Jana Rečková – Vesmíry, domov můj

Kar

Musela jsem se na chvíli zvednout od pohádky. Zarosily se mi brýle – jako obvykle, když je to moc dojemné, když princezna, uvězněná ve věži (nebo v ponorce, nebo na opuštěném asteroidu), marně vyhlíží gotickým oknem (průzorem ve skafandru, periskopem) svého prince, ne nutně na bílém koni (stejně si to zvíře neumím představit); poslední dobou mám spíš slabost pro gondoly. Nevím jistě, co to je, ale spojuju si to s loďmi nebo balony.

Koukla jsem do kuchyně a znovu jsem Zaslzela, tentokrát z cibule. Té zeleniny, co si Paa rozložila na pultu! Moje princezny si klidně dopřávaly zákusky se šlehačkou…

Paa se na mě ohlédla, jak tam stojím s brýlemi v ruce a druhou si utírám oči. „To máš z té virtuální klávesnice. Dneska už je nikdo nepoužívá, jen si kazíš oči.“

Jako bych slyšela mámu. „Ale nezabírá místo,“ namítla jsem.

Paa kývla. „To je fakt.“

V zemljankách je to opravdu stísněné, i když vytočíme střešní podpěry na doraz. Jako právě teď, při klidném nebi. Podívala jsem se nahoru. Až teď jsem zjistila, že na liště mezi podpěrami sedí Blue a telefonuje.

Určitě s tou svojí elfkou, když má u toho tak spokojený výraz; jinak telefony nemá rád, připadá mu ponižující, že si nedokáže slova své milé vytřídit z informačního pole bez pomoci přístroje. Ano, je smutné, že jsme někdy během Putování pozbyli geny pro zmíněnou selekci. Vnímáme všelijaké šumy, občas k nám pronikne jasnější útržek ve snu, jenže vědomě to nesvedeme. Nemáme už v mozku ty správné filtry signál/šum.

„Tak po setmění na hřbitově,“ rozloučil se Blue a sklapl telefon.

„Už jste tam instalovali lampy?“ zeptala jsem se. Hřbitov je jediné romantické místo v okolí, tak se tam mládež stahuje. Mrtvým to jistě nevadí, možná se rádi zahřejí u ohníčků těch horkých lásek.

„Lampy?“ Zvedl oči k nebi, tedy spíš ke stropu. Ani si nevšiml, jak nutně by střecha potřebovala opravu. Aspoň vycpat rákosem a mechem, než se ochladí… „Mami, jsi sto let za opicema.“

Kam na ty výrazy chodí? Opice snad mají být zvířata, podobná lidem…

„To se tak říká,“ vysvětlil mi rychle. „Jako že nejsi v obraze. Lampy by mohly upoutat Muže v černém, chápeš? Vymysleli jsme s Ejkem a Julem něco lepšího. Čočky a zrcadla. Chytáme a zesilujeme světlo hvězd a měsíce. Vlastně ani nezesilujeme, jen…“

„Zaměřujete do všech koutů,“ kývla jsem. „A tím na sebe neupozorníte?“

„Ne, oni vyhodnocují hlavně spektra, a když je to normální světlo, jako přírodní, tak si ničeho nevšimnou.“

„Jak tohleto víš?“ zeptala jsem se podezíravě.

„Ejk to někde četl.“

Potřásla jsem hlavou. Vážně jsem si neuměla představit, jak si Ejk nasazuje čtecí brýle a rukavici a hledá v infopoli něco na čtení. Ani moje pohádky nezvládl, a k těm jsem vždycky dávala zřetelné markery. Že by dokázal najít a přelouskat něco ze Starých pověstí vědeckých?

No, aspoň svícením na hřbitově neodebírají energii Hamíka.

A to mi připomnělo, že je čas na pravidelnou údržbu reaktoru. „Hoď mi ten telefon! Musím zavolat Ráje.“

Paa přestala krájet mrkev a založila si ruce. „Přece ji tam nechceš tahat! V jejím stavu!“

„Na manipulace potřebuju nejmíň tři ruce,“ odsekla jsem. „Kromě toho Krišinovo záření je plodu prospěšné.“

„Jasně,“ vmísil se Blue a pružně seskočil z trámu. „Mě rodiče udělali přímo u reaktoru, když tam měli službu.“

„A odkud víš zase tohle?“ Zamračila jsem se. (Bylo to tak. Tehdy se sloužily týdenní směny, než se reaktor stabilizoval a naučil se vysílat energii výhradně do jednoho světa. Byla to nuda, tak blízko zdroje se ani nedalo pořádně číst, pole bylo moc husté a vyvolávat z něj text bolelo, a my byli mladí a… No, Chir byl už tehdy praštěný, ale stejně toho nelituju.)

„Táta mi to řekl.“ Blue se přikrčil, jako by čekal pohlavek. Vždycky to dělal, když myslel, že se naštvu, přestože mě přerostl už v osmi a teď bych na něj ani nedosáhla, kdyby se narovnal.

Zasmála jsem se. „To nevadí. Ale jak ti to mohl říct, když odtud vypadl, jen co ses narodil.“

„Odešel zkoumat podstatu telepatie,“ řekl Blue ublíženě. „Mluví se mnou už asi rok, jen nechtěl, abych ti o tom vykládal.“

„Proč?“ Paa se vrátila ke své zelenině, ale pozorně poslouchala.

„Daří se mu to jenom se mnou,“ vysvětlil Blue.

„A našel už svoji mámu?“ vyhrkla jsem bez přemýšlení.

To totiž Chira štvalo. Že ho máma jako mimino nechala u cizích, dokonce u elfů, v Gotice. I jméno mu dali laskaví pěstouni, ovšem u nás se nikdo neunavuje se jmény o čtyřech slabikách, takže v Zemljankách mu samozřejmě neříkali Cireoklor, a už vůbec ne s elfí výslovností.

„Asi ne,“ odpověděl Blue. „Prý si s tebou popovídá, až svou metodu zdokonalí.“

Jasně, na dálku; bojí se mě. U elfů se nenaučil rvát, na boj zblízka oni nejsou, zato lovit… Dodnes nám párkrát do roka v ledových schránkách posílá své úlovky; úžasně chutné ryby, obří škeble a kraby, naložené v chaluhách, které Paa tak miluje.

S rozmrazováním nám ze začátku museli pomáhat Chirovi pěstouni; to ty elfí kejkle s obracením entropie. (Vůbec nejde o zpětný tok času, jak se píše ve Starých pověstech vědeckých, to je blbost, ale je fakt, že někteří z jejich starších se ještě teď zavírají na noc do Studených komor, i když už v nich dávno nemládnou. Funguje to jen s jednoduššími látkami – třeba s vodou a ledem, proto mají u elfů vždycky čerstvé jídlo.)

Teď už si s ledem poradíme, ale zvykli jsme si zvát je občas na večeři, oni nám to oplácejí… Neumím si představit, že se naši předkové navzájem zabíjeli. Teď už se po Gotice i Zemljankách prohání na koloběžkách pár roztomilých míšenečků s kulatýma očima, špičatými oušky a hedvábnou srstí, ovšem zatím nikdo netuší, co z nich vyroste. To ví jen Bůh a svatý Mendel.

* * *

Raja se nejspíš zrovna probudila, každopádně do telefonu zívala. Vždycky se budí v dobré náladě, to nechápu – mně trvá tak hodinu, než se smířím s dalším dnem a vyhrabu se z pytle. A graviditu jsem prospala skoro komplet.

„No bezva,“ zareagovala nadšeně. „Pořád se mi zdálo, že mám nějakou nesplněnou povinnost. Kdy chceš jít? Po obědě?“

„Paa už má nakrájenou zeleninu. Radši bych šla místo oběda.“ Nejmladší sestra se zasmála. „Tak přijď ke mně, dělám lívance.“

Olízla jsem se a vrhla kosý pohled na nejstarší sestru. Paa sveřepě cpala zeleninu do hrnce, Blue poslušně nastavoval energetický zářič.

„Tak jo, už běžím.“

Složila jsem telefon, strčila brýle do přihrádky ve stěně a hmátla jsem po běžeckých rukavicích. Raja bydlí za Betonem, po něm se nedá běhat naboso. Začichala jsem; venku byl klid, energie tiše, skoro nepostižitelně bzučela a nepatrně voněla ozónem. Blue se na mě spiklenecky zašklebil. Bude muset při jídle poslouchat, jaká je jeho máma nemožná, jako malá holka, no neměla by už dostat rozum, zdravě jíst a neběhat po čtyřech? Blue si myslí, že neměla. Já taky.

* * *

V Zemljankách za Betonem něco slavili a všude vonělo pětilistí ze skrytých doutnišť, obyvatelé pobíhali po čtyřech, někteří se dokonce zapomněli obléknout.

„Shora vás musí být vidět,“ řekla jsem Varkovi, který na mě čekal pod umělými stromy. „Červená skvrna. Necítíš, jak to tu plápolá?“

„Pochybuju, že tam zbyly nějaké satelity, a jestli ano, tak dávno nejsou v provozu,“ odvětil. Celkem rozumně; on sám zřejmě nic nekouřil ani se neoddával čichání.

„A odkud přicházejí Muži v černém?“ Vyhnula jsem se zkouřenému mladíkovi, který si mě příliš pozorně prohlížel, Vark na něj zavrčel.

„Já nikdy žádného nepotkal. Třeba patří jenom do Starých pověstí.“

Do jeho a Rajina obydlí jsme museli slézt šachtičkou; střechu měli spuštěnou až dolů, asi kvůli kouři. Raja smažila lívance na skleněné mřížce nad zářičem – tohle udělátko bych chtěla mít, jenže Paa považuje smažení za nezdravé a zakazuje nám sladké a tučné. Jako by nám hrozily lidské choroby.

Sestra se na mě koukla a pokývala. „Paa vás moří hlady, co? Jsi hubená, málem je skrz tebe vidět.“

„Dneska to napravím.“ Opatrně jsem ji objala. „Nepamatuju si, že bych bývala takhle hezká, když jsem čekala Bluea.“

„Nejspíš ses nekoukala do zrcadla.“

„Žádné jste neměli,“ poznamenal Vark. „První sem přinesli elfové před šestnácti lety, pamatuju si to.“

„Nojo, oni se pořád češou,“ ušklíbla se Raja. Sama měla krásnou, lesklou srst a zlatě olemované oči, a nikdy jí ani jediná štětinka netrčela. „Už ti Blue přivedl tu svoji elfku? Jak že se jmenuje?“

„Iana,“ řekla jsem. Její rodiče měli rozum (na elfy), že jí dali snesitelně krátké jméno. „Viděla jsem ji jen na fotce – v poli. Oni si vyměňují obrázky dětí, když je jim dvacet.“

„To je dost mladá, ne?“

„Prý už je podle jejich počítání plnoletá.“

„Říká Blue,“ zasmál se Vark.

Raja mi strčila mísu lívanců, hrníček se sádlem na namáčení, na stolek postavila skořici s cukrem. Na mluvení mi nezbyl čas. Vark se začal krmit stejně nadšeně jako já, Raja se k nám brzy přidala. Lívanců byla hora, ale my ji zdolali a pak jsme jen seděli a odfukovali.

Když nám trochu slehlo, vydali jsme se k nejbližšímu vstupu do chodeb reaktoru. Vark nám odemkl izolační kryt, kterým nepronikne Krišinovo záření (údajně by ho Muži v černém mohli pozorovat ze satelitů). „Počkám tády,“ řekl.

„Nemusíš, to zvládneme,“ ujistila ho Raja. Vark se usmál a pohladil jí bříško.

Přitáhla jsem si pláštík. Občas mi to chybí, pohlazení a tak. Radši jsem rychle vyrazila. Sestra mě dohonila až v prvním pásmu.

„Paa tě dočista zdeptá,“ poznamenala.

„No jasně,“ nehádala jsem se. „Bacha na myši.“

V prvním pásmu jsme je nepotkali, ale už ve druhém okusovaly izolaci – Raja je paralyzovala, já přesprejovala nátěr pomocných trubic; ještě aby nám tu spontánně vznikly červí díry! Po zkušenostech z Putování se zuby nehty držíme jedné reality.

Nastrkaly jsme myši do košíku a nechaly je spát. Na zpáteční cestě je vypustíme ven.

„Hele, multipavouk!“ vyjekla Raja na hranici třetího pásma, kde už bylo Krišinovo záření vidět pouhým okem.

Pavouk se krčil na stropě, schovával se za hustou pavučinou. Měl dvanáct hlavohrudí a nohou – no, asi tak osm krát dvanáct. Nechoval se agresivně.

„Aspoň tady nejsou mouchy,“ zastala jsem se ho. Mouchy, to je problém. Z nějakého důvodu mají sklon teleportoval se, což žádný jiný druh nedokáže, a přecházejí mezi paralelními světy, jako by se nechumelilo. Slyšela jsem o případech, kdy Hamerbearův reaktor úplně zamořily, takže tam údržba napumpovala organofosfáty a kyanid a kdovíco, a lidé, elfové nebo hursové se tam museli pohybovat v kombinézách a dýchat kyslík z lahví.

Tady se o muší nadělení postarali multipavouci. Oskenovala jsem je na jedy; nic. Na Bold škále zdaleka nedosahovali hranice nebezpečnosti pro humanoidní tvory nad padesát kilo. Možná by byli schopni zaútočit na myš, pokud už se naučili lovit ve smečce. Krišinovo záření zvyšuje inteligenci, ovšem nejvíc působí na savce, takže zdejší myši budou náramně chytré a jen tak se nedají.

Konečně jsme dorazily k reaktoru. Odprašňovací sání fungovalo, samočištění pseudoskla také, záření při našem příchodu změnilo barvu, od stříbrné přešlo na teplou zlatou. Hamík nás vítal. Šťastně jsme se na sebe usmály a rozběhly se podél ovládacích pultů. Svítily jasně zeleně, jak jednotlivé kontrolky, tak celistvé panely, jen tu a tam probleskla žlutá, ale zklidnila se prostým dotekem. Ani jednou se mi nerozmazalo okolí před očima, natož abych pocítila tah jiných světů.

