Vlastně ani nevím, proč jsem tu práci vzal. Možná pohodlnost, možná její nezvyklost, možná nuda; možná všechno dohromady. Pohovor v agentuře byl podrobný, zkoumavý a veskrze divný; můžu říct, že se mi to vůbec nezdálo. Ale tak nějak jsem potřeboval vypadnout z velkého města, někam do ústraní. A tak jsem s tím nakonec souhlasil. Nakonec jsem se ocitl na nepohodlné sedačce rozkodrcaného autobusu směřujícího do alpské přírody. Nad hlavou se mi v síťce mlátil odřený kufr a v úložném prostoru někde pod nohama jsem měl pár balíků knih – veškerý svůj pozemský majetek. S každou další zastávkou v dalším malebném alpském městečku se z autobusu vytrácel ten či onen cestující, posléze jsem nabyl dojmu, že na konečnou dojedu z pasažérů jediný.
Měl jsem pravdu.
Když jsem vylezl z páchnoucího autobusu, přivítal mne nevlídný pohled do údolí plného mlhy a na šedivou oblohu věštící sněhovou bouři. Přesto mi čerstvý vítr s vůní sněhu přinesl úlevu. Řidič nemluva mi vyházel balíky s knihami na lavičku u zastávky a odešel. Z kapsy jsem vytáhl mapku, která přišla minulý týden poštou, chvíli jsem na ni mžoural a pak se odevzdaně rozhlédl. Vypadá to, že tady asi drožky mít nebudou. Zatraceně! Podle mapky musím projít celým tímto jaksi nemalebným horským městečkem roztahaným podél úbočí hory, vylézt na támhleten strmý kopec až k tomu odpornému sedlu a až za ním je cíl mé pouti.
Balíky knih se na mne nepřívětivě šklebily. Podíval jsem se ke vzdálené silničce vinoucí se k ještě vzdálenějšímu sedlu – tohle vážně nezvládnu. Rozhlédl jsem se. Do očí mne praštila křiklavá vývěsní cedule s pokřivenou podobiznou Františka Josefa II. na nehezkém domě o pár desítek metrů dál – hostinec. Tam ty knihy dotáhnu, nechám si je tam v úschově a vyrazím dál. Snad mi správce později půjčí vozík, nebo mi pro ně dokonce někdo dojede vozem. Když jsem se konečně, ověšen balíky, narovnal, začalo sněžit. Zvedl jsem hlavu k nebesům. Na nose mi přistála vážně obrovitá vločka a věřte mi nebo ne, vypadala značně potměšile.
Trvalo mi pět silných námořnických grogů, než jsem se odhodlal do chumelenice vylézt. Teď zpětně vím, že jsem měl v hostinci zůstat přes noc; ráno si koupit lístek zpátky do civilizace a vyrazit pryč. Neudělal jsem to. Hostinský, jednooký polský legionář Velké války, tvrdil, že je to slabá hodinka chůze. Dobrý vtip. Asi se smál pitomci z nížin, který měl chuť se projít v chumelenici.
Venku na chodnících ležela vrstva dobrých deseti centimetrů sněhu. Byl jsem rád, že mám na nohou pevné baťovky sahající až těsně pod kolena. Sníh byl mokrý a těžký, lepil se na boty a za chvíli jsem měl pocit, že s sebou táhnu ještě někoho na zádech. Začalo se mi to líbit, a kdybych se nebál, že mi sníh ucpe ústa, asi bych se začal smát. Připadal jsem si jako na dítě na výletě. Nesl jsem s sebou jen tlumok s osobními věcmi. Proč jsem šel? Možná sebevražedné tendence, kdo ví. Možná těžko skrývané pohrdání štamgastů nad mými opatrnými pohledy ven.
Za zhruba tak slabou hodinku chůze už jsem moc dobrou náladu neměl. Sněhem jsem se přímo brodil. Sněžit nepřestávalo a viditelnost byla minimální. Konečně jsem dosáhl sedla. Za hezkého počasí je z něj údajně úžasný rozhled do obou sousedících údolí. Takhle jsem viděl sníh. Děkoval jsem všem svatým, že jsem nechal v hostinci nejen knihy, ale i kufr. Cesta začala klesat a brzy se po obou stranách začaly objevovat velké tvary, z nichž se vyklubaly stromy a ty později přerostly v hustý les. Díky stromům po obou stranách chumelenice trochu prořídla, většina sněhu končila na větvích vzrostlých jehličnanů a já konečně viděl dál než na metr či dva. V lese se vždycky cítím jako v nějakém přírodním chrámu. Možná je to rouhání, ale je to tak.
Co to bylo?
Koutkem oka jsem zahlédl pohyb, příliš prudký na sníh padající z větví, a navíc měl špatnou „barvu“. Zastavil jsem se. Zaposlouchal. Ticho lesa zasypávaného sněhem, popraskávání větví, vrzání sněhu. Rozhlédl jsem se. Stromy, sníh, sníh a sníh. Žádné další prudké pohyby. Bylo to něco malého, ale zase ne mrňavého; možná nějaké zvíře… liška? Ale ono to zase tak malé nebylo. Možná vlk. Studená pěst mi sevřela žaludek. Fantazie začala pracovat. A bohužel se nesoustředila pouze na vlky. Odchod z vyhřáté hospody od případného šestého grogu se náhle jevil jako nejhloupější nápad na světě. Poslední zbytky alkoholu, které mi ještě kolovaly v krvi, zmizely a najednou jsem byl pekelně střízlivý uprostřed sněhem přetíženého lesa, sám.
A fantazie pracovala na plné obrátky.
Nemám s sebou ani perořízek.
Když přede mne na cestu vyskočila nedorostlá lasička, začal jsem se smát.
Ale vzápětí jsem si všiml těch očí a smích mi doslova zmrzl na rtech. Které lasičce svítí oči červeně? Zvířátko stálo bez hnutí. Zvláštní bylo, že mu od tlamy nešla žádná pára a sníh, který se na něj sypal, netál. Vždycky jsem měl dojem, že malí dravci jako třeba lasičky mají od přírody potměšilý výraz. Tahle byla děsivější, neměla výraz vůbec žádný; vypadalo to, jako kdyby někdo natáhl na lebku lasičky volný látkový sáček. Jen ty oči! Až na ty oči měla v sobě více života vycpanina, co jsme měli na měšťance.
Netuším, jak dlouho to trvalo. Čas jako kdyby zamrzl, snad i vločky se zastavily. Ty oči byly stále větší. Vražedná rudá, šarlatová… Jak tu barvu pojmenovat?
Přízrak vyskočil. Ani se nepřikrčil, neodrazil, v jednu chvíli byl v klidu a hned nato mi letěl proti obličeji.
Zvedl jsem ruce a vykřikl.
Náraz byl pořádný, blýskly zoubky ostré jako břitvy a zaťaly se do mých tlustých rukavic. Tělo zvířete se zmítalo, z těch pohybů se mi dělalo zle od žaludku. Marné byly pokusy to odhodit. Ty rudé oči! V tu chvíli mi hlavou bleskl spásný nápad. S rukama napřaženýma jsem se rozeběhl proti lesnímu velikánu kousek opodál. Podklouzl jsem na ledě skrytém pod sněhem, kdybych upadl… podařilo se mi chytit rovnováhu. V plné rychlosti jsem naboural do stromu.
Lasička se dostala mezi mé tělo a kmen staletého smrku. Ozvalo se hrozné zapraštění, tělíčko zvadlo. Padl jsem na zadek, nevadilo mi, že na mne spadla celá lavina z větví stromu, co mne zachránil. Strhl jsem si rukavice, svrchní tvrdá kůže byla prokousnuta, stejně tak huňatá podšívka, nikoliv však moje pokožka. Jen jsem měl na malíkové hraně levé ruky a ukazováku pravé jemné otlačeniny. Stačil zlomek vteřiny a…! Mohla to být vzteklina! Kde to, zatraceně, je?
Rozkopal jsem hromadu sněhu, která se nakupila jako hrobeček šílené lasičky. Její tělo tam bylo. Párkrát jsem na ni ještě skočil, propadla se hlouběji do sněhu a pod mými baťovkami cosi nepříjemně praskalo. Pak jsem to vzal do ruky, už jsem měl zase rukavice, a omlátil to o strom. Co zbylo, odhodil jsem co nejdál.
Netekla z toho krev. Ani kapka.
Praskání sněhu, vrzání větví, hučení mého dechu, hvízdání v uších.
Vrátil jsem se na cestu.
Nebýt prokousnutých rukavic, asi bych si zvládl namluvit, že se mi to všechno zdálo. Byl jsem promočený na kůži, promrzlý na kost. Rezignovaně jsem přemýšlel, že jestli tohle neodstůňu, bude to zázrak. Celou dobu jsem se vyděšeně rozhlížel okolo a hledal sebemenší záblesk šarlatové, rudé, krvavé nebo jaká to vlastně byla barva.
Za deset minut se přede mnou otevřela nevelká planina, jejíž okraj spadal stovky metrů k zamrzlé řece (to jsem si pamatoval z článku v novinách, co jsem si našel). Sněžilo mnohem méně. Na okraji útesu, vybalancovaná do nemožnosti, seděla stará budova, jejíž rysy byly rozmazány sněhem. Přesto z ní vyzařovala věkovitost. Po planině bylo rozházeno několik domků, budov a stavení. Myslím, že jsem našel nové pracoviště – internátní školu pro děti bohatých rodičů, velmi bohatých rodičů.
Jsem totiž učitel, ke své smůle nebo štěstí. Tedy původním povoláním. Naposledy jsem chvilku učil před válkou, teď dlouho dělám něco úplně jiného.
Někdo by řekl zajímavějšího.
Já bych řekl, že špinavějšího.
O chvíli později jsem seděl ve vyhřáté kuchyni, srkal grog – šestý, poslouchal německé lamentování obtloustlé kuchařky a rozhodoval se, zda si intermezzo se šílenou lasičkou nechat pro sebe. Když vešel seriózní pán v kožichu pokrytém sněhem, s úklonou hlavy mi podal ruku a představil se jako majitel a ředitel „tohoto skromného ústavu“, rozhodl jsem se, že ze sebe neudělám blázna hned první den. Lasičku si nechám pro sebe. Navíc jsem si nepřipadal příliš jistě, protože místo svého oblečení jsem měl na sobě cosi, co bylo částečně garderobou dávno zešílevšího manžela kuchařky, částečně hadry na podlahu a v neposlední řadě nejlepšími kousky z šatníku její babičky.
Bylo 22. listopadu, takže jsem si myslel, že vydržím aspoň do konce školního roku. Mýlil jsem se. Když mne po dvojici grogů a výborné večeři odvedli do mého nového bytu, neztrácel jsem čas prohlížením místností ani umýváním, prostě jsem se svlékl, zhasl prastarou plynovou lampu a zalezl do postele. Usnul jsem okamžitě a nezdálo se mi nic, tedy, nic si nepamatuji… možná něco o červeném světle?
Probudil jsem se do krystalicky čirého dne. Sluneční světlo odrážející se od neposkvrněné bílé pokrývky bolelo do očí. Včerejší odpoledne bylo neuvěřitelné, šílené, hloupé a neskutečné. Způsobuje sníh šílenství? Halucinace? Na masivní skříni jsem měl pověšený oblek včetně zachovalé košile s připíchnutým lístečkem: „Vaše šaty budou schnout ještě tři dny, pane učiteli, vezměte si tohle“. Neurovnaný rukopis ukazoval na bodrou kuchařku.
Za deset minut jsem umytý a oblečený vyšel na chodbu.
„Tak vy jste ten nový!“ zahlaholil mi za zády zvučný hlas tak neočekávaně, že jsem málem vylétl z kůže. Otočil jsem se. Stál tam plešatý mužík útlé postavy, oblečený do pyžama, ze kterého vykukovaly křivé nožičky, chlupaté ruce a jako vejce hladká hlava. Ten chlap je bos! Co je to za blázna?
