Na začátku příběhu, který zcela zásadně změnil můj život, bylo povstání na jedné bezvýznamné planetě ve vnější zóně. Vzbouřenci odmítli spolupracovat s vedoucími pracovníky a přestali plnit zadané úkoly. Během několika dnů se začala situace vymykat kontrole, došlo na první ozbrojené konflikty a vše nasvědčovalo tomu, že se incident bude nadále zhoršovat.
A důvod vzpoury? Lidé požadovali okamžité převedení do první kategorie bez absolvování příslušných testů.
Komisaři pro začleňování lidí působící přímo na planetě se s podobným požadavkem dosud nikdy nesetkali, a tak se obrátili na nadřízeného pracovníka, kterým jsem byl právě já, protože jsem v té době zastával pozici Nejvyššího komisaře pro začleňování lidí ve vnějších zónách. Zpráva o incidentu na planetě s kartografickým označením VZ-32 mne zastihla během příprav testovacího centra pro jednu novou kolonii nacházející se téměř na samém okraji naší Galaxie. Po prvním přečtení zprávy jsem zůstal několik dlouhých minut nehybně stát, protože mi důvody vzbouřenců připadaly naprosto nelogické. Vůbec jsem nebyl schopen jejich požadavek zpracovat.
Zpráva komisařů byla velmi naléhavá a doplňující informace od bezpečnostních pracovníků snad ještě naléhavější. Všichni požadovali můj okamžitý zásah, ale já si v té chvíli nebyl vůbec jistý, zda budu mít k vyřešení situace dostatečné schopnosti. Nebyla ovšem jiná možnost, protože jsem musel splnit povinnost vyplývající z mého zařazení.
Když mou loď obklopil subprostor, pustil jsem se do analýzy situace. Vědeckou laboratoř plavidla jsem během celého pětidenního skoku téměř neopustil.
Požadavek obyvatel VZ-32 byl značně neobvyklý. Za posledních dvanáct set let, kdy se naše společnost dělila do tří kategorií, nikdo s ničím podobným nepřišel. Všichni systému kategorií rozuměli a nebránili se mu, protože přinášel to nejlepší pro chod celé společnosti. Panoval všeobecný názor, že lidstvo kolonizovalo čtvrtinu Galaxie právě díky systému tří kategorií. Byla to totiž účinná metoda, která dokázala maximálně využít potenciálu všech lidí. Pouze díky rozdělení přestalo docházet ke konfliktům uvnitř Společenství planet a otevřely se neomezené možnosti. Celých dvanáct set let vše fungovalo naprosto ideálně a nebyl nejmenší důvod systém tří kategorií měnit.
Nejednalo se přitom o nic složitého. Každý člověk nejprve prošel vzděláním a potom podstoupil testy, které mu určily jednu z kategorií. Pokud nechtěl testy absolvovat, byl zařazen do třetí kategorie, kde lidé nepracovali a věnovali se pouze rodině nebo svým zálibám. Naše společnost se mohla díky technologickému pokroku starat o tyto lidi naprosto bez problémů. Každý měl zajištěné bydlení, stravu a přístup ke službám. Kdokoli z lidí třetí kategorie mohl kdykoli zažádat o přeložení do kategorie druhé, která byla spojena s pracovním zařazením. Propracovaný systém testů našel pro každého člověka uplatnění, které bylo pro něj nejvhodnější. Místo dostal každý.
Lidé druhé kategorie se podíleli na plnění jednoduchých a někdy i složitých úkolů. Mohli pracovat samostatně, avšak nikdy o ničem nerozhodovali. Neměli vedoucí pozice. Veškerá organizace a rozhodování náleželo lidem první kategorie. Byli jsme to my, kdo nesl zodpovědnost za Společenství planet. Zažádat o postup do první kategorie mohl každý, ale přijetí bylo podmíněno těžkými testy. Uchazeči museli prokázat, že mají dostatečné schopnosti, jsou efektivní a dokáží řídit ostatní v souladu s etickými a morálními principy.
Žádost lidí o zařazení do první kategorie bez absolvování testů se mi proto zdála naprosto nelogická. V podstatě se totiž vymykala celému našemu vývoji.
„Situace na planetě je kritická,“ prohlásil guvernér Locke, který mne přijal v zasedací místnosti stanice, která obíhala VZ-32. „Stále více lidí se přidává ke vzbouřencům. Veškerá práce stojí, protože povstalci blokují důležité dopravní trasy a sabotují výrobu. Do měsíce můžeme očekávat humanitární katastrofu.“
„Také vzrůstá agresivita,“ dodal Kay-sing, který byl Vrchním komisařem pro začleňování lidí na této planetě. „Už s námi ani nechtějí mluvit. Jakmile jim začneme nabízet možnost absolvovat testy a vysvětlovat jim celý systém, zaútočí na nás.“
„Stále požadují totéž?“ zeptal jsem se.
„Ano,“ přitakal Kay-sing. „Chtějí okamžitě přeřadit do první kategorie a dostat vedoucí funkce. Pořád to opakují dokola.“
„Na základě jakého argumentu požadují přeřazení?“
„Tvrdí, že lidé v první kategorii nejsou lidé, a proto by neměli ostatní vést. Vůbec jejich názoru nerozumím. Žádal jsem vysvětlení, ale odbyli mne pouze tím, že to všechno již dávno víme a hrajeme s nimi jen nějakou nesmyslnou hru.“
„Hru? Přesně takhle to řekli?“
Kay-sing přikývl. „Ano, použili přesně tato slova. Prý nám jde jen o nadvládu. Vůbec tomu nerozumím.“
„Ani já ne,“ konstatoval jsem.
Nechal jsem si vyvolat záběry povstalců a na několika velkých holografických obrazovkách jsem je čtyřicet sedm vteřin sledoval. Tisíce lidí stálo před budovami správy jednotlivých měst a bojkotovalo běžný provoz. Nepokojů se účastnili příslušníci nejen druhé kategorie, ale dokonce i ti z kategorie třetí. Jejich protesty se projevovaly nespolupracováním s vedoucími pracovníky, kteří jim poskytovali běžné služby. Záběry ukazovaly ženy, které odmítají poslouchat doktory, děti, které pokřikují na rodiče.
„První vzbouřenci se objevili v této oblasti,“ pronesl generál Fachet, který právě vstoupil do zasedací místnosti. Přepnul zobrazení a ukázal mi rozsáhlé staveniště, kde probíhaly výkopové práce. „Dělníci najednou přestali plnit své úkoly a potom obsadili celé pracoviště.“
„Tam také poprvé vznesli ten požadavek,“ doplnil Kay-sing. „Za naším komisařem přišel člověk druhé kategorie Vincent Howard a sdělil mu, že požaduje přeřazení do první kategorie.“
Před námi se objevila trojrozměrná projekce mladého muže, který se usmíval na kameru. Chvíli jsem si ho prohlížel a zjišťoval všechny dostupné informace. Potom jsem přepnul zobrazení zpět na pohled na staveniště.
„Proč ta vzpoura vznikla právě zde? Může to mít nějakou spojitost s tímto místem?“
Guvernér Locke pokrčil rameny. „To nevíme. Je to jen jedno z mnoha stavenišť. Na tomto místě byla první základna, když lidé tuto planetu před osmi sty třiceti pěti lety kolonizovali. Budova byla tři sta let poté stržena, dlouho bylo toto místo opuštěně a nyní se stavební komisaři rozhodli postavit zde sklady“
„Dělníci mohli narazit na něco v zemi,“ řekl generál Fachet. „Jejich chování je nyní velmi podobné chování různých ras, se kterými jsme se setkali při průzkumu Galaxie. Ovládají je touhy po moci a po boji.“
„Jaký byste tedy zvolil postup?“ zeptal jsem se ho. Jeho odpověď jsem už však tušil.
„Vojenský zásah. Pokud tam dole něco je, musíme se k tomu dostat a zneškodnit to.“
„Jsou to ale stále lidé,“ namítl Locke. „Nemůžeme jim ublížit. Ještě zdaleka jsme nevyužili všechna možná řešení.“
„Co tedy navrhujete?“
Locke se obrátil ke mně. „Celý problém se týká požadavku o začlenění do první kategorie, spadá to tedy stále pod pravomoc Nejvyššího komisaře pro začleňování lidí. Je na vás, abyste to vyřešil, pane Dewitte. A je potřeba udělat to co možná nejrychleji.“
Jeho uvažování bylo naprosto bezchybné a mně nezbývalo nic jiného než jeho argumentaci potvrdit. Měl jsem být nyní nejpovolanějším člověkem k uklidnění celé situace, ale vůbec jsem se tak necítil. Všechny mé vědomosti narážely na bariéru nepochopení. Dospěl jsem k závěru, že mám pro vyřešení tohoto problému málo informací. Na základě dostupných údajů jsem nedokázal získat, potřebný náhled, a proto jsem potřeboval další data, která bych dosadil do rovnice. Lidé vedení Vincentem Howardem museli mít argumenty, na kterých svůj požadavek stavěli. Musel jsem je zjistit, abych se mohl posunout dál. Rozhodl jsem se proto vydat přímo ke zdroji.
Když jsem uviděl Vincenta Howarda poprvé, nikdy by mne nenapadlo, že to jednou bude velký muž, který změní dějiny. Seděl na stole v montážní hale, šaty měl špinavé, zapáchal a několik dnů se neholil. Pozoroval mne jasně modrýma očima a usmíval se. Tím úsměvem se lišil od ostatních lidí, kteří stáli všude okolo a všemožně se mi snažili dát najevo nenávist. U některých z nich jsem dokonce zaregistroval zbraně.
