Poutníče, zvěstuj Lakedaimónským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám. Tak tohle je český překlad řeckého textu, který jsem si mohl přečíst na keramické desce, položené na srázu nad čtyřproudou silnicí, která toto památné místo dělí od památníku, postaveného pohříchu na protější straně, aniž by se kdokoli namáhal s vyznačením přechodu. Na památníku lze číst další nápis – Molón labe. Je to Leonidův vzkaz Xerxovi na perskou výzvu, aby se Sparťané vzdali a odevzdali zbraně: „Pojď si pro ně!“
Je neuvěřitelné, jak se to místo za dva a půl tisíce let dokázalo změnit. Odsud jsem kdysi mohl vidět úzký záliv Egejského moře zařezávající se do pevniny. Vedla tudy jen stezka, po níž pastýři běžně hnali dobytek a poutníci procházeli od severu k jihu a zpět.
Moře zmizelo, ustoupilo kamsi k jihu, záliv zanesly nánosy bahna a pomalu se změnil v úrodnou rovinu.
Jen ten pamětní kámen, tolikrát obnovený, hovoří jasnou řečí o hrdinském činu tří set mužů z bájné Sparty.
* * *
V přípravném kurzu nás učili o teorii neurčitosti. Cestuje-li poutník času meandrem, jeho identitu nelze zaznamenat v meandru paralelním. Pokud však paralelní meandr vznikne v okamžiku, kdy se poutník nachází v hlavním proudu, lze očekávat dvojí poutníkovu existenci.
Abych to trochu převedl do srozumitelnější řeči – jestliže osoby žijící v reálném času mohou existovat v obou souběžných meandrech, netýká se to návštěvníků. Já sám jsem do různých meandrů pronikl nejméně třicetkrát, a vždy byla moje osoba jedinečná, i když jsem pak navštívil souběžný meandr. Pokud bych se však nacházel v konkrétní minulosti v okamžiku, kdy čas začne meandrovat, není vyloučena má dvojnásobná existence.
Někdy se tomu také říká Stillmanův zákon; dovolím si jeho znění na tomto místě ocitovat. Není možná násobná existence stejné osoby v jednom meandru. Přestože kauzalita tuto skutečnost připouští, vždy dojde k události, která tuto násobnou existenci znemožní. Myslel jsem si, že je to výmysl, ale praxe mi dokázala pravý opak.
Obecně se mělo za to, že tato teorie, ač matematicky podložená, je v praxi podobně neuskutečnitelná jako výroba antihmoty nebo perpetuum mobile, ale čas běžel svým tempem, vesele si meandroval, a tak najednou došlo k tomu, že jsme tu měli několik stejných poutníků paralelně v obou meandrech.
Strážci MTPI o tomto riziku vědí, a tak se raději pohybují v meandrech než v přímém proudu, který nemeandruje. Ale kromě toho, přes vědecky podložené námitky odborníků MTPI, existuje několik soukromých společností, které rovněž podnikají cesty časem, a jim na nějakém meandru nezáleží.
Již mnohokrát odborníci MTPI prosazovali, aby bylo soukromé podnikání v oblasti času zakázáno, ale zatím marně. Lobbisté komerční sféry měli ostřejší lokty. Takže k tomu jednou muselo dojít.
Ale začalo to úplně jinak, a samozřejmě u toho byl náš přítel Pastor. Těch několik posledních průšvihů mu zavařilo tak, že u MTPI definitivně skončil. To však neznamenalo, že přišel o licenci temponauta, na to byly naše předpisy krátké. A tak si vesele cestoval napříč meandry a časem tam a zpátky, a dokonce mnohem častěji než ve službách MTPI.
Nechal se zaměstnat jako průvodce u časové kanceláře Chronoexpres, která měla občas konflikty se zákonem a na nějaký ten rok či meandr se neohlížela. Občasné průšvihy dokázaly vždy zažehlit tlusté obálky na správných místech.
Vědělo se, že se čeká na pěkný průšvih, a on se také stal.
Náš milý Pastor, průvodce k pohledání, ztratil své čtyři klienty v pružném meandru. Skoro by se dalo říct, že šlápl přímo na Kolzingerův bod.
Otázkou je, zda to vůbec tušil, on totiž byl jeho mozek nastaven jako hrací automat. Zastavil všude tam, kde se do něj sypaly peníze.
To, že se někde ztratili klienti, nebylo pro Pastora nic závažného, protože on to ohlásit nepřišel. Jen poslal z minulosti do své agentury textovku s informací, že neukáznění klienti nedodrželi pravidla, nenacházejí se na smluveném místě, rozptýlili se po okolí a není možné je nalézt. Snad tam ještě něco doplnil o časových vírech, což je takový imaginární pojem, pod nějž lze ukrýt leccos.
Stručně řečeno, Pastor vyvezl čtyři klienty cestovní agentury Chronoexpres k Thermopylám v roce 480 před naším letopočtem. Tehdy tudy, jak je všeobecně známo, táhl perský král Chšájaršá, nebo, chcete-li, Xerxes, aby si podmanil samostatné řecké městské státy. (Přidržel bych se raději řecké transkripce, přece jenom se to lépe vyslovuje.)
Věčně rozhádané řecké poliš se dokázaly v tomto kritickém okamžiku spojit v nevídanou masu odporu a spartský král Leonidas se třemi sty muži postavil perskému náporu v úzkém průsmyku pevnou hráz. Ta sice nakonec neodolala, ale ukázala ostatním, že perskému náporu lze vzdorovat. A tak o rok později narazil král Xerxes na dřevěnou hradbu loďstva u Salaminy tak, jak prorokovala delfská Pýthie.
Tito čtyři klienti měli vymezenou pozorovací zónu vysoko na svahu, asi kilometr od místa, kde si nechal postavit svůj zlatý trůn Xerxes. Byli na tom mnohem lépe než nadutý monarcha, kterému zbyly sice poměrně mladé, ale přece jen obyčejné lidské oči. Moderní poutníci měli k dispozici nejsilnější dalekohledy, a jak jsem se pak měl dovědět, dokonce i monitory, protože Pastor nainstaloval kamery do několika kmenů stromů přímo vedle bojiště.
Jedna z nejkrvavějších bitev té doby v přímém přenosu. Co víc si mohli mohovití klienti lační jakéhokoli vytržení z nudy přát.
A pak – všichni čtyři klienti zmizeli. V reálné chvíli nebylo snadné je nalézt, celý ten prostor byl vlastně bojištěm. Mohli být prostě kdekoliv. Bylo by velmi snadné vrátit se několik hodin zpět a podívat se, jaká příkoří se vlastně účastníkům zájezdu stala, ale to právě Pastor udělat nemohl a ani nesměl. Bylo tu riziko, že přitom potká sám sebe.
Aspoň takhle mi to vysvětlil Arsain, když jsem brblal, že ten pacholek všechno zvorá, já za něj mám tahat kaštany z ohně a navíc jsem za to trestán přísněji než on, čímž jsem narážel na případy alexandrijské knihovny a pompejského amfiteátru. Šéf mi mazal med kolem huby a vysvětloval, že nikdo jiný úkol nezvládne tak dobře jako já, což se dalo přeložit jako: „Všichni už mě s tím poslali do háje a nikdo jiný mi nezbyl, a co víc, jde tam o krk…“
Arsain, to je ředitel sekce pro antický Řím, součásti odboru pro paralyzování škodlivých jevů, a vlastně můj přímý nadřízený. Je mu kolem padesátky a prý také dřív často sedlal chronocykly. Teď je mu milejší práce v kanceláři.
Doufal jsem, že přitom bude častěji využívat mých právnických znalostí, ale on mě zatím honil napříč meandry.
Už jsem toho měl vážně dost. Před časem jsem dostal distanc, běžné práci jsem se věnovat nesměl, seděl jsem tedy doma ve své době a užíval si dvouleté dovolené. A najednou – akce! Samozřejmě taková, ve které šlo o krk.
Pravda, kdyby se mi to podařilo vyřešit, dalo by se hovořit o prominutí zbytku trestu, a tak bych snad mohl dokončit systematický průzkum pergamonské knihovny.
Ale přece jen jsem se musel chvíli zdráhat. Přitom se mi hlavou míhaly zajímavé myšlenky a mezi řečí jsem Arsainovi vysvětlil, jak by se na to dalo jít. A on, že to je skvělý nápad, a že si myslí to samé. Dědek jeden zatracený! Nenapadlo ho nic, a chytá se každého stébla.
„Mám jednu podmínku,“ řekl jsem uštěpačně. Byl jsem totiž v situaci, kdy jsem si mohl klást podmínky.
„Jakoupak?“ nasadil šéf přísný výraz.
„Že pro mne nebude platit čtyřiadvacetihodinový limit. Jedu na záchrannou akci, to nebude žádná vyjížďka. A navíc budu ve válečné zóně.“
Arsain pokrčil rameny.
„S tím čtyřiadvacetihodinovým limitem to zatím nebude tak horké, Trentone. Ukázalo se, že je nepraktický a došlo zatím ke třem nehodám. Je tedy pozastaven. Platí půlhodina, v kritických situacích jedna minuta.“
Být to o pár týdnů dřív, tak bych ho na místě zabil. Kvůli tomuhle předpisu si na mně málem pochutnalo pyroklastické mračno!
Nakonec jsem mávl rukou a byl rád, že mohu cestovat podle svého.
Nakonec jsem šéfovi kývl na všechno.
Obstaral jsem si zánovní oděv řeckého pastýře pátého století před naším letopočtem, vyzbrojil se tornou s plackami a sýrem, k tomu jsem přidal malý měch s vodou a už jsem si to drandil zpátky v čase o dobrých dva a půl tisíce let.
* * *
Bylo časně ráno, den po bitvě u Thermopyl. Nejlepší doba, kdy je dobré vynořit se z Maragonu v oblasti, kde hrozí akutní setkání s lidmi.
Tentokrát jsem přijel velkým šestimístným chronocyklem, protože bylo potřeba nalezené turisty naložit a odvézt zpátky. Řídil jsem tak velkou káru poprvé a nebylo to to pravé ořechové.
Byl jsem zvyklý se trefit na vteřinu přesně, a tenhle vehikl mi naznačil, že půlhodina žádná míra. Po návratu si to s mechaniky pěkně vyříkám od plic.
Z výšky jsem zjistil, že malá mýtinka je prázdná. Přistál jsem, vystoupil a odeslal stroj na parkoviště v Maragonu. Kdykoli jsem jej mohl k sobě přivolat, ale rozhodně nebylo moudré nechávat jej zde v olivovém sadu.
Je nanejvýš pravděpodobné, že tohle je právě to místo, kde se vylodil Pastor se svými klienty. Nasvědčovalo tomu malé ohniště a zbytky hliníkového nádobí, které rozhodně nebylo produktem místních kovodělníků. O kus dál jsem našel potrhaný bedekr, průvodce divokým Řeckem pátého století.
