Spojené státy z porušení smlouvy.“
Místo moderátora se na obrazovce objevil štíhlý, dobře vyhlížející Číňan v modrém obleku západního střihu – obleky ve stylu předsedy Maa už v nové éře uhlazených mezinárodních vztahů buržoazní Číny nebyly tak často k vidění.
„Akce ministerstva obrany Spojených států považujeme za neomluvitelné,“ hřímal Číňan, „a rádi bychom prezidentce Spojených států připomněli, že teritoria blízkého vesmíru i Měsíce patří všem lidem. Nejenom americkým kapitalistickým vykořisťovatelům.“
Odfrkl jsem.
„Myslíš, že blufují?“ zeptala se Chesty.
Zavrtěl jsem hlavou. „Těžko říci. Od té doby, co strana potlačila velké prodemokratické nepokoje v čínských vnitrozemských velkoměstech, pracuje Pekingské vláda pětadvacet hodin denně, aby před Spojenými národy vypadala hezky. Vzhledem k tomu, že tolik zemí je u Číny zadluženo až po uši, nikdo si to s ní nebude chtít rozházet. Ale možná je to celé součást nějakého plánu, jak Spojené státy vyprovokovat. Abychom vypadali jako zlí váleční štváči, za jaké nás půl světa rádo považuje.“
Poslední větu jsem vyslovil s trpkým zamračením a dlouze jsem se napil limonády.
„Víš určitě, že nemají pravdu?“ otázala se.
Málem jsem se udusil.
„Takhle mluví námořní pěšák?“
„Říkám jenom, že i kdybychom si rádi mysleli, že jsme vždycky ti dobří, události několika posledních desítek let na to občas vrhnou pochybnost. Nejsem hloupá. Něco o naší historii vím a vím docela dost o naší přemrštěné angažovanosti v oblastech Středního východu a Afriky. Kdyby to bylo na mně, odvolala bych nás všechny do posledního domů a padesát let nechala svět, ať se stará sám o sebe. Jenže já nejsem prezidentka, takže o tomhle nerozhoduji. Rozhoduje ona.“
Odsunul jsem pití a zadíval se na Chesty zpříma.
„To je mi novinka. Nepovažoval bych tě za politologa. Jenže my jsme vlastně neměli příležitost pořádně si promluvit – tedy o něčem jiném než o práci.“
„To neměli,“ připustila a čekala na má další slova.
„Vysvětli mi tedy tohle, pěšáku. Jestli odpovědí na špatnou pověst Ameriky v zahraničí je zavřít základny a odvolat vojáky domů, co tedy děláme, když budujeme vojenské vesmírné stanice, abychom na oběžnou dráhu poslali vojenský personál? Jestli to skutečně vidíš tak, jak říkáš, kde ses vzala na tomhle projektu? Teď, když se stanice blíží dokončení a Číňané zahlcují mezinárodní zpravodajství výhrůžkami a řečněním, mají všichni v hlavě jenom ODIS.“
Sklopila oči ke své sklenici – za cinkání ledu – a vzdychla.
„Odjakživa jsem chtěla být astronautkou,“ prohlásila. „Jenže život se vyvíjel jinak. Dvacet let uteklo jako voda i se dvěma dětmi, ošklivým rozvodem a příliš mnoha nasazeními. Byla jsem zrovna v Kuvajtu, když jsem se dočetla o ODIS v e-mailu od kamaráda, a usoudila jsem, že tohle se ze všeho, v co jsem mohla doufat, nejvíc blíží splnění mého snu – i když jsem politickým kontextem toho programu zrovna nadšená nebyla.“
„Blíží se první let,“ řekl jsem. „Je ti stejně líto jako mně, že se sami nahoru v raketě nepodíváme?“
„Ano,“ přiznala váhavě a zadívala se mi zpříma do očí. „Nechápej mě špatně. Já vím, že se mi podařilo téměř nemožné, stejně jako tobě. A jsem ráda, že jsem to dokázala. Ale nebude to stejné jako vznášet se vedle kosmické lodě a vidět svou vlastní skutečnou ruku na pozadí Země ubíhající pod mýma nohama. Jako Ed White. Víš, kdo je Ed White?“ „Ne.“
„Najdi si ho večer na internetu,“ poradila mi. „Když jsem byla malá holka, milovala jsem barevné fotky Eda Whitea.“
* * *
„Zamkli přechodovou komoru,“ oznámil jsem.
