Dalibor Vácha – Jizvák Jim

Poslední Nový rok v zákopech?

Osmé Vánoce jsme oslavili od počátku konfliktu, který se snad blíží ke konci. Muskovité tvrdí, že jejich zázračné zbraně pokoří Prusa na východě a Anglo-francouzská koalice vytlačuje metr po metru Germána od Paříže. Naši hrdinní vojáci denně svádějí kruté boje na dalekých frontách. Vzpomeňme na ně v modlitbách. Ptejme se Amerikánů, proč nevstoupili do boje za právo a spravedlnost! Ale i bez nich rok 1922 bude vítězný!!!

Daily Telegraph, 29. prosince 1921.

Nikdy jsem nepřišel na to, co mne sundalo z modrého francouzského nebe. Možná bych si mohl dělat legraci, že jsem narazil do obzvláště tvrdého mraku, ale nebyl tam jediný. Počasí si hrálo na vlastním písečku a na lidi se neohlíželo. Mohl bych se vymlouvat, že si mne podal nějaký Richthofenův dědic a já byl poražen v čestném boji proti technologicky vyspělejšímu protivníkovi, ale jiný aeroplán jsem neviděl po celou dobu nudné hlídky. V aparátu zachrastilo, motor zachrchlal jako souchotinář, několik přepěťových pojistek mi prasklo s veletuctem pálivých jiskřiček do obličeje a monoplán se klouzavě vydal k zákopy rozvrtané hroudě. Možná technická závada, možná nedbalost připitomělých mechaniků, pravděpodobně na dálku vržená kletba nebo neviditelná vzdušná past, nebo co éterický vír nad místem, kde bůhvíkdy vybuchla příšernost z minulých bojů? Jehly detektorů na přístrojové desce se nehnuly. Technika! Technika, co měří magii?! K smíchu! Prostě jsem z éra udělal trochu ohořelých zbytků, ale nebudeme předbíhat. Příčina nejasná, následek jasný… Ještě pro pořádek musím uvést dvě věci. Jmenuji se Jan Kašpar, ale všichni mi říkají Johan. Jsem – možná by byl lepší minulý čas – poručíkem letectva cizinecké legie. Patřil jsem k zanedbatelné české legii, skupině letců z rakousko-uherské říše, co nechtěli být z rakousko-uherské říše.

V Rusku je našich prý víc.

Sestřelili avion i s mojí maličkostí 22. června 1922. Přesně na den osm let od chvíle, kdy Německo de facto vyhlásilo válku Francouzům tím, že rozmašírovalo Belgii a pár chudáků, co byli při cestě. Dobře se to pamatuje, když se stejné číslo opakuje. Sestřelili? Asi jo. Čím více přemýšlím, tím více jsem si jist, že se nejednalo o lemplárnu techniků na letišti ani o zmetek součástku v avionu. Zbraň, o které jsme dosud neslyšeli. Prušáčtí zkurvysyni to nějak udělali a já dopadl i s érem přímo do zákopů v území nikoho.

Možná si představujete zákopy ve staré dobré zmasakrované Francii jako nekončící moře bahna, opon deště a zamračené oblohy. Jak jinak se objevuje na fotografiích, stereografiích, na ilustracích nebo ve filmech. Obvykle nebudete daleko od pravdy. 22. června 1922 bylo jasno a teplo už druhý měsíc, nepršelo, nespadla za tu dobu kapka; bahno vyschlo a někde na mořském pobřeží by byla skvělá dovolená. Nebyl jsem u moře, ale hrabal jsem se z milovaného aeroplánu Sopwith Camel Biggles, který vypadal, že by mohl každou chvilku blafnout. Povedlo se mi ho posadit na plácku mezi zákopy a totálně rozsekat. Já na sobě neměl ani odřeninu, kompenzační zaklínadlo v kokpitu fungovalo skvěle, amulet zabudovaný v boční stěně se rozžhavil a pukl. Přistání nebylo měkké. Dal jsem se na útěk. Hučení a syčení mohlo znamenat jediné, prasklé éterické nádrže. Naposledy jsem se za bigglesem ohlédl těsně předtím, než jsem sebou praštil do napůl zasypaného zákopu. I rozsekaný mizerně provedeným nouzovým přistáním vypadal pořád elegantně jako dravec.

Můj milovaný, supermoderní letecký aparát se proměnil v ohořelé trosky a já tušil, že mne čeká dlouhá cesta domů. Tak nějak jsem si dokázal představit, kde se mi podařilo bBigglese zničit. Přibližně přímo a přesně uprostřed desítky kilometrů – nebo mil, to je jedno – široké zóny nikoho, kde můžu narazit akorát na zapomenutá zaklínadla, automatony a mrtvoly, strašnou spoustu mrtvol (ne všechny zůstávají tak docela mrtvé). No, bylo toho tam více…

 

Bolševický revoluční vůdce na útěku Lenin ubit v San Francisku v levném hotýlku horolezeckým cepínem. Inspirátor nepovedeného petrohradského puče skončil stejně krvavě jako jeho plány. Pozorovatele jistě zaujme nejen nezvyklá vražedná zbraň, ale i totožnost dopadeného vraha. Lev Trockij (vlastním jménem Bronštejn) zabíjel v afektu, nebo byl čin plánovaný? Leninovi pohrobci obvinili Trockého, že vraždil v žoldu mnicha Rasputina. Proslulý manipulátor se jistě směje zpoza jeho zvrácených inverzních pentagramu. Proslulá buržoazní zkorumpovaná policie Zlatého mostu drze mlčí. Kdy na tučnou kauci propustí zabijáka? Na stranu kterého z Židů se přidá? Na stranu plešaté oběti, žida Uljanova (Lenina)? Nebo na stranu podivné bradky vraha Bronštejna (Trockého)? Kdy americké úřady zamezí rejdům židobolševických šílenců ve svobodné Americe?

Ary an Weekly, 17. září 1920, od stálého dopisovatele ze západního pobřeží pana A. Hitlera.

 

Musím říci: asi bych vám nepřál potkat se tváří v tvář s Krysákem. I když už samotná fráze tváří v tvář vyvolává v jeho případě dost pochybností a navozuje minimálně z jedné strany značně nereálné iluze. Já jsem se v nepříjemně depresivní náladě – ten biggles byl nejlepší avion, do kterého jsem kdy vlezl – vypotácel ze zákopu a sledoval hořící letoun. Potom jsem se rozhodl, že truchlení bylo dost, otočil se, abych se rozhlédl po hnusném okolí, a on čekal na výpadové rampě, k níž jsem napůl oslepen zamířil. Biggles mimochodem vesele plápolal opodál a nemusel jsem se dívat do požářiště, abych zaznamenal hořící esenci. Z jejího nestíněného vyzařování z rozražených nádrží do okolí mi vstávaly vlasy na zátylku.

Krysák je menší, podsaditý a překvapivě obtloustlý. Nikdo nikdy nechce zjišťovat, jak se mu daří držet si kulatou postavičku i v zákopech. Obličej má zmasakrovaný bojovým zaklínadlem, které mu z něj udělalo ementál. Tu a tam pokožka se štětinatými vousy, jinde díry, které odhalují nažloutlou kost. Jedno oko se bez ustání koulí v nekonečném cirkusovém údivu nad okolním světem, zatímco druhé na vás hledí v hrůze, které není dovoleno mrknout, protože víčko padlo za obětinu zaklínadlu stejně jako kus brady, levé ucho a větší část pokožky skalpu i s vlasy. Chlapi říkali, že podobně vypadá Krysák i na horní polovině těla, ale to naštěstí potvrdit nemůžu, nikdy jsem ho neviděl bez odporného overalu, na němž se skví uloupená vyznamenání.

Reflexivně jsem zvedl ruce a zařval. O pár dní později jsem se teprve dozvěděl, že suchá hlína, která se na mne nalepila, v přítomnosti výbojů esence zářila jako nadpozemská zbroj. To Krysáka tak překvapilo, že na něčem uklouzl a spadl naznak do zákopu. Ani nestranný pozorovatel by nedokázal zhodnotit, kdo z nás dvou byl překvapen, vyděšen a šokován více. Moje reflexy jednaly rychleji než mozek. Ve chvíli, kdy jsem se teprve probouzel ze šoku, už jsem běžel jako blázen na druhou stranu, než odkud se ozývaly zvrácené nadávky ze zákopu se hrabajícího pobudy. Plácek mezi zákopy nebyl malý, dal mi bohužel prostor, abych se podíval, zda mne ta pokřivená parodie na člověka nepronásle…

Následovala tma.

Už zase.

 

Nezveřejněné množství dreadnoughtů britské královské flotily a hrdinných námořníků padlo za oběť nelidskému útoku, přičemž podlý nepřítel Využíval krakenů a behemotů. Pruská flota byla poškozena naším chrabrým námořním letectvem, které jí způsobilo ohromné a nenahraditelné škody. Bitva u švédského pobřeží jest dalším slavným vítězstvím našeho slavného impéria!

Zpráva hlavního stanu z 10, června 1921.

 

Když jsem se probudil, měl jsem o něco lepší výhled než předtím na Krysáka. Seržant McTavish totiž vypadá jako celkem obyčejný člověk. Pokud si ovšem odmyslíte rezaté přerostlé vlasy, sakra dlouho nestříhané ryšavé vousy a tradiční kilt, který korunuje tady mezi zákopy obvyklou směsici uniforem a hadrů, co všichni nosí. Na německé haleně přišité seržantské prýmky britské expediční armády. Jo, a má zelené oči, jako malé smaragdy. Kdyby takové oči měla ženská – třeba i pihatá zrzka, byly by to nejkrásnější oči na světě. Takhle? Necítím se kompetentní posoudit, Oskara Wilda jsem totiž nikdy neměl rád.

„Je vzhůru,“ prohlásil zrzek hrozivým přízvukem a ukázal mi, že v tlapě svírá mohutnou německou opakovací pistoli. „Tak co s ním uděláme?“

„Vykucháme ho, nebo ho znásilníme,“ ozval se pištivým hlasem Krysák a vplul mi do zorného pole v celé své odpornosti. Rozesmál se slizkým odporným chichotáním.

McTavish ho odstrčil stranou: „Di do hajzlu… Nejdřív chci vědět, co tady dělá a co chce?“ Zašklebil se: „A navíc je na řadě Fricek, a pochybuju, že ti svoje právo za něco vymění. Kudy chodí, tudy skuhrá, že nemáme žádné zajatce.“ Ponurý škleb seržanta McTavishe nikdy nevěstí nic dobrého.

Byli jsme v podzemní místnosti bez oken. Místnost osvětlovalo několik antikvárních polních éterových lamp. Pár kusů hrubého nábytku. Žádné zbraně kromě těch, co měli Krysák a zrzoun u sebe. Mimochodem u zrzouna impozantní sbírka nožů, revolverů a pistolí. Cvok už od prvního pohledu, dejte na můj názor. Všude po stěnách nalepené a natlučené propagandistické plakáty. Jediný pohled stačil, abych zhodnotil, že všech válečných stran, které se na téhle frontě kdy ukázaly. Sbírka? Vylepšení interiéru? Za sebe můžu říct, že to působilo pochmurně, všechny ty rozjásané ksichty a chytlavá hesla. Některé jsem nikdy předtím neviděl, jiné mi byly povědomé a několik černobílých jsem znal až zatraceně moc dobře.

„Jak ses sem dostal!“ zařval mi McTavish do obličeje, až mi zabrnělo v uších a měl jsem touhu si požádat o ručník. Když se vzteká, prská jako blázen. A strašně mu smrdí z huby. Jo, a taky, zapomněl jsem zmínit, že jsem byl ve flekatém spodním prádle připoutaný k… něčemu. Už si nepamatuji k čemu. Moje oblečení a těch pár drobností, co s sebou nosívám, bylo připraveno k rozebrání na nedalekém stole. Tak to v zákopech chodí, každý si vezme, co se mu líbí, dle předem pevně daného pořadí. „Kdo tě poslal? Co máš za úkol? Odpovídej, hajzle!“

„Z nebe, troubo,“ odvětil jsem nešťastně a schytal ránu pěstí. Upřímnost se prostě v jistých společenských kruzích nenosí. Pokoušel jsem si zatáhnout hlavu mezi ramena, moc to nefungovalo, nejsem želva.

„Nechceš počkat na Jima?“ zeptal se pisklavým hlasem Krysák, když mi McTavish vrazil asi pátou ránu pěstí. „Nechceš počkat na Jima, seržo?“ zeptal se ten malý hajzlík při šesté ráně. „Nebylo by fakt lepší na něj počkat, seržo?“ V očích měl strach. Nebyl jsem si jist, zda se víc bojí funícího seržanta – z pysků mu odletovala pěna jako kobyle – nebo nepřítomného Jima.