Jaká neodpovědnost! Nechávat tady předměty, které sem zjevně nepatří! Vždyť pravidla pro turisty jasně říkají – vezeš-li s sebou něco, nesmí to v minulosti zůstat, a pokud je tu nebezpečí, že by to v minulosti zůstalo, nesmí se tomu nikdo z domorodců divit. Takže s sebou měli mít hliněnou keramiku a bedekry na papyrových svitcích.
Pravda, zdálo se, že tady jen nestačili uklidit, ale s nepříjemností se přece musí počítat!
Byl jsem na místě.
Kromě toho zde byly neklamné stopy zápasu. Vida, pan Pastor nám leccos zatajil. Jeho klienti se totiž neztratili jen tak, vlastní neopatrností, prostě je tady objevil předvoj některé z bojujících stran a jako o podezřelé osoby se o ně logicky začal zajímat. A pan Pastor, místo aby se s celou výpravou okamžitě stáhl do Maragonu, jednoduše utekl a nechal své klienty, ať si poradí, jak umějí. A pak nám jen oznámil, že se klienti ztratili, a tím to pro něj skončilo.
Anebo, co je ještě horší, je tady prostě nechal samotné a někde si létal za svými melouchy. Je ostatně pověstný tím, že po každé takové cestě jeho konto v bance naroste o hezkých pár tisíc dolarů, a nikdo na něj nemůže, protože pan Pastor všechno daní přesně podle zákona.
Tak tady toho moc nenajdu, říkám si, a chodím po tom místě zkázy tam a zpátky a zkouším si všímat detailů. Ale ten hlavní, ten vidím hned. Nikde ani stopa krve, k žádnému zápasu nedošlo. Nikde také neleží žádná mrtvola. Tady plechovka od konzervy, vida, dušené hovězí, tamhle dva plastikové talíře, plastové nádobí. Tohle tady nesmí zůstat, to je mi jasné, měl bych to posbírat a vzít s sebou, ale myslím, že to počká.
Nezůstalo tu jinak skoro nic, a určitě měli dost materiálu. Vsadím se, že s sebou vezli skládací stolky i židličky, nějaký ten stan, plynový vařič, chladničku. Každý měl spousty osobních věcí, tedy kufry, náhradní prádlo, kosmetiku, a také fotoaparáty, dalekohledy, kamery. Nic z toho tu nezbylo.
Hrom aby bacil do toho komerčního cestování! Jak tohle budeme žehlit?
Stop je tady nepočítaně. Tudy prošla celá armáda.
Vše nasvědčuje tomu, že naši milou turistickou výpravu zajali Peršané. Snad nehrozí, že by je chtěli zabít, ty zvláštní lidi v pitvorném oblečení, ale v nejlepším případě se hodí prodat je do otroctví. Záleží na tom, co je to za turisty, jak se dovedou ve starověku chovat, jak jsou jazykově vybaveni.
Kdo vlastně může vyjíždět na podobné výpravy? Nejsou právě levné. Nějací snobové nebo zbohatlíci, kteří opravdu nevědí, co s časem a penězi. Tak ti jsou ztraceni. Ale cestují také opravdoví znalci, ti, co se zajímají o dějiny, takoví by se mohli v místních poměrech orientovat. Ale málokdo se vyzná v perských dějinách, jen největší specialisté, odborníků na Řecko by se našlo víc.
Ale z vlastních zkušeností mohu potvrdit, jak daleko má šedá teorie k zelenému stromu praxe. Jak dlouho jsem se musel aklimatizovat jako přístavní dělník, číšník, pastevec, poslíček, než jsem pochopil, že svět starověku má s tím naším společného asi tak jen to, že se dýchá stejný vzduch, a někdy i o tom člověk pochybuje.
V průsmyku by už měl být klid, ani mě tam nic neláká. Hory mrtvých těl, to není nic, na co bych byl zvědav.
Ale obří armáda tudy neprojde za pár hodin. Pokud teprve včera udolali Peršané těch tři sta statečných, o kus dál by měla táhnout perská vojska k jihu.
Nehne se tam ani slámka.
Krajem se šíří páchnoucí dým, pochází zjevně z pohřebních hranic. Že by se sem odvážili Řekové hned druhý den po bitvě? Narazili by jen na táhnoucí perské vojsko. Ti si s mrtvými Sparťany moc starostí jistě nedělali, nepochybuji, že je naházeli do moře. Znamená to, že své vlastní mrtvé teď spalují Peršané, vždyť Leonidas mezi nimi napáchal pěkný masakr.
A nakonec je všechno jinak. Stačí přestat myslet a začít se dívat.
Průsmyk drželi, den po bitvě – Sparťané.
* * *
Tak, Trentone, zbystři pozornost, tohle je drobný zvrat. Pružný meandr jako provaz, čerstvý jako raný salát, a navíc pěkně zauzlený. Letěl jsem na rutinní cestu, myslel jsem, že stačí vyzvednout ty čtyři zatoulance a čerta se starat o Pastora. Jenže v bitvě u Thermopyl vítězí Leonidas. Copak asi dělají Peršané?
Možná zítra zaútočí znovu, a pak zase znovu, což by byl pochod hlavou proti zdi.
Nebo se stáhnou, vidí, že po souši neprojdou. Patrně se nalodí a v několika vlnách se přepraví směrem k Atice, kde je čeká dřevěná hradba u Salaminy, nebo prázdné pláže. Víme z historie, že byly potřeba dvě bitvy, aby Xerxes ustoupil od svého přání dobýt Řecko. Tak odbojnou zemi by těžko zvládal, o tom ho Řekové přesvědčili, a navíc patrně neměl v Persepoli právě nejklidnější zázemí.
Ale teď nejde o to, co udělají Peršané, jde o to, co udělám já.
Musím najít tu zatoulanou čtveřici, která se vůbec neztratila, to už je jasné, jen poslušně čekala na místě podle pokynů svého velmi spolehlivého průvodce.
A pak jsem něco zaslechl. Nějaké šustění.
Mívám s sebou na cestách jen nůž, žádné jiné zbraně. Do válečných konfliktů se nesmím motat. Leda s požehnáním MTPI, které samozřejmě nemám. Je to jen rutinní průzkumná cesta…
Nebyl jsem připraven, že se tady setkám s vojáky. Ale kdo jiný by teď volil v tak napjaté době takovou neschůdnou cestu?
V mžiku jsem zmizel z volného prostranství. Ještě jim ukážu, jak se umím maskovat.
Zbytečně se plaším. Teď jen musím udělat něco, abych nepoplašil tu nevinnou bytost, která se objevila na místě, kde se před nedávnem přehnala bitva.
Měla na sobě kombinézu, jakou půjčuje svým klientům cestovní kancelář Chronoexpres, je to tedy jedna z klientek, tedy jedna z těch, po nichž tady pátrám.
Že by dokázali utéct té mase těžkooděnců?
Stála tady docela nevinně, útlá, subtilní, nebylo jí víc než pětadvacet, a docela bezradná, někde ztratila kuklu, světlé vlasy jí v dlouhých pramenech stékaly na záda, hezkou tvářičku však měla ušpiněnou a jak se zdá, také uplakanou.
Tak jsem vylezl z křoví.
Dala se na útěk, ale na to jsem byl připraven. Stačily dva kroky a chytil jsem ji za ruku. Zmítala se jako had a chtěla kousat, ale když slyšela angličtinu, po takových třiceti vteřinách pochopila, že nejsem žádný Peršan ani Sparťan, a celý ten zuřivý odpor vzdala.
„Vy jste…,“ řekla, když se otočila, ale zbytek věty jí zůstal v ústech, patrně si myslela, že je to někdo jiný, a byla překvapena, když spatřila cizího člověka.
„Já myslela, že…“
„Ostatní jsou pryč,“ povídám. „Jsem agent MTPI a mám pověření vás odsud dostat.“ Pak jsem se představil plným jménem se všemi hodnostmi, nevím proč, snad jsem se chtěl chlubit. Velký dojem to na ni neudělalo. Snad doopravdy ani nevěděla, co to je MTPI.
A tak mi vyčetla, že jsme je tady nechali na pospas těm barbarům, a že si to zodpovíme, protože její přátelé jsou zajati a raněni a možná jsou mrtví, a že jim vojáci ukradli všechny osobní věci, a že měla vypůjčeno drahé záznamové zařízení, které také budeme muset zaplatit, a vůbec bylo jasné, že nějaká cestovní agentura a nějaká organizace, která hlídá časové zákruty, jí splývá v jedno, až se nakonec rozbrečela, a ležela mi tři minuty na rameni.
A tak jsem ji nechal, protože teď z ní stejně nemohlo vypadnout rozumné slovo, jen bylo třeba hlídat, jestli se opravdu neblíží nějaký ten Sparťan nebo Peršan. Ten by asi žádné vysvětlení nežádal.
A pak jsme odtamtud zmizeli, protože tohle místo bylo moc na ráně. Odvedl jsem ji výš do hor, až na opačnou stranu hřebene, doslova jsem ji táhl, a ona se moc nevzpírala.
A tam konečně, v zapadajícím slunci, u malého ohníčku s vroucí vodou na čaj, začala komunikovat přijatelnějším způsobem.
Jmenovala se Patricie, ale směl jsem jí říkat Pat. Byla asistentkou profesora Svedberga, a doprovázela ho na tuto výpravu. Profesor Svedberg byl známý historik, a jak se zdálo, chtěl si mnohé ověřit osobním pozorováním. Asistentku na této cestě rozhodně nepotřeboval, ale nekomentoval jsem to.
Děvče však mělo vzdělání v oboru, nebyla to tedy jen taková náhodná známost.
Říkala mi, že jsou tady od rána, průvodce je přivezl na místo přesně ve stanovený čas, kdy začínala rozhodující bitva. Bylo to vynikající místo na pozorování. Dalekohledem dokonce mohla spatřit tvář samotného Xerxa, který seděl na pozlaceném trůnu. Jak se vyjádřila, nebyl to žádný krasavec, spíš takový vyjukaný mladík, ale z očí mu vyčetla krutost. Těžko říct, jak lze z očí vyčíst krutost. Kdo ví, zda tady nebylo přání právě otcem myšlenky, ale nechal jsem ji mluvit, časem se dostane i k podstatnému.
Profesor Svedberg byl tak nějak nespokojen s průběhem bitvy. Tvrdil, že v tuto hodinu už měly skupiny Nesmrtelných vpadnout králi Leonidovi a jeho třem stovkám mužů do zad. Ale zatím Sparťané stále drželi ten úzký průchod a dorážející Peršané se buď vršili na hromady padlých, nebo jejich těla padala ze strmého svahu do moře.
Profesor Svedberg se během bitvy vyjádřil pohrdavě o Hérodotovi a dalších dokumentaristech, kteří své reportáže přibližovali spíš bulváru než popisu historických faktů.
Další spolucestující, korpulentní dáma v letech, která si nechala říkat madam a jmenovala se Ester Wallmanová, byla unesena tím, co jí dalekohled ukazoval. Byla chvílemi úplně v transu. Hulákala na celé kolo, až ji museli mírnit: „Zabij ho! Propíchni ho! Na co čekáš? To byla rána! Ještě! Ještě!“
Bylo zřejmé, že Pat je otřesena snad mnohem více tím, co musela vyslechnout od té dámy, než co viděla.