Mužík napřáhl ruku: „Jmenuji se Pietro, mám tu tělocvik.“ Tím se hodně vysvětluje, hlavně pyžamo a bosé nohy. Poznal jsem za svůj život řádku tělocvikářů, ani jednoho normálního. Tenhle neměl můj náhled změnit. Potřásl jsem mu rukou: „Já jsem Matěj, budu tu učit angličtinu.“
„Matěj? To není německé jméno, jsi Slovinec? Polák? Malorus?“
„Ne, Čech jako poleno, dalo by se říct, až na pár let prožitých v zámoří v koloniích.“
„Hahá!“ zasmál se Pietro nepříjemně pisklavě a hlasitě: „Koukám, že ředitel si tu pěstuje líheň zrádcovských národů! Já Ital, ty Čech, ještě by nám sem mohli poslat nějakého toho žida a národnostní spodina celé monarchie je tady úplně celá.“ Poklepal mne po rameni: „Neboj, tady se to tak nebere, pan ředitel je tolerantní osoba…“
„To doufám,“ poznamenal jsem potichu. „Na většině míst, kam jsem se hlásil, považovali můj původ za urážku Jeho Veličenstva císaře a celé jeho osvícené rodiny.“ To bylo vše, co jsem si dovolil říci; chlapa neznám, a i když vypadá neškodně, každý vzdělávací ústav má propojení na zpravodajskou službu. Už takhle na mne mají slušně tlustý spis plný nepříliš lichotivých věcí.
Pietro poskočil na jedné noze, později jsem zjistil, že je to jeho zvyk a příčina jeho mezi žáky rozšířené přezdívky „Hopsal“. „Jestli chceš, můžu tě provést po škole, dneska nemám žádné hodiny, pátky mám volné, o víkendu nikam nejedu, kam taky, že jo? Takže ti můžu všechno ukázat.“
„Díky moc, myslím, že tvoji nabídku využiju, jenže teď musím za ředitelem,“ oba jsme sklouzli do vzájemného tykání lehce a klidně. Ono se takovému člověku, jako je Pietro, vykat nedá.
„A víš, kde je jeho kancelář?“
„Ne, netuším.“
Pietro mi vysvětlil cestu. A dokonce tak, že jsem trefil.
„Posaďte se, pane kolego.“ Ředitel byl podsaditý muž v nejlepších letech. Tvářil se přátelsky, ale pod tím dobrosrdečným nátěrem se skrývala tvrdost, možná krutost. Což bylo vidět na první či druhý pohled. „Není tady zase toho tolik co říci; myslím, že většinu věcí se dozvíte v nejbližších dnech sám. Učitele anglického jazyka jsme nutně potřebovali, protože rodiče velké části studentů jsou podnikatelé, diplomaté nebo vysocí státní úředníci či důstojníci; a angličtina je dnes nejen módou, ale i potřebou.“ Sáhl do šuplíku a podal mi dvě kopie pracovní smlouvy: „Můžete si ji přečíst, je úplně stejná jako exemplář, který jste již měl v rukou. Tady máte pero…“ Na okamžik se zarazil: „Pokud tedy chcete podepsat.“ Pak se rozesmál: „Ale proč byste sem jinak jezdil, kdybyste neměl v plánu podepsat!“ Ve smíchu bylo něco, co pořádně tahalo za uši.
Podepsal jsem oba papíry. Ředitel se též podepsal a jeden exemplář mi vrátil: „Formality máme vyřízené, pane učiteli, předám vás svému zástupci panu Nowakovi, který vám ukáže co a jak, nashledanou.“ Pak si mne přestal všímat.
Pochopil jsem, zvedl se, rozloučil se a vyšel z jeho pracovny. Boubelatý pan Nowak na mne již čekal. Nevím proč, připomněl mi lasičku. A měl hrozně studenou ruku. Jako hodně stará mrtvola.
„Dole máme vaše zavazadla, kolego, už sem přece jenom dorazila.“
Škola sestává z více než deseti budov. Hlavní budova je bývalý klášter; je v ní umístěna kaple, sborovna, kabinety nejzasloužilejších členů sboru, knihovna, zasedací místnost a muzeum školy. Klášter stojí na kraji ohromného srázu, některé pozdní nástavby jsou dokonce vyneseny nad propast. Vše působí ponuře, nelidsky. Od pana Nowaka se mi dostalo podrobné a procítěné přednášky, učí na škole historii. Zvláště nadšen byl v hale „školních hrdinů“, kde se nachází velké množství zbraní z různých časových údobí a obrazy padlých absolventů školy. Deska s jejich jmény pokrývá opravdu velkou stěnu – tady se vychovává ke skutečné loajalitě vlasti a císaři.
„Dobrý den, pane kolego,“ zaskřehotal náhle přeskakující hlas ze stínů, když jsme míjeli řadu vitrín s relikviemi školy. Lekl jsem se nejen já, ale i pan zástupce, ten zbledl jako smrt a chytil se za hrdlo.
Zpoza jednoho exponátu se vyšouralo cosi, co mohlo být stejně tak lidskou osobou jako výtvorem šíleného sochaře. Postava s rameny v nestejné výši, na nich seděla zdeformovaná hlava se zbytky vlasů sčesaných do patky, o obličeji raději nemluvě. Dlouhý talár na zem naštěstí skrýval vše ostatní až na neuvěřitelně živé ruce s nepřirozeně dlouhými prsty bez nehtů. Zrůda sípala jako parní stroj před výbuchem a její odporné bezbarvé oči připomínaly zraky škodolibé ryby.
Zástupce se nuceně zasmál a podal příšeře ruku, pak se otočil, ukázal na mne, stále bledý jako stěna: „To je pan učitel Moravec. Bude tu vyučovat anglickému jazyku.“
„Těší mne, mladíku, moc mě těší,“ zahuhlala zrůda a natáhla kostnatou, pařátovitou ruku: „Já jsem profesor Hitler, Adolf Hitler, zabývám se zde v lůně hor a přírody experimentálním aplikovaným náboženstvím. Ten horský vzduch mi skutečně svědčí.“ Pak se to začalo smát, nebo možná dusit.
Potřásl jsem Hitlerovi rukou. Zdá se, že v jeho strašlivě zohavené tělesné schránce dřímá ohromná síla, která do okolního světa proniká očima a rukama. Potřást si s ním rukou bylo jako sáhnout na drát vysokého napětí.
„Těší mne, že vás poznávám,“ podařilo se mi vykoktat.
Profesor Hitler se zašklebil a beze slova se stáhl do stínů. Slyšeli jsme jeho plácavé, šoupavé kroky, když se vzdaloval šerem.
Zástupce mlčel celou dobu do chvíle, kdy jsme klášter opustili. Rozhovořil se, až když jsme bezpečně stáli na slunci před hlavními dveřmi: „Bojoval na západní frontě, dostal se do plynového útoku a navíc byl těžce raněn dělostřeleckým granátem. Nikdo nechápe, jak zranění přežil. Tady studuje, bádá, experimentuje a…“ Znovu zbledl. „No, nic, půjdeme se podívat na jídelnu, na studentské koleje.“ Povzdechl si: „Doufám, že tu vydržíte déle a budete tu spokojenější než váš předchůdce.“
„Co se s ním stalo?“
„Jednoho dne se prostě sebral a zmizel. Ani si nevybral poslední výplatu. Divné, že?“
„To tedy ano, v dnešní době.“ Ach tak, zapomněl jsem, experimentální aplikované náboženství je přísně vědecký termín pro něco, čemu se ve středověku říkalo magie a o čem si vědci devatenáctého věku mysleli, že to už zmizelo. K Herr Hitlerovi se tohle bádání opravdu hodí. Prošli jsme toho za odpoledne hodně, bolely mne z chození nohy a ze zástupcova výkladu uši. Ten člověk se rád poslouchal, ale během vodopádu slov jsem zjistil nejednu důležitou či zajímavou informaci.
První zprávu pro ústředí jsem poslal do městečka na poštu po vozkovi. Jezdí každé pondělí pro věci, které přiveze autokar z nížin. Škola disponuje rozsáhlými zásobami potravin, doplňování skladů se provádí jednou za měsíc, ale každé pondělí vozka jezdí k autokaru pro drobnosti jako koření, menší zásilky a podobně. Učit jsem začal po hektickém víkendu vyplněném seznamováním s kolegy. Žáci jsou poměrně inteligentní, ale drtivá většina je v obličeji bledá, v poměrně starých školních škamnách a tmavých učebnách to vypadá pochmurně a trochu strašidelně. Jako kdyby člověk učil partu dětských mrtvol. Děti nezlobí, jsou tiché a odpovídají, jen když jsou tázány. Sedí v uniformách ponurých barev téměř nehnutě; nezlobí, ale také tu není skoro žádná vlastní aktivita. Nelíbí se mi to.
Teď stojím u okna a sleduji postavičky pachtící se u tělocvičny, ve zcela strojovém rytmu odhazují sníh velkými lopatami – pročišťují cestu mezi jednotlivými zařízeními Školy. Nad lopotícími se dětmi stojí rozkročen statný Hans Pffefer, druhý místní tělocvikář. Z Hanse mi běhal mráz po zádech, bývalý válečný veterán, který přežil pět let války na východě. Třeba jsme se tam někde potkali.
Klepání na dveře.
Lekl jsem se.
„Dále! Je otevřeno!“ Odstupuji od okna, vlastně ani nevím, jak dlouho jsem tam tak stál.
Dveře se otevírají. Stojí tam jeden ze starších chlapců, myslím, že se jmenuje Johann, tváře červené mrazem. Tady je teplo, rozpálená kamna vesele žhnou. Žmoulá v rukou konec šedé šály. „Dobrý den, pane učiteli.“
„Dobrý den, mladíku, pojďte dál. Co potřebujete?“ Ta návštěva mne překvapuje, mám takový dojem, že žákům a studentům je přístup do učitelských prostor zakázán. Ale teď se mi to nechce řešit, kluk má v očích strach. Ne strach ze špatné známky nebo udavačského dopisu, který poputuje k jeho otci někam do Afriky. Strach o život.
„Co když mne tady někdo uvidí?“ váhá na prahu.
„Tak řeknu, že jsem s tebou nutně potřeboval mluvit!“ utínám jeho nešťastné myšlenky, dělám dva kroky, vtahuji ho za rukáv do místnosti a zavírám za ním dveře. Tohle mne vážně zajímá. Nic jsem zatím neobjevil. Nemám nic než pár legračních tušení a podivných náznaků.
„Sedni si!“
Kluk se chová jako poslušná loutka, je napůl mrtvý strachy. Co se děje?
„Co potřebuješ? Mluv konečně.“ Po chvilce váhání dodávám: „Všechno, co mi řekneš, zůstane jen a pouze mezi námi.“
Dobrý tah. Kluk začíná mluvit. Nejdříve se zadrhává, namáhavě hledá slova, přemýšlí, váhá, ale brzy se z jeho úst řine vodopád slov, který nelze zpětně reprodukovat.
Není sám. Je jich víc, taková malá parta – devět chlapců ve věku od dvanácti do patnácti let. Mají hrozný strach. Do Školy přišli tenhle rok, v září, necelé tři měsíce přede mnou. Zpočátku je šokoval systém, ale brzy se do všeho vpravili; přece jenom jejich otcové všichni sloužili v armádě a prošli s nimi mnoho posádek po celé monarchii. Během posledních tří týdnů se ale všechno změnilo k horšímu. Skupinka kamarádů byla roztržena na tři dvojice a jednu trojici, rozhozena po kolejích. Ostatní je začali šikanovat. Předtím nic a pak náhlý, stupňující se vodopád násilí. Parta, ač rozdělena, nedávala nikomu nic zadarmo.
Všiml jsem si několika drobností: stín staré modřiny pod okem, zpola zahojený škrábanec na uchu a odřeniny na kloubech prstů. Mluvil zmateně. O zvláštním zpěvu z klášterní kaple, o strachu a tušení, že jejich pošta domů je cenzurována či pozastavena, úpěnlivé prosby o přemístění do jiné školy nebyly vyslyšeny ani zamítnuty, prostě jako kdyby nebyly. Pak se zmínil o podivných stínech s rudýma očima, které bloudily po nocích mezi budovami a po chodbách kolejí.
