Traforo vypadá při pohledu z vesmíru jako velká hromada bláta. Vypadá tak i po přistání, akorát že to bláto je tvořeno nějakou místní řasou. Roste úplně všude, včetně kosmodromu, takže samotné přistání je docela dobrodružnou záležitostí. Připomíná to finiš sprintera, kterému někdo na cílové pásce podrazí nohy.
Když jsem konečně přestala zvracet a třesoucí se nohy mě dopravily na povrch planety, našlapovala jsem jako ve vodě, protože jsem měla neodbytný pocit, že se ta podivná krusta pode mnou každým okamžikem prolomí.
Pilot orbitálního taxíku si mě prohlížel s neskrývaným škodolibým potěšením.
„Dejte si pozor na díru, slečno,“ zvolal tak hlasitě, až jsem nadskočila.
Pokusila jsem se ho zpražit pohledem, ale zůstalo pouze u toho pokusu. Jakékoliv prudké pohyby hlavy bych si měla pro nejbližších pár hodin odpustit.
„Pod tím porostem jsou díry,“ vysvětlil pilot a jeho úsměv se ještě rozšířil. „Je to děravá planeta.“
Opatrně jsem kývla na souhlas. S tím se opravdu nedalo polemizovat. Tunely Trafora daly planetě jméno i proslulost. Jsou jediným důvodem, proč sem vůbec někdo létá. Proč jsem přiletěla já.
Pilot se vysoukal z kokpitu. Když se narovnal, převyšoval mě o dobrou hlavu, Vlastně vypadal docela sympaticky, i přes ten přiblblý úsměšek.
„Doprovodím vás na terminál,“ navrhl stejně vážně, jako by se mělo jednat o dostaveníčko při měsíčku.
Ošklivá hranatá konstrukce přístavních hangárů se nedala přehlédnout, už proto, že z fialového podrostu nic jiného nevyčnívalo, přesto jsem tu nabídku přijala.
„Karen,“ řekla jsem a podala mu ruku.
„To je jméno nebo příjmení?“ zeptal se. „Jak se vám to stalo?“
Přistoupila jsem na jeho zvláštní druh humoru. „Hned po narození. Při křtu.“
Zasmál se a ukázal úctyhodnou řadu zubů. Zdálo se, že jich má dvakrát více než běžný smrtelník. Možná mu průběžně dorůstají jako žralokům. „Já jsem Dan Kroner.“
„Koroner?“ podivila jsem se. „Já myslela, že pilot.“
„Jedna nula pro vás,“ ocenil mou pohotovost a zapumpoval mi pravicí tak vehementně, že se mé vnitřnosti znovu rozbouřily.
Odvrátila jsem pohled a přemlouvala žaludek, aby se uklidnil. Zajímalo by mě, zda by Dan považoval za vtipné, kdybych mu nažehlenou bleděmodrou uniformu ohodila svými žlučovými šťávami. Nejspíš jo. Rozhodně by se přitom nepřestal usmívat.
Vykročili jsme k terminálu. Fialový podrost nás chytal za nohy, jako by nám v tom chtěl zabránit.
Vnitřek bufetu v terminálu skvěle korespondoval s jeho nevábným exteriérem, možná proto jsme tu byli jedinými hosty.
„Co si dáte?“ zajímal se Dan.
Provedla jsem další zběžnou inventuru svého zažívacího ústrojí. „Asi čaj. Hořký.“
Dan pokrčil rameny a vyřídil mou objednávku. Sám si poručil nějaký long drink s komplikovaným názvem, vycházejícím zřejmě z místního koloritu.
„Myslela jsem, že jste ve službě.“
„Pro nejbližších dvanáct hodin jsem vám zcela k dispozici,“ oznámil.
Pilot byl opravdu muž činu. „Děláte to tak vždycky?“ zeptala jsem se.
„Co máte na mysli?“
„Jestli se snažíte sbalit každou turistku.“
Pokusil se zamračit, což v kombinaci s nepostradatelným úsměvem vyznělo spíše komicky. „Jenom ty hezké.“ Musela jsem se zasmát. „Děkuji za upřímnost. A za kompliment.“
„Rádo se stalo.“ Dan už zase zářil jako sluníčko, které nad Traforem dávno zapadlo. „Jsem rád, že se nezlobíte.“ Položil dlaň na mou ruku se stejnou samozřejmostí jako na knipl v pilotní kabině.
„Zatím ne,“ řekla jsem a odtáhla ruku z jeho dosahu. „Zatím.“
Zjevně ho to nevyvedlo z rovnováhy. Buď si byl sám sebou tak jistý, nebo byl na odmítnutí zvyklý. „Věřím, že ještě změníte názor. Jak dlouho tu budete?“
Podívala jsem se ulepeným plastocelovým oknem na fádní krajinu kolem terminálu. „Půl roku.“ Náhle se mi ta doba jevila jako nekonečně dlouhá.
Dan vytřeštil blankytně modré oči. „To nemyslíte vážné!“
„Proč ne?“
Zavrtěl hlavou. „Tak dlouho tu nevydržíte. Za týden vás to přestane bavit, tak jako každýho. Krátký okruh trvá tři dny, dlouhý pět.“
„Jaký okruh?“
Danův úsměv pohasl. „Teď si děláte srandu vy ze mě. Přece turistický.“
„Nejsem tu jako turistka.“
„Tak jako co?“
„Hádejte.“
Prohlížel si mě, jako by poprvé vzal na vědomí něco víc než můj zdrchaný vzhled. „Tak dlouho tu zůstávají jenom prospektoři a… šlapky. Ani na jedno z toho nevypadáte.“
„To jsem ráda. Co takhle vědci?“
„Na vědkyni jste moc mladá. A moc hezká.“
„Ve skutečnosti jsem stážistka.“
„Aha.“ Zdálo se, že se mu trochu ulevilo. „Ale přesto…“ Znovu zavrtěl hlavou. „Vědci jsou pořádný paka. Jestli vám můžu poradit…“
„Slečna Travisová tvoje rady nepotřebuje,“ ozval se drsný hlas od dveří bufetu. Patřil vysokému muži v ošuntělé skloplastové kombinéze. „Dej si odchod.“
„Profesor Jones, předpokládám,“ řekla jsem a zvedla se od stolu.
„Předpokládáte správně,“ přikývl dlouhán a podal mi přes stůl ruku. Přitom rukávem kombinézy zavadil o Danovu sklenku.
Long drink se vylil pilotovi do klína a vytvořil mu na uniformě podezřele vyhlížející skvrnu.
„Promiňte,“ utrousil profesor, aniž se na Dana podíval. Pilot vyskočil od stolu. Podíval se do klína, na mne a nakonec na Jonese. Už se neusmíval. Bála jsem se, že se na profesora vrhne, ale místo toho se otočil a vyrazil z místnosti jako taxík z ranveje.
„Proč jste mu to udělal?“ zeptala jsem se, když mě profesor Jones odvážel z terminálu.
„Co jako?“
„No však víte. S tím pitím.“
Jones mi věnoval krátký periferní pohled, pak ho znovu upřel na průzor v čelním skle. Pokud jsem dobře viděla, snažil se držet kola elektromobilu v takřka neznatelné stopě narýsované ve všudypřítomném fialovém podrostu.
„Měli bychom si to ujasnit hned zkraje,“ řekl. „Vy jste si požádala o stáž na naší stanici a výbor vám to schválil. Je to tak?“
„No, ano.“
„Neznám důvody ani jednoho, ani druhého a nehodlám po nich pátrat. V každém případě pro nás představujete komplikaci.“
„Komplikaci?“
„Zbytečná přítěž je možná přesnější označení. Jaká je vaše specializace?“
„Jsem socioložka.“
Zopakoval to slovo s dikcí i výrazem, jako kdyby kousl do exkrementu. „Myslíte si, že byste pro naši misi mohla být jakkoliv přínosná?“
„Doufala jsem, že ano.“
„Já jsem přesvědčen, že ne. Pokud jsem informován správně, píšete závěrečnou práci o motivaci různých zájmových skupin na Traforu a přišla jste si nasbírat materiál. Je to tak?“
„No v podstatě ano, ale…“
„Tak tu svou zasranou práci napište co nejrychleji, abychom se vás co nejdříve zbavili.“
Zůstala jsem sedět jako zařezaná. Kombinace profesorovy nanejvýš spisovné mluvy s hrubým slovem i celkovým vyzněním mě uzemnila natolik, že jsme zbytek cesty strávili v družném mlčení.
