„Bylo by podle vás možné zabít boha?“
Z žádného pacienta nebyl doktor Gottlieb tak nesvůj jako z Gretel. Viděla do budoucnosti. A navíc, jak se obával, byla šílená jako ratlík.
Zarazil se uprostřed poznámky, kterou si právě zapisoval do jejích materiálů. Zavřel plnicí pero a odložil ho vedle pijáku na stůl. Poskytl tak svým roztěkaným myšlenkám několik vteřin, aby s Gretel srovnaly krok. „Co prosím?“
„Kdyby byl vševědoucí a neomylný, určitě by dokázal předpovědět, kdy a jakým způsobem zemře. A protože by zaručeně věděl, že se nemýlí, mohl by svojí smrti předejít. To by pak ale znamenalo, že budoucnost ve skutečnosti neznal tak dokonale. A kdyby se nebránil, znamenalo by to zase, že není věčný.“ Povzdechla si.
Gottlieb jí vysvětlil: „Smrt boha je jenom metafora Nemyslí se tím skutečný fyzický skon. Jen symbol toho, že moderní člověk boha svrhl, protože už nemá takovou potřebu hledat moudrost jinde než sám u sebe.“
Nietzsche patřil na hospodářství k povinné četbě. Ale samozřejmě jenom schválená díla.
Gretel se zamračila a vyhlédla z otevřeného okna. O vlněnou látku prostých šatů zadrhly dráty, které měla přehozené přes rameno. Vycházely z nýtů v její lebce, proplétaly se prameny uhlově černých vlasů a pohupovaly se jí u pasu. Na měděných konektorech zahrálo sluneční světlo – stejně jako všichni, na kterých se experiment odehrával, dostávala baterii pouze při zkouškách. Vlasy už měla zase dlouhé, husté a lesklé, doktor von Westarp totiž dospěl k definitivnímu rozmístění elektrod v jejím mozku a prozatím s operacemi přestal.
Byl poslední květnový den a po týdnu se konečně vyčasilo. Lehký větřík vanoucí nad hospodářstvím rozvlnil prapory s hákovým křížem a o vteřinu později načechral papíry na Gottliebově stole. Ordinaci prosytila zemitá vůně hlíny po dešti. Z lesa obklopujícího bývalý sirotčinec doléhal zpěv ptáků, přerušovaný vytrvalým bušením z nedaleké stavby. Když Gottlieb napnul sluch, dokázal vytušit i zvuk rytmicky dopadajících lopat a krumpáčů, kterými se příslušníci Schutzstaffel snažili prokopat k Oskarovu tělu.
„Ale kdybychom mluvili čistě teoreticky?“ řekla Gretel.
„Jak chcete.“ Gottlieb se opřel a založil si ruce na hrudi. „Pokud se rozhodne zemřít, žádný paradox nevzniká.“
Gretel zavrtěla hlavou. „O Ježíši Kristu nemluvím. A převést otázku z vraždy na sebevraždu problém neřeší. Jestli je Bůh všemocný a neomylný, může s definitivní platností ukončit cokoli, včetně své věčné existence. Ale pokud je opravdu věčný, pak zemřít nemůže.“
„V tom případě může zařídit, aby byl v každém okamžiku smrtelný.“
„Boží záměry jsou nevyzpytatelné, pane doktore.“
Gottlieb se chopil příležitosti a stočil rozhovor zpátky k původnímu tématu. „Zajímavé, nad čím uvažujete. Když se to vztáhne ke včerejšku…“ Gretel se ale jeho slov nechytila, takže přitlačil na pilu. „Věděla jste o té nehodě dopředu, Gretel? O Oskarově smrti? Vidíte přece budoucnost.“
„Vypadla elektřina, neviděla jsem vůbec nic.“
Výpadek zkratoval Gottliebovu stolní lampu, dar od otce. Podstavec vyrobili přímo v míšeňské porcelánce nedaleko Drážďan. Ale na hospodářství pracovalo několik elektroinženýrů, třeba by mu ji dokázali…
Gretel se znovu povedlo změnit téma. Byla v tom dobrá. Jak odpovídalo Gottliebově diagnóze.
Už se chtěl proti její odbočce ohradit, ale počkal a zaposlouchal se: Čvacht. Kap. Plesk.
Nahnul se přes stůl. Gretel měla bosá chodidla olepená bahnem, nalepilo se jí i mezi prsty. A teď schlo a po kusech odpadávalo na koberec v Gottliebově ordinaci. Světle modrý lem Greteliných šatů ztmavl, nasáklý ranní rosou. Znovu se procházela po pasece.
Gottlieb ukázal na levandulovou snítku, kterou si vetkla za ucho. „Vidím, že jste zase začala sbírat luční kvítí.“
„Začala“
„Včera jste byla na houbách, jestli si dobře vzpomínám.“
„Ano. Ale květy mám radši.“ Sáhla pro snítku za uchem a přičichla k ní.
„Co jste s těmi sebranými houbami udělala?“
„Zahodila jsem je, jak jinak. Lesní houby můžou být strašně jedovaté.“
„Tak proč jste je sbírala?“
„Líbí se mi ten pocit, když příroda ztrácí vládu.“
Gottlieb otevřel pero a přidal do Greteliných materiálů další poznámku. Snažil se přitom vypadat jakoby nic. Doufal, že třesoucí se ruka neprozrazuje jeho nervozitu.
Z myšlenek ho vytrhlo zaklepání. Dveře se otevřely. Dovnitř se vřítil Standartenführer Pabst.
„Mám zde zrovna pacientku,“ upozornil ho Gottlieb.
Plukovník upřel na Gretel pohled. „Nechte nás o samotě.“
„Jak si přejete,“ vstala „Ať se daří, doktore.“ S tím se odporoučela. Nechávala za sebou bahno a vůni levandule.
Pabst zabouchl dveře. „Doktora von Westarpa si zavolali do Berlína Reichsführer Himmler chce vědět, jak se nám povedlo přijít o jednoho z nejcennějších účastníků experimentu.“
„Doktor jim jistě poskytne důkladné vysvětlení.“
„Včerejší fiasko neznepokojilo jen Himmlera. Než doktor odjel, vedli jsme spolu dlouhý rozhovor. Klade vám Oskarovu smrt za vinu.“
Jeho slova Gottlieba zasáhla jako by mu do srdce zajel rampouch. Doktorova nelibost znamenala v poslední době rozsudek smrti.