Jim?

Kdo je sakra Jim?

Potřebuju to vědět?

Chci to vědět?

K čemu?

Další magor do sbírky?

„Spadnul jsem sem kurva s érem!“ zařval jsem tak vztekle a překvapivě, že se i šílenec MacTavish zastavil v rozmachu. „Prostě mě někdo sundal z oblohy a narval jsem to se strojem za půl milionu liber přímo sem! Nikdo mě neposlal! Kdybych mohl, byl bych do prdele někde úplně jinde! Jdi do prdele, ty sráči! Jestli mě chceš zabít, tak to udělej a neztrácej můj čas!“ Asi jsem ječel z plných plic, ale jistej si nejsem. Rozhodně si pamatuju výraz v seržantově obličeji. Pravděpodobně jsem byl po dlouhý době první, kdo ho dokázal překvapit a vykolejit. Vypadal jako harant, co mu bafnete do obličeje a on si nadělá do kalhot. Byl překvapený. Já spokojený. Ne na dlouho. Dopadla nová rána. Zařval jsem. Zkurvysyn nechtěl plýtvat silami, když už měl napřaženo.

Kdo je sakra Jim?

 

Kdy tahle zkurvená válka skončí, vy hajzlové?

Nápis na zdi Whitehallu, 2. července 1921.

 

Představování zákopového panoptika může pokračovat (rozhodně nejsme u konce), protože vzápětí do místnosti vstoupil obtloustlý muž s hlavou holou jako koleno. Důležitý chlápek následujících minut, hodin a v přeneseném slova smyslu i relativně vzdálené budoucnosti. Musím se zbavit zlozvyku předbíhat, jinak ze čtení nebudete nic mít. Nejsem holt žádný spisovatel. Do Jiráska mám daleko. Zpátky do podzemí, zase jsem odbočil, příště bych zasloužil pár facek… Kde jsem… aha… když dorazil plešoun, už jsem seděl na hrubé lavici a do zadku se mi zadírala baterie třísek. Po obličeji mi tekla krev a jazykem jsem si ohmatával viklající se zuby. Snažil jsem se při každém úderu trochu škubnout hlavou, aby mne nezasáhl napřímo. Schytávala to sice tvrdě krční páteř, ale neudělal mi z obličeje dobře namletý karbanátek. No, o stavu uší bych však raději nic neříkal. Viděli jste někdy, jak vypadají uši profesionálního boxera? Nepřipomínají vám karfiol? Tak víte, o čem mluvím.

„Frici!“

MacTavish ode mne odskočil jako bodnutý včelou.

„Ten je můj,“ zavrčel plešoun výhrůžně. Všichni se tady dorozumívají směsicí němčiny, francouzštiny a angličtiny, která se za léta stala zákopovou mluvou na obou stranách barikády, nehledě na to, pod jakou vlajkou bojujete. Občas může být problém rozumět – nová slova vznikají a zanikají rychleji, než si člověk stačí všimnout. A tady měli spoustu slov, u nichž jsem význam odhadoval. „Všichni vědí, že novej je můj, tak mi do něj neser, šmuko…“ Poslednímu slovu jsem nerozuměl, ale že to není pochvala, to je každému jasný, ne?

McTavish se narovnal a najednou měl v ruce nůž; oprava, v obou rukou měl nože. A jeden hnusnější než druhý. Asi jsem musel mrknout, protože to, jak plešoun tasil dlouhý zubatý bodák, jsem prostě neviděl. Krysák zapištěl a odsunul se stranou ke zdi, snažil se vypadat co nejmenší. Vrhal pohledy ke vchodu, ale cestu blokoval šklebící se skopčák. Zašeptal něco jako „co se škádlívá“, ale když se po něm oba vrahouni ohlédli, zmlkl.

No, a zhruba v tu chvíli mi začalo něco docházet. Vím, že mám dlouhé vedení, jenže chtěl bych vidět vás… Promítl jsem si scénu zvnějšku a došlo mi, že jsem polonahý, připoutaný k lavici a právě se přede mnou hodlají na nože servat dva chlapi o to, či budu. Asi se nervou o to, s kým budu hrát partičku šachu. Udělalo se mi na zvracení a škubnul jsem provazy tak silně, že jsem nadzvedl lavici, přepadl na bok a skončil na podlaze z hnijících prken s tím bonusem, že o zlomek vteřiny později mne lavice flákla přes záda. Doma to nezkoušejte. Tak trochu omráčeně jsem ležel na zemi a hlavou mi běžela spousta zvrácených obrázků toho, co se mnou udělá vítěz souboje, který se chystal propuknout.

Do místnosti vstoupil někdo čtvrtý. Zaslechl jsem kroky, ale nic jsem pořádně neviděl.

„Co se děje?“ šlehl vzduchem hlas, který rozhodně nepatřil muži. „Jste se zbláznili, zkurvenci? Kdyby vás viděl Jim, tak vás rozerve na kusy.“ Ženským hlasem drnčela němčina podobná vražednému válečnému pochodu. Bylo to, jako kdybyste se pokusili zahrát Wagnera na polnici. Byl z toho slyšet i cítit konec světa. Apokalypsa.

Cosi mne zvedlo a narovnalo. Dopadl jsem znovu na lavici a zíral na člověka, který mi přišel zachránit život a možná ještě něco víc. Tak bych si zhruba představoval Valkýru, pardon, spíše moderní Valkýru téhle posrané nekonečné války. Byla vysoká, vyšší než já, světlovlasá, vybledle modré oči, oblečená do neforemného vojenského kabátu. S obličejem jako sekera a hlasem jako houfnice. No, pěkná sebranka, jen co je pravda. No, a o tom Jimovi jsem už také přemýšlel a vzadu v hlavě se začínala tvořit jistá teorie. Jistá nepříjemná teorie, kterou jsem se chvíli snažil potlačovat, ale nešlo to.

 

Nikdy. Váš premiér.

Nápis na zdi Whitehallu, 2. července 1921.

 

V devatenáctým roce začaly probleskovat zprávy o partě odpadlíků z různých armád, co žijí (nebo živoří) v ohromném území nikoho mezi jednotlivými bojovými uskupeními. Území nikoho se zvětšilo v pás o šíři padesáti mil táhnoucí se od La Manche až dolů ke švýcarským hranicím v roce osmnáct s příchodem opravdu velkých bitevních zaklínadel a patem vylučujícím vítězství na hlavní frontě. Vojska se od sebe začala pozvolna vzdalovat. Všechno mezi nimi se proměnilo v rejdiště malých jednotek a místo, kde bujely výsledky předchozích magických masakrů. A také v místo, kde se začaly rodit báje, mýty, fámy a legendy.

Jednou z legend byl Jizvák Jim.

Tvrdí se, že byl členem prvního kontingentu britského expedičního sboru. Prý bojoval u Mons a při bojích nablízko proslul jako excelentní střelec a jako vrahoun s přibroušenou polní lopatkou. Při výbuchu ručního granátu měl být zraněn a znetvořen – odtud přezdívka. Do činné služby se vrátil jako dobrovolník v roce 18, zjistili totiž u něj jednu důležitou a výjimečnou magickou vlastnost. Sice nebyl schopen žádné magie, i pokus o vyvolání jednoduchého kouzla u něj vyvolával nezvladatelné záchvaty zvracení, ale náhodou zjistili, že je vůči magii rezistentní… ani největší kontaminace magickými odpady nebo éterickými zplodinami na něj neměla vliv. Poslali ho zpátky do Francie a účastnil se několika ofenzív. Pak jeho stopy zmizely, tedy, pokud Jizvák Jim byl opravdu Jim York, desátník (později seržant) původně z legendárního praporu skotské gardy.

Potom se objevuje mýtická postava Jizváka Jima, který netečný k magii i střelám a bodákům, přepadá zákopy na obou stranách bojiště a vraždí a loupí a unáší a… jeho obvyklými terči byli důstojníci, čím vyšší šarže, tím lepší. Rychle se okolo něj vytváří „družina“ následovníků, jeho banda, s kterou terorizuje všechno, co může. A mýtus pamatuje i na skrytou základnu uprostřed zamořených oblastí země nikoho, kde shromažduje poklady, zbraně a kde se skrývají uprchlíci před…

Mýtus?

Legenda?

Lež?

Všechno dohromady.

 

Zázračné zbraně přinášejí úspěch. Bitevní červi jsou schopni se podhrabat pod celými sekcemi nepřátelských zákopů a vniknout do prušáckých blindáží, kde rozpoutají peklo. Přidej se k sekci Nových zbraní! Čekáme na Tebe!

Z náborového letáku kanadské královské armády, pravděpodobně rok 1920.

 

Zapadalo slunce, vždycky raději útočíme v noci. Mělo okolo sebe namodralou koronu, což je neklamná známka vysokého podílu magického a éterického záření v atmosféře. Jizvák se na nás podíval krví podlitým okem a zachechtal se. Chechtá se jako sám Satan. Možná je sám Satan, kdo ví. Bůh? Poslal mne prvního, každý si musí svůj chleba zasloužit, narazil jsem si masku na obličej a plížil se kupředu…

Proč jsem zůstal mezi zákopy? Kam bych se vracel? Zpátky k létání? Zpátky… kam? Život mezi zákopy je život, tamto je jenom přežívání směrem ke smrti. Možná vám to tak nepřipadá, nic jiného než prázdnou existenci v uniformě jedné či druhé strany jste nezažili, ale já jsem ten rozdíl pocítil na vlastní kůži. Našel jsem něco, co jsem nikdy nehledal, protože jsem nevěděl, že mi to chybí. A pokud to chcete nazvat smysl života… budiž. I když je to hovadina. No, a od Jizváka se nechodí jinak než s ním, nebo vás sežerou červi – pěkně vypasený potvory dlouhý a silný jako předloktí. Chtěl jsem umřít? Nechtěl…

Prosmýkl jsem se okolo dvou opuštěných kulometných postavení. Jizvák říkal, že skopčáci nemají tolik mužstva, aby udržovali pozice obsazené. Docházejí lidi, na všech stranách. Kryla mne tma, rodící se mlha a palčivé kopřivy tak velké, že jsem se v nich ztratil. Srdce mi mlátilo až v krku. Pustil mne poprvé samotného. Nebál se, že přeběhnu. Musel poznat, že jsem jeho, podlehl jsem jeho magii, magii svobody a nezávislosti. Nebo tak něčeho.

Přede mnou se vztyčil temný stín se zářícíma očima. Čočky v našich maskách mají jedinou výhodu, ukazují ohniska zaklínadel, magie a éterických min. Svět vypadá docela jinak, je plný smyček, čar, kulovitých objektů beze jména. Jizvák svítí jako vánoční stromeček, každá z jeho proslulých jizev září zbytkovým éterickým světlem, které neutlumí před tímhle udělátkem ani těžký kožený plášť. Strážný přede mnou v hranaté helmě a dýchacím přístroji musel mít v očních průzorech éterem vylepšené sklo. Pomáhalo vidět ve tmě. A v ruce měl roj světlušek studené zeleně. V opakovací rychlopalné pušce zásobník plný vylepšené munice. Není divu, tady venku, tady se pohybuje všechno možné.

Jim si musí mnout ruce. Takhle dobře strážený sklad nebude obsahovat staré konzervy s nepoživatelným žrádlem. Zbraně, munice, oblečení… těžko si představovat. Určitě to věděl, ten chlap se dost často jeví jako vševědoucí. A měl bych zdůraznit, že zaklínadla, která umí uplést a seslat, rozhodně nejsou z tohoto světa. Nikdy jsem nic podobného neviděl.

Skopčák věděl, že tam jsem. Ale neviděl mne. Jizvákova zaklínadla jsou… divná, ale fungují. Musel zachytit chvění ve vylepšených průzorech, nic víc. Kdyby je neměl, neviděl by ani to. Udělal jsem dva kroky doleva, cosi křuplo pod botou. Strážný se otočil a přehmátl na ručnici. Odrazil jsem se a ve výskoku tasil dlouhý zubatý bodák. Válečnou trofej z mého prvního zápasu. Ze zápasu, kdy jsem si získal místo mezi Jizvákovou sebrankou. Nestačil vystřelit. Bodák projel hustou tkaninou ochranného oděvu a zadrhl se o žebra. Na protější straně hrudního koše. Čtyřicet centimetrů oceli posílených o osmdesát kilo živé váhy – nikdy jsem nebyl střízlík – je prostě dost, aby prolétlo žebry a plícemi na druhou stranu. Vytáhl jsem bodák a zarazil znovu. Jistota je jistota. Před očima mi při té příležitosti bleskl obraz Jizvákova ksichtu s chybějícími rty, zuby vyceněné v nekonečném úšklebku. Nepřátelský strážný se prohnul jako luk, zachroptěl a zcepeněl.

