Kim Stanley Robinson – Slepý geometr (THE BLIND GEOMETER)

Když se narodíte slepí, vyvíjíte se jinak než vidící nemluvňata. (Já se slepý narodil, takže to vím.) Důvody těchto rozdílů jsou celkem zjevné. Velká část raného fyzického i duševního vývoje nemluvněte je spjatá se zrakem, který koordinuje veškeré smysly a činnosti. Bez zraku tvoří realitu… (těžko se to popisuje) jakási prázdnota, v níž se věci přechodně zhmotňují, když je uchopíte, strčíte do pusy nebo uslyšíte; jakmile ty věci ztichnou, nebo je upustíte, rozplynou se, přestanou existovat. (Tak si říkám, jestli tenhle pocit občas nemívám doteď.) Dá se dokázat, že se vidící nemluvňata toto vnímání stálosti objektů také musejí naučit – schovejte hračku za plentu a malá batolata usoudí, že přestala existovat –, ale zrak (že vidí část hračky – nebo osoby – za plentou) jim umožňuje vytvořit si vnímání stálosti objektů poměrně rychle a lehce. Pro slepé dítě je to mnohem těžší úkol; trvá to měsíce, někdy roky. A bez vnímání hmotného světa nelze utvořit ani komplementární pojem já; bez tohoto pojmu je potom možné prožívat všechny jevy jako součást rozšířeného „těla“. (Haptický prostor – neboli hmatový prostor, prostor těla – se rozšiřuje, aby naplnil optický prostor…) Každému slepému nemluvněti hrozí autismus.

Ale zároveň máme – a víme, že máme – dar absolutní svobody přetvořit, v myšlenkách a představivosti, své lidské historické bytí…

 

Edmund Husserl, O původu geometrie

Moje první vzpomínka patří Vánocům, když mi bylo asi tři a půl roku a mimo jiné jsem dostal pytlík kuliček. Fascinoval mě ten pocit, když jsem držel kuličky v hrsti: ty malé skleněné koule, těžké, hladké, klapající, všechny prakticky stejné… A podobně silný dojem na mě udělal i kožený váček. Byl úžasně ohebný, měl skvěle pytlovitý tvar, dal se nádherně utáhnout koženou šňůrkou. (Musím vám říct, že z pohledu hmatové estetiky není nic tak krásného jako dobře naolejovaná kůže. Mou nejoblíbenější hračkou byla tátova bota.) Každopádně jsem tenkrát vysypal kuličky na zem a válel se po nich (větší kontakt), až jsem narazil na vánoční stromek – pichlavý a borovicovitý. Natáhl jsem se, abych si utrhl pár jehliček a rozemnul je mezi prsty, a při tom jsem zavadil o jednu ozdobu, kterou jsem v tom rozjaření považoval za zatoulanou kuličku. Škubl jsem s ní (a nejspíš i s větví) a… strhl na sebe stromek.

Následný povyk mám v paměti jako jednu velkou šmouhu, jako kdyby všechno bylo zaznamenané na pásce a některé části se pokaždé s pískáním rychle přetáčely dopředu. Krátké nesestříhané útržky pásky: moje paměť. (Můj příběh.)

* * *

Jak často jsem pátral po útržcích, které předcházely těm Vánocům, z oněch dlouhých let před tím, než jsem si začal uvědomovat sám sebe? Jak jsem poprvé objevil svět mimo mé tělo, mimo dosah mých rukou? Byl to jeden z mých největších intelektuálních výkonů – možná ten největší –, a přitom si jej vůbec nepamatuji.

A tak čtu, dozvídám se, jak ten úkol zvládla ostatní slepá nemluvňata. Můj vlastní život, poznávám ho prostřednictvím slov – ze slov sestavených textů – to se mi stává neustále. To je to, co T. D. Cutsforth nazval vstupem do světa „verbálního neskutečna“. A také je to součást osudu zvídavých slepců.

* * *

Nikdy jsem neměl Jeremyho Blasingama rád. Několik let byl mým kolegou a kancelář měl jen šest dveří od té mojí. Připadalo mi, že patří k těm lidem, kteří jsou ve společnosti slepců nesví; a od slepce se jaksi očekává, že takové lidi uklidní, což je pokaždé hrozný opruz. (Ostatně já tenhle problém obvykle ignoruji.) Jeremy si mě vždycky pozorně prohlížel (dá se to poznat z tónu hlasu) a zjevně se v duchu potýkal s faktem, že jsem jedním z editorů Topologické geometrie, tedy časopisu, do něhož příležitostně přispíval. Byl to dobrý matematik a slušný topolog a většinu jeho příspěvků jsme otiskli, takže jsme udržovali v zásadě přátelské vztahy.

Přesto neustále sondoval, pořád ze mě tahal nějaká moudra. V té době jsem usilovně pracoval na geometrii n-rozměrných variet a poslední výsledky testů z CERN, SLAC a toho velkého nového cyklotronu na Oahu do této mojí práce zajímavým způsobem zapadaly. Vypadalo to, jako by se určité subatomární částice pohybovaly ve vícerozměrné varietě, a tak mi Sullivan, Wu a pár dalších fyziků z těch pracovišť kladlo různé otázky. S nimi jsem o tom mluvil rád, ale s Jeremym jsem k tomu neviděl důvod. Jisté spekulace, které jsem kdysi zmínil v rozhovoru s ním, se následně objevily v jedné z jeho prací, a tak se mi zdálo, že chce, abych mu pomohl, ale nechce to přiznat.

A pak šlo taky o to, jak na mě působil. Na slunci jsem ho vnímal jako měňavý, flekatý jas. Samo o sobě bylo neobvyklé, že jsem někoho viděl, a jelikož jsem si to neuměl vysvětlit (byla to vidina, nebo něco jiného?), docela mě to znervózňovalo.

Ale je možné, že tehdejší neklid ve zpětném pohledu trochu přeháním.

* * *

První vzpomínka mého života, s níž mám spojenou nějakou emoci (všechny předchozí byly jen útržky pásky, které mohly pocházet ze života kohokoliv jiného vzhledem k tomu, jaké pocity vyvolávaly), se datuje do mých osmi let a příznačně souvisí s matematikou. Sčítal jsem sloupce čísel v Braillově písmu a nadšený tím, co jsem se právě naučil, přinesl jsem svůj hrbolatý list papíru ukázat otci. Chvíli si ho prohlížel. „Hmm,“ zabručel potom, „musíš dbát na to, aby čísla byla v dokonale rovných sloupcích.“ Svými dlouhými prsty vedl ty moje po sloupci dolů. „Dvacet dva je trochu nalevo, cítíš to? Musíš je mít všechna přesně pod sebou.“

Netrpělivě jsem odtáhl ruku a jako přílivová vlna mě zaplavilo rozčarování (moje nejčastější emoce, pociťoval jsem ji mnohokrát denně); hlas se mi zlomil v táhlém zakňourání: „Ale proč? Vždyť je to jedno…“

„Ne, není.“ Můj otec rozhodně netrpěl přehnanou pořádkumilovností, což jsem zjišťoval pokaždé, když jsem zakopl o jeho pohozený kufřík, brusle, boty… „Podívej.“ Zase mě vzal za prsty. „Víš, jak čísla fungují. Tady je dvacet dva. Tahle dvojka označuje dvacet, tahle dvojka označuje dvě, i když jsou to zároveň také písmena, že ano? No, a když sčítáš, je sloupec úplně vpravo určen pro jednotky. Vedle něj je sloupec pro desítky a ještě dál vlevo sloupec pro stovky. Tady máš tři stovky, je to tak? Takže když posuneš těch dvacet dva moc daleko doleva, započítáš těch dvacet do stovkového sloupce, jako kdyby to číslo bylo dvě stě dvacet a ne dvacet dva. A to by bylo špatně. Proto musíš mít sloupce úplně rovné…“

Porozumění mě rozechvělo, jako když srdce rozvibruje velký starý kostelní zvon. Takhle vypadá moje první vzpomínka na pocit, který už napořád zůstal největší radostí mého života: pochopení.

A porozumění matematickým pojmům mi záhy dalo moc (ó, jak jsem po ní toužil!), a to nejen v abstraktním světě matematiky, ale i ve skutečném světě otce a školy. Pamatuji si, jak jsem poskakoval nahoru dolů, jak se táta rozesmál a jak jsem potom odběhl do svého pokoje, abych tam do papíru vyrážel sloupec za sloupcem čísel rovných jako podle pravítka.

Ó, ano, Carlos Oleg Nevskij zde. Matka Mexičanka, otec Rus (vojenský poradce). Narozen v Mexico City v roce 2018, tři měsíce před termínem poté, co matka v těhotenství prodělala zarděnky. Výsledek: téměř absolutní slepota (dokážu rozlišit tmu od – jasného – světla). V Mexico City jsme žili, dokud otce nepřeložili na sovětskou ambasádu ve Washingtonu. To mi bylo pět. Od té doby jsem žil téměř nepřetržitě ve Washingtonu; moji rodiče se rozvedli, když mi bylo patnáct. Od roku 2043 jsem profesorem matematiky na Univerzitě George Washingtona.

* * *

Jedno chladné jarní odpoledne jsem na Jeremyho Blasingama narazil ve fakultním salonku, kam jsem si zašel pro kafe – v salonku, kam nikdo nikdy nechodí. „Nazdar, Carlosi, jak se máš?“

„Fajn,“ odpověděl jsem a šátral po stole po cukru. „Co ty?“

„Docela dobře. Ale při konzultantské práci jsem narazil na zajímavý problém. Už mi začíná pěkně lézt na nervy.“

Jeremy pracoval pro rozvědku Pentagonu nebo něco takového, ale jen málokdy mluvil o tom, co pro ně dělá, a já se každopádně neptal. „Vážně?“ nadhodil jsem, našel cukr, nabral ho lžičkou a nasypal do kafe.

„Jo. Mají tam problém s jednou šifrou, která by se ti určitě líbila.“

„Do kryptografie moc nevidím.“ Tyhle špionážní hry – ve skutečnosti pracují s velmi chabou matematikou. Sladká vůně cukru rozpouštějícího se v hrnku mizerného kafe.

„Jo, já vím,“ povídá Jeremy. „Ale…“ osten frustrace v jeho hlase; lidé mají obvykle problém poznat, kdy jim opravdu věnuji pozornost, já vím (jistá manipulace), „… ale tohle je patrně geometrický kód. Ten subjekt, abys věděl, kreslí schémata.“

Subjekt. „Hmmpf,“ já na to. Nějaký nebohý špion nejspíš něco nadrápal na zeď v cele…

„Totiž… jednu z těch kreseb mám s sebou. Připomíná mi teorém z tvého posledního článku. Nejspíš nějaká projekce.“

„Ano?“ Co za špiona by namalovalo něco takového?

„Jo, a zdá se, že to nějak souvisí i s její řečí. Má úplně zpřeházenou větnou stavbu – občas úplně zpřeházená slova.“

„Ano? A co se jí stalo?“

„No… Na, mrkni na tu kresbu.“

Nastavil jsem ruku. „Podívám se na ni.“

„A příště, až dostaneš chuť na kafe, přijď za mnou. Uvařím ti u sebe v kanceláři něco pořádného.“

„Dobrá.“

* * *

Myslím, že si celý život říkám jaké to asi je, vidět. A celá moje práce vlastně není nic jiného než snaha přenést představy věcí na moje vlastní vnitřní plátno. „Vidím to pocitově.“ V jazyce, v hudbě a především v geometrických zákonech nacházím alternativy k vidění – v analogii doteku, zvuku a abstrakce. Pochopte, porozumět plně geometrii znamená přesně pochopit reálný svět, který odhaluje světlo; v jistém smyslu tak člověk vnímá něco na způsob Platónových ideálních tvarů, na nichž stojí viditelný svět. Občas mě mocné chvění poznání naplní natolik, až mám pocit, že musím vidět. Co víc by to mohlo být? V tu chvíli věřím, že vidím.

Pak nastane problém při přecházení ulice nebo hledání zašantročených klíčů. S tím geometrie příliš nepomůže; nezbývá, než se uchýlit ke starému dobrému nahrazení očí ušima a rukama. To pak vím, že nevidím vůbec nic.

* * *

Řeknu to jinak. Projektivní geometrie vznikla za renesance jako pomůcka pro malíře, kteří se nově začali zajímat o perspektivu, když řešili problém, jak přenést trojrozměrný svět na plátno. Záhy se z ní však stala velmi vlivná a elegantní matematická disciplína. Základní postup se dá popsat rychle – promítneme-li geometrický útvar z jedné roviny na druhou (říkají mi, že je to podobné, jako když světlo promítá obraz diapozitivu na zeď), některé vlastnosti daného útvaru se změní (délka stran, úhly) a jiné ne – body zůstanou body, přímky přímkami a zachovány zůstanou například i některé poměry.

Teď si představte, že optický prostor je geometrickým útvarem, což svým způsobem skutečně je. Ale potom si představte, že se promítá dovnitř na něco jiného, nikoli na rovinu, ale – řekněme – na Móbiův pás, nebo na Kleinovu láhev, nebo na varietu ještě mnohem složitější a podivnější než oba zmíněné úvary (divili byste se). Některé vlastnosti útvaru úplně zmizí (třeba barva), ale jiné důležité vlastnosti zůstanou. A projektivní geometrie je uměním najít, které vlastnosti nebo kvality přečkají proměnu po projekci…

Rozumíte mi?

Je to samozřejmě neeuklidovská geometrie, vlastně striktně nevskyánská, což musí být, jelikož mi pomáhá promítat optický prostor do prostoru akustického a hmatového.

Když jsem příště potkal Blasingama, děsně se zajímal, co si myslím o tom jeho nákresu. (Mohla by vzniknout akustika emocí, potažmo matematika emocí; ostatně uši slepých provádějí podobné výpočty dnes a denně.)

„Jeden nákres mi toho moc neřekne, Jeremy. Totiž, máš pravdu, vypadá to jako jednoduchá projektivní kresba, ale přetínají ji nějaké podivné čáry. Kdo ví, co mohou znamenat? Celé by to mohlo být něco, co načmáralo nějaké dítě.“

„Tak mladá zase není. Chceš toho vidět víc?“

„No…“ Tahle žena, co se o ní zmiňoval, ta Mata Hari vězněná někde v Pentagonu malovala geometrické útvary a odmítala mluvit jinak než v hádankách… samozřejmě, že mě to zaujalo.

„Na, každopádně si je vezmi. Zdá se, že zachycují nějaký vývoj.“

„Pomohlo by, kdybych si mohl promluvit se subjektem, který to nakreslil.“

„No, to si nemyslím… ale…“ – všiml si mého podráždění – „… můžu ji sem přivést, myslím, jestli tě to zajímá.“

„Mrknu na to.“

„Dobře, dobře.“ Zvláštní nádech vzrušení v jeho hlase, napětí, očekávání… Zamračil jsem se a vzal si od něj papíry.