Naštěstí to netrvalo příliš dlouho.
Elektromobil zastavil vedle jakési nevzhledné budovy. Už jsem si na místní architekturu začínala zvykat. „Vystupujete,“ oznámil Jones. „To je váš hotel.“
„Hotel?“ nechápala jsem. „Kde je stanice?“
„Pokud myslíte výzkumnou stanici, tak ta je odsud vzdálena takových padesát kilometrů a tímhle křápem tam pojedu celou noc.“
„Proč… nemohu jet s vámi?“
Profesor si mě změřil jako nějaký vzorek místní fauny před pitvou nebo spíše vivisekcí. „Domníval jsem se, že jsem vám to už Vysvětlil.“
„No, říkal jste, ať tu svou zasranou práci napíšu co nejrychleji.“
„Přesně tak. Takže si vlezte do toho hotelu, dobře se vyspěte a ráno začněte s tím psaním.“
„A o čem mám podle vás psát?“
„To je snad vaše starost. Projděte si město, nasbírejte materiál a zpracujte ho. Až s tím budete hotova, tak se můžeme bavit o vašem eventuálním pobytu na stanici. Ale předpokládám, že už na něm nebudete trvat.“
„Předpokládáte správně,“ dostala jsem ze sebe a vysoukala se z těsných útrob jeho vozítka. „Sbohem, profesore.“ Pokud mi odpověděl, zaniklo to v bzukotu odjíždějícího elektromobilu.
Tana dělá čest svému jménu. Podle italského slovníku je to označení pro díru, brloh nebo noru. Právě zde se všechna tato označení snoubí v dokonalé jednotě.
Nečekala jsem sice žádnou luxusní metropoli, ale přece jen jsem si hlavní – a jediné – město na Traforu představovala jinak. Nejde jen o to, že se nachází pod zemí, na to jsem zvyklá z většiny osídlených planet, které jsem již navštívila. Obytný (a obyvatelný) prostor představuje všude poměrně vzácné zboží a nikde si jím nedovolí mrhat. Otázkou zůstává, proč to tady vypadá jako v noře. Dnešní technologie dokážou proměnit sebepustější místo v příjemný habitat, ale tady po nich není ani památky, pokud pominu optické kabely, které se jako tlustí hadi plazily po zvrásněných stěnách obrovské kaverny a propůjčovaly jim poněkud morbidní vzezření.
„Žádná sláva, co?“ komentoval tu hrůzu kolem Dan. Němě jsem přikývla. Nějak mě přešla chuť na duchaplnou konverzaci.
„Jak jsem říkal, malý okruh, velký okruh a adieu…“
„Asi jo,“ rezignovala jsem.
„Ledaže by sis ten pobyt chtěla zpestřit,“ vzhlédl s nadějí –
Věnovala jsem mu ledový pohled. „Nevzpomínám si, že jsem ti nabídla tykání.“
„Nenabídla. Ale mně to nevadí.“
Říkal to a myslel naprosto upřímně. A pokud bych měla být upřímná já, ani mně to nevadilo. Přinejmenším v tuto chvíli a na tomto ponurém místě jsem byla za Danovu přítomnost vděčná.
„Tak dobře. Svěřuji se do tvých rukou.“
Dan znovu předvedl dokonalý chrup. „To bychom měli raději najít nějaké soukromí. Třeba hotel u…“
„Malý okruh,“ řekla jsem.
„Tak jo,“ souhlasil až podezřele rychle a táhl mě za ruku někam ke konci nory, který se utápěl ve stínech.
Kaverna, v jejímž nitru se Tana rozlézá jako dřevokazná houba, má tvar nepravidelného ovoidu. Hlavní městská ulice kopírovala jeho podélnou osu a byla na místní poměry celkem široká. Když však Dan zahnul do boční uličky a zamířil na periferii, měla jsem co dělat, abych mu na nerovném terénu stačila, a tak jsem se nestihla moc rozhlížet ani vyptávat.
Dan zastavil před oválnou dírou, která mu sahala sotva k pasu. „Tak jsme tu,“ zahlaholil.
Změřila jsem si podezřelý otvor i svého průvodce. „Kde jsou ti turisti?“
Pokrčil rameny. „Zas takový provoz tu není. Čekají, až se sejde více zájemců. Norma je tak pět.“
„Aha.“ Rozhlédla jsem se kolem. „Takže z toho dneska nic nebude.“
„Ale jo. Já s tebou půjdu i sám.“
„Ty tam můžeš?“ podívala jsem se k otvoru.
„Jasně. Na malý okruh mám licenci.“
Dan vylovil z kapsy čelovou svítilnu a nasadil si ji na hlavu. Potom se obrátil a s pozoruhodnou mrštností zmizel v ústí tunelu. Zaváhala jsem jen na chvíli, pak jsem se protáhla za ním.
První dojem mě docela příjemně překvapil. V tunelu se dalo stát se vztyčenou hlavou. To ovšem platilo pro mne, nikoli pro mého samozvaného průvodce. Dan se krčil a skláněl hlavu na stranu a vypadal jako obr Atlas, který podepírá nebeskou klenbu. Přinejmenším se stejně důležitě tvářil.
Pohledem přes rameno zkontroloval, jestli ho následuji, a vykročil. Světlo čelovky rámovalo jeho siluetu a vytvářelo mu kolem hlavy mihotavou svatozář.
Paradoxně byla chůze v tunelu snazší než na volném povrchu, nerostly tu totiž žádné rostliny. Stěny tunelu včetně jeho dna a stropu tvořil jednolitý materiál barvy i konzistence sušeného lejna.
Když jsem se ho opatrně dotkla, ulpěl mi na dlani jemný poprašek. Přičichla jsem si k němu a s povděkem kvitovala, že podobnost je pouze vizuální. Ochutnávat jsem to neměla v úmyslu.
„Klidně si lízni,“ utrousil přes rameno Dan. „Každý to dělá. Je to něco, jako když jsi poprvé u moře.“
Oprášila jsem si ruce a pokračovala v chůzi. Nebudu ho poslouchat, pokud mě k tomu někdo nebo něco nedonutí.
Mohli jsme být na cestě tak půl hodiny, když se průřez tunelu viditelně zmenšil. Nyní jsem musela sklánět hlavu i já. Některé pasáže se zužovaly natolik, že jsem je musela absolvovat po čtyřech.
Opírala jsem se o stěny a na bříšcích prstů jsem cítila tenounké rýhy, jež jako papiláry prostupovaly povrch kamene. Kdysi jsem si zkusmo pohladila text psaný Bradlovým písmem; působil na mne totožným dojmem. Možná že i zde je ve stěnách tunelů zakódováno tajemství Trafora a stále čeká na svého objevitele.
Zavřela jsem oči a soustředila se na hmatové počitky. Vzápětí jsem zaječela.
Dan se zarazil. „Co je?“ Úsměv z jeho tváře se definitivně vytratil.
„Pohnulo se to,“ vysvětlovala jsem s vědomím, že musím vypadat jako blbec.
Dan ke mně přistoupil a položil dlaň na stěnu. „Víš to jistě?“
„Nevím.“ Opatrně jsem znovu pohladila zvrásněný povrch, připravena okamžitě ucuknout. „Bylo to… takové pulsování. Jako by to dýchalo.“
Danova reakce mě překvapila. Napůl jsem očekávala, že se mi vysměje, nebo bude mé tvrzení bagatelizovat. Namísto toho se protlačil kolem mne a rozběhl se zpátky.
„Na co čekáš?“ vykřikl přes rameno. „Utíkej!“
Poslechla jsem. Danova nečekaná panika byla dostatečně nakažlivá. Běžela jsem, co mi síly stačily, a snažila se neztratit Danovu siluetu z dohledu. Nejen proto, že bych potmě nevěděla, kudy dál, ale spíše, abych v tom zatraceném tunelu nezůstala sama.