Neotáčel jsem se, abych zjišťoval, zda mne ostatní následují, pokračoval jsem dál. U strážného byla spousta užitečného vybavení – třeba ho vezmeme cestou zpět, nezdržoval jsem se. Poslali mne jako prvního, vrcholná ze všech dosavadních zkoušek. V torně přivázané na břiše mám tři ruční granáty, žádné zaklínadlové svinstvo, staré dobré tříštivé ruční bomby. Kdyby mne šikovně střelili, ani bych necítil, jak se ze mne staly kusy masa rozmetaného po širokém okolí. Dva jsou obranné granáty, mají v sobě mnohem větší nálož, a jeden vejčitý, útočný.

Pár kroků a jsem u prvního příčného okopu. Bude tam někdo? Plížím se suchou hlínou jako červ. Tři měsíce nepršelo, tři měsíce a dva týdny. Voda začíná být nedostatkovým zbožím. Jeden z důvodů, proč jsme vyrazili. Touha po zábavě, touha po novinkách, touha po delikatesách, docházející munice a voda. Říkali, že podobných základen je v zemi nikoho nemálo. Mají je obě strany. A pořád probíhá malá, nepatrná válka se spoustou krve. Vrcholná zkouška? To jsem si myslel. A co první?

 

Elitní britské oddíly vedené statečnými specialisty čelí u jezera Tanganika místnímu povstání podporovanému prušáckými důstojníky. Oklamaní a koupení šamani využívají místních podřadných triků k podlým útokům na královské koloniální vojsko. Žádná negerská polo-kouzla však neplatí na naše hrdiny! Čačtí synové Britanie stojí proti negerským šarlatánům a prušáckém zrůdám! Přispějte librou či šilinkem na jejich úsilí!

Z agitační řeči plukovníka Morrowa, leden 1919.

 

Kopli mne do zadku a já po hlavě sletěl do jámy. Rychle jsem vyskočil na nohy a rozhlédl se. Musím dodat, že vyděšeně. Jáma měla v průměru zhruba pět metrů a při troše představivosti lze říci, že její obvod měl tvar hodně přibližné kružnice. Stěny byly tři metry vysoké, a i kdybych se na ně chtěl škrábat, nad hlavou mi dupalo půldruhého tuctu zabijáků toužících po mé krvi. Krysák a MacTavish měli v rukou dlouhé dřevěné tyče a kdybych se pokusil vyškrábat nahoru, určitě by je neváhali použít. Rozhlížel jsem se okolo sebe, točil se jako holub na báni a vyděšeně se třásl před tím, co bude následovat.

Tehdy jsem to pochopitelně nevěděl, ale posléze mi to řekli. Jejich tradice. Jejich zvyk. Jejich první zkouška…

Kdyby počkali jedinou minutu, nemuselo by se dít nic. Jednoduše by mi praskla cévka v mozku a já tam padnul v díře mrtev, aby se mi mohli vysmát a hodit mě na mrchoviště. Stáhl jsem se k jedné stěně, naproti největší skupině diváků nahoře. A třásl se děsem.

Zatímco já šel do jámy po hlavě popohnaný kopancem do zadku, plešatý Fric to provedl přemetem a dopadl elegantně na obě nohy. Zády k mojí maličkosti a čelem k divákům. Tyrš by mu záviděl i s Fugnerem. Rozpřáhl ruce a já si zatraceně dobře všiml hnusného bodáku, Lidi nahoře začali řvát. Zahlídnul jsem Krysáka, tu bestii s vybledlýma očima, a byl tam i stín. Stín, který… no, nebudu vás napínat, Jizvák Jim. Přišel se podívat.

Fric ze sebe strhal oblečení, až zůstal v jakési miniaturní bederní roušce, která rozhodně neukrývala všechno, co by měla. Křičel jako šílenec a psychopati shora křičeli s ním. Tiskl jsem se ke stěně jámy a snažil se vplynout do udusané hlíny. Nešlo to. Fric vytáhl zpod roušky své nadměrné nádobíčko a vymočil se do prachu dna jámy. Vzniklé bahno rozdupal bosýma nohama. Smál se jako šílenec a nespouštěl ze mne oči. Byl vzrušený a kousek hadru pod pasem to nemohl zakrýt. Chechtal se. „Ojebu tě před smrtí nebo po ní?“ Ječel smíchy jako harpyje a smál se mi do obličeje. Pokoušel jsem se zahrabat do stěny. Neúspěšně. Poskakoval z nohy na nohu podoben bizarní loutce. Pleš se mu leskla potem. Máchal okolo sebe bodákem. Zubaté ostří svištivě protínalo vzduch. „Naříznu si tě,“ sáhl si mezi nohy. „Potom si užiju a pak ti uříznu koule i hlavu!“ křičel.

„Tak se s ním neser!“ zaječel MacTavish a jeho hlas se zdvihl nad řev ostatních.

„Ojebej ho! Ojebej ho!“ přidal se k němu Krysák.

Ostatní prostě neartikulovaně řvali. Takhle si představují zábavu? Pouze stín v kápi – Jizvák – a jediná žena – Brunhilda – sledovali představení nehnutě a tiše… „Ojebej ho!“ ječel MacTavish. Chtělo se mi zvracet.

Zastavil se čas.

Ne, nezastavil, zpomalil.

Fricova ruka s bodákem se pohybovala neskutečně pomalu, po zlomcích milimetru. Zvuk se proměnil v cosi téměř hmotného. Slyšeli jste někdy úder vlastního srdce rozfázovaný do půlminuty subjektivního času? Já ano, jako úder srdce to vážně nezní.

Čas se vrátil k původní rychlosti.

„Protáhni mu prdel!“ zařval MacTavish a Fric se zastavil a podíval se nahoru, aby… nevím, co chtěl udělat. Já si jenom pamatuji, co jsem udělal já…

Odrazil jsem se od stěny díry jako přerostlá žába, skočil, chytil Fricovu ozbrojenou pravici, vytrhl bodák z překvapené ruky a zarazil mu čepel do krku. Stačilo zapáčit a byl konec.

Ticho.

Kdyby upadl špendlík, bylo by to jako výbuch deseti tisíc leteckých pum. Čas se rozpadl do titěrných fragmentů, drobečků, co vypadaly, že nikdy nepůjdou posbírat a dát dohromady. Stál jsem nad mrtvolou, pořád sebou a bahno uprostřed jámy přijímalo krev ženoucí se z rány na krku. Nebylo to poprvé, co jsem tenhle jednoduchý trik zkusil. A musím vám, přátelé, říci, že trik se zbabělcem vychází vždycky. V Praze, Marseille, severní Africe i Londýně, je jedno, kde jste. Napište si závěť, rozlučte se s blízkými a potom to zkuste. Držím palce…

Čas se zakrchlal a zastavil. Znovu se překotně rozeběhl a podrazil mi nohy. Bodák vypadl z necitelných prstů a já najednou ležel naznak a hleděl na obličeje nad sebou. Cosi se nahoře dělo. Zrzavý obr v kiltu se rval s ostatními a chtěl skočit do jámy. Bylo mi to jedno. Žádný zvuk. Nepamatuji si zvuky, i když zrzoun otevíral ústa a vypadal, že řve žalem. Žádný zvuk. Jako ve snách jsem sledoval muže v kápi, jak přistupuje k šílejícímu Skotovi a pokládá mu ruce na ramena. Uklidnil ho. MacTavish se přestal zmítat, poklidně se vyprostil ze sevření druhých a díval se na mne dolů.

Měl v očích slzy, nebo se mi to zdálo?

 

Z kanálů a stok Los Angeles se vyrojily tisíce přerostlých žab. Tito žabí tvorové jsou velcí jako domácí kočky a agresivní. Pomatená policie se pokusila zapojit do honu na tvory veřejnost. Výsledkem nepřipravené akce byly stovky zraněných a několik mrtvých. Větší část nehod z prvního dne padá spíše na vrub bezostyšného používání palných zbraní samozvanými zdegenerovanými lovci než na útoky žabích příšer. Židovský starosta města požádal o pomoc Národní gardu. Ze zamoření byli obviněni místní čínští podlidé, jejichž smradlavé triky zamořují většinu chudinských čtvrtí a otravují život všem slušným Árijcům. Skupina uvědomělých občanů se chopila spravedlnosti a i přes odpor zmanipulované policie vykonala v ulicích několik veřejných poprav těchto představitelů žlutého moru. Žabí zrůdy nepřestávají terorizovat město a narůstá počet pokousaných mužů, žen i dětí. Socialistické vedení města je bezradné, jako obvykle…

Aryan Weekly, 30. listopadu 1921, od stálého dopisovatele ze západního pobřeží pana A. Hitlera.

 

V pochybném úkrytu za traverzou prvního obranného zákopu jsem si vyhrnul rukáv. Vedl jsem si dobře. Aby ne. Průzkumnický kurz u největších psychopatů cizinecké legie musí na člověku zanechat stopy. Obranné pozice okolo předsunuté základny skopčáckých jednotek vypadají udržovaně, ne jako polorozpadlé, zavalené, zničené okopy v poušti okolo. Nedokážu si představit, že tu žijí lidé. Jiní než my. Říká se tomu přece území nikoho, my jsme nikdo, co tady dělají oni? Tři motanice zaklínadel se mi leskly pod kůží. Není to bolestivý proces – jejich vkládání. Nikdy předtím jsem si nepředstavoval, že něco podobného existuje, magie pro nás bylo něco spoutaného technikou, mocí strojů, síla podobná elektřině nebo parní energii, něco technologického. Obalamutili nás, nebo jsme se balamutili sami, abychom nemuseli přemýšlet a mít strach z toho, odkud přichází. Měřili jsme ji, uchovávali a většina si myslela, že éter je jejím zdrojem. Není. Překvapivá informace? Tak jste stejně hloupí, jako jsem býval já. Éter je pouhým médiem, prostředníkem, co zjednodušuje přenos a uchování. Jejím zdrojem je lidská mysl a její spojení se… světem mimo pět smyslů.

Škrábl jsem se nehtem přes motanici nejblíže zápěstí.

Jizvák na mne zaklínadla vložil sám, vsunul je pod kůži, uskladnil je. Vytvořit zaklínadlo dokáží nejen stroje, ale hlavně lidé, pouze první řešení je pohodlnější. Magie rvaná přes étér je snadná, mechanická, ovladatelná, spoutaná. Tahle syrová záležitost? Ne stroj, ale živý organismus, o to horší. Motanice umístěná těsně pod kůži nakrátko zazářila jako čínský lampion, poté zhasla. Dodnes je na jejím místě jizva v podobě drobné popáleniny. Společně s tuctem – veletuctem! – jiných jizviček. Přišla bolest? Nevím, v žilách dunělo tolik adrenalinu, že by přehlušil jakoukoliv bolest. Zatočila se mi hlava.

Zvedl jsem ruku před oči a téměř vykřikl hrůzou. Ruka se ztrácela. Vytrácela se v šedém světle hvězd a skomírajícího zjizveného Měsíce. Během dvou či tří úderů srdce bylo vidět skrze ni na výztuhy stěny zákopu. Oči zabloudily dolů, tam, kde měly být nohy. Našly pouze nejasné obrysy, stíny ve stínech. Cosi mne bodlo v hlavě a já si uvědomil, že nemám čas lelkovat, Jizvák tvrdil, že zaklínadlo nebude účinkovat ani pět minut. Nemůže mi pod kůži nacpat tak silně spletená slova, urazila by mi ruku.

Být spokojen s vlastní nezranitelnosti (nebo neviditelností) je dobrá cesta do pekel. Propletl jsem se kurva opatrně zákopy k místu, kde se nacházel další strážný. Od chvíle, co jsem sejmul předsunutou hlídku, nemohla uplynout více než minuta. Je to možné? Jizvák tvrdil, že hlídky se musejí hlásit po deseti minutách přes signální systém. Když mne posílal kupředu, tvrdil, že strážný zrovna odeslal zprávu. Jak to věděl? Odkud měl informace?

Britové říkají a piece of cake.