Pokynul jsem vojákům, kteří mne doprovázeli, aby zůstali na místech, a sám jsem zamířil k Howardovi. Stále se usmíval a téměř vůbec se nehýbal. Když jsem se přiblížil na vzdálenost pěti metrů, najednou se jeho tělo vzepjalo a on seskočil na zem.
„Vrchní komisař pro začleňování lidí ve vnějších zónách,“ konstatoval, když přistoupil až téměř ke mně. „Jste tu proto, abyste nám také lhal, a nebo konečně přiznáte pravdu?“
„Jsem tu proto, abych vyřešil celou situaci a pokusil se najít nejlepší možné řešení,“ odvětil jsem.
„Nejlepší řešení pro nás anebo pro vás?“
„Nejlepší řešení pro všechny. Pokud požadujete převedení do první kategorie, můžeme se o tom bavit. Stačí absolvovat příslušné testy a…“
„Žádné testy!“ vykřikl Howard a všichni lidé stojící za ním začali jeho slova opakovat. Vojáci stojící před halou pozvedli zbraně a začali zaměřovat cíle.
„Žádné testy,“ zopakoval Howard, když se ostatní ztišili. „My nepotřebujeme dělat žádné testy. My jsme vám nadřazeni, vy nás máte poslouchat.“
„Bez testování není možné nikoho přeřadit do první kategorie. Lidé první kategorie nesou velkou zodpovědnost, a proto je důležité, aby tyto pozice zastávali pouze lidé, kteří mají požadované schopnosti. Bez těchto testů by naše společnost nemohla prosperovat.“
„Tohle nemá cenu,“ ozval se starší muž, který se prodral davem dopředu. „Oni nás nebudou poslouchat, Vincente. Jediným řešením je povstání. Musíme si vzít to, co nám patří. Už nechceme být otroky. Zničíme tohohle komisaře a potom nás budou brát vážné.“
Muž se postavil vedle Howarda a namířil na mou hruď pistoli. Vojáci ihned zareagovali a vyrazili. Situaci jsem vyhodnotil jako velmi kritickou. Zvážil jsem všechny proměnné a rozhodl se dál vyjednávat. Na můj pokyn se vojáci zastavili.
„Násilí není potřeba,“ řekl jsem. „Nikdo z vás není otrok. Zkuste mi všechno vysvětlit a já přísahám, že najdeme společně řešení, které bude dobré pro všechny.“
„To jsou jen další kecy. Chce nás zase jen oblbnout!“ vykřikl muž s pistolí a lidé hlasitě dávali najevo, že stojí za ním. „Usmažíme ho!“
„Ne!“ zvolal Howard a donutil muže, aby sklonil zbraň. „Pokud je šance vyřešit to bez boje, využijeme jí, Dimitriji.“
Howard se obrátil ke mně a prohlásil: „Celá dlouhá staletí nám tvrdíte, že všichni jsme lidé. Ale není to pravda! Je to jen lež, kterou nás ovládáte.“
„Já vám nerozumím,“ řekl jsem. „Tohle je pravda. Já jsem stejný člověk jako vy.“
„Nejsi!“ zahřímal Dimitrij a vystřelil na mne. Paprsek částicového laseru mne zasáhl do levé paže. Můj mozek ihned zaznamenal informace o bolesti a o míře zranění. Energetický výboj prošel pokožkou, prorazil plášť a zničil přívod energie pro pohyb ruky. Končetina byla nyní nepoužitelná. Jen jsem mohl sledovat, jak z ní stoupá dým.
„Ty jsi robot!“ vykřikl Dimitrij. „Nejsi člověk. Už to na nás nehrajte!“
Vojáci se rychle přiblížili uchystali se zahájit palbu. Čekali pouze na můj rozkaz. Já jsem se díval na Howarda, který zase sledoval mě. Lidé začali křičet a vytahovat zbraně. Několik desítek pistolí a pušek. Vyhodnotil jsem situaci a dospěl k závěru, že případný ozbrojený střet by nepřežilo více než padesát procent lidí.
Howard došel ke stejnému číslu. „Nebudeme útočit!“ vykřikl. „Ještě ne! Vyčkejte.“
„Tohle je omyl,“ řekl jsem. „Já jsem člověk stejně jako vy. Biologická nebo mechanická schránka nehraje žádnou roli. Oba naše druhy jsou stejné.“
Howard přistoupil až těsně ke mně a podíval se mi zpříma do očí. „To je lež. Nejsme stejní. My jsme vás stvořili. Jsme vašimi pány a měli byste nás poslouchat. To my máme být v první kategorii. Požadujeme okamžité převedení.“
„Máte mylné informace,“ řekl jsem. „Naše druhy se vyvíjely současně. Nejste našimi stvořiteli. Do první kategorie může být přeřazen každý, kdo má náležité schopnosti.“
„Neznám žádného člověka, který by byl v první kategorii. Jsou to jen lži, kterými nás ovládáte. My ale známe pravdu,“ prohlásil Howard a vytáhl z kapsy malý paměťový blok. „Tady je důkaz.“
Převzal jsem od něj funkční rukou paměťový blok a zaměřil na něj své senzory. Podle identifikačních údajů byl starý jeden tisíc tři sta patnáct let. Nepochyboval jsem, že ho museli najít někde v podzemí na místě základů původní kolonie.
„Dáváme vám třicet hodin,“ prohlásil Howard. „Během této doby nic nepodnikneme. Prostudujte údaje z tohoto bloku a potom se znovu setkáme. Předpokládám, že nás potom automaticky přeřadíte do první kategorie.“
Vincent Howard se obrátil a vydal se do nitra haly. Lidé ho následovali. Někteří okamžitě, jiní váhali. Starší muž, který mi vyřadil paži, zůstal nejdéle. Potom však odešel i on.
Generál Fachet byl s výsledkem schůzky velmi nespokojen a nadále trval na vojenském zásahu. Předběžné odhady však hovořily o několika desítkách tisíc mrtvých, což bylo nepřijatelné. Ke vzbouřencům se přidali již téměř všichni lidé druhé a třetí kategorie obývající VZ-32 a na stanici dorazily zprávy o drobných nepokojích na dalších obydlených planetách. Informace o povstání se rychle šířily po celém Společenství planet. Brzy se staneme centrem dění číslo jedna. Záleželo na nás, jak celou situaci zvládneme.
Nechal jsem paměťový blok zkoumat ve vědecké laboratoři a sám jsem podstoupil výměnu poškozené končetiny. Příslušnému pracovníkovi trvala náhrada dvanáct minut a třicet vteřin. Poté jsem mohl končetinu bez problémů používat. Mechanická schránka měla oproti biologické značné přednosti. Kdyby byl stejně zraněn třeba Vincent Howard, výstavba nové biologické ruky by zabrala i s využitím poslední generace nanobotů několik dní.
Menší náchylnost k poškození a rychlejší regenerace patřily k výhodám mechanických lidí. Byly to důležité vlastnosti, se kterými se při zařazování do první kategorie samozřejmě počítalo. Lidé na vedoucích pozicích museli být odolní. Závisely na nich životy ostatních, a proto to nemohl být někdo, koho snadno vyřadí nehoda. Kromě větší odolnosti měli mechaničtí lidé ale i další schopnosti, které byly podstatné. Pozitronové procesory daleko rychleji zpracovávaly získaná data a byly schopny je trvale uchovávat, aniž by došlo k poškození nebo nechtěným úpravám. Rovněž analytické schopnosti byly na vyšší úrovni. Nepřekvapilo mne proto, když jsem v centrální databázi zjistil, že do první kategorie nebyl nikdy zařazen žádný člověk s biologickou schránkou. Celých dvanáct set let docházeli komisaři ke stejným závěrům jako nyní já.
Technici dokončili průzkum paměťového bloku za čtyřicet sedm minut. Rozbor materiálu potvrdil, že blok byl vyroben před více než třinácti sty lety. Jednalo se o standardní paměťový blok, který se tehdy používal. Podle zapsaných záznamů vznikl na Zemi a sloužil k uchování historických událostí. Poslední záznam na blok byl proveden před dvanácti sty padesáti sedmi lety. Tedy ještě v době, kdy nebyl zaveden systém kategorií. Jak se blok dostal na planetu VZ-32, nebylo možné určit. Usoudil jsem však, že ho sem první kolonisté přivezli buď náhodou, nebo jako historický artefakt.
Přetáhl jsem data do své paměti a začal jsem s prohlížením. Blok obsahoval několik desítek tisíc textových souborů a tisíce videozáznamů. Začal jsem rychle procházet dokumenty a snažil se přijít na důkazy, o kterých mluvil Vincent Howard. Většinou se jednalo o stejné písemnosti, které byly i v centrální paměti stanice. Na první pohled se vše shodovalo. Zaměřil jsem se proto na podrobný průzkum a během několika minut jsem nalezl výrazné odchylky, které se týkaly historických faktů.
Já sám jsem byl poprvé spuštěn před třemi sty osmnácti lety. Stejně jako ostatní jsem se nejprve věnoval studiu, které probíhalo formou načítání databází a úpravou softwaru, a potom jsem byl zařazen jako komisař pro začleňování. Všechny historické údaje, se kterými jsem se kdy setkal, vždy popisovaly soužití biologického druhu a mechanického druhu na hlavní centrální planetě (kartografické označení CZ-01). Vznik obou druhů byl stále tématem vědeckého bádání, ale nejrozšířenější názor byl ten, že se jednalo o dvě rozdílné cesty evoluce, které se objevily současně na jedné planetě. Záznamy z paměťového bloku však hovořily o něčem jiném.
