Jana Dvořáčková – Dvanáctá strážkyně

Nákladový prostor na spodní palubě se otevřel do vesmíru zrovna v době, kdy tam probíhala vykládka zásob. Trvalo jen pár vteřin, než z útrob spodního patra levé poloviny vězeňské stanice unikl vzduch. A všechno ostatní. Přes padesát odsouzených a dvanáct dozorců bylo rázem omilostněno.

Stalo se to rychle a bez varování. Neobjevily se žádné předchozí výpadky či chybová hlášení systému. Nedošlo ani k náznaku vzpoury vězňů. Neexistoval důvod myslet si, že by nehodu takového rozsahu zapříčinila chyba lidského faktoru ze strany personálu, a kdyby šlo o ojedinělý incident, vysvětlení by na sebe jistě nedalo dlouho čekat. Jenomže podobně dopadlo dalších devatenáct z dvaceti podlaží cel a společných místností. Někde jen vypadla podpora života, jinde se z nepochopitelných důvodů otevřely nouzové poklopy v únikových koridorech a bloky cel se prohnala vichřice. V druhém případě byla smrt o poznání milosrdnější. Nebo spíš jen rychlejší.

Další dva tisíce amnestovaných se přidaly k původnímu seznamu dříve, než si skupina v Centrále v posledním patře něčeho všimla. A ani poté už nemohli dělat vcelku nic. Strážkyně hlásila, že k problému nedošlo, a oni ji nedokázali přesvědčit o opaku ani v okamžiku, kdy měli po otevření nouzového stropního poklopu chvíli možnost na vlastní oči sledovat hvězdy.

Operátor Centrály v pravé části vězení zareagoval vypnutím hlavního zdroje energie a zablokováním zdroje záložního. Provoz druhé poloviny stanice od té doby závisel na lidské obsluze, ne na vrtoších umělé inteligence Strážkyně. I když byla v relativním bezpečí alespoň polovina stanice, vypnutí energie způsobilo nouzové otevření cel a zabezpečení zázemí dozorců. Nouzové protokoly status odsouzených ignorovaly, protože konstrukční vlastnosti bezpečnostního systému reagovaly na přerušení přívodu energie jako na stav nouze.

A v takovém případě bylo cílem usnadnit případné záchranné práce. Vězni se tak dostali ze svých ubikací a děsivě organizovaně se snažili zjistit, jak opustit i stanici.

Kužely světel z baterek se rozlezly po místnosti, nouzový majáček zvýrazňoval obrys dveří a trojice mužů nacházející se v Centrále začala zjišťovat situaci. Moc dlouho jim to trvat nemělo.

Červí díra ho vyplivla přesně na čas. John Cerberus Dilion to dělal po každé takové cestě: přejel si rukama přes obličej, překontroloval – tedy, ne že by to opravdu poznal, jestli se z jeho molekul cestou něco neztratilo – a rukou si prohrábl krátké kudrnatící se hnědé vlasy. To všechno byly rituály, jen aby zachoval klid. Rematerializace proběhla dobře snad už milionkrát a krom několika smrťáků na počátku výzkumu nebyly s cestováním červími dírami pražádné problémy. Jenomže každý, kdo do koridoru vlezl, se po jeho opuštění v cíli cesty neubránil vzpomínce na lehce morbidní instruktážní video a prováděl podobné nenáročné a mnohdy nevědomé rituály sloužící k zaplašení obav.

Nový způsob přepravy mnohé vyřešil. Uspíšil založení kolonie mimo domovskou soustavu, kam by nejrychlejší lodě letěly několik let. Ještě mnohem dříve napomohl stavbě Křižovatky a jejího středu – sídla UI Strážkyně, kam John směřoval a kam také bezpečně dorazil.

Křižovatka nebyla ničím jiným než právě tím, co naznačoval její název: spojnicí čtyř míst ve vesmíru. Na jednom z konců se nacházela Země, na protilehlém pak kolonie v soustavě Prokyonu vzdálená od domovské planety zhruba dvanáct světelných let. Ramena končila ve vesmíru – na vězeňské a průmyslové stanici. A Strážkyně, stejně jako její předchůdci, sídlila uprostřed a hlídala podmínky pro život na všech pěti místech. Nejspíš až doteď, což John odhadl podle rozkazu účastnit se tajné cesty na poradu, z níž se záznam o průběhu dozajista pořizovat nebude. Možná že ti, kteří ho pozvali, doufají, že zjištěný problém, o němž zatím neměl potuchy, odstraní. Ne nadarmo se mu říkalo Cerberus. Byl to právě Johnův praděd, který v systému Strážkyně přišel s úpravou, kterou pracovně nazval Hlídací pes. Od té doby se jeho přezdívka stala i rodinným dědictvím a nejmladší ze psů šel ve stopách svých předků a stal se odborníkem na pradědovo vylepšení.

Příletová hala, jak se říkalo místu, kam ústil výstup červí díry, byla malá světlá místnost s jediným východem vedoucím do útrob stanice a jediným vchodem, který v aktivní fázi vypadal jako vlnící se fialové peklo a ve fázi neaktivní jako jednoduchý obdélníkový výstup rovnou do vesmíru.

Silové pole funguje, pomyslel si John, když ústí cestovního koridoru po několika vteřinách zaniklo a objevily se hvězdy. Spokojeně se usmál a zamířil na poradu, na kterou byl pozván.

 

„Máme problém,“ přivítal ho William Donaldson, toho času jmenovaný správce křižovatky, jen co John vstoupil do poradní místnosti. Mimo nich dvou bylo přítomno ještě pět dalších lidí: čtyři zástupci, jeden z každého konce křižovatky, a lékařka sloužící stejně jako Donaldson na stanici uprostřed. Usazeni za oválným stolem na nábytek jinak chudé, imitací bukového dřeva obložené místnosti pozorovali posledního účastníka schůzky. Ten lehkým pokývnutím všechny pozdravil, jinak mlčel.

Co místnost ztrácela na interiéru, dodávala na výhledu. Tři stěny prostoru ve stanice sídla Strážkyně totiž vedly do vesmíru. Křižovatka se navíc nacházela v zajímavé části kvadrantu na okraji trojhvězdné soustavy obehnané doposud jen částečně vytěženými pásy asteroidů a olemované prastarou barevnou mlhovinou. Umístění stanice nebylo náhodné. Myslelo se, že by plynová clona v případě zájmu vnějších zvědavců maskovala jak křižovatku, tak i kolony automatických těžebních plošin zpracovávajících asteroidy. Poněkud paranoidní představa o narušitelích zvnějšku patřila stále do světa science fiction, protože o jediné mimozemské signály, které lidé zatím dokázali zachytit, se díky stavbě křižovatky a zabydlení jejích konců vlastně zasloužili sami.

Světlo hvězd rozptýlené v mračnu prachu by pro pohodlí schůzky bohatě stačilo, ale proti tlumenému přísvitu stropního panelu nad stolem nikdo nic nenamítal. Zbytek místnosti zůstával v šeru a hypnotizujícím zelenozlatavém přísvitu zvenčí.

John byl tady nahoře potřetí. Poprvé to bylo, když mu otec svěřil podstatu své práce a tedy i jeho úděl hlídacího psa. Podruhé se sem vydal přemýšlet o důsledcích rozhodnutí, které musel učinit, aby křižovatka fungovala a její konce byly v bezpečí. A teď měl pocit, že důvod jeho přítomnosti se bude týkat téhož a radost z toho rozhodně neměl.

„Umírá,“ řekla na Johnovu adresu doktorka Marta Janeczková bez obalu a jeho poslední úvahu mu tím jen potvrdila.

John se v židli, do které sotva usedl, napřímil a všechny přítomné přejel přísným pohledem. „Že tohle přijde, jsem vám říkal před měsícem, kdy měla být nahrazena. Co nezvládla? Co se stalo?“ Druhou otázku pronesl o poznání důrazněji.

Prošedivělý William Donaldson položil obě ruce na stůl. Poslední příchozí si všiml, že se mu mírně chvějí prsty. William, jako by si jeho zájmu všiml, sevřel ruce v pěst, zadíval se na Johna a pak pohled odvrátil. „Způsobila dekompresi v polovině vězeňské stanice. Jsou tam asi dva tisíce mrtvých,“ řekl tiše a John pochopil, co jeho netypické tělesné projevy způsobilo. William Donaldson byl jen málokdy nervózní, ale také chápal tíhu odpovědnosti a na následující vyšetřování události se vůbec netěšil.

„Ale nedalo se to předpovědět a bohužel, pak když zkolabovala, ani odvrátit,“ ozvala se doktorka monotónním hlasem. „Strávila jsem s ní spoustu času, udělala všechny testy stokrát, prošla jsem propojení a nechávala si ze všech konců křižovatky průběžně posílat hlášení o čemkoli, i o maličkostech, které by mohly předznamenávat možná selhání. Poté, co jste nás na její nekompatibilitu upozornil, jsem pochopitelně nic nezanedbávala.“ Všimla si, že při jejím proslovu William lehce pokyvuje hlavou, aby Johnovi potvrdil, že si doktorka nevymýšlí. „Víte,… pořád jsem si říkala, že je ještě relativně mladá, aby dělala takové chyby. Všichni její předchůdci se dožili průměrného věku kolem pětapadesáti. Jí je pětatřicet. I přesto, že už od začátku nebyla se systémem zcela slučitelná, měla podle všeho ještě vydržet. Jenomže se nedalo“ Doktorka zmlkla poté, co jí William položil ruku na rameno a povzbudivě jí naznačil, že si opravdu nemyslí, že vinu za to, co se stalo a zejména za dva tisíce životů, nese ona.

„Problém je, že ať se na to díváme, jak chceme, je současná a konkrétní část Strážkyně jen záplatou – náhradnicí za tu minulou, která umírala na pozdě objevený mozkový nádor. Tehdy jsme měli štěstí, že jsme ji sehnali tak rychle,“ odmlčel se, aby zdůraznil, na co naráží, a za chvíli zase pokračoval.