Paní Wallmanová tu byla s manželem, ale ten její chlap, to prý byl takový pokřivený mužík, vedle ní doslova věchýtek, který se jen občas zmohl na otázky: „Nechybí ti něco, Ester? Je ti dobře, Ester? Nechceš sklenici čaje, Ester?“
Ester nechtěla nic, Ester chtěla krev. A měla ji mít.
Tak jsem postupně poznal, alespoň virtuálně, celou čtveřici.
Jen to, co udělal Pastor, mi nebylo příliš jasné.
„A co váš průvodce, co ten přitom dělal?“ ptám se.
„Nechal nás na místě, říkal, že se musí vrátit ještě pro druhou skupinu,“ pokrčila rameny.
„A vrátil se?“
Zavrtěla hlavou.
„Už jsme ho neviděli.“
Bylo to divné. Pokud Pastor letěl za nějakým melouchem, a to bylo víc než pravděpodobné, mohl se vrátit za několik minut, ale on je tam nechal celé odpoledne. Ale o Pastora teď nešlo, chtěl jsem vědět, kam zmizeli ostatní tři klienti.
„Najednou tam byli vojáci, těžkooděnci, hoplité,“ říkala Patricie. „Bylo jich plno, nevíme, odkud se tam vzali. Mířili na nás oštěpy. Slyšela jsem profesora Svedberga, jak se jim snaží něco vysvětlit, umí docela dobře starou řečtinu, ale oni hulákali, že jsme všichni zajatci a ať se nevzpouzíme, že musíme jít s nimi. Proti tomu jsme neměli co namítat, poslechli jsme.“
Hrome, ten Pastor je ničema. Měl přece zřídit kolem takové skupiny ochranné pole! Hned jsem se dověděl, proč to neudělal.
Profesor Svedberg ho požádal, aby jim umožnil volnost pohybu, v ochranné zóně by byli jako sevřeni a museli by v ní zůstat, a on chtěl vystoupit na lepší stanoviště, a Pastor mávl rukou se slovy, že bude stejně hned zpátky, a pole považoval za zbytečné.
„A jak to, že jste Sparťanům unikla?“ divil jsem se.
„Smekla se mi noha a zřítila jsem se ze srázu, aspoň si myslím, že to tak bylo. Ale byla tam taková mela, že mě někdo mohl srazit. Probudila jsem se až za několik hodin, ležela jsem asi o dvacet metrů níž pod tou planinkou. Asi mě nechali být, protože co by dělali se ženskou, nebo si mysleli, že jsem mrtvá. Ale ostatní“ pokrčila rameny.
„Půjdu se po nich podívat,“ řekl jsem.
„Ne, nesmíte mě tady nechat,“ vyděsila se.
„Nebojte, nezůstanete sama.“
Zavolal jsem si chronocykl a odcestoval jsem s ní o čtyři dny zpátky a přistál jsem na místě, kde stála malá chatrč. Byli to pastevci, nedaleko měli velká stáda ovcí.
Rozhodně bylo lepší se přidat k usedlíkům té doby, než se nechat překvapit podobně, jako to dopustil Pastor.
„Tady jsme v bezpečí, k bitvě dojde až za čtyři dny,“ povídám. „K průsmyku to je asi dvacet kilometrů, sem žádný voják nezabrousí, ti mají jiné starosti,“ povídám.
A vydal jsem se k salaši, abych se seznámil s těmi, kdo si tady v potu tváře vydělávali na denní chléb. To už jsem byl oblečen jako středně zámožný Řek té doby a chtěl jsem se, jako obvykle, vydávat za cizince z tajemné země Hibernie.
„Vítej, Trentine,“ zarazilo mne oslovení stařešiny rodu.
Dalo mi dost práce zachovat duchapřítomnost. Naštěstí si ten prošedivělý muž nevšiml mého zaváhání.
„To je ta dívka, o které jsi hovořil?“ ptal se, ale byla to otázka řečnická. „Je skutečně velmi krásná, tak jak jsi říkal.“
Mlčky jsem přikývl. Dokud má snahu mluvit on, ať mluví, pak je menší riziko, že se dopustím chyby.
Určitě jsem už u těch pastevců byl. Ve skutečnosti teprve budu, ale to oni netuší a vlastně ani nemohou tušit.
„Kdy přivedeš ostatní?“
„Později,“ odtušil jsem. Odpověděl jsem neutrálně. Děd má na mysli asi ostatní tři návštěvníky. Tady snad nelžu, snad je sem skutečně přivedu a pak odsud odcestujeme zpět do budoucnosti.
Bez nějakých výhrad nám poskytli nocleh.
Hovořil jsem s nimi a dalo mi dost práce to zvládnout, protože jsem nikoho neznal jménem.
Tak jsem se dověděl, že starý muž se jmenuje Lémnios a se svými čtyřmi syny se tady stará o několik stovek ovcí. Říkal mi i jejich jména, a snažil jsem se si je zapamatovat, z nich mi však utkvělo v hlavě jen jediné – Efialtés.
Byl čas na odpočinek, ostatně pro mne to byl klid před bouří. Jednoho klienta jsem měl v suchu, musel jsem ještě vytáhnout z toho průšvihu další tři. A kdyby náhodou polapili Pastora, tak ten ať se o sebe postará už sám.
Pastýři dobře věděli, že se v průsmyku schyluje k bitvě, ale byli si vědomi toho, že hřeben Kallidromu jim poskytuje dostatečné bezpečí.
„Proč by se perská vojska škrábala do hor a útočila na jednu salaš?“ mudroval jakýsi mladík jménem Efialtés. Opékal na ohni skopové a pozval nás na malou hostinu.
„Nenechávejte mě tady,“ řekla ráno vyděšená Patricie, když viděla, že se chystám pryč.
„Nebojte se, vrátím se do pěti minut,“ a to jsem nelhal. Jen jsem si potřeboval odskočit na bojiště, ale vrátit jsem se mohl prakticky kdykoli. Předpisy mi určovaly minimální odstup jedné minuty, to proto, abych nepotkal sám sebe, ale já dával přednost těm pěti minutám.
* * *
Našel jsem je v táboře krále Leonida. Spolu asi s padesátkou perských zajatců, kteří byli v různém stadiu mezi životem a smrtí. Byli to ti zbabělci, kteří se rozlíceným Sparťanům vzdali, nebo ti, kteří prostě nemohli bojovat, a nějak se stalo, že je běsnící Sparťané nechali naživu.
Mohl bych je odsud odvést pryč, pravda, ale o to tu teď vlastně nešlo. Důležitější otázkou bylo, co se stane s historií. Jaký bude výsledek řecko-perských válek? Není právě tohle vítězství Sparťanů vítězstvím Pyrrhovým?
A vůbec, jak k tomu došlo, že zvítězili Sparťané? Trentone, vylov z hlavy průběh bitvy. Jak to mělo být? Leonidas a jeho muži statečně odolávají přesile a Xerxovi Nesmrtelní se ukázali být pěkně smrtelnými, a skutečně by asi odolali, kdyby se nenašel jistý pastýř a za mrzký peníz zrady neukázal Peršanům horské stezky. Ti tak mohli vpadnout statečným obráncům do zad.
Co se stalo s tím pastýřem, proč se neukázal? A pokud se ukázal, proč tedy Peršané neprošli?
Jak že se jmenoval?
Efialtés?
Ale to jméno… Ovšem, včera nám nabízel opečené maso, musel to být on.
Co se vlastně přihodilo? Zdá se, že nějaký neznámý vliv zabránil Efialtovi dokonat tu hanebnou zradu! Ale tím také změnil dějiny a vytvořil Kolzingerův bod!
Teď jsem leccos pochopil.
„Co tu chceš, dědku?“ obořil se na mne strážce. Inu, civilista uprostřed vojenského ležení musel být přinejmenším nápadný. Zatím si mne nevšímali, měli dost starostí s pohřebními hranicemi.
„Koupím pár otroků,“ odvětil jsem rozhodně.
„Tak to musíš támhle,“ ukázal mi hoplit na jeden ze stanů.
Už tam přešlapoval jeden obchodník s otroky. Vypasený, tučný, a napůl opilý. Parendos se jmenoval ten nechutný chlapík páchnoucí cibulí.
Řekové neuzavírají obchody na počkání, to jsem dobře věděl. A když viděli můj šat, tušili dobrý obchod. Pozvání na pohár vína jsem odmítnout nemohl.
Bylo to stejné handrkování, jako když si zajdete na trh v Káhiře. Měl jsem zájem o tři zajatce, ale ukázalo se, že je to beznadějné. Měl jsem s sebou málo hotovosti, nikdy mě nenapadlo, že budu muset vykupovat nějaké lidi z otroctví. A platební karty Sparťané nebrali.
O násilí tady nemohla být řeč. K tomu jsem směl sáhnout až v poslední chvíli, a to až tehdy, nasměruje-li si to tento meandr k slepému ramenu.
Byl jsem teď mezi dvěma mlýnskými kameny. Samozřejmě jsem nesměl nechat klienty kanceláře Chronoexpres zahynout, a také jsem je nesměl zachránit násilím. V obou případech – kázeňský trest. A já jsem vlastně v podmínce, že…
Tak mě napadlo, jestli na mne tuhle past nenastrojili Pastor s Arsainem, aby se mě definitivně zbavili, to snad proto, že oba v těch čachrech jedou společně…
Dva talenty stříbra chtěli Sparťané za všechny tři zajatce. A jak je vychvalovali!
Měl jsem tak třetinu té částky, a dolů se mi to už srazit nepodařilo. Tak jsme si obchod odsouhlasili a jdeme k té ohradě, kde byli zajatci zavřeni, a já povídám, že jim zatím dám třetinu a odvedu si jen jednoho, a pro další pošlu své otroky s příslušným obnosem, ale to byl hned oheň na střeše.
Tady jsem udělal chybu, protože jsem jako prvního chtěl profesora Svedberga. Ostatně vypadal nejvíc zbědovaně.
Hned byl oheň na střeše, protože Svedberg prý stojí víc. Ptám se proč, a oni na to, že to je učený otrok, který na trhu na ostrově Délu hodně vynese. Ptal jsem se, kolik stojí, a oni, že tři talenty, a to už jsem měl těch spartských obchodníků dost. Svedberg a dva otroci navíc stojí dva talenty, Svedberg samotný tři talenty.
Trochu mi to zašrotovalo v hlavě a na oko jsem souhlasil, s tím, že tedy zbývající dva otroci jsou zadarmo a mohu si je tedy hned odvést, aniž bych zaplatil cokoli, ale to už se oba obchodníci proměnili v trhovce, tatam byla jejich lakonická mluva a mé logické argumenty prostě nebrali, nakonec jsem to usmlouval na jeden talent za Wallmana a jeho manželku. Profesor, vzácný to kus, musí tedy počkat.
