„Bude to ta největší symfonie, jakou kdy kdo složil,“ řekl Jurriaan. „Naše nejlepší práce. Něco, díky čemu na nás budou vzpomínat ještě celá tisíciletí. Křehká melodie složená z ledu a prachu, z dálky a chladu. Bude to naše mistrovské dílo.“
Chiara nepřítomně naslouchala a zavřela oči. Jurriaan se nikdy nedotkl ledu, neviděl prach, nebyl schopen si představit vzdálenosti v reálném světě a nepocítil chlad. Vše, co kdy měl, byla jeho hudba. A byl v ní jeden z nejlepších; přinejmenším mezi organickými bytostmi.
Někdy ho litovala.
A jindy mu nepokrytě záviděla.
Představila si svět na ně čekající, cizí, mrazivý, osamělý a nádherný, a nastala chvíle, kdy nemohla Jurriaanovi jakkoli závidět jeho dar – nebo prokletí.
Zkontrolovala s Orpheem, jak dlouho ještě potrvá zbytek cesty. Odpověď byla okamžitá. Během tří dnů dosáhneme oběžné dráhy Sedny.
Chiara se rozhodla po zbývající část cesty snít.
***
Její sny byly plné obrazů, zvuků, chutí, pachů, doteků a pocitů. Zejména pocitů. Cítila vnitřní Oortův oblak mnohem dřív, než vůbec měla šanci na okamžik vystoupit ven z lodi. Orpheus ji zásobil průběžně sbíranými daty a její jedinečný mozek bezmála ze všech stvořil fantastický sen.
Když se Chiara probrala, věděla, že již obíhají Sednu a posílají dolů první sondy. Orpheus se o to postaral, zčásti ze své vlastní iniciativy, zčásti díky Manuelovi. Jediný Myslitel jejich mise byl ještě v hlubokém spánku, ale podvědomě aktivně komunikoval s Orpheem přes své rozhraní.
Chiara se připojila na tok dat od první sondy, která již přistála a nahrávala vše, co mohla. Šedna… Jsme nejspíš první lidé, kteří se sem vydali, přinejmenším od minulého perihelia. První po více než jedenácti tisících letech. Působí to jako nepřekonatelná propast – a zároveň tak děsivě blízko!
Téměř jí to vehnalo slzy do očí. Chiara byla Estét jejich skupiny podle standardů Joviánského konsorcia. Vjemy, pocity a představy byly jejím úkolem – stejně jako bylo Manuelovým úkolem primárně vyhodnocovat za pomoci Orphea hrubá data, nacházet souvislosti, promýšlet postup a hodnotit dokonce i skladby, výsledky jejich společného úsilí – a Jurriaanovým úkolem se soustředit jen a pouze na hudbu.
Vyslala Manuelovi myšlenkový vzkaz. Kdy se můžeme vydat na povrch?
Odezva byla prakticky okamžitá. Když to uznám za bezpečné.
Bezpečné znamená špatné. Zbavené strachu, úcty, dokonce většiny zvědavosti! Potřebuji je, abych mohla správně odvádět svou práci, jsou zásadní. Nech mě tam jít první.
Dobrá, odpověděl.
Chiara se pro sebe usmála. Naučila se používat logiku k přesvědčování Manuela už dávno – a většinou byla úspěšná.
Zatímco se oblékala do ochranného skafandru, dostavila se vzpomínka na podobný moment před mnoha lety. Stalo se to na Io. Zůstala na povrchu příliš dlouho i na poměry svého vysoce augmentovaného těla. Když už bylo jasné, že bude kvůli množství radiace potřebovat nové, rozhodla se tomuto alespoň dopřát zajímavou smrt a nechat je zemřít u jedné ze sopek. Ačkoli její nový mozek byl nepřesnou kopií předešlého, díky implantátům si stále pamatovala tu bolest – a pak nic, jen zvědavé pozorování, jak se její skafandr a posléze i tělo rozkládají, jako by se to přihodilo jejímu současnému tělu.
Neměla v úmyslu provést nic podobného na tomto světě. Zde vnímala chladnou, napohled křehkou krásu. Neměla by s ní být spojena žádná bolest, žádná hrůza. Strach, možná. Bázeň, zcela jistě. Stojíc uprostřed ledové krajiny, se Sluncem jako pouhou jasnou hvězdou, temnotou všude okolo – měla veškerý důvod cítit bázeň.
Chiara cítila, že má velkou šanci být první lidskou bytostí, která kdy stanula na povrchu Sedny. Trpasličí planeta se nyní blížila ke svému periheliu, stále ještě více než sto astronomických jednotek od Slunce, a neexistovaly zprávy o žádných expedicích v nedávné době.
Možná všichni čekali, až bude perihelium ještě blíž a Šedna lépe na dosah. Nebyla si ovšem jistá, zda byli nějací lidé vysláni k Sedně v průběhu minulého perihelia – před bezmála jedenácti a půl tisíci lety.
Když se přistávací modul dotkl povrchu Sedny, zůstala chvíli uvnitř, dívala se na záběry zvenčí a zvykala si na cizí, přímo mimozemskou krajinu okolo. Budila zvláštní dojem dokonalého klidu. Chiara byla zvyklá na ledové měsíce Jupiterovy soustavy, kterou nazývala domovem, ale zdejší krajina byla daleko hladší, než jakou znala odtamtud. Byla také tmavší – a podivného hnědočerveného odstínu.
Chiara vypnula světla landem a vyšla přechodovou komorou do venkovní temnoty.
Nebyla to úplná temnota. Slunce teď ale z této strany trpasličí planety nebylo viditelné, a místo tak vzbuzovalo dojem větší osamělosti a dálky. Chiara byla schopná odsud vidět třpytivý disk Galaxie zřetelněji než odkudkoli, kde předtím byla.
Poklekla a pomalu se dotkla povrchu svou haptickou rukavicí.
Něco jsme našli, Chiaro, zazněl náhle Manuelův hlas v její hlavě. Podívej se sama.
Poslal jí obraz předmětu nepříliš hluboko pod povrchem ledu, nalezeného jednou z početných malých sond. Připomínal loď. Malou, zavalitou, prastaře vyhlížející loď, nepochybně lidského původu. Nebyli první.
Ale tihle sem museli přijít velmi dávno.
O několik mil dál a výrazně hlouběji odhalily sondy další objekt. Větší a rozhodně podivnější.
Nejspíš mnohem, mnohem dávnějšího původu než ten první…
***
Provrtat se ledem k první lodi zabralo sotva hodinu. Dostat se pak dovnitř byla záležitost minut.
Chiara byla napojena na data sond, které pronikly do lodi, a spatřila tak v jedné z kabin dvě těla. Obě mrtvá – ale téměř neporušená. Muž a žena. Sondy usuzovaly, že malé průhledné komory, v nichž leželi, pravděpodobně sloužily pro kryospánek. Oba lidé museli být na proceduru připraveni nebo již zmraženi, když zemřeli.