„Neměl jsem s tím nic do činění,“ zašeptal Gottlieb.
„Ale měl. Duševně je zdokonalit, to je vaše práce, ne je držet za ruku a rozmazlovat je nějakou židovskou pavědou.“ Plival ta slova jako jed.
„Psychoanalýza je –“
„Vyvrácená. Von Westarp si může hospodářství řídit, jak se mu zlíbí. Zatím to bylo k vašemu prospěchu, ale Oskar zemřel, protože mu chybělo soustředění, představivost, obezřetnost. To všechno jste ho měl naučit.“ Pabst se obrátil k odchodu. „Doktor se vrací zítra. Radil bych vám, ať se nás do té doby nepokoušíte opustit.“
Gottlieb roztřeseně zapadl do křesla. Očima přejel poznámky, které si zapsal během sezení s Gretel.
„Herr Standartenführer, okamžik.“ Plukovník zůstal stát s rukou na klice. „Co kdybych vám řekl, že Oskarova smrt nebyla nehoda?“
* * *
Oskar zemřel navečer a Gretel předtím celé odpoledne houbařila v lese. Gottlieb to věděl, protože si její osamělé toulky po esesmany spravovaném komplexu zvykl sledovat triedrem, který měl původně k pozorování ptactva. Nosil u sebe zápisník, kam si kromě nadšených záznamů o brkoslavech severních a strakapoudech velkých zapisoval poznatky o Gretelině chování a spekulace o jejím duševním stavu.
O houbaření se dřív nezajímala. Obvykle se procházela po pasece za bývalým sirotčincem a sbírala při tom květiny, například vlčí máky hustě rostoucí na poli, kde leželi pohřbení ti, u kterých se experiment nevydařil.
Celodenní bubnování jarního deště v den Oskarovy smrti konečně utichlo a zpod ocelově šedých mraků, které už několik dní zakrývaly oblohu, se vynořilo zapadající slunce. Na to, aby zahnalo lezavé vlhko, ale bylo moc slabé. Celé hospodářství dál obestírala vůně deště mísící se s ozonem z přístřešku, ve kterém elektrikáři končili práci na novém naftovém agregátu.
Gretel sklonila hlavu ke straně, jako by naslouchala čemusi sotva slyšitelnému. Koutek úst se jí zkroutil nahoru a pohled trnkových očí se stočil na opačnou stranu areálu Reichsbehörde für die Erweiterung germanischen Potenzials, Říšského ústavu pro zvyšování germánského potenciálu.
Gottlieb přejel pozemky triedrem. Zvětšený obraz se smýkl přes cvičiště, kde Hauptsturmführer připínal vodítko Kammlerovi, svému duševně zaostalému svěřenci s telekinetickými schopnostmi. Přes dělníky stavějící novou laboratoř pro očekávané chemiky z IG Farben. Přes muže nejistě se vznášejícího několik centimetrů nad zemí.
Jinými slovy další obvyklý den na hospodářství.
Rudolf poklesl, ztratil stabilitu a s vlhkým žuchnutím přistál. „Soustřeďte se,“ napomenul ho technik, který trénink natáčel. „Co s vámi dneska je?“
Opodál, v rohu cvičiště, se u volně stojící cihlové zdi scházeli Oskar, Klaus a trojice techniků. Gottlieb přeostřil triedr a jeho pohled se na nich zastavil. Klaus byl Gretelin bratr.
Pahýly prstů, o které přišel při nedávné nehodě, měl stále zakryté poskvrněným žlutým obvazem. Stejně jako Gretel, Rudolfovi a ostatním se i jemu a Oskarovi táhl z lebky svazek drátů. Klaus nosil vlasy ostříhané nakrátko. Oskarovi dorostly bohaté blonďaté kudrny, přestože v den, kdy ho von Westarpovi prodali, měl vlasy rovné. Oba mladíci byli výjimeční tím, že vykazovali identické schopnosti. Stejně jako ostatní doktorovi svěřenci se s nimi ale teprve sžívali. O odhmotnění celého těla se ještě nepokusil ani jeden.
Oskar něco řekl jednomu z techniků. Ten cvrnkl palcem a ve zlatistém zapadajícím slunci se cosi krátce zalesklo. Chytil minci a připlácl si ji na zápěstí. Panna, dalo se mu snadno odečíst ze rtů. Oskar zaklel. Los padl na Klause.
Z obou stran zabíraly zeď kamery. Filmaři dali signál, že jsou nachystaní. Klaus zapojil dráty do baterie u opasku. Napjal svou Willenskraft a kolem těla se mu nejistě zatetelil vzduch.
Ale jenom na zlomek vteřiny. Z baterie vytryskly oranžové jiskry následované zelenočerným kouřem. Klaus sebou trhl, vypojil dráty a mrštil vadnou baterií o zem. Oskar se zasmál: nakonec bude mít tu čest a dosáhne velkého průlomu jako první. Technici na něj ale kvůli běžícím kamerám cosi křikli a Oskar znovu zvážněl.
Pozdravil objektiv zdviženou pravicí. Postavil se čelem ke zdi. Zhluboka se nadechl. Zapojil baterii.
A okamžitě se propadl do země.
Klaus padl na všechny čtyři a pozvracel se. Kameramani volali o pomoc. Technici se dožadovali lopat. Ale Gottlieb věděl, že už je pozdě. Oskar zůstane naživu, dokud mu nedojde zásoba vzduchu v plicích. A jestli pořád padá, je už dávno hluboko pod Reichsbehörde.
Gottlieb triedrem znovu propátral les. Gretel se na tváři usadil výraz chladného uspokojení. Gottliebovi náhle stáhla žaludek jistota, že Gretel katastrofu předvídala A že z ní má radost.
Vybavil se mu termín, který se v odborném psychoanalytickém tisku objevil teprve nedávno.
Gretel ho přistihla, jak ji pozoruje. Mrkla.
Termín zněl sociopat.