V ohradě pro otroky jsem našel jenom Wallmana, což mě moc nepovzbudilo. Na otázku, kde je ta žena, mě odvedli k sousednímu stanu, že prý když chvíli počkám, že si ji mohu vyzvednout. Poodhalil jsem to, co Sparťané považovali za stanové plátno, a spatřil jsem scénu z nejhoršího pornografického filmu.
Počet vojáků, kteří stáli ve frontě, se přibližoval desítce. Původně jsem se domníval, že jde o znásilnění, ale dostalo se mi ujištění, jež potvrdila svým chováním i samotná paní Wallmanová, že tady jde o prosté krácení dlouhé chvíle, a to ze studijních důvodů.
Tak jsem tam paní Wallmanovou nechal a odešel jenom s jejím manželem, který, chudák, snad ani o ničem nevěděl, a pořád se mne ptal, jak to bude s tím jeho poupátkem a jestli se jí tam něco zlého nestane.
Odvezl jsem pana Wallmana k naší salaši. Vrátil jsem se na to místo až druhý den, abych neriskoval, že potkám sám sebe. Byl jsem dost znechucen a nebylo mi do řeči. Uvažoval jsem, jak z té šlamastyky vytáhnout profesora Svedberga a jak zařídit, aby Sparťané utrpěli porážku v souladu s historickou realitou.
Patricie a Wallman se jen pozdravili a dělali, že se neznají; ty dva páry, které cestovaly s Pastorem, si asi do oka moc nepadly.
A tu jsem zjistil, že se něco stalo.
Konečně něco podstatného, co se stát nemělo. Snad jsme na to měli mít vliv i my, návštěvníci, naše přítomnost mohla skutečně zbortit dějiny. Vybral jsem totiž jedinou salaš v okolí, kterou jsem vybrat neměl.
Zabili Efialta.
Ovšem, sami pastýři. Efialtés se totiž netajil tím, co chce udělat. Jazyk mu rozvázalo víno, které přinesl slečně Patricii v jakési klamné naději, že by mu ta exotická kráska mohla být po vůli. Když ho odmítla, opil se sám, a pak začal vykřikovat divná hesla.
Sám vlastní otec Lémnios do něj zabořil dýku.
Třikrát jej ještě proklel.
„Než takového syna, to radši hodím jeho tělo supům. Ani mu nevložím obol do úst, ať jeho zrádcovské duše bloudí tartarem a nikdy se nepřeplaví přes řeku Styx.“
A Peršanům tedy chyběl zrádce a neměli kudy obejít Leonidovy pozice.
Patricie plakala. Pak se mi se slzami v očích přiznala, že to vlastně zavinila ona. Efialtés se opil a myslel si, že si s ní může snadno zašpásovat. Když zjistil, že ani náhodou, začal s ní zápasit a říkal jí, ať se nebrání, protože zítra on sám přivede Peršany a nechá z ní udělat svou otrokyni. Ukazovala mi šrám, který jí udělal na těle, byl prý úplně nepříčetný a svůj plán vyžvanil i ostatním, kteří se přišli podívat, cože se to tu děje. A Lémnios, když slyšel, co jeho syn říká, pochopil, co se má zítra stát, a prohlásil, že radši nebude mít žádného syna, než aby si na něj lidé ukazovali jako na otce podlého zrádce. A pak to prý udělal, před očima všech.
A já pochopil, že právě tady se nám bezděčně podařilo vytvořit Kolzingerův bod. Teprve příchod poutníků zvrátil standardní chod dějin. Kdyby tu nebyla Patricie, neměl by Efialtés zbytečné erotické choutky. A protože děvče se z pochopitelných důvodů nechtělo nechat znásilnit, dozvěděli se ostatní, jaké vlastně měl ten lehkomyslník záměry. A jeho vlastní otec měl takový smysl pro čest, jaký se už v moderní době nevidí.
Proč jen jsem neukryl Patricii někde o stovku let dál, proč jsem ji nechal tady, v době klíčové pro vznik nového meandru? Bylo to jen a jen z pohodlí, vždyť já mohl děvče pokojně odvézt domů a vrátit se pro ostatní.
To jsem zavinil svou pýchou, jinak to nelze říct, chtěl jsem se vrátit zpět se všemi čtyřmi a pokořit Pastora, ukázat ho všem jako neschopného hejska.
Stařec Lémnios tu nebyl, prý odešel rozjímat kamsi do lesa. Bál jsem se nejhoršího; tušil jsem, že už se nevrátí. Ale jeho osoba není pro dějiny důležitá. Klíčovou osobou byl Efialtés.
Nemohl jsem se vrátit o pár hodin zpět a zabránit tomu, co chtěl Efialtés udělat. To bych zauzlil několik meandrů do sebe, nemluvě o tom, že tok času by mi stejně nic takového nedovolil. Příliš mnoho paradoxů v tak krátkých intervalech by nikdy nikdo nerozmotal.
Opravdu jsem v tom byl až po uši a cesta z toho průšvihu už byla jen jediná. Efialtés musí ožít.
Teď už je jedno, jestli nechám Svedberga a hříšnou paní Wallmanovou ve spartském táboře, teď je třeba zařídit věci jinak.
Slíbil jsem pastevcům, že se vrátím, ale věděl jsem, že ten slib nemusím dodržet. Začíná hra s ohněm a hlavním hrdinou bych tady měl být já.
* * *
Vstoupil jsem do světa starověké Hellady jeden měsíc před příchodem Peršanů, tedy s dostatečným časovým odstupem, abych se aklimatizoval, připravil si půdu a seznámil se s terénem.
Chronocykl jsem odeslal do Maragonu, tentokrát by tam měl parkovat přece jen o něco déle. Už jsem věděl, kam půjdu a proč mě tedy pastevci znali.
Stanul jsem před stejnou salaší ještě v době, kdy o chystaném perském vpádu v Řecku věděli jen zasvěcení. Pastevci mě přivítali jako každého poutníka, tedy s otevřenou náručí, neptali se, kdo jsem a odkud přicházím, ale připravili mi skromné pohoštění, protože na lepší neměli.
Byl jsem přece jejich hostem, a bez rozpaků se smířili s tím zvláštním rozmarem, že jim chci pomáhat a nic za to nebudu chtít, a tak mi nedalo moc práce se spřátelit s Efialtem, trochu odvázaným mladým mužem, který sice hlídal stáda, ale nic mu nebránilo si od nich na pár hodin odskočit a jít si zašpásovat do nedalekých vesnic. Deset kilometrů, to pro něj nebyla žádná vzdálenost, a tak jsem brzy poznal všechny stezky v okolí a sám jsem se pastevcům na několik dnů ztratil, prolézal jsem horský hřeben Kallidromu nad thermopylskou soutěskou a hledal tu jedinou rozumnou trasu, kterou by se měla perská vojska ubírat, aby dokázala vpadnout do zad bojujícímu spartskému voji.
Efialtés si nadělal značné dluhy, ty jeho výpravy do městečka ho přicházely velice draho, a ve slabé chvíli se mi svěřil, že neví, jak by ty peníze sehnal. Mívali tady takový dobrý zvyk, že dlužníka mohl věřitel prodat do otroctví, a to věru nebyla příliš příznivá vyhlídka. Tak vida, našla se tu i motivace, co je proti tomu zrada celé Hellady. Střízlivě uvažujícího člověka, který spatřil z hřebenu hory masu perské armády a porovnal ji s tou ubohou tisícovkou Sparťanů, nemohlo napadnout nic jiného. Řekové prostě musí podlehnout.
Právě tak jsem si z vrcholu hory já sám prohlížel masu perského vojska. Připomínala mi mračno kobylek.
Velmi pečlivě jsem procházel stezky na svazích Kallidromu a Efialtés mi ochotně vyprávěl, kudy bych se měl vydat, kdybych se z nějakých důvodů nechtěl prodírat uzoučkým průsmykem. Nakonec jsme tu stezku našli. Byla velmi strmá, nedovedl jsem si představit, že bych se tady šplhal v těžké zbroji, ale já nebudu mít na sobě to brnění jako Xerxovi Nesmrtelní, ti ať se tady klidně potí.
Byl tu všude les, ten zvláštní prořídlý řecký les složený z jehličnanů, kterými snad mohly být pinie. Přesně to nevím, o detaily jsem se nestaral. Dřevo těch stromů bylo úžasně prosmolené a v letním parnu vydávalo omamný zápach. Člověk zde neslyšel vlastního slova pro nepřetržitý koncert cikád, který nabýval na intenzitě, čím víc se den klonil k večeru, a za soumraku se stával až nesnesitelným.
Mohl jsem tu ležet dlouhé hodiny v trávě, pozorovat pestrobarevný hmyz nalétající na plnou barevnou paletu nejrůznějších květů.
Brzy přijde léto, zelená barva zmizí a nahradí ji suchá žluť, ale ještě dřív pošlape tuto panenskou krajinu noha nesmiřitelného nepřítele.
Pak jsem se vrátil do tábora, dva dny před porážkou Peršanů. Dva dny po tom, co jsem odcestoval na tuto průzkumnou výpravu, dva dny po Efialtově smrti.
Uvažoval jsem, že teď by možná bylo nejlepší naložit Patricii a Wallmana do chronocyklu a vyklopit je doma, ale ono to nešlo. Oba meandry by se mezitím mohly spojit a já bych nemusel najít ten pravý, nebo, což by bylo horší, právě tento meandr by se mohl proměnit v slepé rameno. O tom, co se vlastně s tímto ramenem stane, rozhodnou příští hodiny, a je otázka, zda vůbec vznikne pružný meandr a jestli Efialtés v některém z těchto zašmodrchaných provazců nelineárního času vůbec Peršany přes hřebeny hor převede.
Ale musí se tak stát.
Tím Efialtem budu já.
* * *
Na protějším svahu se něco zablýskalo.
Neměl jsem a ani jsem nesměl mít dalekohled, takže jsem detaily neviděl. Ale věděl jsem, že právě tam si nechal postavit Xerxes svůj trůn a tam ho i dnes vynesli jeho otroci, aby se pokochal pohledem na svou nesmrtelnou gardu a potěšil se tím, jak jeho vojska rozdrtí Leonidovy těžkooděnec.
Doufám, že dnes Král králů nebude zklamán, řekl jsem si. Sestupoval jsem ze svahu Kallidromu dolů, tam, kde jsem tušil stráže perské armády.
Musel jsem jen doufat, že mě hned na potkání nezabijí. Pak bych již, to uznáte, s kauzalitou času a tokem meandrů nic udělat nemohl.
Nezabili mě, ale mohli se mnou zacházet trochu šetrněji. Mít ruce zkroucené za zády a hledět přitom na muže, kterému chcete něco důležitého sdělit, to není tak jednoduché. Ti ničemové mi snad chtěli polámat páteř nebo vyvrátit ruce z kloubů.
Už počtvrté jsem opakoval, kdo jsem a proč jsem tady, a vždycky jsem narazil na příliš nízké velitele, kteří neměli dostatečné pravomoci mne vyslechnout, zato měli dost pravomocí mě zmrzačit nebo zabít.
