1) Mark Lennox – vědec
Mnoho vztahů je přesně dvě facky od rozchodu. A nemusí se nutně jednat o vztahy partnerské.
Ta první přiletěla zleva a já ji vůbec nečekal, takže mi přistála na tváři a srazila brýle. Protože bez svých okulárů vidím jako krtek, nevšiml jsem si druhé facky zprava. Stejnou rukou, takže to byl backhand. Já vůl se zrovna shýbal pro brýle a dostal jsem klouby do spánku.
Pravé sklo prasklo. I tak jsem své protézy opět nasadil na oči, abych si mohl prohlédnout Grace, jak si hladí zarudlou ruku. Asi se o mě pořádně praštila, ale nikdy by nahlas nepřiznala, že ji to bolí.
To byly dvě facky, které ukončily můj profesní vztah. A udělaly ze mě nezaměstnaného.
Ale to předbíhám, protože k téhle situaci vedlo víc událostí.
***
Obrazovka ukazovala část těla sledovaného subjektu. Nešlo přesně určit, o kterou partii se vlastně jedná. Kousek pokožky a z ní vystupující chlupy, nic víc.
„Dobrovolník číslo tři se nyní nachází v uzavřené místnosti, kam jsme před chvílí vpustili několik desítek masařek,“ oznámila přihlížejícím investorům Grace a zapnula vedlejší obrazovku, na níž byl vidět na židli sedící chlápek v trenýrkách a s lehkou nadváhou. Kamera ho pochopitelně zabírala od krku dolů. Identita našich pokusných králíků je přísně tajná.
Vteřinu nato na čočce kamery přistála moucha, jako kdyby chtěla ukázat, že je zde i ona. Grace obrazovku vypnula. Na ukázku stačí, hlavní je ta první.
„Masařky?“ ozval se pochybovačně jeden z diváků. „Myslel jsem, že váš výzkum je zaměřen na posílení imunitního systému. Měli jste vpustit malárií nakažené komáry nebo mouchy tse-tse.“
„Mohu vás ujistit,“ uťala ho Grace a sladce se usmála, „že masařky jsou v tomto případě mnohem lepší. Račte sledovat obrazovku, je jen otázkou času, kdy na dobrovolníkových zádech nějaká přistane.“
Aha, takže záda, pomyslel jsem si.
Nedivil bych se, kdyby to místo natřeli cukrovým roztokem, protože jedna bzučivá potvora na něj sedla přesně uprostřed záběru. Počítač zaznamenal změnu a bleskově zvětšil místo s touto konkrétní masařkou. Hmyz nyní obrazovce dominoval.
Masařka zvedla přední nožičky a začala si je třít o sebe. Vždycky jsem měl dojem, že je myje, ale když si připomenu, na co vše sedá, nepřijde mi to jako akt hygieny.
Investoři zalapali po dechu. Kdyby to viděli naživo, asi si toho ani nevšimnou, ale v detailu to vypadalo efektně. Z dobrovolníkova póru náhle vyjel trn tenoučký jako vlas a prorazil masařce hlavohruď. Než mohla stihnout zareagovat, obtočil se jí kolem křídel. Mikrofon nebyl tak citlivý, ale úplně jsem slyšel to zoufalé bzučení. Predátor se stal obětí a vůbec netuší, co se s ním děje.
Tohle bylo fascinující, ale ještě netušili, co bude následovat. Vešel jsem mezi ně, v obou rukou pevné igelitové pytlíky. Potěšili mě, ani jeden je nepotřeboval. Ale pár jich trochu zezelenalo, když se tentýž pór, jenž vystřelil proti narušiteli tm, roz táhl a masařku doslova a do písmene vsál dovnitř těla.
„Mouchy tse-tse nebo komáři by nám posloužili také,“ komentovala ihned Grace, aniž by dala na hlase znát, že z tohoto pohledu jí samotné není zrovna nejlépe, „ale masařky jsme vybrali kvůli jejich velikosti. Všechny bakterie, viry a škodlivé látky jsou posléze uvnitř těla neutralizovány. To vám bohužel ukázat nemohu. Pozřená hmota je tělem přímo využita. A jak možná víte, hmyz je výživný. Útočný imunitní systém je schopen pohltit i něco tak velkého jako přerostlou masařku. S jinými, většími druhy jsme zatím neexperimentovali, ale dobrovolníci hlásili, že roztažení pom vůbec necítí, ani když se jedná o skoro centimetr.“
Investoři nenacházeli slov.
„Původně jste chtěli účinnou vakcínu proti hmyzem přenášeným nemocem,“ pokračovala Grace, jako by toho už tak nebylo dost. „My jsme zajistili imunitu proti všem známým mikroskopickým hrozbám, dali hmyzu nového nepřítele, nalezli pro lidi alternativní způsob výživy…“ Na chvíli se odmlčela. „A na dalších vylepšeních se stále pracuje.“
Laboratoř toho dne získala financí, že nevěděla, co s nimi.
***
Grace si mnula ruce a já rozléval víno. Celý náš desetičlenný tým si mohl gratulovat. Podpora tohoto výzkumu byla zpočátku dost vlažná, ale dva roky odříkání najednou stály za to. Za získané peníze jsme mohli nejen dokončit současnou procedura, ale ještě ji mnohonásobně vylepšit. Kurt před týdnem přišel s pár nápady, které vypadaly docela realizovatelně.
Pozvedli jsme laboratorní kádinky a přiťukli si.
„Nerada bych někoho zastrašovala,“ začala Grace hned po přípitku, „ale snad si pamatujete, že nic o našem výzkumu nesmí opustit laborku. Pokud zjistím, že někdo pronesl ven jak materiál, tak informace, budu krutá a nekompromisní. Říkala jsem vám to už na začátku, tak jen aby se nestalo, že vám teď sláva stoupne do hlavy.“
Několik kolegů polklo. Grace byla vždycky hrozně fajn, ale taky jsme věděli, že když přijde na věc, je to pes.
Poslušně jsme jí to odkývali. Nejen kvůli ní, ale taky proto, že jsme všichni znali tajemství našeho úspěchu. Komplexní bílkovina klíčová k přeměně imunitního systému nebyla tak úplně syntetická…
***
Seděl jsem u počítače a programoval simulace. Kurtovy nápady byly dobré, ale trochu problematické. Nemoci, vnitřní parazity, hmyz, klíšťata, to vše jsme měli vyřešené. Jenže tenhle megaloman si usmyslel, že by to chtělo i automatickou očistu těla. Pro každého člověka jeho vnitřní sprchu, která by udržovala pokožku jako vydrhnutou dětskou prdelku. Lidský organismus ale není počítač, aby dělal přesně to, co po něm chcete. Imunitní systém je po naší úpravě opravdu útočný, takže jak mu vysvětlit, že oblečení není špína? Představil jsem si, jak na lidech jejich vlastní tělo samo od sebe rozerve tričko, protože je to podezřelý patogen…
Do mé pracovny vstoupila Grace.
„Nějaký pokrok?“
„Ne,“ zabručel jsem v odpověď. „Všechny simulace zatím vyšly dost špatně. A to jsem ještě ani netestoval jejich kompatibilitu s dosavadními úpravami. Aby se třeba nestalo, že imunitní systém začne útočit na zbytek těla…“
Zatracená fantazie! Sotva jsem to dořekl, dala mi zabrat. Co z člověka zbude, když ho zevnitř rozloží vlastní obrana? A byla by pak sama o sobě schopná přežít? Představil jsem si hroudu agresivního slizu, která se vyplazí ven ze zbytků lidské bytosti, aby poté celý život lovila v kanálech krysy.
„Když to nepůjde, nic se neděje,“ mávla rukou. „Už teď jsme splnili vše, oč nás žádali. Na ještě větší bohy si hrát nemusíme.“
„Hmm, jo.“
„Jo, Marku, málem bych zapomněla… Jsi schopen občas zaskakovat i za Amy?“
Povytáhl jsem obočí. „Za Amy? Tu Amy, co si nikdy nevzala dovolenou dobrovolně?“
„No, klidně. Nevidím problém,“ pokrčil jsem rameny. „Proč?“
„Odešla na mateřskou.“
S těmi slovy se Grace obrátila na patě a odkráčela. Chvíli jsem jen zíral na dveře a přemýšlel. Pokud byla Amy opravdu těhotná, dávalo smysl, že by neměla dál pracovat v laboratoři. Ale i tak to bylo trochu rychlé. Že nám ani nic neřekla…
Otočil jsem se na židli a pokračoval v simulacích, i když jsem věděl, že tenhle nápad nikam nevede.
***
Přišla na nás neohlášená inspekce. Na pracovišti nenašli nic špatného, lékařská vyšetření dobrovolníků i testy našich přípravků byly v nejlepším pořádku. Kdokoliv po čemkoliv pátral, odešel s prázdnou. A spokojený. Klidně bych nás nominoval na nejlepší výzkumníky roku, stačilo nám zamlčet jednu drobnost.
Všichni, kdo měli podezření, nám dali opět zelenou a napjatě očekávali další výsledky. Myšlenku na samočištění těla jsme s Kurtem hodili za hlavu, ale pak nás napadlo něco lepšího. Nač ničit jen to, co se snaží tělo ohrožovat, když můžeme začít tím, že vypudíme vše, co se v něm nashromáždilo za celé roky?