* * *
Po Gretel měl Gottlieb naplánované sezení s Rudolfem, ale zrušil ho a ostatní povinnosti si přeorganizoval.
Jeden den. Měl jeden den na to, aby prokázal svoji užitečnost.
V lese kopali vojáci mělké hroby, sluneční světlo se blýskalo na lopatách. Technici zodpovědní za Klausovu a Oskarovu včerejší zkoušku se za průlomem, který by jim zajistil místo na výsluní, hnali tak zbrkle, až se jim z hlavy dočista vykouřily nejzákladnější přírodní zákony. Nehmatatelnost nezajišťovala ochranu před gravitací. A co bylo ještě horší, bez Oskarova těla nemohl von Westarp ztrátu vykompenzovat prostudováním toho, jaké fyziologické změny Willenskraft způsobuje. Nikoho nepřekvapilo, že technici skončili na popravišti.
Rozmáčená zem oblepovala Gottliebovy boty. Minul novou budovu s agregátem. Zevnitř zaznělo tiché mechanické zakňourání, následované smrští úderů a nadávek. V okolí se držel pach ozonu překrytý uhlovodíkovým příkrovem nafty.
Vzduch v laboratoři, kde se pracovalo na bateriích, byl tak prosycený čpavkem, až to vhánělo slzy do očí. Jeden z techniků vzhlédl od čehosi, co mohl být zkušební elektrický okruh. Na jednom oku měl zlatnickou lupu. „Co potřebujete?“
„Rád bych si s někým promluvil o Klausově baterii,“ dožadoval se Gottlieb. „Víte, o včerejším testu.“
Muž si přesunul lupu na čelo. Přimhouřil oči. „Vy jste z ošetřovny.“
„Ano. Gottlieb. Těší mě.“
„Do háje. Stalo se Klausovi něco?“
„Neřekl bych,“ uklidnil ho Gottlieb. Ti, kdo experiment dokázali přežít až doteď, si za uplynulá léta vytrpěli daleko horší věci než příležitostný elektrošok. „Ale večer za mnou přijde na vyšetření.“
„Osterhagen,“ představil se technik. Potřásli si rukama „Co vás sem přivádí? Máme práci.“
„Rád bych zjistil, co se stalo,“ odpověděl Gottlieb. „Kdyby baterie zrovna v ten pravý okamžik neselhala, pokoušeli by se teď vyhrabat Klause.“
„Aha takže Pabst si z vás udělal poskoka“ Osterhagen se odmlčel a přitiskl k ústům kapesník, přemohl ho totiž záchvat vlhkého kašle. Pak ukázal na zkušební okruh. „To je ta Klausova“
Otevřel ji a odhalil tak dvě skleněné baňky obklopené spletí obvodů. V každé byl uzavřený kovový ingot. Jeden měl odstín mědi, druhý byl matně šedý a potažený bílým šlemem podobným sraženému mléku. Jedno sklo bylo prasklé.
„Nevím, proč se pokazila“ řekl Osterhagen.
Gottlieb ukázal na puklou baňku. „To vypadá zle.“
„Ne, to se stalo, jak s ní Klaus mrštil o zem. Jsou jako cvičené opice, Gottliebe. Varujeme je: ‚Ty prototypy jsou křehké.‘ A oni stejně neposlouchají. Nadlidé? Cha“ Znovu se rozkašlal do kapesníku. Když jej od úst zase odtáhl, byla látka skvrnitá narezlým hlenem. „Předpokládám, že moje rozvratné řeči nahlásíte Pabstovi.“
„To sotva Mám s ním zrovna dost vlastních problémů.“
Osterhagen zamrkal. „Houpe se nad vámi oprátka?“
Gottlieb přikývl. Polkl.
„Sakra tak to je zlé,“ zhodnotil situaci věcně Osterhagen. „Snad se jí vyhnete.“
Ukázal na šmouhu poblíž místa, kde jeden z tenkých drátů zabíhal do keramické destičky. „Vypadá to na vadné spojení. Ale na takovou chybu by se muselo přijít při závěrečné prověrce.“ Ukázal na nedalekou skříň, ve které zel otvor velký přibližně jako baterie; daly se zahlédnout také dráty podobné těm, které von Westarpovým svěřencům vedly do hlavy. Pod dvěma žárovkami (červenou a zelenou) se nacházel ciferník popsaný po obvodu jmény: Heike. Reinhardt. Oskar…
„Každou baterii hned po smontování prověřujeme.“
„Myslel jsem, že jsou všechny stejné,“ divil se Gottlieb.
„Jednou snad budou. Proto jsme si zajistili další výpomoc z IG Farben. Verfügungstruppe po nás chce, aby se daly libovolně prohazovat.“
„Teď to ale ještě nejde,“ ujistil se Gottlieb.
„Ne. Každý čerpá ze svojí baterie specifickým způsobem.“ Osterhagen si poklepal na spánek. „Rozdílné uspořádání elektrod.“
„Kdy jste tuhle baterii smontovali?“
„Nedokážeme držet krok s poptávkou, ale tuhle se nám povedlo dokončit těsně před cvičením. Klausovi se nelíbilo, že zdržujeme, stěžoval si, že kvůli nám přijde pozdě. Uzavřel jsem baterku do pouzdra, prohnal ji zkoušečkou, blikla zelená, podal jsem mu ji. Vyrazil hned.“
Prověřená baterie přešla z Osterhagenových rukou rovnou do Klausových. A Klaus chtěl dohnat své zpoždění, takže určitě zamířil přímo na cvičiště.
Kde baterie o několik okamžiků později selhala A zachránila mu život.
Gretel se k ní vůbec nepřiblížila. Gottlieba připravil o dech další rampouch zaražený do hrudi. Co jestli Gretel podezíral neprávem? Co řekne von Westarpovi?
* * *
Než se vrátil do ordinace, vyzvedl si v archivu film. Připravil projektor a téměř vzápětí dorazil objednaný pacient.
„Jak se cítíte, Klausi?“
„Výborně. Proč se vůbec ptáte?“ Typické chvástání.
„Doneslo se mi, že jste včera vyvázl jenom o vlásek.“
„Nehodám se nevyhnete,“ pokrčil Klaus rameny.