Nakonec mě srazili na zem v přepychovém stanu a muž, jehož pozlacená zbroj se blýskala jako Tutanchamonův poklad, mi úsečnými pokyny nařizoval, abych řekl vše, co vím. Byl to první člověk, který rozuměl mé řečtině. Těm předchozím jsem se nesměl svěřit, že také rozumím persky, to od prostého řeckého mládence nemohl nikdo čekat.
„Tak ty jsi Efialtés?“ zeptal se mne hlasem, který jsem znal. V té dobové ústroji jsem ho hned nepoznal, zejména proto, že mě nutili, abych se díval na přepychový koberec pod jeho nohama.
Ovšem, byl to Pastor, kdo jiný by si potrpěl na tak drahou zbroj, kdo jiný by ji měl tak naleštěnou, kdo jiný by se dokázal vetřít do perského tábora.
Přisvědčil jsem.
Chvilku si mě vychutnával, naštěstí to netrvalo dlouho.
„Pusťte ho,“ nařídil pochopům, ti uvolnili sevření a sundali své boty z mých zad.
Vstal jsem, ale svalnatá ruka mi nedala odpočinout a donutila mě pokleknout. Musel jsem zůstat v té pokorné poloze, Pastor si skutečně hrál na velkého pána.
Konečně mávl rukou a vyhnal tak stráže. Zůstali jsme ve stanu sami a já mohl konečně vstát.
„Víš, Efialte, věděl jsem, že přijdeš, ale netušil jsem, že se s tebou znám.“
Požádal jsem o vodu, nalil mi pohár vína. Bylo rozhodně lepší než ta břečka, co pili pastevci.
„Tak, a teď mi řekni, co tady vlastně děláš?“ povídám tváří v tvář tomu člověku.
Pastor vskutku nezahálel, jen si odskočil od svých klientů, ale zdálo se, že ne na pár hodin, ale na pár let. Dostat se do tábora Peršanů do tak vysoké funkce, to přece chtělo nějaké zásluhy. „Maličkost,“ povídá. „Poslali tě pro tu čtveřici klientů, že?“ Přikývl jsem.
„Netušil jsem, že to vytvoří Kolzingerův bod,“ namítl. „Myslel jsem, že se pro ně pokojně vrátím, až tady vyřídím tu svou záležitost.“
„Možná, ale tvůj zaměstnavatel zachytil nouzový signál a už jsi v průšvihu.“
„Mrzuté, ale nějak to dáme dohromady, co říkáš, Trentone.“
„Jak to chceš dát dohromady? Ten váš vpád způsobil smrt Efialta! Viděl jsem na vlastní oči, jak Xerxes stáhl ocas mezi nohy a odplul od Thermopyl.“
„No vida, přece jen dobrá zpráva,“ ušklíbl se Pastor. „O nic jiného mi nešlo. Proč myslíš, že jsem teď tady v Xerxově táboře ve funkci hlavního poradce pro řecké otázky? Jsem podřízen přímo Hydamovi, veliteli Nesmrtelných, kteří už třetí den buší tam do té spartské hradby jako berani. A budou bušit ještě dlouho. Už tři dny radím Hydamovi, ať to vzdá a pokusí se přeplavit vojsko na Peloponés. Je tvrdohlavý jako mezek, prý ho taková hrstka vesničanů nemůže zastavit. A přesvědčuje o tom i samotného Krále králů, nechť ho vezme čert i s jeho konkubínami.“
„Nerozumím ti, proč to všechno vlastně tedy děláš?“
„Jde mi o to, aby Peršané neprošli soutěskou.“
„Že by ti až tolik záleželo na výsledku bitvy, že bys tolik přál Řekům, když víš, jak tahle válka dopadne?“
„Milý Trentone, jsi pořád ještě příliš naivní. Pochop, mě nezajímá vůbec žádná válka. Peršany ať vezme čert a Sparťany taky.“
„Tak proč to všechno vlastně děláš?“ zeptal jsem se, protože jsem nevěřil vlastním uším.
„Protože jsem investoval do oliv a vsadil na’to, že Peršané neprojdou. Řekové se chystali prchnout ze svých domovů, jen co se Peršané přiblíží. Úrodu jim chtěli nechat napospas, a najednou se našel blázen, který jim nabízel peníze, sice malé, ale přece jen peníze. Koupil jsem většinu úrody na poloostrově Atika už zjara. Na podzim budou sklízet to, co je dávno mé. Zisky? Můžeš počítat.“
Kšeftman jeden zatracený! Kamkoli přicestuje, tam mu to začíná sypat. Ale teď se kapánek přepočítal.
„Jenže Efialtés nezahynul,“ namítl jsem. „Ještě dnes povede nesmrtelné přes horský hřeben.“
„Co to pleteš, Trentone? Sám jsi mi přece říkal, že ho zapíchli.“
„Špatnější to pochopil, ty jeden asistente velitele Nesmrtelných. Efialtés je tady.“
„Kde?“
„Copak ho nevidíš? Já jsem teď Efialtés!“
„Ty sis nedělal srandu?“ zašklebil se. „Chceš tím snad říct, že ty se mi chceš zase postavit do cesty? Tolik jsme toho prožili, Trentone. Teď mi chceš vrazit dýku do zad?“
„Já tu nejsem jako tvůj společník, Pastore. Tvé kšefty jsou mi lhostejné. Já musím odstranit pružný meandr, který zatím ještě nevznikl, a konec konců je taky třeba odvézt čtyři turisty zpátky domů.“
Pastor stál a nedůvěřivě vrtěl hlavou.
„Copak nechápeš, že mi stačí lusknout prsty, a žádný Efialtés už nebude?“
„A copak ty nechápeš, Pastore, že na tohle MTPI právě čeká? Zatím tě nepohnali před soud, protože neměli dostatek důkazů, ale vražda agenta MTPI v akci, to už je na doživotní vyhnanství na Azory. Mým hlavním úkolem kromě toho, že mám vrátit bitvu do řádných kolejí, je sledovat tebe a podat hlášení. To už se stalo. Já s tebou hovořím vlastně jen proto, abych tě varoval. Máš se okamžitě přestat plést do věcí, které ovlivňují průběh lineálu. Kdybych se nevrátil, tak…“
Že dokážu takhle blufovat mě nikdy nenapadlo, ale Pastora to přivedlo do rozpaků.
„Trentone, ty ses snad zbláznil. Není přece už žádný Efialtés. Peršané prohrají v jedné bitvě, a tak jako tak prohrají i v celé válce. Leonidas bude slavný i přesto, že jeho muži nepadnou.“
„Řekové vyhráli v mnoha bitvách, ale Thermopyly jsou z nich nejslavnější, i když byli poraženi. Zapomeň na své zisky.“
Vstal jsem a chtěl jsem opustit stan, ale Pastor mě zadržel.
„Zabij mě tedy, jestli chceš,“ řekl jsem mu do očí; díval se na mne ze vzdálenosti snad deseti centimetrů.
Náhle se rozhrnulo plátno u vchodu a vstoupila další důležitá postava.
„Koho to tu máš, Pandare?“ zeptal se příchozí velitelským hlasem.
Nepustil jsem Pastora ke slovu.
„Jsem Efialtés a převedu vaše vojáky přes hřeben Kallidromu. Když mi dobře zaplatíte,“ dodal jsem.
Řekl jsem to včas a na správném místě. Ten muž byl Hydarnos, po Xerxovi nejvyšší perský velitel. Já jsem ta slova vykřikl persky, a on si vůbec neuvědomil, že takový prosťáček, jako je nějaký řecký pastýř, prostě persky mluvit nemůže. Ale tím jsem zabránil, aby mu Pastor cokoli nalhal.
Cesta k dobytí Thermopyl Peršany se právě otevřela.
Poprvé v životě jsem vedl tisícovku vojáků; bohužel jsem nebyl jejich velitelem. Nesmrtelných má Král králů deset tisíc, samozřejmě za mnou nešli všichni. Ale i tak to byla hezká masa lidí, která si řinčela svou zbrojí a zachytávala se štíty za keře a nízké větve. Nesmrtelní byli připraveni bojovat v poli a ne v lese.
Byli navyklí pohybovat se v dusnu a suchém vzduchu, to bylo zřejmé, ale přece jen drápat se do svahu je něco jiného než likvidovat nepřítele v poli. Ještě že jsem ty stezky dobře prozkoumal, nyní jsem šel najisto.
Král králů už zase seděl na svém zlatém trůnu a varoval Hydarna. Dnešní den měl být posledním dnem té bitvy s hrstkou pomatenců, která se mu odvážila postavit do cesty.
Nebyl jsem hoden, abych se osobně setkal s Xerxem. Docela mě to mrzelo, člověk rád poznává různé charaktery, které jsou zkresleny ústním podáním i nepřesným opisováním podkladů historiky. Tvrdí se nám, že říše Achaimenovců byla despotická, ale většinu těchto zpráv máme jen z pera historiků porobených národů. Soudím, že nebyla o nic víc despotická než říše římská, aspoň co se týče vztahu vůči vazalům. Jiná věc asi budou vztahy lidí v samotné říši, a tady je třeba brát zřetel na zásadní rozdíl. V Římské říši najdeme občany, u východních říší nenajdeme tento pojem vůbec ve slovníku. Pravda, organizace římské společnosti se stala vzorem pro pozdější věky, způsob vlády v perské říši ale také nezanikl. Netroufám si tu ale dále rozvíjet své teorie, já zatím poznal jen způsob organizace perské armády. Za tu dobu, co jsem vedl Xerxovo vojsko přes hřebeny Kallidromu, jsem byl svědkem vynesení tří ortelů smrti a na vlastní oči jsem viděl dva vykonat. Pochopil jsem, že nesmím udělat chybný krok, jinak se tato současnost bude pružnými meandry jen hemžit. Ostatně nejlepším důkazem, že jsem to vše přežil, jsou tyto řádky. Pravda, mohli mě vylovit jako druhé já odkudsi z minulosti, vytvořit meandr a nechat Pastora bídně zahynout ne ve slepém rameni, ale pod úderem katova meče, ale přísahám, že nic takového se nestalo.
Takže se ani nedivím, že se Řekům výhody, které jim nabízel Xerxes, pranic nelíbily, a tak mohli vyslanci Krále králů, přinášející řeckým poliš ultimáta, skončit jak v Athénách, tak ve Spartě ve studni. A tak také mohl Leonidas vzkázat Xerxovi, když mu Xerxes nabídl život za to, že odevzdá zbraně, aby si pro ně přišel. To je onen pověstný vzkaz: „Molón labe!“ Bohužel, ani u toho jsem nebyl osobně, ba ani tehdy, když se Sparťané dověděli, že Peršanů je tolik, že mohou zastínit nebe svými šípy –
„Budeme aspoň bojovat ve stínu,“ odtušil jeden ironik v davu. Kdoví, zda to všechno nejsou pověsti. Já jsem se vlastně nedostal do kontaktu se spartskou armádou, a teď hanebně vedu přes hory perské vojsko.