„Nezazlívám vám, paní doktorko,“ řekl John poněkud mírnějším tónem, „že jste k ní přilnula. Nakonec tady pracovala a její oběť, poté co nahradila mrtvou biologickou složku systému, zachránila doslova miliardy životů, ale znovu připomínám, že měla být vyměněna, když jsem vás na to upozornil. Z mého pohledu jste mé rady ignorovala a následky teď poneseme všichni,“ doplnil ještě na srozuměnou.

Doktorka se nadechla. „Hledala jsem způsob, jak ji odpojit a přitom ji nezabít, ale žádný jsem nenašla.“

„Chápu,“ řekl tiše John. „A části odpovědnosti za to, co se stalo, se skutečně nevzdávám. Na své místo jsem nastoupil za podivných okolností. Ztráta vaší kolegyně, byť je teoreticky stále naživu, nás zasáhla všechny, ale teď je čas jít dál. Ať jste ve svém výzkumu došla kamkoli, už prostě nemáte čas v něm pokračovat. Je potřeba postupovat správně, protože na tom závisejí spousty životů.“

Ticho prolomila jedna z doposud mlčících účastnic porady. Směr, jímž by se dosavadní debata mohla stočit, se jí nezamlouval. Nechtěla se hádat.

„Když se vrátíme k vězeňské stanici,“ sebejistě se zapojila do debaty korpulentní žena po Donaldsonově pravici, zástupkyně Nejvyšší spravedlnosti, Erika Němečková, „spíš bych řekla, že už tam budou mrtví všichni,“ povzdechla si. „Mým podřízeným, kteří měli službu v pravém křídle, se podařilo systém odpojit, ale od té doby tam nefungovalo téměř nic. Měli totiž podezření na zásah Strážkyně, proto zablokovali veškeré obslužné zálohy. Nejspíš měli v plánu vše překontrolovat osobně a pak zapojit jen nutné systémy, zavolat pomoc a počkat na záchranu. Jenomže to nevyšlo. Přestala pracovat recyklace vzduchu a tepelné jednotky, na mnoha místech gravitace a o zbytku se můžu jen dohadovat. Zároveň vím, že takové mnohočetné selhání prostě není možné, a to mě vytáčí ještě víc. Ta nevědomost“ odmlčela se, jako by o něčem hluboce přemýšlela. „Věřím jim, když mysleli, že za to může“ Ona ukázala prstem k zemi, aby naznačila, že myslí někoho, kdo se nachází pod poradní místností. „Bezpečnostní systém otevřel cely a vězni se dostali k hangárům, přičemž zdemolovali kde co, možná zabili i dozorce, kteří se je snažili dostat pod kontrolu. Jak víme, poměr personálu k počtu odsouzených je žalostně nízký…“ V náznaku další nedokonalosti jinak bezchybného systému nechala větu nedokončenou.

„To nedává smysl,“ ozval se Donaldson. „Kam chtěli letět? V hangárech kotví jen údržbářské čluny zajišťující vnější opravy stanice. Nikde poblíž není ani asteroid, na němž by se dalo přistát, tedy když pominu fakt, že i kdyby tam byl, vůbec by si tím nepomohli. Hlavní úniková cesta vede přes portál, a ten ovládá Strážkyně. Při vypnutém systému a zabezpečení, jaké ve vězeňské větvi křižovatky panuje, jednoduše neunikne nikdo.“

„Ani v těch člunech?“ přisadil si John. „Vždyť je teoreticky možné doletět k prostřednímu zásobovacímu segmentu ramene, odtamtud nouzově aktivovat portál a vydat se přímo sem a pak v podstatě kamkoli.“

Erika rezolutně zavrtěla hlavou. „Ty jsou moc pomalé, o to se postaral tady Paul,“ ukázala palcem pravé ruky na zástupce průmyslové kolonie, který seděl hned vedle, doteď jen mlčel a poslouchal. „Poslední zakázka na čluny pro vězeňskou stanici byla zadána právě s důrazem na omezení pohonného systému. Ale abych odpověděla správně,“ pokračovala Erika, „teoreticky by se jich někdo zmocnit mohl, mohl také opustit stanici a vydat se k tomu zásobovacímu uzlu. Ale než by se tam dostali, posádka bude mrtvá. Podle toho, co vím z jediné zprávy, která z vězení přišla na nouzovém kanálu, je situace pravděpodobně taková, jak už jsem říkala, že mrtví jsou nejspíš buď všichni, nebo většina. A v případě toho druhého zbytku stejně nepomůžeme včas.“

„Tak proč vaši podřízení systém jednoduše zase nerozběhli?“ zajímal se John už trochu podrážděně. „Nouzové postupy stanoví…“

„Asi nemohli, mě se neptejte,“ přerušila ho ostře. „Třeba nám řekne Ona, co se stalo,“ narážela opět na polohu komory Strážkyně, která jediná jim snad mohla dát nějaké odpovědi.

V tu chvíli se po sobě podívali poslední dva mlčenliví účastníci porady, zástupce Země a předsedkyně kolonie na Prokyonu. Vypadalo to, že oba shodně přijali nějakou zprávu. John pozoroval, jak muž viditelně pobledl a ženiny rysy nápadně ztvrdly.

„Kolonie právě vysílá záchranné jednotky,“ ohlásila žena. „Projdou přes nás, ale nezastaví se tu. Jejich cílem je až prstenec stanic nad Zemí.“

„Proč?“ chtělo vědět víc lidí najednou a následný poplach a hlášení strojového hlasu jim přinesly odpověď.

Začal proces vypínání…

Pozor, kritický stav systému. Dochází k selhání biologické složky…

Začal proces vypínání…

„Cože!“ John a William se po sobě podívali, Marta vyskočila ze židle jako píchnutá rojem vos, protože nechápala, proč ji systém nevaroval. Všichni ostatní ji následovali, přichystáni k odchodu.

„To je těch vašich pár měsíců, po které měla ještě sloužit, o nichž jste se zmiňovala v poslední lékařské zprávě, doktorko?“ Otočili se na ni téměř současně. A Marta Janeczková jen sklopila oči a mumlala cosi o nepředvídatelných okolnostech a evidentním problému nejen v biologické části stroje. Už si nemyslela, že by ji účastníci porady nevinili za to, co se stalo. Naopak si byla docela jista, že odteď ponese vinu i za cokoli, co teprve přijde.

„Strážkyně musela část systému odpojit.“ Zástupce Země mluvil tiše, jeho obličej byl skoro až průhledný, a když z kapsy vytahoval kapesník, viditelně se mu třásly ruce. „Strážkyně… Ona…“ Posadil se zpět na své místo a nebyl schopen ze sebe vypravit už ani slovo.

„Co udělala?“ William k němu přiskočil, chytil ho za ramena a zadíval se mu do očí. „Co udělala na Zemi, Danieli?“ oslovil ho jménem, aby ho přivedl zpět, protože se zdálo, jako by s nimi zástupce Země už ani nebyl ve stejné realitě.

„To nemůže být pravda,“ hlesla Marta, která si uvědomila to, co John vzápětí a chladně řekl nahlas.

„Jednoduše řečeno, vrátila se k původnímu nastavení.“

„Jak to myslíš?“ William se otočil ke dveřím, kde John s Martou stáli, i když vlastně to jediné, co chtěli, bylo rozběhnout se o patro níž.

Johnovo vysvětlení přerušila krátká tíživá chvíle ticha.

„Je to jednoduché. Než můj praděd spustil vylepšení, byla Země na pokraji války,“ začal John s rychlým vysvětlováním. „Existovala křižovatka, i tohle místo, ale všechno bylo řízeno pouze automaticky, jen studenou myslí stroje. Při cestování skrz portály docházelo k nehodám a odpůrci projektu kolonizace Prokyonu, kam se přesměrovaly mnohé zdroje ze Země, hrozili zničením prstence nad Zemí, destabilizaci křižovatky a tím v podstatě i přerušením cest ke hvězdám. Všichni víme, že aby mohla křižovatka vzniknout, muselo se začít tady – na středu – v půli cesty, v bodě, odkud dosáhneme všech čtyř stanovených cílů. První loď sem kdysi dávno letěla skoro dvacet let, a to se ani nevědělo, jestli se mise vůbec zdaří. Když tu pak její posádka postavila provizorní komplex a aktivovala portál, kterým k Zemi poslala testovací vzorky, jež k cíli opravdu dorazily, vzbudilo to u veřejnosti vlnu nadšení. Ale objevila se i skupina lidí s opačným smýšlením. Ti chtěli, abychom zůstali na Zemi a na vesmír zapomněli.

Jenomže v té době se jako zázrakem povedlo problémy vyřešit začleněním biologického faktoru do systému. Bylo nutné zabránit nehodám a získat důvěru lidí. Zjistilo se, že mozky některých, pečlivě vybraných a nadměrně inteligentních jedinců testovaných na zvládání stresových situací, si poradí i v chaosu dat potřebných ke správným výpočtům pro fungování křižovatky a dění na všech čtyřech jejích koncích. To, co tomu všemu chybělo, byl lidský pohled a pud sebezáchovy. Systém má tedy dvě složky, ale jen málo lidí ví, že zpřísněné lékařské testy dětí neslouží jen ke kontrole jejich zdravotního stavu. Umělá část systému testuje lidské mozky a čas od času je jeden z nich vybrán, aby nahradil stárnoucí a opotřebovaný mozek předchůdce. A tak se už v dobách mého předka stalo nepohodlí jedince komfortem pro miliardy. Úkolem mé rodiny je konečný výběr na základě doporučení, která systém neustále nabízí. Existuje databáze možných budoucích dárců a ne náhodou jsou to většinou ženy. Částečně je mou prací dávat na ně pozor. Sleduji jejich vývoj, začlenění do společnosti, jejich zvyky a zájmy, rodiny a přátele a často se nemohu rozhodnout, koho z nich vybrat. Díky mateřským instinktům jsou právě ženy ideálními ochranitelkami a nepostradatelnými strážkyněmi svých svěřenců. Vlastních dětí nebo celého lidstva, na tom nezáleží. Jenomže v průběhu let jsme Strážkyni svěřili úplně všechno. Protože jsme průmysl, vězně a část populace přesunuli pryč, mohli jsme si dovolit Zemi zúrodnit a zlepšit tam podmínky k životu pro zbytek populace. To všechno pochopitelně podle rad a pod dohledem naší pečovatelky.