Ještě to odpoledne jsem je prohnal speciální kopírkou, z níž vyjely kresby jako silně zvrásněné listy papíru. Pomalu jsem přejel konečky prstů po vyvýšených tazích a písmenech.

Na tomto místě se vám musím přiznat, že většina geometrických nákresů je mi absolutně k ničemu. Když se nad tím zamyslíte, rychle vám dojde proč: většina výkresů je dvourozměrným ztvárněním toho, jak by vypadal trojrozměrný útvar. To mi v ničem nepomáhá, spíš je to pro mě extrémně zavádějící. Řekněme, že na stránce nahmatám lichoběžník, jenže netuším, zda se skutečně jedná o lichoběžník, nebo o obdélník, který neleží na stejné rovině jako stránka papíru. Nebo že by to snad bylo konvenční znázornění roviny? To mi poví jenom popis nákresu. Bez popisu mohu pouze předpokládat, čím by daný útvar mohl být. Mnohem jednodušší jsou 3D modely, které si mohu pořádně osahat.

V tomhle případě jsem na něco podobného mohl každopádně zapomenout. Přejížděl jsem oběma rukama přes změť vystouplých linek, několikrát je obtáhl perem, našel v té spleti dva trojúhelníky, přímky spojující vrcholy trojúhelníků a přímky prodlužující strany trojúhelníku jedním směrem. Pokusil jsem se vytvořit 3D model, který by kresbu znázorňoval – někdy si to zkuste, abyste pochopil, jak je to intelektuálně náročný úkol! Projektivní představivost…

Rozhodně to vypadalo jako hrubý náčrt Desarguesovy věty.

* * *

Desarguesova věta byla jedním z prvních teorémů zabývajících se projektivní geometrií; definoval ho v polovině sedmnáctého století Girard Desargues, jenž se kromě matematiky věnoval i architektuře, strojírenství, psaní knih o hudbě atd. Je to relativně jednoduché tvrzení, které dokazuje, že dva trojúhelníky, které jsou vzájemnou projekcí, generují skupinu bodů ležících na jedné jediné přímce. Její podstatou je ukázat elegantní spojení, které projekce často vytvářejí.

(Zároveň platí, že tato věta je reciproční; tedy když předpokládáme dva trojúhelníky, jejichž prodloužené strany se sbíhají do kolineárních bodů, pak je možné dokázat, že tyto trojúhelníky jsou vzájemnou projekcí. Jak se někdy píše v učebnicích: nechávám na laskavém čtenáři, aby si to ověřil v praxi.)

* * *

Ale co s tím? Totiž, jasně, je to krásná matematická věta, která se vyznačuje čistotou tolik příznačnou pro renesanční matematiku – ale co dělala na kresbě, kterou vytvořil nějaký nebohý vězeň Pentagonu?

Uvažoval jsem o tom cestou do tělocvičny, do Warrenových lázní. Tedy uvažoval jsem o tom spíš sekundárně, bezpochyby podvědomě; moji vědomou pozornost vyžadovaly ulice a doprava na nich. Ulice Washingtonu se do jisté míry podobají jednomu z těch matoucích geometrických nákresů, o nichž jsem mluvil (ulice se státními silnicemi šikmo přetínají rovnoběžky normálních ulic, což vytváří množství složitých křižovatek). Naštěstí člověk nemusí pochopit celé město naráz, aby se v něm mohl pohybovat. Ovšem ztratíte se velmi snadno. Proto jsem se při chůzi soustředil na vzdálenosti, na ruchy ulice, které bývají dost monotónní, na pachy (hlína v parku na rohu M Street a New Hampshire Avenue, stánek s párky v rohlíku na Jedenadvacáté a K). Holí jsem zkoumal svět těsně před svýma nohama a sonarové sluneční brýle vydávaly vysoké nebo naopak hluboké tóny podle toho, zda se ke mně objekty přibližovaly nebo se ode mě vzdalovaly… Je to celkem fuška dostat se z bodu A do bodu B a při tom se neztratit (když se to stane, musíte zatnout zuby a zeptat se na cestu), ale dá se to zvládnout. Je to jeden z těch malých úkolů/úspěchů (pokaždé si musíte vybrat, jestli jedno nebo druhé), jimž se slepci nevyhnou. Každopádně, abych se vrátil k jádru věci, jsem o té kresbě za chůze přemýšlel.

Na rohu Jedenadvacáté a H jsem s potěšením ucítil stánek s preclíky kamaráda Ramona, který je rovněž slepý. Patří mu jediný stánek, který neobklopuje kovový zápach několika preclíků připečených k plotýnce. Ramon má raději čistou vůni čerstvě upečeného těsta a tvrdí, že tak přiláká víc zákazníků, čemuž rozhodně věřím. „Jenom drobné, prosím,“ říkal zrovna někomu úsečně, „z boku je na stánku rozměňovací automat, díky. Teplé preclíky! Teplé preclíky, za dolar!“

„Nazdar, mrkalíne!“ zavolal jsem na něj.

„Ahoj, profesore mrkalíne,“ povídá on. (Mrkalín je lehce hanlivý termín, který používají napruzení lidé ze sociálky pro ty slepce, kteří agresivně a ostentativně trvají na tom, že se o sebe dokážou postarat, kteří dělají divadlo, jak všechno zvládnou. Pochopitelně jsme si to slovo přivlastnili; někdy v našem podání znamená totéž – obvykle když je řeč o třetí osobě –, ale ve druhé osobě je to přátelské oslovení.) „Dáš si preclík?“

„Jasně.“

„Razíš do tělocvičny?“

„Jo, jdu si Zaházet. Až budeme příště hrát, dám ti zabrat.“

„To bude slávy, až mě žabař jako ty porazí!“

Nasypal jsem do jeho mozolnaté dlaně čtyři čtvrťáky a on mi podal preclík. „Mám pro tebe hádanku,“ povídám. „Proč by se někdo snažil předat vzkaz prostřednictvím geometrického obrazce?“

Zasmál se. „Mě se neptej, to je tvůj píseček!“

„Ale ten vzkaz není pro mě.“

„A víš to jistě?“

Zamračil jsem se.

* * *

Na recepci v tělocvičně jsem pozdravil Warrena s Amandou. Zrovna se chechtali titulku v bulvárním plátku, s nímž Amanda mávala. Oba ten škvár hltali a nejlepší titulky vylepovali po celé tělocvičně.

„Tak jakou perlu tam dneska máme?“ zeptal jsem se.

„Co třeba ‚Homosexuální yetti obtěžoval malé chlapce‘?“ nadhodil Warren.

„Nebo ‚Žena usvědčena z toho, že z manžela udělala ředitele banky’,“ kontrovala se smíchem Amanda. „Zdrogovala ho a pak ho programovala tak dlouho, až se z pokladního vypracoval na ředitele.“

„Co kdybych ti to taky udělal, Amando?“ navrhl Warren.

„Radši ze mě udělej něco lepšího, než je ředitel banky.“

Warren mlaskl. „Poslední dobou koluje mezi lidmi děsná spousta drog. Pojď, Carlosi, připravím ti střelnici.“ Odešel jsem se do šatny převléct, a když jsem dorazil na střelnici, Warren právě dokončoval přípravy. „Hotovo,“ hlásil vesele cestou ven.

Vešel jsem dovnitř, zavřel za sebou dveře a nakráčel doprostřed místnosti, kde stál asi metr vysoký drátěný stojan plný baseballových míčků. Vytáhl jsem jeden, potěžkal ho v ruce a ohmatal šití. Baseballový míč je krásná věc – pěkně vystouplé křivky švů na povrchu dokonalé koule, přesně správná váha na házení.

Cvaknutím vypínače jsem zapnul střelnici a odstoupil od podavače, v každé ruce jeden míček. Obklopilo mě absolutní ticho, zvukotěsnými stěnami ke mně doléhalo jen slabounké bzučení. Pokusil jsem se co nejvíc zklidnit dýchání, v uších jsem slyšel tlukot srdce.

Potom jsem za svými zády, trochu nalevo a dole, zaslechl pípnutí‘, otočil jsem se a hodil. Tupé zadunění. „Vpravo… nízko,“ ohlásil odkudsi shora tichý mechanický hlas. Píp – znovu jsem hodil. „Vpravo… vysoko,“ ozvalo se hlasitěji, což znamenalo, že jsem minul o větší kus. „Sakra,“ ulevil jsem si a sáhl po dalších dvou míčcích. „Špatný začátek.“

Píp – prudce jsem hodil doleva – cink! „Johó!“ Máloco v životě potěší tolik, jako když zazvoní čistě trefený terč. Rozezní se zvučné C s několika podtóny, jako když na malý, ale robustní kostelní zvon udeříte kladivem. Zvuk úspěchu.

Sedm dalších hodů, čtyři další zásahy. „Pět z deseti,“ hlásil strojový hlas. „Průměrný čas mezi zásahy jedna celá třicet pět setin vteřiny. Nejrychlejší zásah za žádná celá osmdesát čtyři setiny vteřiny.“

Ramon občas trefí terč za půl vteřiny nebo méně, ale já potřeboval slyšet celé pípnutí, abych držel aspoň trochu slušný průměr. Přichystal jsem se na další kolo, zmáčkl tlačítko a ztichl: píp hod, píp hod, snažil jsem se rychleji přesouvat, švihat celou rukou, využívat informace z chyb, abych se opravil, když se zase terč objeví u podlahy, nebo u stropu, nebo za mnou (mojí slabinou jsou nízké terče – jako kdybych nedokázal nízko házet přesně). Když jsem se zahřál na provozní teplotu, házel jsem prudčeji a prudčeji – jen tak házet baseballovým míčkem je čirá radost. A když pak rozezníte ten zvonek! Cink! Rozechvěje to každou buňku ve vašem těle.

Když jsem skončil, šel jsem se osprchovat. A jak jsem tak stál před svojí skříňkou a chtěl si vzít košili z háčku na dveřích, zavadil jsem o krátký kovový drátek, který vyčníval z vnitřního horního rohu v místech, kde bych si ho ani já, ani nikdo z mých vidících společníků za normálních okolní nevšiml. Zvědavě jsem ten drátek ohmatával a zprvu si nebyl jistý, co to je. Měl jsem však jisté podezření, a tak jsem ho odnesl ke kamarádovi Jamesi Goldovi, který se na strojírenské fakultě zabývá akustikou, a požádal ho, aby se mi na tu věc podíval.

„Je to maličký bezdrátový mikrofon,“ oznámil mi, a pak zažertoval: „Kdopak tě napíchnul, Carlosi?“

Zvážněl, když jsem se ho zeptal, kde bych si něco takového mohl opatřit.

* * *

John Metcalf – „Slepý Jack z Knaresboroughu“ – (1717-1810). V šesti letech přišel po neštovicích o zrak, v devíti dokázal chodit více méně bez pomoci, ve čtrnácti vyhlásil, že od této chvíle na svůj hendikep kašle a hodlá se ve všech směrech chovat jako normální lidská bytost. Je fakt, že bezprostředně po tom hrdinném rozhodnutí spadl do štěrkoviště a dost vážně se zranil, když utíkal před hlídačem ovocného sadu, kam se vypravil krást jablka… naštěstí to nijak nepodlomilo jeho odhodlání. Ve dvaceti se proslavil jako boxer. (!)

 

Ernest Bramah, úvod

Oči Maxe Carradose

 

Jako malý jsem strašně rád četl Bramahovy příběhy o slepém detektivovi Maxu Carradosovi. Měl neuvěřitelně citlivý sluch, čich a hmat a jeho dedukce byly vždy zkrátka geniální, byl nebojácný, bohatý a měl panství, sekretářku, sluhu a šoféra, kteří mu sloužili jako oči. Samé skvělé věci pro mladého čtenáře s velkou představivostí, což o mně platilo beze zbytku. Přečetl jsem každou knížku, která mi přišla pod ruku; hlas svého čtecího zařízení jsem znal lépe než hlas jakéhokoliv živého člověka. Při všem tom čtení a matematické práci jsem se klidně mohl stáhnout ze světa vlastního poznávání do Cutsforthovy „verbální nereality“ a blábolit jako Helen Kellerová o tvarech mraků, barvách květin a podobně. Svět se změní v pouhou řadu písmen; trochu to zní jako dekonstruktivismus, co? A v pozdějším věku mě samozřejmě okouzlili dekonstruktivisté minulého století. Svět jako písmo: Husserlovo pojednání O původu geometrie má jenom dvaadvacet stránek, Derridův Komentář k původu geometrie jich má sto padesát tři. Asi chápete, co se mi na nich tak líbí. Pokud svět není, jak se domnívají dekonstruktivisté, ničím jiným než sbírkou textů, a já můžu číst, tak jako slepý o nic nepřicházím, ne?

Mladí bývají velmi paličatí, velmi hloupí.

* * *

„Tak dobře, Jeremy,“ prohlásil jsem. „Domluv mi schůzku s tím tvým záhadným subjektem, který maluje týhle věci.“

„Vážně chceš?“ Snažil se zakrýt nadšení.

„Jasně,“ opáčil jsem. „Nic víc se z toho nedozvím, dokud se s ní nesejdu.“ Ano, můj vlastní podtext, ale já tyhle věci dokážu maskovat lépe než Jeremy.

„Na co jsi přišel? Říkají ti ty nákresy něco?“

„Nic moc. Znáš mě, Jeremy, kresby nejsou moje silná stránka. Byl bych raději, kdyby mi to vymodelovala, napsala, nebo prostě řekla. Jestli chceš, abych v tom pokračoval, budeš mi ji muset přivést.“

„Tak dobře. Uvidím, co se dá dělat. Ale moc ti nepomůže. Však to sám poznáš.“ Přesto zněl potěšeně.

* * *

Jednou na střední škole jsem při odchodu z tělocvičny zaslechl, jak trenér (jeden z nejlepších učitelů, jakého jsem kdy měl) někomu v kabinetu říká (musel být ke mně otočený zády): „Tělesné postižení nebude většině z těch dětí dělat tak velké problémy. Daleko větší přítěží jsou emoční problémy, které z postižení vyplývají.“

* * *

Seděl jsem v kanceláři a poslouchal čtečku. Ten monotónní mechanický hlas bez intonace (pro některé mé kolegy prakticky nesrozumitelný) se mi za ty roky stal jakýmsi nemotorným, přitroublým přítelem. Říkal jsem mu Georgi a každou chvíli jsem snažil jeho mizerný přednes vylepšit naprogramováním nějakého dalšího výslovnostního pravidla, ale nebylo to k ničemu. George si vždycky našel způsob, jak jazyk zmasakrovat. Položím otevřenou knihu textem dolů na sklo, George zahlásí „vyhledávání první řádky“ a skener uvnitř stroje se rozjede. Potom čte z Roberta Torrettiho, cituje z Ernsta Macha a polemizuje s ním. (A przní při tom to jméno tou nejafektovanější a nejzkomolenější hláskovanou výslovností, jako si dokážete představit.)