Nikdy jsem se nedověděl, jaký osud potkal po bitvě u Thermopyl Efialta. Váček zlata se mi houpal na krku, a věděl jsem, že se musím mít na pozoru. Pokud mě nezabijí sami Peršané, udělají to brzy moji řečtí spoluobčané, stejně jak by to udělali skutečnému Efialtovi, kdyby je nepředešel Lémnios. Budu musel rychle hledat, kde nechal bůh času Chronos nějaké to okno do Maragonu.
Kupodivu Pastor se někam vytratil, asi měl v perské armádě i jiné úkoly než nasazovat krk za Xerxovy zájmy. Ale on není pro můj úkol důležitý, a vlastně ani pro MTPI. A kdyby se tady někde v meandrech utopil, nikdo ho hledat nepůjde.
Už jsme překonali kritické místo. Pokud teď Nesmrtelní sestoupí ze svahu, dostanou se zpět na hlavní stezku. Spartskou obranu jsme nechali za sebou, můžeme jí nyní vrazit nůž do zad.
Zablýskaly se štíty, slyším hlasitý pokřik, hlasy mečů řinčely s kovovým přízvukem. Ustoupil jsem do pozadí, nejen proto, že nerad vidím, jak se prolévá krev, ale také bych nerad nějakou tu ránu utržil.
Jsou to Fókové, kteří mají bránit tuto stezku, ale po prvním střetu, který netrval déle než deset minut, se jejich nepočetný voj vydal na úprk a zbývající část sestupu si musíme razit mezi rozsekanými mrtvolami. Peršané jen mrtvé protivníky odkopli z cesty, aby nepřekáželi. A já mám pocity jako skutečný zrádce – kdybych nezradil, mohli tito muži žít.
Ať si kdo chce něco vypráví o historické nutnosti, ať s tím jdou k šípku. Byl to snad ten nejhorší úkol, který jsem ve službách MTPI musel splnit. A nikdo to neocení. Zatracený Pastor! Pravda, práce to nebyla z nejtěžších, a udělal jsem už v minulosti i jiné nepěkné věci, dokonce jsem osobně i zabíjel, ale tady jsem si připadal jako skutečná krysa.
Ale má nějaký smysl teď utíkat? Ne, vůbec ne. Leonidas a jeho muži jsou v soutěsce obklíčeni, a také už vědí, že Peršané jejich pozice obešli. Chystají se na svůj poslední boj, a já na rozdíl od nich se chystám odtud vypařit.
Předstírám, že odpočívám, sedím a krmím se nějakým tím kebabem, nebo co mi to perský kuchař ukuchtil, chutná to jako pemikan. Popíjím řídké víno, které tady někde ukořistili, a čekám, až mi přestanou věnovat jakoukoli pozornost. Potom budu předstírat, že si potřebuji odskočit, a zmizím někde v houštině. Večer, který už není daleko, si přivolám chronocykl, a…
A vlastně nic. Všechno se rázem sesypalo. Vidím, že ozbrojenci vedou skupinu zajatců a slyším, jak profesor Svedberg hlasitě protestuje. Všechno je úplně jinak, než jsem si představoval. Peršané byli důslednější, podařilo se jim zajmout všechny čtyři. Pravda, Wallman se asi nechoval podle jejich představ, protože má na těle dlouhý krvavý šrám a křečovitě si drží ruku. Sténá a zdá se, že dlouho nevydrží. Ostatní tři jsou ale zatím v pořádku.
Jdou těsně kolem mne, vidím i Patricii, drží se statečně, a dokonce se mi dívá do tváře, a já musím jen doufat, že mne neprozradí, a pak mi dochází, že vlastně ani nemůže, protože tahle Patricie mě přece nezná!
Tak tohle je problém, se kterým jsem nepočítal. Ale ostatně, mělo mě to napadnout hned, když jsem vytáhl z průšvihu napřed Patricii a potom i Wallmana. Ano, hned tenkrát jsem měl nechat všechny svému osudu, vrátit se do minulosti, přesvědčit se, jak to bylo, a zahrát si na Efialta tak, jak jsem to udělal teď. Potom bych tu měl před sebou celou čtveřici, stejně jako teď, pravda, v perském zajetí, ale nikde by se mi neflákaly další dvě figury.
Od samého počátku tady děláš boty, Trentone. Teď to vypadá, že z této čtveřice je potřeba vytáhnout jen Svedberga a paní Wallmanovou, a Patricii i Wallmana nechat být. Anebo naopak, zachránit teď všechny čtyři a nechat Patricii a Wallmana pěkně u pastevců, a oni si postupně zaniknou ve slepém rameni.
Tak jako tak, máme tady otevřený meandr. Mohla to být jen maličká klička, taková nenápadná zátoka. Teď to vypadá na průšvih o mohutnosti Mississippi.
Jistě, mohu si přivolat chronocykl, vrátit se o takové tři čtyři hodiny zpátky, vyzvednout Svedberga a Wallmanovou a pak zajet k pastevcům, naložit zbývající dva, a zmizet.
Jenže – já to nemohu udělat! Já jsem si v posledních čtyřiadvaceti hodinách hrál na Efialta, a tak se v této době a v této oblasti vůbec nesmím objevit! Ostatně chronocykl mi to ani nedovolí, a pouhý pokus o něco takového bude zaznamenán v mé knize hříchů.
Všichni čtyři zákazníci cestovní kanceláře Chronoexpres nyní existují v obou meandrech, a já se v tom plácám jako ryba. Pravda, paralelně s tímto okamžikem zbývají v souběžném meandru už jen Svedberg a Wallmanová. Ty bych tam klidně mohl nechat. Problémem ale je, že nyní se nacházím v hlavním proudu, a mám tady navíc Wallmana a Patricii.
Jisté je, že musím zůstat v jejich blízkosti. Žádné myšlenky na útěk, Trentone alias Efialte, ty pěkně zůstaneš tady a budeš sledovat, co se bude dít, a pak budeš za Pastora tahat horké kaštany z ohně.
Měl jsem v perském táboře více méně svobodu, pokud se dalo hovořit o nějakém táboře. Byl to prostě kus terénu, který si Nesmrtelní vyhradili jako místo pro odpočinek s tím, že hlavní část voje se ztratila někde v soutěsce a tady zbyli jen ranění a neduživí, a také strážci, kteří hlídali zajatce, a to nejen mou čtveřici, ale také Řeky, tedy i Sparťany, kteří přes své pověstné hrdinství se někdy docela rádi vzdali. Není tedy třeba je přehnaně heroizovat.
Pravda, nikdo neví, co vše se odehrálo tam v soutěsce, byl to pěkný masakr, a myslím, že Nesmrtelní měli rozkaz nebrat zajatce.
Tady to bylo trochu jiné.
Tak se mi podařilo dostat se do blízkosti čtyř zajatých poutníků.
„Vida, to je angličtina,“ odpověděl mi profesor Svedberg. „Jste to vy, Pastore?“
Musel jsem ho zklamat. Nebyl jsem Pastor.
„Je celkem jedno, kdo jsem,“ povídám. „Připravte se, že vás odsud odvedu. V noci musíte být ve střehu, a pak jednat přesně podle mých pokynů.“
„Jednali s námi značně neurvale, což není důstojné profesora Cambridgeské univerzity,“ povídá ten pán. „A co je nejhorší, znemožnili nám sledovat vlastní průběh bitvy. Budu si stěžovat a rozhodně podám reklamaci. Budu žádat vrácení všech peněz.“
„Profesore, co to říkáte? Tady vám jde o život,“ povídám. „Nebo, v lepším případě, se dostanete do otroctví.“
„Já, profesor univerzity v Cambridgi?“
„Ano, na to oni neberou ohledy. V žádném případě by se neměli dozvědět, že umíte řecky.“
„Proč, to už přece dávno vědí. Dožadoval jsem se svých práv, ale odpověděli mi tak, že to bude důvodem pro další stížnost.“
Tak takhle to nepůjde, říkám si. Ten pán je odtržen od reality. Já mu vlastně nesmím říct, kdo jsem a proč tu jsem, on je schopen to vyzradit svým věznitelům. Ostatně kdo ví, co všechno jim už řekl, jedinou výhodou tady může být, že mu nikdo nebude věřit.
A vida, toho pána, co právě dorazil, už přece znám, toho jsem už jednou viděl. Měl jsem s ním co do činění, je to pár dní a o jeden meandr vedle. Obchodník s otroky, objeví se vždycky první. Vždycky se najdou supi, kteří se začnou slétat na kořist, a tenhle Parendos jako první, brzy přitáhnou obchodníci s vínem, pekaři, zelináři, určitě se najde někdo, kdo začne prodávat i ženy. Když se to ale vezme kolem a kolem, že to pořád lepší než si nechat vyplenit města a vesnice tou nenasytnou armádou.
Parendos nebyl Řek, byl to Féničan. Přitáhl za velkou armádou s vidinou snadného zisku. Pro velitele armády bylo mnohem výhodnější prodat zajatce ihned, nemusel se o ně starat na dalším tažení. Čerta starého mu záleželo, komu prodává. Tak jsem mohl být svědkem, že tomu odpornému břichatému Parendovi prodávali zajatce jak vítězní Sparťané, tak vítězní Peršané…
Vida, to je šance, říkám si. Mám teď dost peněz, Peršané zas tak moc nešetřili.
Řekové neuzavírají obchody na počkání, to jsem dobře věděl. Vypadal jsem sice jako vandrák, ale Parendos měl dobré informace. Přesně věděl, kolik mám v tom váčku.
Bylo to stejné handrkování, jako když si zajdete na trh v Káhiře. Měl jsem zájem o dva zajatce, a smlouvat jsem musel několik hodin.
Svedberg, jak se dalo čekat, mluvil na každého, koho potkal, řecky. Mé rady tedy neposlechl a jeho cena značně stoupla. A k tomu potřebuji Wallmanovou, kdepak ta dáma ale je?
Svedberg tvrdil, že nemůže odejít bez své asistentky, ale naštěstí neměl do obchodu co mluvit. Hlasitě protestoval, protože ho Parendos za ty drzé řeči nechal dvakrát šlehnout bičem. Nakonec jsem za Svedberga zaplatil vše, co jsem od Hydama dostal za tu podlou zradu.
Odvedl jsem ho v poutech a nakonec jsem mu musel i zacpat ústa roubíkem, protože by zbořil tábor svými podivnými řečmi.
Patricie se na mne dívala tak smutně, že jsem skoro neměl sílu ji tam nechat jen tak napospas té vítězné armádě. To paní Wallmanová, ta už se určitě činila. Ale kde a jak?
Musím to nechat na pozdější dobu, teď jde o to dostat do bezpečí Svedberga. Uklidnil se až na palubě chronocyklu, ale předtím jsme museli šlapat dobře deset kilometrů do kopce. Nikde blíž než na odvrácené straně hřebene jsem se neodvážil chronocykl zavolat.
A tak se nakonec Svedberg a Patricie setkali na salaši u mých pastevců, a tady pořád ještě zbývaly tři dny do začátku bitvy.
