Mike Resnick – Sedm pohledů na Olduvaiskou rokli (SEVEN VIEWS OF OLDUVAI GORGE)

Včera v noci zase přišli.

Měsíc se zrovna schoval za mraky, když jsme zaslechli první zašustění v trávě. Potom nastal okamžik naprostého ticha, jako by věděli, že je posloucháme, a nakonec známé houkání a výkřiky, jak se hnali až na vzdálenost padesáti metrů od nás, kde, stále s hlučným vřískotem, zaujali výhrůžné postavení.

Fascinují mě, neboť se nikdy neukazují za denního světla, ale přesto nemají žádné znaky nočních živočichů. Nemají výrazně velké oči, jejich uši se neumějí pohybovat nezávisle na sobě, při chůzi ztěžka dupou. Většina členů naší skupiny se jich bojí. Mě zaujali, ale ještě pořád musím některého z nich absorbovat a podrobit studiu.

Popravdě, domnívám se, že mé využívání absorpce děsí mé společníky víc než ti tvorové, i když k tomu není důvod. Jsem podle měřítek našeho druhu docela mladý, ale i tak o celá tisíciletí starší než ostatní. Vzhledem k jejich původu by už snad mohli vědět, že vlastnosti, které má někdo mého věku, musejí ze své podstaty sloužit k přežití.

Přesto jim to vadí. Nejde jim to do hlavy, stejně jako moje paměť. Ta jejich mi samozřejmě přijde značně nedostatečná. Představte si, že byste se měli všechno, co víte, naučit za jeden život, narodit se s naprosto prázdnou pamětí! Je mnohem lepší odštěpit se od rodiče s jeho vědomostmi v mozku, tak jako je sami rodiče kdysi získali od těch svých a předali je i mně.

Ale na druhou stranu, proto tu jsme: ne abychom porovnávali podobnosti, ale studovali odlišnosti. A nikdy se nenašel druh tak odlišný od svých souputníků jako Člověk. Vymřel ani ne za sedmnáct milénií poté, co odvážně vykročil do Galaxie z této planety, kde se zrodil, během toho krátkého intervalu však zapsal do galaktické historie kapitolu, jež vydrží věčně. Zabral si hvězdy pro sebe, obsadil milion světů, vládl svému impériu železnou pěstí. Během své vlády neměl s nikým slitování a o žádné nežádal, když přišel jeho pád. Dodnes, nějakých čtyřicet osm století po vymření, dráždí jeho úspěchy a chyby představivost.

Proto jsme na Zemi, na místě, které prý bylo rodištěm Člověka, ve skalnaté rokli, kde poprvé překročil evoluční bariéru, spatřil hvězdy novýma očima a přísahal, že mu jednoho dne budou patřit.

Naším vůdcem je Bellidore, starší z Kraganů, s oranžovou kůží, zlatou srstí a moudrým, trpělivým přístupem. Bellidore dobře rozumí chování vnímajících bytostí a uklidňuje naše spory dřív, než si uvědomíme, že vznikly.

Pak tu jsou Hvězdoprašná dvojčata, třpytivé stříbrné bytosti, které reagují navzájem na svá jména a dokončují vzájemně své myšlenky. Pracovala na sedmnácti archeologických vykopávkách, ale i tak je překvapilo, když si je Bellidore vybral na tuto prestižní misi. Chovají se jako životní partneři, i když nemají žádné zjevné pohlavní charakteristiky – ale jako všichni ostatní se mnou odmítají fyzický kontakt, takže nemůžu ukojit svou zvědavost.

V naší skupině je také Moriteu, které pojídá zeminu, jako by to byla lahůdka, s nikým nemluví a spí zavěšeno vzhůru nohama na větvi nedalekého stromu. Zdejší tvorové ho z nějakého důvodu nechávají na pokoji. Možná se domnívají, že je mrtvé, nebo vědí, že spí a probudí ho jen sluneční paprsky. Ať už je to jakkoli, byli bychom bez něho ztracení, protože jedině jemná tykadla, která má v ústech, dokáží opatrně vyzvednout ze země artefakty, jež jsme objevili.

Máme s sebou čtyři další druhy: jeden je tu jako historik, druhý jako exobioložka, další jako posuzovač lidských artefaktů a poslední jako mystická. (Nebo aspoň předpokládám, že je to mystická, protože v jejím přístupu nenalézám žádný vzorec, ale to může být způsobeno mou vlastní krátkozrakostí. Koneckonců, to, co dělám já, připadá mým společníkům jako magie, a přesto je to přesně aplikovaná věda.)

A pak jsem tu já. Nemám jméno, protože u nás se jména nepoužívají, ale kvůli ostatním jsem na dobu trvání expedice přijal jméno Ten, kdo se dívá. Jsou v tom dvě chyby: za prvé nejsem ten, protože náš druh nemá pohlaví; a také se nedívám, jsem schopen cítit na čtvrté úrovni. I když krátce po začátku výpravy jsem vytušil, že i „cítit“ znamená pro mé kolegy něco jiného než pro mě, a z ohleduplnosti k nim jsem si vybral vágnější jméno.

Každý den pracujeme, prohlížíme jednotlivé vrstvy. Našli jsme mnoho známek, že se to tu kdysi hemžilo životem, dnes ho ale zůstalo jen málo. Je tu několik druhů hmyzu a ptáků, nějací drobní hlodavci a samozřejmě tvorové, kteří chodí v noci k našemu táboru.

Naše sbírka pomalu roste. Je fascinující sledovat kolegy, jak provádějí své úkoly, protože v mnoha ohledech jsou pro mě stejně záhadní, jako jsou pro ně záhadné mé metody. Například naše exobioložka jen přejede tykadlem nějaký předmět a řekne nám, jestli to kdysi byla živá bytost; historik, obklopen svým složitým zařízením, dokáže datovat cokoli, ať už je to na bázi uhlíku nebo ne, a to s přesností na dekádu, ať je to jakkoli zachované; dokonce i Moriteu je krásné a zajímavé, když opatrně odděluje artefakty od vrstvy, v níž dlouho odpočívaly.

Jsem moc rád, že jsem byl pro tuto výpravu vybrán.

Jsme tu už dva měsíční cykly a práce jde pomalu. Nižší vrstvy byly důkladně prozkoumány už před mnoha eony (mám na získávání vědomostí o Člověku tak osobní zájem, že jsem málem řekl vypleněny místo prozkoumány, natolik mě rozčiluje, že toho nenacházíme víc), a ze zatím neznámých důvodů není v novějších vrstvách nic.

Většina z nás má z výsledků radost, především Bellidore je nadšený. Tvrdí, že díky nálezu pěti téměř nepoškozených artefaktů se naše mise stala nečekaně úspěšnou.

Ostatní od našeho příchodu neúnavně pracovali. Už téměř nastal čas na využití mé odbornosti a moc se na to těším. Vím, že moje nálezy nebudou o nic důležitější než nálezy ostatních, ale možná, když je dáme všechny dohromady, konečně začneme chápat, co učinilo Člověka takovým, jaký byl.

„Jsi…“ začalo jedno Hvězdoprašné dvojče.

„… připravený?“ doplnilo druhé.

Odpověděl jsem, že ano a že už jsem se této chvíle nemohl dočkat.

„Mohli bychom.“

„… se dívat?“ zeptali se.

„Pokud vám to nepřipadá odporné,“ odpověděl jsem. „Jsme…“

„… vědci,“ pravila dvojčata. „Je málo…“

„… věcí…“

„… které nedokážeme…“

„… sledovat objektivně.“

Přesunul jsem se ke stolu, na němž ležel artefakt. Byl to kámen, nebo tak mým externím senzorickým orgánům aspoň připadal. Měl trojúhelníkový tvar a na okrajích bylo vidět, že ho někdo opracoval.

„Jak je to staré?“ zeptal jsem se.

„Tři miliony…“

„… pět set šedesát jedna tisíc…“

„… osm set dvanáct let,“ odpověděla Hvězdoprašná dvojčata.

„Aha,“ řekl jsem.

„Je to zdaleka…“

„… nejstarší…“

„…z našich nálezů.“

Dlouho jsem se na kámen díval a připravoval se. Pak jsem pomalu, opatrně změnil svou strukturu a nechal své tělo, aby se přelilo přes kámen a kolem něj, pohltilo ho a asimilovalo jeho historii.

Začal jsem pociťovat příjemné teplo, když jsme se stali jedním, a přestože se mé externí smysly odpojily, věděl jsem, že zářím a vlním se radostí z objevování. Spojil jsem se s kamenem a v koutku mysli, který mám vyhrazen pro cítění, jsem vycítil zemský měsíc hrozivě zavěšený nízko nad horizontem…

* * *

Enkatai se s leknutím probudila hned po úsvitu a zadívala se na měsíc, který ještě stál vysoko na obloze. Po všech těch týdnech se jí pořád zdál příliš velký, než aby se tam udržel; určitě musí každou chvíli spadnout dolů na planetu. Noční můra se jí stále držela a Enkatai se pokusila představit si uklidňující pohled na pět malých, neškodných měsíčků poskakujících po stříbrné obloze jejího domovského světa. Nedokázala však představu udržet v mysli déle než chvilku. Vzápětí se zase vytratila, nahrazena realitou obřího satelitu tam nahoře.

Její společník k ní přistoupil.

„Zase ten sen?“ zeptal se.

„Úplně stejný jako ten předchozí,“ odpověděla znepokojeně. „Měsíc je vidět ve dne a potom se vydáme po cestě…“ Soucitně se na ni díval a nabídl jí potravu. Vděčně si vzala a zadívala se do stepi.

„Už jen dva dny,“ vzdychla, „a pak můžeme z tohohle hrozného místa vypadnout.“

„Není to tak strašný svět,“ odpověděl Bokatu. „Má spoustu dobrých vlastností.“

„Marnili jsme tu čas,“ namítla. „Není vhodný pro kolonizaci.“

„Ne, to není. Našim plodinám by se tu nedařilo a máme problémy s vodou. Ale hodně jsme se toho dozvěděli. Pomůže nám to nakonec vybrat správný svět.“

„Většinu jsme toho zjistili hned první týden,“ řekla Enkatai. „Zbytek času už byl promarněný.“

„Loď musela letět ještě k jiným světům. Nemohli vědět, že tenhle dokážeme zanalyzovat tak rychle.“

Zatřásla se v chladném ranním vzduchu. „Nesnáším to tady.“

„Jednou to bude dobrý svět,“ ocenil planetu Bokatu. „Čeká jen na evoluci těch hnědých opic.“

Když to říkal, objevil se v dálce mohutný opičák, asi tak stošedesátikilový, dosti svalnatý, s chlupatou hrudí a odvážně zvědavým pohledem. Šel po všech čtyřech, přesto vypadal hrozivě; byl dvakrát větší než velké skvrnité kočky.

„My tenhle svět nevyužijeme,“ pokračoval Bokatu, „ale jeho potomci se tu jednoho dne rozšíří.“

„Připadají mi tak mírní,“ podotkla Enkatai.

„Oni jsou mírní,“ přisvědčil Bokatu a hodil opičákovi kus jídla. Zvíře se rozběhlo, zvedlo potravu ze země, očichalo ji a zdálo se, že přemýšlí, jestli má ochutnat nebo ne. Nakonec si ji po chvíli váhání vložilo do tlamy. „Ale tuhle planetu ovládnou. Velcí býložravci tráví příliš mnoho času krmením a predátoři pořád spí.

Kdepak, já sázím na hnědé opice. Jsou to silná, impozantní, inteligentní zvířata. Už se jim vyvinuly palce, mají výrazné sociální cítění, dokonce i velké kočkovité šelmy si dvakrát rozmyslí, než na ně zaútočí. V podstatě nemají přirozené nepřátele.“ Přikývl na souhlas se svými vlastními slovy. „Je to tak, budou zde dominovat oni.“

„Nemají nepřátele?“ zeptala se Enkatai.

„Jistě, tu a tam některého nějaká šelma sežere, ale ani kočky neútočí, když jsou hnědáci v tlupě.“ Podíval se na krmící se exemplář. „Tenhle má dost síly, aby většinu koček roztrhal na kousíčky.“

„Jak si potom vysvětluješ to, co jsme objevili na dně rokle?“ nedala se Enkatai.

„Velikost jim zčásti ubírá na mrštnosti. Je pochopitelné, že sem tam některý spadne a zabije se.“

„Sem tam?“ opakovala. „Našla jsem sedm lebek, všechny rozbité, jako by do nich někdo udeřil.“

„Síla nárazu,“ odhadl Bokatu a pokrčil rameny. „Snad si nemyslíš, že je šelmy něčím bacily přes hlavu, než je sežraly?“

„Nemyslela jsem šelmy.“

„Tak kdo?“

„Ty malé bezocasá opice, které žijí v rokli.“

Bokatu si dovolil luxus nadřazeného úsměvu. „Podívala ses na ně vůbec? Jsou oproti těm hnědým sotva čtvrtinové.“

„Právě že jsem se na ně podívala,“ odpověděla Enkatai, „a viděla jsem, že i ony mají palce.“

„Samotné palce nestačí.“

„Žijí ve stínu hnědých opic, a přesto jsou tady pořád,“ dodala Enkatai. „To stačí.“

„Hnědáci se živí ovocem a listím. Proč by jim měly vadit bezocasé?“

„Nejde o to, že by jim prostě nevadily. Oni se jim vyhýbají. Tak se přece nechová druh, který má jednou ovládnout svět.“ Bokatu zavrtěl hlavou. „Bezocasé opice jsou ve slepé vývojové uličce. Jsou moc malé, než aby mohly lovit, moc velké, aby se uživily tím, co najdou v rokli, a moc slabé, aby dokázaly soutěžit s hnědými opicemi o lepší teritorium. Hádám, že jde o starší, primitivnější druh, odsouzený k vymření.“

„Možná,“ řekla Enkatai.

„Nesouhlasíš?“

„Něco na nich je…“

„A co?“

Enkatai pokrčila rameny. „Nevím. Mám z nich zvláštní pocit. Mají něco v očích – takový zlověstný náznak.“

„To jsou jen tvé představy.“

„Možná,“ odpověděla znovu Enkatai.

„Dnes musím napsat hlášení,“ prohlásil Bokatu. „Ale zítra ti to dokážu.“

* * *

Druhý den vstal Bokatu se sluncem. Připravil první jídlo dne, zatímco se Enkatai modlila, a než se najedla, také se pomodlil.