„Naše vnímání prostoru vyplývá z naší fyziologické podstaty,“ (George zvyšuje hlas, aby zdůraznil kurzívu, což ho ovšem zároveň dost zpomalí). „Geometrické pojmy se vyvíjejí idealizací fyzikálních prostorových zkušeností. Fyziologický prostor se značně liší od nekonečného, izotropického, metrického prostoru klasické geometrie a fyziky. Z velké části se dá strukturovat jako topologický prostor. Když se na něj podíváme touto optikou, přirozeně se rozpadá na několik součástí – vizuální či optický prostor, haptický či hmatový prostor, akustický prostor atd. Optický prostor je anizotropický, konečný, omezený. Haptický prostor neboli „prostor naší kůže“ odpovídá dvourozměrnému, konečnému, neomezenému (uzavřenému) riemannovskému prostoru. To je nesmysl, protože R-prostory jsou metrické, zatímco haptický prostor metrický není. Domnívám se, že Mach chce říct, že riemannovský prostor lze logicky považovat za dvourozměrnou kompaktní souvislou topologickou množinu.“

Ozvala se čtyři krátká klepnutí na dveře. Vypnul jsem George tlačítkem a zavolal: „Vstupte!“

Dveře se otevřely. „Carlosi!“

„Jeremy,“ odpověděl jsem. „Jak se máš?“

„Dobře. Přivedl jsem s sebou Mary Unserovou… víš, tu, co namalovala…“

Vstal jsem. Cítil jsem/slyšel přítomnost třetí osoby v místnosti. Někdy (jako tentokrát) prostě víte, že daný člověk je jaksi nepopsatelně jiný, nebo… (Náš jazyk nedokáže dost dobře vystihnout zkušenosti slepých.) „Rád vás poznávám.“

Už jsem říkal, že dokážu rozlišit světlo od tmy, a je to pravda, i když mi to málokdy poskytne nějakou důležitou informaci. V tomto případě mě však překvapilo, že právě „zrak“ upoutal moji pozornost – ta žena byla tmavší než ostatní lidé, vypadala jako uzlík temnoty uprostřed místnosti, přičemž obličej měla výrazně světlejší než zbytek těla (byl-li to její obličej).

Dlouhá odmlka. Potom: „Na hranici n-rozměrného stojíme prostoru,“ pravila. Zarazilo mě, jak se její projev podobal tomu Georgeovu. Mechanická rytmičnost a elementární nepochopení slov, jako když mluví stroj… Naskákala mi husí kůže na předloktích.

Její hlas, na druhou stranu, George s přehledem porážel. Přes podivnou intonaci z něj sálal život, měl značně silný témbr, jako když slyšíte fagot nebo niněru, s výraznými nosovkami a příliš uvolněnými hlasivkami, čemuž logopedové říkají uvolněná třepená fonace. Výrazné nosovky většinou nezní moc příjemně, ale když je posadíte dostatečně hluboko…

Znovu promluvila, tentokrát pomaleji (rozhodně uvolněná třepené fonace): „Stojíme na hranici n-rozměrného prostoru.“

„No ne,“ zvolal Jeremy. „Dobrá práce!“ Potom vysvětlil: „Její slovosled není obvykle… takhle normální.“

„To mi došlo,“ povídám. „Mary, co tím myslíte?“

„Já… ach!“ Vystrašené, bolestivé zabzučení kazoo. Přistoupil jsem k ní a podal jí ruku. Vzala ji do své, jako by mi chtěla potřást pravicí. Ruku měla podobně velkou jako já, štíhlou, silný sval na kořeni palce. Citelně se chvěla.

„Zabývám se geometrií komplexních topologických prostorů,“ oznámil jsem jí. „Je pravděpodobné, že vám budu rozumět lépe než většina ostatních lidí.“

„Body nevidíme uvnitř nikdy sebe.“

„To je fakt.“ Ale něco tady nehrálo, něco se mi nelíbilo, i když jsem nedokázal přesně říct co. Že by mluvila na Jeremyho? Mluvila ke mně, ale dívala se na něj? Uzlík temnoty ve tmě… „Ale proč máte věty tak zpřeházené, Mary? Slova vám nevycházejí z úst v pořadí, v jakém si je myslíte. Určitě to víte, protože nám rozumíte.“

„Složené ach!“ Zase to přerývané vyjeknutí a najednou se rozplakala a silně se roztřásla. Posadili jsme se na gauč pro návštěvy, Jeremy jí šel pro sklenici vody a já ji, vzlykající, zatím držel v náručí. Hladil jsem ji po vlasech (krátkých, mírně zvlněných, rozcuchaných) a využil té příležitosti k rychlé frenologické prohlídce: lebka pravidelná a na letmý omak i nepoškozená; spánky široké, výrazné; totéž platilo o očních důlcích; nos v zásadě pyramidovitý, bez výrazného kořene; úzké líce vlhké od slz. Vzala mě za pravou ruku a pevněji stiskla, třikrát rychle, třikrát pomalu, přičemž celou dobu vzlykala a vyrážela ze sebe slova: „Bolí, pozice. Já, ach, složím konec, jasný, světlo, prostor sklad, ach, achich…“

No, zeptat se přímo není vždy ten nejlepší postup. Jeremy přinesl sklenici vody, a když se napila, trochu se uklidnila. „Možná bychom to měli zkusit později,“ navrhl Jeremy. „I když…“ Zdálo se, že ho ten výlev příliš nepřekvapil.

„Jasně,“ souhlasil jsem. „Poslyšte, Mary, promluvíme si jindy, až se budete cítit lépe.“

* * *

Když ji Jeremy odvedl z kanceláře a zbavil se jí (jak? komu ji předal?), vrátil se do sedmého patra.

„Tak co se jí sakra stalo?“ vyjel jsem na něj naštvaně. „Proč je na tom takhle?“

„Nejsme si úplně jistí,“ odpověděl pomalu. „Povím ti proč. Patřila k vědcům na Ciolkovského základně číslo 5, nahoře v horách na odvrácené straně Měsíce. Je to astronomka a kosmoložka. No – musím tě požádat, abys to udržel v tajnosti – a jednoho dne se Základna číslo 5 přestala hlásit. Když se tam zašli podívat, našli na stanici jenom ji, samotnou a v jakémsi katatonickém stavu. Nikde ani stopy po ostatních vědcích nebo personálu stanice – osmnáct lidí zmizelo beze stopy. A nikde nenašli nic zvláštního, co by vysvětlovalo to zmizení a její stav.“

Udělal jsem hrnmmpf. „Co se tam podle nich stalo?“

„Nejsou si jistí. Zjevně v okolí nikdo jiný nebyl, nebo ani být nemohl a tak dále. Rusové, kteří tam měli deset lidí, přišli s tím, že by to mohl být první kontakt – víš, jako že mimozemšťani odvezli ty zmizelé a Mary nějak poškodili mozek, nechali ji za sebou jako posla, který nedokáže předat vzkaz. Skeny jejího mozku vypadají bizarně. Ale nezní to zrovna pravděpodobně.“

„Ne.“

„Ovšem je to jediná teorie, která vysvětluje všechno, co tam našli. Přičemž o některých věcech mi ani neřeknou. Proto děláme, co se dá, abychom Mary rozmluvili, ale jak jsi sám viděl, jde to ztuha. Nejjistěji se cítí při malování nákresů.“

„Příště začneme s tím.“

„Dobrá. Napadlo tě ještě něco?“

„Ne,“ zalhal jsem. „Kdy ji můžeš zase přivést?“

* * *

Jako kdybych proto, že jsem slepý, nedokázal poznat, když mě někdo vodí za nos! Vztekle jsem se praštil pěstí do dlaně. Dělali velkou chybu, fakt že jo. Nevěděli, kolik toho může hlas prozradit. Skryté podtóny v hlase přitom prozrazují strašně moci Řečí se to vlastně ani nedá vyjádřit – potřebujeme tu matematiku emocí… Na střední škole pro slepé, kam jsem krátce chodil na několik hodin, se často stávalo, že celá třída začala okamžitě nesnášet nového učitele, protože se prozradil či prozradila nějakou falší v hlase, přezíravostí, soucitem nebo sebechválou, o níž si dotyčný učitel či učitelka (a jejich nadřízení jakbysmet) mysleli, že je dokážou dokonale zamaskovat – pokud si je vůbec uvědomovali. Studenti tu přetvářku ale prohlédli okamžitě, protože hlas (pokud je pravda, co jsem slyšel) toho dokáže prozradit mnohem víc než výraz tváře; rozhodně ho méně kontrolujeme. Proto mi také většina hereckých výkonů přináší takové rozčarování – řečové projevy jsou příliš stylizované, na hony vzdálené skutečnému životu…

A tady jsem cítil, že jsem svědkem nepříliš vydařené herecké etudy.

Ve Visions de l’Amen Oliviera Messiaena je pasáž, kdy jeden klavír hraje sérii durových kvintakordů, velmi tradiční harmonii, zatímco druhý klavír hází do těch akordů vysoké dvoutóny, kterými zcela ničí harmonii a doslova křičí: Něco tu nehraje! Něco tu nehraje!

Seděl jsem u pracovního stolu, kýval se ze strany na stranu a zažíval právě takový okamžik. Něco tu nehrálo.

Když jsem se vzpamatoval, zavolal jsem sekretářce, která měla výhled do chodby směrem k výtahu. „Delphino, Jeremy už odešel?“

„Ano, Carlosi. Mám ho ještě zkusit dohnat?“

„Ne, jenom potřebuju jednu knížku, kterou nechal u sebe v kanceláři. Můžu si od vás půjčit univerzální klíč a skočit si pro ni?“

„Jasně.“

Vyzvedl jsem si klíč, vešel do Jeremyho kanceláře a zavřel za sebou dveře. Jeden z těch malých mikrofonů, které mi opatřil James Gold, se krásně vešel pod krytku telefonní zásuvky. Druhý mikrofon přišel pod stůl a třetí do šuplíku. A pryč. (Víte, já musím být statečný každý den, abych vůbec přežil. Ale to oni nevěděli.)

Když jsem se vrátil do kanceláře, zavřel jsem za sebou dveře, zamkl a začal ji prohledávat. Mám prostornou kancelář: dva gauče, několik vysokých knihoven, pracovní stůl, kartotéka, konferenční stolek… Když se v sedmém patře Gelmanovy knihovny posouvaly příčky, aby se získalo víc prostoru, přišli za mnou nervózně Delphina a George Hampton, který ten rok fakultu řídil: „Carlosi, tobě by nevadila kancelář bez oken, že ne?“

Zasmál jsem se. Všichni řádní profesoři měli kanceláře na vnějším perimetru patra, takže samozřejmě měli okna.

„Víš,“ pokračoval George, „jelikož žádné okno v budově stejně nejde otevřít, nepřijdeš o možnost větrání. A když si vezmeš kancelář uvnitř domu, zbude nám dost místa na pořádný fakultní Salonek.“

„No jo,“ souhlasil jsem. Nezmínil jsem se, že vnímám sluneční světlo, že rozlišuju mezi světlem a tmou. Naštvalo mě, že si na to nevzpomněli, že je vůbec nenapadlo se zeptat. Tak jsem překřtil svou kancelář na „Trezor“ a měl jsem tam spoustu místa, ale ani jedno okno. Ani na chodbách nebyla okna, takže jsem byl úplně odříznutý od denního světla, ale nestěžoval jsem si.

Teď jsem po všech čtyřech lezl po místnosti a s pocitem, že je to beztak beznadějné, jsem hledal. Ale kupodivu jsem jeden mikrofon skutečně našel, přilepený zespoda na gauč. Další byl v telefonu. Napíchli mě. Nechal jsem štěnice, kde byly, a šel domů.

Bydlel jsem v malém bytě v nejvyšším patře domu nedaleko Jedenadvacáté a N. Usoudil jsem, že mám štěnice i tam. Pustil jsem Stockhausenovu Telemusiku tak nahlas, jak jsem dokázal snést, a doufal, že případné posluchače doženu k sebevraždě, nebo jim aspoň přivodím pořádný bolehlav. Pak jsem si splácal sendvič a vztekle ho rozžvýkal.

Představoval jsem si, že jsem kapitánem plachetnice (jako Horatio Hornblower) a že jsem díky fantastickému citu pro vítr nejlepším kapitánem na světě. Z nějakého důvodu museli evakuovat město, takže všichni moji známí byli na palubě a záviseli na mně. Ale ze závětrné strany nás napadly dvě velké bitevní lodě a při následné prudké přestřelce (burácení kanónů, zápach střelného prachu a krve, křik raněných podobný skřehotání racků) všichni moji přátelé padli – roztrhaní vedví, probodáni obřími třískami, s hlavami ustřelenými dělovými koulemi, co vás napadne. Když pak všichni zahynuli a jejich mrtvá těla ležela na rozstřílené palubě, ucítil jsem závěrečnou nepřátelskou salvu, při níž všechny dělové koule letěly přímo na mě, jako kdybych byl bodem nula na vrcholu kuželu. Okamžité roztrhání a smrt.

Probral jsem se z toho snu lehce znechucen sám sebou. Ale jelikož ego se aktivně brání tím, že odstraní všechny, kdo útočí na sebeúctu subjektu, považuje Cutsforth tento druh snění u slepých za zdravý. (Aspoň u čtrnáctiletých.) Budiž. Tak na zdraví. Jděte všichni do prdele.

* * *

Geometrie je jazyk se slovníkem a syntaxí tak jasnou a přesnou, jakou jen lidé dokážou vytvořit. V mnoha případech jsou definice pojmů a úkonů formulovány explicitně, což napomáhá oné jasnosti. Například můžete říct:

Ať (kulaté závorky) označují následky.

Ať [hranaté závorky] označují příčiny.

Ať {složené závorky} označují…

Ale platilo by totéž i v odlišném jazyce srdce?

* * *

Druhý den odpoledne jsem hrál pípbal se svým týmem. Slunce mě hřálo na tváři a na rukách, ve vzduchu jsem cítil jarní vůni pylu a mokré trávy. Než jsem přišel na řadu, zaznamenal Ramon na pálce šest oběhů (pípbal je jakási kombinace kriketu a softbalu a hraje se se softbalovým vybavením [„To dokazuje, že kriket mohou hrát slepci“ řekla mi jednou jedna anglofobka {byla to Irka}]). Já vyškrábal jenom dva, než mě vyautovali. Švihal jsem moc tvrdě. Usoudil jsem, že v poli mi to půjde lépe. Pípbalový míček v dálce, letí nízkým obloukem, úder pálky, míček letí nahoru, nahoru – směrem ke mně! – přesouvám se do dráhy jeho letu, nával strachu, rukavice před obličejem než dopadne, chňapnu, kutálí se v trávě, šmátrám po něm – zvednu ho – slyším Ramona, jak na mě volá: „Tady! Tady!“ – hodím míček – dám do toho hodu vážně všechno – a potom, občas, slyším, jak míček sviští do dálky a přistává v Ramonově rukavici. Byla to paráda. Není nad pole.