Do bunkru se mi povedlo vklouznout spolu s maníkem v neforemném ochranném obleku a hranaté skopčácké helmě. Možná něco cítil, protože v úzké chodbičce se zastavil a rozhlížel. Díval se přímo na mě, neviděl nic než stíny. Kdyby byla chodbička lépe osvětlená… nebyla. Sundal si masku a helmu. Možná uvidí lépe. Nemělo smysl riskovat. Nebylo na co čekat. Proklouzl jsem po jeho pravé ruce – otřásl se, cítil závan vzduchu? Bodák se zakousl do ledvin, zatímco volná ruka přikryla ústa. Zachrčel do neviditelné dlaně a umřel. Zabíjet skopčáky, co je na tom špatného? Měl jsem ho vyzvat na souboj v šachu, nebo co? Kdyby byla situace obráceně, taky by neváhal ani vteřinu.

Po paměti – byl jsem neviditelný, pamatujete? – jsem si vyhrnul rukáv na levé ruce a odměřil deset centimetrů od zápěstí směrem k lokti. Nahmatal jsem ocásek vyčuhující z mé vlastní tkáně – odporný pocit – a vší silou zatáhl. Tentokrát bolest prolétla od předloktí do týla a na chvilku mne oslepila. Spolknul jsem nadávku a narovnal se. I v šeru chodbičky jsem viděl vlastní obrysy – první kouzlo začínalo slábnout, možná za to mohly magické obrany okolo. Zahlédl jsem i stín na zdi, Jizvák mne na to upozorňoval: stín se objeví rychleji než ostatní. Proč, to neříkal. Co vůbec bylo zač druhé kouzlo chcete vědět? Vyslalo zprávu Jizvákovi a ostatním, že jsem v bunkru a jdu zlikvidovat hlavní obranné prvky předpolí skopčáckého skladu.

Strážnice se mi vryla do paměti jako žádná jiná místnost, v níž jsem kdy v životě byl. Kromě spartánského nábytku a baterie prázdných, poloprázdných i plných lahví od šnapsu tam pospávalo sedm mužů ve vojenském spodním prádle. Jeden měl na obličeji položené noviny psané německy, ostatní se rozvalovali nebo choulili na kavalcích. Všude spousta zbraní, větší část jsem nepoznával, vypadaly… futuristicky, to je správné slovo. Na zdi obrázky kozatých holek se širokými úsměvy. Ty vypadaly dobře, hahaha, nic futuristického, staré dobré kozy. Čtenář sebou zamlel na kavalci. Proč váhám? Odjistil jsem útočný granát. Čtenář sebou trhl a shodil si z obličeje noviny. Vypadal mladě a vyděšeně. Jak jsem se mu jevil? Jako stín? Kolik bylo vidět? Skočil jsem na chodbu a mrskl granátem do noclehárny.

Výbuch!

Prach z otřesených betonových překladů mne rozkašlal a rozkýchal. Zvonilo mi v uších, neslyšel jsem nic. Bylo mi líto holek, takový osud si nezasloužily. Kdyby byl čas, strhnul bych si jeden nebo dva nejvydařenější obrázky s sebou.

 

Dáváme na vědomí všem podřízeným velitelstvím a jejich osvětovým důstojníkům, že je nutno co nejdůrazněji potírat veškeré zvěsti o existenci údajného Jizváka Jima a jeho bandy. Je nezbytné podobné fámy označovat za lži a lživou propagandu nepřítele. Žádná podobná osoba nikdy neexistovala a neexistuje. Vojíny, poddůstojníky i důstojníky šířící podobné zvěsti se nařizuje trestat s obzvláštní přísností. Veškeré lži o Jizváku Jimovi zapisovat do zvláštních hlášení a ta posílat do štábu expedičního sboru.

Zpráva velitelství expedičního sboru, sekce osvěty, ze dne 11. listopadu 1918.

 

Posadili mne do jídelny ke stolu a přinesli něco, co musela být pravá zrnková káva. Nic tak úžasného jsem roky nepil, náhražka ze žaludů… není kafe. Někdo na mne hodil deku, kousala do odhalených zpocených ramen, bylo mi to vcelku jedno. Zakrvácený bodák jsem měl položený na stole před sebou. Nenechali ho v díře, přinesli ho jako trofej. Seděl jsem u stolu, levačku položenou na rukojeti bodáku a v pravé hrnek nefalšovaného kafe. Ani jsem si ho nevychutnal, věříte? Naproti se posadila ona, statná Němkyně v neforemné vojenské blůze. Prohlížela si mne vodovýma očima a notnou chvíli nic neříkala. V jídelně nikdo nic neříkal. Byla tam polovina diváků od jámy. Jizvák chyběl. Vnímal jsem jejich překvapené pohledy, pochopil jsem, že Frice brali jako nepřemožitelného… a nyní ho sejme takový chudáček za pomoci… špinavého triku?

„Dej si pozor na MacTavishe, byl Fricova buzna, třeba se bude chtít mstít,“ zasyčela Němka, když se jídelna začínala vyprazdňovat. Okounění je přestalo bavit. Zdálo se, že se nebude nic dít. „Krej si záda, patříš Jimovi, ale nikdo nemůže vědět, co se v tý zrzavý skotský palici vylíhne.“ Mluvila anglicko-francouzsky a těžko říci, který jazyk její brutální chrastivý přízvuk prznil více. „Třeba tě zkusí přefiknout,“ rozesmála se a zmizela. V tu chvíli mi připadala docela hezká.

O pár dnů později přišli všichni, když mne Jizvák cejchoval. Na první pohled to nebylo nic složitého. Donutil mne svléknout se do půl těla a položit na bytelný dřevěný stůl. Měl jsem na vybranou? Asi ano, na jedné straně cejch a na druhé pekelně ostrá čepel Jimova tesáku. Bylo ticho, hrobové ticho, ze kterého se mi vždy zvedá žaludek. Čekám totiž něco hrozného a to hrozné se vždy stane mně. Sáhl mi do hrudníku. Tak prostě, jak to píšu. V jednu chvíli stál nade mnou, hnusný jako smrtelný hřích, a ukazoval mi svou čtyřprstou pravici. O desetinu, setinu, tisícinu vteřiny později jsem sledoval, jak mám jeho ruku po zápěstí ponořenou v hrudníku a… cítil jsem chlad. Žádnou bolest. Jenom chlad okolo srdce. Jsou cejchy, které nemůžete skrýt, a cejchy, které nemůžete odhalit. Jizvákův cejch patří do druhé skupiny.

A cejch nebyl všechno. Pokusil se o týdenní výcvik ve věci magie a zaklínadel – jak říkal on. Všechno skončilo u pokusu. Snažili jsme se oba, ale výsledek se nedostavil žádný. Potěšilo ho však, když mi implantoval pod kůži na předloktí připravené zaklínadlo a já ho byl schopen vyvolat.

K čemu cejch?

Zkuste se nechat od Jizváka ocejchovat a potom se mu postavit. Dal mi do ruky nůž a rozkázal mi, abych ho bodnul. No, musím se přiznat, že jsem to upřímně zkusil. Nevyšlo to. Ani trochu. Všichni přítomní se smáli, až se za břicha popadali.

Já ne.

 

Jizvák Jim žije!!!

Nápis nalezený na prkenné stěně v opuštěném krytu severně od Paříže.

 

Uplynulo nevím kolik času. Byl jsem příliš blízko explozi a tlaková vlna v podzemí mi musela něco poškodit. Připadal jsem si jako sjetý, párkrát jsem v Africe vyzkoušel ty jejich dryáky – měly na mne podobný účinek. Potácel jsem se betonovými podzemními chodbami, v uších mi zvonilo a já netušil, kde jsem, kam jsem se zatoulal. Před očima se mi objevovala velká barevná kola a já se přistihl, že po nich sahám. Zbláznil jsem se? Mám výpadky paměti, některé detaily si pamatuji perfektně, potom mám okno a netuším, jak dlouhé mohlo být. Jedno bylo jisté, ztratil jsem se. Totálně jsem se zamotal. Měl jsem vyrazit… někam, už si to nepamatuju, ale asi v šoku z výbuchu jsem někde zahnul blbě a ztratil se. Proč pevnosti stavěli tak velký? Všude zářily mdlé éterické výbojky. Pořád mi zvonilo v uších a svět plaval před očima. Měl jsem pocit, že jsem uprostřed slušně velkého akvária. A voda vám výhled nevylepší, věřte. A to nebylo nejhorší. Dovedu si představit spoustu věcí, mám dost bujnou fantazii, takže jsem si představoval nasraného skopčáka za každým rohem. Než bych ho přes vodu rozpoznal, rozporcoval by mne. Nenarazil jsem však na Prušáka, ale na Skota. A MacTavish měl skoro stejnou radost jako já. Také něco hledal. Na druhý pohled jsem poznal, že spíše někoho.

Mne.

Zazubil se. Zvonění v uších i akvárium před očima zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku. Vysmívá se mi? Jak mne dokázal najít? No, bylo by to na delší vysvětlování, ale pár jeho vlasů nalepených na mých hadrech a jednoduché zaklínadlo bylo všechno, co potřeboval. Vytrhl jsem z pouzdra na boku automatickou pistoli, sakra rychle. Jako legendární pistolník na Divokém západě. On bylo něco rychlejší, a než jsem se stačil rozkoukat, pistole odletěla stranou. Kurva, kurva, kurva, nic jiného mi hlavou neběželo. Trik se zbabělcem na tohohle paznehta nezabere, už ho viděl a tak blbej není ani on. Tasil jsem druhou rukou bodák a on mi ho vykopl. Nic neříkal, jenom se šklebil jako psychopat. Když protivník mluví, třeba se dá nějak vyvést z míry, donutit k chybě, ale tenhle? Srazil mne kopem k zemi, vůbec jsem neviděl, jak se to stalo. Jak může bejt takhle rychlej?

Pak mi to došlo.

On je útočník.

Má trochu jiná zaklínadla než já. Třeba nadlidskou rychlost. Místo na skopčáky se rozhodl tuhle hračičku šetřit na mou maličkost. Nemůžu se mu rovnat.

Udělal zatracenou chybu. Udělal dvě chyby. Ta první byla, že mne měl zabít zezadu, ani bych si toho nevšiml, ale on se musel vytahovat. Chtěl, abych věděl, že mne zabil on. K čemu by mi to bylo? Byl bych mrtvej, ne?! A druhá chyba? Že si ještě vybíral, jakým způsobem bude zabíjet… Otočil hlavou, aby se podíval po bodáku, co patřil jeho milenci. Podíval se na mne. Zahlédl jsem v jeho kalných očích nápad. Chce mne zabít bodákem! Jak je daleko? Dvacet kroků? Minimálně. Spíš pětadvacet.

Stihne to, než já něco udělám?

Tak rychlý nemůže být ani pod vlivem zaklínadla.

Stál nade mnou. Nerozhodně. Čekal jsem na smrt. Vnímal jsem každý rozšířený pór plný nečistot na jeho hnusném nose. Zhluboka dýchal a smrad z jeho huby mi zvedal žaludek. Vypadal jako zbrojnice: revolvery, pistole, nože, dýky, krátká rychlopalná ručnice a dokonce šavle! Dojdi si pro bodák! Přece mne chceš dostat bodákem, ne?! Dělej a jdi! Nezdržuj se! Zadržoval jsem dech a snažil se ho nevyprovokovat, bodák byl moje jediná, jediná a malá šance dostat se z podzemí živý.

Otočil se na patě a vyrazil k bodáku. Byl rychlý jako blesk. Já nejsem jako blesk, nicméně nepotřeboval jsem tolik času… Trhl jsem nitkou posledního zaklínadla, které bylo vpité do kůže v loketní jamce. Zabolelo to jako čert. Plešoun se ohnul pro bodák. Jak se tam zkurvenec dostal tak rychle? Vytáhl jsem z torny útočný granát. Vzduch přede mnou syčel rostoucí mocí. Vytrhl jsem pojistku.

Roznětku všech tří granátů jsem měl nastavenou stejně. Na kontakt. Zrzavý seržant MacTavish byl ode mne blbé dva kroky – jeho rychlost byla vskutku úchvatná, když mu přímo pod nohama explodoval útočný granát. A já? Nemohl jsem se přestat smát, poněkud hystericky, nutno podotknout.

 

Na veletrhu jídla v Londýně byla představena uchvacující kuchařka madam Edith. Proslulá předválečná autorka úžasných receptů na delikátní deserty předvedla přímo na pódiu, jak levně a rychle připravovat pokrmy z dospělých jedinců hmyzu i z larev. Ukázka měla ohromný úspěch, všechno jídlo uvařené ze švábů, střevlíků a mravenců bylo okamžitě zkonzumováno přítomnými labužníky a kuchařka se stala hitem skomírajícího knižního trhu. Na její druhé vydání bylo uvolněno několik tun papíru ze železných rezerv ministerstva zásobování.