Několikrát jsem upadla a narazila si kolena, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Jediné, na co jsem se soustředila, byla vzdálenost, která ještě zbývala k východu. Při jednom z pádů jsem se na okamžik podívala zpět a málem jsem zůstala stát jako Lotova žena proměněná v solný sloup. Jen pár desítek metrů za mými zády se stěny tunelu uzavíraly.
Nevím, jestli se jednalo o optický klam způsobený šalebnou hrou stínů v zákrutech tunelu a znásobený mým zděšením, každopádně to ještě urychlilo můj překotný úprk z tohoto tísnivého prostředí.
Když jsem narazila na počátek tunelu, byla jsem u konce se silami a nedokázala jsem prolézt otvorem. Dan mě za sebou vytáhl jako pytel brambor. V této chvíli jsem za jeho rozhodně nepříliš jemné doteky byla vděčná.
Světlo v kaverně mě přinutilo zavřít oči. Když jsem se trochu vydýchala a odvážila se je znovu otevřít, stálo kolem nás několik mužů v modrých stejnokrojích. Jeden z nich ke mně přistoupil a zvedl mě na nohy.
„Zatýkám vás,“ oznámil.
Vězení na Traforu je samozřejmě poplatné svému umístění. Je to díra v díře. Díra na druhou.
Rozhlížela jsem se po kamenných stěnách, které mě oddělovaly od díry venku, a snažila se na nich najít cokoli zajímavého. Cokoli, čím bych mohla zaměstnat mozek, dříve než z nedostatku jiných podnětů začne stravovat sám sebe a já se definitivně zblázním.
Stěny byly holé, ale jejich povrch rozpukaný jako kůra stromů. Snažila jsem se najít v těch prasklinách nějaký systém, vzkaz dřívějších nedobrovolných návštěvníků, znamení osudu nebo alespoň opakující se grafický motiv. Jediné, k čemu jsem dospěla, byla silueta Danovy tváře, což mi náladu rozhodně nepozvedlo.
Praštila jsem do inkriminovaného místa dlaní a odřela si ji o drobné výčnělky ve spodní části. Bylo to skoro stejně uspokojivé, jako kdybych ho praštila do zubů.
Ruka mě brněla a bolela, ale mou pozornost si vyžádalo něco jiného. Dveře cely se otevřely a dovnitř se protáhl muž v obligátní modré uniformě. Už jsem na tu barvu začínala být alergická, i když jsem ji donedávna mívala docela ráda.
Seděla jsem na dřevěné pryčně a vzhlížela k jeho obličeji. Nevyznala jsem se v místním hodnostním značení, přesto bylo zřejmé, že se jedná o velitele. Měl to vepsáno v držení těla i v pohledu, kterým si mě prohlížel.
Rozhlédl se po cele, jako by hledal, kam se má posadit. Nakonec to vyřešil jediným schůdným způsobem, když si sedl vedle mne na pryčnu. Bylo to zvláštním způsobem uklidňující, i když jsem netušila, co mi hodlá sdělit. V místních podmínkách to mohl klidně být i ortel smrti.
„Slečno Karen,“ začal, což znělo docela slibně. Když vás budou chtít popravit, asi vás nebudou oslovovat křestním jménem.
„Jak se vám tu líbí?“ zeptal se.
„Ani trochu.“
Rozhlédl se kolem dokola, jako by to z pozice vězně viděl poprvé. Dost možná tomu tak skutečně bylo. „Není to tu moc útulné,“ připustil. „Předpokládám, že byste odsud ráda vypadla co nejdřív.“
„Samozřejmě.“
Pokýval hlavou, což očividně signalizovalo problém. „Než se vaše záležitost vyřeší, může to trvat týdny…“
„To snad ne!“ vykřikla jsem.
„… v lepším případě,“ pokračoval a díval se na mne pořád tím starostlivým způsobem. „V tom horším měsíce.“
„To je… absurdní,“ dostala jsem ze sebe. „Z čeho mě vlastně obviňujete?“
„To je snad jasné, ne?“ Jeho hlas získal podtón oficiálního hlášení. „Neoprávněné vniknutí do podzemí Trafora je závažné porušení imigračních procedur, které jste akceptovala před příletem.“
„Neoprávněné co?“ nechápala jsem. „Byl to přece normální prohlídkový okruh. Jediné, co bylo nestandardní, tak možná čas prohlídky.“
Nyní se tvářil nechápavě on. „Normální prohlídkový okruh,“ zopakoval. „To jste vzala kde?“
„No přece od Dana…, od toho průvodce.“
Chvíli mlčel, jako by si mé informace třídil v hlavě. Skoro jsem viděla, jak otevírá jednotlivé přihrádky a listuje kartotékou. „Jediné, v čem vám nelhal, je jeho jméno,“ oznámil výsledek svého pátrání. „Není to žádný průvodce a hlavně se nejednalo o normální prohlídkový okruh.“
„A o co teda?“
„Nový, dosud nezmapovaný tunel.“
„Ani jsem nevěděla, že takové existují,“ prohlásila jsem popravdě. „A teď, když se to nedorozumění vysvětlilo, doufám, že mě konečně pustíte ven.“
„Podle výpovědi Daniela Kronera jste vniknutí do tunelu iniciovala vy. On vám vyhověl za vysoký úplatek.“
„Ten… hajzl! Přece byste… přece mu nevěříte!“ Věnoval mi delší zkoumavý pohled a připsal mě na seznam katalogizovaných položek. „Věřím vám, ale to neznamená, že vás mohu jen tak propustit. Vyšetřování už začalo, takže musíme počkat, až doběhnou standardní procedury a lhůty.“
Mlčela jsem, protože mě nenapadala žádná slova, která by mi nemohla potenciálně přitížit, a smiřovala se s neradostnou perspektivou delšího pobytu v této díře.
„Existuje jedna možnost, jak to obejít,“ informoval mě velitel. „Kauce.“
Naděje, která ve mně na okamžik vzplála, pohasla. „Nemám žádné peníze. Na úplatky ani na kauci.“
„Nerozumíte mi. Tu kauci za vás chce zaplatit někdo jiný.“
„Tak ať to udělá!“
„Nezajímá vás, kdo to je?“
„Ne,“ vykřikla jsem. „Kdo?“
„Profesor Jones,“ odvětil velitel a vstal. „Pokud souhlasíte, tak mě následujte.“
Souhlasila jsem.
„Děkuju vám,“ dostala jsem ze sebe. Zuby mi o sebe cvakaly v nepravidelném rytmu odpovídajícím nesčetným výmolům toho, co profesor Jones považoval za cestu. „Doufám, že si to odpracujete.“
Podívala jsem se na něho. Vypadal pořád stejně, jak jsem si ho pamatovala z našeho prvního setkání. Ostrý profil dravého ptáka, soustředěný pohled skrz čelní sklo elektromobilu, dlouhé štíhlé prsty klavírního virtuosa na ohmataném opletu volantu.
„Jsem ráda, že jste změnil názor na moji aprobaci.“
„Nezměnil. Vaše aprobace je na hovno. Jde o vaše schopnosti.“
Tentokrát už mě jeho zvláštní způsob vyjadřování nešokoval. „Schopnosti?“
„Jestli jsem dobře informován, tak jste při tom vašem výletu ucítila pohyb ve stěnách tunelu.“
„Asi ano.“ Zdálo se mi to tak dávno, že už jsem si vůbec nebyla jista, co a jak se vlastně odehrálo.