Nakonec jsem uchopila oběma rukama páky kotvení a soustředila se na naši realitu, náš svět, nejlepší a jediný (když se zadaří). Raja za mnou pomalu posouvala jezdec na reostatu k maximu, stejně jako já dokonale soustředěná. Cítila jsem zády mrně v jejím břiše.

S každým posunutím páčky zanikaly v našem společném vědomí stovky vesmírů, do nichž jsme se nechtěly vypravit. Až zbyl jen jeden.

* * *

 

Blue

Jedl jsem dušenou zeleninu (naštěstí vím, jak ji nenápadně přikořenit, aby byla aspoň trochu chutná) a poslouchal tetino kázání, jak nemožnou mám mámu.

Mohli bychom tetu kdykoli vyhodit, a nikdo v Zemljankách by ani nešpitl, každý už se s ní někdy dostal do sporu ohledně životního prostředí, zdravé výživy, výchovy dětí a mládeže a uzavření hřbitova. Dům postavila převážně máma, těžší práci s kopáním a vyzdíváním dělal táta. A údržbu mám na starosti většinou já. Paa se přistěhovala po tátově odchodu, ale ne kvůli mámě nebo mně; její otec, můj děda, ji totiž vyrazil. Ona to vykládá tak, že potřeboval místo pro novou družku. No, možná. Vlastně tady tetu Pau snášíme, protože vůbec nemusíme.

Přemýšlel jsem, co si obleču na rande. Teta mi pořád nutila elastické kalhoty; velká móda, jenomže tak pro lidi nebo elfy. My máme svaly na nohou narostlé jinak, sluší nám spíš volné, splývavé oblečení. Tenčená umělá kůže s protipotní podšívkou… Měl jsem ve skříni kombinézu po tátovi a máma mi ji už dávno dovolila nosit. Až doteď jsem ale neměl důvod kdovíjak se strojit. No a izolační pláštík. Zrovna jsem v mysli zvažoval boty, ano či ne, když mě teta Paa vyrušila.

„Vůbec mě neposloucháš!“ kvíkla. „Myslíš na tu elfí potvoru!“

Napočítal jsem do deseti a pak jsem řekl: „lana není potvora. Ano, myslel jsem na naši schůzku dnes večer. Ano, neposlouchal jsem, ale můžu ti zpaměti odrecitovat několik tvých projevů. Chceš?“

Úplně zbělela kolem nosu, světlounké vousky se jí naježily. „Ty… ty drzé mládě!“

Strčil jsem do pusy poslední sousto, odložil lžíci do misky a zvedl se. „Jdu za Julem. Vybírají brambory, za pomoc dostanu velkou tašku.“

„Nejdřív se mi omluvíš!“ zaječela na mě.

„Za co?“ podivil jsem se. Sebral jsem z kuchyňky velkou síťovku na zeleninu, a už jsem byl v trapu. Běhám o dost rychleji než teta, jako namydlený blesk, říká, když je zrovna dobře naladěná. Což je poslední dobou málokdy. Někdo by si ji měl vzít, jenže když ona je tak vysoká, kostnatá – a protivná.

* * *

Iana za mnou přišla rovnou na pole. Trochu jsem se ošíval, že mě vidí ve starých hadrech, navíc jsme se ušpinili a zapotili, ale lana věnovala Julovi a jeho bráškovi malý dolíčkový úsměv, mně veliký a široký (páni, ta její pusa!) a pomohla nám s posledním kouskem. Když se tak v té tenké sukni ohýbala nad prací, napadlo mě, že má zadeček skoro jako hursky. Na elfku tedy byla hodně baculatá, a moc jí to slušelo. Když jsme byli hotovi, chytila síťovku za jedno ucho, odmítla odměnu pro sebe (ne, děkuji, my máme dost) a vlekli jsme to nadělení společně. Tetu trefí šlak.

No, netrefil. Kysele se zašklíbila a ukázala nám do sklepa. Je hodně hluboký, však jsme se na něm nadřeli. Podlaha je zpevněná betonem a traverzami z rozbořené části Gotiky, které nám poskytli elfové. Iana se ve sklepě bála, zeptal jsem se proč. Její lidé přece mají ve městě spoustu podzemních chodeb a skladů, v některých tunelech prý dokonce jezdí auty.

„Nikam nevede.“ Chytila se mě v podpaží, hezky se přitiskla. Cítil jsem, jak je měkká a teplá, a dostával jsem různé nápady, jenže jsem nechtěl zneužívat jejího strachu. „Naše podzemí má vždycky hodně východů. Nepřátelé můžou klidně zasypat půlku z nich, a my se stejně dostaneme ven. Tohle je…“ Otřásla se a zavoněla ustrašeným potem.

„Jenom sklep.“ Vzal jsem ji za ruku a vylezli jsme po schůdcích nahoru.

Teta Paa se lany kdovíproč zeptala, co měli doma k obědu, asi se chtěla chovat společensky, lana jí vyjmenovala pět druhů zeleniny a asi deset bylinek. Dvě z nich neznala ani Paa, a hned se zajímala, kde rostou.

„Některé naši vozí až z Chorošových skal, Ocúnového háje a z Vydřích močálů.“

„Je to vůbec v našem světě?“ Teta se podezíravě podmračila.

„Je,“ kývla lana a bezděčně si uhladila vlasy. Byly černé, ale při určitém osvětlení v nich prosvítaly modré prameny. Ty nás vlastně daly dohromady. Na tanečcích pro každého v Zemljankách za Betonem jsem se trochu nalokal kouře z pětilistí a řekl jsem jí, že máme podobnou srst – a lana to vzala, nenafrněla se, jak by to asi udělala jiná elfka. „Hlídáme to stejně jako vy,“ řekla tetě.

„Vždyť se s námi střídají při kontrolách u Hamíka,“ podotkl jsem a teta Paa mě sjela pohledem, ale jen tak ze zvyku, lana se jí očividně zamlouvala. Asi by si ráda popovídala o vegetariánském vaření, jenže lana prohlásila, že jsme se ušpinili a musíme se vykoupat.

Pochopitelně neměla na mysli sprchy ve Stromě, který chrání a maskuje osadu svými košatými větvemi (a z větší části je umělý, i když nás občas překvapí a z podpůrné konstrukce si vyrazí veselou zelenou větvičkou). Zamířili jsme k Nádrži u Silnice, jo, právě u té, co se tu objevila při selhání reaktoru (vlastně to nebylo selhání, spíš si reaktor postavil hlavu a projednou provedl něco, k čemu byl původně určen). Elfí kluci na Silnici někdy závodí ve vozících a všichni v Zemljankách nadávají, že vycucnou moc energie z energopole. Naše děcka se tam občas prohánějí na koloběžkách nebo trénují lidský běh, po dvou. Mrňousové to neumějí a mámy je to učí na rovné ploše Silnice.

Nádrž vznikla z obyčejného potoka na místě, kde Silnice způsobila sesuv půdy. Naši ji potom ještě vyhloubili a elfové dostali nápad, že by z ní mohl být opravdový bazén. Co kdyby se vzdálené moře jednou ocitlo blíž? Plavání se hodí…

Na břehu jsme vysadili šípky, v písčité půdě u Silnice se jim ovšem moc nedařilo, tak tam elfové umístili nějaké sukulenty. Některé mají docela chutné, šťavnaté listy a rychle dorůstají, i když je děcka okoušou.

Svlékli jsme se a vymáchali si šaty. Musel jsem se na lanu dívat po kouskách, jednak měla dost velkou plochu, jednak mě oslňovaly paprsky zapadajícího slunce, jak se na ní odrážely.

„Jsi krásně modrý,“ ozvala se. Opatrně našlapovala v hrubém písku, dokonale udržovala rovnováhu, zatímco já nemotorně vrávoral. „Zkus to po čtyřech,“ doporučila mi. Takové věci nám elfové obvykle neříkají. Honem jsem na ni koukl, a došlo mi to.

Tohle byla hra. Iana si chtěla hrát.

Tak jsem k ní doběhl po čtyřech a dělal jsem, že mám medvědí čumák, chňapal jsem jí po nohou a třel se o ni. Padali jsme jeden přes druhého, až jsme se skulili z pláže do vody a tam jsme pokračovali v řádění. Doplavali jsme s velikým cákáním na druhý břeh, kde jsme se mohli schovat v opravdovém, hustém křoví, v němž dvojice před námi postupně vykutaly tunely a útulné šípkové pokojíky.

Objímali jsme se a pusinkovali a ocumlávali a lana se smála, že bude mít modrou pusu, a potom už se nesmála a už jsme si nehráli a bylo to vážné. Jakživo by mě nenapadlo, že by nějaká holka mohla takhle vonět. Motala se mi z toho hlava a ruce mi klouzaly po její hlaďounké kůži; neměla srst, neměl jsem se čeho zachytit, až se mi prsty zamotaly do jejích vlasů, ona zaklonila hlavu a modročerná hříva jí najednou sahala pod pás, podepřel jsem dlaněmi měkké, zahřáté a oblé masíčko, a pak už byl jen pomalý, společný rytmus, tam a zpátky, ještě pomaleji, naše vůně se spojily se vzpomínkami toho často používaného místa, rozléhaly se a křičely na mě a lana mě pevně držela kolem krku, asi abych se jí v tom oceánu vůní neztratil.

Pustili jsme se, až když to začalo být nepohodlné. Mezitím se setmělo, od vody k nám doléhalo šplouchání a smích.

„Jak to, že jsme pořád v tom samém světě?“ vzdychla lana.

„Taky mi připadalo, že se přesuneme jinam.“

„Chtěla bych tě vzít s sebou k nám a každému se chlubit,“ řekla.

Tiše jsem odfrkl. Znám elfy, kteří si nemyslí, že jsou něco víc než my, ale taky pár nafoukaných pitomečků; občas mě zamrzí, že nejsem medvěd jako moji vzdálení předkové a nemám ty ostré zuby a drápy.

„U vás máte málo místa a u nás je tolik volných pokojů,“ pokračovala. Představil jsem si jejich pokoje, vysoké stropy, složité klenby, lomené oblouky, všechno tak šíleně, k zbláznění vertikální… A studené, není kam se schoulit.

„Mně ty vaše baráky připadají snesitelné tam, kde se částečně propadly do země,“ vyjádřil jsem svůj názor.

„Tak jo,“ souhlasila okamžitě. „Vyhrabeme hlínu z nějaké zavalené místnosti. Uděláme podlahu. Podepřeme strop. A budeme mít velkou zahradu, naši o pozemky na periferii nestojí.“ Políbila mě. „A z Jižních trosek to není k vám tak daleko.“

„Pojďme odtud.“ Do křoví se dral další pár, zaleskla se mokrá nazrzlá srst.

Vyhrabali jsme se ven, přeplavali na druhou stranu a vylezli pod Silnicí. Po čichu jsem našel naše šaty, rozvěšené na kaktusech. Nikdo si nás nevšímal, zato já si všiml, že s Julovou sestrou je tu nějaký hubený elf. Já jsem pro míšení ras.

Láska je lepší než válka, tak nějak to kdysi říkali lidé, naši druzí předkové.

„Čím to, že se v Gotice nebojíte?“ napadlo mě najednou. „My se pořád schováváme, zatahujeme střechy…“

„Vypadáme jako lidé,“ odpověděla věcně. „A město, kde žijeme, taky vypadá jako jejich města. Vlastně možná původně bylo lidí, než si jednoho krásného dne zapnuli Hamerbearův reaktor bez clon a kotvení a odešli… jinam.“

„No a?“

„Muži v černém po lidech nejdou. Vadí jim ostatní inteligentní rasy. Naše nejstarší vypravěčka nám jednou líčila orbitální bombardování ještěří planety… Celý svět v plamenech a kouři.“

Představil jsem si pach spáleniny, popele, zoufalství a krve. Málem se mi udělalo špatně.

Vyšplhali jsme na násep Silnice. Rozhlédl jsem se po tichém, mírumilovném kraji, zahaleném tmou a stíny v měsíčním světle. Hřbitov odtud nevypadal o nic světleji než temné Zemljanky se Stromem uprostřed. Na západě mdle blikaly svíčky v oknech Gotiky. Zatoužil jsem posedět si na nějakém prastarém hrobě a vnímat zmlklé sny mrtvých, o nichž ani nevím, jak vypadali. Ale určitě je nezabilo orbitální bombardování. Pohřbili je s láskou a úctou.

***

 

Kar

Seděli jsme v obýváku, odpočívali a povídali, já vychutnávala, že mě nikdo nepeskuje (i když řeči své starší sestry pouštím jedním uchem tam a druhým ven), upíjeli jsme Rajino domácí víno, které má v sobě alkoholu… no, nula nula skoro nic, a pojídali kyselé rybičky.

Pak jsem si uvědomila, že už chvíli podvědomě odmítám vnímat neurčité, ale sílící signály znepokojení.

„To bude Páá,“ řekla Raja. „Má starosti.“

Vark pokýval. „Doufám, že je vysílá selektivně, jinak vzbudí celou osadu.“

„Kdyby nebyla selektivní, náš Strom by dávno uschl,“ vzdychla jsem. Vždycky mě mrzelo, že jsme po předcích ursialech nezdědili víc telepatických genů. Někteří prý doslova četli myšlenky. My vnímáme jen silné pocity, a obvykle jen u blízkých nebo příbuzných. Třeba Chir vynalezne nějaký zesilovač. Když už mu dal přednost přede mnou a synem.

„Radši běž,“ zívla Paa.

„Jasně. Stejně už bys měla zalehnout, mamino.“ Dopila jsem voňavé vínko a protáhla se mezi židlí a stěnou. Naše pokojíky jsou útulné, ale když se dovnitř nacpe těhotná hurska, její velký manžel a ještě jedna osoba, není v nich k hnutí.

Zamávala jsem jim, natáhla běžecké rukavice a vyrazila přes Beton. Na jižním kraji Betonu kdosi táhle hrál na hoboj a violu – nebo to byla flétna a housle? Dva tři hlasy k tomu pozpěvovaly a nějaký pár pomalu tančil po rovné ploše. Svítil jim k tomu jen měsíc a hvězdy.

Kdyby tak někdy Paa vystrčila nos z domu, jenže ta vyjde jedině kvůli shánění zdravého jídla nebo písku na drhnutí podlahy a stěn. Ani neví, že svět umí být krásný.