Dohody mezi nepřáteli byly tehdy, v době mého praděda, podepsány takřka v okamžiku, kdy chyběl krůček k aktivaci zbraní hromadného ničení.

Země má teď nějakých šest miliard obyvatel a zajistit všem životní pohodlí a fungování infrastruktury vyžaduje energii, kterou z důvodu svého oslabení Strážkyně momentálně nemá. Teď jsem si jist, že dekomprese na vězeňské stanici nebyla nehoda, šlo o odlehčení systému, který to všechno už neutáhne. Návrat k původnímu nastavení znamená, že se systém vrátil do bodu, kdy ještě nebyl pobízen lidským faktorem, ale jen a pouze chladným mozkem počítače. A ten vyhodnotil situaci jako kritickou a řekl bych, že dost pravděpodobně odpálil i ty dávno zapomenuté bomby.“

V místnosti na okamžik zavládlo ticho.

„Měli bychom vypadnout,“ zahromovala Erika a svou rozměrnou postavu sunula ke dveřím. Přitom se zadívala na zástupce průmyslové stanice, který jen zavrtěl hlavou na znamení, že on žádnou zprávu neobdržel. To mohlo znamenat, že ji nemá kdo vyslat, stejně tak jako že je všechno v pořádku a není třeba se bát.

„To ne,“ zastavil je John. „Jestli odejdeme, systém určitě zkolabuje a kdo ví, co ještě se stane. Navíc bez ohledu na to, co se děje na Zemi, bychom byli stejně nejspíš dost dlouho, ne-li napořád uvězněni na jejím orbitálním prstenci. Proč to, když se dá udělat víc?“

„Co tím myslíš?“ chtěl opět vědět William.

„Musím jít za ní,“ řekl John. „Musím s ní mluvit a požádat o čas. Současný stav nouze spustil automatické vyhledávání.

I já před chvílí dostal zprávu. Systém už našel náhradnici. Žije a je na Zemi. Je mým úkolem, abych ji přivedl, ale předtím musím mluvit s Karou,“ řekl a s těmito slovy a následován doktorkou poradní místnost opustil.

Shodně, ale aniž by se o své myšlenky podělili, ostatní napadlo, že další náhradnicí by měla být právě doktorka. Nevěděli, jestli je současná situace jen dílem náhod a opotřebení biologické složky, kterou John před chvílí nazval jménem, nebo i vinou doktorky, která byla od začátku pod vlivem emocí, protože ji znala.

Na někoho ukázat museli, ale na otázku, jak by se v doktorčině situaci zachovali oni, odpověď nenalezli.

* * *

Začal proces vypínání…

Pozor, kritický stav systému, Dochází k selhání biologické složky…

Začal proces vypínání…

 

Stanice uprostřed křižovatky vypadala jako dětská hračka. Kdyby existovala síla, která by ji chytila za úzký horní konec a chtěla si pohrát, neroztočila by ji. Stanice by dál tiše visela na pokraji zlatozelené mlhoviny a ukrývala klíč k fungování lidstva.

John obcházel malý bazének schovaný a chráněný v útrobách talířové části a snažil se nevnímat strojový hlas oznamující stav nouze. Bazén byl naplněn ocelově šedou kontaktní tekutinou. John si pomalu svlékal šaty a pozoroval nahé, zpola ponořené tělo mladé ženy. Ležela na konstrukci z kovu a optických vláken, která se na desítkách míst propojovala s jejím tělem a ve svazku vedla pod ní a pak úzkou šachtou do srdce stroje, který s ní sdílel její úděl. Ramena křižovatky obsluhovali spolu, jeden od druhého neoddělitelně, přes čtveřici retranslačních stanic, které byly součástí zásobovacích segmentů uprostřed každého ramene. Jeden jednoduchý a téměř dokonalý systém.

Doktorka Janeczková zjistila, že Kara, její dávná kolegyně, oběť okolností a nedobrovolná zachránkyně lidstva, usnula. „Ještě žije, ale zaznamenala jsem, že se jí už minimálně jednou zastavilo srdce.“

„Spíš dvakrát?“ zajímal se John a svlékl si košili. Není třeba se před doktorkou stydět, řekl si, ale rozhodl se, že jeden kus oblečení si přeci jen ponechá.

„Dvakrát,“ potvrdila Marta a pomyslela si cosi o uplynulých letech, pružných mužských tělech a ztraceném čase.

„Dekomprese stanice a pak to, co se stalo na Zemi,“ odtušil John.

„Hmmm, nejspíš i mou vinou,“ přisvědčila doktorka stále trochu zamyšleně a zaměřila se raději na sledování životních funkcí své svěřenky.

John to nekomentoval. Stočit rozhovor tímhle směrem teď nemělo smysl.

„Budu vás monitorovat oba, vlezte tam,“ nakázala mu.

„Zástava. Už se to nesmí stát.“

Sešel po krátkých schůdcích a pomalými kroky mělkou teplou tekutinou mířil k ženě. „A víte, co máte dělat, kdyby se jí zastavilo srdce, až budu s ní?“ Zarazil se. „Omlouvám se, nechci se vás dotknout, jsem jen opatrný,“ usmál se lehce, ale neušel mu její pohled, který souvisel s tím, o čem se nechtěli bavit. S její zaujatostí vůči Kaře a možností další lidské chyby.

Kolik lidí na Zemi asi zemřelo?

Přemýšlí o tom Marta také? Myslí na to právě teď?

Napadlo ji jako určitě všechny v poradní místnosti, že za to částečně nese vinu? Kdyby se nesnažila zachránit kolegyni na úkor miliard životů a vnímala moje, MOJE doporučení… Rady člověka, který do toho má co mluvit…

I já jsem vinen.

A ona svým chováním prokázala to, čeho si na Strážkyních vážím. Obětavost.

Kdyby to šlo, byla by další. Před dvaceti lety by mi neunikla… Nechal své myšlenky volně plynout a pozoroval nic netušící Martu.

„Teoreticky by se vám nemělo nic stát. Měla bych strach spíš o zbývající dva podle všeho zatím nepostižené konce křižovatky. A o nás tady uprostřed. Ovšem pokud se jí zastaví srdce, mozek bude ještě chvíli fungovat, takže se stihnete odpojit a pak s jejím stavem zvládneme včas i něco udělat. Uplynulé dva incidenty měly několikaminutovou prodlevu, než systém přišel s úsporným opatřením a odpojil vězně a… Zemi,“ povzdechla si a nedalo jí to. „Ví někdo, co přesně se tam stalo?“

Jen zavrtěl hlavou a pak bylo chvíli ticho. Kara spala a doktorce se povedlo umlčet i strojový hlas oznamující nebezpečí.

„Dobře. Tak, abyste měl klid…“ Vyhledala si cosi v počítači a snažila se zachovat si alespoň zbytky profesionálního chování, které za současné situace ještě dokázala ovládat. „Tady čtu, že váš praděd to i testoval, myslím tedy připojení za extrémních podmínek, například zdravotní komplikace biologické složky, ale jeho poznámky jsou ryze technického rázu. Navíc šlo jen o simulaci. Životy svých tří svěřenkyň, které za dobu své služby měl, se ohrozit neodvážil.“

John si vybavil staré zápisky svých předků, které o zapojení lidí do systému sepsali. Měl by je znát nazpaměť, ale přiznal chybu a doktorky se zeptal. Nevybavoval si totiž, že by se někdo z jeho rodiny v podobné situaci ocitl, a chtěl vědět, co ho čeká.

Všechny zprávy byly velmi stručné a až neosobní. V případě subjektů obsahovaly jen obecné informace o jejich pohlaví, věku a zdravotním stavu. O době připojení, příčině smrti a potvrzení o zpopelnění těl. I Johnův děd vedl zápisky v podobném duchu. Teprve jeho otec sem tam připojil pár vět osobního rázu vyjadřujících například lítost nad ztrátou toho kterého Strážce. Někdy šlo o popisy společných rozhovorů v umělém prostředí, které byl každý ze subjektů schopen si vytvořit a modelovat. Záznamy ovšem neobsahovaly fotografie ani jména, i když poslední dva údaje systém archivoval a na vyžádání je hlídači zpřístupnil. Ve složkách byly jen popisy jedenácti dosavadních subjektů, z nichž tím posledním byla právě Kara. Ta byla zároveň Johnovou první. Její předchůdkyni měl na starosti ještě jeho otec, který právě Karu pro tenhle úkol navrhl a také mu s jejím připojením do systému pomáhal. To byly ty podivné okolnosti, za kterých John na své místo nastoupil.

Jen kdyby to bylo dobrovolné a byl na všechno dostatek času, vzpomněl si na velmi rychlý průběh v tajnosti naplánované akce a náhle pocítil tíhu odpovědnosti a pochopil, proč se jeho předkové v pracovních denících příliš nerozepisovali.

John měl možnost už jednou si vyzkoušet to, na co se právě chystal – kontakt v umělém prostředí. Tehdy tam zavítal se svým otcem, aby mluvil se ženou, kterou v podstatě obětovali. Aby jí vysvětlil situaci a omluvil se za zmařený život – ten její. Nemluvila s ním. Kara rychle pochopila podstatu tvorby prostředí a postavila kolem sebe virtuální zeď – pro Johna neproniknutelnou – skoro jako ze skutečných cihel. Jeho otec ho uklidňoval, říkal mu, že ji to časem přejde. Jenomže John a Kara spolu od té doby nemluvili. Až doteď a ani nyní jí nepřinášel dobré zprávy. Ani nevěděl, jestli si svůj zdravotní stav uvědomuje a co se stane, až jí všechno dojde.