„Já si myslím, že nemluvíte upřímně. Po Oskarově neštěstí se vám obrátil žaludek, nemám pravdu?“
Klaus ho nasupeně probodl očima a po odmlce, která právě tak dostačovala na vymyšlení hodnověrné výmluvy, prohlásil: „Porouchala se baterie. Dostal jsem šok. Zvracel jsem kvůli tomu.“
„Rozumím. Říkal jsem si, jestli se nejednalo o reakci na to, že Oskar přímo před vašima očima skončil pohřbený zaživa. Jsem rád, že jsem se mýlil.“
Von Westarpova metoda slavila úspěchy, ale také si vybírala svou daň. Kammler se nenarodil jako koktavý idiot, Dvojčata se nenarodila němá, Klaus netrpěl klaustrofobií odjakživa.
„Bylo to…,“ odkašlal si Klaus, „… kvůli baterii.“
„Strašná smrt,“ zavrtěl hlavou Gottlieb. „Tolik hlíny a kamení…“ Otřásl se. „Na jak dlouho umíte zadržet dech? Dopracoval jste to na kolik, na dvě minuty?“
U Oskara i Klause se jednalo o úhelný kámen celého výcviku.
„Tak nějak. Proč?“
„Víte, spočítal jsem si to. Asi chorobná zvědavost. Víte, jak hluboko se mohl Oskar propadnout, kdyby ty dvě minuty vydržel? Nevěřil jsem svým očím. Je to mnoho kilometrů.“ Zalistoval svým sešitem. „Někde tady mám přesné číslo.“
„Mě to absolutně nezajímá.“ Klausův hlas se rozlehl ozvěnou.
Gottlieb přestal listovat. „Pardon. Občas se nechám unést.“ Předstíral, že si zapisuje další poznámku. Potom, tak nenuceně, jak jen dokázal: „Mluvil jste v poslední době s Gretel? Dělá si o vás myslím starosti.“
Spěšně: „Moc se spolu nebavíme.“
„Škoda. Je až dojemné, jak jí na vás záleží.“
„Je to má mladší sestra,“ pokrčil Klaus rameny.
„Ovšem, jen blázen by si myslel, že by vás byla schopná ochránit.“
Klaus se celý napjal. Za léta usilovného cvičení se svoje pocity naučil dobře skrývat, ale Gottlieb si všiml, jak mu zbělely klouby, jimiž svíral opěrky křesla.
Copak o svojí sestře víš? Máš tušení, že není v pořádku. I když si to třeba sám nepřiznáš.
„Rád bych se s vámi na něco podíval,“ řekl Gottlieb.
Zhasl, pak pustil projektor. Obraz zablikal na zdi, vrstva omítky s příměsí koňských žíní byla zbrázděná rýhami a vyvýšeninami.
Klaus se zatahal za obvaz na pahýlech prstů. „Tohle už jsme snad probrali.“
Černobílý film zachycoval nedávnou zkoušku na cvičišti. Klaus vykreslený v odstínech šedé protahoval paži pevnou žulou. Všechno se dařilo podle plánu, potom ale Klaus polevil v soustředění a začal se zmítat jako zvíře chycené v kleci. Křičel o pomoc, divoký řev mu zrůznil tvář. Výjev končil příchodem ošetřovatelů s pilou na kosti.
Konec filmového pásu se zatřepotal a rozvířil v ordinaci pach nahřátého acetátu. Gottlieb cvakl vypínačem.
„Jak vám je, když se na to díváte, Klausi?“
„Říkám, že už jsme to probrali.“
„Liší se vaše pocity nějak po té včerejší nehodě?“
„Proč by se lišily?“ Mezi prsty mnul roztřepenou gázu.
„Slyšel jsem, že jste vyhrál při rozhozu. Nebýt selhání baterie, první pokus by připadl vám. To ve vás žádné zvláštní pocity nebudí?“
„Proč? Oskar si za to může sám.“ S ne zrovna přesvědčivou suverenitou dodal: „Zemřel na slabost Vůle.“
„Ale vy byste tutéž chybu neudělal.“
„Ovšemže ne. Hned mi bylo jasné, co hrozí.“
„Ale Oskara jste nevaroval.“
„A proč bych měl?“ Za Klausem práskly dveře.
Očividně riziko nepředpokládal. Dostatečně si nevštípil ponaučení z předchozí nehody. A jen tak tak, že se kvůli svému opomenutí nepohřbil zaživa Klaustrofobova noční můra Ale odteď už mu pouhý předpoklad nikdy stačit nebude. Dnes v něm hluboce zakořenilo vědomí toho, jak podstatná je vnitřní sebekázeň.
* * *
… křivkový integrál elektrického pole je tak přímo úměrný derivaci magnetického toku podle času. Povšimněme si nicméně orientace indukované elektromotorické síly, která změnám magnetického toku klade odpor…
Text se proměnil v hieroglyfy. Hieroglyfy se proměnily v inkoustové šmouhy plazící se po stránce jako žížaly, které po dešti hledají vyvýšené útočiště. Gottliebův zrak vyhlásil vzpouru.
Odložil si brýle na čtení, stiskl si kořen nosu a promnul si oči. Setmělo se už před několika hodinami, takže na hospodářství zavládla tma rozptylovaná pouze obloukovými reflektory, které svítily na hledání Oskarova těla. Gottlieb nestihl dát opravit lampu a musel si tak číst při svíčce.
Oči ho pálily. Svíčka nebyla z nejlepších.
Sbíral síly k dalšímu pokusu o četbu, když někdo opatrně zaklepal. Gottlieb otevřel.
Na chodbě stál Osterhagen. „Dobrý večer, doktore.“
„Nápodobně, ale co…?“
„Skoro to nestojí za řeč, ale poslední dobou si připadám maličko vyšinutě. Nemáte náhodou čas, že byste mi poskytl sezení a vyspravil mi mozek?“
„Podívejte, je pozdě…“
„Klid,“ zarazil ho Osterhagen zdviženou rukou. „Jen jsem si říkal, že by vám přišla vhod společnost.“ Ve druhé ruce zvedl papírovou tašku a uvnitř zacinkalo sklo. „A taky kapka tohohle.“
Gottlieb otevřel dveře dokořán a gestem Osterhagena pobídl dovnitř. „Takhle z vás za malou chvíli bude můj nejoblíbenější pacient.“
Osterhagen vstoupil. Slabý pach čpavku z laboratoře se kolem něj šířil jako odér kočičí moči.