Paa si tentokrát dělala starosti kvůli synovci. „Už je půlnoc, a kluk nikde!“ přivítala mě.

„A kam šel?“

„Na brambory s Julem… Přitáhli jich velkou tašku. A zase vypadli, že se jdou umýt.“

„S Julem?“ Těžko, to by nebyla tak rozčilená.

„S tou elfí holkou!“ vyjekla.

„No tak má rande,“ řekla jsem klidně. „Je dospělý, Pa.“

„Jo? A jestli do toho holka přijde? Co když má bratry? Co když jejich mládež vyrazí na trestnou výpravu?“ Vjela si prsty do dlouhé srsti na hlavě. Poprvé jsem si všimla, že jí světle kaštanové chlupy nad čelem šediví. Uf. Není zase o tolik starší než já. Ještěže mám stříbrnou srst, v té se šediny ztratí…

„To se stalo jenom jednou a už je to přes dvacet let,“ uklidňovala jsem ji.

Bylo to tehdy dost zlé, to ano. Mladým elfům jako by přeskočilo a dychtili po boji. Do Zemljanek jich přišlo snad deset a vtrhli do domu toho mládence. Jeho nejmladší bratr je zahlédl, vyklouzl okýnkem a běžel pro pomoc. Elfové kluka válcovali čirou přesilou, jeho máma se je pokoušela mlátit pánví, a pak se objevilo pár naježených hursů a začali elfy po jednom vytahovat ven. To už byla celá osada na nohou, hursové stáli kolem a fandili.

Nejbystřejšího z elfů napadlo vzdát se. Tak si všichni spočítali modřiny a šrámy, ukázali se elfí starší a sedli si s našimi dospělými a nastal klid a mír. Ovšem ta elfka se o akci bratrů dozvěděla, běžela z Gotiky chránit svého milého, a jak se hnala, padala a vstávala, nějak přitom potratila. Historicky první míšeneček se tedy nenarodil. Ale přišli další. Když to tak vezmu, je to skoro zázrak. Dvě odlišné rasy z různých světů, a… tohleto.

„Já vím,“ schlípla Paa. „Ale… Jsi jeho matka, nechceš ho jít hledat?“

„Na hřbitov?“ Zamyšleně jsem se protáhla. Dneska jsem toho snědla třikrát tolik co normálně, hodilo by se trochu se proběhnout. Blue byl v klidu, to poznám, ať je kdekoli. Možná usnuli. „Tak jo.“

* * *

Samozřejmě že usnuli. Choulili se v cypřišovém a jalovcovém houští, drahoušci unavení. Světlo hvězd (měsíc zašel za mrak), zesílené zrcadly a čočkami, dopadalo na náhrobek, ke kterému to křoví patřilo. Nečitelné písmo, z větší části setřené větrem, dešti a putováním – tenhle převážně lidský hřbitov podle pověstí cestoval s námi a naším kouskem světa všude, i když nikdo z předků nechápal, proč se nás tak drží. Mě na tom nejvíc těší ty stromy okolo. Pořádné, vzrostlé stromy se v každém světě nenajdou…

Blue otevřel jedno oko a naznačil volnou rukou psst. „Jak jsi mě našla?“ zašeptal.

Ukázala jsem si na nos. Čichem, kamaráde. Usmál se. A lana se probudila.

„Ahoj,“ zamumlala ospale.

„Paa měla obavy,“ vysvětlila jsem, pořád šeptem.

„Bojí se opakování Malichaiřina případu.“ Iana byla okamžitě v obraze.

„Hm.“ Sedla jsem si na hrob a pohladila odřený, omšelý pískovec. „Mě tehdy zavřeli doma, byla jsem ještě malá. Asi ji to pořád straší.“

„Chodila s Maliniorem.“ Iana se vyprostila z Blueova objetí. „Bratrem Malichair.“

„Cože?“ zamrkala jsem, jako by mě v tom šeru oslepil nečekaný jas. Naše Paa a elf?!

„Kdyby tehdy neodešel s Cireoklorem…“ Elfka pokrčila oblými rameny. „Kdo ví, co z toho mohlo být.“

Chvilku mi trvalo, než jsem si srovnala v hlavě, že Cireoklor je Chir, otec mého syna. A Malinior je jeho kamarád. S tím se mi Paa nikdy nesvěřila. Takže tu svoji výživu nejspíš pochytila od elfů. Jeden žasne, jak se lana dokázala docela rozumně vykrmit… Klidně jsme mohli mít doma míšence.

Iana jako by mi četla myšlenky. „Ne, neměli potomky. To bylo ještě před požehnáním otce Eroa.“

Zase nějaká elfí pověst? Vtom mi došlo, že lana mluví o docela nedávných událostech. „Kdo to má jako být?“ zeptala jsem se opatrně.

„Tvrdí o sobě, že je vtělení svatého Mendela,“ řekla lana. Objala si rukama kolena v černé vytahané sukni. Ani se na to rande moc nevyparádila. Sympatická holka. „Putuje mezi světy a upravuje geny inteligentních ras, aby se mohly mezi sebou mísit. Považuje to za poselství míra, věčného a konečného míru.“

„A jak se sem dostal?“ vyhrkl Blue. „Přece reaktor hlídáme… A kontrolují ho většinou ženské, ty nemají tak dobrodružné choutky…“

„Pch,“ ušklíbla se elfka a obrátila se ke mně. „Prý to udělala Paa. Chtěla s Maliniorem do jiného světa, tak na chvíli snížila ukotvení. Pár dní na to se objevil otec Eroas. A pak přišla ta aféra s Malichair… No, to už znáš.“

Jak nám ksakru mohl upravit geny, když my o tom nic nevíme? Poškrábala jsem se v srsti na hlavě. Musel dát něco do vody. Nebo do jídla. Do elfského jídla! Ta záškodnice Paa! Vždyť ona pracuje pro otce Eroa! Proto všechny nutí jíst zeleninu, saláty a potoční nebo mořské řasy. „Ale maskuje to dokonale,“ zamumlala jsem.

„Kdo?“ zeptal se Blue.

Vysvětlila jsem mu, co mi proběhlo hlavou ohledně jeho tety. Iana energicky kývala. Stejně mi z toho šla hlava kolem. Přehlcení informacemi, jako bych se vnořila do infopole přímo u reaktoru. Paa a její aféra, její sabotáž reaktoru, její zelenina… Otec Eroas, vtělení svatého Mendela, a jeho mírová genetika. A co když mu nejde o mír? Třeba chce stvořit dokonalou bytost. To už tady párkrát bylo, přečtěte si dějiny. Jakékoli dějiny kterékoli rasy.

Vzápětí jsem si rozumně řekla, že se mu to jednak nepodaří, jednak já se toho nedožiju, tak co. Ať si putuje. Ale sestřičce to vytmavím. Potvora jedna tajnůstkářská.

„Tak jo, mládeži. Spěte dál, jdu uklidnit tu zrádkyní.“

* * *

Připadalo mi, že jsem usnula právě teď, v téhle chvilce. Jenomže dovnitř střešními škvírami pronikalo světlo. Paa nevysunula střechu. A třásla mi ramenem. Zrádkyně, vzpomněla jsem si. Lhářka! „Spím,“ zavrčela jsem.

„Vzbuď se!“ trvala na svém sestra. „Po Silnici jede dům!“

Čirá absurdita jejího prohlášení mě probrala. Vymotala jsem se z pytle opravdu rychle. Vlítla jsem do koupelničky, opláchla se a hodila na sebe volnou kombinézu.

„Blue se nevrátil,“ stěžovala si Paa ve dveřích.

„Spí na hřbitově. Cos to vykládala o domě?“

„Jede po Silnici. Spadl z nebe jako meteorit nebo co. Do kapusty. Tamaria z toho šílí.“

Tamaria je Paina elfí spřízněná duše, pěstuje zeleninu ve velkém. Některé druhy neumím ani pojmenovat… Ale kapusty je škoda, jsou z ní dobré karbanátky, když se do nich přidají ovesné vločky a tajně trochu vepřového od Varka.

„A jak se z té kapusty vyhrabal?“ divila jsem se. To už jsme chvátaly k Silnici, kolem slepičárny s maskovací sítí místo střechy a školky opravdových, huňatých smrčků.

„Na pásech,“ zafuněla Paa. „Ale teď má kolečka.“

„Dům na kolečkách, který lítá jako meteorit.“

„Viděli ho kluci, co se v noci zkouřili na Betonu a usnuli tam,“ vysvětlovala Paa. „Přihnali se do osady a hulákali jako na lesy, divím se, žes to zaspala. Pak vylezl starosta jenom v trenýrkách a teprve ten z nich dostal, o co jde.“

Zvědavci se pospolu krčili v křoví a báli se vyjít na louku u Silnice. Nikde žádný dům na kolečkách. Starostová v domácím rouchu mávla rukou směrem za Nádrž. „Tam odjel.“

Silnice se vine do dálky mezi zelené a modré, oblé kopce. Končí až ve skalách, ale ne v těch Chorošových, které všichni známe; tyhle skály jsou tak daleko, že ani nemají jméno.

Vyměnily jsme si s Paou pohledy, potom moje sestra zabavila dvěma výrostkům vozík (jako ty elfí, ale robustnější), vecpaly jsme se obě dopředu, Paa zapnula směrovač energopole a já se chytla volantu. Paa by udržovala intenzitu čerpání moc nízko, jak ji znám, tak jsem sešlápla pomocný pedál, a už jsme svištěly do zatáček. Paa zaječela. Au, to byl málem ultrazvuk. Kolem uší nám hučel vítr, vozík pod námi sténal – byl stavěný pro jednoho. Ale vydržel.

Objely jsme kopeček, pak druhý, vyšší. Před námi byl můstek přes potok, který vytékal z dolního konce Nádrže. Matky vždycky kladou dětem na srdce: jenom k mostu, dál ne! Naše máma se ovšem už před lety odstěhovala s novým druhem na opačný kraj světa, daleko za Gotiku a další, vzdálenější elfí města, o kterých občas vyprávějí vandrovníci, ale nikdo z našich je nikdy neviděl. Takže nás holky neměl kdo omezovat.

Přejely jsme most. Silnice stoupala do mělkého sedla mezi dvěma kopci. Vozík zpomalil, Paa s povzdechem přitáhla páku k sobě, přidala energie. Vyhouply jsme se na nejvyšší bod Silnice a uviděly kouř. Ne, byl to oblak prachu.

„Pusť ten pedál,“ přikázala mi sestra.

Jako bych na to nepřišla sama, z kopce se jezdí samospádem…

Dům havaroval v ostré zatáčce nad Kotlinou. Silnice tam prudce uhýbala doleva, napravo půda strmě klesala. Vždycky mi připadalo, že tam měla být bezedná propast, a možná to tak původně bylo, než ji zasypal písek, tuny a tuny písku. Takže dům, který nezvládl zatáčku, teď ležel na boku, napůl zarytý do sypkého dna. Kolečka se mu ještě točila, na jedné straně ve vzduchu, na druhé rozstřikovala kolem sebe písek.

Zastavily jsme a pomalu slezly ze svahu. Dům byl podlouhlý, úzký, ale uvnitř prostornější než zemljanky. Měl oblou střechu a na boku dvě okna. Jedno z nich se najednou otevřelo.

Váhavě jsem pokročila blíž, Paa mě chytila za paži, ale nezadržela mě, šla se mnou. Z okna se vysunula ruka, bezcílně zašátrala a zase zmizela. Vzápětí se ukázala druhá. Byla od krve, ale zachytila se okraje a přitáhla se. Uviděla jsem hlavu.

Lidskou, s vlasy a typickýma ušima po stranách, ne nahoře. Úzké lidské oči na nás zašilhaly a protočily se vzhůru. Skočila jsem, postavila se na bok domku a chytila toho člověka za ruce, i tu zkrvavenou a nejistou.

„Člověk,“ sykla Paa mrzutě, když jsem ho vytáhla ven.

„Je zraněný.“ Otřela jsem mu krev z čela a předloktí. Škrábance, ale lidé prý nejsou moc odolní… Muž se skrčil na boku a držel si žebra, ale neměl nic zlomeného, to bych vycítila. Měl černé vlasy, na ramena se mu svezla černá kápě. Dlouhé černé roucho se mu vyhrnulo nad hubená kolena. Na lýtku se mu vybarvovala pořádná modřina.

„Muž v černém,“ vyhrkla Paa napjatě. „Radši ho Zabijeme.“

Člověk zamžikal, zamžoural na nás skrz krev, která mu kapala do očí. „Ohavnost,“ zasípal s cizím přízvukem a udělal tou krvavější rukou podivné gesto, jako by nás zaháněl.

„Nezabíjejte ho, je to blbec!“ ozvalo se zdola docela srozumitelnou směsí ursialštiny a geolingu. Okenního rámu se zachytila další ruka, větší a tmavší, přidala se druhá, objevil se obličej s oteklým okem. Tenhle muž měl na hlavě něco jako srst, ale bylo to sestřihem, vlasy byly na první pohled lidské a ne zrovna husté. „Zdravím vás, krásky,“ zazubil se.

Vysoukal se z okna a zůstal sedět s nohama svěšenýma dolů. Modré bavlněné kalhoty, jaké lidé nosili celá dlouhá staletí, takže se je naučily znát všechny obydlené světy, měl na koleně roztržené a košili špinavou, jinak se zdál v pořádku.

„Proč blbec?“ zeptala se přísně Páá. „Je to Muž v černém. Jdou po nás.“

„To je fakt,“ kývl. „Ale tenhle je neškodný. Chce vám jenom kázat.“ Poslední slovo pronesl nejistě a tázavě vzhlédl, asi jestli mu rozumíme.

„Je to kněz,“ šeptla Paa. „No jasně.“

„A chce nám vysvětlit, že jsme ohavnost,“ doplnila jsem. „Chce nás ukecat, abychom se dali na pochod a skočili do moře jako lumíci.“

„Páni, ty máš fantazii,“ vyhrkl nadšeně a napřáhl ke mně ruku. „Já jsem Garet. On je Humanius.“

„Kar,“ představila jsem se a opatrně mu ruku stiskla. Tedy, nejdřív opatrně, ale on pomalu přidával na síle, tak jsem přidala taky, chvilku jsme se tak zkoušeli. Na člověka byl hodně silný.