Základy jsme měli a s novými prostředky to běželo jako po másle. Během dvou měsíců jsme měli vylepšenou látku a mohli jsme uspořádat další prezentaci. Mezitím ovšem ze dne na den odešel Jordan, dle Grace se prý přestěhoval. Tehdy mě napadlo, že ač jsme se každý den všichni viděli v laboratoři, nic moc o sobě nevíme. Záměrně. Jako kdyby si Grace chtěla pojistit, aby veškeré naše vztahy zůstaly jen mezi zdmi laboratoře. Všechna její drobná nařízení o bezpečnosti nám vlastně zamezovala jakýkoliv jiný kontakt. Nejprve to sice působilo zvláštně, ale navzdory tomu všemu všichni smlouvu podepsali.
Když nepřišla nejprve Amy a potom i Jordan, začalo mi to vrtat hlavou.
***
Sálem zaznělo několik výkřiků. Některé jasně zděšené, jiné užaslé, ale postupně se měnily v obdivné. Po chvíli se spustil potlesk.
Tentokrát nešlo identitu dobrovolníka skrýt, tak dostal alespoň pásku přes oči jako nějaký záhadný mstitel. Většina nečistot se z těla postupně odplavila v potu, moči nebo výkalech, ale už během simulací jsme našli jednu ne tak fekální výjimku – těžké kuřáky.
Tenhle chlápek po třicet let kouřil dvě krabičky denně. V plicích měl dehtová jezírka velikosti těch, v jakých se dříve topili mastodonti. V následujících okamžicích se jich měl zbavit.
Celý sál pozoroval, jak muž kýchl a podle pokynů Kurta, jenž s ním byl, uchopil ztuhlý cár dehtu, který mu vyjel z nosu. Začal tahat. Šlo mu to podezřele snadno, jako kdyby někdo zevnitř tlačil.
Nebyl to moc pěkný pohled, ale když po chvíli skončil s dokonalým dehtovým obtiskem své plíce a pokračoval s druhou nosní dírkou, obecenstvo ryčelo.
„A naším dalším vylepšením bude vyloučení zhoubných i nezhoubných nádorů,“ řekla Grace hned poté, co obecenstvo utichlo. Skoro jako kdyby měla radši ten řev. Spustil se totiž nanovo.
***
„Vyléčili jsme lidstvo,“ shrnula Grace, když nás, všech sedm usedlo ke stolu. Kromě Amy a Jordana už chyběla i Kimberly. Najednou se rozhodla jet za sestřenicí do Austrálie. „Základní bílkovinu se už daří běžně syntetizovat, takže výroba nebude závislá na našem pracovišti. A já se ptám, co dál? Shromáždila jsem vás jakožto nejlepší mozky v oboru a musím říct, že by byla opravdu škoda tenhle spolek rozpustit jen proto, že díky patentu si nahrabeme peníze do konce života. Všech nás deset…“
„Deset?“ přerušil jsem ji. „Grace, jsi si jistá tím, že deset?“
Šest párů očí se na mě tázavě upřelo. Grace se zatvářila, jako kdybych jí nakopl psa.
„Deset, Marku. Každý z vás měl na téhle práci podíl a já nehodlám na nikoho zapomenout.“
„I na takové, co se stali nepohodlnými, protože vynášeli informace?“ zkusil jsem přímější útok. Sledoval jsem totiž média a těsně poté, co odešel Jordan, jiné pracoviště hlásilo velké pokroky ve svém výzkumu, dost příbuzném s naším.
„Nikdo tu nevynášel informace,“ oznámila Grace hlasem, jenž by zkapalnil dusík. „Nebo snad něco naznačuješ?“
Kolegové po sobě vrhli podezřívavé pohledy.
„Vůbec nic,“ odpověděl jsem.
***
Po tom mém výstupu to nebylo nejlepší. Povídal si se mnou víceméně jenom Kurt. Jenže tomu by náladu nezkazilo, ani kdyby mu umírající babička ve smrtelné křeči uškrtila ženu a podpálila auto, zatímco by na stadionu vedle prohrával jeho oblíbený tým. Zbytek lidí si myslel, že donáším nebo se snažím někoho křivě obvinit.
Pokoušel jsem se hledět si své práce. Dál jsem pokračoval v simulacích a míchal dohromady nové kombinace. Bez tří lidí to šlo pomaleji, ale nádory a rakovinné bujení vůbec jsme zvládli během dalších tří měsíců. Prezentace nebyla kdovíjaká bomba, protože namísto efektního vyloučení se nádor prostě pomalu rozpustil a tělo ho přeměnilo, stejně jako ty mouchy na začátku. Rentgenové snímky holt nejsou přímý přenos.
I přes lehce znechucené reakce veřejnosti nad některými detaily se už uzavíraly smlouvy, továrny chystaly provoz na výrobu našich látek a psychologové připravovali pacienty na to, že tmy v jejich pórech jsou jen malým vylepšením, reagují pouze reflexivně a nemají vlastní vůli. Přes všechny bludaře, co se snažili šířit paniku, tahle převýchova šla hladce.
Jenže trny zabíjející mouchy byly stále nepřekonané. Trvaly nám rok a půl, a ač vylepšení k očistě těla a proti rakovině byla využitelnější, mucholapka byla pořád nejlepší reklamou.
***
„Budeme potřebovat ještě nějaké vylepšení. Něco efektního, víš, co myslím,“ spustila bez pozdravu Grace, když ke mně jednou ráno přišla.
„Něco stejně dobrého jako mucholapku,“ odtušil jsem. „Prostě hračičky na efekt, abychom lépe prodali zboží, co? Už kašleme na záměr, chceme pozlátko?“
„Marku, já vím, o co ti jde, ale teď jsme se dlouho drželi při zemi. Když už nám málem do klína spadla mimozemská bílkovina, co přes noc upraví organismus, je škoda ji nevyužít.“
„Jo,“ pokýval jsem přehnaně hlavou. „Dáme lidem kromě maličkých špendlíků na motýly taky vysouvací drápy, aby se mohli pobít. Nebo rovnou biologickou pistoli, co bude střílet kostěné projektily? Oboje je dost efektní…“
„Jsme léčitelé, ne zbrojaři,“ uťala mě a z očí jí opět čišel mráz, „A jak vidím, nápadů máš dost, takže to zvládneš, když Kurt odešel na dohodu.“
„Cože?!“ vykřikl jsem a vyskočil ze židle. „Kurt že odešel? Jen tak? Blbost! Blbost! Co vynesl on?“
„Už zase?“ vydechla Grace. „Pokud mám řešit tvoji paranoiu…“
„Ty ses jich nějak zbavila, co?!“ zařval jsem jako na lesy a bouchl pěstí do stolu. Grace nejenže na nás byla vždycky pes. Ona se nezastavila před ničím. Kvůli vývoji léku zatajila vědě bílkovinu z toho meteoritu. I přes konečný úspěch zpočátku kašlala na riziko mutace lidského organismu. Teď jen z komerčních důvodů chtěla další efektní prezentaci, což by oddálilo výrobu léku.
„O čem to meleš?“ řekla a obočí jí vyletělo vzhůru. „To je…“
„Ty jsi je nechala zabít. Jen aby ses nemusela dělit s tolika lidmi. Peněz na to už máš dost, tak koho jsi kde podplatila? Amy oficiálně zemře při porodu, Jordana přejede auto a Kimberly kopne do hlavy klokan. A Kurt cestou odsud uklouzl po banánové slupce, co?“
Musel jsem působit hystericky. Dneska si to uvědomuji a mám pocit, že to možná byly vedlejší účinky mých pokusů. Přesto ničeho nelituji. Jako když jsem prozřel a uvědomil si, že Grace byla sice samý úsměv, ale držela nás sakra zkrátka.
Nadechoval jsem se k další várce obvinění. Udělal jsem krok ke Grace, ale než jsem stihl něco říct, přiletěla první facka a srazila mi z nosu brýle. A potom i ta druhá, tvrdší. Grace si mnula bolavou ruku a dívala se na mě jako na vraha.
Trochu mě tím zchladila, takže jsem jen mlčel a koukal na ni přes prasklinu na brýlích. Ona sáhla do kapsy pro notes, vytrhla z něj jednu stránku a mrskla ji přede mě na stůl.
„Nechtěla jsem, abyste byli v kontaktu kvůli výzkumu. Chránila jsem nejen naše know-how, ale i vás. Dostaneš svůj podíl, Marku, ale dneska tady na hodinu končíš. A tady,“ ukázala na papírek, „máš čísla vás všech. Nebav se s nimi o výzkumu, ale klidně jim zavolej, ať vidíš, že jsem ti nelhala. Paranoidní kašpare! Posbírej si věci a do čtvrt hodiny vypadni.“
„Tak teda hodně štěstí,“ zasyčel jsem a nabídl jí pravici. Přijala ji a potřásli jsme si rukama. Hodné děvče…
***
V laboratoři jsem se moc nezabydloval, takže nebylo pryč ani pět minut a já jsem se svými pár krámy už šel domů.
Peníze dostanu. Docela určitě menší podíl, ale to mi bylo putna, i tak to bude víc, než kdy budu potřebovat. Zvláště teď, když mám vše, co jsem kdy chtěl.
Grace nelhala. Kurt, Amy i Jordan byli v pořádku. Kimberly jsem se nedovolal, ale neměl jsem důvod té historce s Austrálií nevěřit.