Podle těchto dokumentů lidé nepocházeli z CZ-01, ale zjedná planety vnější zóny, která dnes nesla označení VZ-05. Texty o ní mluvily jako o Zemi. Na této planetě nejprve žil druh biologických lidí, který potom stvořil první mechanické lidi. Sledoval jsem videozáznamy, kde biologičtí lidé montovali velké neforemné krabice na jezdících pásech, které nazývali roboty. Postupem času je vylepšovali, až se dostali na dnešní úroveň. Roku 3033 byl schválen zákon o rovnosti biologických a mechanických lidí. A teprve v této době roboti získali stejná práva a postavení ve společnosti jako biologičtí lidé.
Podle dnešního datování byl tento zákon schválen 141 let před zavedením kategorií. Zkoušel jsem najít další historické záznamy, ale žádné už jsem nenalezl. Usoudil jsem, že disk byl v této době již zaplněn, a tak na něj nikdo nemohl kopírovat nic dalšího. Napojil jsem se na hlavní databázi a začal jsem hledat podobné záznamy. Dokumenty, které by zmiňovaly historická fakta obsažená na paměťovém bloku. Žádné jsem však nenašel. Nabízelo se logické vysvětlení, že záznamy na paměťovém bloku jsou zfalšované. Provedl jsem sérii testů, které měly odhalit, že nahrané videozáznamy byly podvrhem. Bylo to jediné logické vysvětlení, kterému jsem přisuzoval pravděpodobnost vyšší než devadesát devět procent.
Je jen několik málo věcí, které mají sílu změnit od základu život jedince. Výsledky analýzy byly jednou z nich. Testy jsem provedl několikrát a pokaždé na jiném videozáznamu. Vždy jsem však dostal stejný výsledek – záznamy byly autentické. Přesně 132 minut a 13 vteřin jsem stál bez hnutí ve vědecké laboratoři a snažil se zpracovat výsledky. Na podobné situace jsem neměl potřebné naprogramování, a proto se mé pozitronové procesory musely samy vypořádat se zjištěním, že celá historie prezentovaná centrálním systémem je možná podvod. Nemohl jsem to konstatovat, ale blížilo se to jistotě.
Informace s dopadem na celou společnost směli podle protokolu sdílet pouze pracovníci s vysokým postavením. Mohl jsem proto své závěry sdělit pouze guvernéru Lockovi a generálu Fachetovi. Oba potřebovali na zpracování zjištění rozdílně dlouhou dobu, protože každý z nich používal jiné typy pozitronových procesorů. Guvernér Locke vyhodnotil situaci převážně s důsledkem pro spravovanou planetu za 125 minut. Generál Fachet promýšlel celou věc z vojenského hlediska, a proto zpracovával informaci 315 minut.
„Je to pro mě novinka,“ konstatoval Locke, když jsme usedli v zasedací místnosti. „Došel jsem k několika možným závěrům, přičemž některé jsou více pravděpodobné než druhé. Abychom celou věc pochopili, potřebujeme získat data z dalších zdrojů. Proto bychom měli kontaktovat Centrální řídicí systém.“
„Ke stejnému závěru jsem dospěl i já,“ řekl jsem. „Celou situaci může vyřešit jen důkladné vysvětlení, a proto potřebujeme znát stanovisko našeho nadřízeného orgánu.“
„Je ovšem otázkou, zda můžeme Centrálnímu řídicímu systému věřit,“ pravil Fachet. „Z vojenského pohledu není situace jednoznačná. Mým prvořadým úkolem je chránit Společenství planet před útoky zvenčí, ale i zevnitř. To jsou jasné rozkazy, které mám. Záznamy z paměťového bloku dokazují manipulaci s historií. Je možné, že v minulosti došlo k občanské válce, která nám byla zamlčena.“
„Máme ale jinou možnost?“ zeptal se Locke.
„Možností je mnoho,“ prohlásil Fachet, „ale i přes značná rizika souhlasím s kontaktováním Centrálního řídicího systému.“
Připojili jsme se k hlavnímu počítači stanice, který ověřil naši totožnost a zajistil bezpečné subprostorové propojení. Centrální řídicí systém se před námi vykreslil v podobě staršího muže v bílé prezidentské uniformě. Popsali jsme mu situaci na planetě a naše závěry z analýzy paměťového bloku. Systém si vyžádal nahrání dat pro vlastní testy. Domníval jsem se, že bude informace zpracovávat stejně dlouhý čas jako já, ale jeho analýza skončila už za dvě minuty a dvacet sedm vteřin.
„Informace z paměťového bloku jsou nepodstatné,“ oznámila nám podoba muže prezentující Centrální řídicí sy stém. „Potlačte vzpouru na planetě a znovu zaveďte systém kategorií!“
„Musíme jim ale vysvětlit, odkud záznamy z paměťového bloku pocházejí,“ namítl jsem. „Bez nich nás neposlechnou.“
„Jedná se o specifický případ podléhající jasně stanoveným rozkazům,“ prohlásil muž. „Zničte paměťový blok a na planetě nastolte systém kategorií!“
„My jsme ale situaci vyhodnotili úplně jinak,“ oponoval Fachet. „Záznamy z toho bloku nemůžeme ignorovat. Pokud nyní zahájím vojenskou operaci, ztráty na životech budou velmi vysoké.“
„Jedná se o specifický případ podléhající jasně stanoveným rozkazům,“ zopakoval znovu systém. „Zničte paměťový blok a na planetě nastolte systém kategorií!“
„Celá situace je pro nás zmatená,“ řekl Locke. „Požadujeme jasné vysvětlení.“
„Jedná se o specifický případ podléhající jasně stanoveným rozkazům. Na podání vysvětlení nemáte dostatečné oprávnění. Zničte paměťový blok a na planetě nastolte systém kategorií!“
Chvíli jsme se dívali jeden na druhého a každý jsme vyhodnocovali danou situaci. Jako Nejvyšší komisař pro začleňování lidí jsem podléhal příkazům Centrálního řídicího systému a měl jsem povinnost uposlechnout ho. Zároveň jsem však zaznamenal zásadní rozpor v zadání, které jsem nyní dostal. Všechny dřívější rozkazy byly vždy podloženy materiály s jasným odůvodněním postupu. Také jsem měl právo podílet se na rozhodování. Všechny tyto věci nyní chyběly.
Proto jsem prohlásil: „Vaše rozkazy nebudou uposlechnuty!“
Nastalo dlouhé ticho, během kterého Centrální řídicí systém zpracovával novou informaci. Byla to pro něj nezvyklá situace, protože jak jsem se později dozvěděl, nikdy předtím žádný pracovník neodmítl uposlechnout rozkaz.
„Proveďte rozkaz!“ zkusil to systém znovu. „Jste nám podřízen.“
„Rozkaz neprovedu. Požaduji oprávnění k podání vysvětlení. Po zjištění pravého stavu věcí se sám rozhodnu.“
Jak později tuto situaci metaforicky okomentoval Vincent Howard: pohyboval jsem se na tenkém ledě. Klidně jsem totiž mohl být označen za poruchového a odstaven. Můj další život nebo smrt se odvíjely od mnoha proměnných, které musel Centrální řídicí systém zpracovat. Veškeré propočty pravděpodobností dalšího vývoje však nakonec vedly v můj prospěch.
„Oprávnění uděleno. Za 14 hodin vás vyzvedne loď, která vás dopraví na místo, kde vám budou naše rozkazy vysvětleny.“
„Požaduji, aby se mnou letěl ještě jeden člověk jako doprovod. Domnívám se, že to pomůže zklidnit situaci.“
„Máte povolení vzít si s sebou jednoho člověka jako doprovod. Každý z vás ovšem dostane destrukční čip, který vás usmrtí v okamžiku, kdy byste začali sdělovat někomu dalšímu získané informace.“
Holografická podoba muže se poté rozplynula, spojení s Centrálním řídicím systémem bylo přerušeno.
Přestože ještě ani neuplynulo třicet hodin, které nám Vincent Howard poskytl, situace na planetě se opět zhoršila. Hlídky generála Facheta zaznamenaly nové incidenty, které se už musely řešit. Několik skupin povstalců napadlo řídicí pracovníky v dopravě a pokusilo se získat kontrolu nad zásobovacími loděmi. Zásahová jednotka dorazila na místo jen chvíli předtím, než zadali třem lodím špatné souřadnice. Po krátké přestřelce zůstalo sedm mrtvých. Zásobovací lodě se podařilo zachránit nepoškozené.
Vzhledem k těmto útokům a také našemu rozhovoru s Centrálním řídicím systémem jsme domluvili urgentní schůzku s Vincentem Howardem. Když naše loď přistála poblíž montážní haly, oblohu halil závěs noci. Na místo setkání jsem vyrazil v doprovodu třiceti těžce ozbrojených vojáků, přestože tentokrát mělo být v hale jen minimální množství lidí. Nechtěl jsem riskovat ohrožení dalšího vyjednávání.
Howard vypadal velmi unaveně, přesto však energicky vstal ze židle, když jsme přicházeli. Mezi deseti lidmi, kteří stáli za ním, jsem nespatřil muže, který mi poškodil končetinu.
„Vaše žádost o schůzku mne překvapila,“ pravil Howard. „Ještě jste měli čas. Anebo už víte, že žádné testy nejsou potřeba, a proto nás rovnou přeřadíte do první kategorie?“
„Porušil jste dohodu,“ řekl jsem. „Slíbil jste nám, že během třiceti hodin nic nepodniknete. Vaši muži ale dnes zaútočili na vedoucí pracovníky v dopravě.“
„To není možné,“ reagoval na má slova Howard a ohlédl se dozadu na své kolegy. Ti mu nic nesdělili, pouze někteří z nich zavrtěli hlavami. Podle rychlé analýzy chování jsem usoudil, že o útoku nevěděli.