Zarazil jsem se a spolkl otázku, proč přišel zrovna za mnou. Jiná otázka byla důležitější.
„Jak velké byly ty stíny?“ Snažil jsem se, aby se mi do hlasu nevloudila nervozita, ale marně, třásl se mi. Na to apokalyptické setkání s lasičkou se nedá jen tak zapomenout.
„Malé i velké. Některé vypadaly jako psi, jiné jako lidi. Nevím, ostatní maníci většinou při večerce usnou a spí až do rána. Já a ostatní kluci jsme se občas probudili a šli třeba na záchod. A potkali ty stíny…“
Umlkl.
Raději jsem mlčel také, nechtěl jsem na něj tlačit, on mi to řekne sám, stačí mu dát…
„Dnes v noci zmizel Petr,“ zahuhlal tiše hlasem, ze kterého byl slyšet příval slz. „Říkal, že na něco přišel, v noci se sebral a někam šel. Doteď se nevrátil. A vy jste tady nový…“
V duchu jsem se otřásl. Co je zas tohle? Povzbudivě jsem se na kluka usmál a poplácal ho po rameni: „Uvidím, co se dá dělat. Jen tak to nechat nemůžeme. Neboj, nenechám vás v tom, jen se teď pokuste chovat nenápadně a hlavně zůstaňte u sebe, snažte se neoddělovat. Napište dopisy pro vaše rodiče, pokusím se je odeslat osobně.“
Kluk nevypadal ani o poznání klidněji.
„Teď už raději běž a vyřiď svým kamarádům, aby byli opatrní. Je úterý, do čtvrtka si tě najdu a ještě si promluvíme. Běž.“
Zvedl se a loudavě odešel, nechtělo se mu, vůbec ne.
Počkal jsem asi půl minuty, pak přeběhl k posteli, vytáhl zpod ní kufr. Za chvíli byla na stole podlouhlá uzamčená skříňka. Otevřel jsem ji a vytáhl automatickou pistoli a náboje. Zatraceně! A to ji sem s sebou bral jako talisman, jako věc, kterou s sebou vozíte pořád, pro štěstí. Sloužil jsem sice na hodně nebezpečných místech, ale teď jsem sakra nečekal žádnou velkou akci! Na agentuře mi neřekli všechno, jako obvykle. Chlapcova historka sice zněla podivně, ale věděl jsem své, hlavně díky cestě sem, v lese… S nabitou pistolí se cítím lépe. Z historky mi běhá mráz po zádech. Být na místě těch kluků…
Vyrazím do města, pošlu zprávu, musím ji přepsat.
Přešel jsem k oknu. Z temného, ocelového nebe začaly padat ohromné sněhové vločky. Za pět minut nebylo vidět na deset kroků. Všude jen bílá tma. Zatraceně! Jako na zavolanou…
O dvě hodiny později se sníh sypal dál. Stál jsem u okna a zíral na to dopuštění. Sněžilo silně a vytrvale, vítr žádný. Takhle může sněžit celé dny a noci. Chlapcův příběh mi vrtal hlavou. Na jednu stranu jsem se ho snažil popřít, vidět v něm přebujelou pubertální fantazii, ale na stranu druhou jsem v něm viděl potvrzení a rozvedení vlastních pozorování. Něco je špatně. Rozhodně budu mít co dělat. Druhá zpráva už je napsaná, nepromítl jsem do ní žádné ze svých iracionálních tušení, postavil jsem ji na údajné šikaně party mladíků a možné, zákonu odporující cenzuře dopisů. To sice není dost, ale aspoň něco…
Dnes se koná večírek. Už bych měl vyrazit. Setkám se tam se všemi členy učitelského sboru, jehož většinu jsem dosud neměl čest potkat. Například ani jednu ze tří učitelek školy jsem dosud neviděl. Pistoli si s sebou vzít nemohu, i když paranoia již slušně pracuje. Co kdyby mi zbraň vypadla uprostřed nezávazné konverzace s postarším zeměpisářem?
Ne, to by nebylo dobré.
Když jsem zhasínal světlo v bytě a vycházel na chodbu, prázdná kapsa, kam by se pistole krásně vešla, mne tížila.
Večírek se konal ve společenské místnosti budovy učitelů, naštěstí, protože pokud by to bylo někde jinde, většina vyučujících by cestou zmrzla v nově napadaných závějích. Byli tam všichni, které jsem již znal, a mnoho dalších. Ohromná klubovna s dlouhým barem a tanečním parketem se hemžila dobře padesáti učiteli a zahlédl jsem všechny tři avizované kolegyně. Škola má na šest stovek žáků, plus padesát učitelů a určitě padesát členů nepedagogického personálu, to dělá dobře sedm set lidí, kteří musí každý den jíst. Jestli zapadneme na delší dobu, doufám, že vedení je na podobnou alternativu připravené. Sedm set lidí sní spoustu jídla.
Večírek si pamatuji jako smršť podávaných rukou, obličejů a jmen, z nichž jsem si zapamatoval snad dvě. Ženy sboru byly na učitelky našeho zařazení dobře oblečené, možná trochu odvážně, ale jinak se bohužel jednalo o klasické absolventky učitelských ústavů. Jídlo na večírku nebylo excelentní, o to lepší byl nápojový lístek. Tvrzení o učitelích-alkoholicích je nejapně pravdivé. Skutečný alkoholový labužník by při pohledu na láhve vyrovnané za barem upadl do vytržení. Barmana neměli, každý se obsluhoval sám, a okolo pultu bylo stále plno. Dokonce se našlo pivo, české, tedy rakouské vyrobené v provincii Čechy. Lahvové, samozřejmě. Atmosféra byla uvolněná a pár piv mi dokonce zvedlo náladu, najednou mi začínalo být jedno, že venku sněží – závěje pod okny se neutěšeně navyšovaly. Záhy jsem se objevil v nezávazném hovoru s lidmi, se kterými bych si jindy snad ani nevyměnil pozdrav. Jedna z kolegyň soustředěně vyzvídala a vypínala mohutné poprsí pod tenkou látkou blůzky, ve které snad nechodí učit, doufám. Brzy jsem se ocitl se zvědavou učitelkou v rohu, kde mne zasypávala přívalem zdánlivě nevinných otázek, pohazovala blonďatým účesem a snažila se do mne nalít co nejvíce alkoholu. Ostražitost mne nutila trochu zvolnit tempo pití a místnost se mi díky tomu přestala točit před očima. Neodpovídal jsem na všechno pravdivě, v každé odpovědi sice troška pravdy byla, ale lži tam bylo více. Tolik jsem toho nevypil, abych mluvil čistou pravdu.
Sníh pořád padal, nepříjemný, vytrvalý příval. Ona někam odešla.
Čas se najednou zpomalil. Tváře učitelů, vrásčité, předčasně zestárlé; plešaté hlavy nebo řídnoucí vlasy; přehnaný smích; spousta alkoholu a historek o žácích. Mnoho malých skupinek žijících vlastním hektickým životem. Večírek je v pohybu, skupinky krouží po eliptických drahách okolo svého středu.
Střed.
Uprostřed místnosti stojí nad malým stolkem s občerstvením podivná trojice, tichá, skoro nehybná; jen jejich rty se pohybují. Znetvořený Herr Hitler, jeho jizvy a pokřivení jsou v jasném světle hroznější než v šeru, oči mu žhnou jako uhlíky, mluví; pořád mluví. Vedle něj s pokorně svěšenou hlavou ředitel, který tu a tam utrousí poznámku, ale jinak pozorně poslouchá. Třetím je vedoucí úřednického personálu, vysoká zrzka s vysedlými lícními kostmi; tyčí se nad těmi dvěma muži jako hora ohně. Chvílemi to vypadá, že se s Herr Hitlerem hádá. Celý svět se najednou soustřeďuje na trojici. Nevšímám si skupinek kroužících okolo na pravidelných orbitách; sněhu za okny kdesi v pozadí. Celé mé zorné pole vyplňuje démonická postava profesora aplikovaného náboženství. V očích má šílený lesk, zvedá pařáty rukou k obličeji a šermuje jimi.
Postava fascinující a děsivá zároveň.
Těch pár piv začíná účinkovat. Potřásám hlavou, abych se dokázal soustředit na něco jiného, a vyrážím na záchod. Když jsem se vrátil, trojice byla pryč. Vypil jsem ještě dvě piva a šel si lehnout. Večírek se nevydařil. Pochybuji, že kdy půjdu na jakýkoliv jiný.
Druhý den jsem se probudil do lehké kocoviny a přetrvávající bílé tmy. Zamáčkl jsem zuřící budík a vylezl z vyhřáté postele do ranní zimy. Venku sněžilo, hustě a vytrvale. Zem se mi nějakou chvíli zdála moc blízko na to, že jsme ve druhém patře. Rychle mi to došlo – napadly zhruba dva metry sněhu! Ještě jeden metr a celé přízemí bude pod sněhem. Úžasné, skutečně úžasné…
Pietro nešťastně poskakoval po chodbě. Když jsem vylezl, okamžitě se za mnou vrhl: „Viděls to dopuštění!? Tak něco takového jsem tu ještě nezažil, a že jsem tu už hodně dlouho! Měl jsem mít ráno od sedmi hodin tělocvik, ale nedostal jsem se z baráku! Je tam strašná spousta sněhu! Strašně moc!“ vykřikoval, jako kdybych neměl oči a nemohl to z okna na chodbě vidět.
„Co budeme dělat? Co budeme dělat?“ hořekoval, zřejmě nešťastný, že své svěřence nebude dnes trápit nácvikem prostných nebo nějakou podobnou hloupostí.
„Počkáme, až to roztaje,“ odvětil jsem s hraným klidem a tiše přemýšlel, jak asi velké má škola zásoby jídla. A také by mne zajímalo, kde jsou zásoby uloženy, protože v tomhle počasí není možné budovu bezpečně opustit. Přistoupil jsem k oknu… tak, jídelna je zhruba pět set kroků támhletím směrem, zabodl jsem oči do chumelení…
„Pár lidí ze včerejšího večírku vyrazilo v noci zpátky do svých bytů v jiných částech kampusu,“ ozval se zase nervózní Pietro. „Většina se jich ozvala po telefonu, ale pár se jich stále neozývá.“
Proč ten blázen pořád poskakuje?
„Nestrhal ten sníh telefonní vedení?“ zeptal jsem se věcně, ale v duchu jsem bloudil poloopilý někde ve vánici a klesal k zemi vstříc smrti mrazem. Kdo se ztratil? Kdo? Vlastně ani nechci vědět jména, ostatně by mi toho moc neřekla. Jaký blázen šel ve vánici ven? Kdo je pustil?
Pietro se trochu uklidnil, přešlapovat z nohy na nohu ale nepřestal: „Vedení je všechno v zemi. Pod celým kampusem je síť štol, chodeb a průlezů, býval tu klášter a u něho nějaký důl nebo co. Před lety se ty tunely využily k položení telefonních kabelů. Ředitel teď právě organizuje skupinku dobrovolníků, která projde těmi tunely do kláštera, odtamtud se totiž ozývá jen Herr Hitler. Šel z večírku jako první; ostatní šli až dlouho po půlnoci. Mluvili s ním po telefonu, šel se podívat do bytů chybějících učitelů, ale nikoho nenašel. Je to hrůza!“
Co budu dělat já? Tahle situace se mi nelíbí, skupiny dětí, učitelů a zaměstnanců školy odříznuté od sebe sněhovou záplavou. To je dost hrozná představa. Stejně jako ta, že vlezete do zaprášeného podzemí…
„Ale spojení s městečkem přece nemohlo vést nějakou sítí štol?“
„Ne, to ne, vedlo normálně po stromech, teď určitě nefunguje, ale to bylo normální, tady telefonní dráty padaly každou chvíli, nic zvláštního.“
Ozval se chraptivý domácí rozhlas: „Upozorňujeme všechny osoby v kantorské ubytovně, aby se okamžitě dostavily do klubovny v přízemí. Upozorňujeme všechny osoby v kantorské ubytovně, aby se okamžitě dostavily do klubovny v přízemí.“ Pan ředitel se na okamžik odmlčel: „Z důvodů sněhové kalamity přerušujeme přívod elektrické energie až do večerních hodin, je nutno šetřit palivem pro generátor. Konec hlášení.“
„Tak jdeme, ne?“ obrátil jsem se na Pietra, ale ten už tam nebyl. Zahlédl jsem jeho záda mizící na schodišti, vydal jsem se za ním.