Bylo příšerné vedro, tak jsem panožkám přikázal nasávat okolní vlhkost a vířením snižovat její teplotu, namísto abych se potil. Byl jsem docela rád, že jsem si stihl naaplikovat minulý týden i tohle vylepšení, hodí se. I když nejlepší bylo zjištění, že všechny ty nové miniaturní orgány lze ovládat vlastní vůlí. Jedna správná genová sekvence a rázem mě tělo poslouchá na slovo.
Možná, že všechny tyhle srandičky, co jsem si přidal, mi vážně trochu ovlivnily myšlení. Za těch pár let jsem jich tak potají zkoumal desítky a absorboval je postupně. Na simulace spolupráce všech nebyl čas, tak kdo ví, co mi provedly. Zatím fungují skvěle. Hmm, ta prasklina na brýlích je docela otravná. Škoda, že jsem se nestihl zbavit i tohohle…
Ale vážně mě později trochu znepokojilo, že jsem Grace jen tak zabil. Když mi stiskla ruku, přikázal jsem imunitnímu systému plný útok. Pár desítek trnů jí lehce probodlo dlaň a vypustilo do těla řádnou dávku prionů.
Lék byl už připraven k výrobě, tak proč by to její nekompetentní vedení zdržovalo, že? Chtěla jen víc peněz.
Peníze. Pche. Vyrobit ze sebe superhrdinu. To je k nezaplacení.
***
2) Uriel Adam – policista
Hodně příběhů, které kolují mezi lidmi, je spojeno se silnicemi a automobily. Tajemní stopaři, co se vás pokusí zabít. Jiní, kteří vám pomůžou, načež zmizí z vašeho auta. Záhadná stvoření, která lidé na vteřinku zahlédnou, pak je srazí a posléze nenajdou mrtvolu, protože ta se podezřele rychle odvlekla pryč.
Jenže pak se všechny tyhle příběhy spojí v jeden a vy nestačíte zírat.
„Takže vy tvrdíte, že vám těsně před náklaďák skočil nějaký člověk, vy jste nemohl zareagovat, srazil jste ho…“
„Jo, jo,“ přikyvoval muž přede mnou horlivě. Držel si hlavu v dlaních a vypadalo to, že ani po pár hodinách a dvou panácích bourbonu ho neopustil šok. A to dostal náš erární, což je síla.
„No, vy jste ho srazil, což se potvrdilo podle pomačkaného chladiče.“
„Jo,“ zajíkl se. Krucinál, chlap jako hora, zarostlý jak yetti, kamioňák. Chlupaté ruce plné tetování, umaštěná kostkovaná košile, ošoupané džíny a kšiltovka s logem nějakého místního baseballového týmu. Jak vystřižený z čítanky, kdyby podobné zjevy v čítankách byly. Člověk by čekal, že s francouzákem v ruce poslal za svůj život do pekel desítky agresivních motorkářů, ale on mi tu div neupadá do mdlob, že někoho srazil.
„Pane Francisi, nemáte se čeho bát, ani se nemusíte z ničeho obviňovat. Pokud vyskočil v úplné tmě zpoza svodidel přímo před vás, neměl jste šanci zabrzdit.“
„Já vím,“ polkl, zvedl ke mně zarudlé oči a já mu přistrčil krabičku s papírovými kapesníčky, „ale když já se bojím, že po mně půjde.“
Málem jsem spadl ze židle.
„Proč by po vás šel? Takovou pecku nemohl přežít. Napálil jste to do něj v osmdesátikilometrové rychlosti.“
„No a našli jste ho?“
Tím mě dostal. Ne, nenašli. Bezprostřední okolí nehody jsme měli pročesané hned. Potom chlapce napadlo, že se ten nebožák odrazil od silnice a letěl ještě o kus dál. Tak jsme prohledali každé křoví ve směru jízdy náklaďáku.
Nic. I kdyby to přežil a pokusil se odplazit, už teď máme prohledaný takový okruh, že bychom ho logicky měli dávno najít. Zatím máme jen trochu krve na chladiči a asfaltu. B+, DNA se porovnává, ale pokud není v naší databázi, máme smůlu.
Není to úplně trocha krve. Docela slušný flek, muselo to být tak půl litru. Ale žádná další kapka v okruhu padesáti metrů. Nemohl se přece vypařit! Nechtělo se mi věřit, že by se v okamžiku nehody nad místem vznášel létající talíř a ufoni se rozhodli ho unést.
Blbost. Záhada je sice nevysvětlená, ale to neznamená, že se nemůže ozvat moje praktická část.
„Berte to z té lepší stránky. Nikdo vás zatím neobvinil a asi ani neobviní. A i kdyby, už teď máme tolik důkazů, že jste to nemohl ovlivnit…“
Nedořekl jsem, protože ten chlápek přede mnou udeřil pěstí do stolu. Na vteřinku se choval, jak bych od něj čekal.
„Vy tomu nerozumíte!“ vykřikl. „Tenhle blonďák je určitě zombie!“
Neudržovat si před ním alespoň nějakou profesionální důstojnost, praštil bych čelem o klávesnici. Zombie. A to jsem doufal, že se to mně osobně vyhne. Jenže městské pověsti se šíří rychle.
„Pane Francisi,“ začal jsem opatrně, „chápete, že zombie jsou pověra? Mýtus? Lékařská věda existenci ničeho takového dosud neprokázala…“
Byl horký letní den. Kolem bzučely mouchy. Přesně v tu chvíli mi jedna sedla na ruku. Automaticky vyjel ven trn a pan Francis pozorovák jak se mi roztáhl pór a mouchu vsál do těla. Zjevně ho to vyděsilo, protože vyvalil oči a zalapal po dechu.
„Panebože,“ zašeptal, „vy to máte taky a ještě pochybujete o zombiích.“
Měl jsem sto chutí mu odvětit podobně, ale ovládl jsem se.
„Vážený pane,“ zavrčel jsem, „ty vaše takzvané zombie jsou něco, čím nás krmí bulvár. Nejedná se o skutečnost. Vakcína profesorky Schuylerově má sice pár vedlejších účinků, ale ani jeden se nepodobá tomu, o čem se poslední měsíce mluví jako o syndromu zombie.“
„Vy si říkejte, co chcete,“ odvětil mi řidič. Nutno podotknout, že jsem byl docela rád, že už se nechová jako ubrečená školačka a pochlapil se, „ale já jsem slyšel svoje! Mezi chlapama v motorestech se povídá kdeco a z většiny těch historek by vám vstávaly na hlavě vlasy hrůzou.“
Výraz na mé tváři byl směsicí skepticismu a znechucení z lidské blbosti.
„Máte tušení, kolik takových hlášení už policie dostala? A žádné z nich ani v nejmenším prokázané. Snůška blábolů, abych tak řekl.“
„To jste celí vy!“ rozohnil se kamioňák a opět udeřil do stolu. Jen ať si buší, tenhle kus nábytku něco vydrží. „Máte pár hlášení, ale důkazy se vám zdají jako kravina! Zkuste se někdy zamyslet. Svět se nám poslední roky mění před očima! Je potřeba vytvořit nové normy. Nová nařízení. Brát v potaz, že ne vše je stejné jako před lety!“
Nemohl jsem s ním nesouhlasit. Jenže ať se jednalo o zmíněnou vakcínu, implantáty nebo různá biologická vylepšení, vše se řídilo jasně stanovenými pravidly, která nesměli jejich tvůrci překročit.
Takový byl zákon.
***
Jmenuji se Uriel Adam. To jméno v některých lidech vyvolává jisté představy, ale ne, nejsem anděl. Jsem policajt. Docela obyčejný, který vyslýchá lidi a občas podepisuje papíry. Žádný profík s pinzetou a mikroskopem jako ti, co sbírali krev zmizelé oběti. Neřeknu vám podle vlasu, kdo je vrah. A už vůbec nejsem schopen říct, jestli vašeho souseda srazil ford nebo peugeot podle toho, co se mu obtisklo při nárazu na tričku.
Jsem prostě holka pro všechno, jak by někdo řekl. Jakmile je nějaký případ moc nóbl pro naše specialisty, jdu na to já a moji chlapci. Pokud je to pro specialisty moc, jako moc, nastává stejná situace. Abych to zkrátil, mně na stole přistane dobře polovina případů. Ty nudné věci, co rozlouskneme za jedno odpoledne, a pak příšernosti, s nimiž se moříme tak dlouho, dokud někdo výš neuzná za vhodné přerušit pátrání.
Tak se zatím jevil tenhle případ. Tělo zmizelo. Někdo ho mohl naložit a odvézt, ale kamioňák tvrdil, že byl v té době na silnici sám. Žádná krvavá stopa, takže se nám nezdálo, že by jen tak samo odkráčelo.
Máme krev, máme promáčknutý čumák kamionu. A taky pana Francise na pokraji nervového zhroucení. Nemyslíme, že by se jednalo o fingovanou nehodu. Chyběl nějaký pořádný důvod. Srandu z policie si asi nedělal, psycholog řekl, že je opravdu vynervovaný a nehraje to. Poškození vozu bylo minimální, takže to nemohl být ani pojistný podvod.