„Asi ano?“ zopakoval a věnoval mi krátký pohled. „Kdyby ne, tak už si spolu nepovídáme. Schopnost cítit tunely je dar. To se nedá naučit. Má to tak jeden člověk z tisíce.“ Ušklíbl se. „Každý z prospektorů by za to dal jednu ledvinu a jedno oko.“
Chvíli jsem mlčela a snažila se tuto informaci strávit. „Takže mě použijete v terénu?“
„Pokud s tím budete souhlasit. Jak jste si mohla všimnout, může to být zatraceně nebezpečné.“
„Vůbec jsem nevěděla, že se tunely mohou uzavírat.“ Jones vydal podivný zvuk; zřejmě se mělo jednat o smích. „Vy o Traforu doopravdy nic nevíte.“
„To je možná pravda. Ale jestli chcete, abych vám nějak přispěla, měl byste mě něco naučit.“
Znovu ten pazvuk. „Já tu jsem něco přes dvacet let. Pozemského času, aby bylo jasno. A pořád ještě se učím něco nového. Traforo nás překvapuje každý den.“
„Tak to aspoň zkuste.“
„Traforo je satelit Fiocca,“ začal s monotónní dikcí zkušeného a znuděného přednášejícího. „K jeho zachycení došlo zřejmě při průletu asteroidu v blízkosti planety. Bohužel nejsme schopni určit, kdy ani jak se to stalo. Z pozorování nynějších slapových účinků je však zřejmé, že to bylo relativně nedávno. Je asi dvacetkrát menší než Fiocco a udržuje si vůči němu vázanou rotaci. Obíhá ho na prakticky kruhové dráze něco málo nad Rocheovou mezí.“
S přibývajícím počtem cizích slov v profesorově výkladu stoupala moje únava a klesala oční víčka. Monotónní hlas mě uspával stejně spolehlivě jako neměnná scenerie za oknem džípu, dokonce jsem si jakýmsi podivným způsobem zvykla i na ustavičné otřesy vozidla.
Probralo mě až náhlé zastavení, při němž jsem nosem málem orazítkovala palubní desku. Podívala jsem se úkosem na řidiče.
Profesor Jones stále ještě přednášel, a pokud si mé indispozice vůbec všiml, nedal to najevo.
„Jsme na místě,“ oznámil a vypnul motor elektromobilu. „V našem plodném dialogu budeme muset pokračovat až zítra.“
Civěla jsem na něj a snažila se odhadnout, nakolik to myslí vážně.
„Jsme na stanici,“ vysvětlil. „Dál už to opravdu nejde. Vystupujeme.“
Poslechla jsem jeho pokynu a vylezla z džípu. Noha se mi zamotala do všudypřítomné místní vegetace, která zde byla o poznání bujnější než ve městě, a natáhla jsem se jak široká tak dlouhá.
Dopad byl překvapivě měkký.
Jones mi podal ruku a pomohl mi na nohy.
„Zasrané roští,“ ulevila jsem si, „je to tu všude.“
Profesor se – poprvé za celou dobu naší společné cesty – usmál. „To roští je naštěstí opravdu všude. Je to něco jako pozemské ruduchy a produkuje to kyslík. Díky tomu tady můžeme vegetovat bez skafandrů.“
Byla jsem vděčná za milosrdné šero, které halilo roští, elektromobil i mé rozpaky.
Jones vykročil po téměř neznatelné pěšině a já jsem ho následovala, snažíc se vyhýbat těm největším šlahounům ruduch.
„Opravdu musíme začínat tady?“ zeptala jsem se.
Profesor Jones ke mně otočil hlavu. „Osvědčilo se to.“
Postoupila jsem spolu s ním k dalšímu otvoru v tunelu. Bylo jich tu bezpočet, takže to vypadalo jako obrovské střevo perforované destruktivní činností nějakého parazita, který do každé dutiny nakladl jedno vajíčko.
Jones ukázal na zámotek. „Erik Sagan,“ oznámil. „Zahynul před necelými dvěma lety. Zabloudil v tunelech, nějaké tři kiláky od základny.“
Nechal mi chvilku na strávení této informace a posunul se dále. „Vanda Mickicz. Hodně nadějná a hodně mladá. Utopila se.“
„Utopila se.“ zopakovala jsem.
Jones přisvědčil. „V severní oblasti je spousta jezírek. Ty tunely fungují jako sifon, takže se tam dá projít, ale musíte se včas vrátit. Vanda to nestihla…“
„A co její společník? Říkal jste, že se chodí vždy po dvojicích.“
„Toho jsme nikdy nenašli. Lépe řečeno, nenašli jsme ho dřív, než ho kyseliny z těch jezírek rozložily.“
„Aha.“ Začínala jsem mít pocit, že bych se bez dalších detailů docela obešla.
Můj průvodce byl ovšem opačného názoru a popošel k dalšímu otvoru. Podívala jsem se mu přes rameno. Paprsek čelovky olízl zaoblenou stěnu; výsek mrtvolně bledé tváře s černými důlky vydloubnutých očí. Chodba se táhla do ztracena; místní katakomby disponovaly slušnou kapacitou.
Další obsazené výklenky. Další jména a další – stále nové – způsoby smrti. Uvíznutí, rozdrcení, pád, udušení. Útok murény.
Zpozorněla jsem. „Murénal“
„Zase se jedná o zdánlivou analogii s pozemským živočichem,“ vysvětlil Jones. „Hadovitý živočich, který obývá centrální labyrint. Setkání s ním je poměrně vzácné, ale většinou fatální.“
„Chápu.“
U dalšího výklenku profesor chvíli mlčel, jako by si nemohl vzpomenout na jméno pohřbeného. Nebylo by divu; jednalo se o desítky průzkumníků z nejrůznějších zemí a dob. Společné měli jen místo posledního odpočinku.
„Veronika,“ řekl tak potichu, že jsem mu skoro nerozuměla. Nezaslechla jsem ani příjmení nešťastné dívky.
„Co se jí stalo?“
„Spáchala sebevraždu.“ Jones upíral pohled do hrobu, který se navenek nijak nelišil od ostatních. „Byla vám podobná.“
V hlavě mi vířila spousta otázek, ale neměla jsem odvahu je vyslovit. Čekala jsem, až se profesor pohne z místa. Když tak učinil, směřoval nazpátek.
„Myslím, že to Stačilo,“ utrousil přes rameno. „Právě jste absolvovala úvodní školení bezpečnosti práce na výzkumné stanici.“
Vřele jsem s ním souhlasila a vyrazila mu v patách. Celou dobu cesty k východu z tunelu jsem čekala, že se z některého výklenku natáhne zpráchnivělá paže a chytí mě pod krkem.
Snažila jsem se zaostřit pohled na obrazovku, ale mé úsilí se míjelo účinkem. Obrazec na skrínu připomínal ze všeho nejvíc Rorschachův test – spletenec šraf, v němž lze při správném úhlu pohledu najít ukrytý význam. Akorát že já jsem ten správný úhel nedokázala najít.
„Ve skutečnosti,“ řekl Edmund, „je to ještě složitější.“
Podívala jsem se na něho. Na to, že si ze mne na stanici dělají legraci, jsem si už zvykla, ale počítačový technik až dosud patřil k těm méně vtipným.
„Ve skutečnosti je to 3D,“ vysvětlil. „To, co vidíš, je dvourozměrná projekce. V reálu se některé tunely protínají a jiné kříží jako mimoběžky.“
Upravil něco na zobrazení modelu, takže jsem při soustředěném pohledu skutečně dokázala rozlišit mimoúrovňové křížení některých linií. Když jsem domyslela důsledky, skoro se mi zatočila hlava. Až dosud jsem Traforo vnímala jako Minotaurův labyrint, složité bludiště vzájemně propletených – a propojených – chodeb. Ve skutečnosti planeta mnohem více připomínala jablko provrtané spletitými tunely červů. Bylo mi jasné, že zde nepomůže ani tradiční rada pro průchod labyrintem: procházet postupně všechny chodby a na každé křižovatce zabočit doprava.
„Nechápu, jak se v tom někdo může vyznat,“ přiznala jsem se.
Edmund se zasmál. „Taky se v tom nikdo nevyzná. Teda až na Ariadnu,“ ukázal pod stůl.
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že myslí počítač, jehož ledky pomrkávaly jako hvězdy na obzoru Trafora. „Ariadna je program,“ ujistila jsem se.
„Jasně. Využívá standardní topologické moduly, ale dost jsem toho upravil já.“ Znovu se usmál, snad aby zmírnil samolibé vyznění poslední informace.