„A teď,“ řekl potom, „půjdeme do rokle a chytíme jednu bezocasou opici.“

„Proč?“

„Abych ti ukázal, jak je to jednoduché. Možná si ji vezmu s sebou jako mazlíčka. Nebo bychom ji mohli obětovat v laboratoři a naučit se něco o jejím organismu.“

„Já žádného mazlíčka nechci, a nemáme povolení zabíjet zvířata.“

„Jak si přeješ,“ řekl Bokatu. „Pustíme ji.“

„Proč bychom ji tedy měli chytat?“

„Abys viděla, že nejsou inteligentní, protože kdyby byly tak bystré, jak si myslíš, nepodaří se mi chytit žádnou.“ Postavil ji do vzpřímené polohy. „Začneme.“

„To je pitomý nápad,“ bránila se. „Odpoledne přiletí loď. Proč prostě nepočkáme?“

„Vrátíme se včas,“ odpověděl Bokatu sebejistě. „Jak dlouho to asi může trvat?“

Enkatai se podívala na jasnou modrou oblohu, jako by se snažila loď přimět, aby přiletěla dřív. Měsíc, obrovský a bílý, visel přímo nad horizontem. Nakonec se otočila na Bokata.

„Dobře, půjdu s tebou – ale jen když mi slíbíš, že budeme pozorovat, ne chytat.“

„Pak připustíš, že mám pravdu?“

„Přiznat ti pravdu nijak nesouvisí s pravdivostí situace. Doufám, že máš pravdu, protože mě ty bezocasé opice děsí. Ale nevím, jestli se mýlíš nebo ne, a nevíš to ani ty.“

Bokatu se na ni dlouho díval.

„Souhlasím,“ řekl nakonec.

„Souhlasíš, že to nemůžeš vědět?“

„Souhlasím, že nebudeme chytat. Pojďme.“

Šli k okraji rokle a začali slézat po strmých stěnách. Aby nespadli, ovíjeli končetiny kolem stromů a další vegetace. Najednou zaslechli hlasitý vřískot.

„Co to je?“ zeptal se Bokatu.

„Uviděly nás,“ odpověděla Enkatai.

„Proč si to myslíš?“

„Slyšela jsem takový křik ve svém snu – a měsíc pokaždé vypadal přesně jako teď.“

„Zvláštní,“ řekl Bokatu. „Už jsem je slyšel mockrát, ale tentokrát křičí nějak hlasitěji.“

„Možná je jich tam víc.“

„Nebo se víc bojí.“ Podíval se nad sebe. „Tady je důvod,“ ukázal. „Máme společnost.“

Enkatai se podívala nahoru a spatřila velkého hnědého opičáka, patrně největšího, jakého kdy viděla. Sledoval je ve vzdálenosti asi tak patnáct metrů. Když se jejich pohledy setkaly, opičák zavrčel a odvrátil zrak, ale nepokusil se přiblížit ani utéct.

Lezli dál, a kdykoli se zastavili, aby si odpočinuli, hnědáč čekal svých patnáct metrů od nich.

„Připadá ti, že by měl strach?“ zeptal se Bokatu. „Kdyby mu ty malé příšerky dokázaly ublížit, šel by za námi do rokle?“

„Hranice mezi odvahou a hloupostí je tenká, a mezi sebejistotou a přehnanou sebejistotou je ještě tenčí,“ odpověděla Enkatai.

„Jestli tu má uhynout, tak dopadne jako ostatní. Uklouzne a spadne,“ řekl Bokatu.

„Nepřipadá ti divné, že každý z nich zjevně spadl přímo na hlavu?“ namítla Enkatai mírně.

„Zlámali si všechny kosti v těle,“ odpověděl. „Nevím, proč se zaměřuješ jen na hlavy.“

„Protože při různých nehodách nemůžeš mít stejná zranění hlavy.“

„Máš příliš divokou představivost,“ pravil Bokatu a ukázal na chlupatou postavičku, která se na ně zdola dívala. „Připadá ti to jako zvíře, které by dokázalo zabít tady našeho přítele?“ Hnědý opičák se podíval do rokle a zavrčel. Bezocasá opice hleděla vzhůru a nedávala najevo strach ani zájem. Nakonec se odšourala do hustého houští.

„Vidíš?“ řekl Bokatu samolibě. „Jeden pohled na hnědáče a mizí z dohledu.“

„Mně se nezdála vyděšená,“ podotkla Enkatai.

„Další důvod, proč pochybovat o její inteligenci.“

Za několik minut už byli na místě, kde předtím stála bezocasá opice. Zastavili se, aby nabrali síly, a pokračovali dál po dně rokle.

Bokatu se rozhlédl. „Nic. Myslím, že ta, kterou jsme viděli, hlídkovala, a celá tlupa je už dávno daleko odsud.“

„Podívej se na našeho přítele.“

Hnědý opičák také slezl na dno a napjatě nasával vzduch. „Ještě nepřekročil evoluční bariéru,“ řekl Bokatu pobaveně. „Čekáš, že bude pátrat po predátorech senzorem?“

„Ne,“ odvětila Enkatai a sledovala opičáka. „Ale kdyby tu nebylo nebezpečí, čekala bych, že se uvolní, a to ještě neudělal.“

„Díky tomu asi žil tak dlouho, aby dorostl do takové velikosti,“ poznamenal Bokatu a nevšímal si její poznámky. Rozhlédl se. „Co tady asi najdou k jídlu?“

„Nevím.“

„Možná bychom měli jednu chytit a udělat pitvu. Obsah žaludku by nám to prozradil.“

„Něco jsi slíbil.“

„Ale bylo by to jednoduché,“ naléhal Bokatu. „Stačilo by nastražit past s ovocem nebo ořechy.“

Opičák najednou zavrčel a Bokatu a Enkatai se otočili, aby se podívali, co ho rozzlobilo. Nic neviděli, ale opičák byl stále neklidnější.

Nakonec se rozběhl nahoru po svazích rokle.

„Co to asi mělo znamenat?“ přemýšlel Bokatu.

„Myslím, že bychom měli jít.“

„Máme půl dne, než se vrátí loď.“

„Nelíbí se mi tu. Ve snu jsem šla přesně po téže cestě.“

„Nejsi zvyklá na sluneční světlo. Odpočineme si v jeskyni.“ Neochotně se nechala odvést k malé jeskyni ve svahu rokle, najednou se však zastavila a odmítala jít dál.

„Co se děje?“

„Tu jeskyni jsem také viděla ve snu,“ řekla. „Nechoď tam.“ Bokatu strčil hlavu dovnitř. „Nový svět, nové pachy.“

„Prosím tě, Bokatu!“

„Jen se podívám, co to tu páchne,“ řekl a namířil světlo do jeskyně. Objevila se vysoká hromada těl; některá byla napůl sežraná, většina se nacházela v různém stupni rozkladu.

„Co je to?“ zeptal se a přistoupil blíž.

„Hnědé opice,“ odpověděla Enkatai, aniž by se podívala. „A každá má rozbitou hlavu.“

„To jsi taky viděla ve snu?“ zeptal se a najednou byl nervózní.

Přikývla. „Musíme hned odejít!“

Bokatu šel ke vchodu do jeskyně.

„Vypadá to bezpečně,“ oznámil.

„V mém snu to nikdy nebylo bezpečné,“ namítla Enkatai nervózně.

Opustili jeskyni a ušli asi padesát metrů, když se rokle stočila do zatáčky. Pokračovali dál a najednou narazili na bezocasou opici.

„Jednu tady zapomněli,“ řekl Bokatu. „Odeženu ji.“ Zvedl kámen a hodil ho po opici, která uhnula, ale zůstala stát.

Enkatai se naléhavě dotkla jeho ramene. „Nejen jednu.“

Bokatu se podíval nahoru. Dvě další bezocasé opice seděly na stromě přímo nad ním. Ustoupil a zahlédl další čtyři, které se k nim blížily z houští. Jedna vylezla z jeskyně, tři se spustily z nedalekých stromů.

„Co to mají v rukou?“ zeptal se vylekaně.

„Pro tebe jsou to stehenní kosti býložravců,“ odpověděla Enkatai a v hrudi měla nepříjemný pocit. „Pro ně jsou to zbraně.“

Bezocasé opice se seřadily do půlkruhu a začaly se pomalu blížit.

„Ale vždyť jsou tak malé!“ nechápal Bokatu a couval, až narazil na skálu a nemohl jít dál.

„Jsi idiot,“ reagovala Enkatai, bezmocně uvězněná v realitě svého snu. „Tohle je druh, který ovládne planetu. Podívej se jim do očí!“

Bokatu se podíval a spatřil strašné věci, které nikdy předtím neviděl v očích jiné bytosti nebo zvířete. Sotva se stihl pomodlit, aby ten druh raději stihla nějaká katastrofa, než se dostane ke hvězdám, a pak po něm bezocasá opice hodila hladký, vyleštěný, trojúhelníkový kámen. Trefila ho do hlavy a omráčila ho, a když padl na zem, začaly do něj i do Enkatai rytmicky bušit kostěné kyje.

Hnědý opičák sledoval jatka z okraje rokle, dokud neskončila, a pak se rozběhl do nekonečné savany, kde bude před bezocasými opicemi v bezpečí – přinejmenším dočasně.

* * *

„Zbraň,“ divil jsem se. „Byla to zbraň.“

Zůstal jsem sám. Hvězdoprašná dvojčata někdy během cítění usoudila, že jsem jednou z těch věcí, jež nedokážou objektivně sledovat, a vrátila se do své ubikace.

Čekal jsem, až vzrušení z objevu opadne natolik, že budu schopen ovládat svou fyzickou strukturu. Pak jsem se vrátil do podoby, jakou jsem přijal kvůli svým společníkům, a nahlásil jsem svá zjištění Bellidorovi.

„Takže už tehdy to byli agresoři,“ pravil. „Hm, nepřekvapuje mě to. Odhodlání vládnout hvězdám se muselo odněkud vzít.“

„Je zvláštní, že neexistují záznamy o tom, že by tu v jejich prehistorii přistál jiný druh,“ řekl historik.

„Šlo o průzkumný tým a Země jim k ničemu nebyla,“ odpověděl jsem. „Nepochybně prozkoumali mnoho planet. Jestli jsou někde záznamy, tak nejspíš v jejich archivech, a píše se v nich, že Země nemá hodnotu pro kolonizaci.“

„Copak je nezajímalo, co se stalo s jejich týmem?“ zeptal se Bellidore.

„V okolí se vyskytovalo hodně velkých masožravců,“ odhadoval jsem. „Zřejmě se domnívali, že jim tým padl za oběť. Zvlášť jestli to tu prohledali a nic nenašli.“

„Zajímavé,“ zhodnotil vše Bellidore. „Slabší druh, a přitom se nakonec prosadil.“

„Myslím, že se to dá snadno vysvětlit,“ řekl historik. „Jako menší druh nebyli tak rychlí jako jejich kořist, ani tak silní jako jejich predátoři, takže vymření se mohli vyhnout jedině vynalezením zbraní.“

„Během milénií vlády v Galaxii rozhodně projevovali predátorskou lstivost,“ pravil Bellidore.

„Nikdo nepřestane být agresivní jen proto, že vynalezl zbraň,“ řekl historik. „Naopak, většinou to agresi ještě zvýší.“

„Měl bych se nad tím zamyslet,“ řekl Bellidore, ale nevypadal příliš přesvědčeně.

„Možná jsem své myšlenky v zájmu diskuze až příliš zjednodušil,“ připustil historik. „Samozřejmě připravím podrobný a pečlivý argument, než přednesu svá zjištění Akademii.“

„A co Ty, kdo se dívá?“ zeptal se Bellidore. „Zjistil jsi něco, co bys mohl dodat k tomu, co jsi nám sdělil?“

„Je těžké vidět v kameni předchůdce sonické pušky a molekulárního implodéru,“ pronesl jsem zamyšleně, „ale myslím, že přesně tak to je.“

„Opravdu zajímavý druh,“ dodal Bellidore.

* * *

Trvalo skoro čtyři hodiny, než se mi vrátily síly, protože cítění vyčerpává energii jako nic jiného a unavuje stejnou měrou tělo, emoce, mysl i empatické schopnosti.

Moriteu, jehož práce dnes skončila, viselo vzhůru nohama na větvi stromu, ztracené ve večerním transu, a Hvězdoprašná dvojčata se od mého bádání nad kamenem nevrátila.

Ostatní členové skupiny se zabývali vlastními úkoly a zdálo se, že je vhodná doba, abych šel cítit další předmět, podle historika starý přibližně 23 300 let.

Šlo o článek kovového řetězu, zrezlý a posetý dolíčky, a než jsem ho asimiloval, přišlo mi, že na jednom místě byl schválně zlomen…

* * *

Jmenoval se Mtepwa a měl pocit, jako by se s kovovým obojkem už narodil. Věděl, že to tak být nemohlo, protože si matně pamatoval, jak si hrál s bratry a sestrami a číhal na kuduy a bongy na stromy zarostlé hoře, na níž vyrostl.

Ale čím víc se na vzpomínky soustředil, tím byly mlhavější a nepřesnější, a bylo mu jasné, že se to všechno muselo stát už hodně dávno. Někdy se pokoušel vybavit si jméno svého kmene, ale i to bylo ztracené v mlhách minulosti, stejně jako jména rodičů a sourozenců.

V takových chvílích propadal Mtepwa sebelítosti, ale potom si uvědomil, jak jsou na tom jeho druhové a hned se cítil lépe, protože i když byli nacpáni do lodě a odvezeni na kraj světa, aby strávili zbytek života jako otroci Arabů a Evropanů, on se stal oblíbeným sluhou svého pána, Šarífa Abdulláha, a měl tak zajištěné postavení.

Tohle byla jeho osmá – nebo už devátá? – karavana do vnitrozemí. Budou nabízet sůl a náboje kmenovým náčelníkům, kteří jim za ně prodají méně schopné válečníky a ženy do otroctví, a oni je potom odvedou kolem obrovského jezera a dál přes vyprahlou savanu. Obejdou horu, která byla tak stará, že měla bílé temeno jako starý bělovlasý muž, a nakonec dojdou na pobřeží, k přístavu plnému plachetnic. Tam prodají lidskou kořist nejvyšší nabídce a Šaríf Abdulláh si koupí další manželku a dá polovinu peněz svému starému, vetchému otci, a potom znovu vyrazí do vnitrozemí na další výpravu za černým zlatem.