Při další směně jsem jeden míč trefil fakt tvrdě a to byla taky paráda. Ten pocit vám projede rukama a prostoupí celé tělo.

Cestou domů jsem přemýšlel o slepém detektivovi Maxi Carradosovi a vidícím námořním kapitánovi Horatiu Homblowerovi. A taky o Thomasi Goreovi, slepém senátorovi z Oklahomy. Jako kluk snil o tom, že se jednoho dne stane senátorem. Četl záznamy z jednání Kongresu, vstoupil do debatního kroužku, přizpůsobil tomu projektu celý život. A stal se senátorem. Znal jsem tenhle druh snů, stejně jako jsem znal pomstychtivé adolescentní představy. Celé mládí jsem snila tom, že se stanu matematikem. A tím jsem se také stal. Takže to jde. Člověk si může představovat, že něco udělá, a pak to udělat.

Ale to znamená, že si z definice představíte něco možného. Přitom než to zkusíte, ne vždy můžete s jistotou říct, že je daná věc možná, nebo nemožná. A dokonce i když si představíte něco možného, nemáte žádnou záruku, že se vám to podaří uskutečnit.

Tým, za který jsme s Ramonem hráli, se jmenoval Fórky Helen Kellerové (měla jich pár fakt dobrých [ty co pocházejí {jak jinak?} z Austrálie]). Je hrozná škoda, že tak inteligentní žena načichla tak mizerným vzděláním – za což nemůže ani tak Anne Sullivanová jako spíš celá její epocha. Helen každopádně doslova nasákla tou viktoriánskou nasládlostí: „Cornwallské rybářské vesnice jsou velmi pitoreskní, ať už na tu plejádu lodí kotvících u mol nebo plujících přístavem hledíte z pláží nebo okolních kopců. Když na obloze pluje měsíc, velký a poklidný, a zanechává na vodě dlouhou stopu jasu, jako pluh orající stříbřitou půdu, mohu jen vzdychat jako u vytržení…“ Ale jdi, Helen. Takhle to vypadá, když někdo žije v zajetí světa textu.

Ale copak jsem také většinu (celý?) života neprožil v zajetí textu pro mě stejně neskutečného, jako byl odraz měsíce na hladině moře pro Helen Hellerovou? Tyhle n-rozměrné variety… Počítám, že mi to s nimi tak šlo hlavně proto, že jsem sám žil v haptickém prostoru, ale přesto měly velice daleko k tomu, co jsem doopravdy zažíval. A totéž platilo o situaci, ve které jsem se ocitl teď, když Jeremy a Mary hráli nějaké divadlo, jemuž jsem nerozuměl… a takový byl i můj plán, jak situaci řešit. Verbalismus… slova kontra realita.

Pohladil jsem svou rukavici a představil si, jaký to je pocit, když odpálím pípbal. Dumal jsem nad svým plánem.

* * *

Když Jeremy příště přivedl Mary Unserovou, moc jsem toho nenamluvil. Vytáhl jsem papír a tužky pro návštěvy a posadil ji ke konferenčnímu stolku. Přinesl jsem svoje modely: subatomární částice zavěšené na trsu drátů tak, že připomínaly vodu prýštící ze sprchy; Taylorovy špejle na vytváření modelů; mnohostěny všech možných tvarů. Sedl jsem si k ní se zvrásněnými papíry jejích dřívějších kreseb a s modely, které jsem se podle nich pokusil vytvořit, a začal jsem jí pokládat velmi úzce vymezené otázky. „Co tahle čára znamená? Prochází vepředu nebo vzadu? Je to R nebo R‘! Pochopil jsem to správně?“

A ona zahýkala smíchy, nebo řekla „ne, ne, ne, ne“ (tady nebyl problém se slovosledem) a začala zuřivě malovat. Bral jsem si od ní pokreslené listy papíru a dával je do kopírky, vytahoval zvrásněné listy a žádal ji, aby po nich vedla moje prsty. Přesto to bylo příliš obtížné, a tak se s frustrovaným zapištěním pustila do modelů ze špejlí, sestavování trojúhelníků, rovnoběžek atd. To bylo snazší, ale nakonec i tady narazila na meze možného. „Potřebuju kreslit víc než,“ prohlásila.

„Dobře. Napište, co potřebujete.“

Psala a potom mi to předčítala, nebo jsem její text prohnal speciální kopírkou pro převod textu do Braillova písma. A tak jsme postupovali, zatímco nám Jeremy celou dobu koukal přes rameno.

Nakonec jsme dospěli na samotný okraj mojí práce, sledovali jsme subatomární částice dolů do mikrodimenzí, kde se zdálo, že provádějí „skoky“. Navrhl jsem n-rozměrnou topologickou varietu, kde platilo 1<n< nekonečno, takže mapované kontinuum kolísalo mezi jednou a konečným množstvím rozměrů, její tvar přecházel od zahnuté linky po n-rozměrný ementál, chcete-li, v závislosti na množství přítomné energie, v kterékoliv z jejích čtyř „podob“ – elektromagnetismu, gravitace, silné a slabé interakce. Geometrie této variety (velice blízká prožitku haptického prostoru) přilákala, jak už jsem říkal, pozornost fyziků z CERNu a SLACu – ale pořád tu zůstávala z mého pohledu nevysvětlená data a fakt je, že jsem tuhle práci dosud nepublikoval.

A najednou jsem tady „konverzoval“ s mladou ženou, která při normálním rozhovoru nedokázala správně poskládat slova, ale v této oblasti komunikovala naprosto srozumitelně a dokonce mluvila (vyptávala se?) o části mojí soukromé práce.

Právě té, o kterou se předtím tak zajímal i Jeremy Blasingame.

Povzdechl jsem si. Mluvili jsme už dvě nebo tři hodiny. Opřel jsem se o opěradlo gauče. Mary vzala mou ruku a povzbudivěji stiskla. Nevěděl jsem, jak si to mám vykládat. „Jsem unavený.“

„Já se cítím lépe,“ odpověděla. „Snazší mluvit – takhle mluvit.“

„Aha,“ já na to. Vzal jsem do ruky model pozitronu narážejícího na „nehybný“ mion: drátěný strom, kmen, z něhož najednou vyraší změť zakroucených větví… Tady to bylo: jedna sada událostí, šílená změť vysvětlení. Hlavní svazek paprsků ovšem mířil zhruba stejným směrem (pravdy haptického prostoru).

Pustila moji ruku a nakreslila ještě jedno schéma. Potom mi ho okopírovala a provedla moje ruce zvrásněnou kopií.

Opět to byla Desarguesova věta.

* * *

V tu chvíli Mary řekla: „Pane Blasingame, potřebovala bych se napít vody.“ Jakmile vyšel na chodbu natočit jí vodu, stiskla mi palcem a ukazovákem prst (mačkala ho tak silně, až začal bolet) – dvakrát ho stiskla, načež si můj prst zabodla do stehna, pak do schématu, načež jím opsala jeden z trojúhelníků. Zopakovala ty pohyby, a potom jej zabodla do mojí nohy a obtáhla druhý trojúhelník. Potom přejela po lince na okraji, po té, na niž se promítaly vrcholy obou trojúhelníků. Opakovala to znovu a znovu. Co tím chtěla říct?

Jeremy se vrátil a Mary mou ruku pustila. Po nezbytných zdvořilostních úkonech (silné potřesení, chvějící se ruka) ji Jeremy odvedl pryč.

Když se zase vrátil, zeptal jsem se: „Jeremy, bylo by možné, abych s ní mluvil o samotě? Myslím, že ji znervózňuje tvá přítomnost – to ty asociace, víš? Opravdu má zajímavý pohled na n-rozměrnou varietu, ale vždy ji úplně rozhodí, když se zarazí a komunikuje s tebou. Rád bych ji vzal na procházku – třeba podél kanálu, nebo kolem Tidal Basin, a probral to s ní. Možná se mi tak podaří dosáhnout výsledků, o které ti jde.“

„Uvidíme, co na to řeknou,“ odpověděl Jeremy bezvýrazně.

Ten večer jsem si nasadil sluchátka a přehrál si záznam Jeremyho telefonátů. V jednom spustil, jakmile volaný zvedl sluchátko: „Teď s ní chce mluvit o samotě.“

„Dobře,“ opáčil na to tenor. „Je na to připravená.“

„Tento víkend?“

„Když bude souhlasit.“ Cvak.

* * *

Poslouchám hudbu. Nejraději mám skladatele z dvacátého století, protože mnozí z nich komponovali ze zvuků světa, v němž teď žijeme, ze světa tryskáčů, sirén a strojů, a k tomu přidávali ptačí zpěv, ozvučená dřívka a lidský hlas. Messiaen, Partch, Reich, Glass, Shapiro, Subotnik, Ligeti, Penderecki – první průkopníci hudby bez orchestru, vzdálené klasické tradici, pro mě zůstávají hlasy mého věku; oslovují mě. Po pravdě řečeno, mluví za mě; v jejich nesouladu, zmatku a vzteku slyším vyjádření mých vlastních pocitů. A tak poslouchám jejich náročnou, složitou hudbu, protože jí rozumím, což mě těší, a protože se při tom naplno zapojuji, vynikám, nikdo to nedokáže lépe než já. Mám to pod kontrolou.

Poslouchal jsem hudbu.

* * *

Víte, tyhle n-rozměrné variety… kdybychom je pochopili natolik, abychom s nimi dokázali manipulovat, využít jejich energie… ty částice totiž obsahují ohromné množství energie. Takové množství energie znamená moc a moc… přitahuje mocné. Nebo ty, kteří po moci touží, bojují o ni. Začal jsem si uvědomovat velikost toho nebezpečí.

* * *

Mlčela celou cestu přes Mall až k Lincolnovu památníku. Myslím, že by mě nejspíš zarazila, kdybych začal mluvit o něčem důležitém. Ale já věděl dost na to, abych neříkal nic, a ona nejspíš pochopila, že vím, že je napíchnutá. Zlehka jsem jí položil levou ruku na paži a nechal se vést. Slunečný a větrný den, slunce občas na minutku dvě zastínil nějaký mrak. U jezírka překrýval lehce zatuchlý zápach vlhkých řas všechny ostatní pachy: trávu, prach, promísené vůně benzinu do zapalovačů a pečeného masa… Vír temnoty obklopující Památník veteránů války ve Vietnamu. Holubi podivně vrkali a s hlasitým pleskáním křídel se rozlétali do všech stran, když jsme jim narušili teritorium. Sedli jsme si na čerstvě posekaný trávník a já přejel rukou po tvrdých torzech stébel.

Pozoruhodná záležitost, tahle konverzace. Žádné zrakové vjemy, aspoň pro mě ne; a možná nás navíc sledovali. (Strach, že vás někdo sleduje, je celkem běžná úzkost slepých – a v tomto případě to byla navíc pravda.) Nemohli jsme mluvit bez zábran, ale zároveň jsme museli něco říkat, aby si Blasingame a jeho kamarádíčkové nemysleli, že mám podezření na nějakou levotu. „Pěkný den.“

„To jo, v takovém počasí bych nejradši vyrazil na vodu.“

„Vážně.“

„Jo, jo.“

A celou tu dobu dva prsty držely jeden prst. Ruce mi slouží jako oči, vždycky to tak bylo. Teď byly výmluvné jako hlas a vnímavé, jak jen hmat může být. A společně jsme do haptického prostoru projektovali nanejvýš naléhavou konverzaci. Jste v pořádku? Jsem. Víte, co to má všechno znamenat? Ne úplně, neumím to vysvětlit.

„Tak si půjdeme půjčit šlapadlo a vyrazíme na jezírko,“ navrhla.

„Dnes mluvíte mnohem lépe,“ pochválil jsem ji.

Třikrát mi silně stiskla ruku. Nepravdivá informace? „Já… měla… elektrošok.“ Hlas jí zakolísal a zastřel se; jako by ho úplně neovládala.

„Zdá se, že to pomohlo.“

„Ano. Někdy.“

„A uspořádání vašeho matematického myšlení?“

Burácivý smích, niněrový hlas. „Ani nevím – nejspíš zmatenější – doplňková procedura? To mi spíš řekněte vy.“

„Jako kosmoložka jste se touto oblastí někdy zabývala?“

„Topologie mikrodimenzí patrně ovlivňuje jak gravitaci, tak slabou interakci, nemyslíte?“

„Nemám tušení. Nejsem zrovna zdatný fyzik.“

Další tři stisknutí. „Ale nějaký názor na to určitě máte, ne?“

„Ani ne. A vy?“

„Možná… jsem měla. Ale měla jsem dojem, že se toho vaše práce přímo dotýká.“

„Pokud vím tak ne.“

Pat. Nebo ne? Ta žena, která vysílala tak smíšené signály, mě zajímala víc a víc… Zase jsem ji vnímal jako uzlík temnoty za jasného dne, vír, který pohlcuje všechno světlo. Tak vypadalo celé její tělo – kromě hlavy. (Počítám, že si jenom představuji všechno, co „vidím“, spíš to budou pokaždé haptické vize.) „Máte na sobě tmavé šaty?“

„Ani ne. Rudé, béžové…“

Při chůzi jsem se jí tentokrát držel pevněji. Byla přibližně stejně vysoká jako já. Měla poměrně výrazné bicepsy a mezi žebry jí vystupovaly zádové svaly. „Vy plavete, že?“

„To mám bohužel z posilování. Na Luně nás k tomu nutili.“

„Na Luně,“ opakoval jsem.

„Ano,“ potvrdila a zmlkla.

Bylo to neskutečné. Nepovažoval jsem ji za stoprocentního spojence – vlastně jsem si myslel, že lže –, ale zároveň jsem k ní cítil sympatie, měl jsem pocit, jako bychom byli dva spiklenci, a čím víc času jsme spolu strávili, tím byl ten pocit silnější. Jenže co ten pocit znamenal? Jelikož jsme se nemohli bez zábran bavit, neměl jsem šanci se dozvědět víc; proudy a protiproudy jejího chování mnou házely ze strany na stranu a mohl jsem se jenom dohadovat, co si opravdu myslí. A také co si o tom převážně promlčeném dni myslí naši posluchači.

A tak jsme vypluli na Tidal Basin a čas od času komentovali okolní scenerii. Rád si vyjíždím na loďce na vodu – mám rád to mírné kolébání ve stopě za jinými loďkami, tu vlhkou zatuchlost. „Kvetou ještě třešně?“

„Ano. Už nejsou v plném květu, ale nedlouho po něm. Vypadají krásně. Tu máte…“ – vyklonila se z lodi –, „… tenhle květ plaval na hladině.“ Vložila mi ho do dlaně. Přičichl jsem k němu. „Voní?“

„Ne, moc ne,“ odpověděl jsem. „Říká se, že čím jsou květy krásnější, tím méně voní. Všimla jste si toho někdy?“

„Možná. Mám ráda vůni růží.“

„Ta je ale slabá. Tyhle kvítky musí být velmi krásné – skoro nejsou cítit.“

„Dohromady jsou nádherné. Kéž byste je mohl vidět.“

Pokrčil jsem rameny. „A já bych si přál, abyste se mohla dotknout jejich okvětních lístků, nebo vnímat houpání loďky jako já. Mám dost smyslových vjemů, abych se zabavil.“

„Ano… nejspíš ano.“ Nechala levou ruku spočinout na mé. „Myslím, že jsme docela daleko od břehu,“ nadhodil jsem. Myslel jsem tím, že na nás není ze břehu moc vidět.