Sněžit přestalo odpoledne. To bylo venku přes tři a půl metru sněhu. V jednu chvíli se sníh sypal jako šílený a o pět minut později nerušeně svítilo slunce. Celý prostor kampusu byl zasypán sněhem, mnohé nízké správní budovy nebylo vidět, z ostatních čouhaly vrchní patra a střechy. Všude, kam až oko dohlédlo, byl sníh, neskutečná pokrývka sněhu. A nebe bylo modré.
Začaly se vymýšlet plány.
Venku pořádně mrzlo, zítra bude alespoň svrchní vrstva pokrývky tak zmrzlá, že se po ní bude moci bez větších obtíží chodit. Skupina se podzemním bludištěm dostala až do kláštera, tam ale našla jen údajně k smrti unaveného a vyděšeného profesora aplikovaného náboženství. Po pěti učitelích se slehla zem. Studentské koleje hlásily dvanáct nezvěstných žáků a pohřešovalo se pět nepedagogických zaměstnanců. Celkem dvacet dva nezvěstných.
S Pietrem jsme se rozhodli, že druhý den ráno na sněžnicích vyrazíme pár kilometrů k horskému sedlu, abychom zjistili, jaká je situace. Sněžnice byly k dispozici a my byli jediní, kdo se přiznal, že má s jejich užitím zkušenosti. Vyrazíme brzo ráno, k sedlu je to několik kilometrů, musíme to rychle zvládnout tam i zpátky. Nechci zůstat venku mezi stromy, když se setmí.
První věc, kterou jsem si na výpravu sbalil, byla pistole. Bez ní se necítím bezpečně. Ježí se mi vlasy na zátylku, je to zase jako za starých špatných časů v zámoří.
Něco se blíží, tentokrát to bude mít rudé oči.
Tu noc jsem nespal dobře, pronásledovaly mne bizarní sny a byla mi hrozná zima. V budově není centrální vytápění, každý si v bytě topí vlastními kamny; já se rozhodl, že raději začnu s palivem šetřit. Došel jsem si pro „příděl“ dvou kýblů uhlí a několika náručí dřeva, ale kamna jsem nechal být; uhlí a dřevo mám schované na horší časy. Zhruba dvě hodiny po půlnoci jsem vstal, oblékl si druhý svetr a znovu zalezl pod studenou peřinu, tentokrát jsem usnul okamžitě.
Vzbudilo mne bouchání na dveře. Namáhavě jsem rozlepil rozespalé oči, venku je husté šero, ale vypadá to, že nesněží. V bytě je hrozná zima.
„To jsem já, Pietro!“ ozvalo se zpoza dveří. „Za půl hodiny se sejdeme dole na snídani a pak hned vyrazíme! Už jsi vzhůru?“
„Už dávno!“ křikl jsem a vylezl z postele. „Za půl hodiny dole!“
Pietro odešel, nebo aspoň byly slyšet vzdalující se kroky.
Včera pozdě večer jsme s tělocvikářem zkontrolovali a vybrali dva páry sice prastarých, ale pohromadě držících sněžnic; sklad byl též plný různých modelů lyží, ale oba jsme usoudili, že sněžnice budou pro naši výpravu lepší. Stejně tak se mi podařilo shromáždit slušnou zimní výbavu včetně nepromokavé lyžařské bundy, vysokých zimních bot, huňaté čepice a dvou párů rukavic. Než jsem se do toho všeho nasoukal, už byl čas opustit byt a jít na snídani. Pistoli jsem si schoval do velké vnitřní kapsy lyžařské bundy a do vysokých bot pro jistotu přidal nůž s dvaceticentimetrovou čepelí. Střenka sice koukala z boty ven, ale to mi nevadilo, důležitější je, že nikdo neví o pistoli.
Nacpán k prasknutí výbornou snídaní jsem se spustil z okna na mezipatře do sněhu. Svrchní vrstva byla dobře umrzlá, ani při pětaosmdesáti kilogramech jsem se nepropadl o více než pár centimetrů. Máme před sebou pěkných pár kilometrů náročným terénem. Popřát štěstí nám přišel zástupce Nowak, ostatní mají příliš mnoho práce. Vypadá to, že ředitel je organizační typ a podobnou kalamitu (i když ne v takovémhle rozsahu) tu už měli. Právě organizuje průzkumné – záchranné čety, které mají hledat nezvěstné, jejichž počet narostl na třicet s tím, jak studenti a učitelé nahlašují nepřítomné sousedy či spolubydlící.
Kraj pod sněhem oplývá neopakovatelnou krásou. Třpyt bílého sněhu v odlescích slunce má v sobě cosi mírného, klidného, uklidňujícího. Svět okolo nás vypadal jako z pohádky. Nasadil jsem si sluneční brýle a utáhl je, aby mi nespadly z hlavy. Kam oko dohlédlo, rozprostírala se bílá, z níž vyčuhovaly vrchní patra a střechy budov školy, až na děsivý moloch kláštera vcelku mírumilovná podívaná. Pietro zvedl palec v silných rukavicích směrem k nebi v optimistickém gestu. Z okna nám hodili lyžařské hůlky, jistě se hodí. Vyrazili jsme.
Už jsem zapomněl, jak je pohyb na sněžnicích pro netrénované tělo náročný. Po několika málo metrech se mi zdálo, že mi upadne pár jinak nepoužívaných svalů. Brzy se to srovnalo, tělo se upomnělo na před lety perfektně zvládnutý rytmus a převzalo vedení. Je to jako jízda na kole, pokud se to naučíte jednou – umíte to pak napořád, vaše tělo, šlachy a svaly si to pamatují. Potěšen volným pohybem jsem nasadil rychlé tempo, krev dunící ve spáncích a pot na čele, to vše mi působilo radost. Dusal jsem přes bělostnou pláň ke stromům, které vykukovaly ze sněhu o pár set metrů dál. K tomu sedlu je to možná nakonec blíž než pět kilometrů. Potěšilo mě, že Pietro zaostával, zjevně s nezvyklým „dopravním prostředkem“ zápasil. Pohyboval se trochu trhaně, brzy na mou maličkost ztrácel desítku metrů, později dvacet, třicet…
Počkám na něj na kraji lesa.
Tři čtyři metry sněhu udělaly ze vzrostlého lesa polovysoké mlází s nebezpečnými propady, boulemi a pastmi v podobě stromových korun skrytých těsně pod povrchem.
Tohle je tak o zlomení nohy.
Z veselého sportu se stala dřina. Už jen vybrat trasu dalo zabrat. Pohybovali jsme se kupředu hlemýždím tempem; v našich podmínkách mohla komplikovanější zlomenina znamenat smrt. Kampus sice disponuje lékařskou praxí, ale doktor a učitel biologie v jedné osobě je mezi nezvěstnými. A do města bychom maroda nedostali.
Po rozjařeném sprintu přes pláň okolo školských stavení jsem váhal před každým krokem; hůlky z kvalitního dřeva mi propátrávaly cestu. Každý ukvapený krok mohl být skokem vstříc smrti. Nedokážu si představit, že by touhle cestou vyrazil někdo jiný. Nejsme ani v polovině a vlastně nevíme jak dál. Postavit školu na takovémhle místě je pěkná kravina! Zahlédl jsem koutkem oka pohyb, ale když jsem otočil hlavu, nic.
Zastavil jsem se a měřil si očima cestu, která nám zbývala k velké skále. A od té je to k sedlu samotnému ještě kus. Na skále seděla sněhová čepice, nakřivo, laškovně, jako čapka, kterou má každou chvilku odvát vítr.
„Pietro!“ houkl jsem na svého společníka, který zrovna obcházel jeden zvlášť nebezpečný úsek.
Zvedl hlavu: „Co? Našels cestu?“
Kdesi za mnou praská sníh, mám ten zvuk rád, vždycky jsem měl. Vrzající a praskající sníh.
„Ani ne. Spíš si myslím, že tudy to nepůjde. Tady si akorát zlámeme kosti. Je to k ničemu!“
„Proč?“ Pietro vztekle dupl sněžnicí. „Už jsme ušli pořádný kus! K sedlu to nebude o moc dál!“
„A co v sedle? I když bude průchozí, tak co? Tady tím lesem projdeme sotva my a bez nákladu! Saně nebo něco podobného by byly bez šance.“ Nemluvě o tom, že nad sedlem budou viset pláně sněhu připravené k sesutí, s nimiž se nechci blížeji seznamovat.
Pietro se nešťastně rozhlédl: „Jo, to máš asi pravdu, kolego. Mít na zádech deset kilo zásob, tak už bych se dávno někde propadnul a těch deset kilo by stejně nikoho nevytrhlo.“
„A navíc ředitel tvrdí, že máme při snížených přídělech jídlo na pár týdnů,“ snažil jsem se ho přesvědčit k návratu.
Vytřeštil oči, zíral mi někam nad levé rameno.
Nemotorně jsem se otočil. Na huňatém vršku jedné borovice, nebo co to bylo, seděla jakási kočkovitá šelma. Kočkovitá, až na to, že neměla srst, ale… šupiny! Co to proboha je?
„Nehýbej se!“ slyšel jsem Pietrův hlasitý šepot. „Stůj klidně.“
Ztuhl jsem. Pravá ruka se začala pomalu probíjet oblečením pro pistoli. Rudé, šarlatové oči vyplnily celý svět. Všechen cit se přelil do konečků prstů šátrajících po pažbě pistole. Ještěže mám prstové rukavice a ne palčáky. Pietro se za mými zády polohlasně modlí. Doufám, že se nehýbe.
Šupinatá kočka se pohupuje zepředu dozadu, její ocas zase zleva doprava. Hypnotické rudé oči.
Ten cvok se modlí nahlas.
Do prdele! Do prdele! Něco, zřejmě mířidla, se zachytilo. Snažím se pistoli uvolnit a moc se při tom nehýbat.
Sníh je bílý.
Kočka zavrčí a hrbí se. Připravuje se ke skoku!
Svět je rozsekán na krátké pláty skla.
Skočí! Už skočí!
Rvu pistoli ven, ostrý trn na pažbě mi trhá svetr nebo bundu nebo co…
Skáče!
Stačil jsem vystřelit, pak do mne narazila hrozná váha a spolu s kočkou jsme se propadli vrstvou sněhu. V ústech mám železitou pachuť krve. Pistoli… Mačkám znovu spoušť – ohnivý blesk mi přejel po předloktí levé ruky. Propadáme se hlouběji.
Rudé oči.
Ještě jeden výstřel.
Zuby a drápy.
Výstřel. Výstřel. Výstřel. Výstřel.
Slyším, jak Pietro hystericky řve moje jméno a chrlí ze sebe modlitby, jako kdyby ho to mělo ochránit. Kočka se na mne tiskne, nehýbe se. Nemohu se pořádně nadechnout, abych na tělocvikáře houkl, ať zmlkne. Bolest, sníh a krev v ústech, uších, nose… tma.