Rozhodl se, že si udělá čas a napraví, co jeho předkové zanedbávali. Chápal důvody pro odstup. Rozuměl následkům, které by mělo zapojení citů a vlastního svědomí. Slíbil si, že určitým způsobem dá své práci i lidský rozměr. Stejně jako to jeho předkové udělali s umělou inteligencí do té doby často omylného systému, když přišli na to, jak do něj, byť za cenu života, zapojit lidský pohled a pud sebezáchovy.

Doktorka Janeczková ve snaze najít uspokojivou odpověď stále procházela výsledky výzkumů, ale po nějaké době byla nucena hledání vzdát.

„V zápiscích není nic určitého o pocitech nebo o tom, co byste viděl, či o fyzické reakci vašeho organismu v okamžiku, kdy byste si uvědomil, že se nacházíte v podstatě v mrtvé mysli. Nemusíte si vůbec ničeho všimnout. Stejně tak se můžete ocitnout v naprosté temnotě a smyslové dezorientaci. Jednoduše řečeno, ještě nikdo to na vlastní kůži nezažil, a i přes veškerou mou zvídavost vlastně ani u něčeho takového být nechci. Ne po tom všem.“

John se jen povzbudivě usmál. „Tak jdeme na to.“

 

Kara ležela bez hnutí, oči zavřené a tvář klidnou. John si sedl po jejím levém boku a na pravý spánek si připevnil snímač, jeden z mnoha, které měla po těle a přesně ten, který mu doktorka doporučila. Ze svého místa sledovala dvojici grafů mozkového vlnění a chvíli nato uskutečnila spojení. John v bazénku zkameněl, sklopil hlavu na prsa a začal snít.

Snad mi už konečně odpustíš, pomyslel si, ještě než zavřel oči.

A pak je otevřel už někde jinde.

* * *

Vypadalo to, že do posledních transportů berou kde koho.

Sotva jsem vylezla z bývalé podzemky a rozhlédla se po zbytcích náměstí, abych zjistila, že už nikdy nic nebude takové jako dřív, všimla jsem si koster domů a těl v sutinách. Nehezky ohořelá torza bývalých krajanů se na mě zubila křečovitými škleby s příměsí překvapení. Lebek s prázdnými očnicemi a řadami světlých zubů bylo dle mého odhadu poněkud víc než zbytků těl, s nimiž kdysi držely pohromadě. Slepence ostatků spečených dohromady vyprávěly příběhy posledních objetí v okamžiku nevyhnutelnosti. Lidé, kteří zůstali venku, aniž by tušili, že měli být někde jinde, měli prostě smůlu. Torza kočárků a invalidních vozíků, kupy střepů z okolních oken a různé jiné, teď už neidentifikovatelné maličkosti svědčící o přítomnosti civilizace pokrývaly chodník, celé náměstí a dost možná i celý zbytek světa.

Strážkyně něco nezvládla. To byla moje první kloudná myšlenka a vlastně i skromné zhodnocení situace. Vzhledem k tomu, jak to kolem vypadalo, zřejmě nešlo jen o běžnou drobnou chybu způsobující obvyklé nestability. Tady se nejednalo o nečekaná zemětřesení, hrátky počasí nebo výpadky energie, k nimž sem tam docházelo. Zdálo se, že minimálně moje město bylo zničeno. Nic takového by se stát nemělo. Neválčili jsme, pro tohle neexistoval důvod. Spoušť kolem musela mít příčinu jinde.

Sáhla jsem si na pravý spánek ve snaze aktivovat spojení se sítí, abych se dozvěděla něco víc, jenomže komunikační linky byly zahlceny potřebami těch, kterým se spojení povedlo přede mnou. Nápor žadatelů o informace způsobil, že se systém v jednu chvíli zablokoval a další příchozí už nepřijímal. Netušila jsem, že i tohle bylo jedno ze zoufalých opatření jedenácté Strážkyně. Jen další úkrok stranou, aby si udržela kontrolu nad tím, co ještě nezničila.

Jak bych také mohla?

Zadívala jsem se vzhůru, ale masivní orbitální prstenec normálně viditelný i za dne tam buď nebyl, nebo ho zakrývaly nízko visící šedivé mraky. Rozhodla jsem se, že pro klid duše a do doby, než se připojím do sítě a zjistím víc, budu věřit tomu druhému. Skutečnost, že spojení bylo možné, mě v pravdivosti druhé domněnky utvrzovala.

 

Nebyla jsem v takovém šoku, v jakém bych asi být měla. I to mě překvapilo. Možná proto, že jsem v kritickou dobu byla v podzemce. Jela jsem… teď už to bylo jedno, prostě odněkud někam, a když bomby vybuchly, což bylo jediné, co jsem zjistila během dalšího pokusu o náhodné připojení, dělil mě a stovky dalších od zkázy příkrov hornin a betonu. Takže co se stalo, jsem se dozvěděla. Důvod mi byl ale stále nejasný. V našem dokonalém světě hlídaném prozatím ještě neuctívaným bohem se s katastrofami prostě nepočítalo.

Při pohledu na zbytky ženy chránící své dvě děti jsem se znenadání vyzvracela do prachu a uvědomila si další zásadní věc: za jiných okolností by z ženy a jejího potomstva zbyly jen tři podivné stíny na zbytku nahrubo omítnuté fasády domu. Tedy za předpokladu, že by se epicentrum nacházelo tady. To by mimo jiné znamenalo, že by mě taková představa nemusela trápit. Najednou jsem byla ráda, že jsem naživu, a opět se dostavila nevolnost.

Z černé díry, jíž byl zpoloviny zasypaný vchod do stanice metra, se za pár dní začal linout zápach rozkladu. Po týdnu, kdy se barikády mezi stanicemi prolomily a lidé v panice a vzteku, při nemožnosti spojení se sítí a neschopnosti se domluvit mezi sebou ani v otázkách přežití propadli vražednému šílenství a honu na zásoby, mi bylo jasné, že je třeba zmizet. I ven, když to bude nutné.

Nebyli jsme daleko východu – já a obyvatelé jednoho z vagonů teď už navždy nepojízdné soupravy, která v osudném okamžiku nestihla vyjet ze stanice. Díky výhodné pozici jsme totiž hned na začátku stačili obsadit stánek s občerstvením a nápojové automaty. Také jsme zjistili, že v případě nutnosti najdeme i cestu ven. Jednoduché výhody jsme hodlali využít pro jakákoli budoucí vyjednávání. Jenomže všechno se zvrtlo v okamžiku, – se zásoby jídla ztenčily – každý si pochopitelně něco ulil a v našem skromném příbytku zavládla paranoia. Tehdy jsem využila příležitosti k úniku a ani se neohlédla, jestli je mi někdo v patách. Šramot za mými zády naznačoval, že mého příkladu následovali i někteří ostatní a že já bych nejspíš neměla být tady, až se z té tmy něco vynoří.

 

Čekala jsem, že mi první nadechnutí jedovatého vzduchu spálí plíce, sežehne obličej, nebo mi rovnou odpadne maso z kostí a já se na místě proměním v čvachtající hromadu zbytků. Představovala jsem si vlastně cokoli od okamžité slepoty a hluchoty okořeněné nekonečným záchvatem hysterie až po postupný plešatostí doprovázený neslavný, bolestivý a pomalý konec z nemoci z ozáření, který strávím v polorozpadlé stodole nad zbytky mrtvé ovce. O něčem podobném jsem kdysi dávno četla. Kulisy byly velmi podobné, takže nebylo s podivem, že se mi to vybavilo. Jen ovce chyběly.

Myšlenka na maso způsobila hladovou křeč v žaludku. Co se neslavných konců týče, nechala jsem se unést představivostí, protože jsem jednoduše neměla s čím srovnávat. Poslední globální katastrofu Země pamatovala z doby života mamutů a jejich lovců. Tehdy všechno zamrzlo, rozmrzlo a zase se obrodilo. Nakonec přesně takhle se to stane i v blízké a vzdálené budoucnosti. Bohužel fáze, kdy všechno zmrzne, měla nastat ještě za mého života. Ponurá skutečnost mi vnutila docela nelichotivé vize o shánění přístřeší a zásob a na chvíli jsem zalitovala, že jsem podzemí opustila.

Za zády se mi opět ozval šramot. Výkřiky plné naděje a vidina východu jako světla na konci tunelu doprovázené rachotem padajících trubek a sutě naznačovaly, že se někdo blížil.

Mrchožrouti. Dokud se po vzoru zmrzlých předků – lovců mamutů – nedostaneme do fáze, kdy vytvoříme tlupy a opět vyrazíme na lov, nebudeme pro sebe znamenat víc než supy.

Nelichotivé představy o budoucím životě a zvuky z bývalého metra mě donutily se schovat a z provizorního úkrytu si prohlédnout členy budoucí tlupy lovců.

Nebo dost možná své vrahy.

Pár nejistých kroků mě zavedlo před rozbitou výlohu obchodu s oblečením. Cáry módních kolekcí se třepotaly v mírném větru a z rámu výlohy se ježily střepy, které tlaková vlna z výbuchu nevymlátila. Podlouhlý kus skla mi umožnil pohled do zrcadla. Přes špinavou šedivou mikinu se mi napříč od pravého ramene k levému boku táhl oranžový kus látky. Uvědomila jsem si, že jde o popruh tašky, v níž se nacházely poslední důkazy o mé existenci. V rychlosti jsem ji prohledala. Doklady a peníze mi nebudou k ničemu, stejně jako drobná kosmetika. Zato balíček sušenek, lahev vody a rukavice se hodit budou. Ale bylo to málo. Jestli mám shromáždit tlupu, budu potřebovat víc než to.

Najednou mě myšlenka na společnost naplnila radostí a dohady o existenci lidské smečky mě povzbuzovaly. Až se ochladí, bude lepší být někomu nablízku. Dává to smysl a ostatní by měli uvažovat stejně. Představa ideálu v novém světě – stát se členkou skupiny, ve které nebude mít nikdo navrch a kde se budou všichni navzájem potřebovat. Hezké, kdyby mi další ze vzpomínek a věci viděné a přečtené nenabídly možnost bandy kanibalů, která slabé kusy nažene někam do trosek sklepa, kde si je podrží pro vlastní potřeby. Zvláštní komoditou pak budou těhotné ženy a dvě tři kila masa každých devět měsíců. Dokud budou schopny.