„Z kotviště ano. Jsme skoro na druhé straně jezírka.“

Vyprostil jsem ruku z jejího sevření a položil jí dlaň na rameno. Velká prohlubeň za klíční kostí. Tenhle kontakt, tahle hmatová konverzace… fungovala nejlépe ruku v ruce, a tak jsem ji zase vzal za ruku a naše prsty se náhodně propletly, zkoumaly. Dětské volání a potom smích z lodí nalevo od nás, hlasy plné nadšení. Jak se jenom v tomhle jazyce dotyků vyjádřit?

No, to přece víme všichni. Konečky prstů kopírují čáry v dlani, čechrají jemné chloupky na zápěstí, prsty se k sobě tisknou: To jsou každopádně věty. A v tomhle jazyce se lže jen těžko. To kočičí, smyslné propnutí pod dotykem mých hladících prstů…

„Máme před sebou volný pruh vody,“ pronesla po chvíli broukavě.

„Přiložte pod kotel!“ zvolal jsem. „Zatracená torpéda!“ A s čvachtavým klak-klak-klak-klak jsme šlapali přes jezírko. Tváře nám chladil svěží vítr, slunce nás hřálo, rázem zbaveni napětí jsme se smáli (fagot a baryton) a v žertu vykřikovali „Mark Twain!“ a „Překážka přímo před přídí“. Vzájemně jsme si mačkali propletené prsty a šlapali rychleji a rychleji… „Na Potomac!“

„Přes moře!“

„Skrz Herkulovu bránu!“

„Za Zlatým rounem!“ Chladivá vodní tříšť ve větru…

Najednou přestala šlapat a loďka prudce zatočila doleva.

„Jsme skoro zpátky,“ upozornila mě tiše.

Beze slova jsme nechali loďku plout setrvačností dál.

Štěnice mi prozradily, že se do mé kanceláře vloupali dva, možná dokonce tři lidé, přičemž jen jeden z nich promluvil – byl to muž a mluvil polohlasem: „Zkus tu kartotéku.“ Nejdřív otevřeli kartotéku (důvěrně známé cvakání pojezdů na kuličkových ložiscích), potom prohledali šuplíky na pracovním stole, načež bylo slyšet šustění přesouvaných papírů a padajících věcí.

Také jsem zachytil zajímavý hovor z Jeremyho telefonu. Někdo volal; Jeremy povídá: „Ano?“ Mužský hlas – stejný jakému už dřív Jeremy volal – povídá: „Říkala, že se nechce pouštět do žádných detailů.“

„To mě nepřekvapuje,“ opáčil Jeremy. „Ale nepochybuji o tom, že má…“

„Ano, já vím. Zkus to, o čem jsme se bavili.“

Nejspíš byla řeč o tom vloupání.

„Dobře.“ Cvak.

* * *

Určitě je ani nenapadlo, že bych proti nim mohl obrátit jejich vlastní zbraň, cokoliv proti nim podniknout, nebo si dokonce všimnout, že se děje něco divného. Vytáčelo mě to do nepříčetnosti.

Zároveň mi to nahánělo strach. Ve Washingtonu žiju už delší dobu, takže cítím hranice moci; sleduji boj o moc mezi stínovými skupinami, které obklopují oficiální vládu; čtu o nevyřešených vraždách, o podivných postavách s poněkud nejasným pracovním zařazením… Když jste slepí, cítíte, že do toho šerého světa intrik a skrytých sil prostě nepatříte, že kvůli svému postižení zůstáváte stranou. („Nikdo neublíží slepci.“) Teď jsem věděl, že jsem se stal součástí toho přízračného světa, že mě vtáhli dovnitř a jsem na to sám. To mě děsilo.

Jednou večer jsem se ponořil do Hudby z mračné komory Harryho Partche, nechával jsem se kolébat těmi mohutnými tóny, když se rozdrnčel zvonek. Zvedl jsem domovní telefon. „Haló?“

„Tady Mary Unserová. Můžu nahoru?“

„Jasně.“ Zmáčkl jsem bzučák a vyšel na chodbu.

Po schodech nahoru přišla sama. „Omlouvám se, že vás ruším doma,“ zahučela zadýchaně. Nádherný hlas. „Našla jsem vaši adresu v telefonním seznamu. Neměla bych…“

Přistoupila ke mně a položila mi ruku na pravou paži. Zvedl jsem ruku a vzal ji za loket. „Ano?“

Nervózní, zvonivý smích. „Neměla bych tu být.“

Tak to budete brzy v maléru, chtěl jsem říct. Ale muselo jí být snad jasné, že mám napíchnutý byt. Takže tam spíš měla být, ne? Třásla se tak divoce, že jsem ji vzal oběma rukama za ramena a zeptal se: „Jste v pořádku?“

„Ano. Ne.“ Klesající hobojové tóny, smích, který nebyl smíchem… Připadala mi vystrašená, velmi vystrašená. Napadlo mě, že jestli hraje, pak je sakra dobrá herečka.

„Pojďte dál,“ vyzval jsem ji a uvedl ji dovnitř. Došel jsem ke stereu a ztišil Partche – načež jsem si to rozmyslel a zase zvuk zesílil. „Posaďte se – třeba na gauč.“ Byl jsem nervózní. „Dala byste si něco k pití?“ Najednou mi to celé připadalo neskutečné, jako sen, jedna z mých fantazií. Zvonění fantasmagorické mlžné komory, jak jsem měl poznat, co je skutečné?

„Ne. Nebo ano.“ Zase se zasmála tím smíchem, co nebyl smích.

„Mám tady nějaké pivo.“ Vytáhl jsem z lednice dvě láhve a otevřel je.

„Tak co se děje?“ zeptal jsem se, když jsem si sedl vedle ní. Pil jsem pivo a poslouchal, ona mluvila a tu a tam se dlouze napila.

„No, mám pocit, že čím víc rozumím tomu, co říkáte o přenosech energie mezi n-rozměrnými varietami, tím lépe chápu, co… se stalo se mnou.“ Její hlas zněl najednou jinak – vytratil se z něj jakýsi vyšší harmonický tón a celkově zněl méně zvučně, méně nosově.

„Nevím, co bych vám k tomu řekl,“ opáčil jsem. „Není to nic, o čem bych mohl mluvit nebo to dokonce napsat. Co můžu vyjádřit, mám – abyste věděla – na papíře.“ Tohle jsem řekl trochu hlasitěji, aby to posluchači náhodou nepřeslechli. (Pokud nás někdo poslouchal.)

„Tedy…“ a její ruka se v mé dlani zase začala nekontrolovatelně třást.

Seděli jsme tam dlouho a celou tu dobu jsme se dorozumívali těma dvěma rukama, říkali věci, které si už dnes nevybavím, protože pro takové věci nemám v mluvené řeči pojmenování. Ale byly to důležité věci, a po té dlouhé době jsem prohlásil: „Heleďte, pojďte se mnou. Mám byt v nejvyšším patře, takže jsem si na střeše vytvořil cosi na způsob terasy. Dopijte pivo. Venku je takhle večer příjemně, budete se tam cítit lépe.“ Odvedl jsem ji přes kuchyň do spíže, odkud se vchází na zadní schodiště. „Běžte nahoru.“ Vrátil jsem se ke stereu a pustil Jerrettův Kolínský koncert tak nahlas, abychom ho nahoře slyšeli. Pak jsem vyšel po zadním schodišti na střechu a pod nohama mi zakřupal asfaltem zpevněný štěrk.

Tohle bylo jedno z mých nejoblíbenějších útočišť. Obvodové zdi domu se zvedaly dobrý metr dvacet nad úroveň střechy a ze dvou stran se nad ni nakláněly vzrostlé vrby, takže tu vzniklo skoro malebné zákoutí. Postavil jsem si sem starý velký gauč a někdy v noci, když se zvedl vítr a vzduch se trochu ochladil, jsem se na něm rozvaloval s hrbolatou Bradlovou planisférou v rukách, poslouchal Scholzův Atlas hvězd a cítil, že s těmi projekcemi vím, jaké to je vidět noční oblohu.

„Pěkné místo,“ pravila.

„Líbí se vám?“ Stáhl jsem z gauče igelitový potah a šedli jsme si.

„Carlosi?“

„Ano?“

„Já… já…“ Zase to přerývané vykvíknutí.

Objal jsem ji kolem ramen. „Prosím,“ spustil jsem, najednou také rozrušený. „Teď ne. Teď ne. Prostě se uvolněte. Prosím.“ Otočila se ke mně a položila mu hlavu na rameno. Třásla se. Zabořil jsem jí prsty do vlasů a pomalu je rozčesával. Sahaly jí práyě tak po ramena. Zakryl jsem jí uši rukama, hladil ji na krku. Uklidnila se.

Čas ubíhal a já ji jenom hladil. Bez jiných úmyslů, bez jiných vjemů. Jak dlouho to trvalo, nedokážu říct – možná půl hodiny? Možná déle. Vydávala jakési bzučivé předení a já se k ní naklonil a políbil ji. Jarrettův hlas krátce překřičel ladný proud pianových tónů. Přitáhla mě k sobě; zadržela dech, a potom prudce vydechla. Polibek nabíral na intenzitě, jazyky spolu tančily, jako by se samy pustily do páření. A já to cítil na celém těle v čakrách – na krku, na páteři, v břiše, v rozkroku. Nic než polibek. A bez sebemenšího náznaku úmyslu či odporu jsem se mu poddal.

Pamatuji si, jak se mě jednou kamarád na vysoké rozpačitě zeptal, jestli nemám problémy v milostném životě. „Není těžké poznat, co… chtějí?“ Rozesmál jsem se. Celý proces, chtěl jsem mu vysvětlit, je naopak úžasně jednoduchý. Závislost na hmatu staví slepce tak říkajíc do výhody: tím, že používáte ruce k tomu, abyste poznali tváře, a že vás vodí za ruku (jste na nich závislí), de facto překračujete to, co Russ nazývá hranicí mezi světem nesexu a světem sexu; jakmile tu hranici překročíte (a ten druhý se cítí ochranitelsky) …

Moje ruce zkoumaly její tělo, vůbec poprvé jej odhalovaly – což je na celém procesu snad ten nejvíc vzrušující okamžik. Asi tak nějak automaticky očekávám, že někdo s úzkými lícními kostmi bude mít štíhlý pas (obvykle to tak bývá, přesvědčte se sami), ale v tomhle případě to neplatilo – její boky se vydouvaly do těch ženských křivek, kterých se můžete držet a nikdy vás to neomrzí (a přitom tomu pořád nemůžete uvěřit). Jakoby o své vlastní vůli pronikaly moje prsty pod její šaty, mezi knoflíky, obratné jako malé myšky, chytrá, čilá zvířátka, rozepnuly blůzu, natáhly se dozadu a jediným pootočením rozepnuly podprsenku. Shodila oba kusy oblečení na zem a já ucítil měkkost jejích prsou, zatímco mi tahala za opasek. Pootočil jsem se, překulil a položil jí ucho na hrudník, políbil vnitřní stranu jednoho ňadra, které se mi přitisklo k obličeji, a naslouchal, jak ke mně promlouvá rychlý tlukot jejího srdce… Odstrčila mě, rozepnula mi kalhoty, potom jsme na chviličku přestali, abychom se v rychlosti zbavili zbytku oblečení, neohrabaně se soukali z vlastních svršků a pomáhali jeden druhému, dokud jsme nezůstali úplně nazí. Pak to bylo tělo na tělo, kůže na kůži, jediný haptický prostor sršící energií, neodbytné ano laskání, ústa na ústa, všechny čtyři ruce plné, tělo na tělo, ňadra a ztopořený penis drcené mezi dvěma pulzujícími bloky svalů.

Kůže je ten nejvýmluvnější hlas.

Tak jsme se milovali. V jedné chvíli (nohama jsem ustavičně kopal do opěrky gauče, protože byl sice docela široký, ale poněkud krátký) jsem se nadzvedl a vpustil mezi nás brízu (ochladila naše zpocená těla), potom jsem se sklonil a přisál se nejprve k jedné, a potom ke druhé bradavce…

(tak jsem se v jistém smyslu stal bezmocným, závislým kojencem [protože pro slepé od narození je mateřská láska ještě klíčovější než pro všechny ostatní; slepí jsou na své matky odkázáni prakticky ve všem, při utváření vědomí permanence objektů, při učení rozlišování mezi sebou a okolním světem, při učení řeči a také při formování soukromého jazyka, který nahrazuje zrak [když vaše matka neví, že máchnutí rukou znamená „já chci“!] a budování mostů k běžné řeči – bez toho všeho, co může poskytnout jen matka, je slepé miminko ztracené; bez bezmezné mateřské lásky se slepé dítě velice pravděpodobně zblázní], takže cucání bradavek milenky nepochybně evokuje ten prvotní svět důvěry a potřeby) – nepochyboval jsem o tom ani tehdy, když jsem se miloval s tou zvláštní Mary Unserovou, se ženou, která pro mě stále zůstávala prakticky neznámá. Aspoň do té chvíle. Teď jsem ji s každým zasunutím (válec s kuželem na vrcholu klouzající válcem do přibližné koule, neuron k neuronu, miliony se jich spojují, takže už nedokážu říct, kde začínám a kde končím) poznával víc a víc; její tvar, její rytmy, celá její nervová soustava ke mně promlouvala pohybem a dotykem (dlaně svírající moje záda, boky, zadek) a těmi přerývanými fagotovými tóny, které zněly, jako když si někdo podvědomě brouká. „Ách,“ uniklo mi slastně ze všech těch pocitů, ze všeho toho nového poznání. Cítil jsem, jak mi celá pokožka, všechny nervy v těle doslova hoří, jak mi poryv větru přebíhá po páteři až dolů do varlat a nutí celé mé já vklouznout do jejího nitra…

Když jsme dosáhli vrcholu (hobojové zakvílení), sklouzl jsem dolů a pokrčil nohy v kolenou, takže mi chodidla zůstala trčet kolmo nahoru. Kroutil jsem prsty na nohou v mírném vánku. Slabý hluk dopravy hrál jakousi městskou hudbu a doprovázel piano linoucí se z mého bytu. Z ventilace se ozýval holubí sbor; znělo to, jako když se opice snaží povídat si se zašitými tlamami. Maryina pleť byla vlhká a já tu vlhkost lízal, miloval jsem sůl. Tmavá šmouha v mém rozmazaném vidění, klubko temnoty… Překulila se na bok a moje ruce si hrály s jejím tělem. Její biceps vytvářel hladký, pevný hrbol. Na zádech měla několik mateřských znamínek, připomínaly maličké rozinky napůl zapuštěné do kůže. Zamáčkl jsem je a spočítal jí všechny obratle. Zádové svaly vytvořily pro její páteř hluboké masité koryto.