Abdulláh byl dobrý pán. Málokdy pil – a když už, tak se při nejbližší příležitosti omluvil Alláhovi Mtepwu nebil často a vždycky měli dost jídla, i když zboží hladovělo. Dokonce zašel tak daleko, že Mtepwu naučil číst, ovšem jediné čtivo, které si s sebou vozil, byl korán.

Mtepwa trávil dlouhé hodiny nad koránem, zlepšoval se ve čtení, a v určité chvíli dospěl k zajímavému objevu: korán zakazoval člověku praktikujícímu pravou víru držet jiného člověka v zajetí.

Tehdy se Mtepwa rozhodl, že konvertuje k islámu. Začal se Šarífa Abdulláha neúnavně vyptávat na drobné detaily jeho náboženství a dal si záležet, aby ho pán viděl celé hodiny sedávat u ohně s koránem.

Šarífa Abdulláha to tak nadchlo, že často zval Mtepwu v době večeře do svého stanu a až do noci ho poučoval o všech zákoutích koránu. Mtepwa byl motivovaný žák a Šaríf Abdulláh obdivoval jeho nadšení.

Každou noc, zatímco se kolem tábora v Serengeti plížili lvi, trávili mistr a žák studiem koránu. Nakonec přišel den, kdy už Šaríf Abdulláh nemohl popírat, že Mtepwa je skutečně pravověrným muslimem. Došlo k tomu, když tábořili u Olduvaiské rokle, a toho dne Šaríf Abdulláh zavolal kováře, aby sundal Mtepwovi obojek. Mtepwa vlastnoručně zničil řetěz článek po článku a naházel je do rokle. Nechal si jen jeden a nosil ho na krku jako talisman.

Mtepwa byl nyní svobodný, ale vyznal se jen ve dvou oborech: v koránu a obchodu s otroky. Když se tedy rozhlížel po nějaké obživě, zcela přirozeně se vydal ve stopách Šarífa Abdulláha. Stal se jeho mladším partnerem a po dvou dalších výpravách do vnitrozemí se rozhodl udělat se pro sebe.

K tomu potřeboval personál – bojovníky, kováře, kuchaře, stopaře – a představa, že by ho měl shánět postupně, ho natolik odrazovala, že se jedné noci, neboť jeho víra byla slabší než víra jeho učitele, jednoduše vplížil do Abdulláhova domu na pobřeží a podřízl mu krk.

Druhý den se vydal do vnitrozemí v čele vlastní karavany.

Naučil se hodně o otrokářství jako otrokář i jako oběť, a vědomosti plně využil. Věděl, že zdraví otroci vynesou na trhu víc peněz, a tak své zajatce dobře krmil a zacházel s nimi lépe než Šaríf Abdulláh a většina ostatních otrokářů. Na druhou stranu poznal, kteří by mohli způsobit problémy, a věděl, že je lepší hned je zabít jako varovný příklad pro ostatní, než aby se mezi zbožím šířily nějaké naděje na vzpouru.

Protože byl pečlivý, měl odpovídající úspěch a brzy se dal i na obchod se slonovinou. Během šesti let se z něj stal provozovatel největšího otrokářského a pytláckého obchodu ve východní Africe.

Občas narazil na evropské objevitele. Strávil prý dokonce týden s doktorem Davidem Livingstonem a pak se s ním rozloučil, aniž by misionář tušil, že hostil právě toho otrokáře, jehož chtěl vyřadit z činnosti.

Poté, co válka amerických států zahubila jeho primární trh, dal si Mtepwa na rok pauzu a odešel do Asie a na Arabský poloostrov, aby našel nová odbytiště. Po návratu zjistil, že si Abdulláhův syn Šaríf Ibn Jad Mahír přisvojil jeho muže a zamířil do vnitrozemí s úmyslem pokračovat v otcově podniku. Mtepwa, který značně zbohatl, najal asi pět set askarů, velení svěřil známému slonímu pytlákovi Alfredovi Henrymu Pyrnovi a čekal.

Za tři měsíce se Pyrn vrátil se čtyřmi sty třiceti osmi muži na pobřeží Tanganiky. Dvě stě sedmdesát šest z toho byli otroci, které zajal Šaríf Ibn Jad Mahír, ostatní zbytek Mtepwovy organizace, která šla pracovat pro Mahíra. Mtepwa prodal všechny do otroctví a vybudoval novou společnost, sestávající z bojovníků, kteří pro něj bojovali pod Pyrnovým velením.

Většina koloniálních vůdců byla ochotná jeho praktiky přehlížet, ale Britové, kteří byli odhodlaní otroctví ukončit, vydali na Mtepwu zatykač. Nakonec ho unavilo neustále se ohlížet přes rameno a přesunul své sídlo do Mosambiku, kde vládli Portugalci, a ti ho s radostí nechávali na pokoji, pokud jim nezapomněl občas namazat dlaně.

Nebyl tam ovšem šťastný – nemluvil portugalsky ani žádným místním jazykem – a za devět let se vrátil do Tanganiky jako nejbohatší černý muž kontinentu.

Jednoho dne objevil v nejnovější várce zajatců aeolského chlapce jménem Haradi, kterému nebylo víc než deset let, a rozhodl se neposílat ho za oceán, ale ponechat si ho jako osobního sluhu.

Mtepwa se neoženil. Většina jeho společníků předpokládala, že na to prostě neměl čas, ale když se prakticky každonoční návštěvy Haradiho v jeho stanu staly veřejným tajemstvím, přehodnotili to. Mtepwa byl tím malým sluhou doslova uhranutý, i když ho – nepochybně pod tíhou vlastních zkušeností – nenaučil číst a slíbil pomalou a bolestivou smrt každému, kdo by před chlapcem promluvil o islámu.

Jednou v noci, když uplynuly asi tři roky, Mtepwa poslal pro Haradiho. Chlapce nebylo možné najít. Mtepwa probudil všechny bojovníky a žádal, aby ho našli, protože nedaleko tábora byl spatřen levhart a Mtepwa se bál nejhoršího.

Haradiho našli za hodinu, ne však v čelistech levharta, ale v náruči mladé otrokyně z kmene Zaneke. Mtepwa byl vztekem bez sebe a nechal nebohou dívku rozčtvrtit.

Haradi se ani slůvkem nebránil a nesnažil se hájit ani dívku – ne že by to k něčemu bylo –, ale ráno byl pryč, a přestože ho Mtepwa a jeho bojovníci hledali téměř měsíc, nenašli po něm ani stopu.

Na konci měsíce byl Mtepwa vztekem a žalem skoro šílený. Rozhodl se, že jeho život už nemá smysl, našel smečku lvů, kteří se krmili mršinou buvolce, šel přímo mezi ně a začal jim nadávat a mlátit je holýma rukama. Lvi před ním kupodivu couvali a nakonec se s vrčením ztratili v hustém porostu.

Druhý den si Mtepwa vzal klacek a začal bít sloní mládě. To by mělo vyvolat brutální útok od jeho matky – ale matka, která stála jen o pár metrů dál, jen vyděšeně zatroubila a utekla, a slůně ji následovalo, jak nejrychleji mohlo.

Tehdy Mtepwa usoudil, že nemůže zemřít, že ho rozčtvrcení dívky z kmene Zaneke učinilo nesmrtelným. Protože jeho pověrčiví následovníci oba incidenty pozorovali, uvěřili mu.

Teď, když byl nesmrtelný, se Mtepwa přestal snažit vyhýbat Evropanům, kteří vnikli do jeho země a vydali na něj zatykač. Vyslal posla na keňské hranice a vyzval Brity, aby se s ním střetli v bitvě. Když nastal určený den a Britové nedorazili, Mtepwa sebevědomě sdělil svým bojovníkům, že se zvěsti o jeho nesmrtelnosti donesly až k Evropanům a od té chvíle si proti němu žádný běloch netroufne vystoupit. Fakt, že se nachází na německém území, kam Britové nemají právo vstoupit, mu nějak unikl.

Vydal se na pochod do vnitrozemí a vůbec nezastíral, že hledá otroky, které posléze také našel v Kongu. Vyraboval zdejší vesnice, a když měl dohromady téměř šest set zajatých mužů a žen a zhruba polovinu sloních klů, obrátil se konečně na východ a zahájil několik měsíců dlouhou cestu na pobřeží.

Tentokrát na něj Britové čekali na ugandských hranicích a měli tolik vojáků, že se Mtepwa obrátil na jih. Nebál se o svůj život, ale nemohl si dovolit přijít o otroky ani o slonovinu a věděl, že jeho bojovníci nejsou nesmrtelní jako on.

Vedl svou armádu k jezeru Tanganika a potom zabočil na východ. Trvalo mu dva týdny, než došel k západnímu koridoru přes Serengeti, a dalších deset dní, než planinu přešel.

Jednou večer se utábořil na okraji Olduvaiské rokle, na místě, kde získal svobodu. Jeho lidé zapálili ohně, ulovili a upekli pakoně, a když se Mtepwa po obědě natáhl, všiml si, že si všichni něco šuškají. Ze stínů vystoupila povědomá postava. Byl to Haradi, nyní patnáctiletý a stejně vysoký jako Mtepwa.

Mtepwa na něj dlouho zíral, a najednou mu z tváře vyprchal veškerý hněv.

„Jsem moc rád, že tě zase vidím, Haradi,“ uvítal mladíka.

„Slyšel jsem, že tě není možné zabít,“ odpověděl chlapec a zamával kopím. „Přišel jsem se přesvědčit, jestli je to pravda.“

„Nemusíme spolu bojovat,“ pravil Mtepwa. „Pojď se mnou do stanu a všechno bude jako dřív.“

„Až ti od těla utrhnu všechny končetiny, pak nebudeme mít důvod bojovat,“ odpověděl Haradi. „A ani potom mi nebudeš o nic méně odporný, než mi přijdeš teď nebo než jsi mi přišel před lety.“

Mtepwa vyskočil a rozzuřil se. „Tak se předvedl“ vykřikl. „A až si uvědomíš, že mě nemůžeš zranit, udělám s tebou to samé jako s tou holkou!“

Haradi nic neříkal, ale hodil oštěpem po Mtepwovi. Zbraň se zabodla do otrokářova těla s takovou silou, že ostří vyjelo dobrých patnáct centimetrů na druhé straně, z těla Mtepwa se nevěřícně podíval na Haradiho, zasténal a svalil se po skalnatém svahu do rokle.

Haradi se rozhlédl po bojovnících. „Je mezi vámi někdo, kdo si myslí, že nemám právo převzít Mtepwovo místo?“ zeptal se sebejistě.

Z řady vystoupil mohutný Makonde a během třiceti sekund byl mrtvý i Haradi.

* * *

Britové na ně čekali, když dorazili do Zanzibaru. Otroci byli osvobozeni, slonovina zkonfiskována, bojovníci zatčeni a donuceni pracovat jako dělníci na železnici z Mombasy do Ugandy. Dva z nich byli později zabiti a sežráni lvy v oblasti Tsavo.

V době, kdy podplukovník J. H. Patterson slavné lidožravé šelmy v Tsavu postřílel, sahala železnice téměř do ošuntělého města Nairobi a Mtepwovo jméno upadlo v takové zapomnění, že v jediné historické knize, v níž se objevilo, bylo ke všemu napsáno špatně.

* * *

„Úžasné!“ vyjekl posuzovač. „Věděl jsem, že si podrobili řadu inteligentních druhů v celé Galaxii – ale že i sami sebe! To je prakticky neuvěřitelné!“

Odpočinul jsem si po vynaložené námaze a poté jsem vylíčil Mtepwův příběh.

„Všechny představy mají nějaký původ,“ pravil Bellidore klidně. „Tahle se očividně zrodila na Zemi.“

„Je to barbarské,“ zamumlal posuzovač.

Bellidore se obrátil na mě. „Člověk se nikdy nepokusil podrobit váš lid, Ty, kdo se dívá. Jak to?“

„Neměli jsme nic, co by chtěl.“

„Pamatuješ si, jak vypadala Galaxie, když jí Člověk vládl?“ zeptal se posuzovač.

„Pamatuju si, jak vypadala Galaxie, když prapředkové Člověka zabili Bokatua a Enkatai,“ odpověděl jsem popravdě. „Měl jsi někdy co do činění s Člověkem?“

„Ne, člověk pro nás neměl využití.“

„Copak marnotratně neničil všechno, pro co neměl využití?“

„Ne,“ odpověděl jsem. „Vzal si, co chtěl, a zničil to, co ho ohrožovalo. Zbytku si nevšímal.“

„Jak arogantní!“

„Jak praktické,“ ocenil Bellidore.

„Ty nazýváš genocidu na galaktické úrovni praktickou?“ nevěřil posuzovač.

„Z pohledu Člověka to praktické bylo,“ odpověděl Bellidore. „Získal, co chtěl, s minimálním rizikem a námahou. Uvaž, že jediný druh, jenž se zrodil na místě ani ne pět set metrů od nás, v jednu chvíli vládl impériu čítajícímu přes milion světů. V podstatě všechny civilizované druhy v Galaxii mluvily terranský.“

„Jinak je čekaly problémy.“

„To je pravda,“ přisvědčil Bellidore. „Neřekl jsem, že Člověk byl nějaký anděl. Jen to, že pokud byl ďábel, byl to nadmíru zdatný ďábel.“

Přišel čas, abych asimiloval třetí artefakt, který historik a posuzovač označili za střenku nože, ale když jsem se k ní přesouval, stejně jsem si nemohl pomoct a poslouchal jsem, jak ostatní spekulují.

„Vzhledem k jeho krvelačnosti a zdatnosti,“ říkal posuzovač, „mě překvapuje, že přežil tak dlouho, aby se vůbec dostal do vesmíru.“

„Je to svým způsobem překvapivé,“ souhlasil Bellidore. „Historik tvrdí, že Člověk nebyl vždy homogenní, v rané historii prý existovalo několik variet druhu. Dělil se podle barvy, víry a životního prostředí.“ Vzdychl. „Přesto se musel naučit žít v míru s ostatními. Aspoň to vyznívá v jeho prospěch.“ Dotkl jsem se artefaktu s Bellidorovými slovy znějícími v uších a začal jsem ho pohlcovat…

* * *

Mary Leakeyová se opřela o klakson svého landroveru. Její muž se uvnitř muzea obrátil na mladého uniformovaného důstojníka.

„Nenapadá mě, jaké instrukce bych vám měl dávat,“ řekl. „Muzeum ještě není otevřené pro veřejnost a jsme dobrých tři sta kilometrů od území Kikujů.“

„Jen se řídím rozkazy, doktore Leakey,“ odpověděl důstojník.