Probral jsem se. Bolest mi probíhala celým tělem ve vlnách, zvláště se soustředila v několika klíčových bodech, uzlech – v levém stehně, na levé straně hrudi a po celé levé tváři až na spánek. Levá strana to tedy očividně odnesla. Ležel jsem na sněhovém polštáři, z něhož trčely olámané větvičky; nohy mi zatížila mrtvola kočkovité šelmy, která najednou vypadala nějaká malá. Předtím obrovský dravec, a teď, ve smrti? Větší pes, ale těžká je pořádně. Světlo do mé soukromé ledové jeskyně pronikalo nepravidelným otvorem dva metry nade mnou, bylo unavené, šedé. Venku je večer. Kde necítím bolest, tam mrznu. Jak dlouho tu jsem? Proč mne tu Pietro nechal? Mám špatnou koordinaci pohybů, snažím se strčit pistoli do kapsy, nemůžu se trefit. Mozek možná pracuje, tělo neposlouchá.
Musím se dostat ven, nahoru, pryč od mršiny.
Jinak umřu, zmrznu. Levou tvář mám pokrytou zaschlou krví, cítím bodavou, škrábavou bolest. Aspoň že vidím na oko. Musím se dostat pryč, vyšplhat nahoru. Prohlížím si ve stále horším světle tlamu příšery, spousta zubů. Kopu ji do hlavy! Je mrtvá! Mrtvá! Rudé oči vyhasly! Co to dělám? Takhle se vyčerpávám, musím vylézt nahoru, nebo chcípnu. Nasázel jsem kočce šest ran z bezprostřední blízkosti. Mám roztržené kalhoty od pasu až ke kolenu, promodralou nohu křižuje nehluboký šrám od jedné ze střel. Mám štěstí, že jsem si nohu neprostřelil úplně. Musím se hýbat, jinak zmrznu. Nechápu, že jsem už nezmrzl.
Každý nádech mne bolí, drápu se vzhůru, není to zase tak těžké, lezu po stromě, prodírám se větvemi polámanými sněhem a naším pádem vzhůru, snad nemám zlomené žebro, nahoře je skoro tma, nahoru je to dva metry, ale pro mne je to míle, tisíc kilometrů, hodiny cesty. Konečně ležím na sněhu, na zádech, zírám na hvězdami posetou oblohu, jsou blízko, nemám sněžnice, byly na kusy, musel jsem je shodit, zvedám se na nohy, bez sněžnic bude cesta strašná, bodá mne v hlavě.
Jasná obloha? Bude mrznout, musím si pospíšit.
Ze strašného deliria jsem se probral, až když svítalo. Nevím, jak jsem přežil noc v zamrzlém lese, zraněný a oslabený. Jen zázrakem jsem nepadl do sněžné pasti. Svítá. Stojím na kraji lesa a dívám se na zasněženou planinu školy. Budovy jsou temné, z komína u žákovské jídelny se vydatně kouří. Přežil jsem.
Pořád mám před sebou ty rudé oči. Svoji vlastní smrt.
Na nose mi přistála vločka, trochu se oteplilo, sníh se začíná bořit, zase sněží. Tatam je modromodrá obloha dnešního dopoledne, nad hlavou mám šedou, ocelovou oblohu, mraky nacpané sněhem.
Sníh alespoň skryje stopy.
Počkám několik minut.
Sněží. Není vidět na více než dvacet metrů, můžu bezpečně vyrazit. Nechci, aby mne viděl někdo ze školy. Musím pro ně být mrtvý, jen tak zjistím, kdo za tím vším stojí. Jako přízrak. Splétám prsty do prastarého gesta, které mne naučil ten čínský kouzelník před dlouhými lety. Od prstů šplhá příjemné teplo k loktům a pak dál. Jen díky tomu jednoduchému triku jsem v noci nezmrzl.
Chumelenice není zase tak hustá, ale sníh pod nohama nebezpečně praská, bořím se po kolena, je hrozná námaha vytáhnout nohu ze závěje a udělat krok. Pár desítek metrů od hranice lesa stojí nepříliš udržovaně vypadající stavení; nikdo by v něm neměl být. Tam se schovám. Poplácávám kapsu, je tam pistole, mám poslední dva náboje, pro další si zajdu do bytu.
Snad.
Konečně!
Šplhám se na střechu stodoly k vikýři, probíjím se vrstvou sněhu, okno jde kupodivu otevřít, sunu se dovnitř a zavírám ho za sebou. Stojím na nevelké plošině pod střechou…
„Kdo je tam?“ zdola se ozývá hlas sice ostrý, ale pořád chlapecký. Svítí tam petrolejka, v okruhu světla nikoho nevidím.
Co teď? Kdo tam dole sakra je? Splétám prsty do ochranného gesta, nemusím své chatrné znalosti skrývat, jde mi o život. K petrolejce vystupuje z hustých stínů mladík s popelavým obličejem, je to ten, co mne navštívil se strašidelnou historkou!
„Pane učiteli, nehýbejte se,“ drtí mezi zuby obyčejná slova jako nejsprostší zaklení. „Míří na vás kuše.“
Stojím bez hnutí.
Chlapec si mne prohlíží. Musím vypadat hrozně, divím se, že mne poznal; polovinu obličeje spečenou do krvavé masky, roztrhané oblečení, promočený. Neprohlíží si mne vyděšeně, spíše zkoumavě.
„Říkali, že jste mrtev, spadl jste prý do nějaké jámy a zlomil si vaz.“ Vida! Tak jsem skutečně mrtvý! „Toho, co šel s vámi, našli odpoledne na kraji lesa v hrozném stavu, vypadalo to, jako kdyby ho napadli vlci.“ Pak se odmlčí.
Konečně jsem přivykl podivnému mihotavému světlu. Vidím je všechny, ve stínech se jich schovává ještě šest, jeden mi míří na hlavu kuší, kterou si zřejmě vyrobil sám, vypadá ale funkčně a smrtonosně. Střelec se tváří neohroženě, okolo ostatních se vine zápach strachu, možná děsu. Jak vypadám v jejich očích? Jako démon?
Je ticho.
Ti kluci dole nevědí, co mají dělat. Jsou nerozhodní, bojí se. Až na střelce, ten čeká na můj neopatrný pohyb, aby mi vpálil ošklivou šipku do břicha. Pochybuji, že by se netrefil. Horečně vzpomínám na trik, který jsem ve zmatku nestačil použít proti kočce v lese. Jak to bylo? Na tyhle kluky řeči platit nebudou, jen činy, jsou vyděšení a tamten se přímo třese chutí někoho sestřelit.
Ale proč bych to měl být já?
Zvedám ruku a křičím prastaré slovo.
Střelec pálí.
Šipka v polovině letu náhle uhýbá stranou a s drnčením se zabodává do trámu pod střechou dobré dva metry ode mne.
„Tak a teď to bude v mojí režii,“ vytahuji z kapsy pistoli. „Okamžitě rozsviť tu lampu pořádně! Promluvíme si, a rád bych vám při tom všem viděl do obličejů.“
Kluci utekli z koleje hned ráno. Když zjistili, že přes noc zmizelo dalších devět studentů, na nic nečekali, sebrali teplé oblečení a utekli do nepoužívané stodoly, ze které si před pár týdny udělali tajnou klubovnu.
„Neříkal jsi, že vás bylo devět?“ ptám se nad hrnkem čaje uvařeného na přenosném lihovém vařiči. Tady jich vidím jen sedm, o tom Petrovi říkali, že zmizel již před dvěma dny nebo kdy. „Kde je ten zbývající?“
„Tady,“ ozývá se mi za zády. Otáčím se. Z podlahy vylézá nejmenší a nejmladší člen party, je celý špinavý a kape z něj voda.
„Tak tudy jste se sem dostávali? Ty podzemní tunely!“ Partička ochromeně přikyvuje. Vypadá to, že poslední zbytky jejich odvahy byly odplaveny. „Myslíte si, že byste byli schopni mě dostat do učitelského baráku?“
„Proč?“
„Chci zjistit, co Se tady děje.“
„Znám někoho, kdo vám řekne, co se tady děje,“ huhlá nejmladší člen, který vylezl z tunelů. Má očividně slzy na krajíčku.
„Co se děje, Antone? Co se děje?“
„Našel jsem Petra…“ Ukazuje k poklopu vedoucímu do temnot, „je dole, schoval se ve slepém tunelu, má strach, nechce jít ven, na světlo,“ chlapec brečí, slzy stékají po špinavých tvářích. „Máme tam jít za ním.“ Ukázal na mne: „Tenhle taky, věděl o něm, že tu bude. Musíme jít, stalo se mu něco hrozného…“ Hlas se láme.
Z těch tunelů mám husí kůži.
Průlez byl delší, než jsem čekal, ty tunely jsou vytesány pěkně hluboko, možná deset nebo dvanáct metrů pod úrovní terénu. Všechno v solidním žulovém masivu, kdo tohle sakra dělal? Sestup byl náročný, místo příček pohodlného žebříku jen jejich torza doplněná skobami, které do skály někdo vtesal teprve nedávno. Stačí chybný krok, uklouznutí a letíte do temnoty. Celou scénu osvětluje mihotavá petrolejka nesená tím posledním a jakýsi matný svit zdola. Stačí, aby někdo z těch nade mnou uklouzl, spadl a letíme dolů. Tunel je úzký, na některých místech si dřu ramena o stěny. Je to jako sestup do pekel. Možná bych byl raději, kdyby tu byla úplná tma. Světlo rodí stíny a děs, stíny, které by klidně mohly mít rudé oči. Pistole s poslední dvojicí nábojů mne příjemně tíží v kapse.
Jsme dole.
Jsme dole, všichni.
Chodba je metr a půl vysoká, musím chodit pořádně shrbený, i když nejsem nijak vysoký; široká sotva metr. Zatraceně! Kam jsem to vlezl? Do prdele! Svit dole byla jiná petrolejka, kterou tady nechal ten malý průzkumník. Její plamínek skomíral. Kdysi jsem se naučil trik „světlo“, ale cítím, že na něj nemám sílu; gesta dokáží pořádně vyčerpat, hlavně ty, kteří nemají systematický výcvik a trénink. „Světlo“ tedy nepoužiji!
„Kam?“ ptá se István, tak se jmenuje mladík, co za mnou tehdy přišel. Vypadá to, že mezi teď a tehdy uplynulo několik století. Ištván vypadá jako šéf party, jeho otec je údajně velitelem armádního sboru někde na Balkáně, je vidět, že tohle jablko padlo hned vedle stromu.
„Za mnou,“ Anton se okolo mne protlačil, je to vážně ještě dítě. Podíval se mi ve svitu petrolejky do očí, a z toho pohledu mi zatrnulo. Jdeme husím pochodem, vedle sebe jít nemůžeme. Strop je místy ještě níže. Už mne bolí za krkem. Nepohodlný způsob cestování. Pálí mne několik míst různě po těle, možná omrzliny, trik s vnitřním teplem není všemocný a byl jsem v zamrzlém lese vážně dlouho. Ve zraněních mi škube bolest, snažím se na ni zapomenout a myslet na něco jiného než na rudou, červenou či šarlatovou barvu. Nutím mozek, aby neposkytoval tancujícím přízrakům zlověstnou předlohu. Připadá mi, že je tady pod zemí celkem teplo, možná…
… narazil jsem.
Co to? Začal jsem tahat z kalhot pistoli, když mi došlo, že ta překážka je jenom drobný Anton.
Otočil se: „Jsme tady.“ Udělal krok stranou a zmizel.
Co to je?
Aha, ta puklina je tak šikovně vytesaná, že by ji každý přešel a díky jakémusi optickému triku z ní neproniká do chodby světlo. Nikdy bych ji sám nenašel. Původně asi přírodní jeskyně byla rozšířena na větší komoru nepravidelných tvarů. Vejdeme se sem všichni. Kde je ten Petr nebo jak se jmenuje?
„Stůjte, nechoďte dál,“ zastavuje nás nelidský hlas ozývající se zpoza velkého výstupku napravo. Zní to jako skřehotání žab, krákání havranů a skřípění nenaolejováných pantů. Stojíme jako sochy, nikdo se neodvažuje pohnout.
„Petr?“ ptá se vyděšeně Ištván.