„Kolik už toho máte zmapováno?“ zajímala jsem se.
„Z dostupných oblastí asi šestnáct procent.“
Nejevilo se mi to jako příliš velký úspěch, ale raději jsem svůj pocit neventilovala. „Jak to myslíš, z dostupných oblastí?“
Edmund se zamračil a klepl na tablet. Červí chodbičky se smrskly do levého rohu obrazovky a větší část zobrazení zaujal modře značený bramboroid. „Tohle je území Rezervace. Tam nesmíme.“
O Rezervaci jsem už slyšela od Jonese, přesto mě její rozloha překvapila. Intuitivně jsem očekávala, že pro pobyt původních kolonistů Trafora bude vyčleněn nějaký omezený prostor; tady tomu ovšem bylo naopak a území pod správou výzkumníků tvořilo nepatrnou enklávu v okolní krajině.
„To se fakt držíte jenom tady?“ ukázala jsem do rohu obrazovky. „Co když ty hranice překročíte?“
Edmund zvážněl. „Věř mi, nestojí to za to. Pár lidí na to už doplatilo.“
Nějak mě přešla chuť zjišťovat další podrobnosti. „Vyjednávání s domorodci má na starosti profesor,“ pokračoval technik, „a dělá, co může.“
„Jo,“ souhlasila jsem, „Jones je určitě schopný chlap. Akorát se s ním těžko vychází.“
Edmund se na mě podíval. „Bývalo to lepší. Dost se změnil, když jeho dcera… zemřela.“
Docvaklo mi to. „Veronika?“
Edmund mi věnoval pohled typu jak to víš, ale toto téma už dále nerozvíjel. „Je tu ještě jeden problém, vlastně ses s ním už setkala.“
Vpravdě jsem netušila, který z mých mnoha problémů má zrovna na mysli.
„Ty tunely se čas od času mění,“ vysvětlil. „Některé se zavřou, jinde vzniknou nové. A my s Ariadnou,“ máchl rukou opět k počítači pod stolem, „musíme začít znovu.“
„Máte pro to nějaké vysvětlení?“
„Nějaké vysvětlení je vždycky,“ prohlásil Edmund tónem, který toto tvrzení zároveň relativizoval. „Tektonické poruchy, slapové účinky Fiocca, librační výkyvy Trafora…“
„A co si myslíš ty?“
Technik zabloudil pohledem pod stůl, jako by se chtěl poradit se svou milovanou Ariadnou. „Podle mě to souvisí s pasáty.“
„S čím?“
„No, to jsou stálé větry v tunelech v rovníkové oblasti. Takový průvan skrz Traforo.“
„Já jsem žádný necítila,“ přiznala jsem.
„Na to seš tu moc krátkou dobu, ale určitě se dočkáš. Minimálně jednou za měsíc se Traforo profoukne v ose jihovýchod severozápad.“
Do technikovy pracovny nakráčel Jones a Edmund zmlkl.
„Zase někomu tlačíš klíny do hlavy,“ konstatoval profesor a zašklebil se. „Vsadím se, že jste probírali Ariadnu a pasáty.“
Přikývla jsem. „A ještě domorodce.“
Jones povytáhl obočí. „Tak to jste toho stihli dost. No, nevadí, stejně na to muselo jednou dojít. Koneckonců je to částečně vaše specializace.“
Nevěděla jsem, co si z toho mám vybrat. Když jsme se naposledy bavili o mé specializaci, vyjadřoval se o ní velice skepticky.
„Změnil jste názor?“ zeptala jsem se.
„Já nikdy neměním názory,“ kontroval. „Jen se někdy může změnit situace. Můžete mě následovat?“
Následovala jsem ho.
Domorodci se na první pohled příliš nelišili od výzkumníků. Měli na sobě stejné praktické overaly, které se, jak už jsem si mohla sama ověřit, v tunelech Trafora osvědčily. Jejich skloplastová struktura chránila před oděrkami, o něž by jinak v omezeném prostoru nebyla nouze, navíc disponovaly slušnými termoizolačními vlastnostmi. Nejeden z nešťastníků obývajících pohřební kryptu zahynul v důsledku tak banálního problému, jako je podchlazení organismu.
Na druhý pohled už tomu bylo jinak. Trafořané byli skoro o hlavu vyšší a podstatně hubenější. Zřejmě za to mohla především nízká gravitace, ale na racionální zdůvodnění jsem v této chvíli neměla pomyšlení; tolik mě fascinoval způsob pohybu našich návštěvníků. Ze všeho nejvíce připomínali jakési přerostlé pavouky, nejen dlouhými končetinami, ale také rychlými, trhanými, jakoby nervózními pohyby.
V táboře jich bylo všehovšudy pět, přesto vypadali, jako by si ho zcela podmanili. Ve skutečnosti nepovažovali za návštěvníky sebe, nýbrž nás. To my jsme sem, na jejich planetu, pronikli a můžeme zde setrvávat pouze s jejich souhlasem.
Pozorovala jsem strukturu jejich skupiny a v duchu zakládala škatulky: alfa samec, sluha, úřední zapisovatel, členové stráže. Trochu mě uklidnilo, že to podstatné zůstalo lidské.
Trafořan, jehož jsem identifikovala jako sluhu, se po našem příchodu obrátil k Jonesovi. Pokud naznačil něco jako pozdrav, udělal to natolik rychle, že jsem to nestačila zaznamenat.
„To je ona?“ zeptal se. Jeho hlas zněl jako průvan v tunelech Trafora, o kterém hovořil Edmund.
Profesor přikývl a mně teprve nyní došlo, že je řeč o mé osobě.
Trafořan mě oskenoval – jinak to neumím vyjádřit – dlouhým pohledem bez jediného mrknutí velkých očí. Zdálo se mi, že má zúžené zorničky jako nějaká kočkovitá šelma. Nevím, nakolik byl s prohlídkou spokojen, protože se vzápětí otočil ke svým druhům.
„Rozbalte to,“ nařídil a domnělý alfa samec bez odkladu poslechl.
Přistoupil k jakémusi ranci, který přivlekli strážci, a kloubnatými prsty rozpletl uzel. Z pytle čouhaly nohy v kombinéze a torzo těla, drasticky ukončené zubatým řezem kdesi v oblasti hrudníku. Hlava chyběla úplně.
Profesor o krok postoupil. „Antonio,“ konstatoval.
„Váš člověk,“ potvrdil šéf traforské delegace. „Máte problém.“
Jones přikývl. „Ano. Za posledního půl roku to už je třetí oběť.“
„Nerozumíme si. Ten problém spočívá v místě, kde zemřel.“
Jones se mlčky zadíval do očí, jež nyní ze všeho nejvíce připomínaly pohled šelmy před skokem na kořist.
„Našli jsme ho v Labyrintu.“
„V Labyrintu samozřejmě neoperujeme,“ řekl Jones.
„Evidentně ano.“
„Možná ho tam zatáhla ta muréna,“ ukázal profesor na zbytky Antonia.
„Nepřišel jsem s vámi žertovat,“ odvětil Trafořan.
„Musel… musela to být jeho vlastní aktivita, na kterou nakonec sám doplatil. Rozhodně se nejednalo o plánovanou akci…“
„Porušili jste pravidla,“ přerušil ho traforský mluvčí, „proto odstupujeme od naší dohody. Máte týden na vyklizení stanice.“
Jones chvíli mlčel. Pak pomalu zavrtěl hlavou. „To nemůžeme…“
Trafořan neodpověděl, ale jeho tělo se zvláštním způsobem napjalo. Kdybych nyní zavadila o jeho nohu, asi by vydala vysoký chvějivý tón jako vibrující struna.
„…stihnout,“ dokončil profesor a Trafořan se poněkud uvolnil. „Potřebujeme na to minimálně měsíc.“
„Dáme vám dva,“ oznámil Trafořan. „Týdny, samozřejmě. Pak zahájíme demoliční práce. Bez ohledu na to, jestli tu ještě někdo z vás bude.“
Obrátil se k východu, ostatní ho napodobili jako dobře vycvičené vojsko. Několik trhaných kroků a byli pryč. Zanechali tu pouze zakrvácený ranec, zahalený do nasládlého oparu smrti.