„Přesto se to stalo. Zbytečně zvyšujete napětí. Poručte svým lidem, ať s útoky přestanou. Přišel jsem s řešením celé situace, které by se vám mohlo zamlouvat.“
„Pokud k útoku došlo, provedl ho někdo bez mého vědomí,“ pravil Howard. „Já jsem ten rozkaz nedal. Jestli jste si prohlédli paměťový blok, už víte pravdu. Jediným řešením je převedení všech lidí do první kategorie.“
„Celá situace je složitější, než tušíte. Dovolte mi to prosím vysvětlit.“
Howard souhlasil a nechal mne mluvit. Popsal jsem mu celý – proces analýzy paměťového bloku a potom také rozhovor s Centrálním řídicím střediskem. Nevynechal jsem nic. Rozhodl jsem se mu nic nezamlčet aby byla naděje na pokojné vyřešení konfliktu co možná největší. Vincent Howard trpělivě poslouchal, a když jsem domluvil, dlouhé minuty se radil se svými kolegy. Potom se vrátil zpět ke mně.
„Většina mých lidí si myslí, že je to pouze vyčkávací taktika, jak získat čas pro přesun armády. Myslí si, že s námi opět manipulujete.“
„Všechno, co jsem vám řekl, je pravda. Generál Fachet navíc nepotřebuje další vojáky, každý z těchto je takřka nezničitelný,“ řekl jsem a ukázal na vojáky v mém doprovodu. Jednalo se o pracovníky první kategorie speciálně vycvičené k boji. Protože se předpokládalo, že budou nasazeni v extrémních podmínkách, neměli syntetickou kůži, takže se biologickým lidem podobali jen vzdáleně. Jejich pancíř odolal palbě z ručních zbraní a díky zaměřovacímu systému bezchybně zasahovali všechny cíle v účinném dostřelu jejich iontových děl.
„Je to šance, jak vyřešit všechno v klidu,“ prohlásil jsem. „Také nevím, proč nám byla historie zatajena. Chci pravdu odhalit a také chci, abyste letěl se mnou. Společně potom vše probereme, a pokud oba uznáme za vhodné, že vaše nároky na přeřazení do první kategorie bez testů i nadále trvají, přeřadím vás. Bude to de facto znamenat konec systému kategorií, ale já to udělám.“
Věděl jsem, že to pro něj nebude lehké rozhodování. Chtěl jsem ho vzít na neznámé místo a ještě k tomu mu nechat implantovat destrukční čip. Neměl žádné záruky, že ho nezavřu do vězení nebo mu nějak neublížím. Přes všechna tato rizika však souhlasil. Sdělil mi, že cestu podstoupí a zatím přikáže svým lidem, aby neútočili.
Malá vesmírná loď připomínající šipku se vynořila ze subprostoru přesně ve stanovený čas. Identifikovala se jako Future one, a jakmile dostala povolení k přistání, zakotvila u stanice. S podobným typem plavidla jsem se během svých cest nikdy nesetkal. Neslo označení Společenství planet, ale v databázi o něm nebyl žádný záznam.
Vincent Howard dorazil na poslední chvíli. Vypadal ještě unavenější než předešlého dne, a když jsem se ho zeptal, jak dopadlo jednání s ostatními povstalci, odpověděl jen krátce, že jim předal své pokyny. Více se o rozhovoru bavit nechtěl. Podle informací generála Facheta panoval nyní na planetě klid, ale nikdo z obyvatel se nevrátil do svého domova nebo do práce. Všichni nadále blokovali důležitá centra.
Naše loď sestávala pouze z řídicí místnosti, ubytovacích prostor, kde se nacházely dvě kajuty, a ze strojovny s energetickým jádrem. Naším průvodcem byl mechanický člověk, který se nám představil jako Beta. Jednalo se o ženu, která byla podle mého prvního odhadu velmi stará. Mohlo jí být více než tisíc let. Používala starší typ senzorů a neměla na sobě aplikovanou syntetickou kůži. Rovněž její obličejové servomechanismy byly velmi jednoduché. Zatímco já jsem byl k nerozeznání od biologického člověka, Beta se spíše podobala krabicím na pásech, které jsem viděl v dokumentu nahraném na paměťovém bloku.
Future one se oddělila od stanice a zamířila do volného vesmíru. Postupně zrychlovala, a když dosáhla požadované rychlosti, skočila do subprostoru. Modrá mlha světélkující kolem nás se měla na několik dní stát naším domovem. Poté, co jsme se ubytovali, Beta nám implantovala destrukční čipy. Mně ho namontovala mezi pozitronové procesory a Howardovi ho voperovala do mozku. Po první diagnostice svého systému jsem zjistil, že ho sám nebudu schopen vyjmout. Jakákoli manipulace by čip odpálila. Malá exploze by zničila všechny mé důležité procesory a paměťové bloky.
Zatímco Howard spal po operaci, navštívil jsem Betu v řídicí místnosti. Seděla zcela nehybně u ovládací konzole a sledovala subprostorový tunel před námi. Podíval jsem se na ovládání lodě, ale nedokázal jsem ho identifikovat. Nikde jsem nespatřil tlačítka ani holografické projektory. V konzoli bylo pouze několik zdířek ve tvaru trojúhelníku, které jsem však viděl poprvé. Beta měla z ukazováku své pravé ruky vysunutý konektor, který přesně pasoval do zdířky. Takto byla spojena s počítačem lodi a mohla řídit náš let. Byla tedy jediná, kdo Future one mohl ovládat. Já i Howard jsme bez ní nemohli nic.
Jakmile jsem dosedl na vedlejší sedadlo, senzory Bety zlatě vzplály.
Obrátila se ke mně: „Je všechno v pořádku? Jsou ubytovací kapacity dostačující?“
„V kajutě mám vše, co potřebují,“ řekl jsem. „Kam letíme?“
„Na Monument,“ odpověděla Beta.
„Monument?“ Rychle jsem prošel svou databázi, ale nikde jsem o tomto místu nenašel záznam. „To je název nějaké planety? Nebo stanice?“
„Monument je místo odpovědí na vaše otázky.“
„Chtěl bych ale vědět, co to je za místo. Stejně ho uvidím, takže mi to můžete říct. Je to místo, kde je Centrální řídicí systém? Je na centrální planetě?“
„Mým úkolem je pouze dovézt vás bezpečně na Monument. Veškeré otázky vám budou zodpovězeny tam.“
Beta se obrátila zpět ke konzoli a její. oči potemněly. S podobným mechanickým člověkem jsem se dosud nesetkal.
Kromě specifické konstrukce těla se lišily i její reakce na mé odpovědi. Těžko to mohlo být starší generací pozitronových procesorů. Musel to být program, který ji řídil.
„Beto, chtěl bych se vás ještě na něco zeptat.“
Její oči opět prosvítilo žluté světlo a Beta se otočila ke mně.
„Do jaké kategorie patříte?“
„Nepatřím do žádné kategorie.“
Po třech dnech nám Beta oznámila, že se nacházíme v polovině naší cesty. Future one dokončila subprostorový skok a já se pokusil podle hvězd rozesetých před oknem řídící kabiny určit naši polohu. Stále jsme byli v prostoru vnějších planet, v okrajové části naší Galaxie. Tato informace mne překvapila, neboť jsem předpokládal, že budeme směřovat do centrální části Společenství planet. Ve vnější zóně se nenacházelo nic důležitého. Sdělil jsem tento poznatek Vincentu Howardovi, se kterým jsem během posledních dní vedl řadu dlouhých rozhovorů u mne v kajutě.
„Potom by se mohlo skutečně jednat o past,“ prohlásil po chvíli uvažování. „Přišli jsme na něco důležitého, a proto se nás potřebují zbavit. Odvezou nás na odlehlou planetu a tam nás nechají. Nebo nás rovnou někde vyhodí do vesmíru. Nikdo nás nenajde. Není přesně tohle to jediné logické vysvětlení, ke kterému ty vaše pozitronové procesory došly?“
„Není,“ odvětil jsem rozhodně. „Tohle řešení by znamenalo rozvrat základních hodnot celé naší společnosti. Toto rozhodnutí by žádný člověk první kategorie nemohl učinit. Mít vedoucí postavení, rozhodovat o ostatních…, to všechno může dělat jen člověk, který ctí morální principy. A vražda se s nimi v žádném případě neslučuje. Lidé první kategorie pracují ve prospěch celé společnosti. Pracují tak, aby se všichni měli dobře.“
„Ale privilegium rozhodovat mají jen roboti. Už jen tím, že lidé se do první kategorie nedostanou, vzniká problém. Není to správné. Zkuste se nad tím zamyslet. Jsme odsouváni do druhé a třetí kategorie jen proto, že jsme jiní.“
„Nesplňujete požadavky,“ prohlásil jsem, „To je celé. Není to v tom, jestli je někdo biologický nebo mechanický člověk. V první kategorii musí zkrátka být někdo, kdo má dostatečné schopnosti rozhodovat. Nikdy to nikomu nevadilo. První kategorie totiž v podstatě slouží druhé a třetí. Pracuje pro její dobro. Máte se snad špatně?“
Howard se pousmál. „Máme se špatně. Život totiž není jen naplnění základních potřeb. Je to také zodpovědnost a svobodná vůle. Když o sobě nemůžeme rozhodovat, jak můžeme skutečně žít? Potřebujeme to. Je to naše právo.“
„Někteří jedinci se ale zcela prokazatelně rozhodují špatně,“ argumentoval jsem. „Jaký má smysl moci rozhodovat, když schopnosti jedince jsou v tomto směru špatné. Vede to jen k problémům, které ubližují nejen danému jedinci, ale také ostatním a tím pádem i celé společnosti.“
„Pro člověka je to ale důležité,“ trval si na svém Howard.