„Ano,“ z hlasuje cítit palčivý smutek. „Petr, Petr, Petr,“ opakuje neznámé stvoření. „Ale o mne nejde,“ v hrozivém skřehotání je cítit náhlý příliv síly. „Nejde ani o vás, jde o něco víc. Už to všechno začalo, začalo vraždění, zabíjení, hrůzy a měnění.“
„Cože?“ Moc smyslu mi to nedává.
„Hluboko pod námi se nachází svatyně, nevím jakých bohů, netuším, a je to konečně jedno. Tam pořádá Herr Hitler a jeho sebranka pokusy na lidech; myslím, že chtějí vypěstovat nadčlověka, ideál krásy, rozumu a síly.“ Vlhké, nemocné zakašlání. „Mluví neustále o nějaké třetí říši, nevím proč. Vybrali si pár studentů, jen samé blonďáky s modrýma očima, nordický typ tomu říkají. Pak s námi dělali pokusy…“ Hlas se zlomil.
Stojíme na místě jako přikovaní. Herr Hitler? Co to je za bludy? Ten chlapec tady asi bloudil pěkně dlouho a zbláznil se. Nebo že by ne? Děje se tu přece spousta divných věcí.
„Dělal pokusy i na zvířatech, pak je vypustil jako stráže a průzkumníky do okolí. Moc toho nevím, ale asi něco začal přidávat do vody a jídla ve škole. Už může mít na své straně stovky přívrženců. Chce si podmanit celý svět, vyjít odtud z hor a ovládnout nejdříve Evropu a pak všechno… je to blázen.“ Krátké odmlčení. „Má tam dole spoustu relikvií, ale nemyslím si, že křesťanských, snad jen to Longrunovo kopí, o něm tvrdí, že je ze všeho nejsilnější, že v něm našel klíč ke všemu…“ Hlas se láme. Je slyšet pláč. Nikdo se neodvažuje jít ke kamarádovi a utěšit ho.
„Viděls ho?“ ptá se István malého Antona, ten mlčky kroutí hlavou.
Longrunovo kopí? Nemyslí snad Longinovo? Tahle věcička byla před rokem ukradena dobře organizovanou skupinou banditů, noviny o tom psaly velmi dlouho, protože při vloupání přišlo o život „velmi ošklivým a brutálním způsobem“ sedm strážných.
„Přeměněné poznáte velmi jednoduše,“ ozval se zpoza výstupku již pevný hlas. „Oči jim svítí rudě. Jejich oči jsou i za denního světla rudé jako krev. Jen záplavu krve“
V tu chvíli do slabého světla vystoupilo něco hrozivého, příšerného, nelidského. Rouhání! Mělo to rudé oči, které se mi propalovaly do duše.
„Nechci takhle žít,“ pravila příšera temně. „Už nejsem člověk, je lepší zemřít než se nechat přeměnit.“
Nikdy nevymažu ze své paměti svíjející se chapadla, rozeklaný jazyk, skalpelovité zuby, pokřivené končetiny a rouhavě pokřivený obličej, který snad kdysi byl lidským. Chapadla!
„Musíte se nejdříve vyzbrojit, musíte se připravit, teprve pak vyrazíme společně do toho pekla a zavřeme ho navěky.“ Jedno chapadlo se natáhlo ke mně: „V tobě je velká moc, neprobuzená, lži, intriky, smrt, zoufalství natolik velké, že bys mohl zvítězit. Máš zkušenosti, jsi dostatečně tvrdý, abys nechal ostatní umírat; už jsi zabil.“ Je to jako kdyby se mi rýčem přehrabával v hlavě. Vzduch okolo je naplněn magií. „Povedeš je.“
Přes obličej mi přejíždí jedno z chapadel, na dotek je suché a teplé, jako had. Je mi na zvracení.
„Proč prostě nemůžeme odejít?“
„Tohle si tě najde, tohle si tě k sobě přitáhne, tohle tě pozře,“ pryč je pláč, pryč je vzlykání, je tu jen žulová tvrdost a šarlatová záře nelidských očí. „Všichni v sobě máte zárodky nákazy, všichni. Pro vás možná neni ještě pozdě, možná ještě ne. Když zničíte toho ďábla, možná se vysvobodíte. Ale teď už jděte, sežeňte si zbraně a dávejte si pozor na přeměněnce, budou vás chtít dostat. Běžte!“
Jako v hypnóze se chlapci protahují škvírou ve skále zpět. Už už se otáčím, abych je následoval, když tu u mne bleskovým pohybem stojí zrůda, co bývala chlapcem jménem Petr. Zápach hniloby, zuby, ostny, šarlat. Chapadla mne chytají za loket: „Ty jsi možná imunní, podle Hitlera je imunní zhruba každý dvacátý. Pět procent! K něčemu mi ta matematika byla, dokážu si aspoň spočítat, kolik procent lidstva zůstane na chvíli lidmi, než je spolkne peklo.“ Přitahuje si mne k sobě: „Ale z kluků není imunní ani jeden…“
„A jak to mění situaci?“
„Nikdo z nich nesmí opustit údolí živý, ani jeden. Každý z přeměněných v sobě nese zkázu. Znáš legendy o upírech, vlkodlacích a podobných věcech? To jsou potomci přeměněných z dávných dob. Tohle není první pokus o otevření brány.“
„To je mám zabít nebo co?!“
„To už je na tobě, jen ti říkám, že z nakažených se nikdo nesmí dostat do vnějšího světa.“
„Jak tohle všechno víš?“
Jedno z chapadel ukázalo na svoji hlavohruď: „Tahle podoba s sebou nese paměť, pamatuji si spoustu věcí, které jsem nikdy nezažil. Příliš mnoho věcí pro obyčejný lidský mozek.“
„A co ty?“
„Já umírám, jsem vlastně mrtvý; přeměna nebyla úspěšná, zůstala mi moje mysl a osobní vzpomínky, a tělesně se také všechno nezdařilo. Nezbývá mi mnoho času. Stejně jako tobě a klukům…“
„Kudy se dostaneme do té svatyně?“ Snažím se myslet, uvažovat logicky, s chladnou hlavou. Ale copak to jde?
„Vydejte se do kláštera, tam cestu do pekla poznáte jednoduše.“
Neschopen snést pohled na to rouhání jsem se otočil a utekl. Přiznávám se, utekl jsem jako ten největší zbabělec.
Kluci už tam stojí, tiše, neschopni slova, třesou se strachy. Musím se ujmout velení. Pozoruji je; tyhle děti že mám zabít?
„Půjdeme do baráku učitelů pro munici do mé pistole,“ velím rádoby pevným hlasem. „Pak seženeme ještě nějaké zbraně a ukončíme to tady.“ Tyhle všechny kluky mám, kurva, zabít? Já? Jak to udělat?
„Kde to ukončíme?“ ptá se mladík s kuší. Má v obličeji odhodlání a v očích zoufalou odvahu, stejně jako všichni ostatní jeho souputníci. „Kam musíme jít?“
„Pod klášter.“
„A do prdele…“
Zhruba tak nějak.
Do učitelského baráku jsme se dostali bez větších potíží. Vypadá to, že tahle parta nemarnila od příjezdu ani minutu, vyznají se v podzemí perfektně. Hlavně prcek vypadá, jako kdyby ani nepotřeboval lucernu, jako kdyby viděl ve tmě. Vylezli jsme ve sklepě mezi narovnaným haraburdím. V prachu na podlaze byla spousta stop, vždyť ředitel posílal výpravu na ubytovnu právě tudy. Ještě že je nenapadlo držet stráž, jeden odhodlaný člověk by udržel úzký průlez proti armádě. Když jsme vylézali, nemohl jsem si pomoci a zkoumal oči každého svého společníka, jestli tam nenaleznu nádech rudé, šarlatové. Nic, zatím nic.
Nutně jsem potřeboval vidět denní světlo. Člověk je tvor denní, tvor světla, ne noci a temnoty. Úzká sklepní okénka byla zasypána sněhem. V místnostech přeplněných dějícími učebnicemi a krámy, které dokáže nashromáždit snad jen organizace, jakou je škola, byla tma rozrážená jen naší slavnou petrolejkou. Dostat se ze sklepa nám trvalo déle, než se dostat do něj. Byl větší a přeplněnější, než to vypadalo zpočátku. A navíc mne začala pekelně bolet poraněná noha, v návalu akce a šoku jsem na ni zapomněl, nakonec jsem si musel najít jakousi tyč, kterou jsem používal jako hůl.
Cítím se unavený; noc v lese, magie, to všechno mi sebralo moc sil. Musím se dostat do bytu; není tam jenom další munice, ale také něco, co by mne mělo postavit na nohy. Snad se mi nikdo nehrabal ve věcech. Kluci vypadají až moc živě, berou to všechno jako jedno velké dobrodružství, jako něco, o čem dosud jen snili a četli v knížkách. Setkání s tím chudákem dole v podzemí je sice vzalo, ale jen na chvíli, přece jenom jsou to pořád děti. Schodiště nahoru jsme našli za deset minut, dlouhých deset minut tmy, suchého prachu a přemýšlení, kam se mohly podít všechny myši a krysy, jak ze sklepa, tak z podzemí. Třeba se nás jenom bály…
Kuchyně.
Kuchyně vypadala jako po nájezdu Hunů. Nádobí rozbité, rozměrné kotle převrácené, příbory rozházené všude okolo. Potraviny roztahané, zpola snědené, raději jsme si neprohlíželi otisky zubů, nevypadaly lidsky. Pod nohama praskala a čvachtala nechutná omáčka. Rozbitým oknem se sem nahrnulo něco sněhu, ale jinak jsme zírali do bílé zdi, neproniknutelné, nepřátelské. Mládenci se beze slova vyzbrojili nebezpečně vypadajícími noži a jeden z trosek jedné skříňky vyhrabal výhrůžně vyhlížející sekáček na maso. Já raději vytáhl oblíbený nůž z boty, pouhé dva náboje v pistoli mne nijak neuklidňovaly. Hlavně poté, co jsme našli tu milou kuchařku, tedy spíše to, co z ní zbylo.
Krátká chodba s vybledlými reprodukcemi na léta nemalovaných zdech.
Společenská místnost.
Společenská místnost byla oproti kuchyni uklizená. Naše kroky se nepříjemně rozléhaly na parketách. Dokázal jsem si nás živě představit z ptačí perspektivy; skupinka vyděšených dětí vedených stejně vyděšeným dospělým, který vypadá, jako kdyby spadl do mlátičky. Opatrně se plouží velkou místností směrem ke schodišti. A pokoušejí se nevšímat si nohou, které trčí z krbu. Jsme u schodů. Připadám si jako domovní zloděj, jako obzvláště odporná postavička z Olivera Twista. Jen automatická pistole mi to kazí. Přestaň s hloupostmi! Tady jde o krk!
Chodba s mým bytem je opuštěná, podlaha relativně čistá, ani zdi nezdobí teatrální krvavý otisk nelidské dlaně. Kdybych tu nestál podoben trosce s partou vyděšených výrostků za zády, asi by mi celý dnešní den připadal jako zlý sen. Všechny rány, boule a odřeniny mne však bolí natolik, že tohle vážně sen nebude. „Počkejte tady a dávejte pozor!“ Vcházím do bytu, nechci tu mít nikoho, kluci nemusejí všechno vidět a vědět. Člověk si musí ponechat tajemství. Byt vypadá nedotčeně, dveře byly zamčené. Snad tu nikdo nebyl. Hrnu se k posteli a vytahuji na světlo krabici od pistole, odemykám, náboje jsou naštěstí na místě. Nabíjím zásobník, rezervní si plný strkám do kapsy a stejně tak všechnu ostatní munici. Cítím se lépe.