Loď byla dávno mrtvá, ale to pro sondy nepředstavovalo přílišný problém. Poměrně rychle opravily, co zbylo z počítačů a úložišť dat; poškození nebylo příliš velké.
Našly zajímavý soubor a poslaly jej posádce Orphea, ještě než měly další sondy šanci se provrtat hlouběji k druhému objektu.
Chiara byla již zpět na palubě když otevřeli soubor a slyšeli hlas dávno mrtvé ženy.
***
Myslím, že mi už nezbývá moc času. Nemám možnost se odsud dostat včas. Ale jsem si jistá, že budou další, kteří sem přijdou objevovat. Doufám, že tohle najdete. Vyprávím náš příběh pro vás.
Před deseti dny jsem objevila… – počkejte, raději to vezmu od začátku.
***
„Jak to jde, lásko?“
Theodora se usmála, zatímco odšroubovávala poslední panel sondy. „Fajn. Tuhle bychom snad mohli použít už zítra na poslední vybranou lokaci. Zbývá už jen jedna chybička k opravení.“
Měla na sobě lehký skafandr pro práci ve vakuu a zimě skladu vybavení, oproti EVA flexibilní a pohodlný skafandrům. Navzdory tomu by mnohem raději byla venku, opatrně kráčejíc po povrchu Tritonu, který Kittiwake obíhala již přes dva roky.
Kittiwake byla malá loď, ale plně schopná sloužit dvojici lidí na palubě v případě potřeby až po několik desetiletí. Měla-li k dispozici dostatek vodíku, který se tady ve vnější Sluneční soustavě dal snadno získat téměř odkudkoli, její bimodální MITEE mohl pracovat i déle než půl století bez závažnějších problémů. Pokud selhal jeden element, stále tu bylo mnoho dalších, které mohly pohánět loď se slušným specifickým impulsem a ucházejícím tahem a zároveň jí dodávat dostatek elektrické energie.
Mise k Tritonu se ovšem blížila ke konci. Theodora nevěděla, zda má být ráda a těšit se, že se ona i její manžel po mnoha letech izolace konečně vrátí na Zemi, nebo smutná, protože už nikdy v životě neuvidí toto pozoruhodné místo.
Když byla hotova se sondou na vrtání ledu, vrátila se přes několik přechodových komor zpět na obytnou palubu. Byla titěrná, ale dostatečná pro její a Dimitrijovy potřeby.
„Zdá se, že máme zprávy zvenčí,“ usmál se manžel, když vplula do kabiny. „Kittiwake právě zachytila vysílání.“
Po kontrole signálu na malware jim loď automaticky přehrála obdržený záznam. Na displeji se objevila tvář jejich nadřízeného, šéfa mise Ronalda Blytha. Pogratuloval jim k výsledkům získaným na Tritonu a zmínil se, že se právě otevírá letové okno pro jinou dlouhodobou vědeckou expedici. Theodora cítila, jak se jí stahuje žaludek. Byla nedočkavá zjistit víc, její zvědavost neznala mezí a věděla, že málokterému člověku se dostane takových příležitostí jako jí a Dimitrijovi. Nová expedice by však znamenala dalších mnoho let daleko od zbytku civilizace. Společnost vybrala ji a Dimitrije, protože představovali stabilní, nekonfliktní pár s vyrovnanými osobnostmi a značnými technickými a vědeckými znalostmi a zkušenostmi. Čekalo se od nich, že budou schopni strávit mnoho let bez jakéhokoli jiného než vzájemného lidského kontaktu v nepatrném prostoru lodi, zkoumajíce vybraná tělesa vnější Sluneční soustavy bez šance na delší oddech či dovolenou, bez pozemské tíže, vůně, větru… Ovšem máme smlouvu na osm let. Ten čas téměř vypršel. Chystají se snad navrhnout prodloužení smlouvy? A proč?, běželo Theodoře hlavou, zatímco Blythe stále dokola opakoval, jak jsou jim vědci na Zemi a Marsu vděční za jejich neustávající úsilí.
„Minulý týden jsme zachytili signál z Neriviku 2.“
„Není to ta sonda vyslaná v osmdesátých letech k Sedně, která přestala vysílat ještě před dosažením stabilní oběžné dráhy?“ zamumlala Theodora pro sebe.
Byla. Blythe začal vysvětlovat, jak ztratili spojení se sondou na více než deset let a najednou, zničehonic, obdrželi před několika dny její signál. Vědci z observatoře FAST, kteří jej zachytili, byli mírně řečeno překvapeni. Začali data okamžitě analyzovat – a naštěstí si zachycení zprávy nenechali pro sebe.
„Výsledky byly… zvláštní. Už je jasné, že sonda ztratila svou oběžnou dráhu a zřítila se na povrch, ale nejspíš znovu získala kontrolu nad tryskami krátce před kolizí a pokusila se ji proměnit v přistání. Byla tak jen poškozena. Je možné, že ve skutečnosti nepřestala celou tu dobu vysílat, ale bez schopnosti správného zaměření vysílání byla pravděpodobnost zachycení jakýmkoli přijímačem v soustavě mizivá. Nicméně nejspíš měla sonda čas ještě před kolizí vyslat dolů své dva landery. Zaznamenávaly vše, co měly – a mimo jiné se snažily zmapovat ledovou krustu. A tady to začíná být vážně podivné.“
Theodora napjatě naslouchala, zatímco Blythe pokračoval. A její zájem rostl každým okamžikem.
Ultrasonické pulsy ukázaly zvláštní strukturu okolo dvou set metrů pod povrchem. Nebylo možné říci, jak přesně byla velká, ale šlo o nejméně sto metrů; možná mnohem více. Ze způsobu odrazu se zdálo, že by mohlo jít o kov.
Blythe zahrnul příslušná data do vysílání, a tak se na ně Theodora mohla podívat, zatímco stále hovořil. Opravdu to bylo podivné. Nikdy nic podobného neviděla; ani na Mirandě, ani na Arielu, ani na Tritonu. Mohla to být součást vrstvy horniny bohaté na kovy. Ale co proboha dělala na Sedně? Předpokládalo se, že trpasličí planeta má silnou ledovou vrstvu složenou zejména z pevného metanu, dusíku, etanu, metanolu, tholinů, amorfního uhlíku, olivínu a vodního ledu. Nic ani vzdáleně podobného tomuto. Mohl to být meteorit bohatý na kovy, který dopadl na Sednu?
„Nevíme, co to je, ani jestli bylo měření bezchybné. Ale zcela jistě je to velmi zajímavé. Bylo by nanejvýš záhodno tam poslat misi s lidskou posádkou. Tohle vypadá jako situace, kde se vyplatí schopnost improvizovat, přemýšlet a spojovat fakta lépe, než jak to dovedou roboti,“ pokračoval Blythe.