The British Newspaper ze dne 10, června 1920.

 

Žádné testování loajality, nic takového, Jizvákův cejch je nezlomitelný. Prostě jsem se stal součástí podivné komunity šílenců. Jejich dvacet dva. Vždycky dvacet dva. Tři sedmičky a Jizvák. Pokud někdo padne, vydají se sehnat náhradu. Pokud se jim někdo dostane do rukou jako já – čeká ho díra. Pokud vyhraje nováček (to znám). Jizvák ho ocejchuje (to znám) a starý člen týmu je prostě hozen někam, aby ho sežrali červi. Mluvil jsem už o červech? Těch bestiích, co jsou dlouhý jako ruka a silný jako chlapský zápěstí? Hnus, hnus, třikrát hnus. Princip cejchu, jak jsem říkal dříve, neznám, a je mi volný. Omezuje svobodné myšlení? Nevím? Sebere vám něco z osobnosti? Nevím. Mám ho v sobě, tak nemůžu posoudit, jestli jsem stejnej chlap jako předtím.

Doufám, že ne, byl jsem šašek.

Zkoušky loajality ne, ostatní zkoušky? Mraky. Jizvák se chce ujistit, že si vybral správného člověka, a vy se musíte zavděčit a zalíbit. Proč? Pokud usoudí, že nejste pro bandu dobří, tak si vás vezme do jámy sám. Co to znamená? Brunhilda – strašlivý jméno, ale jediná ženská široko daleko – říkala, že s ním nikdo jámu nepřežil. Stojí mimo jakousi loterii, která určuje dalšího zápasníka z veteránů proti nováčkovi, Plešoun měl štěstí na vítězství (smůlu?) těsně předtím, než jsem dorazil já.

Nejhorší byl běh po zákopech. Mým úkolem bylo Jizváka chytit. Nezdál se to být nesplnitelný úkol, Jizvák pajdá na obě nohy a myslím, že nemá tolik prstů, kolik míval při narození. Levou nohu jako kdyby nedokázal ohnout v koleni, možná to není skutečná noha, jenom protéza. Nedivil bych se.

Dal jsem mu minutu náskok a samolibě se usmíval.

On ne.

Ani nikdo jiný se nesmál.

Začali se smát, až když se najednou objevil vedle mé maličkosti a praštil mne pěstí za ucho. Běhat jsme šli druhý den, ten první jsem se vážně necítil. Po ráně do hlavy jsem hodinu blil jako těhotná bába. Po běhu jsem se zhroutil na kraji díry, kterou mi vykázali jako „pokoj“. Dělal jsem hrdinu a odmítl doprovod. Chtěl jsem jim ukázat. Jizvák mě samozřejmě porazil. Ani nejsilnější nohy a nejmocnější plíce se nemůžou měřit s jeho triky. Tahal zaklínadla zpod kůže jedno za druhým a smál se. Na konci slíbil, že následující den zkusíme rychlostní zaklínadlo na mé nebohosti. Potácel jsem se podzemními chodbami a nadával. Dvakrát jsem zvracel. Bydlím úplně vzadu, v samotném pekle. Byl jsem tam sám, jako sedmý ze sedmičky. Výhodu v tom budete hledat těžko. Radši bych měl spolubydlícího než smrad a krysy velké jako kočky. Ostatní žijí v lepších podmínkách. Jen nováčci z každého ze tří týmů v podobných dírách. Asi cvičení pokory.

Všude po chodbách jsou prastaré éterické svítilny, není třeba je doplňovat ani se o ně starat. Doklopýtal jsem k vlastní díře a zakopl o neexistující práh. Místo nohou jsem měl kusy špatně vykovaného železa.

Seděla na mém kavalci a poprvé jsem ji viděl s rozpuštěnými vlasy. Mezi námi, nebylo to o mnoho lepší, než když je měla v copu nebo v drdolu, ale aspoň trochu kryly sekerovitou tvář a vodnaté oči.

Brunhilda.

Nahá.

Překvapivě prsatá. Co prsatá? Kozatá? Jenom to pod strašnými neforemnými hadry předtím nebylo vidět. A opilá.

„Potřebuju s tebou mluvit,“ zaskuhrala rádoby svůdným hlasem a ukázala na mne. „Neutahal tě natolik, abych si s tebou nemohla ještě pohrát?“ Pletl se jí jazyk a ani její „svůdná“ poloha na kavalci nebyla příliš stabilní. Darovanému koni na zuby nekoukej, říká se. A já jí na zuby rozhodně nekoukal, byly jiné její věci, co jsem si prohlédl rád a hodně zblízka.

Několikrát.

 

Zprávy o nasazení rakousko-uherských nekromanta na italské frontě se potvrdily. Půltucet nebo více nekromanta prorazil frontu severně od Caporetta a italská armáda v panice ustupuje na jih. Ztráty narůstají, italské síly nejsou schopny vzdorovat nepřátelským válečným zločincům. Existuje důvodné podezření, že při průrvě fronty bylo využito dělostřeleckých granátů s nekrotickým plynem. Padlí italští vojíni byli oživeni a zaútočili na druhy ve zbrani. Civilizovaný svět musí stát v němém úžasu nad touto zvířeckostí, ale jen chvíli! Vrahům musí být odpovězeno plnou silou! A kde je slavná a silná Amerika? Spí za oceánem?!

Ze dne 2. července 1922, Italian Bulletin vydávaný v Londýně a New Yorku, od zvláštního zpravodaje E. Hemingwaye přímo z Itálie.

 

Proč jsem psal o té světlovlasé bestii? No, možná trochu abych se pochlubil, a také proto, abych osvětlil, proč se mne vydala ve skopčáckém skladu hledat. Našla mne schouleného v rohu rozmlácené místnosti. Šla podle zvuku výbuchu, nebyla v tu chvíli daleko. Střepiny mne sice nedostaly, ale tlaková vlna odhodila vejčitý štít (se mnou naštěstí uvnitř) přes tři čtvrtiny velké místnosti jako biliárovou kouli. Bolelo mne všechno, co mohlo. Pravda, nemám si co stěžovat, zrzoun dopadl hůře. Granát z něj nadělal sekanou (trhanou), co pokrývala široké okolí od kráteru v betonové podlaze. Poslední Jizvákovo zaklínadlo v mém předloktí byl nevelký silový štít, co mi zachránil život. Vytvořil okolo mne bublinu, kterou střepiny nedokázaly prorazit.

Brunhilda mne vyvedla z podzemního bludiště bez větších problémů. Na rozdíl od většiny ženských má orientační smysl. Přes širší chodby ubytovny – stopy po střelbě a spousta mrtvých těl. Jedno patřilo Jean-Lukovi, bláznivému Francouzovi ze zrzounovy sedmy. „Bylo jich víc, než jsme čekali,“ zaskuhrala Němkyně a ukázala na hromady mrtvých soukmenovců. „Nás je o pět méně,“ zarazila se. „S MacTavishem o šest.“ Budeme muset rekrutovat, blesklo mi hlavou. „Skoro to vypadá, že nás čekali. Bylo jich moc. Nebo se něco děje, něco velkého se připravuje, nová ofenzíva, těžko říct.“

Prošli jsme noclehárnami do velitelského bunkru, který byl umístěn ve svrchních patrech. Nejdříve se probít dolů, potom šplhat nahoru. Byli jsme ve střehu a nepouštěli zbraně z rukou. Komplex byl ohromný a klidně se mohl nějaký skopčák někde schovávat a vylétnout na nás s puškou v ruce. Šli jsme si jenom pro zásoby. A stálo nás to spoustu lidí. Kdo by litoval Jean-Luka, o kterém se tvrdilo, že tu a tam zkoušel pojídat lidské maso, nebo kdo by litoval buzny MacTavishe. Nevěděl jsem, jestli náhodou Brunhilda neřekne, co jsem udělal se zrzkem, ale nemělo smysl to řešit. Když by se zeptal Jizvák, řekl bych pravdu.

Ve velitelské místnosti byl i jeden přeživší nepřátelský poddůstojník. Měl obličej rozmlácený do krve a polovinu prstů na rukou zlomenou. Něco po něm chtějí. Byl to blonďák s modrýma očima a neústupnou bradou. Pravda, brada byla mírně vychýlená na stranu, zjevný následek péče, které se jí dostávalo ze strany lamželeza Nowaka, údajně bývalého cirkusového artisty a proslaveného železného muže. Nikdy předtím jsem o něm neslyšel.

„Telegrafista,“ zodpověděl Jizvák mou nevyslovenou otázku a naštěstí se – zatím – neptal, proč vypadám tak mizerně, a nesháněl se po zrzkovi. „Našli jsme ho ve zvláštní místnosti, měl tam jídlo, pití i záchod. Vypadalo to, že se odtud nevzdaloval. Proč? Nikdy jindy jsem nic podobného neviděl.“

„Co to bylo za kód?“ Plynule se otočil ke zkrvavenému vojákovi a zařval. Nulová reakce. Pokynul rukou a Nowak si na zajatci procvičil svaly. Levý hák, pravý hák, levý hák, levý hák. Měl jsem dojem, že krev stříká ke stropu a jasně jsem slyšel cinkat zuby na betonové podlaze.

„Co to bylo za kód?“ Stejná otázka znovu. Jizvák držel v ruce sjetinu z moderního telegrafu a ukazoval na shluk na první i na druhý pohled vzájemně nespojitých písmen. Co jiného by to mohlo být než kód? Třeba chyba? O tom by se dalo s úspěchem pochybovat.

„Co to bylo za kód?“

Jizvák Jim se zhluboka nadechl a zamával rukou ve vzduchu. Na první pohled zmateně, ale my věděli, že se bude dít něco víc. Okolo Jizváka a zajatce se vytvořilo bezpečnostní pásmo. Nikdo nechtěl být v blízkosti našeho velitele a vládce v okamžiku, kdy se pokoušel sáhnout do jiného světa a přitáhnout do našeho nové z jeho pokřivených zaklínadel. Zajatec ho sledoval s rostoucím děsem v očích, z brady mu kapala krev. Odvrátil jsem se, ale ne nadlouho, my lidé jsme fascinováni utrpením druhých a netvrďte mi, že ne. Vím o tom všechno.

Jizvák na zarputilého, tvrdohlavého nebožáka seslal kletbu. Ne ledajakou kletbu. Když se vám na stehnech otevřou krvavé jámy a v nich se zahemží červi, co se během vteřiny zavrtají do okolní tkáně, nebudete se hádat s člověkem, který vám nabídne vykoupení. Skopčák zaječel ženským hlasem, levé oko prasklo a vyteklo, v krvavém otvoru do hlavy se hemžila masa stejných červů jako ve stehnech.

„Zabijte!“ zaječel nebožák.

Jizvák pomalu vytáhl z opasku ukořistěného mausera a strčil ho ječícímu telegrafistovi před zdravé oko: „Co to bylo za kód?“

Telegrafista na vteřinu zmlkl. Potom konečně: „Varovné volání, čekali jsme na vás, přiletí sem posily a pobijou vás! Přiletí ti nejlepší a vyvraždí vás, vy zrůdy! Přiletí na zepelínech, jsou tu za pár chvilek, rozervou vás na kusy a nechají shnít…“ Došla mu. Zařval neartikulovaně z plných plic a hystericky se rozesmál. Z úst padali krví a kousky tkáně obalení červi. Dusil se vlastní krví a červy, kteří se v něm množili v milionech. Chtělo se mi zvracet.

Jizvák ho zastřelil.

Konečně.

Podíval se na nás: „Byla to past. Musíme se zdejchnout… co nejrychleji, vezměte si zbraně a munici, všechno ostatní necháváme tady a mizíme! Odchod za dvě minuty!“

„Jak věděli, že přijdeme sem?“ zaskuhral hloupou otázku Krysák.