Vzal jsem si papír a psal jednotlivé možnosti, jak a proč se tohle mohlo stát. Pak jsem si po okrajích vypisoval pro a proti. Nějaké proti bylo vždy natolik zásadní, že jsem celou možnost škrtl. Koš se pomalu plnil papírovými koulemi. Ať jsem se ptal kohokoliv, všichni krčili rameny. Nejpodivnější případ za posledních deset let. Zdálo se, že to ututláme co nejdříve. Jenže ono se to nevím jak a proč strašně rozkřiklo. Bulvár sice přišel s pár závěry, že mrtvolu skrýváme, protože se jedná o důležitého vládního činitele, celebritu nebo někoho podobného, ale jelikož paparazzi nehlásili, že by jim chyběl někdo ze sbírky, dohady ustaly během dvou dní. Občas se dal na internetu najít článek, podle něhož byl obětí mimozemšťan, Bigfoot nebo jiná potvora, ale kdo by tohle bral vážně. Už jsme jen čekali, kdy někdo prohlásí, že se přes cestu snažila přeplazit lochneska.
Na oddělení se začaly objevovat variace na vtip „proč kuře přeběhlo přes cestu?“. Nějaký srandista je dokonce začal sbírat a každý den dal výběr toho nejlepšího na nástěnku v kuchyňce.
Škoda jen, že žádný z těch fórků mi nijak nepomohl. Sice mi už bylo řečeno, že pokud na nic nepřijdu, vše bude v pohodě, ale já se nechtěl vzdávat.
Nakonec jsem se vzdávat nemusel, protože další pomoc s případem přišla sama. Našli jsme mrtvolu. Škoda jen, že úplně jinou.
***
Už jsem byl u spousty nehod a můžu vám říct, že po čase se ve vás probudí dost divný smysl pro humor. Znám kluky, co u sbírání kousků mrtvol vtipkují. Když najdou ruku, obvykleji zvednou do vzduchu a všech v okolí se optají, zda pravá nebo levá. A já se jim nedivím, protože kdyby z toho neměli srandu, museli by se asi zbláznit.
Dneska jsme naštěstí nemuseli uklízet. Na scéně bylo osobní auto s pomačkaným nárazníkem, trocha krve a mrtvola. Mrtvola ležela ve své vlastní kaluži krve, přesně mezi autem a další krvavou skvrnou. Něco mi říkalo, že ta vytekla z někoho jiného.
„Podle dokladů je to majitel auta,“ ozval se Quanah, kolega indiánského původu, Komanč. Nikdy se neprokázal jako stopař nebo lovec, ale přihrádku v autě prohrabal rychle a profesionálně. Oddělil zrno dokladů od plev účtenek a nákupních seznamů, aby zjistil, že Clancy Mahon je právoplatným vlastníkem vozu, holičem z nedalekého městečka a také že má krevní skupinu 0. Nebyl okraden, peněženku i další věci měl u sebe.
Krev na nárazníku byla pochopitelně B+. A všem nám mrazilo při pomyšlení, co se dozvíme z porovnání DNA s krví z nedávné nehody.
Clancy někoho srazil a šel se podívat, jak na tom ten člověk je. Teď jsme se nad ním krčili spolu s Mikem, dalším z mého týmu, a prohlíželi si dost ošklivou ránu na prsou.
„Docela určitě sekera,“ zabručel Mike a změřil délku zranění. „Velká sekera. Rána šla shora a zlámala mu žebra. Došlo k poškození levé plíce, krev ven vycházela zpěněná.“
„Jedna rána, takže to asi nebyl maniak, co by se v tom vyžíval,“ přikývl jsem a všiml si brouka, který přistál na Clancyho tváři. Ještě než stihl složit krovky, byl probodnut a vtažen do póru.
„Fuj, viděls to?“ vyjekl Mike a kecl na zadek tak, že si málem narazil kostrč.
„Několik dní po smrti ještě rostou vlasy a vousy,“ odvětil jsem a pokrčil rameny. „Možná, že vakcína přestane působit taky až po delší době. Že tě to ještě vzrušuje, máme ji naočkovanou všichni.“
„Já vím,“ zamračil se na mě. „Ale nedávno jsem se probudil, protože mi po stehně lezl pavouk. Takovej ten zmetek s dlouhejma hnátama. Když ho to začalo vcucávat a já se ho marně snažil vytáhnout za nohy, začal jsem řvát tak, až jsem vylekal děcka.“
Zašklebil jsem se na něj. To znělo fakt hrozně. Jenže ne tak hrozně jako tenhle případ.
„Mno,“ řekl jsem a vstal, „takže zase nemáme toho sraženého. Na oplátku tentokrát ale bonusovou mrtvolu. Nejlogičtěji mi zní, že ty mrtvé někdo odtahuje a tentokrát zabil svědka. Na toho hromotluka z kamionu si asi netroufal, ale holič, proč ne.“
Mike ohrnul spodní ret a pokýval hlavou.
Testy DNA byly jasné. Oba sražení lidé byli jedna a tatáž osoba.
***
Klikl jsem na složku s hlášeními, příznačně označenou „Hoax a fámy“. Hodně kolegů se touto částí našeho archivu rádo bavilo a některé zvláštně vtipné nebo děsivé příběhy kolovaly po pracovních mailech nebo v tištěné podobě po kancelářích. Literárně nadaní jedinci je upravovali do čitelnější podoby. Dokonce se proslýchá, že někdo z vedlejšího okrsku se těmi největšími bláboly nechává inspirovat a nějaký časopis mu otiskl povídku. Prý horor.
Já jsem klikl poprvé. Prostě mě to nezajímalo a jak už jsem řekl, některá ta hlášení jsou tu skoro jako folklór.
Nestačil jsem zírat.
Složka byla dál rozdělená. Kryptozoologie, přísady v jídle, úchyláci… Osmnáct složek. Poslední byla nazvaná „Roztřídit – březen a novější“. Klikl jsem. Už jsem se informoval předem z internetu, že mýtus o lidech, z nichž prý vakcína udělala zombie, se poprvé objevil letos v květnu.
Co když měl ten šofér pravdu? Nebo by mě mohla jeho výpověď alespoň přivést ke skutečnému řešení. Vše souvisí se vším a dává dohromady celek. Jak že se to jmenuje? Jo, holismus.
Sedmnáctého května někdo podal hlášení, že našel v postranní uličce mrtvolu bezdomovce, vedle níž ležela nedopitá láhev levného vína. Přivolaná policejní hlídka nikoho nenašla. Pouze prázdnou láhev.
Třetího června žena na procházce v parku potkala muže, jenž silně krvácel z rány na břiše. Přivolaná policie nemohla zraněného nalézt. Důkazy v podobě krve spláchla před příjezdem policistů prudká přeháňka.
Dvacátého července hlídač v místní továrně spatřil v areálu neznámého muže. Muž, když si ho všiml, se ho prý pokusil napadnout. Hlídač zpanikařil a vystřelil po něm. Dle výpovědi měl zasáhnout hruď. Postřelený muž se dal i přes své zranění na útěk a po krátkém pronásledování se hlídači ztratil. Nalezená krev byla AB-.
Dvacátého třetího července tatáž žena z hlášení z třetího června opět potkala v parku kdysi zraněného muže. Sotva ho zahlédla, utekla.
Rychle jsem prohlížel všechna ta hlášení a hledal cokoliv směrodatného. Několikrát se objevilo i označení „zombie“. Ačkoliv tahle hlášení skončila tam, kde skončila, dávalo to docela smysl. První legendy o vzkříšených lidech byly z května. K dnešnímu dni, třetímu srpnu, se v naší oblasti nashromáždilo třiadvacet hlášení, v nichž nějakým způsobem figurovali lidé, kteří měli být mrtví, ale nejspíš nejsou. Což krásně pasovalo na našeho dvakrát sraženého.
Hlídač a postřelený vetřelec. Vzorek z toho případu by měl ještě někde být.
***
„Urieli, víš, co po mně chceš za blbost?“ optal se Mike se skepticismem v hlase, když jsem mu předložil oba vzorky. „Jedna je B+, druhá AB– a testy DNA máme dávno. Ti dva nemají nic společného.“
„Já vím, to je mi jasné,“ vyrazil jsem do protiútoku a posunul vzorky ukazováčkem blíž k němu. „Ale mám takovou teorii. Dá se z krve zjistit, jestli byli naočkovaní univerzální vakcínou?“
Mike se pousmál.
„Jo, to se dá. Ale čeho tím dosáhneš? Naočkované je dneska tak vysoké procento lidí, že bych se divil, kdybys narazil na někoho, kdo není. Policajti, hasiči, doktoři, vojáci. Hodně profesí to má už povinné a bez výjimky, pokud chtějí zůstat v oboru. Když ti řeknu, že oba to v krvi mají, tak co?“
„Miku, budeš mě mít za magora, ale co když někteří lidé na vakcínu zareagují odlišně než většina? Co když je ta látka zmutuje trochu jinak?“
Povytáhl obočí a začal se drbat za pravým uchem.
„Urieli, ty ani nevíš, jaký máš štěstí. Zrovna před půl rokem se k nám do baráku nastěhoval jeden člověk…“
***
„Dobrý den, jmenuji se Kurt. Kurt Elliot.“
„Těší mě. Uriel Adam. Ano, je to normální jméno, nedivte se.“
Když se na mě usmál, vypadalo to spíš jako škleb. Tenhle chlápek vypadal všelijak, jen ne jako geniální vědec, za kterého ho Mike prohlašoval. Umaštěné světlé vlasy pod uši a jak by řekl otec – huba jak pytel na hady. Proto jeho úsměv vypadal, jako když pomačkáte koženou bundu.