Vzpomněl jsem si na den, kdy moji slepeckou třídu vzali do muzea, kde jsme si mohli osahat lidskou kostru. Všechny ty tvrdé kosti, přesně na těch správných místech; dokonale to dávalo smysl a přesně to odpovídalo tomu, co jsem nahmatával pod její pokožkou – žádné velké překvapení. Ale pomatuju si, jak mě to osahávání kostry tenkrát rozrušilo natolik, že jsem to musel jít rozdýchat ven na schody. Dodnes nevím, proč to mnou tak otřáslo, ale myslím (všechno to obtížné, co jsem nechal za sebou), že šlo o tohle: Vyděsilo mě poznání, jak jsme skuteční!

Teď jsem s ní jemně zacloumal. „Tak kdo jsi?“

„Teď ne.“ A když jsem chtěl něco namítnout, položila mi prst na rty (vůně nás dvou): „Přítel.“ Bzučivě nasální šepot, jako ladička, jako hlas, který jsem začínal (a děsilo mě to, protože jsem věděl, že ji neznám) milovat: „Přítel…“

* * *

Od určitého momentu začne být při geometrickém myšlení zrak jenom na překážku. Lidé uvyklí na vizualizaci axiomů (jako v euklidovské geometrii) dojdou do bodu, u n-rozměmých variet i jinde, kdy koncepty prostě nelze vizualizoval, a každý pokus o vizualizaci končí pouze zmatkem a nepochopením. Za tímto bodem je vnitřní projektivní geometrie, haptická geometrie, doprovázená kinetickou estetikou, pravděpodobně nejlepší dostupnou vjemovou analogií – a právě v tom spočívá moje výhoda.

Ale ve skutečném světě, v geometrii srdce, měl jsem někdy nějakou komparativní výhodu? Existuje něco, co cítíme, ale nikdy nevidíme?

* * *

Ústředním problémem každého, kdo se zabývá vztahem geometrie a reálného světa, je otázka, jak se od nepopsatelných dojmů smyslového světa (neurčitá silová pole, nebezpečí) dostat k obecně přijímaným matematickým abstrakcím (vysvětlení). Nebo jak Edmund Husserl píše v Původu geometrie (a právě to ráno George tuhle pasáž hláskoval obzvlášť neohrabaně): „Jak dospívá geometrická idealita (stejně jako idealita všech věd) od svého originálního niterně osobního zdroje, kde je výtvorem v prostoru vědomí první vynálezcovy duše, ke své ideální objektivitě?“

V tu chvíli zaklepal na dveře Jeremy: čtyři klepnutí v rychlém sledu za sebou. „Pojď dál, Jeremy,“ zavolal jsem a zrychlil se mi tep.

Otevřel dveře a nakoukl dovnitř. „Zrovna jsem uvařil konvici kafe,“ oznámil mi. „Pojď ke mně, dáme si spolu.“

Tak jsem šel do jeho kanceláře, kde to nádherně vonělo po silné francouzské pražené kávě. Sedl jsem si do jednoho z přepychových křesel, která stála v půlkruhu před Jeremyho stolem, vzal si od hostitele malý porcelánový šálek a usrkl z něj. Jeremy neklidně přecházel po místnosti a žvanil o jedné banalitě za druhou, očividně se vyhýbal hovoru o Mary a o všem, co představovala. Jeho kafe mě pořádně rozehřálo – dokonce i prsty na nohou sálaly horkem a jenom díky studenému vzduchu, který dovnitř proudil ze stropního průduchu klimatizace, jsem se nezačal potit. Nejdřív to bylo příjemné, dokonce velmi příjemné. Nahořklá, kalná chuť káva se rozlila na patře a z úst pronikla do nosní dutiny, odtud dál nahoru za oči, až se rozlila do celého mozku, a obráceným směrem klouzala do krku a do plic: dýchal jsem kafe a moje krev zpívala horkostí.

… o něčem jsem mluvil. Jeremyho hlas se ozýval z místa přímo přede mnou a nade mnou, a zněl tak nějak nakřáple, plechově, jako by ho nahráli starým uhlíkovým mikrofonem. „A co by se stalo, kdyby byla energie Q z této variety nasměrována těmito vektorovými prostory do makrodimenzionální variety?“

Šťastně jsem blábolil: „No, opatřeme každý bod P v n-rozměrné diferencovatelné varietě M analogií tečné roviny, n-rozměrným vektorovým prostorem Tp (M), zvaným tečný prostor v bodě P. Teď můžeme definovat cestu varietou M jako diferencovatelné mapování otevřeného intervalu R až M. A podél této cesty můžeme usadit všechny ty síly, které definují K jako podvarietu M, což nám poskytne opravdu hodně energie,“ a všechno jsem to zapisoval, když vtom somatický účinek drogy dohnal mentální účinek, a mně došlo, co se se mnou děje. („Poslední dobou koluje mezi lidmi děsná spousta drog…“) Jeremyho dech se zadrhl, když zvedl oči, aby zjistil, proč jsem přestal psát. Já mezitím bojoval s lehkým návalem nevolnosti, který vyvolalo spíš zjištění, že mě zdrogoval, než samotné chemikálie – ty měly jen velmi malé vedlejší účinky. Co jsem mu vyžvanil? A proč mu na tom, proboha, tak strašně záleželo?

„Promiň,“ zamumlal jsem do řevu ventilátoru. „Rozbolela mě hlava.“

„To mě mrzí,“ pronesl Jeremy hlasem, který dokonale imitoval George. „Vypadáš trochu pobledlé.“

„Ano,“ souhlasil jsem a snažil se skrýt vztek. (Když jsem si později pustil nahrávku toho rozhovoru, zdálo se mi, že jsem v tu chvíli zněl jenom zmateně.) (A navíc jsem mu toho o své práci moc neřekl – v podstatě jen samé definice.) „Promiň, že tě musím takhle opustit, ale je to vážně docela nepříjemné.“ Vstal jsem a na okamžik zpanikařil; nedokázal jsem si vybavit, kde jsou dveře – což je jinak naprosto klíčový orientační bod, který si za všech okolností bez problémů pamatuji. To by mě dřív vzal čert, než abych se na dveře zeptal Jeremyho Blasingama nebo před ním začal tápat. Silou vůle jsem se snažil vzpomenout si: dveře jsou přímo proti oknům, židle stojí proti stolu, takže dveře jsou přímo za tebou…

„Když dovolíš, doprovodím tě ke dveřím,“ nabídl se Jeremy a vzal mě za ruku. „Hele, co kdybych tě hodil domů?“

„To nebude nutné,“ odpověděl jsem a setřásl jeho ruku. Dveře jsem více méně náhodou našel na první pokus a vyšel jimi na chodbu. Vyrazil jsem do své kanceláře a v duchu si říkal, jestli trefím správné dveře. V žilách mi kolovala horká turecká káva. Hlava se mi točila. Klíč pasoval, takže jsem zjevně správné dveře našel. Zamkl jsem za sebou a šel si lehnout na gauč. Všechno se se mnou točilo stejně, jako když jsem stál, ale zjistil jsem, že už nedokážu vstát. Bezmocně jsem se převaloval z boku na bok. Někde jsem četl, že drogy používané k takovým účelům nemají téměř žádné somatické účinky, ale to možná platilo jen pro subjekty méně citlivé na vlastní kinetickou realitu – proč bych měl jinak takovou reakci? Strach. Nebo do mě Jeremy naládoval ještě něco jiného než sérum pravdy. Varování? Před čím? Najednou jsem si uvědomil, jak úzké jsou hranice mého chápání, že za nimi se skrývá množství akcí, kterým vůbec nerozumím – a že to druhé může kdykoliv převálcovat to první, takže ve výsledku nezůstane nic, čemu bych na téhle záležitosti rozuměl. Ta vidina mě děsila.

O něco později – možná až za hodinu – jsem usoudil, že se musím dostat domů. Fyzicky jsem se cítil mnohem lépe, a teprve když jsem vyšel ven a ovanul mě vítr, poznal jsem, že na mě stále ještě působí psychologické účinky drogy. Výjimečně silný závan výfuku dieselového auta, člověk v oblečení čpícím starým potem – tyhle pachy spolehlivě pohřbily jakoukoliv šanci, že po čichu najdu Ramonův stánek. Slepecká hůl mi připadala neobvykle dlouhá, stoupající a klesající hvízdání sonarových brýlí mi znělo jako hudební kompozice ve stylu Messiaenova Calatalogue ďOiseaux. Ohromen těmi účinky jsem zůstal stát. Kolem mě svištěla s elektrickým předením auta, vítr vydával víc zvuků, než jsem dokázal zpracovat. Nemohl jsem najít Ramona a nakonec jsem se rozhodl, že to vzdám; konec konců by stejně byla hloupost ho do toho zatáhnout. Ramon byl můj nejlepší přítel. U Warrena jsme spolu trávili házením hodiny a hodiny, a když jsme hrávali v jeho bytě pískací ping pong, občas jsme se rozchechtali tak, že jsme se neudrželi na nohou – co jiného je přátelství, než tohle?

S hlavou plnou podobných myšlenek a ušima ošálenýma bizarní hudbou větru a dopravy jsem úplně ztratil přehled o tom, kterou ulici přecházím. Udělal jsem krok z chodníku a těsně kolem mně tiše prosvištělo auto. Ztratil jsem se! „Promiňte, je to Pennsylvania Avenue nebo K Street?“ Leda hovno. Vyplašeně jsem se procházel kolem rozbitých láhví, hřebíků trčících z překližek v zabedněných výlohách, pod prověšenými dráty, visícími z větví stromů nebo pouličních značek. Kličkoval jsem mezi psími hovny, nastraženými na chodníky jako banánové slupky, abych po nich doklouzal do silnice pod jedoucí autobus. Míjela mě úplně tichá a strašně rychlá elektrická auta, hordy zlodějů, kterým bylo jedno, jestli jsem slepý, paraplegik nebo co jiného. Na přechodech na mě číhaly otevřené poklopy, skrz plot na mě cenili zuby vzteklí psi, připravení kdykoliv kousnout… Ach ano, urputně jsem bojoval se všemi těmito nebezpečími a mnoha dalšími. Musel jsem vypadat jako šílenec, jak jsem tak cupital po chodníku a švihal kolem sebe bílou holí, jako bych od sebe odháněl čerty.

* * *

Když jsem konečně došel domů, třásl jsem se vzteky. Pustil jsem si Steva Reicha a jeho Come out (mockrát se tam opakuje fráze „Pojď ven a ukaž jim“) tak nahlas, jak jsem dokázal snést, a začal rázovat po bytě. Střídavě jsem nadával a brečel (štípaly mě z toho oči), ale všechno pohltila hlasitá hudba. Vymyslel jsem stovku nesmyslných plánů, jak se pomstít Jeremymu Blasingamovi a jeho tajuplnými zaměstnavatelům. Čtvrt hodiny jsem si drhl zuby, abych se zbavil pachuti kafe v ústech.

Druhý den ráno jsem měl celkem reálný plán: nastal čas na menší konfrontaci. Byla sobota, takže jsem mohl v kanceláři pracovat, aniž by mě někdo rušil. Vešel jsem dovnitř a odemkl kufřík, otevřel jsem kartotéku a chvíli šustil papíry, jako bych je přesouval z kufříku do kartotéky. Mnohem tišeji jsem vytáhl velkou past na myši, kterou jsem si to ráno koupil. Zespoda jsem na ni napsal: A mám tě. Příští past bude zabíjet. Natáhl jsem past a opatrněji zasunul za novou složku, kterou jsem založil do kartotéky.

Pochopitelně jsem uskutečňoval jednu ze svých zlostných pubertálních fantazií, ale bylo mi to jedno; nic lepšího, čím bych je potrestal a zároveň na dálku varoval, mě nenapadlo. Jakmile někdo vytáhne složku z kartotéky, past sklapne kolem ruky, která ji bude držet, a zároveň přetrhne pásku, kterou jsem tam nalepil ve složitém vzoru, jejž jenom já dokážu po hmatu rozpoznat. Takže když past sklapne, budu o tom vědět.

První krok byl připravený.

* * *

V Pendereckého Žalozpěvu za oběti Hirošimy je pasáž mrtvolného ticha, kdy struny drnčí neladícími tóny a celý svět čeká.

Říznutí při holení; zápach krve.

Na druhé straně ulice zatlouká tesař hřebíky do střechy, každá série má přesně sedm ran v crescendu: ťuk-ťuk-ťuk-ťuk-ťuk-ťuk-ťuk! Ťuk-ťuk-ťuk-ťuk-ťuk-ťuk-ťuk!

Do té matematiky emocí patří i stresové kalkulace, kterými se měří napětí daného člověka: a ty už existují. Třeba veškerá matematika už mapuje vědomí, okamžiky bytí.

* * *

Zase za mnou přišla pozdě večer a spolu s ní se dveřmi dovnitř vrhl poryv větru. Byla noc a foukal ledový vítr, ručička barometru padala. Blížila se bouře.

„Chtěla jsem tě vidět,“ oznámila mi.

Ucítil jsem silný záchvěv strachu a zároveň s ním i druhý radosti. Nedokázal jsem říct, který byl silnější, a po nějaké době ani který byl který.

„Dobře.“ Šli jsme do kuchyně, nabídl jsem jí vodu a nejistým krokem kroužil kolem ní. Hlas jsem měl úplně klidný, zatímco jsme se útržkovitě bavili o banalitách. Po mnoha minutách bezcílného tlachání jsem ji pevně chytil za ruku. „Pojď se mnou.“ Vedl jsem ji do spíže, odtud po úzkém plesnivém zadním schodišti na střechu, do náruče větru. Dopadlo na nás pár velkých dešťových kapek. „Carlosi…“

„Toho si nevšímej!“ Šumění deště doprovázely dešťové vůně mokrého prachu, horkého asfaltu a elektřiny v ovzduší. V dálce na jihu zaduněl hrom.

„Bude pršet,“ snažila se překřičet vítr.

„Ticho,“ usadil jsem ji a dál jí drtil ruku v dlani. Vítr mi škubal oblečením a do směsice vzteku a strachu se vloudila ještě jedna silná emoce – rozjaření, které ve mně neomylně bouřka vyvolává. Tváří proti větru, který se mi snažil servat vlasy z lebky, jsem ji držel za ruku a čekal: „Poslouchej,“ řekl jsem jí, „dívej se a vnímej bouřku.“ Chvíli nato jsem ucítil – ne, uviděl, uviděl – náhlý příval světla, který doprovázel blesk. „Á,“ vydechl jsem nahlas a v duchu počítal. Hrom na nás udeřil asi deset vteřin poté. Jenom pár kilometrů daleko.