„Nevěděli, prostě byli připraveni všude!“ Brunhilda se naklonila nad psací stůl a chvilku se přehrabovala v papírech. „Tohle je větší akce, žádná náhoda,“ utrousila koutkem úst. „Mají nás za pořádně nebezpečné a za pořádnou hrozbu…,“ tázavě se podívala na Jizváka. My ostatní jsme i přes Jizvákovu jasnou výzvu stáli jako dřevěné sochy. Na čelech se perlil pot, jak přirozená zvědavost sváděla stále nerovnější souboj s cejchem podmíněnou poslušností. Někdy si prostě připadáte jako psisko, co by nejraději kouslo pána do nohy, ale nemůže. Připadáte si tak pokaždé, když si uvědomíte cejch. Jinak je to tupá šťastná existence. „A myslím, že to není omezeno na tuhle stranu fronty…“

„Cože?“

„Papíry jsou napsané i francouzsky a anglicky, vypadá to jako vzájemná dekódovaná komunikace mezi oběma stranami, a všechny mluví jenom o nás…“

Listovala v papírech a bylo dobře vidět, jak jí oči létají po řádcích. Po nekonečné chvíli zvedla hlavu a podívala se na Jizváka. „O nás? Tohle je všechno o nás!“

Jizvák Jim, neexistující legendární postava nekonečné války, zavrčel jako vzteklý pes, vytrhl jí složku z rukou a odhodil stranou. Máchl dlaní a složka ve vzduchu vzplanula modrými plameny: „Padáme! Na hlouposti nemáme čas!“

Cejch námi všemi trhl a vyslal nás cestu splnit všechno, co pánovi uvidíme na očích.

 

Spojenecká vojska i vlády co nejdůrazněji odmítají lži ze strany nepřátel ohledně údajného využití nekromantických sil v bojích o Řím. Spojenecké síly nevyužívají zakázaných zbraní, na rozdíl od nepřátel, a tímto co nejrezolutněji dementují zvěsti, lži a nařčení z útoků nekromantskými technikami v římském masakru. Ba právě naopak, nekromantská zaklínadla byla detekována ve složených kletbách, které na perlu antického světa svrhl podlý nepřítel. Spojenci vyzývají neutrální mocnosti, aby se postavili Německu a Rakousko-Uhersku ve jménu civilizace a lidskosti!

Prohlášení spojeného hlavního štábu imperiálně-francouzských sil vydané 21. července 1922.

 

Probíhali jsme zhroucenými i Zachovalými sekcemi zákopových linií jako pološílené stíny. Svítalo. Dohnalo nás slunce. Táhli jsme s sebou pouze nejdůležitější zásoby, zbraně a spoustu munice. Pár maníků si vzalo rychlopalné opakovačky, já zůstal u karabiny, co jsem si přinesl z domova. Moderní zbraně sice dokáží vychrlit stovky střel za minutu, ale vypadají jako hračky. Jak jsou spolehlivé? Mizerně, to vám můžu říci rovnou. Poruchové, nemotorné, křehké, sériově vyráběné, raději si nechám karabinu, kterou můžete hlavní někomu vrazit do hlavy, vyčistit a zase střílet. Držel jsem se v čele prchajícího pelotonu, nicméně bylo jasné, že každý utíká sám za sebe. Nebyl jsem si jist, jaký má útěk smysl. Prcháme k základně. Kohokoliv z našich nepřítel chytí, může z něj dostat místo, kde se schováváme. Nebo nám cejch zabrání zradit a místo prozradit? Nevím a zkoušet to nehodlám.

Minová pole – a víte, že konvenční miny, co vám utrhnou nohy u zadku, patří k příjemnějším záležitostem. Nepřehledné šílenství rezavého ostnatého drátu, který způsobí tetanus, i když se snad na něj jen podíváte. Nezapomínejte na nášlapné pasti v podobě lidských kostí vytvrzených magií do tvrdosti oceli. Projedou botou i nohou jako máslem. Zbytky zbraní, od bodáků po kanony. Zetlelé mrtvoly, vysmáté lebky dávno zabitých nebožáků v nerozeznatelných zbytcích uniforem. K nepřátelskému skladišti jsme museli přežít čtyři denní pochody. Spánek ve smradlavých kavernách a hlídky nad světélkujícími bojišti děsivější, než si kdokoliv dokáže přesvědčit. Každý z nás měl za úkol naučit se cestu zpátky zpaměti, kdybychom se byli nuceni rozdělit. Jizvák sice nechával drobounké značky (miniaturní značky těžko popsatelného tvaru), ale ne dost blízko u sebe. Sítina zákopů zblízka rozhodně není tak příjemně geometricko-explozivní záležitostí jako z kokpitu elegantního letounu.

Bylo ráno. Nedostali jsme se více než míli vzdušnou čarou od pevnosti. Stálo nás to šest mil v nohou. A nepřítel má přiletět vzduchem. Pro něj to opravdu bude jedna jediná míle. Čím se nám přiřítí za záda? Ultramoderními zepelíny, co jsme se báli napadnout i s bigglesem? Nepředpokládám, že se nás pokusí vybombardovat, byli bychom tupí, kdybychom se nechali zastihnout na volném prostoru – mnoho ho ostatně není. Krvavé ráno se sluncem s korónou našedlé smrti. Je to skutečnost, nebo si hraje s nedokonalým lidským zrakem? Brunhilda vyprávěla o erupcích étéru a mnohokrát zvýšené hladině volného étéru ve vzduchu. Prý je koncentrace éterických částic stokrát vyšší než před válkou. Co to znamená? Hleděli jsme na východ a hledali známky pronásledování. Místo k odpočinku jsme si vybrali pečlivě: explozí rozervanou mělkou kavernu, na jejímž dnu bylo pár palců smrdutého bahna. Přepadl mne dojem, že jsem jediný, komu zápach vadil. Důležité podotknout, že kaverna – součást bývalé pozorovatelny – byla umístěna na mírném kopci, takže poskytovala dobrý rozhled na všechny strany.

Z šedého zákalu oblohy se vynořila dvojice stříbřitých doutníků. Poslali mne na hlídku, zatímco se pokoušeli vymyslet plán. Seděl jsem nad kavernou a rozhlížel se po obloze Jizvákovým triedrem. Uviděl jsem je. Možná cvik bývalého pilota, který ví, co má hledat. Nikoho jsem úspěšným pozorováním nepotěšil. Naše skupina se chvíli po opuštění zmasakrované podzemní pevnosti rozervala a první rychlou snídani s odpočinkem „na cestě“ spolu s Jizvákem, Brunhildou a mou maličkostí absolvovalo pouze dvanáct ze šestnácti přeživších. Zranění zůstali pozadu. S cejchem se nedá dezertovat, to vám garantuji. Pokoušel jsem se o dezerci přemýšlet, snad ji i trochu plánovat… stálo to hodně bolesti. A vyrazit na cestu proti Jizvákovým rozkazům? Nezbláznili jste se?

Nevyrazili jsme hned dál na cestu, jak by se dalo čekat. Jizvák vytáhl zpod těžkého koženého kabátu několik lahviček ze silného skla a vyrovnal je na plochý kámen vedle sebe. Lahvičky měly tak silné stěny, že v nich nemohlo být více než pár kapek… něčeho. Pohyboval se neskutečně pomalu, připomínal kněze připravujícího se na obzvláště důležitý obřad. No, není to tak daleko od pravdy. Připomínal ženistů, co operuje s extrémně nebezpečnou a těkavou výbušnou látkou. Kdybych sem mohl napsat: hahahahaha, napsal bych to, ale připadá mi hloupé něco podobného psát. Vypadá to hloupě a psaný smích postrádá všechen ironický podtón, co bych do něj chtěl vložit. Jizvák připravoval novou dávku zaklínadel, mimoděk mě začala svědět a pobolívat předloktí… jizviček přibude. Těšil jsem se. Já se těšil! Vyvolání a vypuštění zaklínadla je trochu jako orgasmus, jen k tomu nepotřebujete ženskou ani si dlouho namáhat ruku.

 

Jeho královská Výsost i s vládou Spojeného království a velením námořnictva i pozemních a leteckých sil odsuzují kroky činěné v Australském dominiu a odmítají jakékoliv tamější snahy o samostatnost. Veškeré kroky v Sydney jsou motivovány zbabělou snahou vyvázat se ze spojeneckých závazků, řekl předseda vlády na pravidelném zasedání kabinetu. Australské jednotky jsou na evropském válčišti odzbrojovány a posílány do zázemí. Skupina ozbrojených lodí Její Výsosti byla vyslána z indických přístavů rebelii potlačit. Vyzýváme vládu a ozbrojené síly k nulové toleranci v podobných případech!

The Times ze 17. listopadu 1922, nepodepsaný redakční úvodník.

 

Když mi poprvé vložil zaklínadlo pod kůži, mohl jsem se zbláznit. Bolestí i děsem. Když vyrůstáte ve světě éteru, víte, jaké to je. Magie je něco, co sice pomáhá, slouží, ale zároveň mrzačí a zabíjí. Určitě víte, co se děje v éterových dolech. Jistě jste potkali na podzemních ulicích Londýna trosky, co léta na londýnských překladištích, na nádražích a v docích pomáhaly převážet a uchovávat éter. Dlouhý tenounký živoucí had zaklínadla se mi zahnízdil těsně pod pokožkou. Když se tam soukal rankou otevřenou obsidiánovým nožem (kde ho sebral?), žhnul nazelenale, potom zasvítil rudě – viděl jsem kosti vlastního předloktí a pletenici žil! – a ztmavl. Stočený do bizarního znaku usnul.

„Vidíš to zakončení,“ zachroptěl Jizvák. Občas mu není moc rozumět. Neznělo to ani jako otázka, spíše jako konstatování.

Má hlava kývla.

„Stačí zatáhnout a…“ zatáhl a…

… na stole před námi se objevila tančící nahá dívka. Poměrně slušná iluze, pokud mohu soudit, mnohem lepší než kinematograf. Rozesmál jsem se.

Jizvák také. On má smysl pro humor!?

Pane bože. To z něj v mých očích učinilo ještě někoho mnohem děsivějšího, než byl předtím.

 

Z důvodu nedostatku papíru, kterého je třeba pro naše neutuchající válečné úsilí, bude napříště omezen náš list na pondělní, středeční a páteční vydání a bude sestávat ze dvou archů. Čtenářům se omlouváme a děkujeme za pochopení. God Save the King!

The Times z 3. prosince 1919.

 

Seskok se nám podařilo sledovat stejně skvěle jako přílet. Každý z nás měl obě předloktí posetá zaklínadly a Jizvák vypadal, že sotva stojí na nohou. Vyčerpání z něj přímo vyzařovalo. Udílel rozkazy drsným chropotem a nevypadal, že by se chtěl vzdát. Lehký vítr vanoucí ze západu vířil kvanta prachu, podlouhlé mělké údolí bylo prachu plné. V zákopech a závětří se vršily závěje do výše kolen. Z čeho to byl prach? Hrubozrnný, tmavý; když se dostal do úst nebo nosu, drápal po sliznicích jako šílený.

„Je jich trochu moc, ne?“ ozvala se pochybovačně Brunhilda.

Moderních padáků se na obloze otevřelo přes dvě stovky pod prvním zepelínem a zhruba stejně pod druhým. Nepřátelská strana nechtěla nic ponechat náhodě.

„Pět set maníků na nás,“ pohrdavě přelétla pohledem naši otrhanou sebranku. Nemohli jsme se dát na útěk, podzemní chodby nebyly rozhodně tak propojené, že bychom se dostali daleko. A po povrchu se nám ve stínu bitevních vzducholodí nechtělo. Nejdříve se budeme muset vypořádat s výsadkem a potom řešit oči a bomby na obloze. Sám Jizvák se zatížil celou baterií nemocnou září nabitých zaklínadel, které pro naše čočky v maskách svítily jako meteority.

„On jim stojí za dvě bitevní vzducholodi a akci bůhvíkolika padákových myslivců?“ odvážil jsem se zeptat Brunhildy, když ostatní odešli z povrchové pozorovatelny pevnostního celku, který Jizvák vybral jako bitevní pole.

Oba jsme se začali hystericky smát.

 

Dlouhá řada podivných a krvavých úmrtí terorizuje nevelké město Budweis v Čechách v rakousko-uherské říši. Dva tucty členů význačných patricijských rodin a neoznámený počet lidí z chudiny bylo zavražděno v posledních dvou měsících. Povaha okolností naznačuje, že vraždy jsou páchány skupinou magicky nadaných jedinců. Hlavní pražský vyšetřovatel nyní při práci v Budweis uvádí, že by se mohlo jednat o součást rozsáhlého nekromantického obřadu s neznámým záměrem. Mezi lidem jsou vrahové označováni jako „upíři“ a česnek nebo posvěcené předměty jsou nyní v širém okolí nedostatkové. Rakousko-uherské orgány vyvíjejí extrémní úsilí, aby dopadly dosud neidentifikované pachatele a zamezily krvavému řádění. Dle neoficiálních zpráv byli povoláni specialisté z elitních vojenských jednotek.

Mezinárodní tisková kancelář, zpráva převzata z Pragtagblatt ze dne 3. července 1919.