Zúčastnila jsem se Antoniova pohřbu v jeskynní kryptě. Museli jsme ujít hodný kus cesty, než jsme narazili na neobsazený výklenek. Nebyl moc velký, ale vzhledem k tomu, jak málo toho z průzkumníka zbylo, dostačoval.
Vlastní obřad proběhl rychle a civilně. Jones pronesl stručnou smuteční řeč, v níž v podstatě pouze shrnul základní životopisná data zesnulého, pak jsme ještě dvě minuty postáli v tichém zadumání a vydali se na zpáteční cestu.
Byla to – zejména s ohledem na ultimátum domorodců – zbytečná ztráta času, který by se bezpochyby dal využít mnohem efektivněji, ale já jsem to chápala a vítala. Všechny pohřby jsou z čistě pragmatického hlediska zbytečné. Nebožtíkovi již nijak neposlouží, na to je zjevně pozdě. Jinak je tomu ovšem v případě pozůstalých; jsou to právě oni, kdo potřebují formální rozloučení, jež jim usnadňuje zvládnutí skutečnosti, že je zesnulý opustil. Ano, přesně tak to vnímají, aniž by si to explicitně uvědomovali. Mrtvý je opustil a zanechal je tu napospas úkladům světa. On se již vymanil z jeho pout a nyní si užívá nebeských radostí nebo bezčasé prázdnoty, záleží na tom, zda věříte v posmrtný život či nikoli. Málokdo si to přizná, ale většina truchlících nebožtíkovi jeho odchod vyčítá, zvláště pokud zůstalo něco nedořešeného ve vzájemných vztazích. Náhle nás napadají ta správná slova a nejpádnější argumenty, jen je již není komu adresovat. Zůstáváme zde sami, v zajetí vlastních obav a domnělých či skutečných vin.
Já jsem Antonia neznala, takže pro mne bylo rozloučení podstatně snazší než pro jeho kolegy. Nikdy jsem neviděla jeho tvář, a tak pro mne zůstal anonymním záznamem v databázi stanice, bezobsažnou položkou v dlouhém seznamu jejích obyvatel, neurčitým mementem.
O to více jsem cítila mlčenlivou tíhu slepých pohledů upřených z práchnivějících schrán, jež nás obklopovaly. Jejich počet dávno převýšil počet živých a my se tak stali statistickou výjimkou. Jsme předurčeni, abychom se k nim připojili, a zůstává pouze otázkou času, kdy k tomu dojde.
Znovu jsem – nyní ve zpětném pořadí – absolvovala úvodní pochůzku s Jonesem a vybavovala si do děsivých podrobností okolnosti smrti jednotlivých průzkumníků. Znovu jsem podvědomě prodlužovala krok a vtahovala hlavu mezi ramena, abych svůj zranitelný krk co nejvíce skryla před drápy kostlivců.
Předbíhala jsem bezděčně jednoho výzkumníka za druhým, až jsem se ocitla v čele smutečního průvodu. Když jsem míjela posledního, obrátil ke mně udivený pohled. Byl to Jones.
Snad za to mohlo jen mihotavé světlo čelovky, ale mohla bych přísahat, že jsem v tvrdých profesorových očích zahlédla nezvyklý třpyt.
Sunuli jsme se křivolakou chodbou se zhasnutými čelovkami, což bylo nejen nepohodlné, ale především nebezpečné. Terén pod našima nohama střídavě stoupal a klesal; nikdy jsem nevěděla, co na nás čeká při dalším kroku. Držela jsem se profesora jako klíště, bez něho bych tu byla úplně ztracena.
Jones se zastavil tak náhle, že jsem mu málem vyšplhala na záda. Pohlédla jsem mu přes rameno a musela se vypořádat s přílivem závratě. Před námi se otevírala široká, trychtýřovitě se zužující propast. Viděli jsme ji jenom díky slabému světlu fluorescenčních řas, problikávajícímu na úbočích kráteru.
Jones ukázal do jeho středu. „Labyrint,“ zašeptal. Polkla jsem. Vzrušením… a strachem. „Myslela jsem, že tam nesmíme.“
„Myslela jste správně,“ přisvědčil. „Labyrint je jejich svaté místo, takže tam oficiálně samozřejmě nemáme přístup.“
„A neoficiálně?“ zeptala jsem se.
Profesor pokrčil rameny. „Snažíme se ho monitorovat,“ vysvětlil, ať už to mělo znamenat cokoli.
„Je to ta nejméně stabilní a samozřejmě i nejzajímavější část Trafora,“ pokračoval. „Celkem příznačně ji nazývají srdce.“
„Srdce?“ podivila jsem se.
„Pochopte, oni uctívají celou planetu. Vnímají ji, pokud dobře rozumím té jejich trafologií, jako živou bytost.“
„Něco jako koncept Gaia na Zemi?“
Profesor si mě změřil pohledem, jaký kantor adresuje žákovi při nevhodném přerušení výkladu. „Nemyslím. Podle nich žijeme na těle planety, v pórech její kůže. Nejsme víc než hmyz lezoucí po pokožce. To Traforu nevadí, ale kdybychom se pokusili proniknout hlouběji, zničí nás jako nějakého parazita.“
Mé oči se již přizpůsobily mihotavému osvětlení v hlubinách propasti, a tak jsem začínala rozeznávat detaily vystupující z dlouhých stínů.
„Jsou tam lidé!“ vydechla jsem.
„Domorodci,“ potvrdil Jones. „Chystají se na slavnost.“
„Jakou slavnost?“
„Rituál dospělosti. Když jejich děti dosáhnou věku šestnácti let, musejí projít – a to doslova – unikátním rituálem.“ Profesor ukázal k místu, kde se shromáždily snad čtyři desítky domorodců. „Musejí vstoupit do Labyrintu a projít jím na druhou stranu, do protějšího údolí.“ Na okamžik se odmlčel. „Prý se to podaří skoro polovině z nich,“ dodal.
Obrátila jsem pohled k jeho tváři a snažila se v ní vypátrat známky toho, že si ze mne utahuje. Nenašla jsem je.
„Pro ně je to znamení, že planeta ty děti přijala. Podle toho, jak daleko se dostanou, jim dávají jména a postavení v hierarchii společnosti.“
„Jména?“ nechápala jsem.
„Ano. Je to jakási analogie křtu. Teprve po průchodu se dítě stává plnohodnotným člověkem a zaslouží si svůj život a jméno. Pokud neprojde, přestává pro ně existovat.“
„Jak,“ zaváhala jsem, „odkud to všechno víte?“
„Od Antonia,“ odpověděl profesor a dále to nerozváděl. Před očima mi vyvstalo bezhlavé torzo člověka, který zde musel strávit nekonečné hodiny pozorováním prapodivných rituálů původních kolonistů. Sám, v temnotě, vystaven objektivnímu nebezpečí a potenciálním útokům murény. Dokud jeden z nich nepřišel…
„Proč jste mě sem vzal?“ zeptala jsem se.
„Chtěl jsem to vidět, než odejdeme. Myslel jsem, že vás to bude zajímat taky.“
„Myslel jste správně,“ potvrdila jsem a vrátila se pohledem k dění v Labyrintu.
Rituál už započal. Jedna z postav – z té dálky se zdála droboučká jako opravdu malé dítě – začala vystupovat vzhůru po úbočí trychtýře směrem k první linii otvorů ve skalní stěně. Šlo jí to náramně; pohybovala se skutečně jako moucha lezoucí po natažené dlani. Než se ta dlaň sevře…
Postavička dospěla k cíli, či spíše k začátku své cesty. Ještě chvíli se rýsovala jako černá skvrnka na pozadí šupinaté skály, pak zmizela v jednom z otvorů.