„Použijte přístupovou kartu svého prostředníka,“ nařídila Valkýra.
„To už jsem zkusil. Nefunguje. Nějak to přeprogramovali a nemohu se dostat dovnitř.“
Řídicí motory Grissomovy stanice byly stále v chodu. Země se stáčela doprava. Slyšel jsem Chesty klít, jak stále zápasila s Číňany, kteří se ji znovu pokoušeli udolat. Neschopen vniknout dovnitř a zneškodnit ty, kteří tam pronikli a spustili řízení polohy, jsem váhal mezi pomocí Chesty a vymýšlením nějakého jiného způsobu, jak Číňany zastavit.
„Teď by se hodila autodestrukční sekvence,“ prohodil jsem ironicky.
„Myslíte si snad, že je tohle televizní seriál?“ utrhla se na mne Valkýra. „Nejde to, Choppere. Žádné přetížení reaktoru. Žádné nálože připevněné na trup. A jestli Číňany nezastavíte, je v podstatě po všem. Budu muset svým šéfům v Pentagonu oznámit, že ODIS nechala Číňany ukrást majetek amerických ozbrojených sil.“
Rozhlížel jsem se – prostředníkovýma očima – po vesmíru kolem sebe. Po konstrukci stanice. Po nedodělaných vzpěrách a nosnících, trčících pod rozmanitými úhly. Potom můj pohled dopadl na něco, co jsem předtím nevzal v úvahu. A jak jsem sledoval propadající se a mizející okraj Země, náhle mi svitlo, co musím udělat.
* * *
Když výcvik skončil, trvalo Chesty a mně několik pracovních směn, než jsme se do všeho opravdu vpravili. I po mnoha a mnoha hodinách strávených v simulaci vyžadovalo operování v reálu další doladění. Poté už to ale byla brnkačka.
„Kdysi na tohle nasazovali lidi s doktorátem,“ dal jsem k dobru, aniž bych oslovoval někoho konkrétního, zatímco jsme s Chesty – tedy naši prostředníci – vyprošťovali skládací vzpěru ze zejícího nákladového prostoru třetího stupně rakety Centurion. Nohy jsme měli stejné jako ruce a „přecházeli“ jsme sem a tam po pomalu rostoucí nástavbě Stanice Sally Rideové.
„Dostávali za to líp zaplaceno?“ zeptal se jeden člen party, vrchní seržant námořnictva s volacím znakem Skips.
„Nevím,“ odpověděl jsem. „Ale připadá mi to legrační. Tohle je práce pro dělníky. Jsme přece montážní parta.“
„Pokud už někdo někdy viděl montážní partu v robotické podobě,“ poznamenala Chesty.
„Honem, poškrábejte se někdo v robotickém rozkroku.“
„Už je přestávka?“
„Zapomněl jsem si krabici se svačinou!“
„Co si místo toho dát pivo?“
„Ve vesmíru žádné pivo.“
„Žádné pivo? Tak to si promluvím s odbory!“
Všichni dál trousili vtipné poznámky a zanedlouho jsme nedělali nic jiného, než že jsme se smáli a naši prostředníci kopírovali naše svíjení a otřásání hlav a trupů. Uvolňovali jsme napětí.
„No nic, děcka,“ ozval se nám do uší pevný mateřský hlas Valkýry. „Už to stačilo. Končíme s hraním. Musíte toho z Centuria ještě hodně vyložit, než směna skončí. A vaše baterie se vybíjejí každou vteřinu, kterou promarníte tímhle divadýlkem.“
Hromadně jsme zabručeli ano madam a zmlkli, ačkoliv tu a tam se stále dalo zaslechnout uchechtnutí.