„Asi neuškodí být připravený,“ uznal Leakey. „Spousta Kikujů by mě nejradši zabila, i když jsem u soudu mluvil v Kenyattův prospěch.“ Odešel ke dveřím. „Jestli se objevy od jezera Turkana ukážou být zajímavé, mohli bychom tam zůstat klidně měsíc. Jinak se vrátíme za deset nebo dvanáct dní.“

„To je v pořádku, pane. Muzeum tu bude pořád, až přijedete.“

„O tom nepochybuji,“ řekl Leakey a nasedl do auta ke své ženě.

Nadporučík lan Chelmswood stál ve dveřích a díval se, jak Leakeyovi, doprovázeni dvěma vojenskými vozy, odjíždějí po červené prašné silnici. Za několik sekund bylo auto zahaleno oblakem prachu a lan se vrátil do budovy a zavřel dveře, aby také neskončil pokrytý prachem. Horko bylo příšerné, svlékl si tedy sako a pouzdro a odložil je na jednu malou vitrínu.

Bylo to divné. Podle všech obrázků africké divočiny, od starých německých fotografií po americké filmy, měla být východní Afrika zelenou říší divů, plnou trávy a čisťounké vody. O prachu se nikdo nezmiňoval, ale přesně tuhle vzpomínku si odsud poveze domů.

Nebude ovšem jediná. Nikdy nezapomene na ráno, kdy se na jeho základně v Nanyuki rozezněl poplach. Dorazil na farmu osídlenců a celá rodina byla rozřezaná na kusy a jejich dobytek zmrzačený, povětšinou s uřezanými genitáliemi a chybějícíma očima a ušima. Ale i když to bylo hrozné, výjev, který si odnese do hrobu, bude kotě připíchnuté dýkou k poštovní schránce. To byl podpis povstalců Mau Mau, pro případ, že by si snad někdo myslel, že se mezi farmáři a dobytkem proběhl nějaký obyčejný šílenec.

Chelmswood nechápal, jaká je za tím politika. Nevěděl, kdo si začal, kdo zahájil válku. Bylo mu to jedno. Byl voják, plnil rozkazy, a jestli ho rozkazy zavedou zpět do Nanyuki, aby mohl pozabíjet muže, kteří spáchali ta zvěrstva, tím lépe.

Ale mezitím vyfasoval tuhle idiotskou službu. V Arúše došlo k nějakým mírným násilnostem. Nešlo o Mau Mau, ale o projevy podpory keňským Kikujům, a jeho jednotka sem byla převelena. Pak vláda zjistila, že profesor Leakey, jehož vědecké objevy udělaly z Olduvaiské rokle ve východní Africe obecně známý pojem, obdržel nějaké výhrůžky smrtí. Přestože protestoval, přidělili mu osobní strážce. Většina mužů z Chelmswoodovy jednotky doprovázela Leakeyho na cestě k jezeru Turkana, ale někteří měli zůstat a hlídat muzeum, a on měl tu smůlu, že se jeho jméno ocitlo na rozpisu služeb.

Nebylo to vlastně ani muzeum, ne takové, do jakých chodil s rodiči v Londýně. To byla pořádná muzea: tohle mělo podobu dvoupokojové budovy se zdmi z bláta, které chránily asi tak stovku Leakeyových nálezů. Pravěké šípové hroty, zvláštně tvarované kameny, které se používaly jako nástroje a pár kostí, které sice očividně nepocházely z opic, ale Chelmswood byl přesvědčený, že ani ze živočicha, s nímž by měl být příbuzný.

Leakey pověsil na zdi několik hrubých náčrtků, jež měly znázorňovat to, co byla podle něj evoluce malých, komických, opicím podobných tvorů v Homo sapiens. Visely tu i fotografie některých nálezů, odeslaných do Nairobi. Zdálo se, že i když je rokle rodištěm lidstva, nikdo nemá zájem ji navštívit. Všechny dobré nálezy byly odvezeny do Nairobi a potom do muzea v Británii. Ne, tohle není žádné muzeum, usoudil Chelmswood, jen skladiště lepších kousků, než je bude možné odeslat jinam.

Pomyšlení, že život započal v této rokli, bylo zvláštní. Ošklivější místo v Africe aby pohledal. A i když Chelmswood nevěřil knize Genesis ani jiným náboženským nesmyslům, nelíbilo se mu, že první lidské bytosti, které kdy chodily po Zemi, by měly být černé. Vyrůstal v Cotswolds, kde se s černochy prakticky nesetkal, ale tady v Africe viděl, čeho jsou schopní, a jejich divokost a barbarství mu byly odporné.

A co ti praštění Američané, kteří lomili rukama a vykřikovali, že kolonialismus musí skončit? Kdyby viděli to, co spatřil on na farmě v Nanyuki, věděli by, že přítomnost Britů je to jediné, co brání východní Africe proměnit se v bezbožná krvavá jatka. Jistě, mezi Mau Mau a Amerikou byly jisté paralely: obě území byla kolonizována Brity a obě chtěla nezávislost… ale tam veškerá podobnost končila. Američané si napsali deklaraci, ve které popsali své křivdy, a potom shromáždili armádu a bojovali s britskými vojáky. Co s tím má společného vraždění dětí a připichování koťátek na poštovní schránky?

Kdyby to bylo na něm, poslal by sem půl milionu britských vojáků, eliminoval by všechny Kikuje do posledního – kromě těch pár dobrých, loajálních – a vyřešil problém jednou provždy.

Přešel ke skříni, kde Leakey schovával pivo, a vytáhl jednu zteplalou láhev. Značka Safari. Otevřel ji, důkladně se napil a zašklebil se. Jestli se tohle pije na safari, tak si musí dát pozor, aby nikdy na žádné nevyrazil.

A přesto věděl, že se na nějaké safari podívá – snad to bude předtím, než ho propustí a pošlou domů. Některé části Afriky byly překrásné, prach neprach, a jemu se líbilo pomyšlení, že by si sedl do stínu pod stromem se studeným pitím v ruce, zatímco ho sluha bude ovívat vějířem ze pštrosího peří a on a jeho bílý lovecký společník budou diskutovat o úlovcích dne a o tom, kam půjdou zítra. Oba by se ujišťovali, že nejde o střílení, ale o radost z lovu. Pak by mu dva černí kluci napustili koupel a on by se vykoupal a připravil na večeři. Vtipné, jak si zvykl říkat jim „kluci“, i když většina z nich byla mnohem starší než on.

Ale i když to nebyli kluci, byly to vlastně děti, které potřebovaly vést a zcivilizovat. Vezměte si třeba Masaje, ty hrdé, arogantní parchanty. Vypadají skvěle na pohlednicích, ale zkuste se s nimi domluvit. Chovají se, jako by měli přímé spojení s Bohem, který jim řekl, že jsou jeho vyvolení. Čím víc o tom Chelmswood přemýšlel, tím víc ho překvapovalo, že povstání Mau Mau zahájili Kikujové a ne Masajové. I když zahlédl, jak se kolem muzea poflakuje několik masajských moranů. Musí si na ně dát pozor…

„Haló, prosím?“ ozval se vysoký hlásek a Chelmswood se otočil. Ve dveřích stál hubený černý kluk, ne starší než deset let.

„Co chceš?“ zeptal se.

„Doktor pan Leakey mi slíbit bonbon,“ pravil chlapec a vstoupil dovnitř.

„Běž pryč,“ vyháněl ho Chelmswood podrážděně. „Žádné bonbóny tu nemáme.“

„Jo, jo,“ trval na svém chlapec a šel dál. „Každý den.“

„On ti každý den dává bonbony?“

Kluk přikývl a usmál se.

„A kde je má?“

Kluk pokrčil rameny. „Možná tam?“ ukázal na skříň.

Chelmswood šel ke skříni a otevřel ji. Uvnitř nebylo nic kromě čtyř nádob s pravěkými zuby.

„Nic nevidím,“ řekl. „Musíš počkat, až se doktor Leakey vrátí.“

Po chlapcových tvářích stekly dvě slzy. „Ale doktor pan Leakey mi to slíbit!“

Chelmswood se rozhlédl. „Já nevím, kde jsou.“

Kluk začal hlasitě brečet.

„Buď zticha!“ okřikl ho Chelmswood. „Já se po nich podívám.“

„Možná vedle,“ nadhodil kluk.

„Pojď se mnou,“ řekl Chelmswood a šel do vedlejší místnosti. Rozhlédl se s rukama v bok a snažil se představit si, kam by Leakey mohl schovat bonbóny.

„Možná tady,“ řekl chlapec a ukázal na zabudovanou skříň. Chelmswood ji otevřel. Našel v ní dva rýče, tři krumpáče a několik štětečků, pracovní nářadí Leakeyových.

„Nic tu není,“ konstatoval a zavřel skříň.

Otočil se na chlapce, ale místnost za ním byla prázdná. „Ten harant si to celé vymyslel,“ zabručel si pro sebe. „Nejspíš zdrhnul, abych mu nenabančil.“

Vrátil se do hlavní místnosti – a ocitl se tváří v tvář statnému černochovi s pangou, zbraní připomínající mačetu, v pravé ruce. „O co to tu sakra jde?“ štěkl Chelmswood.

„O svobodu, nadporučíku,“ odpověděl černoch perfektní angličtinou. „Poslali mě, abych zabil doktora Leakeyho, ale budu si muset vystačit s vámi.“

„Proč pořád každého Zabíjíte?“ zeptal se Chelmswood. „Copak jsme Masajům něco provedli?“

„Na to si Masajové odpovědí sami. Kterýkoli z nich by se na mě podíval a hned by věděl, že jsem Kikuju – ale pro vás Brity jsme všichni stejní, co?“

Chelmswood sáhl po zbrani a najednou mu došlo, že ji nechal ležet na vitríně.

„Všichni jste pro mě zbabělí divoši!“

„Proč? Protože proti vám nejdeme do bitvy?“ Černoch se rozzuřil. „Berete nám půdu, zakazujete nám vlastnit zbraně, dokonce i nosit oštěp je teď podle vás zločin – a pak řeknete, že jsme divoši, když nepochodujeme ve formaci proti vašim zbraním!“ Pohrdavě plivl na podlahu. „Bojujeme proti vám jediným způsobem, jaký nám zbyl.“

„Je to velká země, dost velká pro obě rasy,“ řekl Chelmswood.

„Kdybychom přišli do Anglie, sebrali vám nejlepší půdu a donutili vás pro nás pracovat, řekl byste, že je Anglie dost velká pro obě rasy?“

„Nejsem politik,“ odpověděl Chelmswood a posunul se o krůček blíž ke své zbrani. „Jen dělám svou práci.“

„Vaše práce je udržet dvě stě bělochů na území, na kterém kdysi žil milion Kikujů,“ namítl černoch a ve tváři se mu zračila nenávist.

„Nebude vás ani zdaleka milion, až s vámi Skončíme!“ zasyčel Chelmswood a skočil po zbrani.

I když byl rychlý, černoch zareagoval rychleji a jediným máchnutím pangou téměř usekl Angličanovi ruku v zápěstí. Chelmswood zařval, otočil se, aby vzal zbraň do druhé ruky, a obrátil se tak ke Kikujovi zády.

Panga znovu udeřila a v podstatě mu rozpárala záda, ale jak Chelmswood padal, podařilo se mu sevřít prsty pažbu zbraně a zmáčknout spoušť. Kulka zasáhla černocha do hrudi a i on se svalil na podlahu.

„Zabil jsi mě!“ zasténal Chelmswood. „Proč by mě chtěl někdo zabít?“

„Máte toho tolik a my máme tak málo,“ zašeptal černoch. „Proč chcete i to, co je naše?“

„Co jsem ti kdy udělal?“ zeptal se Chelmswood.

„Přišel jsi sem. To Stačilo,“ odpověděl černoch. „Špinavý Angličané!“ Zavřel oči a znehybněl.

„Zatracenej negre!“ vysoukal ze sebe Chelmswood a zemřel.

Čtyři Masajové venku si rozruchu uvnitř nevšímali. Nechali kikujského kluka odejít, aniž by mu věnovali jediný pohled. Záležitosti podřadných ras je nezajímaly.

* * *

„Tyhle případy nadřazenosti mezi členy stejného druhu se velmi těžko chápou,“ řekl Bellidore. „Opravdu jsi ten artefakt přečetl správně, Ty, kdo se dívá?“

„Já artefakty nečtu,“ ohradil jsem se. „Já je asimiluji. Spojuji se s nimi v jedno. Všechno, co zažily, zažívám i já.“ Odmlčel jsem se. „Neexistuje možnost chyby.“

„Je to skutečně těžké pochopit, zvláště u druhu, který měl jednoho dne ovládnout větší část Galaxie. Mysleli si snad, že každý další druh, který potkali, je horší než oni?“

„Rozhodně se tak chovali,“ pravil historik. „Podle všeho respektovali pouze druhy, které se jim postavily – a i tak se domnívali, že když je porazí silou, dokazují tím svou nadřazenost.“

„Přesto víme ze starých pramenů, že primitivní Člověk uctíval zvířata s nižší inteligencí,“ vložila se do hovoru exobioložka.

„To však nemohlo trvat dlouho,“ namítl historik. „Jestliže Člověk zacházel s druhy v Galaxii s takovým pohrdáním, o co hůř se musel chovat k ubohým tvorům, kteří s ním sdíleli domovský svět?“

„Možná na ně měl stejný pohled jako na můj druh,“ podotkl jsem. „Jestliže neměli nic, co by chtěl, a jestliže pro něj nebyli hrozbou…“

„Určitě měli něco, co chtěl,“ odvětila exobioložka. „Byl to predátor. Oni měli maso.“

„A půdu,“ dodal historik. „Když ani Galaxie neukojila touhu Člověka po teritoriu, těžko by byl ochotný dělit se o vlastní svět.“

„Obávám se, že tato otázka nebude nikdy zodpovězena,“ řekl Bellidore.

„Pokud ji nenajdeme ve zbývajících artefaktech,“ přisvědčila exobioložka.

Její poznámka mě jistě neměla vytrhnout z mé letargie, ale přišlo mi, že od asimilace střenky už uplynulo půl dne a nabral jsem dostatek sil, abych prozkoumal další předmět.