„Prý pro mě máte nějaké vzorky a dost divokou historku,“ navázal Kurt a střelil pohledem k vybavení rozloženému na stole.
„To ano. Slyšel jsem, že jste se podílel na vývoji univerzální vakcíny. Máme teorii, zda nemohla u některých lidí způsobit nepředpokládané mutace.“
Jasně jsem viděl, jak sebou cukl. Ve vteřině však změnil výraz zpět na přívětivého dobráka.
„To není možné,“ řekl. „Simulace byly v tomhle naprosto jasné. Některé jsme nechali běžet celé týdny a mutace nenastaly, ani když jsme namíchali virtuální mix genů pro deset miliard lidí.“
„Mohl byste se přesto podívat? Vaše snaha bude oceněna odpovídající finanční částkou.“
„To nebude nutné,“ skoro zašeptal. „Grace mi před svou smrtí zajistila zbytek života.“
V duchu jsem si vynadal. Tenhle chlápek nebude muset už nikdy pracovat. Až se mi nechtělo věřit, že se nastěhoval do obyčejného činžáku a neválí se na verandě své vily u moře nebo rovnou na palubě jachty.
Byl jsem ale rád, že se do práce pustil s chutí. Začal s krví B+. Izoloval vakcínu a dal se do jejího zkoumání. Bylo už devět večer a on tu pořád seděl, hrál si s naším laboratorním vybavením a něco si brumlal. Já tu byl s ním. Seděl jsem na chodbě pod ventilátorem a kouřil jednu cigaretu za druhou. Po naočkování vakcínou jsem se k tomuhle zlozvyku vrátil.
„Tohle není naše vakcína,“ zaznělo z laboratoře a já sebou trhl, protože jsem zrovna začínal dřímat. Kurtova pytlovitá tvář vykoukla zpoza futer přímo na mě jako kašpárek z krabičky. Měl jsem co dělat, abych nezařval leknutím.
„Cože?“ dostal jsem ze sebe a vrávoravě vstal. Bolelo mě celé tělo. Kurt se mezitím odrazil ode dveří a na kolečkové židli dojel zpátky k svému pracovišti.
„Jak říkám, tohle není naše vakcína. Základ ano, ale jsou tam další složky, které tady a teď neidentifikuji.“
„Což znamená?“ zazíval jsem. Nemám rád, když si někdo myslí, že si zbytek jeho výpovědi domyslím.
„Tu vakcínu někdo buď upravil – a to musel být opravdu profík a ne jeden, já bych to sám nezvládl – nebo podle našeho základu vyrobil úplně vlastní.“
„Jste si tím jistý?“
„Mohl bych ověřit moji nebo vaši krev, ale není to třeba, je to tutovka. Se zdejším vybavením ale nezjistím, co tahle úprava umí. Sakra, proč jen Grace umřela a zbytek party se pak rozutekl, kam mohl. Co bych teď dal za Marka nebo Amy…“
Podíval jsem se na hodinky. Skoro půl desáté.
„Poslyšte, Kurte, je dost pozdě. Nemám právo vás tu držet, měl bych z toho leda tak problémy. Vím, kde bydlí Mike, tak vás můžu hodit domů.“
„To by od vás bylo fajn,“ přikývl Kurt. „Autobus mi už nepojede a pěšky bych byl doma až někdy v jedenáct.“
Vyšli jsme ven a nasedli do mého auta.
„Pojedu trochu oklikou,“ oznámil jsem mu. „Na pohled to je sice zajížďka, ale když objedeme východní předměstí, budeme u vás o něco dřív.“
„Vy jste řidič,“ usmál se a posadil se na sedadlo spolujezdce.
Vyrazili jsme. Na ulicích mrtvo, jen vzácně kolem nás projelo auto. Obloha byla sice potažená tmavými mraky, ale i tak byl teplý letní večer. Nečekal bych, že tu bude takové pusto. Pak jsem si ale připomněl, že bych měl taky častěji vyrazit mezi lidi. Poslední dobou jsem zavřený v práci nebo brouzdám doma na netu, protože na nic víc nemám energii. Možná, že za poslední měsíce fámy o zombiích nabobtnalý tak, že se lidé bojí po setmění vylézt z domu. A případ s naším sraženým tomu asi moc nepomohl.
Zatracené mraky. Tma jako v pytli, i když touhle dobou bývá ještě docela vidět…
„Myslíte si, že bych mohl zítra opět využít vaši laboratoř?“ optal se mě najednou Kurt a přetrhl mi tak proud myšlenek.
„Co? Jo, není problém. Ale hádám, že asi nestačí na to, co byste rád vyzkoumal, že?“
Mávl rukou.
„Nestačí, ale v tom není problém. Pokud někdo doopravdy manipuluje s vakcínou, je to i v našem zájmu. Grace Schuylerově bude lidstvo dlužit do konce svojí existence, tak nesmím dopustit, aby někdo pošpinil její odkaz. Zavolám několika lidem a do pár dní tu budu mít potřebné vybavení. Pokud vám nevadí, že bych si tady zřídil základnu.“
Zavrtěl jsem hlavou, ale odpovědět jsem nestihl.
Prostě zatracené mraky. Jindy by bylo ještě vidět.
Přehoupl se přes svodidla. Skočil mi před auto a podíval se na mě. Být to srna, zalesknou se jí oči ve světle reflektorů. Z jeho pohledu jsem si však do konce života pamatoval, jak se mu zaleskly zuby v šíleném úsměvu.
Strhl jsem řízení. Chtěl jsem co nejrychleji do druhého pruhu, ale bylo pozdě. Ozvala se rána a na čelní sklo mi s plesknutím dopadlo několik velkých kapek krve.
Byl to blonďák. Vybavil jsem si, co mi říkal ten kamioňák, a tenhle magor odpovídal popisu. Já se snažím zjistit, kdo už dvakrát skočil pod auto, a co se mi nepovede, hupsne tam i mně.
Teď už mi to bylo jasné. Tohle je prostě bouračkofil. Jednou jsem viděl film o kaskadérovi, co způsobuje nehody, protože se tím prostě ukájí. Tohle bylo o stupeň šílenější. Blázen, co se vyžívá v roli oběti a daří se mu to dělat opakovaně.
A co bylo horší, věděl jsem, že to docela určitě přežije.
Protože nejhorší věci byly dvě – otázka, co ho může tedy zabít, a fakt, že měl v ruce sekeru. Dvojnásobný maniak, co se nechá srazit a pak vás za to švihne po hlavě. V mém okrsku. Sražen mým služebním autem. Paráda.
Ihned jsem zastavil a vylezl z auta. Kurt byl v takovém šoku, že si vlastně až teď uvědomil, co se děje. Mně to bylo ale jasné hned. Přede mnou je docela určitě vrah holiče Clancyho Mahona a přinesl s sebou i vražednou zbraň, aby nám usnadnil pátrání.
Revolver nosím v náprsním pouzdru, takže jsem už jen sáhl do přihrádky pro pouta. Mezitím se vyhrabal ven i Kurt.
„Prosím vás,“ začal, „i kdyby to přežil, na co ta pouta? To spíš nosítka.“
„Říkejte si co chcete,“ uťal jsem ho, „ale stačilo mi vidět, co se stalo u předešlých dvou případů.“
Bez dalších řečí jsem vyšel k místu, kde jsem čekal našeho opakovaného sebevraha. Byl tam a očividně to slušně schytal. Levá ruka v nepřirozeném úhlu, krvácení hned z několika ran. Na první pohled bez života.
Pak zakašlal, otočil pohled ke mně a zase se strašidelně zazubil.
Ježkovy voči… Vždyť musí mít příšerné bolesti, tak jak…
Levá ruka se narovnala a on se natáhl po sekeře, kterou při nárazu upustil. V tom okamžiku se rány na jeho těle pokryly sítí jemných vlákének, která stáhla rozšklebené okraje k sobě a zastavila krvácení. Ustoupil jsem několik kroků a sáhl pod sako pro revolver. Kolem bylo takové ticho, že Kurtovo zalapání po dechu zaznělo strašně nahlas.
„Dobře,“ zašeptal a jasně jsem slyšel, jak jektá zuby, „tohle jsem navrhoval taky, ale zavrhli jsme to jako zbytečně složité.“
Oběť nehody vzala sekeru do obou rukou. Od hlavy až k patě zakrvácený muž udělal krok směrem ke mně. Žádný loudavý, jako když nemůže chodit. Naopak velice rozhodný a pevný. Označení zombie bylo krajně nevhodné.
Stiskl jsem revolver a natočil ruku tak, aby ho ten maniak viděl.
„Občane, identifikujte se,“ řekl jsem co nejautoritativněji to šlo, ale i tak jsem ve svém hlase zaslechl nejistotu a strach.
V tu chvíli udělal několik rychlých kroků a rozpřáhl se, aby mě sekl stejně jako toho mrtvého holiče.
Přiměřená sebeobrana nebo ne, zvedl jsem ruku a dvakrát vystřelil. Obě kulky do něj vyvrtaly díry, na tváři se mu mihl bolestný úšklebek, ale nezdálo se, že by ho zastavily. Vypálil jsem další ránu a uhnul před sekerou. Zasáhl jsem ho naštěstí do pravé paže, takže švihl pomaleji, než měl původně v úmyslu.