Spolu s Chesty jsme namontovali vzpěru na určené místo, vrátili jsme se do Centuria a začali vytahovat další.
Přitom jsem si všiml, že nedaleko příďového kuželu, na vnitřní straně pláště, se nachází panel se základními prvky řízení.
„Mohl bych tuhle věcičku vyvézt na testovací let, šéfová?“
Valkýra sice neviděla to, co jsem viděl já, ale vydedukovala, co mám na mysli.
„Ovšem,“ souhlasila. „V nádržích je na orbitální manévry paliva dost, kdybyste ji chtěl použít. Když sejmete příďový kužel, má tam třetí stupeň další stykový uzel, který mu v případě potřeby umožňuje spojit se se stanicí a zvýšit její dráhu. Obvykle jej řídíme ze Země, ale Centurion má i záložní manuální systém řízení – pro všechny případy.“
„Pro všechny případy,“ zopakoval jsem a pomyslel jsem si, jaká by byla zábava sednout za „volant“ raketové lodě na oběžné dráze.
* * *
Číňané si Centuria vůbec nevšímali.
Vrata nákladového prostoru byla vstřícně otevřená jako lastura.
„Chesty,“ oslovil jsem ji, „jeden z nás se musí dostat do třetího stupně. Když před nimi nemůžeme stanici ubránit, možná ji dokážeme shodit dolů i s nimi na palubě.“
„Cože?“ oddechovala ztěžka Chesty. „Já teď mám trochu moc práce, Choppere.“
„Zdrž je – jdu na věc!“
„Choppere…“ Další Valkýřina slova už jsem nevnímal, protože jsem měl napilno s přesunem po stanici. Každým skokem jsem urazil několik metrů. Číňané zřejmě rychle přišli na to, co mám za lubem, protože Chesty ohlásila, že ji nechali být. Hnali se za mnou a ona za nimi.
Dorazil jsem do otevřeného nákladového prostoru Centuria, našel jsem panel ručního řízení a začal mačkat tlačítka.
Když jsem tehdy při práci na Stanici Sally Rideové poprvé uviděl ruční řízení, přepadla mě zvědavost. Prosil jsem Valkýru, aby mě nechala nahlédnout do operačních specifikací Centuria. Nemělo smysl je tajit. K čemu by jinak program výměny důstojníků byl? Chtěl jsem vědět dopodrobna všechno o každém šroubku, matičce, trysce a závitu.
Váhavě souhlasila.
A teď jsem byl přesvědčen, že tato vědomost představuje naši největší, poslední naději.
Panel řízení se rozsvítil a na blikající LCD obrazovce ohlásil, že palivová čerpadla se rozbíhají. Drahocenné sekundy ubíhaly a Číňané se blížili. Ať už chtějí Grissomovu stanici prostřednictvím jejích manévrovacích motorů přesunout kamkoliv, já jim to překazím.
Těsně předtím, než ke mně Číňané – a Chesty – dorazili, stiskl jsem jásavě oranžové tlačítko ZÁŽEH a oběma rukama i nohama jsem se pevně chytil ochranných madel panelu řízení.
Stanice sebou trhla a začala se točit kolem nové osy, jak se k tahu jejích řídicích motorů přidal silnější tah Centuria s jinou orientací. Chesty měla sotva čas se chytit hlavního nosníku, ale Číňané odlétli a zůstali viset na svých lanech jako kočičí hračky na gumičce. Mávali rukama a kopali nohama, ale nebylo jim to nic platné. Odstředivá síla na ně byla příliš velká.
Ale můj prostředník se držel pevně a já – bezpečně na Zemi – jsem necítil žádné škodlivé účinky rotace.
„Co to děláte?“ chtěla vědět Valkýra.
„Likviduji stanici,“ odpověděl jsem.
„A kdo vám to povolil, Choppere?“
„Madam,“ řekl jsem, „když nemám k dispozici autodestrukci, je na mně, abych způsobil destrukci manuálně. Pokouším se nás navést do atmosféry. Stanici, prostředníky, Číňany, všechno.“
Ticho.