Nadšení vyprchalo a najednou jsem nevěděla, co si počít. Ze střepu výlohy se na mě šklebila špinavá tvář rámovaná dlouhými hnědými vlasy. Postava v ušmudlaném oblečení a jen s jedním balíčkem sušenek.

Blízký několikanásobný výkřik radosti mi málem zastavil srdce. Tři skoky mi stačily, abych zmizela za barikádou z kontejnerů. Opatrně jsem vyhlédla z provizorního úkrytu, abych si prohlédla párek podzemních krys. Rudovlasá žena v mém věku a muž možná o deset let starší, tedy asi kolem čtyřicítky. Ji už jsem viděla minimálně jednou. Na nepřirozenou ohnivou barvu se zapomenout nedá. Zajímalo by mě, jestli jí došlo, že takovou už nesežene.

Dvojice se zastavila u sousoší matky s dětmi a chvíli si je prohlížela. Muž si odplivl a ledabyle prohledal náhodné trosky, jestli v nich nenajde něco užitečného, ona se docela sebejistě vydala mým směrem. Pak se z podzemí vynořili další. Uvědomila jsem si, že můj originální nápad zmizet tak docela jedinečný nebyl. Už když jsem se spletí poničených schodišť a žebříků výtahových šachet drápala k povrchu, měla jsem za sebou stíny.

Po zádech mi přeběhl mráz a instinktivně jsem zapátrala po zbrani. Z hromady střepů jsem vybrala jeden podlouhlý a o kus dál sebrala cár látky z obchodu s oblečením. Jeden konec střepu jsem do ní zamotala, aby se mi dobře držel. A možná jen proto, abych vypadala drsně, až se s ním budu chtít ohánět. Bylo mi jasné, že kus skla mi výhodu nepřinese, ale nabízela se otázka zbraň mít či nemít. A odpověď se mi líbila dost na to, abych se uklidnila.

Opět jsem mrkla k východu z metra. Skupina dalších asi deseti lidí, z nichž většina byla pochopitelně v šoku, propátrávala okolí. Bezohledně se přehrabovali v kupách trosek, aby následně zjistili, že ať hledají cokoli, pokaždé narazí na ostatky nebo něco, co jim připomene minulost. Po každém takovém zjištění se odvrátili, znechuceně odskočili, nebo se jen zakabonili a zarputile a marně hledali dál.

Rusovláska s doprovodem byla ode mě jen pár kroků. Kus střepu z výlohy jí posloužil stejně jako prve mně a on se mezitím prostě jen zčásti vyděšeně, zčásti fascinovaně rozhlížel. K vidění toho bylo dost. Ulice se ježila zbytky kovových koster domů. Ze sloupů výškových budov mnohde stoupal dým. Všechna okna byla vymlácená a ve střepech na zemi se odráželo šedivé nebe. Vypadalo to jako pohled na zvlněnou vodní hladinu, který dokázal na chvíli zaujmout, aniž by připomínal zkázu. Muž měl v očích takový zvláštní výraz. Zjistil, že jeho minulost už neexistuje, ale budoucnost si zatím představit nedovedl. Měl tupý výraz pračlověka předtím, než mu stádo mamutů ze vzpomínky na jeden zapamatovatelný moment zapózuje pro první jeskynní malbu. Pak mu to došlo. Jeho mozek se restartoval a naběhly jen důležité programy: co jíst, kde spát… chránit samici. Ostatní přeživší se potáceli ve zbytcích města. Někteří brečeli, objímali se, zvraceli. Pronášeli modlitby, proklínali, prosili, loučili se. Jiní se odhodlaně vydali sutinami někam, kde to dřív znali. A mě mezitím kus střepu tlačil do dlaně a uvnitř jsem necítila vůbec nic. Nebylo mi lhostejné, co se děje, spíš jsem si zachovávala odstup. Jako bych čekala na signál, jenž mi dovolí přidat se k ostatním.

 

Opatrně jsem se dostala až na konec ulice a zahnula za roh. Ani jsem si nevšimla zvuků přicházejících zpředu, když do mě někdo strčil. Upadla jsem na všechny čtyři do hnusné hnědé louže a ztratila svou zbraň. Mezi prsty se mi prodralo bahno a v tu chvíli jsem byla ve výhodné pozici, abych si všimla sežehlé lidské hlavy elegantně přiklopené poklopem od kanálu, zpod něhož mimo jiné čouhala i lidská ruka, ne nutně patřící k hlavě, a mrtvá krysa, jejíž smrt způsobilo bůhvíco. Hlava ležela na boku a ožehlýma očima mě chvíli pozorovala. Kde je asi zbytek těla, napadlo mě při vzpomínce na bezprizorní lebky ležící u vchodu do metra. Došlo mi také, že odstup, který si zachovávám, umím elegantně obalit černým humorem, momentálně hodně nevhodným.

A le cokoli, z čeho se nezblázním, mě zachrání.

Náhle jsem bez vlastního přičinění sledovala svůj vzdalující se odraz rozcuchaného ušmudlaného zjevu na rozčeřené hladině louže poté, co mě někdo zezadu popadl za oblečení, postavil na nohy a v hloučku lidí strkal pryč. Neprotestovala jsem, ono to vlastně ani moc nešlo. Vlasy čerstvě umyté v louži se nepříjemně lepily k obličeji a částečně zakrývaly výhled. Když jsem si je upravila, zahlédla jsem jedním okem hřívu rudých vlasů vlevo a na druhé straně houf lidí ve žlutých ochranných oblecích. Pravou rukou jsem toho dne poněkolikáté zabloudila ke spánku, abych se spojila se Strážkyní, ale povedlo se mi to jen jednou – tehdy, když jsem zjistila, že zkáza je globální a nevysvětlitelná.

Žlutá skupina musela přiletět z prstence, aby to viděla na vlastní oči, a momentálně prostě jenom sbírala přeživší.

Ještě před chvílí jsem byla člověkem s nejistou budoucností a myšlenkou na zimní lovecké výpravy, na smrt na nemoc z ozáření nebo sežrání zaživa. Bezděčně jsem se usmála, protože vidina záchrany mě povzbudila, předchozí představy vybledly a kupodivu mi to nevadilo. Ocitla jsem se v tlačenici, v níž mezi otrhanci, jimiž se stali úplně všichni bez ohledu na to, kým byli předtím, procházely žluté přízraky a odebíraly vzorky krve a hned poté lidi směrovaly k transportům. Postupovali jsme ulicemi, jež ještě nedávno vypadaly úplně jinak a které nás vyvedly na školní hřiště, momentálně ideální přistávací plochu. Nebe bylo stále šedé, vzduch plný jemného popílku a všude bylo cítit spáleninu směsi plastu, něčeho a člověčiny.

Bývalý školní areál se zaplnil rychle. Někteří lidé tiše sténali, jiní řvali bolestí nebo bez ustání a většinou také bez odpovědi volali pro ně známá jména. Naši zachránci byli ale většinou zticha. Na otázky neodpovídali, jen postrkovali lidi k určeným lodím asi podle toho, co ukázal test.

Na palubě jednoho z posledních transportů ze Země nás bylo sotva padesát. Aniž by mi to připadalo divné, většina z nás byly ženy. Jednu z nich, tu rusovlasou, jsem poznala bezpečně…

 

„Tak začínám poslední otočku,“ hlásil pilot. Krom něj bylo v prostoru velikosti autobusu ještě šest lidí ve žlutých oblecích. Jejich úkolem bylo s námi naposledy zakroužit nad městem, někde sednout a naložit posledních pár lidí. Jak jsem se dozvěděla, bylo to jejich několikáté kolečko, ale po našem vylodění už k žádnému dalšímu dojít nemělo.

Nevěděla jsem to, ale důvodem byl prostý fakt: někoho hledali a právě ho našli.

„Proč to?“ zeptala jsem se žluťáska sedícího naproti a chtěla slyšet vysvětlení, proč už nikoho nezachráníme a proč zbytek lidstva jednoduše zemře na Zemi. Byl to tmavovlasý kudrnáč tak trochu inťošského vzezření, který mi v několika větách vysvětlil, že zvyšující se koncentrace popílku v atmosféře plus nějaké opotřebení pohonu a vliv radiace na systémy by mohly v případě dalšího pokusu o přistání způsobit průšvih.

„Tak proto,“ řekl nakonec a očima přejel celou řadu cestujících. Nikdo z ostatních se na nic nevyptával. Vlastně ticho, které prostor naplňovalo, mě znervózňovalo víc než to, co se odehrávalo pod námi.

 

Spojovací most mezi Zemí a kolonií zatím fungoval bez problémů. V následujících dnech a týdnech měl projít zatěžkávací zkouškou. Zachráněných bylo zhruba dva tisíce a už žádní další přijít neměli, spíš naopak. Na ošetřovnách v prstenci leželo několik desítek pacientů v kritickém stavu. Průzkumníci je sebrali na povrchu s nadějí, ale stejně od nadřízených dostali napomenutí, že je přivezli. Smrtelně nemocní byli zátěží pro omezené zdroje léků a… vlastně všeho. V určitém okamžiku byla péče o ně zastavena a konkrétní oddělení uzavřena.

Byla jsem ještě v nemocnici, když se tam objevil můj starý známý kudmáč, odchytil lékaře a dal mu do ruky záznamník. Doktor se zmučeným výrazem chodil od lůžka k lůžku a nad některými pacienty odpojoval přístroje. Jeho doprovod ho následoval a jeho počínání kontroloval.

„Plýtvání zdroji si nemůžeme dovolit,“ prohlásil sebejistě a doktor sklopil hlavu. „Starejte se o ty, kteří nám k něčemu budou.“ Pak odešel.

Seděla jsem na lůžku a byla svědkem smrti lidí na vedlejších postelích. Doktor přišel, všechno vypnul. Pak beze slova, a aniž by zvedl hlavu, pokračoval dál. Oni pak ještě chvíli žili. Trhané sípavé nadechnutí, hluboký výdech, někdy tiché zasténání. A už nic.