„Nehrajte si,“ broukla Paa. „Nechceš nám vysvětlit, co tu děláte? Garete?“

„Moje sestra je trochu nedůvěřivá,“ poznamenala jsem. „Ohavnost,“ zasténal znovu kněz.

„Blbec,“ kývl Garet, jako by si potvrzoval svůj první postřeh. „Možná si zlomil žebra.“

„Nezlomil, jen natloukl,“ ujistila jsem ho.

Paa si významně odkašlala, Garet na ni koukl a spustil: „Přistáli jsme s rozpustným modulem, Humanius s kolegy vybral tohle místo na základě nějakých energetických charakteristik. Jako že je obydlené. Modul odhořel, byli jsme zahrabaní v poli.“

„V kapustě,“ dodala vyčítavě Paa.

„Jo, v kapustě,“ nehádal se. „Zapnul jsem jednorázové pásy a dojeli jsme na silnici. Humanius zadoufal, že je tady civilizace. Jako lidská. Pak jsme zahlídli na záznamu z přistání to koupaliště. Humanius rozhodl, že pojedem po silnici, dokud nenajdeme známky osídlení.“

„Kdo řídil?“ zeptala se Paa.

„No já. Jsem řidič, pilot, stopař a tlumočník.“ Usmál se. To mu šlo vážně dobře.

„Řídils pěkně mizerně,“ řekla Paa.

„Je to blbá zatáčka,“ hájil se Garet. „Opačně klopená.“

„Postavili ji nejspíš lidi,“ odsekla. „Silnice není z našeho světa.“

„Vy máte Tunelový generátor!“ Rozevřel oči naplno, až je měl skoro kulaté – dočista jako my.

„Myslí Hamerbearův reaktor,“ dodala jsem zbytečně. „A kde bychom jinak brali energii?“

Na to se upřímně rozesmál. Vůbec nevypadal jako elf, přestože jsem někde četla, že jsou lidé od nich k nerozeznání. „My používáme normální reaktory. Jaderné elektrárny. Nebo ty malé fúzní. Nemají vedlejší účinky, chápeš?“

Zamrkala jsem. Ne, nechápala jsem. Paa odpověděla místo mě: „Jasně, čteme si v poli, jsme gramotní.“ Jenže Garet se koukal na mě.

„Páni, to jsou řasy,“ vydechl. „To si je tak barvíš nebo co?“ Pokrčila jsem rameny. Obvykle máme dvě řady řas, spodní tmavší, horní světlejší, u mě to je černá a stříbrná, a ta stříbrná má zase černé konečky. Od koutků mi vybíhají ke spánkům proužky krátké, úplně černé srsti. Když na to mám náladu, trochu si je uhrábnu, aby se leskly.

„My nemáme čas na hlouposti,“ zavrčela Paa.

Kněz Humanius konečně přestal sténat. „Ohavnost,“ zopakoval potřetí.

„Už jsme pochopily, co chceš říct,“ naježila se Paa. „A co s tím hodláš dělat?“

Kněz nečekaně hbitě hmátl do vnitřní kapsy pláště, vytáhl černou krabičku a stiskl ji. Krabička zabzučela, na okamžik červeně zazářila, načež zase zčernala.

„A sakra!“ vyhrkl Garet. „Ty debile kněžourská!“ Vrhl se na svého společníka a vypadalo to, že se ho chystá shodit dolů do písku. Ne že by ho ty dva tři metry zabily, ale stejně jsme ho chytily, každá z jedné strany.

Humanius něco skřípavě pronesl v neznámém jazyce, pak dodal: „Zničit! To nepočká, Garete!“

„Co to udělal?“ zeptala jsem se.

„Přivolal komando,“ odpověděl Garet s ponurým výrazem. Nemohla jsem si pomoct, jeho hranaté tváři to náramně sedlo. Byl vážně k sežrání, jak říkají mladí.

„Muže v černém,“ kývla Paa a zatvářila se podobně jako on.

„Takže nás chce opravdu zabít,“ konstatovala jsem.

„Zničit,“ přisvědčil Humanius.

Garet se nám vyškubl, praštil svého společníka do brady a krabičku mu vyrval. Zblízka jsem viděla, že ta věcička má displej a mrňavou klávesnici, na kterou se musí psát tyčinkou, protože prsty jsou na to moc tlusté. Kromě toho měla po stranách pružné proužky – těmi asi vyslal svůj signál.

„Nenapadlo mě, že vyšle nouzovku,“ řekl Garet a kněz se posupně zachechtal. Potom vychrlil něco, co mi připadalo jako proud urážek na adresu řidiče, stopaře a tlumočníka.

„To nemusíš překládat,“ poradila jsem Garetovi. Překvapeně na mě koukl a pobaveně přimhouřil oči. Elfové nikdy nepůsobí takhle vesele, dokonce ani lana.

„Svážeme ho a strčíme do domečku,“ prohlásila Paa. To dávalo smysl. Signál byl vyslán odtud, zabijáci přistanou tady. Hbitě jsem se protáhla oknem dolů, Garet za mnou, našel v jedné skříňce lepicí pásku, a když nám Paa spustila dolů kněze, důkladně jsme ho oblepili a znehybnili. Pak jsme ho tam nechali.

Vylezli jsme na Silnici. Garet by si rád pořádně prohlédl náš vozík, ale Paa ho postrčila na zadní sedadlo (sloužilo jen k převážení potravin nebo stavebního materiálu), ne zrovna pohodlné, ale vozík s námi třemi jel do kopce krokem, tak to s ním ani moc nedrncalo.

„Musíte odtud pryč! Úplně pryč. Jinam,“ mumlal Garet.

„To nám došlo,“ štěkla na něj Paa. „Co sis vůbec myslel, když jsi ho sem vezl?“

Podrbal se v těch krátkých vlasech, podobných srsti, váhal. Zakoukala jsem se na něj a málem jsme vyletěli ze zatáčky. „No vlastně… Obvykle se to obejde kázáním a nabádáním ke sterilizaci nebo aspoň spolehlivé antikoncepci,“ odpověděl. „Jenomže až doteď jsme nenarazili na tak… Vy jste vážně jiní,“ dokončil. Znělo to obdivně.

Zase jsem se na něj otočila, ale jen krátce. Kodrcali jsme z kopce a byli jsme přetížení, musela jsem dávat pozor.

„Máte úžasné oči,“ pokračoval okouzleně. „A uši…“ Jemně mi sáhl na ucho. Natočila jsem ho k němu, abych slyšela každý odstín v jeho hlase, a blaženě jsem zavrněla.

„Nesváděj mi sestru,“ sykla Paa.

„Mám radši svádět tebe?“ zeptal se nevinně. A moje strohá sestra se bezmocně rozchechtala a pak jsme se smáli všichni, já nejopatrněji, protože jsem musela řídit.

U Nádrže mě napadlo, že je potřeba varovat také elfy, a řekla jsem to nahlas.

„Myslíš, že lidi poznají, že oni nejsou lidi?“ Paa měla v hlase pochyby.

„Hele, tamhle!“ ukázala jsem Garetovi. „Vidíš je?“

Z křoví na protější straně Nádrže se vynořily dvě postavy, dvě štíhlé dlouhovlasé elfky v symbolických koupacích úborech – průhledné závojíčky jim přiléhaly na kůži a jen zdůrazňovaly jejich půvabné křivky. Jo, jsou na pohled pěkné, i když mně se líbí víc lana, je taková opravdová, zatímco většina elfů vypadá, jako by je první větřík mohl odvát do jiného světa. Jako by tu tak docela nebyli.

„Elfové?“ vyhrkl Garet. „Sakra, to existuje?“ Hleděl na ty dvě zaujatě, ale byl to takový průzkumnický zájem, abstraktní. Nebo jsem si to možná tak přála.

„Poznáš, že nejsou lidi?“ Paa zpomalila, já zajela až ke kraji Silnice, aby na ně líp viděl. Děvenky nás zahlédly a vesele zatančily. Soužití s námi je zbavilo té strnulé důstojnosti, toho lpění na uměleckém projevu. Tyhle dívky poskakovaly a točily se jako naši mladí, jenom ve štíhlejším a lehčím provedení.

„Aby ne,“ prohlásil okamžitě. „Vždyť jsou to víly.“

„Půjdou po nich? Muži v černém?“ vyslýchala ho Paa.

„Víc než po vás,“ přikývl energicky. „To vám říká starý vesmírný vlk.“

Nepřipadal mi ani starý, ani jako vlk, a neptala jsem se, kolik vesmírů poznal. Určitě ne tolik jako naši toulaví předkové.

Podívaly jsme se s Paou na sebe. Konec idylky, četly jsme si vzájemně v očích. Konec zeleniny a psaní pohádek. Zase na cesty. Uvolnit reaktor. Shromáždit se u něj. Doufat, že nás chodby a tunely, které vytváří mezi vesmíry, neodtrhnou od sebe.

***

 

Blue

Byl to báječný den. Tedy, začínal báječně, pak se to pokazilo.

Šli jsme s Ianou do Gotiky, k ní domů, tam jsme se převlékli – nějakou záhadou se v jejich šatně pro mě našla volná kombinéza a lana se poťouchle usmívala, když jsem koukl do zrcadla a užasl: vypadal jsem vyšší, štíhlejší a dospělejší a srst se mi stříbřitě leskla, skoro jako mámě.

„Jdeme k Wehaminelovům,“ oznámila lana rodině. Zamrkal jsem a Ianina máti mě pohladila po čele. Elfům se kdovíproč líbí, jak mrkáme, toho už jsem si všiml dřív. Překvapilo mě, že se musela postavit na špičky; elfové mi vždycky připadali vysocí.

„Už jsem je neviděl ani nepamatuju,“ vyhrkl jsem. Ne že by k nám tátovi pěstouni nechodili; to jen já věčně nebyl doma. Měli jsme pořád fůru práce, a když jsme zrovna nemakali na poli nebo údržbě osady, tak jsme s kluky někde blbli.

Wehaminelovi skoro slzeli, když jsme s Ianou vyšplhali po strmém gotickém schodišti a prošli pod vysokánským lomeným obloukem, který tvořil vstup do jejich bytu.

„Tys ale vyrostl, Ceruliore!“ Paní mě objala kolem pasu, její manžel mě poplácal po rameni. Potom se vyptávali, jestli se mi neozval Cireoklor, to je zase tátovo elfské jméno. Popravdě jsem jim řekl, že ano, ozval, telepaticky, a že ve svých výzkumech a pokusech pokračuje, ale musí se držet na samém okraji energopole a infopole, aby mu tolik nezkreslovalo vysílání.

Potom jsme s Ianou brouzdali po Gotice, prohlíželi si ponuré stavby a fontány a tmavá, zlověstná podloubí na náměstích, po nichž jako by neustále stékaly čůrky černé vody, a zkoušeli jsme proniknout do infopole bez brýlí, rukavic nebo klávesnice, čirou vůlí. Samozřejmě nám to nešlo, jen jsme si navzájem přečetli pár myšlenek, jak jsme byli zamilovaní.

Na jednom náměstíčku jsme si sedli na vyhřátou kamennou lavičku a já se zahleděl na chrlič naproti, nad druhým patrem temné, členité budovy s věžičkami a lomenými oblouky všude, kam se stavitelům vešly. Iana se ke mně přitulila, sluníčko mě lechtalo na uších.

Najednou se na mě chrlič podíval a ušklíbl se. Neřekl nic, ale vypustil z otevřené zubaté tlamy jakoby mýdlovou bublinu a v ní jsem uviděl roztřesený obraz.

Moje máma s tetou se řítily po Silnici v káře, máma řídila. Před nimi se po Silnici nemotorně, s cukáním pohyboval… dům. Byl neohrabaný, jak by se ostatně od domu na kolečkách dalo čekat, a v zatáčce za sedlem se překotil a skutálel ze srázu, dole se zabořil do písku a znehybněl, jen kola na straně se ještě chvíli protáčela.

Viděl jsem, jak máma s tetou vytahují z havarovaného domu člověka. Muž v černém, vyděsil jsem se. Byl zraněný, ale… Měl v očích nenávist a v kapse vysílačku, a tou přivolá zabijáky.

Vyjekl jsem a vyskočil, a málem bych upadl, kdyby mě lana nechytila. Není nad holku, která má sílu… „Musíme… utéct!“

„Co se ti stalo?“ vyhrkla úzkostně. „Bručel sis a cukal rukama a pořád jsi koukal na ten chrlič…“

„Viděl jsem Muže v černém!“

„Kde?“ Upírala na mě poplašený zeleno-zlato-hnědý pohled a vůbec ji nenapadlo mi nevěřit. Moje zlatá holka.

„Na Silnici, za mostem, za sedlem…“ Stručně jsem jí popsal, co jsem viděl.

„Že by ses vážně napojil na pole?“ přemýšlela nahlas.

„Nebo jsem chytil úpal.“

Zasmála se. „Hursové mají skvělou termoregulaci. Nemůžete chytit úpal. Teď musíme zaběhnout k vám a zjistit, co se děje.“

Nejdřív jsme se zastavili u jejích rodičů, byl tam i její bratr a tvářil se na mě úplně normálně, jako na kluka své sestry. Iana všem řekla o mém vidění a oni to vzali vážně – až jsem se ošíval; co když mi tam na sluníčku přece jen trošinku hráblo?

Vzali jsme si každý krajíc chleba s čekankou a žaludy a vyrazili do Zemljanek. Já se cestou pokoušel spojit s tátou. Ianě jsem vysvětlil, jak mě to učil: představit si ho na skále nad mořem, dole omleté, takže má tvar hřibu. Jenom kývla, jako by na tom nebylo nic divného, chytla mě za ruku a mlčela. Kdo říká, že ženské neumějí být chvíli potichu? Kecy.

Nepodařilo se mi to. Totiž, tak napůl. Na čtvrt. Na vteřinu jsem měl před očima tátův obličej, připadalo mi, že mě vnímá a že ho moje kusé sdělení znepokojilo, hýbal ústy, snad něco říkal, ale já nic neslyšel.