Uskočil jsem od něj a chystal se znovu vystřelit, ale nemohl jsem. Kousek za tím magorem stál Kurt, takže hrozilo, že zasáhnu i jeho. Co teď? Když na Kurta křiknu, může se ten úchyl otočit a seknout ho.
Něco cinklo. A potom znovu. S děsem v očích jsem pozoroval, jak na asfalt dopadly první dvě kulky, co jsem vystřelil. On pozvedl sekeru a skočil přímo proti mně.
Zpanikařil jsem a vypálil do něj zbývající tři náboje. Blesklo mi myslí, že jsem měl mířit na hlavu, ale kdo by měl v tu chvilku čas na míření.
Vím, že jsem dostal do hlavy pořádnou ránu topůrkem. Takže docela úspěch, nezabil mě. Pamatuji si ještě, jak Kurt tomu šílenci skočil na záda.
Probudil jsem se až druhý den v nemocnici. Kurt mě ubezpečoval, že dělal celé roky karate, takže se mu podařilo toho maniaka omráčit.
***
3) Simon Weldon – nezletilý
Jmenuju se Simon. Je mi dvanáct a jsem nemocný. Svalová dystrofie tomu říkali. Odmalička jsem nemohl chodit, dusil jsem se… Ale teď už je to lepší. Jednou za mnou do nemocnice zašel jeden pán a řekl mi, že jestli chci, vyléčí mě. Musí mě odtud ale odvést potají.
Už je mi vážně lépe. Nemám problémy s dýcháním a úplně cítím, jak sílím. Mark – tak se ten pán jmenuje – mi řekl o vakcíně, kterou teď léčí skoro všechno. Ta normální by mi prý nepomohla, tak vymyslel novou, lepší.
Funguje. Myslím.
Ležím v bíle vymalovaném pokoji, dost podobném, jako měli v nemocnici. Rozdíl je v tom, že tu není žádné okno, takže jediné světlo jde z lustru. Ale to mi nevadí, stejně jsem se nerad díval ven. Většinou poslouchám rádio. Televizi vyloženě nesnáším.
Mark mě sem spolu s někým dalším donesl před týdnem a hned mi píchl injekci. Teď mi dává další jednou za dva dny, protože musím ty léky dostat postupně. Všechny najednou bych prý zatím nezvládl.
Někdo zaklepal na dveře. Proč říkám někdo, chodí za mnou jenom Mark. Toho druhého jsem už nikdy neviděl. Ale rodiče mě prý navštíví už brzy, alespoň tak mi to Mark řekl.
„Dále.“
Vstoupil dovnitř a zadíval se na mě silnými brýlemi. Špatně vidí, takže mu někdy trvá, než zaostří na můj obličej.
„Tak jak se má můj nejoblíbenější pacient?“ optal se mě zvesela. Hmm, nejoblíbenější. Nikdo jiný tu přece není, takže spíš jediný pacient…
„Lépe než včera, ale něco mě šimrá na levé noze.“ To je další věc. Cítím, že bych se už mohl hýbat o něco lépe, ale Mark mě radši připevnil popruhy, abych v noci nespadl z postele. Jsem na speciálním polštáři, abych neměl proleženiny a svaly mi rostly správně.
„To je dobře,“ pokýval hlavou Mark a přitáhl si blíž židli. „Kdyby tě to nešimralo, bylo by něco špatně. Slyšel jsi někdy o tom, jak se dají využít k léčbě mouchy?“
„Mouchy?“ zopakoval jsem a vykulil oči. Mouchy jsou leda otravné.
Mark vytáhl z kapsy bílého pláště krabičku od sirek a něco si z ní vyklepl do ruky. Na ukazováčku mu seděla moucha, ale když se pokusila odletět, zasekla se a zoufale bzučela. Držel ji za nohu jedním z těch vláken, co vám prý díky vakcíně narostou.
„Mouchy jsou vlastně naše kamarádky, ač si to hodně lidí neuvědomuje. Jejich larvy se dají použít k čištění ran. Červíci prostě vyžerou všechno špatné maso a uvolní tak místo pro nové. Je to lepší, než kdyby se odřezávalo skalpelem, protože takhle jde pryč jen to, co pryč musí. Tak mě napadlo, co ty mouchy vytrénovat? Budu je krmit a ony ti budou přímo pomáhat. Proto to tak šimrá.“
Hrozně mě tím vyděsil. On mi nasadil do nohy muší červy? Ale vždyť ta vakcína by je měla zabít, ne?
Jenže on tam tak seděl a vypadal, že to je to nejlepší, co pro mě mohl udělat. A já mu to nakonec uvěřil. Řekl přece, že to je způsob léčby. A jestli mi to pomůže, tak proč ne.
„Simone, za chvilku ti dám injekci. A další bude tentokrát už zítra. Musíme začít s druhou částí léčby.“
„Ano, pane Lennoxi.“
„Říkej mi Marku.“
„Tak jo, Marku.“
***
„Víš, co je na téhle vakcíně úplně nejlepší, Simone?“
„Kromě toho, že vyléčí skoro všechny nemoci?“
„Kromě toho. A to bys neuhádl.“
„Nechám se poddat.“
Mark si nade mnou chystal vybavení k dalšímu očkování. Tentokrát to nebyla injekce, ale kapačka. A té vakcíny bylo hodně.
„Tak teď pozorně poslouchej. Základem je bílkovina, která mění lidskou DNA a klidně i přímo stavbu organismu. Udělá cokoliv, co jí řekneme. Každé to nastavení je strašně složité, ale když se povede, stojí to za to. Chytáš se?“
„Jasně. Vím, co to jsou bílkoviny a DNA, nejsem malej.“
„Fajn. Takže tahle bílkovina ochotně přijme jakoukoliv genetickou informaci. Jako když se dávají do kukuřice geny z ryb, ale mnohem snáze. Stačí pečlivě vybrat důležité kousky a té bílkovině je předhodit ve správném pořadí. Ona si je už pospojuje sama. Jakmile ji vpustíš do živého organismu, začne ho podle té genové sekvence přizpůsobovat. Chová se tak trochu jako virus, ale jen v mezích, které jí vytyčíš. A také by se měla lidem aplikovat už celá ta sekvence, protože postupně se můžou navzájem ovlivnit špatně. Dokonce způsobit něco jako poškození mozku…“
Vzpomněl jsem si, že mi dával injekce postupně, ale radši jsem mlčel. Vypadal soustředěně, vše si raději zblízka prohlédl skrze své silné brýle třikrát, než to zapojil, a vůbec se tvářil, že ví, co dělá.
„A víš, odkud tuhle bílkovinu máme?“
Odtrhl jsem zrak od hadiček, které měl v rukou.
„Ne.“
„Z vesmíru. Přiletěla v meteoritu.“
„Neke!“ vykřikl jsem nadšeně. Tohle bylo jako fakt hustý!
„No jo. Ten meteorit se nám dostal do rukou náhodou. Grace ho kdysi spolu se spoustou dalšího kamení studovala, jestli v něm nenajde stopy života. Bylo to jako zázrak. Letěl atmosférou, strašně se zahřál, ale ona v něm přesto našla tu bílkovinu. Byla v několika malých dutinách. Většina byla sražená, ale několik kousků bylo použitelných. Ten meteorit prostě ukradla. Asi někoho slušně podplatila. Pak sestavila tým, který bílkovinu zkoumal. A když jsme po čase zjistili, co umí, sáhli jsme po největší vědecké výzvě, co na téhle planetě byla. A uspěli jsme.“
„A dál?“ zajímal jsem se. Musel jsem mít oči úplně rozšířené zvědavostí. Mark zvedl jehlu od kapačky.
„Teď to píchne,“ řekl. Aniž by čekal, zabodl ji do mě. Já to ani necítil, jak jsem byl paf z toho, co mi povídá. Meteorit, ve kterém byla organická hmota! A oni díky tomu vyrobili lék, co mi pomůže!
„A dál?“ zopakoval jsem otázku a bál se, že mi nic neřekne, protože jsem otravný. Ale takový Mark nebyl. Jen se krátce zasmál a pokračoval.
„Dál jsem ten meteorit získal já. Tušil jsem, že ho budu potřebovat, jestli chci pokračovat ve výzkumech. A víš, co jsem zjistil? Pravý význam toho meteoritu. Grace našla bílkovinu a soustředila se na ni, namísto aby do toho spečeného železa rýpala dál. Ve většině bublin byla jen bílkovina, ale v pár jsem našel něco lepšího. Geny.“
Udělal pomlku a řekl bych, že jsem zahlédl, jak se mu za obroučkami brýlí zaleskly oči.
„A těch genů tam bylo dost, aby se jednalo o živou bytost. Chápeš? Bílkovina, která bezproblémově přenáší na živé bytosti geny a k tomu genetická informace na celou bytost. Noemova archa v malém! Stačilo by, aby se směska obojího dostala do ekosystému, a kdo ví, v co by se začaly měnit živé organismy.“
„A tyhle geny jsou kde?“
Mark se zasmál. A teď to neznělo moc pěkně, spíš zle.