Měla jsem docela dost otázek, ale doktor jako by se vypařil. Za nějakou dobu přišli zřízenci s nosítky a začali s odnášením těl. Odvezli i dívku s rudými vlasy, jejichž jeden pramen jí přivřeli do zipu pytle, který v mezičase, než na ni přišla řada, nechali na posteli hned vedle té mé…

* * *

Oslavy prvního roku po příletu ze Země trvaly už dva dny. Všichni z bezmála šestnácti set přistěhovalců, kteří byli po katastrofě z rodné planety přivezeni, si už zvykli a svět v soustavě dvojhvězdy Prokyonu přijali za svůj nový domov. Nová Země však tu starou nepřipomínala. Žlutá hvězda dvakrát větší a zářivější než Slunce a její průvodce – bílý trpaslík své světy na povrchu téměř vysušili. Zvrásněná a rozpadající se skalnatá seskupení tvořící nepravidelný a mnohde přírodními vlivy narušený prstencový val kolem lidské osady byla domovem pavoukovců a malých pouštních vačnatců. Ti své civilizace vybudovali v koridorech vedoucích z kamenitých povrchových bludišť až k podzemním oázám, kde byla jejich loviště a útočiště. Odvěké bitvy vedené nutkavou představou nadvlády, ale způsobující jen vítanou redukci populace na obou stranách, se odehrávaly mimo dohled lidských zraků.

Vyschlá koryta řek, holé pláně místy hustě poseté krátery a prohlubně mělkých moří nevypadaly vábně ani při pohledu z orbity. Popraskaná ztvrdlá slupka kůry planety budila zdání mrtvého světa. Lidé na něm byli nuceni žít pod kopulemi, dodržovat přídělový systém potravin, za cenu života bránit skleníky a databázi genetických vzorků rostlin a rabovat zásoby podzemní vody.

V těch dobách si každý z Křižovatky jednou za čas vzpomněl na Strážkyni a přál si položit jí tu nejdůležitější otázku. Proč… sis nevybrala tento svět?

 

Matované sklo kopule propouštělo do zahrady šero připomínky pozemského polojasného odpoledne. Dvojice se sešla na lavičce z imitace dubového dřeva u stěny kopule. Žena si před chvílí ověřila, že v jejich části zahrady nikdo není. Většina obyvatel kolonie buď po oslavách spala, nebo byla roztroušena po městě, v parcích podobných tomuto či v podzemních vodních areálech.

„Ahoj, Johne,“ pozdravila ho zrovna ve chvíli, kdy si její přítomnost ohlašovanou blížícími se skřípavými kroky na štěrkové cestě uvědomil. Přišla zezadu, a když ho obcházela, usmála se a jemně mu položila ruku na rameno.

„Alano, jsem rád, že jsi tady.“ Vzhlédl, zadíval se jí do očí a při neurčité vzpomínce na cosi nejspíš souvisejícího s jeho minulostí, co se mu ale myslí jen mihlo, jí úsměv oplatil.

Žena pak chvíli mlčky seděla na svém konci lavičky a jako by vnímala stejnou věc, zasněně mhouřila oči. Potom si s viditelnou úlevou z ramene shodila ušmudlanou oranžovou tašku, kterou si přinesla a kterou s neskrývanou pečlivostí, jako by ukrývala životně důležitý obsah, položila na cestu vedle sebe. Alana měla dlouhé hnědé vlasy svázané jednoduchou gumičkou do nedbalého culíku. Po stranách jí kolem hlavy poletovaly kratší nezkrotné pramínky, které nebylo možné svázat. Všimla si, že ji pozoruje.

„Už mi nikdy nedorostou, ve skutečnosti vlasy už dávno nemám,“ řekla chladně. Její slova zapůsobila a prchavá vzpomínka na něco neuchopitelného se v jeho mysli opět na chvíli vynořila a zmizela jako ryba pod hladinou vody nebo něčeho divně kovově, šedého, co mělo vodu jenom připomínat.

Imitace polojasného odpoledne se změnila v celkem důvěryhodnou předzvěst příchodu deště. I vzduch v kopuli se ochladil a voněl vzpomínkami na letní lijáky. Čí vzpomínky to byly, o tom nemělo smysl se hádat. Někde vysoko nad jejich hlavami zašvitořili ptáci. John vzhlédl a skutečně si všiml, že sklo kopule tmavne a potahuje se šedavou dekorací umělých mraků. Opeřence, pokud tam kdy byli, nezahlédl. Krátce nato jeho pozornost upoutaly zvuky.

Už nebyli sami, někdo přicházel.

Spustil obě nohy na zem a prkenně seděl a pozoroval zástup lidí, z nichž někteří mu byli povědomí. Nějak to souviselo s tím, na co si prve nemohl vzpomenout. Dva muži a devět žen různého věku, výšky, barvy pleti a v nestejném oblečení přišli v řadě a mlčky se posadili do trávy naproti. Jako na povel zkřížili nohy pod sebou a sledovali dvojici na lavičce. Stěny kopule přestaly tmavnout a zvuky ptačího zpěvu se tentokrát ozvaly odněkud z keřů uprostřed zahrady.

„Nechápeš, co se děje, že ne?“ zeptala se Alana. „Jestli chceš, aby se ti ptáci objevili, stačí na to jen pomyslet. Nebo změň počasí, prostředí, celý svět, barvu slunce a klidně i celý vesmír. Tu moc máš stejně jako já.“

„Hádám, že mi napovíš,“ zkoušel to neurčitě a pátral v paměti po nepřístupných vzpomínkách. Zrovna když to přestal zkoušet, někde povolil zámek dveří, za nimiž hučela divoká řeka. Vlastně šlo jen o bazén s tekutinou teplou a hustou, hladkou a na dotek docela příjemnou. Jenomže v ní bylo ještě něco nepřijatelného a cizího. Něco, s čím nechtěl nic mít, a přesto se tím řídil celý život…

Zamrkal a uviděl obrýlenou tvář starší ženy, která se nad ním skláněla. Nad její hlavou příjemným žlutým světlem svítil stropní panel a žena divoce gestikulovala a pohybovala rty.

Neslyšel ji a odezírat neuměl. Když zavřel oči a znovu je otevřel, objevil se na lavičce v parku pod kopulí Nové Země.

„A víš ty?“ zeptala se Alana a John se přistihl, že jí chvíli nevěnoval pozornost.

„Co?“ zeptal se poplašeně a doufal, že to tak nevyznělo.

„Kdo jsem? Víš to? Kdy a kde jsme se poprvé potkali?“ zkusila to opatrně.

Vrhl na ni nechápavý pohled.

Samozřejmě, sakra, že to vím… Nebo možná ne…

„Ber to třeba jako hru a prostě mr to řekni. Vzpomeň si a pověz mi to, Johne.“ Stěny kopule začaly propouštět víc světla, bouře byla pryč.

„Povídej,“ pobízela ho a on nechápal, proč má řešit zrovna tohle. Chtěl jí říct o jiném světě, v němž se před chvílí bůhvíproč ocitl. Věřil, že by to mohlo být důležité a že by mu předhodila nějaké nápovědy, ale neudělal to.

„Děláš si legraci?“ odsekl podrážděně namísto toho. „Samozřejmě vím, kdo a odkud jsi.“ Odmlčel se, pokývnutím ho pobídla, aby pokračoval. Nedala si pokoj. „Se šestnácti sty dalšími jsme tě přivezli sem, do kolonie. Jsi jedna z přeživších. Našel jsem tě na Zemi v troskách města chvíli poté, co jsi vylezla z podzemí,“ uhnul pohledem doleva. Stále tam byli. Němý zástup seděl na trávě a pozoroval je. Podráždilo ho to, ale zkusil to jinak. „My dva se tu už nějakou dobu scházíme.“ Snažil se, aby to neznělo jako otázka. „Tady, přesně na téhle lavičce,“ spíš hádal, ale bylo mu to jedno, protože doufal, že další nápovědu dostane od ní. „Ale co tu dělají oni?“

Promnul si oči, stále tam byli. Devět žen a dva muži jako diváci v jedné řadě kinosálu.

A náhle přestali existovat.

Pryč byla i kopule a John poplašeně vyskočil z lavičky, která zmizela o vteřinu později. Zůstala jen vyprahlá popraskaná prašná poušť spáleného světa, dusný horký vzduch a na nebi dvě žhnoucí slunce.

Vzpomněl si, co říkala o moci měnit věci.

„Ale to není poprvé, co ses o mně dozvěděl, že ne?“ Zjevila se vedle něj jako přízrak a chytila ho za ruku. Teplý vítr přinesl její vůni a náhodný dotyk těl vyvolal vzpomínku na prožitek, který si, byť nebyl společný, oba pamatovali.

Ucukl, ale nepustil ji.

„To je v pořádku,“ řekla konejšivě a její vlasy osvobozené z nedbalého účesu jí zavířily kolem hlavy. „Tyhle změny dělám já.“

Mlčel, protože cítil, že divoká řeka valící se jeho myslí nese konečně nějakou odpověď.

„Tvé prostřední neoficiální jméno – označení hlídače podsvětí – tě instruovalo odvézt mě ze Země z docela jiného důvodu.“

John zauvažoval, přehrál si události posledních dní, které mu jeho imaginární řeka přinesla. Pamatoval si schůzku na křižovatce, tajnou a důležitou. Vzpomněl si na hlášení o nehodách na Zemi a ve vězeňské kolonii, na šok a smutek ze ztráty tolika životů. Věděl, že dostal zprávu, že systém našel další vhodnou Strážkyni, protože Kara…

Zatočila se mu hlava. Vybavil si ženu v bazénku s kontaktní tekutinou a na chvíli jako by zase na vlastní kůži ucítil to zvláštní vlhko, divně kovový pach v místnosti schované uprostřed stanice na křižovatce na hony vzdálené obyvatelným světům.