Kovové pisátko…

* * *

15. února 2103

Tak, konečně jsme tady! Superkrtek nás dostal tunelem Z New Yorku do Londýna za něco málo přes čtyři hodiny. Přesto jsme měli dvacet minut zpoždění, zmeškali jsme přípoj a museli jsme čekat dalších pět hodin na let do Chartúmu. Odtamtud byl transport stále primitivnější – proudová letadla do Nairobi a Arúšy a nakonec rychlé vozidlo do tábora –, ale konečně jsme nechali civilizaci za zády. Nikdy jsem ještě neviděl tak otevřený prostor: skoro odsud nejsou vidět mrakodrapy v Nyerere, nejbližším městě.

Po úvodním poučení, co můžeme čekat a jak se máme chovat na safari, jsme dostali odpolední volno, abychom se mohli navzájem seznámit. Jsem nejmladším členem skupiny: většina lidí mého věku si takový výlet nejspíš nemůže dovolit. Jistě, většina lidí mého věku nemá strýce Reubena, který zemřel a odkázal jim tunu peněz. (Teď už je to nejspíš tak čtvrt kila peněz, když jsem zaplatil safari. Ha ha.)

Chata je poměrně rustikální. Jsou tu starobylé mikrovlnky na ohřívání jídla, ovšem většina z nás bude jíst v restauracích. Zjistil jsem, že nejpopulárnější jsou japonské a brazilské, ty první kvůli jídlu – opravdovým rybám – a druhé kvůli zábavě. Mým spolubydlícím je pan Šiboni, postarší japonský gentleman, který šetřil patnáct let, aby mohl na safari vyrazit. Zdá se být milý a přátelský, doufám, že přežije strasti výpravy.

Chtěl jsem si dát sprchu, abych se dostal do správné nálady, ale voda je tu vzácná a vypadá to, že se budu muset spokojit s obvyklou chemickou suchou sprchou. Jasně, vím, ta umyje i vydezinfikuje, ale kdybych si chtěl připadat jako doma, mohl jsem zůstat doma a ušetřit sto padesát tisíc dolarů.

 

16. února

Dnes jsme se setkali s naším průvodcem. Nevím proč, ale nějak neodpovídá mé představě afrického průvodce po safari. Čekal jsem nějakého starého ošlehaného veterána se zásobou historek, který možná dokonce viděl cibetku nebo kormorána, než vyhynuli. Ale přišel Kevin Ole Tambake, mladý Masaj, ne starší než dvacet pět let a oblečený v obleku, zatímco my všichni jsme na sobě měli výletní oděv. Ale koneckonců tady žil celý život, takže se tu snad vyzná.

A jedno mu musím nechat: je skvělý vypravěč. Půl hodiny nám vyprávěl legendy o tom, jak jeho lidé žili v chýších zvaných maňaty, a že součástí rituálu přijetí mezi muže bylo zabít lva oštěpem. Jako by vláda někomu dovolila zabít zvíře!

Dopoledne jsme jeli ke kráteru Ngorongoro. Je to propadlá kaldera, bývalá sopka, kdysi vyšší než Kilimandžáro. Kevin říkal, že v okolí bývala spousta zvířat, i když nechápu, jak by to bylo možné, protože zvířata, která by zde v době propadu stála, by byla okamžitě mrtvá.

Nejspíš jsme sem jeli jen proto, abychom poznali vrtochy našeho safari vozu a naučili se správnému protokolu. Asi to tak bylo nejlepší.

Ve dvou odděleních špatně fungovala klimatizace, mechanismus nedokázal udržet vhodnou teplotu pro drinky s ledem a jednou, když jsme si mysleli, že jsme zahlédli ptáka, tři z nás ve stejnou chvíli probzučeli Kevina a přetížili jsme mu komunikační linku.

Odpoledne jsme se vydali do Serengeti. Podle Kevina dřív oblast sahala až na keňskou hranici, ale teď je to jen park o rozloze padesáti čtverečních kilometrů, přiléhající ke kráteru. Asi tak po hodině putování jsme zahlédli zemní veverku, ale zmizela v díře, než jsem stačil nastavit holokameru. I tak byla krásná. Měla srst v několika odstínech hnědé, tmavé oči a huňatý ocas. Kevin odhadl její hmotnost na téměř kilo třicet a říkal, že tak velkou veverku viděl naposledy jako kluk.

Těsně před návratem do tábora dostal Kevin zprávu od jiného řidiče, že asi dvanáct kilometrů na severovýchod od nás zahlédl hnízdit dva špačky. Počítač ve vozidle nám spočítal, že bychom se tam nedostali před setměním, Kevin proto zaznamenal pozici do paměti a slíbil nám, že se tam podíváme hned ráno.

Rozhodl jsem se pro brazilskou restauraci a strávil jsem několik příjemných hodin posloucháním živé kapely. Hezký závěr prvního dne safari.

 

17. února

Za úsvitu jsme vyrazili hledat špačky, a přestože jsme našli strom, na němž byli spatřeni, samotné ptáky jsme nezahlédli. Jeden cestující – nejspíš ten chlápek z Barmy, i když to nevím jistě – si asi stěžoval, protože Kevin záhy oznámil celé skupině, že tohle je safari a neexistuje proto záruka spatření konkrétního ptáka nebo savce, a ačkoli pro nás udělá, co bude moct, nemůže nikdy s jistotou vědět, kde se nacházejí nějaká zvířata.

A pak, zrovna když mluvil, se zničehonic objevila téměř třiceticentimetrová promyka. Zdálo se, že si nás nevšímá, a Kevin oznámil, že vypneme motor a přejdeme do vznášedlového módu, aby hluk promyku nevyplašil.

Během dvou minut si všichni na pravé straně pořídili holografický záznam a vozidlo se pomalu otočilo kolem osy, aby si na své přišla i levá strana – ale pohyb asi zvíře vyplašil, protože i když manévr nezabral ani třicet sekund, po jeho dokončení už jsme promyku nespatřili.

Kevin oznámil, že vozidlo zachytilo zvíře na automatické kamery a kopie budou k dispozici každému, kdo propásl příležitost.

Když jsme zastavili na oběd, cítili jsme se skvěle – aspoň my na pravé straně – a odpoledne jsme ještě zahlédli tři žluté snovače, jak si staví na stromě kulovité hnízdo. Kevin nás s varováním, abychom se nepřibližovali na méně než třicet metrů, pustil ven, a my jsme skoro hodinu ptáky sledovali a natáčeli.

Nakonec to byl velmi uspokojivý den.

 

18. února

Dnes jsme odjeli z tábora asi hodinu po východu slunce a vydali jsme se na nové místo: k Olduvaiské rokli.

Kevin nám řekl, že tam strávíme poslední dva dny, protože vzhledem k rozrůstání měst a farem na veškeré vhodné půdě byla zbývající větší zvířata zatlačena do údolí a na svahy rokle.

Žádné vozidlo, ani náš speciál, nebylo schopné roklí projet, museli jsme proto vystoupit a šli jsme v řadě za Kevinem.

Většina z nás mu sotva stačila. On lezl po balvanech, jako by celý život nedělal nic jiného, zatímco já jsem si nepamatoval, kdy jsem naposledy viděl schody, které se nehýbaly. Šli jsme asi půl hodiny, když někdo v zadní části řady vykřikl a ukázal na místo na dně rokle, a my jsme se podívali a spatřili jsme, jak dole cosi uhání vysokou rychlostí.

„Další veverka?“ zeptal jsem se.

Kevin se jen usmál.

Muž za mnou si myslel, že to byla promyka.

„To, co jste právě viděli,“ prohlásil Kevin, „byl dikdik, poslední přeživší africká antilopa.“

„Jak byla velká?“ zeptala se nějaká žena.

„Tak nějak průměrně,“ odpověděl Kevin. „Asi tak dvacet pět centimetrů v kohoutku.“

Představte si, že něco dvacet pět centimetrů vysokého označil za průměrné!

Kevin nám vysvětlil, že dikdikové jsou velmi teritoriální a tenhle se určitě netoulal daleko od domova. To znamenalo, že když budeme trpěliví a potichu – a přidá se trochu štěstí –, možná bychom ho mohli spatřit znovu.

Zeptal jsem se Kevina, kolik dikdiků v rokli žije, a on se podrbal na hlavě, zamyslel se a pak odhadl, že by jich mohlo být až deset. (V Yellowstonském parku žije jen devatenáct králíků! Není divu, že všichni vážní nadšenci do zvířat jezdí do Afriky.)

Šli jsme ještě hodinu a pak jsme se zastavili na oběd. Kevin nám při něm vyprávěl o zdejší historii a nálezech doktora Leakeyho. Nejspíš tu jsou ještě další kostry, ale vláda nechce vyplašit zvířata, pro která je oblast posledním útočištěm, takže kosti budou muset počkat na příští generace objevitelů. Jinými slovy, Tanzanie se nehodlala vzdát zisků ze tří set turistů, kteří sem každý týden přijížděli, a vydat korunní klenot mezi parky napospas antropologům. Nemohl jsem jí to mít za zlé.

Do rokle přicházely další skupiny a po skončení oběda už tu muselo být snad sedmdesát lidí. Průvodci měli očividně vytyčené „své“ oblasti; všiml jsem si, že jsme se málokdy přiblížili na méně než čtyři sta metrů k jiné skupině.

Kevin se nás zeptal, jestli chceme přečkat horkou část dne ve stínu, ale protože to byl náš předposlední den na safari, dohodli jsme se, že budeme pokračovat dál, jakmile dojíme.

Ani ne za deset minut došlo ke katastrofě. Slézali jsme v řadě po strmém svahu. V čele byl jako obvykle Kevin a já hned za ním, ale pak jsem zaslechl heknutí a překvapený výkřik, a když jsem se ohlédl, viděl jsem pana Šiboniho dělat kotrmelce dolů po cestě. Očividně uklouzl a řítil se směrem k nám. Všichni jsme slyšeli, jak mu praskly kosti v noze.

Kevin se ho pokusil zachytit a málem sám sletěl do rokle, než chudáka pana Šiboniho zastavil. Pak si klekl vedle něj, aby mu ošetřil zlomenou nohu, ale v tom okamžiku jeho bystré oči spatřily něco, čeho si nikdo z nás nevšiml, a najednou uháněl nahoru po svahu jako opice. Zastavil se na místě, kde pan Šiboni zakopl, dřepl si a něco zkoumal. Potom to zvedl a s výrazem vážným jako sama smrt to přinesl dolů k nám.

Byla to mrtvá ještěrka, plně vzrostlá, téměř dvacet centimetrů dlouhá, rozšlápnutá nohou pana Šiboniho. Těžko říct, jestli upadl, protože na ni šlápl, nebo jí nedokázal uhnout, jakmile začal padat… Bylo to však jedno: každopádně byl zodpovědný za smrt zvířete v národním parku.

Pokusil jsem se vzpomenout si na dokumenty, které jsme podepisovali a které dávaly správě parku svolení okamžitě strhnout peníze z našeho účtu, pokud bychom z nějakého důvodu zabili zvíře, i kdyby to bylo v sebeobraně. Věděl jsem, že minimální pokuta je padesát tisíc, ale to bylo myslím za dva obvyklejší druhy ptáků. Ugámy a gekoní byli někde na sedmdesáti tisících.

Kevin zvedl ještěrku, abychom ji všichni viděli, a řekl nám, že kdyby došlo k procesu, všichni budeme svědky toho, co se stalo.

Pan Šiboni sténal bolestí a Kevin řekl, že nemá smysl, aby ještěrka přišla nazmar, a dal mi ji, abych ji podržel, než upevní nohu pana Šiboniho do dlahy a zavolá mu záchranku.

Začal jsem si plaza prohlížet. Měl krásně tvarované nožky a dlouhý a elegantní ocas, ale největší dojem na mě udělala barva: červenavá hlava, modré tělo a šedé nohy. Směrem k pařátům barva postupně světlala. I po smrti to byl překrásný tvor.

Poté, co záchranáři transportovali pana Šiboniho zpátky do chaty, Kevin nám hodinu vysvětloval, jak taková ugáma funguje: jak se dokáže dívat každým okem jinam, jak se pomocí pařátů zavěsí hlavou dolů na libovolný nerovný povrch a jak šikovně dokáže čelistmi rozdrtit krunýř hmyzu, který uloví. Nakonec Kevin vzhledem k tragédii a také proto, že chtěl zkontrolovat pana Šiboniho, navrhl, abychom pro dnešek safari ukončili.

Nikdo nic nenamítal, věděli jsme, že Kevinovi to přidělalo několik hodin práce, protože bude muset vyplnit formuláře o incidentu a přesvědčit správu parku, že jeho safari společnost za to nemohla. Přesto jsem se cítil ošizený, zvláště proto, že nám zbýval poslední den. Myslím, že Kevin to asi poznal, protože než jsme se vrátili do chaty, slíbil nám na zítřek něco speciálního.

Půlku noci jsem probděl a přemýšlel jsem, co by to mohlo být. Že by věděl, kde jsou ostatní dikdikové? Nebo jsou pravdivé legendy o posledním plameňákovi?

 

19. února

Všichni jsme byli natěšení, když jsme ráno nastupovali do vozidla, a všichni jsme se vyptávali Kevina, jaké bude to speciální překvapení, ale on se jen usmíval a měnil téma. Nakonec jsme dorazili k Olduvaiské rokli a dál jsme pokračovali pěšky, tentokrát jsme ovšem mířili na nějaké konkrétní místo a Kevin se ani nezastavil, aby se pokusil zahlédnout dikdiky.

Slézali jsme po kroutících se stezkách, zakopávali o kořeny, poškrábali si ruce a nohy o trnité keře, ale nikdo si nestěžoval, protože Kevin si byl svým překvapením tak jistý, že jsme všechny útrapy přehlíželi.

Nakonec jsme došli na dno rokle a vydali jsme se po ploché klikaté pěšině. V době, kdy jsme se zastavili na oběd, jsme ovšem pořád ještě nic nespatřili. Posadili jsme se s jídlem do stínu akácie, Kevin vytáhl vysílačku a poradil se s ostatními průvodci. Jedna skupina viděla tři dikdiky a další našla hnízdo fialovobřichého rejdiče se dvěma ptáčaty. Kevin je soupeřivý a většinou by nás po podobných zprávách pobízel, abychom rychle dojedli a nemuseli se večer vracet s menší porcí zážitků než ostatní, ale tentokrát se jen usmál a řekl ostatním průvodcům, že jsme na dně rokle nic neviděli a zvířata se zřejmě někam odsunula, asi šla hledat vodu.