„Kdepak je moje Ester?“ zeptal se skromně Wallman. Musel jsem ho uklidnit, že jí nehrozí žádné nebezpečí a že se pro ni brzy vrátím. Nemínil jsem mu už vůbec vyprávět, že právě jeho Peršané při nešetrném zacházení se zajatci těžce zranili.
Od Parenda jsem se totiž dověděl, že jeden z těch zvláštních zajatců v podivném obleku právě zemřel. Musel to být Wallman, nikdo jiný; naštěstí jsem jej mezitím už vytáhl z meandru.
* * *
Král králů nebyl zvlášť vysoké postavy. Nebylo mu víc než třicet, byl mírně obtloustlý, což se ostatně dalo při jeho nezdravém způsobu života čekat. Nosil zlatem prošívaný plášť, ruce měl obtěžkané prsteny a kolem krku se mu blýskal těžký zlatý řetěz. Žádné odznaky jeho královské moci jsem neviděl, a nebýt toho, že se před jeho stanem shromáždila nejméně desítka strážců v plné zbroji, nedalo by se snad ani usuzovat, že jde o významnou osobnost.
Strčili do mne, takže jsem málem upadl. Klesl jsem na kolena. Hlavu mi zatlačili až k zemi, jeden ze strážců mi šlápl na ruku a tím naznačil, že v této ponížené poloze mám zůstat tak dlouho, dokud se panstvo nerozhodne jinak.
Rezignoval jsem.
Když jsem coby Efialtés vedl Nesmrtelné přes vrchol Kallidromu, měl jsem jakousi touhu setkat se s tímto vládcem. Nyní, čtyři týdny po bitvě, kdy jsem se vydal do perského tábora více méně na výzvědy, jsem o toto setkání už vůbec nestál.
„Vedeš prý divné řeči, cizinče,“ říkal Král králů.
Povolili mi vstát, tedy aspoň částečně. Na kolenou jsem musel zůstat.
To ještě nebyla otázka, musel jsem tedy mlčet a poslouchat, co ten vládce nad miliony poddaných říká.
„Hledáš prý zajatce od Thermopyl.“
Vyzývavě se na mne podíval.
„Ano, Králi králů,“ řekl jsem; pravda, nevěděl jsem vlastně přesně, jak toho panáka oslovit. Ale protože mi perština přece jen nešla tak dobře jako řečtina, dalo se leccos omluvit, možná i neznalost etikety královského dvora. Strážce se mě chystal poučit úderem plochou stranou meče, ale králův posunek ho zadržel.
„Jsi divný muž,“ řekl Xerxes a sestoupil z trůnu. Když jsem tak klečel, nebyl o moc větší než já.
Teď jsem mu musel nějak šetrně sdělit, že pořád hledám paní Wallmanovou. Už jsem nebyl Efialtés, zrádce řeckého lidu, byl jsem Trentinus, poutník z tajemné říše Hibernie daleko na západě. Má oblíbená role. Mezitím jsem se ale přistihl, že pěji chvály na jeho moc, bohatství i milostivou povahu, asi tak, jak si to přejí slyšet všichni špatní vládci tohoto světa.
Wallmanová zůstala v perském zajetí, to jsem věděl jistě. Naťukl jsem perské vojáky přinejmenším čtyřikrát v různých intervalech na jejich pouti na Atiku.
Nyní, v troskách spálených Athén, v tom nesmírném zmaru, kdy shořelo nejen dřevěné město, ale i chrámy na Akropoli, kdy perský tábor byl jediným civilizovaným místem v širokém okolí, jsem se rozhodl, že své pátrání dovedu k cíli. Věděl jsem, že ta žena tady někde je.
Situace perské armády v této válce už nikdy nebude lepší. Brzy nastane zima a časné jaro přinese historické milníky: Salaminu, Plataje, Mykalé.
Nesmím tady paní Wallmanovou nechat. Je patrně otrokyní, a každý otrok se dá koupit. Když se mi to nepodaří nyní, budu na to muset nakonec jít trochu s bubnem na zajíce. Ale zatím jsem ještě pořád na začátku této cesty.
Netušil jsem, že tato cesta skončí ještě dřív, než začala.
„Hledáš tuto ženu?“ ptal se Král králů.
Náhle tady byla. Nikdy předtím jsem jí neviděl do tváře, znal jsem ji jen z fotografie a krátkého informačního šotu, ale tu tvář bych se nespletl. Takto ovšem nevypadají otrokyně, Trentone, tady něco nesouhlasí.
„Má vzácná paní Ester říkala, že za ní přijde divný muž, a chtěla s ním hovořit.“
Pravda, ani otrokyně v blízkosti Krále králů nepůsobily odpudivým dojmem, byly to hezké dívky ve slušivých šatech, učesané a navoněné, s nalíčenými tvářemi. Ale vzhled paní Wallmanové překonával vše.
Těžko mohu posoudit, jak dalece módní byly její šaty, já, obyčejný muž, jsem na ní viděl jen dlouhé metry látky omotané kolem těla. Pravda, slušelo jí to. Ruce se třpytily smaragdy a diamanty, na hlavě se blyštěl perlový diadém, štíhlý krk jí ovíjel náhrdelník s temně rudými kameny.
Dvě otrokyně nesly vlečku a nyní pokorně klečely u jejích nohou.
Působila dojmem moci a síly, jako žena, která dokázala ovládnout i tohoto orientálního despotu.
„Čekala jsem vás,“ řekla.
Ne, to nebyla perština, to byla ta blátivá angličtina, jakou se dorozumívají statkáři kdesi v Texasu. Asi odtamtud pocházela.
„Nu, dočkala jste se, paní Wallmanová. Přináším vám vzkaz od vašeho manžela.“
„Už se tak nejmenuji. A manžel? Ta směšná figurka? Pozdravujte ho ode mne. Jak vidíte, vybrala jsem si jiný osud.“
Ovšem, schopnosti na to měla. To už jsem věděl.
„Vy nechcete se mnou zpátky?“
„Jak vás něco takového mohlo napadnout, poutníku? Copak nevidíte, jakou mám tady moc, jak mi leží u nohou celá říše, i sám panovník?“
„A když nejste Wallmanová, kdo tedy jste?“
„Jsem Ester, druhá žena perského krále Xerxa,“ po očku pohlédla na panovníka, který stál opodál a snad byl i pyšný, že ta dáma ovládá zajímavé cizí jazyky. Angličtinu dnes slyšel poprvé a patrně i naposledy.
„Jakou to hovoříš řečí, má drahá?“ odvážil se vstoupit do hovoru.
„To je jazyk země Albion.“ Perština jí ještě moc nešla, ale učila se rychle.
„Říkal jsi, že jsi ze země Hibernie,“ obořil se na mne král.
„Jistěže, milosti,“ odvětil jsem co nejpokorněji. „U nás se hovoří stejnou řečí jako v Albionu, jsou to mocná ostrovní království na západě.“
„Mohl mi tam ukázat cestu,“ meditoval král. „Jen co si tady vyřídím něco s Řeky.“
Ochotně jsem přikývl, dobře jsem věděl, že už na další výboje nedojde.
„Nic vám, to jméno Ester neříká?“
„Promiňte, paní Wallmanová, ale nejsem příliš zběhlý v detailech života tohoto dvora.“
„Minulý týden Král králů zapudil svou manželku Vašti a já nastoupila na její místo.“
Tak tenhle úsek dějin si budu muset nastudovat, a bojím se, že to, co říká, zapadá to mozaiky historické skladby tak, jak ji zapsal Hérodotos a po něm další, a že tedy dost dobře nemohu tuto dámu teď dopravit tam, kam vlastně patří. Ostatně něco takového teď nesahalo ani do mých pravomocí. Otevřelo by to patrně další meandr. Lepší, když nám bude paní Wallmanová chybět v naší době, než abych tam narušil kontinuitu. Ostatně pohled, který na svou novou manželku vrhal Xerxes, byl výmluvný.
„Dobrá, řeknu to vašemu muži. Nebude ale příliš nadšen.“
„To mi celkem nevadí. Víc nemám, co bych vám řekla.“ Zavířily šaty, otrokyně nacvičenými pohyby zvedly vlečku, a všechny tři ženy rázem zmizely. A ke mně se vrátil hluk vojenského ležení.
Ještě chvíli jsem se trapně plazil u země a vyslechl doporučení Krále králů, abych zůstal hostem v jeho ležení; prý mu musím vyprávět o zemi Hibernie.
Během dvou hodin jsem zmizel. O jeden den později jsem na opuštěném místě zavolal chronocykl a vrátil se do časů před bitvou u Thermopyl. V horské salaši na mne čekali Patricie, Wallman a Svedberg.
Vyzval jsem je, aby nastoupili. Wallman se bránil, že prý tady jeho Ester nemůžeme nechat, tak jsem ho přesvědčil násilím. Svedberg a Patricie na sebe hloupě koukali; profesor měl četné námitky, že ještě neviděl vlastně celou bitvu. Jen jsem prohodil něco v tom smyslu, že by měl být rád, že bitvu přežil, a pak jsem celou trojici odvezl zpět.
Myslel jsem si, že tím má role v této historii končí, jen jsem se chystal podat hlášení, co se stalo s paní Wallmanovou.
„Paní Wallmanová je dávno zpět,“ dověděl jsem se od Arsaina trochu šokující zprávu.
* * *
„Ale – jak se sem dostala, já přece…“
„To je v pořádku, Trentone. Přivezl ji zpět Pastor, ten průvodce. Hrozně se rozčiloval, že mu někdo vyfoukl dva klienty, a společnost Chronoexpres chce za to na nás podat žalobu.“
„Za co? Za to, že jsme za ni vytáhli kaštany z ohně?“
„Nebojte se, tohle ustojíme. Znám takové typy lidí, kteří, když jim hoří koudel za zadkem, začínají útočit. Je tu ale jiný problém.“
„Jaký?“
„Podívejte, Trentone, vy jste přivezl zpět tři klienty, tedy slečnu Patricii, profesora Svedberga a pana Wallmana. O tom, proč jste nepřivezl i paní Wallmanovou, píšete obšírně v protokolu. Její situaci projednává komise a došla by patrně k verdiktu souhlasnému s vaším návrhem. Pak se tady ovšem objevil Pastor. Přivezl paní Wallmanovou a,“ udělal dramatickou pauzu, „a profesora Svedberga.“
Opět jsem měl trochu delší vedení, ale tady se to celkem sneslo, nebyl jsem v akci a nic nikam nespěchalo. Pomalu mi docházelo, že zatímco já jsem tu trojici přivezl zpět do budoucnosti z hlavního proudu, Pastor musel lovit v kalných vodách otevřeného meandru. Ovšem, on přece do toho ramene mohl klidně zabrousit. Tam přece zvítězili Sparťané, a od nich se mi všechny zajatce vykoupit nepodařilo, odvedl jsem si jen Wallmana. Nikdy jsem se nezajímal, co vlastně v té době podnikal Pastor, sešel jsem se s ním až v hlavním proudu.