V Zemljankách bylo živo, obyvatelé se shromáždili mezi kořeny Stromu, na obvyklém místě porad. Na vyvýšeném stupínku v jednom z kořenů stála teta Paa a něco vykládala. Vedle ní máma a tvářila se ochranitelsky. Ten člověk, co ho držela za loket…

„To není on!“ sykl jsem.

„Však není v černém,“ přisvědčila lana.

Vždycky jsem si myslel, že člověčí geny máme akorát tak pro zlost. Ursialové, naši druzí předkové, se mi líbili víc, vždyť někteří z nich uměli dělat něco podobného jako neukotvený Hamerbearův reaktor; přesouvat sebe i celé vesmírné lodi prostorem. Nejspíš to jednou přehnali a zmizeli v nějakém jiném vesmíru – ovšem předtím jaksi zplodili nás, důkaz blízkých a důvěrných mezirasových vztahů s lidmi.

Tenhle člověk se mi ovšem docela zamlouval. Nebyl o nic hubenější než my a vůbec nepřipomínal elfa, oči měl v porovnání s námi úzké, ale živé a jiskřící. A vlasy jako srst. A jak se koukal na mámu… Hm. Můj táta je už šestnáct let pryč, tak co by se nekoukal.

Teta Paa člověka právě šťouchla a postrčila ho dopředu. Začal mluvit, hodně si u toho odkašlával a rozkládal rukama, některým slovům jsem nerozuměl, ale smysl byl jasný:

Muži v černém – kněží a jejich spojenci – skutečně poletují vesmírem (asi myslí, že je jen jeden, nebo je to součást jejich víry, to jsem moc nepochopil) a snaží se ničit ne-lidské inteligentní rasy. A teď je jeden z nich tady a přivolal komando, než se mámě a tetě (a Garetovi; představil se s naznačenou úklonou, to se mi líbilo) podařilo ho svázat. Vysvětlil, že loď visí nad námi na orbitě a člun, něco jako raketoplán, přistane za sedlem.

„Obvykle prý nezabíjejí, jen rozdávají antikoncepci,“ poznamenala máma a shromáždění lehounce zčeřil smích. „Ale my jsme na jejich vkus moc jiní.“

Garet přikývl. „A elfové je zaručeně rozzuří.“

„Proč?“ zavolal kdosi z hloučku mladých.

Garet se podrbal v kratičkých vlasech.

Iana mě zatahala za rukáv: „Hele, má srst na obličeji.“

„Vousy,“ opravil jsem ji. „Lidé se holí, chápeš?“

Zatvářila se nejistě; no ovšem, elfové mají jen vlasy a obočí, jinak jsou úplně hladcí.

Garet už si rozmyslel, co chce říct. „Dělal jsem Humaniovi tlumočníka a řidiče několik let. Poznal jsem ho zblízka, i jeho kolegy, vím, jak uvažuji…“

„Železo a oheň?“ zašeptala máma.

Otřásli jsme se. Četli jsme lidské knihy, znali jsme jejich filmy – ve srovnání s ursialským uměním je v nich méně sexu, zato mnohem víc krve a násilí.

Garet přikývl. „Odhaduju, že si elfy zařadí někam k ďáblům a čarodějům. Budou je chtít spálit.“

Zahlédl jsem v davu Varka. Kde ten se tady vzal? Vypadal mimořádně naštvaně, na to, jak je normálně klidný. Vark si založil mohutné ruce na prsou, napřímil se a vyštěkl otázku: „Proč jsi jim pomáhal? Souhlasíš snad s nimi?“

Garet se nezalekl. „Živil jsem se tlumočením a oni mi dali práci. Tak to chodí ve většině vesmírů. Věř nebo nevěř, idylických koutů, kde si lidé všechno pěstují a vyrábějí sami, se moc nenajde.“

„Považuješ nás za lidi?“ ušklíbl se Vark.

„Použil jsem ten výraz ve smyslu inteligentní bytosti1. Já tu jejich nenávist nechápu, ale až doteďka jsem nevěřil, že by se opravdu uchýlili k násilí.“ Nejistě přešlápl. „No, slyšel jsem o zničených planetách, vybombardovaných městech, vyhlazených národech… Ale připadalo mi, že tahle parta je jiná. Že se omezuje na kázání. Byla s nima skoro legrace.“

To zajíknutí za slovem legrace neutajil. Ne před námi. Viděl jsem, jak mu máma stiskla rameno. Ztěžka si povzdechl a pokračoval:

„Akorát naposled… se to vyvrbilo nějak divně. Byli to skoro lidi. Jenom… hodně dlouhověcí. A četli myšlenky. Vlastně nepotřebovali tlumočníka. Tak jsem se poflakoval kolem…“

„Se ženskou,“ sykla máma pobaveně a Garet se na ni ohlédl, ale když viděl, že se usmívá, zjevně se mu ulevilo.

„…A vůbec jsem si nevšiml, kdy a jak se to zvrtlo. Najednou se střílelo a vzduchem lítaly ty jejich šipky s kurare, všude hořelo a moje kamarádka mě schovala na vrakovišti vznášedel. Potom utekla. Zmizeli skoro všichni, a pár vojáků a jeden kněz. Zbylo po nich pár mrtvých. Podle pitvy se od lidí vůbec ničím nelišili, teda fyzicky… Mně řekli jen tolik, že na nás místní zaútočili. Bezdůvodně.“ Pokrčil rameny.

„Museli mít Hamerbearův reaktor,“ řekl starosta. „Vypadli do jiného vesmíru.“

„Nebo uměli procházet Hamerbearovou plísní,“ ozvala se máma. „Měnit virtuální cesty v reálné.“

Iana zvedla ruku. Takhle se elfové ve shromáždění hlásí o slovo, nekřičí jeden přes druhého. Starosta jí obřadně pokynul.

„Možná jste narazili na chybějící článek,“ pronesla pomalu a srozumitelně. „Předky lidí i elfů. Podle některých pramenů měli podvojnou existenci, nacházeli se v původním vesmíru, a současně je doprovázela jejich stínová bytost, která existovala jinde. Nahlíželi do jiných vesmírů, a vlastně i do jiných časů, protože čas neplyne všude lineárně, někde se dokonce stáčí do kruhu…“ Zrozpačitěla. „Omlouvám se,“ vyhrkla. „Teď nám vědecké rozbory nepomůžou.“

„Vypadá to, že musíme osvobodit reaktor,“ prohlásil Vark svým sytým hlasem.

„A doufat, že s sebou vezme celé svoje pole,“ dodala teta Paa.

Nastalo ticho. Všichni jsme dobře věděli, že reaktor při přemístění pokaždé neutáhne celé energopole. Okrajové části se zdeformují nebo odtrhnou a nikdy se nedá předem říct, jak rozsáhlá bude odpadlá zóna. A co se stane se živými bytostmi v ní.

Konkrétně mám na mysli tátu. A jeho elfího přítele Maliniora. No, a ještě tam žijí nějací rybáři, vlastně fůra lidí. Lidí, to jest inteligentních bytostí, podle Gareta.

* * *

 

Kar

Podle Gareta měla příprava výsadku trvat přibližně dva dny, jenže neměl ponětí, co na mateřské lodi udělá nouzový signál; ještě nic takového nezažil. Tak jsme se pustili do balení. Mně to moc dlouho netrvalo, jeden batoh, vešla se mi tam i nouzová listová klávesnice a monitor, brýle a ostatní vybavení (každý vesmír potřebuje pohádky a vypravěče) a ještě jsem pomohla Blueovi. Iana a pár jejich mladých, kteří se nachomýtli k našemu shromáždění, odběhli varovat elfy v Gotice. Stejně nestihneme upozornit rodiny, co bydlí mimo, ani rybáře na samém okraji naší bezpečné reality. Blue říkal, že se pokoušel otce dostihnout myšlenkou, ale ohledně výsledku byl dost skeptický.

Garet nervózně přecházel po obýváku; totiž snažil se přecházet, a protože nebyl o nic menší než my, hrozně překážel. Až to Paa nevydržela a vyhnala nás. Měla už dva obrovské batohy a hloubala nad semínky všeho možného (hlavně zeleniny) a klíckami pro pár slepic.

„Neblázni, teto, elfové mají zmrazená embrya a Tamaria je paranoidní až běda, má všechno přichystáno pro případ…“ spustil Blue, ale Paa na něj vrhla ošklivý pohled a prohlásila, že při přesunech není nikdy jisté, jestli se pole nerozdělí na dvě, a co když elfové skončí úplně jinde.

„A vůbec, vypadněte, okamžitě!“ dokončila se zuřivým výrazem.

Vypadli jsme. Blue si nazul běžecké rukavice a vyrazil za Ianou. Garet ho vytřeštěně sledoval, jak tryskem po čtyřech mizí v keřích za osadou.

„Tohle umíte?“ vyhrkl.

„Nojo,“ řekla jsem opatrně. „Když nám jde o rychlost…“

„Úžasné,“ hlesl. „A ty taky…?“

„Někdy taky běhám po čtyřech,“ kývla jsem. Obrátil se ke mně a zíral. Zkoumala jsem jeho výraz, jestli tam nenajdu odpor nebo pohrdání. Ne. Vůbec ne. „Pojď, ukážu ti hřbitov.“

Cestou jsem mu vysvětlila, že původně to nebyl náš hřbitov, i když jsme tam už pár zemřelých přidali a dokonce tam leží i dva elfové, přestože podle lidských pověstí by měli být nesmrtelní. Prostě se s námi náhodou octl v jednom světě. Hezké, tajemné místo se statnými stromy, přívětivými keři a trávníky, zarostlými hroby a omšelými náhrobky s nečitelným písmem.

„Asi jsou lidské,“ řekl Garet, když si pár náhrobků prohlédl a ohmatal. „Ale tu řeč neznám.“ Narovnal se a rozhlédl. „Je tady nějaká kaple?“

Vedla jsem ho až na konec hřbitova, stoupali jsme do mírného svahu a stromy jako by se k nám ze stran přibližovaly, nakláněly se a svíraly nás. A pak se zase rozestoupily a na malém vršku stála překrásná zřícenina. Jediná zeď, zbytek střechy, a jinak jen lehké sloupy s náznakem oblouků, které nevydržely hlodání zubu času a přesuny mezi světy. Místy se zdálo, že ruinu drží pohromadě jen mech a lišejník, ale kdyby se kameny a zdivo rozhodly zřítit definitivně, padly by do měkké trávy, takže by se jim určitě nic nestalo…

„Tady byl oltář,“ ozval se Garet a poklepal pěstí na věkem zaoblený kámen na východní straně prostoru kaple. „A tohle asi zbylo z lavic. Vidíš, tady stál kříž. Byli to lidé.“

Přikývla jsem. „Křesťané, jasně. Jako Humanius.“

„Humanius není křesťan, ale postkatolík,“ prohlásil Garet, a řekl to takovým zvláštně ukřivděným tónem, takže jsem spolkla odpověď ‚No a co na tom záleží?‘, protože jemu na tom očividně záleželo. „Vytrhli z kontextu pár citátů a vystavěli na nich absurdní učení.“

Moji předkové se za svého putování setkali s různými kazateli a v našich knihách paměti je zaznamenána smutná pravda o tom, že kázat nenávist je nesrovnatelně snazší než hlásat lásku a mír. „Tak proč jsi s nimi Zůstával?“

Pokrčil rameny. „Docházelo mi to postupně. Oni vážně nedělali nic hrozného, jen ty kecy mě otravovaly čím dál víc… Tohle měla být moje poslední cesta. Vydělal jsem si na dlouhou dovolenou a říkal jsem si, že pak budu radši někde kopat kanály, než pořád poslouchat fráze o dědičném hříchu a vině.“

Sáhla jsem mu na rameno. Hm, byl by z něj dobrý kopáč.

I když, na většině planet ve většině vesmírů by kopání pro vodní díla obnášelo spíš sezení v kabině obřího stroje nebo dálkové řízení robota.

„Myslíš, že by mi to šlo?“ zašklíbil se vesele.

„Nejspíš by tě to nezabilo. Ne hned,“ odpověděla jsem vážně. „Takhle mě podcenit!“ pravil uraženě. „Pojď se poprat!“

„Rád zápasíš se ženskými?“ přeptala jsem se, a už mi bylo jasné, kam tohle směřuje. Vyšla jsem ven z kaple. Za ní začínal lesík, půda tam klesala do příhodného dolíku.

„Moc rád,“ protáhl zasněně. „Hele, tady je dobré místečko.“

„Proto tě sem vedu.“ Zastavila jsem se dole, na měkké, vysoké trávě. Tak, a teď se ukaž, chlapče; opravdu nejsi rasista?

„Já nevím…“ Zrozpačitěl. „Nemám ponětí, jak to děláte.“

„Teď ale nemyslíš na zápas, co?“ Zamrkala jsem na něj a zabralo to, začal mi ochutnávat řasy a obočí, hladil mi uši, nádhera, a už jsme se líbali a Garet se tiše pochichtával, protože nám po předcích zůstal ten zvyk nejdřív se navzájem šťouchat čumáčky, i když vlastně žádné nemáme. No, to ostatní se u lidí asi nijak zvlášť neliší – když si můj nezkušený Blue dokáže poradit s elfkou… Pak už jsem na mezidruhové rozdíly moc nemyslela. Jestli tu nějaké byly, vymazali jsme je; nechali jsme je shořet plamenem.

„Chtěl bych jít s vámi,“ řekl mi, když už se nebe barvilo do červena a připomínalo nám, že tam nad tou překrásnou, klidnou oblohou číhá nebezpečí a smrt.

Opřela jsem se o loket. Pohladil mě po boku a ruka mu zabloudila až tam, kde moje stříbřitá srst tmavne až dočerna; předkové tam měli krátký ocásek, ten jsme ale po nich nezdědili. Oplatila jsem mu to; měl na tom místě také trochu srst, i když legračně řídkou.