A proto potřebovali někoho se zkušenostmi s ledovými tělesy vnější Sluneční soustavy; někoho vyrovnaného, schopného a odhodlaného; a samozřejmě nejlépe někoho, komu by samotná cesta trvala okolo pěti let namísto více než deseti. Šedna byla stále ještě poměrně blízko perihelia, ale vzdalovala se každým rokem. Ve zkratce – potřebovali někoho jako dva zkušené pracovníky zakončující úspěšnou misi k Neptunovu měsíci Tritonu.
„… samozřejmě vás do ničeho nemohu nutit. Ale s prodloužením smlouvy byste obdrželi finanční bonusy za tak dlouhý pobyt v kosmu a všechna s tím spojená rizika. Připojuji návrh nové verze smlouvy. Očekávám vaši odpověď do tří dnů.“
Theodora se nemusela podívat na dokument, aby už teď věděla, že bonusy budou obrovské; téměř nepředstavitelně obrovské. Byla tu zdravotní rizika související s dlouhodobým vystavením záření, nebezpečnými aktivitami jako EVA nebo pobyt na povrchu těles, s velikým psychickým tlakem, pobytem v mikrogravitaci a nízké gravitaci, a především s kryospánkem nezbytným pro cesty tak daleko, aniž by posádka ztratila mnoho let života pouhým letem.
Ale nebyly to peníze, co by ji primárně lákalo k podepsání smlouvy. Byla to zvědavost.
Theodora a Dimitrij se na sebe s očekáváním podívali.
„No,“ přerušila trochu váhavě ticho jako první, „vypadá to, že se prospíme docela dlouho, co myslíš?“
***
Theodora se roztřásla. V první chvíli se cítila nechráněná a vyděšená bez jakéhokoli zřejmého důvodu, což to činilo ještě horší. Pak si vzpomněla; byla v komoře pro kryospánek a pomalu se probouzela. Musejí už být blízko Sedny.
„Dimi?“ zachraptěla.
Nedostalo se jí žádné odpovědi, ačkoli loď přenášela každou konverzaci do vedlejší komory – což znamenalo, že se Dimitrij nejspíš ještě neprobral.
Zabralo jí ještě skoro hodinu, než byla natolik při vědomí, aby mohla začít procházet nashromážděná data. Právě když kontrolovala jejich rychlost a dráhu, reproduktor v komoře ožil.
„Lásko? Už jsi vzhůru?“
„Už chvíli ano. Jak se cítíš?“
„Není nic lepšího než pořádný dlouhý spánek!“
Theodora se rozesmála. V krku ji pálilo a stále se cítila hrozně ztuhlá, ale nemohla přestat. Vážně byli tady; dál, než se kdy dostal jakýkoli člověk! Dokázali to. Během jednoho dne by měli už obíhat Sednu.
V průběhu příštích pár dní měli Dimitrij a Theodora minimum času na oddech, ačkoli je nečekalo nic fyzicky náročného mimo cvičení po kryospánku. Nejdříve nalezli místo dopadu Neriviku 2 a dvojici jeho landerů nedaleko odtamtud. Led v té oblasti vypadal jinak než na většině povrchu, jako by byl průběžně přetvářen vnitřní vulkanickou aktivitou. To alespoň vysvětlovalo, proč sonda oba své landery vyslala právě tam. Kittiwake poslala dolů vlastní sondu, pokračovala v mapování povrchu a poté poslala ještě několik malých sond na další lokality. Šlo o standardní proceduru, ta ale na začátku zabírala nejvíce času.
Když dorazily první výsledky od sondy nedaleko Neriviku 2, Dimitrij okamžik jen nehnutě seděl, než znovu našel hlas.
„Doro! Tohle musíš vidět.“
Zjištění byla prapodivná. Předmět pohřbený bezmála dvě stě metrů pod povrchem trochu připomínal asteroid, něco přes sto metrů v průměru v jednom směru a přes čtyři sta metrů v druhém. Podle dat z ultrasonických pulsů byl jeho tvar kónický a vrstva odrážející pulsy poměrně hladká. Opravdu velice neobvyklý asteroid.
„Co si myslíš, že to je?“
Theodora pokrčila rameny. „Netuším – a moc si to nedovedu představit, abych byla přesnější. Dokud se neprokáže opak, hádala bych, že asteroid, i když přinejmenším divný. Brzy to zjistíme.“
„Pošlu dolů vrtnou sondu.“
Kittiwake měla dvě hlavní vrtná zařízená – tři před Tritonem – a jedno záložní. Theodora a Dimitrij se nyní rozhodli poslat dvě zároveň. Byl to risk, kdyby došlo k nějaké nehodě – věci se nejen mohly pokazit, ale často se také pokazily –, ale chtěli porovnat data z oblasti s anomálií a vzdálenější lokality, vybrané kvůli podobným povrchovým strukturám. Přístrojové vybavení bylo staré, ale spolehlivé, a už přežilo množství více či méně improvizovaných oprav.
Na konci prvního dne vrtání dosáhla sonda hloubky téměř třiceti metrů. Třetí den se dostala okolo sto metrů hluboko. Čtvrtý den byla v hloubce skoro sto padesáti metrů pod povrchem ledu a zastavila se.
***
Theodora pociťovala nepříjemnou závrať jako pokaždé, když prováděla telemetrické řízení. Opatrně vedla opravářského robota k hlavnímu panelu vrtné sondy. Cítila se podivně odpojená od vlastního těla, když robot uchopil kryt, jako by to byly její ruce zvedající panel a odkládající ho stranou.
„Ach, jen tohle ne,“ povzdechla si, když spatřila vnitřek.
Žádný div, že Dimitrij nedokázal sondu znovu spustit odsud. Tohle nebyl softwarový bug, dočasné selhání nebo něco jiného, co by dokázaly zvládnout samoopravné systémy. Většina procesorů byla uškvařená a potřebovala výměnu. Robot u sebe neměl všechny potřebné komponenty. Mohli by je poslat dolů během dalšího oběhu. Ale –
Ztratila spojení s robotem, když Kittiwake z jeho pohledu zmizela za obzorem. Zalapala po dechu. Cítila se, jako by jí právě usekli končetinu. Polkla a pokusila se znovu získat soustředění.
Ano, mohli by součástky poslat na povrch. Ale Theodora se obávala, že ačkoli měl robot více než dostatečnou umělou inteligenci pro běžné opravy a měl k dispozici veškeré technické plány a zprávy ve své paměti, mohl by přehlédnout něco, čeho by si všiml spíše člověk a co by mohlo v budoucnu způsobit horší problémy. Nepotěšilo by ji, kdyby museli procesory měnit znovu, jako se jim to stalo na Tritonu. Mohla by znovu ovládat robota na dálku, ale nikdy by tak nedosáhla stejné přesnosti a pozornosti.