Po obědě Kevin o padesát metrů poodešel, zmizel v jeskyni a za okamžik se vrátil s malou dřevěnou klecí. V ní seděl hnědý ptáček, a přestože jsem měl radost, že ho vidím tak zblízka, zklamalo mě, že by tohle měla být ta specialita.

„Viděli jste někdy medozvěstku?“ zeptal se Kevin.

Přiznali jsme se, že ne, a on nám vysvětlil, že tak se jmenuje ten ptáček.

Zeptal jsem se, proč se mu tak říká, protože med očividně neprodukuje a jako zvěstovatel zpráv také nevypadá, a Kevin se zase usmál.

„Vidíte ten strom?“ zeptal se a ukázal na strom vzdálený asi pětasedmdesát metrů. Na jedné nižší větvi viselo obří včelí hnízdo.

„Ano,“ odpověděl jsem.

„Tak se dívejte,“ řekl Kevin, otevřel klec a ptáčka vypustil. Ten chvíli váhal, ale pak zamával křídly a odletěl ke stromu.

„Přesvědčí se, jestli je tam med,“ vysvětloval Kevin a ukazoval, jak pták obletuje hnízdo.

„A kam letí teď?“ zeptal jsem se, když pták najednou zmizel směrem k říčnímu korytu.

„Aby našel svého parťáka.“

„Parťáka?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Počkejte a uvidíte,“ nabádal nás Kevin a posadil se zády k velkému balvanu.

Všichni jsme se rozesadili do stínu a namířili jsme dalekohledy a holokamery na strom. Skoro hodinu se nic nedělo a někteří z nás se začínali nudit, když Vtom Kevin zpozorněl a ukázal ke korytu.

„Tam!“ zašeptal.

Podíval jsem se, kam ukazuje, a spatřil jsem, jak za ptákem, který letěl kousek nad zemí a nepřestával cvrlikat, kráčí obrovské černobílé zvíře, největší, jaké jsem kdy viděl.

„Co to je?“ zeptal jsem se.

„Medojed,“ odpověděl Kevin tiše. „Mělo se za to, že medojedi před dvaceti lety vyhynuli, ale v Oldůvaiské rokli se usadil párek. Tohle je čtvrtá generace, která se tu narodila.“

„On toho ptáčka sežere?“ zeptal se někdo ze skupiny.

„Ne,“ zašeptal Kevin. „Pták ho dovede k medu, a až medojed včelí hnízdo strhne a nají se, nechá něco i pro něj.“

Stalo se, jak Kevin předpověděl. Medojed vylezl po kmeni stromu a přední tlapou srazil hnízdo dolů, potom zase slezl a hnízdo zničil, nevšímaje si včelích útoků. Zachytili jsme celou tu fascinující scénu na holokamery, a když bylo po všem, zvíře skutečně nechalo trochu medu i pro medozvěstku.

Později, když Kevin chytal ptáčka a vracel ho do klece, probírali jsme, co jsme právě viděli. Podle mě musel medojed vážit tak dvacet kilogramů, ale někteří flegmatičtější členové skupiny to odhadovali spíš na šestnáct. Ať to bylo jakkoli, bylo to obrovské zvíře. Diskuze se pak stočila ke vhodnému spropitnému pro Kevina, protože si rozhodně nějaké zasloužil.

Zapisuji tento poslední záznam do svého safari deníku a ještě pořád se třesu rozrušením, jaké může člověka přepadnout jen ze setkání s velkými zvířaty. Do tohoto odpoledne jsem měl o safari své pochybnosti – přišlo mi předražené, nebo jsem snad měl příliš vysoká očekávání –, ale teď vím, že to stálo za každý dolar, a mám pocit, že tu nechávám kus sebe a nebudu úplně spokojený, dokud se do této poslední bašty divočiny nevrátím.

* * *

V táboře vládlo vzrušení. Právě když jsme nabyli přesvědčení, že už nemůžeme najít žádné poklady, objevila Hvězdoprašná dvojčata tři malé kousky kosti, svázané drátkem – očividně lidský artefakt.

„Ale datování je špatné,“ pravil historik poté, co kosti prozkoumal svými přístroji. „Tohle je primitivní šperk, jakým se zdobili divoši, ovšem kosti i drát pocházejí z doby poté, co Člověk objevil způsob cestování do vesmíru.“

„Chceš snad…“

„… naznačit…“

„… že jsme to nenašli…“

„…v rokli?“ naježila se dvojčata.

„Já vám věřím,“ řekl historik. „Jen konstatuji, že jde zřejmě o anachronismus.“

„Je to náš nález a…“

„… ponese naše jméno.“

„Nikdo nepopírá vaše právo na objev,“ konejšil je Bellidore. „Zkrátka jste nám přinesli záhadu.“

„Dejte to…“

„… Tomu, kdo se dívá, a on…“

„… záhadu vyřeší.“

„Udělám, co budu moct,“ slíbil jsem, „ale před chvílí jsem asimiloval to pisátko. Musím si odpočinout a nabrat síly.“

„To je…“

„…přijatelné.“

Nechali jsme Moriteu, aby artefakt oprášilo a očistilo, a zatím jsme se dohadovali, proč by ve věku mezihvězdných výprav měl existovat takový primitivní fetiš. Nakonec exobioložka vstala.

„Vracím se do rokle,“ oznámila. „Jestli Hvězdoprašná dvojčata našla tohle, možná jsme ještě něco přehlédli. Koneckonců jde o velkou oblast.“ Odmlčela se a podívala se na nás. „Chce jít někdo se mnou?“

Blížil se konec dne a nikomu se nechtělo, takže se exobioložka nakonec otočila a vydala po cestě, která vedla dolů do hlubin Olduvaiské rokle.

Byla už tma, když jsem se konečně cítil dost silný, abych mohl šperk asimilovat. Rozprostřel jsem svou esenci po kůstkách a drátku a za okamžik jsem se s nimi spojil…

* * *

Jmenoval se Joseph Meromo a dokázal žít bez peněz, ale ne bez viny.

Začalo to zprávou z Bruselu a nenápadným návrhem od hlavy tamního multinárodního konglomerátu. Potřebovali se zbavit určité komodity. Neměli místo, kde by se jí mohli zbavit. Mohla by Tanzanie pomoct?

Meromo slíbil, že se na to podívá, ale pochyboval, že by mu jeho vláda v tomto ohledu pomohla.

Jen to zkuste, zněla odpověď.

Popravdě přišlo víc než jen odpověď. Druhý den mu soukromý kurýr doručil tlustý svazek bankovek s velmi vysokou hodnotou a zdvořilý vzkaz, který Meromovi děkoval za vynaloženou námahu.

Meromo poznal úplatek, když ho viděl – vzal jich za svou kariéru dost –, ale nikdy se nesetkal s tak vysokým. A to jim ještě ani nepomohl, jen byl ochotný prověřit možnosti.

Co už, pomyslel si, proč by ne. Co by asi tak mohli mít? Pár kontejnerů toxického odpadu? Několik plutoniových tyčí? Když se zakopou dost hluboko, nikdo se to nedozví a nebude to řešit. Tak to přece západní země dělaly.

Samozřejmě tu byl případ denverské katastrofy a ta drobná nehoda, kvůli které byla voda z Temže skoro sto let nepoužitelná, ale to se mu vybavilo právě proto, že šlo o výjimky, ne o pravidlo. Po celém světě existovaly tisíce skládek a absolutní většina z nich nepůsobila žádné problémy.

Meromo si z počítače vyvolal nad stolem holografickou mapu Tanzanie. Podíval se na ni, zamračil se, přidal topografické prvky a pak ji začal pozorně studovat.

Jestliže jim pomůže se té věci zbavit, ať je to cokoli – a připomínal si, že se ještě nerozhodl –, kde by na to bylo nejvhodnější místo?

U pobřeží? Ne, rybáři by to do dvou minut vytáhli, dali to tisku a rozpoutali skandál, kvůli kterému by přišel o práci a dost možná by musel rezignovat i zbytek vlády. Strana si už letos nemohla žádné skandály dovolit.

Selousova provincie? Možná před pěti sty lety, když to byla poslední divoká rezervace na kontinentě, ale ne teď, kdy slony a neproniknutelné houštiny vystřídal vzkvétající, napůl autonomní městský stát s padesáti dvěma miliony obyvateli.

Jezero Viktoria? Ne. Stejný problém s rybáři.

Dar es Salaam? To by byla možnost. Je to blízko k pobřeží, takže transport by byl jednoduchý, a od chvíle, kdy se novým hlavním městem země stala Dodoma, byl Dar es Salaam prakticky opuštěný.

Jenže před dvaceti lety, když byl Meromo ještě kluk, město zasáhlo zemětřesení, a nemohl si dovolit riskovat, že přijde další a odhalí nebo otevře to, co se tam pokusí schovat.

Pokračoval dál po mapě: Gombe, Ruaha, Iringa, Mbeya, Mtwara, Tarengire, Olduvai…

Zarazil se a zadíval se na Olduvai, a potom si vyvolal doplňková data.

Kilometr a půl hluboká. To byla výhoda. Žádná přeživší zvířata. Ještě lepší. Žádné osady na strmých svazích. Žilo tam jen pár Masajů, možná tak dvacet rodin, a ti byli příliš arogantní, než aby sledovali, co dělá vláda. Tím si byl Meromo jistý, sám byl Masaj.

Natahoval to, jak nejdéle mohl, dva roky vybíral úplatky a nakonec určil datum.

Meromo se díval z okna své kanceláře ve čtyřiatřicátém patře přes střechy tepající Dodomy k východu, kde asi tak ležela Olduvaiská rokle.

Vypadalo to tak jednoduše. Ano, dostal spoustu peněz, přehnanou sumu – ale multinárodní společnosti jich měly dost. Předpokládal, že půjde o pár desítek plutoniových tyčí. Jak mohl vědět, že jim jde o čtyřicet dvě tuny nukleárního odpadu?

Peníze nemohl vrátit. I kdyby chtěl, těžko by mohl očekávat, že přijedou a vytáhnou ten smrtící odpad ze země. Pravděpodobně to bylo bezpečné, pravděpodobně se to nikdy nikdo nedozví…

Ale pronásledovalo ho to celé dny, a co hůř, už i celé noci, zjevovalo se mu to v různých podobách ve snech. Někdy viděl pečlivě zapečetěné kontejnery, někdy tikající bomby, jindy už došlo k pohromě a viděl jen spálená těla masajských dětí rozházená po okraji rokle.

Skoro osm měsíců bojoval s démony sám, ale nakonec si uvědomil, že potřebuje pomoc. Sny ho netrápily jen v noci, ale i přes den. Seděl na schůzi personálu a najednou měl vizi, jak sedí mezi vyhublými olduvaiskými Masaji s těly pokrytými boláky. Četl si knihu a slova se proměnila a najednou žalovala, že Joseph Meromo byl odsouzen k smrti za svou chamtivost. Díval se na holofilm o zkáze Titaniku a viděl některou variaci olduvaiské katastrofy.

Nakonec šel k psychiatrovi, a protože byl Masaj, vybral si masajského psychiatra. Bál se lékařova odsudku, a tak se mu nepřiznal, co přesně je příčinou jeho nočních i denních můr. Po půl roce marných pokusů o léčbu psychiatr prohlásil, že už nemůže nic dělat.

„Takže jsem těmi sny prokletý navždy?“ zeptal se Meromo.

„Možná ne,“ odpověděl psychiatr. „Já vám pomoci nemůžu, ale možná bych věděl o někom, kdo by to zvládl.“

Prohrabal stůl a vylovil malou bílou kartičku. Na ní stálo jediné slovo: MULEWO.

„To je jeho vizitka,“ řekl. „Vezměte si ji.“

„Není na ní adresa, jak se s ním mám spojit?“ zeptal se Meromo.

„On se spojí s vámi.“

„Dáte mu mé jméno?“

Psychiatr zavrtěl hlavou. „Nebudu muset. Jen si tu vizitku nechte u sebe. On bude vědět, že ho potřebujete.“

Meromo měl pocit, že si z něj lékař dělá legraci, ale poslušně strčil kartičku do kapsy a brzo na ni zapomněl.

Za dva týdny, když popíjel v baru a odkládal spánek, co nejdéle to půjde, přistoupila k němu drobná žena.

„Vy jste Joseph Meromo?“ zeptala se.

„Ano.“

„Pojďte prosím za mnou.“

„Proč?“ zeptal se podezřívavě.

„Máte schůzku s Mulewem, ne?“

Meromo ji následoval. Příliš nevěřil, že by mu ten záhadný muž, který má jen příjmení, mohl pomoct, ale byl rád, že nemusí jít domů. Vyšli na ulici, zahnuli doleva, mlčky minuli tři bloky, zabočili doprava a zastavili se před předními dveřmi mrakodrapu ze skla a oceli.

„Šedesáté třetí patro,“ informovala ho žena. „Čeká na vás.“

„Vy se mnou nepůjdete?“ zeptal se Meromo.

Zavrtěla hlavou. „Svůj úkol jsem splnila.“ Otočila se a zmizela ve tmě.

Meromo se podíval na vrchol budovy. Zdálo se, že je obytná. Zvážil možnosti a nakonec pokrčil rameny a vešel do haly.

„Vy jste tady kvůli Mulewovi,“ ozval se vrátný. Nebyla to otázka. „Jeďte výtahem vlevo.“

Meromo ho poslechl. Výtah byl vykládaný voskovaným dřevem a voněl novotou. Fungoval na hlasové příkazy a rychle vyjel do třiašedesátého patra. Meromo vystoupil do elegantně dekorované chodby s ebenovým táflováním a diskrétně umístěnými zrcadly. Minul troje neoznačené dveře a přemýšlel, jak asi pozná, který byt patří Mulewovi, když vtom došel k jedněm pootevřeným.

„Pojď dál, Josephe Meromo,“ ozval se zevnitř chraptivý hlas.

Meromo otevřel dveře, vstoupil dovnitř a zamrkal.

Na potrhaném koberci tu seděl starý muž, který na sobě měl jen červené roucho, nabrané na jednom rameni. Stěny pokrývaly rákosové rohože a v kotli na ohni bublal nějaký páchnoucí obsah. Jediné světlo poskytovala pochodeň.

„Co to má být?“ zeptal se Meromo, připravený zmizet zpátky v chodbě, jestliže se stařec ukáže být stejně iracionální jako jeho okolí.

„Posaď se, Josephe Meromo,“ vyzval ho stařec. „Jistě to tu není tak děsivé jako ve tvých snech.“

„Co víte o mých snech?“ zeptal se Meromo.