Z tašky vylovil lahev skotské a dvě skleničky. Jednu si pro hlédl proti plamenu svíčky, vytáhl kapesník a letmo ji přetřel. Gottlieb dělal, že nic nevidí.
Osterhagen do obou skleniček chlístl jantarovou tekutinu a zeptal se: „Určitě nejdu nevhod? Vypadáte…“
„Ne, jen si čtu,“ ujistil ho Gottlieb.
Osterhagen zaletěl ke knize pohledem. „Ale, Maxwellovy rovnice.“ Jako by těmi slovy zdravil starého přítele. Zalistoval, Gottliebovu stránku nechal pečlivě založenou. „Budí to ve mně vzpomínky na studia“
„Pro mě je to španělská vesnice,“ postěžoval si Gottlieb. „Nerozluštitelná hromada nesmyslů.“
Osterhagen mu podal sklenici. „Za hromadu nesmyslů kdekdo označuje i vaši práci.“
Gottlieb si povzdechl. „Doneslo se mi.“
Osterhagen pozdvihl svoji whisky: „Tak na nesmysly a na ty, kdo jejich pomocí pozdvihují Německo.“
Gottlieb si s ním přiťukl. Cink.
Po jazyku se mu rozlila chuť dubu, hlíny a ohně. Jako žhavé hedvábí sklouzl nápoj hladce, pozvolna do žaludku a nechal za sebou pálivou stopu.
„Páni,“ prohlédl si Gottlieb etiketu, „odkud to máte?“
„Poslal mi to syn. Dělá celníka v brémském přístavu. Výborná práce. Nese s sebou určité výhody.“
Chvíli pili v tichosti. Gottlieb si zhluboka přihnul, aby tekutým ohněm rozpustil led ve svých útrobách.
„Proti elektromagnetismu alespoň ještě nevymysleli paragraf.“ Ukázal si palcem na hruď a polil si při tom košili. „Já protizákonně vykonávám židovskou pavědu.“
„Uf.“ Osterhagen si hřbetem ruky otřel rty. „Ale jestli vás von Westarp potřebuje, tak by na tom nemělo záležet.“
„To je právě ta otázka Herr Doktor se podle všeho domnívá, že za včerejší nehodu můžu já.“
„Říkal jsem si, že s něčím takovým přijde. Ale nejste v tom sám. Po tom výpadku elektřiny jsem myslel, že to máme u něj my inženýři spočítané všichni. Včetně mě a ostatních, co na tom agregátu vůbec nepracujeme.
Celé dopoledne jsem buď lítal po hospodářství a vyměňoval pojistky, nebo jsem se klepal strachy, jestli mě za tu námahu nečeká mělký hrob.“
Gottlieb pozvedl sklenku. „Na ty z nás, kterým je souzena kulka do spánku.“
Cink. Gottlieb do sebe obrátil zbytek sklenice. Osterhagen dolil nejprve jemu, pak sobě. Další chvíle tichého upíjení.
Osterhagen mlaskl. „Chodí s tím do toho lesa poblíž dílny na baterie. Myslím s těmi popravami. Občas je slyším.“ Říhl. „Chcete radu? Neškemrejte o život. Jen je to rozčílí.“
„Ne tolik, jako kdybych se z hospodářství zkusil vypařit.“
Párkrát do roka k tomu docházelo: někteří zaměstnanci neunesli pohled na skutky, které by v řádně uspořádaném vesmíru měly být nemožné. Ti, kdo se pokusili o odchod, skončili dříve nebo později v lese. Ti, kdo se o něj nepokusili, zavítali dříve nebo později do Gottliebovy ordinace.
„Pravda,“ kývl Osterhagen. „Tak jak to včera vlastně bylo? Už musíte mít nějakou teorii.“
„Teorii ne. Zato mám až dost různých podezření.“ Ztišil hlas. „Podle mě je za tím Gretel. Ale dokázat to nemůžu.“
„Tak Gretel…“ Osterhagen se dlouze napil. Dlouze a opatrně.
„Co o ní víte?“
Elektroinženýr zavrtěl hlavou. „Nic. O nikom z nich toho moc nevím.“
„Ale…“
„Chlapi, co dělají na baterkách, se Gretel vyhýbají. Víc než ostatním. Takže s ní musím všechno řešit já.“ Gottlieb ho gestem požádal, aby svá slova rozvedl. Osterhagen mu vyhověl, ale příliš se nerozpovídal: „Jsou z ní nervózní. Já taky.“
Povídali si o synech a otcích, elektromagnetismu a psychoterapii. Nakonec si Osterhagen odnesl lampu, lahev však nechal doktorovi.
* * *
Gottlieb se probral, když slunce vystoupilo dostatečně vysoko nad les, aby se mu oknem ordinace zabodlo do očí. Protože spal na stole, musel ležet ošklivě zkroucený, a v hlavě mu teď bolestně tepalo ve stejném rytmu, v jakém venku dopadala kladiva tesařů. Každý úder mu rozezněl lebku.
Spánek ho definitivně opouštěl a v hlavě mu naskakovaly zlomky snů: sněhové vločky a laviny, motýli a tornáda, vlčí máky a krkavci.
Snídani zaspal, to ale bylo vcelku vedlejší, strach totiž jeho apetitu prostřelil spánek. Z posilujícího ohně včerejší whisky zbyla v žaludku hromada chladného popela a na jazyku hořké zoufalství. Dnes se z Berlína vracel doktor von Westarp, a Gottlieb přitom nebyl ani o krok blíž k odkladu své popravy. Ani o krok blíž k rozpletení toho, co přesně Gretel udělala.
Prostě se musel dozvědět, jak to bylo s Klausovou baterií.
Vykročil z ordinace a narazil na Rudolfa, který zíval, protíral si zarudlé oči a právě se chystal vstoupit. Když uviděl, že Gottlieb za sebou zamyká, zamračil se.