Přecházím ke kabele a vytahuji smotaný starý svetr. Rozmotávám ho a… je tam. Malá lahvička ze silného skla s korkovou zátkou pro jistotu zatavenou voskem. Otevřít ji je dílem okamžiku a vzápětí je třetina obsahu lahvičky v mém žaludku. Kašlu a málem bych se udávil, ale nepříjemné příznaky rychle odeznívají a do žil se vlévají nové síly. Tuhle věc jsem dostal kdysi dávno ve Vladivostoku od jednoho prastarého Číňana, který přísahal, že to postaví na nohy i mrtvého, však znáte přísahy čínských šejdířů. Tohle je poslední lahvička, kterou mám; původně jsem jich koupil pět, a každá se plně vyplatila. Mám podezření, že v lektvaru je i nemálo tak oblíbeného opia. Z kapsy saka pověšeného na skříni si beru zapalovač. Kouřím jen občas, ale zapalovač je součástí nezbytného vybavení.
Z chodby slyším zvýšený hlas, zvýšený mužský hlas. Učitel? Rozrážím dveře a… proti mé maličkosti stojí sám zástupce pan Nowak ve vší parádě. Má čistou košili a perfektně upravenou vázanku. Co ten tady sakra dělá?
„Co tu děláte, vy nehodní hoši?“ křičí hysterickým hlasem. „Proč máte ty nože? Všichni dostanete snížené známky z chování!“ Rozčilením se skoro zalyká. „Proč jste tak špinaví? Proč nejste na hodině?“
V tu chvíli mi dochází, že pan Dokonalý je opilý. Co opilý?! Ten chlap je ožralý jak námořník!
Nepřišel jsem na jiný způsob jak ho ztišit, než mu jednu vrazit. Potřeboval však druhou, aby vážně zmlkl. Najednou vypadal jako nějaké mučené zvířátko, na tváři pomalu bledl otisk mojí otevřené dlaně a v očích rostly slzy.
Otočil jsem se na kluky: „Dva běžte okamžitě hlídat schodiště! Kdyby někdo… nebo něco šlo, tak dejte vědět. Běžte!“
„Co se tu stalo?“ zatřásl jsem Nowakem. Ten lektvar mi dával spoustu síly. Najednou jsem měl dojem, že bych všechno tady zvládl levou rukou a během deseti minut. Cítil jsem se nepřemožitelný a trvalo hodnou chvíli, než rozum přemluvil zbytek mysli, že se jedná o nesprávný dojem.
Zástupce se sesul na podlahu jako hromádka neštěstí, vzlykal jako malé dítě: „Zabili je, všechny je zabili. Přišli, vytahali všechny kantory z jejich bytů, některé zabili, jiné odvlekli s sebou. Byl jsem schovaný támhle!“ ukazuje malátnou rukou k vestavěné skříni na chodbě, jejíž dveře jsou doširoka otevřeny. „Měl jsem strach, že se vrátili, že si pro mne přišli. Už jsem tam nemohl déle vydržet, v té tmě, smradu…“ Zástupce ředitele se nervově zhroutil, choulil se na studené podlaze a vzlykal.
Nevím, jak jsem se tvářil já, ale na obličejích chlapců jsem neviděl nic jiného než pohrdání tím ubožákem.
Co teď s ním? Nechávat samotného se mi ho nechce, a vzít ho s sebou? Mohla by nám tahle troska být k něčemu? Silně bych pochyboval, snad jenom k tomu, aby nás dostala do většího maléru, než v jakém jsme. Potom jsem si něčeho všiml. Něčeho malého, zdánlivě nedůležitého. Na hřbetu levé ruky měl skvrnu o průměru asi pěti centimetrů, při zběžném pohledu to vypadalo jako špína.
Nebyla to špína.
„Sundej si košili!“ Vyštěkl jsem nesmiřitelně. Kluci se na mne nechápavě podívali. Stejně jako Nowak. „Sundej si okamžitě tu košili!“ Namířil jsem mu do obličeje pistoli.
„Co to děláte?“ Do rány mi vlezl jeden z těch mladíků. „Tohle přece nemůžete! Třeba nám pomůže se odtud dostat. Je to zástupce!“
„Uhni!“ zařval jsem vztekle a praštil ho hlavní pistole do tváře. „Uhni, do prdele!“
Nowak se podivně přikrčil, a než jsem stačil krvácejícího kluka odstrčit stranou, vymrštil se jako podivná, ohromná žába. Rozrazil dveře Petrova bytu jako beranidlo.
Jdu za ním.
Jdu po něm.
Stojí uprostřed pokoje, zády ke dveřím. Zvedám pistoli.
Otáčí se to.
Nowak je mrtev, Nowak před chvílí zemřel, něco jiného převzalo vládu nad jeho ubohým tělem. Dívám se do očí pekla. Hledím do brány hnusu. Lidského na stvoření přede mnou moc není. Hemžení chapadel a makadel…
Výstřel, výstřel, výstřel…
Zrůda sebou škube, ale zůstává stát.
Najednou jako kdyby se do těla vrátil člověk. Morda bestie nabývá opět lidských rysů, rysů trpící lidské bytosti.
„Oheň… oheň,“ šeptají deformované rty.
Střílím. Dokud není zásobník prázdný. To, co bývalo Nowakem, leží na zádech, nehýbá se to. Pochybuji, že jsem to zabil. Některá chapadla se začínají vlnit.
Potřebujeme… Rozhlížím se.
Co tamhleta skříň? Vypadá jako bar. Běžím k ní. Pietro byl sice sportovec, ale rád si přihnul. Mimo láhví vína se dotýkám silných lihovin, velké flašky, skoro plné.
Zapalovač mám v kapse.
Změněné tělo se zmítá. V rozražených dveřích vidím vyděšené kluky, zírají, neschopni jakékoliv akce. Urážím hrdlo jedné zvlášť silné vodky o hranu prádelníku, vyprazdňuji obsah na zrůdu, která se i přes osm střel v těle pokouší zvednout. Jednu láhev házím klukům ke dveřím. Ostatní rozbíjím všude po pokoji.
Opojná vůně alkoholu.
Vyháním kluky na chodbu. Tělo se již posadilo.
Stojím ve dveřích.
Otevírám zapalovač. Mihotavý plamínek.
Házím.
Odhad oslabený opiem mne stál pořádnou část obočí, vousů a vlasů. Ale co? Pokoj se proměnil v pekelnou ohnivou pec. To, co bývalo Nowakem, se muselo v mžiku oka vypařit. Oheň. Mimochodem, podobné skvrny „špíny“ má po rukách a obličejích většina mých společníků. Sice jsou to zatím jenom skvrnky, ale…
… oheň.
Oheň!
Vrátili jsme se do páchnoucího podzemí, kde se tvořily kalužiny vody; venku se totiž oteplilo a sníh odtával nepřirozeně rychle. Kluci s sebou nesli každý dvě láhve plné alkoholu nebo benzínu, který jsme našli v kanystru v komoře pod schody. V láhvích byly hadry nasáklé lihovinou. Tyhle věcičky jsem se naučil vyrábět během pobytu v Rusku. Už jenom nevím, nemůžu si vzpomenout, jak tomu Rusové říkají.
Z učitelského baráku do kláštera žádný z kluků ještě nešel, což byl problém. Chvíli jsme se motali sem a tam, chodili v kruzích, míjeli tatáž místa hned několikrát za sebou. Na níže položených chodbách stálo po kotníky ledové vody. Před očima mi tančily hrozivé obrazy zkázy, hořící postava zástupce Nowaka, zrůdná kočka v lese, rudé žhnoucí oči, přeměněný chlapec v podzemí, šarlatové oči, skvrnky na rukou a obličejích mých malých společníků. Jdou jako jednotka smrti, sebevražedné komando. Nevědí, co je žene kupředu. Nevím, co žene mne. Jdeme dobrovolně do chřtánu pekel. Jdeme zemřít, nebo možná ještě hůře. Co může být horší než smrt? Není to jenom takové malé literární klišé? Těžko.
Probírám se v duchu těmi nemnohými zaklínadly, která jsem se kdysi naučil. Jak jsem se tehdy tomu učení vysmíval! Teď bych si nejraději nafackoval. To, co umím já, nejsou vlastně skutečná kouzla, spíše trochu reálnější cirkusové nebo jarmareční triky, malé podvůdky a vychytávky. Hlouposti. Zatraceně! Cítím v hlavě tlak, lebka jako kdyby se chtěla roztrhnout, vybuchnout hrozným napětím. Před očima se mi producírují červená kola. Mám chuť do něčeho praštit, kopnout, zamlátit něco do země. Chtěl bych bušit do zdi tak dlouho, až bych si zlomil ruku. V žaludku mám klubko neklidných zmijí. Ten tlak se už nedá vydržet! Jako kdybych měl vylétnout z kůže.
„Už jsme asi tady!“
Před námi je žebřík, vede kamsi vzhůru, není příliš špinavý, jeví známky nedávného používání. Třese se v mihotavém světle petrolejky, máme s sebou dvě elektrické svítilny, ale šetříme si je.
Lezeme nahoru.
Smutný průvod odsouzenců k smrti. Příčka. Chytit, popolézt, pozor na uklouznutí. Příčka, příčka, příčka. Paty toho přede mnou, do obličeje mi padá svinstvo. Kdesi v pozadí se začíná rodit hudba. Ponurá melodie, dutá a vzdálená. Pochmurný nápěv písně beze slov. Vkrádá se do duše a mysli jako prudký jed. I při své tichosti rozechvívá lebeční kosti. Ta melodie nebyla stvořena člověkem… je… těžko tak mluvit o hudbě… je zvrácená.
Jsme nahoře. Další temná místnost. Krabice, bedny, přepravky. Bludiště. Svět se mi zdá příliš vzdálený. Své tělo cítím jako cosi obtížného, parazita, s nímž se musím proti své vůli vláčet. Parazita, který by měl zemřít.
Dost!
Musím se soustředit! Občas se mi podaří upadnout do polosnových nálad, které těžko protrhávám, je to jako kdyby na mně ležel těžký závěs a znemožňoval mi nejen pohyb, ale i vnímání a myšlení. Takový snový stav teď vážné nepotřebuju! Teď ne!
Jdeme zabíjet.
Kluci jsou nadšeni expozicí historie školy. Je plná zbraní, palné necháváme bez povšimnutí, nemáme k nim munici, chladných zbraní je tu pro malou armádu. Vybíráme si každý, co se mu líbí a hodí. Kluci berou většinou lehké šavle a dlouhé lovecké tesáky. Mé maličkosti učaroval metr dlouhý rovný meč s křížovou záštitou. V jeho jednoduchosti a prostotě je krása. Nesu ho v ruce, nemám totiž kam ho zavěsit.
Jsme vyzbrojeni.
Když ze stínů vyskočil polozměněný člověk, podle malé postavy asi jeden z nebohých žáků, vrhli jsme se na něj jako hyeny. Překvapení mu nevyšlo. Rozsekali jsme ho na kusy, než nám stačil způsobit jakoukoliv újmu. Pak jsem to stále se škubající tělo polil alkoholem z jedné láhve, zapálil a ještě na něj strhl velmi proschlé regály s prastarými knihami.
Miluji oheň.
Moje mysl se opět odpoutala od těla a vznášela se někde nahoře. Svaly byly napjaté k prasknutí, šlachy jako provazy. Staří Skandinávci tomuto stavu říkali „berserk“. Procházíme po chodbách, mezi regály, učebnami, kancelářemi. Všude prach, knihy a mrtvolný zápach. Hudba nám zní v uších. Je stále silnější. Blížíme se k něčemu, co zřejmě bylo kaplí. Těžké okované dveře s čerstvě vyrytým obráceným křížem. Poskakujeme, máváme meči a šavlemi, bojujeme se stínovými protivníky. Vstoupila mezi nás rozjařenost. Taková, která přichází před smrtí.
Dveře s obráceným křížem.
Kopnutím je otevírám.
Znesvěcená kaple. Snažím se nevnímat satanistické symboly krví načmárané na zdi, ostatky obětovaných, zapovídám svým smyslům zachycovat tu hrůzu. Snažím se soustředit – koncentrovat na jámu v podlaze. Zubatý otvor, který pozvolna vede do neznáma. Fascinuje mne chlapecká botka hned vedle díry. Hnědá kůže a podrážka ze surové gumy, moderní záležitost. Její majitel odešel dolů, nebo se tady válí všude okolo? Nemám cit v prstech, které svírají meč.