„Vím, proč se ti zdají. Vím, co leží zakopané na dně Olduvaiské rokle.“

Meromo za sebou rychle zavřel.

„Kdo vám to řekl?“

„Nikdo mi nic neřekl. Nahlédl jsem do tvých snů a prosíval jsem je, dokud jsem neoddělil pravdu. Posaď se.“

Meromo šel k místu, na které mu stařec ukazoval, a opatrně se posadil, aby si neumazal čerstvě vyžehlený oblek. „Vy jste Mulewo?“ zeptal se.

Starý muž přikývl. „Já jsem Mulewo.“

„Jak to o mně všechno víte?“

„Jsem laibon.“

„Šaman?“

„Je to vymírající umění,“ odpověděl Mulewo. „Jsem poslední, kdo ho provozuje.“

„Myslel jsem, že laibonové kouzlí a vytvářejí kletby.“

„Také je odstraňují – a tvé noci, dokonce i dny, jsou prokleté, nebo ne?“

„Zdá se, že o tom víte všechno.“

„Vím, že jsi udělal hroznou věc, a pronásledují tě nejen duchové minulosti, ale i duchové budoucnosti.“

„Vy ty sny můžete zastavit?“

„Proto jsem tě sem přivolal.“

„Ale když jsem udělal něco tak strašného, proč mi chcete pomoct?“

„Já nesoudím. Jsem tu proto, abych pomáhal Masajům.“

„A co Masajové, kteří žijí u rokle?“ zeptal se Meromo. „Ti, kteří mě straší ve snech?“

„Až mě požádají o pomoc, pomůžu jim.“

„Můžete zařídit, aby ten zakopaný odpad zmizel?“ Mulewo zavrtěl hlavou. „Nemůžu zrušit to, co se stalo. Nemůžu ti ani ulevit od viny, protože je to prostě vina. Můžu ji jen vyhnat z tvých snů.“

„To mi bude stačit,“ řekl Meromo.

Rozhostilo se nepříjemné ticho.

„Co mám udělat?“ zeptal se Meromo.

„Přines mi dar, který odpovídá velikosti služby, kterou po mně chceš.“

„Můžu vám napsat šek, nebo vám nechat převést peníze na účet.“

„Mám víc peněz, než potřebuji. Musím dostat dar.“

„Ale…“

„Přines mi ho zítra večer,“ uzavřel Mulewo.

Meromo na starého laibona ještě dlouhou chvíli zíral, potom vstal a beze slova odešel.

Ráno se v práci vymluvil na nemoc a prošel dvě známá dodomská starožitnictví. Nakonec našel, co hledal, zaplatil to ze svého soukromého účtu a odnesl si to domů. Měl strach si před večeří zdřímnout, a tak si celé odpoledne četl, pak se rychle najedl a vrátil se do Mulewova bytu.

„Co jsi mi přinesl?“ zeptal se Mulewo.

Meromo před něj položil balíček: „Čelenku ze lví kůže,“ odpověděl. „Řekli mi, že ji nosil sám Sendayo, největší ze všech laibonů.“

„Nenosil,“ řekl Mulewo, aniž by balíček rozbalil. „Ale i tak je to vhodný dar.“ Sáhl pod červené roucho, vytáhl malý náhrdelník a podal ho Meromovi.

„K čemu to je?“ zeptal se Meromo a prohlížel si náhrdelník. Byl vyrobený z malých kůstek, spojených drátkem.

„Dej si ho na krk, než půjdeš spát,“ vysvětlil mu stařec. „Převezme do sebe tvé sny. Zítra musíš jít do Olduvaiské rokle a hodit ho dolů, aby sny mohly ležet vedle reality.“

„To je vše?“

„To je vše.“

Meromo se vrátil domů, navlékl si náhrdelník a šel spát. Jeho noční můry byly horší než kdy předtím.

Ráno si dal náhrdelník do kapsy a odletěl vládním letadlem do Arúšy. Tam si najal pozemní vozidlo a za dvě hodiny už stál na kraji rokle. Po zakopaném odpadu nebyly nikde ani stopy.

Vtáhl náhrdelník z kapsy a hodil ho daleko do rokle.

Tu noc ho noční můry opustily.

Za sto třicet čtyři let se Kilimandžáro otřáslo, protože spící sopka uvnitř se na chvilku probudila.

Sto padesát kilometrů odsud, v Olduvaiské rokli, se posunula zem a tři olověné kontejnery praskly.

Joseph Meromo byl tou dobou dávno po smrti; a naneštěstí už nežili žádní laiboni, kteří by dokázali pomoct lidem, jež teď museli žít v Meromově noční můře.

* * *

Zkoumal jsem náhrdelník ve svém pokoji, a když jsem vyšel ven, abych ohlásil, co jsem zjistil, našel jsem tábor v naprostém chaosu.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se Bellidora.

„Exobioložka se nevrátila z rokle.“

„Jak dlouho je pryč?“

„Odešla včera po západu slunce. Je ráno a ona se nevrátila, ani o sobě nedala vědět komunikátorem.“

„Máme strach…“

„… že mohla…“

„… spadnout a…“

„… být znehybněná. Nebo snad…“

„… dokonce v bezvědomí,“ starala se Hvězdoprašná dvojčata.

„Poslal jsem historika a posuzovače, aby se po ní podívali,“ řekl Bellidore.

„Pomůžu vám,“ nabídl jsem se.

„Ne, musíš prozkoumat poslední artefakt,“ řekl Bellidore. „Až se Moriteu probudí, pošlu ho tam taky.“

„Co mystická?“

Bellidore se podíval na mystičku a vzdychl. „Od přistání neřekla jediné slovo. Popravdě nerozumím jejímu účelu. A tak jako tak s ní neumím komunikovat.“

Hvězdoprašná dvojčata kopala do země a kolem se dělaly obláčky červeného prachu.

„To je podivné…“, začalo první.

„… že dokážeme najít nejmenší artefakt…“, pokračovalo druhé.

„… ale nemůžeme najít…“

„… celou exobioložku.“

„Proč ji nepomáháte hledat?“ zeptal jsem se.

„Mají závratě,“ vysvětlil mi Bellidore.

„Hledali jsme…“

„… po celém táboře,“ dodala dvojčata na svou obranu. „Můžu odložit asimilaci posledního kousku na zítřek a pomoci vám hledat,“ nabídl jsem se znovu.

„Ne,“ odmítl mě Bellidore. „Poslal jsem pro loď. Zítra odlétáme, a chci, aby do té doby byly všechny hlavní nálezy prozkoumané. Najít exobioložku je moje práce; tvým úkolem je přečíst historii posledního předmětu.“

„Jestli si to přeješ,“ odpověděl jsem. „Kde je?“

Odvedl mě ke stolu, na němž historik a posuzovač zkoumali artefakt.

„I já vím, co to je,“ řekl Bellidore. „Nevystřelená nábojnice.“ Odmlčel se. „Spolu s faktem, že jsme ve vyšších vrstvách nenašli žádný lidský artefakt, bych řekl, že je to unikátní: náboj, který se někdo rozhodl nevystřelit.“

„Když to takhle podáš, tak to vzbuzuje zvědavost,“ připustil jsem.

„Budeš ji…“

„… zkoumat…“

„… hned teď?“ zeptala se Hvězdoprašná dvojčata neklidně. „Ano,“ řekl jsem.

„Počkej!“ vykřikla společně.

Zarazil jsem se nad nábojem, zatímco se dvojčata vzdalovala.

„Nemyslíme to…“

„… nijak neuctivě…“

„… ale sledovat tě zkoumat artefakty…“

„… je příliš znervózňující.“

S těmi slovy utekla a schovala se za jednou stavbou v táboře.

„Co ty?“ zeptal jsem se Bellidora. „Mám počkat, než odejdeš?“

„Vůbec ne,“ odpověděl. „Mě rozmanitost fascinuje. S tvým svolením bych rád zůstal a díval se.“

„Jak chceš,“ souhlasil jsem a nechal jsem své tělo roztéct kolem nábojnice, až se stala mou součástí a její historie se stala mou historií, tak jasnou a přesnou, jako by se přihodila včera…

* * *

„Už přicházejí!“

Thomas Naikosiai se podíval přes stůl na svou ženu. „Pochyboval snad někdo, že přijdou?“

„Tohle byla hloupost, Thomasi!“ odsekla. „Donutí nás odejít, a protože jsme se nepřipravili, budeme muset nechat všechen majetek tady.“

„Nikdo nikam nepůjde,“ řekl Naikosiai.

Vstal a šel ke skříni. „Ty počkej tady,“ řekl a oblékl si dlouhý plášť a masku. „Já za nimi půjdu ven.“

„To je nezdvořilé a kruté, nechat je stát venku, když sem šli takovou dálku.“

„Nikdo je sem nezval,“ řekl Naikosiai. Sáhl do skříně a popadl pušku, která se opírala o zadní stěnu. Potom skříň zavřel, prošel vzduchovým uzávěrem a vystoupil před dům.

Potkal tam šest mužů v ochranném oděvu a maskách filtrujících vzduch.

„Je čas, Thomasi,“ ozval se ten nejvyšší.

„Možná pro vás,“ řekl Naikosiai a klidně držel pušku na hrudi.

„Pro všechny,“ odpověděl vysoký.

„Já nikam nejdu. Tohle je můj domov. Neopustím ho.“

„Je to vřed plný hniloby a jedu, jako celá tahle země,“ zněla odpověď. „Všichni odcházíme.“

Naikosiai zavrtěl hlavou. „Můj otec se narodil na téhle půdě, tak jako jeho otec a otec jeho otce. Vy klidně utečte, jestli chcete, já tu zůstanu a budu s tím bojovat.“

„Jak chceš bojovat s radiací?“ zeptal se vysoký. „Můžeš ji snad zastřelit? Jak chceš bojovat proti vzduchu, který se nedá dýchat?“

„Běžte pryč,“ vyháněl je Naikosiai, protože na to neznal odpověď. Měl jen své přesvědčení, že odsud neodejde. „Nežádám od vás, abyste tu zůstali, tak ode mě nežádejte, abych odešel.“

„Je to pro tvé dobro, Naikosiai,“ naléhal jiný. „Když ti nezáleží na sobě, pomysli na svou ženu. Jak dlouho tady může dýchat?“

„Dost dlouho.“

„Proč ji nenecháš, aby se rozhodla sama?“

„Za naši rodinu mluvím já.“

Dopředu vystoupil starší muž. „Je to moje dcera, Thomasi,“ pravil přísně. „Nedovolím ti, abys ji odsoudil k životu, který sis vybral pro sebe. Ani svá vnoučata tu nenechám.“

Popošel k domu a najednou na něj mířila puška.

„Dál už ne,“ varoval ho Naikosiai.

„Jsou to Masajové,“ trval starý tvrdohlavě na svém. „Musejí odejít s ostatními Masaji do nového světa.“

„Ty nejsi Masaj,“ řekl mu Naikosiai pohrdavě. „Masajové neodešli ze své domoviny, když jim dobytčí mor zničil stáda, ani když přišel bílý muž nebo když vláda prodala jejich pozemky. Masajové se nikdy nevzdávají. Já jsem poslední Masaj.“

„Měj rozum, Thomasi. Jak chceš vydržet na místě, které už není bezpečné pro život? Pojď s námi do Nového Kilimandžára.“

„Masajové před nebezpečím neutíkají,“ odmítl jeho žádost Naikosiai.

„Říkám ti, Thomasi,“ pravil starý, „že ti nemůžu dovolit odsoudit mou dceru a má vnoučata k životu v tomhle pekle. Poslední loď odlétá zítra ráno a oni v ní budou.“

„Zůstanou se mnou a vybudují nový masajský národ.“

Šest mužů si chvíli šeptalo a potom se jejich vůdce podíval na Thomase.

„Děláš hroznou chybu, Thomasi,“ řekl. „Kdyby sis to rozmyslel, na lodi pro vás bude místo.“

Všichni se otočili k odchodu, ale starý se zastavil a obrátil se na Thomase.

„Vrátím se pro svou dceru,“ řekl.

Naikosiai na něj mávl puškou. „Budu na tebe čekat.“

Starý se otočil a odešel s ostatními, a Naikosiai se vrátil do domu. Dlážděná podlaha páchla dezinfekcí a pohled na televizní sestavu jako obvykle urážel jeho pohled. Žena na něj čekala v kuchyni mezi spoustou přístrojů, které si postupně nakoupila.

„Jak můžeš mluvit se staršími s takovou neúctou!“ vyjela na něj. „Zahanbil jsi nás.“

„Ne!“ odsekl. „To oni zahanbují nás, protože odcházejí!“

„Thomasi, na polích nic neroste. Všechna zvířata zahynula. Nedá se tu ani dýchat bez masky. Proč trváš na tom, že tu zůstaneme?“

„Je to země našich předků. Neopustíme ji.“

„Ale všichni ostatní…“

„Ať si dělají, co chtějí,“ přerušil ji. „Enkai je bude soudit, jako soudí nás všechny. Já se setkání se stvořitelem nebojím.“

„Proč se s ním chceš setkat tak brzy?“ nedala se. „Viděl jsi pásky a disky o Novém Kilimandžáru. Je to krásný svět, zelený a zlatý, plný řek a jezer.“

„Kdysi byla Země také zelená a zlatá, plná řek a jezer,“ namítl Naikosiai. „Oni tenhle svět zničili. Zničí i ten nový.“

„I kdyby to udělali, my už budeme dávno mrtvi,“ namítla žena. „Já chci odejít.“

„Už jsme o tom mluvili.“

„A vždycky to končí rozkazem, ne dohodou.“ Její výraz změkl. „Thomasi, aspoň jednou, než umřu, chci ještě vidět vodu, která se dá pít, aniž bys ji musel chemicky upravovat. Chci vidět antilopy, jak se pasou na vysoké zelené trávě. Chci jít ven, aniž bych se musela chránit před vzduchem, který dýchám.“

„Je rozhodnuto.“

Záviděla hlavou. „Miluju tě, Thomasi, ale tady nemůžu zůstat, a nedovolím, aby tu zůstaly mé děti.“

„Děti mi nikdo nevezme!“ vyjekl Thomas.

„Jen proto, že ti nezáleží na tvé budoucnosti, ti nemohu dovolit, abys odepřel budoucnost svým synům.“

„Jejich budoucnost je tady, kde Masajové žili odjakživa.“

„Prosím tě, tati, pojď s námi,“ ozval se za ním dětský hlas, a Naikosiai se otočil. Ve dveřích ložnice stáli jejich dva synové, osmiletý a pětiletý, a dívali se na něj.