Teď mi to ale začalo všechno docházet. On přece vsadil na to, že Peršané v bitvě u Thermopyl prohrají, a koupil celou úrodu oliv na atickém poloostrově. A Peršané tu bitvu v nově otevřeném meandru skutečně prohráli. Jestli si počínal šikovně, a jak ho znám, tak si tak počínal, tak se jeho majetek pěkně rozmnožil…
„Meandr,“ uniklo mi, jak si myšlenky vesele šrotovaly v mé hlavě.
„Ano, speciální audit potvrdil, že Pastor vylovil ty dvě osoby v otevřeném meandru. Budiž mu za to čest, kdybyste současně vy, v souladu s instrukcemi, nekonal tak, jak jste měl.“
Co se tomu Arsainovi pořád nelíbí, vždyť je přece všechno v pořádku, klienti jsou tady…
Klienti jsou tady, ale: Trentone, hlavo dubová, klientů je přece pět! Jak já, tak Pastor jsme vezli přes prahy časových vln profesora Svedberga.
Nemusel jsem být zkušeným agentem MTPI, abych nevěděl, že jeden profesor je tady nutně navíc.
Řešení se zatím nenašlo, ale jsou tu prý jisté precedenty. Prý se tím už nemám zabývat.
Ale Trenton je hlava hloubavá. Pravda, jak už jsem řekl, nemyslí mi to právě nejrychleji, ale prošel jsem četnými průšvihy, kde šlo i o život, a hlavu mám stále ještě na krku.
Jak ono to tenkrát vlastně bylo? Myslím, že si mohu ještě trochu povyprávět se slečnou Patricií.
* * *
Našel jsem ji v nepříliš přátelském rozhovoru s profesorem Svedbergem. Soudím, že takhle by asi vztahy mezi profesorem a asistentkou vypadat neměly. Zdálo se, že ta křehká dívka právě získává navrch. Ne, nebyli milenci, na to vůbec nevypadali, tady šlo o něco jiného.
Ano, to je ta otázka, o co vlastně šlo při té cestě do Thermopylského průsmyku, kterou pořádala cestovní kancelář Chronoexpres. Jsem ochoten se vsadit, že paní Wallmanová si plánovala dobrodružství, a ono se jí to povedlo doslova nadmíru.
Pan Wallman na to měl, tak proč by nejel.
Profesor Svedberg byl historik, jeho zájmy jsou zřejmé. Viděl a neviděl bitvu.
Ale co slečna Patricie, jak je to s ní? Opravdu by s sebou vláčel profesor asistentku, která má takové mezery ve vzdělání? Proč cestovala ona?
Zarazil jsem ten jejich dialog.
„Poslouchejte mě chvíli,“ povídám. „Leccos se mi totiž na těch událostech, které jsme spolu prožili, nelíbí. Vzpomeňte si, slečno Patricie, na tu naši pouť přes hřebeny Kallidromu. Našli jsme salaš, jak si vzpomínáte.“
„Ano, ale proč…“
„Proč jsme našli právě tuto salaš, a jak to, že jsme ji našli tak rychle? A jak to, že byl právě v této salaši pastevcem Efialtés? Já jsem byl v té krajině poprvé v životě, vypadalo to, že bloudíme, ale teď vím, že jsme šli najisto. Jen si zkuste vzpomenout, kolikrát, když jsem zapochyboval o směru, jste jakoby náhodou někam ukázala. Vždy správným směrem.“
„Nechápu, co…“
„Nechte mě, prosím, domluvit,“ trochu jsem zvýšil hlas. „Prostě trefili jsme právě na tu jedinou salaš, na kterou jsme trefit neměli. Zjistil jsem si, že na západních svazích Kallidromu bylo v té době asi šest podobných salaší. Proč jsme měli dojít právě sem?“
„Chcete tím snad říct, že jsem vás tam dovedla já?“
„Když už jste to řekla, tak ano.“
„Proč bych to dělala?“
„Efialtés. Žil tam přece Efialtés, mladík, který měl zradit svou zemi Peršanům. Co by se stalo, kdyby Efialtés neměl příležitost zradit? Xerxes by nevyplenil Atiku, a úroda oliv by byla mimořádná. Ale našel se muž, který celou úrodu oliv skoupil, a Řekové prodávali levně. Viděli totiž perské voje za hranicemi, viděli je již u svých domovů a tušili, že úrodu nikdy nesklidí. Kdyby Peršané zvítězili, olivové háje by padly za potravu plamenům, nebo by všechny vesnice v té oblasti byly vypáleny a lidé by museli buď prchnout, nebo by se stali otroky v perském zajetí. Nikdo by se nepostaral o úrodu.“
„Já vám nerozumím, pane Trentone.“
„Rozumíte mi moc dobře. Pastor skoupil celou úrodu oliv ještě na stromě a vsadil na to, že zvítězí Sparťané. Měl společníka, sám by to asi nestihl. Potřeboval totiž někoho, kdo zařídí, aby Efialtés nezradil.“
„To jsem podle vás měla být já?“
„Jistě. Kdo vyzradil pastevcům Efialtovy plány?“
„On sám přece.“
„A kdo to způsobil? Kdo toho ubohého hocha svedl, kdo ho opil, kdo ho přiměl, aby vykřikoval ty své bláboly? Poté, co se s vámi důvěrně seznámil, propadl navíc touze po zlatě. Chudák otec, dovedete si představit, jaké to je ponořit dýku do hrudi vlastního syna?“
„Nemáte žádné důkazy, Trentone. To všechno jsou jen dohady.“
„Není to tak jednoduché, Patricie,“ uslyšel jsem náhle za sebou. „Tady Trenton má pravdu. Nepřikládal jsem tomu žádný zvláštní význam, ale několikrát jsem slyšel, jak si s Pastorem vyprávíte o olivách. Pak nás náš průvodce několikrát opustil, to jistě připravoval půdu. Nikdy přece nepoznáme, když někdo odcestuje chronocyklem, na jak dlouho nás opustí, a on se vrátil vždy za pět, za deset minut. Říkal přece, že kontroluje postup perského vojska, ale zatím tam někde vesele obchodoval.“
Nikdy bych nevěřil, jak se dokáže tvář sebejisté dívky během několika okamžiků změnit. Do této chvíle se usmívala, teď jí rysy ztuhly. Téměř bledá tvář během dvou vteřin zrudla, až jsem o ni skoro začal mít strach. Ale mýlil jsem se. Tomu pohybu ruky jsem nemohl zabránit… Držela v prstech malý revolver.
Ne, ona nechtěla zabít mě.
Profesor Svedberg se skácel k zemi krátce poté, co třeskla suchá rána.
„Zbláznila jste se?“ vykřikl jsem.
Už se nebránila, klidně si nechala vzít zbraň.
„Ne, nezbláznila jsem se. Vy můžete rozvádět teorie, jaké chcete, vy jste u toho nebyl. Máte jen nepřímé důkazy, a ty u žádného soudu neuplatníte. Ostatně i kdyby vám někdo uvěřil, nanejvýš přijdu o majetek a zakážou mi cestovat do minulosti. Ale o ten majetek, který jsem s Pastorem získala, nepřijdu nikdy. A vy nebudete tím, komu bych hlásala, jak se k němu dostat.“
„Ale vždyť jste zabila člověka. Půjdete před soud, a…“
Teď se rozesmála, že to v přítomnosti mrtvého těla působilo až zrůdně.
„Koho jsem zabila? Profesora Svedberga. Těším se, až budu stát před soudem a můj obhájce zavolá korunního svědka. Sám profesor Svedberg bude svědčit v mé kauze…“
* * *
Ano to je asi tak všechno, co jsem chtěl říct o své účasti v bitvě u Thermopyl. Odnesl jsem si odtamtud pár šrámů na těle a na duši. Poněkud lépe dopadl Pastor, který si tradičně nic nedělal ze zákazu cestovat, a vůbec nejlépe slečna Patricia, která brzy někam zmizela. O tom, že se jejich kšeft s olivami ve slepém rameni vydařil, nemůže být pochyb.
A paní Wallmanová? Ta se dokonce dostala do učebnic dějepisu, pravda ovšem je, že její druhé já muselo prožít ještě několik let ve společnosti toho nekňuby manžela. Ale možná, že si zase jednou vyjedou na výlet, třeba do Říma. Ale u toho už já, doufám, nebudu.
Pravda, říkáte, že je tu pořád ještě profesor Svedberg. Ten druhý profesor Svedberg, kterého já vylovil z hlavního proudu. Ale on, což je nanejvýš pravděpodobné, žádný hovor o olivách neslyšel. A i kdyby, já nebudu tím, kdo ho zkusí přimět, aby v této kauze svědčil.
Skutečností je, že Patricia svým výstřelem možná prokázala službu i mně. Jak jinak by se měl vyřešit souběžný výskyt dvou osob.
Sám si říkám, že spíš než její afekt tady zapůsobil Stillmanův zákon.
* * *
Vysvětlivky
Stillmanův zákon – není možná násobná existence stejné osoby v jednom meandru. Přestože kauzalita tuto skutečnost připouští, dojde vždy k události, která tuto násobnou existenci znemožní.
MTPI (Meander Time Patrol Institution), též Hlídka – organizace, která má za úkol střežit přímou linii a zabránit škodlivým vlivům pronikajícím z meandrů. Ideálním úkolem by bylo meandry zcela paralyzovat a izolovat, ale protože tok času není zcela lineární, občas pronikají k přímé linii vlivy jiných meandrů. Nutno podotknout, že mnohé meandry vznikly nedbalostí strážců nebo dokonce jejich přímým škodlivým vlivem. Uvažuje se, zda by nebylo výhodnější činnost MTPI zcela ukončit a ponechat vývoj času jeho přirozenému chodu, ale zatím MTPI funguje nadále.
Pružný meandr – meandr ve stavu zrodu. Osciluje a jeho existence je nejistá. V krátké době po svém vzniku může zaniknout, ale také se proměnit v meandr lineární nebo v rameno.
Kolzingerův bod – okamžik v čase, kde se přímý proud štěpí na dvě linie. Vzniká pružný meandr.
Maragon – pomocný časový proud. Časový tunel, který přímo spojuje oba body při putování časem. Jím pronikají stroje času z jedné doby do jiné, současně je lze zakřivit tak, že vyústění může být i na jiném místě v prostoru. Pojmenován po svém objeviteli.
Chronocykl – běžný dopravní prostředek pro cesty mezi meandry, kapotovaný stroj času pro jednu, dvě nebo šest osob.
Slepé rameno – pozůstatek meandru, do nějž v konečné fázi nelze vniknout ani z budoucnosti, ani z minulosti. Nelze z něj ani uniknout. Jedinou možností, jak komunikovat se slepým ramenem, je výduť, nelze ji však použít pro dopravu osob ani materiálu. Slepé rameno zaniká v hrdle meandru; hrdlo se zužuje směrem k bodu, který je označen jako střed světa.
Lineál – přímý proud. Linie času, která sleduje historii tak, jak byla zapsána k 1. 1.2101.