Inu, chtěli zahájit lidský průzkum tak jako tak. Jen začnou o něco dřív, než původně předpokládali.
Dimitrij starostlivě sledoval Theodořin sestup. Věděl, že něco podobného podstupovala už mnohokrát, ale to mu nikdy nezabránilo se o ni obávat.
Obraz nabyl na šumu, jak spojení Kittiwake s Theodorou začínalo slábnout. Za přibližně dalších třicet minut se loď opět vynoří nad obzor. Dimitrij ovšem zvažoval změnu jejich orbity na stacionární a rozhodl se pro. Teď už nepotřebovali monitorovat většinu povrchu samotnou lodí; oba satelity, vypuštěné na rovníkovou a polární oběžnou dráhu, již fungovaly bez problémů. Mohl by je sice využít jako retranslační stanice, ale mít Kittiwake stabilně přímo nad oblastí největšího zájmu bude teď, když jsou tam Theodora, její přistávací modul, rover, vrtná sonda a vrak Neriviku 2, nejlepší. Méně věcí se tak mohlo pokazit. A po tolika letech mimo Zemi věděl, že věci se často skutečně pokazí.
Dal pokyn pro zvýšení tahu a znovu zkontroloval plánovanou transferovou stacionární dráhu. Nějakou dobu se všechno zdálo v pořádku.
Potom vedle hlavního displeje zazářilo červené světélko a na obrazovce se objevilo varování.
Theodora pomalu sestupovala tunelem v ledu. Byla tam naprostá tma, až na LED svítilny na jejím skafandru a reflektory shora. Lano se postupně odvíjelo. Nyní už viděla samotnou vrtnou sondu dole pod sebou.
Světlo shora bylo slabounké, když se k sondě konečně dostala. Uvést ji do provozuschopného stavu zabralo Theodoře jen okolo hodiny. Usmála se a nechala naviják, aby ji vytáhl zpět.
Když už se blížila k povrchu, uslyšela zapraskání v reproduktorech skafandru.
„Dimitriji?“ ozvala se. „Co se děje?“
„Musím… dolů…“
Téměř mu přes statický šum nerozuměla.
„Dimi!“
Chvíli neslyšela nic. Pak se šum vrátil – a vzápětí i Dimitrijův zkreslený hlas: „…přistát.“ Praskání a hučení. Theodora se horečně snažila zachytit lepší signál, „…souřadnice. Doufám, že to vyjde…“
Soubor si našel cestu až k jejímu přijímači. Byla to technická zpráva vygenerovaná Kittiwake. Theodora ji otevřela a prolétla.
„To ne,“ zašeptala mimoděk.
Dimitrij dělal, co mohl, aby navedl zbytky lodi na dráhu končící spíše přistáním než havárií.
Neuplynulo ani dvacet minut od chvíle, kdy na displeji zablikalo první varování, že hlavní turbína lodní elektrárny nepracuje normálně. Spustil detailní sken a jen okamžik poté všechno blikalo chybovými zprávami.
Turbína se rozbila. Byla sice pravidelně testována na příznaky opotřebení, ale vlasová prasklina mohla při kontrole uniknout pozornosti systémů. Loď se po většinu cesty pohybovala setrvačností, trhlina se mohla zvětšit během decelerační fáze a povolit až nyní.
Věci se mohly pokazit; a pokazily se. Co bylo ještě horší – jedna z lopatek prorazila plášť reaktoru a pracovní plyn začal unikat. Poškození bylo na samoopravné mechanismy příliš velké. Plyn stále unikal a plnil prostor mezi prvním a druhým pláštěm. Reaktor se zatím přehříval. Jakmile turbína přestala pracovat, plyn stále zachycený v cyklu se stále víc a víc zahříval od MITEE – ale nemohl v cyklu pokračovat a zchladit se.
Zatím situace nebyla kritická, ale během několika dalších minut bude. Dimitrij poslal všechny dostupné opravné roboty na pomoc vestavěným nouzovým systémům, ale viděl, že to zdaleka nebude stačit.
Vypnul MITEE a všechny tyče byly nyní bezpečně otočeny tak, aby jaderná reakce ustala.
Stále to nestačilo. Přehřívání pokračovalo a mohlo by vést k explozi elektrárny, pokud by nedošlo k rychlému zchlazení.
Takový už byl život. Nic vážného se nestane celé roky a najednou má pouze minuty.
Věděl, že může udělat jen jedinou věc, a tak dal příkaz k otevření ventilů ve vnějším plášti reaktoru. Pak veškerý plyn unikne do volného prostoru. Loď bude bez něj nepoužitelná, ale pořád to byl lepší ze dvou dosti špatných scénářů.
To ještě nebyla ani minuta od selhání turbíny.
V příštích sekundách se věci pokazily ještě víc.
„Do hajzlu,“ vydechl Dimitrij, když ucítil rotaci Kittiwake. Jeden ze dvou protilehlých ventilů se musel zaseknout, takže plyn začal unikat pouze na jedné straně a rychle loď roztočil.
Dimitrij se pokusil otáčení vykompenzovat pomocí trysek na obou ercéeskách, Kittiwake se ovšem děsivě otřásla a vzápětí část kontrolek zcela zhasla. Uvědomil si, co se stalo. Rotace na ni byla příliš. Loď nikdy nebyla konstruována, aby snášela přetížení v jiné než předozadní ose, a teď se jí dostávalo přílišného pnutí ve špatném směru. Dlouhá konstrukce spojující obytnou a motorovou sekci mu podlehla.
Loď se roztrhla na kusy.
Rychlá kontrola mu potvrdila, že má pravdu. Motorová sekce byla pryč. Měl štěstí, že obytná část stále pracovala téměř normálně. Její ercéesko se neutrhlo a podle všeho dosud fungovalo. Jeho trysky byly sice malé, ale byly to jediné, co měl k dispozici.
Otestoval je krátkým zážehem a poté je využil ke zvětšení vzdálenosti od dalších zbytků lodi. Poprvé měl možnost si na minutu vydechnout a v trochu větším klidu zhodnotit situaci. Nepůsobila příliš povzbudivě.
Pokud chtěl přežít, musel přistát; a musel to zvládnout rychle, jinak by setrvačností pokračoval dál, už bez jakýchkoli možností dostatečně upravit svou dráhu.
Smutně se usmál.
Necelých dvacet minut od selhání turbíny naváděl Dimitrij zbytek Kittiwake, lodi, která nikdy nebyla konstruována, aby vydržela působení gravitace, na Sednu a modlil se, aby z toho dokázal udělat raději přistání než kolizi.