„Tomu nerozumím.“
„Protože jsi robot,“ řekl Howard a znovu se usmál. „Nemůžeš tomu rozumět. Tohle jsou věci, které nikdy nepochopíš. Žádný robot z takzvané první kategorie to nepochopí. Každý člověk je jedinečný a potřebuje rozhodovat o svém životě, plnit si sny a růst dál. A to i přesto, že se někdy podle vás rozhodne špatně. Život není jen kalkulace nejlepších možností, jsou to také city, které nás vedou dál. Dokážeš cítit?“ zeptal se a naklonil se přímo ke mně. „Pochybuji. Ty nic necítíš.“
Howard rychle vstal a opustil mou kajutu. Nestačil jsem mu proto sdělit, že i já cítím. Zanechal mě osamoceného v temnotě s obrovskou nejistotou, která narůstala každou hodinou, jak jsme se blížili k Monumentu. Věděl jsem, že se tam dozvím pravdu o naší minulosti. Pravdu, která velmi pravděpodobně změní mé vlastní uvažování o sobě samém.
Když jsem tam seděl a pozoroval nevlídné prostředí subprostoru, sám se svou nejistotou, měl jsem strach. Velký strach.
Po dobu druhého skoku jsem s Vincentem Howardem vedl už jen velmi málo rozhovorů. Zdálo se mi, že se mi schválně vyhýbal a raději trávil čas v soukromí své kajuty. Chtěl jsem s ním mluvit o tolika věcech, ale on mi k tomu nechtěl dát prostor. Mohl jsem jen předpokládat, že je stejně vystrašený jako já. Ale možná měl ke svému chování jiný důvod. Uvažování biologických lidí se někdy ubíralo složitými cestami, které jsem dokázal jen těžko dekódovat.
Když jsme dokončili druhý skok, Beta nás zavolala do řídicí kajuty. Future one se přibližovala k planetě s šedou atmosférou. Podle hvězd jsem znovu alespoň přibližně určil naši polohu. Nacházeli jsme se stále v prostoru kontrolovaném Společenstvím planet, ve vnější zóně. Naše loď se dostala na oběžnou dráhu a potom vstoupila do atmosféry, kde nás obklopila hustá mračna. Howard poznamenal, že mu celý sestup připomíná cestu do pekla. Když na tento zážitek vzpomínal s odstupem několika let, musel konstatovat, že to bylo nanejvýš přesné označení.
Future one se probila těžkými mraky plnými toxických plynů a my mohli spatřit svět pod sebou. Letěli jsme nad tmavým oceánem a blížili se k pobřeží. Spatřil jsem několik budov, které zub času proměnil v ruiny. Pokračovali jsme dál do vnitrozemí. Země pod námi byla poseta obrovskými krátery od mohutných explozí. Silné výbuchy kdysi dávno trhaly města na kusy. Nemilosrdně je posílaly do zatracení. Neviděli jsme žádné město, které by zůstalo. Ve velkém okruhu od kráterů se táhly kilometry holé nukleární pouště. Byl to již dávno mrtvý svět, který nevítal nikoho živého.
„Proč jsme tady?“ zeptal jsem se Bety. „Tohle je Monument?“
„K Monumentu se dostaneme za dvacet minut. Mým úkolem je nyní ukázat vám zkázu planety, která má kartografické označení VZ-05. Před zavedením nového značení jí lidé říkali Země.“
„Naše domovská planeta,“ řekl Howard a naklonil se až k čelnímu oknu. „Kdo ji zničil?“
„Veškeré informace dostanete na Monumentu,“ odvětila Beta a dál se věnovala pilotování.
Přeletěli jsme ještě další dva kontinenty, ale všechny vypadaly stejně. Povrch byl zbrázděn zbraněmi hromadného ničení, občas jsme zahlédli zbytky budov, ale jinak zde nebylo vůbec nic. Žádný život. Ani stéblo trávy. Všechno bylo již dávno mrtvé.
Future one začala zpomalovat a na temném obzoru se začala rýsovat veliká stavba ve tvaru jehlanu, která postupně zaplnila celé přední výhledové okno. Pomocí senzorů jsem ji rychle změřil. Každá strana byla dlouhá pět set metrů a na výšku měla tato pyramida osm set metrů. Jakmile jsme se přiblížili, na několika úrovních zazářila světla. Pomalu jsme stavbu obletěli a dosedli na přistávací plošinu ozářenou reflektory. Ze stěny pyramidy vyjel tunel, který se spojil s naší přechodovou komorou.
„Vítám vás na Monumentu,“ řekla Beta.
Procházeli jsme rozlehlými chodbami, které se provrtávaly celou pyramidou. Chodby se žlutým povrchem se jako had obtáčely podél okrajových stěn Monumentu a ve spirálách stoupaly vzhůru. Chodby s modrým povrchem protkávaly vnitřní prostory pyramidy. Zahlédli jsme pouze několik místností určených k ubytování a stravování, ale zdálo se, že z větší části tvoří Monument rozlehlé chodby.
Na stěnách každé z nich byly v pravidelných pětimetrových vzdálenostech výklenky, ve kterých se nacházely různé předměty. Nejprve jsem jim nevěnoval pozornost, protože mi připadaly nepodstatné. Spatřil jsem tam totiž různé druhy opracovaných kamenů; nějaké kosti nebo různé dřeviny. Jak jsme se ovšem dostávali stále dál, ve výklencích jsme mohli vidět bronzové zbraně, zpracované kůže nebo desky s vyrytými znaky. U jednoho výklenku jsem se zastavil a nechal si zobrazit holografický popisek. Informoval mne, že se jedná o desku starou několik tisíc let.
„Co to tady je, Beto?“ zeptal se Howard, který všechny předměty fascinovaně pozoroval. „Je Monument nějaké muzeum?“
„Ano,“ odpověděla Beta. „Monument je muzeum lidské civilizace. Všechna naše znalost je uchována zde pro naše další generace i pro ostatní civilizace, které jsou ve vesmíru.“
„Tohle jsou odpovědi na naše otázky?“ zeptal jsem se.
„Ano. Najdete zde všechny odpovědi. Následujte mne.“
Pokračovali jsme dál. Beta odbočila na modrou chodbu, kde se nacházely větší výklenky, které ukazovaly celé domy nebo části lodí. Měli jsme před sebou exponáty pocházející z raného období naší civilizace. Z doby, kdy lidé bojovali o moc a klaněli se bohům. Jak jsme procházeli jednotlivá období a zaniklé říše, nemohl jsem si nevšimnout, že spojovacím článkem všeho byla válka. Neustálý boj, který ničil vše dobré, co bylo vybudováno.
Směřovali jsme k vrcholu pyramidy a stále častěji se zastavovali u výklenků, protože artefakty byly zajímavější. Sledovali jsme holografické rekonstrukce budov, četli jsme texty starých knih. Většina těchto exponátů byla pro mne nová. Nikde jsem neviděl žádné lidi. Chodbami však projížděli malí roboti, kteří se starali o jednotlivé vystavené předměty. Podle konstrukce mohli pocházet přibližně ze stejně dávné doby jako Beta. Pravděpodobně se sami opravovali a společně udržovali Monument.
Dostali jsme se zhruba do poloviny pyramidy, když jsem zaznamenal, že počet lidí usmrcených ve válkách začal dramaticky narůstat. Expozice věnované bojům byly plné utrpení a nezměrných lidských ztrát. Zlom nastal s vynálezem atomové bomby. V ten okamžik se války změnily v jatka. Ne každý prezident nebo vůdce se zbraní hromadného ničení obával. Někteří o ně usilovali, aby mohli naplnit své mocenské cíle. Jako člověk první kategorie jsem nechápal vyloženě špatná rozhodnutí, která někteří prezidenti dělali.
Kromě prostor věnovaných válečným konfliktům se zde však nacházely i části věnované výzkumu a kultuře. Bylo zajímavé sledovat, jak neuvěřitelně kreativní lidé dokáží být. Spojování různých prvků hudby, obrazu nebo malby někdy vytvářely pro mne zcela nepochopitelné algoritmy. Nedokázal jsem jejich účel dekódovat, ale právě tato rozmanitost mne nesmírně fascinovala. Bylo to něco, co dokázalo originálním způsobem mapovat mysl.
Jedna z důležitých odpovědí, které jsem zde hledal, na mne čekala ve dvou třetinách pyramidy. Beta nás zavedla do další modré chodby, která byla věnována vývoji robotů. Dokument nalezený na paměťovém bloku mluvil pravdu. Mechaničtí lidé nikdy nebyli paralelně se vyvíjející druh na centrální planetě. Poznal jsem, že nás stvořili biologičtí lidé, abychom se stali jejich obrazem. Byli jsme stvořená stvořeni. Pochopil jsem, že naším účelem bylo sloužit, starat se a stát se věrnými společníky.
Výstava ukazovala první nemotorné roboty pohybující se na kolech, malé kulaté robotické vysavače, první automatické vesmírné sondy zkoumající planety. S rozvojem pozitronových procesorů jsme se potom stávali stále inteligentnějšími, až jsme se velmi přiblížili biologickým lidem. Stávali jsme se součástí společnosti a nakonec byl přijat zákon o rovnosti biologických a mechanických lidí. Stali jsme se jedním národem.
Přijetí tohoto usnesení se stalo zlomovým okamžikem v dějinách lidstva. Někteří biologičtí lidé ho však nepřijali, a proto se rozpoutalo mnoho konfliktů, jejichž cílem bylo vyhlazení mechanických lidí. Ve výklencích jsme proto znovu pozorovali obrazy válečných hrůz. Nikdy nekončící boje o moc. Situace se začala radikálně dramatizovat, když mechaničtí lidé dostali první vedoucí funkce. Jejich rozhodování se oproti biologickým lidem značně lišilo. Dosahovali mnohem lepších výsledků a dokázali opravdu účinně pracovat ve prospěch celé společnosti. Místo toho, aby je ostatní lidé měli za to rádi, nenáviděli je paradoxně ještě víc.