„Simone, v tom výzkumu jsem zašel moc daleko. Do svého těla jsem vpravil až přespříliš variací vakcíny. Jednu po druhé, ne najednou. Vím, že mi změnily myšlení, ale ne natolik, abych si neuvědomoval, že už s tím musím přestat. Prostě jsem potřeboval někoho, kdo by mi mohl pomoct. Už vím, že se dá vakcína vylepšit, aby díky ní narůstala svalová hmota. To bylo rychlé, tak jsem zkoušel, zda lze modifikovat mucholapku, aby nechala určitý druh hmyzu na pokoji. Fungovalo. Další varianty už byly drobnosti. Ale tohle,“ poklepal na pytlík s infuzi, která mi pomaličku vtékala do těla, „to je mix genů z toho meteoritu. Chci vidět, která civilizace nám nechala takový pěkný vzkaz.“
I když jsem s tím neměl poslední dny potíže, začal jsem se zase dusit. Někdo by čekal, že se začnu zmítat, pokusím se osvobodit, ale já jsem věděl, že i přes nové svalstvo nemám dost síly, abych se vytrhl z pout. A měl jsem neblahé tušení, že mimozemských genů je ve mně beztak už příliš, aby mi nějak pomohlo přerušení infuze.
***
Nemám nejmenší tušení.
O čem?
Nevím.
Ležím na zádech a dívám se na strop. Jinam už ani nemůžu, protože páteř jako kdyby mi ztuhla. Když se zkusím pohnout, slyším pohyb. Skřípavé šustění prostěradla pode mnou prozrazuje, že mé tělo reaguje, ale já nic necítím. Skoro jako bych byl pouhou myslí, která je v tomto těle jen proto, že by sama o sobě nepřežila. Také vím, že tu hrálo rádio, ale teď slyším jen táhlé hučení. ‚
Na chvíli si myslím, že zhaslo světlo, ale vím, že to není pravda. Cítím teplo ze žárovky, doléhá na mě jako jemné šimrání. Pokoj se z mého pohledu topí v temnotě, tou však vidím naprosto dokonale a mohu sledovat drobné nerovnosti na stropě. To jsem dodnes neuměl ani za pořádného osvětlení. Nerozumím tomu. Je zde tedy světlo nebo tma?
Hmat nemám, zrak a sluch jen částečný. Čich stále funguje, ale cítím jen jakýsi kyselý zápach, nic jiného.
Vrznutí. Zní skoro jako dveře tohoto pokoje, ale ten zvuk se protahuje a vrací se ke mně ozvěnou. Teď jsou slyšet kroky. Čtyři nohy. Nevím jak, ale jsem si tím jistý. Oproti hučení, které vydává rádio, jsou až děsivě zřetelné. Mark někoho přivedl?
Pokouším se promluvit, ale nemůžu otevřít pusu. Nebo ne, spíš jako když najednou nevím, jak ji otevřít. Nevím čím a možná už ani proč. Myšlenka na vydávání zvuků mi najednou přijde absurdní.
Výhled na strop mi zakryly obrysy dvou postav. Vibrace, které vydávají, patří živé hmotě. Ani jedna z nich nemá na tváři nehybné sklo, takže to nebude Mark.
Mark Lennox. Ten, kdo na mě přivolal tuhle hrůzu. Jsem rád, že to není on. Chtěl bych úlevně vydechnout, ale až teď si uvědomuji, že poslední hodinu jsem vlastně nedýchal vůbec.
Jedna z postav se ke mně naklání blíž. Leknu se, protože najednou nejsem schopen přesně odhadnout její vzdálenost, takže mám dojem, že mě udeří čelem.
V panice chci zavřít oko.
Nejde to.
***
4) Kurt Elliot – vědec
Skláněl jsem se nad tou věcí na stole. Jakmile jsem se přiblížil, její jediné úplně černé oko se vlhce zalesklo. Na jednom místě jsem si všiml žlázy, která jej vlhčila. Právě z ní ukápla další slza a oko zalila. Víčka mi přijdou praktičtější.
„Co to proboha je?“ zašeptal vedle mě Uriel, zelený ve tváři. Ačkoliv ta věc na stole nebyla vyloženě nechutná, nedívalo se na ni zrovna nejlépe. Hrbolatá kůže hrající všemi barvami, končetiny zjevně bez kloubů, hlava ne víc než hrbol vyrůstající z trupu. Kromě slzné žlázy u oka žádné další viditelné tělesné otvory.
Podíval jsem se na jehlu, která tomu zřejmě vyklouzla z ruky. Hadička od ní vedla až k pytlíku s infuzí.
„Co to je teď, nevím. A asi už neurčíme, co to bylo původně,“ odpověděl jsem mu neurčitě.
Když jsme vyslýchali toho sebevraha, moc jsem nevěřil, že nám řekne pravdu. Přiznal, že dostal vakcínu. Doslechl se o někom, kdo dobře platí, když se přihlásíte jako pokusný králík. A ještě může dát lidem do rukou skutečnou moc. Nesnažil se před námi dlouho skrývat, kde se mu té moci dostalo. Bál se mě a měl pro to důvod.
Naštěstí byl Uriel tak unavený po té ráně do hlavy, že se neptal na detaily jeho dopadení. Prostě jsem mu řekl, že jsem dřív dělal karate a toho chlápka jsem prostě omráčil. Jako vysvětlení mu to stačilo.
Nějak takhle jsem si představoval místo, kde se budou míchat nelegální vakcíny. Skryté všem na očích v opuštěném domě na předměstí. Většina laboratorního vybavení pochopitelně ve sklepě.
Okolí jsme měli zajištěné dvěma desítkami policistů. Docela jsem se divil, že Urielovi půjčili tolik lidí. Přesvědčování vyšších šarží mu netrvalo dlouho. Dřív, než to někdo čekal, prostě znenadání zadrženého sekerníka řízl nožem. Když se před očima přítomných rána během půl minuty zacelila, stačilo to jako důkaz, co se zde děje.
A mě vzal s sebou. Celý ten případ smrděl průserem. Většina vybavení byla naprosto jasně okopírovaná z laborky, v níž jsme vytvořili vakcínu. Vzpomněl jsem si, jak Mark kdysi naznačoval, že podle něj někdo vynáší informace. A taky na jeho telefonát, jestli jsem v pořádku. Když o tom tak přemýšlím, bylo to pár dní před tím, než zemřela Grace.
Uriel pomalu obcházel místnost, oči stále upřené na to stvoření na posteli. Mě nepřestávalo fascinovat. Ačkoliv mělo úplně černé oko a nedalo se určit, kam se dívá, měl jsem pocit, že nás sleduje. Ten vak nás docela určitě vnímal, ale nedával to nijak najevo. Bylo jasné, že tohle někdo vytvořil vakcínou. Věděl jsem, co ta komplexní bílkovina umí, a do podobných experimentů jsme se nepouštěli z morálních důvodů. Teoreticky jsme mohli vytvořit cokoliv. Klidně i vakcíny s geny z mloka, díky nimž by vám dorostla noha.
Jenže tohle? Co to mělo být? Nesmyslná míchanice genů, kterou tvůrce vytvořil jen proto, aby se ujistil, že může? Pochopil bych končetiny navíc, klidně i druhou hlavu, ale ne podobnou zrůdnost.
„Ježkovy voči!“ ozval se Uriel. Během mého zamyšlení opustil místnost a s dalšími policisty dál propátrával dům. Šel jsem za ním a zvedl se mi žaludek. Ta podivná bytost byla sice svým způsobem příšerná, ale ne tak jako to, co našel Uriel vedle. A že on byl sakra otrlý.
Z dalšího pokoje zavanul zápach desinfekce, jenž však jen stěží překrýval, že zde něco hnije. A to něco byla docela určitě lidská těla zabalená v plastových pytlích, které jen stěží skrývaly různé deformace. Tady jsem se dočkal svých končetin navíc.
Z rádia vedle hrála jásavá popová písnička.
***
„Musíme předpokládat, že o nás v tuhle chvíli už ví,“ řekl Uriel a posadil se naproti mně. Postavil před sebe hrnek kávy a natáhl se pro cukr. „Máme otisky prstů a vzorky DNA z jeho vybavení. Chlapci ale nenašli nic směrodatného, podle čeho bychom určili identitu hned.“
„Vybavení se fakt shodovalo s tím, co jsme měli v laborce my,“ doplnil jsem ho. „Taky tam byla spousta různých vakcín. U všech měli popisky. Extrémně rychlé hojení ran, regenerace, růst svalové hmoty a další. Jenže současně s tím i zrůdnosti, jejichž výsledky jste našel v pytlích.“
Uriel polkl a zadíval se na kouřící hrnek před sebou. Pak zašilhal ke skříňce, v níž jsem si předtím letmo všiml láhve bourbonu. Nedivil jsem se mu. I když byl zvyklý fotit rozervané kousky lidí, na některé z výjevů dnešního dne nebyl připraven nikdo nikdy.
„Neobjevil jsem ale, odkud bral základní bílkovinu. Její volný prodej je zakázaný a výrobci jsou dost dobře hlídaní. A taky tam nebyla vakcína, co vytvořila to něco.“
Uriel pokýval hlavou. Něco. Něco se pokusil převézt tým lékařů, ale ještě v sanitce to zemřelo. Obratem byla provedena pitva. Patolog se vyjádřil, že ať to bylo cokoliv, byl schopen určit funkci jen několika málo orgánů a nemyslí si, že to vůbec bylo stvořeno k tomu, aby to bylo schopno přežít za normálních podmínek.