„Ale no tak,“ zaskučel. „Vážně potřebuju vyšetřit.“
„Je mi líto,“ omluvil se Gottlieb. „Mám hodně práce. Musíme to odložit na jindy.“
„Na kdy?“
Gottlieb se kolem něho protáhl a přes rameno prohodil: „Zkuste se po mně podívat odpoledne.“
A dívejte se pozorně, možná už budu pohřbený v lese.
Cesta k laboratoři, kde se pracovalo na bateriích, ho vedla podél cvičiště. Uprostřed prostranství stál Reinhardt a tak dlouho se mračil na mokré kupky slámy, až se rozhořely fialovým plamenem. Gottlieb se raději vrátil a zvolil trasu, která ho vedla podél přístřešku s agregátem (zevnitř dál zněly kletby a rány). Blížil se k rozestavěné budově a údery tesařských kladiv sílily.
„Guten Morgen, Herr Doktor.“
Zpoza svislého trámu se náhle vyklonila Gretel, jednou rukou se přidržovala dřeva. Gottlieb nadskočil. Úplně mu ušlo, že je Gretel na staveništi a že se právě rozloučila s předákem. Naklonila se Gottliebovi do cesty. Za uchem měla pryskyřník.
Očima tmavšíma než přezrálé švestky mu zapátrala ve tváři. „Vypadáte ustaraně,“ sdělila mu.
Splašené srdce bilo Gottliebovi v hrudi, pokoušelo se o útěk. Gretel ho takhle vystrašila naschvál, chtěla si s ním pohrát, udržet ho v nervozitě. Ale Gottlieb se hned vzmohl na vhodnou odpověď a ani nemusel čekat, až úlek pomine. Měl v tom profesionální průpravu. Obrátil Gretelinu poznámku proti ní.
„Jsem smutný kvůli Oskarovi. Vy ne?“
„Ale ano.“ Seskočila vedle něj. Vlasy, zabahněný lem šatů i dráty vedoucí jí z lebky se při tom zatřepetaly. Gottlieb zachytil vůni pryskyřníků, a když se o něj Gretel otřela, zkusil se udržet a neodtáhnout se od ní.
„Chudák Oskar,“ sklopila Gretel soustrastně oči. „Taková tragédie.“
„Navíc nesmyslná,“ připojil Gottlieb. „Stejné neštěstí se mohlo přihodit komukoli.“
„Komukoli ne.“ Řekla to lehce káravým tónem, jako by pronesl nějakou hloupost. Už veseleji pak dodala: „Nedal byste si pozdní snídani? Půjdu s vámi.“
A šla. Oba mlčeli. Gretel si z trapného ticha samozřejmě nic nedělala. Gottlieba stravovala touha utéct, jeho vnitřní lékař se před ní ale úspěšně uzavřel a nerušeně teď ve svém koutku vědomí srovnával Gretelino chování s předchozí diagnózou. Povrchní šarm by odpovídal.
Všiml si čehosi zvláštního: Gretel nebyla bosky. A přitom očividně nevynechala procházku na paseku a už od rána bylo teplo.
„Vidím, že jste se na dnešek obula“
Přikývla a zamračila se. „Dělníci rozsypali kbelík s hřebíky. Ještě je všechny nenašli.“
Zahnula ke kantýně, Gottlieb však pokračoval k laboratoři. „Okamžik.“ Dala mu pryskyřník. Chundelatý stonek ho pošimral na prstech. „Abyste to měl v ordinaci hezčí.“
Osterhagen už byl v plné práci, pořád rozebíral Klausovu baterii. Ale když Gottlieb vstoupil, zavrtěl hlavou. Zatím nic, kamaráde.
Lampu nicméně spravil.
* * *
Ani v poledne se Gottliebovi nevrátil apetit. Místo oběda strávil půlhodinu sestavováním závěti. Hrot plnicího pera mu na špičce jazyka zanechal chuť chladné oceli a inkoustu.
Nikdy se neoženil a majetek měl skromný. Úspory odkázal matce; od chvíle, kdy před několika lety přijal stálé místo na Reichsbehörde, mu konto narostlo. Lékařské texty a všechno, co s nimi souviselo, včetně několika složek, které Schutzstaffel neoznačila za tajné, přenechal heidelberské univerzitě, své alma mater.
Zalepil listinu do obálky a odložil ji na stůl, vedle pojednání o elektromagnetismu a Gretelina pryskyřníků. Vytáhl triedr k pozorování ptactva. Ornitologická vášeň mu dávala dobrou záminku vzdálit se případně do lesa, ze kterého se šlo pokusit o útěk, sebral-li člověk kuráž.
Ale Gottlieb ji stále teprve sbíral, když se v ordinaci znovu objevil Rudolf. V psychoanalytikovi krátce zaplálo podráždění, ale rychle zase pohaslo a vystřídal ho tísnivější pocit hanby a bezmoci.
Jsem doktor, mám jim pomáhat. Tak do toho. Ať se pak o mně říká, že jsem své povinnosti plnil až do samotného konce.
Vytáhl Rudolfovu složku a otevřel svůj zápisník. Pacient se zatím rozvalil v křesle.
„Musíte mě zdrogovat,“ vypálil na doktora bez okolků.
Zívl a ani si nezakryl ústa. Jeho dech zavanul přes stůl a donesl ke Gottliebovi odér kávy a překyseleného žaludku. Oči měl létající muž pod bělmem zarůžovělé, krhavé, a pleť pod nimi opuchlejší a tmavší, než když ho doktor před několika dny viděl naposled.
„Jak dlouho už se vám špatně spí?“
„Poslední tři noci,“ odpověděl Rudolf. „Další už nezvládnu. Tak mi něco dejte.“
Oskar zemřel předevčírem. Gottlieb si vzpomněl, že těsně před nehodou dostal Rudolf vyčiněno, že se na výcvik nesoustředí.
„Z čeho máte ty problémy?“
„Ta pošahané čubka mi uprostřed noci buší na zeď.“ Znovu zívl.
Gottlieb nastražil uši. „Pošahané čubka“ byla Gretel. Její a Rudolfův pokoj spolu sousedily.