Na chvíli se mu zase zdálo, jako by otevřel oči někde jinde. Uviděl i známou tvář. Nějaká doktorka, tedy žena v bílém plášti, kterou si takhle automaticky zařadil, se nad ním skláněla a mluvila na něj. Otočil hlavu a uvědomil si, že leží na něčem pevném a tvrdém a že se lesklou tekutinou brouzdají dva páry nohou doktorčiných pomocníků, kteří na břeh vytahují bezvládné ženské tělo.

Psí smečka, napadlo ho. Pomocníci hlídacího psa a mrtvá Strážkyně.

Snažil se pohnout, ale nešlo to. Slova a symboly patřící minulosti se slily do divného chumlu. Chtěl zůstat a sledovat, co se bude dít dál. Možná mu radila právě tohle nedělat. Kara, tak se jmenovala buď doktorka, nebo ta mrtvá. Každopádně Kara byla ozvěnou světa, kam teď už nepatřil, a v koutku mysli si uvědomil právě tohle. A také to, jak moc by zase chtěl.

Pouto k jinému místu přestalo být důležité rychleji, než ho to začalo znovu trápit.

„Kara už tam není,“ řekl nahlas, aniž by tušil, jestli chtěl, aby to věděla.

Alana stála přitisknutá k jeho boku, svírala jeho ruku a tou druhou se jemně dotkla jeho pravého spánku na místě portu spojujícího Strážce a zbytek lidstva a nahmatala jen jemnou a ničím nenarušenou kůži. Ve své představě mu dovolila, aby vypadal jako obyčejný člověk.

V první chvíli ji chtěl odstrčit, ale vlastně nevěděl, proč by to měl udělat. Sklonil hlavu do jejích vlasů, nadechl se zvláštní vůně a volnou rukou ji pohladil po zádech v něžném objetí. Cítil tlukot jejího srdce a nenadálý záchvěv vlastní touhy.

Zvědavě se odtáhla, když obloha potemněla a slunce soustavy Prokyonu zmizela. Vystřídal je chladnoucí a vzdálený rudý obr, jehož svit zbarvil poušť do červenohnědého strašidelného přítmí, kde ale nebylo čeho se bát. Nebe nad nimi zaplálo hvězdami a v přísvitu denního i nočního průvodce planety otočených ke hvězdě jenom jednou polokoulí si spolu připomněli něco minulého. Jejich ruce se vzájemně propletly a ústa hledala přítomnost toho druhého.

„Tohle nedělám já,“ stačila ještě říct, než se jeden druhému odevzdali, tentokrát nepozorováni, na pustém místě rozrytém působením času, který ale pro ně v tu chvíli plynout přestal.

 

Další setkání sledovalo jedenáct mlčenlivých průvodců. Alana se snažila nevypadat zaskočeně.

„To bylo vážně… nečekané.“ Posadila se na svůj konec lavičky a dívala se kamsi do neurčita.

„Teď když vím, co se děje, když jsem si vzpomněl“ Došly mu souvislosti mezi tím, co nedávno řekla o jeho práci a o ní samotné. Alanu skutečně znal dřív, než ji uviděl, než ji sebral ze špinavé louže a dovlekl k transportu. I když… tady zakolísal. Vzpomínky ze Země jako by nebyly jeho, přesto si byl téměř jist, že na Zemi byl, že viděl tu zkázu na vlastní oči a počítal lidi, které ještě byli schopni zachránit. Přesto… to nebyla pravda, protože John se na Zemi nedostal. Zdrželo ho setkání s Karou a Alanu z té louže sebral někdo, kdo se mu jen podobal. To jen dívku bavilo mu tyhle představy předestírat.

„Správně, Johne, jen pochybuj. Tyhle vzpomínky jsou moje, ale půjčím ti je,“ řekla. „Moje prostředí, můj příběh, jehož budeš odteď součástí, se bude odehrávat hodně na Zemi. A v podzemních tunelech, kde jsem trávila poslední chvíle předtím, než se mi stalo… tohle.“ Rozpřáhla ruce a tím gestem obsáhla nejen kopuli a jedenáct mlčenlivých průvodců, ale na chvíli se zdálo, jako by i John pochopil, že tím myslí jejich osud, ztracené životy a kolonii, za jejíž pohodlí budou muset jednou i zemřít. „Budeš mít čas mě poznat. A já tebe. Nakonec… teď jsme na všechno dva. I když se ještě bráníš tomu, co se děje, a stále doufáš, že se třeba znovu probudíš v tom druhém světě. Já tě cítím ve své mysli, jako bys byl ve mně ve všech podobách toho pojmu,“ usmála se tajemně a systém na krátkou chvíli zprostředkoval vzpomínku na společné chvíle. „Předchůdci mi zběžně řekli, proč jsem tady, a i když mám chuť ti zakroutit krkem, tady by to nemělo smysl. Chci vědět, jak věrným psem a mým hlídačem dokážeš být, a máme oba dost času, abychom to zjistili.“

„Nakonec, Alano,“ řekl trochu sarkasticky, „ber to jako to lepší, co se ti mohlo stát, protože na Zemi bys určitě zemřela.“ Nevěděl, jestli tomu Sám věří. Opravdu stále doufal, že se znovu probudí. Potvrdila mu, že druhý svět nebyl výmysl. Že byl jeho součástí déle než téhle utopie.

„Už chápeš, jaké je to být obětí?“

Pokýval hlavou a neměl co říct.

Ozvěny skutečného života dívky byly silné a tvárné. Dost možná by na Zemi přežila, sestavila svou tlupu… netušil, proč ho zaujala právě tahle myšlenka, a zemřela by ve středním věku na něco, o čem už také kdysi přemýšlela. Systém mu o ní řekl, zpřístupnil její poslední den na Zemi. Ukázal mu její odvahu, když vylezla na povrch, její rozvážnost, když se rozhodovala, co dál. Pousmál se nad jejími představami budoucnosti, byť trpce, protože byly nelichotivé a možné. Přežívala by v troskách města, naučila se lovit a zemřela na nemoc z ozáření.

Ale přes všechno, co se jí stalo, její cesta měla vést jinam. Byla dalším vhodným kandidátem na místo Kary. V tom okamžiku instinktivně očima zabloudil na konec řady lidí poklidně sedících před ním, trpělivě čekajících… na něco.

Na co?

Na koho?

Nikoho dalšího prozatím nečekali.

Kara – jedenáctá Strážkyně se na něj nedívala. Upřeně sledovala cosi na cestě před sebou, ačkoli tam nebylo nic, co by tak intenzivní zájem mohlo vzbudit. Vždy se jeho pohledu vyhnula.

Možná časem. Třeba mi odpustíš, protože teď jsme na tom oba stejně, pomyslel si a začal tvořit nové prostředí s myšlenkou na ten druhý svět.

Protože odsud tam může vést úplně obyčejná cesta. Jen ji objevit a vydat se po ní.

* * *

William Donaldson byl na cestování už trochu starý, ale neklid, který díky cestám červími dírami vnímal, zahnal pár vteřin poté, co se poprvé nadechl vzduchu nového světa. Nová Země byla hodně podobná té staré. Portál z křižovatky vyústil do údolí pod městem. William stárnoucíma očima pozoroval povědomě modrou, přesto cizí oblohu, zelené stráně a hradby stromů. Na nebi zahlédl neurčitý druh malých létavců a dvě slunce. Odněkud z dálky k němu dolehly zvuky zemědělských strojů. Tohle místo bych mohl mít rád, pomyslel si.

Cesta do města byla písčitě hnědá a pod podrážkami bot zněla povědomě. Nová Země na něj zapůsobila uklidňujícím dojmem. Doufal, že stejně tak bude vnímána i nově příchozími, protože uklidnit se poté, co se stalo na té staré, teď potřebovali všichni.

Otočil se, aby počkal na jednu ženu.

Marta vyšla z portálu až jako úplně poslední, otřela si zpocené čelo rukávem pláště a sundala si brýle, které zastrčila do kapsy. Fialové vlnící se peklo, které hranice červí díry připomínala, líně pohaslo a zdůraznilo vstupní rám – jedinou umělou stavbu v údolí obehnanou popínavými šlahouny drobnolisté mimozemské plazivky. Do té doby z něj proudily zástupy zachráněných ze Země a také zbytek účastníků zvláštní schůzky na křižovatce.

„Odpojila jsem Karu, pohřbila ji do vesmíru a připojila tu dvanáctou. Sedativa, která jsme jí dali ještě v nemocnici v prstenci, vydržela. Od Země se neprobudila, všechno je v pořádku,“ řekla s úlevou, když zůstali sami. Stále platilo, že se nikdo z kolonie o skutečné funkci křižovatky nesmí dozvědět. Systém Strážkyně totiž pořád pracoval na vyhodnocování a vyhledávání dalších kandidátů a ve hře už byli dokonce i nově příchozí a další generace zatím několika nedávno narozených.

William kývl na srozuměnou.

„Měl byste také vědět, že koridor k Zemi byl zablokován a z průmyslové kolonie vyslali týmy dobrovolníků do věznice. Vyklidí to tam a prověří systém. Stanici bude možné znovu využít, ale snad jako odstrašující příklad pro případné delikventy poslouží legenda o místě poznamenaném čtyřmi tisícovkami duchů. Jak jsme čekali, nepřežil vůbec nikdo, a přestože nepokoje po výpadku energie trvaly krátce, je tam děsná spoušť. Čistit například klimatizační systém bych konkrétně já určitě nechtěla. Je až s podivem, kudy mysleli, že se dostanou ven. Záznam, který mi poslala Erika, i s jejím jadrným komentářem, bychom měli ze systému odstranit. Chybí i pár člunů, ty ale nejspíš i s posádkami brzy najdou.“

William cosi zamumlal, jako by souhlasil, že by se na takové místo nechtěl ani podívat, natož tam strávit zbytek života, a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil a zbavil chmurných představ a tíživého pocitu na hrudi.

Marta měla ve tváři strhaný výraz poznamenaný smutkem, bezmocí cokoli změnit a tíhou odpovědnosti za život té dvanácté.