„Pověz mi, co vidíš,“ poručil jsem jí a slyšel ve vlastním hlase sílu, kterou nelze odmítnout.

„Je… je to bouře,“ odpověděla. Netušila, co ode mě může v téhle nově náladě čekat. „Mraky jsou hodně tmavé a břicha tahají docela nízko, ale na několika místech v nich zejí velké trhliny. Vypadá to trochu, jako by se nám nad hlavami valily gigantické kameny. Blesk – tam! Všiml sis ho?“

Poskočil jsem. „Já vidím blesky,“ prozradil jsem jí a zakřenil se. „Mám základní vnímání světla a tmy a při blesku všechno na chvíli zesvětlá. Jako kdyby se slunce zapnulo a vypnulo.“

„Ano. Je to podobné, jenom světlo má tvar zubatých bílých čar, které se táhnou z mraků až na zem. Jako ten tvůj model rozložených subatomárních částic – jakási skulptura z roztřepených drátů, bílá jako slunce, se na kratičký okamžik rozvětví z nebe na zemi, stejně jasná, jako je hřmění hlasité.“ Hlas jí přeskakoval vzrušením, které jako jiskra přeskočilo mezi našima rukama – a také strachem, zvědavostí a bůhvíčím ještě. Světlo… PRÁSK, hrom do nás udeřil jako pěst a ona poskočila. Zasmál jsem se. „To bylo kousek od nás!“ vykřikla vystrašeně. „Jsme přímo uprostřed!“

Nemohl jsem než se rozchechtat. „Víc!“ volal jsem. „Přidej!“ A jako bych byl nějaký kouzelník ovládající počasí, prosvítil temnotu kolem nás blesk, záblesk-PRÁSK… záblesk-PRÁSK… záblesk-PRÁSK!

„Měli bychom jít dolů!“ překřikovala Mary hučící vítr a dozvuky hromu. Kýval jsem hlavou dopředu dozadu dopředu dozadu a chytil ji za paži tak silně, že to muselo bolet.

„Ne! Tohle je můj vizuální svět, chápeš? Tohle je tak krásné jako nic…“ záblesk-křach-PRÁSK.

„Carlosi…“

„Ne! Mlč!“ Záblesk-záblesk-záblesk-BUM! Táhlé zaburácení hromu, jako když se sudy velké jako hory kutálejí po betonové podlaze.

„Mám strach,“ zaúpěla nešťastně a tahala mě ze střechy.

„Cítíš se zranitelná, co?“ zakřičel jsem na ni, zatímco blesk rozsvítil oblohu, vítr námi cloumal a dešťové kapky bombardovaly střechu, čímž uvolňovaly do vzduchu zápach asfaltu, který se mísil s ozónem. „Už víš, jaké to je stát bezmocná před mocí, která tě může zabít, viď?“

Mezi dvěma zahřměními zoufale zvolala: „Ano!“

„Tak teď už víš, jak jsem se cítil ve vaší společnosti!“ zařval jsem. PRÁSK! PRÁSK!! „Krucinál,“ ulevil jsem si a bolest sežehla můj hlas, jako když blesk spálí vzduch, „můžu si jít sednout do parku s drogovými dealery, somráky a blázny a vím, že mi nikdo nic neudělá, protože i tihle lidé se drží zásady, že slepým se neubližuje. Ale vy ne!“ Nemohl jsem pokračovat. Odstrčil jsem ji od sebe a odvrávoral dozadu, najednou se mi to všechno vybavilo. Záblesk-PRÁSK! Záblesk-PRÁSK!

„Carlosi.“ Její ruce mě tahají k sobě.

„Co je?“

„Já ne…“

„Ale sakra ano! Přišla jsi za mnou s tou povídačkou o měsíci, mluvila jsi pozpátku, kreslila, a to všechno proto, abys ukradla moji práci – jak jsi mohla? Jak jsi mohla?“

„Já to nebyla, Carlosi, já ne!“ Odrazil jsem od sebe její ruce, ale jako kdyby se protrhla přehrada, jako kdyby teprve teď nabitá tou bouří, mohla začít mluvit: „Poslouchej mě!“ Záblesk – PRÁSK. „Jsem na tom stejně jako ty. Donutili mě to udělat. Vybrali si mě nejspíš proto, že mám nějaké matematické vzdělání, a nacpali do mě víc paměťových implantátů, než dokážu spočítat!“ Teď se ten energií nabitý, bzučivý témbr jejího zoufalého hlasu otíral přímo o moji nervovou soustavu. „Víš, co dokážou s těmi drogami a implantáty udělat. Můžou tě naprogramovat jako stroj. Děláš, co ti poručili, sleduješ sám sebe a nemůžeš se tomu nijak vzepřít.“ PRÁSK. „Takže mě naprogramovali, já přišla k tobě a vychrlila to na tebe. Ale…“ PRÁSK, „… já se snažila. Některých částí mojí mysli se nemohli dotknout – a já s nimi bojovala ze všech sil, copak to nechápeš?“

Záblesk-PRÁSK. Syčení spáleného vzduchu, ozón, zvonění v uších. Tenhle byl blízko.

„Vzala jsem si TNPP-50,“ pokračovala už klidněji. „A navrch MDMA. Prostě jsem se přinutila vběhnout do lékárny. Použila jsem bianko recept, který u sebe mívám, a koupila si je. Když jsme šli k Tidal Basin, byla jsem tak zdrogovaná, že jsem se sotva udržela na nohou. Ale umožnilo mi to mluvit, pomohlo mi to bojovat s naprogramováním.“

„Tys byla zdrogovaná?“ užasl jsem. (Já vím, Max Carrados by na to přišel. Ale já…)

„Ano!“ PRÁSK. „Od té doby pokaždé, když jsme se viděli. A fungovalo to líp a líp. Ale musela jsem předstírat, že na tobě pořád pracuju, abych nás oba chránila. Když jsme tady byli posledně…“ PRÁSK, „… vždyť víš, že jsem s tebou, Carlosi. Myslíš, že bych to mohla hrát?“

Fagotový hlas, ochraptělý bolestí. Hluboké dunění hromu v dálce. Záblesky ve tmě, už zdaleka ne tak jasné jako předtím: Moje minuty vidění se chýlily ke konci. „Ale co po mně chtějí!“ vykřikl jsem.

„Blasingame si myslí, že tvoje práce by jim mohla pomoct vyřešit problémy s přísunem dostatečného množství energie do velmi malé částicové zbraně. Domnívají se, že by mohli přivést energii z mikrodimenzí, které studuješ.“ PRÁSK. „Nebo si to aspoň domýšlím z toho, co jsem zaslechla.“

„Pitomci.“ I když do jisté míry by na tom mohlo něco být. Vlastně jsem to skoro uhádl. Tolik energie… „Blasingame je naprostý pitomec. A ti jeho tupí šéfové z Pentagonu…“

„Pentagon!“ zvolala Mary. „Carlosi, tihle lidé nejsou z Pentagonu! Nevím, co jsou zač – nějaká soukromá organizace, ze Západního Německa, myslím. Ale unesli mě z mého vlastního bytu, a to jsem statistická na ministerstvu obrany! Pentagon s tím nemá nic společného!“

Prásk. „Ale Jeremy…“ Žaludek se mi stáhl.

„Nevím, jak se do toho namočil. Ať jsou ti lidé odkudkoliv, jsou nebezpeční. Bála jsem se, že nás oba zabijí. Vím, že mluvili o tom, že zabijí tebe, slyšela jsem je. Myslí si, že jsi je odhalil. Od Tidal Basin si píchám Padesátku a MDMA, koňské dávky, a tvrdím jim, že nic nevíš, že jsi prostě ještě nepřišel na ten správný vzorec. Ale kdyby se dovtípili, že jsi je odhalil…“

„Bože, tyhle špionský sračky mi fakt lezou krkem,“ ulevil jsem si trpce. A tak děsně vychytralá past v mojí kanceláři, varování Jeremy mu…

Začalo hustě pršet. Nechal jsem se Mary odvést dolů do bytu. Není času nazbyt, napadlo mě. Musím se dostat do kanceláře a odstranit tu past. Ale nechtěl jsem ji vystavit nebezpečí; najednou jsem měl větší strach o tohohle nově nalezeného spojence než o sebe.

„Poslyš, Mary,“ začal jsem, když jsme se vrátili dovnitř. Pak jsem si vzpomněl na štěnice a pošeptal jí do ucha. „Je tahle místnost napíchnutá?“

„Ne.“

„Proboha.“ Všechno to mlčení – musela si myslet, že jsem vyšinutý! „Tak dobře. Potřebuju zavolat pár lidem, ale jsem si jistý, že mám napíchnuté telefony. Půjdu na nějakou dobu ven, ale chci, abys ty zůstala tady. Platí?“ Začala protestovat, ale já ji zarazil. „Prosím! Zůstaň tady. Hned se vrátím. Jenom tady zůstaň a počkej na mě, prosím.“

„Tak dobře. Tak dobře. Zůstanu.“

„Slibuješ?“

„Slibuju.“

* * *

Dole na ulici jsem zahnul doleva a vydal se ke kanceláři. Déšť mi zaléval tvář a mě automaticky napadlo, že bych se měl vrátit pro deštník, ale pak jsem tu myšlenku vztekle zapudil. Nad hlavou mi stále čas od času zarachotil hrom, ale ty zářivé (říkám „zářivé“, ale ve skutečnosti myslím jisté světlo uprostřed jisté tmy) záblesky, díky nimž jsem měl dočasně pocit, že vidím, ustaly.

Znovu a znovu jsem se proklínal, svoji hloupost, svoje dohady. Povýšil jsem teorémy na axiomy (nejčastější logicko-syntaktická chyba lidstva?), ani na okamžik jsem se nepozastavil nad tím, že na nich stojí celá konstrukce mých následných úvah. A teď, protože jsem se odvážil vzepřít síle, které jsem nerozuměl, mi hrozilo reálné nebezpečí, o tom nebylo pochyb. A stejně tak nebylo pochyb, že (v přímém důsledku) hrozilo nebezpečí i Mary. Čím víc jsem o tom uvažoval, tím větší jsem dostával strach, až jsem byl nakonec vyděšený tak, jak jsem měl být celou dobu.

Déšť přešel v nepravidelné mrholení. Vzduch se ochladil a z větru zbyly jen občasné poryvy. Na Jedenadvacáté ulici kolem mně se syčením projížděla auta, bzučela jako Maryin hlas, a všude bylo slyšet vodu – cákání, šplouchání a kapání. Prošel jsem Jedenadvacátou a K Street, kde Ramon občas zaparkuje svůj stánek; byl jsem rád, že jsem ho nepotkal, že kolem něj nemusím mlčky projít, že nemusím ignorovat jeho veselé nabídky, ať si koupím preclík, že mě nevítá tím speciálním pozdravem. Hrozně nerad bych ho klamal. Ovšem kdybych chtěl, bylo by to strašně snadné! Prostě bych prošel kolem něj – a on by neměl nejmenší šanci to zjistit.

Hnusná připomínka vlastního hendikepu mě tvrdě zasáhla. Všechna ta drobná rozčarování a občasné bolestivě odhalené limity mého života se vzedmuly a zalily mě mohutnou vlnou strachu a děsu, jako záblesk-prásk blesku a hromu, promáčení při lijáku. Kde to jsem, kam to jdu, jak dokážu udělat ještě jeden krok?

Ten strach mě ochromil. Připadal jsem si, jako bych se nikdy nezbavil účinků Jeremyho drog, jako kdybych pořád ještě trpěl halucinacemi, které vyvolávaly. Doslova jsem se musel zastavit a ztěžka se opřít o hůl.

A tak jsem zaslechl jejich kroky. Banshee od Henryho Cowella začíná opakovaným škrábáním nehtů o vysoké struny otevřeného piana. Stejnou hudbu teď hrála moje centrální nervová soustava. Chviličku poté, co jsem se zastavil, za mými zády ustal klapot tří nebo čtyř párů bot.

Chvíli mi srdce bušilo tak hlasitě, že jsem neslyšel nic jiného. Silou vůle jsem ho donutil zpomalit, a zhluboka jsem se nadechl. Samozřejmě, že mě sledovali. Dávalo to dokonalý smysl. Nahoře v mojí kanceláři…

Vykročil jsem dál. Zvedl se vítr, déšť zesílil a já proklínal počasí; je hrozně těžké něco slyšet, když všude kolem vás bubnují dešťové kapky, jako kdybyste stáli uprostřed všudypřítomného kap-kap-kap-kap. Ale když jsem se teď naladil na jejich přítomnost, slyšel jsem je za sebou, tři nebo čtyři (pravděpodobně tři) lidé kráčející přesně stejným tempem jako já –

Čas na okliku. Místo, abych pokračoval dál po Jedenadvacáté, rozhodl jsem se zahnout na západ do Pennsylvania Avenue, abych zjistil, co budou dělat. Neslyšel jsem žádné projíždějící auto, a tak jsem zůstal stát bez hnutí. Potom jsem svižným krokem přešel silnici a málem přišel o hůl, když jsem s ní praštil o obrubník. Tak ležérně, tak „náhodou“, jak jsem jen dokázal, jsem se otočil zpátky do ulice; sonarové brýle na mě zapískaly a já věděl, že se ke mně blíží lidé, i když jsem v dešti neslyšel jejich kroky. Ještě vroucněji než kdy jindy jsem poděkoval za své brýle, otočil se na patě a pokračoval dál. Pospíchal jsem, ale snažil se, aby to nepůsobilo nepřirozeně.

Vítr a déšť, elektrické bzučení a svist pneumatik projíždějícího auta. Noční Washington za jarní bouřky, neobvykle tichý a prázdný. Za zády jsem opět uslyšel mokré kroky. Přinutil jsem se nezrychlovat, abych neprozradil, že vím o jejich přítomnosti. Normální noční procházka do kanceláře…

Na Dvaadvacáté jsem zase zahnul na jih. Za normálních okolností by si po Pennsylvania Avenue nikdo takhle nezacházel, ale tihle lidé mě sledovali. Teď jsme se blížili k univerzitní nemocnici a tam to přece jenom žilo trochu víc. Lidé mě míjeli zleva zprava, hlasy z druhé strany ulice probíraly film, někdo vytřepával vodu z deštníku a skládal ho, kolem projížděla auta… Ale za zády jsem stále slyšel ty kroky, i když se teď držely dál, téměř na hranici slyšitelnosti.

Kousek před Gelmanovou knihovnou se mi zase zrychlil tep, hlavou mi běžela plejáda plánů, ale žádný použitelný. Venku na ulici jsem nemohl pronásledovatelům uniknout. To bylo jasné. Ale uvnitř…

Jakmile jsem vstoupil do stínu Gelmanovy knihovny, můj sonar zapískal a já seběhl ze schodů, které vedou z ulice do vstupní haly, odkud jezdí výtah do šestého a sedmého patra. Netrefil jsem se do dveří a zaplavila mě vlna adrenalinu. Potom jsem je nahmátl kousek dál nalevo. Na schodech za sebou jsem uslyšel spěšné kroky, ale to už jsem vešel dovnitř, vklouzl nalevo do jediného výtahu a zmáčkl knoflík sedmého patra. Dveře zůstávaly otevřené, čekaly… potom se milosrdně zaklaply a já zůstal ve výtahu sám.