„Doro?“ zavolal. „Doro, slyšíš mě? Reaktor měl poruchu. Loď… je na kusy. Zůstala nám obytná sekce s jedním ercéeskem. Musím přistát…“
Theodora horečně řídila svůj rover k místu přistání. Nedokázala se s Dimitrijem spojit, ale to ještě nic neznamenalo. Anténa mohla být poškozená, i kdyby loď jinak vyvázla v pořádku. Nic to neznamená. On je v pořádku.
Přála si, aby mohla jet ještě rychleji, ale jako u většiny převážně ledových těles, i povrch Sedny dokázal být velmi zrádný. Měl daleko méně trhlin i valů než Europa nebo Ganymedes a ve srovnání s nimi byl ostatně až hladký, ale stále byl zcela cizokrajný, ani vzdáleně nepřipomínal nic na Zemi. Himalájské ledovce byly dětské hračky oproti Sedně. Perspektiva byla špatně, vnímané vzdálenosti byly špatně, stíny vrhané reflektory roveru byly špatně, tahle krajina nebyla nic pro lidské oči a prostorovou představivost formovanou dlouhou evolucí na Zemi.
Konečně se přiblížila k souřadnicím, které jí před přistáním poslal Dimitrij. Srdce jí poskočilo, když spatřila zbytky obytné sekce. Na poměry toho, čím prošly, se zdály takřka nedotčené.
Přiběhla k nejbližší dosažitelné přechodové komoře. Ta stále fungovala.
Uvnitř to ani nevypadalo, jako by loď prošla hrozivě působící nehodou. Chodba vypadala jako dříve. Vše tu bylo tak jako tak připevněné, a tak se chaos uvnitř lodi ani nedal očekávat. Většina systémů ovšem nefungovala, jak Theodora zjistila, když se pokusila napojit na síť Kittiwake.
Dveře do kontrolní kajuty se otevřely, když vydala příslušný pokyn.
„Dimitriji!“
Zjevně našel chvilku nasoukat se do nouzového skafandru a byl bezpečně přikurtovaný do křesla. Výborně. Theodora se k němu sklonila. Zdálo se, že je v bezvědomí. Napojila se na jeho skafandr a rychle prolétla naměřená data.
Čas úmrtí… bezpečnostní mechanismy skafandru nedokázaly zabránit…
„Dimi,“ zachraptěla. V krku měla sucho a cítila, jak jí slzy stoupají do očí. Potlačila je. Teď na ně není čas. Teď ne. Musí udělat, co by udělal on na jejím místě.
Odnesla tělo ve skafandru do komory pro kryospánek. Jakmile se tam dostala, spustila podobnou proceduru, jakou oba prošli již mnohokrát předtím. S tím rozdílem, že tentokrát šlo o proces s cílem udržet poškození již mrtvého mozku na minimu, ve stavu použitelném pro budoucí sken neurální sítě. Theodora věděla, že Dimitrij je pryč a už se nevrátí; mohla by ale použít data ze skenu, doplnit je každičkým detailem, který znala z jeho života, a vytvořit na jejich základě simulovanou osobnost podobnou Dimitrijovi, až se vrátí na Zemi. Nebyl by alespoň pryč tak… nenávratně.
Když byla hotova, opět zkontrolovala lodní systémy. V mezidobí nedošlo k žádné změně. Nic nevyžadovalo její okamžitou pozornost, alespoň na chvilku.
Opřela se o stěnu a nechala slzy téct.
***
Připojuji část staršího záznamu; nemám čas opakovat vše, co se stalo. Už brzy mě čeká dlouhý spánek…
Kittiwake je stejně mrtvá jako Dimitrij. Ani v jednom případě jsem nemohla nic dělat. Mám jen jednu možnost, jakkoli zoufalou. Musím vybavit svůj přistávací modul tak, aby byl schopen mi posloužit k cestě domů. Tuhle možnost jsme probírali v několika nouzových scénářích; vím, co je potřeba udělat a že to dokážu udělat.
Cestu budu muset Samozřejmě strávit v bdělém stavu. Modul nemá komoru pro kryospánek a ta z lodi se nedá oddělit, nehledě na to, že nevím, zda je i po nehodě plně funkční a bezpečná pro živého člověka. Ale pokud budou recyklační systémy pracovat správně, nebude to představovat žádný problém. Měli jsme dostatek zásob pro dvojici lidí ještě na déle než dva roky. Když budu jídlem trochu šetřit, vydrží mi alespoň pět let. Tedy ani náhodou do blízkosti Země, ale prošla jsem si možné dráhy dosažitelné s modulem a moje jediná šance je trajektorie, která mě do té doby dostane k Saturnu, pokud odsud odletím do tří týdnů, než se letové okno uzavře. Pokud to nestihnu, jsem mrtvá. Ale předpokládejme, že to dokážu, musím. V průběhu cesty pak kontaktuji Zemi a jiná loď, i kdyby jen automatická s nákladem zásob, mi může být vyslána naproti. A nakonec, možná za nějakých dvanáct, třináct let, se domů dostanu.
Pokud dokážu přestavět modul pro meziplanetární cestu. Je to teoreticky možné, alespoň podle plánů pro případ nouze. Nikdo nečekal, že se to skutečně stane, ale stalo. Musím to alespoň zkusit.
***
Příštích několik dní bylo velmi hektických. Theodora využila množství částí Kittiwake pro vylepšování přistávacího modulu. Ve většině případů naštěstí zdokonalení již existujících systémů stačilo. Zároveň modul zbavila téměř všeho potřebného pouze pro přistání a operace na povrchu – a nakonec připojila nouzové nádrže a spustila tvorbu paliva. Modul měl klasický chemický pohon; vysoký tah, ale i zoufale vysokou spotřebu paliva. Naštěstí byla obklopena metanem a vodním ledem – a právě pročištěný kapalný metan a kyslík byly tím, co potřebovala. Jakmile spustila separační a purifikační cyklus, nádrže se pomalu začaly plnit. Alespoň tohle fungovalo, jak mělo.
Ráda by i zkontaktovala Zemi a poslala zprávu o nehodě, ale zatím nemohla. Většina retranslačních stanic byla z jejího pohledu momentálně skryta za Sluncem a zbytek byl slabou anténou modulu nedosažitelný; větší vysílač na Kittiwake byl bohužel nenávratně poškozen. Země se o zdejších událostech nic nedozví, dokud Theodora nebude na cestě.
Její plán se zdál každým dnem čím dál víc na dosah. Upnula se k němu jako k tomu, čím ostatně byl – jediné šanci na přežití.
Když obdržela zprávu, že vrtná sonda dosáhla cílové hloubky, Theodora byla po několik sekund zmatená, než si uvědomila, o co jde. Připadalo jí to jako z jiného života – mapování povrchu, vysílání sond… V průběhu uplynulých tří dnů měla minimum spánku a soustředila se jen na práci na modulu. Na sondu úplně zapomněla.