 

„Co je támhle?“ vyhrkla Brunhilda vyděšeně těsně předtím, než jsme se vydali dolů do podzemí polozříceného pevnostního komplexu. Podívala se jedním em zčásti zarostlým jakousi agresivní rostlinou a zkameněla. Vyskočil jsem z šachty a šel se podívat. Brunhilda není člověk, kterého by zaujala hloupost.

Nebyla to hloupost.

Jizvák pomalu kráčel z mírného svahu mezi rozervanými a zrezavělými drátěnými zátarasy. Zdálo se, že nevnímá, jak ho ostny přestárlých překážek tahají za těžký kožený kabát. Nad hlavou se mu vznášely stovky padákových myslivců a vysoko nad nimi stříbrné doutníky vražedných vzdušných plavidel.

„Co dělá?“ Dodnes nevím, kdo z nás dvou položil tu hloupou otázku. „To chce spáchat sebevraždu?“

Následující přirovnání je určeno zejména bigotním katolíkům a jiným hystericky věřícím křesťanům. Přemýšlel jsem nad tím dlouho a konečně mi přišlo na mysl, jak Jizvák kráčející polem rezavějícího ostnatého drátu vypadal. Jako Ježíš Kristus kráčející po vodách. Spasitel lidstva, zrůdný terorista. A z nebes se snášeli pohůnci nevěřících. Kdybych se mohl smát, smál bych se do bezvědomí.

Zpět k…

… Jizvákovi. Kráčel krvavým ránem a rozpažoval ruce a pomalu si sundával kabát. Nedokázal jsem z něj spustit oči. Kabát zůstal opominut v mělkých stopách vytlačených v přeschlém prachu a o deset nebo dvanáct kroků dál se Jizvák zastavil. Padákoví myslivci byli padesát metrů nad ním a já slyšel (nebo si představoval) jejich hrdelní hrubé výkřiky. Jizvák se pevně rozkročil a doširoka rozpažil ruce. Připomínal tak trochu, no, dobrá, nechám toho… Z obou rukou mu vylétly sloupy světla. Každý myslivec, který se sloupům připletl do cesty, shořel jako můra v lampionu. Okolní svět řval utrpením, jak Jizvák čerpal moc ze země i vzduchu. Poklesl tlak, narostla teplota. Viděl jsem ho jako tmavou postavu na podkladu nejjasnějšího světla, do kterého se dá dívat, aby vám nespálilo oči. Zakryl jsem si uši, jekot ztracených duší mne trhal na kusy.

Zepelíny neměly sebemenší šanci zareagovat.

Levý sloupec světla proťal menší stroj před hlavní gondolou a rozerval plášť i konstrukci. Těla obřích německých nebeských korábů jsou naplněna inertním, naředěným éterem, který nelze zapálit. Naředěný éter poskytuje stroji dostatečný vztlak a ohromné množství bezpečnostních komor s plynem jistotu, že zničení mnoha komor nutně neznamená sestřelení z oblohy. Přesto… paprsek rozmetal příď Zepelínu a roztavil kus gondoly. Ty zepelíny jsou ohromné! Můj biggles by proti nim vypadal jako trpaslík.

Jizvák máchl druhou rukou a druhý sloup zkázy se zařízl s jekotem do stejného stroje, tentokrát za gondolou. Sloupy světla začínaly u jeho rukou v tloušťce předloktí, s každým metrem nahoru se rozšiřovaly.

Zepelín vybuchl a vytvořil na okamžik na obloze druhé slunce!

Zásah éterického transformátoru! Nejpečlivěji chráněné a obrněné části vzducholodi. Trup se rozlomil a zmizel v ohromné explozi. Zvuk dorazil spolu s tlakovou vlnou o chvilku později, zvedl oblaka vyschlého prachu a srazil mne na podlahu. Brunhilda dopadla na mne. Políbila mne. Vklouzla jazykem do mých úst, ale když jsem ji chytil pevněji, odstrčila se a vyskočila na nohy. Okamžitě začala kašlat, všude byla spousta prachu. Mne to čekalo o vteřinu později.

 

Poručík Lawrence, bývalý člen britských ozbrojených sil a zrádce říše Jeho Veličenstva, uprchl z cely nejmenované britské základny. Ministerstvo války popírá informace o rozsáhlém útoku arabských povstalců na základnu, při němž měl být Lawrence osvobozen a přes zranění odvezen na neznámé místo. Ministerstvo války současně popírá tvrzení, že Arabové při úderu použili tzv. ifríty, bytosti velké magické moci, proti nimž nepomáhaly ani éterické manipulace přítomného britského manipulátora. Ministerstvo války popřelo i sto padesát padlých britských vojínů včetně několika vysokých velících důstojníků.

Liverpool Daily ze dne 16. října 1918.

Zpráva konfiskována britským cenzurním úřadem před vydáním listu. Archiv listu.

 

Venku nebylo téměř nic vidět. Pouze stíny, které visely těsně nad námi. Padákoví myslivci! Nahmátl jsem karabinu a zkontroloval zásobník. Jizvák je připravil o leteckou podporu – minimálně o její (větší) polovinu. Do podzemí můžeme jako prašivé krysy zalézt potom. Vystřelil jsem z průzoru po nejbližším stínu, odměnou bylo bolestivé zaječení. Připadlo mi to vtipné, rozesmál jsem se. Můj smysl pro humor je rok od roku horší. Brunhilda se s pomocí zdi postavila vedle mě, držela v rukou tu stříkačku, kterou se vyzbrojila v obsazené pevnosti. Dělá to takové praskavé zvuky, jako když muchláte papír. A nemá moc dobrý dostřel. Cosi se pohnulo za námi. Hluk. Byl jsem sice zčásti ohlušen prásknutím karabiny, ale zaslechl jsem… otočil jsem se, připraven střílet. Z ústí šachty uprostřed místnosti se vynořila nesourodá dvojice Krysák a Ivan, náš jediný Rus. Krysák měl za opaskem nastrkaný půltucet německých granátů, kterým se říká šťouchadla na brambory. Ivan táhnul dvojici rychlopalných ručnic a tašku plnou vejčitých tříštivých ručních bomb.

„Kam lezete?“ zařvala Brunhilda.

„Vy to neslyšíte?“ opáčil vztekle Ivan.

„Co?“ zeptal jsem se hloupě.

A v tu chvíli mi výkřik: „Pomoc!“ málem vypálil mozek. Projel mi hlavou jako rozžhavený drát. Asi jsem zařval, možná padl na zem, nepamatuji si. Další vzpomínka je, až když jsem se hrabal výpadovou brankou z bunkru do prachové bouře a neartikulovaně ječel. Nebyl jsem sám. Běželi Brunhilda, Ivan i Krysák. Brunhildě krvácely uši, Krysákovi tekly tenké pramínky z očí jako karmínové slzy. Kde je Jizvák? Jinou myšlenku jsem v hlavě nenašel. Ještě nyní cítím záchvat panického strachu, když si na to vzpomenu.

Začala řezničina.

 

Tisková kancelář Amerického dobrovolnického sboru zveřejnila prohlášení týkající se nespecifikovaného počtu dobrovolníků z řad šamanů domorodého kmene Navajů. Dobrovolnické jednotky, které zastupují americkou demokratickou veřejnost v bojích proti Německu a Rakousko-Uhersku v Itálii, budou posíleny o důležitou zbraň v boji proti nekromantům. Schopnosti jednotlivých šamanů nebyly zveřejněny. Mezinárodní komise pro válku je zneklidněna nárůstem divoké magie v probíhajícím světovém konfliktu. Pokusy zastavit transport navažských šamanů do Evropy byly neúspěšné. Éterová mechanická zaklínadla jsou proti přírodní neboli divoké magii finančně i jinak velmi nákladná, ač je mohou využívat po jistém výcviku i lidé magicky zcela netalentovaní.

Chicago Tribune, 11. listopadu 1918.

 

Viditelnost byla mizerná. Člověk viděl na nataženou ruku. Cokoliv o kousek dál se proměnilo v mátožně se pohybující nezřetelné stíny. Mizerná viditelnost. Pamatuji si odpornou směs vlastní krve a kovově chutnajícího písku/prachu v hubě. Odplivnutí nepomáhalo. Brunhildu jsem ztratil z dohledu. Ivana také. Zůstal mi Krysák (proč zrovna on?), který okolo sebe mával mačetou v jedné a granátem v druhé ruce. Tlumené výstřely se probíjely závojem těžkého zvířeného prachu. Jeho zrnka rozdírala oči, mrkání nepomáhalo. Už jste někdy měli zrnko písku pod víčkem? A tisíc? Ze šedohnědé stěny se vyloupla bachratá postava padákového myslivce. Hranatá helma! Krysák mu vrazil mačetu do břicha a já ústí karabiny do ksichtu. Nestačil ani zasténat, mačeta rozpárala střeva a kule rozdrtila obličej a prorazila i hnusnou helmici. Krysák se zašklebil a plácli jsme si. Ten malý hajzlík mohutnými koňskými zuby odjistil granát na dlouhém držadle a hodil ho kamsi do písčitého šera. Výbuch! Ječení umírajících a zmrzačených.

Kde je Jizvák? Popadla mne panika, jejíž dozvuky nikdy nesmažu. Kde je ten zkurvysyn? Krysák houpavým, potácivým během vyrazil kupředu. Rozhodl jsem se ho držet, třeba má lepší smysly. Nesmím ho ztratit! Třeba ví, kam běží. Rozhodně je magicky vnímavější, slyšeli s Ivanem i první – slabší – Jizvákovo volání. Kde je? Zakopl jsem o rozervané sténající myslivce a padl obličejem do krvavého hnusu. Krysák nepočkal, ztratil se. Všude okolo byli nepřátelé. Pár následujících minut se proměnilo ve šmouhu hnusu, masakru a zaklínadel.

První mi dovolilo sáhnout přímo do těla nepřítele – bylo jako z papíru – a zastavit srdce nebo zlomit páteř jako větévku. Do lebek jsem nesahal, nechutný. Nepřítel padl mrtev k zemi, ale na těle nebylo nic vidět. Žádné zranění, nic, jenom doširoka vytřeštěné oči, co právě viděly smrt s mým ksichtem. Bylo to jako praktické cvičení z anatomie. Navíc jsem musel být po celou dobu působnosti zaklínadla neviditelný, protože na mne nereagovali a prachu a písku okolo nás bylo mnohem méně. A barvy byly mdlé, našedlé. Možná jsem byl na jiné úrovni… Jizvák jednou o čemsi takovém vyprávěl, nevěnoval jsem tomu pozornost. Nechával jsem za sebou brázdu mrtvých, netknuté mrtvoly mužů, co seskočili z nebes. Když se zaklínadlo vyčerpalo, znovu se objevila prašná zeď okolo. Výbuchy, střelba, stovky nohou, zaklínadla, to prachu nedovolovalo se usadit. Jak to vypadalo shora? Mohl nás někdo shora sledovat? Dostal Jizvák druhou vzducholoď? Ve chvíli, kdy jsem opět vpadl doprostřed party padákových myslivců připravujících se na zteč, jsem o Jizvákovi ani vzducholodích neměl sebemenší ponětí.

Zmatečně, vyděšeně a s panickou hrůzou snažící se mi vyrazit srdce z těla jsem trhl prvním hádětem, které jsem na levém předloktí nahmátl. Chvilku se nedělo nic – myslivci se obraceli ke mně a zvedali hlavně rychlopalných ručnic. Teprve po sto let trvajícím zlomku vteřiny zaklínadlo vybuchlo v mraku šílenství. Rychlost! Rozbušilo se mi srdce ve staccatu, co splývalo v jediný vibrující úder. Nahrnula se mi krev do hlavy, až málem prýštila ušima. Všechno okolo ztuhlo. Mohl jsem se dotknout zrnka prachu před sebou. Všechno se zastavilo. Možná kdybych čekal dostatečně dlouho, zahlédl bych posun, rozfázovaný pohyb. Nehodlal jsem čekat. Jak mne vnímali? Jako bleskurychlého démona, který mezi ně dopadl, potom se změnil v rozmazanou čáru a kolem nich se hroutil jeden spolubojovník za druhým. Tohle zaklínadlo jsem zkoušel před časem, naštěstí, jinak bych asi použil karabinu. A kdybych použil karabinu, zabil bych se. S tímhle zaklínadlem jste rychlejší než kulka; je zatraceně důležité, jak se pohybujete, naběhnout si na stojící projektil je horší, než když to v normální rychlosti schytáte z bezprostřední blízkosti. Spojená energie vás roztrhá. Víc nechtějte, přátelé, nejsem fyzik, jenom masový vrah.

Zabil jsem je všechny.