Gelmanova knihovna je zvláštní v tom, že v ní nenajdete schody, které by vedly do šestého a sedmého patra (tedy do kanceláří nad samotnou knihovnou). Použít se dá jen požární schodiště, ale to je zvenčí zamčené. Chcete-li se dostat do kanceláří, nezbývá vám než použít jediný výtah, na což jsem si mnohokrát stěžoval – protože rád chodím. Teď jsem byl za to podivné uspořádání vděčný; poskytne mi trochu času. Když se výtah v sedmém patře otevřel, vystoupil jsem ven, natáhl se dovnitř a několikrát za sebou zmáčkl tlačítko sedmého patra. Potom jsem se rozběhl ke své kanceláři a s chrastěním lovil ze svazku ten správný klíč.

Nemohl jsem ho najít.

Zpomalil jsem. Probral se jimi jeden po druhém. Našel ten správný, otevřel dveře dokořán a zajistil je zarážkou. Došel jsem ke kartotéce, otevřel prostřední šuplík a velmi opatrně vsunul ruku vedle příslušné složky.

Pastička na myši zmizela. Věděli, že vím.

Nevím, jak dlouho jsem tam stál a přemýšlel; nemohla to být nijak dlouhá doba, i když můj mozek za tu dobu šílenou rychlostí zpracoval desítky plánů. Potom jsem přistoupil ke svému pracovnímu stolu a z horního šuplíku vylovil nůžky. Nahmatal jsem napájecí šňůru stolního počítače a sledoval ji až k zásuvce vedle kartotéky. Vytáhl jsem zástrčku, otevřel nůžky, přiložil jeden hrot k zásuvce, silou ho vrazil dovnitř a otočil.

Prásk. Proud mě chvíli držel v křeči stočeného na zemi – tělo mi svírala intenzivní bolest. Rána elektrickým proudem mě kus odhodila, takže když jsem se vzpamatoval, klečel jsem u kartoték.

(Zamlada jsem nějakou dobu žil v domnění, že jsem alergický na novokain, a tak mi zubař vrtal zuby bez umrtvení. Bylo to hrozně nepříjemné, ale jakási tečna k normální bolesti: bolest za hranicemi bolesti. Totéž platilo o elektrickém šoku, který jsem právě dostal. Později jsem se na to ptal bratra, který je elektrikář, a ten říkal, že lidský organismus dokáže vnímat 60 Hz střídavého proudu. „Když dostaneš ránu, vždycky cítíš kmitání, velmi rychlé, ale rozpoznatelné.“ Také říkal, že jsem se v těch mokrých botách taky mohl zabít. „Proud zatne svaly v křeči, takže se nemůžeš pustit zdroje, a to tě může zabít. Měl jsi kliku. Našel sis pak na chodidlech puchýře?“ Našel.)

S námahou jsem se postavil na nohy; levá ruka mě ukrutně bolela a v uších mi hučelo. Došel jsem ke stolu. Moje sonarové brýle docela hlasitě pípaly, tak jsem je radši sundal, položil je na knihovnu a natočil směrem ke dveřím. Vyzkoušel jsem rádio – bylo bez proudu. Napadlo mě, jestli jsem vyhodil jističe na celém patře. Vyšel jsem na okamžik na chodbu, abych se dotkl stropních svítidel. Nic. Ze stolu jsem si vzal sešívačku a džbán na vodu, a postavil je vedle kartotéky. Z knihoven jsem vybral všechny umělohmotné modely geometrických tvarů (koule měla velikost velké kulečníkové koule) a také si je odnesl ke kartotéce. Pak jsem na zemi nahmatal nůžky.

V dálce se otevřely dveře výtahu. „Je tady tma…“

„Pššš.“ Váhavé kroky v chodbě. Po špičkách jsem došel ke dveřím. Tady jsem s jistotou dokázal říct, že jsou jenom tři. Uvědomil jsem si, že z otevřeného výtahu půjde světlo: nebyl by dobrý nápad ukázat se jim. Ustoupil jsem ode dveří.

(Jednou se Max Carrados dostal do podobné situace jako já a jednoduše oznámil svým protivníkům, že má zbraň a zastřelí prvního, kdo se hne. V jeho případě to zafungovalo; ale mně došlo, že by takový plán byl šíleně riskantní.)

„Tady,“ zašeptal jeden. „Rozestupte se a buďte zticha.“ Šustění, tiché kroky, tři slabá cvaknutí (odjištění zbraní?). Stáhl jsem se zpátky do kanceláře a přikrčil se u kartotéky. Zklidnil jsem dýchání a celkově se ztišil do takové míry, jaké oni nikdy nemohou dosáhnout. Jestli něco uslyší, pak moje brýle…

„Tady to je,“ zašeptal první hlas. „Dveře jsou otevřené, dávejte bacha.“ Zrychleně dýchali. Krčili se na prahu kanceláře a jeden řekl: „Hele, já mám zapalovač,“ tak jsem po něm hodil otevřené nůžky.

„Aw! Au…“ Zarachocení, tvrdý náraz do zdi, výkřiky. „Co to…“

„Hodil nůž…“

„Au…“

Vší silou jsem hodil sešívačku, prásk – nejspíš zeď nad jeho hlavou – a když odskočili, mrštil jsem po nich dvanáctistěn. Nevím, co jsem trefil. Přiskočil jsem až skoro ke dveřím a slyšel šepot: „Hej.“ Přímo do toho hlasu jsem hodil kouli. Ponk. Znělo to jako – jako nic, co jsem kdy předtím slyšel. (I když je fakt, že pólaři každou chvíli dostanou do hlavy pípbalem, a to pak vydá dost podobný zvuk, dřevěný a dutý.) Moje oběť se svalila na zem se zaduněním, které znělo, jako když se zavřou dveře auta. Kovové zarachtání signalizovalo, že mu pistole upadla na zem. Potom PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK! Jeden z nich pálil do kanceláře.

Zalehl jsem a rychle se odplazil ke kartotéce. V uších mi zvonilo, vůbec nic jsem neslyšel, strach mě naplnil jako zápach korditu, který vnikal do místnosti. Neměl jsem, jak poznat, co na chodbě dělají. Betonovou podlahu zakrýval koberec, který tlumil v podstatě veškeré vibrace. Otevřel jsem pusu dokořán a snažil se soustředit na zvuk brýlí. Zapískají, když někdo rychle vejde dovnitř, snad dostatečně hlasitě. Brýle stále vydávaly své tiché pípání, které jsem vnímal i clonou pulzujícího šumu, který mi zalehl uši po výstřelech.

Potěžkal jsem v ruce džbán – byl to tubus ze silného skla s těžkým dnem. Pronikavé zapískání následované škrtnutím zapalovače na chodbě.

Hodil jsem džbán. Křach, zvonění padajících střepů. Muž vešel do kanceláře. Sáhl jsem po pětistěnu a hodil – narazil do protější zdi. Šátral jsem kolem sebe, ale nemohl jsem najít žádný další mnohostěn – najednou neležely vedle kartotéky. Přikrčil jsem se a sundal si botu.

Shodil moje brýle a v tu chvíli jsem hodil botu. Myslím, že jsem se trefil, ale nic se nestalo. Tak jsem tam stál, beze zbraně, zranitelný a viditelný v záři toho zatraceného zapalovače…

Když se ozvaly výstřely, myslel jsem si, že minuly, nebo že mě zasáhly, ale nic necítím; pak mi došlo, že se některé ozvaly ode dveří a jiné od knihovny. Zvuky zasažených těl, vrávorání, padání, svíjení – a já se celou dobu choulil ve svém koutě a třásl se.

Potom jsem z chodby uslyšel nosové zasténání, jako když pilníkem přejede po strunách violy. „Mary,“ vykřikl jsem, vyběhl k ní na chodbu a zakopl o ni. Opírala se o zeď… „Mary!“ Měla na sobě krev. „Carlosi,“ vyjekla bolestivě, znělo to překvapeně.

* * *

Naštěstí se ukázalo, že byla jen raněná; kulka vnikla do těla těsně pod ramenem, roztříštila kloub, ale nezpůsobila smrtelné zranění.

To všechno jsem se dozvěděl až později v nemocnici. Hodinu, možná víc po našem příjezdu se objevil doktor a oznámil mi to. Jeden hnusný uzel napětí v okolí bránice se rázem povolil a udělalo se mi špatně jinak – točila se mi hlava a zvedal žaludek úlevou, nepředstavitelně intenzivní úlevou.

Potom jsem musel absolvovat výslech na policii, Mary hodně mluvila se svými zaměstnavateli, načež jsme oba zodpověděli spoustu otázek FBI. (Vlastně to celé zabralo několik dní.) Dva útočníci byli mrtví (jeden zastřelený, další zasažený koulí do spánku) a třetí pobodaný: Co se tam stalo? První noc jsem vůbec nespal a vysvětloval, vyzvedl a přehrál jim svoje nahrávky, mluvil jsem a mluvil, a oni si stejně pro Jeremyho došli až ráno. Tou dobou už po něm nebylo ani památky.

Nakonec se mi podařilo urvat chvilku o samotě s Mary, asi v deset hodin druhý den ráno.

„Nezůstalas u mě doma,“ povídám.

„Ne. Napadlo mě, že půjdeš do Blasingamova bytu, tak jsem tam zajela, ale byl prázdný. Potom jsem jela k tobě do práce a vyjela nahoru. Dveře výtahu se otevřely přesně ve chvíli, kdy začali střílet, tak jsem zalehla a při plazení nahmatala na zemi pistoli. Jenže pak mi zabralo strašnou spoustu času, než jsem zjistila, kde je kdo. Nevím, jak to zvládáš.“

„Aha.“

„Takže jsem porušila slib.“

„Jsem rád.“

„Já taky.“

Rukama jsme našli jeden druhého a objali se. Pomalu jsem se nakláněl dopředu, dokud jsem jí nepoložil čelo na rameno (to zdravé) a chvíli tak zůstal.

* * *

Pár dní nato jsem jí řekl: „Ale co znamenaly všechny ty kresby Desarguesovy věty?“

Zasmála se a ten sytý témbr mnou projel jako miniaturní výboj elektrického proudu ze zásuvky. „No, naládovali do mě všechny ty geometrické otázky pro tebe a já je ze sebe sypala jako robot. A zároveň, někde vzadu, jsem se snažila přijít na to, co se to děje, co vlastně chtějí. A později, jak bych tě mohla varovat. Po pravdě řečeno, Desarguesova věta byla jediným geometrickým obrazcem, který jsem si pamatovala ze školy. Jsem statistická, abys věděl, celý život jsem se věnovala téměř výlučně statistikám a analýzám…

Tak jsem to malovala, abych obrátila tvou pozornost k sobě. Byl v tom vzkaz, víš? Tys byl ten trojúhelník v první rovině, já byla trojúhelník ve druhé rovině, ale oba trojúhelníky ovládal střed perspektivy…“

„Ale na to jsem přišel!“ zvolal jsem.

„Vážně? A taky jsem k tomu středu perspektivy vyryla nehtem malé j, abys pochopil, že to je Jeremyho práce. Našel jsi ho?“

„Ne. Okopíroval jsem si tvoje kresby a taková rýha se na kopii nemohla ukázat.“ Takže moje vroubkovaná kopie paradoxně postrádala jeden klíčový vroubek.

„Já vím, ale doufala jsem, že o tu rýhu zavadíš nebo tak něco. Hloupost. No, každopádně jsme všichni společně vytvářeli tři kolineární body na straně, což bylo to, po čem šli, víš, dané v tomto případě bodem j a jeho projekcí…“

Zasmál jsem se. „To mě vůbec nenapadlo,“ přiznal jsem a znovu se zasmál, „ale rozhodně se mi líbí, jak uvažuješ!“

* * *

Došlo mi ovšem, že ten nákres měl ještě jednodušší symboliku.

Když jsem o tom vyprávěl Ramonovi, také se zasmál. „Hele, ty jsi matematik a vůbec tě to netrklo! Bylo to na tebe moc jednoduché!“

„Nevím, jestli bych řekl zrovna moc jednoduché…“

„A počkej… počkej… řekl jsi svojí přítelkyni, ať zůstane u tebe doma, i když jsi věděl, že v kanceláři narazíš na ty lumpy?“

„No, nevěděl jsem, že tam zrovna budou. Ale…“

„Tak to bylo mrkáčský.“

„No jo,“ musel jsem přiznat. Choval jsem se hloupě, zašel jsem příliš daleko. A tehdy mi došlo, že na poli myšlení, analýzy a plánování jsem opakovaně a velkolepě propadl. Zatímco ve fyzickém kontinuu akce jsem (do jisté fáze – fáze, na kterou si nerad vzpomínám [ponk koulí rozbíjené lebky, schoulený a odhalený v záři zapalovače]) si vedl docela dobře. Na jednu stranu to bylo znepokojivé, ale ve výsledku mě tohle poznání potěšilo. Aspoň na chvíli jsem se téměř vymanil ze světa textu.

* * *

Mary pochopitelně chvíli trvalo, než se uzdravila. Únos, behaviorální naprogramování, postřelení a ze všeho nejvíc dávky drog, které jí únosci (i ona sama) opakovaně podávali, jí notně podlomily zdraví, takže strávila několik týdnů v nemocnici. Chodil jsem za ní každý den, hodiny a hodiny jsme si povídali.

A samozřejmě trvalo docela dlouho, než jsme všechno vyjasnili. S úřady i mezi sebou. Co jsme měli skutečně společného a co byl jen důsledek prazvláštních okolností našeho seznámení – nikdo nedokázal s jistotou říct, co spadalo do které kategorie.

Možná jsme to zašmodrchané klubko nikdy nerozmotali. Začátek každého vztahu je navždy jeho nedílnou součástí; a v našem případě jsme jeden ve druhém viděli věci, které bychom jinak možná nikdy neodhalili. A měli jsme štěstí. Vím s jistotou, že i po letech, když se mě někdy dotkne, pocítím ten prvotní příval strachu a rozjaření, který jsem zažíval, když se naše ruce setkaly poprvé, a zase mi přeběhne mráz po zádech pod záhadným vlivem mojí neznámé… A někdy, ruku v ruce, mě zaplaví pocit, že tvoříme nerozlučný tým uprostřed bouře problémů a nebezpečí, která zuří a burácí všude kolem nás. Takže je mi naprosto jasné, že nejsilnější je láska ukutá v kovárně intenzivních a nebezpečných okolností.

Nechávám na laskavém čtenáři, aby si to ověřil v praxi.

 

Vydáno v časopise IASFM editora Gardnera Dozoise v srpnu roku 1987

Přeložil Tomáš Jeník