Po kontrole generátorů paliva by si ovšem mohla najít chvilku se na to podívat; přestavba modulu šla mnohem rychleji, než původně předpokládala, a do konce letového okna jí dávala času víc než dost. A koneckonců, který průzkumník zcela opustí své cíle i ve chvílích nejvyšší nouze?
***
Jsem ráda, že jsem se rozhodla se na nález podívat. Kdybych to byla neudělala, umírala bych v zoufalství a beznaději. Takhle… jsem klidná, až mě to samotnou překvapuje. Tohle s vámi asi podobný objev jako tenhle udělá. Přiměje vás se cítit úplně nepatrně. Takový úžas a bázeň…
***
Theodora nedokázala výsledkům uvěřit, dokud se osobně nespustila šachtou dolů do malého prostoru vytvořeného sondou kolem části té věci.
Stála v té nepatrné ledové jeskyni a hleděla na předmět se směsí úžasu a šoku. Zatím se neodvážila se toho dotknout.
Jeho povrch byl tmavý a hladký. Odkryté byly jen asi dva čtvereční metry; zbytek byl stále obklopen ledem. Podle posledních měření ta věc měla alespoň čtyři sta metrů na délku a tvar kužele. Nebylo nejmenší pochybnosti, že objevila… loď.
***
Nedovedete si představit ten pocit, dokud tam skutečně nejste. A já jsem to ani nečekala. Bylo to… Nedokážu to ani pořádně popsat. Nadpozemské. Úžasné. Nádherné. Děsivé. A ještě daleko víc, všechno dohromady, až Z toho hlava třeštila.
Od té chvíle jsem mimozemské lodi věnovala každičkou chvilku, kterou jsem si dokázala urvat. Modul vyžadoval stále méně mé pozornosti a já měla ještě skoro dva týdny, než se letové okno uzavře.
Pojmenovala jsem ji Peregrine. Tohle nebyla malá meziplanetární loď jako Kittiwake; tenhle ptáček dokázal létat daleko rychleji. Ale i tak… zdála se mi maličká na mezihvězdné plavidlo, i kdyby šlo pouze o obytnou sekci a motorový oddíl byl pryč, ať už oddělen úmyslně, nebo při nehodě jako u naší Kittiwake.
Je to nejspíš největší objev v dějinách lidstva. Škoda, že nemám šanci o něm nikomu říct ani vědět, že mou zprávu někdo skutečně dostal. Vážně doufám, že mě slyšíte.
***
Theodora nasměrovala veškeré zdroje, které nutně nepotřebovala pro modul, k Peregrinu. Jen den po původním nálezu zaznamenaly sondy další zvláštní útvar pohřbený v ledu nepříliš daleko od lodi.
Když se k němu nakonec také provrtaly, Theodoru opět naplnil úžas. Jakkoli mimozemský ten objekt byl, nemohla se natolik splést; zcela očividně nalezla motorovou sekci!
Zatímco dokončovala práce na svém modulu, procházela data průběžně posílaná sondami a došla k závěru, že Peregrine používal nějaký typ fúzního pohonu, na první pohled ne o mnoho vyspělejší než lidské pohonné systémy. Připadalo jí to ještě daleko víc fascinující, než kdyby narazila na něco zcela neznámého.
***
Byla jsem nakonec schopna provést radiometrické datování ledu obklopujícího loď. Výsledky naznačují, že tu přistála nebo havarovala před nějakými dvěma sty padesáti miliony let. Led ji zachoval dokonale. Ale nemohu si pomoct a přestat se divit… proč se sem v první řadě vydali? Proč přiletěli právě do naší sluneční soustavy – a zřejmě jen jednou za takovou dobu? Ačkoli stále nerozumím mnoha věcem, loď se mi nezdá až tak sofistikovaná; minimálně ne její pohonný systém. Možná je to dokonce něco, co bychom byli schopni postavit i my. Ale proč použít něco takového pro mezihvězdný let? Při příliš nízké rychlosti by se sem nikdy nedostali dřív než za mnoho století, i kdyby pocházeli od Alfy Centauri!
Pokud… nebyla ta vzdálenost menší. Stále ještě mnoho nevíme o vývoji Sluneční soustavy a ještě méně víme o možných dřívějších interakcích s jinými hvězdami. Předpokládá se, že oběžná dráha Sedny byla narušena průchodem jiné hvězdy z otevřené hvězdokupy, kde se Slunce nejspíše zrodilo, okolo osmi set astronomických jednotek daleko nedlouho po zformování naší soustavy.
Ale co když se podobná událost neodehrála jen jednou? A mohlo k ní dojít i před čtvrt miliardou let? Víceméně jakákoli hvězda na adekvátní dráze mohla zasáhnout do sluneční soustavy. Jen za půl druhého milionu let by měla Gliese 710 procházet Oortovým oblakem. Neměli bychom mnoho důkazů, kdyby se něco podobného stalo i ve vzdálenější minulosti – nejspíše nějaké narušené oběžné dráhy a tím pádem možná o něco později více dopadů komet a asteroidů na planety.
Stovky A U jsou stále obrovská vzdálenost, ale rozhodně ne nepřekonatelná pro civilizaci, jakou je i naše. Zatraceně, vždyť i já jsem teď skoro sto AU od Slunce, i když v mém případě nešlo o jedinou nepřerušenou cestu. Kdybychom použili gravitační prak při obletu nedaleko Slunce, dokázali bychom překonat stovku AU za jediné desetiletí! Oni mohli udělat něco podobného a možná doufali, že jejich cesta povede až do vnitřní části naší soustavy, ale něco jim v tom zabránilo. A možná úplně první větší objekt, se kterým se tu setkali, byla zmrzlá trpasličí planeta pohybující se od necelých sta do bezmála tisíce astronomických jednotek od Slunce, poslaná na svou excentrickou dráhu buď dřívější procházející hvězdou, nebo dokonce přímo touto. Šedna dokonce mohla být v době jejich příletu blíž jejich hvězdě než naší! Nebo – je možné, že Šedna nevznikla v naší soustavě a byla teprve zachycena gravitací Slunce?
Tak či tak, museli nejspíš překonat pár set AU, ale to je proveditelné. Kdybychom my měli dostatečnou motivaci, dokázali bychom doletět ještě mnohem dál.
Zajímalo by mě, jakou motivaci měli oni.
Stalo se to tři dny před plánovaným startem.
Byla v tu chvíli na povrchu, což jí nejspíše zachránilo život – nebo přesněji prodloužilo.
Otřesy přišly bez jakéhokoli varování. Právě si dopřávala krátký spánek uvnitř roveru, když ji vzbudily. Čtyři, možná pět stupňů Richtera. Theodora měla najednou velmi sucho v krku.