„Buší na zeď?“
„Jo. Potřebuju něco, po čem mě ten kravál nevzbudí. Na ošetřovně mi odmítli pomoct.“
„Doktor von Westarp je v tomhle ohledu velice přísný.“
„To je mi fuk. Musím se prospat.“ Poklepal klouby prstů na desku stolu. „Bum, bum, bum! Každou noc.“ Zakroutil hlavou. „Ona je magor, chápete? Šplouchá jí na maják.“
„Proč do té zdi buší?“
Rudolf si všiml pryskyřníků. Sáhl po něm a otáčel jím v prstech.
„Zdobí si pokoj,“ odvětil a květ rozdrtil. Okvětní lístky se snesly na koberec jako sníh.
„Zdobí? Go…,“ nadechl se Gottlieb k otázce.
Ale zarazil se, protože důvod Gretelina bušení znal: rozvěšovala po zdech kytice. Na to ale potřebovala… Jak mu to ráno říkala? Ještě je všechny nenašli.
„Víte jistě, že už takhle buší tři noci?“
„Za celou tu dobu jsem se prakticky nevyspal. Takže jo, vím to jistě.“
Gottlieb popadl učebnici a vyskočil tak chvatně, že převrhl křeslo. „Musím letět,“ řekl.
Rudolf zasupěl. „Co moje prášky?“
Ale Gottlieb už vybíhal ven. Prosím, táhlo mu hlavou. Ať mi zbývá ještě pár chvil.
Vyhledal předáka, se kterým si Gretel povídala, a vyptal se ho, proč za ním byla.
Přišla vrátit kladivo, řekl muž.
Půjčovala si ještě něco?
Ano. Ačkoli předák tvrdil, že se během jeho dvou setkání s dívkou neudálo nic zvláštního, Gottlieb ho přiměl, aby mu oba rozhovory detailně popsal. A když muž domluvil, věděl Gottlieb, že nalezl chybějící díl skládanky.
Až dosud jeho úvahy ztroskotávaly na Klausově baterii. Gretel se k ní ani nepřiblížila, ale nějak ji dokázala poškodit během bratrovy krátké cesty z laboratoře na cvičiště. Klaus volil nejkratší trasu.
A tedy míjel nový agregát.
Ševelení pneumatik na štěrku ohlásilo blížící se automobil. Na příjezdové cestě se z lesa vynořil černý mercedes. Doktor von Westarp se vrátil z Berlína.
Gottlieb k přístřešku s agregátem dosprintoval a vpadl doprostřed hádky. Zpocení, zarudlí muži na sebe hulákali přes impozantní vnitřnosti rozebraného dynama ležící mezi nimi. Místnost páchla rozpáleným olejem, naftou a strachem.
„Kdo sakra jste?“ vyjel na něj někdo.
„Vím, co je s agregátem,“ vychrlil Gottlieb a zamával hřebíkem, který si vypůjčil od předáka. „Hledáte tohle.“
„Odkdy si necháváme radit od felčarů?“
„Doktor se vrátil z Berlína. Budete mu muset nahlásit, jak jste s opravou agregátu pokročili. Jestli se budete řídit mou radou, tak vás možná nenechá popravit.“
Trvalo to půl hodiny usilovné práce, ale nakonec hřebík našli. Gottlieb se zasmál. Strojaři na něj hleděli, jako by byl napůl mudrc a napůl blázen.
Utřel si oči a vyhledal Osterhagena
* * *
Arkýřovým oknem s výhledem na areál proudilo dovnitř krvavě rudé světlo zapadajícího slunce. Von Westarp přecházel před tabulí, na které se skvěl palimpsest jeho načmáraných poznámek a velký náčrt spojující v sobě anatomický průřez a schéma elektrického obvodu. Doktorovy kroky vířily oblaka křídového prachu. Ještě neshodil uniformu Oberführera SS a nepřevlékl se do laboratorního pláště, kterému dával přednost.
Gottlieba do doktorovy pracovny odvedl Standartenführer Pabst. Von Westarp plných dvacet minut popisoval, jak zahanbující bylo podávat Reichsführerovi Himmlerovi hlášení o promarněné sedmnáctileté práci. Dalších deset minut vysvětloval, jaké systematické nedostatky ve fungování Reichsbehörde nehoda odhalila. Gottliebovy zpocené dlaně hrozily promáčet papírovou tašku, kterou držel na klíně.
„Co řeknete na svou omluvu?“ zeptal se ho von Westarp.
„Oskarova smrt byla nevyhnutelná. Gretel si ji přála“
„Ona o ní věděla?“ Von Westarp se roztřásl. Ke konci jeho úvodní tirády se mu z obličeje začala ztrácet barva, teď se mu ale do tváří zase vlila. „Předvídala ji a nevarovala nás?“
Promočená taška na Gottliebově klíně zašustila „Vy mi nerozumíte, doktore. Ona nejenže předvídá budoucnost, ona pomocí svých prorockých schopností mění lidské osudy.“ Přejel pohledem z doktora na Pabsta a zase zpátky. „Je narušená, už od narození. Nedokážu stručně vysvětlit jak. A teď, se svými schopnostmi… Je pro nás naprosto neuchopitelné, v co se ta dívka vyvinula“
„Snažíte se hodit vinu na ni a tím se zachránit.“
Gottlieb sáhl do sáčku. „Víte, jak funguje naftový agregát? Já to donedávna netušil,“ pravil. „V podstatě je to cívka spojená s motorem, který u ní roztáčí magnety. Dobrý agregát udržuje stále tentýž výkon, bez ohledu na to, kolik elektřiny se zrovna odebírá. Podílí se na tom různé mechanické i elektronické součástky. Ale nejdůležitější z nich je regulátor. Zajišťuje, že se mechanismus točí konstantním tempem.“ Vytáhl z tašky ohnutý hřebík. „Pokud ovšem něco nespadne dovnitř.“
Von Westarp otáčel hřebíkem v ruce. Ve skomírajícím slunečním světle byly znát dva slabé vroubky od upínacích kleští. Mechanici hřebík vytáhli jenom s obtížemi.