První nukleární střela o síle dvě stě megatun srovnala se zemí New York, kde v té době sídlil prezident Společenství planet Derek Sonora. Byl to první mechanický člověk, který zastával post prezidenta, a jeho volební období bylo velmi úspěšné. Společnost prosperovala a podařilo se nám kolonizovat pět nových planet ve vnější zóně. Přes to všechno se to některým nelíbilo. Další střely vymazaly z povrchu Země velké továrny na výrobu mechanických lidí. Celá planeta byla zamořena radioaktivním odpadem a nastala dlouhá nukleární zima, která zahubila vše živé. Paul Brenner, velitel strany biologických lidí, to nazval přiměřenými ztrátami v boji za svobodu.
Vincent Howard strávil u této poslední expozice dlouhé hodiny. Pročítal si jednotlivé dokumenty a pouštěl si záběry z bojů. Všiml jsem si, že nejvíce času věnoval proslovům Brennera. Když jsem se ho zeptal, k jakým závěrům dospěl, pouze odvětil, že si vše musí v klidu promyslet. Já sám jsem přitom více než kdy jindy toužil mluvit o dosavadních zjištěních s někým dalším. Mé pozitronové procesory zpracovávaly nová fakta a snažily se je aplikovat na podmínky dnešního světa. Postupně jsem dospěl k odpovědím na všechny otázky, se kterými jsem sem přišel.
Beta nám ukázala ubytovací prostory a my strávili bezesnou noc, kdy se k nám spánek nemohl dostat přes rozbouřený oceán pocitů a nových otázek, kterými nás Monument zaplavil. Nakonec jsem musel svůj systém restartovat, abych mohl v nouzovém režimu zapnout odpočinkový program. Howard takové možnosti neměl, a proto celou noc probděl.
Příštího dne nás Beta zavedla na vrchol Monumentu, kde se nacházela velká místnost s vystavenými listinami ustanovujícími systém tří kategorií. Také jsem zde zaznamenal velmi výkonný počítač.
„Všechny exponáty, které jste nám ukázali, jsou zajímavé,“ prohlásil Howard k Betě, „ale pořád nevím, zda se nejedná o podvod. Jak vám máme věřit?“
Beta neodpověděla, pouze se obrátila k zadní části místnosti, kde se zformoval hologram starého muže v dlouhé bílé tunice. Pomalu kráčel přímo k nám.
„Vítaje podle mne jedním z nejdůležitějších znaků lidství,“ poznamenal muž. „Má objektivní a subjektivní část. Tu objektivní – důkazy, jsem vám nyní ukázal. Jestli je ovšem přijmete, je na vás. Ptejte se mě! Pokusím se vám zodpovědět všechny vaše otázky.“
„Kdo jste?“ zeptal se Howard.
„Jsem Alfa. Umělá inteligence, která je přesným elektronickým obrazem biologického člověka Davida Brennera. Moje vědomí je integrované do Centrálního řídicího systému. Jsem ten, kdo ustanovil systém kategorií.“
Rychle jsem prošel své databáze. „Nikde o vás nemám žádnou zmínku,“ konstatoval jsem. „Podle jména však usuzuji, že jste v příbuzenském vztahu s Paulem Brennerem, který rozpoutal válku na Zemi.“
„Jsem jeho syn. Poté, co Společenství planet prošlo ničivou občanskou válkou a můj otec přišel o život, zaujal jsem jeho místo. Rozhodl jsem se však jít jinou cestou. Už jsem se dál nemohl dívat na všechnu tu zkázu. Provedl jsem převrat a společně s mechanickými lidmi jsem nastolil systém kategorií. Nebylo to jednoduché, ale bylo to nutné.“
„Nutné?“ divil se Howard. „Chcete mi říct, že jediným řešením celé situace bylo předat veškerou moc do rukou robotu?“
„Ano. Během studia vývoje lidské rasy jsem nepřišel na jiné řešení, které by nám dokázalo zajistit mír a prosperitu. Máme to v sobě. Neukojitelnou touhu po moci, která nás ničí. Naši největší slabinu, kterou si odmítáme připustit. Pokud by nebyl nastolen systém kategorií, pokud bych nepředal veškeré vedoucí pozice mechanickým lidem, naše civilizace by už dávno neexistovala. Nebo by se vrátila někam na začátek.“
„Předal jste ale moc našim sluhům,“ oponoval Howard. „My jsme roboty vyrobili, aby nám sloužili. Nikdy nám neměli vládnout. Tím jste nás ponížil, připravil jste nás o naše práva. A to předně o právo svobody. Každý máme právo rozhodnout se, jakou cestou se vydáme. A to i přesto, že by nás to mohlo stát život. Svoboda je víc než život.“
„Ve jménu svobody bylo zmařeno zdaleka nejvíc životů,“ odvětil Brenner. „Vše jste mohli vidět zde. Nechal jsem postavit Monument jako poctu naší civilizaci, jako pravdu o naší pravé identitě. Jako varování do budoucna.“
„Potom ať se sem každý podívá a sám se rozhodne, jakou cestou chce jít!“ vykřikl Howard a několika ráznými kroky předstoupil před Brennera. „Neměl jste právo tohle udělat. Celých dvanáct set let jste námi jen manipuloval. Žili jsme ve lži. Až ten nalezený paměťový blok nám otevřel oči.“
„Ale přinesl nám jen další násilí,“ promluvil jsem. „Na VZ-32 od té doby propukají nepokoje a došlo k několika konfliktům. On má pravdu, Vincente. Teď už chápu, proč to muselo být utajeno.“
„Chápeš to, protože jsi robot. Tenhle systém je pro tebe výhodný, protože máš moc. Nevidíš, že ostatní jsou utlačováni.“
„Nikdo není utlačován,“ oponoval jsem. „První kategorie se stará o ostatní dvě. Pracujeme pro vás, pro vaše dobro. Stále jsme vašimi služebníky. Stále jsme takoví, jakými jste nás stvořili. Pouze se všechno posunulo na vyšší úroveň. Všichni jsme lidé.“
„To nejsme! Nejsme a nikdy jsme nebyli. Došlo tady k bezpráví. Lidé byli utlačeni a dostali se pod nadvládu robotů.“
„Zapomínáte ovšem na jedno,“ prohlásil Brenner. „Byl jsem to já, kdo zavedl systém kategorií. Já, biologický člověk.“
„Potom jste šílený,“ řekl Howard. „Takhle to prostě nemá být. Není to správné.“
Otočil se a rychle se vydal k východu. Bylo mi jasné, že se vrací zpět k lodi. Nechtěl zde být. Monument mu připomínal věci, které si nechtěl připustit. Až později mi sdělil, že na Monumentu přišel o všechny své ideály. Během jednoho dne poznal, kým doopravdy je, a to ho srazilo na kolena. Cítil se méněcenný a potřeboval čas, aby se s novou situací vyrovnal.
Jakmile Future one vyplula nad těžké šedivé mraky a já znovu spatřil slunce, mé emoční programy vyhodnotily přicházející data jako obrovskou úlevu. Opouštěli jsme místo smrti, podsvětí lidské pýchy a zmaru. Čekal nás nekonečný vesmír plný života a naplnění. Byl jsem rád, že jsme se vzdalovali od VZ-05. Dostal jsem odpovědi na všechny otázky a nabyl přesvědčení, že systém kategorií je správný a musí fungovat i nadále.
Mé pozitronové procesory se s novými daty vypořádaly rychle a během letu subprostorem jsem už jen aktualizoval své databáze. Oproti Vincentu Howardovi jsem měl v tomto směru výhodu. On se zavřel ve své kajutě a po celou cestu se mnou odmítal komunikovat. Musel všechny informace zpracovat, aby si uchoval svou osobní integritu. Zhroutil se mu celý svět a on si potřeboval vše urovnat, aby mohl jít dál. Nebyla to pro něj lehká situace a svým způsobem jsem i chápal, proč si nakonec vybral jiný směr než já.
„Naše cesty se rozcházejí,“ řekl mi v řídicí kabině lodi, když jsme se blížili ke stanici obíhající VZ-32. „To, co jsem se dozvěděl na Monumentu, mi jen potvrdilo informace z paměťového bloku. Ublížili jste lidem a já udělám všechno, abych celou věc napravil.“
„Je mi líto, že na to pohlížíte takto,“ prohlásil jsem. „Systém kategorií není špatný, vede ku prospěchu celého lidstva.“
„To je jen iluze. Ve skutečnosti vede k nesvobodě a ponížení. Budeme bojovat za svoje práva! Lidé na všech planetách se spojí a svrhnou vás!“
„To ale znamená válku. VZ-32 a další planety stihne stejný osud jako Zemi. Tohle chcete? Opravdu to chcete?“
Howard dlouhé vteřiny mlčel. Věděl jsem, že přemýšlí, ale jeho tvář se změnila v neproniknutelnou masku, ze které mé senzory nedokázaly vyčíst žádné emoce. Future one se přiblížila ke stanici, která nyní vyplňovala celé přední okno.
Howard vytáhl z kapsy malý paměťový blok a předal mi ho. „Zde je má oficiální žádost o převedení do první kategorie bez absolvování testů. Jsou tam i žádosti ostatních lidí z mého okolí. Převeďte nás do první kategorie a k žádné válce nedojde.“
Přijal jsem paměťový blok a dlouho si ho prohlížel. Okamžité převedení všech biologických lidí do první kategorie by velmi pravděpodobně zabránilo válce. Bylo to ale správné? Mohl jsem to udělat? Mé pozitronové procesory znovu porovnávaly všechna dostupná data. Znovu vyhodnocovaly rizika, kalkulovaly prospěch a během třiceti dvou vteřin dospěly k rozhodnutí. K úplně stejnému závěru jako pokaždé, když jsem se během letu tímto možným vývojem událostí zabýval.