Generátory paliva…
Když otřesy ustaly, honem je jela zkontrolovat. Překonání i malé vzdálenosti mezi místem, kde zastavila s roverem, a kde stály generátory, trvalo celou věčnost; v ledu se zformovaly nové malé trhliny.
Ovšem už když je uviděla, Theodora věděla, có zjistí. Věděla také, že by logicky měla cítit vztek, paniku nebo zoufalství. Ale cítila se jen neskutečně unavená.
Dvě z nádrží byly zničené a veškeré generátory poškozené, dočasně neschopné provozu. Provedla detailní kontrolu, ale, výsledky ji nijak nepřekvapily. Nemohla je opravit; ne včas. Možná během několika týdnů, kdyby si pospíšila, spíše měsíců… ale příliš pozdě bude už i za necelý jeden týden.
Posadila se zpět do křesla roveru, vyčerpaná, ale náhle velmi, velmi klidná. Co bylo před chvílí jen hrozbou, bylo nyní jistotou. Nedokáže to a dobře to věděla.
To nejlepší, co teď mohla udělat, bylo využít svůj zbývající čas nejefektivněji, jak to půjde.
***
Jakmile tu budu hotova, zmrazím se. Ale tentokrát zvolím konečný kryogenický proces.
Pokud jste nás našli a není už příliš pozdě… no, možná si ještě popovídáme.
Původní šachta byla zničena při otřesech, vyvolaných nejspíš vnitřní vulkanickou aktivitou v oblasti, ale Theodora použila poslední funkční vrtnou sondu, pokračovala ve vrtání nejvyšší možnou rychlostí a v měření ledové krusty ultrasonickými pulsy. Zatímco sonda pokračovala po provrtání k lodi ještě hlouběji, Theodora se pokoušela o Peregrinu zjistit co nejvíce. Podle spektroskopického měření se povrch lodi skládal zejména z titanu, nedokázala ovšem rozpoznat většinu zbývajících spektrálních charakteristik; zdálo se, že slitina má mnoho dílčích komponent.
Nakonec také získala předběžné výsledky o tloušťce ledové vrstvy. Sonda se dostala přes dva kilometry hluboko a měření naznačovala možnost existence kapalného oceánu pod krustou – o nějakých patnáct až dvacet kilometrů hlouběji. Theodora věděla, že definitivní odpovědi na otázku podpovrchového oceánu Sedny se nedožije; měření by však snad mohla být užitečná někomu dalšímu. Pokud dokážou zachytit její zprávu.
Několikrát se pokoušela poslat data na Zemi, ale znala své šance příliš dobře, aby si mohla dovolit optimismus; dokázala sice využít větší anténu původně z Neriviku 2, ale i tak byl vysílač poměrně slabý a směrování příliš nepřesné. Pokud nedosáhne žádné z retranslačních stanic v soustavě, bude její zpráva pouhým vesmírným šumem. Nejspolehlivější způsob, jak zajistit, aby se lidstvo k jejím datům někdy dostalo, bylo uskladnit je nají dostupných úložištích v co nejvíce kopiích a doufat, že to postačí. Neměla moc na vybranou.
Nedokázala přestat uvažovat o mimozemské lodi. Pokud bylo její datování správné a loď tu přistála před dvěma sty padesáti miliony let, časově by to přibližně odpovídalo velkému vymírání na přelomu permu a triasu. To bylo obvykle přičítáno zejména geologickým faktorům, ale přispění jiných událostí nebylo zdaleka vyloučeno. Narušení Oortova oblaku a pozdější bombardování vnitřní části soustavy zbloudilými kometami bylo teoreticky možné.
Theodora také dokázala změřit, jak dlouho byl Peregrine vystaven kosmickému záření, a výsledkem bylo pouhých pár set let – i s tím, že dlouhou dobu musela loď strávit na povrchu Sedny, než ji postupně pohřbil led. Neexistovala šance, že by taková loď přiletěla z jiné sluneční soustavy v tak extrémně krátkém čase – pokud daná hvězda nebyla v tu dobu velice blízko. Hypotéza průletu jiné hvězdy Oortovým oblakem dávala Theodore stále větší smysl, ač to byla stále jen spekulace.
„A spekulací i zůstane, dokud nás někdo jiný nenajde a neprokáže nebo nevyvrátí ji,“ pravila Theodora nahlas s pohledem na Peregrina. „Ale oni nás najdou. Uvidíš.“
Nebyla si tím ovšem zdaleka jistá. Vyšle společnost novou expedici, až začne být jasné, že Theodora a Dimitrij už se nikdy neozvou? To záleželo především na rozpočtu; byla proto spíše pesimistická. Ohledně jiných společností nebo národních a mezinárodních agentur si nedovolila ani hádat. Ale Šedna se bude každým rokem vzdalovat. Než by nová mise byla dostatečně připravena a odstartovala, uplynulo by nejspíše mnoho let. Další řada let v průběhu cesty – a ještě daleko více po cestě zpět.
Musela připustit, že pravděpodobnost, že je někdo objeví, je dost nízká – přinejmenším do příštího perihelia. Tak daleko v budoucnosti, že si to nedovedla ani představit.
Pohlédla na cizí loď a dotkla se jejího temného kovového povrchu. Ale pořád mnohem blíž, než jak dlouho jste museli čekat vy.
„Také jste tu ztroskotali, nemám pravdu?“ Theodora se nepatrně usmála. „Škoda, že si nemůžeme popovídat o tom, co se nám přihodilo. Hrozně ráda bych slyšela váš příběh. A navíc se zdá, že tu společně na chvíli uvízneme.“ Její úsměv se rozšířil, ale smutek v něm byl stále zřetelnější. „Nejspíš na docela dlouhou chvíli.“
***
Doufám, že jste nás našli a slyšeli náš příběh, ať už jste kdokoli. Vážně moc v to doufám.
* **
„Zajímavé,“ řekl Manuel. „To musíme okamžitě oznámit konsorciu.“
Aniž čekal na souhlas Chiary či Jurriaana, začal s Orpheovou pomocí chystat balíček dat k odeslání. Za pár minut byl hotov. Poté oběma zbývajícím členům posádky poslal myšlenkovou zprávu o tom, co zamýšlí udělat jako další krok.
„Ne!“ neudržela se Chiara. „To nemůžeš! Nezaslouží si takové zacházení. Zemřeli příliš dávno, aby procedura mohla být úspěšná. Neoživíš je; získáš ubohé zlomečky, pokud vůbec něco. Byli to hrdinové. Zemřeli jako hrdinové. Tohle jim nemůžeš udělat.“
„Bude to mít významnou vědeckou hodnotu. Těla byla zachována v téměř neporušeném stavu na to, jak jsou stará, a dostatečně hluboko na ochranu před radiací. Ještě nikdy jsme neměli možnost zkusit oživit tak stará těla – a přitom v tak dobrém stavu. Musíme to provést.“
„Má pravdu,“ vložil se Jurriaan. Chiara se na něj překvapeně podívala. Byla to nejspíše první věta, kterou během cesty vyslovil a která se netýkala jeho hudby.