„A proč naše technické zázemí sabotovala?“
„Nesabotovala ho. Ne přímo. Na to je příliš rafinovaná.“ Vysvětlil jim, že Gretel před třemi dny oslovila předáka dohlížejícího na stavbu nové laboratoře a požádala ho o kladivo a hřebíky. Nechal ji, aby si je nabrala z plného kbelíku. Pár si jich vzala, poděkovala mu a zase šla. Ale předák měl hodně práce a Gretel ho rozptýlila, takže nevrátil kbelík na místo. Netrvalo dlouho a někdo do něj kopl. Rozsypané hřebíky posbírali.
„Ale jeden přehlédli,“ ukázal Gottlieb na ohnutý kov. Vytáhl z tašky další předmět. Zavanula kůže a zpocené nohy a Pabst nakrčil nos. „Tahle bota patří jednomu z mechaniků. Vidíte tu promáčklinu v podrážce? Není tak hluboká, aby se mu hřebík zapíchl do nohy. Ale svezl se v ní do přístřešku s agregátem.“
A tam ji magnety vtáhly do útrob stroje. Ukryly před očima dělníků.
„Ve chvíli, kdy si elektroinženýři uvědomili, že nastal problém, a přerušili přívod nafty, už bylo pozdě. Rychlost rotoru nic neomezovalo, takže se roztočil až nad povolenou odchylku. Stabilizátory napětí si s tím nedokázaly poradit.“
„Výpadek proudu,“ doplnil Pabst. „Přepálené pojistky.“
„Došlo k tomu přesně ve chvíli, kdy Klaus nesl baterii na cvičiště. Obvody v akumulátorech jsou choulostivé, citlivé na…“ Otevřel sešit, kam si psal ornitologické záznamy, a přečetl sousloví, které mu nadiktoval Osterhagen. „… elektromagnetický pulz.“
Aby vysvětlil Greteliny pohnutky, popsal Gottlieb, jak blízké setkání se smrtí rozjitřilo Klausovu fobii. Obyčejné varování by na něj tak hluboký dojem nikdy neudělalo. „Moje prognóza zní, že se Klausovy výsledky budou kvapem zlepšovat.
Jeho sestra mu tím zážitkem chtěla dát za vyučenou. Zbavit ho ukvapenosti.“
Von Westarp zamyšleně mlčel. Ticho trvalo několik minut, za celou dobu ho narušilo jenom cvaknutí vypínače, když Pabst rozsvítil lampu.
„Víte, co to znamená?“ zašeptal von Westarp.
Vím, pomyslel si Gottlieb. Že je příliš nebezpečná, příliš rafinovaná, než aby jí bylo možné dát volnou ruku. Prosím, uvědomte si to.
„Kdyby existoval bůh,“ prohlásil von Westarp, „znala by jeho záměry a zhatila by je. Bůh byl sesazen.“
Gottliebovi zadrhl dech, jako když se svetr zachytí o bodlák. Von Westarp si myslel, že Gretel lze využít, a dopouštěl se strašlivé chyby. Ale Gottlieb se už tento týden jedné popravě vyhnul a na opakování se necítil. Možná to byl projev slabosti, možná zbabělosti, ale nechal si své myšlenky pro sebe.
„Vynikající práce, Gottliebe. Nebýt vaší vytrvalosti, plný rozsah mých úspěchů by zůstal ještě dlouho neznámý.“
Gottliebovi nedělalo potíže rozeznat signál k odchodu. Správně ho měla zaplavit úleva, ale nedokázal se jí podvolit. Ne dokud zde zůstával jistý nevyřešený detail.
Na odchodu slyšel, jak se von Westarp plukovníkovi přiznává: „Dělám si starosti, Pabste. Ta vada baterií je nepřijatelná. Zajděte do laboratoře…“
* * *
Druhý den ráno odvolal von Westarp pátrání po Oskarových pozůstatcích. Jáma dosáhla takové hloubky a šířky, až hrozilo, že naruší výcvik. Jako hrob ovšem posloužila dobře. Hodili do ní Osterhagenovo tělo a až potom ji zasypali.
Gottlieb se za přítele tiše pomodlil a šel se projít na paseku.
Našel tam Gretel. Tentokrát měla ovšem společnost. Von Westarp vyčlenil jednoho vojáka, aby ji doprovázel. Momentálně měl vojín plnou náruč pryskyřníků a levandulí. Další voják dostal za úkol obstarat z kantýny prázdné lahve od mléka, aby je Gretel mohla použít jako vázy.
A Gottliebovi zničehonic zapadl do skládačky i onen poslední dílek. Předtím, zatímco zapíjel Osterhagenovu památku, si s ním dlouho do noci lámal hlavu, ale nic nevyřešil.
Gretel se za cenu minimální námahy povedlo zachránit bratrovi život a zároveň zajistit, že se s ním chvíle, kdy těsně unikl smrti, navěky potáhne jako nezhojená jizva. A při tom všem ještě upozornila – zcela nepřehlédnutelně – na zásadní nedostatek v konstrukci baterií.
A to celé jen tak mimochodem při zdobení pokoje polním kvítím. Kterému by se určitě věnovala, i kdyby nemusela zachraňovat Klause. Měla květiny ráda.
Jednala s příkladnou úsporností. A přece se v den Oskarovy smrti obtěžovala pozměnit svůj navyklý program. Nikdy předtím ani potom se od něj neodchýlila. Proč vyrazila na houby zrovna tehdy?
Protože chtěla, aby ji spatřil Gottlieb.
Osterhagen Gottlieba označil při jejich prvním setkání za Pabstova poskoka. Ale pletl se. Ne poskok, ale prodloužená ruka. A ne Pabstova ale Gretelina.
Gretel všechno navlékla tak, aby Gottlieb její plán rozkryl a vyložil ho doktorovi. Čistě proto, aby ve von Westarpovi vzbudila posvátnou bázeň. Od nynějška si Gretel mohla dělat, co chtěla.
Kdo teď na hospodářství vládl? Gottlieb by nedokázal dát jasnou odpověď. Dobře však věděl, že od nynějška ho svou blahovůli nedrží naživu jenom von Westarp, ale i Gretel.
Zabila boha. Příroda nad ní ztratila vládu.
Poprvé vydáno v Online časopise Tor.com editorské dvojice Liz Gorinsky a Patrick Nielsen Hayden v červnu roku 2010.
Přeložil Pavel Bakič