„Divná věta,“ přemýšlela jsem nahlas. „Chtěl bych… Za tím může následovat ‚ale‘.“

Zasmál se a překulil si mě na sebe. Skoro jsem měla strach, že ho zavalím, ale ne, podpíral mě rukama a nezdálo se, že by ho to namáhalo. Jo, silný muž, to je ono. I když je to člověk. „Jsi hrozně bystrá,“ zašeptal. „Dobře, povím ti to jinak: půjdu s vámi, když s tím budeš souhlasit.“

Pomalu jsem se převalila zpátky a začala jsem sbírat rozházené šaty. „Můžu to brát, jako když si ve filmu mladík klekne před dívkou, dává jí prsten a říká ‚Vezmeš si mě?‘“

Garet si chvatně natahoval kalhoty. Lidská kůže je trošku směšná, ale zase jsou dobře vidět svaly… „No jasně,“ odpověděl. „Akorát nemám ten prsten. Ještě žádná krásná domorodka ho po mně nechtěla.“

Představila jsem si, jak poletuje po vesmíru se zasmušilými postkatolíky a jim natruc na každé planetě svádí dívky nejrůznějších ras, barev a tvarů. Nádherná sabotáž.

„Tak jo,“ kývla jsem. „Totiž… Ano.“ Velice důstojně jsme se objali a ruku v ruce jsme vyšli z dolíku.

* * *

V osadě se to hemžilo hursy a elfy. Iana mi zadýchaně sdělovala, že někteří už vyrazili k reaktoru a usazují se v chodbách; od nás tam také míří ti pomalejší, starší, těhotné a mámy s malými dětmi. Přímo ve velínu je služba, která jedním trhnutím pákou zruší kotvení a dá reaktoru volnost. Dorozumívat se budeme signály píšťalou, jako kdysi. Všichni jsme si to pamatovali. I ti, kdo Putování na vlastní kůži nezažili.

„Hodně elfů zůstalo v Gotice,“ řekl Blue, který nás minul s těžkým balíkem a naložil ho na ruční vozík. „Prý se budou vydávat za lidi.“ Otočil se a zavolal: „To už je poslední, teto!“

Paa se objevila ve dveřích pod zdviženou střechou se slepicí v rukou. Něco říkala, ale slova se rozmazávala a zpomalovala, vůbec jsem jí nerozuměla. Obrátila jsem se ke Garetovi a zjistila jsem, že mě podpírá, ale i on se mi rozmazal, a uviděla jsem Chira. Tvářil se netrpělivě a vypadal jen o málo starší než před lety. „No tak,“ zavrčel, „konečně jsem tě chytil, tak se soustřeď!“

„Na co?“ zamumlala jsem, ale sama jsem se neslyšela.

„Zůstaneme tády!“ houkl na mě. „V tomhle světě, v téhle realitě. Nedáme se vyštvat bandou kněžourů a žoldáků! Budeme bojovat.“

„Ale… oni si zavolají posily!“

„Houby,“ odsekl. „Jsou už poslední. Vláda Spojených světů je postavila mimo zákon!“

Spojené světy. Co to sakra je? Zní to, jako by byl jen jeden vesmír, což je blbost…

Chir si povzdechl. „Oni ještě nevynalezli Hamerbearův generátor. Neznají žádnou rasu, která používá Van Jacobsovy tunely. Vydržte! Nepovolujte Hamíkovi otěže!“

Jeho obraz se zachvěl. Začala jsem zase rozeznávat skutečné okolí.

„Už jsme skoro na místě, které mi ukázal Cerulior…“ Chir se mi ztrácel, stěží jsem rozeznávala slova. Pak se rozplynul.

Zamrkala jsem. Nade mnou se skláněl Garet, vedle něj Paa. Blue je odstrkoval a říkal: „To je dobrý, to bylo spojení s tátou.“ Všiml si, že už vnímám. „Mami. Dokázal to, viď?“

Olízla jsem si suché rty. „Nojo. Nebo ne?“ Sedla jsem si, Garet mě zase podepřel. „Ne bez pomoci pole. Už jsou skoro u toho domu.“

„Takže moje zpráva prošla!“ zaradoval se Blue.

Vedle něj se vmáčkla ještě lana. „Jsi úžasný!“

Garet se na ně oba zazubil, ale vzápětí zvážněl. „Máte nějaké zbraně?“

„Starosta má jenom pár pistolek,“ pravila Paa zamyšleně. „Co tvoji kamarádi, Blue?“

„Skočím za Ejkem,“ kývl Blue. „Ale jak ty o tom víš, teto?“

Paa se uličnicky ušklíbla. Tak tenhle výraz jsem u ní už dobrých patnáct let neviděla.

„A já za Litominolem,“ řekla lana.

„Lito ze Zbořeniště?“ Blue zvedl obočí a vousky na horním rtu se mu naježily.

Iana pokrčila rameny. „Prý upravoval paprskové zbraně, aby mohly čerpat z energopole. No co, bráška se s ním zná,“ dodala, „uklidni se, Ceruliore, já s ním nechodím.“

„A jakmile ty zbraně seženeme, musíme vyrazit!“ ozval se Garet.

„Jdu za starostou,“ řekla Paa. „Trochu to zorganizovat.“

* * *

 

Blue

Ejka jsem zastihl při procesu vyhrabávání starodávných, ale funkčních samopalů ze skrýše. Chystal se je propašovat do zavazadel, jen co jeho táta sežene vozík. Honem jsem mu vyložil, jak se změnila situace. Ejk byl nadšen. To už do jejich zemljanky zvědavě nakukoval Jul a pár dalších kluků. Jasně že jsme s těmi zbraněmi tu a tam cvičili, za hřbitovem, v lese, aby nás nebylo slyšet. Věděli jsme, jak je chytit do ruky, jak vyměnit zásobník… Většinou jsme se do cíle moc netrefovali, ale u samopalů na tom moc nesejde.

Řekl jsem jim, kam šla lana. Dělal jsem si o ni starosti, Lito byl cvok i na elfské poměry, ale Ejkův táta potvrdil, že se v těch paprskometech vyzná.

Pak jsme vyrazili za starostou. Těch pistolí nebylo jen pár, ale dva tucty – dost pro všechny, kdo měli zájem. Starosta poslouchal, co mu teta řekla, a do puntíku jí věřil. Zvláštní, skoro jsem si říkal, že já bych na místě těchhle dospělých nebyl tak lehkověrný.

Elfové přifrčeli na několika vozech. Iana seděla vedle Litominola a jen zářila. Litovi přátelé měli lehké pistole, které vypadaly jako makety, ale nebyly. Pár starších elfů si vzalo luky! No páni!

Iana šla k Silnici s námi, máma a teta Paa taky, všechny ozbrojené. Máma a Garet se drželi za ruce. Nacpali jsme se do vozů. Teta měla kolem krku píšťalu, stejnou jako starosta. „Nezapomeň signalizaci!“ volal na ni. Zamávala mu, a už jsme jeli.

* * *

Byla to divoká jízda. Pořádně jsme naše vozíky přetížili, každou chvíli hrozilo, že z nich někdo vypadne. Řidiči museli dávat pozor, aby neztratili nikoho z povykující mládeže ani rozkurážených dospělých. Bylo to jako začátek flámu. Radost z očekávání něčeho nezvyklého, když v krvi šumí první dávka medoviny a pětilistu. Adrenalin, jasně.

Iana se ke mně tiskla a byla potichu. Ohlédl jsem se na mámu, tvářila se vážně. Vlastně ti pokřikující tvořili menšinu, jen je bylo víc slyšet. Přece jen máme rozum. Převážně.

Přejeli jsme most, vozy se namáhavě sápaly do kopce. Sedlo, dole prudká zatáčka. Už jsme viděli dům. Ležel na boku a vypadal jaksi nešťastně. Však domy nemají co popojíždět, no ne?

Kolem se hemžili nějací hursové, tátu jsem ještě nerozeznával. Nepřátelé nikde. Dojeli jsme blíž. Táta! A má s sebou nějakého elfa, to bude Malinior. Bezděčně jsem se koukl na Pau. Zdála se v pohodě, ale možná jí to dalo práci. Vozy brzdily před zatáčkou, pár dychtivých kluků už seskočilo. Vylezl jsem taky a rozběhl se dolů. Táta mě objal.

„Teda!“ hlesl zadýchaně. „Ty jsi ale obr!“

Vážně jsem byl o kus větší než on, a taky širší a určitě těžší. „Zachytil jsi moji zprávu,“ vyhrkl jsem.

„Nojo.“ Široce se usmál. „Něco jsme přece jen dokázali, i když jenom v poli.“

Všiml jsem si, že s sebou přivedl rybáře, ošlehané, s řídkou a dlouhou srstí v obličeji a nahrbenými rameny. Měli pušky a harpuny, zahlédl jsem bednu granátů, postavenou u trčícího kola domu.

Táta hned začal organizovat: „Vozy schovejte do lesíka. V každém zůstane řidič a střelec. Když bude potřeba, vyjedou jako záloha. Komando co nevidět přistane, už jsme zachytili jejich signály…“

„Vážně?“ Garet se skulil ze svahu a obratně se zvedl na nohy.

Táta přimhouřil oči a naježil vousky. Nedíval se na mámu, ale myslím, že pochopil. „Jo.“ Pokynul, jeden z jeho mužů zvedl vysílačku, dlouhou jako předloktí. „Nerozumíme jim, ale je jasné, že se blíží.“

„Poslouchejte,“ ozvala se máma.

Znělo to jako vzdálená bouřka; vzdálená, ale rychle se blížící. Z neurčitého rachotu se postupně vydělovaly třesky, na hromy moc rychlé, krátké, a jaksi cílené. Letadlo, které brzdí. Vlastně lidé tomu říkají jinak. Modul? Nebo je to raketoplán? Možná přijde na to, jestli je mateřská loď vojenská nebo civilní. Obchodní nebo bojová.

„Kde je ten kněz?“ zeptala se teta Paa.

Táta ukázal bradou k nízké skalce. Mezi dvěma rybáři tam seděl kněz, v černém, ale neměl to správné roucho, jaké jsem si vždycky představoval, tohle bylo obyčejné, zašpiněné a odrbané. Vypadal potlučeně a mračil se.

Když zjistil, že se na něj koukáme, něco vykřikl. Rozuměl jsem tak napůl; že je zvrhlé brát si kněze za rukojmí.

„Okoukali to z našich filmů, Humanie,“ řekl mu Garet, ani se neušklíbl,

„Aspoň v boji zhebneš s námi,“ doplnil táta.

Zasmál jsem se, přišlo mi to zábavné.

A potom se začaly dít věci.

* * *

 

Kar

Nikdo z nás nezažil útok výsadkového člunu. Ani Garet, protože zůstal civět s otevřenou pusou. Naštěstí jen na okamžik. Rychle se vzpamatoval, plácl sebou na zem a mě strhl s sebou. Ostatní povalila tlaková vlna. Zahlédla jsem, jak Blue letí pět metrů vzduchem. Přistál na všech čtyřech a podařilo se mu odlézt za nějaký kámen.

Viděla jsem ještě další výbuchy, ale ty už jsem neslyšela; hned ten první mě ohlušil. Pak teprve člun doopravdy přistál. Rozevřel se po straně jako lusk a vysypali se z něj muži v černých kombinézách. Zahájili palbu, ještě než dopadli na zem.

Ti se s tím nemažou, napadlo mě. V ten moment už jsem ale střílela taky. Garet vedle mě pozorně mířil, zbraň nastavenou na jednotlivé výstřely. Nedalo se poznat, jestli něco zasahujeme, ale pár vojáků kleslo a nezvedalo se.

Havarovaný dům vybuchl a vzplanul, nebo možná obráceně. Viděla jsem kněze Humania, jak poskakuje, mává rukama a nejspíš ječí.

Palba zhoustla, jak se naši vzpamatovali a zaujali příhodné pozice. K nám dvěma se mezitím blížila skupinka mužů v černém. Přejela jsem je krátkou dávkou ve výši stehen, dva upadli a škubali sebou; musela jsem se trefit mezi chrániče, co měli na sobě. Garet zamířil a zasáhl dalšího pod krk. Vytryskla krev. Poslední muž skočil rovnou na mě, já ho odkopla, Garet mu zezadu přejel nožem po krku. Musel přitom rozpárat pevnou látku a jakousi výztuhu, pak teprve trhl, a prsk! Další fontánka krve.

Vedle mě klesl ještě jeden nepřítel, z hrdla mu trčel šíp. Elfům rychle došlo, kde mají nepřátelé zranitelná místa. Stříleli až od lesa; vždycky jsme si dělali legraci, že mají dalekonosné šípy – no, měli je.

Vojáků nebylo víc než nás, ale měli výcvik, věděli, jak se správně bojuje. Ustupovali jsme k troskám domu. Klopýtla jsem o něčí tělo. Jeden z rybářů, kteří hlídali Humania. Přibodla ho k zemi ohořelá plastová deska, umíral, a bolestivě. Garet zavrčel jako medvěd a vyrval mu ji z těla. Zase vystříkla krev. Tolik krve. Štvalo mě to. Brzy se vážně rozzuřím…

Palba ze člunu ustala. Až teď jsem si uvědomila, že už zase slyším. Nakopla jsem do slabin chlapa, který se mě chystal zastřelit zblízka, z pistole. Asi paprskové, těm před prvním výstřelem trvá zlomek vteřiny, než se nabijí z akumulátoru (nebo co to mají). Ze zbraně vytryskl paprsek, a jak se muž se zavytím předkláněl, zaryl se mu do nohy a kus mu jí upálil. Tahle rána nekrvácela. Vypadala… anatomicky. Průřez nártem včetně boty.

Garet mě chytil za ruku, už jsme zase padali a s námi nepřátelský voják, který neprozřetelně na kohosi mávl a do podpaží se mu zaryl šíp. Jeho krev na nás vybublala z rány, světlá a zpěněná, další měl kolem úst. Měli jsme kliku; jeho tělo nám bezděčně posloužilo jako štít. Možná dokonce ještě vnímal, jak ho krájí a propaluje bílý paprsek. Pak Garet vysunul ruce se zbraní zpod něj, zamířil… a do dolíku, kde jsme leželi, přibyl další mrtvý. Kruci, tady už je obsazeno.

Opatrně jsem vystrčila hlavu. Zbraně sykaly, třeskaly, bouchaly a štěkaly. Svištěly šípy. Nepřátel jako by neubývalo. Blue ani Chir nikde. Necelých pět metrů ode mě se lana potýkala s Humaniem. Snažil se jí vzít nůž (pistoli asi ztratila nebo jí došly náboje, ale žádný elf se nevypraví do boje bez nože) nebo ji povalit, ale holka se zapřela a s vyceněnými zuby ho kopala a zuřivě jím mlátila o skalku. Vrhla jsem se jí na pomoc a Garet zatím dělal to, čemu filmoví bojovníci říkají ‚kryj mě!‘. Prostě pálil ze své zbraně, co to šlo.