„Co jsi jim vykládala?“ zeptal se Naikosiai podezřívavě. „Pravdu,“ odpověděla žena.

Otočil se na chlapce. „Pojďte sem,“ řekl a oni se k němu poslušně přišli.

„Kdo jste?“ zeptal se.

„Kluci,“ odpověděl mladší.

„Kdo ještě?“

„Masajové,“ doplnil starší.

„To je správně,“ řekl Naikosiai. „Pocházíte z rasy titánů. Bývaly doby, kdy, když jste vylezli na vrcholek Kilimandžára, všechna země, kterou jste viděli, patřila nám.“

„Ale to už je dávno,“ namítl starší chlapec.

„Jednou bude zase naše,“ řekl Naikosiai. „Musíte si pamatovat, kdo jste, synové. Jste potomkové Leeya, který zabil oštěpem sto lvů; Neliona, který vyhlásil válku bělochům a vyhnal je z úžiny; Sendaya, největšího laibona. Kdysi se Kikujové, Wakambové a Lumbwové třásli strachem, když jen zaslechli slovo Masaj. To je naše dědictví, neobracejte se k němu zády.“

„Ale Kikujové a ostatní kmeny už odešly.“

„Jaký je v tom rozdíl pro Masaje? My jsme se nepostavili jen Kikujům a Wakambům, ale všem, kteří chtěli, abychom se změnili. I když Evropané dobyli Keňu a Tanganiku, Masaje si nikdy nepodmanili. Po vyhlášení nezávislosti se všechny kmeny odstěhovaly do měst, jejich muži začali nosit obleky a opičili se po Evropanech, ale my jsme zůstali stejní jako dřív. Nosili jsme, co jsme chtěli a žili jsme, kde jsme chtěli, protože jsme hrdí na to, že jsme Masajové. Copak to pro vás nic neznamená?“

„Vždyť stále budeme Masajové, i když půjdeme jinam, ne?“ zeptal se starší chlapec.

„Ne,“ odpověděl Naikosiai pevně. „Mezi Masajem a jeho zemí je pouto. My patříme k půdě a půda patří k nám. Za půdu jsme vždycky bojovali a vždycky jsme ji bránili.“

„Ale teď je nemocná,“ namítl chlapec.

„Kdybych byl nemocný já, opustil bys mě?“ zeptal se Naikosiai.

„Ne, tati.“

„Když byste neopustili mě, tak ani my neopustíme naši zemi, když je nemocná. Pokud máš něco rád a je to tvou součástí, nikdy to neopustíš, protože je něco v nepořádku. Zůstaneš a bojuješ za vyléčení ještě tvrději, než jsi bojoval za získání.“

„Ale…“

„Věř mi,“ řekl Naikosiai. „Radil jsem ti někdy špatně?“

„Ne, tati.“

„Ani teď ti nelžu. Jsme Enkaiovi vyvolení. Žijeme na půdě, kterou nám dal. Copak nevidíš, že tu musíme zůstat, že musíme dodržovat naši dohodu s Enkaiem?“

„Ale to už nikdy neuvidím kamarády!“ rozbrečel se mladší synek.

„Najdeš si nové.“

„Kde? Všichni jsou pryč!“

„Okamžitě toho nech!“ napomenul ho Naikosiai přísně. „Masajové nepláčou.“

Chlapec plakal dál a Naikosiai se podíval na svou ženu. „Tohle je tvoje práce,“ obvinil ji. „Rozmazlila jsi ho.“ Žena se mu upřeně dívala do očí. „Pětiletí chlapci smějí plakat.“

„Ne Masajové.“

„Tak už není Masaj, a nemůžeš mu bránit, aby šel se mnou.“

„Já chci jít taky!“ vykřikl osmiletý a také vytlačil z očí pár slz.

Thomas Naikosiai se podíval na svou ženu a děti – skutečně se na ně podíval – a uvědomil si, že je vůbec nezná. Tohle nebyla ta tichá dívka, vychovaná podle tradic svého lidu, kterou si před devíti lety vzal. Ti změkčilí pofňukávající kluci nebyli potomky Leeya a Neliona.

Šel ke dveřím a otevřel je.

„Běžte si do nového světa s ostatními černými Evropany,“ zavrčel.

„Půjdeš s námi?“ zeptal se starší syn.

Naikosiai se otočil na svou ženu. „Rozvádím se s tebou,“ pravil chladně. „To, co bylo mezi námi, už není.“

Šel ke svým synům. „Zříkám se vás. Už nejsem váš otec a vy nejste moji synové. Běžte!“

Žena oblékla oběma chlapcům pláště a masky a pak se také připravila.

„Pošlu si sem někoho pro věci ještě před ránem,“ řekla. „Jestli sem někdo vstoupí, zabiju ho,“ odpověděl Naikosiai. Chvíli se na něj dívala pohledem plným čisté nenávisti. Pak vzala děti za ruce a vyšla z domu a po dlouhé cestě kráčela k lodi, jež na ně čekala.

Naikosiai několik minut chodil po domě, plný nervózního vzteku. Nakonec šel ke skříni, vzal si plášť a masku, vytáhl pušku a vyšel vzduchovým uzávěrem před dům. Viditelnost byla špatná jako obvykle, a musel vyjít na cestu, aby viděl, jestli někdo přichází.

Nikde se nic nehýbalo. Skoro ho to zklamalo. Měl v plánu jim ukázat, jak Masaj brání, co mu patří.

A pak si uvědomil, že takhle Masajové nebrání, co jim patří. Šel ke kraji rokle, vytáhl závěr a naházel náboje dolů do rokle. Pak zvedl pušku nad hlavu a hodil ji za nimi. Následoval plášť, po něm maska a nakonec i oblečení a boty.

Vrátil se do domu a vytáhl speciální truhlu, která chránila památky celého života. V ní našel, co hledal: jednoduchý kus rudé látky. Připevnil si ho na rameno.

Pak šel do koupelny a prohledal ženinu kosmetiku. Trvalo mu půl hodiny, než našel správnou kombinaci, ale když se zase vynořil, vlasy měl červené, jako potřené jílem.

Zastavil se u krbu a sňal oštěp, který visel nad ním. V rodině se tradovalo, že ho kdysi použil sám Nelion; Naikosiai tomu tak docela nevěřil, ale byl to rozhodně masajský oštěp, v uplynulých staletích mnohokrát vykoupaný v krvi v boji i při lovu.

Naikosiai vyšel ze dveří a postavil se před dům – před svou maňatu. Stál bosýma nohama na nemocné zemi, oštěp si opřel vedle pravé nohy a čekal. Ať už se po cestě přihrne cokoli – banda černých Evropanů doufajících, že zde něco vyrabuje, lev z minulosti nebo tlupa Nandiů nebo Lumbwů toužící zavraždit pokrevního nepřítele –, bude na ně připravený.

Vrátili se druhý den ráno po východu slunce a doufali, že ho přemluví, aby s nimi odešel do Nového Kilimandžára. Našli posledního Masaje s plícemi zničenými znečištěním, jak mrtvýma očima hrdě zírá přes zpustlou savanu na nepřítele, kterého viděl jen on sám.

* * *

Pustil jsem náboj. Síly mi téměř došly, byl jsem psychicky vyčerpaný.

Takže takhle skončil Člověk na Zemi, jen kousek od místa, kde se zrodil. Hrdý a pošetilý, spravedlivý a divoký. Doufal jsem, že poslední artefakt bude poslední částí skládanky, ale místo toho se otevřela jen další záhada kontroverzního a fascinujícího druhu.

Neexistovalo nic, čeho by nedosáhli. Jeden z toho měl pocit, že ve chvíli, kdy se první primitivní Člověk podíval na nebe a spatřil hvězdy, byly dny Galaxie jako útočiště míru a svobody spočítané.

A přesto se vypravili ke hvězdám nejen se svými tužbami, nenávistí a strachem, ale i se svou technologií a medicínou, se svými zločinci i hrdiny. Většina galaktických druhů byla stvořitelem vykreslena v pastelových odstínech; Člověk v základních barvách.

Měl jsem o čem přemýšlet, když jsem se vracel do pokoje, abych nabral energii. Nevím, jak dlouho jsem ospale a nehybně ležel a regeneroval, ale muselo to být dlouho, protože noc přišla i odešla, než jsem byl připraven znovu se připojit k ostatním.

Když jsem vyšel ven a šel do středu tábora, uslyšel jsem křik od rokle a za chvíli se objevil posuzovač s velkým sterilním pytlem na vzdušném vozíku.

„Co jste našli?“ zeptal se Bellidore a já jsem si najednou vzpomněl, že postrádáme exobioložku.

„Skoro se bojím hádat,“ odpověděl posuzovač a položil pytel na stůl.

Všichni členové skupiny se shromáždili a on začal vytahovat věci: zakrvácený a ohnutý komunikátor, rozbité vznášející se stínidlo, kterým se exobioložka chránila před slunečními paprsky, utržený kousek oblečení, jedinou zářící bílou kost.

Jakmile se kost ocitla na stole, mystická začala ječet. Všechny nás svou prudkou reakcí tak zaskočila, že jsme se chvíli nehýbali – byla to první známka života, kterou od přistání projevila. Pořád se dívala na kost a křičela, a než jsme se jí mohli zeptat, co se děje, nebo kost odstranit, zkolabovala.

„Asi se nedá příliš pochybovat o tom, co se stalo,“ řekl Bellidore. „Ti tvorové se kdesi dole setkali s exobioložkou a zabili ji –“

„Nejspíš ji…“

„… taky snědli,“ dodala Hvězdoprašná dvojčata.

„Jsem rád, že dnes odlétáme,“ pokračoval Bellidore. „Po všech těch miléniích duch Člověka pořád zamořuje a ničí tento svět. Ti neobratní tvorové nemohou být predátoři, na Zemi nezůstala žádná zvířata, která by se dala sníst. Ale dostali příležitost a tak se na exobioložku vrhli a sežrali ji. Mám zvláštní pocit, že kdybychom tu zůstali déle, také by nás ovlivnil barbarský odkaz tohoto světa.“

Mystická se probrala a zase se dala do křiku, a Hvězdoprašná dvojčata ji něžně doprovodila do jejího pokoje, kde dostala sedativa.

„Myslím, že to můžeme prohlásit oficiálně,“ rozhodl Bellidore a otočil se na historika. „Prověřil byste prosím kost svými přístroji a ubezpečil se, že jde o ostatky exobioložky?“

Historik s hrůzou upřel pohled na kost. „Byla to moje přítelkyně!“ namítl nakonec. „Nemůžu s ní zacházet, jako by to byl další artefakt.“

„Musíme si být jistí,“ trval na svém Bellidore. „Jestliže nejde o její ostatky, pak existuje šance, byť slabá, že by mohla být stále naživu.“

Historik se váhavě natáhl pro kost a pak ucukl rukou. „Nemůžu!“

Nakonec se Bellidore podíval na mě.

„Ty, kdo se dívá,“ zeptal se, „máš dost síly, abys ji prozkoumal?“

„Ano,“ odpověděl jsem.

Všichni se přesunuli, aby mi udělali místo, a já jsem se pomalu rozlil přes kost a pohltil jsem ji. Asimiloval jsem její historii, strávil jsem psychická rezidua a pak jsem se odtáhl.

„Je to exobioložka,“ oznámil jsem.

„Jaké jsou pohřební zvyky jejího druhu?“ zeptal se Bellidore.

„Kremace,“ odpověděl posuzovač.

„Tak založíme oheň a spálíme, co z naší přítelkyně zůstalo, a všichni se pomodlíme, aby její duše našla cestu po stezce věčnosti.“

A to jsme také udělali.

Loď přiletěla později toho dne, aby nás z planety odnesla, a teprve nyní, v bezpečné vzdálenosti od jejích vlivů, mohu zrekonstruovat, co jsem ráno zjistil.

Lhal jsem Bellidorovi – celé skupině –, protože jakmile jsem znal výsledky zkoumání, věděl jsem, že mým prvořadým úkolem je dostat všechny co nejrychleji ze Země. Kdybych jim řekl pravdu, někdo by se rozhodl zůstat, protože jde o zvídavé vědce, a já bych je nepřesvědčil, že zvídavá mysl nemůže čelit tomu, co jsem zjistil ve svém sedmém a posledním pohledu na Oldůvaiskou rokli.

Kost nepatřila exobioložce. Historik by to poznal, možná i Moriteu, kdyby se tak nebáli se jí dotknout. Byla to holenní kost Člověka.

Člověk vyhynul před pěti tisíci lety, aspoň podle znalostí nás, občanů Galaxie. Ale ta nemotorná, těžkopádná stvoření noci, která tak přitahoval náš oheň, jsou tím, čím se stal Člověk. Ani znečištění a radiace, kterými zamořil svou planetu, ho nezahubily. Jen ho změnily tak, že jsme ho nedokázali rozeznat.

Mohl jsem jim možná říct prostá fakta: že kmen těch pseudolidí sledoval exobioložku v rokli, napadl ji, zabil a ano, i snědl. Predátoři se vyskytují na všech světech v Galaxii.

Ale když jsem se spojil s kostí, když jsem cítil, jak znovu a znovu dopadá na hlavu a ramena naší kolegyně, zmocnil se mě pocit moci a nadšení, jaký jsem dosud nezažil. Najednou jsem viděl svět očima majitele té kosti. Viděl jsem, jak zabil vlastního soukmenovce, aby si mohl vyrobit zbraň; viděl jsem, jak plánoval využít těla starých a nemohoucích, aby získal další zbraně a mohl uspořádat dobyvatelskou výpravu proti kmenům žijícím poblíž rokle.

A nakonec, ve chvíli triumfu, jsme se oba podívali na nebe a věděli jsme, že jednoho dne všechno, co vidíme, bude naše.

S těmito vědomostmi žiju dva dny. Nevím, s kým se o ně podělit, protože je zjevně nemorální vyhladit celý druh jen proto, že má nekonečné sny a nemilosrdné ambice.

Ale tohle je druh, jenž odmítá vymřít, a nějak musím varovat nás ostatní, kteří jsme žili v míru skoro pět milénií.

Ještě to neskončilo.

 

Poprvé vydáno v magazínů F&SF editorky K. K. Ruschové v říjnu/listopadu roku 1994

Přeložila Adela Bartlová