„A John?“ zeptal se William, ačkoli nevěděl, jestli vůbec chce znát odpověď. Tušil jen, že se mu asi nebude líbit.

„Vytvořil si své prostředí, takovou bezútěšnou verzi naší kolonie, v níž žijeme pod kopulí, a na planetě byste téměř nenašel jiné známky života než ty pozemské. Jeho Nová Země je pustá a suchá. Byla jsem tam jen chvíli a sledovala, jak se sešel s Alanou. Pak přišli ostatní. Bylo to skoro až skutečné. Seděli tam a dávali mu slušně do těla. Vyčetli mu i nos mezi očima. A ta nová si je vyvolává, kdy se jí zachce. Je silná, tentokrát jsme vybrali dobře. Začali si vyměňovat zkušenosti, sdílejí svá prostředí vygenerovaná ze vzpomínek a pro zábavu si vytvářejí nová. Dokonce… Když Kara zjistila, kolik zabila lidí, jako by se zhroutila. Je jen součástí zástupu. Nemluví a chodí jako tělo bez duše, i když,“ zamyslela se, „ona je spíš opakem a ani to se nedá říct tak jednoznačně. Kdybych ale nevěděla, že je to umělé…“ Na chvíli zmlkla a nechala vítr Nové Země, aby jí rozcuchal vlasy. „Je to šílené, ale přestože jsem byla svědkem její smrti a viděla, jak její tělo míří někam do nitra trojhvězdné soustavy, Kara tam někde pořád žije. Nakonec jsem možná i trochu ráda, že jsme ji tehdy vybrali, protože pro mě nezemřela.“

„To dává smysl,“ řekl tiše, jako by se bál, že je na vylidněném prostranství někdo uslyší. „Vždycky jsme věděli, že rezidua předchozích připojených systém uchovává jako kontakty pro toho posledního. Stačí na to, aby vzbudila zdání přítomnosti skutečných lidí, což trochu zmírní vědomí izolace, do které se připojení dostanou. Nová… Alana se jmenuje, má za sebou slušnou partičku. A John a jeho předkové je všechny okradli o životy. Je jasné, že mu zavaří.“

„John,“ nadechla se, jako by chtěla něco říct, ale nevěděla jak. Měla v živé paměti jejich poslední rozhovor a jeho strach, co ho může čekat v mrtvém mozku Kary. Ubezpečila ho, že ho probere, že se nic nestane. Netušila, co bude následovat. „Třeba to není možné, ale párkrát se mi zdálo, jako by se probouzel. Přísahala bych, že mě chvíli vnímal. Bude mi ale trvat, než zjistím, jak jeho vědomí ze systému vyextrahovat. Stále ale nechápu, jak se to stalo. Proč se mi ho nepovedlo odpojit, když do systému přišla Alana?“

William si podrbal mírné strniště na bradě a zamyslel se. „Máme co zkoumat, ale jednu šílenou teorii bych měl,“ řekl. „Kara se mu prostě pomstila. Nějak našla způsob…“

Marta velmi nesouhlasně zavrtěla hlavou „Ne, Williame, ne. Přes veškerou úctu, to je šílené i na vás. Reziduum Kary je jen část programu. Nemstí se a doufám, že to nikdy nebude umět. Je pravděpodobnější, že když po naší schůzce John dostal zprávu o Zemi a připojil se, aby zjistil, jak na tom je, Kara zemřela. Umřela, když byli oba v jejím prostředí, a aby se nestalo další neštěstí, byl jednoduše akceptován mozek člověka, který žil – tedy jeho – jako další biologická složka, a systém běžel dál. John měl smůlu, my naopak dostali šanci doletět na Zemi a zachránit šestnáct set lidí. Bez něj by se mohlo stát cokoli a já si momentálně nechci lámat hlavu šílenými teoriemi, co všechno by to bylo. Na druhou stranu by tam být neměl a já nepřestanu hledat způsob, jak ho dostat zpět.“

William si promnul kořen nosu a vypadalo to, že zase o něčem přemýšlí. Martino vysvětlení přijal jako pravděpodobné a za své šílené teorie se zastyděl.

„John si nevšiml, že Kara nežije, a nevěděl, kdy se odpojit,“ řekla doktorka. „Mluvili jsme o tom u bazénu, když jsem ho viděla naposledy při vědomí. Jeho předkové zkoumali, co se děje, když se Strážci něco stane v okamžiku, kdy není sám. A tady je odpověď. Hlídací pes přestane plnit svou funkci a stane se jednoduše dalším v řadě. A dalším hlídačem, jak to tak vypadá, teď budu asi já. Navíc se zdá, že systém akceptuje dva Strážce. Teoreticky by dvě biologické složky měly hlídat jedna druhou a k žádným nehodám by už nemuselo dojít. Roky, možná celá desetiletí by mohl být klid.“ Při té představě se jí ale navzdory dobrým zprávám udělalo nevolno. Viděla sama sebe a po čase i své nástupce, jak chodí portálem na křižovatku kontrolovat pacienty, dělat testy a vracet se většinou bez odpovědí.

Stanici krom nich skoro nikdo jiný neobýval. Správce William našel způsob, jak do své práce jen docházet, místo aby držel hlídky uprostřed vesmírné prázdnoty.

Bez Země byl pocit osamění nesnesitelný pro všechny. Bezpečnostní vylepšení ho upozorní na každou změnu a na stanici může být za pár vteřin. Nebyl důvod trávit čas tam, když tady na něj čekal celý nový svět.

„Víc hlav víc ví, oni to zvládnou,“ zavtipkoval a podal jí ruku, aby jí pomohl do svahu.

 

Slunce hřála, vítr se proháněl v trávě, a i když byl ten zvuk mimozemský, něco v něm oběma připadalo povědomě příjemné. Zástup lidí, kteří s nimi přišli, už byl dávno za kopcem a branou města a na obzoru neviděli už ani jejich siluety.

„Možná jednou přijdeme na to, jak naše potomky přesvědčit, že k tomu, aby poznali vesmír, systém tunelů a Strážce na každé křižovatce nepotřebují,“ zasnila se Marta, ale věděla, že je to jen taková bláhová představa. Systém tunelů byl neskutečně přínosný a vlastně pochybovala, že by její společnost uvítala cokoli jiného. Fakt, že než se další křižovatka zprovozní, musí na souřadnice odletět loď s posádkou, která obětuje desítky let života na cestě, na jejímž konci stanici zbuduje, byl opět v souladu s teorií o potřebách většiny a oběti k tomu nevyhnutelné. Uklidnila se. „Kdy vůbec bude hotová další křižovatka? Už se ozvali?“

„Kdo ví, kdy to bude,“ zamyslel se muž. „Zprávy a testovací vzorky potvrzující průchodnost z křižovatky Prokyon-Vega čekáme každou chvíli, lépe řečeno každým týdnem. Lodě odletěly zhruba v době, kdy jste se narodila, a pokud tam už jsou a začali se stavbou další křižovatky, aby se s námi mohli spojit přes portál…“

„Bude dalších Strážců třeba,“ dokončila nepříjemnou myšlenku. „A na mně bude, abych je vybrala,“ dodala tiše a v duchu proklínala předky Johna Dilliona, že si neudělali čas prozkoumat situaci, které teď musí čelit.

„Do té doby se stane spousta věcí, Marto,“ snažil se ji uklidnit. „Projdeme se po povrchu nového světa. Měli bychom mu začít vybírat jméno. Nová Země už asi neprojde,“ usmál se. „Pak třeba najdeme způsob, jak odpojit Johna…“ Sám sice moc nevěřil tomu, co říká, ale současná situace klidu a míru mu vyhovovala. Před doktorkou se tedy rozhodl hrát svou hru, jak nejlépe a co nejdéle to půjde. Osud Strážců mu lhostejný nebyl, jako lidi je vnímal stále, ale považoval je za součást svého blahobytu a pro jeho udržení se rozhodl udělat cokoli. Věřil, že si to zaslouží.

Náhle se v teplém dni zachvěla. „Děsí mě představa takového spojení. Než jsme přišli o domov, nevnímala jsem to tak. Země byla něco stálého. Jako přístav, kam jsme se mohli vracet. Místo, které existovalo kvůli nám. Teď se s každou další kolonií od toho místa vzdalujeme a za tisíce let třeba ani nebudeme vědět, odkud jsme přišli…“

Chtěl něco říct, možná ji uklidnit, ale bála se, že právě toho se od něj nedočká, tak pokračovala.

„Jsme pořád dost závislí na dodávkách z průmyslové kolonie. Jako bychom žili ve středověku, ale s přístupem do budoucnosti. Sice obděláváme půdu postaru, ale naše domovy a způsob života závisejí na neurálních implantátech, pokročilé medicíně a znalostech o červích dírách, vesmírné těžbě a dalších věcech, díky nimž si myslíme, jak nejsme vyspělí. Co když se spojení přeruší. Strážci zemřou hluboko ve vesmíru, kolonie budou nuceny postarat se samy o sebe. Nechtěla bych zůstat třeba zrovna na průmyslové stanici, už nikdy nevidět nebe, nikdy nepoznat jinou než umělou přitažlivost a z umělých cyklů dní a nocí se jednou zbláznit. Co když bude kolonie v systému Vegy vysušená a pustá jako Johnův iluzorní svět? Tamní obyvatelé, které tam třeba pošleme za trest, utečou do svých vlastních realit. Kam potom povede všechno snažení o poznávání vesmíru?“

Její neklid s ním téměř ani nepohnul, jen zmínka o přerušení spojení v okamžiku, kdy by byl mimo kolonii, ho mírně nahlodala. Stejně ale spíš nevěřil, že se její černé vize kdy naplní. To nejhorší, co se lidem mohlo stát, se odehrálo na Zemi, a tak řekl: „Výzkum vesmíru bude probíhat pořád stejně. Pošleme jiné lodě někam jinam a budeme čekat třeba celé generace na další spojení. Protože my to zatím prostě jinak neumíme.“

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Autoři, Časopis XB-1, Jana Dvořáčková, XB-1 Ročník 2015. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.