Kněz ochabl a lana ho pustila. Po skalce stékala krev. Nebo neštěkala, spíš se tak nějak matlala. Fuj.

„Musíš ho dorazit. Jinak se probere a zabije tě,“ řekla jsem laně.

Koukla na mě dost zoufale. Napřáhla jsem ruku s pistolí, ale taky mi to nějak nešlo, zabít chlapa v bezvědomí. Stály jsme tam, jako by se kolem nestřílelo. Jedině zázrakem nás nikdo netrefil. Pak se mi za zády ozvalo tupé žuchnutí. Padající tělo mi vrazilo do kolen, upadla jsem na všechny čtyři. Iana zabodla nůž do šíje vojáka v černém. Já mu z ruky vykroutila nůž, kterým se mě chystal zapíchnout. Garet ho praštil pažbou samopalu.

Zamrkala jsem. Došla munice, no jasně.

Leželi jsme všichni na jedné hromadě, my tři, dva mrtví a Humanius v bezvědomí. Naši jeden po druhém přestávali střílet, jen ze skupinky kolem Lita vyrážely paprsky, v prachu je bylo dobře vidět. Někteří hursové se rozháněli zbraněmi jako obušky. Nablízko to fungovalo. Z lesa tu a tam vyletěl šíp. Pár elfů běželo po svahu k nám, kdosi pálil od Silnice; když vystrčil hlavu, poznala jsem Ejka. Asi měl ve voze náhradní zásobník.

„Utíkejte!“ zakřičel známý hlas od nepřátelského člunu. Blue stál na střeše a mával rukama. „Honem! K reaktoru!“

„Mají dva čluny, drahý útočí na reaktor!“ Na střechu vedle něj se vydrápal Chir a strhl ho dolů. Ten zásah paprskem schytal místo něj.

* * *

 

Blue

Možná jsem se octl vedle táty náhodou, a možná to byl jeho záměr. Z té starožitné pušky zasahoval skvěle; kulky sice nepronikaly nepřátelským brněním – totiž vyztuženými kombinézami –, ale rozhodně cizím vojákům působily pohmoždění a bolest je zpomalovala, někteří dokonce padali. Snažil jsem se spolupracovat: pokaždé jsem je přejel dávkou a tu a tam se mi povedlo někoho zasáhnout do nechráněného místa na obličeji nebo pod krk – tam musí být slabší místo, každý potřebuje hýbat hlavou.

Docela se nám dařilo držet je od sebe dál, jenomže jich neubývalo. Ve vzduchu vířil prach a písek, oni s těmi mohutnými brýlemi asi viděli líp, možná infračerveně. Přimhouřil jsem oči a skrz řasy sledoval jejich bojový přistávací modul.

„Lezou z něj další!“ zařval jsem tátovi do ucha. Zavrtěl hlavou; neslyšel mě. Ty pitomé výbuchy! Ukázal jsem na modul.

Kývl a přikrčeně se začal plížit k nepřátelskému člunu. Já za ním. Po cestě jsem zastřelil dva vojáky, hezky zblízka. Jednomu jsem sebral paprskovou zbraň a zkusmo zmáčkl červené tlačítko. Paráda! Odkrojilo to vršek menšího balvanu a vršek hlavy vojáka, který se tam schovával. Táta pažbou pušky složil dalšího z těch černých maskovaných, strhl mu helmu a praštil ho ještě jednou, pořádně.

Kousek jsme uběhli po čtyřech, zbraně na popruhu přes záda, ukořistěnou pistoli jsem musel držet v zubech. Litoval jsem, že je nemám větší. Aspoň jako ursialové, ačkoli ani ti už nejsou žádní medvědi.

S tím nepřátelé nepočítali. Zaskočili jsme hlídku u vstupu do člunu, když jsme se jim u kolen zvedli ze zvířeného písku. Táta jednoho nabral pažbou do rozkroku, a když zavrávoral, rozpáral mu kombinézu nožem. Jeho rybářská kudla byla neskutečně ostrá, tu snad musel brousit diamantovým brouskem. Neviděl jsem to pořádně, staral jsem se o drahého: i ukořistěné pistoli chvilku trvalo, než se mu všemi vrstvami brnění propálila až k srdci. Ten můj nekrvácel, ale tátův se zmítal a oba nás kropil sprškami červených kapek.

Ve vstupu jsem zblízka zastřelil dalšího vojáka. Do krku. Táta praštil chlapa, který seděl v křesle u nějakých přístrojů, přerazil o něj pažbu. Zlobně zamručel, vytáhl zbraň, které se zmocnil před vchodem, vypálil dvě rány. Klasicky, ne paprskem. Dopadla na nás dvě těla vojáků, kteří sbíhali po úzkých schůdcích shora. Jedno se ještě zaškubalo.

„Prohledej to tu!“ houkl na mě táta. Už jsem ho slyšel, i když jakoby z dálky.

Dal jsem se do pohybu, pro jistotu po čtyřech. Nahoře nad schůdky mi to zachránilo život. Vrazil jsem do toho chlapíka hlavou, povalil ho a přibodl nožem k podlaze, načež jsem mu ukrojil hlavu paprskem. Pistole zapípala, protivný, vysoký tón, a světýlko na hlavni zhaslo. Vybitá. Vypáčil jsem nůž z podlahy a pokračoval v průzkumu.

V prostoru, kde patrně při letu seděli členové vojenského oddílu, zbyla jen prázdná křesla s visícími popruhy. Pozotvíral jsem všechny dveře: skládek, skládek, další skládek, s jídlem, s nějakými raketami, s kombinézami, sprcha, záchod, skládek nafukovacích lehátek. Nikde nikdo. Tak dál, touhle chodbičkou.

Stanoviště střelce. Dotyčný se právě zvedal, asi se chystal do skladu pro další munici. Znovu jsem využil své výhody – nečekal mě ve výši kolen. Popadl jsem ho za nohy, porazil ho a skočil na něj. Serval jsem mu helmu a zmáčkl krk. Vytřeštil oči, otevřel pusu, jako by chtěl vykřiknout, ale nemohl, jen chrčel, a i s tím vzápětí přestal. Dusil se, zfialověl… Dál už jsem se nedíval.

Objevil jsem ještě jedny schůdky, spíš žebřík.

Vedly do jakési průhledné bubliny úplně nahoře. I tam seděl střelec a zaměřoval nějaký kulomet, který neuvěřitelně rychle popojížděl po kruhových kolejničkách kolem bubliny. Dokonalá technika na zabíjení. Myslím, že jsem mu zlomil vaz, a vlastně ani nevím jak. Mrkl jsem na ovládání té skvělé zbraně. Marnost, tohle nezmáknu.

Vrátil jsem se k tátovi. „Všechno v pořádku,“ oznámil jsem mu.

„Zachytil jsem jejich hlášení,“ řekl táta bezbarvým, nepřirozeně klidným hlasem. „Mají ty čluny dva. Druhý přistál u reaktoru. Jdou dovnitř.“

* * *

No, tak jsme vylezli na střechu člunu a začali hulákat z plných plic, aby nás naši slyšeli. Zahlédl jsem mámu a lanu. Pochopily a na zlomek vteřiny ztuhly.

A pak mě táta strhl dolů. Co to sakra… Pak ho zasáhl paprsek. Svalil se na mě, sklouzli jsme ze člunu na zem, do písku. Bylo to pár metrů, nic moc, ale snažil jsem se přidržovat tátovo bezvládné tělo, takže jsem dopadl všelijak, narazil jsem si bok a před očima se mi na okamžik setmělo.

Zamrkal jsem do vířící mlhy. Aha, písek. Někdo zasténal. Vyplivl jsem pár ostrých zrnek, zakašlal. Nic jsem neviděl, ale na oplátku nejspíš nikdo neviděl nás. Táta se vedle mě pohnul a znovu zasténal, potichu, mezi zuby. Sáhl jsem na něj a rychle jsem ucukl. Pálil. „Co to je?“ zachraptěl jsem.

„Jejich… vesta,“ odpověděl táta stejně chraplavě (to ten písek). „Sebral jsem ji tomu… u vysílačky.“

Znovu, tentokrát opatrněji, jsem ohmatal to horké místo. Vesta byla trochu natavená, ale vydržela. Skoro bych se býval vrátil pro další, jenže táta se už zvedal a rozhlížel.

„Naši ustupují,“ ohlásil. „Jdeme, Blue.“

Pár metrů jsme museli běžet vzpřímeně, jinak bychom zabloudili, ale kousek od člunu už se písek usazoval, tak jsme změnili taktiku a hnali se po čtyřech.

Stříleli na nás. Ti z našich, kteří se ještě prodírali mezi vojáky, se většinou jen oháněli prázdnými zbraněmi jako obušky. Někdo od lesa vytrvale vypouštěl jeden šíp za druhým – a elfí šípy nikdy nezasáhnou spojence, vždycky výhradně nepřítele. Hezký kousek magie. Zaslechl jsem startovat motory a zadoufal jsem, že máma s Ianou už vyjíždějí. Ačkoli, tam vpředu nečekalo zrovna bezpečí. A s nenabitými zbraněmi se toho moc nepořídí.

„V chodbách se bude bojovat nablízko,“ zafuněl vedle mě táta. No jo, telepatie.

Připletl se nám do cesty kdosi v černém, podrazil jsem mu nohy, táta byl vzápětí na něm a lámal mu vaz. To bude v genech; taktika přežití.

Vyškrábali jsme se do svahu. Pořád na nás stříleli, co chvíli někdo vykřikl. Kohosi trefili do nohy, zvedl jsem ho, a hele, Ejk. Táhl jsem ho při zemi, protože vojáci ze zvyku mířili o něco výš, až k vozu, který už vyjížděl. Nacpali se do něj čtyři, Ejk byl pátý. Teta Paa se zakrváceným rukávem seděla za volantem dalšího.

„Honem, kluci!“ ječela na nás. Na sedadlo vedle ní se vmáčkl štíhlý elf, druhý stál na kraji Silnice a střílel z luku, klidně, soustředěně a neuvěřitelně rychle.

Postrčil jsem tátu a za ním nějakou holku, měla tak špinavou srst i obličej, že jsem ji nepoznával. Na poslední chvíli naskočil ještě Lito.

Vrhl jsem se k dalšímu vozu, nastartoval a čekal na kraji vozovky. Koutkem oka jsem zahlédl kráter – z těch jejich granátů nebo čím to bouchali, než jsme jim to s tátou zarazili. Iana ani máma nikde, určitě už odjely. Určitě.

Nabral jsem pět lidí – přesněji dva hursy, dva elfy a Gareta, byl zraněný nebo přinejmenším otřesený, nemluvil a divně vrtěl hlavou. Vyjeli jsme pomalu, opatrně. Musel jsem objet další kráter. Do kopce se vozu nechtělo, Takč, nejtěžší z nás, se zrzavou srstí na hlavě ožehnutou, vyskočil a tlačil. Energopole ještě funguje, říkal jsem si. Ještě nám reaktor nezničili. Nahoře Takč znovu vlezl do vozu, Garet ho přidržel; fajn, už se probral.

Doháněl nás další vůz, stejně obsazený jako náš. Možná měl nějak vylepšený kontakt s polem. Předjel nás. Zmocnil se mě strach. Co když nás takhle doženou nepřátelé? Sešlápl jsem rychlostní pedál, div jsem ho nepřelomil, Takč přitáhl pomocnou páku až na doraz. Trochu jsme zrychlili. Cítil jsem, jak energopole kolem nás sílí.

„Jestli to přežijeme, musíme si udělat pořádné zbraně,“ ozval se Takč. „Takové, co čerpají z pole. Jako vozy. Nebo vařiče.“

„Radši bych se obešel bez nich,“ zamumlal Garet.

„Ale používáš je skvělé,“ poznamenal jeden z elfů. „Určitě jsi býval voják.“

„Proto nesnáším války,“ odpověděl Garet. Elfové se svorně uchechtli.

Víc už jsme si popovídat nestihli. Země pod námi se zatřásla. Motor zakvílel a zakašlal, jako by zabral naprázdno, ale vzápětí se zase chytil.

Ještě pořád jsme jeli. O to nic, klidně bych došel pěšky, třičtvrtě vzdálenosti už jsme měli za sebou, jenže… Jako bych slyšel tátu říkat: Ale ve kterém vesmíru teď jsme?

* * *

 

Kar

Když náš vůz definitivně škobrtl na louce a zůstal stát, všichni jsme vyskočili a hnali se ke vstupu do podzemí – k reaktoru. Ostatní zůstali daleko za námi.

Bylo jasné, že Hamík něco dělá; snad se nás už chystal přenést na lepší místo. Země se chvěla, obrysy Stromu za Betonem se rozmazávaly, hory jsem neviděla vůbec.

Padací dveře byly dokořán, kolem nich stáli sousedé ze Zemljanek, Nových Zemljanek i Gotiky. Nehýbali se, jako by je něco ochromilo.

„Vešli tam,“ promluvila starostová. „Muži v černém… Šli dovnitř.“

Vzduch byl cítit strachem, nejistotou, dokonce zoufalstvím, ale rozhodně ne bojem. Tady nepadla ani facka, natož výstřel. Málem mě ta nálada přemohla. Sednout si a počkat, jak to dopadne… Nebyl tu Garet, ani Blue, Paa ani Chir. Jenom lana, a ta mě zatahala za rukáv. Vypadala vyděšeně, ale odhodlaně. Koukla jsem na Jula a jeho kamarády.

„Jdem?“

Kývli a vykročili. Měli jsme nože a prázdné samopaly.

„Já první.“ Iana nás odstrčila a nakoukla do svažující se chodby. Pomalu vstoupila dovnitř. Připadalo mi, jako by jí zdola někdo pomáhal, držel ji za ruku nebo co. Pak mě předběhl Jul. Z chodby se ozvalo zafunění, lupnutí, něco žuchlo na zem.