Půjdeme dolů.
Probral jsem se hluboko pod zemí. Podařilo se mi zase se zmocnit vlády nad tělem. Kluci pochodovali úzkou chodbou stále hlouběji a hlouběji, jako nemyslící stroje. Touha po zabíjení a po smrti je pohltila. Chodba je vyhloubená do žuly za pomoci nepříliš sofistikovaných nástrojů, ani léta nedokázala zakrýt neprofesionalitu razičů. Stěny, strop i podlaha jsou hrbolaté, plné výstupků a zářezů, jde se obtížně. Chodba vede v poměrně ostrém úhlu dolů, je třeba brzdit, každé zakopnutí by se mohlo rychle proměnit v nekontrolovatelný pád. Okolí osvětluje nejen věrná petrolejka, ale i jedna z elektrických lamp. Mám dojem, že kdybychom vše zhasli, stejně bychom viděli okolo sebe, stěny totiž světélkují. Nějaká zvláštní hornina? Vždyť to vypadá jako obyčejná žula, tedy ne že bych byl nějaký geolog. Možná je na kameni nějaký druh světélkujícího mechu, houby?
Kdo ví? Ale to myslím zrovna teď není to nejdůležitější.
Už mi to myslí trochu lépe, připadám si vnímavější. Okolí má nepříjemně ostré obrysy. Zbystřil se mi sluch i čich. Cítím svrbění vzadu na krku. Kluci pořád pochodují jako stroje. Já trochu zaostávám; vím, že se něco stane. Vím to! Už mne obklopuje stále houstnoucí šero, skupinka mladíků se mi vzdaluje, budu si muset pospíšit, nebo mi utečou! I když tady nejsou řádné křižovatky, tunel je jen jeden, ač křivolaký. Světlo mizí za rohem či výstupkem.
Jsem sám ve tmě.
V kapse sice mám druhou elektrickou svítilnu, ale něco mi říká, že tam klidně může zůstat. Alespoň prozatím.
Musím si pospíšit.
Nebo možná…
Ze tmy vpředu je slyšet výkřiky, nelidský jekot a zařinčení zbraní. Ty kluky někdo napadl! Musím jim jít na pomoc! Zastavil jsem se. Musím se uklidnit, musím tam jít s klidnou hlavou, nenechat se zabít, nepadnout do stejné pasti jako oni. Po hmatu jsem zkontroloval pistoli, vypadá, že všechno je v pořádku. Zamrazilo mne v zádech. Bylo to, jako kdyby mi ledový červ sklouzl podél páteře. Naježily se mi všechny vlasy i chlupy na těle.
Otočil jsem se.
Bylo tam asi pět párů šarlatových očí. Zíraly na mne z bezprostřední blízkosti. Hořely v nich plameny pekel.
Zvedl jsem pistoli a začal pálit.
O třicet vteřin později už nesvítily ani jedny oči, na zemi se válelo pět šupinatých těl v křečích. Umírají? Slyším, jak jejich končetiny a ocasy a chapadla narážejí do stěn. Pálí mne zranění na obličeji, pálí jako čert, cítím krev, jak se valí po krku a vsakuje se do límce bundy. To zranění je hluboké, příliš hluboké.
Musím pokračovat.
Zastrkávám pistoli s novým zásobníkem do kapsy a beru si elektrickou svítilnu. Otáčím se k umírajícím zády, nechci je vidět, stačí zvuky, které vydávají. Kde jsou kluci? Kužel elektrického světla prořezává temnotu jako chirurgický skalpel, od nepravidelností ve stěnách, stropu a podlahy odskakují protáhlé stíny.
Přicházím na místo bojiště.
Všude po stěnách je nějaká tmavá substance, pod nohama švihají v posledních záchvěvech předsmrtných křečí chapadla přeměněných, mezi nimiž nehybně leží těla mých společníků. Prodali své mladé životy draze. Sbírám od nich nerozbité zápalné láhve, všechny se budou hodit, svlékám si prokrvácenou bundu a vyrábím si z ní jakýsi vak na láhve. Bojovali jste statečně. A umřeli.
Jsem sám.
Cesta se zdála být nekonečná. Každou chvíli jsem se otáčel a pátral po případných pronásledovatelích, s děsem čekal na ledového červa u páteře. V jedné ruce svítilnu a v druhé vak s láhvemi, do něhož jsem zamotal meč. Nořím se hlouběji a hlouběji. Teď musím být už hluboko pod úrovní hrany propasti, na jejímž okraji byl klášter vystavěn. Chodba se zřejmě stáčí do hlubin země v nepravidelné spirále. Před očima se mi míhají stíny uplynulého života. Tady odtud se nemám šanci dostat, nikdy, budu mít hluboký hrob. Uvažuji o malichernostech, které se staly před dlouhými a dlouhými lety, banální skutky a drobné útržky, které skoro už ani nedovedu zařadit.
Jsem klidný. Jako kdyby mi někdo vyměnil krev za pomalu tekoucí led. Cítím ve spáncích pravidelný tlukot svého srdce. Procvičuji paměť, musím to jediné zaklínadlo, co umím a které za něco stojí, zvládnout bez chyby.
Co je tam hluboko pode mnou?
Co se tam skrývá?
Tunel skončil náhle, uprostřed nádechu, uprostřed úderu srdce, uprostřed myšlenky. Hned za zatáčkou se přede mnou otevřela ohromná podzemní sluj s velmi podivnou společností shromážděnou okolo dlouhého a omláceného konferenčního stolu. V čele se vyvaloval Herr Hitler, se samolibým úsměvem na špičaté tváři, zkroucené pařáty rukou rozprostřené na desce stolu. Po jeho pravici seděl ředitel školy, soustředěný na cosi před sebou. Ostatní byli přeměněnci. Nejhorší sebranka zrůd a rouhání, které si lze představit. Nesprávný počet končetin, očí, úst, hlav; orgány venku místo uvnitř, spousty chapadel, makadel a výrůstků s nejasným účelem. Sešlo se tu samo peklo.
Čas zmrzl.
Stojím dvacet kroků od nich.
Čas rozmrzl.
Dívají se na mne.
Čas zmrzl.
Uprostřed stolu je něco, v čem jako pečlivý student historie poznávám legendární Longinovo kopí, na němž měla ulpět krev Spasitele, Ježíše Krista, tedy oni mají jen samotný hrot. Legendární předmět, o němž někteří mágové a kněží tvrdili, že dokáže propůjčovat nesmírnou moc, a jiní, že otevírá dveře do jiných světů.
Čas rozmrzl.
Skupina u stolu vypadá zaraženě. Mé objevení je vyděsilo? Možná ne, ale rozhodně překvapilo. Tahám meč z vaku a vak se zápalnými láhvemi házím na stůl. Volnou rukou vytahuji pistoli.
Čas zmrzl.
Těsně nad deskou stolu visí do pytle svázaná bunda, z níž vypadává jedna láhev s průzračným obsahem a hrdlem ucpaným hadrem. Teď se už jenom soustředit. Herr Hitler i přes zmrzlý čas hadovitým pohybem sahá po kopí. Jeho ruka je pomalá.
Čas rozmrzl.
Láhve dopadly.
Střílím tři rány do batohu. Okolo stolu nastává hemžení chapadel. Pouštím pistoli i meč na zem a křížím ruce. Zaklínadlo!
Vyšlo!
Stůl vybuchuje plameny a řeka ohně pokrývá většinu účastníků bizarní konference jako pestrobarevné pláště.
Shýbám se pro meč a pistoli.
Když znovu stojím rovně, hledím do očí jen trochu doutnajícímu řediteli školy a vidím přes jeho rameno Herr Hitlera, jak prchá do stínů s Longinovým kopím přitisknutým k hrudi. Okolo se potácejí hořící zrůdy, zaměstnané svými osobními požáry. Ředitel se usmívá širokým dravčím úsměvem. Zvedá paže, jako kdyby se vzdával. Konce prstů se prodlužují do podoby drápů, dlaně a předloktí se deformují, stejně tak zbytek paže; ramena se rozšiřují, oblečení praská. Na zádech se rozvíjejí jako špinavý plášť křídla. Skutečná křídla! Jsou vlhká, křídla noční můry, křídla smrtihlava. Čelist se prodlužuje, tesáky se zvětšují, oči žhnou spalujícím šarlatovým žárem. Nos mizí v hlavě.
Tkáně mokvají, boulí se, mění se. Maso se pod kůží převaluje, jako kdyby se vařilo. Meče drápů a dýky zubů.
Nasázel jsem mu do vzdouvajícího se hrudníku zbytek zásobníku. S nevěřícným výrazem ve zvířecí mordě odvrávorá, jeho krev má odpornou nažloutlou barvu.
Bez milosti, bez slitování.
Okolo-pobíhají hořící postavy ostatních příšer, některé leží v posledním tažení na zemi. Apokalyptická scéna, které vévodí hořící konferenční stůl a překocené židle. Máchnutí mečem, ředitel nevěřícně zírá na pahýl levé ruky. Druhé máchnutí mečem a hlava letí kamsi stranou do stínů. Tělo chvíli stojí ve vzpřímené poloze, snaží se dokončit započatou přeměnu. Brzy však padá bez života naznak na nedotvořená křídla.
Nažloutlá krev.
Dobíjím ostatní z konventu, nenechávám naživu ani jediného.
Ještě musím najít Herr Hitlera.
Prchá. Utíká přede mnou hlouběji do hory. Cítím ho před sebou. Nemusím ho vidět, prostě ho cítím, blížím se k němu, brzy ho dostihnu, a alespoň jeden z nás zemře. Svírá mne temnota, na ramenou cítím tíhu tisíců tun kamene. Jak hluboko jsem?
Herr Hitler před chvílí ve zmatku špatně zahnul. Vím, že zahnul do slepé uličky. Teď stojí před neprůchodnou stěnou, trhaně se nadechuje a svírá Longinovo kopí. Je to, jako kdybych ho měl před sebou ve světle silných reflektorů.
„Stůj,“ zaševelil mi povědomý hlas v levém uchu. „Je náš, rozumíš? Náš! Náš!“ V těch hlasech poznávám všechny, všechny ty kluky. Vzduch okolo mne je najednou úplně ledový, cítím, jak mi namrzá dech.
„My na něj máme právo! Jen my!“
Mráz je pryč.
Předběhl mne.
Přidávám do kroku, utíkám, chci toho starého bastarda dostat sám! Mám na to přece také právo! Vpředu slyším křik. Strašný, uširvoucí, šílený křik bolesti a utrpení. Lidský křik. Trvá nekonečně dlouho, rezonuje skálou, jeho ozvěna bude putovat podzemím po staletí.
Utichá.
Jen v dálce je slyšet jeho ozvěna.
Zabili ho?
Jsem na místě.
Před závalem leží schoulené tělo znetvořeného starce. Osvětluje ho hrot Longinova kopí, zabodnutý do stropu chodby. Okolo mrtvého krouží okem téměř neviditelní duchové, útržky mlhy, přízraky. Poklekám k Herr Hitlerovi, je mrtev, zemřel hrůzou. Přesto vstávám a jediným sekem odděluji hlavu od těla. Proč jsem to udělal? Nevím. Možná to byla moje malá osobní pomsta. Odplata za všechno to utrpení.
„Utíkej odtud!“ šeptl mi hlas.
A já utíkal.
Utíkal jsem jako blázen.
Utíkal jsem o život, protože chodba a posléze jeskyně se za mnou hroutily. Stejně tak tunel na povrch. O nekonečnou dobu později jsem vyskočil z okna na stále zmrzlou sněhovou krustu a pokračoval v klopýtavém běhu; zastavil jsem se až snad osm stovek metrů od kláštera a otočil se. Ohromná budova se zachvěla od základů až po poslední věžičku a pak se s hrozným hřměním zřítila do propasti, na jejímž okraji byla vystavěna.
Pak jsem asi omdlel.