Byla přehlasována. Dokonce i Orpheus podpořil Manuelův návrh, ačkoli Joviánské konsorcium nedopřávalo umělým inteligencím plné hlasovací právo.
Tiše opustila kajutu.
***
Manuelovi zabralo několik dní neustávající práce těla jen připravit. Nechal je zaplnit nanoboty a pečlivě prošel veškeré výsledky. Uchovával je za konstantní teploty, tlaku a složení atmosféry. Z dávno mrtvé lodi získal, co mohl, o jejich zdravotním stavu za života.
A pak už spustil samotnou proceduru. Opatrně začal díky nanům opravovat poškozenou mozkovou tkáň. Po jedenácti tisíciletích z ní nezůstalo mnoho užitečného. Ale za pomoci nejlepších nově nadesignovaných bakterií a nanů tu stále byla šance slušného skenu.
Po dalším týdnu začal i s tím.
***
Chiara se konečně cítila klidná. Už od jejich přiblížení k Sedně se každým dnem cítila stále nasycenější nejrůznějšími emocemi, až si ke konci myslela, že už to dál nevydrží. Poté, co vkročila dovnitř Orphea po poslední návštěvě povrchu Sedny, věděla, že nastal správný čas.
Ve své kajutě si klidně lehla a nechala Orphea, aby jí do mozku napumpoval precizně namíchaný koktejl modulátorů. Pak Chiara vstoupila do své Říše snů.
Vytvořila toto virtuální prostředí před pár desetiletími na podporu procesu tvorby nových hudebních témat a nápadů z jejích emocí a vzpomínek tak efektivně, jak se dalo. A Chiara cítila, že příběh prastaré mimozemské lodi, Theodory, Dimitrije a Sedny půjde přetvořit v úžasné hudební variace. Pak už bude primárně Jurriaanův úkol shromáždit její a Manuelovy návrhy, často dramaticky odlišné vzhledem k jejich různým dispozicím, přidat vlastní fantazii a stvořit z nich symfonii, jakou svět ještě neslyšel. Takovou, jaká je proslaví i daleko za hranicemi konsorcia, možná dokonce i mezi Tradicionalisty a na opačném pólu Přetvořenými. Ti všichni si je budou pamatovat.
Chiara se usmála a pomalu pozbyla vědomí.
Během jejího pobytu v Říši snů Orpheus opustil oběžnou dráhu Sedny a ocitl se na dráze mířící zpět do teritoria Joviánského konsorcia. Jiná expedice, podnícená jejich zprávami, již byla mezitím na cestě k Sedně s cílem zejména zjistit co se dá o mimozemské lodi a provrtat se ledovou krustou k možnému podpovrchovému oceánu.
Chiara, Manuel a Jurriaan neměli dostatek vybavení na detailní průzkum lodi – ale nelitovali toho. Všichni cítili, že jejich mise tady skončila. Měli vše, co potřebovali. Teď už nastala chvíle začít skládat všechny dílky dohromady, opatrně kousek po kousku, jako by slepovali roztříštěnou starou vázu.
Dokonce ani Manuel nelitoval jejich odletu. Měl obě těla – a snaha oživit jejich osobnosti nyní zabírala většinu jeho času. Několik dní po odpoutání od Sedny byl hotov.
Chiara byla v tu dobu již vzhůru, oproštěna od břemena emocí volajících po přeměně v hudbu. Nyní už jí nijak nevadilo, co Manuel udělal; bylo by zbytečné teď cokoli cítit, když už vytvořila svou část jejich společného mistrovského díla.
Manuel jako první spustil simulaci Dimitrijovy osobnosti.
„Kde to jsem? Dow… Doro… Dom,“ opakovala jako zaseknutá gramofonová deska.
„Jeho mozek utrpěl mnohem větší poškození než její,“ připustil Manuel. „Jen ona měla čas projít celou kryogenickou procedurou ještě před smrtí a poškozením mozku volnými radikály. Nicméně…“
„Uvízla jsem tady. Náš reaktor byl zničen kvůli selhání turbíny. Nemohli jsme nic dělat. Můj manžel je mrtvý… Ale něco jsme našli, musím zajistit, aby se o tom dozvěděli… Jsem trochu zmatená. Kde jsem skončila? Co všechno už jsem nahrála? Kde to jsem? Co se děje?“ Po chvilce začal ženský hlas znovu: „Říkala jsem už tohle? Nejsem si jistá. Uvízla jsem tady. Náš reaktor byl zničen“
„Oba jsou pouhé fragmenty; trocha vzpomínek z doby krátce před smrtí, pár emocí a téměř žádná použitelná kognitivní kapacita. Nemohl jsem obnovit víc, poškození bylo příliš velké.
I tak ovšem jde o obrovský krok kupředu. Po jedenácti tisících let by obnova osobnosti podle teorie neměla být možná vůbec.“
Chiara naslouchala slabým hlasům mrtvých a byla náhle přemožena hlubokým smutkem. Rozezníval každý kousek jejího těla a její mysl ho byla plná. Bylo to téměř nesnesitelné. A krásné.
„Opravdu je to úžasné,“ zašeptala.
Nemusela říkat nic víc. Jurriaan zjistil, na co myslí, přes otevřený komunikační kanál. A ona věděla, že on již pomyslel na totéž. Naslouchal celou tu dobu. Ve svých myšlenkách a za pomoci Orphea nepřestával poslouchat oba skeny pořízené Manuelem, upravovat frekvenci a tóninu, měnit je… tvořit z nich novou melodii.
„Nech tam pár jejich slov, uděláš to?“ řekla Chiara tiše. „Prosím.“
Udělám. To je velmi cenná připomínka, děkuji. Bude z nich jednoduše nepřekonatelný úvod. Poskytnou posluchačům představu dávno minulých časů a osobností tehdejších lidí. A znovu se ponořil do komponování. Chiara věděla, že by ho teď – neměla vyrušovat. Během několika dní či týdnů bude mít hotovo; projde její a Manuelovy návrhy a přijde s první verzí symfonie. Pak už ji jen po obdržení zpětné vazby od Chiary a Manuela dokončí. Ale Jurriaan bude mít poslední slovo. On je, koneckonců, jejich Skladatel.
A potom by měli vymyslet jméno. Možná Symfonie prachu a ledu? A mohli by přidat i podtitul. Duchové Theodory a Dimitrije žijí navěky? Ne, to zcela jistě ne; příliš pompézní a nevhodné pro spíše klasický kousek. Hlasy mrtvých? Píseň trosečníků?
Nebo jednoduše: Pocta.