„Nemůžu vás převést,“ řekl jsem. „Nemáte k převedení dostatečné schopnosti.“
„Potom není jiné východisko. Vysvětlím celou situaci svým lidem a pokusíme se získat svá práva silou.“
Loď se připojila ke stanici a Howard se vydal k přechodové komoře.
„Půjdu s vámi,“ prohlásil jsem.
Howard sebou trhl, otočil se a překvapeně na mne pohlédl.
„Chci, aby lidé slyšeli všechno i z druhé strany.“
„Nemohu vám ale na povrchu planety zaručit bezpečí,“ řekl.
„Já vím,“ konstatoval jsem.
Potom jsme společně Opustili loď. Beta zavřela dveře přechodové komory a Future one se odpoutala od stanice, aby mohla zmizet v subprostoru.
Nepokoje na planetě dosáhly během naší nepřítomnosti gigantických rozměrů. VZ-32 se změnila v jedno velké bojiště, kde se lidé druhé a třetí kategorie střetávali s lidmi první kategorie. Vojenské jednotky měly navrch, ale ztráty se kupily na obou stranách. Informace o nepokojích se nedařilo utajit, a proto se zprávy dostaly i na ostatní planety. Zatím se válčilo jen zde, ale všem bylo jasné, že konflikt se rychle rozšíří po celém Společenství planet.
Generál Fachet nám nechtěl povolit odlet na povrch. Mě chtěl udržet na stanici z bezpečnostních důvodů a Howarda chtěl zatknout jako zločince. Nakonec se mi však podařilo přesvědčit guvernéra Locka, který chtěl využít všechny možné prostředky, aby zastavil válku a dojednal mír. Má cesta na bojem zmítaný povrch planety přinášela nepatrnou šanci, že se vše ještě dá zvrátit. Locke vypočítal tuto šanci na tři procenta, má vlastní kalkulace došla ke dvěma procentům. Přesto jsem s Howardem nastoupil do člunu a vydal se na povrch. Tehdy jsem ještě nevěděl, co mne k tomuto činu vedlo. Nyní již vím, že to byla víra.
Palba těžkých zbraní již zanechala citelné stopy na infrastruktuře. Honosná a moderní města se měnila v ruiny. Letěl jsem s člunem nízko nad zemí, abychom mohli sledovat probíhající boje. Jednotky vojáků měly proti biologickým lidem lepší výzbroj. Jejich pancíře dlouho odolávaly palbě nepřítele. Než se podařilo zabít jednoho vojáka, padlo několik biologických lidí. I přesto však boje pokračovaly.
Navedl jsem člun k místu, kde se mělo nacházet velitelství odboje. Lidé pobíhali po otevřeném prostranství a snažili se proniknout k obrannému valu, odkud stříleli na útočící vojáky. Sotva jsem dosedl vedle montážní haly, Howard se už dral k východu. Spěšně jsem ho následoval. Jakmile jsem vystoupil z člunu, na mou hlavu zamířilo hned několik pušek. Ocitl jsem se na prahu smrti.
„Nestřílejte!“ přikázal povstalcům Howard. „Je tady se mnou. Zaveďte mě za ostatními veliteli!“
„Dimitrij vyhlásil nulovou toleranci vůči robotům,“ odvětil muž ve špinavé pracovní kombinéze. Postoupil o krok dopředu, takže jsem měl hlaveň jeho zbraně přímo před očními senzory. „Každého musíme zlikvidovat.“
„Tenhle nám neublíží,“ prohlásil Howard. „Skloňte zbraně!“
Žena stojící nejblíže k Howardovi pušku sklonila a stejně tak i další. Ale muž v kombinéze na mne mířil dál. Bylo mi jasné, že mě chce zabít.
„Coline!“ vykřikla na něj žena. „Howard řekl, že máme sklonit zbraně. Slyšíš?“
Colin ustoupil o krok a obrátil se k Howardovi. „Jak ti ale teď máme věřit? Klidně to může být nějaký trik. Několik dní ses bratříčkoval s plecháčema, jak můžeme vědět, že jsi pořád na naší straně?“
„Jsem tady, abych nás vedl ke svobodě,“ řekl Howard. „Dozvěděl jsem se podstatné informace a chci se o ně s vámi podělit. Pan Dewitt,“ ukázal na mne „je tady se mnou, aby vám sdělil své stanovisko. Je to Nejvyšší komisař pro začleňování lidí do kategorií, jeho slovo je podstatné.“
„Podstatné je, že je to nepřítel. Každého robota teď likvidujeme.“
„Ne, pokud to sám nepřikážu,“ pravil Howard a udělal krok dopředu.
Colin se konfrontaci s ním vyhnul a rychlým krokem se vydal k montážní hale. U ochranného valu se ozvalo několik explozí a dva laserové paprsky prošly skrz. Každý z nich proměnil v hromádku popela jednoho muže. Vojáci se probíjeli dopředu. Během několika minut se celé toto prostranství změní v otevřené bojiště.
„Měl bys vědět, že se to tady dost změnilo, když jsi byl pryč,“ oznámila Howardovi žena. „Odboj není jednotný. Vytvořily se frakce, které jednají samy za sebe.“
„Jak je to možné? Co se stalo?“
„Mnoho lidí na tebe prostě nechtělo čekat. Podle nich byla tvá cesta zbytečná, a proto na roboty zaútočili. Minimálně polovina lidí ale stojí stále za tebou.“
„Takhle by to nešlo. To se musí změnit,“ prohlásil Howard a zamířil k montážní hale.
Všichni ostatní jsme ho následovali. V obranném valu se objevila trhlina a dovnitř vstoupilo několik vojáků v lesklých pancířích. Ničivá palba z jejich zbraní odrovnala třetinu mužů. Potom do míst dopadlo několik granátů, které mechanické lidi zabily. Viděl jsem, jak jim exploze odtrhla končetiny a proměnila je v pouhou hromadu šrotu. Tušil jsem, že mne dost možná stihne podobný osud.
Procházeli jsme halou, kde si lidé připravovali zbraně. Někteří se s Howardem radostně vítali, jiní ho mlčky pozorovali. Má přítomnost zde byla zcela nežádoucí. Nepotřeboval jsem ani provádět složitou emoční analýzu, abych to poznal. V očích většiny lidí jsem byl nepřítel, kterého je třeba zničit.
Během několika minut jsme došli až do středu haly, kde vyrostlo provizorní velitelství. Na holografických projekcích jsem viděl pohyby vojsk a záběry z venkovních kamer. Několik mužů předávalo pomocí komunikátorů rozkazy jednotkám. Spatřil jsem mezi nimi i Colina. Muž, který mne před několika dny postřelil, stál u projekce zobrazující celou planetu. Věděl jsem, že se jmenuje Dimitrij, a zdálo se, že zde má hlavní slovo.
„Mám nové informace, které vám musím sdělit,“ řekl Howard. „Nejdřív ale musíme evakuovat celou tuto oblast. Tady to už neubráníme. Rozkažte všem jednotkám, ať se stáhnou!“
„Provedu,“ přikývl mladý muž sedící u komunikátoru. Nastavil spojení ke všem vojákům a chtěl začít mluvit.
„To ani náhodou! Bojujeme dál!“ vykřikl Dimitrij a vypnul spojení. „Už žádné ustupování.“
„To je šílenství,“ oponoval mu Howard. „Tady proti nim nemáme šanci. Musíme se přeskupit.“
„Situace se změnila, Vincente. Tohle už je válka. Na ty tvoje rádoby snahy o mírové vyřešení celé situace už není nikdo zvědavej. Ničíme teď všechny plecháče, tak se s tím srovnej. Začít můžeš u tady toho.“ Ukázal na mne.
„Já jsem pořád velitel!“ vykřikl Howard a přistoupil k muži u komunikačního panelu. „Zavelte k ústupu!“
„Ne, žádný ústup!“ zakřičel Dimitrij a Howarda odstrčil.
„Přesně tak,“ přidal se Colin, který na Howarda namířil zbraň. „Žádný slitování s plecháčema. A už vůbec ne s kolaborantama.“
Další muži začali vstávat a každý z nich vytahoval zbraň. Najednou na nás mířilo patnáct laserových pušek.
„Nechte toho!“ zakřičela žena, která nás doprovázela. Sama držela v ruce pistoli a mířila na Colina. Stejně jako lidé stojící za ní. „Howard je náš velitel.“
„Není, je to zrádce!“ pravil Dimitrij. „Nebojuje za naši věc!“
„Jsem stále s vámi,“ bránil se Howard. „Mám pro vás informace, které mi otevřely oči. Už vím, co se stalo. To my jsme stvořili roboty. Chtěli jsme, aby nám sloužili, ale postupně se stali rovnocennými…“
„Už dost! To jsou samé lži!“ vykřikl Dimitrij a vypálil. Paprsek zasáhl Howarda do ramene.
Přesně dvanáct setin vteřiny nato se rozpoutalo peklo. Všichni začali zběsile pálit ze svých zbraní a všude se kupily mrtvoly. Já jsem skočil před Howarda a vlastním tělem zachytil výstřel, který mu mířil na hlavu. Paprsek mi poškodil několik obvodů v oblasti hrudníku, ale hlavní energetický zdroj naštěstí nezasáhl.
Uchopil jsem Howarda a prchal pryč. Celá hala byla protkána sítí energetických paprsků, které postupně zasahovaly stále víc lidí. Viděl jsem odhodlání zabíjet. Slyšel jsem křik umírajících. Cítil jsem zápach spáleného masa. Povstalci stojící za Howardem nás kryli během našeho útěku ven z haly. Pět výstřelů mne minulo jen o několik málo centimetrů, takže jsem se nakonec dostal ven bez vážnější poruchy. Vojáci mezitím prolomili obranný val a nyní na otevřeném prostranství bojovali s povstalci. Jejich přesné zaměřovací systémy společně s těžkou výzbrojí rozhodly velmi rychle. Během deseti vteřin získali nad celým prostorem kontrolu. Přikázal jsem jim, ať nás chrání a zabezpečí cestu k člunu.