Jul právě zlomil vaz vojákovi, na něhož se lana plaše usmívala. Tomu říkám odvedení pozornosti. Dobře to holka naplánovala. Jul vzal mrtvému zbraň, pozorně si ji prohlédl a pokývl. Zjevně si věřil, že s ní dokáže zacházet.

Iana šla v čele, nikdo z nás nic nenamítal. Po pár metrech jsme začali potkávat naše lidi – hursy i elfy, většinou ženy a děti. Seděli nebo se opírali o stěny, mlčeli. Dva starší, šediví hursové se přidali k nám. Jeden chlapec chtěl také, ale matka ho pevně přidržela. Jako v mlze jsem zahlédla Rájů. Poznala mě, ale nepromluvila, jen si rukama objímala břicho.

Zářivky pod stropem zablikaly, zhasly, naskočilo nouzové osvětlení. V tom modrém světle jsem si připadala jako v jiném světě, což možná odpovídalo skutečnosti. Sakra. Nechci do světa, kde není Blue a Garet, dokonce ani Chir ani Paa!

Jul se chystal zastřelit vojáka, který střežil vchod do hlavní haly a ještě nás neviděl, ale lana ho zastavila nataženou paží, udělala pár kroků, ukázala se vojákovi v tom modrém světle, usmála se, muž se také nejistě usmál, a vzápětí tiše zachrčel a padl. Děvenka to s nožem uměla. Julův kamarád se sehnul a odtáhl ho, druhý se zmocnil jeho zbraně. Jul mu rychle ukázal, co zmáčknout.

„Kolik jich tam je?“ zeptala jsem se jednoho ze starších mužů z Nových Zemljanek.

„Tak tucet,“ pokrčil rameny.

„Jdem na to!“ zavelel Jul. Mladík, na něhož nezbyla zbraň, rozrazil dveře. Oba ozbrojení hoši vtrhli dovnitř a zahájili palbu. Nepřátelé nedávali pozor; studovali ovládací pult reaktoru. Asi čekali příšerně složité ovládání, a ono to bylo tak jednoduché…

Lidé u pultu padali, některé naši kluci zasáhli, jiní sebou praštili na podlahu, aby se zachránili. Ještě než šarvátka vypukla naplno, všimla jsem si, že reaktor běží na volnoběh, čili dělá si, co chce, a to u Hamíka může být absolutně cokoli. Pak jsem sebou plácla na zem, dřív než jsem na to vůbec pomyslela. Nade mnou něco prosvištělo, pod sebou jsem ucítila tělo. Tělo s rukou, která držela pistoli a pokoušela se mi ji vrazit pod krk. Zabodla jsem mu nůž do podpaží. Zleva. Lidé mají srdce vlevo, stejně jako my.

Iana klečela vedle mě, rozpřahovala se nožem. Zásah. Po podlaze se rozlila loužička krve, jedna z mnoha. Jul se vsedě opíral o stěnu, chrčel a u úst měl růžovou pěnu. Natáhla jsem se po jeho zbrani, loktem jsem tvrdě odhodila vojáka, který se zvedl a chystal se ho dorazit. Místo toho jsem ukořistěnou Julovou pistolí dorazila já jeho. Přejela jsem paprskem prostor velínu, zahnala zpátky ty, co se plížili k nám. Zjistila jsem, že hurs z Nových Zemljanek se také zmocnil zbraně a pomáhá mi. Jul zachrčel naposled a umřel.

Sunula jsem se podél stěny k pultu. Všechno na něm rozjařeně zeleně blikalo; známka toho, že Hamík něco provádí. Cestou jsem někoho zastřelila, někoho zabila nožem. Ianu jsem cítila za sebou. Jeden z našich vyjekl, ani ne bolestně jako překvapeně, a klesl na vojáka, kterého předtím podřízl. Tolik krve.

Pak jsem pomalu padala, zelená světýlka se mi rozmazávala. „Ať je tam aspoň hezky, Hamíku,“ zaprosila jsem. Zelená ztmavla, rozplizla se a zčernala.

* * *

Ležela jsem na trávě. Nade mnou se skláněl Garet. Někde blízko promluvil Blue: „Klidně s ní zatřes, nic jí není.“

Můj vlastní syn, takový surovec. Ovšem Garet ho neposlechl, jemně mě nadzvedl a přitiskl k sobě. „Ten filuta Hamík tě uspal,“ řekl mi. „Asi cítí odpovědnost za každého, kdo je dost blízko. Teda… Spíš za každého, koho už zná.“

„Mluvíš o něm jako…“

„O člověku,“ ušklíbl se Garet. „Myslím v širším slova smyslu,“ dodal.

„Kde jsme?“ položila jsem zásadní otázku.

„Hamík si to teprve osahává,“ odpověděl mi Blue a zdálky jako by ke mně dolehlo Chirovo povědomé zachechtání. „Jo, táta se mnou souhlasí,“ přeložil mi to můj telepatický syn.

Všichni o reaktoru mluví, jako by byl živý a měl vlastní rozum a… Kde jsou vojáci?

Vyskočila jsem na nohy a rozhlédla se. Lidé (různých druhů) posedávali a polehávali na louce kolem vstupu do chodeb reaktoru. Viděla jsem začátek Betonu, kus Nových Zemljanek, Strom. Vydechla jsem. A co hřbitov? Asi jsem to řekla nahlas.

„I hřbitov je tády.“ Iana. Zadýchaně, jako by před chvilkou běžela. Aha, už si to prověřili. Běželi spolu, Blue po čtyřech, takže mu stěží stačila… „Gotika taky. A kus Silnice, možná celá, nešli jsme až na konec.“

Vypadá to, že jsem se pěkně prospala a ostatní se zatím činili. Znovu jsem se rozhlédla. Hele, Humanius. Seděl s hlavou v dlaních, kolem něj poskakovalo pár mrňat, kterým zjevně připadal neodolatelně legrační.

Opodál, u Betonu, pár mládenců něco kopalo. Hroby patří na hřbitov, pomyslela jsem si. Chir se mnou na dálku souhlasil. Otočila jsem se na Bluea. „Kde máš tátu?“

„Dole,“ ukázal ke vstupu do chodeb. „Povídá si s Hamíkem.“

„Přizpůsobuje pole svým nárokům,“ kývla jsem. To to dopadne! Zahodíme telefony a budeme si povídat jen tak. Zahlédla jsem Rájů, vracela se od svého obydlí a nesla džbán s vodou. Byl kulatý jako její bříško.

„Pau ještě hledají,“ řekl Garet. „Jejich vůz vyletěl ze silnice a zabořil se do bažiny. Chir stačil vyskočit. I ten elf, Lito.“

U Silnice žádná bažina nebývala. Jiný svět? Pomalu jsem vykročila domů. Jestli Paa utonula v bažině, nebude to už tentýž domov, když nás nebude mít kdo tyranizovat zeleninou a zdravým životním stylem. Snad ji někdo vyloví…

* * *

 

Blue

Tu havárii jsem viděl. Cítil jsem, jak teta Paa zoufale kroutí volantem a tahá za páky, pedály pustila, ty jí byly k ničemu, když se vůz řítil z náspu do… Co to vůbec je? Matná hladina, blátivé ostrůvky, trsy drsné trávy. Bažina? Jakživo tu nic takového nebylo. V jakém světě to kruci jsme?

Táta se vykutálel z vozu a zůstal ležet. Ta vteřina, než se pohnul, byla strašně dlouhá. Ale pak se zvedl a potácel se k Silnici. Do svahu mu to moc nešlo, zpomalil jsem, abych ho mohl nabrat, i když Takč vedle mě nesouhlasně bručel.

Neovladatelný vůz s tetou za volantem šplouchl do močálu. Zdálo se to tak tiché, voda byla hustá a vazká. Vůz klesal pod hladinu, kolem něj se dělaly vlnky a velké, tlusté bubliny. Močál mlaskal. Lidé ve voze nevydali ani hlásku. Lačná voda z jiného světa jim nedala šanci. Cestující zezadu se napůl vysoukali ven, ale pak se potopili.

Táta se otočil. Zřejmě se až teď probral z otřesu a uvědomil si, že by jim měl pomoct. Pozdě. Ani mně to nedošlo, ale stejně bych nestihl doběhnout.

Ozvalo se zaklení, zaskřípala brzda. Málem do nás vrazil další vůz. Táta rychlým pohledem zhodnotil posádku a vmáčkl se dozadu k hubené hursce a elfovi.

Na tmavé hladině už zbývaly jen bubliny. Zahlédl jsem, jak se čísi ruka chytila křoví na břehu, přidala se k ní druhá, vynořila se hlava, a to už za námi brzdil třetí vůz, z něj vyskákali dva chlapi a hnali se k močálu.

„Šlápni na to!“ houkl na mě táta.

Tak jsem na to šlápl.

* * *

Kolem vstupu k reaktoru vládla beznaděj. Byli tam všichni, nezranění, ale odvraceli pohledy. Mámu jsem mezi nimi neviděl.

„Šli dovnitř?“ zeptal se táta.

„Jo. Šli tam umřít,“ odpověděl mu kdosi.

Ve vstupu překážel mrtvý voják, takže tak docela odevzdaní naši přece jen nebyli. Dal jsem se do běhu, za mnou dusali další, nejméně ze tří vozů, a všichni v chodbě nám uhýbali. Přede dveřmi další mrtvý voják, uvnitř se střílelo – klasicky i paprsky; dveře byly na několika místech propálené.

Vtrhl jsem dovnitř bez rozmýšlení, jako správný bojovný cvok. A zjistil jsem, že skoro všechnu práci už udělala mámina parta a že máma leží pod řídicím pultem.

Někdo se na mě sápal, kdovíproč ručně, asi ztratil zbraň, tak jsem ho zabil. Někdo ještě střílel, ale já se hrnul k mámě. Garet dal do zubů vojákovi, co se na mě chystal s nožem. Táta už byl taky v akci, někoho kopal, dva elfové špičatými pěstičkami bušili do dalšího.

Máma normálně spala.

„Hamíku, tohle mi nedělej,“ zašeptal jsem a kopl do obličeje chlapíka, který ležel na podlaze, krvácel, a přesto se na mě pokoušel zamířit. Oči ho neposlouchaly, šilhal tak hrozně, že mohl klidně trefit mámu nebo Hamíka. V tom momentě mi jaksi nedocházelo, že Hamík je vlastně pode mnou, pod tlustou vrstvou pseudoskla, kde si v bezpečí přežvykuje svůj nejnovější výlet… V tom napjatém momentě jsem ho prostě měl za kamaráda.

Garet dopadl vedle mě. Patrně někoho podřízl; byl celý od krve. Ačkoli tady na té podlaze už stačilo jen zakopnout, vypadala jako jezírko – odpudivě karmínové a husté jako močál, který pohřbil tetu.

„Jak je jí?“ vyhrkl.

„Spí,“ odpověděl jsem. „Vezmem ji ven.“

Nikdo z vojáků už se nehýbal. Naše smíšená bojová jednotka zvítězila.

„Běžte,“ řekl táta. Koukal na Gareta, ale vůbec ne nepřátelsky. „Ukotvím reaktor. Reo, pojď mi pomoct.“

Takže táta umravní Hamíka, kluci vyženou pasivní osazenstvo z chodeb a začnou vynášet mrtvé. Uviděl jsem Jula. Jestlipak by ho včera napadlo, že se stane hrdinou?

Někdo mě vzal za ruku. Iana. Byl jsem strašně, strašně rád, že žije a je tady.

„Vypadáš… divoce,“ vyhrkla.

„Ty taky, bojovnice.“ Usmáli jsme se. Bylo to namáhavé, asi se nám mimické svaly v boji nějak přeskupily. „Proběhnem se po novém světě,“ navrhl jsem. „Táta si povídá s Hamíkem, teď už se neztratíme.“

Pevně mě stiskla, natáhla se a dala mi pusu, dočista hursovskou, takovou tu ďobací, co pomalinku přechází v olíznutí a jemňounké sání… Uf.

* * *

Náš svět nám zůstal. Tedy, ten svět, ve kterém jsme opravdu žili. Vlastně jsme nevěděli, co je za horami, a ty zůstaly stejné, kam jsme dohlédli. Jenom ten močál, hm… Aspoň že nám vydal tetu, vylezla z něj prakticky vlastní silou. Odhodlaná a urputná Paa…

Táta se vrátil ze své vesnice na samém kraji pole našeho reaktoru, kroutil hlavou a drbal se v srsti. Ani tam se nic nezměnilo. A zbytek budeme muset teprve prozkoumat, ačkoli…

„Ačkoli to nemáme s čím porovnat,“ řekl jsem. Seděli jsme pod Stromem, mezi kořeny, a koukali do plamenů. Udělali jsme si táborák. Pro vylepšení nálady. Nikdo z nás neměl pocit vítězství, někteří se i styděli.

„Každý člověk si nosí svůj svět s sebou,“ ozval se Garet. „Myslím člověk v širším slova smyslu,“ dodal jako obvykle a všichni jsme se tiše zasmáli.

„A teď máš na mysli i Hamíka?“ zeptala se máma. Neopírala se o kořen, ale o Gareta. A táta? Ani nevím, jestli ho mrzelo, že o ni přišel. Možná se ho na to jednou zeptám.

„Asi jo,“ šeptl Garet a ohlédl se, jako by ho Hamík mohl přistihnout při činu. Při prozrazení tajemství.

„A namixoval nám do našeho vesmíru kousky odjinud. Aby to tu bylo zajímavější.“ Iana změnila polohu a nenápadně se přisunula ke mně.

Táta se zvedl. „Jdu do velínu pro dalekohled. Trochu se porozhlédnu po nebi.“

„Ale víš předem, co najdeš,“ pravil líně Garet. „Vlastně co nenajdeš.“

Vyměnili si pohled plný porozumění, táta kývl. „Žádná loď na oběžné dráze, co?“

„Chudák Humanius.“ Garet zalétl pohledem k zemljance, kde spal náš zajatec.

„Děcka ho mají rády,“ zívla teta Paa. „Nemůže být doopravdy zlý.“

Jo, v tomhle světě se všude válí spousta naděje, celé tuny naděje, jen si z ní nabrat.

Aha, a mrtvé jsme pohřbili na hřbitově. Ani ne proto, že Humanius kolem toho dělal povyk a máma se k němu energicky přidala. Spíš nám to tak nějak došlo.