„A to je všechno?“ pomyslela jsem si, ale ihned jsem se zastyděla, když jsem se vžila do situace onoho dítěte, které se nyní nachází v jakémsi kvantově neurčitém stavu života a smrti jako proslulá Schrodingerova kočka. Přála jsem si, ať tento stav vydrží co nejdéle, protože jsem se obávala, že vlnová funkce dítěte nutně zkolabuje v druhou variantu.
Ze zástupu přihlížejících domorodců se náhle oddělila samostatná skupina a začala stoupat trychtýřem kuloáru.
Jones zaklel. „Vědí o nás!“ Rozhlédl se a vyrazil opačným směrem, než jsme sem přišli.
Začala jsem protestovat, ale zpražil mě pohledem. „Právě tam nás budou čekat.“
Tunel se prudce svažoval dolů, takže se mi zdálo, že se k našim pronásledovatelům spíše přibližujeme, než abychom se jim vzdalovali, ale neměla jsem příležitost o tom příliš uvažovat, protože jsem se musela soustředit na cestu krkolomným terénem.
Když jsme se dostali někam k úrovni dna trychtýře, Jones se zastavil před křižovatkou několika tunelů a vytáhl tablet. Na podsvíceném displeji se zobrazil spletenec čar.
Už jsem to někde viděla. „Ariadna?“ ujistila jsem se.
Profesor mlčky kývl. „Teď už to záleží jenom na vás dvou.“
„Na kom?“ nechápala jsem.
„Ariadna nám může najít cestu,“ vysvětlil profesor. „A vy ji můžete zkontrolovat.“
Dříve, než jsem se zmohla na další protesty, začal znovu sestupovat jedním z tunelů, jaký bych si rozhodně dobrovolně nevybrala.
Jeho stěny byly tak blízko sobě, že jsme se jich oběma rukama dotýkali. Snažila jsem se tento dotek využít ke čtení skály, ale byla jsem příliš rozrušená, abych se na tento úkon dokázala soustředit. Tma, jen sporadicky narušená mdlou září displeje, a sevření stěn tunelu kolem nás mě téměř ochromily. Jen obava, že bych tu mohla zůstat sama, mě udržovala v pohybu.
Jones se zastavil na další křižovatce a studoval údaje na tabletu. Nakoukla jsem mu přes rameno. Čar povážlivě ubylo; možná proto, že v těchto hloubkách bylo méně tunelů, ale spíše díky tomu, že nebyly zmapovány.
„Tak kam?“ zeptal se profesor.
Podívala jsem se na něho, na tablet a na realitu kolem nás. Pokud jsem se v Ariadnině zobrazení dobře zorientovala, nacházeli jsme se na nejnižší zmapované úrovni. „Jsme v srdci Trafora,“ konstatovala jsem.
Jones potřásl hlavou. „Myslím, že níž. Tak o půl metru.“
Odněkud shora se ozval podezřelý šramot a já musela s Jonesovou lokalizací souhlasit.
Vybrala jsem tu nejméně sympatickou chodbu, spíše jen v naději, že ji naši pronásledovatelé prozkoumají jako poslední.
Tunel nebyl o mnoho širší než má ramena. Za sebou jsem slyšela supění Jonese, který se musel kroutit jako had, aby těsným prostorem prolezl.
Dlouhou dobu to vypadalo beznadějně, ale pak se tunel o poznání rozšířil.
Jones ke mně natáhl ruku s tabletem. Ariadna se konečně chytila a nabízela nám nyní relativně snadnou cestu k základně.
„Blahopřeju,“ řekl profesor s úsměvem. „Prošla jste. Jaké chcete jméno?“
Také jsem se zasmála, ale Jonesův úsměv se změnil ve zděšený úšklebek. Díval se někam přes mé rameno. Pomalu jsem se otočila.
V ústí chodby se tyčila pavoukovitá postava a mířila na nás hlavní laserpalu. Z nějakého nejasného důvodu jsem si byla jista, že se jedná o vedoucího traforské delegace na stanici.
Couvla jsem a nahmatala profesorovu dlaň. Ústí hlavně se zvedlo do výše mé hlavy. Zavřela jsem oči a očekávala smrtící výstřel.
Místo něho se ozval podivný mlaskavý zvuk. Jones prudce vydechl, jako by dostal úder na solar. Otevřela jsem oči, protože moje zvědavost byla silnější než strach.
Zahlédla jsem mrskající se hadovité stvoření, jak vtahuje bezhlavé zbytky Trafořana do stínů na konci chodby. V tenkých rukou stále ještě svíral svou zbytečnou zbraň.
Stanice hořela. Stěny z plastu se kroutily v modrožlutých plamenech a vydávaly dusivý kouř. Plastocelové tmy nosných konstrukcí odolávaly ohni lépe a čněly z dýmu jako obětní oltáře pod tváří jakéhosi zlovolného božstva, ale nakonec i ony znaveně klesly k zemi.
Táborem zněl neartikulovaný křik průzkumníků, kterým se nepodařilo včas vymotat z přikrývek a vyběhnout na volné prostranství.
Z jednoho stanu se vypotácela živá pochodeň a namířila si to přímo ke mně. Strnula jsem na místě jako Lotova žena a bez jediného pohybu čekala, až oheň zachvátí i mne.
Z transu mě probrala prudká rána do zad, která mě poslala o dva metry stranou.
„Na co sakra čekáte!“ zařval Jones a táhl mě za ruku k džípu, který oheň jako zázrakem dosud nezasáhl.
„Co se děje!“ vykřikla jsem.
„Domorodci,“ zasípal profesor a dál směřoval ke spásonosnému vozidlu.
Náhle se džíp rozjel a vzápětí zmizel v oblacích kouře.
„Do prdele!“ zaklel Jones a obrátil ke mně začouzenou tvář, z níž svítily pouze bělma očí a zuby.
Džíp prorazil clonu kouře a zabrzdil přímo před námi.
„Nastupte! Rychle!“ křičel Edmund a ruce na volantu se mu třásly stejně jako hlas.
Ani nevím, jak jsem se ocitla uvnitř, ale džíp už uháněl pryč od hořícího tábora. Netušila jsem, jak ho vůbec technik dokáže řídit. Dost možná jen šlapal na akcelerátor a snažil se vozidlo udržet v co nejpřímějším směru. Podle toho, jak to s námi mlátilo, to tak ostatně vypadalo.
„Co se… proč?“ drkotala jsem v rytmu zběsilé jízdy.
„Za-há-ji-li li-kvi-da-ci,“ odpověděl s obdobnou dikcí Jones, jako by se tím vše vysvětlovalo.
„Ale ultimátum ještě neuplynulo,“ namítla jsem.
Edmund na okamžik otočil hlavu. „Museli jste je pěkně nasrat v tom Labyrintu.“
Dívala jsem se dozadu, na mračna kouře a záblesky ohně. Bylo to všechno, co zůstalo z výzkumné stanice. Trosky obytných budov, laboratoří a skladů, ohořelé kosti průzkumníků. A jediní, komu se podařilo uniknout, jsou bezděční původci vší té zkázy.
Mé sebezpytující zadumání nemělo mít dlouhého trvání, protože vzápětí Edmund zaklel a strhl řízení doleva. Zastavila jsem se až o Jonesovo rameno, stejně tvrdé jako výztuha elektromobilu. Periferním viděním jsem zahlédla příčinu Edmundova nečekaného manévru.
Pár desítek metrů před námi klečela dvojice domorodců a mířila na nás nějakou příruční, leč impozantně vyhlížející zbraní. Bezprostředně poté vybuchla kabina elektromobilu ve spršce rozbitého skloplastu.
Instinktivně jsem zvedla ruce před obličej. Byl to rozhodně dobrý nápad, který mi aspoň pro tuto chvíli zachránil život. Trosky kabiny mi málem přerazily předloktí, ale nezasáhly hlavu.
Edmund takové štěstí neměl.
Střela nebo utržená střecha kabiny mu odřízla horní polovinu lebky jako mačeta vršek kokosového ořechu. Díky elektromagnetickým pásům stále ještě seděl zpříma s rukama na volantu a vypadal, jako by vozidlo dál řídil bez ohledu na zjevný handicap totální lobotomie.
„Vemte to za něj!“ vykřikl Jones a šátral rukou kdesi pod sedačkou.