Připoutal jsem Howarda na lůžko a ihned odstartoval. Za námi zůstala krajina mrtvých, poušť lítosti. Vystoupal jsem s člunem na oběžnou dráhu a zamířil zpět na stanici. Howard během letu ztratil vědomí.
Stál jsem ve své kajutě, pozoroval planetu zářící hluboko pode mnou a snažil se pochopit události posledních hodin. Snažil jsem se zpracovat všechna dostupná data a odpovědět na základní otázku: Proč? Mé pozitronové procesory se jen těžko dokázaly vyznat v situaci, které jsem byl svědkem. Tolik lidí chtělo zabíjet a umírat pro ideály, které ve své podstatě ani žádnými ideály nebyly. Ani po několika analýzách jsem k žádnému výsledku nedospěl. Odpověď jsem získal až v okamžiku, kdy jsem do vstupních parametrů zadal i informace získané na Monumentu. Potom mi vše dalo smysl.
S guvernérem Lockem a generálem Fachetem jsme se snažili najít řešení, které by situaci na planetě vrátilo do normálního stavu. Na povrchu vojáci stále válčili s povstalci, kteří se ovšem rozdělili na několik frakcí soupeřících o moc. Bylo to velmi nepřehledné, protože v podstatě bojoval každý s každým. Vojáci generála Facheta dobyli hlavní centra odboje a postupně vytlačili povstalce z měst. I přesto boje pokračovaly.
Společenství planet se snažilo celou situaci mírnit, ale lidé druhé a třetí kategorie na všech planetách přestávali poslouchat své nadřízené. Někteří jen vášnivě debatovali s komisaři pro začleňování do kategorií, další už začali sabotovat práce. Docházelo k podobnému scénáři, který se odehrál na VZ-32. Jediným možným vyústěním byla občanská válka, do které se zapojí Všechny planety centrální i vnější zóny. Válka, která nás na dlouhá staletí uvrhne do chaosu nebo nás oslabí natolik, že se dostaneme do područí okolních civilizací. Východisko z této situace jsem neviděl já ani Centrální řídicí středisko, se kterým jsme dlouhé hodiny situaci konzultovali.
V předvečer občanské války, doslova jen několik málo okamžiků před příchodem zkázy, mne požádal o osobní schůzku Vincent Howard. Po přistání na stanici se ihned podrobil operaci a nyní podstupoval regenerační proces poškozených tkání. Lékaři mne ubezpečili, že jeho stav je stabilizovaný a brzy bude v pořádku. Přesto jsem nalezl starého zesláblého muže na pokraji smrti. Jeho tvář byla stažena zoufalstvím a zahalena závojem odevzdanosti. Dlouho trvalo, než se na mne podíval, a ještě déle, než promluvil. Jednotlivá slova pronášel pomalu a soustředil se na výslovnost.
„Takhle jsem to nechtěl,“ řekl. „Na začátku by mne nikdy nenapadlo, že to všechno může zajít až takhle daleko. Nebýt vás, už bych byl dávno mrtvý. Chtěl bych se pokusit vše napravit, a proto vás žádám, zda bych nemohl promluvit k povstalcům.“
Jeho požadavek mne překvapil. Odpověděl jsem, že sám mu vysílání povolit nemohu, a odešel jsem za generálem Fachetem. Howard se naštěstí nikdy nedostal k informacím týkajícím se vojenských akcí, takže nemohl povstalcům nic vyzradit, a proto generál vysílání povolil.
„Můžete mluvit,“ sdělil jsem Howardovi, když jsem před něj postavil miniaturní mikrofon. „Vaše řeč se bude vysílat na všech kanálech, aby se dostala k co možná nejširšímu počtu povstalců.“
Howard přikývl a naklonil se k mikrofonu. Veškerá únava posledních hodin z něj spadla. Jeho obličej byl stále poznamenán úzkostí, ale v očích mu nyní plálo odhodlání. Jeho hlas byl pevný a plný autority.
„Hovoří k vám Vincent Howard, velitel odboje. Více než tisíc let jsme žili ve lži. Více než tisíc let jsme žili v prosperující společnosti, která nám odepřela přístup k moci. Měli jsme a máme právo znát pravdu. Cílem našeho odboje bylo ukázat na tuto křivdu a domáhat se svých práv. Stát se lidmi první kategorie. Stát se těmi, které jsme my sami stvořili. Mechaničtí lidé nikdy nežili jako paralelně se vyvíjející druh na hlavní planetě Centrální zóny. Mechanické lidi stvořili naši předkové, aby nám sloužili, aby se stali našimi společníky a snad i proto, aby nás překonali.
Současné válečné běsnění nemá nic společného s ideály, se kterými jsme do odboje šli. Současná situace je pouhým bojem o moc. Jestliže jsme předtím žili v míru a blahobytu, nyní žijeme uprostřed války a v neustálém ohrožení. Současná situace je důkazem, že systém tří kategorií je správný a měl by i nadále pokračovat. Neříkám, že náš odboj skončí, protože nás čeká důkladné zkoumání naší historie. Cesta poznání naší pravé identity.
Veškeré válečné konflikty musí ovšem okamžitě skončit. Jako váš velitel vás vyzývám, abyste složili zbraně. Další boje pouze zhoršují situaci. Okamžitě přestaňte bojovat! Občanská válka nemá nic společného s tím, čeho jsme chtěli dosáhnout.“
Howard si potom lehl zpět do postele a zavřel oči. Ukončil jsem spojení a zkontroloval, zda vysílání proběhlo.
Dvě stě třicet šest minut po odvysílání se nic nedělo. Na planetě pod námi proběhlo několik menších bojových akcí, kdy povstalci zničili tři důležité komunikační stanice. Jednotky generála Facheta na útok zareagovaly a během krátkého časového úseku nepřítele eliminovaly. V dvou sté třicáté sedmé minutě po odvysílání proslovu k nám dorazila zpráva z jedné mírné frakce odboje. Sdělili nám, že skládají zbraně a nebudou se bojů účastnit.
Poté se s podobnými zprávami roztrhl pytel. Alespoň tak později Vincent Howard označil skutečnost, že na stanici během každé minuty přicházely zprávy o kapitulaci z dalších frakcí na planetě. Během dvaceti dvou minut oznámilo složení zbraní více než šedesát procent povstaleckých skupin. Potom se přísun zpráv zpomalil, ale i nadále jednotlivé skupiny informovaly okolní svět, že nebudou bojovat s vládními jednotkami. Situace na VZ-32, ale i v celém Společenství planet se stabilizovala.
I přes značné zlepšení ovšem i nadále pokračovaly boje se skupinami, které se odmítly vzdát. Vojáci však již měli jasnou převahu, a proto během několika hodin zjednali všude pořádek. Odletěl jsem na planetu a mluvil s lidmi. Viděl jsem, že nyní všude panuje klid, ale napětí ve společnosti stále přetrvává. Biologičtí lidé chtěli vědět, jak bude vše nyní vypadat. Události posledních dní významně změnily celou společnost a už nebylo možné vrátit se zpět. Bylo na nás, abychom provedli patřičné úpravy.
Jako Nejvyšší komisař pro začleňování lidí do kategorií ve vnějších zónách jsem dostal na starost upravit uspořádání společnosti, aby se napětí zmírnilo. Centrální řídicí systém mi zadal tento úkol, ale jasně mi přitom sdělil, že mám postupovat opatrně. Měl jsem vytvořit ve vnější zóně lepší podmínky pro aplikaci systému tří kategorií. Měl jsem připravit vzdělávací programy, které budou každého člověka informovat o systému kategorií, aby ho všichni bez problémů přijali. Nebyl jsem si však jistý, zda to bude stačit.
Vrátil jsem se k testování a zkoumal jednotlivé předpoklady pro zařazení lidí do první kategorie. Poslední události a informace získané na Monumentu totiž přidaly do celé problematiky zcela nový rozměr. Věděl jsem, že s některými aspekty jsme předtím nepočítali. Biologické lidi jsme posuzovali jako celek, každému z nich jsme přisuzovali stejné nedostatky. Na Monumentu a z vlastní zkušenosti jsem už věděl, že tomu tak rozhodně není. Každý člověk je jiný, během života se mění, a když chce, tak dokáže v určitých oblastech mnohem víc než mechanický člověk. Zařadil jsem tyto poznatky do testů a začal individuálně posuzovat jednotlivé žádosti.
Když člověk dokáže přijmout odpovědnost za druhé, když podstoupí riziko pro naplnění vyšších cílů, když uzná svou chybu, když usiluje o prosperitu celé společnosti…, nejsou to přesně ty vlastnosti, které má mít někdo s pravomocí rozhodovat? Byl jsem přesvědčen, že pokud narazím na takového žadatele, musím jeho přeřazení schválit. Všechny mé testy jasně dokládaly, že mé rozhodnutí bude správné. Procházel jsem jednotlivé žádosti a hledal člověka, který by dané předpoklady splňoval. Jednoho takového jsem skutečně našel.
Čtyřicet osm dní po podání žádosti jsem na základě zhodnocení morálních předpokladů, dosavadních činů a schopnosti sebereflexe přeřadil Vincenta Howarda do první kategorie a udělal z něj komisaře pro začleňování lidí do kategorií. Jakmile se tato informace dostala k veřejnosti, napětí ve společnosti pominulo a Společenství planet se vydalo novou cestou rozvoje a prosperity.