Mrtvé cosi se povalovalo v mrazáku, kolem domu byly schované hlídky a my tady popíjeli kafe. Uriel zazíval a promnul si oči.
„Nějak se mi mlží zrak. Měl jsem si místo toho kafe dát radši šlofíka.“
Musel jsem s ním souhlasit. Také jsem začínal cítit únavu.
To je přesně ten okamžik, kdy zazvoní telefon a někdo vám řekne, že podezřelá osoba se chystá vstoupit do domu. Ještě štěstí, že to máme kousek, neusneme cestou.
***
Nějaký člověk vstoupil dovnitř, ale dosud nevyšel ven. Dvacítka policistů se opět přiřítila na místo. Touhle dobou už musel zjistit, že tam někoho měl. Je sám, a pokud nějaké zbraně nepřinesl s sebou, nebude snad ani klást odpor. V nejhorším ho odtamtud vykouříme.
Uběhla hodina a stále nic. Co jsme také čekali? To, že se mu někdo vloupal do domu, ještě neznamená, že zmateně vyběhne na ulici. Mohl to být z jeho pohledu kdokoliv, ne nutně policie. Sice si nejspíš nějak udržoval respekt mezi svými zákazníky, ale jejich úplnou spolehlivost si zaručit nemohl, jak jsme se už ostatně přesvědčili. I ta mrtvá těla mohla obsahovat zbytky vakcín, za něž by jiní nelegální výzkumníci platili v desetitisících.
Uriel něco zavrčel a mávl na pár svých kolegů, aby ho následovali dovnitř. Vstal jsem také.
„Vy ne,“ usadil mě. „Tohle je práce pro policii, ne pro vědce.“
Pokrčil jsem rameny. Moc dobře vím, že hádat se s policajtem nemá cenu. Jenže pokud ten člověk uvnitř vyráběl vlastní vakcíny, nevíme, zda nějaké zajímavější neaplikoval i na sebe. Stačilo mi vidět, co dovedl náš opakovaný sebevrah, abych se začal o Uriela bát.
Maminka mě jako malého naučila spoustu věcí, ale na některé jsem musel přijít sám. Třeba že když se tváříte, že víte, co děláte, nikomu nebudete podezřelí.
Když zmizeli v domě, prostě jsem vylezl zpoza auta a šel za nimi. Dívalo se na mě asi pět policistů, ale za poslední dva dny mě znali a věděli, že spolupracuji s Urielem, takže proč by je udivovalo, že jdu do domu taky.
Noc. A já si nevzal baterku. Ještěže jsem stihl využít některých výhod svého zaměstnání. Než jsem odešel, zajistil jsem si lepší vidění ve tmě. Taky jsem se podíval na dlaň a nechal rychle vyjet a opět zasunout tmy. Jen tak pro jistotu, ačkoliv tělo není stroj a jednotlivé komponenty se mu nemůžou jen tak porouchat. Nedávná zkouška mojí uspávací injekce na tom maniakovi se sekerou nebyla ke škodě. Aspoň jsem už vážně věděl, že to funguje.
Uriel a ostatní zamířili ihned do sklepa. Jenže pokud se náš vědátor už vrátil, docela určitě tam zašel a zjistil, že mu někdo ukradl nejen počítač a vakcíny, ale i mrtvoly.
Policajt by začal ohledávat místo činu. On není policajt, ale výzkumník. A jako výzkumník se nemusíš snažit myslet, ty výzkumník jsi. Pokud jsi dosud neutekl z domu, kde budeš?
Nemusel jsem‘ přemýšlet dlouho. Snažil se pohybovat podobně tiše jako já, ale to by mu najednou nesměl hrozně nahlas křupnout kotník. Otočil jsem se a namířil před sebe svou nejmocnější zbraň – pravou ruku.
„Ahoj Kurte,“ pozdravil mě a já ten hlas ihned poznal. A kdyby ne hlas, tyhle staromódní kulaté obroučky musí na celé planetě nosit sotva pár lidí.
„Nazdar,“ odsekl jsem. Doteď jsem stále doufal, že někdo maximálně prodal naše tajemství. Totožné vybavení laboratoře bylo logické. Rozložení přístrojů na pracovišti stejně, jako jsme mívali, bylo podezřelé, ale stále to mohla být náhoda. Teď bylo jasné, že ne. Ve skutečnosti to Mark jen uspořádal tak, jak byl zvyklý.
Stáli jsme proti sobě a ani jeden jsme nechtěli udělat první pohyb. Mark si všiml, že mu do cesty nastavuji dlaň. On proti mně ruku nenatáhl, ale viděl jsem, že ji má připravenou, aby mě mohl kdykoliv plácnout.
Asi jsem tehdy nebyl jediný, kdo si trochu hrál. Myšlenku na sebeobranný systém jsme v době vývoje probrali také, ale Grace ji zamítla. Měl jsem za to, že jsem byl jediný, kdo to dal dohromady. A také jsem netušil, zda ve své ruce i Mark skrývá jen neškodné uspávadlo.
„Marku,“ prolomil jsem ticho, „bude to znít jako klišé, ale vzdej se. Jsi obklíčený, a i kdyby se ti odsud podařilo utéct, nakonec tě dostanou.“
„Kurte můj nejmilejší,“ řekl, jako když másla ukrajuje a úlisně se na mě zazubil, „měl jsem tušit, že za tím budeš ty nebo někdo další z týmu. Jinak by mi tak pěkně nevyčistili laboratoř. Ale to je teď už jedno. Klidně mě zatkněte, protože mě nezadrží žádné vězení a nezraní mě žádná zbraň. Protože teď jsem bůh. Stvořitel nového života.“
Zbláznil se, blesklo mi hlavou. Říkal to tak, že tomu očividně sám věřil.
„Hele, kámo,“ pokusil jsem se přátelštějším tónem a sklonil ruku, „pojď se mnou, jo? To, co jsi tu provedl, nebylo nic hezkého, ale možná by to ještě šlo nějak…“
Špatné načasování je největší zlo, jaké jsem kdy poznal. Přesně v tuhle chvíli se totiž otevřely dveře do sklepa a v nich stál Uriel s baterkou. Nejdříve posvítil na mě a s povytaženým obočím se ne moc inteligentně optal: „Co tu vyvádíte?“
Mark šlehl po Urielovi pohledem a všiml si zbraně v jeho druhé ruce. Pak po policistovi skočil. Docela určitě na sobě musel provést více experimentů, protože takhle rychlý pohyb jsem u člověka ještě neviděl. Ani Uriel se však nemusel stydět. Nezpanikařil a nezačal střílet hlava nehlava. Nejspíše se v něm ozvaly kurzy sebeobrany, takže Marka jediným chvatem smetl k zemi. Revolver s řachnutím dopadl na prkennou podlahu.
Rozeběhl jsem se k místu jejich střetnutí. Mark ještě ležel na zemi, spíš překvapený než zraněný. Uriel si třel zápěstí.
„Sáhl na vás?“ zajímal jsem se ihned.
„Já na něj,“ zasyčel policista a rychle sebral svou zbraň. „Tak jo, mladej, pracky nahoru a…“
V tom okamžiku revolver opět upustil a vyděšeně se podíval na svou ruku. Ostatní policisté, kteří se vynořili ze sklepa, se zarazili. Nevěděli, co se děje.
„Já ji necítím,“ zašeptal a v odpověď se Mark, jenž už se zvedl, zachechtal.
Udělal jsem krok k bývalému kolegovi, když tu se mi zatočila hlava a musel jsem se opřít o stěnu. Proč? Mě se Mark nedotkl, tak…
„To víte, že ta bílkovina účinkuje podávaná nejen nitrožilně?“ položil nám Mark otázku a rozesmál se.
„Šílenče,“ zamumlal jsem. Mojí poslední myšlenkou bylo, že ta káva na stanici měla lehkou pachuť vzadu na patře. Potom jsem se zhroutil na zem a Markův smích jsem slyšel už jen jako kolísavé hučení.
***
5) Roel Webe – televizní hlasatel
„…dle slov místního policisty byl pachatel zastřelen. Jeho motiv je neznámý, svědci tvrdí, že byl nesvéprávný. Již bylo prokázáno, že infekce se šíří přes vodní zdroje, což bylo potvrzeno i faktem, že se někdo několik hodin před začátkem mutací vloupal do vodárny.
Dosavadní ztráty na životech jsou zatím odhadovány na více než sedm tisíc lidí. Dalších několik set vyhledalo lékařskou pomoc, ale vzhledem k rychlosti projevů choroby jsou nejspíš mimo nebezpečí. Všem obyvatelům v okolí se doporučuje až do odvolání pít pouze balenou vodu a raději se ani nemýt a vůbec nevyužívat vodu z vodovodu. Odhalený patogen přese všechna očekávání odolává převaření i jiným způsobům dezinfekce a dosud se nedá odhadnout, zda se může šířit delší dobu nebo dokonce množit.
Neriskujte své zdraví, první případy nákazy byly hlášeny i v okruhu dvaceti mil od města. Za oběť padlo stádo krav pijící vodu z řeky.
K činu se hlásí kontroverzní sekta ‚Láska z kosmu‘, jejíž členové tvrdí, že se jedná o první, neúspěšný pokus o kolonizaci naší planety mimozemšťany. Členové byli viděni, jak sbírají dosud žijící oběti…“