Pokusila jsem se ho poslechnout, ale nebylo to vůbec jednoduché. Místo řidiče dosud zabíral Edmund, a tak jsem musela nejprve rozepnout popruhy a pak ho odtlačit bokem. Díky tomu, že se z našeho vozidla stal kabriolet, přepadl nešťastný technik přes korbu a zmizel za elektromobilem.
Přesunula jsem se na místo řidiče a musela bojovat jak s řízením, tak s nutkáním zvracet. Všechno tu bylo kluzké Edmundovou krví a dalšími tkáněmi.
Jones mezitím vydoloval zpod sedačky mohutnou pistoli a bez odkladu začal pálit do míst, kde tušil útočníky. Šedivou atmosféru Trafora proťaly barevné šmouhy signálních světlic. Bylo to velmi působivé, leč nepříliš účinné.
Neměla jsem čas zjišťovat, zda někoho zasáhl, protože jsem musela vynaložit veškeré úsilí, abych náš vehikl vůbec udržela na kolech. Bylo s podivem, že po zásahu raketou zůstal funkční.
Nějakou dobu jsem jela maximální možnou rychlostí nazdařbůh. Teprve když se zdálo, že jsme všechny útočníky nechali za sebou, jsem začala přemýšlet o směru jízdy.
Jones se naklonil dopředu a ukázal rukou šikmo doleva. „Tamhle je Tana,“ zachrčel. „Držte si azimut podle Fiocca.“
Vzhlédla jsem a chvíli mi trvalo, než jsem obří disk planety zahlédla. Podle vesmírných měřítek byla prakticky na dosah, ale v naší současné situaci to bylo stejné, jako by se nacházela desítky světelných let odsud. Někde tam nahoře funguje normální civilizovaný život, a já tady sedím v prostříleném džípu a z čelního skla stírám zbytky mozku jediného člověka, který se tady ke mně choval slušně.
Přestala jsem se litovat, protože jsem se musela soustředit na udržení správného kursu. Po nějaké době jsem konečně narazila na hlubší koleje v řasovém porostu, které zde reprezentovaly místní dálnici. Byla to první dobrá zpráva této divoké noci a vlila mi do srdce novou naději.
Na temném obzoru se objevil světlejší půlkruh. Nejednalo se o předčasné svítání, ale o industriální záření metropole Trafora.
„Tana,“ obrátila jsem se s vítězným a zároveň ulehčeným úsměvem na profesora.
Jones seděl s hlavou zvrácenou k traforskému nebi a jeho bledá tvář se dívala kamsi mimo tento svět.
Tana je mrtvá. Lépe řečeno, Tana tu není. Místo, kde se nalézala, se nyní příliš neliší od okolní bezútěšné krajiny. Vypadá to, jako by kaverna, jež metropoli Trafora hostila, zmizela pod sesuvem obrovské masy okolní horniny. Nevím, zda to mohla způsobit tektonická činnost, o které se zmiňoval Edmund, nebo se jednalo o nějakou kolosální sabotáž ze strany domorodců, ale v každém případě se mé jediné potenciální útočiště doslova propadlo do země.
Zvedla jsem oči k Fioccu, jež představovalo skutečné útočiště. Pouze místo mimo tuto planetu mohlo být bezpečné.
Obrátila jsem elektromobil směrem, kde jsem tušila terminál. Byla to donkichotská aktivita, předem odsouzená k neúspěchu.
Měla jsem minimální šanci, že přístav vůbec najdu, že k němu dojedu dříve, než se vybije baterie, že tam vydržím do příletu některého z člunů pendlujících mezi oběma světy, pokud vůbec ještě nějaké létají. Ve skutečnosti jsem neměla žádnou šanci.
Vydala jsem se tam spíše kvůli tomu, abych něco dělala, abych se něčím zaměstnala. V této chvíli jsem byla s velkou pravděpodobností jediným návštěvníkem Trafora. Kromě mě tu zůstávali naživu pouze domorodci, kteří se pokoušeli zlikvidovat i tu poslední anomálii.
Když jsem narazila na koleje v porostu ruduch, trochu mě to vytrhlo z odevzdané letargie. Je zvláštní, jak moc člověka rozradostní, když se jeho šance na přežití zvedne ze dvou procent na tři. Přesto jsem se této Ariadniny nitě držela jako klíště.
Nebylo to tak těžké, jak jsem se obávala. Všudypřítomná pokrývka povrchu planety se mi zdála o poznání řidší, než jsem si ji pamatovala z doby svého příletu. Buď už jsem si na ni tolik zvykla, nebo opravdu došlo k jakési kvalitativní změně. Jako by se sama planeta snažila zbavit kromě lidského osídlení také všeho, co je s ním spojeno.
Možná za to mohla rostoucí paranoia, když jsem se samojediná ploužila fialovým mořem pod přízračným světlem odraženým z Fiocca, ale mohla bych přísahat, že rozumím slovům, jimiž ke mně Traforo promlouvá. A nebyla to nijak příjemná rozmluva…
Planeta mě vyháněla. Její trpělivost s hmyzem, který po staletí parazitoval na její kůži, s definitivní platností skončila. Prolomili jsme se příliš hluboko, a tak jí nezbylo než zahájit rozsáhlou dezinsekční proceduru. To, co proběhlo doposud – otřesy, závaly, požáry –, byl jen začátek. Jako když se spáč probouzí z dlouhého snu a začíná se protahovat. Až se probere úplně a zaregistruje mou přítomnost, rozmáčkne mě se stejnou lehkostí a odporem jako veš.
Ždímala jsem z akumulátorů poslední zbytky energie a bylo mi jasné, že to nebude stačit. Na řídicím pultu pomrkávalo stále častěji potměšilé rudé oko kontrolky. Schválně jsem se dívala jinam, jako bych tím mohla oddálit ten nevyhnutelný okamžik, kdy to protivné světýlko už nezhasne.
Elektromobil se zastavil a spolu s ním se na několik vteřin vypnulo i mé srdce. Ani nevím, jak jsem se vypotácela ven.
Chvilenku jsem přemýšlela, co bych si měla vzít s sebou, ale pak mi došla zbytečnost mého počínání a vykročila jsem jen tak nalehko.
Najednou se mi šlo opravdu snadno. Nyní už bylo vše jasné; svůj boj jsem prohrála a jeho konec mohu pouze o něco oddálit. Situace se maximálně zjednodušila, na pouhé střídání kroků v mizející fialové vegetaci.
Když jsem na nízkém obzoru spatřila temnější obrys věže terminálu, nic to se mnou neudělalo. Nevykřikla jsem radostí, nerozběhla se, jen jsem pokračovala stále stejným tempem v té podivné šouravé chůzi. Možná jsem ten výjev brala jako přelud, jakousi fatu morganů, která se zákonitě dříve nebo později rozplyne, aby se vysmála mé bezdůvodné naději.
Terminál byl liduprázdný až na jedinou výjimku.
„Ahoj Karen,“ řekl Dan a v jeho snědé tváři probleskl bělostný úsměv. „Čekám tu na tebe.“
Zastavila jsem se dva kroky před ním. „Nikdy bych si nemyslela, že to řeknu, ale ráda tě vidím.“
„Takže se nezlobíš?“ zjišťoval pilot.
Už jsem neměla sílu promluvit, a tak jsem jen zavrtěla hlavou. Myslím, že to bylo míněno upřímně.
„Super!“ vykřikl Dan. Chytil mě za ruku a táhl ke svému člunu.
Naposledy jsem se ohlédla. Planeta s definitivní platností zatáhla své fialové vlasy pod pokožku a její povrch získal odpudivé vzezření kůže utopence, dlouho louhované ve vodě. Vypadala jako velká hromada bláta.
Pak vypadala jako menší hromada bláta a nakonec jenom jako malá blátivá kulička.
Odvrátila jsem pohled od průzoru orbitálního taxíku a podívala se na jeho pilota. Dan se spokojeně usmíval, jednou rukou ovládal konzoli, druhou položil na mou dlaň.
Tentokrát jsem se neodtáhla.