Náhle mi na mysli vytanula představa šéfové jakožto hlavního svědka u vojenského soudu se mnou.
„Je to jediná možnost,“ dodal jsem.
„Asi má pravdu,“ ozvala se souhlasně Chesty. „Nemáme žádné zbraně a prostředníkům se dříve nebo později vybijí baterie. A potom bude stanice patřit Číňanům. Co byste raději oznámila svým šéfům v Pentagonu? Že jsme potopili loď a vzali nepřítele s sebou? Nebo že jsme jim ji přenechali bez většího boje?“
Další ticho.
Potom se s váhavým povzdechem ozvalo: „Proveďte.“
„Ano, madam,“ potvrdil jsem rozkaz.
Poradit si s ručním řízením bylo obtížné, když dráhu ovlivňovaly řídicí motory stanice. Ale už bylo znát, že můj plán funguje. Letěli jsme po sestupné spirále. Rychleji a rychleji, A přestože měl prostředník co dělat, aby odolal odstředivému přetížení, už podle pohledu bylo zřejmé, že mi v tom Číňané nemohou zabránit.
Země vytrvale rostla a palivo Centuria se postupně změnilo ve výtokové plyny.
„Napadají tě nějaká poslední slova, pěšáků?“ nadhodil jsem své parťačce.
„Lituji, že mám jenom jeden život, který bych položila za svou zemi,“ odrecitovala napůl žertem.
„Jo,“ odtušil jsem. „Já taky.“
Začal jsem se zaobírat myšlenkou, jaké by to bylo, kdybych ve formě prostředníka vlétl do atmosféry.
Dospěl jsem k názoru, že bude prozíravější to nezkoušet.
* * *
Zpravodajství to nazvalo nešťastnou nehodou. Bolid prolétl oblohou nad jedním oceánem a dvěma kontinenty, než to, co zbylo, žbluňklo do moře sto mil od pobřeží Havaje.
Číňané neřekli ani slovo kromě vyslovení neupřímné soustrasti nad ztrátou techniky.
Chesty a já?
Nu, před vojenským soudem jsme neskončili.
Valkýra musela podat hlášení v Pentagonu a měla toho hodně co vysvětlovat – díky Bohu za to, že záznamy z prostředníků poskytly generálům při obeznámení s akcí místa v první řadě – ale nakonec bylo obětování Grissomovy stanice uznáno za nejenom nezbytné, ale také hrdinské.
Chesty i já jsme se trochu styděli, když nás vyznamenávali za čin, při kterém jsme technicky vzato neriskovali život.
Jenže válka je čím dál víc právě taková. Boj i dřinu obstarávají stroje. Lámal jsem si hlavu nad tím, co by si o tom myslel třeba takový Kipling. A usoudil jsem, že si tím nejsem jistý.
Když se prach konečně usadil, Valkýra nás poslala zpátky do práce.
„Vy jste ji rozbili, postavíte tedy místo ní novou,“ sdělila nám.
Naše turnusy přidělenců byly prodlouženy.
Práce byla zkrátka práce. Ale uspokojivá. A Číňané se za naší hlídky o další kaskadérské kousky nepokusili, takže díky Bohu za malé zázraky.
Skutečné překvapení přišlo šest měsíců poté, co jsme já a Chesty opustili Hill.
Byla to obálka z hnědého papíru s doručenkou od úřadů námořnictva na Floridě – kde stále trénovali opravdoví astronauti.
Uvnitř byl oficiální dopis, jenž mě informoval, že pokud se rozhodnu přijmout nabídku, námořnictvo mě rádo uvítá v dalším turnusu výměnného programu. Tentokrát jako člena kursu kandidátů na astronauty pro příští rok. Prohlédl jsem si seznam jmen lidí, kteří už přijali, a četl jsem: MA VELÍNĚ STODDARDOVÁ.
Přece se, sakra, nenechám zahanbit námořním pěšákem!
Poprvé vydáno v magazínů Analog editora Stanleyho Schmidta v lednu/únoru roku 2013.
Přeložil Jiří Engliš