První zabitý si teprve uvědomoval, že umírá, když jsem prořízl krk poslednímu. Zaklínadlo se vyčerpalo. V zákopu okolo mne padly k zemi na tři tucty myslivců. V takové chvíli se těžko ubráníte pocitu samolibosti. Mnou způsobený vítr na okamžik rozfoukal prach v nejbližším okolí. Na pár vteřin vytvořil jakousi kupoli, kde bylo vidět lépe.

Bohužel.

Zarazil jsem se.

Zpoza traverzy vyšla vysoká postava. Příliš vysoká, aby… to byl člověk. Rozhodně přes dva metry. Strašák ve stejné uniformě, kterou měly mrtvoly u mých nohou. Protáhlý obličej a nos jako zoban dravého ptáka. Oči? Oči planuly jako dvě kostky modravého ledu. Na zádech měl ohromný postroj, který přečuhoval přes ramena a po bocích se plazil i na břicho. Bylo to kovové a z několika otvorů vyskakovaly jiskry nebo obláčky dýmu. Podle namodralého žhnutí jsem pochopil, že jde o éterickou mašinu. Mechanická magie? Pokynul pravicí, útlé prsty prodloužené pařáty místo nehtů. Ukázal otevřenou dlaň. Žhnulo tam podivné pokroucené znamení. Poznal jsem ho. Viděl jsem ho… kdysi. A vím, co znamená. Udělalo se mi špatně. Asi jsem začínal chápat, s kým jsem se to právě seznámil. Prach se vrátil a já se rozhodl, že útěk bude ze všeho nejlepší.

 

Dva tucty hrdinných hasičů a záchranářů z elitního sboru Jeho Veličenstva krále se pustilo do záchranných a vyprošťovacích prací v troskách Liverpoolské podzemní rafinérie éteru. Jak jsme informovali naše čtenáře dříve, pravděpodobně sabotáž zapříčinila únik surového éteru do prostorů továrny i blízké dělnické kolonie. Hrdinní hasiči se každou hodinu přibližují k zavaleným dělníkům a jejich rodinám. Současně probíhá vyšetřování příčin nehody a hledá se viník.

Liverpool Daily, 3. března 1920.

 

Vyrval jsem z předloktí stejné zaklínadlo, které mne zachránilo při MacTavishově pokusu o mou vraždu. Vejčitý štít se stačil vytvořit zhruba půl setiny vteřiny předtím, než mne do zad (přesněji do zadní části štítu) zasáhla obří ruka a mrštila mnou do neustávajících prašných vírů. Letěl jsem jako míček a snažil se neuvažovat, co by to udělalo s mým tělem, kdybych neměl štít. Asi bych se připojil k miliardám prašných částeček okolo, více by ze mne zbýt nemohlo. Co je to za hajzla? Řeznická selanka, kdy byl nepřítel spíše obětí než protivníkem, se s příchodem tohohle parchanta změnila v boj o přežití. A nemá s sebou kamaráda? Doufal jsem, že ne.

Prach se začal rozptylovat. Silný vítr ho odnášel pryč, silný vítr, co páchl magií. Dopadl jsem nosem mezi zrezivělé ostnaté zátarasy, něco mi prasklo v levé ruce a na spoustě míst na těle se do kůže zarazily kusy ostnatého drátu, bolelo to jako čert. A navíc jsem si všiml, že z obou předloktí zmizela všechna zbylá zaklínadla. Byly tam jenom jizvičky po obsidiánovém noži a spousta krve. Zaklínadla nikde! Vyhrabal jsem se na nohy, levá ruka se mi klátila podél těla a já necítil bolest. Asi šok, ale rozhodně mi to dovolilo se rozhlédnout po okolí a ocenit vskutku kataklyzmatickou (to je slovo!) atmosféru v prašném údolí. Na protějším svahu se vyjímaly trosky sestřelené vzducholodi, všiml jsem si několika zle pocuchaných osminohých technodů, které se v kruzích motaly vedle rozšlápnuté gondoly. Zatraceně dobré vybavení… všude po okolí byla poházena těla v nepřátelských uniformách. Naše parta výsadkářům pěkně pustila žilou, jen co je pravda. Nedaleko jsem viděl horní polovinu Ivanova těla, spodní chyběla, jinak nikoho z našich. Ani Jizváka. Zatrnulo mi v zádech, když jsem si vzpomněl na zjizveného zabijáka. Musím ho přece najít!

Mechanický mág nebyl nikde v dohledu.

Cosi mne strhlo do okopu.

Chtěl jsem zařvat, ale hrubá ruka mi ucpala ústa. Byla to Brunhilda, příliš světlé vlasy ohořelé, pod vodnatýma očima škrábance, jak jí vybuchly ochranné brýle, zkrvavené a ohořelé hadry. Stejně to byla nejkrásnější ženská, co jsem kdy viděl. Asi jsem se šklebil jako idiot, protože se na mne opovržlivě podívala a prohodila cosi, co jsem raději hned zapomněl.

„Co ostatní?“ podařilo se mi ze sebe vypravit přibližně rozumnou otázku. „Ivana jsem viděl, tedy spíše to, co z něj zbylo, o nikom jiném nevím.“

„Pár mrtvých, rozervaných, vypařených, ale nejhorší je, že…,“ zahuhlala a ukázala za sebe. Trochu jsem se vyklonil, abych viděl, na co ukazuje a… zkameněl jsem. Ležel tam Jizvák, přesněji něco, co jsem si myslel, že je Jizvák. Problémem se ukazovalo, že na pořádného chlapa toho bylo jaksi málo. Nohy chyběly v kolenou, pahýly zaškrcené a vypálené. Ze spálené tkáně trčely překvapivě bílé ostré konce kostí. Byl v bezvědomí, naživu. Promáčklý hrudník pod začouzenou vojenskou blůzou se pomalu s námahou zvedal a klesal. Co se stalo? Musím s lítostí přiznat, že mi ten pohled vehnal slzy do očí. Seděl jsem nad masovým vrahem a plakal jako malej parchant. Každá slza na tváři pálila jako kapka kyseliny. Proč brečet pro bestii? Třeba proto, že vám vlastní rukou obtiskla cejch do srdečního svalu.

„Proč po něm vůbec jdou?“ zeptal jsem se po chvíli Brunhildy, která měla také vodnaté oči plné slz. Nad hlavou se nám ozývala střelba a syčení zaklínadel, někdo z našich musí být naživu, nebo se zkurvysyni pustili do sebe? Předpokládám, že první možnost je pravděpodobnější.

„Zabil jich stovky, možná tisíce,“ odpověděla Brunhilda na půl tenkých úst. „Viděla jsem to v papírech,“ pokračovala přesvědčivěji. „Byl tam na něj fascikl, nestačila jsem projít skoro nic, ale pár věcí jsem viděla. Od roku osmnáct je jejich postrachem, nedokážeš si představit, co všechno tam bylo. Přepadení velitelství, ničení zásobovacích kolon, vraždy, žhářství, povstání polních jednotek…,“ odmlčela se. „Připisují mu toho na obou stranách dost. A obě strany se rozhodly se ho zbavit,“ ukázala k nebi.

Zvedl jsem hlavu a strnul.

Nad námi kroužilo okolo druhé, těžce poškozené skopčácké vzducholodi půltuctu výsadkových omitoptér s barvami Albionu na křídlech! A další kupole padáků se snášely k zemi. Britové? Praštil jsem pěstí do stěny zákopu. Hned za nimi se z řídkých mraků vynořily helikoptéry francouzské konstrukce. Spojili se! Proč? Podíval jsem se na polomrtvého zmrzačeného Jizváka… kvůli téhle trosce? Podíval jsem se na Brunhildu. Otočili jsme se, abychom mohli sledovat omitoptéry snášející do vzduchu desítky britských paragánů. „Prý na frontě propukají povstání, vojáci obou stran dezertují do země nikoho a hledají Jizváka… Chtějí…“

„To jsi toho za chvilku stačila přečíst dost,“ zachroptěl za námi kdosi.

Skoro jsem zařval leknutím. No, po pravdě řečeno, asi jsem vážně zařval.

Byl to Jizvák, kdo jiný. Vytahoval se do polosedu-pololehu ke stěně okopu a šklebil se bolestí. „Chtějí mne dostat od sedmnáctýho roku, ale povedlo se jim to až dneska. Ten jejich mechaňák mi pocuchal fazonu.“ Zasmál se. „Tohle nerozchodím,“ nový záchvat smíchu. „Asi mají nový rafinérie éteru, tohle svinstvo je silný,“ vyplivl slinu. Rudou krví. Pokýval hlavou. „Myslí si, že jsem posranej revolucionář…,“ podíval se na nás. „Zmizte, seberte se a zmizte!“ zařval a zapíchl oči někam za nás. Podvědomě jsem otočil hlavu.

Byl tam. Mág, kterému Jizvák říkal mechaňák. Kovové součásti žhnuly vroucím éterem, na protáhlém ksichtu vítězoslavný škleb.

Jizvák zařval.

Objevili se další dva.

Ne dva. Tři!

Jizvák se postavil na vypálených pahýlech. Ječel bolestí a z očí i nosu mu proudem tekla krev. Pokusil jsem se nahmatat karabinu, ale nikde nebyla. První z mágů odpálil výboj přímo na Jima. Máchl rukou a srazil blesk stranou. Brunhilda neměla šanci, zasáhlo ji to do hrudníku. Padla naznak, žebra roztržená a rozdrcená, ve spálené ráně se… nahmátl jsem pušku (její automat) a namířil. Proud střel zasáhl prvního mága do obličeje. Jakýsi štít ho sice zachránil před nejhorším, přesto mu z tváře nezbylo víc než krvavá kaše. Jizvák zvedl kámen a hodil jím. Čímsi namodralým obalený šutr vybuchl mezi trojicí mágů jako granát. Dva se proměnili v trhance. Třetí, kterému chyběly obě nohy a levá paže, Jizváka zabil, cosi ho zevnitř rozervalo jako papírovou figurku. Ucítil jsem dotyk čehosi cizího v mé mysli. Jizvák?

Střelil jsem. Kulka si našla cestu do zásobníku éteru na nepřítelově zbroji…

Potom svět vybuchl.

 

Profesor Bolduc, tou dobou na výzkumné stanici Lincoln II, zaslal našemu listu prohlášení, které se týká zvyšování éterického znečištění v ovzduší planety. Led v okolí stanice je údajně tak nasáklý reziduem éteru, že v noci modře světélkuje, teplota v oblasti zcela nepředvídatelně kolísá. Profesor uvádí, že pokračování v…

The Washington Post ze dne 3. března 1923.

 

Sedím sám v krytu, v místnosti, kterou dříve obýval Jizvák. Hm, „starý“ Jizvák Jim. Náš bývalý pevnostní bunkr žije. Místo dvaadvaceti (směšné číslo), jsou tu stovky mužů, co ze sebe svlékli různé uniformy. Každý den přicházejí noví a noví; představuji si, jak se oficíři rozčilují nad každou dezerci. Nemusíme se odkazovat na náhodné chudáky a podrobovat je zkoušce v jámě. My ne. Jsou nás stovky a bude nás víc. Možná byli mezi námi zrádci, ale už nejsou, nemohou, cejch nedovolí zradit. Nikomu.

Židle je nepohodlná. Poposedávám. Můj předchůdce měl na zdi připevněný střep zrcadla, možná si tím chtěl připomínat vlastní nestvůrnost. Vyhodil jsem ho. Já si ji připomínat nemusím, jsem si jí vědom. Brunhildu i beznohého chudáka jsem pohřbil, výbuch z nich mnoho nenechal. Ze staré „party“ jsem našel mrtvoly a Krysáka. Nebýt Krysáka, svá zranění bych nepřežil. Staral se o mne a zranění se pozvolna za jeho páchnoucí, ale starostlivé péče proměnily v ohromné jizvy. Jizvák do mne jediným dotykem přelil všechno, včetně magie a zaklínadel, potom chcípnul. Krysák je za dveřmi, čeká. Jedině on ví, co jsem zač. Ale nikdy to neřekne, nemá důvod. Běhá za mnou jako pejsek, stejně jako běhával za Jimem. Jmenoval se ten chlap vůbec Jim? A byl první v řadě? Byl to originál, co začal zabíjet důstojníky všech válčících stran někdy v roce sedmnáct? Mám na prvního oficíra mlhavé vzpomínky, měl modré oči. Jsou to moje vzpomínky nebo vzpomínky někoho jiného?

Musím se zvednout a jít ke svým. Jim před smrtí prohlásil, že není nějakej posranej revolucionář.

Jeho výběr, ale já si myslím, že by se mělo něco změnit.